ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 36edd930-6601-11dc-872b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 54, place 8, work 2, org 1
1 masthead
10. února 1901
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 4.
4 masthead
Strana9
5 article Odpočinutí věčné . ..
Odpočinutí věčné . .. Četl jsem kdysi dávno, jako chlapec ne- moudrý a nezkušený, v jakémsi německém cesto- pise o čínském způsobu pohřbívání. Tam prý neza- kládají velikých pohřebišť a neodnášejí mrtvol daleko za město nebo za vesnici. Drahým ne- božtíkům svým ustýlá Číňan poslední a věčné lůžko v nejbližší blízkosti svého příbytku Matku, otce, manželku, bratra, dítě pohřbívá pod okny domku svého, před prahem chatrče na zahrádce, jež se prostírá při domě, před be- sídkou nebo konečně na poli svém. A na hrob zvěčnělého navrší pozůstaíí růvek a pečují, aby na něm stále rostly a kvetly květiny. Jak mi to připadalo podivným a »pohan- ským«, nemohoucímu pochopiti nie jiného než co je zvýkem naším. A zatím jaký to krásný, poetický způsob ukládání nebož tíků k věčnému spánku! Ani ve smrti ne odlučuje se člen od rodiny své. Neodnášejí h na místo vzdálené, v cizí, nehostinnou půdu, z níž vane chlad mnohonásobné smrti. Není vyhostěn z oblasti, v níž celý svůj věk žil kutil. Spočine v půdě, již po celý život zpraco- vával, na niž svolával požehnání nebes a jia zkrápěl potem svým. A pozůs'alé rodině nen na vždy oderván. Tu leží sice tělo jeho několik stop pod zemí, ale duch jeho jest mezi svými Denně kráčejí pozůstalí kolem jeho rovu, hovoř o nebožtíku, snášejí mu na hrob květiny. Stále jim náleží. Jejich radosti, jejich stesky donikají k jeho sluchu tam pod zemí. A když mají p práci, shromažďují se u jeho rovu.
Číňan Matek
6 article
Tlící mrtvola drahého nebožlíka jest prosta všl strašidelnosti, A kdo ho přečkali, jsou s ním po celý život ve stálém, nekonečném styku. Jeho prostřednictvím jsou po celý život ve spojení s tou zemí, v níž sám již odpočivá a nenaplňuje jich děsem pomyšlení na okamžik až sami do hlíny tě ulehnou. Pak zas jejich děti sázeti jim budou na hrob květiny, jejieh děti budou se skláněti nad nimi se všemi svým žaly a radostmi. Neníliž to nejdokonalejší. ideální splývání života živých se životem po- smrtným? Nezdá-liž se vám, že tu smrt po- zbývá značným dílem — a snad nadobro — oné děsivosli, jakou naplňuje nás, kteři odná- šíme nejdražší bytosti svě daleko, daleko o domova a vraeíme se plni neůkojného zármutku od posledních výjevů, spojených s řemeslným pohrbíváním, jsouce navždy roztrženi s milo vanými rodiči, sourozenci, manžely, dětm přáteli? Ale arci, takovýto spůsob rozluky s nebož tiky, jímž se netrhá tolik něžných pout a jímž duševní spolužití jen pokračuje, jest možný jen u Čiňanů, u tohoto národa setrvačného, konser vativního ve všech zvyeích, ve všem život svém. Jest možný jen tam, kde snad po sta- letí zůstává majetek v rukou téže rodiny, jen tam, kde prapravnouče rodí se k živolu v téže chatě, před jejímž prahem stoletý již spánel dřímá prapraděd. Kterak by byly rozházeny rodiny nás neklidným životem zmítaných ne- šťastníků, kteří se za krátký ten život pozem- ský stokrát stěhujeme z obce do obce, z města do města, a v jednom městě z ulice do ulice
7 article
