ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 395bc470-7632-11dc-bd14-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 90, place 18, work 3, org 2
1 masthead
888 olalů
2 masthead
800l
3 masthead
l anan
4 masthead
18. prosince 1908.
5 masthead
Strana 9.
6 title
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 340,
7 article Ještě o podobizně K. H. Máchy.
Ještě o podobizně K. H. Máchy. Řádky mě v příčině podobizny Máchovy uveřejněné v tomto listě 29. listopadu, nevedly arci hned k žádoucímu výsledku, totiž k napro- stemu a nepochybněmu potvrzení a zjištění zdali akvarel Quastův, nedávno teprve objevený může býti pokládán za pravou podobu Máchovu. Zatím však měly aspoň ten účinek, že vyvolaly jistý zájem ve veřejnosti, a zájem fakový sna molil by vésti ke konečnému cíli. Jsem zavázán díky některým časopisům, že přejaly a otiskly výzvu ku případným pamětní kům K. H. Máchy — je-li totiž ještě pamělníků jeho — a vzdávám i díky oněm jednotlivcům, kteří se snažili ukázati na stopy, vedoucí do- mněle k rozřešení záhady Avšak článku mému doslalo se i jiného ko mentáře. Slalo se tak v týdenní belletristické příloze „Času“ těmáto slovy jistého pana Karla Alberta „Podobizna K. H. Máchy? Píše se nám Pan Ipsylon uveřejnil v nedělní příloze Nár. Listů ze dne 29. listepadu článek s totožným záhlavím a tím jaksi obnovil starý interes; upo- zornil na dávno zanechaný spor o pravost Má- chovy podoby, byl-li totiž Mácha vůbec kdy za svého živola pórtraitován. Má ušlechtilou snahu pan pisatel a ušlechtilou zvědavost. Namáhá se odhalit pravou Máchovu tvář. Jen trochu pozdě na to: onen 86—88letý se asi sotva najde.
Mácha Řádek Máchův Karel Albert Ipsylon
8 article
Ostatně naše zvědavost celkem již značně ochabla. Před dvěma léty byl by takový článek místnější, snad i pravdivější. Dnes už máme skutečný portrait ryzího, skutečného Máchy od Švabinského. Básník podal vlastní duši svým. dílem, Švabinský pro vždy zachytilji v obraze s nemenší jemností i hloubku. Ještě upozorňuji: Milenka Máchova jmenovala s Somkova a ne Šourkova. Karel Albert.“ Vzdávám povinný dík p. pisateli za shovívav uznání mé „ušlechtilé snahy a ušlochtilé zvědavo sti“.Vlastně však uznání to náleží především pisa teli zprávy v týdenníku „Máji“, kteréž jsem se dovolával a na základě kteréž napsal jsem tepry řečený článok svůj. Věru nomohu za to, že Má nepřínesl zprávu a ropredukci domnělé podo bizny z litografického závodu Širova již přede dvěma léty. Nevěděl o ní tehda a snad nikdo o ní nevěděl. Já pak teprv z Máje zvěděl jsem že pan řed. F. A. Borovský chová akvarel Qua- stův, pokládaný za podobiznu Máchovu. Lituj velmi, že akvarel Quastův nebyl v nejvěrnějš reprodukci podán veřejnosti hned po objeveni byly patrně okolnosti, které toho nedopouštěly
Mácha Švabinský Máchův Somkův Šourkův Karel Albert Širov Borovská Qu
9 article
Nelze všák niktorak souhlasiti s argumo tací páně Albertovou, že by snaha po zjištěn malby Quastovy byla tak naprosto opozděna Pokud žije — a snad žije — jedíný jen pamět ník dob Máchových, není pozdě. Záleží jenon na tom, aby pamětník ten byl zna Máchu. Je vzácný věk devadesáti téměř let a přece jsou šťastní smrtelníci, kteří se ho do čkávaji. Žijeť na př. posud — a nechť dlouh žije! — Dr. Alexandr svobodný pán Helfert kterýž se narodil roku 1820 v Praze, v Praze studoval a zde taky r. 1841 doktorátu nabyl Byl tedy v roce úmrtí Máchova šestnáctiletý Bohužel, tento pán Máchy neznal, jak zjištěno dotazem k němu učiněným. Ale nená vyloučeno že se vyskytne pamětník jiný. Že se v té věe sám velikým nadějím neoddávám, pověděl jsem výslovně hned ve článku svém prvém.
