29. prosince 1907.

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 350

Strana 9

Vánočka. Několik jen ještě dnů chybělo do vánoe. V krámě páně Karkulově, nevelikém sice, ale naplněném od podlahy až po samý stro nejrozmanitějším zbožím galanterním a drobnou vídeňskou i pařížskou bižuterií — v krámě tom bylo v ty dny jako v oule. Ke krámu přiléhalo vzadu skladiště, skoro větší než přední místnost pro obecenstvo, ale bez umělého osvětlení tmavé jako lupičské doupě. Po celý den hořely tam plameny plynové, a po celý den několikeré ruce byly tam zaměstnány vybalováním zboží z beden, krabic i baliků za- šitých do hrubé pytloviny. Z těchto zásob stále se dodávalo nové zboží do krámu, aby se vy- plnily mezery v regálech, vynikajíeí nepřetržitým odbylem. V koutě skladiště toho bylo jedině okno do dvora těsného, špinavého, tmavého, jako pro- padlého, a u tohoto okna byl psací stůl páně Karkulův. od něhož principál řídil celý svůj závod jako generál bitvu. Psací ten stůl byl obehnán všelijak sbitým a zasklenými rámy, sahajícími až ke stropu tak že koutek ten tvořil zvláštní malý proston v prostoru skladiště. V pražské češtině říká se takové sbitině »fršlák« a v závodě Karkulově říkali tomu pyšně pisárna. Právě tam bylo místa na ten stůl, na šroubovou, otáčecí židli před nim, na nízké »hokrle« s kopírním lisem a na maličká železná kaminka, jež si pan Karkula vytápěl koksem.

Plechová roura těchto kamínek byla provlečenu nejhořejší tabulí okna, která z té příčiny byla »zasklena« černým železným plechem a nikoli sklem, a na dvorečku kdesi ústila do zděného kominu. Toto zařízení vylápěcí bylo jakýmsi vlast ním vynálezem páně Karkulovým, a pan Kar- kula říkal o něm sebevědomě: »Tako v áto kamna jsou velmi dob rél« Jestliže pan Karkula do své kukaně p - volal kohokoli z podřizených k audienci, vždy musil předvolaný stanouti na prahu, půlí těla v »pisárně«, půli ve skladišti, ve dveřích ole- vřených. Předek těla opikal se takto každému žá- rem z kaminek, na záda fičelo ze skladiště. Proto taky nikdo nepokládal audienci u starého za žádnou příjemnost. Audience u principálů vůbec nejsou příjemny. Leda když oznamuj svým »otrokům«, že jim od prvního zvyšuj gáži. Ale to dělají principálové málokdy. Pan Karkula hrabal se ve fakturách, kal- kuloval, psal ceduličky na zboží, ale přes tu chvili otáčel se od stolu, šlehl očima do krámu, plného lidí, a prohodil nevrle: o »Teď je to hotový bláz nec! Každý si vzpo- mene na poslední chvili! Celý listopad jsme tu čuměli jeden na druhého, mohli jsme chodit na procházku! Teď abychom se přetrhli! A to je po- každé takové dopuštění! Zpropadený život užl« O nic lépe nevedlo se pomocnikům v krámě.

Ruce jim opuchaly, za nehty zadíraly se třiský, nikdo neměl chvile pro sebe. Z nepřetržitého mluvení, doporučování a vychvalování měli již po obou stranách rozbolavěné koutky, které se jim natrhovaly dál a dál. Sluha Mates motal se po krámě jako vrtohlavý, jsa cloumán sem tam, stále všemi pomorníky volán a stále zas kaž dým ke všem čertům posllán. Podávalť pravi delně jednomu, co na něm chtěl druhý, a to- muto přinášel, oč řval třetí. Sám sice mnoho nemluvil, ale nesmírným tím předvánočním sho nem již mu visel jazyk z huby, z levého koutku jako srnci u zvěřináře. Teď ho zavolal principál ze zadu. » Matesi !« »Estě taky to!« skuhral ubohý otloukaný Mates a šoural se do zadu, do písárny »Honem! S timhle na poštu! Všechnotu máte: průvodní list, zelenou celní deklaraci dvě bílé deklarace. Tuhle peníze na frankaturu. A tuhle dopis rekomando. Tak si pamatujte Bednička, dopis! Dva recepisy přinesete- Plavte !« Tyto dvě zásilky opatřoval si pan Kar kula vždy sám. Bylo to vánoční nadělení pro jeho synka, který kdesi v Amsterdamě studoval na nějaké obchodní nebo námořní akademii Bylo mu to doporučeno, že se tam chovanec hravě naučí asi pěli nebo sedmi jazykům, a pan Karkula chtěl, aby to synátor Bretislav přivedi hodně daleko. V bedničee byly štědrovečerní děrky pro Bretislávka Košile, punčochy, kšandy, klobouk rukavice, tobolky na peníze a na doutníky, ná- krčníky, krabice s obálkami a papíry na psaní brusle, čepice s »ušima«, trepky, boly — slo vem, učiněná výbava. A v dopise byly nějské bankovky krom toho na přilepšenou.