Kam bychom srovnali nebožtíky svě z domů věžovilých, naplněných od sklepa do půdy směsí nájemníků! Kde by bylo místa pře okny, před prahy domů nebo na zahrádkách. kterých tu není! Komu bychom ostavili milé nebožtiky svoje, když by nás nezměnitelné okol nosti vypudily z jednoho přístřeší, a nad jakými rovy stanuli bychom ve svém příbytku desá- tém, dvacátém! Jen Číňan může takto ustýlat mrtvým v domově svém, kde po staletí zůstává vše nezměněno. Jaký zoufalý neklid byl by údělem našich pohyblivých, věčně se měníciel měst evropských. Jen si považte, aby na příkla předkové naši byli bývali pochovávání pře svými domy na Václavském náměstí, na Ferdi nandově třídě, na Přikopech. Neboť se jim ani nesnilo o tom, kolikráte do roka budou pře- kládány plynové roury, kolikráte budou vytrhány koleje tramvajové, kolikrát budou zapouštěny do země dráty elektrického vedení, a když to všechno bude »zatím« hotovo, kterak nespočetné krumpáče znova rozryjí půdu, aby se položily roury pneumatické, a když to bude »zatíme hotovo a země nad rourami spěchována, že se rozpomenou příslušní činitelové, že bylo zapo- menulo na potrubí vodní a stokové a na polo- žení zlepšeného kabelu elektrického, a když t bude »zatím« hotovo, že počnou rozvádět elektřinu do domů a krámů, a když s tím budou pro dnešek hotovi, že zejtra již vyvrš se na všech ulicích nové barikády vytrhané dlažby a vyrvané země, aby se položily — —
Číňan Václavský náměstí
8 article
My věru vkládáme do té země tolik věc vedle sebe, nad sebe a pod sebe, že by tam nebylo místa pro nic jiného. Tak můžeme jenom s tichým steskem pomýšleti na klidné snění Číňanů blízko prahů někdejších svých přibytků. Nám nezbývá nie jiného, než ta veliká města mrtvých. Však i ta jsou jenom dočasna Neodolalelné proudění života vyrývá si stále širší koryto, ruší věčný spánek zesnulých, nič a parceluje také svatá pole a vic a více je za tlačuje v nehostinnou dálku. Nepřipadlo vám nikdy, jaká že to čiší ironic z nadpisův: »zde spí věčný sen . . .«? Na kolik desitileti měř se ta věčnost?
Číňan
9 article
Je v tom přece značná dávka ironie, že v naší stověžaté Praze, v tom městě plném ko- stelů a klášterů katolických vymizely dávno všechny hřbitovy a hřbitůvky, byvše přečkány jen jediným, vzezření orientálního, pod jehož omšelými kameny spí na sta a na tisice synů israelských. Jakým podivným kouzlem jímá na- vštěvovatele tento strnulý, tichý kout, šťastný ve svém klidu, že unikal posud slídivým zra- kům regulátorů. Však jsme se málem domnívali, že zimničný ruch nové, bouravé a přetvořovaci doby vyhne se aspoň tomuto místu, zakletému jsko v pohádce. Chyba lávky ! Již i kolem něho a přes ně švihá čára regulační, jakkoli by ne- patrná nějaká a zajisté že možná změna zimnič- ného upravování mohla ušetřiti aspoň tohote posledního, podivného, tajuplného a věkopamát- ného města mrtvých. Když pro nic jiného, tedy jen, abychom měli aspoň jediný příklad pro pojem »věčného klidu« posmrtného Přece jsou někteří nečetní, jednotliví šťastn smrtelníci, kteří si posmrtné svoje lůžko mohou ustlati po vlastní chuti, na dlouhé, nerušené spočinutí v matce Zemi a pro potěchu pozůsta- lých. Tane mi na mysli poslední stánek geniál- ního zakladatele a tvůrce »hudby budouenosti« Richarda Wagnera, jehož vyobrazení přinášely před lety německé illustrované časopisy.
