ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 35847e10-767c-11dc-badb-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 53, work 3, place 10
1 masthead
18. října 1907.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 280.
3 masthead
Strana 9
4 article Heleniny smutky.
Heleniny smutky. Nebylo pochyby, že nad Helenkou hnec v prv, den jejího života stanula Štěstěna. Stanula, zasmála se nad růžovým poupě- tem, políbila je na drobná ústečka, na čílko, zvrátila do kolébky plný roh štědrých daro svých. Zdravi, krása, něžná mysl, dobré vlohy, vrchovatá míra blahobytu, láska rodičů a celého příbuzenstva — vše to zasypalo malé nemluvně. spočívající v prachových peřinkách a vzácnýcl krajkách. Tolik toho bylo, že kdyby se nemluvile o darech bohyně Štěstěny jen obrazně, byla by hojnost obdarování Helenku udusila. Ale robátko klidně oddychovalo v prvén lehkém spánku svém, a kdykoli se probudilo bylo tu mnoho rukou, které se ho chápaly, pe čovaly o ně a nedopouštěly, aby v čemkol trpělo. Helenka vyrůstala, šťastně přestála dět ské nemoci a vykvétala v rozmilé děvčátko. Byla skoro malým zázrakem pro všechny jejichž zájem přichodem svým vzbudila. Bylat jediným děckem rodičů svých, prvým a posled ním, a byla nejmladším a posledním již dítěten v celém příbuzenstvě.
Helenin Helenka
5 article
Helenina matka, nejmladší ze všech sou- rozenců svých, vdala se později, než bývá ob vyklo v rodinách, jaké náležela. Byla povahy poněkud hrdopyšné, dívka ztepilá, vznosná omamující krásou v rozpuku svém a mysli skor fantastické. Dobře pozorujíe, kterak jest obdivo- vána, pokládala oslňující svůj zjev za vlastní zásluhu a pevně byla přesvědčena, že ji kyne budoucnost zcela mimořádná. Ach, ne prine anebo kníže — tak závratné nebyly její naděje ale přece nějaký vzácný krasavec, a bohatý nad míru bohatý. Ze všech hrdin románů, ktere kdy byla přečetla, utvořila pro sebe jiného hrdi nu vysněného. Všechny ty povahy románové šlechetné i divoké, hrdé i měkké, panující vše- mu okolí a zas podrobující se krásné, milované ženě — všechny ty povahy slila v jedinou, ob klopila ji ve snech svých bozedným bohatstvín a oslňujicím přepychem, kterým někdy měla bý zabrnuta i vyvolená krasavice. A pak očekávala příchod rytíře, jejž si tak byla vymalovala. Ne boť krasavicí, kterou hrdina ten hledá ve světě byla jen — ona. Pevně všemu tomu věřila.
Helenin
6 article
Ale když vstoupila do světa, nikde se s hrdinou svým nesetkala. Byla obletována. byla zbožňována, byla i dobý vána, ale v jejích očích nikdo ze všech uchazečů nebyl ji hoden Co vše chybělo každému z nich k oné dokona lesti muže, jak žil v její mysli! Ale mládí její nezastavilo se, prvý pel jar- ního rozpuku sešel, krása povadala. A když se blížila třicítka, seznala matka Helenina s hrů- zou, že promeškala svoji dobu. O, byla by pak podala ruku mnohému z oněch, jež před lety příkře odmítla, ale nikdo z nich tohoto oka- mžiku nevyčkal. A když tedy malá Helenka příšla na svět. neskláněl se nad jeji kolébkou ohnivý krasaves, jaký býval ideňlem její maminky, ale starší velmi usedlý, vážný pán, s hlavou již prokve talou, ale nesmírně vážený ve společnosti zaujímající velmi vysoké postavení úřední. Tente pán konečně byl přišel, aby krásnou ženou vy zdobil a ocladil život svůj, co mu ho ještě zbý Tomu arci Helenka nemohla rozuměti A nerozuměla ani, když dospívala. Byl to tatí nek a choval ji jak oko v hlavě a zahrnovalj vším dobrým a nádherným. A stará babička se nad ní skláněla, matk její matky, a několik starých tet stále přichá zelo a jen Helenkou se obíralo. Všem byla ne jen zázrakem, ale i hračkou.
