1
masthead
24. dubna 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná
3
masthead
příloha „Národních Listů“ k číslu 114.
5
article
Z „Kalifornie“
Z „Kalifornie“
Kalifornie vzkvétala.
Aby nevzniklo nedorozumění: nemyslete na
Kalifornii americkou. Ta je v rozkvětu dávno,
je nás poněkud vzdálena a nespadá taky v obon
naší samosprávy. Do té nám tedy pranic není.
Kalifornie, o níž řeč, leží mnohem blíže a roz-
kládá se směrem — ale na tom tady pramálo
záleží, zdali jižním nebo severním. Zkrátka
Kalifornic jest rozkvétajícím výhonkem velikého
města. Možno, že katastr nazývá obec docela
jinak, ale vtip lidový pojmenoval rozvijející se
obec Kalifornií, a to jméno zatím jí zůstalo.
Ostatně hezké jméno. A významné. V Kaliforni
uhodili před půlstoletím na bohatou zlatou
žílu, a v téhle druhé Kalifornii stalo prý se po-
dobně. Znáte přece řikadlo o tom zlatě na ulici
Běži vždy jen o příslušné oči, které je vidí,
o příslušné ruce, které je zdvihnou. Nu, v „Kali-
fornii“ vyskytlo se takových očí dost a rukou
tolik, až jedny druhým překážely, jak po zlatě
hrabaly. Pravda, lidé obyčejní chodili jako s vlč
mhou, zrnečka zlatého nespatřili, a kdyby se
jim nakrásně byl do cesty nachomýtl balvan
zlata, byli by si o něj nanejvýš koleno rozbili.
Člověk obyčejný chodě viděl jen štěrk anebo
bezedné bláto — dlažba a chodníky byly jen
v ulicích, v nichž bydleli páni starosta a radové
— a nikomu nepřipadlo, aby na dně toho bláta
se dohledával zlata. Ale bylo ho tam, nepře-
braného.
Kalifornie
Kali
6
article
Táhlo na dvanáctou, vinárna páně Vozno-
bilova pomalu se prázdnila. Jen ještě několik
pánů radů se starostou v čele dopíjelo posledn
čtvrtky. Pan Voznobil byl taky radou. Bylo
chvalným zvykem zastupitelského „tělesa“ kali-
fornského, že se navzájem podporovalo. V míst-
nosti páně Voznobilově shromažďovala se rada
dopoledne; v kavárně pana rady Zadrobílka
scházela se odpůldne, po obědě, a večer zasedala
u pana rady Šípa, který měl pivnici. Ostatně
všichni páni radové kalifornští měli buď vinárnu,
buď kavárnu nebo pivnici. A veškeří členové za-
stupitelstva obecního přesně a spravedlivě stří-
dali lokály, aby se do měsíce dostalo na každého.
A kdo z ostatních, zcela obyčejných obyvatelů
Kalifornie rozuměl jen trošičku svému pro-
spěchu, chodil taky do hospod, v nichž vládl
členové slavné rady. O, nikdy neušlo pozorností
„rozhodujících kruhů“, kde kdo utrácí svoje
zlatky. Ostatně se zdá, že to byly skutečně
hospody vzorné. Aspoň nebylo slýcháno, aby si
v pivnici pana rady X. nebo pana rady Y. nebo
pana rady Z. někdo byl stěžoval na mizerné pivo
nebo na veliké porty nebo na malé porce.
A kdo by — arci z pouhé neznalosti po-
měrů — někdy tak byl učinil, se zlou se potázal
„To jsme zas dostali do obce štěnici,“ pro
nesl kdysi v důvěrné rozmluvě s kollegy z rady
pan rada Požerák.
Voznobit
Zadrobílek
Šíp
Kalifornie
pán Vozno
7
article
„Kdo pak? Co pak?“ větřili sborem ostatn
vážení otcové.
„I, ten adjunkt Mrkvička! Přijde, roztahuje
se, pivo mu není vhod — no, snad nebudu já
z mála chlastat! — jídlo mu není vhod, ubrousek
mu není vhod, hrom tě ťuk', frňáku fajnovej
Bodejť, aby ho tak člověk za dvě korunky nalil
a nacpal jako žok, a jenom z nejlepšíhol
„Jo, jo,“ poznamenal pan rada Klaprštejn
povážlivě. „Zas ňákej takovej nihilista! Ti se
nám tu rozmáhaj! No, nechme, nechme, jen až
si o něco požádá, tak se s tim shledá!“
„Ano, ano, v Kalifornii tak mnohý rýpal.
který nepozdravil u vrbiček, s ledačím se shle-
dal! Ale vzal je čert, rýpaly všechny!
