1
masthead
10. února 1901
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Odpočinutí věčné . ..
Odpočinutí věčné . ..
Četl jsem kdysi dávno, jako chlapec ne-
moudrý a nezkušený, v jakémsi německém cesto-
pise o čínském způsobu pohřbívání. Tam prý neza-
kládají velikých pohřebišť a neodnášejí mrtvol
daleko za město nebo za vesnici. Drahým ne-
božtíkům svým ustýlá Číňan poslední a věčné
lůžko v nejbližší blízkosti svého příbytku
Matku, otce, manželku, bratra, dítě pohřbívá
pod okny domku svého, před prahem chatrče
na zahrádce, jež se prostírá při domě, před be-
sídkou nebo konečně na poli svém. A na hrob
zvěčnělého navrší pozůstaíí růvek a pečují, aby
na něm stále rostly a kvetly květiny.
Jak mi to připadalo podivným a »pohan-
ským«, nemohoucímu pochopiti nie jiného
než co je zvýkem naším. A zatím jaký
to krásný, poetický způsob ukládání nebož
tíků k věčnému spánku! Ani ve smrti ne
odlučuje se člen od rodiny své. Neodnášejí h
na místo vzdálené, v cizí, nehostinnou půdu,
z níž vane chlad mnohonásobné smrti. Není
vyhostěn z oblasti, v níž celý svůj věk žil
kutil. Spočine v půdě, již po celý život zpraco-
vával, na niž svolával požehnání nebes a jia
zkrápěl potem svým. A pozůs'alé rodině nen
na vždy oderván. Tu leží sice tělo jeho několik
stop pod zemí, ale duch jeho jest mezi svými
Denně kráčejí pozůstalí kolem jeho rovu, hovoř
o nebožtíku, snášejí mu na hrob květiny. Stále
jim náleží. Jejich radosti, jejich stesky donikají
k jeho sluchu tam pod zemí. A když mají p
práci, shromažďují se u jeho rovu.
Číňan
Matek
6
article
Tlící mrtvola drahého nebožlíka jest prosta
všl strašidelnosti, A kdo ho přečkali, jsou
s ním po celý život ve stálém, nekonečném
styku. Jeho prostřednictvím jsou po celý život
ve spojení s tou zemí, v níž sám již odpočivá
a nenaplňuje jich děsem pomyšlení na okamžik
až sami do hlíny tě ulehnou. Pak zas jejich
děti sázeti jim budou na hrob květiny, jejieh
děti budou se skláněti nad nimi se všemi svým
žaly a radostmi. Neníliž to nejdokonalejší.
ideální splývání života živých se životem po-
smrtným? Nezdá-liž se vám, že tu smrt po-
zbývá značným dílem — a snad nadobro —
oné děsivosli, jakou naplňuje nás, kteři odná-
šíme nejdražší bytosti svě daleko, daleko o
domova a vraeíme se plni neůkojného zármutku
od posledních výjevů, spojených s řemeslným
pohrbíváním, jsouce navždy roztrženi s milo
vanými rodiči, sourozenci, manžely, dětm
přáteli?
Ale arci, takovýto spůsob rozluky s nebož
tiky, jímž se netrhá tolik něžných pout a jímž
duševní spolužití jen pokračuje, jest možný jen
u Čiňanů, u tohoto národa setrvačného, konser
vativního ve všech zvyeích, ve všem život
svém. Jest možný jen tam, kde snad po sta-
letí zůstává majetek v rukou téže rodiny, jen
tam, kde prapravnouče rodí se k živolu v téže
chatě, před jejímž prahem stoletý již spánel
dřímá prapraděd. Kterak by byly rozházeny
rodiny nás neklidným životem zmítaných ne-
šťastníků, kteří se za krátký ten život pozem-
ský stokrát stěhujeme z obce do obce, z města
do města, a v jednom městě z ulice do ulice
7
article
Kam bychom srovnali nebožtíky svě z domů
věžovilých, naplněných od sklepa do půdy
směsí nájemníků! Kde by bylo místa pře
okny, před prahy domů nebo na zahrádkách.
