4
masthead
18. prosince 1908.
6
title
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 340,
7
article
Ještě o podobizně K. H. Máchy.
Ještě o podobizně K. H. Máchy.
Řádky mě v příčině podobizny Máchovy
uveřejněné v tomto listě 29. listopadu, nevedly
arci hned k žádoucímu výsledku, totiž k napro-
stemu a nepochybněmu potvrzení a zjištění
zdali akvarel Quastův, nedávno teprve objevený
může býti pokládán za pravou podobu Máchovu.
Zatím však měly aspoň ten účinek, že vyvolaly
jistý zájem ve veřejnosti, a zájem fakový sna
molil by vésti ke konečnému cíli.
Jsem zavázán díky některým časopisům, že
přejaly a otiskly výzvu ku případným pamětní
kům K. H. Máchy — je-li totiž ještě pamělníků
jeho — a vzdávám i díky oněm jednotlivcům,
kteří se snažili ukázati na stopy, vedoucí do-
mněle k rozřešení záhady
Avšak článku mému doslalo se i jiného ko
mentáře. Slalo se tak v týdenní belletristické
příloze „Času“ těmáto slovy jistého pana Karla
Alberta
„Podobizna K. H. Máchy? Píše se nám
Pan Ipsylon uveřejnil v nedělní příloze Nár.
Listů ze dne 29. listepadu článek s totožným
záhlavím a tím jaksi obnovil starý interes; upo-
zornil na dávno zanechaný spor o pravost Má-
chovy podoby, byl-li totiž Mácha vůbec kdy za
svého živola pórtraitován. Má ušlechtilou snahu
pan pisatel a ušlechtilou zvědavost. Namáhá se
odhalit pravou Máchovu tvář. Jen trochu pozdě
na to: onen 86—88letý se asi sotva najde.
Mácha
Řádek
Máchův
Karel Albert
Ipsylon
8
article
Ostatně naše zvědavost celkem již značně
ochabla. Před dvěma léty byl by takový článek
místnější, snad i pravdivější. Dnes už máme
skutečný portrait ryzího, skutečného Máchy od
Švabinského. Básník podal vlastní duši
svým. dílem, Švabinský pro vždy zachytilji
v obraze s nemenší jemností i hloubku. Ještě
upozorňuji: Milenka Máchova jmenovala s
Somkova a ne Šourkova. Karel Albert.“
Vzdávám povinný dík p. pisateli za shovívav
uznání mé „ušlechtilé snahy a ušlochtilé zvědavo
sti“.Vlastně však uznání to náleží především pisa
teli zprávy v týdenníku „Máji“, kteréž jsem se
dovolával a na základě kteréž napsal jsem tepry
řečený článok svůj. Věru nomohu za to, že Má
nepřínesl zprávu a ropredukci domnělé podo
bizny z litografického závodu Širova již přede
dvěma léty. Nevěděl o ní tehda a snad nikdo
o ní nevěděl. Já pak teprv z Máje zvěděl jsem
že pan řed. F. A. Borovský chová akvarel Qua-
stův, pokládaný za podobiznu Máchovu. Lituj
velmi, že akvarel Quastův nebyl v nejvěrnějš
reprodukci podán veřejnosti hned po objeveni
byly patrně okolnosti, které toho nedopouštěly
Mácha
Švabinský
Máchův
Somkův
Šourkův
Karel Albert
Širov
Borovská
Qu
9
article
Nelze všák niktorak souhlasiti s argumo
tací páně Albertovou, že by snaha po zjištěn
malby Quastovy byla tak naprosto opozděna
Pokud žije — a snad žije — jedíný jen pamět
ník dob Máchových, není pozdě. Záleží jenon
na tom, aby pamětník ten byl zna
Máchu. Je vzácný věk devadesáti téměř let
a přece jsou šťastní smrtelníci, kteří se ho do
čkávaji. Žijeť na př. posud — a nechť dlouh
žije! — Dr. Alexandr svobodný pán Helfert
kterýž se narodil roku 1820 v Praze, v Praze
studoval a zde taky r. 1841 doktorátu nabyl
Byl tedy v roce úmrtí Máchova šestnáctiletý
Bohužel, tento pán Máchy neznal, jak zjištěno
dotazem k němu učiněným. Ale nená vyloučeno
že se vyskytne pamětník jiný. Že se v té věe
sám velikým nadějím neoddávám, pověděl jsem
výslovně hned ve článku svém prvém.
Albertová
Máchův
Mácha
Alexandr
Helfert
Praha
10
article
Ještě méně bylo by lze souhlasiti s argu-
mentací další: zvědavost naše prý značně
ochabla, ježto prý máme dnes už skutečný
portrét ryzího, skutečného Máchy od Švabin-
ského, kterýž pro vždy zachytil duši básníkovu
v obraze.