Když měl pan Karkula tuto starost s krku. vždy si oddechl. Bylo mu, že má jako celý ten vá- noční rumrejch odbytý, za sebou. Břetislávek by jeho pomýšlením, Břetislávek musil býti hodné obdarován, aby tak nepoeitil opuštěnost svoj v cizině. Aby si nezasteskl, že nesedl o štědrý 1r večer s tatinkem doma. Maminku už dávno nemě! Brelislávek. Ta- tinek byl vdovcem. Jinak byl Bretislávek hodný, statečný hoch. který hrdinsky snášel dočasné vyhnanství své Taky to uteče, a pak se vrátí k tatínkovi Kar kulovi do Prahy. — — — Schýlilo se k večeru, návalu v krámě ubý valo, až potuchl docela. A bylo na krátko před zavíráním, když přispěchala nějaká panička. Kdykoli přišla tato panička, přivolávali pan Karkulu z kukaně vzadu, aby ji sám obsloužil Neboť synek manželů Šimánkových studoval taky na akademii amsterdamské, kamarádil tam s mla- dým Karkulou, ano, bydlil s ním dokonce pod stejnou střechou. Toto přátelské pouto mladých jevilo svoj účinek až do Prahy, sblížilo to jaksi panu Karkulu s Šimánkovými, a kdykoli panička přišla nějakou maličkost koupit, obsloužil ji pan Karkula sám. Připadalo mu, jakoby tím činil cosi na prospěch syna svého. Měli stejný zájem, stejnou starost i stejnou radost ze vzdále- ných dět. Obsloužil pan Karkula, pohovořil uetivě s paní Šimänkovou, poptal se taky, jak se daří mladému pánu v Amsterdamě, a na konec po- chlubil se:

»Však jsem dnes posílal Břetislavovi dárky pod stromeček. Spěchal jsem, aby to do šte drého dne dostal.« »0, já našemu Jaromfrovi už včera«, řekla panička, a zraky jí zasvítily, jak vzpomněla n milého synka. »Bedna toho byla! Nu ano, vá- nočka sama vyplnila polovinu« »Vánočka, milostivá paní?« vykulil pan Karkula zraky. »Vy posiláte vánočku ?« »Arciže«, přisvědčovala panička. »Čemu se divíte? — Vždyť jsou vánoce !« »Nu ano,« řekl táhle pan Karkula. »Ale do Amsterdamu !« »Což vy jste Břetislávkovi neposlal vá nočku?« otázala se panička. »Ani mne nenapadlo, milostivá paní. Vždyí by ji dostal jako kámen. Všechno jsem mu po slal, co potřebuje na sebe, a peníze jsem mu poslal taky ještě — může si koupit pět váno- ček — — ale abych posílal vánočku — —. — Nedomluvil pan Karkula. Zraky paní Š mánkové dolehly naň pojednou výrazem tak po divným, až se zarazil. A teď panička pro mluvila: »Ano, snad přijde vánočka ztvrdlá, zmrzlá.