kterých tu není! Komu bychom ostavili milé
nebožtiky svoje, když by nás nezměnitelné okol
nosti vypudily z jednoho přístřeší, a nad jakými
rovy stanuli bychom ve svém příbytku desá-
tém, dvacátém! Jen Číňan může takto ustýlat
mrtvým v domově svém, kde po staletí zůstává
vše nezměněno. Jaký zoufalý neklid byl by
údělem našich pohyblivých, věčně se měníciel
měst evropských. Jen si považte, aby na příkla
předkové naši byli bývali pochovávání pře
svými domy na Václavském náměstí, na Ferdi
nandově třídě, na Přikopech. Neboť se jim ani
nesnilo o tom, kolikráte do roka budou pře-
kládány plynové roury, kolikráte budou vytrhány
koleje tramvajové, kolikrát budou zapouštěny do
země dráty elektrického vedení, a když to
všechno bude »zatím« hotovo, kterak nespočetné
krumpáče znova rozryjí půdu, aby se položily
roury pneumatické, a když to bude »zatíme
hotovo a země nad rourami spěchována, že se
rozpomenou příslušní činitelové, že bylo zapo-
menulo na potrubí vodní a stokové a na polo-
žení zlepšeného kabelu elektrického, a když t
bude »zatím« hotovo, že počnou rozvádět
elektřinu do domů a krámů, a když s tím
budou pro dnešek hotovi, že zejtra již vyvrš
se na všech ulicích nové barikády vytrhané
dlažby a vyrvané země, aby se položily — —
Číňan
Václavský náměstí
8
article
My věru vkládáme do té země tolik věc
vedle sebe, nad sebe a pod sebe, že by tam
nebylo místa pro nic jiného. Tak můžeme
jenom s tichým steskem pomýšleti na klidné
snění Číňanů blízko prahů někdejších svých
přibytků. Nám nezbývá nie jiného, než ta veliká
města mrtvých. Však i ta jsou jenom dočasna
Neodolalelné proudění života vyrývá si stále
širší koryto, ruší věčný spánek zesnulých, nič
a parceluje také svatá pole a vic a více je za
tlačuje v nehostinnou dálku. Nepřipadlo vám
nikdy, jaká že to čiší ironic z nadpisův: »zde
spí věčný sen . . .«? Na kolik desitileti měř
se ta věčnost?
Číňan
9
article
Je v tom přece značná dávka ironie, že
v naší stověžaté Praze, v tom městě plném ko-
stelů a klášterů katolických vymizely dávno
všechny hřbitovy a hřbitůvky, byvše přečkány
jen jediným, vzezření orientálního, pod jehož
omšelými kameny spí na sta a na tisice synů
israelských. Jakým podivným kouzlem jímá na-
vštěvovatele tento strnulý, tichý kout, šťastný
ve svém klidu, že unikal posud slídivým zra-
kům regulátorů. Však jsme se málem domnívali,
že zimničný ruch nové, bouravé a přetvořovaci
doby vyhne se aspoň tomuto místu, zakletému
jsko v pohádce. Chyba lávky ! Již i kolem něho
a přes ně švihá čára regulační, jakkoli by ne-
patrná nějaká a zajisté že možná změna zimnič-
ného upravování mohla ušetřiti aspoň tohote
posledního, podivného, tajuplného a věkopamát-
ného města mrtvých. Když pro nic jiného, tedy
jen, abychom měli aspoň jediný příklad pro
pojem »věčného klidu« posmrtného
Přece jsou někteří nečetní, jednotliví šťastn
smrtelníci, kteří si posmrtné svoje lůžko mohou
ustlati po vlastní chuti, na dlouhé, nerušené
spočinutí v matce Zemi a pro potěchu pozůsta-
lých. Tane mi na mysli poslední stánek geniál-
ního zakladatele a tvůrce »hudby budouenosti«
Richarda Wagnera, jehož vyobrazení přinášely
před lety německé illustrované časopisy.
Wagner
Praha
10
article
Ne v bludišti rozsáhlého hřbitova, v t
»ilačenici mrtvých«, ale ve vlastním volném
krásném koutě složil kosti pán »Wahnfriedu«,
Na mýtince starého, rozsáhlého parku, jako na
volné pasece širého hvozdu, vyvyšuje se rov.
pod nímž dřimá veliký svůj věčný sen veliký
skladatel. Slunce vysílá paprsky své v tente
osamělý kout, ovzduší kolkolem chvěje se klo
kotem ptačího zpěvu, v šero večerní šumíta
jemnou svojí píseň lesní velikáni, bouře pod
zimní leli a hřímají neskonalé svoje a nevy
stihlé skladby nad mohylou, pod níž uložena
tělesná schránka ducha nespoutaného, a po
svátný, ničím nerušený klid rozestírá se ko
jeho pozemského bytu, když zima postře mo-
hylu i celou krajinu měkkým příkrovem sně
hovým. Jaké šťastně, záviděníhodné spočinut
po životě plném práce a zápasů l
Vzpomínal jsem na tento kout » Wahn-
friedu« v posledních dnech, kdy pohrbíval
zvěčnělého Julia Zeyera.
