1
masthead
18. října 1907.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 280.
4
article
Heleniny smutky.
Heleniny smutky.
Nebylo pochyby, že nad Helenkou hnec
v prv, den jejího života stanula Štěstěna.
Stanula, zasmála se nad růžovým poupě-
tem, políbila je na drobná ústečka, na čílko,
zvrátila do kolébky plný roh štědrých daro
svých. Zdravi, krása, něžná mysl, dobré vlohy,
vrchovatá míra blahobytu, láska rodičů a celého
příbuzenstva — vše to zasypalo malé nemluvně.
spočívající v prachových peřinkách a vzácnýcl
krajkách.
Tolik toho bylo, že kdyby se nemluvile
o darech bohyně Štěstěny jen obrazně, byla by
hojnost obdarování Helenku udusila.
Ale robátko klidně oddychovalo v prvén
lehkém spánku svém, a kdykoli se probudilo
bylo tu mnoho rukou, které se ho chápaly, pe
čovaly o ně a nedopouštěly, aby v čemkol
trpělo. Helenka vyrůstala, šťastně přestála dět
ské nemoci a vykvétala v rozmilé děvčátko.
Byla skoro malým zázrakem pro všechny
jejichž zájem přichodem svým vzbudila. Bylat
jediným děckem rodičů svých, prvým a posled
ním, a byla nejmladším a posledním již dítěten
v celém příbuzenstvě.
Helenin
Helenka
5
article
Helenina matka, nejmladší ze všech sou-
rozenců svých, vdala se později, než bývá ob
vyklo v rodinách, jaké náležela. Byla povahy
poněkud hrdopyšné, dívka ztepilá, vznosná
omamující krásou v rozpuku svém a mysli skor
fantastické. Dobře pozorujíe, kterak jest obdivo-
vána, pokládala oslňující svůj zjev za vlastní
zásluhu a pevně byla přesvědčena, že ji kyne
budoucnost zcela mimořádná. Ach, ne prine
anebo kníže — tak závratné nebyly její naděje
ale přece nějaký vzácný krasavec, a bohatý
nad míru bohatý. Ze všech hrdin románů, ktere
kdy byla přečetla, utvořila pro sebe jiného hrdi
nu vysněného. Všechny ty povahy románové
šlechetné i divoké, hrdé i měkké, panující vše-
mu okolí a zas podrobující se krásné, milované
ženě — všechny ty povahy slila v jedinou, ob
klopila ji ve snech svých bozedným bohatstvín
a oslňujicím přepychem, kterým někdy měla bý
zabrnuta i vyvolená krasavice. A pak očekávala
příchod rytíře, jejž si tak byla vymalovala. Ne
boť krasavicí, kterou hrdina ten hledá ve světě
byla jen — ona. Pevně všemu tomu věřila.
Helenin
6
article
Ale když vstoupila do světa, nikde se
s hrdinou svým nesetkala. Byla obletována.
byla zbožňována, byla i dobý vána, ale v jejích
očích nikdo ze všech uchazečů nebyl ji hoden
Co vše chybělo každému z nich k oné dokona
lesti muže, jak žil v její mysli!
Ale mládí její nezastavilo se, prvý pel jar-
ního rozpuku sešel, krása povadala. A když se
blížila třicítka, seznala matka Helenina s hrů-
zou, že promeškala svoji dobu. O, byla by pak
podala ruku mnohému z oněch, jež před lety
příkře odmítla, ale nikdo z nich tohoto oka-
mžiku nevyčkal.
A když tedy malá Helenka příšla na svět.
neskláněl se nad jeji kolébkou ohnivý krasaves,
jaký býval ideňlem její maminky, ale starší
velmi usedlý, vážný pán, s hlavou již prokve
talou, ale nesmírně vážený ve společnosti
zaujímající velmi vysoké postavení úřední. Tente
pán konečně byl přišel, aby krásnou ženou vy
zdobil a ocladil život svůj, co mu ho ještě zbý
Tomu arci Helenka nemohla rozuměti
A nerozuměla ani, když dospívala. Byl to tatí
nek a choval ji jak oko v hlavě a zahrnovalj
vším dobrým a nádherným.
A stará babička se nad ní skláněla, matk
její matky, a několik starých tet stále přichá
zelo a jen Helenkou se obíralo. Všem byla ne
jen zázrakem, ale i hračkou.
Helenin
Toma
Helenka
7
article
Přes to však Helenka zůstala dobrým dítě
tem a vyrůstala v dobrou dívku.
Její dětství bylo jako radostná píseň, škola
jí byla zábavou, a když minula školní léta, ky
nula jí krásná budoucnost společenského ži-
vota. A pak tedy taky vlastní krb, neboť byla
zdědila krásu po matce. O tom ovšem sama ani
nepřemítala, dítě hravé, avšak matka její nořila
se v blahé sny o budouenosti jediné dcerušky
své. Význačné, vlivné postavení otcovo zabez-
pečovalo Helence nepochybně ženicha vybra-
ného. Co nebylo údělem matčiným — krásný
mladý muž se vší stkvělostí stálého postupu v
společnosti, mělo být údělem IIelenčiným.