Míněna tu patrně podobizna Karla Hynka
Máchy k zajímavé kníze F. V. Krejčího.*)
Hluboké umění M. Švabinského těší se
obecnému, zaslouženému uznání. Zejměna jeho
jemné, oduševněné podobizny náležejí k nej-
lepším výtvorům novodobého, moderního umění
českého. Iluboký jeho cit, pevná jeho i něžná
ruka zároveň vytvořily v tom směru mistrná
díla. Zejména jeho smysl pro dušli, duševnt
výraz portretované osoby vyniká nado vše. Ale
přes to, kdyby podobizna Máchova z ruky Šva-
binského byla výtvorem pouhé fantasie, jakojí
byla kdysi podobizna Máchova, pořízená dle
obrazu Jana Křtitele na Valdstýně, pozbyla by
ceny své v okamžiku, kdy by se vyskytla jiná.
nepochybně pravá podobizna Máchova. Zůstala
by sice na vždy krásným dílem uměleckým, vte
nebyla by podobiznou Máchovou, Ani Švaninskj
by v té příčině nemohl býti pokládán za nedo
tknutelnou nutoritu.
Avšak tu v komentáři páně Albertově zů
stalo něco nedopovězeno. Že toliž Max Švabin-
ský, přikračuje k urobení svého portrétu Má-
chova, znal akvarel Quastův, jejž mu
řed. F. A. Borovský předložil, že mu byla pro
půjčena i fotografie akvarelu toho, a že tedy
Švabinský vytvořil svého Máchu na základ
akvarelu Quastova.
Víme-li toto, pak se umělecký výtvor Šra-
binského stává ještě zajímavějším, ale pak taky
stejnou měrou a snad ještě vyšší zajímá origi
nál Quastův, jímž se Švabinský ke svému
výtvoru uměleckému nadchl. A má-li býti vý
tvor Švabinského pokládán za podobu Máchovu
pakje taky Quastův akvare! Má che
se
vou podobiznou.
Karel
Hynk
Mácha
F V Krejčí
M Švabinský
Máchův
Švaninskj
Švabin
Quastův
Borovská
Švabinský
Albertov
Jan Křtitel
11
article
Ze Máchovou podobiznou jest, mohu pre
svou osobu vzhledem k tomu, co jsem předešle
pověděl, pokládati za vče rozhodnutou. Avšal
i jiní jsou stejného mínění se mnou. Vořejnosti
samé pak již brzy bude podána přiložitost, nby
oba obrazy srovnala a prvý druhým si doplnila
Ujistilt mne pan řed. F. A. Borovský, že repro-
dukce akvarelu Quastova ve věrné barevné re-
produkci s literárním průvodem z péra Jaroslav
Kampra bude vydána již v lednu. Všichni cti-
telé Máchovi i čtenáři knihy F. V. Krejčího za-
jisté že s dychtivostí po ní sáhnou. Vzhledem
k ozvům z obecenstva, jichž se dostalo pisateli
*) V článku o podobizně Máchově ze dne 29. li
slopadu v těchto listech sluší opraviti některé chyby
Majetníkem litografie Šírovy jest pan Alois Pelc, ob
chodník se smíšeným zbožím v Platýze a ne kavár
ník pan (Adolí) Pelc, jak bylo přejato ze zprávy
Máje — Milenka Máchova jmenovala se Eleonor
Somkova a ne Šourkova
**) F. V. Krejčí: Karel Hynek Mácha
Knlha o českém básníku. V Praze, 1907, nákladem
Grosmana a Svobody, podobiznu K. H. Máchy,t
obrazy v textu, titulní list i obálku kreslil Max Šva-
binský, 183 stran, cena 2 K 80 h.
těchto řádků po prvém článku, soudím, že „naše
zvědavost“ v příčině podoby Máchovy neochabla.
Naopak soudím, že knihou p. F. V. Krejčího.
provázenou kresbou Švabinského, a objeveným
akvarelem Quastovým jen vzroste. Bylo by
věru nevděčností k památce K. H. Máchy —
svého rázu jedinému zjevu v české literatuře —
abychom takové „ušlechtilé zvědavosti“ neměli.
Tprilon.
Máchův
Ujistilt
Borovská
Kampra
Mácha
F V Krejčí
Šírův
Pelc
Somkův
Šourkův
Karel
Hynek
Šv
Švabinský
Platýz
Praha
12
article
Na honě universitním.
Napsal. Čeněk Tonide
Na honě universitním.
Napsal. Čeněk Tonide
Václavu Palici, rychláři vsi Doubku, kle
rážto ves náležela české universí, přinosl jed
noho prosincového dne léta 1599 posel cedel
Jeho Milosti rektora vysokého učení pražskéh
mistra Martina Bacháčka z Nauměřic.. Pa
rektor oznamoval, že ke dni 20. prosince tého
léta míní páni profesoři s některými vzácným
pány přáteli svými v lesích doubeckých kralo
chvíli loveckou provozovati, také pokoštovati
co jim Pánbůh na zvěři požehnati ráčil.