Helenin Toma Helenka
7 article
Přes to však Helenka zůstala dobrým dítě tem a vyrůstala v dobrou dívku. Její dětství bylo jako radostná píseň, škola jí byla zábavou, a když minula školní léta, ky nula jí krásná budoucnost společenského ži- vota. A pak tedy taky vlastní krb, neboť byla zdědila krásu po matce. O tom ovšem sama ani nepřemítala, dítě hravé, avšak matka její nořila se v blahé sny o budouenosti jediné dcerušky své. Význačné, vlivné postavení otcovo zabez- pečovalo Helence nepochybně ženicha vybra- ného. Co nebylo údělem matčiným — krásný mladý muž se vší stkvělostí stálého postupu v společnosti, mělo být údělem IIelenčiným. Již nadcházel čas, kdy měla být uvedena do světa. Co je to? Sál taneční, rozumí se samo sebou. Tam poprvé zasvíti krása Helenčina. A tam taky, na stkvělých parketách, objevís po čase jistě onen, jejž matka uzná za hodna aby odvedl Helenku z domu otcovského. A pak matka řekla jednoho dne: „Tedy letos, Helenko, chystej se . .. Uve deme tě do společnosti. Avšak tu pojednou nastal nenadálý, nepří znivý obrat osudu. Nad usměvavou Hlelenkou rozestřel první smutek těžké peruti. Po kraťoučké nemoci zemřela babička.
Helenka Helenčin
8 article
O, pravda, velice plakala Helenka, litovala staré dobré dámy, jejíž největší radostí byla na sklonku života jejího. Avšak tak hluboká přece nebyla její bolest, aby zároveň s ní nevznikla jiná, nad neočekávaným zmarem první veliké radosti ze šumného opojení, které již již kynulo ji v sále žofínském, zatopeném jasem elektřiny. ve znění hudby, v reji tanečním. Neboť Helenk očekávala pohádku. A všechny její družky tam budou! Němý, slepý osud zmařil všechny ty naděje všechno těšení. Smrt v rodině je veliká událost. silnější nad všechny záměry. A tradice rodiny ani na okamžik nedopouštěly ni zmínky o nějaké plesové okázalosti. Všechen život byl zdusen. Zármutek skutečný i povinný zalehl do rodiny i příbuzenstva. Misto úboru plesového oblékla Helenka poprvé těžký, černý smutek. „Jsi mladá, dítě, nie nezmeškáš,“ těšilaji matka. „Za rok stejně tě bude těšit, co ti tento- kráte odepřeno. Uslzená kráčela za rakví, bloda zasedla druhý den o rekviích v kostele, a přes to, že cítila skutečnost, bolestnou litost nad odchodem dobré babičky, sluch její přece postihl tajené šeptání: „Ach, ta je krásná! Té sluší smutek! A Helenka skoro — skoro si libovala v tom smutku svém, jejž sesilovala stálým vzpomíná- ním na dobrou nebožku babičku. Těžký, závistivý, drtivý osud! valo.
Helenka Němá
9 article
Schyloval se rok od pohřbu babiččina, již měly dámy svléci dusivý ten smutek a ko- nečně tedy měla Helenka zazářiti v barvách jas- ných. A tu pojednou roznemohla se nejstarší sestra matčina, deoorá teta Marta, a nový zármu- tek zalehl v rodinu a v příbuzenstvo, když pan nemoci podlehla. Bylo zas před masopustem a Helence místo plesového úboru šily nový smutek. Byla taky již jiná móda. Srdce Helenčino bylo sice naplněno upřím- nou žalostí, ale již se k ní přimísila krůpě trpkosti. Slibovaný počátek života zas jest od dálen. Ale proč právě ona má strádati? Proč smrt vyhlodává oběti své právě v jejich rodině Oč jsou šťastnější družky její, aspoň mnohé které zas i letos mohou se účastniti radovánek Ponurá nálada ztlumila všechen život ro- dinný. Nikdy nebylo příliš hlučno v komnatách, jež obývala tato trojice lidí, otec, matka a He- lenka, ale po druhém tom úmrtí jakoby se tam byla usidlila jakási neviditelná přišera. Šuměl masopust, a povinností Helenčinou bylo kráčeti se sklopenou hlavinkou. Vždyť no- sila smutek. — „Maminko, aspoň na kluziště bych mohla —?“ Zcela nesměle otázala se tak Ilelenka jed- noho dne. Vážný, skoro kárný pohled matčin spočinu na ní. „Dítě! Heleno! Ve smutku! Tak brzy j zapomněla na dobrou tetu Martu?“ Zahanbena odplížila se Helenka do svého pokoje. Tak jí byla vždy záviděna všemi přítel kyněmi tato dívčí komnatka, vyzdobená vším, co uměl poskytnouti milující olec a co dovedla upraviti přepychu milovná matka. A teď si v ní připadala nešťastná Helenka jako v hrobce. Čer né stuhy, jimiž byly ovinuty podobizny babičky a tety Marty, připomínaly jí neodolatelně, pro je jí teskniti.