Wagner Praha
10 article
Ne v bludišti rozsáhlého hřbitova, v t »ilačenici mrtvých«, ale ve vlastním volném krásném koutě složil kosti pán »Wahnfriedu«, Na mýtince starého, rozsáhlého parku, jako na volné pasece širého hvozdu, vyvyšuje se rov. pod nímž dřimá veliký svůj věčný sen veliký skladatel. Slunce vysílá paprsky své v tente osamělý kout, ovzduší kolkolem chvěje se klo kotem ptačího zpěvu, v šero večerní šumíta jemnou svojí píseň lesní velikáni, bouře pod zimní leli a hřímají neskonalé svoje a nevy stihlé skladby nad mohylou, pod níž uložena tělesná schránka ducha nespoutaného, a po svátný, ničím nerušený klid rozestírá se ko jeho pozemského bytu, když zima postře mo- hylu i celou krajinu měkkým příkrovem sně hovým. Jaké šťastně, záviděníhodné spočinut po životě plném práce a zápasů l Vzpomínal jsem na tento kout » Wahn- friedu« v posledních dnech, kdy pohrbíval zvěčnělého Julia Zeyera. »Přátelé a ctitelé Juliovi — stálo porůznu v časopisech — uvitají zajisté s povděkem zprávu, že tělesná schránka básníkova bude ulo- žena ku věčnému odpočinku ve Slavíně vy šehradském . ..« Nikoli, zajisté že ne všichni ctitel Zeyerovi uvitali zprávu tu s povděkem! A ne- jméně by se byl podvolil tomuto spůsobu po hřbu sám Zeyer, kdyby se ho byli mohli otá- zati a kdyby byl mohl odpověděti. Kterak je toto uložení jeho tělesných zůstatků v rozporu s celým jeho někdejším životem, proti všemu jeho myšlení a cítění. Tomuto velikému samo- táři, tomuto básnickému poustevníku bylo sou- zeno, aby »dal počinek« prázdnému, dutému Slavinu vyšehradskému, tomuto nozdařenému ztělesnění nejasné myšlenky mecenášské, témto nevlídným, ponurým katakombám, o jejichž skle pení posud nikdo nestál.
Zeyer Julius Slavín lesní velikán
11 article
»Ochraň mne před přáteli mými, pane,e byl by zvolal Zeyer, kdyby byl mohl slyšet navrhovatele této posmrtné pocty. Kdyby život náš nebyl spjat, spoután uškrcen tolika tradicemi, železnými zvyklostm a neroztržitelnými pouty, jichž ani smrtí se sebe nestřásáme, proti nimž celý svět pozůstalých marně by bojoval, pak životu Zeyerovu byl by býval přiměřen zcela jiný spůsob pohrobení Jeho volný, nespoutaný, vysoko vzlětající a při rodu tolik milovavší duch byl by zvolil jiný stan své křehké schráně tělesné. Kdesi na vrcholu památného Řipu, kdesi na temeni tatranského velikána, blíže paprskům slunečným a v křištá lovém vzduchu, kde zní nevystihlá píseň věčného vání, kde dují a hřmějí rozpoutané vichřice, kde obletují orlové a kam nedoniká šum a skřel hamižného všedního života mravenčího — tam blizek nejvelkolepějším zjevům přírody byl by snil Julius Zeyer dumavý, hluboký svůj a vži votě nedosněný sen. Avšak taky Zeyer byl jen člověkem a ne byl ani pánem »Wahnfriodu«, aby mohl roz hodnouti, že mu má býti ustláno v tíšině lesa na jasné mýtině, plné vůně vytryskující prysky řice, plné šumu lesních obrů a plné šepotán skřílků a lesanek, nebo kdesi na úbočí vrchu nad rozlehlým údolím, jež Zima rok co rok hal v bílý svůj plášť, utkaný z myriád sněhových vločků, a jež Vesna rok co rok pokrývá novým a novým květnatým kobercem, jehož kořenite vůně jako nejlibovonnější kadidlo byly by obe- stíraly mohylu, pod níž sklesl unavený poutník
Zeyer Zeyerův Julius Zeyer Zima věčný vání
12 article
Tak i Zeyerovi zbývala jen půda hřbitova. jako všem smrtelníkům jiným. Ano, ale pal půda, a nikoli zděná příhrada podzemní, kam nevníká paprsk slunečný a která dýše plísní stuchlinou. Matka Země tam nestráví jeho tělo kosti jeho nesesnoubí se s prachem a popelem z něhož jsme a v nějž se máme proměniti. Kéž byl pochován na staroslavném Vyš hradě, v posvátné jeho, bájíplné půdě, v t prsti, jež strávila již zůstatky tolika boha týrů ducha! Ale kéž byl pohroben v prst jež ssajíe v sebe popel tělesný, živ strom i keř i květiny hřbitovní a vy ráží na jaře v tisícerých květech jako tisícerými pozdravy živoucím oněch, jejichž drahé hlavy, jejichž milující srdce, jejichž měkké, dobré ruce znenáhla tam setlely a se- tlivají. Nechť slunce líbá zelené a květy poseté jejich rovy, nechť vánek večerní je konejší nechť klokot ptačí provází divné jejich snění posmriné a nechť jasný vzduch nad nimi roze chvívá se mohutným, velebným zněním zvonů kostelních. A byť dobou těla drahých těch ne božtíků sellela na prach a byť prach ten byl dávno potravou kořání stromů a stvolům květin i kalichům květů, my pozůstalí přece, skláně- jíce se nad rovy, tušíme v lůně Země všechny ty drahé bytosti, jež jsme tam pohrobili, zdá se nám, jakobychom slyšeli tlukot jejich srdcí, ke sluchu našemu jakoby donikal něžný šepot je- jich rtů. Nic jiného nám nezbývá z drahých těch duší než rovy, u nichž můžeme stanouti. jimiž jak bychom se přibližovali k nim a on k nám. Ale Julius Zeyer nebude míti takového volného, sluncem ozařovného rovu, na nějž by ruka milujících pozůstalých a ctitelů mohla po ložiti květinu.
