Periodikum ALTO Viewer

1

Ročník XXXXVI.

2

a oq eba lečnntl

3

nkee

4

odnds5ěl tatitemsaždto jin ězanžnč

5

V Praze, v úterý 27. srpna 1907.

Praha

6

Číslo 236.

7 article

Na rannt a odpol. listy předplácí se v Praze v administraei sk čtvrt leta . . . . 6 K — s drojí čonálkeu na měsíc . . . . . 2 K D0b sa čtot I/ta . . . . 7 K 60h ve Elislách: aKsoh ns měskt. Tošton: na měsíe na ctvrt lela . . . . 9 K 60h s drojí zkesilkoe n čtvrt eta Kdo potřebuje ochrany a záštity zákonné pro budoucnost svoji? Věhlasný učenec náš, jehož ztráty dnes hlubuce želí všechen národ náš, ušlechtily národovec, idealista věřící, že duch Herde- rův navzdor ošklivé přítomnosti neodstoupi od národa německého navždy, univ. profesou dr. Josef Stupecký, pronesl před šesti lety v památné řeči na rozloučenou ke studentstvu našemu tato hluboko procítěná slova: »Ta doba, kdy nám Čechům nebude potřebí míti starosti o bytí svoje, ta doba nepřijde — nikdy! Jest to osud náš dějinný následek našeho pomezního po stavení, v němž jsme se my Čechové octli. Záhy ozvalo se v našich dějinách tklivé: »Nedej zahynouti nám i budoucím«. A odtud již ozývati se nepřestalo. Ta starost vždy bude na nás dolehati.

doktor Stupecký Čecho Praha

8 article

A — nezahyneme, dokud ji nespustíme s mysli!« — »Jsou to poslední slova« doložil, »jež mluvím k vám s tohoto posvát ného místa, kde seděli kdys Stanislav Vydra a — Josef Jungmann. Nechť v mladistvýc srdcích vašich padnou na půdu úrodnou]« Doufejme, že se tak blaze stalo. Nám však trpká pravda slov těch dnes zrovna jitřivě oživuje na mysli, čteme-li současné ty řeči obou pohlavárů zdejšího Němectva dra. Eppingra a plzeňského dra. Schrei- nera, jimiž promlouvali k lidu německému v Krumlově dne 25. t. m., nahánějíce jemu smrtelnou starost před naší prý útočností dravou, tak že prý se musí úsilovně sháněti po prostředcích, institucích, zárukách, jistotách a klíčích pro zabezpe- čení svého národního života v Čechách před naší dobývačností a útočností, pro všechnu svoji zde budouenost. Nejinak než jakoby Krkonoše a Šumava byli českými Abruz zami, v nichž za každým útesem skalním číhá úklad a puška českých brigantů na ubohé, klidně cestou se beroucí pasažery německé: nejinak než jakoby za těch pade- sáti prošlých let od politického procitnutí našeho Němci v Čechách neustále byli bý vali naší urputností a nevraživostí ohrožo vání v bytu svém, nejinak než jakobychom my Čechové byli vydali heslo: »Zde musí jeden z nás dvou býti buď kladivem nebo kovadlinou, ale pro rovnoprávné soužití není místa«: tak překrucují pp. Eppingera

Vydra Jungmann Němec Čecho Krumlov Čechy Krkonoše Šumava

9 article

Schreiner dějinnou pravdu a skutečnost če- skou na ruby — jen aby našim spravedli- vým požadavkům zatarasili a zakolili dráhu a vyhrdlili na vídeňské německé vládě pro sebe nova privilegia na úkor rov- ného práva domorodého obyvatelstva če- ského — jako druhdy na slabých králech našich z rodu Přemyslova i pozdějších. Je to stará bistorie a zůstává věčně novou. »Fürwahr« — praví lord Eppinger: »my Němci bychom milerádi odložili těžké brnění krušného kmenového sporu, jež jsme si v době těžké sami byli ukovali, a rádi bychom spolupůsobili ku modernímu vybu dování domoviny své v říši i v zemi, — ano, kdyby jen opravdu pominuly příčiny, které přiměly Němce ku organi- saci naší národní sebedchrany. Vůle našeho velectěného panovníka touží po jich odstra- nění; a též vláda je naplněna vůlí nejlepší; avšak ona pohříchu je tak slaba vůči přáním všech neněmeckých národností i těch nej- slabších, že by jim ráda všem vyhověla,a tu musíme se my Němci obá v a ti,

