1
masthead
11. ledna 1903
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 11.
List
4
article
V záležitosti českých šunek.
V záležitosti českých šunek.
Návštěva podivná, velmi podivná. A byla by
mne velmi překvapila, ba, soudím, že bych vlast-
ním zrakům nebyl věřil, kdybych již nebyl uvykl,
že za dlouhých, podzimních a zimních večero
a hlubokých, tichých nocí dostavují se podobní
hosté. Spíše pouhé přízraky než tělesné bytosti.
Bohužel, i tato poslední byla pouhým přízrakem,
jak se mi teď zdá. Nic po ní nezbylo než libá,
přijemná, známá sylá vůně, dráždivá a vzbuzujíeí
tolik laskomin. Nebylo to ku podivu. Bylo již
dávno po obědě, za okny černá tma, vykládaná
jen světýlky ve vzdálených domech za několika
zahradami, nad hlavou syčel mi již několik hodin
plynový plamen. Doba, kdy jiní lidé sedají už
k večeři. Ale já měl jsem k ní ještě daleko. Nebot
v duchu viděl jsem přešlapujícího přitele mettéra
tohoto listu, čekajícího netrpělivě, kdy se dosta-
vim se svým nedělním úkolem. Již jsem se chtě
rozběhnouti a říci mu, aby tentokráte nic ode
mne nečekal, neboť v nejbližším sousedství zuři
již od božího poledne klavír, řva pod něžnými
prstíky dívčími, a mně případalo, jakoby klávesy
jeho byly spojeny s nějakým řezacím a sekacím
strojem, který mi drtí mozek na kaši. Ale právě
v okamžiku, kdy jsem chtěl vyskočiti z křesla
svého, ozvalo se zaklepání na dvěře.
„Vstupte!“ vykřikl jsem.
A do mučírny mé vhupkalo cosi o jedné
noze, která byla obalena střevíékem či bačkorkou
z bílé, šustivé látky, jako z pergamentového pa-
píru. Měla i podobný pláštik nebo sukničku
stejnou pokrývku hlavy. Rukou jsem neviděl
anebo, lépe řečeno, připadaly mi jen jako při-
myšleny a tenoučké jak hůlky, jako špejly. Jinak
byla postavička v těle plná, zvláště v hořejší části,
a červená až do hněda. Celý její povrch leskl se
tukem, svítila jím každá picha.
5
article
„Račte se posadit,“ pobízím.
Hup! — již byla na židli
„S kým mám potěšení?“
„Jako byste mne neznal,“ usmála se teple.
sytě, mastně. „Vždyť jsem stará známá, česká
nebo chcete-li pražská Šunka.
„I Bože,“ usmívám se, „kdo pak vás posílá?
Přicházíte mi nesmírně vhod, ráno jsem snídal
kávu, k obědu byl jahelník se švestkami —
však už mne polehtává na patře — —
A sahal jsem pro nůž.
„Zadržte!“ zvolala rozmarně. „Musím zů-
stat na živu, abyste vyslechl moji stížnost. —
Vím, domníváte se, že mne posílá nějaký laskavý
čtenář, ale mýlite se. Čtenář by mne snědl sám.
Přicházím z vlastního popudu. A zkrátka, aby-
chom nemařili času. Roznášejí se o mně všeliké
klepy — víte, že jsem v poslední době měla
unoho nepříjemností . ..
„Aehi, rozumím. Narážíte na ten pěkný zákaz
spřáteleného státu, pravda-li? Na uzavření hiranic
českým — —-
Zarazil jsem se, abych snad milou návštěvu
neurazil.
Bož
6
article
„Ano,“ doplnila návštěva, „českým prasa-
tům, mým rodičům, a vůbec všem údům naší
rodiny — račte dobře rozuměti, ůdů m, vždyt
sama jsem taky pouhým údem, a vůbec všemu,
co z naší krve pochází. Sekanému zboží uzavřeli
již dříve hranice. Můj Bože, slýchala jsem, jaké
oblibě těšili se za hranicemi někteří naši pří-
buzní, i docela vzdálení, jako na příklad tali-
áni. Sice prý posud Německo drží s Taliá-
nem jako velmocí, dokonce prý i jeho válečné
lodi láká na společnou blokádu Venezuely —
ačkoli, jak jsem doslechla, veřejné mínění ně-
mecké prý nijak není nakloněno tomuto politi-
ckému spojenci — —
„Ježíš Marjá, vážená slečno Šunko,“ vpa-
dám jí v hovor, „promiňte, ale světová politik
v mé rubrice! Té je dost v předu!“
„Vždyť já taky čerta dbám politiky,“ hovo-
řila Šunka, „nanejvýš té hospodářské — a ko-
nečně vzal to všechno ďas. Ale dohřívá mne, že
se 9 mém původu, o mém výchováni, vzdělání
pěstování v Německu teď tolik napleská. Jaké bá-
chotky podivné! Je vidět, jak ti lidé tam jsou po-
zadu v národopise! K nám by měli přijít!