Juž byla vinárna páně Voznobilova skoro
docela prázdna. Jenom pan starosta Vostrý a pan
rada Škrtil zbyli. Pan rada Voznobil právě byl
zavolán do krámu v předu, neboť byl taky
kupeem.
pán
Vostrá
rada
Voznobit
Kalifornie
8
article
Starosta dopil, otřel dlaní ústa a řekl k panu
Škrtilovi:
„Tak nezapomeňte, pane rado. Odpoledn
— sezení. A dnes bude parné. Oposice už v-
pálila petardu — ráno přišla resoluce.“
„Co pak zas?“ otázal se pan rada, jakob
nelušil.
„No, ta škola. Už prý abychom tím hnuli.
Abychom se rozhodli a stavěli. Tři roky prý jen
slibujeme. Děti prý se ve staré škole mačkají
jak herynci. Z toho prý jsou ty nemoci
A z „ohrad“ prý tam mají daleko. A vůbec pr
je to zlořád.)
„To tam stojí v resoluci?“ otázal se pa
Škrtil, jakoby sluchu nevěřil.
„Tam toho stojí!“ pohodil hlavou pan sta-
rosta. „No, uslyšíte.
„Zlořád! I ty neřádi!“ pronesl s opovržením
pan rada. „Nemoci! Nečisto mají doma, to je
to. Kdyby si ty haranty aspoň jednou za měsíe
vykoupali, bylo by po nemocích. Je to salas
umouněná, okurky by na nich mohl sázet . ...
„No, nic naplat, pane rado, budeme musi
slavět. Dnes to usneseme. Jen kde. Taksi
myslím, nejlíp že by bylo někde blízko „ohrad“
Tam je nejvíc chudiny — aspoň si pak starou
školu trochu vyčistíme.“
Pan rada zalétl pomyšlením v krajinu
„chrad“ a řekl pak, jakoby uznával důvody staro
slovy
„Inu, jaká pomoc. Budeme tedy stavět. Jaká
pomoc. Konečně pravda, lidí tu přibývá. Budu
hlasovat pro.
„Jen bude-li taky pan učitel Mikyska sou-
hlasit — víme, s místem. Má referát — a rád by
tak měl všecky školy na nejlepších místech. Jen
jsem o to zavadil, hned měl „Třešňovku“ na
pysli. „Ale tam já hodlám postavit pěknou
hospodu.“
„Bodejť, Třešňovka!“ řekl pan Škrtil. „Pa-
desát kroků od staré školy!“
„No, taky moje řeč. Stavíme-li, musímet
hezky rozdělovat. Ať se načne zase z jiného
konce.
rada
Mikysek
Ina
9
article
Před vinárnou rozloučili se oba hodnostové
a pan rada zamířil domů, s těžkou hlavou. Ne
z vína, ó, pan Škrtil býval dopoledne opatrný,
ale myšlenkami. Tak tedy dojde na „ohrady“.
Stakra, nový zlatý důl! To by se Vopršálek za-
smál. Ale stakra — vždyť o ničem neví! Snad
by — — —?
Pan rada zahnul na pravo, kráčeje, co noha
nohu mine, a jakoby hleděl do země. Ale pod
střechou klobouku střílel očima v před, tam
vzhůru, k malému domu se štítem „František
Vopršálek, krupařství.
Inu, sám Pánbůh to řídí! Dvéře krámu ote-
vřely se pojednou a Vopršálek vyšel na práh.
Jakoby se nechumelilo, kráčel pan rade
v hlubokém zamyšlení dále.
„Stastné dobré poledne, pane rado!“ z
znělo uctivě z úst Vopršálkových.
„1 Božínku, pane sousede, dobré poledne,
opáčil pan Škrtil a podával vlídně ruku. „Jal
pak se daří?
Vopršálek honem dříve otřel ruku o kabát
než se osmělil stisknout vzácnou pravici páně
radovu.
„Inu, pane rado, kdyby těch starostí ne-
bylo! Obchůdek by šel — a kdybych tak do
něho mohl ještě tisícovku vrazit — —
„Co pak vám je o tisíeovku!“ usmál se pa
rada. „Jste samý pozemek — —“
„Jo, pan rada myslí jako tam za ohra-
dami? Božíčku, z toho neukousnu, ouroky t
žere — —
rada
škrtit
Staker
Vopršálek
Vopršálkův
radův
Jal
Ina
10
article
„Tak to prodejte!“
„Ježíš Marjá, pane rado, když si pořád
myslím, že se tam bude stavět.o
„Na ohradách? Sousede, kam vás to vede
Kdy pak na to dojde! Tam vám nedovolí parce-
laci ani za deset let. Koukejte, dříve tamhle te
blok, pak tamhle ten — pak tamhle — pan rada
mával rukou na všechny strany — o je, než
dojde na ohrady ! To bychom to měli pěkně roz-
kuchané!“
Vopršálek se zasmušil. Ústy pana Škrtil
mluví k němu městská rada, je po naději.