Mars Helenčin Dítě Helena Mart Helenka Helenka
10 article
Druhý rok smutku byl blízek svého konce a smrt, která jakoby bděla nad tímto krovem. aby pod ním již nezazněl bujný smích, zkosila strýce, bratra otcova. Zasloužilý starý pán ze snul klidně po životě hojně naměřeném a neza- pomněl v závěti své na Helenku, kterou jako dítě houpával na kolenou. Bylo-li kdy příčiny k smutku, ke vděčnému smutku, tu Lyla nepochybně. A Helence bylo seuzeno truchliti a její něžné líce pokrývaly se bledostí, která neustupovala ruměnci. Bled a zdrcen chodil otec Helenčin. Bratrův skon stále mu připamatovával, že i jeho život se dovršuje. Několik roků uplynulo, Helenka nesvlékala černé roucho. Na tváři jojí, někdy tak rozkošně dětské, zvědavě, zpytavě obrácené v krásný. slibný život, objevil se nový rys, rys bolesti. Byly to smutky, stihající jeden druhý, a byla to stopa bolesti z vědomi, kterak se jí uzavírá vše, co jí bylo slibováno a nač se tolik těšila. Kdy, kdy konečně ustane toto stihání osudu. jež nezavinila? Na její líčka vyryl se rys vý- čitky čemusi neznámému. A čemusi stále ohro- žujícímu jaro života jejího. — Ach, jaro již bylo minulo — Avšak ubohá Helenka vlastně posud nepo- znala pravé, hořké, drtivé bolesti. Byly to osoby milé, drahé jejím rodičům, tety i strýcové, ktelo odcházeli; ale Helenka pokládala všechny ty odchody za přirozené. Vždyť byli staří! Jaky rozdíl věku byl mezi jejich lety a jejím krát- kým, mladým životem!
Helenka Helenčin Jaca Bled
11 article
Jedné chvíle kmitlo jí hlavou, že jest po- dobna květině, jež vykvetla ve stínu odumírají eích, vydoupnalých kmenů, které první veliká vichřice zachvacuje a poráží. A cosi jako strach aby další pád jednoho z těch kmenů nezachváti a nezdrtil taky ji, zdvihlo se v její duši a za- chvělo celou její bytostí. Udál se takový drtivý pád. Tehda, když otce jejího přivezli domů, za- chváceného mrtvicí, a když jeho zraky po ne- dlouhém utrpení navždy se zavřely, ani již ne- poznávajíce milované cboti a dcery, a když ústa marně se snažila zašeptati poslední pozdrav požehnám. Bylo to jako závan ledové vichřice, jejíž mrazivý dech spálil i jediný květ, který se chvěí v její cestě. Tento smutek trval oběma opuštěným nej- déle, a Helenka nepočítala již dny, neděle, mě- sice. A když konečně vypršela doba, kdy uznala matka za dobré, aby se Helenka zbavila černého roucha a zahalila se v šat jiný, a když Helenka po dlouhém zdráhání tak učinila — neboť její srdce bylo již jen zdrojem bolesti — pohladilu ji paní po líci a řekla těšivě: „Doufám, žes jej odložila na dobro, He lenko. Již nám všichni drazí zemřeli . .. Tu Helenka, obrátivši neskonale truchlivý pohled k velikému zreadlu, z něhož na ni hle- děla bledá, znavená tvář trpitelky, pronesla bezezvukým hlasem, plným odevzdání: „A mně umřelo mládí, maminko — —. Zraky její zůstaly suchy, ale matka slyšela ten srdceryvný pláč nitra dceřina, který zně z těchto několika slov. Fpsilon.
Helenka
12 article S padajícím listím.