Také nařizoval rychtáři, aby instrumenta
lovecká, jako tenata, rukávníky, přívlaky, jez
páni dřive na voze pošlou, dobře v Doubku op-
trovali; zvláště pak lesa bedlivi býti měli, aby
nikdo svévolný pych v něm na újmu pánů ne-
provozoval. A na zavírku důtklivě Jeho Milost
rychtáři připomínal „netoliko abyste dali kolike
nekřehkých slepic, než aby dobrej kus mas
hovězího bylo na polivku a dobrá hovězí pe-
iovnsgn
čeně“. ..
Rychtář Palice, vysoký, plecnatý muž, sedu
za stolem nad cedulí pánův svých, mrzutě si
pobručoval a za uchem poškraboval. Notěšilo
jej pranic toto oznámení; neboť předně musi
pánům a jich hostům nocleh připraviti. Věděl
že každá hospodyně jen nerada peřiny a pro
stěradla půjčuje. Potom třeba obědy strojit.
o pivo i víno se postarati; a to všecko obecníh
měšce těžce se dotýká.
Tonide
Palic
Martino Bacháček
Rychtář Palic
Doubek
13
article
Snad také ozvalo se v něm i svědomí. C
mohou páni popadnouti, když už sedláci dříve
dobře se starali, aby jim jeleni, srny a zajíc
pole nespásli. Strojili všeliké zvěři, jakou jen
Pánbůh do lesa stvořil, úklady oky drátěným
truhlíky, pastěmi i různým náčiním, jež lidská
mysl na ulovení zvěře vymyslila. A v Doubku
v tom byli odbornici odjakživa, otatseqs
„Eh,“ hodil hlavou, zavíraje ceduli pán
rektorovu do koutní truhlice, „páni poroučí
nechť si tedy zaloví po chuti svoji nejlíbeznější
Ale mnoho toho nepopadnou.“i
A poslal pro konšely, aby s nimi vzkar
a poručení vrchnosti sdělil a potřebné přípravy
učinil.
Kdy doubečtí chystali se na oznámený
příchod Jeho Milosti pana rektora s hosty,
v Praze zatím Jan, pedell kolleje Karlovy, div
nohou si neuběhal se škarticí pana rektora, jake
na ni pozvání k honu slavnému v Doubku, na
psáno bylo. Zval pěkně po latinsku jménem pan
mistra Martina Bacháčka četné přátele vysokého
učení, kteřiž s universí dobré a přátelské styky
drželi. Jindy by pedoll mrzutě huboval, majez
zimy a sněhu zavátými ulicemi pobíhati; ale
že při této příležitosti od zvaných pánů husté
a nelakotně koláč *) i pohostění pršelo, rád
ochotně poručení Jeho Milosti konal. Když pak
večer všecek ztrmácen do kolleje přišel, oči
mu divně mžouraly, nohy šněrovaly, i jazyk ně-
jak pletl.
Mrzutější a hučavější už byl, když poton
bylo mu s čtvrtkou papíru choditi po praž-
ských školách, aby učitelé vybrali jako honce
k lovu žáky odrostlejší, otuželé, sekundány
terciálny. Z toho milému Janu ničeho nekáplo
za to ale, kamkoliv do školy vešel, žáci se po
těšili. Býti tak po jejich, jedinkého by v třídě
nezůstalo po celé Praze. Všichni byli chtivi
s pány pustiti se na hon do Doubku, třeba sněhu
po krk, třeba mráz tatarský i šindele trhal.
Jan
Karlův
Martino Bacháček
Praha
Doubek
14
article
Ale ofieiálové školní zkušeným zrakem vy-
bírali ze skamen studenty; mimo sílu a zdravi
přihliželi v řadě prvé k tomu, aby žák měl
dobrou, teplou sukni, teplé nohavice, dobré
boty nebo střevice, po případě i šubu nebo
pele. A když tak studenty opatrně na hon uni
versitní vymisili, oznámili jim hodinu, na kte
rou se mají všichni ve dvoře kolleje Karlovy
sjíti, aby pány, Jejich Milosti, nezdržovali.
A tak 19. prosince, o 10. hodině na orlojí
německém, oživla starobylá kollej veselým hlu
kem. Před budovou její stanula v dlouhém
pásmu řada saní, nádherných panských, však
také prostých košatinových. Zvonce a rolnice
na chomoutech a postrojích koňských veselo
drnčely, jak koně hlavami házeli, rozmetávajíce
sypký, jiskřivý sníh na všechny strany.
