ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 3df71b90-70ad-11dc-8fa1-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 51, place 24, org 4, work 3
1 masthead
11. ledna 1903
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 11.
List
3 masthead
Strana 9.
4 article V záležitosti českých šunek.
V záležitosti českých šunek. Návštěva podivná, velmi podivná. A byla by mne velmi překvapila, ba, soudím, že bych vlast- ním zrakům nebyl věřil, kdybych již nebyl uvykl, že za dlouhých, podzimních a zimních večero a hlubokých, tichých nocí dostavují se podobní hosté. Spíše pouhé přízraky než tělesné bytosti. Bohužel, i tato poslední byla pouhým přízrakem, jak se mi teď zdá. Nic po ní nezbylo než libá, přijemná, známá sylá vůně, dráždivá a vzbuzujíeí tolik laskomin. Nebylo to ku podivu. Bylo již dávno po obědě, za okny černá tma, vykládaná jen světýlky ve vzdálených domech za několika zahradami, nad hlavou syčel mi již několik hodin plynový plamen. Doba, kdy jiní lidé sedají už k večeři. Ale já měl jsem k ní ještě daleko. Nebot v duchu viděl jsem přešlapujícího přitele mettéra tohoto listu, čekajícího netrpělivě, kdy se dosta- vim se svým nedělním úkolem. Již jsem se chtě rozběhnouti a říci mu, aby tentokráte nic ode mne nečekal, neboť v nejbližším sousedství zuři již od božího poledne klavír, řva pod něžnými prstíky dívčími, a mně případalo, jakoby klávesy jeho byly spojeny s nějakým řezacím a sekacím strojem, který mi drtí mozek na kaši. Ale právě v okamžiku, kdy jsem chtěl vyskočiti z křesla svého, ozvalo se zaklepání na dvěře. „Vstupte!“ vykřikl jsem. A do mučírny mé vhupkalo cosi o jedné noze, která byla obalena střevíékem či bačkorkou z bílé, šustivé látky, jako z pergamentového pa- píru. Měla i podobný pláštik nebo sukničku stejnou pokrývku hlavy. Rukou jsem neviděl anebo, lépe řečeno, připadaly mi jen jako při- myšleny a tenoučké jak hůlky, jako špejly. Jinak byla postavička v těle plná, zvláště v hořejší části, a červená až do hněda. Celý její povrch leskl se tukem, svítila jím každá picha.
5 article
„Račte se posadit,“ pobízím. Hup! — již byla na židli „S kým mám potěšení?“ „Jako byste mne neznal,“ usmála se teple. sytě, mastně. „Vždyť jsem stará známá, česká nebo chcete-li pražská Šunka. „I Bože,“ usmívám se, „kdo pak vás posílá? Přicházíte mi nesmírně vhod, ráno jsem snídal kávu, k obědu byl jahelník se švestkami — však už mne polehtává na patře — — A sahal jsem pro nůž. „Zadržte!“ zvolala rozmarně. „Musím zů- stat na živu, abyste vyslechl moji stížnost. — Vím, domníváte se, že mne posílá nějaký laskavý čtenář, ale mýlite se. Čtenář by mne snědl sám. Přicházím z vlastního popudu. A zkrátka, aby- chom nemařili času. Roznášejí se o mně všeliké klepy — víte, že jsem v poslední době měla unoho nepříjemností . .. „Aehi, rozumím. Narážíte na ten pěkný zákaz spřáteleného státu, pravda-li? Na uzavření hiranic českým — —- Zarazil jsem se, abych snad milou návštěvu neurazil.
Bož
6 article
„Ano,“ doplnila návštěva, „českým prasa- tům, mým rodičům, a vůbec všem údům naší rodiny — račte dobře rozuměti, ůdů m, vždyt sama jsem taky pouhým údem, a vůbec všemu, co z naší krve pochází. Sekanému zboží uzavřeli již dříve hranice. Můj Bože, slýchala jsem, jaké oblibě těšili se za hranicemi někteří naši pří- buzní, i docela vzdálení, jako na příklad tali- áni. Sice prý posud Německo drží s Taliá- nem jako velmocí, dokonce prý i jeho válečné lodi láká na společnou blokádu Venezuely — ačkoli, jak jsem doslechla, veřejné mínění ně- mecké prý nijak není nakloněno tomuto politi- ckému spojenci — — „Ježíš Marjá, vážená slečno Šunko,“ vpa- dám jí v hovor, „promiňte, ale světová politik v mé rubrice! Té je dost v předu!“ „Vždyť já taky čerta dbám politiky,“ hovo- řila Šunka, „nanejvýš té hospodářské — a ko- nečně vzal to všechno ďas. Ale dohřívá mne, že se 9 mém původu, o mém výchováni, vzdělání pěstování v Německu teď tolik napleská. Jaké bá- chotky podivné! Je vidět, jak ti lidé tam jsou po- zadu v národopise! K nám by měli přijít!