Marjá
Německo
Taliá
Venezuela
7
article
K nám, kde každá vanička má štyl, každý slam-
ník národní vyšívání, každý pohrabáč —
„Račte dovolit, velevážená slečno Šunko
t by se pak týkalo pana doktora Zíbrta nebo pana
Černého, víte, v národopisném museu —-
„I ne, tam bych uschla,“ namítla mi n
vštěva.
„Bylo to řečeno jen tak mimochodem. Vra-
cím se k těm báchorám. Prosím vás, četl jste na
sklonku roku článek jistého pana Johannesa Tro-
jana o české šunce?
„Věru, nepamatuju se.
„Byl otištěn v tom německém týdenníku.
který vychází v červené obálce, s takovou štyli-
sovanou sedmičkou na ní.
„Vy jste článek četla?
„Ne, neumím číst,“ upejpala se Šunka
„Ale někde to našel můj pěstoun v makulatuř
na vrehní obal, povšíml si toho a četl své choti
— vysiechla jsem vše a pamatuji to skoro do
slova. Pan Johannes Trojan — soudil byste, že
to je nějaký naturalisovaný Němec českého pů-
vodu, a jistě taky že je, aspoň po rodičích, po
dědech. Trojan! Slovanský původ je tu zjevný.
arci, pokud nějaký německý učenec nedokáže
keltický původ slova. I soudíl byste, že ten pan
Trojan aspoň z rodinné tradice má správné po-
nětí o tom, co je vlastně pražská, česká šunka.
Ale on ve svém článku „Der Schinkenstreit“ pro-
zrazuje naprostou nevědomostí
Zíbrt
Černý
Tro
Věra
Trojan
Němec
národopisný muzeum
der Schinkenstreit
8
article
„Co pak povídá
„Ale, že mne tu pekou po cikánsku — a to
prý je pravá pražská šunka! S tím pečením sice
má pravdu, ale to je jistá specialita. To jest,
abych tak řekla, již způsob nejvyšší úpravy
šunky. Pravdu má, že cikáni pekou ježka v hlíně.
celého, jak ho Pánbůh stvořil, i s bodlinami,
slyšela jsem ostatně, že to jest výborná pečeně.
Hliněný obal vypáli prý se někdy až do čer-
vena, jako cihla, pak se rozbije, bodliny zů-
stanou v hlíně, i s kůží, a z ježka je šťavnatá
pečinka. Tak tomu jest, a prý mnohdy si ježka
podobným způsobem pekou nejen cikáni, ale
i hajní, slyšela jsem, a mnohdy i turisté z Prahy,
takoví, kteří chtějí všeho okusit. — Tak prý také
se peče pražská šunka, vykládá pan Johannes
Trojan dále, s tím toliko rozdílem, že místo
hlínou obaluje se těstem. Inu, peče se, ale ne
vůbec, jak z jeho článku vysvítá. Takováto
Cikán
Trojan
Praha
9
article
úprava jest jistým přepychem, takto se šunka
upravuje jenom pro vzácné hosty, mnohdy na
venkově při pečení chleba, a chlebové těsto jest
jejím pravým obalem. Slýchám někdy studenty
a taky starší pány, jak vzpomínávají — ústa
z laskomin plny slin — kterak se doma vrhávali
na tu chlebovou kůru, chřupající a zavánějící
tukem i šťávou, jak ji přikusovali k šunce tak
upečené. Ale jinak ví každé dítě — aspoň u nás
— že se šunka na výkroj vaří. A tak i vařená
šunka bude znamenitě chutnati pánům Prusům.
a třeba i z pruských prasat, ale je třeba, abyji
byla věnována ta oteovská, bedlivá péče, jaké
jsme účastny my, pravé, domorodé české šunky.
A to jest účelem návštěvy mě. Chtěla jsem vám
říci, že by všichni ti učenci a odborníci, kteří
v Berlině zkoumali rozdíl šunek z prasat českých
a německých, měli vlastně přijíti k nám, aby se
tu naučili šunky pěstovati. Všechno žádá svě.
a konečně ani to německé prase, jakkoli jest pa-
trně nade vši pochybu inteligentní, nemůže po-
věděti mistrům svým, co s nim mají dělat, zvlášte
když už je píchnuto, chudinka.
Prus
Berlín
10
article
„Ah, tody jste přišla, abyste mi poskytla
materiál, bych mínění páně Trojanovo o příčině
znamenité chuti pražských šunek opravil
pravda-li? Abych mu pověděl, kterak mají za
točiti s šunkami tamními, aby se našim naprosto
vyrovnaly?