Schreiner Eppinger Němec

10 article

abychom nepřišli naposle zkrátka. A to tím více, ježto chtivost a útočnost Čechův poslední dobou vůčihledě vzrůstá, ježto hledí stálými útoky odnímati Němectvu už tak na mizinu zatlačenému po- slední jich půdy, usilujíce beztak jen s bídou pohromadě se držící jednotný stát vždy dále pozemšťovati a rozkládati. A tak prý nejen nepominuly, ale rozhojnily se přičíny, aby Němci trnuli úzkostí a starostí o svou bu- doucnost, o své žití«, — A následkem toho — vyvodil další mo- rálku dr. Schreiner, byl by za zrádee cejchován každý německý po- slanec, který by pozvedl ruky pro opravu volebního řádu zem- ského dříve, nežli bude zabezpe- čeno postavení Němců v Čechách. nežli budou stvořeny instituce, které by nám Němcům zajišťovaly naši národní samo- správu a nezli bude alespoň nalezen klíč, který by jako dosud německé men- šině naší umožňoval, aby mohla všeliká Němcům záškodná usnešení sněmu zmařiti !e Na štěstí prý jsou v těchto postulátech všichni němečti poslanci do jednoho svorni.

Čechův Němec doktor Schreiner Čechy

11 article

— Ubozí, přeubozí trpitelé němečtí. Člověk by splakal nad jejich osudem, ohroženým snad jejich úzkostí smrtelnou o ten nabý život mezi námi zlými Čechy ! — Kdy pak se ale za celé to půlstoletí, co trvá nynější český sněm, stalo nějaké usnešení, křivící Němcům i je vlasu na hlave? Snad za časů, kdy vzdorně opustil sněm království českého jako za Hohenwarta nebo za Taaffa? Ať uvedou nám z celých funda- mentálních článků jediné usta- novení, které by bylo obsahovalo nějakou křivdu, nějaké bezpráví a příkoří proti právu národnosti německé v Čechách? Naopak, právě v těch fundamentálníc článcích byl zákon základní pro rovnou ochranu obou národností v zemi. nad nějž nelze si pomysliti ani liberálnějšího, ani šetrnějšího vůči Němcům. A kdo jím zpupně pohrdnul, ačkoliv obsahoval národní kurie a nabízel tudíz Němcům největší samosprávua svézákonnost národní?

Němec Taaff Čechy

12 article

Proč rozzuřili se proti tomuto zákonu Riegrovu jako zběsilí? Poněvadž stěžejní myšlenkou jeho bylo poctivé rovne právo obou národů ve svobodne, samostatné zemi české. Oni však nechtěli dopřát ani rovnopráv- nosti našemu národu, ani svo- body a samostatnosti vlasti naš pospolité, nýbrž chtěli nás vidě utlačenými v nesvobodné vlast naší. Proto zamítli všaký mír, proto se chytali Beusta i Maďara Andrásse za šosy, aby svrhli Hohenwarta a rozbili panovníkem schvalené vyrovnání. — Či snad jsme Němcům kdy ublížili za Taaffa, po jejich druhém zpupném exodu v prosinci r. 1886? Mohli jsme si tehdy z jejich nepřítomnosti dobře uhlasovati spra- vedlivý volební řád, jako zákon Kvíčalův »České dítě patří do české školy!« a učiniti tak rázem slávě jejich Schulvereinu pro vždy přítrž. Avšak ve své klasické netroufalosti měli Staročeši s »naší šlechtou« plno ohledů na nepřítomné a tak jsme raději snášeli sami křivdy a bezpráví a škodu vlastní dále, než abychom byli »bez nich rozhodli o nich.«