Marjá Německo Taliá Venezuela
7 article
K nám, kde každá vanička má štyl, každý slam- ník národní vyšívání, každý pohrabáč — „Račte dovolit, velevážená slečno Šunko t by se pak týkalo pana doktora Zíbrta nebo pana Černého, víte, v národopisném museu —- „I ne, tam bych uschla,“ namítla mi n vštěva. „Bylo to řečeno jen tak mimochodem. Vra- cím se k těm báchorám. Prosím vás, četl jste na sklonku roku článek jistého pana Johannesa Tro- jana o české šunce? „Věru, nepamatuju se. „Byl otištěn v tom německém týdenníku. který vychází v červené obálce, s takovou štyli- sovanou sedmičkou na ní. „Vy jste článek četla? „Ne, neumím číst,“ upejpala se Šunka „Ale někde to našel můj pěstoun v makulatuř na vrehní obal, povšíml si toho a četl své choti — vysiechla jsem vše a pamatuji to skoro do slova. Pan Johannes Trojan — soudil byste, že to je nějaký naturalisovaný Němec českého pů- vodu, a jistě taky že je, aspoň po rodičích, po dědech. Trojan! Slovanský původ je tu zjevný. arci, pokud nějaký německý učenec nedokáže keltický původ slova. I soudíl byste, že ten pan Trojan aspoň z rodinné tradice má správné po- nětí o tom, co je vlastně pražská, česká šunka. Ale on ve svém článku „Der Schinkenstreit“ pro- zrazuje naprostou nevědomostí
Zíbrt Černý Tro Věra Trojan Němec národopisný muzeum der Schinkenstreit
8 article
„Co pak povídá „Ale, že mne tu pekou po cikánsku — a to prý je pravá pražská šunka! S tím pečením sice má pravdu, ale to je jistá specialita. To jest, abych tak řekla, již způsob nejvyšší úpravy šunky. Pravdu má, že cikáni pekou ježka v hlíně. celého, jak ho Pánbůh stvořil, i s bodlinami, slyšela jsem ostatně, že to jest výborná pečeně. Hliněný obal vypáli prý se někdy až do čer- vena, jako cihla, pak se rozbije, bodliny zů- stanou v hlíně, i s kůží, a z ježka je šťavnatá pečinka. Tak tomu jest, a prý mnohdy si ježka podobným způsobem pekou nejen cikáni, ale i hajní, slyšela jsem, a mnohdy i turisté z Prahy, takoví, kteří chtějí všeho okusit. — Tak prý také se peče pražská šunka, vykládá pan Johannes Trojan dále, s tím toliko rozdílem, že místo hlínou obaluje se těstem. Inu, peče se, ale ne vůbec, jak z jeho článku vysvítá. Takováto
Cikán Trojan Praha
9 article
úprava jest jistým přepychem, takto se šunka upravuje jenom pro vzácné hosty, mnohdy na venkově při pečení chleba, a chlebové těsto jest jejím pravým obalem. Slýchám někdy studenty a taky starší pány, jak vzpomínávají — ústa z laskomin plny slin — kterak se doma vrhávali na tu chlebovou kůru, chřupající a zavánějící tukem i šťávou, jak ji přikusovali k šunce tak upečené. Ale jinak ví každé dítě — aspoň u nás — že se šunka na výkroj vaří. A tak i vařená šunka bude znamenitě chutnati pánům Prusům. a třeba i z pruských prasat, ale je třeba, abyji byla věnována ta oteovská, bedlivá péče, jaké jsme účastny my, pravé, domorodé české šunky. A to jest účelem návštěvy mě. Chtěla jsem vám říci, že by všichni ti učenci a odborníci, kteří v Berlině zkoumali rozdíl šunek z prasat českých a německých, měli vlastně přijíti k nám, aby se tu naučili šunky pěstovati. Všechno žádá svě. a konečně ani to německé prase, jakkoli jest pa- trně nade vši pochybu inteligentní, nemůže po- věděti mistrům svým, co s nim mají dělat, zvlášte když už je píchnuto, chudinka.
