ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 3deb3ed0-7128-11dc-ada1-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: place 13, person 91, org 1
1 masthead
24. dubna 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná
3 masthead
příloha „Národních Listů“ k číslu 114.
4 masthead
Strana 9.
5 article Z „Kalifornie“
Z „Kalifornie“ Kalifornie vzkvétala. Aby nevzniklo nedorozumění: nemyslete na Kalifornii americkou. Ta je v rozkvětu dávno, je nás poněkud vzdálena a nespadá taky v obon naší samosprávy. Do té nám tedy pranic není. Kalifornie, o níž řeč, leží mnohem blíže a roz- kládá se směrem — ale na tom tady pramálo záleží, zdali jižním nebo severním. Zkrátka Kalifornic jest rozkvétajícím výhonkem velikého města. Možno, že katastr nazývá obec docela jinak, ale vtip lidový pojmenoval rozvijející se obec Kalifornií, a to jméno zatím jí zůstalo. Ostatně hezké jméno. A významné. V Kaliforni uhodili před půlstoletím na bohatou zlatou žílu, a v téhle druhé Kalifornii stalo prý se po- dobně. Znáte přece řikadlo o tom zlatě na ulici Běži vždy jen o příslušné oči, které je vidí, o příslušné ruce, které je zdvihnou. Nu, v „Kali- fornii“ vyskytlo se takových očí dost a rukou tolik, až jedny druhým překážely, jak po zlatě hrabaly. Pravda, lidé obyčejní chodili jako s vlč mhou, zrnečka zlatého nespatřili, a kdyby se jim nakrásně byl do cesty nachomýtl balvan zlata, byli by si o něj nanejvýš koleno rozbili. Člověk obyčejný chodě viděl jen štěrk anebo bezedné bláto — dlažba a chodníky byly jen v ulicích, v nichž bydleli páni starosta a radové — a nikomu nepřipadlo, aby na dně toho bláta se dohledával zlata. Ale bylo ho tam, nepře- braného.
Kalifornie Kali
6 article
Táhlo na dvanáctou, vinárna páně Vozno- bilova pomalu se prázdnila. Jen ještě několik pánů radů se starostou v čele dopíjelo posledn čtvrtky. Pan Voznobil byl taky radou. Bylo chvalným zvykem zastupitelského „tělesa“ kali- fornského, že se navzájem podporovalo. V míst- nosti páně Voznobilově shromažďovala se rada dopoledne; v kavárně pana rady Zadrobílka scházela se odpůldne, po obědě, a večer zasedala u pana rady Šípa, který měl pivnici. Ostatně všichni páni radové kalifornští měli buď vinárnu, buď kavárnu nebo pivnici. A veškeří členové za- stupitelstva obecního přesně a spravedlivě stří- dali lokály, aby se do měsíce dostalo na každého. A kdo z ostatních, zcela obyčejných obyvatelů Kalifornie rozuměl jen trošičku svému pro- spěchu, chodil taky do hospod, v nichž vládl členové slavné rady. O, nikdy neušlo pozorností „rozhodujících kruhů“, kde kdo utrácí svoje zlatky. Ostatně se zdá, že to byly skutečně hospody vzorné. Aspoň nebylo slýcháno, aby si v pivnici pana rady X. nebo pana rady Y. nebo pana rady Z. někdo byl stěžoval na mizerné pivo nebo na veliké porty nebo na malé porce. A kdo by — arci z pouhé neznalosti po- měrů — někdy tak byl učinil, se zlou se potázal „To jsme zas dostali do obce štěnici,“ pro nesl kdysi v důvěrné rozmluvě s kollegy z rady pan rada Požerák.
Voznobit Zadrobílek Šíp Kalifornie pán Vozno
7 article
„Kdo pak? Co pak?“ větřili sborem ostatn vážení otcové. „I, ten adjunkt Mrkvička! Přijde, roztahuje se, pivo mu není vhod — no, snad nebudu já z mála chlastat! — jídlo mu není vhod, ubrousek mu není vhod, hrom tě ťuk', frňáku fajnovej Bodejť, aby ho tak člověk za dvě korunky nalil a nacpal jako žok, a jenom z nejlepšíhol „Jo, jo,“ poznamenal pan rada Klaprštejn povážlivě. „Zas ňákej takovej nihilista! Ti se nám tu rozmáhaj! No, nechme, nechme, jen až si o něco požádá, tak se s tim shledá!“ „Ano, ano, v Kalifornii tak mnohý rýpal. který nepozdravil u vrbiček, s ledačím se shle- dal! Ale vzal je čert, rýpaly všechny! Juž byla vinárna páně Voznobilova skoro docela prázdna. Jenom pan starosta Vostrý a pan rada Škrtil zbyli. Pan rada Voznobil právě byl zavolán do krámu v předu, neboť byl taky kupeem.