Albertová Máchův Mácha Alexandr Helfert Praha
10 article
Ještě méně bylo by lze souhlasiti s argu- mentací další: zvědavost naše prý značně ochabla, ježto prý máme dnes už skutečný portrét ryzího, skutečného Máchy od Švabin- ského, kterýž pro vždy zachytil duši básníkovu v obraze. Míněna tu patrně podobizna Karla Hynka Máchy k zajímavé kníze F. V. Krejčího.*) Hluboké umění M. Švabinského těší se obecnému, zaslouženému uznání. Zejměna jeho jemné, oduševněné podobizny náležejí k nej- lepším výtvorům novodobého, moderního umění českého. Iluboký jeho cit, pevná jeho i něžná ruka zároveň vytvořily v tom směru mistrná díla. Zejména jeho smysl pro dušli, duševnt výraz portretované osoby vyniká nado vše. Ale přes to, kdyby podobizna Máchova z ruky Šva- binského byla výtvorem pouhé fantasie, jakojí byla kdysi podobizna Máchova, pořízená dle obrazu Jana Křtitele na Valdstýně, pozbyla by ceny své v okamžiku, kdy by se vyskytla jiná. nepochybně pravá podobizna Máchova. Zůstala by sice na vždy krásným dílem uměleckým, vte nebyla by podobiznou Máchovou, Ani Švaninskj by v té příčině nemohl býti pokládán za nedo tknutelnou nutoritu. Avšak tu v komentáři páně Albertově zů stalo něco nedopovězeno. Že toliž Max Švabin- ský, přikračuje k urobení svého portrétu Má- chova, znal akvarel Quastův, jejž mu řed. F. A. Borovský předložil, že mu byla pro půjčena i fotografie akvarelu toho, a že tedy Švabinský vytvořil svého Máchu na základ akvarelu Quastova. Víme-li toto, pak se umělecký výtvor Šra- binského stává ještě zajímavějším, ale pak taky stejnou měrou a snad ještě vyšší zajímá origi nál Quastův, jímž se Švabinský ke svému výtvoru uměleckému nadchl. A má-li býti vý tvor Švabinského pokládán za podobu Máchovu pakje taky Quastův akvare! Má che se vou podobiznou.
Karel Hynk Mácha F V Krejčí M Švabinský Máchův Švaninskj Švabin Quastův Borovská Švabinský Albertov Jan Křtitel
11 article
Ze Máchovou podobiznou jest, mohu pre svou osobu vzhledem k tomu, co jsem předešle pověděl, pokládati za vče rozhodnutou. Avšal i jiní jsou stejného mínění se mnou. Vořejnosti samé pak již brzy bude podána přiložitost, nby oba obrazy srovnala a prvý druhým si doplnila Ujistilt mne pan řed. F. A. Borovský, že repro- dukce akvarelu Quastova ve věrné barevné re- produkci s literárním průvodem z péra Jaroslav Kampra bude vydána již v lednu. Všichni cti- telé Máchovi i čtenáři knihy F. V. Krejčího za- jisté že s dychtivostí po ní sáhnou. Vzhledem k ozvům z obecenstva, jichž se dostalo pisateli *) V článku o podobizně Máchově ze dne 29. li slopadu v těchto listech sluší opraviti některé chyby Majetníkem litografie Šírovy jest pan Alois Pelc, ob chodník se smíšeným zbožím v Platýze a ne kavár ník pan (Adolí) Pelc, jak bylo přejato ze zprávy Máje — Milenka Máchova jmenovala se Eleonor Somkova a ne Šourkova **) F. V. Krejčí: Karel Hynek Mácha Knlha o českém básníku. V Praze, 1907, nákladem Grosmana a Svobody, podobiznu K. H. Máchy,t obrazy v textu, titulní list i obálku kreslil Max Šva- binský, 183 stran, cena 2 K 80 h. těchto řádků po prvém článku, soudím, že „naše zvědavost“ v příčině podoby Máchovy neochabla. Naopak soudím, že knihou p. F. V. Krejčího. provázenou kresbou Švabinského, a objeveným akvarelem Quastovým jen vzroste. Bylo by věru nevděčností k památce K. H. Máchy — svého rázu jedinému zjevu v české literatuře — abychom takové „ušlechtilé zvědavosti“ neměli. Tprilon.