Pozvani páni hosté nahoře ve veliké síni
zatím se na cestu zahřívali kalíškem vína. Na
dvoře silný houfec žáků k honu vybraných roz-
pustile hlučil. Jeden druhému sníh za límee
sypal, hroudami sněhovými se pohazovali, do
návějí se strkali a převalovali. Na cestu byli
dobře připraveni, aby zimy nepocítili. V tom
svém ústrojí byli neobratni jako medvídkové
Na hlavách měli beranice na uši a čelo stažené
některý hlavu zrovna ztrácel v divné, obšírné
kukli, jaká byla modou za jeho praděda. Obšírn
šuby, většinou vypolichané, patrně od rodiče
nebo známých vypůjčené, pláště vlčkově šedé
pestřily se v tom veselém houfku.
Karlov sjet
15
article
Bděl nád nimi pedell Jan, aby, na pány
čekajíce, zatím mezi sebeu se nepoprali. Křiče
na ně, napomínal, pěstě hrozil, tu i tam bu-
chanec v záda dal, ale marně: žáci vedli svou
hlučně a vesele, jako to hejno vrabců na zd
hradebné.
K jedenácté hodině páni ráčili dolů zákům
vzkázati, aby do saní nasedali. Plným prů
jezdem za kříku a holasu vyrazili před kollej
osypavše saně jako roj včel plást medový.
A bylo hadruňku a křiku plno. Jan pedel
v tom shonu jako třtina ve větru se zmítal; roz-
umí se, že žáci úprkem se hnali do saní pan-
ských, odkud je kočové a pedell křikem, ba
rankou některou vyháněti musili. Po dlouh
chvíli byli na saních usazeni; zaryli se do hra-
choviny, stulili se, do plášťů a kožíšků se těsně
zavinuli. Jen oči jim blýštěly a hořely, aby už
byli za branou.
Však už scházeli páni a sedali do předniel
saní. Ukládali nejpevé ručnice a ručníčky v hol
7) dáre
střích v bezpečnost, za pomocí sluhů obalovali
se kožešinami a houněmi. Límee u kožichů
pozdvihovali, uši podvazovali, na sedadlech
se umisťovali. A to všechno za veselého
hovoru, za přítomnosti četných diváků; ko-
nečně zapráskaly biče, zazněly jasným, veselým
hlasem zvonce a rolnice a celá řada saní dala
se v pohyb.Kollej i prostranství před ní bylo
nyní tiché, prázdné; jen pedell Jan postál ještě
chvíli ve dveřích, divaje se zan výpravou. Ale
i on zašel do teplé světnice, pomýšleje, co as
páni z douheckého honu přivezou
Jan
Jan pedel
16
article
V Doubku rychtář div si nohy neuběhol;
poctivě se postaral, aby Jejich Milosti byli
i s noelehem, i s obědy spokojeni. Manželka
jeho od časného jitra otáčela se kol pece a
ohniště, na němž pánům pokrmy se vařily. K-
chačka hradešinského faráře byla pozvána, aby
se vrchního vedení v kuchyni ujala. Přišla,
vždyť si na svém kumšlu kuchyňském dala
dobře záležeti. A přinesla sebou i knihu
u Jana Kamtora v „slavném Starém městě praž-
ském“ vytištěnou, jež „Kuchařství o rozličných
krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají,“
slula. A její přitomnost už předem zaručovala
jistě že jejich Milostem. dobře chutnati bude
ať jim už „zadušeninu slepičí“, nebo „,hově
maso s vošlejchem“ na stůj přinese.
V celé vsi byl vzruch, a kluci už od rána
na „Plachtu“ kopec vybíhali, pány od Střebo
hostic vyhlížejíce.
Konšelé soděli v krčmě v nedělských ša
tech; popíjeli, ale bylo viděti dobře, že jsou
v starostech. Vlasaté hlavy dohromady sestrko-
vali, polohlasem mezi sebou hovořili. A příčina
toho všeho, těch starostí a obav, byl zejtřejši
hon. Sami dobře věděli, že mnoho toho pán
nopopadnou. Jen, aby potom nechtěli se pláti
čím to, že v lese tak velikém, tak rozsáhlém
zvěře tak pomaloučku. Radili se, nač by tent
nedostatek případně svezli; jestli na lišky,č
na jinou škodnou, nebo na co jiného?
Dívili se rychtáři Palicovi, jenž od včíra
chodí pěkně vesele, jakoby jelenů, srnců a z
jiců bylo v lese za každým stromem, v kaž
dém křovíčku. A přece rychtář právě jako jiní
zvěři neodpustil.
Kamtora
Placht
Palic
17
article
Až když kluci celí ukřehlí, s modrými trá-
řemi a červenými nosy, přihrnuli se na náve
kříčíce, že páni jedou« teprve rychtář, vychá
zeje v čele sousedů do průhonu, aby Jich Mi
losti přivítal, řekl konšelům na potěšenou:
„Nie si hlavy nelamte; dal jsem babickému
fořtu groš stříbrný a ten mi dobře poradil . ..
Na druhý den, když se byli páni po večer-
ním hodokvase pořádně v selských peřinách vy
spali, vstávalo slunéčko nad Hradešínem jasne
a veselé. Mráz byl, snih jen všude zrovna jiskřil
ale pohoda byla pěkná.