Riegrův Beust Maďar Andráss Hohenwart Němec Taaff Kvíčalův Český dítě

13 article

Tušíme, že by se marně hledalo pří- kladu podobného dobráctví až do sebeza pření. A odměnu jakou jsme za to vzali Odměnou byly nám pověstné víden- ské punktace, jež Plener Taaffov nadiktoval a které sám prohlásil za velko- lepý triumf Němectva nad námi, jehož se ani ve snách nenadál. — Kdo byl tedy proti komu útočným? Na- posled pánové Eppinger a Schreine provedou důkaz, že všechna ta roz- bitá okna našich matičních škol, našich Besed, našich Sokoloven ve zněmčených městech Čech jsou důkazy a svědky naší české útočnosti proti ubohému ohroženému živlu německémuv království českém ? — Věru, jestli kdy, zde těžko nepsati krvavé satiry! Vlk žalující nahoře u pra- mene na ovci v údolí, že mu kalí vodua ježek žalující na sysla, jejž vypíchal z jeho lože, že ho ruší v pohodlí a klidu: to jsou prototypy německého kverulantství, to jsou starozitní pravzorové naříkajících Eppingro a Schreinerův. Oni potřebují záštity a ochrany státní proti nám ! Oni potřebují na- rodní samosprávy na ochranu svého klidného života proti našim ubohým českým menšinám.

Plener Taaffov Eppinger Schreine Eppingro Schreinerův Čechy

14 article

Kdo by se tu — nesmál ! A oni, chudáci, nemohou hlasovati pro demokratickou volební opravu, pokud se jim nedostane záruky proti naší české většině na sněmu českého království, t. j pokud nebude právo většiny sněmovní zrušeno v nic obráceno absolutním vetem německé menšiny. Neboť jinak by jim stále hrozilo nebezpečí, že ta česko feudální většina usnese se na zákonech Němce děsně poškozujícíc a týrajících, jako na př. většina sněmu pru ského proti Polákům poznaňským. — Je to černovid zlého svědomí anebo hum bug? Rozhodně poslednější! Neboť nežijeme v žádné republice s českým presidentem, jehož nelásky by se snad Němci mohli obávati nýbrž v monarchickém Rakousku, které by se musilo spíše na ruby obratit, než aby do- stalo se sankce nějakému Němcům ubližují címu zákonu. To ví dr. Eppinger tak dobře jako dr. Schreiner a proto jest jich strach před možností budoucí škody Němectva právě tak předstíraným a vylha- ným, jako jejich žalování na dnešní naší útočnost a výbojnost, kteráž prý je zatlačuje do holého obranného postavení,v němž však ubozí touž chvílí rozvinují černo- červeno žlutý prapor Velkoněmectví, na němž psáno jest od r. 1818: »Čechy musejí uto nouti v moři německém.« — O to sev pravdě točí boj půl století. .. a proto mohl rakouští státníci konečné už věděti i bez našich výkladů, kdo potřebuje prot komu ochrany a záštity v zemích koruny české? —

Němec Polák doktor Eppinger Schreiner Čecho Rakousko

15 article Politické zprávy domácí.

Politické zprávy domácí. Ze Lvova. (Či Rusové, či Ruténi? V pondělí dne 19. srpna konal se tábor lidu haličského v Uhercích, okresu zločevského, za účastenství 2000 osob. Poslanec na říšské rade dr. Glěbovický podával zprávu o své činnost v parlamentě a o vzniku „Ruthener-Clubu“ ve Vídni. Když nluvil o známé srážce mezi po- slanci Rusy a těmi jejich soukmenovei, kteří se chtějí nazývati „Rutény“ nebo „Ukrajinci“, dr Glěbovický se olázal táboru: „Bratři sedláci, pa vězte sami, jaký jste národ?“ Načež celé množ- ství dalo mohutnou odpověď jako jedněmi ústy „Jsme národ ruský!“ Glěbovický: „Pravda, t

