1
masthead
26. června 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 170.
4
article
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
Zaplať Pánbůh, léto je zde.
Vlastně nevím, proč říkám zaplaťpánbůh
4no, kdybych tak v těch letních parnech dostáva
dvojnásobný plat. Ale kampak mi stačí to zatra-
ené diurnum! Mám po čertech co dělat, abych
nehoval „finanční rovnováhu“, abych totiž k
srým dluhům nepřidělal nových. A pamatuji-l
dsbře, ještě se mi to žádný rok nepodařilo, přes
h, že provozuji kousky přímo krkolomné, horší
tež komediant na provaze. Kam dříve s těmi
rěkolika šestáky denního platu, abych si přec
zehoval pověst solidního člověka!
Můj Bože, když si tak vzpomenu na ma-
nínku a na tatínka, jakou budoucnost mi před-
povídali a jak si ji sami malovali, když mě dá-
vali na študie.
„Uč se, Pavlíčku, budeš pánem!“
Povídali to tatínek a maminka, a já tomu
rěřil. Pravda, gymnasium šťastně jsem překonal.
maturu přeskočil, ale universita mne zabil
Praha! Člověk do ní přichází jako divý, neví.
Hde by ji nakousl, jak by se jí nasytil — zatím
hla utíkají.
„Uč se Pavlíčku,“ říkával tatínek, a chudák
rvěděl, že už jsem si dal absolutorium sám-
O. kdyby tak byl na mne vzal hůl a pořádno
ni nařezal! To by tak měl učinit leckterý tatík
— a lépe by prospělo než to mazlivé, trpně
hdonění, které takovému nezdarovi jde jedním
schem tam a druhým ven.
Jsou tam oba, chudáci staří, umírali se
sratým přesvědčením, že tím pánem budu.
Bývá mi horko, když na to vzpomenu,
jště zas velebím Boha, že o mém pravém stavu
nezvěděli. Gpí tam na našem hřbitůvku staré ty
llavy, a ssad se jim někdy zdává, že jsem sku
tečně pánom. A já zatím pisařím, písařím — na
čjfneděln“ výpověď. Jsou chvíle, kdy si při
jadám jako nesmírný darebák, který zabil vlastn
ledouenost. No, mám v tom nehorázné množství
spoluvinníků. Popadl nás všechny ludrácký
jažský život, a utopil nás.
Pavel
Pavlíček
bůh
Gpit
Praha
5
article
Konečně je mi přece ještě líp, než kolegov
Indrbolcavi. Toho zabilo, že uměl trochu mu
zkky, třískat na klavír. Ale vzal dnes čert koleg
Hiadrbolce! Nebudu si jím kazit krásný po-
čtek léta.
Je zde — a neklamou-li šechny známky.
lzy budeme mít „pré“, jak říká sluha Vocápek
Přednosta začíná smejčit.
Včera přišel a položil si na stůl balíček
jkoby mu ho byli někde v knihkupectví pako
vali. Vysvlékl se z kabátu, odložil manšety, roz-
pinl knofličky u rukávů košile, vyhrnul rukávy
nesmírně obřadně rozbaloval, co přinesl.
Rozumí se, že jsem se díval, jaký zázrak
vybalí. Hadr! Hadr na prach, z domova. Myslím,
že o něj měl s paní přednostovou náramné jed-
nání, nebo co se z domova přinese do kanceláře.
uálokdy se vrátí. A mordie, hadr s monogramemí
56. to sí Vocápek pochutná. Nebo Vocápek je
na hadry jako hyena.
Na badry totiž v našem ouřadě nie „ne-
hsujeme“ — a vytírat přec jen se musí. Taky
bych nikomu nepřál vidět, čím vším Vocápek
stírá a vytírá. Myslím, že jenom nejotužilejší
dověk odvážil by se vzít po něm „utěrku“ do
nuky. Takový hadr z našeho výpomocného
ouladu poslat jednou panu profesoru Hlavovi
do bakteriologického ústavu — no, ten by v něm
nšel „kultury“, jaké se mu v posavadních žela-
tnách ještě nevylíhly.
Přodnosta nábožně utěrák rozvinul, jako
jemátný prapor, a jal se na svém stole hospo-
daři. Vyprázdnil všechny šuplíky a vybudoval
si tak na stole krásnou pyramidu z akt. Tváři
jem se, jakobych byl zahloubán do práce, al
niěl jsem tak mnohý známý „kus“, vyřízený
jřed půlrokem, před rokem; vynořovaly se ze
kplat jako duchové z hrobek, a sledoval jsem
siř starého, jak se nad mnohým starostlivě
sraštila, jak ruka s hadrem klesla, jak se v něm
tzvalo svědomí.