Máchův Ujistilt Borovská Kampra Mácha F V Krejčí Šírův Pelc Somkův Šourkův Karel Hynek Šv Švabinský Platýz Praha
12 article Na honě universitním. Napsal. Čeněk Tonide
Na honě universitním. Napsal. Čeněk Tonide Václavu Palici, rychláři vsi Doubku, kle rážto ves náležela české universí, přinosl jed noho prosincového dne léta 1599 posel cedel Jeho Milosti rektora vysokého učení pražskéh mistra Martina Bacháčka z Nauměřic.. Pa rektor oznamoval, že ke dni 20. prosince tého léta míní páni profesoři s některými vzácným pány přáteli svými v lesích doubeckých kralo chvíli loveckou provozovati, také pokoštovati co jim Pánbůh na zvěři požehnati ráčil. Také nařizoval rychtáři, aby instrumenta lovecká, jako tenata, rukávníky, přívlaky, jez páni dřive na voze pošlou, dobře v Doubku op- trovali; zvláště pak lesa bedlivi býti měli, aby nikdo svévolný pych v něm na újmu pánů ne- provozoval. A na zavírku důtklivě Jeho Milost rychtáři připomínal „netoliko abyste dali kolike nekřehkých slepic, než aby dobrej kus mas hovězího bylo na polivku a dobrá hovězí pe- iovnsgn čeně“. .. Rychtář Palice, vysoký, plecnatý muž, sedu za stolem nad cedulí pánův svých, mrzutě si pobručoval a za uchem poškraboval. Notěšilo jej pranic toto oznámení; neboť předně musi pánům a jich hostům nocleh připraviti. Věděl že každá hospodyně jen nerada peřiny a pro stěradla půjčuje. Potom třeba obědy strojit. o pivo i víno se postarati; a to všecko obecníh měšce těžce se dotýká.
Tonide Palic Martino Bacháček Rychtář Palic Doubek
13 article
Snad také ozvalo se v něm i svědomí. C mohou páni popadnouti, když už sedláci dříve dobře se starali, aby jim jeleni, srny a zajíc pole nespásli. Strojili všeliké zvěři, jakou jen Pánbůh do lesa stvořil, úklady oky drátěným truhlíky, pastěmi i různým náčiním, jež lidská mysl na ulovení zvěře vymyslila. A v Doubku v tom byli odbornici odjakživa, otatseqs „Eh,“ hodil hlavou, zavíraje ceduli pán rektorovu do koutní truhlice, „páni poroučí nechť si tedy zaloví po chuti svoji nejlíbeznější Ale mnoho toho nepopadnou.“i A poslal pro konšely, aby s nimi vzkar a poručení vrchnosti sdělil a potřebné přípravy učinil. Kdy doubečtí chystali se na oznámený příchod Jeho Milosti pana rektora s hosty, v Praze zatím Jan, pedell kolleje Karlovy, div nohou si neuběhal se škarticí pana rektora, jake na ni pozvání k honu slavnému v Doubku, na psáno bylo. Zval pěkně po latinsku jménem pan mistra Martina Bacháčka četné přátele vysokého učení, kteřiž s universí dobré a přátelské styky drželi. Jindy by pedoll mrzutě huboval, majez zimy a sněhu zavátými ulicemi pobíhati; ale že při této příležitosti od zvaných pánů husté a nelakotně koláč *) i pohostění pršelo, rád ochotně poručení Jeho Milosti konal. Když pak večer všecek ztrmácen do kolleje přišel, oči mu divně mžouraly, nohy šněrovaly, i jazyk ně- jak pletl. Mrzutější a hučavější už byl, když poton bylo mu s čtvrtkou papíru choditi po praž- ských školách, aby učitelé vybrali jako honce k lovu žáky odrostlejší, otuželé, sekundány terciálny. Z toho milému Janu ničeho nekáplo za to ale, kamkoliv do školy vešel, žáci se po těšili. Býti tak po jejich, jedinkého by v třídě nezůstalo po celé Praze. Všichni byli chtivi s pány pustiti se na hon do Doubku, třeba sněhu po krk, třeba mráz tatarský i šindele trhal.
Jan Karlův Martino Bacháček Praha Doubek
14 article
Ale ofieiálové školní zkušeným zrakem vy- bírali ze skamen studenty; mimo sílu a zdravi přihliželi v řadě prvé k tomu, aby žák měl dobrou, teplou sukni, teplé nohavice, dobré boty nebo střevice, po případě i šubu nebo pele. A když tak studenty opatrně na hon uni versitní vymisili, oznámili jim hodinu, na kte rou se mají všichni ve dvoře kolleje Karlovy sjíti, aby pány, Jejich Milosti, nezdržovali. A tak 19. prosince, o 10. hodině na orlojí německém, oživla starobylá kollej veselým hlu kem. Před budovou její stanula v dlouhém pásmu řada saní, nádherných panských, však také prostých košatinových. Zvonce a rolnice na chomoutech a postrojích koňských veselo drnčely, jak koně hlavami házeli, rozmetávajíce sypký, jiskřivý sníh na všechny strany. Pozvani páni hosté nahoře ve veliké síni zatím se na cestu zahřívali kalíškem vína. Na dvoře silný houfec žáků k honu vybraných roz- pustile hlučil. Jeden druhému sníh za límee sypal, hroudami sněhovými se pohazovali, do návějí se strkali a převalovali. Na cestu byli dobře připraveni, aby zimy nepocítili. V tom svém ústrojí byli neobratni jako medvídkové Na hlavách měli beranice na uši a čelo stažené některý hlavu zrovna ztrácel v divné, obšírné kukli, jaká byla modou za jeho praděda. Obšírn šuby, většinou vypolichané, patrně od rodiče nebo známých vypůjčené, pláště vlčkově šedé pestřily se v tom veselém houfku.