Rus Glěbovický Ukrajinec Lvov Uherce Vídeň Ruthenerklub

16 article

je pouze jeden ruský národ?“ Tábor lidu „Ano, pouze jeden je ruský národ na celén světě! Jedna jest Rue na světě, jeden jest bůl na nebi! Ti za hranicemi jsou naši rodní bratři. Glébovický: „A ruský spisovný jazyk je náš?“ Tábor lidu: „Ano, náš!“ Glěbovický: „Chcete-l jako Rusové žit i mřít?“ Tábor lidu: „Rusy jsme se narodili, Rusy umřeme!“ Přijata následující resoluce: I. Ruský ná- rodní tábor lidu („věče“) v Uhercích vyslovuje úplnou důvěru ruskému národnímu poslane dru. Glěbovickému a schvaluje jeho politicko činnost v parlamentě i mimo něj. II. Ruský ná rodní tábor lidu stojí pevně a nezvratně za ná rodní i kulturnou jednotu všeho ruského ná roda i veškeré země ruské, jejíž nerozdílnou částí je červená Rus. III. TTábor lidu vyslovuje své uznání poslancům dru. Glěbovickému a dru. Markovu za jich záštitu práv ruského jazyka v rakouské říšské radě, a své odsouzení a opo- vržení těm poslancům soparatistům, kteří, zapo mněvše svého ruského původu i své přináleži- tosti k Slovanstvu, zradně a způsobem krajně nekulturným a divokým vystoupili proti ruské řeči v parlamentě. IV. Tábor lidu schvaluje vy- stoupení ruských poslanců dra. Glčbovického. otce Daviďaka, dra. Korola, rady Kuriloviče dra. Markova z klubu ukrajinských separatisto a vyzývá je, aby utvořili na říšské radě ruský národní klub, svorně, jednodušně, rozhodně a bedlivě chránili jednotu ruského národa, jeho ruské jméno, jeho národní právo i vše, co jeho tvoří ruskou národnost.

Glěbovický Rus Markov Korol Kurilovič ruský národní klub

17 article

Z Lublaně. (Sjezd slovanskéh učitelstva.) Slovenský učitelský spolel v Lublani dal svým českým a srbským hostům hostinu v hotelu „Jižní nádraží“. Jménem „Slo- vinského učitelského spolku pozdravil české srbské hosty předseda p. Juraj Režek, volnje jim upřimné „dobro došli!“ Za pozdrav poděko- vali za Čechy p. Skála, za srbské učitele a uči telky předseda „Srbského učitelského spolku“ p. Jovanovič. Dále hovořili: jménem Čechů z Moravy p. Hajný, jménem Čechů z Čech pan Šuster, a Slovinci pp. Gangl, Pešek, Cvahte Likar. Všichni řečníci podškrtávali potřebu vše stranné solidárnosti mezi slovanským učilel stvem a povzbuzovali druhy k vytrvání v prá i za osvělu a pokrok. Na sjezd přijeli druhý den ještě učitelé chorvatští a bulharští. Ze Záhřeba. (Nevčasná politická beztaktnost.) Tyto dni konal v Záhřebě valnou hromadu „Svaz chorvatských učitelských spolků“. Pozváni byli také a přijeli srhské uči telské spolky z Chorvatska, což se stálo ve smy slu koalice chorvatsko-srbské. Ale Srbové byl překvapeni tím, že žádný z neih nebyl zvoler do svazového výboru a že také na kyrilici ne vzat žádný ohled. Následkem toho všechny srb ské spolky vystoupily ze svazu. Takové jednán chorvatských pořadatelů ovšem nebylo na místě zvláště v nynější době, kdy tolik záleží na jednotě chorvatsko-srbské.

Režek Čecho Jovanovič Hajná Čo Šuster Gangl Pešek Srba Lublaň jižní nádraží St Morava Záhřeb Chorvatsko Cvahte Likar

18 article

Odkud tato rozmíška? Prozatím nemůžeme dáti odpověď, ale zaznamenáváme, co píše rjecký „Nový List“ o příčině přepadu srbských sedláků ve sv. Roku za to, že se ozdobili srb skými kokardami. Praví: „Srbské zprávy o těto příhodě podivuhodně se shodují s frankev- skými. Na základé obou můžeme usouditi, ž výtržnost provokovali frankovci.“ Orgán posl. Supila dále určitě obviňuje Franka a jeho stranu, že chtějí vyvolati občan- skou válku mezi Srby a Chorvaty, aby jedny i druhé oslabili jak naproti Pešti, tak naprot Vídni. Franka nazývá „německým židem“ „chorvatským Shylockem“. Je mu znám zejmé na i provokátor, kterého Frank poslal do sv Roka a na Liku. Jmenuje se Tone Pavelič. Proč V drobném prodeji: ranní čislo o sobě . . . za B h odpolodni . . . . . . . za 2 b Ve šlialkách na venkově ranní čislo odpolodní . . . . . . . . 4h Inseratr plati se hotově napřel Předplacení a laserty přijíná sdiminl- straoe v Marianské ulici č. 3. Tam narházejí se ték reěakee tiskirna a expedice „Národních Listů“ Rukopisy se sevraceji

Franco Srba Chorvat Shylock Pavelič Pešť Vídeň Franca Lika

19 article

začali provokovat nejprve na Lice? Protože tam poměry mezi katolíky a pravoslavnými vždyckv byly napjaté.