»Přátelé a ctitelé Juliovi — stálo porůznu
v časopisech — uvitají zajisté s povděkem
zprávu, že tělesná schránka básníkova bude ulo-
žena ku věčnému odpočinku ve Slavíně vy
šehradském . ..«
Nikoli, zajisté že ne všichni ctitel
Zeyerovi uvitali zprávu tu s povděkem! A ne-
jméně by se byl podvolil tomuto spůsobu po
hřbu sám Zeyer, kdyby se ho byli mohli otá-
zati a kdyby byl mohl odpověděti. Kterak je
toto uložení jeho tělesných zůstatků v rozporu
s celým jeho někdejším životem, proti všemu
jeho myšlení a cítění. Tomuto velikému samo-
táři, tomuto básnickému poustevníku bylo sou-
zeno, aby »dal počinek« prázdnému, dutému
Slavinu vyšehradskému, tomuto nozdařenému
ztělesnění nejasné myšlenky mecenášské, témto
nevlídným, ponurým katakombám, o jejichž skle
pení posud nikdo nestál.
Zeyer
Julius
Slavín
lesní velikán
11
article
»Ochraň mne před přáteli mými, pane,e
byl by zvolal Zeyer, kdyby byl mohl slyšet
navrhovatele této posmrtné pocty.
Kdyby život náš nebyl spjat, spoután
uškrcen tolika tradicemi, železnými zvyklostm
a neroztržitelnými pouty, jichž ani smrtí se sebe
nestřásáme, proti nimž celý svět pozůstalých
marně by bojoval, pak životu Zeyerovu byl by
býval přiměřen zcela jiný spůsob pohrobení
Jeho volný, nespoutaný, vysoko vzlětající a při
rodu tolik milovavší duch byl by zvolil jiný
stan své křehké schráně tělesné. Kdesi na vrcholu
památného Řipu, kdesi na temeni tatranského
velikána, blíže paprskům slunečným a v křištá
lovém vzduchu, kde zní nevystihlá píseň věčného
vání, kde dují a hřmějí rozpoutané vichřice, kde
obletují orlové a kam nedoniká šum a skřel
hamižného všedního života mravenčího — tam
blizek nejvelkolepějším zjevům přírody byl by
snil Julius Zeyer dumavý, hluboký svůj a vži
votě nedosněný sen.
Avšak taky Zeyer byl jen člověkem a ne
byl ani pánem »Wahnfriodu«, aby mohl roz
hodnouti, že mu má býti ustláno v tíšině lesa
na jasné mýtině, plné vůně vytryskující prysky
řice, plné šumu lesních obrů a plné šepotán
skřílků a lesanek, nebo kdesi na úbočí vrchu
nad rozlehlým údolím, jež Zima rok co rok hal
v bílý svůj plášť, utkaný z myriád sněhových
vločků, a jež Vesna rok co rok pokrývá novým
a novým květnatým kobercem, jehož kořenite
vůně jako nejlibovonnější kadidlo byly by obe-
stíraly mohylu, pod níž sklesl unavený poutník
Zeyer
Zeyerův
Julius Zeyer
Zima
věčný vání
12
article
Tak i Zeyerovi zbývala jen půda hřbitova.
jako všem smrtelníkům jiným. Ano, ale pal
půda, a nikoli zděná příhrada podzemní, kam
nevníká paprsk slunečný a která dýše plísní
stuchlinou. Matka Země tam nestráví jeho tělo
kosti jeho nesesnoubí se s prachem a popelem
z něhož jsme a v nějž se máme proměniti.
Kéž byl pochován na staroslavném Vyš
hradě, v posvátné jeho, bájíplné půdě, v t
prsti, jež strávila již zůstatky tolika boha
týrů ducha! Ale kéž byl pohroben v prst
jež ssajíe v sebe popel tělesný, živ
strom i keř i květiny hřbitovní a vy
ráží na jaře v tisícerých květech jako
tisícerými pozdravy živoucím oněch, jejichž
drahé hlavy, jejichž milující srdce, jejichž
měkké, dobré ruce znenáhla tam setlely a se-
tlivají. Nechť slunce líbá zelené a květy poseté
jejich rovy, nechť vánek večerní je konejší
nechť klokot ptačí provází divné jejich snění
posmriné a nechť jasný vzduch nad nimi roze
chvívá se mohutným, velebným zněním zvonů
kostelních. A byť dobou těla drahých těch ne
božtíků sellela na prach a byť prach ten byl
dávno potravou kořání stromů a stvolům květin
i kalichům květů, my pozůstalí přece, skláně-
jíce se nad rovy, tušíme v lůně Země všechny
ty drahé bytosti, jež jsme tam pohrobili, zdá se
nám, jakobychom slyšeli tlukot jejich srdcí, ke
sluchu našemu jakoby donikal něžný šepot je-
jich rtů. Nic jiného nám nezbývá z drahých
těch duší než rovy, u nichž můžeme stanouti.
jimiž jak bychom se přibližovali k nim a on
k nám. Ale Julius Zeyer nebude míti takového
volného, sluncem ozařovného rovu, na nějž by
ruka milujících pozůstalých a ctitelů mohla po
ložiti květinu.