Ale kdyby můj syn byl ještě dále, třeba v Ame- rice, a kdyby byl v Austrálii — nikdy bých nezapomněla na vánočku. Já mu taky poslala vše, co si přál, šátky, prádlo, kravaty, ruka- vičky, všeliké drobnůstky, i peníze na přilep- šenou, ale krom toho všeho zadělala jsem taky na vánočku, dala ji k pekaři upéci, a připojila k ostatním dárkům. Vite, naše vánočka, česká vánočka, z domova, z těsta, z jakého ji máme sami, to je jako pozdrav rodiny, jako vzpomínk z dětství. Nemůže sedět s námi náš Jaromír, ale bude si k snídani ukrajovati vánočky, kterou jsem sama hnětla, pocítí, s jakou láskou jsem ji dělala, zavane na něj dech domoviny. A byt i ztvrdla na kámen, byť ani sousta z ni nemohl pojísti — položí ji pod vánoční stromek a bude slaviti české vánoce v duchu s námi, pře všechnu tu vzdálenost. Je to symbol, pane Kar- kulo ! Proto mu pokaždé posílám vánočku.« Hlas paní Š mánkové měkl, oči její svítily vlhkým leskem, jakoby se přes ně byla přelila slza mateřská.

»A až půjdou ostatní naši chlapei z domu ať kamkoli, pokud budu živa, vždy jim na štědrý den pošlu vánočku.« — — Paní Šimánková zaplatila, odešla, dávn zmizela, ale pan Karkula stál tu, hledě dveřmi do ulice, jakoby ji ještě viděl, a v očich nějal ho pálilo. Nikdo nevoházel Pan Karkula obrátil se pojednou k nej staršímu pomocníku, obchodvedoucímu, a řekl chraplivě: »Zavírat, pane Sejkoro.« Zahrčely žaluzie, tak zvané »bezhřmotné«, jakoby se dům bořil, Mates polýkal se chvíli dole se zámky, které vždy dopadaly na křivo- konečně otočil klíčem, pro jistotu ještě želez ným okem zaviklal, je-li opravdu za mčeno, podal šěfovi kliče. Všechen personál posmekl, z desatera úst zaznělo »— šťastnou dobrou noc!« — n všechny strany rozběhli se pomocníci a prakti- kanti. Mates bydlil sice kdesi na kraji Vršovie. ale šáral se směrem zcela opačným, kamsi na Malou stranu, do Nerudovy ulice. Mladý pan Pavián si koupil hru taroků na svátky a po- velel si, »aby mu je poslali domů«, ačkoli nosil baňatý burnus se šesti kapsami, v nichž mohl pronášeli po třech půrech zajíců přes potravní čáru beze všeho pozastavení. Ale je to nóbl, koupit si psaníčko parátel na zuby nebo anglické náplasti a dát si je po- slat domů. Vypadá to kavalírsky. Od čeho pak mají sluhové a praktikanti nohy Pan Karkula sice pokaždé večer, když za- vřel, kráčel zcela spokojeně domů — oh, ne domů, co pak by tam se starou hospodyní počal! Ke »třem syslům« zaměřoval, do své společnosti. Tam vypil obvyklé tři sklenice, vy- kouřil dva doutníky, vyhrál ve filkách obvykle tři šestáky — neboť pan Karkula nikdy nepro- hrál — a toprv po tom všem šel domů.

Ale dnes nekráčel spokojeně. Slova pan Šimánkově v něm uvázla — a uvázla v nej- citlivějším místě. Neboť pan Karkula byl tatik dobrý. Pro synka měl vždy dlaň otevřenou, vším ho opatřil, na ničem nešetřil — — ale t zatrápená vánočka! Měl těžkou hlavu dnes. »Jo, jo, tak to tedy jsem neudělal! No ano, hochu, to je to, malka ti chybl. Ta b pamatovala! Kde pak já vánočku. Vždyt sám nejím. Sakra, taky ještě mám zadělávat na vánočku ? Paní Šimánkové se to řekne — Ale nevymluvil se tomu, co se v něm stále vracelo, nevyhnul se. »Paní Šimánkové je lehko. To je matka umí vánočky dělat, udělá ji, pekař ji upeče- Ale já na vánočky jakživ nezadělával!« roz křiki se skoro sám na sebe. »Pámbu rač dát šťastnej dobrej večír milostpane l« Nějaký pytel hadrů uctivě mu ustupov s cesty. To byla domovnice Kofránková. Pan Karkula bezděky se dostal k bytu, ač myslil že jde ke třem syslům. Chtěl tam skutečné. ale cosi podivného zmátlo mu kroky a zavedlo ho domů. Ani se tomu nepodivil. Vstoupil do prů- jezdu, vyšel na schody. A jak stoupal do druhého patra, které po pražském způsobu je ve výši, kam jiní rozumní lidé kladou patro čtvrté. ješté hovořil: »Ale je to pravda! Co konečně na tom, zdali mu ztvrdne? Ať si ztvrdne. Ale měl by vánočku, pozdrav z domoviny, symbol, jak paní Šimánková řekla. — Na mou duši, až jsem se před ní styděl. Ona pamatuje, já ne. — Zatra cená historie ..!« Paní Bábi, hospodyně Karkulova a ku chařka, div neomdlela, že pán dnes přicházi domů. Lekla se, že se stalo nějské neštěstí. »Půjdu pro pivo, milostpane ?« »Půjdou.« »Pro večeři taky ?« »Taky.« »Co pak přinesu ?«