Lika

20 article Politické zprávy zahraničné.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 26. srpna mne s Co se děje na Černě Hoře? Bělehradská „Samouprava“ vysvětluje udá- losti černohorské poslední doby, o nichž zprávy podávány do našich listů strannicky, protože ne- přátelsky naproti slavnému vládci Černé Hory. Kdo je zdárný syn Černé Hory, nemůže jinak než býti naplněn dětinnou úelou ke knižeti, který pro svůj národ tolik vykonal na bojišti, v diplomacii i jako reformátor administrace. soudnietví, školství, nemluvíme-li o vojenství. Žel, že frivolný způsob, kterým toto podezřelé zpravodajství mluví o knižeti Nikolovi, nalezá místo i v tisku českém! A při tom jest pomocen orgán, který o sobě praví, že je posvěcen my- šlence slovanské! Reč jest o Marku Dakoviči, černohorském omlalinci, jenž byl z Černě Hory vypověděn. O něm píše jmenovaný bělehradský list: Ten „nejpřednější černohorský omladinec odsouzen byl bělehradským soudem prvé instance pro klevetu a utrhání na cti. Na to jei černohorský soud na Cetyni obeslal k zodpo- vědnosti za hanopis proti knížeti černohorskému a jeho vládě. S ním obesláno jedonáct jeho druhů. Obžalovaní se dostavili na Cetyň, ale kníže ze své panovnické moci řízení proti nim zastavil, přičítaje vinu jejich mladické neroz- vážnosti a horkokrevnosti. Všecky pak nejlépe přijal, oteovsky s nimi rozmlouval a Marku Da- kovičovi dal do ruky tisícovku, aby měli na zpáteční cestu do Bělehradu a tam ve studiíeh pokračovali. Marko Dakovič políbil starému vládci ruku a všichni mu provolali nadšeně „Živiol Po nějakém čase „vůdce černohorské oml diny“ telografoval některým listům bělehrad ským, že cetynšti perjaníci přišli na Girahovo. aby jej zatkli, ale že ho „národ nedal“. To však bylo drzá lež. Niese nestalo, nikdo ne- zahynul, leda tisícovka knížele Nikoly.

Nikolov Dakovič Marek Praha Černá Hora Bělehrad

21 article

Z Ruského Polska. Ve Varšavě zatčeno 33 členů polské strany soeiálněrevoluční, kteří spáchali řadu vražda přepadů, mezi nimi známé přepadení slanice ro- govské. Mimo to lapeno šest účastníků aten- tátu na politické detektivy, jenž byl spáchián 12. t. m. Povstání v Marokku. Nejnovější zvěsti marocké znějí velmi po- vážlivě. Tak se oznamuje přes Paříž, že ve Fezu vypukly vážné nepokoje Obavy evropských konsulů ve Fezu, znepoko- jených zprávami o vzrůstajíeím hnuti mezi zfa- nalisovanými Maročany, byly tudiž zcela opráv- něny. Snad v nejbližších dnech nastanou v Marokku hrozná krveproliti. Kolem Casablanky je situace stále hrozi vější. V Marakeši se opevňuje sultán revoluce marocké Muley Hafid. A teď se oznamuje, že i Fez byl zachvácen vlnou vzpoury. Na udá- losti marocké má asi rozhodující vliv zvolent Muleye Hafida za sultána. S touto ne- předvídanou událostí, jež z čista jasna otřásla Marokkem, souvisí asi též bouře oznamované z Fezu . .. Zprvu popíraná a jen s nedůvěrou zazname návaná zpráva o provolání Muleje Hafi d az

Maročan Hafid Hafi Polsko Varšava Maroko Paříž Casablanca

22 article FEUILLETON.