Zeyer
Julius Zeyer
staroslavný Vyš hradit
15
article
Napsal Karel Plesk ač
Napsal Karel Plesk ač
Jasná a studená noc prosincová — —
Mrzlo a nebe bylo hvězdnato. Velké mlho
viny jiskřily se jako perleťový prach. Nesčíslne
zlaté hvězdy, o závod se třpyticí, jako by tiše
plynuly ve směru mléčné dráhy
Od pruských hranic na Náchodsku plížil
se cestou několik mužů s ranci na zádech jak
noční stíny. Okolo nich nic než temnota, klic
zimních nocí. Nikde živé duše nebylo, žádné
vesnice ani samoty, žádného světla. Vyhledá-
vali úmyslně postranní, zapadlé cesty, vyhýba
jíce se zalidněným místům. Pojednou táhl s
před nimi »Dlouhý kopec«. Rostly tu břízy
smrčí, osyky, trnky a plané růže. Dříve tu lidě
chytali pláky, teď lovila, zde pohraniční stráž
lidi. Nad porostlinou černá svoje křídla roze-
stírala tmavá, hvězdnatá noc. Fantomy nízkýeh
stromů táhly kolem pořád a pořád, ukazu
jíce druh druhu svou mrtvou silhonettu
Stezky tu nebyly anebo se ztrácely. Úzké, kři-
volaké cesty, jež se porostlinou rozcházely
zase pojily jako nitky zamotané sitě, ostružníky
to vše stálo nočním chodcům v cestě. Neb,lo
vidět ani na deset kroků. Brzy šli po kamení.
brzy v hluboké koleji vozů, brzy po zapadlých
stezkách v mýtinách, klopýtajíce o pahýly a k
řeny. Po krajině mrtvý klid, v porostlině hlu
boké ticho. Jen tlumené kroky bylo chvilem
slyšeti. Pro křoviny a tmu nebylo sice viděti
od koho pocházejí, dalo se však souditi, že jsou
to podloudníci, pašeráci. Kroky se vzdalovaly
ztrácely, nastalo zase ticho.
Karel plesk
Náchodsko
16
article
Pašeráci znají své spády od lesa k lesn
ode vsi ke vsi, od stavení ke stavení, od křov
ke křoví. Obtíženi homolemi cukru, ranci kávy.
doutníky, zbožím emailovým a jinými věcmi.
které za hranicemi laciněji zkoupili, ubírají se
jednotlivě aneb v tlupách beze hřmotu, bez
hlesu, bez dechu. Kočičí to chůze ve tmách
Kdo neví, co obnáší podloudnictví a nechápe
co je v tom zapovězeném ovoci půvabu, stěži
uvěří.
17
article
Hory a kopce jsou jejich pevnostmi, je
jich obrovskými pomocnicemi, lesy zálohami
ony naplňují odvahou, tyto lstí. Celou jejich
vinou jest, že protiví se nařízením vlády, která
nemá dle běžného jejich mínění zdražovati po-
traviny a jiné potřeby, a tento přestupek nen
jim zneuetívající. Útvar půdy nutká člověka sám
k mnohým činům nezákonným, bída lidská
pak vzbuzuje ve strádajícím člověku klamná
přesvědčení a pudí ho k činům pošetilým. Oh
stávají se spoluvinníky více než bychoms
myslili. Časem bývá i haléř životem — —
S pašeráky byl tkadlee Martínek, mladý,
třicetiletý člověk, prostřední, pěkně urostlý
avšak vyhublý. Tkaleovina mu sily nepřidala.