Zeyer Julius Zeyer staroslavný Vyš hradit
14 title
Pašeráci.
15 article Napsal Karel Plesk ač
Napsal Karel Plesk ač Jasná a studená noc prosincová — — Mrzlo a nebe bylo hvězdnato. Velké mlho viny jiskřily se jako perleťový prach. Nesčíslne zlaté hvězdy, o závod se třpyticí, jako by tiše plynuly ve směru mléčné dráhy Od pruských hranic na Náchodsku plížil se cestou několik mužů s ranci na zádech jak noční stíny. Okolo nich nic než temnota, klic zimních nocí. Nikde živé duše nebylo, žádné vesnice ani samoty, žádného světla. Vyhledá- vali úmyslně postranní, zapadlé cesty, vyhýba jíce se zalidněným místům. Pojednou táhl s před nimi »Dlouhý kopec«. Rostly tu břízy smrčí, osyky, trnky a plané růže. Dříve tu lidě chytali pláky, teď lovila, zde pohraniční stráž lidi. Nad porostlinou černá svoje křídla roze- stírala tmavá, hvězdnatá noc. Fantomy nízkýeh stromů táhly kolem pořád a pořád, ukazu jíce druh druhu svou mrtvou silhonettu Stezky tu nebyly anebo se ztrácely. Úzké, kři- volaké cesty, jež se porostlinou rozcházely zase pojily jako nitky zamotané sitě, ostružníky to vše stálo nočním chodcům v cestě. Neb,lo vidět ani na deset kroků. Brzy šli po kamení. brzy v hluboké koleji vozů, brzy po zapadlých stezkách v mýtinách, klopýtajíce o pahýly a k řeny. Po krajině mrtvý klid, v porostlině hlu boké ticho. Jen tlumené kroky bylo chvilem slyšeti. Pro křoviny a tmu nebylo sice viděti od koho pocházejí, dalo se však souditi, že jsou to podloudníci, pašeráci. Kroky se vzdalovaly ztrácely, nastalo zase ticho.
Karel plesk Náchodsko
16 article
Pašeráci znají své spády od lesa k lesn ode vsi ke vsi, od stavení ke stavení, od křov ke křoví. Obtíženi homolemi cukru, ranci kávy. doutníky, zbožím emailovým a jinými věcmi. které za hranicemi laciněji zkoupili, ubírají se jednotlivě aneb v tlupách beze hřmotu, bez hlesu, bez dechu. Kočičí to chůze ve tmách Kdo neví, co obnáší podloudnictví a nechápe co je v tom zapovězeném ovoci půvabu, stěži uvěří.