Prus Berlín
10 article
„Ah, tody jste přišla, abyste mi poskytla materiál, bych mínění páně Trojanovo o příčině znamenité chuti pražských šunek opravil pravda-li? Abych mu pověděl, kterak mají za točiti s šunkami tamními, aby se našim naprosto vyrovnaly? Šunka šibalsky se usmála, „O ne! Praví sice pan Trojan ve svém refe rátě, že v Berlíně naložili se třemi prasátky če- ského původu a se třemi německými po praž- ském způsobu a že vybrané komisi pak byl předloženo čívero šunek českých a čivero ně meckých, k tomu jedna šunka přímo z Prahy A dokládá nan Trojan dále, že výsledek byl pr Německo zcela uspokojivý, ba, že prý vlastně vzhledem k jakosti a chuti nedal se vůbec žádný rozdíl zjistit — což prý bylo lze předvídati, ježtc šunky německé již od časů Tacitových těší se tal dobré pověsti. Nu, snad. Vždyť znáte Němce Všechno mají nejlepší. Ostatně chvalitebná věe že si na své domácí vepřovině tak zakládají. Ale všiml jste si slůvka: po pražském způsobu? A v tom to vězí. Kterak mohli upravovati po pražském způsobu, když ho neznají, jak muh pěstoun říká? Když jejich způsob nakládáni s utraceným prasetem liší se od našeho již po čátkem svým, totiž pařením, což jest věc velmi důležitá. — Ale to vše vám neprozradín nebo lépe řečeno, neprozradíme to panu Troja- novi. Že není věc tak zcela prosta, vysvítá vůbee z toho, že bylo třeba komise, aby ouřadně řekla Berlíňanům, že je to jedno, co jedí. Ale konsu- menti, pravi znalci, Němci paškrtnější vždy bu- dou toužiti po šunce české, která se jim náhle stala zapovězeným ovocem. A chtějí-li přeee vědět, co nám, pražským šunkám, dodává té dobré, světoznámé jakosti a chuti, pak ať se slavná komise sebere a přijede k nám, aby setu naučila výrobě českých šunek od počátku. Tak.
Trojan Tacitův Němec Berlíňan Berlín Praha Německo Trója pán Trojanovo
11 article
Dival jsem se na hosta a pojednou mi při- padla otázka; „Mrzí vás, že vám hranice do Německ uzavřeli? Šunka mávla tenkou ručičkou. „Ah, to jest věcí vlastně mého pěstouna jeho soudruhů. Pokud mne se týče, netoužím p cizině. Je nám to jedno, kde nás snědí. A myslím si tedy, když si v Prusku postavili hlavu — snězte si nás doma. Nemůžeme taky mít něee svého zvláště dobrého?“ „Pravdu máte, slečno Šunko,“ řekl jsem, zase bezděky sáhl jsem po noži. Ale věc po- divná: židle přede mnou byla náhle prázdna, ná vštěva zmizela. Přízrak se rozplynul, a jenl bezná, tučná vůně zůstala. Tolik jen jsem si umínil po jejím od chodu, že — až pan Johannes Trojan zavítá do Prahy — povedu ho na nejlepší pražskou šunku Jednu tedy mu dám upéci „po cikánsku“ druhou po sprostu uvařiti. Ať si vybere. Doufám že mu bude chutnati obojí. A dozná pak snad že ani Tacitus takových šunek nejedl.
Trojan Tacitus Praha
12 article Povidka u krbu.
Povidka u krbu. Napsal Fr. F los. Zámeček kralovický rok co rok, již od ne- paměti, vítá na týden před Vánocemi své panstvo celou rodinu hraběcí, která se ze všech končin světa sjíždí, aby pod útulnou jeho střechou oslavila svátky v roce nejkrásnější, aby se ve- spolek pozdravila, popřála si navzájem o No- vem roce a pak se zase rozjela, bůh ví, kam: do měst, do ciziny, k moři, nebo na návštěvy k pří- buzným a známým. Rodina jest četná a mnozi členové nevidaji se za celý rok, ale o Vánocích dostaviti se mus všichni; výmluvy a omluvy jsou neplatny, hra- běnka Alžběta, babička celého houfu vnuků vnuček, neuznala by jistě žádné, a běda tomu na koho by se pohněvalal Bývá to ruchu jednou za rok v zámečku i v okoli! Původní baroková hračka již dávno nesla- čila, do svých zdí pojmouti všech hostí a prot již otec nynějšího majetníka, hraběte Václava Královce, dal postaviti dvě křídla k zámečku v pravém úhlu a tak učinil z lovčího zámečku pevnost, neboť hospodářská stavení zabrala čtvrtou stranu, postoupivše jen v prostřed míst bráně s věží. Na prostranném nádvoří jest rybník a správce Kudrnáč mívá před Vánocemi největší starost o to, jen aby Pánbůh dal, aby uhodily mrazy, aby rybník zamrzl, neboť hosté se chtěj a musí klouzati; ale nemyslete, že snad zvlášt ti malí hosté, naopak, ti velcí, ti odrostlí jsou n led jako posedli.