pět krku doma mu svěžesti nedodalo. Dnes byi
poprvé na cestě zapovězeně. Po chvili jakási
úzkost mrazivě svírala mu srdce. Několikrátp
cestě obrätil se s tichou modlitbou k bohu
prose ho, aby se před ním neukázal celní stráž-
ník. Modlil se s oním vroucím a důvěry plným
citem, s kterým se modlivají lidě ve chvilieh
prudkého rozčilení myslí — —
Martínek
18
article
»Bože, bože, bože, vím, že jsi veliký a že
je to hřích, prositi tě za něco takového! Vim
však také, jak jsi mne vždýcky vyslyšel, když
jsem sbírával po lesích houby. Modlival jsem
se k tobě, modlil dlouho, až jsem našel hou-
stinku plnu pěkných hřibků jako ostružin. Tak
tě vroucně prosím, milý, svatý bože, učiň mně
to k vůli, abych se šťastně dostal k ženě
svým dětem. Co ti na tom sejde?« rozumoval
ve své modlitbě k bohu. »Prokaž mi tu milost
— Víš dobře, že jsem chuďas jako nahý
trní a že, čeho nevydřu na mizerném slavě pro
ženu a děti, toho nemám. Buď tedy, pane bož
tak dobrotiv, a možno-li ti, učiň mi něc
k vůli !e
Dívaje se na zářivé nebe, dýchal plnou
hrudí mrazivý vzduch. Náhlý šum, podobný
onomu, jako když bleskem vstane v houští ně
jaké zvíře, vzbudil zvýšenou pozornost nočních
chodců — —
»Bože, který denně rozsvěcuješ na neb
zlaté hvězdičky,« modlil se v duchu úzkostlivě
Martínek, »smiluj se a chraniž mne všeh
zlého !«
Nie to nebylo
»Poslouchej, Martínku!« otázal se tohot
potichu starý pašerák Hanuš, jenž se k němu
přidružil.
bůh
Bož
Martínek
Nie
Hanuš
19
article
»Co je ?« ozval se nesměle tkadlee
»Nemáš na poprvé trochu strachu?
»Bože, jest mi nějak divno okolo srdce.«
»E. to jinak nejde, bloudku, jen cos
poněkud ostřílís,« dodával mu odvahy pa-
šerák.
»Nerad bych věru,« pravil tlumeně Maru
nek, »aby na nás někdo trhl. Chraň Pánbůh !e
»Čert nikdy nespí!« prohodil lhostejným
hlasem Hanuš. »Nejednou už zasvištěla mi sostrá
vedle samých uší. Jen zavadit !«
»Je-li možná!« žasl strachem Martínek.
»Na mou duchu!« dušoval se pašerák. »Co
bych ti to povídal! — Nejsem přece nějaký
mluvka,« dodal s důrazem při poslednícl
slovech.
»Ach, Bože můj —— ženo — děti !« za-
vzdechl polohlasitě Martínek.
»Hlouposti! — Nebud blázinkem !« napo
mínal ho pašerák. »Třicet let už za tím chodím
a jsem tu posavad. Strach sem, strach tam ! —
Mají oni z nás větší vítr než my z nich, o t
se nestarej!« doložil odhodlaně a zakroužil též-
kou kovanou holí, se sekerkou v rukovětive
vzduchu, až to zafičelo — —
»Nu, což, to se vám jen řekne, Hanuši!«
namítal tesklivě Martínek. »Ženy už nemáte
o dětech nevíle. Ale já, však to dobře víte, mám
mladou, hodnou ženu, jsem s ní teprve sedm
let. — Pomyslím-li si teď, že by nás na ceste
napadli —«
»Jsi to sůva, brachu, nu, opravdu sůva !e
zachechtal se potichu pašerák. »Nedáme se tak
zlehka ! — Jednoho se nelekneme ! Sekerou mu
dát nebo něčím!«
Martínek se otřásl hrůzou po celém těle
»Zabít člověka ! — Hřich ! — Ach, to je ve
liký hřích !-
»Tento — brachu —« bručel pašerák
»vždyť já nic — já nic —— já jen tak —«
Hanuš
Martínek
Bož
Nebud
Hanuša
Hřich
Mar
20
article
Vpsilo
Vpsilo
»Krev boží proliti — ach — je hrozný
hřích,« pravil Martínek dále rozčileně.
»Nu, povídám, že jsem ještě nikoho ne-
zabil,« hájil sebe Hanuš. »Neměl jsem proč. —
Ale bránit se proti bezprávl a násili je do
voleno.«
»Krev je věc posvátná !« pokračoval Martinek
jakoby neslyšel slov Hanušových. »Krev slunk
božího nevidí, krev se skrývá v žilách přec
světem —
»Přestaň, nebuď baba! Styď se!« zlobi
vým hlasem okřikl ho zticha pašerák. »Což mn
nerozumís — co tento ?.