17 article
Hory a kopce jsou jejich pevnostmi, je jich obrovskými pomocnicemi, lesy zálohami ony naplňují odvahou, tyto lstí. Celou jejich vinou jest, že protiví se nařízením vlády, která nemá dle běžného jejich mínění zdražovati po- traviny a jiné potřeby, a tento přestupek nen jim zneuetívající. Útvar půdy nutká člověka sám k mnohým činům nezákonným, bída lidská pak vzbuzuje ve strádajícím člověku klamná přesvědčení a pudí ho k činům pošetilým. Oh stávají se spoluvinníky více než bychoms myslili. Časem bývá i haléř životem — — S pašeráky byl tkadlee Martínek, mladý, třicetiletý člověk, prostřední, pěkně urostlý avšak vyhublý. Tkaleovina mu sily nepřidala. pět krku doma mu svěžesti nedodalo. Dnes byi poprvé na cestě zapovězeně. Po chvili jakási úzkost mrazivě svírala mu srdce. Několikrátp cestě obrätil se s tichou modlitbou k bohu prose ho, aby se před ním neukázal celní stráž- ník. Modlil se s oním vroucím a důvěry plným citem, s kterým se modlivají lidě ve chvilieh prudkého rozčilení myslí — —
Martínek
18 article
»Bože, bože, bože, vím, že jsi veliký a že je to hřích, prositi tě za něco takového! Vim však také, jak jsi mne vždýcky vyslyšel, když jsem sbírával po lesích houby. Modlival jsem se k tobě, modlil dlouho, až jsem našel hou- stinku plnu pěkných hřibků jako ostružin. Tak tě vroucně prosím, milý, svatý bože, učiň mně to k vůli, abych se šťastně dostal k ženě svým dětem. Co ti na tom sejde?« rozumoval ve své modlitbě k bohu. »Prokaž mi tu milost — Víš dobře, že jsem chuďas jako nahý trní a že, čeho nevydřu na mizerném slavě pro ženu a děti, toho nemám. Buď tedy, pane bož tak dobrotiv, a možno-li ti, učiň mi něc k vůli !e Dívaje se na zářivé nebe, dýchal plnou hrudí mrazivý vzduch. Náhlý šum, podobný onomu, jako když bleskem vstane v houští ně jaké zvíře, vzbudil zvýšenou pozornost nočních chodců — — »Bože, který denně rozsvěcuješ na neb zlaté hvězdičky,« modlil se v duchu úzkostlivě Martínek, »smiluj se a chraniž mne všeh zlého !« Nie to nebylo »Poslouchej, Martínku!« otázal se tohot potichu starý pašerák Hanuš, jenž se k němu přidružil.
bůh Bož Martínek Nie Hanuš
19 article
»Co je ?« ozval se nesměle tkadlee »Nemáš na poprvé trochu strachu? »Bože, jest mi nějak divno okolo srdce.« »E. to jinak nejde, bloudku, jen cos poněkud ostřílís,« dodával mu odvahy pa- šerák. »Nerad bych věru,« pravil tlumeně Maru nek, »aby na nás někdo trhl. Chraň Pánbůh !e »Čert nikdy nespí!« prohodil lhostejným hlasem Hanuš. »Nejednou už zasvištěla mi sostrá vedle samých uší. Jen zavadit !« »Je-li možná!« žasl strachem Martínek. »Na mou duchu!« dušoval se pašerák. »Co bych ti to povídal! — Nejsem přece nějaký mluvka,« dodal s důrazem při poslednícl slovech. »Ach, Bože můj —— ženo — děti !« za- vzdechl polohlasitě Martínek. »Hlouposti! — Nebud blázinkem !« napo mínal ho pašerák. »Třicet let už za tím chodím a jsem tu posavad. Strach sem, strach tam ! — Mají oni z nás větší vítr než my z nich, o t se nestarej!« doložil odhodlaně a zakroužil též- kou kovanou holí, se sekerkou v rukovětive vzduchu, až to zafičelo — — »Nu, což, to se vám jen řekne, Hanuši!« namítal tesklivě Martínek. »Ženy už nemáte o dětech nevíle. Ale já, však to dobře víte, mám mladou, hodnou ženu, jsem s ní teprve sedm let. — Pomyslím-li si teď, že by nás na ceste napadli —« »Jsi to sůva, brachu, nu, opravdu sůva !e zachechtal se potichu pašerák. »Nedáme se tak zlehka ! — Jednoho se nelekneme ! Sekerou mu dát nebo něčím!« Martínek se otřásl hrůzou po celém těle »Zabít člověka ! — Hřich ! — Ach, to je ve liký hřích !- »Tento — brachu —« bručel pašerák »vždyť já nic — já nic —— já jen tak —«
Hanuš Martínek Bož Nebud Hanuša Hřich Mar
20 article Vpsilo
Vpsilo »Krev boží proliti — ach — je hrozný hřích,« pravil Martínek dále rozčileně. »Nu, povídám, že jsem ještě nikoho ne- zabil,« hájil sebe Hanuš. »Neměl jsem proč. — Ale bránit se proti bezprávl a násili je do voleno.« »Krev je věc posvátná !« pokračoval Martinek jakoby neslyšel slov Hanušových. »Krev slunk božího nevidí, krev se skrývá v žilách přec světem — »Přestaň, nebuď baba! Styď se!« zlobi vým hlasem okřikl ho zticha pašerák. »Což mn nerozumís — co tento ?. »Nu, dobře, tedy mlčet!« odpověděl Ma tínek posud rozechvěn a umlkl »Poslechni, brachu !« začal opět pol chvíli pa šerák chlácholivým hlasem. »Umře člověk —a co z něho zůstane? Nic. A potom žij, žij umřeš zejtra, umřeš dnes. Nic není stálého n zemi. A stojíli za to, aby se člověk trápil, kdyá je člověk na živě vlastně chvilku jen u srov nání s věčností ?« »A což, vy věříte ve věčnost?« tázals Martínek s pochybnosti a nedůvěrou. »A jak bych nevěřil?« odvětil Hanuš roz horleně, ale zároveň přesvědčivě. »Což jsem ně jaký pohan nebo mochametán? — Já jsem pravověřicí křesťan! — Znal jsi snad nebožtik bohatého Přibyla ?