Královec Kudrnáč Francie bůh vědět běnka Alžběta
13 article
Ah, veselo, bujno tady bývá těch čtrnác dní v roce! Členové rodiny přivážejí s sebou hosty hrabě Václav Kralovec jest muž nejen věhlasný jako politik, ale známý jako výborný hostitel který se o zábavu svých hostí dovede postarati Okolní lány a lesy hlaholí rachotem pušek hony jsou uspořádány na každý den a Nimrodi si pochvalují, že takových honů není široko da- leko. Pro dámy pořádají se výlety koňmo i na saních, bývají koncerty i divadlo a hned po Novém roce na rozloučenou skvělý ples. A jak ticho, jak pusto bývá tu jindy po celý rok. V létě bydli zde ovšem stará hraběnka Alžběta, která vychází jen do přilehlé zahrady se svou společ- nicí, slečnou Lizi, ale nepřijímá po celou dobu nikoho, než syna, hraběte Václava, který občae přijíždí sem z Vídně na dva nebo tři dni. Tu prohánějí se kluci chasy po nádvořía z rybníka pijí krávy a voli, když odpřaženi od pluhů, loudavým krokem odcházejí do chlévů. Tenkrát jest správce Kudrnáč ve svém živlu; ale nyní, když se panstvo sjelo, nevi ubožák, kde mu hlava stojí. Nespí, nejí, jen z vlasy se chytá a běhá, jakoby ho někdo honil. Ne snad ze strachu, ale je už takový člověk. z lásky ke svému panstvu skočil by do rybníka a starostí o jeho pohodli div neuschne.
Kralovec Alžběta Lizi Václav Kudrnáč Vídeň
14 article
Také loni sjela se celá rodina a s ní mnoho přátel do kralovického zámečku. Vše bylo jako jindy, zábava střídala zábavu, ale hrabě Václay připravil svým hostím přece zvláštní milé pře kvapení. Přivezl s sebou z Vídně slavnou italskou zpěvačku světové pověsti, kteráž zpívala po ně kolik večerů ve dvorni opeře a přijala pozván hraběte, aby svátky vánoční ztrávila na jeh zámečku v Kralovicích. Touto návštěvou zvláště byla potěšena hra běnka Alžběta a umístila vzácného hostě v komnatách svých nejbližších, aby, jak pravila těšila se ze ševelu slavíka po celé dni. Signora Mafeli byla ovšem dáma, která svým zjevem a chováním vábila i uchvacovaln. Byla sotva třicetiletá, ale její šiíhlá postava mladistvá krásná tvář slušela by spíše dívce osmnácti- nebo dvacetileté. Že si stará hraběnka zamilovala signoru hned při prvním setkání, nebylo podivno, nebo věděla již o ní dosti nejen od svého syna, ale i z jiných pramenů, a pak stará paní ještě po padesáti létech nezapomněla na krásnou Italii, dosud ráda promluvila italsky a kdož ví, jaké ty ostatní vzpomínky byly! První léta svého manželství prožila se svým manželem v Římě. Pro všecky ostatní hosty byla návštěva sig- nery tajemstvím; že je zde se starým, šedivým pánem krásná, mladá dáma, věděli aspoň páni mladé paničky ovšem, ale kdo jsou, toho ne- věděl nikdo, leda mladý hrabě Artur, synovec hraběte Václava, který ve Vídni na universitě studoval, signoru v divadle slyšel, ale že slyšel. se nepochlubil, za to obcházel nyní babičku horlivě a dělal vše možné, jenom aby se jevi způsobným a zajímavým. Vida ale lhostejnost signory, oddal se po marných pokusech lovua večer v zátiší — karbanu — i na to se našlo místo.