S padajícím listím. Kdybych měl „básnickou žílu“, letos by bych jistě opěval první část podzimu. Říjen na- stoupil a započal povětrností opravdu nádher nou. Co jaru scházelo, ukázalo se v plné parádě v jeseni a nebylo by divu, kdyby místo vymřelé už jarní poesie se byly dostavily lyricky nadšené popěvky podzimní. Zdálo se, jakoby pořad vý- ročních dob se byl obrátil; nebýti brzkého zá- padu slunce, byli bychom utkvěli v opojném do- mnění, že teprve nyní vesna triumfální vjezd slaví. To byly dni třpytné: samý vznešeně tlu- mený zlatý jas a čacky přibledlý azur; mírné. lahodně prohřívající teplo ve dne a svěží, mile občerstvující chlad z rána i večer. To je tak po- větrnost pro statné turisty a kýžená pohoda pro horolezce! Tak velkolepě krásných západů slun- ce už dávno lidé neviděli a s takovou rozkoší nehrála si snad ještě nikdy naše mládež v ku- pách napadlého rudého nebo jasně žlutého měk- kého listí. Ano, listí padalo v těchto dnech měkce, tiše a vesele a v záhonech pečlivě pěsto- vaných sadů plálo ještě smavě několik druhů letního kvití. I růže se ještě plně rozvíjely na chráněných místech... V těchto krásnýeh
13 article
dnech nezáviděl jsem ani obyvatelům obou břehů Bosporu, ba téměř ani šťastným smrtel- níkům, kteří podzim tráviti mohou na nejkrás- nějším místě celé Evropy, na jižním břehu polo- ostrova Krymu, tam, kde vysoké Jailské pohoří nevystihle malebným svahem, v oblých, šťavnatě porostlých vlnitých terasách k moři se sklání. tam, kde dr. Karel Kramář z oken svého zámku ve stínu pinií, magnolii, fíků, cypřiší a cedrů, přes temně smaragdové houští rhododendrů, va- vřínů a těžkými hrozny ověšené révy ... dolů přes měkké svahy a sady s nádherným kvítím, přos bohaté porůzno zářících letohrádků a přes celou dole na břehu rozloženou líboznou Jaltu zajisté vždy vesele shlíží do jasně modrých vln Černého moře, v němž sluneční zář se kolébavě obráží, a dále do unylých rovin Malé Asie — — Ano, až na tyto rajské končiny upomínaly mne střední hodiny minulých dnů. Kéž by to roz- košné počasí potrvalo déle! To by byla skvělá náhrada za vše, co minulé letní měsíce nám zůstaly dlužny, a bylo by s to. učiniti podzimní cestování mědou a heslem do- brého vkusu. Jak závidím všem, kdož majíce silné, pružné svaly a zdravé srdce, zrovna nyí po alpách proháněli se mohou! Většina li soudí, že pro slézání hor — jež nemusí být zrovna krkolomným, ani šílené odvážným — je- nom léto se hodí, ale to je mýlka. Nahoře, ve značných horských výšinách, je stále podzim nebo zima; léto má jenom výhodu dlouhého dne, ale jinak je „nahoře“ vždy krásně, vyjma lijáky a vánice. I za nejšerednějšího podzim- ního počasí doporučuje se mírná horská pro- cházka, nepříliš vysoká, ale ovšem do větší výše, než sáhají mlha a oblaka.
doktor Kramář Bospor Evropa Krym Jalta Asie
14 article
Vystoupite-li na příklad za příšerného dne, když vzduch naplněn je těžkými, hnědošedými parami, jež všechno světlo zastírají a z nichž stále drobný déšť se s áží, po bezpečné kame- nité a tedy drsné cestě do náležité výše, uvidite obraz, který vám navždy utkví v paměti. Z vlh- kého, mokrého šera vcházíte do libého, suchého světla. Mlha, páry, mraky zůstaly pod vámia v nich utonul celý svět. Všeclnno pod vámi a z vámi zmizelo. Nevidíte nic, než pod sebou tiché, bílé moře oblaků a nad nimi jasně ozářenou horskou krajinu, zde zelenou, tam šedou nebe hnědou a onde sněhem zavátou nebo ledovým krunýřem pokrytou. Jsou kolem ostrá skalní te- mena, zubaté hřbety, klikaté strže, příkré nebo táhlé stráně, mírné svahy a rovné skoro pláně. Mozi některými vrchy a srázy zříte — v nižšíeh polohách — větší nebo menší jezera bilých vlnitých oblaků... Ocilli jste se jako mimo svět, jako na nějaké jiné planetě. Jasné nebe, slabounce hřející slunce, vzduch čistý, naprosto průhlodný, nikde žádný život, žádný ruch, po svátné ticho kolem, ticho unylé, vlidně se usmí- vající, ticho zrovna détinné... tak, zdá se vám, že bylo asi na zemi, když po ochlazení jejího dříve žhavého povrchu ohromnými došťovým srážkami a po ztuhnutí zemské kůry ústrojný život vyvinovati se začal a zvětralý povrch skal první jasnou zeloní se obalil. Zdá se vám, že celý dosavadní svět vám unikl a že jste na ně- jakém, snad novém svělě sami, samotni, jenom s přírodou a svojím Tvůrcem. Citíte se jiným, novým tvorem, jakobyste se právě teprv byl zrodili. A nechce se vám nazpět dolů, do té stu- dené, vlhké šedé mlhy a do toho života, plného zla a krutých vášní. Tak mění scenerie člověka
15 article
Kéž by ta krásné povětrnost, jež dosud pa- novala, potrvala i na dále. Ale už věští se konee té poesie a on jistě také nadejde. Pak bude také konec zcela nepoetických vědeckých sjezdů. Rok co rok, když léto ke konci se schý- lilo a slunce do bílé mlhy své první i poslední paprsky vysílá, začínají vědecké kongresy. Tyto kongresy byly na počátku velkým pokrokem mocnou vzpruhou vědeckého bádání. Jejich za- kladatelem a původcem je Alexandr Humboldt jenž s Okenem r. 1822 první sjezd přírodozpyt- ců a lékařů svolal. Od té doby scházely se pří- rodovědecké kongresy vždy častěji a k nim dru- žily se také jiné odborové sjozdy vždy více a hustěji, až se staly různé vědecké a odborové sjezdy pravidlem, zvykem a — módou, která jako vše přeháněné a přepinané zbytněním trpí a o respekt přichází, tak že se nyní už i v tisku mluví o sjezdovém či kongresovém „moru“. Ne- sčetná legie přednášek, jež se vždy na sklonku léta v předních evropských městech na kongre- sech konají, pozbývá vždy více a více váhya ceny, nejenom zajímavosti, tak že se veřejný interes už silně od nich začíná odvracet. A to nikoli bez důvodu. Neboť předně dávají ted všichni vědečtí badatelé po celý rok, jakmile něco nového objevili aneb aspoň stopu nějakého nového objevu vypátrali, všechno ihned do od- borných časopisů a potom i do denních novin.