Již nadcházel čas, kdy měla být uvedena
do světa. Co je to? Sál taneční, rozumí se samo
sebou. Tam poprvé zasvíti krása Helenčina.
A tam taky, na stkvělých parketách, objevís
po čase jistě onen, jejž matka uzná za hodna
aby odvedl Helenku z domu otcovského.
A pak matka řekla jednoho dne:
„Tedy letos, Helenko, chystej se . .. Uve
deme tě do společnosti.
Avšak tu pojednou nastal nenadálý, nepří
znivý obrat osudu. Nad usměvavou Hlelenkou
rozestřel první smutek těžké peruti.
Po kraťoučké nemoci zemřela babička.
Helenka
Helenčin
8
article
O, pravda, velice plakala Helenka, litovala
staré dobré dámy, jejíž největší radostí byla na
sklonku života jejího. Avšak tak hluboká přece
nebyla její bolest, aby zároveň s ní nevznikla
jiná, nad neočekávaným zmarem první veliké
radosti ze šumného opojení, které již již kynulo
ji v sále žofínském, zatopeném jasem elektřiny.
ve znění hudby, v reji tanečním. Neboť Helenk
očekávala pohádku. A všechny její družky tam
budou!
Němý, slepý osud zmařil všechny ty naděje
všechno těšení. Smrt v rodině je veliká událost.
silnější nad všechny záměry. A tradice rodiny
ani na okamžik nedopouštěly ni zmínky o nějaké
plesové okázalosti. Všechen život byl zdusen.
Zármutek skutečný i povinný zalehl do rodiny
i příbuzenstva. Misto úboru plesového oblékla
Helenka poprvé těžký, černý smutek.
„Jsi mladá, dítě, nie nezmeškáš,“ těšilaji
matka. „Za rok stejně tě bude těšit, co ti tento-
kráte odepřeno.
Uslzená kráčela za rakví, bloda zasedla
druhý den o rekviích v kostele, a přes to, že
cítila skutečnost, bolestnou litost nad odchodem
dobré babičky, sluch její přece postihl tajené
šeptání:
„Ach, ta je krásná! Té sluší smutek!
A Helenka skoro — skoro si libovala v tom
smutku svém, jejž sesilovala stálým vzpomíná-
ním na dobrou nebožku babičku.
Těžký, závistivý, drtivý osud!
valo.
Helenka
Němá
9
article
Schyloval se rok od pohřbu babiččina,
již měly dámy svléci dusivý ten smutek a ko-
nečně tedy měla Helenka zazářiti v barvách jas-
ných. A tu pojednou roznemohla se nejstarší
sestra matčina, deoorá teta Marta, a nový zármu-
tek zalehl v rodinu a v příbuzenstvo, když pan
nemoci podlehla.
Bylo zas před masopustem a Helence místo
plesového úboru šily nový smutek. Byla taky
již jiná móda.
Srdce Helenčino bylo sice naplněno upřím-
nou žalostí, ale již se k ní přimísila krůpě
trpkosti. Slibovaný počátek života zas jest od
dálen. Ale proč právě ona má strádati? Proč
smrt vyhlodává oběti své právě v jejich rodině
Oč jsou šťastnější družky její, aspoň mnohé
které zas i letos mohou se účastniti radovánek
Ponurá nálada ztlumila všechen život ro-
dinný. Nikdy nebylo příliš hlučno v komnatách,
jež obývala tato trojice lidí, otec, matka a He-
lenka, ale po druhém tom úmrtí jakoby se tam
byla usidlila jakási neviditelná přišera.
Šuměl masopust, a povinností Helenčinou
bylo kráčeti se sklopenou hlavinkou. Vždyť no-
sila smutek. —
„Maminko, aspoň na kluziště bych
mohla —?“
Zcela nesměle otázala se tak Ilelenka jed-
noho dne.
Vážný, skoro kárný pohled matčin spočinu
na ní.
„Dítě! Heleno! Ve smutku! Tak brzy j
zapomněla na dobrou tetu Martu?“
Zahanbena odplížila se Helenka do svého
pokoje. Tak jí byla vždy záviděna všemi přítel
kyněmi tato dívčí komnatka, vyzdobená vším,
co uměl poskytnouti milující olec a co dovedla
upraviti přepychu milovná matka. A teď si v ní
připadala nešťastná Helenka jako v hrobce. Čer
né stuhy, jimiž byly ovinuty podobizny babičky
a tety Marty, připomínaly jí neodolatelně, pro
je jí teskniti.