„Pak tím ovšem nehnu,“ řeki malomyslně
Teď, jako náhlým nápadém veden, pan
Škrtil se rozkročil a řekl:
„Sousede Vopršálku, vy potřebujete peníze
a já vím pomoc. Zač byste střelil ta draha z
ohradami?“
„Zač?“ uvažoval Vopršálek. „Osmnác
stovek jsem za to dal, tři roky to leží — to je
curokůl““
„No, jaké pak ouroky! To není záložna.
takové kameniště. Tam se vám jich ještě pro-
leží — a zatím byste tadyhle zdvíhl obchod. Tedy
slovo!“
„A kdo pak, pane rado ?“ ptal se Vopršálek
„Snad ne vy?“
„A vidíte, já! Zařídím tam dětem rejdišt
Co za to cheete — sakumprásk!)
„Dva tisíce,“ vydechl Vopršálek.
„Zatracepenej špekulant, hnedle dvě stovky
chce vydělat!“ zasmál se pan Škrtil. „Ale t
ať jsme živi obal
Vzpřáhl do výše ruku, Vopršálek téměr
mimoděk nastavil pravici, pan rada spustil,a
hlasité plácnutí zaznělo ulicí.
Marjá
rada
Vopršálek
11
article
„Platí!“ zvolal pan rada. „A jaky pak
dlouhy caviky — mluvil, vyprostiv ruku z pra-
vice Vopršálkovy a sáhnuv do záprsí — tuhle
je zavdavek.
Vyňal tobolku jak slabikář, otevřel, hráb
do varhánek a položil Vopršálkovi pět stovel
na dlaň.
„Pane rado,“ vzpíral se slabě Vopršálek
ačkoli mu prsty hrály, „vždyť to nemuselo být.
Plácnutí stačí.“
„Berte, sousede, budu míň doplácet.-
hovořil rozmarně pan rada. „Lepší u vás, než
abych je cestou ztratil, když je mám náhodou
u sebe. — A že vám spad' kámen se srdce, když
jste se té pouště tam zbavil? Co?“
„Inu, pane rado, abych pravdu řekl, peníz
potřebuju; ale doufal jsem, že s tím pochodím
Pan rada naklonil se a řekl k Vopršálkovi.
jakoby vlastnímu synu udílel otcovskou radu:
„Pamatujte si, pane Vopršálku. Špekulac
s pozemky je zatracená věc, a není pro každého.
Tady chodí lidí, co tak spekulovali, a sotva že
mají kalhoty na těle. Kdybych já to nedělal z li-
bůstky — —! No, a zejtra vám přinesu doplatel
a podepíšeme smlouvu, abyste dlouho nečekal.
Pozdrav vás Pánbůh!“
Soused Vopršálek věru brzy se mohl pře-
svědčit, že spekulace s pozemky není pro
každého, hlavně nesedí-li s nimi v radě.
Vjsilon.
lip.
rada
Vopršálkův
Vopršálek
Bert
Ina
12
article
Roj-
Roj-
Žert. Napsal Fr. Flos.
Když se Martin Mikyška ženil, smála se celá
ves. A kdo by se byl nesmál, vida malého, v bo-
cích jako rozviklaného Martina, jak si ve vyso-
kých, těžkých botách pyšně vykračoval vedle
Marjány, divoké, hřmotné holčice, která uživši
světa až až, najednou zatoužila po útulném,ti-
chém krbu domácím. Jak se Martin silně roz-
kračoval, aby hbité Marjáně stačil, klátila se mu
ohromná hlava se strany na stranu. Martinse
chudák zpotil, ale nepolevil.
Kylku měl velikou jako chvoštiště a protože
ji žádná jehlice nemohla na kabátě udržeti, při-
vázal ji důmyslný Martin motouzem. Jinou kytku
si dal na tvrdý klobouk, který si k té slávě
zvláště koupil. Marjána šla jako k tanci, v růžo-
vých, kartounových šatech, jež její vnady pro-
trhnouti hrozily a aby spoluobčané byli pře-
svědčeni o jeji liliové nevinnosti, napletla si do
černých vlasů tolik zeleniny, že Martin, spatřiv
ji, ulevil svému úžasu zvoláním: „Marjáno, ty
máš na hlavě plachtu trávy a visí ti to dolů jako
„lácaly“.e)
Dostal za tu galantnost buchtu do zad, až
blaženě vzdechl.