Humboldt
16 article
tak že v té přičině na kongresy nic nového ne- zbývá, a za druhé používají kongresů mnozí a minozí jenom k tomu, aby si laciným způsobem udělali „jméno“ všelijakými frapantními objevy. domysly a výklady, které pak rychle světem proletí a jejich původce známým učiní, ale záhy zase v nie či v niveč se rozplynou, takže ne žád- ném příštím kongresu již o nich ani zmínka c neděje... Ale za to množí se při kongresech hostiny, zábavy a veselé pitky a je důvodná na- děje, že se při dalším rozvoji kongresů požitková stránka stane věcí hlavní, reklama věcí na dru- hém místě hlavní a vědecký pokrok věcí po- slední. V Němocku, kdež takovýchto vědeckých odborových sjezdů nejvíce se koná — a odkudž jako vše také tato manie i k nám se přenáší — brojí už silně proti „kongresové epidemii“, ale objevili v ní přece také něco dobrého, řekl bych posvícensky dobrého. Četné podzimní kon- gresy a sjezdy se svými bankety, rauty, lunchy. slavnostmi na uvítanou a rozloučenou posky- tují prý modernímu člověku náhradu za to, že se mu v kalendáři tolik a tolik červených svátků vyškrtalo. Ve středověku nebylo prý potřebí žádných sjezdů, poněvadž měly cechy svoje „kvartály“, pijáci svoje slavné „modré ponděl- ky“ a břichopásci četné „pouti“ a hojná posví- cení. Touha po kvartálech, modrých pondělcíeh a posvícenských hodokvasech pri v Němcíh mocně ožila, ale Němci stydí se za ni a zavěšují na ni slavnostní pláštík. Někdejší kvartály na- zývají se nyní kongresy a požitek maskují vě- decké programy. V sekcích čili odborech prý se — po vyspání, tak mezi druhou snídaní a prv- ním obědem — také pracuje a jsou lidé, ktel tomu věri. Mnoho jich není, ale jenom když jsou! Hubovati na kongresy a sjezdy je poše- tilé: život je krátký a proto škoda každého po žitku, jehož si učenec může dopřáti.