pán Vostrá rada Voznobit Kalifornie
8 article
Starosta dopil, otřel dlaní ústa a řekl k panu Škrtilovi: „Tak nezapomeňte, pane rado. Odpoledn — sezení. A dnes bude parné. Oposice už v- pálila petardu — ráno přišla resoluce.“ „Co pak zas?“ otázal se pan rada, jakob nelušil. „No, ta škola. Už prý abychom tím hnuli. Abychom se rozhodli a stavěli. Tři roky prý jen slibujeme. Děti prý se ve staré škole mačkají jak herynci. Z toho prý jsou ty nemoci A z „ohrad“ prý tam mají daleko. A vůbec pr je to zlořád.) „To tam stojí v resoluci?“ otázal se pa Škrtil, jakoby sluchu nevěřil. „Tam toho stojí!“ pohodil hlavou pan sta- rosta. „No, uslyšíte. „Zlořád! I ty neřádi!“ pronesl s opovržením pan rada. „Nemoci! Nečisto mají doma, to je to. Kdyby si ty haranty aspoň jednou za měsíe vykoupali, bylo by po nemocích. Je to salas umouněná, okurky by na nich mohl sázet . ... „No, nic naplat, pane rado, budeme musi slavět. Dnes to usneseme. Jen kde. Taksi myslím, nejlíp že by bylo někde blízko „ohrad“ Tam je nejvíc chudiny — aspoň si pak starou školu trochu vyčistíme.“ Pan rada zalétl pomyšlením v krajinu „chrad“ a řekl pak, jakoby uznával důvody staro slovy „Inu, jaká pomoc. Budeme tedy stavět. Jaká pomoc. Konečně pravda, lidí tu přibývá. Budu hlasovat pro. „Jen bude-li taky pan učitel Mikyska sou- hlasit — víme, s místem. Má referát — a rád by tak měl všecky školy na nejlepších místech. Jen jsem o to zavadil, hned měl „Třešňovku“ na pysli. „Ale tam já hodlám postavit pěknou hospodu.“ „Bodejť, Třešňovka!“ řekl pan Škrtil. „Pa- desát kroků od staré školy!“ „No, taky moje řeč. Stavíme-li, musímet hezky rozdělovat. Ať se načne zase z jiného konce.
rada Mikysek Ina
9 article
Před vinárnou rozloučili se oba hodnostové a pan rada zamířil domů, s těžkou hlavou. Ne z vína, ó, pan Škrtil býval dopoledne opatrný, ale myšlenkami. Tak tedy dojde na „ohrady“. Stakra, nový zlatý důl! To by se Vopršálek za- smál. Ale stakra — vždyť o ničem neví! Snad by — — —? Pan rada zahnul na pravo, kráčeje, co noha nohu mine, a jakoby hleděl do země. Ale pod střechou klobouku střílel očima v před, tam vzhůru, k malému domu se štítem „František Vopršálek, krupařství. Inu, sám Pánbůh to řídí! Dvéře krámu ote- vřely se pojednou a Vopršálek vyšel na práh. Jakoby se nechumelilo, kráčel pan rade v hlubokém zamyšlení dále. „Stastné dobré poledne, pane rado!“ z znělo uctivě z úst Vopršálkových. „1 Božínku, pane sousede, dobré poledne, opáčil pan Škrtil a podával vlídně ruku. „Jal pak se daří? Vopršálek honem dříve otřel ruku o kabát než se osmělil stisknout vzácnou pravici páně radovu. „Inu, pane rado, kdyby těch starostí ne- bylo! Obchůdek by šel — a kdybych tak do něho mohl ještě tisícovku vrazit — — „Co pak vám je o tisíeovku!“ usmál se pa rada. „Jste samý pozemek — —“ „Jo, pan rada myslí jako tam za ohra- dami? Božíčku, z toho neukousnu, ouroky t žere — —
rada škrtit Staker Vopršálek Vopršálkův radův Jal Ina
10 article