FEUILLETON. Lyrika Oseara Wilda. V bohatém literárním odkazu Oskara Wilda který si snad již dobyl celý vzdělaný světi a od- zbrojil velkou většinu bývalých přísných mravo kárců a pokrytců hluboce jímavou tragikou svěho živolního osudu, znujímá poesie v nejužším slova smyslu místo snad nejspornější. Jeho dra- matické práce i prosa jeho pronikly mnohem hloub a jsou rozhodně čtěnější než lyrika jeho. námoit snso zvoledaste a

Osear Wild Wild

23 article

Příčiny úkazu toho jsou různé. Pokusíme se uvěsti je a ne-li zdůvodniti, aspoň vysvětliti. Je-li Oscara Wilda celé dílo vzácným vý květem jednoho kulturního momentu modern Anglie, jest lyrika jeho svou čirou abstrakcí svým symbolismem jednak, svou literárně ide- ovou i formální subtilností se strany druhé parti díla jeho rozhodně nejtéžší, protože nejrafinova- nější a snad umělecky nejdokonalejší. Těm, kte- ři posud dělí poěty na lehké a těžké (a není to dělidlo docela z nejhorších — tak jako sfingu mezi symbolisty francouzskými Stéphana Mallan- ného i vlastní přátelé nazývali „básníkem těž kým“—), je Oscar Wilde básníkem rozhodně těž kým. Tato těžkost neleží tak ani v nejasné snad dikci jeho verše, mnohem spíš ve stránce ide- ové, v té čiré absírakci pomyslů a v tom jem- ném nádechu lyriky jeho. Směrem tímto jeví se nám Oscar Wilde jako člen velké skupihy ly- riků anglických, v jejiž čele stojí největší jménn Parnassu brilského od Spencera a Shakespenra začínaje až k Shelleyovi a Swinburneovi. Tiha jeho lyrismu jest stejně myšlenková, jako u Shellye a formálně nestojí asi Wildeovo umě- ní přilis daleko od největšího kouzelníka dnešní anglické poesie, kterým jest Charles Algernon Swinburne. Tato těžkost dikce zaviňuje nepříslupnost poesie Wildeovy davu na prvním místě. Jeho spíš chladně kryslalová a s podrobnosti krajek nejtěžšího vzorku vyhráněná poesie postrádá — a v tom jest opět více Swinburneovi příbuzen

Wild Mallan Spencer Shakespenr Shelleyův Swinburne Shelly Wildeův Charles Algernon Anglie

24 article

než jiným — plastiky, obrazy lyriky jeho splš splývají a unikají, než by se rýdlem Dantovské síly vrývaly do paměti čtenářů, jest v něm víe malby detailové a hudby rozplývavé než ostře odstíňovaných hran a tvarů. Podati stručný obsah některých básní byl by utloukáním jeho poesie, pylo by v pravém slova smyslu stirání pele a to hrubými prsty s křídel tropického motýla. Ale veškeren okou- zlující lesk a třpyt těchto báječných krovek po- strádá vnitřního hřejivého tepla, i vášeň jeho jest chladná, spíš mathematicky a strnule vypo- čílána. Pouze v některých číslech vás chytn u srdce tím, co jest ryze lidské, čistě osobní s jeho Psychou a jejími osudy souvisící, ať t. jako předtucha, ať jako Iítost. Ale tato čísla byste mohli spočítati na prstech. Zajímavé jest, že nejvíc jich najdete v jeho sonetech; v básníeh delšího dechu jest Wilde studený, rozvleklý. přeplněný obrazy a někdy ne hned neb snadno srozumitelný, A tím jsme dospěli k největší vadě jeho poesie — není jí jeho velké umění (neb to v základu bývá vždy prosté), nýbrž jest jí jeho vyumělkovanost, někdy i pósa umíněná.