U dvorské studně sesypali se žáci pražšt
a nic mrazu nedbajíce, u koryta se za hlučného
smíchu a pokřikování myli, Byliť se dobře vy
spali velvonícím seně, jímž šafář velikou ratejn
dvorskou štědře do vysoka pokladl. A co se
myli, zatím děvočka jejich ložument vyklízeln
a čeledin tam obšírný stůl chystal ke snídaní
jež zajisté podle včerejší večeře nemůže bít
než hrubě výborná.
Po snídaní ozval se roh na znamení, aby
všichni se připravili na cestu do lesa. Předu
dverem se to zapestřilo; z celého Doubku oby
vatelé od dětí až do stařečků sbrbených, ob-
stupovali vrata, pohlížejíce na pány. Však tako-
vého podívání nebývá tu zhusta; nejvýše jed
nou, dvakráte za rok, kdy Jejich Milosti přichá
zeji rychtáře a konšely sázeti.
Mráz
18
article
Rychtář otáčel se kol pánů, zvláště kal
pana rektora mistra Bacháčka, jehož by dne
byli posluchači jeho stěží poznali. Odložilé
sukni mistrovskou i baret, a objevil se v šat
mysliveckém. Oblečen je králkým, šamlatuvým
kožíškem barvy zelené, bílým beránkem olemo-
vaným, na hlavě má čepici českou, za jejímí
okolkem zastrčeno ostře péro sojčí, požehnaný
břišek stahuje bitým pasem, na kterém se hou-
pá tesák díla starodávného. Na nohou má vy-
soké boty lovecké; včera je sám rychtář Paliee
štědře špikem namazal, aby vlhkost nepropou-
štěly. Na prsou houpá se mu na šňůře roh mo
sazí okovaný, jako v něm prach chovají, na jině
šňůře visí tašvice plna cucků a broků želez
ných. V pravici má Jeho Milost pěknou ručnie-
kostmi vykládanou, , samozapalovací. A zpo
štítu čepice vyhlédají dobré, milé oči přestarost
livého představeného vysokého učení i studentů
na plných tvářích, zdárně zardělých, tkví úsměr
jímž se laskavě srdce vysoce učeného mistru
samo prozrazuje.
A okolo něho jeho pání kolegové, profesor
vážní, maličký Havel Štyrský, vytáhlý, hubený
Vlaverin, pohyblivý jako rtuť Trojan, a co páno
přátel pražských, urozených i měšťanských
A všichni ve více méně dokonalé strůji myslí
vecké, veselí, plni těchy na lov nadcházející
Sluhové za pomoci ochotné doubeckých sousedů
zdržují psy, kňučicí a chtivou nedočkavostí se
zmítající, pražští žáci mezi sebou vysokými, já
savými hlasy křičí, vše vesele se hýbe a točí v
Urozený pan Jan, rytíř z blízkého Hrade-
šína, jako honu nastávajícího ředitel, zvedl
starodávný roh a zadul naň třikráte, až mu liee
znachověly
Uspořádal účastníky, rozdělil je v houfe
a zavelel k pochodu. K lesům.
Rychtář
Bacháček
Paliee
Havel Štyrský
Trojan
Jan
blízký Hrad
19
article
Šli.o
Ale hned jak minuli poslední doubecké
stavení, chalupu Králíkovu, Lábu, starou, n
borli spoléhající babu potkali.
Pozdravila křesťansky, ale rytíř z Hradešínu
zaklel a div se nezdržel, aby baby neuhodil:
„Je zle,“ obrátil se k pánům, „toť staro
česká, myslivecká zkušenost. Málo popadneme
když hned prvním trhem na bábu jsme uho-
dili . ..
A uhodl; když večer všichni prokřehlia
ztrmácení do vsi se vraceli, nesli dva chudé za-
jíčky a jedinkou lištičku . ..
A ty dva zajíce Jeho Milost pan rektor an
do Prahy nedonesl; dal je v dobrotě své rych-
táři, aby si je o Štědrý den k večeři ustroji.
„Mohlo být zvěře dosti,“ povídal večer
u stolu společníkům, „ale ta baba —“
Ovšem se rychtář nepochlubil, že poslechl
rady babického fořta a tu babu sám zůmysla
nastrojil a navedl . ..
Králíkův
Láb
Hradešín
Praha
20
article
Murzaňski.
Murzaňski.
Ze člvrté knihy Kaz. Przerwy-Tetmajera „Na skalněn
Podhali“ se svolením autorovým přeložil Fra n
Vondráček
Lidé nezavírali stodol, neboť nikdo ničeho
nebral a nebyli by vůbec ničeho zvěděli, kdyby
ncbylo stop ve sněhu. Zima byla tuhá. Závěje
ve výši chlopa ležely kolem chalup, tak že čast.
po celý den kahanec musil svititi, taková bývali
v jizbě tma, zvláště u těch gazdů, kteří dele
a nikoli v návětří chaty měli.