Martínek Hanuš Hanušův ma tínek Přibyl
21 article
»Nu, ano, znal.« »Tedy poslechni, abych tak řekl, co se m před třemi nedělemi zdálo,« vypravoval Hanuš »Povídejte l« »Tak se mi zdálo k ránu, kdy bývají sny nejpravdivější, že jdu Přibylovskými poli, an tu pojednou namátne se mi starý Přibyl. Pozdravím a táži se ho, jak se má tam na onom světě zkrátka, abych řekl, na věčnosti? — Dobře — odpověděl mi dobrácky, jak to bývalo už jeh zvykem — co a jak jsem konával a pracoval ve svém životě na zemi, podobně konám a pra- cuji na onom světě. — Z toho jsem seznal, že tam hospodaří na statku, jak to dělával za živa — a je při tom spokojen. Jak vidíš, pouhý sen ale významný a poučný! Člověku se rozkřeše trochu světla v mozkovici. — Čím kdo je a by na tomto světě, tím je také na věčnosti. Každý po svém způsobě! To jest předurčený osud člo- věka! Kdyby sebou člověk mlátil jak mlátil tak toho nepředělá — — Ty, na příklad, brachu jsi tkalcem. A z chudého tkalce baráčníka ne- bude tam přece žádný fabrikant nebo bůhví jak velké hovado. Tomu snad hoviš podle svého prostého rozumu.« »Vida, z vás tedy bude pašerák i po smrti,« usmál se Martínek nenuceně, zapomenuv na okamžik, v jaké situaci se nalezá.
Ted Hanuš Přibylovský Přibyl Martínek
22 article
»Zatra — no, nevím,« zamumlal pašerák zarazil se a odplivl si. »Jakáž pomoc ! — Kd za to! Ostatně — chraň Pánbůh — abychon nehřešili! Jak je komu při narození souzeno Všechno to závisí od boha, všichni po jeho vůl žijeme. — Byl to sen — podivný sen — beze všech žertů, avšak sny zjevují časem také pravdu — —« Zamlčeli se. Přicházeli k lesní křižovatce. Stál tam zvet- šelý, polouhnilý dřevěný kříž s Kristem, zobra- zeným na plechu. Bylo to místo osamělé a tal smutné ! »Zde před čtyřiceti lety pašeráci zabili půtce celního strážníka«, ujal se po chvíli Hanu slov. »Lidé z Dlouhého postavili tu na p mátku kříže. »Ježíši, Ježíši, Ježíší!« zavzdechl teskliv Martínek a tvář jeho nabyla výrazu veliee smutného. »A viděl jste tu někdy v noci něco? tázal se pašeráka, potlačuje stěží silné mrazení po těle. »Ne, neviděl jsem nic«, odvětil Hanuš. »A nestraší tady?« »Lidé všelicos mluví, ale mně se tu ještě nic zlého nepřihodilo. A chodivám tudy často v kterouli noční hodinu.« »Br,« otřásl se Matínek, jako by naň smr sáhla. »Kdo mrtvých nechá s pokojem,« pravi Hanuš vážně, »toho ani mrtví si nevšímaji — Poslouhaje tuto řeč Martínek cítil, že jímá jej smutek přehluboký, ouzkostlivý, plný ne známého taje, který mu mrazil v duši. Potom zbožně se pokřižoval a šeptal mo dlitbu za dušičky Když zašli za boží muka, Hanuš vyndal z kapsý láhev s kořalkou a napil se. Tak či- níval pokaždé. Jakmile zmocňovala se ho tesknota již vztahovala se k láhvi jeho ruka. A přešlo ho to — — Potom podal láhev Martínkovi se slovy »Napij se, brachu, pro kuráž !« Martinek sotva se dotekl lahví jazyku vrátil ji pašeráku. Nechutnala mu dnes,ač douškem jindy nepohrdl.