Šunka šibalsky se usmála,
„O ne! Praví sice pan Trojan ve svém refe
rátě, že v Berlíně naložili se třemi prasátky če-
ského původu a se třemi německými po praž-
ském způsobu a že vybrané komisi pak byl
předloženo čívero šunek českých a čivero ně
meckých, k tomu jedna šunka přímo z Prahy
A dokládá nan Trojan dále, že výsledek byl pr
Německo zcela uspokojivý, ba, že prý vlastně
vzhledem k jakosti a chuti nedal se vůbec žádný
rozdíl zjistit — což prý bylo lze předvídati, ježtc
šunky německé již od časů Tacitových těší se tal
dobré pověsti. Nu, snad. Vždyť znáte Němce
Všechno mají nejlepší. Ostatně chvalitebná věe
že si na své domácí vepřovině tak zakládají. Ale
všiml jste si slůvka: po pražském způsobu?
A v tom to vězí. Kterak mohli upravovati po
pražském způsobu, když ho neznají, jak muh
pěstoun říká? Když jejich způsob nakládáni
s utraceným prasetem liší se od našeho již po
čátkem svým, totiž pařením, což jest věc
velmi důležitá. — Ale to vše vám neprozradín
nebo lépe řečeno, neprozradíme to panu Troja-
novi. Že není věc tak zcela prosta, vysvítá vůbee
z toho, že bylo třeba komise, aby ouřadně řekla
Berlíňanům, že je to jedno, co jedí. Ale konsu-
menti, pravi znalci, Němci paškrtnější vždy bu-
dou toužiti po šunce české, která se jim náhle
stala zapovězeným ovocem. A chtějí-li přeee
vědět, co nám, pražským šunkám, dodává té
dobré, světoznámé jakosti a chuti, pak ať se
slavná komise sebere a přijede k nám, aby setu
naučila výrobě českých šunek od počátku. Tak.
Trojan
Tacitův
Němec
Berlíňan
Berlín
Praha
Německo
Trója
pán Trojanovo
11
article
Dival jsem se na hosta a pojednou mi při-
padla otázka;
„Mrzí vás, že vám hranice do Německ
uzavřeli?
Šunka mávla tenkou ručičkou.
„Ah, to jest věcí vlastně mého pěstouna
jeho soudruhů. Pokud mne se týče, netoužím p
cizině. Je nám to jedno, kde nás snědí. A myslím
si tedy, když si v Prusku postavili hlavu —
snězte si nás doma. Nemůžeme taky mít něee
svého zvláště dobrého?“
„Pravdu máte, slečno Šunko,“ řekl jsem,
zase bezděky sáhl jsem po noži. Ale věc po-
divná: židle přede mnou byla náhle prázdna, ná
vštěva zmizela. Přízrak se rozplynul, a jenl
bezná, tučná vůně zůstala.
Tolik jen jsem si umínil po jejím od
chodu, že — až pan Johannes Trojan zavítá do
Prahy — povedu ho na nejlepší pražskou šunku
Jednu tedy mu dám upéci „po cikánsku“
druhou po sprostu uvařiti. Ať si vybere. Doufám
že mu bude chutnati obojí. A dozná pak snad
že ani Tacitus takových šunek nejedl.
Trojan
Tacitus
Praha
12
article
Povidka u krbu.
Povidka u krbu.
Napsal Fr. F los.
Zámeček kralovický rok co rok, již od ne-
paměti, vítá na týden před Vánocemi své panstvo
celou rodinu hraběcí, která se ze všech končin
světa sjíždí, aby pod útulnou jeho střechou
oslavila svátky v roce nejkrásnější, aby se ve-
spolek pozdravila, popřála si navzájem o No-
vem roce a pak se zase rozjela, bůh ví, kam: do
měst, do ciziny, k moři, nebo na návštěvy k pří-
buzným a známým.
Rodina jest četná a mnozi členové nevidaji
se za celý rok, ale o Vánocích dostaviti se mus
všichni; výmluvy a omluvy jsou neplatny, hra-
běnka Alžběta, babička celého houfu vnuků
vnuček, neuznala by jistě žádné, a běda tomu
na koho by se pohněvalal
Bývá to ruchu jednou za rok v zámečku
i v okoli!
Původní baroková hračka již dávno nesla-
čila, do svých zdí pojmouti všech hostí a prot
již otec nynějšího majetníka, hraběte Václava
Královce, dal postaviti dvě křídla k zámečku
v pravém úhlu a tak učinil z lovčího zámečku
pevnost, neboť hospodářská stavení zabrala
čtvrtou stranu, postoupivše jen v prostřed míst
bráně s věží.