„Víte,“ povídá jednou Maciek Stekal
k Jedžeji Zwardoniovi, když se v krčmě př
sklence sešli, „něco dnes v noci okolo mé sto
doly lezlo.
„A u mne také,“ odpovídá Zwardon
„A u mne to bylo předevčírem,“ hlásí se
Kuba Pscelarz.
rn
„Potřeba hlídat!“
„Ale co chce, vždyť nic neukradne.“
„Pravda! U mne také nie nebylo vzato.
„Jen se tak to plouží.“ i
„Ale co přece chce?“ eondfeoh se i.ae
„Třeba se mít na pozoru. Dobrého to nie-
bude to zlé, když se to za nocí plouží.“
A Murzaňski, spíše přízraku než člověku
podobný, fleskl v dlaně, jako by zahřmělo,
smál se, jako by ržál, tloukl radostí pěstí do
brady, až mu v ústech velké, bílé, široké svítie
jak u divokého vepře zuby klapaly a zpíval si.
Tetmajer
Vondráček
Zwardoni
Kuba
21
article
Jo se chlopiec taki šmizny.!)
kupilek se za gros cizmy,la
a konicka od. ryktara
nz ee
za dva dudki?) przez grajcara.
Vous měl Murzaňski dlouhý, černý, roz-
čechraný a takové též plihlé kníry; velké, temne
oči, plné podivného světla; nos jako kolík; rty
hrubé, vyvinuté, modročervené; vlasy černé pa-
daly mu až na ramena. Uši byly končité. Na
prsou měl ohromnou sponu s řelízky, na šíj
dlouhé růžence a škapulíře. Když se v krčmě
nebo na svatbě dal do tance, nepopsatelně poča
dupati, skákati a přisedávati; tu zvlášť zdály
se lélati zářivé oči, zvlášť dlouhé vlasy, zvlášt
dlouhé ruce, zvláště mosazné řetízky u spony
zvlášť růžence.
Všecko rozletovalo se se zvoněním, frnče-
ním a třpytem a z bílých, svíticích zubů vyleto
vala nezadržitolným proudem, s živelní silou
jiskřivým hlasem zpěvánka za zpěvánkou, ho
níce se jako sypající se štěrk na Zawratu, tak
že z Murzaňského tvořil se vír, chaos, div ne
slýchaný a nevídaný a při tom zábavný, připou
távající k sobě zrak a omamující smysly.
Starý Krzyš, když mu jednou hrál v krčmě
na Groniu, bál se ho a tvrdil, že v tom chlopn
dábel sedí, neboť kdež by sám takovou sílu
v nohou bral a kterak by mu tak rychle slova
z úst mohla se henout, kterak by si jinak n
všecko vzpomněl? I židé se ho báli, když v pří
valu přísloví, afforismů, příložitostných veršíků,
hádanek, vtipů, frašek kol do kola metaných
jako z mlýmka plevy, při kaskadách a katarak
tech nelidského, koňského smíchu náhle zařičel
až se sklo v oknech krěmy třáslo:
„Dej tu Zydzie wódki, bo to juz cas krötk
Smierziecka) za lasem vywija*) palasem.
A časem zase rozlehlo se žalostné, hlu
boké:
22
article
Kie mie w domu nima,“) to mie wyzierajom,
kie du domu przyjňde, za nic mie nimajom.
Murzaúski robil cokoliv. Nakládal dříví, lá-
mal kámen, nejdivočejšího koně při kování drže
neb při zabíjení vepře, byť by byl jako krára
veliký. Vymlátil, požal, ke každé těžké práe
byl a za to necltěl ničeho, dostával velmi málo
nebo i nic a ještě se mu vysmáli.
Ale teď smál se Murzaňski. Řehtal se jak
v lese, neboť této zimy netrpěly srny na reglíeh
hladu. Murzaňski jim seno z chlopských stod
za nocí vynášel.
Nakládal
Vymlátil
23
article
Šel jednou z lesa, kde dříví spouštěl
potkal v hlubokém sněhu srnu tak vyhlad
lou, že před ním neutekla. Vzal ji na ramena
nesl do chalupy, ale zdechla mu cestou na
hřbetě. Zakopal ji do sněhu a velice nadn
plakal. oi
A potom na druhou noc spatřil Pscelarr
stopy kolem své chatrče na sněhu
Nemělť Murzaňskí sena vlastního; na svém
políčku sázel jch „grule“ (brambory) a sel oves
koně neměl. Bral proto Murzaňski seno gazdům
za nocí, do plachty je vázal a do reglí nosil
pod stromy na haluze mladých smrků je roz-
věšoval, aby metelice je tak snadno nerozmetla
Srny přicházely a žraly. Murzaňski pak z po
vzdálí za pni jsa schován s rozkoší se na ně
díval. Tak si srny ochočil, že blízko až k ně
mu přicházely, nebály se a jedno mladé kůzle
tpkový špíčáček, z ruky mu seno bralo. Murzan
slci div se radostí nezbláznil. Byl by chytil toho
srnečka v náručí a líbal, ale bál se ho po-
strašiti a poplašiti
Ostatně nemiloval Murzaňski jenom srny.
nýbrž všecka zvířata, pláky i mouchy. Nejmí
lejší mu bylo, mohl-li zapadnouti v les. Vychá-
zei odtud umazaný borůvkami, malinami, jaho-
dami, brusinkami, co právě v lese bylo, s listín
na tvářích přilepeným a ve vlasech zapleteným
Řekl bys, že to lesní přízrak a nikoli člověk.