Wild

25 article

co jej odcizuje duším naivním a prostě vníma- jícam. Jeho rafinerie spočívá právě v této arli- ficiosnosti, ano i preciósnosti výrazu, po kteréž stránce Wilde se trochu bliží Shakespearov z dob mládí a tudíž silně se kloní k tak zvané- mu euphuismu, který ovládal literatury ekropsk v XVI. věku a slul v Italii marinismem (po. Ma- riniovi) a ve Španělích gongorismem (po Gong - rovi), který zanechal i v Německu u básníko tak zv. slezské školy ještě o věk později svo iemnr e citelné stopy. Tento euphuismus jest nejen svými obraly konstrukcemi, obrazy druhem poesie těžké, ved spíš, jak jest na jevě, k lyrice čistě deskriptivní anébo k lyrice převahou reflektující, nebo i filo- sofující. Naivní, čistá lyrika s citem dítěte prosté dívky jest mu cizí. Svou bohatostí, vy- šperkovaností, přeplněností připomíná staré bro- káty plášťů a ornatů korunovačních, má vždy něco strojeně slavnostního a pompésního, Čtěte i ty kusy u Wilda, které nesou prostý název „Píseň“. Intonací lidové Iyriky nenajdete u něho

Wild Španěl Ma Německo

26 article

tak hned, zrovna jako ne u Swinburnea a když tož jen v jednotlivých zákmitech, je to nanejvýš prchavé a mizí to co nejdřív jako paprsek slance který leda sklouzne přes hustě a vysoko na vršenou zeď sněhovou, neb jako prška, jež sleče přes uhlazený mramor. Možná, že snad k této nedostupnosti a tížee přispěla též Wildova záliba v látkách a námě tech, ba i v jednotlivých obratech stylu a pa tiny antické, ač bych toto absolutně tvrditi n chtěl, vzpomínaje, co antiky a mnohem ješti hutnější a ryzejší jest již u Keatse, o jinýchs ani nezmiňuje. Antika není právě v poesii an glické (bez odporu, přibereme-li k anglick poesii ovropské i americkou a austrálskou, an glicky psanou, největší z lyrické poesie celého světa) žádnou novinkou, jako byla na př. do ne- dávna u nás. Ale i v kusech, antickou fsconou i antickým duchem nešených, jest to u Wilde zase víc jeho osobní manýra, co nás zaráží, než pouze látka a duch jeho antik- Ideový okruh poesie Wildovy není právě veliký neb příliš rozmanitý. Jeho lyrika jes místy až snad příliš zatížená literaturou, t. j. naráž- kami a vztahy čistě literárními, neb artistickými (místy i z dob dosti vzdálených a tudy širším kruhům měně známých), ba i osobními. A snad ji činí ještě mnohem víc těžší než zmíněna preciósnost výrazová a obrazová a než volba lá tek ať již antiekých nebo renaissančních.

Wildův Keats Wild

27 article

Hlavními činiteli této poesie jsou rozhodně její artismus, její dekadence, a — co asi nám (kteří tak rádi s demokracií koketujeme) bud nejpodivnější se zdáti — její aristokratické smý. šlení. Snad kdyby slovo dandysmus neb sno- bismus nebylo dnes tak již diskreditované, řekl bych, že právě tři mnou vytčené charakteristi cké příznaky pocsic Wildovy jsou dohromady vlastně jen snobismem a dandysmem, ovšen v nejušlechtitejším a nejlepším smyslu těchto dnes již hodně ohmataných a tudy též již ob sahem zfalšovaných slov. Aristokratismus Wildův jest ovšem ryze du ševní a umělecký. On zvláště patří mezi ty bás níky, o nichž kdesi praví Stuart Mili, že zasazu jen v zlato drahokamy myšlenkové. Nojen,že

Wildův Stuart

28 article

všechno, co jen z dálky by zaváněle triviálnosti všedností, banálností v citu i výrazu z hloub své přezjemnělé duše nenávidí a tomu se na st mil uhýbá, nýbrž on raději volí, abych tak řekl „z básnického řemeslnického nádobí“ vždyt nejodlehlejší a nejméně užívané. Proto asi též v jeho poesii není zastoupen ani genre, prote nenalezáme u něho epiky, jako jich zřídka mám u básníků dekadentů všech jazyků a národů. Nebo epika a genre jsou vždy mnohem bližš všednosti a prose, nežli duhy vidění, bubliny citu a jiskry paradoxu. To ovšem, co jsme jen v letu“ a nejhrubšíe obrysech naznačili, nezaráží čtenáře jako spi poslední, co snad poesii Wildovu modernímu čtenáři odcizuje, ač i to jest jen důsledkem jeho artismu i aristokratismu z něho plynoueího, my slím totiž jeho (dle našich terminů) náboženské reakcionářství. Nevím, jestli tento význam správ ně stav věci u Wilda vystihuje. Jeho velký sklon ke katolicismu, jeho sympatie s kultem a rity náboženství katolického, jeho adorace Marián- ská a zvlášť jeho jemné a přece jen příliš zjevné přilnuti k papežství a papeži římskému jsou — aspoň mně se zdá — mnohem více výplody jeho artismu než jeho přesvědčení filosofického.