Žert
Flos
Mikyška
Martino
Martin
Martins
Kylka
Martin motouz
Marjat
Dostal
Francie
13
article
Martin až do svatby pohunkoval a Marjána
sleužila, ale když se vzali, udělal se Martin pro
sebe; zdědil chaloupku a kousek pole. Ovšem
budou oba dále podělkovat', ale Martin se stal
najednou svéprávným občanem a když mu brzo
pc svatbě přinesl obecní posel listinu, na níž
„byly vytaženy“ daně, třídní a pozemková, které
nový majetník měl zaplatiti, nevěděl Martin ra-
dostí, co by dělal a jak by posla uctil.
„Koukej, Marjáno, člověk není onuce, páni
si na mne vzpomněli, platím daně, jsem soused.“
Odpoledne pak, kde koho potkal, tomu vy
pravoval, jaké má starosti.
„Tuhle střechu abych pošil, sroubek pode-
přel a pak ty daně, sousede, ty daně, to jsou
starostil“
„A moc, Martinku, moc, máte daní?“
„Dva zlaté čtyřicet šest krejcarů, to jsou
penízel
*) oprati
Martin
Martin ra
Martinek
14
article
„Pravda, pravda, a to budete, Martinku
také volit do obecního představenstva?
„Inu, co člověk musí, rád udělá,“ pod-
voloval se Martin dobrovolně svému osudu.
Starostí měl pravda mnoho, ale srdce v těle
mu poskakovati nepřestávalo. „Bože, to je ra-
dost, člověk není onuce,“ liboval si stále Mar-
jáně, ale ta milého mužíčka hnala z práce do
práce a sama odpočívala, nebo pokoušela se
o umění, jemuž ženské říkají šití. Marjánasi
koupila jehlu velkou, aby práce ubývalo, ale
zpotila se s tou páračkou víc, než když dříve
celý den rozhazovala u Horáčků kompost.
Když Marjáně její bývalí etitelé vyčítali, neb
se posmívali, že si vzala Martina, odbývala je
rázně Marjána, řkouc, že jsou všichni mužšt
stejní a Martina aby nechali, že se aspoň stará
o živobytí a o hospodářství.
A Martin se staral a jak se staral! Brzo byl
chaloupka jako klícku se zahrádkou před okny
a ze zahrádky voněly květiny a různé koření
jako z lékárny. Martin si potrpěl na mátu a boži
dřevec, místo růží pěstoval plnokvětý slez, jehož
dlouhé pruty, převyšujíce plot, svitily svými ru
dými i bílými květy v plné nádheře. Ale t
všecko mu nestačilo. Sehnal Marjáně, kterou
zbožňoval svým způsobem, hejno slepic na dvůr
dvě hůsy, a pod krov usadi) dva páry bubláků.
Martinek
Martin
Bož
Horáček
Martino
Sehnal Marjáň
Mar
15
article
„Máme to, holka, jako ve statku, jen jedn
mně ještě schází, včely!“
„Co pak ti zase napadlo, dej s tím pokojl“
odporovala Marjána, ale když Martin o včelách
blouzniti nepřestával, ba když i zrobil si úl, smí
řila se Marjána i s myšlenkou na včely.
Nejhůře bylo ovšem o roj; v krajině té byly
včely v té době dosti vzácny a roj stál dese
korun i více; ale Martin chtěl míti včely laciné
a měl už plán.
Nadskakoval, kde jen mohl, mistrovi Pod
šívkovi ze Seníka, který měl včel dvanácte
špalků; tomu by bylo hej o roj.
Martin hleděl se všelijak zalichotiti milému
mistrovi, z kterého „měl ale vítr“, protože mistn
Podšívka byl vskutku podšívka a byl nakloněn
provésti člověku spíše nějaké šíbalství, než něco
dobrého. Martin si však umínil, že svou dobrotou
mistra překoná.
Nabízel své služby a dělal mistrovi, co mu
na očích viděl, ale se žádostí svou přece jen
nechtěl ven, až jednou, když právě byl u mistra
a viděl, jak se včely rojí, neodolal a bojácně
mistra o roj požádal.
„Tak, vy, Martinku, chcete taky včelařit?
hahaha!“ smál se mistr, „no, to je věc velm
chvalitebná. Dám vám roj, dám, ale máte-l
pak úl?
Martin radostí div nevýskal: „I mám, pan
tatínku, mám oulek jako ze soustruhu, sám jsem
jej udělal.“
„I čermáka, to se podívejme! Tak sám?
A jak, rámečky taky máte?“
„To ne, pantatínku, to ne, ale koupímje
s radostí koupím.