„Tak to prodejte!“ „Ježíš Marjá, pane rado, když si pořád myslím, že se tam bude stavět.o „Na ohradách? Sousede, kam vás to vede Kdy pak na to dojde! Tam vám nedovolí parce- laci ani za deset let. Koukejte, dříve tamhle te blok, pak tamhle ten — pak tamhle — pan rada mával rukou na všechny strany — o je, než dojde na ohrady ! To bychom to měli pěkně roz- kuchané!“ Vopršálek se zasmušil. Ústy pana Škrtil mluví k němu městská rada, je po naději. „Pak tím ovšem nehnu,“ řeki malomyslně Teď, jako náhlým nápadém veden, pan Škrtil se rozkročil a řekl: „Sousede Vopršálku, vy potřebujete peníze a já vím pomoc. Zač byste střelil ta draha z ohradami?“ „Zač?“ uvažoval Vopršálek. „Osmnác stovek jsem za to dal, tři roky to leží — to je curokůl““ „No, jaké pak ouroky! To není záložna. takové kameniště. Tam se vám jich ještě pro- leží — a zatím byste tadyhle zdvíhl obchod. Tedy slovo!“ „A kdo pak, pane rado ?“ ptal se Vopršálek „Snad ne vy?“ „A vidíte, já! Zařídím tam dětem rejdišt Co za to cheete — sakumprásk!) „Dva tisíce,“ vydechl Vopršálek. „Zatracepenej špekulant, hnedle dvě stovky chce vydělat!“ zasmál se pan Škrtil. „Ale t ať jsme živi obal Vzpřáhl do výše ruku, Vopršálek téměr mimoděk nastavil pravici, pan rada spustil,a hlasité plácnutí zaznělo ulicí.
Marjá rada Vopršálek
11 article
„Platí!“ zvolal pan rada. „A jaky pak dlouhy caviky — mluvil, vyprostiv ruku z pra- vice Vopršálkovy a sáhnuv do záprsí — tuhle je zavdavek. Vyňal tobolku jak slabikář, otevřel, hráb do varhánek a položil Vopršálkovi pět stovel na dlaň. „Pane rado,“ vzpíral se slabě Vopršálek ačkoli mu prsty hrály, „vždyť to nemuselo být. Plácnutí stačí.“ „Berte, sousede, budu míň doplácet.- hovořil rozmarně pan rada. „Lepší u vás, než abych je cestou ztratil, když je mám náhodou u sebe. — A že vám spad' kámen se srdce, když jste se té pouště tam zbavil? Co?“ „Inu, pane rado, abych pravdu řekl, peníz potřebuju; ale doufal jsem, že s tím pochodím Pan rada naklonil se a řekl k Vopršálkovi. jakoby vlastnímu synu udílel otcovskou radu: „Pamatujte si, pane Vopršálku. Špekulac s pozemky je zatracená věc, a není pro každého. Tady chodí lidí, co tak spekulovali, a sotva že mají kalhoty na těle. Kdybych já to nedělal z li- bůstky — —! No, a zejtra vám přinesu doplatel a podepíšeme smlouvu, abyste dlouho nečekal. Pozdrav vás Pánbůh!“ Soused Vopršálek věru brzy se mohl pře- svědčit, že spekulace s pozemky není pro každého, hlavně nesedí-li s nimi v radě. Vjsilon. lip.
rada Vopršálkův Vopršálek Bert Ina
12 article Roj-
Roj- Žert. Napsal Fr. Flos. Když se Martin Mikyška ženil, smála se celá ves. A kdo by se byl nesmál, vida malého, v bo- cích jako rozviklaného Martina, jak si ve vyso- kých, těžkých botách pyšně vykračoval vedle Marjány, divoké, hřmotné holčice, která uživši světa až až, najednou zatoužila po útulném,ti- chém krbu domácím. Jak se Martin silně roz- kračoval, aby hbité Marjáně stačil, klátila se mu ohromná hlava se strany na stranu. Martinse chudák zpotil, ale nepolevil. Kylku měl velikou jako chvoštiště a protože ji žádná jehlice nemohla na kabátě udržeti, při- vázal ji důmyslný Martin motouzem. Jinou kytku si dal na tvrdý klobouk, který si k té slávě zvláště koupil. Marjána šla jako k tanci, v růžo- vých, kartounových šatech, jež její vnady pro- trhnouti hrozily a aby spoluobčané byli pře- svědčeni o jeji liliové nevinnosti, napletla si do černých vlasů tolik zeleniny, že Martin, spatřiv ji, ulevil svému úžasu zvoláním: „Marjáno, ty máš na hlavě plachtu trávy a visí ti to dolů jako „lácaly“.e) Dostal za tu galantnost buchtu do zad, až blaženě vzdechl.