Mars
Helenčin
Dítě
Helena
Mart
Helenka
Helenka
10
article
Druhý rok smutku byl blízek svého konce
a smrt, která jakoby bděla nad tímto krovem.
aby pod ním již nezazněl bujný smích, zkosila
strýce, bratra otcova. Zasloužilý starý pán ze
snul klidně po životě hojně naměřeném a neza-
pomněl v závěti své na Helenku, kterou jako
dítě houpával na kolenou.
Bylo-li kdy příčiny k smutku, ke vděčnému
smutku, tu Lyla nepochybně. A Helence bylo
seuzeno truchliti a její něžné líce pokrývaly se
bledostí, která neustupovala ruměnci. Bled a
zdrcen chodil otec Helenčin. Bratrův skon stále
mu připamatovával, že i jeho život se dovršuje.
Několik roků uplynulo, Helenka nesvlékala
černé roucho. Na tváři jojí, někdy tak rozkošně
dětské, zvědavě, zpytavě obrácené v krásný.
slibný život, objevil se nový rys, rys bolesti.
Byly to smutky, stihající jeden druhý, a byla
to stopa bolesti z vědomi, kterak se jí uzavírá
vše, co jí bylo slibováno a nač se tolik těšila.
Kdy, kdy konečně ustane toto stihání osudu.
jež nezavinila? Na její líčka vyryl se rys vý-
čitky čemusi neznámému. A čemusi stále ohro-
žujícímu jaro života jejího. — Ach, jaro již
bylo minulo —
Avšak ubohá Helenka vlastně posud nepo-
znala pravé, hořké, drtivé bolesti. Byly to osoby
milé, drahé jejím rodičům, tety i strýcové, ktelo
odcházeli; ale Helenka pokládala všechny ty
odchody za přirozené. Vždyť byli staří! Jaky
rozdíl věku byl mezi jejich lety a jejím krát-
kým, mladým životem!
Helenka
Helenčin
Jaca
Bled
11
article
Jedné chvíle kmitlo jí hlavou, že jest po-
dobna květině, jež vykvetla ve stínu odumírají
eích, vydoupnalých kmenů, které první veliká
vichřice zachvacuje a poráží. A cosi jako strach
aby další pád jednoho z těch kmenů nezachváti
a nezdrtil taky ji, zdvihlo se v její duši a za-
chvělo celou její bytostí.
Udál se takový drtivý pád.
Tehda, když otce jejího přivezli domů, za-
chváceného mrtvicí, a když jeho zraky po ne-
dlouhém utrpení navždy se zavřely, ani již ne-
poznávajíce milované cboti a dcery, a když ústa
marně se snažila zašeptati poslední pozdrav
požehnám.
Bylo to jako závan ledové vichřice, jejíž
mrazivý dech spálil i jediný květ, který se chvěí
v její cestě.
Tento smutek trval oběma opuštěným nej-
déle, a Helenka nepočítala již dny, neděle, mě-
sice. A když konečně vypršela doba, kdy uznala
matka za dobré, aby se Helenka zbavila černého
roucha a zahalila se v šat jiný, a když Helenka
po dlouhém zdráhání tak učinila — neboť její
srdce bylo již jen zdrojem bolesti — pohladilu
ji paní po líci a řekla těšivě:
„Doufám, žes jej odložila na dobro, He
lenko. Již nám všichni drazí zemřeli . ..
Tu Helenka, obrátivši neskonale truchlivý
pohled k velikému zreadlu, z něhož na ni hle-
děla bledá, znavená tvář trpitelky, pronesla
bezezvukým hlasem, plným odevzdání:
„A mně umřelo mládí, maminko — —.
Zraky její zůstaly suchy, ale matka slyšela
ten srdceryvný pláč nitra dceřina, který zně
z těchto několika slov.
Fpsilon.
Helenka
12
article
S padajícím listím.
S padajícím listím.
Kdybych měl „básnickou žílu“, letos by
bych jistě opěval první část podzimu. Říjen na-
stoupil a započal povětrností opravdu nádher
nou. Co jaru scházelo, ukázalo se v plné parádě
v jeseni a nebylo by divu, kdyby místo vymřelé
už jarní poesie se byly dostavily lyricky nadšené
popěvky podzimní. Zdálo se, jakoby pořad vý-
ročních dob se byl obrátil; nebýti brzkého zá-
padu slunce, byli bychom utkvěli v opojném do-
mnění, že teprve nyní vesna triumfální vjezd
slaví. To byly dni třpytné: samý vznešeně tlu-
mený zlatý jas a čacky přibledlý azur; mírné.