Na prostranném nádvoří jest rybník a
správce Kudrnáč mívá před Vánocemi největší
starost o to, jen aby Pánbůh dal, aby uhodily
mrazy, aby rybník zamrzl, neboť hosté se chtěj
a musí klouzati; ale nemyslete, že snad zvlášt
ti malí hosté, naopak, ti velcí, ti odrostlí jsou n
led jako posedli.
Královec
Kudrnáč
Francie
bůh vědět
běnka Alžběta
13
article
Ah, veselo, bujno tady bývá těch čtrnác
dní v roce!
Členové rodiny přivážejí s sebou hosty
hrabě Václav Kralovec jest muž nejen věhlasný
jako politik, ale známý jako výborný hostitel
který se o zábavu svých hostí dovede postarati
Okolní lány a lesy hlaholí rachotem pušek
hony jsou uspořádány na každý den a Nimrodi
si pochvalují, že takových honů není široko da-
leko. Pro dámy pořádají se výlety koňmo i na
saních, bývají koncerty i divadlo a hned po
Novém roce na rozloučenou skvělý ples. A jak
ticho, jak pusto bývá tu jindy po celý rok. V létě
bydli zde ovšem stará hraběnka Alžběta, která
vychází jen do přilehlé zahrady se svou společ-
nicí, slečnou Lizi, ale nepřijímá po celou dobu
nikoho, než syna, hraběte Václava, který občae
přijíždí sem z Vídně na dva nebo tři dni.
Tu prohánějí se kluci chasy po nádvořía
z rybníka pijí krávy a voli, když odpřaženi od
pluhů, loudavým krokem odcházejí do chlévů.
Tenkrát jest správce Kudrnáč ve svém
živlu; ale nyní, když se panstvo sjelo, nevi
ubožák, kde mu hlava stojí. Nespí, nejí, jen z
vlasy se chytá a běhá, jakoby ho někdo honil.
Ne snad ze strachu, ale je už takový člověk.
z lásky ke svému panstvu skočil by do rybníka
a starostí o jeho pohodli div neuschne.
Kralovec
Alžběta
Lizi
Václav
Kudrnáč
Vídeň
14
article
Také loni sjela se celá rodina a s ní mnoho
přátel do kralovického zámečku. Vše bylo jako
jindy, zábava střídala zábavu, ale hrabě Václay
připravil svým hostím přece zvláštní milé pře
kvapení.
Přivezl s sebou z Vídně slavnou italskou
zpěvačku světové pověsti, kteráž zpívala po ně
kolik večerů ve dvorni opeře a přijala pozván
hraběte, aby svátky vánoční ztrávila na jeh
zámečku v Kralovicích.
Touto návštěvou zvláště byla potěšena hra
běnka Alžběta a umístila vzácného hostě v
komnatách svých nejbližších, aby, jak pravila
těšila se ze ševelu slavíka po celé dni.
Signora Mafeli byla ovšem dáma, která
svým zjevem a chováním vábila i uchvacovaln.
Byla sotva třicetiletá, ale její šiíhlá postava
mladistvá krásná tvář slušela by spíše dívce
osmnácti- nebo dvacetileté.
Že si stará hraběnka zamilovala signoru
hned při prvním setkání, nebylo podivno, nebo
věděla již o ní dosti nejen od svého syna, ale
i z jiných pramenů, a pak stará paní ještě po
padesáti létech nezapomněla na krásnou Italii,
dosud ráda promluvila italsky a kdož ví, jaké
ty ostatní vzpomínky byly! První léta svého
manželství prožila se svým manželem v Římě.
Pro všecky ostatní hosty byla návštěva sig-
nery tajemstvím; že je zde se starým, šedivým
pánem krásná, mladá dáma, věděli aspoň páni
mladé paničky ovšem, ale kdo jsou, toho ne-
věděl nikdo, leda mladý hrabě Artur, synovec
hraběte Václava, který ve Vídni na universitě
studoval, signoru v divadle slyšel, ale že slyšel.
se nepochlubil, za to obcházel nyní babičku
horlivě a dělal vše možné, jenom aby se jevi
způsobným a zajímavým. Vida ale lhostejnost
signory, oddal se po marných pokusech lovua
večer v zátiší — karbanu — i na to se našlo
místo.
Václay
Alžběta
Artur
Václav
Vídeň
Kralovice
Řím
15
article
Jaké bylo tudíž překvapení všech hostí,
když ohlášen byl na večer před Štědrým dnem
koncert, a když po ouvertuře, pečlivě sehrané
vystoupila na podium krásná cizinka a zapěla
tak, že i blaseovaní páni, kteří vyslechli zpěvů
více, než jim na hlavách vlasů zbylo, zapomněli
kde jsou a po skončeném zpěvu hrnuli se jako
vosy k signoře, aby jí svůj úžas a svůj obdiv pro
jevili.