Žert Flos Mikyška Martino Martin Martins Kylka Martin motouz Marjat Dostal Francie
13 article
Martin až do svatby pohunkoval a Marjána sleužila, ale když se vzali, udělal se Martin pro sebe; zdědil chaloupku a kousek pole. Ovšem budou oba dále podělkovat', ale Martin se stal najednou svéprávným občanem a když mu brzo pc svatbě přinesl obecní posel listinu, na níž „byly vytaženy“ daně, třídní a pozemková, které nový majetník měl zaplatiti, nevěděl Martin ra- dostí, co by dělal a jak by posla uctil. „Koukej, Marjáno, člověk není onuce, páni si na mne vzpomněli, platím daně, jsem soused.“ Odpoledne pak, kde koho potkal, tomu vy pravoval, jaké má starosti. „Tuhle střechu abych pošil, sroubek pode- přel a pak ty daně, sousede, ty daně, to jsou starostil“ „A moc, Martinku, moc, máte daní?“ „Dva zlaté čtyřicet šest krejcarů, to jsou penízel *) oprati
Martin Martin ra Martinek
14 article
„Pravda, pravda, a to budete, Martinku také volit do obecního představenstva? „Inu, co člověk musí, rád udělá,“ pod- voloval se Martin dobrovolně svému osudu. Starostí měl pravda mnoho, ale srdce v těle mu poskakovati nepřestávalo. „Bože, to je ra- dost, člověk není onuce,“ liboval si stále Mar- jáně, ale ta milého mužíčka hnala z práce do práce a sama odpočívala, nebo pokoušela se o umění, jemuž ženské říkají šití. Marjánasi koupila jehlu velkou, aby práce ubývalo, ale zpotila se s tou páračkou víc, než když dříve celý den rozhazovala u Horáčků kompost. Když Marjáně její bývalí etitelé vyčítali, neb se posmívali, že si vzala Martina, odbývala je rázně Marjána, řkouc, že jsou všichni mužšt stejní a Martina aby nechali, že se aspoň stará o živobytí a o hospodářství. A Martin se staral a jak se staral! Brzo byl chaloupka jako klícku se zahrádkou před okny a ze zahrádky voněly květiny a různé koření jako z lékárny. Martin si potrpěl na mátu a boži dřevec, místo růží pěstoval plnokvětý slez, jehož dlouhé pruty, převyšujíce plot, svitily svými ru dými i bílými květy v plné nádheře. Ale t všecko mu nestačilo. Sehnal Marjáně, kterou zbožňoval svým způsobem, hejno slepic na dvůr dvě hůsy, a pod krov usadi) dva páry bubláků.
Martinek Martin Bož Horáček Martino Sehnal Marjáň Mar
15 article
„Máme to, holka, jako ve statku, jen jedn mně ještě schází, včely!“ „Co pak ti zase napadlo, dej s tím pokojl“ odporovala Marjána, ale když Martin o včelách blouzniti nepřestával, ba když i zrobil si úl, smí řila se Marjána i s myšlenkou na včely. Nejhůře bylo ovšem o roj; v krajině té byly včely v té době dosti vzácny a roj stál dese korun i více; ale Martin chtěl míti včely laciné a měl už plán. Nadskakoval, kde jen mohl, mistrovi Pod šívkovi ze Seníka, který měl včel dvanácte špalků; tomu by bylo hej o roj. Martin hleděl se všelijak zalichotiti milému mistrovi, z kterého „měl ale vítr“, protože mistn Podšívka byl vskutku podšívka a byl nakloněn provésti člověku spíše nějaké šíbalství, než něco dobrého. Martin si však umínil, že svou dobrotou mistra překoná. Nabízel své služby a dělal mistrovi, co mu na očích viděl, ale se žádostí svou přece jen nechtěl ven, až jednou, když právě byl u mistra a viděl, jak se včely rojí, neodolal a bojácně mistra o roj požádal. „Tak, vy, Martinku, chcete taky včelařit? hahaha!“ smál se mistr, „no, to je věc velm chvalitebná. Dám vám roj, dám, ale máte-l pak úl? Martin radostí div nevýskal: „I mám, pan tatínku, mám oulek jako ze soustruhu, sám jsem jej udělal.“ „I čermáka, to se podívejme! Tak sám? A jak, rámečky taky máte?“ „To ne, pantatínku, to ne, ale koupímje s radostí koupím. „No, nekupujte, dám vám rámečky s kou skem díla. Ale jestli pak umíte s včelami za cházeti? „No, tuze moc ne, ale myslím, že to trefím fajíku mám,“ „Dobrá, to stačí, jen když máte fajfku, ben fajíky se ke včelám nesmí. Tak si přijďte zejtre pro roj, dám jej do rojáčku a přenesete je snadno.