Němec
17 article
Mínění, že jsou učené sjezdy vlastně jenon labužnické kvartály nebo střelecké a jarmarkové vědou maskované slavnosti, nepochybně zobec ní. Alc proto přece stojí za námahu, čísti v no vinách oficiální zprávy o těchto kongresech. Čle věk se aspoň někdy přesvědčuje, jak moudře promluvil největší mudre starých Reků, Sokra- tes, an pravil: „Nevím nic, než toliko že ni novím.“ Tak na příklad ukázal na onehdejším sjezdu německých fysiochemiků a hvězdářů jistý veleučený profesor astronomie, že o podstatě mezích mléčné dráhy a vůbec o soustavě mléč ných drah nie více nevíme, než co věděl již Ptolemeus několik set let před nar. Kristovým že totiž stojíme tu před nerozluštěnou a neroz- luštitelnou hádankou. Čemuž zajisté každý n slovo uvěří a o čemž by každý přesvědčen by i bez oné dlouhé přednášky. Většího poučení získali jsme z následovavšíhe na to drážďanského sjezdu lékařů a přírodozpyteů německých, v různém a různém oboru. Zejměna co se týče kravského mléka. Jak obecně známo dokazovali dosud němečtí a po nich také naš učenci, že je radno, ba nutno, kravské mlék před požíváním svařovat, vařit nebo pasterisova (asi na 70 stupňů dle Réaumura zahřivat, co je skoro totéž, jako vařit), aby choroboplodně bacily v mléce z chorobných krav usmrceny byly a takto kravská tuberkulosa čili perlovka a jiné nemoci z krav na člověka se nepřenášely
Kristův Réaumur Sokrates
18 article
Ale ondyno v Drážďanech dokazoval tajný dvor ní rada profesor dr. Hempel, že se má mlék požívati syrové, nevařené a nehřáté. Neboť sy- rové mléko obsahuje prý několik fermentů, jež choroboplodné bacily ničí, tak že v syrovém kravském mléce i cholerové bacily odumírají kdežto vařením a zabřiváním tato bacilům vra- žedná síla mléčných fermentů se umrtvuje, tak že ve vařeném mléce všechny, i cholerové pa- cily dobře žijou a hojně se množí. Vaření, ba i jenom zahřívání mléka na 60 stupňů maří prý docela a naprosto všechnu bacilům vražednou sílu mléka, kdežto chlazením až hluboko pod čáru mrazu tato síla či vlastnost žádného oslabe ní nedoznává. Dlužno prý tedy doporučiti nikol vaření nebo silné zahřivání, nýbrž silné ehla- zení kravského mléka, když se totiž mléko na delší dobu má uchovati. Ale jinak doporučuje prý se požívání syrového mléka, a to tím spíše ježto souditi lze, že syrovým mlékem do lid- ského těla se uvádějí látky proti bacilům ochranné!... Tak tedy: co dosud bylo ve likým vědeckým objevem, pokrokem a příki- zem, je nyní nebezpečným aneb aspoň vadným bludem. Ze také v Drážďanech doporučovali po- zor, aby mléko pocházelo jenom od krav zdra- vých, na věci pranic nemění, neboť i chvalně známý „honza z boudy“ věděl už dávno před vynalezením choroboplodných bacilů, že je mlé ko a maso nemocných krav špatné a škodlivé. Možná, ba více než možná, že na příštím sjezdu německých přírodozpytců a lékařů zase vařeno mléko bude triumfovat, načež pak v novém, zář ném světle se zastkví nesmrtelná Sokratova sen tence: „Nevime nic, než toliko že nic ne víme“... „jakož bylo na počátku i nyní a vždy- cky a na věky věkův amen. Nemo.
doktor Hempel Sokratův Nemo Drážďany
19 article Odřikání.
Odřikání. Napsal Francois de Nion. přel. B. Slívová. Pan Termont zvolal nepokojně: — Zavřete přece okno! Marto, mé dítě měla bys být opatrnější — sedíš v průvanu. — Vzdyť je horko, papínku. — Ano, ale ty kašleš. Dívka vrhla na otce krátký, pátravý pohled popuzena tou znovu se objovivší starostlivostía péčí, kterou se od nějaké doby cítila stále obklo penu. Sluha zavřel okno. V komnatě bylo ihned méně jasno, svěžest jarního jitra jakoby se byla zastřela, oba pocítili mimoděk tento stín a sní daně minula tiše, zamlkle. — Papínku, jdeš do sněmovny? — Ano, rokování bude velmi důležité, jd o schválení zákona . .. — Ty hlasuješ... S kým? — Ale s vládou; víš, že za těch dvacee let, co zastupuji svůj okres, mě mínění se ne změnilo, hlasuji vždycky s vládou — Já tedy mám dnešek úplně pro sebe — Ano, ale nedopusť se žádné neopatrnosti Kam půjdeš? — Nakoupit trochu tretek se svou Angl čankou. — Dej pozor, ať se nenastudís! — Ovšem, papínku... ostatně kašlu mno hem méně poslední dva dni. — Nevadí, dej přece pozor. Marta lehce zalomila svýma malýma ručka ma, když otec odešel... stále totéž napomínání stále tytéž pátravé znepokojené pohledy. Několi- keré návštěvy jejich lékaře — prý docela na- hodilé — a volání otcovo, pronášené s líčenou veselostí: — Když jste již zde, doktore, prohlédněte mi to moje veliké děvče, není jí nic, já vím ale mne zlobí její kašel. — Proč to? Co je jí? Jaká nemoc, jaký nepřítel krouží tajně kolem ní? Co hlodá skrytě na jejím zdraví?