Hlava
6
article
To jsou tak zvané „založené kusy“. Kde
něly dávno být! Ne, že by někde na ně čekali,
u nás máme samé věci, na které nikdo nečeká,
a hrozně bychom byli dopálili příbuzné inštance,
Hybychom je byli expedovali. Ale oučelem
všsch těch akt bylo přece jen, aby doputoval
do přislušných registratur, a zatím u nás,
sle přednostově, byla jejich životní pouť př-
nšena, snad na vždy. Nebo vypraviti tyto ze-
nřelé věci teď, po roce, po dvou letech, bylo b
szo odvážným experimentem. Nikdo o nieh
nevi, nikdo ce po nich nepídí. Ale jen je posla.
kam vlastně náležely, byl by tu náramný „nos
síka „nosů“. V každém ouřadě sice je tako
vrlčí komora, ve všech stolech všelikých pře-
zostů by našla „inšpekce“ věci podivuhodné.
etny téměř historické, ale v každém ouřadě se
ts tygr, který, kdyby mu vlítla taková zamřelin
i rukou, postaral by se o náležitý „nos
tomu, jenž vinu svoji — třeba pozdě — cht
mpraviti. Domnívá se, že se tak zbaví „nosů“
llarých sám ve svém působení si nastřádal.
Stává nad těmi mumiemi náš přednosta
zitdy jako zařezán, sám nevěda, co s nimi.
Hrslim si —— ba, svatě jsem přesvědčen, že s
mpři tom zdává taky něco o hromu, který by
do toho měl ú hodit.
Chvílemi zraky jeho plaše přeletí kance-
lisi, není-li pozorován, a spěšně zas ukládá d
Vlebin šuplat strašidelné ty svazky. Jak bysi
oleeal, kdyby se tak chtěly propadnouti dnem
1 podlahou někam do pekel horoucích!
7
article
Rozumí se, že nic nepozoruji. Proč bych
na chudáku starému přimnožoval rozpaků
Iikové zkušenosti ponechávají si ostatně bid
sroci kancelářští na nejhorší chvíle, kdy jim
běži o kejhák, kdy jim vyndavají boty, aby s
tbránili. Ale něčeho takového jsem dalek. Vždy
2e to přece jen taky člověk smrtelný a hříšn
jime všichni.
Jak jsem řekl, všechno nasvědčuje, že pů-
jle ca dovolenou. Poklidil ve stole, na stole,
něel všechny kouty přihrádek, zavřel krabičku
spéry do šuplíku — ví dobře, že by se s n
pe návratu neshledal, a uložil taky jiné malič-
Taky zanedbává svoje mucholapky, svoje
vějičky a papíry s umrlčí hlavou — a to je zna-
není nejneklamnější. Nás pak mohou mouchy
tetr.
bis
Ale nesežerou. Oficiál má prostředek osvěd-
čenější. Když starý vytáhne paty, přinese oficiál
jakékoli nahnilé ovoce, posype je tlučeným
cukrem a rozloží na oknech. Všechny mouchy
pak z kanceláře vylítají na sladkou kořist a
máme pokoj.
Ještě neprohlásil starý, kdy pojede. Ale
s oficiálem konal již první konferenci
No jdi, starý, jdi ve jménu božím. Však
ouřad nepocíti, že nám schází „vůdce a ředitel
náš“, jak zpívával starý pan Rak o Žižkovi.
Vlastně nikdy tak rychle neamtýrujeme, jako
když starý vytáhne paty. Sotvaže ráno Vocápek
přinese „ajnlauf“, trháme mu to z rukou, a do
poledne je všechno vyřízeno. Odpůldne je za-
svěceno svaté Lenoře. Bože, kdyby měl starý
rozum a dělal to taky tak. Každý den bychom
pak mohli na výlet, všichni, nebo se aspoň stř
dat pro případ, že by čert přinesl presidenta.
Rak
Žižek
svatá Lenora
8
article
Tato odpoledne za nepřítomnosti před
nostovy náležejí k „nejsvětlejším okamžikům“
našeho života ouřadního. Oficiál se roztahuje
na jeho křesle a obírá se svými dýmkami, kance-
lista Vokoun leží v románech, Vocápek se „dře“
v předsíní na lavici, spí a má živé sny, a já
škrábu do notýsku.