Kd bůh Krist Hana Ježíš Ježsat Martínek Hanuš Matínek
23 article
Umlkli: Čím více Martínkovy pohyblivé zornice zíraly do temnoty noční, tím více stavěl se mu do očí strašidelný přízrak mrtvého stráž níka se skleněnýma, lesku prázdnýma očima, modrými, sevrklými pysky, velikými otevřeným ústy, z nichž crčela čerstvá krev, ježalými vlasy a zsinalou tváří. Skrze šero viděl před sebou mrtvého ploužiti se, vyzáblé strašidlo s výrazem hrůzy, bolesti a výstrahy na nehybných rtech a zhaslých očích. Kýval hlavou na Martínka jako by ho znal, jako by byl také jeden těch »z povolání,« kteří ho ve službě za bili — — Cítil v rychlé chůzi, kterak mu krev klo kotem žilami proudí, kterak žíly nabíhají jak řeka vystupující z břehů svých. Kdesi v dálce ozval se náhle vzduchem plným nočních stínů, táhlý, tajemně znějíeí léměř sténající, nepochopitelný zvuk, jenž zvolna se rozptyloval, jako by umíral Zdálo se, že někdo táhle zakřičel po samou oblohou. Všichni se zachvěli — — »Co to bylo ? Co se stalo?« tázali se še ptem druh druha. »Pán bůh s námi!« zaúpěl potichu Ma tínek. »Ach, to je zlé znamení!« Stín hrozné předtuchy obestřel pojednou jeho duši — — »Jdi, jdi honem a neskuč!« pobízel h nevrle pašerák Hanuš, zrychluje sám své kroky Když vyšli z porostliny, rozevřelo se pře očíma jejich ohromně, nesmírné prostranstv
Martínkův Martínek Hanuš
24 article
tmavého nebe, pokrytého hvězdným prachem V dáli prokmitala v noční temnotě svétélka ozýval se štěkot psů. Martínek oživen nadějí v blízký cíl napínal pokleslé, umdlévající síly a hbitě uháněl ostaními druhy k nedalekému domovu. Vůdčí myšlěnkou jeho byla touha, dostati se šťastné k milované ženě, která doma asi strachem zmí- rala, a k milým dětem. Vždyť jen pro ně od- vážil se na cestu přes hranice, aby za lacinějš peníz nakoupil něco cukru a kávy. Jen pro ně vydával se v nebezpečí, býti zabavenu a tre- stánu — — Opět zdálo se mu, že v šeru vidí mrtvého strážníka, vyzáblé strašidlo, jež na něho kývá. Štěstí ještě, že stavení už nedaleko. Nebyl to však přízrak, ale svatá pravda — — »Stůjtel« zahřměl náhle úsečný, ostrý hlas zcela na blízku.
Martínek
25 article
Podloudníci věděli ze zkušenosti, že strá má oko i na zádech, proto rozprchli se zděšené na všechny strany. Martinek bezduh hnal se. seč síly stačily, směrem k městečku. Zachránit se — bylo jedinou jeho snahou. V tom zahřměl noční tišinou vystřel a rudý zážeh kmitlte mnotou noční — — Martínek vykřikl strašlivě a s hrůzou do tmy vytřeštil oči. V okamžiku bezvládné lehl na zmrzlou půdu, tváři obrácen dolů k zemi Byl ze zadu střelen — kule projela jeho prsoma Krev z rány řinula se po něm a všecek šaí po chvíli mokval. Bolesť jeho byla hrozna: ne ustále žalostně sténal a nářek jeho příšerně zvučel v zimní temnotě noční. Svítilny v blíz kých staveních se rozžehly, lidé vybíhali ven, přecházeli sem lam, ale tvary tam se mihajíeí nebyly určity. Ozývaly se tam hlasy, ale slova nebylo rozeznati. Teprve k žádosti přichvátav- šího celního strážníka odebrali se s nositky na místo neštěstí. Když obrátili nebožáka tváří vzhůru, poznali v něm Martínka. Zděšení a úžas jejich stupňoval se každým okamžikem. Občas zdvihal se a rozevíral oči a kousal se do zmo- dralých pysků. Brada se mu chvěla, zeuchané vlasy přilíply se ke zrosenému čelu, prsa se nestejně zdvihala: umíral — — —
Martinek
26 article