Francois B Slívová Termont Marta Mars
20 article
Její matka zemřela velmi mladá. Zánětem plic, následkem nachlazení, řekli jí. Zánět plie není nakažžvý, to není choroba dědičná. A pak ona se cítí tak svěží, plnou bujarosti a síly, její dech jest volný, pravidelný, s rozkošt loká čerstvý vzduch a zdá se jí, že každým de- chem se napila doušku zdraví, kdyby byla ... souchotinářkou! — Marta sevřela rty a zachvě- la se při pouhém tom slově, jak se jí mihlo pobouřenou myslí — kdyby byla souchotinář kou, nemohla py takto cítit. A Mare!... Marc by se jí jistě nedvořil. neucházel by se o nl. Nechtěl by si přece vzít souchotinářku, musit se obávat, že choroba ženy se přenese i na děti... Lehounký růměnec za- plavil Martino líčko při této myšlence ... děti! Ale ona také nechce za žádných okolnost míti dětí se zárodkem choroby, smrti v prsoul Jestli ji klamou, jestli její matka byla tuberku losní a otec nyní se obává téže choroby proto že trochu kašle? Rozhodla se rázem, bez váhání a bázně — musí se dověděti pravdy a doví se jíl Angličanka, společnice Marlina, čekala trpělivě v salonu doktora Hébrona na svou pan a byla všechna zaujata myšlenkou, zdali ji dnes Marta propustí dosti záhy, aby mohla navštíviti svou přítelkyni sourodačku, která ji na dnešek pozvala na čaj. Několik nemocných čekalo trpě- livě až na ně dojde a zahánělo nudu čekání obracením listů v obrázkových časopisech po stole vyložených. Otevřely se dvéře, slečna Termontova se objevila, provázena lékařem, obrátila se ještě k němu s pohledem plným zoufalé, úpěnlivé prosby o sdělení pravdy, ale moderní augur, pán tajemství života i smrti, usmíval se na ni stále stejně konejšivě, tvářil se stejně bezsta- rostně a vyprovodil ji poklonami a ujištěním, že jí nechybí docela nie, ta trocha kašle, žeje úplně bezvýznamna.
Mars Marc Martino Angličanka Marlin Hébron Termontův Mar
21 article
Vyšla se svou společnicí na ulici, kde vše hýřilo v teplých paprscích slunečních, vše se radovalo ze života. Proč na jaře vše veseleji vy- padá, proč eítí každý potřebu radovati se a býti šťasten? Nevěděla, nevěděla rovněž, proč na- jednou zase tak suše zakašlala a proč jí při tom bylo, jakoby mrak slunce byl zastřel, ač se tolo stále stejně na blankytu smálo. Proč ji ti lidé nechtějí říci pravdu? proč jí doktor nepoví, co skrývá se v jejich prsou, aby věděla, co m čekati od budouenosti, zda smutnou smri, či js savé štěstií .. Ale konečně, co by ji prospělo, kdyby pravdu zvěděla? Proč nenechá život klidně ply- nouti, nepřijímá bezstarostně jeho radosti a ště- stí. Mare ji miluje, tím je si jista, až do dneš- ního dne bránila se vzájemné lásce, v obavě před hrozící nemocí, zapírala své srdce. Ale když všichni souhlasně ji ujišťují, že je zdráva, zaručují ji dlouhy věk a štěstí, proč jim neuvě- řiti... a lhou-li, proč se nenechat klamati? Véděla, tušila, že dnes přijde si Mare k ní pro rozhodné slovo... poznala to ze chvějícího se hlasu jeho, když jí při posledním setkání svou dnešní návštěvu ohlašoval. — Mám vám eosi říci, slečno Marto, dovo- líte, abych k vám přišel ve středu? Slyší ho dosud, jak se zachvěla i ona v te chvíli! A dnes, co mu řekne? O řekne mu ano. chce mu říci ano, chce také žit, milovat a bý milována... ať se pak děje cokoli .. — Podívejte se na to ubohé dítě, slečno, zašeptala v tom její společnice.