Karlov sjet
15 article
Bděl nád nimi pedell Jan, aby, na pány čekajíce, zatím mezi sebeu se nepoprali. Křiče na ně, napomínal, pěstě hrozil, tu i tam bu- chanec v záda dal, ale marně: žáci vedli svou hlučně a vesele, jako to hejno vrabců na zd hradebné. K jedenácté hodině páni ráčili dolů zákům vzkázati, aby do saní nasedali. Plným prů jezdem za kříku a holasu vyrazili před kollej osypavše saně jako roj včel plást medový. A bylo hadruňku a křiku plno. Jan pedel v tom shonu jako třtina ve větru se zmítal; roz- umí se, že žáci úprkem se hnali do saní pan- ských, odkud je kočové a pedell křikem, ba rankou některou vyháněti musili. Po dlouh chvíli byli na saních usazeni; zaryli se do hra- choviny, stulili se, do plášťů a kožíšků se těsně zavinuli. Jen oči jim blýštěly a hořely, aby už byli za branou. Však už scházeli páni a sedali do předniel saní. Ukládali nejpevé ručnice a ručníčky v hol 7) dáre střích v bezpečnost, za pomocí sluhů obalovali se kožešinami a houněmi. Límee u kožichů pozdvihovali, uši podvazovali, na sedadlech se umisťovali. A to všechno za veselého hovoru, za přítomnosti četných diváků; ko- nečně zapráskaly biče, zazněly jasným, veselým hlasem zvonce a rolnice a celá řada saní dala se v pohyb.Kollej i prostranství před ní bylo nyní tiché, prázdné; jen pedell Jan postál ještě chvíli ve dveřích, divaje se zan výpravou. Ale i on zašel do teplé světnice, pomýšleje, co as páni z douheckého honu přivezou
Jan Jan pedel
16 article
V Doubku rychtář div si nohy neuběhol; poctivě se postaral, aby Jejich Milosti byli i s noelehem, i s obědy spokojeni. Manželka jeho od časného jitra otáčela se kol pece a ohniště, na němž pánům pokrmy se vařily. K- chačka hradešinského faráře byla pozvána, aby se vrchního vedení v kuchyni ujala. Přišla, vždyť si na svém kumšlu kuchyňském dala dobře záležeti. A přinesla sebou i knihu u Jana Kamtora v „slavném Starém městě praž- ském“ vytištěnou, jež „Kuchařství o rozličných krmích, kterak se užitečně s chutí strojiti mají,“ slula. A její přitomnost už předem zaručovala jistě že jejich Milostem. dobře chutnati bude ať jim už „zadušeninu slepičí“, nebo „,hově maso s vošlejchem“ na stůj přinese. V celé vsi byl vzruch, a kluci už od rána na „Plachtu“ kopec vybíhali, pány od Střebo hostic vyhlížejíce. Konšelé soděli v krčmě v nedělských ša tech; popíjeli, ale bylo viděti dobře, že jsou v starostech. Vlasaté hlavy dohromady sestrko- vali, polohlasem mezi sebou hovořili. A příčina toho všeho, těch starostí a obav, byl zejtřejši hon. Sami dobře věděli, že mnoho toho pán nopopadnou. Jen, aby potom nechtěli se pláti čím to, že v lese tak velikém, tak rozsáhlém zvěře tak pomaloučku. Radili se, nač by tent nedostatek případně svezli; jestli na lišky,č na jinou škodnou, nebo na co jiného? Dívili se rychtáři Palicovi, jenž od včíra chodí pěkně vesele, jakoby jelenů, srnců a z jiců bylo v lese za každým stromem, v kaž dém křovíčku. A přece rychtář právě jako jiní zvěři neodpustil.