Martin Martin radost
16 article
Milý Martin letěl domů. Postavil do zahrádky úl a k němu lavičku. V noci ani nespal, pořád by jen byl Marjáně vypravoval „o svém roji“ ale když jej Marjána okřikla, ba když pronesl výhrůžku, jestli toho nenechá, že mu ty zatra včely pobije, stichl milý Martin a jen v duchu se bavil svým rojem. Jak mistr Podšívka slíbil, stalo se, neb když se druhý den Martin dostavil pro včely byly již v rojáčku, který zavěšený houpal se na švestce. „Dal jsem vám pěkné včely, Martinku,“ po- vídá mistr, „koukejte, jak jsou vypasené tlusté.) „A jak hučí, pantatínku, ty hučí jako splav, jásal Martinek a chtěl mermomocí za ten dan mistrovi ruku políbit', ale mistr nedal, jenom radil: „Až je dáte do úlu, zavřete česlo a nechte jen malou dírku, co by jedna mohla prolézti, nebo kdybyste česlo otevřel, mohly by vyraziti na jednou a vrátily by se domů — sem. „O to já dám pozor! Tak ony jsou mršk jako holubi a kočky?“ „To už mají takový pud, proto vám radím abyste je nenesl rovně domů, ale v polích se za točil sem tam, aby netrefily domů. A rojáčel mně přineste třeba zejtra, nebo až budete mi S tou radou Martin odešel, nesa rojáček včelám v poli ale notně hlavu zatočil, chodil pe mezích sem tam a když byl ujištěn, že domů ne- trefí, vydal se ke své chalupě. Opatrně vložil rámky s počatým dílem d úlu, pak jakoby nejdražší poklad, nad pomyšlen křehký ukládal, vpustil do úlu přinesený roj- Včely zahučely a nepřestaly hučeti ani v úlua bned se draly česlem ven, ale milý Martin česlo uepal a radoval se z toho, jak na včely vyzrál. Co chvíli chodil poslouchat, zdali hučí úl, když hučel, odcházel velmi spokojen.
Martin Marjat Martinek Martin odejít
17 article
Druhého dne byla pilná práce. Hned po ránu byl Martin u včel, hučely ještě, ale mnohem slaběji, česlem vycházeti ale nepřestávaly. Nej- podivnějším bylo Martinovi, že se žádné nevra cejí do úlu, ale neměl nyní času, Marjána už hartusila, že je čas vyjíti do práce. Mysl Martinova zůstala u včel, ale jaké bolestné překvapení čekalo ho večerl Úl nehučel, včely byly ty tam. Rychle ote- vřel Martin úl a tam dole válelo se několik mrtvých těl včelich. Martin rozběhl se ještě večer do Seník k mistrovi a sdělil mu smutnou tu novinu. „Neumíte hlídat' včely, to je to,“ řekl mist a silně se přemáhal, aby se nesmál, „slyšel jsem že Pivnička chytil dnes roj, bude to asi váš!“ „Musí mně jej vrátit,“ vykřikl Martin už n skoku. Pivnička se Martinovi vysmál, roj nechyti a kdyby, nevrátil by nic. Sklíčený Martin vrátil se k mistrovi a jen to, že mu mistr slíbil roj jiný, jej smířilo se světem. Ještě dvakrát dostal milý Martin „ilusté, vy pasené včely od mistra Podšívky, ale neuhlída kdy.“ jich, ulilly vždycky. Neměl Martin na včely štěstí, ba stržil notně posměchu. Více rojů již nechtěl mistr dáti, neboť už byli „trubci“ všichni pochytáni a že se tito u Martina nedrželi, za to přece Podšívka ne- mohl! Milý mistr ztropil si s Martinem žert. Každému včelaři je známo, že pracovnice vy- hánějí trubce a je usmrcují; aby se jim ulehčíl práce, jsou jednoduché chytáky na trubce, štíhlá včela pletivem proleze, ale „vypasený, tlustý trubec vleze otvorem do chytáku a tímto způ- sobem „děla!“ mistr Podšívka pro Martina „roje“ ... Martin udělal z oulu krby a včel nechce an viděti.