Pochopili rázem, kdo jim tu zpíval a p
lichotivých poklonách signoře děkovali domá-
címu pánu za neobyčejné, báječné, nádherné
překvapení.
Signora Mafeli byla ovšem středem, kolen
něhož jako okolo osy točila se celá společnost
I dámy byly uchváceny, zaujaty a okouzleny
Neviděly již jen krásné, mladé dámy, cítili, že
božské její umění stojí vysoko v nedozírnua
příšly se mu pokloniti.
Signora Mafeli zazpivala ještě několikrát
Obdiv a uznání nemohly se stupňovati; poslu
chači zvábeni a zachyceni kouzlem sladkého
hlasu, povstali se svých sedadel a majíce hlavy
na vypjatých krcích vztaženy v před, jako omá-
meni, klonili se k té, jež, usmívajíc se líbezně
z hrdla svého tóny jako stříbrně peníze na talí
sypala, jež flětnové lkání slavíka nebo jásav
trilky skřivana loudila.
Jen stará hraběnka Alžběta schoulila se v
své lenošce a z jejích očí kapaly slzy, bohate
slzy do jejího klína.
Hrabě Václav byl neméně dojat, ale chtěje
zakrýti pohnutí matčino, zdvihl její ruku k
rtům: „Mama!“
Stará hraběnka se vzpamatovala. Vstala
rychle a místo pochvaly, objavši třesoucíma se
rukama šíji signory, políbila jí na čelo a obě oči.
To byl její dík a byl výmluvnější, než
všechen jásot, potlesk a chvalořeči ostatních.
Zajisté nikdo jiný nedovedl by tak poděko
vati — snad mladý hrabě Artur jediný!
Fpsilon.
zazpival
Alžběta
Václav
Artur
16
article
O Štědrém večeru, když již bylo po večeři
a na tabuli zářil vysoký stromek (stará paní sama
rozdávala dárky a stromek býti musil), seděla
celá společnost v kruhu. Bylo ticho jako v ko-
stele, všichni čekali, až hraběnka babička za-
kenčí slavnost modlitbou a po modlitbě, jako
vždy: „Děkujeme Pánu, že jsme opět radost-
ných svátků „Narození Páně“ dočekali a prosme.
aby nám ještě mnohých ve zdraví dopřáli
Tak bývalo vždy i letos. Členové rodiny, o
nejstaršího až k nejmenšímu libali babičce ruee
a přáli jí „Šťastných a veselých svátků“
Potom odešla mláď se svými opatrovníky
a celý večer ztráven byl v klidném rozhovoru.
Signoře Mafeli se všecky ty obřady velmi lí-
bily, zdálo se, že je neobyčejně šťastna. Ta radost
dětí, ta úcta ke staré hraběnce, ten klid a vše-
obecná spokojenost vše, vše bylo jí zvláště
milým.
Za mnoho let jejího života nebylo ji tak
blaze, jako tentokrát a přece byla obdivovanou
umělkyní, před niž kořila se knižata, již jásali
vstříe tisícové, okouzleni byvše jejím zpěvem
o jejíž úsměv a pohled zápasíli muži nejpřed
nější; ale vše to zdálo se ji dnes nicotným. Ni
kde nebylo tolik tepla, tolik lásky, tolik při-
rozené rozkoše jako zde. Cítila se členem této
veliké rodiny, včera ještě cizí, ale i kdyby toho
nebylo, samo ono kouzlo posvátné noci „Naro-
zení Páně“ dojalo ji, zachytilo mysl všecku
strhlo s sebou. Zapomínajíc na vše, slavila
srdcem i duší „Štědrý večer“ a to bylo všecko.
Skoro poplašena a nemile vyrušena byla.
když ji stará hraběnka pozvala k sobě na po-
hovku, proti krbu postavenou.
Po blahopřání zahlaholil hovor, ale brzo
utichal, novinek nebylo a mimo to v přítomnosti
babiččině odvažoval každý slova na vážkách
zlatých.
Páně
Nara
17
article
Než, stará paní uchopivší ručku signořinu
pohladila ji a pak laskavě poprosila, aby společ
nosti vypravovala něco ze svého uměleckéhoži
vota, ona prý se již na tu chvilku sama těší jak
děcko a doufá, že signora neodepře.
Hlučný souhlas zazněl sálem a dámy i pá
nové usedali kolem, lovíce chtivě místa, u sig
nory najblížší.