„No, nekupujte, dám vám rámečky s kou
skem díla. Ale jestli pak umíte s včelami za
cházeti?
„No, tuze moc ne, ale myslím, že to trefím
fajíku mám,“
„Dobrá, to stačí, jen když máte fajfku, ben
fajíky se ke včelám nesmí. Tak si přijďte zejtre
pro roj, dám jej do rojáčku a přenesete je
snadno.
Martin
Martin radost
16
article
Milý Martin letěl domů. Postavil do zahrádky
úl a k němu lavičku. V noci ani nespal, pořád
by jen byl Marjáně vypravoval „o svém roji“
ale když jej Marjána okřikla, ba když pronesl
výhrůžku, jestli toho nenechá, že mu ty zatra
včely pobije, stichl milý Martin a jen v duchu
se bavil svým rojem.
Jak mistr Podšívka slíbil, stalo se, neb
když se druhý den Martin dostavil pro včely
byly již v rojáčku, který zavěšený houpal se na
švestce.
„Dal jsem vám pěkné včely, Martinku,“ po-
vídá mistr, „koukejte, jak jsou vypasené
tlusté.)
„A jak hučí, pantatínku, ty hučí jako splav,
jásal Martinek a chtěl mermomocí za ten dan
mistrovi ruku políbit', ale mistr nedal, jenom
radil:
„Až je dáte do úlu, zavřete česlo a nechte
jen malou dírku, co by jedna mohla prolézti, nebo
kdybyste česlo otevřel, mohly by vyraziti na
jednou a vrátily by se domů — sem.
„O to já dám pozor! Tak ony jsou mršk
jako holubi a kočky?“
„To už mají takový pud, proto vám radím
abyste je nenesl rovně domů, ale v polích se za
točil sem tam, aby netrefily domů. A rojáčel
mně přineste třeba zejtra, nebo až budete mi
S tou radou Martin odešel, nesa rojáček
včelám v poli ale notně hlavu zatočil, chodil pe
mezích sem tam a když byl ujištěn, že domů ne-
trefí, vydal se ke své chalupě.
Opatrně vložil rámky s počatým dílem d
úlu, pak jakoby nejdražší poklad, nad pomyšlen
křehký ukládal, vpustil do úlu přinesený roj-
Včely zahučely a nepřestaly hučeti ani v úlua
bned se draly česlem ven, ale milý Martin česlo
uepal a radoval se z toho, jak na včely vyzrál.
Co chvíli chodil poslouchat, zdali hučí úl,
když hučel, odcházel velmi spokojen.
Martin
Marjat
Martinek
Martin odejít
17
article
Druhého dne byla pilná práce. Hned po
ránu byl Martin u včel, hučely ještě, ale mnohem
slaběji, česlem vycházeti ale nepřestávaly. Nej-
podivnějším bylo Martinovi, že se žádné nevra
cejí do úlu, ale neměl nyní času, Marjána už
hartusila, že je čas vyjíti do práce.
Mysl Martinova zůstala u včel, ale jaké
bolestné překvapení čekalo ho večerl
Úl nehučel, včely byly ty tam. Rychle ote-
vřel Martin úl a tam dole válelo se několik
mrtvých těl včelich.
Martin rozběhl se ještě večer do Seník
k mistrovi a sdělil mu smutnou tu novinu.
„Neumíte hlídat' včely, to je to,“ řekl mist
a silně se přemáhal, aby se nesmál, „slyšel jsem
že Pivnička chytil dnes roj, bude to asi váš!“
„Musí mně jej vrátit,“ vykřikl Martin už n
skoku.
Pivnička se Martinovi vysmál, roj nechyti
a kdyby, nevrátil by nic.
Sklíčený Martin vrátil se k mistrovi a jen
to, že mu mistr slíbil roj jiný, jej smířilo se
světem.
Ještě dvakrát dostal milý Martin „ilusté, vy
pasené včely od mistra Podšívky, ale neuhlída
kdy.“
jich, ulilly vždycky. Neměl Martin na včely
štěstí, ba stržil notně posměchu.
Více rojů již nechtěl mistr dáti, neboť už
byli „trubci“ všichni pochytáni a že se tito
u Martina nedrželi, za to přece Podšívka ne-
mohl!
Milý mistr ztropil si s Martinem žert.
Každému včelaři je známo, že pracovnice vy-
hánějí trubce a je usmrcují; aby se jim ulehčíl
práce, jsou jednoduché chytáky na trubce, štíhlá
včela pletivem proleze, ale „vypasený, tlustý
trubec vleze otvorem do chytáku a tímto způ-
sobem „děla!“ mistr Podšívka pro Martina
„roje“ ...
Martin udělal z oulu krby a včel nechce an
viděti.