Marta Mar
22 article
Kolem nich vezli kočárek, vlastně lenošku. ve které odpočívalo na hedvábných poduškách bledé, nemocné dítě, jeho oči horečně se leskly a v té chvilce suchý kašel zdvihal jeho zapadlá prsa. Bylo to dítě bohaté a přece tak nekonečně ubohé, vždyť nebylo pro ně života. Marte zeplala se služky, která vozík řídila — Co je té maličké? — Má souchotě, milostivá, sdělovala služka lhostejně, zdědila je po své matce, stůně od na- rození. V předsíni ozval se zvonek, ale Marta ne- dbala a s horečným chvatem přehlížela právě došlé dopisy oteovy, měla k tomu právo, byla tak trochu jeho tajemníkem, ale nyní hledala odpověď na otázku, kterou jménem svého olce položila svén.a lékaři: „Vím, že Marta byla u vás, nemám času vyhledati vás osobně dnes, prosím sdělte mi ihned, co jste shledal; ale ne- pokrytou pravdu. Váš Termont.“ Tak zněl telegram, který ze stanice u sně- movny odeslala a nyní čeká odpověď. Našla ji, je zde, poznala ihned písmo lékařovo, ač hu před tím nikdy neviděla. Roztrhla obálku, list chvěl se jí v rukou. „Pane poslanče, chápu Vaši netrpělivost i to, že není Vám možno ze sněmovny se vzdá- liti. Vyšetřil jsem svědomitě slečnu Termonto- vu a shledal jsem, bohužel, že plíce její jsou zasaženy. Poručil jste mi, aby Vám sdělil pravdu, lituji, že nemohu dáti Vám zprávy po- těšitelnější; u slečny jde o zatížení dědičné, p matce . .. — Milostivá slečno, hlásil sluha, pan Mare Lefort prosí, zdali by mohl mluviti se slečnou. Upustila nedočtený dopis, zadívala se dr prázdna a přemýšlela okamžik. — Řekněte panu Lefortovi, že nepřijímám návštěv, řekla potom sluhovi. A nepřijala Marca nikdy již. Tvrdila, že zůstane starou pannou... starou vůbec ne budu, dokládala k tomu v duchu.
Mars Lefort Marc
23 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Proslulý seudce. Celý Londýn truchlí nat úmrtím Nestora mezi soudci hlavního města sira Henry Hawkinsa, pozdějšího lorda Bramptona, jenž byl jedním z nejpopulárnějších zjevů anglického soudcovského světa. Jeho přisnost vůči zločincům u- činila jej u londýnských lupičů obávaným soudcem. říkali mu soudce kal, v lidu však byl stařičký soudce se svým bílým vlasem a ostrým pohledem oblíben jako málokdo jiný Jeho zdravý smysl a pohotový humor jevil se v mnohých anekdotách, které se vy- právěly stejně v salonech západní části jako v ná- levnách východní části města. Sir Henry Hawkina nenáležel k lidem, u nichž povolání vše vyčerpává, již v svém mládí věnoval se sportu a temperament jeho nedal mu pohřbíti se v aktech. Ještě v posled- ních letech byl stálým návštěvníkem všech velkých dostihů. Byl výborným znalcem koní a v mládí zkou- šel také někdy své znalosti u totalisátora. Sám se zá- libou vykládal, jak mu zašla chut na sázky. Mladý právník vsadil jednoho dne celou svoji gáži a vrálil se domů se dvěma pencemi a zpátečním lisíkem. To pomohlo. Klysi měl také „závodního koně“, zvaného „Dreadnoughl“. Na jedné vyjíždce soudce se svým koněm spadi a jezdec i zvíře se poranili na kolent.
Hawkinsa Brampton Hawkin Klysi Londýn
24 article
Sir I wkins odhodlal se koně prodati. Obdržel také celých 12 liber šterlinků. Za několik měsíců sedí se lce spokojeně u snídaně a jeho sluha přiběhne celý rozčilený. „Sire, sire, náš kůň získal v Bromley velkou cenu a majiteli hromadu peněz!“ Sir Hlaw- kins potřásl hlavou. „Cenu že získal?“ — „Ano, sire, všechny lavority porazil. Vždycky jsem říkal, že ten kůň má něce v sobě...“ — Jednou, když soudce jel ze závodů domů, vstoupilo do jeho kupé několik rváčů, kteří jej tísnili a strkali. Sir Hawkins chtěl jim nahnati strachu, myslil, že jej, přísného soudce, jistě poznají; sejmul v důstojnou tváří klobouk a za- hřměl na chlapíky: „Nevíle, kdo jsem?“ Nejbližší pohlédl mu do obličeje, spatřil široká, odhodlaná ústa, mohutnou, krátce ostříhanou lebku a polekaně zašeptal k soudruhům: „Běda, je to zápasník Vždy bylo vidět sira Hawkinsa s jeho terrierem „Ja- ckem“, i do soudní slně jej pes provázel. Tam měl pod soudcovým oullem své tajné místo, kde ho ní- kdo neviděl. Jack byl velmi dobře vychován, ale jednou z neznámě příčiny přerušil důležité líčení hrozným štěkotem. Nikdo nevěděl, odkud podzemní štěkot vycházel. Soudce neztratil duichapřitomnost. S klidnou tváří obrátil se k soudnímu sluhovi: „Od- straňte toho psa z posluchačstva.“ A zalím co sluha marně pátral po rušiteli pokoje, podařilo se siru IIa w- kinsovi svěho Jacka diskrelním kopnutím uklidnili
Hawkins Jack Jacko Iia w