Wildův Marián

29 article

Jej, Angličana a protestanta, chytla právě jen poetická stránka katolictvi. Ne-li výhradně. jistě především. Jsem toho dalek, abych upíral Wildovi Hluboký, ba místy až katolicky srdce rvavý cit náboženský (viz jeho knihy ze žaláře a zvlášť jeho „De profundis“), ale v době, do které spadá většina jeho lyriky, ovládala jeho náboženské smýšlení spíše umělecká snaha, než cokoliv jiného. Tenkrát ve Wildovi ještě nepro- mluvila bolest, tenkrát ještě nebyl zjitřen jeho cit do krvava, on si jen pohrával víc, jen těkal po povrchu věcí a tu se dal strhnouti tímto du- chem náboženské koketerie, která je též jednou stránkou námi, dotčeného snobismu či dandysmu jeho.V třchto akordech a tónech jest ovšem ly. rika Wildová nová. Jak daleko jsme od ryzí an- tiky Keatse, víc skulpturální, jak teprve daleko od blasfemující antiky Swinburneovy, víc hu- debně se rozplývající a nejvíe oratorické ze všech. Zajímavým jest, že sonety Wildovy jsou nejlepšími čísly jeho poesie. Zde se nerozplývá ve slokách a la Shelley nebo Swinburne, je nucen přísně se držeti umělecké kázně a ovlá- dati a soustřediti se, tvořiti nejen paradoxalně, nýbrž umčlecky. Jeť také v sonetech nojvíce svým. V básních, zvlášť sujetů antických, ke volí formu volnou stejně přistrojených slok, stává se lehko mnohomluvným a jest až přílš Shelleovsky nadchnut. (Viz na př. krásnou báseh „Zahrada Erolova“.) Dlužno ještě k dvojímu poukázat, co jest pro Wilda význačně. První jest doba vzniku jeho básní, druhé pak jeho takřka u anglických poetů tradicionální sympatie, ba láska k Italii.

Angličan profundisov Wild Wildová Keats Swinburneův Wildův Shelley Swinburne

30 article

Většina básní Wildových spadá před rok 1881, Jsou tedy básně jeho, až na slavnou ba- ladu z vězení (The ballad of Reading Gaol), da- tující z posledních let nešťastného básníkova ži- vota, plody mladého, šťastného, dobře situova- ného muže z nejlepší společnosti highe- lifu anglického. I tyto okolnosti padati musí na váhu, chceme-li k básníkovi býti spravedliví. I tak, jak se básně Wildovy presentují v nejúplnějším vydání anglickém, jsou pro Wilda doby pozdější zrcadlem strašně jednostranným, nebo ukazují stále jen jednu facetlu jeho ducha, obrážejíce stále jen víc jeho artismus a snobismu. nežli celý život, jenž byl pak utrpením zlině- ten, ale též produševněn a jenž by byl musil vy- pěstovati lyriku docela jinou než jest tato z první periody mladého a šťastného pocty- Druhé jest jeho láska k ltalii a jeho stano- visko k ni. Nazval jsem ji tradicionální v angli- cké poesli. Wild jest dalším článkem řetězu, jejž začali Rogers, Keats, Byron, Shelley a po- kračovali Landor, Dante Gabriel Rossetti, jeho sestra Christina, Browning a jeho choť Elisa- beta, paní Mary Robinsonová a ještě celá řada jiných menších básníků angliekých. I tato láska byla mnohem víc rázu artistického, a řekněm i knižního... a přece dovedla vybudovati světy krásy a poesie neobyčejné! Jar. Vrchlický. b a hs v d sleb ot vntlten žyba ozc onti s cuab naar

Wildův Wild Rogers Keats Byron Shelley Landor Dante Rossetti Christina Browning Elisa Maro Robinsonová Vrchlický lada the balada of Reading Gaol