»Co chtěj. Jenom ne bůček, toho mám na rok dost.« A když paní Bábi snesla večeři a stanul opodál v uctivém vyčkávání, poroučí-li milostpán ještě něco, řekl pan Karkula »Panl Bábi, maj doma mouku?« »Ale mám.« »Maj kvasnice?« »Ježíš Marjá, milostpane, ty nemám.e »Dostanou je ?« »Ale dostanu ještě.« »Jdou pro ně. A přinesou taky, co se vůbec ještě dává. Mandle, hrozinky, cukr, anýz nebo co —— budou zadělávat na vánočku.« »Ježíš Marjá, milostpane, vždyť je do svátko ještě půl týdne.« »Povídám, aby zadělali. Ta musí jít zejtra po poště pryč. Do Amstrdámu. Zadělaj si, ne- chaj vykynout, zejtra ráno ji donesou vedle k pekaři Vosáhlovi, aby ji dal do pece. Do od- poledne snad vychladne. Nezapomenou si na to umejt ruce.« Co tu všecko pan Karkula povídal, bylo přímo jako vnuknuti, jako zjevení. Nebo jínak nikdy nevěděl, zdali se cosi peče nebo vaří, dusl nebo udl. Zdali se na vánočku zadělává mlékem nebo syrobem. Vaří-l se hovězí maso půl dne anebo čtvrt hodiny. Dává-li se na modrou rybu skutečně šmolka. Však paní Bábi vyvalovala oči. Ale jistá věc jest, že vánočka druhý den Po obědě vydal se pan Karkula na zvláštn komisi. Ko speditérovi Štastněmu, starému známému. »Vy jste odborník, přiteli: Mám zásilku do Amstrdámu, vánočku pro hocha. Ale nějak se mi zdá, že koudel hoři. Dostane ji ?« »Dostane,« povídá Šťastný speditér. Neb ten mnoho nemluví. »Prosím vás, kdy?« »Do Sylvestra jistě. »Ale já myslím do štědrého dne?« Pan Šťastný vzal kalendář, podival se, po ložil jej a povídá: »Leda by v Amstrdámě štědrý den od- ložili« »Vždyť jsou ještě celé člyři dny.« »Ano, tatiku. Ale před svátky. A když to půjde docela dobře, tedy ji dostane tak na Štěpána.« Všecek zmalomyslnělý vracel se pan Kar kula do závodu.

Ve skladišti na pultě leželo cosi jako malé dítě, zavinuto v čístou plachetku. To byla vá- nočka pro Břetislávka. Vedle ní hmoždil se Mates, přiřezávaje prkénka a stále přeměřuje dimense vánočky, aby se neomýlil. »Nechte toho, Mates,« řekl pan Karkula nevrle. »Vánačka zůstane v Praze. Je na to pozdě. Nedošla by.« Mates položil pilu a kladivo a šourals do krámu. Žral se. Raděj by tady dělal bedničk než tancoval v krámě. Tam je těm »mlaďochůme jako pro blázny. Pan Karkula svlékl zimník. Sedl ke stolu Teískl asi třemi knihami, čtvrtou shodiln podlahu. Založil hlavu do dlaní, zamyslil se. Vý čitka, že Břetislav nedostane vánočku, kdežto Jaromir Šimánkův ji dostane, pálila ho ne- smírně. Pojednou sáhl pan Karkula po jízdním řádu železničném. Hledal, vypisoval, počítal. Asi za hodinu měl před sebou arch po- psaného papíru — spousta číslic tančila mu před očima. Vyrazil z kukaně. »Matesl« Mates ulekán přibelhal se. »Máte tu bedničku na vánočku ?e »Vždyť milostpán řekl — — »Stakra, bedničku chci! Dodělejte ji.A je hotova !« Mates vrhl se na svá prkénka, chopil se pily, kladiva. Pan Karkula povolal k sobě obchod vedoucího. »Pane Sejkoro, mohu se na vás spole- hnout? Musím z Prahy, pojedu zítra večer. Přes ty svátky. Do třicátého, myslím, budu doma. Je to šlakovité, ale musím! Nesmírně naléhavé. Tak rozumite, nikomu neřeknete, že jsem z domu. Pozejtří ráno přijde sem domov- nice vyřídit, že jsem churav, že nemohu na ulici. Rozumíte? Že snad přijdu odpoledne.