»Nu, dobře, tedy mlčet!« odpověděl Ma
tínek posud rozechvěn a umlkl
»Poslechni, brachu !« začal opět pol chvíli pa
šerák chlácholivým hlasem. »Umře člověk —a
co z něho zůstane? Nic. A potom žij, žij
umřeš zejtra, umřeš dnes. Nic není stálého n
zemi. A stojíli za to, aby se člověk trápil, kdyá
je člověk na živě vlastně chvilku jen u srov
nání s věčností ?«
»A což, vy věříte ve věčnost?« tázals
Martínek s pochybnosti a nedůvěrou.
»A jak bych nevěřil?« odvětil Hanuš roz
horleně, ale zároveň přesvědčivě. »Což jsem ně
jaký pohan nebo mochametán? — Já jsem
pravověřicí křesťan! — Znal jsi snad nebožtik
bohatého Přibyla ?
Martínek
Hanuš
Hanušův
ma tínek
Přibyl
21
article
»Nu, ano, znal.«
»Tedy poslechni, abych tak řekl, co se m
před třemi nedělemi zdálo,« vypravoval Hanuš
»Povídejte l«
»Tak se mi zdálo k ránu, kdy bývají sny
nejpravdivější, že jdu Přibylovskými poli, an tu
pojednou namátne se mi starý Přibyl. Pozdravím
a táži se ho, jak se má tam na onom světě
zkrátka, abych řekl, na věčnosti? — Dobře —
odpověděl mi dobrácky, jak to bývalo už jeh
zvykem — co a jak jsem konával a pracoval
ve svém životě na zemi, podobně konám a pra-
cuji na onom světě. — Z toho jsem seznal, že
tam hospodaří na statku, jak to dělával za živa
— a je při tom spokojen. Jak vidíš, pouhý sen
ale významný a poučný! Člověku se rozkřeše
trochu světla v mozkovici. — Čím kdo je a by
na tomto světě, tím je také na věčnosti. Každý
po svém způsobě! To jest předurčený osud člo-
věka! Kdyby sebou člověk mlátil jak mlátil
tak toho nepředělá — — Ty, na příklad, brachu
jsi tkalcem. A z chudého tkalce baráčníka ne-
bude tam přece žádný fabrikant nebo bůhví jak
velké hovado. Tomu snad hoviš podle svého
prostého rozumu.«
»Vida, z vás tedy bude pašerák i po smrti,«
usmál se Martínek nenuceně, zapomenuv na
okamžik, v jaké situaci se nalezá.
Ted
Hanuš
Přibylovský
Přibyl
Martínek
22
article
»Zatra — no, nevím,« zamumlal pašerák
zarazil se a odplivl si. »Jakáž pomoc ! — Kd
za to! Ostatně — chraň Pánbůh — abychon
nehřešili! Jak je komu při narození souzeno
Všechno to závisí od boha, všichni po jeho vůl
žijeme. — Byl to sen — podivný sen — beze
všech žertů, avšak sny zjevují časem také
pravdu — —«
Zamlčeli se.
Přicházeli k lesní křižovatce. Stál tam zvet-
šelý, polouhnilý dřevěný kříž s Kristem, zobra-
zeným na plechu. Bylo to místo osamělé a tal
smutné !
»Zde před čtyřiceti lety pašeráci zabili
půtce celního strážníka«, ujal se po chvíli Hanu
slov. »Lidé z Dlouhého postavili tu na p
mátku kříže.
»Ježíši, Ježíši, Ježíší!« zavzdechl teskliv
Martínek a tvář jeho nabyla výrazu veliee
smutného.
»A viděl jste tu někdy v noci něco?
tázal se pašeráka, potlačuje stěží silné mrazení
po těle.
»Ne, neviděl jsem nic«, odvětil Hanuš.
»A nestraší tady?«
»Lidé všelicos mluví, ale mně se tu ještě
nic zlého nepřihodilo. A chodivám tudy často
v kterouli noční hodinu.«
»Br,« otřásl se Matínek, jako by naň smr
sáhla.
»Kdo mrtvých nechá s pokojem,« pravi
Hanuš vážně, »toho ani mrtví si nevšímaji —
Poslouhaje tuto řeč Martínek cítil, že jímá
jej smutek přehluboký, ouzkostlivý, plný ne
známého taje, který mu mrazil v duši.
Potom zbožně se pokřižoval a šeptal mo
dlitbu za dušičky
Když zašli za boží muka, Hanuš vyndal
z kapsý láhev s kořalkou a napil se. Tak či-
níval pokaždé. Jakmile zmocňovala se ho tesknota
již vztahovala se k láhvi jeho ruka. A přešlo
ho to — —
Potom podal láhev Martínkovi se slovy
»Napij se, brachu, pro kuráž !«
Martinek sotva se dotekl lahví jazyku
vrátil ji pašeráku. Nechutnala mu dnes,ač
douškem jindy nepohrdl.