Václay Alžběta Artur Václav Vídeň Kralovice Řím
15 article
Jaké bylo tudíž překvapení všech hostí, když ohlášen byl na večer před Štědrým dnem koncert, a když po ouvertuře, pečlivě sehrané vystoupila na podium krásná cizinka a zapěla tak, že i blaseovaní páni, kteří vyslechli zpěvů více, než jim na hlavách vlasů zbylo, zapomněli kde jsou a po skončeném zpěvu hrnuli se jako vosy k signoře, aby jí svůj úžas a svůj obdiv pro jevili. Pochopili rázem, kdo jim tu zpíval a p lichotivých poklonách signoře děkovali domá- címu pánu za neobyčejné, báječné, nádherné překvapení. Signora Mafeli byla ovšem středem, kolen něhož jako okolo osy točila se celá společnost I dámy byly uchváceny, zaujaty a okouzleny Neviděly již jen krásné, mladé dámy, cítili, že božské její umění stojí vysoko v nedozírnua příšly se mu pokloniti. Signora Mafeli zazpivala ještě několikrát Obdiv a uznání nemohly se stupňovati; poslu chači zvábeni a zachyceni kouzlem sladkého hlasu, povstali se svých sedadel a majíce hlavy na vypjatých krcích vztaženy v před, jako omá- meni, klonili se k té, jež, usmívajíc se líbezně z hrdla svého tóny jako stříbrně peníze na talí sypala, jež flětnové lkání slavíka nebo jásav trilky skřivana loudila. Jen stará hraběnka Alžběta schoulila se v své lenošce a z jejích očí kapaly slzy, bohate slzy do jejího klína. Hrabě Václav byl neméně dojat, ale chtěje zakrýti pohnutí matčino, zdvihl její ruku k rtům: „Mama!“ Stará hraběnka se vzpamatovala. Vstala rychle a místo pochvaly, objavši třesoucíma se rukama šíji signory, políbila jí na čelo a obě oči. To byl její dík a byl výmluvnější, než všechen jásot, potlesk a chvalořeči ostatních. Zajisté nikdo jiný nedovedl by tak poděko vati — snad mladý hrabě Artur jediný! Fpsilon.
zazpival Alžběta Václav Artur
16 article
O Štědrém večeru, když již bylo po večeři a na tabuli zářil vysoký stromek (stará paní sama rozdávala dárky a stromek býti musil), seděla celá společnost v kruhu. Bylo ticho jako v ko- stele, všichni čekali, až hraběnka babička za- kenčí slavnost modlitbou a po modlitbě, jako vždy: „Děkujeme Pánu, že jsme opět radost- ných svátků „Narození Páně“ dočekali a prosme. aby nám ještě mnohých ve zdraví dopřáli Tak bývalo vždy i letos. Členové rodiny, o nejstaršího až k nejmenšímu libali babičce ruee a přáli jí „Šťastných a veselých svátků“ Potom odešla mláď se svými opatrovníky a celý večer ztráven byl v klidném rozhovoru. Signoře Mafeli se všecky ty obřady velmi lí- bily, zdálo se, že je neobyčejně šťastna. Ta radost dětí, ta úcta ke staré hraběnce, ten klid a vše- obecná spokojenost vše, vše bylo jí zvláště milým. Za mnoho let jejího života nebylo ji tak blaze, jako tentokrát a přece byla obdivovanou umělkyní, před niž kořila se knižata, již jásali vstříe tisícové, okouzleni byvše jejím zpěvem o jejíž úsměv a pohled zápasíli muži nejpřed nější; ale vše to zdálo se ji dnes nicotným. Ni kde nebylo tolik tepla, tolik lásky, tolik při- rozené rozkoše jako zde. Cítila se členem této veliké rodiny, včera ještě cizí, ale i kdyby toho nebylo, samo ono kouzlo posvátné noci „Naro- zení Páně“ dojalo ji, zachytilo mysl všecku strhlo s sebou. Zapomínajíc na vše, slavila srdcem i duší „Štědrý večer“ a to bylo všecko. Skoro poplašena a nemile vyrušena byla. když ji stará hraběnka pozvala k sobě na po- hovku, proti krbu postavenou. Po blahopřání zahlaholil hovor, ale brzo utichal, novinek nebylo a mimo to v přítomnosti babiččině odvažoval každý slova na vážkách zlatých.