Kamtora Placht Palic
17 article
Až když kluci celí ukřehlí, s modrými trá- řemi a červenými nosy, přihrnuli se na náve kříčíce, že páni jedou« teprve rychtář, vychá zeje v čele sousedů do průhonu, aby Jich Mi losti přivítal, řekl konšelům na potěšenou: „Nie si hlavy nelamte; dal jsem babickému fořtu groš stříbrný a ten mi dobře poradil . .. Na druhý den, když se byli páni po večer- ním hodokvase pořádně v selských peřinách vy spali, vstávalo slunéčko nad Hradešínem jasne a veselé. Mráz byl, snih jen všude zrovna jiskřil ale pohoda byla pěkná. U dvorské studně sesypali se žáci pražšt a nic mrazu nedbajíce, u koryta se za hlučného smíchu a pokřikování myli, Byliť se dobře vy spali velvonícím seně, jímž šafář velikou ratejn dvorskou štědře do vysoka pokladl. A co se myli, zatím děvočka jejich ložument vyklízeln a čeledin tam obšírný stůl chystal ke snídaní jež zajisté podle včerejší večeře nemůže bít než hrubě výborná. Po snídaní ozval se roh na znamení, aby všichni se připravili na cestu do lesa. Předu dverem se to zapestřilo; z celého Doubku oby vatelé od dětí až do stařečků sbrbených, ob- stupovali vrata, pohlížejíce na pány. Však tako- vého podívání nebývá tu zhusta; nejvýše jed nou, dvakráte za rok, kdy Jejich Milosti přichá zeji rychtáře a konšely sázeti.
Mráz
18 article
Rychtář otáčel se kol pánů, zvláště kal pana rektora mistra Bacháčka, jehož by dne byli posluchači jeho stěží poznali. Odložilé sukni mistrovskou i baret, a objevil se v šat mysliveckém. Oblečen je králkým, šamlatuvým kožíškem barvy zelené, bílým beránkem olemo- vaným, na hlavě má čepici českou, za jejímí okolkem zastrčeno ostře péro sojčí, požehnaný břišek stahuje bitým pasem, na kterém se hou- pá tesák díla starodávného. Na nohou má vy- soké boty lovecké; včera je sám rychtář Paliee štědře špikem namazal, aby vlhkost nepropou- štěly. Na prsou houpá se mu na šňůře roh mo sazí okovaný, jako v něm prach chovají, na jině šňůře visí tašvice plna cucků a broků želez ných. V pravici má Jeho Milost pěknou ručnie- kostmi vykládanou, , samozapalovací. A zpo štítu čepice vyhlédají dobré, milé oči přestarost livého představeného vysokého učení i studentů na plných tvářích, zdárně zardělých, tkví úsměr jímž se laskavě srdce vysoce učeného mistru samo prozrazuje. A okolo něho jeho pání kolegové, profesor vážní, maličký Havel Štyrský, vytáhlý, hubený Vlaverin, pohyblivý jako rtuť Trojan, a co páno přátel pražských, urozených i měšťanských A všichni ve více méně dokonalé strůji myslí vecké, veselí, plni těchy na lov nadcházející Sluhové za pomoci ochotné doubeckých sousedů zdržují psy, kňučicí a chtivou nedočkavostí se zmítající, pražští žáci mezi sebou vysokými, já savými hlasy křičí, vše vesele se hýbe a točí v Urozený pan Jan, rytíř z blízkého Hrade- šína, jako honu nastávajícího ředitel, zvedl starodávný roh a zadul naň třikráte, až mu liee znachověly Uspořádal účastníky, rozdělil je v houfe a zavelel k pochodu. K lesům.
Rychtář Bacháček Paliee Havel Štyrský Trojan Jan blízký Hrad
19 article
Šli.o Ale hned jak minuli poslední doubecké stavení, chalupu Králíkovu, Lábu, starou, n borli spoléhající babu potkali. Pozdravila křesťansky, ale rytíř z Hradešínu zaklel a div se nezdržel, aby baby neuhodil: „Je zle,“ obrátil se k pánům, „toť staro česká, myslivecká zkušenost. Málo popadneme když hned prvním trhem na bábu jsme uho- dili . .. A uhodl; když večer všichni prokřehlia ztrmácení do vsi se vraceli, nesli dva chudé za- jíčky a jedinkou lištičku . .. A ty dva zajíce Jeho Milost pan rektor an do Prahy nedonesl; dal je v dobrotě své rych- táři, aby si je o Štědrý den k večeři ustroji. „Mohlo být zvěře dosti,“ povídal večer u stolu společníkům, „ale ta baba —“ Ovšem se rychtář nepochlubil, že poslechl rady babického fořta a tu babu sám zůmysla nastrojil a navedl . ..
Králíkův Láb Hradešín Praha
20 article Murzaňski.