Signora se vlídně usmála, zamyslila se n
chviličku a pak s půvabnou poklonou staré pan
i posluchačstvu, počala: „O svých zápasech.
pracích a konečně úspěchu, račte prominouti.
promlouvati nebudu, ale přeji si srdečně odvdě-
čiti se za tolik laskavostí, vám, urozená pan
hraběnko, jakož i ctěné společnosti a dovolíms
vypravovati nepatrnou událost, která se stala
právě před dvacíti léty. Prosím však o shovívost;
neumím vypravovati zajímavě a pak předmětem
mé povídky jest malé, nuzné, ošklivé děvče; ale
vzpomínám na ně dnes, protože jest právě
„Štědrý večer“
„S prvním sněhem přilétají v severních
těchto krajinách de každé rodiny vzpomínky na
Vánoce, avšak oněm hejnům tažných pláků, kteř
po městech provozují umění, nebývají svátky
vánoční veselými, spíše litost rozechvívá struny
srdcí jejich, neboť, byvše po celý rok hýčkán
a slaveni, bývají právě v ony dni zapomenutia
ze všeobecné radosti takřka vyloučení.
Bývají to většinou lidé bez rodiny a nedo-
stane-li se jim zvláštní výjimkou laskavého po-
zvání (signora znova uklonila se hraběti), zůstá-
vají odkázáni na hostince, kdež i sklepník ne-
vlídně se na ně dívá, protože vyžadují jeho
služeb i dnes, kdy sám touží po milé společ-
nosti přátel nebo rodiny.
18
article
Aby si umělci nahradili rodinu, smlouvaj
se a pořádají společné večeře buď u některéh
člena nebo v hotelu.
Tak před dvacíti léty pozvala krasojezdkyn
slečna Emma Glaszkova všecky soudruhy z cirku
do hotelu „U tři korun“ v Prešpurce, kdež spo
lečnost právě před Vánocemi zahájila řadu před
stavení.
Všichni členové přijali s radostí pozvánín
hostinu a dostavili se před časem do hötelu,
scházel jenom oblíbený komik pan Martinek, ale
i ten se posléze dostavil, ne však samoten. Vedi
za. ruku děvče, osmi- až devítileté, nuzně oděno
a zimou se třesoucí.
Sotva vešel do komnaty, jasně osvětlenéa
příjemně vyhřáté, poklonil se hostitelce a omlou-
vaje svůj pozdní příchod zároveň žádal za po-
hostinství pro svou společnici.
Všichni shromáždění tušili, ba očekával
s jistotou nějaký žert a nedávajíce se másti váž
nou mluvou páně Martínkovou, propukali již nyní
v smích.
„Podívejte se, Martínek má dceru a do
dneška ji tajil! Kde's ji měl? Ukaž přece
Račte, slečinko, jen bliž!“ Tak volali jeden pře
druhého, ale pan Martínek neodpovídal, až n
vážnou otázku matky krasojezdkyně, kteráž
dceru všude provázela, kde že se s děvčetem se
tkal, odpověděl pan Martínek, že v průjezdě
hůtelu.
Salva smíchu zahlaholila kolem, teď již
jistě musí Martinek se svým vtipem ven, ale po-
divno, pan Martínek, jindy hbitý a vtipný, zdál se
býti bez rady a v rozpacích.
Cekal trpělivě, až se hosté utiší a hladě
rukou vlasy divčiny, těsil ji vlídnými slovy.
Glaszkův
Martinek
Martínkův
Salva
19
article
Vskutku po chvilce utichli všichni a pan
Martínek začal vážně, že na žert ani nepomyslil,
že toto dítě v průjezdě hótelu našel plačící a
zimou se chvějíci, že se dítěte ptal, co zde večer
samo dělá a že se dověděl mnoho smutných věcí.
Zkrátka, bylo mu dítěte lito, vzal je proto
s sebou a doufá, že laskavá hostitelka i ostalní
hosté pohostinnosti dítěti neodeprou a jeho pří-
chodem v zábavě se rušiti nedaji.
Slova páně Martínkova zněla prosebně a
zraky jeho, těkajíce kolem, hledaly podpory a
souhlasu.
A jako prve se celá společnost smála, tak
nyní rázem zvážněla a již vstávali mnozi,
velajíce: „Výborně, Martínku! Jsi chlapík, má
srdce v těle. Rozumí se, že nám nebude maličká
překážeti!
Pan Martínek znova okřál.
„Tak pojď, maličká! Věděl jsem, že bu-
deme spolu vítáni. Pokloň se slečně tak a ted
ostatním! Dobře.
Na přání slečny Glaszkovy usazeno bylc
děvče vedle ní a slečna je bedlivě pozorovala.
U stolu mluvilo se maďarsky a německy
Děvče na maďarské otázky odpovídalo, ale bylc
zřejmo, že maďarština není jeho řečí mateřskou
německy nerozumělo ničeho.
Slečna Glazskova vyptávala se dítěte při
večeři na její rodiče, ale když pozorovala, že
děvče zápasí s mluvou, otázala se náhle, odku
je a kde se narodila, a tu děvče odpovědělo
česky, že z Opatovic na Moravě.