Martin Martin úl Martino Martinov
18 article Březovy balšám.
Březovy balšám. Napsala Lea O strovs ká. V modním závodě Mme. Bernáškové šilo se jako o závod. Bylo před velikonočními svátky a tím zajisté s důstatek vysvětluje se horečný pospěch v damské krejčovně zavládnuvší. Všechny klientky modní tento „salon“ na- vštěvující v poslední době loučívaly se s madame stereolypním příkazem: „Ale do svátků musím mít šaty hotovy!“ „Budou, milostivá, budou,“ ujišťovala ma- jitelka závodu, jakoby sama z vlastní zkušenost znala onu citovou pohromu, která se zmocn každé příslušnice slabého pohlaví, když švadlena slovu nedostojí a oblek v čas nedodá. Co je tu slzí, žalostných výkřiků a zoufalého hryzení rtíků, když takovýmto osudem postižená krasavice vidí kolem oken přecházeti všechny své přítelkyně a známě v nových jarních toale- šch a ona sama čeká a čeká stále nadarmo, až se jí dostane pramálo utěšujícího vzkazu, „aby odpustila, že nebylo naprosto možno šaty do- dělati. Prahloupý zvyk, míti o svátcích nové šaty Jakoby krásné naše dámy nebyly krásným i ve starších oblecích. Snad už ta jarní příroda odívající se sama novým, svěžím rouchem pod- něcuje bezděky ješitnost žen toužících po novém obalu marnivého svého jádra. Mme. Bernášková patřila mezi to málo oněch švadlen, jež neslibují nadarmo. Nemohla-li některé žádosti vyhověti, řekla přímo, beze všech planých vytáček: „Nemůžeme to udělat“ a bylo odbyto. Salon její těšil se po- věsti nejlepší. Hlavními jeho oporami byly dvě starš slečny, Vilemína Součkova a Eliška Karasova kterým se zkráceně říkalo slečna Mína a Elis. Obě dvě pracovaly u paní Babety Berná škové již více než patnáct let a za tu dobu spo lečnou dovedností nemálo k úspěchům své ve litelky napomohly.
Březův Lea Bernášek Bernášková Součkův Karasův Mína Elis
19 article
Třetím kolečkem v důležitém tom aparátu modní vynalezavosti byla Pavla Čermákova, chá- pavá žačka obou starších slečen, které ji do umění svého zasvěcovaly. „Kdyby to děvče mělo takovou vytrvalos jaký má „chic!!, strčí nás všechny do kapsy. Jen co ji naučím šit pořádněji, pak z ni jistě něc vyvedu,“ vyjádřila se několikrát slečna Elis, dů kladnými stehy upevňujíe okrasy, jež Pavla leda- byle na šat připíchla. Slečna Mína pouze mlčky přikývla, uzná vajíc pravdivost slov družky svojí, ale v duchu omlouvala tuto „nepořádnost“ i Pavlu, kterou často přirovnávala s vrabcem v kleci zavřeným Sotva sedmnácté jaro smálo se s růžových líček děvčete odsouzeného jako ony obě vydě lávati jehlou chléb svůj vezdejší. Čemu je železná nutnost ve dlouhé řadě le naučila, do toho smavé to děcko teprve vstu pevalo. Byla sirotek, mající pouze starou babičku s kterou se poctivě o výdělek svůj dělila.
Pavel Čermákův Elis Pavel Mína
20 article
Ač ji osud zakusiti dal běd nejhorších přece se mu nepodařilo setříti úsměv s červenýe rtíků, drobné, bílé zoubky kryjících. Když přišla poprvé do dílny, či „atelieru“ jak pokroková madame svou výrobní svatyni pře- křtila, zdálo se všem, že vznikl tu nový život, že k tomu slunci, jež vysokými třemi okny do dvora vedoucími sem vnikalo, připojil se paprsek dosud tady nepoznaný. Šlečny Mína a Elis zpočátku závistivě sedí valy, jak Pavla těší se ze života a dovedně vy bírá z něho pouze to, co úsměvem jej rozjasňuje „Proč se soužit a trápit?“ často pronášel „Už nebožka maminka mi říkávala, jak slzy v mládí vyplakané k stáru rozrývají obličej a zakalují zrak. A já nemám nic na světě, než jedno hezké podívání do zrcadla, proč bych se tedy o ně připravovala?“ dokládala šelmovsky vidouc, že obě slečny s povzdechem ulpívají na tváři její —. — Prostotou a upřímností svou získala Pavla záhy přízeň všech i důvěru starých panen.