Pak že ráno, Pak zas, že tedy až zítra. Víte, je to stran ostatních. Kdyby věděli, že nejsem v Praze, máte s nimi potíž. Ale když budou myslit, že každé chvile mohu přijít, budou pa- rirovat. — Na štědrý den už to musíte strhnout beze mne, o sváteích je zavřeno, a po sváteleh beztoho ani kominík pro nic nepřijde. Tak. Spolehám se na vás!« Pan Karkula vyšel z kukaně, zamíři k Malesovi. »Mates, tu vánočku v bedničce doneste m domů. Pošlu to jinak. Tak.« Po těchto rozkazech spořádal pan Karkule věci v pisárně, pečlivě zamkl stůl, a než dal zavřit krám, vsouvl jízdný řád do kapsy Pozejtři ráno přišla domovnice a hlásila. že se pán rozstonal. Na štědrý den mladý Břetislav Karkula v bytě svém amsterdamském kuchal právě bed- ničku s otcovskými dary, která mu před chvíl byla dodána, když se ozval zvoneček ode dveři domovníeh, jeho bytná vyběhla na chodbičku trhla provazem, jimž se ze všech pater domovní vrata otvírají, a brzy potom kdosi holandštinou velmi lámanou se tázal paní Van Kraaglové, je-li mladý Karkula doma. Břetislav sotva sluchu věřil, hlas ten uslyšev. A leknutím se zapolácel, když vstoupil — ote Karkula. Leknutí však brzy změnilo se v neho- ráznou radost, když spatřil otce neporušena, ce- lého, a když zvěděl, že se žádné neštěstí ne- »Ale kterak to, že přijíždíš? Tak náhle Beze zprávy! Což kdybych byl přijal pozvání přítele do Rotterdamu ? Co tě přivádí ?« »Inu, hochu, chtěl jsem tě vidět, zastesklo se mi po tobě. A pak jsem ti chtěl přivézt vá nočku.« »Ty mně vezeš vánočku, (atinku?« »No nevezu ji hochu, — vánočka ještě kdesi jezdí. Když jsem v Osn

stalo. brücku přesedal, zapomněl jsem ji ve vlaku. jela tedy někam na Münster, ale nestarej se- dostaneš ji — na bedničce je moje i tvoje adresa. Přijde snad až po sváteích, a bude trochu tvrda. Ale víš, bude se ti zdát, jakoby byl doma, je to takový rodinný symbol — — »I rarach zatím vzal vánočku, tatinku«. jásal Bretislav. »Jen když ty jsi tady — ale to si uděláme vesele vánoce, co? Budu tě č stovat, víš, já dostal z Prahy od firmy Karkul peníze !« A tak se stalo, že má pan Karkula vzpo- mínku na jedny holandské vánoce, jakých by bez vánočky do smrti nejdelší nebyl zažil. Ypsilon.

Ze zašlých dob. Črty Jana Po zá ra. V komoře.