Pan Martínek, uslyšev ta česká slova, vy
skočil a radostí záře, volal: „Ach, ty mu.
broučku, toť jsme krajané!“
Nyní vyptával se pan Martínek děvčete a
brzo celá společnost věděla, že děvče vrátilo se
před třemi dny ze severovýchodních Uhe
s matkou. Matka dovlekla se až do Prešpurku
zde v nemocnici zemřela dnes ráno.
Martínek
Martínkův
Glaszkův
Glazskův
Opatovice na Morava
Prešpurk
20
article
Děvče mělo posláno býti postrkem do obce
domovské, ale nikdo dnes neměl kdy, aby se on
staral.
Ubohá dívka chodila po ulicích cizího měst
celý den. Neměla, zač by si koupila sousto
chleba. Večer, když začal padati sníh, vešla do
průjezdu hotelu, bylo tu světlo a lépe, než na
ulici.
Tam ji našel pan Martínek.
„A otec? Kde je tvůj oted
Zemřel před měsícem. Doma se mu ne-
vedlo, býval tkalcem v Opatovicích a proto šel
k bratranci, evang. faráři, do Uher za kostelníka
Kostelničil tři roky, ale zemřel. Matka ne-
mohla cizině zvyknouti, nyní ji nie zde ne-
drželo a proto vydala se s dítětem domů. Na
cestě buď ztratila nebo ji byly ukradeny peníze.
tak že bez krejcaru a nemocna dospěla jen do
Prešpurka a zde zemřela, zůstavivšl dítě v ci-
zině, které se tak bála, samotné.
Chvilku bylo ve společnosti jako v hrob
ticho, všichni ti dobří lidé počítali v duchu, ra-
dili so v srdeích svých, a byli s radou i počtem
brzy hotovi. Tři, čtyři nabídli se najednou, že se-
berou mezi sebou tolik, aby se děvče dostalo
domů a jini se nabízeli, že si je ponechají, „však
dá bůh, že je vychovají a uživí.
Ale to rozčililo pana Martínka.
„Má je a bude! Jest mojí krajankou. A sami
jste volalř prve, že přivádím dcerul
Krasojezdkyně souhlasila s panem Martín-
kem, ale ježto pan Martínek jest svobodný, svěří
svou dcerušku jí a její matce; na panu Martín-
kovi bude, aby záležitost tuto s úřady vyjednal.
Tak se stalo. Děvče zůstalo přijatou dcerou
páně Martínkovou, ale nejněžnější, nejpoctivější
druhou matku nalezla ve slečně Glaszkově;
matka její byla jí milovanou babičkou.
Martínek
Martínkův
Glaszkův
Opatovice
Uhry
Martín
21
article
Spěji se svou povídkou rychle ke konci.
Slečna Glazskova shledala, že děvče má
zvláštní vlohy hudební a ohebný hlas. Věnovala
veškeru péči a veliký náklad, aby se děvče vy-
cvičilo. Vzdala se dráhy umělecké a odstěhovala
se do Italie, papá Martínek přijíždíval jednou za
rok podívati se, jaké pokroky dcera jeho činí.
Býval spokojen.
Dívka byla šťastna, ale nikdy nebývá štěstí
úplné, svět mnoho dává, ale mnoho bere. Vzal
babičku a když dívka oslavena po prvním vystou-
pení v divadle, vyběhla z budovy do tmavé noci.
spěchala, aby donesla zvěst o svém úspěchu
dobroditelce své největší, spočívající — na loži
smrtelném.
Byla to nejtrpčí krůpěj, která mohla ska-
nouti do číše jejího štěstí a to štěsti opravdo-
vého, neboť dívka setkala se s mužem, za kte-
rého se s radostí provdala. Toť má prostá po-
povídka —
„A vlastní životopis, doufám,“ pronesl pan
Artur s lehounkou ironií.
„Uhodl jste, pane hrabě, vypravovala jsem
jen, co si paní hraběnka přála.
„Děkuji vám, děkuji nejen za povídku, ale
i za pravdu. Ta, byť i prostá, jest vždy nejkrás-
nější. Kéž vaše štěstí dlouho potrvá; nejen sláva,
ale i štěstí rodinné!“
„Díky, paní hraběnko! Věřím v to své štěst
a můj mančel také.
Pan Artur nemohl se zdrželi. „A nebojí se
o ně?
Stihl ho blesk z oka babiččina, ale signora
se jenom usmála.
„Ba nebojí, maluje klidně v Římě, a že se
báti nemusí, povi vám můj otec,“ signora se
rozhledla kolem — „ah, pan Martínek odešel!“
Glazskův
Martínek
Artur
Italia
Řím
22
article
Blahoslavení chudí . ..