Murzaňski. Ze člvrté knihy Kaz. Przerwy-Tetmajera „Na skalněn Podhali“ se svolením autorovým přeložil Fra n Vondráček Lidé nezavírali stodol, neboť nikdo ničeho nebral a nebyli by vůbec ničeho zvěděli, kdyby ncbylo stop ve sněhu. Zima byla tuhá. Závěje ve výši chlopa ležely kolem chalup, tak že čast. po celý den kahanec musil svititi, taková bývali v jizbě tma, zvláště u těch gazdů, kteří dele a nikoli v návětří chaty měli. „Víte,“ povídá jednou Maciek Stekal k Jedžeji Zwardoniovi, když se v krčmě př sklence sešli, „něco dnes v noci okolo mé sto doly lezlo. „A u mne také,“ odpovídá Zwardon „A u mne to bylo předevčírem,“ hlásí se Kuba Pscelarz. rn „Potřeba hlídat!“ „Ale co chce, vždyť nic neukradne.“ „Pravda! U mne také nie nebylo vzato. „Jen se tak to plouží.“ i „Ale co přece chce?“ eondfeoh se i.ae „Třeba se mít na pozoru. Dobrého to nie- bude to zlé, když se to za nocí plouží.“ A Murzaňski, spíše přízraku než člověku podobný, fleskl v dlaně, jako by zahřmělo, smál se, jako by ržál, tloukl radostí pěstí do brady, až mu v ústech velké, bílé, široké svítie jak u divokého vepře zuby klapaly a zpíval si.
Tetmajer Vondráček Zwardoni Kuba
21 article
Jo se chlopiec taki šmizny.!) kupilek se za gros cizmy,la a konicka od. ryktara nz ee za dva dudki?) przez grajcara. Vous měl Murzaňski dlouhý, černý, roz- čechraný a takové též plihlé kníry; velké, temne oči, plné podivného světla; nos jako kolík; rty hrubé, vyvinuté, modročervené; vlasy černé pa- daly mu až na ramena. Uši byly končité. Na prsou měl ohromnou sponu s řelízky, na šíj dlouhé růžence a škapulíře. Když se v krčmě nebo na svatbě dal do tance, nepopsatelně poča dupati, skákati a přisedávati; tu zvlášť zdály se lélati zářivé oči, zvlášť dlouhé vlasy, zvlášt dlouhé ruce, zvláště mosazné řetízky u spony zvlášť růžence. Všecko rozletovalo se se zvoněním, frnče- ním a třpytem a z bílých, svíticích zubů vyleto vala nezadržitolným proudem, s živelní silou jiskřivým hlasem zpěvánka za zpěvánkou, ho níce se jako sypající se štěrk na Zawratu, tak že z Murzaňského tvořil se vír, chaos, div ne slýchaný a nevídaný a při tom zábavný, připou távající k sobě zrak a omamující smysly. Starý Krzyš, když mu jednou hrál v krčmě na Groniu, bál se ho a tvrdil, že v tom chlopn dábel sedí, neboť kdež by sám takovou sílu v nohou bral a kterak by mu tak rychle slova z úst mohla se henout, kterak by si jinak n všecko vzpomněl? I židé se ho báli, když v pří valu přísloví, afforismů, příložitostných veršíků, hádanek, vtipů, frašek kol do kola metaných jako z mlýmka plevy, při kaskadách a katarak tech nelidského, koňského smíchu náhle zařičel až se sklo v oknech krěmy třáslo: „Dej tu Zydzie wódki, bo to juz cas krötk Smierziecka) za lasem vywija*) palasem. A časem zase rozlehlo se žalostné, hlu boké:
22 article
Kie mie w domu nima,“) to mie wyzierajom, kie du domu przyjňde, za nic mie nimajom. Murzaúski robil cokoliv. Nakládal dříví, lá- mal kámen, nejdivočejšího koně při kování drže neb při zabíjení vepře, byť by byl jako krára veliký. Vymlátil, požal, ke každé těžké práe byl a za to necltěl ničeho, dostával velmi málo nebo i nic a ještě se mu vysmáli. Ale teď smál se Murzaňski. Řehtal se jak v lese, neboť této zimy netrpěly srny na reglíeh hladu. Murzaňski jim seno z chlopských stod za nocí vynášel.