Kd
bůh
Krist
Hana
Ježíš
Ježsat
Martínek
Hanuš
Matínek
23
article
Umlkli: Čím více Martínkovy pohyblivé
zornice zíraly do temnoty noční, tím více stavěl
se mu do očí strašidelný přízrak mrtvého stráž
níka se skleněnýma, lesku prázdnýma očima,
modrými, sevrklými pysky, velikými otevřeným
ústy, z nichž crčela čerstvá krev, ježalými vlasy
a zsinalou tváří. Skrze šero viděl před sebou
mrtvého ploužiti se, vyzáblé strašidlo s výrazem
hrůzy, bolesti a výstrahy na nehybných rtech
a zhaslých očích. Kýval hlavou na Martínka
jako by ho znal, jako by byl také jeden
těch »z povolání,« kteří ho ve službě za
bili — —
Cítil v rychlé chůzi, kterak mu krev klo
kotem žilami proudí, kterak žíly nabíhají jak
řeka vystupující z břehů svých.
Kdesi v dálce ozval se náhle vzduchem
plným nočních stínů, táhlý, tajemně znějíeí
léměř sténající, nepochopitelný zvuk, jenž zvolna
se rozptyloval, jako by umíral
Zdálo se, že někdo táhle zakřičel po
samou oblohou. Všichni se zachvěli — —
»Co to bylo ? Co se stalo?« tázali se še
ptem druh druha.
»Pán bůh s námi!« zaúpěl potichu Ma
tínek. »Ach, to je zlé znamení!«
Stín hrozné předtuchy obestřel pojednou
jeho duši — —
»Jdi, jdi honem a neskuč!« pobízel h
nevrle pašerák Hanuš, zrychluje sám své kroky
Když vyšli z porostliny, rozevřelo se pře
očíma jejich ohromně, nesmírné prostranstv
Martínkův
Martínek
Hanuš
24
article
tmavého nebe, pokrytého hvězdným prachem
V dáli prokmitala v noční temnotě svétélka
ozýval se štěkot psů.
Martínek oživen nadějí v blízký cíl napínal
pokleslé, umdlévající síly a hbitě uháněl
ostaními druhy k nedalekému domovu. Vůdčí
myšlěnkou jeho byla touha, dostati se šťastné
k milované ženě, která doma asi strachem zmí-
rala, a k milým dětem. Vždyť jen pro ně od-
vážil se na cestu přes hranice, aby za lacinějš
peníz nakoupil něco cukru a kávy. Jen pro ně
vydával se v nebezpečí, býti zabavenu a tre-
stánu — —
Opět zdálo se mu, že v šeru vidí mrtvého
strážníka, vyzáblé strašidlo, jež na něho kývá.
Štěstí ještě, že stavení už nedaleko. Nebyl to
však přízrak, ale svatá pravda — —
»Stůjtel« zahřměl náhle úsečný, ostrý
hlas zcela na blízku.
Martínek
25
article
Podloudníci věděli ze zkušenosti, že strá
má oko i na zádech, proto rozprchli se zděšené
na všechny strany. Martinek bezduh hnal se.
seč síly stačily, směrem k městečku. Zachránit
se — bylo jedinou jeho snahou. V tom zahřměl
noční tišinou vystřel a rudý zážeh kmitlte
mnotou noční — —
Martínek vykřikl strašlivě a s hrůzou do
tmy vytřeštil oči. V okamžiku bezvládné lehl
na zmrzlou půdu, tváři obrácen dolů k zemi
Byl ze zadu střelen — kule projela jeho prsoma
Krev z rány řinula se po něm a všecek šaí
po chvíli mokval. Bolesť jeho byla hrozna: ne
ustále žalostně sténal a nářek jeho příšerně
zvučel v zimní temnotě noční. Svítilny v blíz
kých staveních se rozžehly, lidé vybíhali ven,
přecházeli sem lam, ale tvary tam se mihajíeí
nebyly určity. Ozývaly se tam hlasy, ale slova
nebylo rozeznati. Teprve k žádosti přichvátav-
šího celního strážníka odebrali se s nositky na
místo neštěstí. Když obrátili nebožáka tváří
vzhůru, poznali v něm Martínka. Zděšení a úžas
jejich stupňoval se každým okamžikem. Občas
zdvihal se a rozevíral oči a kousal se do zmo-
dralých pysků. Brada se mu chvěla, zeuchané
vlasy přilíply se ke zrosenému čelu, prsa se
nestejně zdvihala: umíral — — —
Martinek
26
article
»Oh, ženo — děti!« zaúpěl chvílemi sy-
kavým hlasem a strhané oči stápěly se v slzách
palčivých. »Ach, co jste — mně to — udělali
— co jste — to — udě — la — lile
Zmučený hlas umlkl — dech se mu
krátil — —
Naložili jej opatrně na nosítka a smutný
průvod ubíral se za příserného svitu svítilen
do městečka. U baráku Martínkova stanuli.