Martin
Martin úl
Martino
Martinov
18
article
Březovy balšám.
Březovy balšám.
Napsala Lea O strovs ká.
V modním závodě Mme. Bernáškové šilo
se jako o závod. Bylo před velikonočními svátky
a tím zajisté s důstatek vysvětluje se horečný
pospěch v damské krejčovně zavládnuvší.
Všechny klientky modní tento „salon“ na-
vštěvující v poslední době loučívaly se s madame
stereolypním příkazem:
„Ale do svátků musím mít šaty hotovy!“
„Budou, milostivá, budou,“ ujišťovala ma-
jitelka závodu, jakoby sama z vlastní zkušenost
znala onu citovou pohromu, která se zmocn
každé příslušnice slabého pohlaví, když švadlena
slovu nedostojí a oblek v čas nedodá.
Co je tu slzí, žalostných výkřiků a zoufalého
hryzení rtíků, když takovýmto osudem postižená
krasavice vidí kolem oken přecházeti všechny
své přítelkyně a známě v nových jarních toale-
šch a ona sama čeká a čeká stále nadarmo, až
se jí dostane pramálo utěšujícího vzkazu, „aby
odpustila, že nebylo naprosto možno šaty do-
dělati.
Prahloupý zvyk, míti o svátcích nové šaty
Jakoby krásné naše dámy nebyly krásným
i ve starších oblecích. Snad už ta jarní příroda
odívající se sama novým, svěžím rouchem pod-
něcuje bezděky ješitnost žen toužících po novém
obalu marnivého svého jádra.
Mme. Bernášková patřila mezi to málo oněch
švadlen, jež neslibují nadarmo.
Nemohla-li některé žádosti vyhověti, řekla
přímo, beze všech planých vytáček: „Nemůžeme
to udělat“ a bylo odbyto. Salon její těšil se po-
věsti nejlepší.
Hlavními jeho oporami byly dvě starš
slečny, Vilemína Součkova a Eliška Karasova
kterým se zkráceně říkalo slečna Mína a Elis.
Obě dvě pracovaly u paní Babety Berná
škové již více než patnáct let a za tu dobu spo
lečnou dovedností nemálo k úspěchům své ve
litelky napomohly.
Březův
Lea
Bernášek
Bernášková
Součkův
Karasův
Mína
Elis
19
article
Třetím kolečkem v důležitém tom aparátu
modní vynalezavosti byla Pavla Čermákova, chá-
pavá žačka obou starších slečen, které ji do
umění svého zasvěcovaly.
„Kdyby to děvče mělo takovou vytrvalos
jaký má „chic!!, strčí nás všechny do kapsy. Jen
co ji naučím šit pořádněji, pak z ni jistě něc
vyvedu,“ vyjádřila se několikrát slečna Elis, dů
kladnými stehy upevňujíe okrasy, jež Pavla leda-
byle na šat připíchla.
Slečna Mína pouze mlčky přikývla, uzná
vajíc pravdivost slov družky svojí, ale v duchu
omlouvala tuto „nepořádnost“ i Pavlu, kterou
často přirovnávala s vrabcem v kleci zavřeným
Sotva sedmnácté jaro smálo se s růžových
líček děvčete odsouzeného jako ony obě vydě
lávati jehlou chléb svůj vezdejší.
Čemu je železná nutnost ve dlouhé řadě le
naučila, do toho smavé to děcko teprve vstu
pevalo.
Byla sirotek, mající pouze starou babičku
s kterou se poctivě o výdělek svůj dělila.
Pavel Čermákův
Elis
Pavel
Mína
20
article
Ač ji osud zakusiti dal běd nejhorších
přece se mu nepodařilo setříti úsměv s červenýe
rtíků, drobné, bílé zoubky kryjících.
Když přišla poprvé do dílny, či „atelieru“
jak pokroková madame svou výrobní svatyni pře-
křtila, zdálo se všem, že vznikl tu nový život, že
k tomu slunci, jež vysokými třemi okny do dvora
vedoucími sem vnikalo, připojil se paprsek dosud
tady nepoznaný.
Šlečny Mína a Elis zpočátku závistivě sedí
valy, jak Pavla těší se ze života a dovedně vy
bírá z něho pouze to, co úsměvem jej rozjasňuje
„Proč se soužit a trápit?“ často pronášel
„Už nebožka maminka mi říkávala, jak slzy
v mládí vyplakané k stáru rozrývají obličej a
zakalují zrak. A já nemám nic na světě, než
jedno hezké podívání do zrcadla, proč bych se
tedy o ně připravovala?“ dokládala šelmovsky
vidouc, že obě slečny s povzdechem ulpívají na
tváři její —. —
Prostotou a upřímností svou získala Pavla
záhy přízeň všech i důvěru starých panen.