lahodně prohřívající teplo ve dne a svěží, mile
občerstvující chlad z rána i večer. To je tak po-
větrnost pro statné turisty a kýžená pohoda pro
horolezce! Tak velkolepě krásných západů slun-
ce už dávno lidé neviděli a s takovou rozkoší
nehrála si snad ještě nikdy naše mládež v ku-
pách napadlého rudého nebo jasně žlutého měk-
kého listí. Ano, listí padalo v těchto dnech
měkce, tiše a vesele a v záhonech pečlivě pěsto-
vaných sadů plálo ještě smavě několik druhů
letního kvití. I růže se ještě plně rozvíjely na
chráněných místech... V těchto krásnýeh
13
article
dnech nezáviděl jsem ani obyvatelům obou
břehů Bosporu, ba téměř ani šťastným smrtel-
níkům, kteří podzim tráviti mohou na nejkrás-
nějším místě celé Evropy, na jižním břehu polo-
ostrova Krymu, tam, kde vysoké Jailské pohoří
nevystihle malebným svahem, v oblých, šťavnatě
porostlých vlnitých terasách k moři se sklání.
tam, kde dr. Karel Kramář z oken svého zámku
ve stínu pinií, magnolii, fíků, cypřiší a cedrů,
přes temně smaragdové houští rhododendrů, va-
vřínů a těžkými hrozny ověšené révy ... dolů
přes měkké svahy a sady s nádherným kvítím,
přos bohaté porůzno zářících letohrádků a přes
celou dole na břehu rozloženou líboznou Jaltu
zajisté vždy vesele shlíží do jasně modrých vln
Černého moře, v němž sluneční zář se kolébavě
obráží, a dále do unylých rovin Malé Asie — —
Ano, až na tyto rajské končiny upomínaly mne
střední hodiny minulých dnů. Kéž by to roz-
košné počasí potrvalo déle!
To by byla skvělá náhrada za vše, co minulé
letní měsíce nám zůstaly dlužny, a bylo by s to.
učiniti podzimní cestování mědou a heslem do-
brého vkusu. Jak závidím všem, kdož majíce
silné, pružné svaly a zdravé srdce, zrovna nyí
po alpách proháněli se mohou! Většina li
soudí, že pro slézání hor — jež nemusí být
zrovna krkolomným, ani šílené odvážným — je-
nom léto se hodí, ale to je mýlka. Nahoře, ve
značných horských výšinách, je stále podzim
nebo zima; léto má jenom výhodu dlouhého
dne, ale jinak je „nahoře“ vždy krásně, vyjma
lijáky a vánice. I za nejšerednějšího podzim-
ního počasí doporučuje se mírná horská pro-
cházka, nepříliš vysoká, ale ovšem do větší
výše, než sáhají mlha a oblaka.
doktor
Kramář
Bospor
Evropa
Krym
Jalta
Asie
14
article
Vystoupite-li na příklad za příšerného dne,
když vzduch naplněn je těžkými, hnědošedými
parami, jež všechno světlo zastírají a z nichž
stále drobný déšť se s áží, po bezpečné kame-
nité a tedy drsné cestě do náležité výše, uvidite
obraz, který vám navždy utkví v paměti. Z vlh-
kého, mokrého šera vcházíte do libého, suchého
světla. Mlha, páry, mraky zůstaly pod vámia
v nich utonul celý svět. Všeclnno pod vámi a z
vámi zmizelo. Nevidíte nic, než pod sebou tiché,
bílé moře oblaků a nad nimi jasně ozářenou
horskou krajinu, zde zelenou, tam šedou nebe
hnědou a onde sněhem zavátou nebo ledovým
krunýřem pokrytou. Jsou kolem ostrá skalní te-
mena, zubaté hřbety, klikaté strže, příkré nebo
táhlé stráně, mírné svahy a rovné skoro pláně.
Mozi některými vrchy a srázy zříte — v nižšíeh
polohách — větší nebo menší jezera bilých
vlnitých oblaků... Ocilli jste se jako mimo
svět, jako na nějaké jiné planetě. Jasné nebe,
slabounce hřející slunce, vzduch čistý, naprosto
průhlodný, nikde žádný život, žádný ruch, po
svátné ticho kolem, ticho unylé, vlidně se usmí-
vající, ticho zrovna détinné... tak, zdá se vám,
že bylo asi na zemi, když po ochlazení jejího
dříve žhavého povrchu ohromnými došťovým
srážkami a po ztuhnutí zemské kůry ústrojný
život vyvinovati se začal a zvětralý povrch skal
první jasnou zeloní se obalil. Zdá se vám, že
celý dosavadní svět vám unikl a že jste na ně-
jakém, snad novém svělě sami, samotni, jenom
s přírodou a svojím Tvůrcem. Citíte se jiným,
novým tvorem, jakobyste se právě teprv byl
zrodili. A nechce se vám nazpět dolů, do té stu-
dené, vlhké šedé mlhy a do toho života, plného
zla a krutých vášní. Tak mění scenerie člověka
15
article
Kéž by ta krásné povětrnost, jež dosud pa-
novala, potrvala i na dále. Ale už věští se konee
té poesie a on jistě také nadejde. Pak bude
také konec zcela nepoetických vědeckých
sjezdů. Rok co rok, když léto ke konci se schý-
lilo a slunce do bílé mlhy své první i poslední
paprsky vysílá, začínají vědecké kongresy. Tyto
kongresy byly na počátku velkým pokrokem
mocnou vzpruhou vědeckého bádání. Jejich za-
kladatelem a původcem je Alexandr Humboldt
jenž s Okenem r. 1822 první sjezd přírodozpyt-
ců a lékařů svolal. Od té doby scházely se pří-
rodovědecké kongresy vždy častěji a k nim dru-
žily se také jiné odborové sjozdy vždy více
a hustěji, až se staly různé vědecké a odborové
sjezdy pravidlem, zvykem a — módou, která
jako vše přeháněné a přepinané zbytněním trpí
a o respekt přichází, tak že se nyní už i v tisku
mluví o sjezdovém či kongresovém „moru“. Ne-
sčetná legie přednášek, jež se vždy na sklonku
léta v předních evropských městech na kongre-
sech konají, pozbývá vždy více a více váhya
ceny, nejenom zajímavosti, tak že se veřejný
interes už silně od nich začíná odvracet. A to
nikoli bez důvodu. Neboť předně dávají ted
všichni vědečtí badatelé po celý rok, jakmile
něco nového objevili aneb aspoň stopu nějakého
nového objevu vypátrali, všechno ihned do od-
borných časopisů a potom i do denních novin.