Blahoslavení chudí . ..
Z divadelních vzpomínek. Načrtla Abiga il.
Naivka Voliňská rozvírala modrý papír,
angažmá od větší společnosti. Slarostlivě pře-
mítala, má-li svůdného hlasu uposlechnout a jít.
Božel ke společnosti, kde se platí jisto jistě
gáže, a jaká gáže! Hle! zde se jí nabízí 32 zl.,
zde to stojí černé na bílém a k tomu všechny
naivní, též mnohé zpěvní role, a nota bene! ještě
šest příjmů, to jest přece skvělé, co? A zároveň
slib, že do roka ještě nějaká zlatka naskočí,
bude-li se činit. Jsou to vyhlídky! To bude míti
mami radost, přece jí teď něco bude moci po-
slat... To rozhodlo.
Voliňská s dlukoucím srdcem dala výpověd.
Na cestu, aby se do B. dostala, musíla si vy-
půjčiti na divadelní věci, neboť rozšafná ředitelk
L... ková vedle mnohých přání a rad, rest (ne-
doplacenou, dluhujíci gáži) 16 zlatých Voliňsk
nedala a Voliňská, nezkušená, sedmnáctílelá div-
činka ani se neodvážila oň požádat. A tak s ně-
kolika nikláky, zbylými po cestě, zaklepala na
brány velké společnosti.
Byla nadšena přijetím. Všichni tak srdeční
a upřímni, zvláště kollegové. Jeden přes druhého
ji nabízel služby. Inu, byla jako v ráji. Tak
aspoň psala mamince ...
Našla si levný, malý pokojíček a pustila se
do učení. Práce bylo dost, čtyřikrát v týdnu
činohra — v každé měla větší roli — a mimo
to v operettách ve sboru zpívat, učiti se sborům
a studovat sólička — nebylo to snadné, a k tomu
ještě na krku dluh, obrovský dluh 10 zlatých
spediteurovi za věci, a kromě toho kupovatisi
obleky do operett. Ať to, jak chtěla, pletla, vždy
musila něco přikupovávat. Báječná gáže 32 zla-
tých nestačovala — kde to jen vzit — kde? At
počítala Hela tak či onak, gáže nestačovala ...
il
Slarostliv
Ata
Hela
23
article
Co se natoužila na hrozný dluh! Jak to jen upra-
vit? Konečně se rozhodla. Musí šetřit, vše to
se musí — ušetřitl
Obleky do operett musí být, dluh se rovněž
musí splatit, odnese to tedy — strava! Bože! co
na tom, nebude-li měsíc obědvat, než kávu
s chlebem, a pak zase přijde do pořádku.
A skutečně od onoho dne procedura hlado-
vění započala. Ráno, jak vstala, uvařila Hela
hrnek kávy — to byla snídaně — a upalovala
do zkoušky. V poledne celá vykřehlá přilítla ze
zkoušky, uvařila opět libovonný nektar a sotvaže
tučný „oběd“ shltla, spěchala do korrepetice. Ke
všemu měla pořádně daleko. Když přiběhl
z korrepetice, vařila opět kávů — — — a tak
to šlo tři neděle. Dluh zmizel.
Hela všelicos „operetíního“ již na sebe
měla, i nějakou zlatku měla schovánu na vá-
noční cestu domů. Jaká blaženost, když si po-
myslila, že po dvou létech opět spatří domov,
sestry, celou drahou rodinku... Blízko pře
svátky i ze sna se budila — vždy ji libala dobrá
matinka a hladil starý tatínek, i tisknutí rukou
sester tak živě cítila... S dětským smíchem
usazovala se na lůžku a radostně hleděla do bíle
noci, tak čisté jako ona sama ..
Hela
24
article
Ach! tak se těšila. To bude povídání! Vě-
děla hned, jak maminka ji přivítá: Vítám té, mi-
láčku drahý! Jsi hodná? Tak se zeptají jen její
holubičí oči. „O, jsem, maminko!“ vesele s
zasmála. Ach, kdyby věděla, jak pořádně od-
byla onehdy — ještě u staré společnosti — Lojzu
Rudlika, když jí přišel se vzkazem od toho opi-
lého lajtnanta! „Fil nestydite se? To jste otec?
Proč mu nenabídnete svoji dceru?“ O — ten
nestyda starý, jakého chtěl dělat dohazovače
Bože, zdali pak ještě v krámě za jelitko zpívá
kuplety?... Chachal
Anebo zde — jak odrazila mladého princi-
pála, když onehdy měla triko a on se jí na noze
dotkl... Dostal, a má od něho pokoj. A což ti
inženýři — šampanisovat s ní chtěli! Celá spo-
lečnost měla býti pozvána k vůli ní — chachal
Rudlik