Celní strážník s místním strážníkem policejním
vstoupili do vnitř. Ve mdle osvětlené světnici
na pokraji postele seděla mladá, bledá, vyzáblá
žena s děckem u prsou. Zaražena nenadálou
návštěvou, zmatena, ztrnule hleděla jako ze
spaní na cizí tváře. Nedbala pranic, že ňadra
její byla odhalena, obnažena —
»Neseme vám smutnou zprávu, Martín-
ková,« oslovil ji celní strážník vážně.
»Ty můj Ježíši, co se stalo ?« vykřikla
žena, vzpamatovavši se z prvního překvapení.
Děti se probudily. Pozdvihly malé své
hlavy, sedly si a koukaly se velkýma, otevře-
nýma očima na cizince. V tam kojenec pustil
prs, obrátil poněkud hlavu a podíval se vypou-
lenýma očkama na lesknoucí se zbran.
»Váš muž jest těžce raněn,« pravil sou-
citně celní strážník-
Nebohá žena byla nešťastnější než nebohý
muž. Vypadala v této chvili skutečně zcela
zvláštně, třesoucí se, pomatena, rozechvěna,
mající výraz velké úzkosti a tak poděšena,ž
byla sama děsna — —
»Naposledy —« nedořekla, bála se doříci
srdce div se jí nerozskočilo
»Ještě jest živ —
»Umírá — umírá?« zoufale zvolala žena
až rozplakala hlasem tím kojence, jejž v lok
tech svírala.
V zoufalství ženy jest cosi nevýslovně sla-
bého, co se ale zdá hrozným. Zdá se, že vi
díme člověka visícího na jednom kraji osudu.
Ježíš
barák Martínkov
Martín
27
article
»Vy mlčíte? — Ježíši nazaretský, krá
židovský!« vykřikla a svalila se s ditětem bez
vládně k zemi
Děti s křikem ustrašeně volaly: » Maminko.
maminko!«
Celní strážník sebou nervosně pohnul
bylo vidět bohatou sťzu, kanoucí mu po tváři
a zářící perlou na hrotu jeho knírův. Zbaviv
Martinka života, konal jen svou povinnost, jak
neuprosný zákon jemu kázal.
Umírajícího Martínka vnosli do světnice,
kde některé ženy křísily jeho ženu. Svijel se
křečovitě na nositkách. Náhle zatřásl hlavou,
jakoby v poslední chvili se vzpamatoval, že leží
pod rodnou střechou uprostřed své rodiny,
úzkostně vypjal prsa a zase sklesl zpět.
Nedočkal se ženy. Zachvél se všecek jako
zastřelený pták a natáhl se — —
Po dlouhém úsilí ženské vzkřísily Martin-
kovou. Povstala bezmocně a zahleděla se ztrnu-
lým okem na mrtvého muže. Viděla v jeho
tváři tahy mladistvé v mrtvé strnulosti, se sta-
ženými a zaťatými zuby. Zirhaný zrak jeji
utkvěl nehybně s nevýslovnou hrůzou a bez-
měrnou žalostí na krvácejících prsou a zsinalé
tváři jeho, jevící úzkost zápasu s násilnou
smrtí. Nemluvila již, stála zdrcena, trhajíe nehty
svá ňadra .
Vdova, čtyři sirotci, opuštěnost, hlad, po-
krmem několik bramborů, palivem něco su-
chého klestí — a na to na vše dívala se zchá-
tralou střechou a děravým stropem nádherná,
hvězdnatá noc ..
O, bído lidská, úděle všech chudých, trpl-
cích a strádajícíchl
Noc se sklání a smutek neočekávaný, hlu
boký, snesl se do chudé chýže tkalcovy ..
Ježíš
Martínek
Martin
28
article
Básníkův přítel.
Básníkův přítel.
Upomínka z pobylu v Krajině. Vypravuje J an
Scheyen.
Kteréhosi dne v měsící květnu na začátku
sedmdesátých let rozcházel jsem se s přítelem
lesním Blažičem u hostince z Martinšičovav
Radečí na Sávě, slibuje mu, že příštiho dne
jistě v určitý čas se objevím v jeho bytě.
Martinšičovav Radeč na Sáva