Bylo dusno, tak dusno, že jiřičky plácaly křídly o zaprášenou zemi. Blažejů Jeniček v uma- zané bundičce honil se za nimi, zatím co rozeu- chaná Madla dělala se sourezenci dolečky z bláta na dvorku před chalupou, jež byla na spadnutí. Bylo dolečků naplácáno hojně, dvě řady ještě děti Blažejovy nosily v čepicíel kalnou vodu ze stružky za úvozem a shrnovaly prach. Na zvlhlou zemi a na bláto sletovaly se bzučivé mouchy, na něž v letu hon dělaly vlašťovky. Děti zabraly se do hry a nevšimly si ani Jeníčka. třepetajícího rukama. Volal: táta. táta! — D dvora klátil se trhan s vypoulenýma očima, li tost, vztek a cosi hluboce zapadlého z nich vy- zíralo. Mizící život, jak pára nad lukami před vý chodem slunce, život ztracený. „Táta, táta!“ žvatlalo dítě v bundičce kdys červené a batolilo se k otci, zahalenému do hadrů. Nejstarší dítě, Madla, vstala, zahrnula opatrně zamazanou rukou vlasy za ucho a vi doue opilce zahloubala se opět do dělání dole čků. Zamumlala více pro sebe než pro ostatní „Zase je ožralý, to bude mít maminka radost! Hoši se po těch slovech zasmáli opovržlivě otci do očí. Pijan zaslechl slova svojí dcerya viděl úsměvy svých dětí. Otřáslo to nitrem jeho a on cítil se tak chabým, že slzy draly se mu do očí. Opovrhly jím, jsou jako matka, která v parnu na otevřeném poli zápolí s drsnýmži votem, shání hladovým dětem živobytí.

Nyní všiml si nejmladšího dítěte, které chy- tlo ho za natrženou kapsu. „Táta, táta!“ splý. valo jednozvučně s jeho rtíků. Trhan vzal dítě na ruku a přivinul k sobě do zplihlých vousů opuchlých tváří. Dovrávoral se s dítětem k síni a zahnu s ním vedle ohniště do komory s malým oknem Děti hrály si dále. Vlašťovky usedaly zna- veně na římsy. Zahřmělo a prvé kapky jako du káty padaly s oblohy. Děti dělaly kříž a choulily se do klubíčka. Přiběhla s pole jejich matk shrhená pod plachtou trávy. Shodila břímě a shá- něla se po Jeníčkovi. „Je s tátou uvnitř, táta zase přišel opilý!“ Zablesklo se a ráz po tom uhodilo. Z ko- mory dral se ven teskný pláč dětský. Blažejová s dětmi byla ranou jako přimražena. Boží pose blízko uhodil. Žena pokřižovala se a spěchala do komory pro Jeníčka. Seděl na hliněné podlaze. držel dva krejcary v zaťaté ručce. Jak spatři matku, zažvatlal: „Táta, táta!“ a otočil se do tmavého kouta, kde visel na řemeně — ztuhlý již Iilažej.

Před pohřbem. Krčmář Matěj Kejkliček chodil jako po- tápka okolo svého hostince, sedal v zamyšlení s rukama opřenýma o hlavu a kolena. Již týden nevšímal si, že zase vrabčáci za tabulí, na níž vybledlými písmenami bylo napsáno: „Výče piva, kořalky a vyváření jídel“, nanosili tolik slámy a peří, že čouhala stébla až nad vrátka. Krčma byla jako ranec na křivo uvázaný, ze dřeva a vepřovic slátaná, okénka jako dlaň, z nimi velké láhve s čímsi do zelena kalnýma s mouchami u dna. Kejkličkův soused Pejřil. zevrklý provazník, když do suchéhc chřtánu li již několikátou sklenku alaše, hrozíval křivým úkazovákem, že přibije popruhy na hospodu odnese ji na roštinu, kde čpěla hnijící voda, kuňkaly žáby a kluci plavili prasata. „Co, sousede, sedíš jako bába na trhu“ zahučel Pejřil, dýmaje z dlouhého troubele sm dutý kouř. Zašel si ke Kejklíčkovi, ukončiv ma- lou mrzutost se svou ženuškou, která byla o lo- ket vyšší a o čtvrt koňské síly silnější, než on. Ač byl v míře dosti mrzuté — drbal se dosud na zádech, kde se mu před chvílí rozrazil hliněný hrnec, mrštěný rukou manželčinou — pře u souseda zapomněl na vše, ba i na všecky bědy života, na ženu a sedm dětí. Kejkliček seděl na lávce pod okny stočený jako hlemýžď a ztrnule díval se do země. „Hm, hm“, pobízel Pejřil sebe do hovoru souseda k odpovědi — „ec je ti, dej mi sklenku alaše, ale čerstva, hoď sebou!“