Nakládal Vymlátil
23 article
Šel jednou z lesa, kde dříví spouštěl potkal v hlubokém sněhu srnu tak vyhlad lou, že před ním neutekla. Vzal ji na ramena nesl do chalupy, ale zdechla mu cestou na hřbetě. Zakopal ji do sněhu a velice nadn plakal. oi A potom na druhou noc spatřil Pscelarr stopy kolem své chatrče na sněhu Nemělť Murzaňskí sena vlastního; na svém políčku sázel jch „grule“ (brambory) a sel oves koně neměl. Bral proto Murzaňski seno gazdům za nocí, do plachty je vázal a do reglí nosil pod stromy na haluze mladých smrků je roz- věšoval, aby metelice je tak snadno nerozmetla Srny přicházely a žraly. Murzaňski pak z po vzdálí za pni jsa schován s rozkoší se na ně díval. Tak si srny ochočil, že blízko až k ně mu přicházely, nebály se a jedno mladé kůzle tpkový špíčáček, z ruky mu seno bralo. Murzan slci div se radostí nezbláznil. Byl by chytil toho srnečka v náručí a líbal, ale bál se ho po- strašiti a poplašiti Ostatně nemiloval Murzaňski jenom srny. nýbrž všecka zvířata, pláky i mouchy. Nejmí lejší mu bylo, mohl-li zapadnouti v les. Vychá- zei odtud umazaný borůvkami, malinami, jaho- dami, brusinkami, co právě v lese bylo, s listín na tvářích přilepeným a ve vlasech zapleteným Řekl bys, že to lesní přízrak a nikoli člověk. A tam v lese pomáhal mravencům dřívk do mraveniska snášeli, vyplétal mouchy ze si pavouků, brouky tonoucí ve Stawech Topor - wých nebo v bahně vysvobozoval; cel, den měh co dělati.
Srna Stawy Topor
24 article
Lidé toho na štěstí neviděli, neboť by ho byli jistě za blázna považovali; takto jenom f- kali, že neni celkem člověkem hloupým, nýbrž jenom přihlouplým, rozum však že má. „Sta- rostou ho nezvolime,“ smávali se chlopi, „ostat ně to je chlop jak se patří. lbi Ale od té doby, co se Murzaňski zajíma o osud srn po reglích, tu vždy ráno hned ten bned onen gazda postřehl stopy kolem stodoly Jistě se tu něco potloukalo, ale nikdo nemohl vypátrati, proč se tu to potlouká, co nebo kdo to je a že ničeho nebere- Zima byla brozná, mrazy kruté, hlídat se nikomu nechtělo, a že se nic neztrácelo, řeki si gazdové, ať se to tam potlouká, když se mu to libí; bude to asi něco hloupého, nebo něco takového, ale zlé že to nebude. Na seně úbytku nikdo nepozoroval. 1) šmizny = směšný, ") dudki = drobný penla ) úzké kalholy smrt. 3) mává. 9) není. " vyhlížel.
Murzaňski
25 article
Ale tu se stalo neštěstí. Murzaňskému se plachta se senem u Fronkovy stodoly rozvázala a seno se roztrousilo po sněhu. Fronek to ráno uviděl a všichni gazdové usoudíli, že někdo jim krade seno. Ale kdo? O takovém zloději nebylo nikde a nikdy slýchati. Kdož by také seno kradl? Kdo měl koně, měl svého sena dost, kdo koně neměl k čemu by ho potřeboval. Uradili se vypátrati kdo to a co to. Třetího dne uzřel Józek Bykow. ski člověka, plížicího se ostražité k jeho sto- dole. Noc byla jasná, měsíc svítil. me Bykowská poznal Murzaňského. S nemalým úžasem letěl se správou tou k ostalním gazdům. Nechtěli mu věřit — za- dušovat se musil, že pravdu mluví. Chlopi se uradili, že ničeho nepodniknou, až vystopují, co Murzaňski se senem dělá, neboť tím, že ho do své chalupy nenosí, byli jist. Vypátravše opatrně z daleka dva parobci, synové Pseelarzovi, Murzaňského, šli za ním de lesa a víděli, jak seno na haluze mladých smrků zakládal jako za řebřík, jak srny přichá- zely a seno žraly. Místo bylo jim asi dávno známé. Když synové Pscelarzoví s touto zprávou se domů vrátili, tu hned druhého dne sám Pscelarz a dva gazdové vydali se, aby věc zji- stili, do lesa. Rozhorlení jejich nemělo mezí Sníh tu byl rozdupán, všude plno bobků, seno zašlapané do sněhu — zrovna divy boží tu uzřeli ! Wóit kývl hlavou a poznamenal, že svůj úřad zná a povinnost že vykoná. Po poledni, když Murzaňski spal, čtyři nej- statnější chlopi vešli do jeho chalupy, kde sám, nemaje ženy ani dětí, přebýval. Zatřásli Murzaí- ským, až se probudil