Mína Elis Pavel
21 article
Slečna Mína svěřila jí, že mohla se již ně kolikráte provdati, ale že neučinila tak pro upo mínku na den, kdy závoj svatební vyměnila z smuteční roucho, v němž doprovodila ženichad hrobu — místo k oltáři — — A od slečny Elis vyslechla Pavla historii stu dentské lásky, končící neúspěchem. Když se její vyvolený stal hotovým člo věkem, našel postavení v cizině a vzdálenost která většině lásek dosud neposloužila, ušila rubáš zklamání pro naděje její. Od té doby ne napadlo jí, že by se mohla ještě kdy vdáti právě tak jako slečna Mína zasvěcovala celou svou bytost i všechny upomínky lásce jediné. Teprve Pavla přirozenou živostí svou vnu tila jim myšlenky, že dosud není vše ze život ztraceno, že i v podzimu mnohý se půvabný květ vydaří, že by se mohly obě ještě provdati Možná, že byla v tomto poukazování notná dávka mladistvé zlomyslnosti, ale Pavla nechtěln ji nikomu ublížiti. Naopak za zásluhu si počítala že ta dvě stvoření, trávící život šitím a vzdy cháním, převedla na jiné pole, méně šedé jednotvárné. — — Bzučelo to nyní v pracovně jako v úle. Hrčen šicích strojů provázíval zvonivý smích nebo po pěvek Pavlin a obě slečny jakoby novou důvěrou v život posiloval. Čím více bylo práce, tím byl v dílně hlučněji. Mme. Bernášková jako generál procházela mezi stoly, obrýleným zrakem přehlížejíc pohyby rukou již vyzkoušených a ještě se učících Ostrému pohledu jejímu neušlo pranic. Navzdor
Mína Elis Pavel Pavlin Bernášková
22 article
šedesáti ietům, jež sněhem probělily temný vlas její, uchovávala si podivuhodnou čilost ve všech svých pohybech. Silnější polovice manželského jejího svazku, pan Vendelín, často škodolibě tvrdil, že všechna čilost její vyvrcholuje v po- hybech jazyku, který vždy a všude byl k obraně připraven. Nebyla snad paní Babeta zlou, ale ráda se vymluvila a při jejím zaměstnání na- skytalo se jí zajisté příležitosti hojnost. Pan Bernášek, pensionovaný revident z ja- kéhosi panství, trávil léta zaslouženého klidu mezi spoustami nastřihaných látek, šustícího hed- vébí a roztroušených nití a špekdlíků. Sem tam vhodnou poznámkou poradil, co by se kam ho- dilo, který střih by té neb oné zákaznici slušel. V tomto ohledu paní Babeta mlčky jej uzná- vala jako autoritu. Za dřívějších dob měl totiž pan Vendelin častou přiležitost stýkati se s da- mami vznešených kruhů a styk tento uchoval mu jakousi uhlazenost i porozumění pro vkus toaleh i v letech pozdějších. Potom usuzovala madame, že slečny šičky dívají se- na ní s větší vážností a respektem, když tu i tam si vyposlechnou některou historku o vzáčných osobnostech, s nimiž se manžel jej na panství dostal dohromady. — — Revidenta Bernáška, dobrého znatele povah lidských, zajímalo velice studovati těch několik typů ženských, jež společná práce vázala k stolkům „atelieru“, který byl slabou stránkou choti jeho Barbory. Jen v největším hněvu odvážil se revident choť svoji pojmenovati Barborou, jinak zdvořile ji oslovoval „paní Babeto“ Ohromná tabule, umístěná nad vchodem domu, kde Bernáškovi sídlili, nesla také zvučný nápis: Mme. Babeta Bernášková, majitelka atelieru pro výrobu damiských obleků.