»Oh, ženo — děti!« zaúpěl chvílemi sy- kavým hlasem a strhané oči stápěly se v slzách palčivých. »Ach, co jste — mně to — udělali — co jste — to — udě — la — lile Zmučený hlas umlkl — dech se mu krátil — — Naložili jej opatrně na nosítka a smutný průvod ubíral se za příserného svitu svítilen do městečka. U baráku Martínkova stanuli. Celní strážník s místním strážníkem policejním vstoupili do vnitř. Ve mdle osvětlené světnici na pokraji postele seděla mladá, bledá, vyzáblá žena s děckem u prsou. Zaražena nenadálou návštěvou, zmatena, ztrnule hleděla jako ze spaní na cizí tváře. Nedbala pranic, že ňadra její byla odhalena, obnažena — »Neseme vám smutnou zprávu, Martín- ková,« oslovil ji celní strážník vážně. »Ty můj Ježíši, co se stalo ?« vykřikla žena, vzpamatovavši se z prvního překvapení. Děti se probudily. Pozdvihly malé své hlavy, sedly si a koukaly se velkýma, otevře- nýma očima na cizince. V tam kojenec pustil prs, obrátil poněkud hlavu a podíval se vypou- lenýma očkama na lesknoucí se zbran. »Váš muž jest těžce raněn,« pravil sou- citně celní strážník- Nebohá žena byla nešťastnější než nebohý muž. Vypadala v této chvili skutečně zcela zvláštně, třesoucí se, pomatena, rozechvěna, mající výraz velké úzkosti a tak poděšena,ž byla sama děsna — — »Naposledy —« nedořekla, bála se doříci srdce div se jí nerozskočilo »Ještě jest živ — »Umírá — umírá?« zoufale zvolala žena až rozplakala hlasem tím kojence, jejž v lok tech svírala. V zoufalství ženy jest cosi nevýslovně sla- bého, co se ale zdá hrozným. Zdá se, že vi díme člověka visícího na jednom kraji osudu.
Ježíš barák Martínkov Martín
27 article
»Vy mlčíte? — Ježíši nazaretský, krá židovský!« vykřikla a svalila se s ditětem bez vládně k zemi Děti s křikem ustrašeně volaly: » Maminko. maminko!« Celní strážník sebou nervosně pohnul bylo vidět bohatou sťzu, kanoucí mu po tváři a zářící perlou na hrotu jeho knírův. Zbaviv Martinka života, konal jen svou povinnost, jak neuprosný zákon jemu kázal. Umírajícího Martínka vnosli do světnice, kde některé ženy křísily jeho ženu. Svijel se křečovitě na nositkách. Náhle zatřásl hlavou, jakoby v poslední chvili se vzpamatoval, že leží pod rodnou střechou uprostřed své rodiny, úzkostně vypjal prsa a zase sklesl zpět. Nedočkal se ženy. Zachvél se všecek jako zastřelený pták a natáhl se — — Po dlouhém úsilí ženské vzkřísily Martin- kovou. Povstala bezmocně a zahleděla se ztrnu- lým okem na mrtvého muže. Viděla v jeho tváři tahy mladistvé v mrtvé strnulosti, se sta- ženými a zaťatými zuby. Zirhaný zrak jeji utkvěl nehybně s nevýslovnou hrůzou a bez- měrnou žalostí na krvácejících prsou a zsinalé tváři jeho, jevící úzkost zápasu s násilnou smrtí. Nemluvila již, stála zdrcena, trhajíe nehty svá ňadra . Vdova, čtyři sirotci, opuštěnost, hlad, po- krmem několik bramborů, palivem něco su- chého klestí — a na to na vše dívala se zchá- tralou střechou a děravým stropem nádherná, hvězdnatá noc .. O, bído lidská, úděle všech chudých, trpl- cích a strádajícíchl Noc se sklání a smutek neočekávaný, hlu boký, snesl se do chudé chýže tkalcovy ..
Ježíš Martínek Martin
28 article Básníkův přítel.
Básníkův přítel. Upomínka z pobylu v Krajině. Vypravuje J an Scheyen. Kteréhosi dne v měsící květnu na začátku sedmdesátých let rozcházel jsem se s přítelem lesním Blažičem u hostince z Martinšičovav Radečí na Sávě, slibuje mu, že příštiho dne jistě v určitý čas se objevím v jeho bytě.
Martinšičovav Radeč na Sáva