Mína
Elis
Pavel
21
article
Slečna Mína svěřila jí, že mohla se již ně
kolikráte provdati, ale že neučinila tak pro upo
mínku na den, kdy závoj svatební vyměnila z
smuteční roucho, v němž doprovodila ženichad
hrobu — místo k oltáři — —
A od slečny Elis vyslechla Pavla historii stu
dentské lásky, končící neúspěchem.
Když se její vyvolený stal hotovým člo
věkem, našel postavení v cizině a vzdálenost
která většině lásek dosud neposloužila, ušila
rubáš zklamání pro naděje její. Od té doby ne
napadlo jí, že by se mohla ještě kdy vdáti
právě tak jako slečna Mína zasvěcovala celou
svou bytost i všechny upomínky lásce jediné.
Teprve Pavla přirozenou živostí svou vnu
tila jim myšlenky, že dosud není vše ze život
ztraceno, že i v podzimu mnohý se půvabný
květ vydaří, že by se mohly obě ještě provdati
Možná, že byla v tomto poukazování notná
dávka mladistvé zlomyslnosti, ale Pavla nechtěln
ji nikomu ublížiti. Naopak za zásluhu si počítala
že ta dvě stvoření, trávící život šitím a vzdy
cháním, převedla na jiné pole, méně šedé
jednotvárné. — —
Bzučelo to nyní v pracovně jako v úle. Hrčen
šicích strojů provázíval zvonivý smích nebo po
pěvek Pavlin a obě slečny jakoby novou důvěrou
v život posiloval. Čím více bylo práce, tím byl
v dílně hlučněji.
Mme. Bernášková jako generál procházela
mezi stoly, obrýleným zrakem přehlížejíc pohyby
rukou již vyzkoušených a ještě se učících
Ostrému pohledu jejímu neušlo pranic. Navzdor
Mína
Elis
Pavel
Pavlin
Bernášková
22
article
šedesáti ietům, jež sněhem probělily temný vlas
její, uchovávala si podivuhodnou čilost ve všech
svých pohybech. Silnější polovice manželského
jejího svazku, pan Vendelín, často škodolibě
tvrdil, že všechna čilost její vyvrcholuje v po-
hybech jazyku, který vždy a všude byl k obraně
připraven. Nebyla snad paní Babeta zlou, ale
ráda se vymluvila a při jejím zaměstnání na-
skytalo se jí zajisté příležitosti hojnost.
Pan Bernášek, pensionovaný revident z ja-
kéhosi panství, trávil léta zaslouženého klidu
mezi spoustami nastřihaných látek, šustícího hed-
vébí a roztroušených nití a špekdlíků. Sem tam
vhodnou poznámkou poradil, co by se kam ho-
dilo, který střih by té neb oné zákaznici slušel.
V tomto ohledu paní Babeta mlčky jej uzná-
vala jako autoritu. Za dřívějších dob měl totiž
pan Vendelin častou přiležitost stýkati se s da-
mami vznešených kruhů a styk tento uchoval mu
jakousi uhlazenost i porozumění pro vkus toaleh
i v letech pozdějších.
Potom usuzovala madame, že slečny šičky
dívají se- na ní s větší vážností a respektem, když
tu i tam si vyposlechnou některou historku
o vzáčných osobnostech, s nimiž se manžel jej
na panství dostal dohromady. — —
Revidenta Bernáška, dobrého znatele povah
lidských, zajímalo velice studovati těch několik
typů ženských, jež společná práce vázala k
stolkům „atelieru“, který byl slabou stránkou
choti jeho Barbory.
Jen v největším hněvu odvážil se revident
choť svoji pojmenovati Barborou, jinak zdvořile
ji oslovoval „paní Babeto“
Ohromná tabule, umístěná nad vchodem
domu, kde Bernáškovi sídlili, nesla také zvučný
nápis:
Mme. Babeta Bernášková,
majitelka atelieru pro výrobu damiských obleků.
Vendelín
Bernášek
Barbora
Bernášková
23
article
Jednou se stalo, že pan Vendelín neprozře-
telně se vyslovil o zneužívání slova „atelier“
„Kdyby tak nebožtík tvůj dědeček vstal, ten
by koukal, kam to krejčovina dotáhla, až na
atelier. On, počestný mistr krejč....“ Nedo-
mluvil.
Těch několik slov jakoby vytáhlo stavidla
výmluvnosti paní Babety. Alespoň hodinu trvaly
výklady její, zakončené úvahou, „že lecjakýs
mázal najme si komůrku v podstřeší a říká tomu
atelier. A co tam uděla? Kolik tam namaluje
tak dokonalých toalet, jaké vycházejí z jejích
rukou ve skutečnosti?