Kejklíček takřka bez ducha vstal a za chvíl se přišoural. Soused upil z podané sklenkya sešpulil rty labužnicky. „Poslouchej, příteli, co tě trápí, pověz m to, ulehči si! Nežer to v sobě, to je tím horší znám to podle sebe!“ „Tobě je hej, stůně mi stará!“ s příchut žalu a starosti zvolna vykoktal hostinský, eo ochromovalo jeho činnost. „To toho je, proto se kaboníš, kdyby tak moji Maří Majdalenu aspoň na týden něco při- skříplo, jak bych si pohověl, zvláště kdyby ji to postihlo na jazyk.“ „Nerouhej se, člověče, polib ženě každý večer ruku, že se o sedm dětí a o tebe stará, sic by vás hmyz žral tamhle za Kaeafirkovým plo tem!“ „Že mluvíš!“ odsekl mu provazník s roz- hořčením. Citil narážku na svůj volný život Osud mu dal údělem chůzi rači, sotva že př předení udělal několikráte pozpátku odměřený krok, již neměl stání, chytal se za hlavu, prašti konopím a už byl v krěmě. Tam procivěl boži odpoledne i večer a doma následovaly pak rá- mus, křik, pláč dětí a dunivé rány. Zamrzela ho řeč Kejklíčkova, ale ihne otočil hovor: „Už dlouho leží? Vždyť jsi nie ne- říkal? „Marodí už pátý týden, přecházela, ale dnes to na ni sedlo, celý den říká: „Ach, já vím, že nebudu živa, zdálo se mně o babičce Zmatlíkové a to vždycky je smrt v rodině. „No a kdyby umřela,“ těšil ho soused, co by bylo, je to přec jen už stará ženská, bába. dětí nemáš, byl bys jako pták, ba jako svobod- ník. To by se holky jen jen lepily, ty by se na- vzkazovaly a měly by, kamaráde, chalupy, pole, peníze a mladé tělo.

„Ach, Jene, nemluv tak, což kdyby tě má manželka poslouchala, lítost by ji roztřásla a bylo by to její poslední!“ — Ubohý Kejkliček úkosem ohlédl se do vrátek. Strach jím zalom- coval. Přetrpěl v životě mroho, byl vzorným chotěm, nepil, ač jeho rukou proběhlo moe piva a kořalky, nehrál aní filky, ba ani nekouřil, ale přec podle řeči rozíňukané jeho ženy nestál z Celé dni a noci hučela mu do uší, že je ni- čema. Když pršelo, byl tím vinen její Matěj, když jí vypadl hrnec, byl tím zase vinen on — leklať se jeho tichých kroků. Když podruhé šel hřmotně, zase hubovala, proč chodí jako kože- luh, v noci prý jí z toho hučí v uších. Matěj Kejkliček byl hromosvodem rozmarů ženiných. Trpěl a odbýval si očistec na zemi ve vlastní hospodě. „No no, čert ji nevezme,“ odsekl Pejři pohrdlivě si odplivnuv, „a kdyby, to bys jí vy- strojil funus, co — máš na to. „Inu, kdyby už to neštěstí pánbůh na mě se- slal, to víš, pohřeb měla by slavný.

„Šel by sám děkan, co?“ vyzvídal provaz „Ano, ano, pan děkan a dva kapucíni, vzdychl si hostinský. „To bys jí dal zvonit hrany prostředními zvony, nebo Vavřincem a Pannou Marií? „No, ať už by to o tři nebo čtyři jednušky stálo víc, těmi největšími. Budou si o tom ještě o mém funuse vypravovat. „To ti chválím, příteli, máš dobře, ješt by tě z její strany pomluvili. Ale, božínku, co jsem ti ehtěl ještě říci, jak pak tento, muziku, vozmeš jí celou kapelu nebo jen zpěváky? „Člověče, co pak nevíš, že jí půjdou vete- ráni s kapelou na pohřeb, když jsem členem.“ „Já zapomněl, sousede, to víš, já odté doby, co jsem ze spolku, ani na veterány ne- vzdychnu. Pejřila totiž ze spolku vyloučili, protože při výletě se tak zapomněl, že veliteli při ja- kémsi jeho rozkaze místo vyplnění dal v růžové náladě facku. „Na hrob dal bych jí za stovku mramorový kříž a velkou desku, mně se kytičky a to zalé- vání nelíbí.