Humboldt
16
article
tak že v té přičině na kongresy nic nového ne-
zbývá, a za druhé používají kongresů mnozí a
minozí jenom k tomu, aby si laciným způsobem
udělali „jméno“ všelijakými frapantními objevy.
domysly a výklady, které pak rychle světem
proletí a jejich původce známým učiní, ale záhy
zase v nie či v niveč se rozplynou, takže ne žád-
ném příštím kongresu již o nich ani zmínka c
neděje... Ale za to množí se při kongresech
hostiny, zábavy a veselé pitky a je důvodná na-
děje, že se při dalším rozvoji kongresů požitková
stránka stane věcí hlavní, reklama věcí na dru-
hém místě hlavní a vědecký pokrok věcí po-
slední.
V Němocku, kdež takovýchto vědeckých
odborových sjezdů nejvíce se koná — a odkudž
jako vše také tato manie i k nám se přenáší —
brojí už silně proti „kongresové epidemii“, ale
objevili v ní přece také něco dobrého, řekl
bych posvícensky dobrého. Četné podzimní kon-
gresy a sjezdy se svými bankety, rauty, lunchy.
slavnostmi na uvítanou a rozloučenou posky-
tují prý modernímu člověku náhradu za to, že
se mu v kalendáři tolik a tolik červených svátků
vyškrtalo. Ve středověku nebylo prý potřebí
žádných sjezdů, poněvadž měly cechy svoje
„kvartály“, pijáci svoje slavné „modré ponděl-
ky“ a břichopásci četné „pouti“ a hojná posví-
cení. Touha po kvartálech, modrých pondělcíeh
a posvícenských hodokvasech pri v Němcíh
mocně ožila, ale Němci stydí se za ni a zavěšují
na ni slavnostní pláštík. Někdejší kvartály na-
zývají se nyní kongresy a požitek maskují vě-
decké programy. V sekcích čili odborech prý se
— po vyspání, tak mezi druhou snídaní a prv-
ním obědem — také pracuje a jsou lidé, ktel
tomu věri. Mnoho jich není, ale jenom když
jsou! Hubovati na kongresy a sjezdy je poše-
tilé: život je krátký a proto škoda každého po
žitku, jehož si učenec může dopřáti.
Němec
17
article
Mínění, že jsou učené sjezdy vlastně jenon
labužnické kvartály nebo střelecké a jarmarkové
vědou maskované slavnosti, nepochybně zobec
ní. Alc proto přece stojí za námahu, čísti v no
vinách oficiální zprávy o těchto kongresech. Čle
věk se aspoň někdy přesvědčuje, jak moudře
promluvil největší mudre starých Reků, Sokra-
tes, an pravil: „Nevím nic, než toliko že ni
novím.“ Tak na příklad ukázal na onehdejším
sjezdu německých fysiochemiků a hvězdářů jistý
veleučený profesor astronomie, že o podstatě
mezích mléčné dráhy a vůbec o soustavě mléč
ných drah nie více nevíme, než co věděl již
Ptolemeus několik set let před nar. Kristovým
že totiž stojíme tu před nerozluštěnou a neroz-
luštitelnou hádankou. Čemuž zajisté každý n
slovo uvěří a o čemž by každý přesvědčen by
i bez oné dlouhé přednášky.