Fronkův Józek Bykow Murzaňski Pseelarz Murzaňský Pscelarzový
26 article
Když spatřil chlopy, dal se do širokého smíchu a otázal se, co chtějí. Ale chlopi vzkřikli hrozivě: „Pojď!“ I po- čali poutati Murzaňskému ruce. Murzaňski se radoval. „Bude to vyražení! To bude smíchu! opakoval, natahuje ruce na provazy. Vedli ho vsí k wójtovi. Celá ves vyběhla. a Murzaňski se smál na všecky, ukazoval široké. bílé, třpylící se zuby, ržál jako kůň a sypal ko- lem vtipy. Byl všecek naradován, když se mu lidé smáli, když se měli čemu smát . .. Zavedli jej před chalupu wójtovu, a tam stáli Stekala, Zwardoň, Pscelarz se syny, Fro- nek a jiní gazdové. Wojt pravil: „Murzaňski! Kradeš senol“ Murzaňski: „Hlyhyhy!“ až to ve vzduchu zahučelo. „Murzaňski, tady není žertů,“ pravil woj „Proč jsi kradl? „Protože by mi sami nedali,“ odvětil Mu zaňski Chlopi hrozivě zahučeli při té drzosti. „K čemu jsi to bral?“ olázal se wójt a v plnil řádně úřad soudce. „Nosil jsem seno srnám. „Proč? „Protože by byly hladem pošly. Sněhu tolik a vysoko. „Bral jsi seno cizl.“ „Když jsem svého neměl.“ „Kradeš!“ „Jak jsem vám řekl, protože by mi ho ne- dalí. Hybyhy! Dal by někdo z vás? „Murzaňskí jsi zloděj, musíš býti ztrestán „Však jsem to nebral pro sebe, nýbrž pro srny. Těžko je tam bylo doněst v takovém sněbu! Hyhyhy?“ Této drzosti již bylo přílis Stekalovi. Skoči k Murznnskému a udeřil jej ve tvář. „Hyhyhy!“ zasmál se Murzaňski. „Ku- mendyjo!“ „Ne „kumendyjo“1 Psí duše zatracenál“ křikl Pocelarz. „Mluv! Kolik sena jsi mi od- nesl?“ „Inu, kolik jsem na hřbetě unésti mohl. „Kolik jsi unesl?“ zařval jako vzleklý Pscelarz. Jeden ze synů Pscelarzových přiskočila udeřil Murzaňského obuchem přes záda.
Zwardoň Pscelarz Fro Hybyha Murzaňski Pscelarzový Hyhyha Ku
27 article
„Kumendyjo!“ vzkřikl Murzaňski, vyšklu- buje ve smíchu zuby „Člověče,“ ozval se starý Fronek, chlo moudrý. „Člověče, což ničemu nerozumís? Ne- stydíš se, že jsi zloděj? Nemáš strachu před božím soudem? „IIyhyhy!“ smál se Murzaňskí. „Pánbuh ví, že jsem dobře dělal. Bral jsem vám, kteř jste měli a dával jsem srnám, které neměly. Kolik jsem komu vzal, toho nevím. Ale je vás tu aspoň takových gazdů padesát, kteří mají sena dost. Tuhé zimy více než padesát dní ne- bude; kdyby každý jednou seno čo lesa srnám zanesl, stačilo by to. U každého jsem byl jen jedncu. Jaká to je křivda? Co chlop na záda naloží A opět se rozesmál koňským ržáním Chlopi dívali se na sebe; v tom zaječel Zwardonio wa „A vy, chlopi, takového hlupce poslou- cháte? Ať se tu zadušuje, že více na seno ne- půjde. „Ilyhyhy! Nijak se nezadušují. Hned dne půjdu, jenom až se tahle „kumendyjo“ skončí. „Hlele! Půjdeš?! Psl hlavo jedna!“ za- vřeštěla Zwardoniowa. „A půjdu! Moje srnky budou mne tam čekal, jako každé noci. Budou se na mne díva , až jim ponesu. Nožkami hrabou, do sněhu bějí. Vyhrabal jsem jim tam ve sněhu dolík, protože některé raději s haluzí seno stahují a druhým se zas líbí sbírati je s té země boží. „Hileďte ho! Ještě bude dělati srnám po- hodli!“ ječela pobouřená, vrticí se Zwardoni- owa. Bleďme! To je urážka Pánabohal „Urážka Pánaboha!“ opakovali ti i on v davu. „He, lidé,“ pravil Murzaňski, kdyby tak na vás vaše děti se dívaly, jako na mne srny !.. „Eil Pse!“ vzkřikla nyní Stekalowa „Kumendyjo! Ilyhyhy! Baby ječíl“ smá se Murzaňski. „Gazdové! Což tu budeme dlouho stát?“ vzkřikl náhle Pscelarz. Učiňme tomu konec! Murzaňski, budeš ještě nosit do lesa srnám seno
Murzaňski Ilyhyha Hlele Zwardoň Gazda Kumendyjo IIyhyha boží soud He Eil pes
28 article „Budu! Hybyhy!“
„Budu! Hybyhy!“ „A nebudeš, psí věro, jedna! My tě tom tady odnaučíme!“ vzkřikl Pscelarz a obuchem, synovi z ruky vyrvaným, udeřil Murzaňskému
Pscelarz Buda Hybyha