„Máš pravdu, a pak ten kámen, co zavalí ta se tak lehko ven nedostane,“ dodal Pejřil se smíchem. „Neurážej mou Kačenku. Takovou hospo- dyni bych těžko našel,“ zavzdychl si krčmář. „Není tak zle,“ otáčel Pejřil, vždyť se sna ještě pozdraví.“ „Pochybují tuze, sezemická bába mi vzká- zala, že moje žena nebude už dlouho píti kávu. Té věřím, ta se málo kdy mýlí v proroctví.“ „Poslouchej, Matýsku, a kdybys ji na krásně pochoval, no, byla to hodná žena, měla své morousy, zkusil's s ní dosti, ale přece tě netleukla hrnci, ty bys musil se oženiti, obchod je obchod, bez ženské bys to nezastal. Cizí by tě okrádali a ty bys jenom stýskal po Kačence nebožce a ještě bys na konec natáhl brka sám. Co říkáš mé řeči, že mám pravdu? „Inu, svatou, to víš, musil bych se po ně- čem ohlédnouti,“ dodal jaksi nesměle, ale přece s pocitem jakéhosi znovu rodění se nastávající vdoveček a ženich. „Pane, já bych věděl o holce pořádné, jako vítr a má tento, víme, peníze a je mladá,“ libo- val si Pejřil a nachýlil se k sedícímu sousedu, jenž dychtivostí jen hořel. „Přiteli, kde je, čí je dcera, vzala by si mě, co myslíš? „Ale jako mod, jenom co ti tahle umře,j už se o to postarám, ale to víš: přítel sem, přítel tam, nesmíš pak na mě zapomenout, vždyť mám sedm dětí a ňafavou ženu!“ „To mne ještě neznáš, vpadl mu do řeči nedočkavý krčmář, jenom co umře moje žena Nedomluvil, neboť v tu chvíli dopadla z ote- vřeného okna na Kejklíčkova záda kalná láhev a za ní vyřítila se spousta nadávek sípavým hla- sem jeho ženy, která celou rozpravu o svém pohřbu a ženění nastávajícího vdovce byla vy- slechla. Jako když kámen padne mezi rrabčí havět. sousedé se rozprchli. Doma pak dostali oba sou- časně, ale Kejklíček větší dávku než soused pro- vazník. nic. ník.

Různé zprávy. = Povaha Číňanů. Zábavné historky o čínských služebnících a řemeslnících vypravuje italský vy- slanec ve Washingtoně major des Planches v „Nuova Antologia“. Jako konkurenti amerických dělníků ne- jsou Číňané ve Spojených slálech rádi viděni, ale jako sluhové jsou velmi oblíbeni pro svou učelivost. uchotu a skromnost, jakož i pro svou mlčenlivost, vlastnosti to u sluhů velmi řídké. Konají automaticky vše, co se jim nařídí, s neobyčejnou přesností a čislo- tou, aniž by si však uvědomili, proč to dělají. Čínský kuchař po léta rozbíjel a odhazoval třetí vejce při úpravě jistého pokrmu, protože také jeho velitelka kdysi při tom třetí vejce odhodila, ovšem jen proto, že nebylo čerstvé. Jiný Číňan, krejčí, obdržel rozkaz ušítí novou uniformu podle slaré, která musila býti odložena následkem nevyhladitelné skvrny. Vykonal svůj úkol tak svědomitě, že přesně podle vzoru udělal na nový kabát také skvrnu a byl velmi udiven, když za to byl vyhubován. Colé šití, pravil naivně, nedalo mu tolik práce, jako přesné napodobení skvrny. Čín- ský sluha říkal své velitelce každého večera: „good nizht, John“ protože jej několikrát tak oslovilaa z toho soudil, že je to nezměnitelná forma pozdravu.

Bret Harte vypravuje ve svých kalifornských při- bězích, že jeden jeho přítel chtěl kdysi zkusiti, zdali se jeho sluha, kterého pokládal za velmi inteligent- ního, nedá něčím vyrušiti ze svého klidu, lhostej- nosti a „mrtvolné poslušnosti“. Vypravoval mu z tím účelem úplně smýšlenou historii o zločinu, který spáchal a uváděl příšerné podrobnosti. Číňan vše vyslechl, ale nejevil ani nejmenšího zájmu a praca- val klidně dále. Když pak pán v ličeném zoufalství jal se nařikati, že mu nezbývá než podřezati si hrdlo, vyšel věrný sluha ven a za chvilku se vrátil s ostře nabroušenou břitvou, kterou se zdvořilou poklonou podal domnělému kandidátu sebevraždly.