Většího poučení získali jsme z následovavšíhe
na to drážďanského sjezdu lékařů a přírodozpyteů
německých, v různém a různém oboru. Zejměna
co se týče kravského mléka. Jak obecně známo
dokazovali dosud němečtí a po nich také naš
učenci, že je radno, ba nutno, kravské mlék
před požíváním svařovat, vařit nebo pasterisova
(asi na 70 stupňů dle Réaumura zahřivat, co
je skoro totéž, jako vařit), aby choroboplodně
bacily v mléce z chorobných krav usmrceny
byly a takto kravská tuberkulosa čili perlovka
a jiné nemoci z krav na člověka se nepřenášely
Kristův
Réaumur
Sokrates
18
article
Ale ondyno v Drážďanech dokazoval tajný dvor
ní rada profesor dr. Hempel, že se má mlék
požívati syrové, nevařené a nehřáté. Neboť sy-
rové mléko obsahuje prý několik fermentů, jež
choroboplodné bacily ničí, tak že v syrovém
kravském mléce i cholerové bacily odumírají
kdežto vařením a zabřiváním tato bacilům vra-
žedná síla mléčných fermentů se umrtvuje, tak
že ve vařeném mléce všechny, i cholerové pa-
cily dobře žijou a hojně se množí. Vaření, ba
i jenom zahřívání mléka na 60 stupňů maří prý
docela a naprosto všechnu bacilům vražednou
sílu mléka, kdežto chlazením až hluboko pod
čáru mrazu tato síla či vlastnost žádného oslabe
ní nedoznává. Dlužno prý tedy doporučiti nikol
vaření nebo silné zahřivání, nýbrž silné ehla-
zení kravského mléka, když se totiž mléko na
delší dobu má uchovati. Ale jinak doporučuje
prý se požívání syrového mléka, a to tím spíše
ježto souditi lze, že syrovým mlékem do lid-
ského těla se uvádějí látky proti bacilům
ochranné!... Tak tedy: co dosud bylo ve
likým vědeckým objevem, pokrokem a příki-
zem, je nyní nebezpečným aneb aspoň vadným
bludem. Ze také v Drážďanech doporučovali po-
zor, aby mléko pocházelo jenom od krav zdra-
vých, na věci pranic nemění, neboť i chvalně
známý „honza z boudy“ věděl už dávno před
vynalezením choroboplodných bacilů, že je mlé
ko a maso nemocných krav špatné a škodlivé.
Možná, ba více než možná, že na příštím sjezdu
německých přírodozpytců a lékařů zase vařeno
mléko bude triumfovat, načež pak v novém, zář
ném světle se zastkví nesmrtelná Sokratova sen
tence: „Nevime nic, než toliko že nic ne
víme“... „jakož bylo na počátku i nyní a vždy-
cky a na věky věkův amen.
Nemo.
doktor
Hempel
Sokratův
Nemo
Drážďany
19
article
Odřikání.
Odřikání.
Napsal Francois de Nion. přel. B. Slívová.
Pan Termont zvolal nepokojně:
— Zavřete přece okno! Marto, mé dítě
měla bys být opatrnější — sedíš v průvanu.
— Vzdyť je horko, papínku.
— Ano, ale ty kašleš.
Dívka vrhla na otce krátký, pátravý pohled
popuzena tou znovu se objovivší starostlivostía
péčí, kterou se od nějaké doby cítila stále obklo
penu.
Sluha zavřel okno. V komnatě bylo ihned
méně jasno, svěžest jarního jitra jakoby se byla
zastřela, oba pocítili mimoděk tento stín a sní
daně minula tiše, zamlkle.
— Papínku, jdeš do sněmovny?
— Ano, rokování bude velmi důležité, jd
o schválení zákona . ..
— Ty hlasuješ... S kým?
— Ale s vládou; víš, že za těch dvacee
let, co zastupuji svůj okres, mě mínění se ne
změnilo, hlasuji vždycky s vládou
— Já tedy mám dnešek úplně pro sebe
— Ano, ale nedopusť se žádné neopatrnosti
Kam půjdeš?
— Nakoupit trochu tretek se svou Angl
čankou.
— Dej pozor, ať se nenastudís!
— Ovšem, papínku... ostatně kašlu mno
hem méně poslední dva dni.
— Nevadí, dej přece pozor.
Marta lehce zalomila svýma malýma ručka
ma, když otec odešel... stále totéž napomínání
stále tytéž pátravé znepokojené pohledy. Několi-
keré návštěvy jejich lékaře — prý docela na-
hodilé — a volání otcovo, pronášené s líčenou
veselostí:
— Když jste již zde, doktore, prohlédněte
mi to moje veliké děvče, není jí nic, já vím
ale mne zlobí její kašel. — Proč to? Co je jí?
Jaká nemoc, jaký nepřítel krouží tajně kolem
ní? Co hlodá skrytě na jejím zdraví?
Francois
B Slívová
Termont
Marta
Mars
20
article
Její matka zemřela velmi mladá. Zánětem
plic, následkem nachlazení, řekli jí. Zánět plie
není nakažžvý, to není choroba dědičná.