Páně Nara
17 article
Než, stará paní uchopivší ručku signořinu pohladila ji a pak laskavě poprosila, aby společ nosti vypravovala něco ze svého uměleckéhoži vota, ona prý se již na tu chvilku sama těší jak děcko a doufá, že signora neodepře. Hlučný souhlas zazněl sálem a dámy i pá nové usedali kolem, lovíce chtivě místa, u sig nory najblížší. Signora se vlídně usmála, zamyslila se n chviličku a pak s půvabnou poklonou staré pan i posluchačstvu, počala: „O svých zápasech. pracích a konečně úspěchu, račte prominouti. promlouvati nebudu, ale přeji si srdečně odvdě- čiti se za tolik laskavostí, vám, urozená pan hraběnko, jakož i ctěné společnosti a dovolíms vypravovati nepatrnou událost, která se stala právě před dvacíti léty. Prosím však o shovívost; neumím vypravovati zajímavě a pak předmětem mé povídky jest malé, nuzné, ošklivé děvče; ale vzpomínám na ně dnes, protože jest právě „Štědrý večer“ „S prvním sněhem přilétají v severních těchto krajinách de každé rodiny vzpomínky na Vánoce, avšak oněm hejnům tažných pláků, kteř po městech provozují umění, nebývají svátky vánoční veselými, spíše litost rozechvívá struny srdcí jejich, neboť, byvše po celý rok hýčkán a slaveni, bývají právě v ony dni zapomenutia ze všeobecné radosti takřka vyloučení. Bývají to většinou lidé bez rodiny a nedo- stane-li se jim zvláštní výjimkou laskavého po- zvání (signora znova uklonila se hraběti), zůstá- vají odkázáni na hostince, kdež i sklepník ne- vlídně se na ně dívá, protože vyžadují jeho služeb i dnes, kdy sám touží po milé společ- nosti přátel nebo rodiny.
18 article
Aby si umělci nahradili rodinu, smlouvaj se a pořádají společné večeře buď u některéh člena nebo v hotelu. Tak před dvacíti léty pozvala krasojezdkyn slečna Emma Glaszkova všecky soudruhy z cirku do hotelu „U tři korun“ v Prešpurce, kdež spo lečnost právě před Vánocemi zahájila řadu před stavení. Všichni členové přijali s radostí pozvánín hostinu a dostavili se před časem do hötelu, scházel jenom oblíbený komik pan Martinek, ale i ten se posléze dostavil, ne však samoten. Vedi za. ruku děvče, osmi- až devítileté, nuzně oděno a zimou se třesoucí. Sotva vešel do komnaty, jasně osvětlenéa příjemně vyhřáté, poklonil se hostitelce a omlou- vaje svůj pozdní příchod zároveň žádal za po- hostinství pro svou společnici. Všichni shromáždění tušili, ba očekával s jistotou nějaký žert a nedávajíce se másti váž nou mluvou páně Martínkovou, propukali již nyní v smích. „Podívejte se, Martínek má dceru a do dneška ji tajil! Kde's ji měl? Ukaž přece Račte, slečinko, jen bliž!“ Tak volali jeden pře druhého, ale pan Martínek neodpovídal, až n vážnou otázku matky krasojezdkyně, kteráž dceru všude provázela, kde že se s děvčetem se tkal, odpověděl pan Martínek, že v průjezdě hůtelu. Salva smíchu zahlaholila kolem, teď již jistě musí Martinek se svým vtipem ven, ale po- divno, pan Martínek, jindy hbitý a vtipný, zdál se býti bez rady a v rozpacích. Cekal trpělivě, až se hosté utiší a hladě rukou vlasy divčiny, těsil ji vlídnými slovy.
Glaszkův Martinek Martínkův Salva
19 article
Vskutku po chvilce utichli všichni a pan Martínek začal vážně, že na žert ani nepomyslil, že toto dítě v průjezdě hótelu našel plačící a zimou se chvějíci, že se dítěte ptal, co zde večer samo dělá a že se dověděl mnoho smutných věcí. Zkrátka, bylo mu dítěte lito, vzal je proto s sebou a doufá, že laskavá hostitelka i ostalní hosté pohostinnosti dítěti neodeprou a jeho pří- chodem v zábavě se rušiti nedaji. Slova páně Martínkova zněla prosebně a zraky jeho, těkajíce kolem, hledaly podpory a souhlasu. A jako prve se celá společnost smála, tak nyní rázem zvážněla a již vstávali mnozi, velajíce: „Výborně, Martínku! Jsi chlapík, má srdce v těle. Rozumí se, že nám nebude maličká překážeti! Pan Martínek znova okřál. „Tak pojď, maličká! Věděl jsem, že bu- deme spolu vítáni. Pokloň se slečně tak a ted ostatním! Dobře. Na přání slečny Glaszkovy usazeno bylc děvče vedle ní a slečna je bedlivě pozorovala. U stolu mluvilo se maďarsky a německy Děvče na maďarské otázky odpovídalo, ale bylc zřejmo, že maďarština není jeho řečí mateřskou německy nerozumělo ničeho. Slečna Glazskova vyptávala se dítěte při večeři na její rodiče, ale když pozorovala, že děvče zápasí s mluvou, otázala se náhle, odku je a kde se narodila, a tu děvče odpovědělo česky, že z Opatovic na Moravě. Pan Martínek, uslyšev ta česká slova, vy skočil a radostí záře, volal: „Ach, ty mu. broučku, toť jsme krajané!“ Nyní vyptával se pan Martínek děvčete a brzo celá společnost věděla, že děvče vrátilo se před třemi dny ze severovýchodních Uhe s matkou. Matka dovlekla se až do Prešpurku zde v nemocnici zemřela dnes ráno.