A tam v lese pomáhal mravencům dřívk
do mraveniska snášeli, vyplétal mouchy ze si
pavouků, brouky tonoucí ve Stawech Topor -
wých nebo v bahně vysvobozoval; cel, den měh
co dělati.
Srna
Stawy Topor
24
article
Lidé toho na štěstí neviděli, neboť by ho
byli jistě za blázna považovali; takto jenom f-
kali, že neni celkem člověkem hloupým, nýbrž
jenom přihlouplým, rozum však že má. „Sta-
rostou ho nezvolime,“ smávali se chlopi, „ostat
ně to je chlop jak se patří.
lbi
Ale od té doby, co se Murzaňski zajíma
o osud srn po reglích, tu vždy ráno hned ten
bned onen gazda postřehl stopy kolem stodoly
Jistě se tu něco potloukalo, ale nikdo nemohl
vypátrati, proč se tu to potlouká, co nebo kdo
to je a že ničeho nebere-
Zima byla brozná, mrazy kruté, hlídat se
nikomu nechtělo, a že se nic neztrácelo, řeki
si gazdové, ať se to tam potlouká, když se mu
to libí; bude to asi něco hloupého, nebo něco
takového, ale zlé že to nebude. Na seně úbytku
nikdo nepozoroval.
1) šmizny = směšný, ") dudki = drobný penla
) úzké kalholy
smrt. 3) mává. 9) není. " vyhlížel.
Murzaňski
25
article
Ale tu se stalo neštěstí. Murzaňskému se
plachta se senem u Fronkovy stodoly rozvázala
a seno se roztrousilo po sněhu. Fronek to ráno
uviděl a všichni gazdové usoudíli, že někdo jim
krade seno.
Ale kdo?
O takovém zloději nebylo nikde a nikdy
slýchati. Kdož by také seno kradl? Kdo měl
koně, měl svého sena dost, kdo koně neměl
k čemu by ho potřeboval. Uradili se vypátrati
kdo to a co to. Třetího dne uzřel Józek Bykow.
ski člověka, plížicího se ostražité k jeho sto-
dole. Noc byla jasná, měsíc svítil.
me
Bykowská poznal Murzaňského.
S nemalým úžasem letěl se správou tou
k ostalním gazdům. Nechtěli mu věřit — za-
dušovat se musil, že pravdu mluví. Chlopi se
uradili, že ničeho nepodniknou, až vystopují, co
Murzaňski se senem dělá, neboť tím, že ho do
své chalupy nenosí, byli jist.
Vypátravše opatrně z daleka dva parobci,
synové Pseelarzovi, Murzaňského, šli za ním de
lesa a víděli, jak seno na haluze mladých
smrků zakládal jako za řebřík, jak srny přichá-
zely a seno žraly. Místo bylo jim asi dávno
známé.
Když synové Pscelarzoví s touto zprávou
se domů vrátili, tu hned druhého dne sám
Pscelarz a dva gazdové vydali se, aby věc zji-
stili, do lesa. Rozhorlení jejich nemělo mezí
Sníh tu byl rozdupán, všude plno bobků, seno
zašlapané do sněhu — zrovna divy boží tu
uzřeli !
Wóit kývl hlavou a poznamenal, že svůj
úřad zná a povinnost že vykoná.
Po poledni, když Murzaňski spal, čtyři nej-
statnější chlopi vešli do jeho chalupy, kde sám,
nemaje ženy ani dětí, přebýval. Zatřásli Murzaí-
ským, až se probudil
Fronkův
Józek Bykow
Murzaňski
Pseelarz
Murzaňský
Pscelarzový
26
article
Když spatřil chlopy, dal se do širokého
smíchu a otázal se, co chtějí.
Ale chlopi vzkřikli hrozivě: „Pojď!“ I po-
čali poutati Murzaňskému ruce. Murzaňski se
radoval. „Bude to vyražení! To bude smíchu!
opakoval, natahuje ruce na provazy.
Vedli ho vsí k wójtovi. Celá ves vyběhla.
a Murzaňski se smál na všecky, ukazoval široké.
bílé, třpylící se zuby, ržál jako kůň a sypal ko-
lem vtipy. Byl všecek naradován, když se mu
lidé smáli, když se měli čemu smát . ..