Je to snad menší práce takový oblek ušít,
než několikrát táhnout štětkou a namáznout ho
na plátno?
A nevyrovná se snad zařízení její francouz-
ským modním salonům, o nichž ona tolik toho
věděla?
Jen by měl pan Vendelín přijít do Paříže
k Paquinovi a pak by viděl, jestli by tam
mohl mluviti o krejčovské dílně, když pro tento
modní atelier mnoho umělců na návrzích ko-
stýmů pracuje, aby se nejpřednějším krasavicím
vyhovělo.
Což to není uměním, krásné tělo vhodným
oblekem ještě doplniti, anebo tělo vadné přimě-
řenou úpravou šatu zušlechtiti? A kde je umění,
proč by nebyl atelier?
Vendelín
Paříž
Paquin
24
article
Od tohoto okamžiku nikdy se již revident
rezhodnutím choti svojí nevzpíral, nechtěje tak
podrývati vážnost, které se ona u svých podří-
zených těšíla.
Nejvíce se panu Vendelínovi zamlouvala
veselá, svěží Pavla, která jej často dětinskými
nápady upřímně rozesmála. Však od nějakého
času s rostoucím úžasem pozoroval změnu, která
děvče švitořivé a zábavné v bytost vážnou měnila.
Ve shonu práce, jaký před svátky v modní
síni panoval, žádný jiný neměl tolik času pozo-
rovati Pavlinu zamlklost. Dlouho si Bernášek lá-
mal hlavu, co je toho příčinou, až náhoda mu
nejasnou situaci osvětlila
Jednou po poledni, zapomenuv si noviny
v pokoji, kde děvčata pracovala, přistihl Pavlu,
ktera bydlíc ve vzdáleném předměstí, přes po-
ledne v dilně zůstávala, u otevřeného okna tak
zamyšlenou, že ani přichodu jeho nezpozorovala.
Flanelové střevíce dusily kroky jeho tak, že
nepostřehnut postavil se za jejími zády, chystaje
se nějakou veselou poznámkou z dumání ji pro-
buditi.
Leč neučinil toho, pozoruje, kam se děvče
tak upřeně dívá. Zabloudil rovněž zrakem k cíli
očí Pavliných a utkvěl na okně protějšího křídla
domovního.
Tajemství se rozptylovalo.
Tam na druhé straně dvoru za oknem tím
bydlel učitel Havlena, slušný to mládenec, jehož
revident dobře znal z hostince, kde se častěji
stýkali.
„Aha, tu to máme, že mně to dříve ne-
napadlo! Pavla je do učitele zamilována,“ blesklo
hlavou páně Vendelínovou a on tiše, jak byl při-
šel, odcházel opatrně, osnuje v hlavě plán, jak
se o tom přesvědčiti a napomoci Havlenovi, který
se již tolikráte o Pavle se zanícením rozhovořil.
Vendelín
Pavel
Pavlin zamlklost
Bernášek
Pavlin
Havlen
pán
Vendelínův
25
article
Téhož odpoledne mme. Bernášková vybrala
se do města, nutných potřeb nakoupiti, vzavši
s sebou děvče nejmladší, aby ji pomohlo balíčky
odnésti.
Pan revident, jako vždy, seděl v staromódní
lenošce, chvílemi odkládaje noviny, aby se sleč-
nami několik slov promluvil.
Pojednou odkašlav si, vážně prohodil:
„Jestli pak znáte některá učitele Havlenu,
co bydlí ve dvoře?
Obě staré panny pozvedly současně hlavy,
mezitím co pan Vendelin nespouštěl zraků s rdící
se Pavlíny.
„Známe, jak pak ne, hezký člověk a uetivý,“
pronášely Mína a Elis současně, „vždyť ho po-
tkáváme každé ráno v průjezdě, když jde do
školy.
„Povídal mi onehdá „u Donáta“, že by se
rád oženil,“ na pohled nedbale a zvolna vykládal
Bernášek.
„Mám mu pomoci najít nevěstu, chce tak
nějakou už starší,“ při těchto slovech stěží za-
držel úsměv, když dvě židličky s hlukem se od
šicích strojů odsunuly, „usedlejší ženskou a tu
mi napadlo — —
„Co, pane revidente?“ promluvila netrpě-
livě Elis, když větu dlouho neukončoval.
„No, abych mu tak některou z vás dopo-
ručil. Znám vás obě už skorem dvacet let, vím,
že by se nenapálil.“
Bernášková
Havlen
Vendelin
Pavlín
Mína
Elis
Donát
Bernášek