Martínek Martínkův Glaszkův Glazskův Opatovice na Morava Prešpurk
20 article
Děvče mělo posláno býti postrkem do obce domovské, ale nikdo dnes neměl kdy, aby se on staral. Ubohá dívka chodila po ulicích cizího měst celý den. Neměla, zač by si koupila sousto chleba. Večer, když začal padati sníh, vešla do průjezdu hotelu, bylo tu světlo a lépe, než na ulici. Tam ji našel pan Martínek. „A otec? Kde je tvůj oted Zemřel před měsícem. Doma se mu ne- vedlo, býval tkalcem v Opatovicích a proto šel k bratranci, evang. faráři, do Uher za kostelníka Kostelničil tři roky, ale zemřel. Matka ne- mohla cizině zvyknouti, nyní ji nie zde ne- drželo a proto vydala se s dítětem domů. Na cestě buď ztratila nebo ji byly ukradeny peníze. tak že bez krejcaru a nemocna dospěla jen do Prešpurka a zde zemřela, zůstavivšl dítě v ci- zině, které se tak bála, samotné. Chvilku bylo ve společnosti jako v hrob ticho, všichni ti dobří lidé počítali v duchu, ra- dili so v srdeích svých, a byli s radou i počtem brzy hotovi. Tři, čtyři nabídli se najednou, že se- berou mezi sebou tolik, aby se děvče dostalo domů a jini se nabízeli, že si je ponechají, „však dá bůh, že je vychovají a uživí. Ale to rozčililo pana Martínka. „Má je a bude! Jest mojí krajankou. A sami jste volalř prve, že přivádím dcerul Krasojezdkyně souhlasila s panem Martín- kem, ale ježto pan Martínek jest svobodný, svěří svou dcerušku jí a její matce; na panu Martín- kovi bude, aby záležitost tuto s úřady vyjednal. Tak se stalo. Děvče zůstalo přijatou dcerou páně Martínkovou, ale nejněžnější, nejpoctivější druhou matku nalezla ve slečně Glaszkově; matka její byla jí milovanou babičkou.
Martínek Martínkův Glaszkův Opatovice Uhry Martín
21 article
Spěji se svou povídkou rychle ke konci. Slečna Glazskova shledala, že děvče má zvláštní vlohy hudební a ohebný hlas. Věnovala veškeru péči a veliký náklad, aby se děvče vy- cvičilo. Vzdala se dráhy umělecké a odstěhovala se do Italie, papá Martínek přijíždíval jednou za rok podívati se, jaké pokroky dcera jeho činí. Býval spokojen. Dívka byla šťastna, ale nikdy nebývá štěstí úplné, svět mnoho dává, ale mnoho bere. Vzal babičku a když dívka oslavena po prvním vystou- pení v divadle, vyběhla z budovy do tmavé noci. spěchala, aby donesla zvěst o svém úspěchu dobroditelce své největší, spočívající — na loži smrtelném. Byla to nejtrpčí krůpěj, která mohla ska- nouti do číše jejího štěstí a to štěsti opravdo- vého, neboť dívka setkala se s mužem, za kte- rého se s radostí provdala. Toť má prostá po- povídka — „A vlastní životopis, doufám,“ pronesl pan Artur s lehounkou ironií. „Uhodl jste, pane hrabě, vypravovala jsem jen, co si paní hraběnka přála. „Děkuji vám, děkuji nejen za povídku, ale i za pravdu. Ta, byť i prostá, jest vždy nejkrás- nější. Kéž vaše štěstí dlouho potrvá; nejen sláva, ale i štěstí rodinné!“ „Díky, paní hraběnko! Věřím v to své štěst a můj mančel také. Pan Artur nemohl se zdrželi. „A nebojí se o ně? Stihl ho blesk z oka babiččina, ale signora se jenom usmála. „Ba nebojí, maluje klidně v Římě, a že se báti nemusí, povi vám můj otec,“ signora se rozhledla kolem — „ah, pan Martínek odešel!“
Glazskův Martínek Artur Italia Řím
22 article Blahoslavení chudí . ..