Vendelín Bernášek Barbora Bernášková
23 article
Jednou se stalo, že pan Vendelín neprozře- telně se vyslovil o zneužívání slova „atelier“ „Kdyby tak nebožtík tvůj dědeček vstal, ten by koukal, kam to krejčovina dotáhla, až na atelier. On, počestný mistr krejč....“ Nedo- mluvil. Těch několik slov jakoby vytáhlo stavidla výmluvnosti paní Babety. Alespoň hodinu trvaly výklady její, zakončené úvahou, „že lecjakýs mázal najme si komůrku v podstřeší a říká tomu atelier. A co tam uděla? Kolik tam namaluje tak dokonalých toalet, jaké vycházejí z jejích rukou ve skutečnosti? Je to snad menší práce takový oblek ušít, než několikrát táhnout štětkou a namáznout ho na plátno? A nevyrovná se snad zařízení její francouz- ským modním salonům, o nichž ona tolik toho věděla? Jen by měl pan Vendelín přijít do Paříže k Paquinovi a pak by viděl, jestli by tam mohl mluviti o krejčovské dílně, když pro tento modní atelier mnoho umělců na návrzích ko- stýmů pracuje, aby se nejpřednějším krasavicím vyhovělo. Což to není uměním, krásné tělo vhodným oblekem ještě doplniti, anebo tělo vadné přimě- řenou úpravou šatu zušlechtiti? A kde je umění, proč by nebyl atelier?
Vendelín Paříž Paquin
24 article
Od tohoto okamžiku nikdy se již revident rezhodnutím choti svojí nevzpíral, nechtěje tak podrývati vážnost, které se ona u svých podří- zených těšíla. Nejvíce se panu Vendelínovi zamlouvala veselá, svěží Pavla, která jej často dětinskými nápady upřímně rozesmála. Však od nějakého času s rostoucím úžasem pozoroval změnu, která děvče švitořivé a zábavné v bytost vážnou měnila. Ve shonu práce, jaký před svátky v modní síni panoval, žádný jiný neměl tolik času pozo- rovati Pavlinu zamlklost. Dlouho si Bernášek lá- mal hlavu, co je toho příčinou, až náhoda mu nejasnou situaci osvětlila Jednou po poledni, zapomenuv si noviny v pokoji, kde děvčata pracovala, přistihl Pavlu, ktera bydlíc ve vzdáleném předměstí, přes po- ledne v dilně zůstávala, u otevřeného okna tak zamyšlenou, že ani přichodu jeho nezpozorovala. Flanelové střevíce dusily kroky jeho tak, že nepostřehnut postavil se za jejími zády, chystaje se nějakou veselou poznámkou z dumání ji pro- buditi. Leč neučinil toho, pozoruje, kam se děvče tak upřeně dívá. Zabloudil rovněž zrakem k cíli očí Pavliných a utkvěl na okně protějšího křídla domovního. Tajemství se rozptylovalo. Tam na druhé straně dvoru za oknem tím bydlel učitel Havlena, slušný to mládenec, jehož revident dobře znal z hostince, kde se častěji stýkali. „Aha, tu to máme, že mně to dříve ne- napadlo! Pavla je do učitele zamilována,“ blesklo hlavou páně Vendelínovou a on tiše, jak byl při- šel, odcházel opatrně, osnuje v hlavě plán, jak se o tom přesvědčiti a napomoci Havlenovi, který se již tolikráte o Pavle se zanícením rozhovořil.
Vendelín Pavel Pavlin zamlklost Bernášek Pavlin Havlen pán Vendelínův
25 article
Téhož odpoledne mme. Bernášková vybrala se do města, nutných potřeb nakoupiti, vzavši s sebou děvče nejmladší, aby ji pomohlo balíčky odnésti. Pan revident, jako vždy, seděl v staromódní lenošce, chvílemi odkládaje noviny, aby se sleč- nami několik slov promluvil. Pojednou odkašlav si, vážně prohodil: „Jestli pak znáte některá učitele Havlenu, co bydlí ve dvoře? Obě staré panny pozvedly současně hlavy, mezitím co pan Vendelin nespouštěl zraků s rdící se Pavlíny. „Známe, jak pak ne, hezký člověk a uetivý,“ pronášely Mína a Elis současně, „vždyť ho po- tkáváme každé ráno v průjezdě, když jde do školy. „Povídal mi onehdá „u Donáta“, že by se rád oženil,“ na pohled nedbale a zvolna vykládal Bernášek. „Mám mu pomoci najít nevěstu, chce tak nějakou už starší,“ při těchto slovech stěží za- držel úsměv, když dvě židličky s hlukem se od šicích strojů odsunuly, „usedlejší ženskou a tu mi napadlo — — „Co, pane revidente?“ promluvila netrpě- livě Elis, když větu dlouho neukončoval. „No, abych mu tak některou z vás dopo- ručil. Znám vás obě už skorem dvacet let, vím, že by se nenapálil.“
Bernášková Havlen Vendelin Pavlín Mína Elis Donát Bernášek