A pak ona se cítí tak svěží, plnou bujarosti
a síly, její dech jest volný, pravidelný, s rozkošt
loká čerstvý vzduch a zdá se jí, že každým de-
chem se napila doušku zdraví, kdyby byla ...
souchotinářkou! — Marta sevřela rty a zachvě-
la se při pouhém tom slově, jak se jí mihlo
pobouřenou myslí — kdyby byla souchotinář
kou, nemohla py takto cítit.
A Mare!... Marc by se jí jistě nedvořil.
neucházel by se o nl. Nechtěl by si přece vzít
souchotinářku, musit se obávat, že choroba ženy
se přenese i na děti... Lehounký růměnec za-
plavil Martino líčko při této myšlence ... děti!
Ale ona také nechce za žádných okolnost
míti dětí se zárodkem choroby, smrti v prsoul
Jestli ji klamou, jestli její matka byla tuberku
losní a otec nyní se obává téže choroby proto
že trochu kašle?
Rozhodla se rázem, bez váhání a bázně —
musí se dověděti pravdy a doví se jíl
Angličanka, společnice Marlina, čekala
trpělivě v salonu doktora Hébrona na svou pan
a byla všechna zaujata myšlenkou, zdali ji dnes
Marta propustí dosti záhy, aby mohla navštíviti
svou přítelkyni sourodačku, která ji na dnešek
pozvala na čaj. Několik nemocných čekalo trpě-
livě až na ně dojde a zahánělo nudu čekání
obracením listů v obrázkových časopisech po
stole vyložených.
Otevřely se dvéře, slečna Termontova se
objevila, provázena lékařem, obrátila se ještě
k němu s pohledem plným zoufalé, úpěnlivé
prosby o sdělení pravdy, ale moderní augur,
pán tajemství života i smrti, usmíval se na ni
stále stejně konejšivě, tvářil se stejně bezsta-
rostně a vyprovodil ji poklonami a ujištěním,
že jí nechybí docela nie, ta trocha kašle, žeje
úplně bezvýznamna.
Mars
Marc
Martino
Angličanka
Marlin
Hébron
Termontův
Mar
21
article
Vyšla se svou společnicí na ulici, kde vše
hýřilo v teplých paprscích slunečních, vše se
radovalo ze života. Proč na jaře vše veseleji vy-
padá, proč eítí každý potřebu radovati se a býti
šťasten? Nevěděla, nevěděla rovněž, proč na-
jednou zase tak suše zakašlala a proč jí při tom
bylo, jakoby mrak slunce byl zastřel, ač se tolo
stále stejně na blankytu smálo. Proč ji ti lidé
nechtějí říci pravdu? proč jí doktor nepoví, co
skrývá se v jejich prsou, aby věděla, co m
čekati od budouenosti, zda smutnou smri, či js
savé štěstií ..
Ale konečně, co by ji prospělo, kdyby
pravdu zvěděla? Proč nenechá život klidně ply-
nouti, nepřijímá bezstarostně jeho radosti a ště-
stí. Mare ji miluje, tím je si jista, až do dneš-
ního dne bránila se vzájemné lásce, v obavě
před hrozící nemocí, zapírala své srdce. Ale
když všichni souhlasně ji ujišťují, že je zdráva,
zaručují ji dlouhy věk a štěstí, proč jim neuvě-
řiti... a lhou-li, proč se nenechat klamati?
Véděla, tušila, že dnes přijde si Mare k ní
pro rozhodné slovo... poznala to ze chvějícího
se hlasu jeho, když jí při posledním setkání svou
dnešní návštěvu ohlašoval.
— Mám vám eosi říci, slečno Marto, dovo-
líte, abych k vám přišel ve středu?
Slyší ho dosud, jak se zachvěla i ona v te
chvíli! A dnes, co mu řekne? O řekne mu ano.
chce mu říci ano, chce také žit, milovat a bý
milována... ať se pak děje cokoli ..
— Podívejte se na to ubohé dítě, slečno,
zašeptala v tom její společnice.
Marta
Mar
22
article
Kolem nich vezli kočárek, vlastně lenošku.
ve které odpočívalo na hedvábných poduškách
bledé, nemocné dítě, jeho oči horečně se leskly
a v té chvilce suchý kašel zdvihal jeho zapadlá
prsa. Bylo to dítě bohaté a přece tak nekonečně
ubohé, vždyť nebylo pro ně života. Marte
zeplala se služky, která vozík řídila
— Co je té maličké?
— Má souchotě, milostivá, sdělovala služka
lhostejně, zdědila je po své matce, stůně od na-
rození.