Zavedli jej před chalupu wójtovu, a tam
stáli Stekala, Zwardoň, Pscelarz se syny, Fro-
nek a jiní gazdové.
Wojt pravil: „Murzaňski! Kradeš senol“
Murzaňski: „Hlyhyhy!“ až to ve vzduchu
zahučelo.
„Murzaňski, tady není žertů,“ pravil woj
„Proč jsi kradl?
„Protože by mi sami nedali,“ odvětil Mu
zaňski
Chlopi hrozivě zahučeli při té drzosti.
„K čemu jsi to bral?“ olázal se wójt a v
plnil řádně úřad soudce.
„Nosil jsem seno srnám.
„Proč?
„Protože by byly hladem pošly. Sněhu tolik
a vysoko.
„Bral jsi seno cizl.“
„Když jsem svého neměl.“
„Kradeš!“
„Jak jsem vám řekl, protože by mi ho ne-
dalí. Hybyhy! Dal by někdo z vás?
„Murzaňskí jsi zloděj, musíš býti ztrestán
„Však jsem to nebral pro sebe, nýbrž pro
srny. Těžko je tam bylo doněst v takovém
sněbu! Hyhyhy?“
Této drzosti již bylo přílis Stekalovi. Skoči
k Murznnskému a udeřil jej ve tvář.
„Hyhyhy!“ zasmál se Murzaňski. „Ku-
mendyjo!“
„Ne „kumendyjo“1 Psí duše zatracenál“
křikl Pocelarz. „Mluv! Kolik sena jsi mi od-
nesl?“
„Inu, kolik jsem na hřbetě unésti mohl.
„Kolik jsi unesl?“ zařval jako vzleklý
Pscelarz.
Jeden ze synů Pscelarzových přiskočila
udeřil Murzaňského obuchem přes záda.
Zwardoň
Pscelarz
Fro
Hybyha
Murzaňski
Pscelarzový
Hyhyha
Ku
27
article
„Kumendyjo!“ vzkřikl Murzaňski, vyšklu-
buje ve smíchu zuby
„Člověče,“ ozval se starý Fronek, chlo
moudrý. „Člověče, což ničemu nerozumís? Ne-
stydíš se, že jsi zloděj? Nemáš strachu před
božím soudem?
„IIyhyhy!“ smál se Murzaňskí. „Pánbuh
ví, že jsem dobře dělal. Bral jsem vám, kteř
jste měli a dával jsem srnám, které neměly.
Kolik jsem komu vzal, toho nevím. Ale je vás
tu aspoň takových gazdů padesát, kteří mají
sena dost. Tuhé zimy více než padesát dní ne-
bude; kdyby každý jednou seno čo lesa srnám
zanesl, stačilo by to. U každého jsem byl jen
jedncu. Jaká to je křivda? Co chlop na záda
naloží
A opět se rozesmál koňským ržáním
Chlopi dívali se na sebe; v tom zaječel
Zwardonio wa
„A vy, chlopi, takového hlupce poslou-
cháte? Ať se tu zadušuje, že více na seno ne-
půjde.
„Ilyhyhy! Nijak se nezadušují. Hned dne
půjdu, jenom až se tahle „kumendyjo“ skončí.
„Hlele! Půjdeš?! Psl hlavo jedna!“ za-
vřeštěla Zwardoniowa.
„A půjdu! Moje srnky budou mne tam
čekal, jako každé noci. Budou se na mne díva ,
až jim ponesu. Nožkami hrabou, do sněhu bějí.
Vyhrabal jsem jim tam ve sněhu dolík, protože
některé raději s haluzí seno stahují a druhým
se zas líbí sbírati je s té země boží.
„Hileďte ho! Ještě bude dělati srnám po-
hodli!“ ječela pobouřená, vrticí se Zwardoni-
owa. Bleďme! To je urážka Pánabohal
„Urážka Pánaboha!“ opakovali ti i on
v davu.
„He, lidé,“ pravil Murzaňski, kdyby tak
na vás vaše děti se dívaly, jako na mne srny !..
„Eil Pse!“ vzkřikla nyní Stekalowa
„Kumendyjo! Ilyhyhy! Baby ječíl“ smá
se Murzaňski.
„Gazdové! Což tu budeme dlouho stát?“
vzkřikl náhle Pscelarz. Učiňme tomu konec!
Murzaňski, budeš ještě nosit do lesa srnám
seno
Murzaňski
Ilyhyha
Hlele
Zwardoň
Gazda
Kumendyjo
IIyhyha
boží soud
He
Eil pes
28
article
„Budu! Hybyhy!“
„Budu! Hybyhy!“
„A nebudeš, psí věro, jedna! My tě tom
tady odnaučíme!“ vzkřikl Pscelarz a obuchem,
synovi z ruky vyrvaným, udeřil Murzaňskému
Pscelarz
Buda
Hybyha