Blahoslavení chudí . .. Z divadelních vzpomínek. Načrtla Abiga il. Naivka Voliňská rozvírala modrý papír, angažmá od větší společnosti. Slarostlivě pře- mítala, má-li svůdného hlasu uposlechnout a jít. Božel ke společnosti, kde se platí jisto jistě gáže, a jaká gáže! Hle! zde se jí nabízí 32 zl., zde to stojí černé na bílém a k tomu všechny naivní, též mnohé zpěvní role, a nota bene! ještě šest příjmů, to jest přece skvělé, co? A zároveň slib, že do roka ještě nějaká zlatka naskočí, bude-li se činit. Jsou to vyhlídky! To bude míti mami radost, přece jí teď něco bude moci po- slat... To rozhodlo. Voliňská s dlukoucím srdcem dala výpověd. Na cestu, aby se do B. dostala, musíla si vy- půjčiti na divadelní věci, neboť rozšafná ředitelk L... ková vedle mnohých přání a rad, rest (ne- doplacenou, dluhujíci gáži) 16 zlatých Voliňsk nedala a Voliňská, nezkušená, sedmnáctílelá div- činka ani se neodvážila oň požádat. A tak s ně- kolika nikláky, zbylými po cestě, zaklepala na brány velké společnosti. Byla nadšena přijetím. Všichni tak srdeční a upřímni, zvláště kollegové. Jeden přes druhého ji nabízel služby. Inu, byla jako v ráji. Tak aspoň psala mamince ... Našla si levný, malý pokojíček a pustila se do učení. Práce bylo dost, čtyřikrát v týdnu činohra — v každé měla větší roli — a mimo to v operettách ve sboru zpívat, učiti se sborům a studovat sólička — nebylo to snadné, a k tomu ještě na krku dluh, obrovský dluh 10 zlatých spediteurovi za věci, a kromě toho kupovatisi obleky do operett. Ať to, jak chtěla, pletla, vždy musila něco přikupovávat. Báječná gáže 32 zla- tých nestačovala — kde to jen vzit — kde? At počítala Hela tak či onak, gáže nestačovala ...
il Slarostliv Ata Hela
23 article
Co se natoužila na hrozný dluh! Jak to jen upra- vit? Konečně se rozhodla. Musí šetřit, vše to se musí — ušetřitl Obleky do operett musí být, dluh se rovněž musí splatit, odnese to tedy — strava! Bože! co na tom, nebude-li měsíc obědvat, než kávu s chlebem, a pak zase přijde do pořádku. A skutečně od onoho dne procedura hlado- vění započala. Ráno, jak vstala, uvařila Hela hrnek kávy — to byla snídaně — a upalovala do zkoušky. V poledne celá vykřehlá přilítla ze zkoušky, uvařila opět libovonný nektar a sotvaže tučný „oběd“ shltla, spěchala do korrepetice. Ke všemu měla pořádně daleko. Když přiběhl z korrepetice, vařila opět kávů — — — a tak to šlo tři neděle. Dluh zmizel. Hela všelicos „operetíního“ již na sebe měla, i nějakou zlatku měla schovánu na vá- noční cestu domů. Jaká blaženost, když si po- myslila, že po dvou létech opět spatří domov, sestry, celou drahou rodinku... Blízko pře svátky i ze sna se budila — vždy ji libala dobrá matinka a hladil starý tatínek, i tisknutí rukou sester tak živě cítila... S dětským smíchem usazovala se na lůžku a radostně hleděla do bíle noci, tak čisté jako ona sama ..
Hela
24 article
Ach! tak se těšila. To bude povídání! Vě- děla hned, jak maminka ji přivítá: Vítám té, mi- láčku drahý! Jsi hodná? Tak se zeptají jen její holubičí oči. „O, jsem, maminko!“ vesele s zasmála. Ach, kdyby věděla, jak pořádně od- byla onehdy — ještě u staré společnosti — Lojzu Rudlika, když jí přišel se vzkazem od toho opi- lého lajtnanta! „Fil nestydite se? To jste otec? Proč mu nenabídnete svoji dceru?“ O — ten nestyda starý, jakého chtěl dělat dohazovače Bože, zdali pak ještě v krámě za jelitko zpívá kuplety?... Chachal Anebo zde — jak odrazila mladého princi- pála, když onehdy měla triko a on se jí na noze dotkl... Dostal, a má od něho pokoj. A což ti inženýři — šampanisovat s ní chtěli! Celá spo- lečnost měla býti pozvána k vůli ní — chachal
Rudlik