V předsíni ozval se zvonek, ale Marta ne-
dbala a s horečným chvatem přehlížela právě
došlé dopisy oteovy, měla k tomu právo, byla
tak trochu jeho tajemníkem, ale nyní hledala
odpověď na otázku, kterou jménem svého olce
položila svén.a lékaři: „Vím, že Marta byla
u vás, nemám času vyhledati vás osobně dnes,
prosím sdělte mi ihned, co jste shledal; ale ne-
pokrytou pravdu. Váš Termont.“
Tak zněl telegram, který ze stanice u sně-
movny odeslala a nyní čeká odpověď. Našla ji,
je zde, poznala ihned písmo lékařovo, ač hu
před tím nikdy neviděla. Roztrhla obálku, list
chvěl se jí v rukou.
„Pane poslanče, chápu Vaši netrpělivost
i to, že není Vám možno ze sněmovny se vzdá-
liti. Vyšetřil jsem svědomitě slečnu Termonto-
vu a shledal jsem, bohužel, že plíce její jsou
zasaženy. Poručil jste mi, aby Vám sdělil
pravdu, lituji, že nemohu dáti Vám zprávy po-
těšitelnější; u slečny jde o zatížení dědičné, p
matce . ..
— Milostivá slečno, hlásil sluha, pan Mare
Lefort prosí, zdali by mohl mluviti se slečnou.
Upustila nedočtený dopis, zadívala se dr
prázdna a přemýšlela okamžik.
— Řekněte panu Lefortovi, že nepřijímám
návštěv, řekla potom sluhovi.
A nepřijala Marca nikdy již. Tvrdila, že
zůstane starou pannou... starou vůbec ne
budu, dokládala k tomu v duchu.
Mars
Lefort
Marc
23
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Proslulý seudce. Celý Londýn truchlí nat
úmrtím Nestora mezi soudci hlavního města sira
Henry Hawkinsa, pozdějšího lorda Bramptona, jenž
byl jedním z nejpopulárnějších zjevů anglického
soudcovského světa. Jeho přisnost vůči zločincům u-
činila jej u londýnských lupičů obávaným soudcem.
říkali mu soudce kal, v lidu však byl stařičký soudce
se svým bílým vlasem a ostrým pohledem oblíben
jako málokdo jiný Jeho zdravý smysl a pohotový
humor jevil se v mnohých anekdotách, které se vy-
právěly stejně v salonech západní části jako v ná-
levnách východní části města. Sir Henry Hawkina
nenáležel k lidem, u nichž povolání vše vyčerpává,
již v svém mládí věnoval se sportu a temperament
jeho nedal mu pohřbíti se v aktech. Ještě v posled-
ních letech byl stálým návštěvníkem všech velkých
dostihů. Byl výborným znalcem koní a v mládí zkou-
šel také někdy své znalosti u totalisátora. Sám se zá-
libou vykládal, jak mu zašla chut na sázky. Mladý
právník vsadil jednoho dne celou svoji gáži a vrálil
se domů se dvěma pencemi a zpátečním lisíkem. To
pomohlo. Klysi měl také „závodního koně“, zvaného
„Dreadnoughl“. Na jedné vyjíždce soudce se svým
koněm spadi a jezdec i zvíře se poranili na kolent.
Hawkinsa
Brampton
Hawkin
Klysi
Londýn
24
article
Sir I wkins odhodlal se koně prodati. Obdržel také
celých 12 liber šterlinků. Za několik měsíců sedí
se lce spokojeně u snídaně a jeho sluha přiběhne
celý rozčilený. „Sire, sire, náš kůň získal v Bromley
velkou cenu a majiteli hromadu peněz!“ Sir Hlaw-
kins potřásl hlavou. „Cenu že získal?“ — „Ano, sire,
všechny lavority porazil. Vždycky jsem říkal, že ten
kůň má něce v sobě...“ — Jednou, když soudce
jel ze závodů domů, vstoupilo do jeho kupé několik
rváčů, kteří jej tísnili a strkali. Sir Hawkins chtěl
jim nahnati strachu, myslil, že jej, přísného soudce,
jistě poznají; sejmul v důstojnou tváří klobouk a za-
hřměl na chlapíky: „Nevíle, kdo jsem?“ Nejbližší
pohlédl mu do obličeje, spatřil široká, odhodlaná
ústa, mohutnou, krátce ostříhanou lebku a polekaně
zašeptal k soudruhům: „Běda, je to zápasník
Vždy bylo vidět sira Hawkinsa s jeho terrierem „Ja-
ckem“, i do soudní slně jej pes provázel. Tam měl
pod soudcovým oullem své tajné místo, kde ho ní-
kdo neviděl. Jack byl velmi dobře vychován, ale
jednou z neznámě příčiny přerušil důležité líčení
hrozným štěkotem. Nikdo nevěděl, odkud podzemní
štěkot vycházel. Soudce neztratil duichapřitomnost.
S klidnou tváří obrátil se k soudnímu sluhovi: „Od-
straňte toho psa z posluchačstva.“ A zalím co sluha
marně pátral po rušiteli pokoje, podařilo se siru IIa w-
kinsovi svěho Jacka diskrelním kopnutím uklidnili
Hawkins
Jack
Jacko
Iia w