„Co pak vy to pořád škrábete?“ vyzvídá č-
sem kancelista, přišourav se k měmu stolu
„Nepíšete vy taky do novin?“
No, kdybych psal, jistě bych mu to neřek.
V novinách se všelikým ouřadům pořád nadává
a pak by všechno padlo na mne, ať jsem psal
nebo ne.
Horko nám zalehne ouřadovnou, až je líno
mluvit. Jakoby nám sem naléval roztaveného
olova. Takhle, myslím, je na prérii, když vznikn
tak zvaný stepní požár.
Mráz prý „duje do oken“, stojí někde
v Erbenovi, mně se zdá ve Štědrém večeru, ale
nám duje okny horko, skoro se mi zdává, jak
cítím jeho nárazy. Nu, parné letní „mrtvo“ zn
každý člověk, ale „mrtvo“ v takovém výpomoc-
ném ouřadě! — nemůže být nic mrtvějšího.
A ta žízeň !
Božínku, vzpomínám si, když jsem býval
„trostního“, tam bylo skoro líp. Totiž, tak
nějaký vedlejší výděleček býval. Vrazili jsm
novinářům nějakého „kapra“, nějakou zají-
mavou noticku, a bývaly doutníky, bývalo no
pivo. Panečku, tenkráte, když nám tam utek
Štégr a kanálem u Národního divadla vylez
Tenkráte jsme ty pražské kanály natáhli, kudy
lezl, to bylo nějakých kilometrů! Od těch dob
taky nevěřím, že by pražská kanalisace byla tak
špatna, když tam člověk může konat přímo tu-
ristické pochody. A až to pan Lindley dostaví,
chtěl bych viset, že tam budou vodit školní děti
z venkova. Těmi se vymete všechno.
Vokoun
Vocápek
Mráz
Erben
Lindley
Horka
9
article
Pak nám káplo taky něco z licitací „re-
kvisit“, totiž z toho, co bylo všelikým delinkven-
tům zabaveno a co se po roce nebo později pro-
dávalo. Hlavně zbraně, ty šly dobře na odbyt.
Každý chtěl mít revolver takového lupiče neb
mordýře. Kupovali jsme to a s profitem jsm
zas „milovníkům rarit“ prodávali. Nebo provaz
oběšence — můj Bože, vzpomínám si, jak starý
sluha Kandrda prodal jednou „z oběšence“ tři
centy provazu — řetězový most by byl s tako-
vým oběšencem spadl. Arci po kousku ho pro-
dával, celé tři roky. Bylo ho taky několik kilo-
metrů.
Ale největší poptávka byla po noži cikána
Janečka, kterým prý své vraždy páchal. Čert ví.
jak se ten nůž dostal do Prahy — Janečka přece
so udili a pověsili v Plzni. Ale tolik vím, že jsme
tcho Janečkova nože prodali dvaadvacet exem-
plářů, všecky ještě s „krvavými skvrnami“
byli bychom prodávali ještě dlouho, kdyby nám
to byl dvorní rada nepřetrh'.
Povídal, že je to „reliquienschändung“
Ještě dobře, že neřekl „kirchenraub
Janeček
Janečkův
Praha
Plzeň
10
article
Snadná pomoc-
Napsal Bořek Nětjn.
O svatojanské pouti šel jsem s „poutníkem
mladým Pomerančem, na Hradčany přes želez-
nou lávku. Povinný obolus za pěší převezení na
druhý svět jsem vtiskl šlechetnému výběrčímu
velkomyslně i za přítele, který ostatně poprvé
otvíral oči na vzácnosti milované zlaté Matičky
a to důkladně otvíral. Nic mu neušlo, ba ani, co
mu ujíti mělo, protože milý přítel Pomeraně čítal
teprve osmnáct jar; na tuto kůpku let byl zvě-
dav tolik, ze často jsem ani neodpovidal na jeho
otázky, pamětliv pořekadla: málo zvídej a budeš
dlouho živ.
Co jste mu to dával, dovolte, otázal se přítel
zpozorovav, že platím. Dva nové, a zde držte klo-
bouk, fouká na mostech. — Nač to, dovolte,
vybírá? — Mostné, za osobu krejear. — Děláte
si ještě výlohy se mnou. — Rádo se stalo. —
Chápavý přítel Pomeranč si zapamatoval
mostné a na druhém konci lávky obratně veska-
moval výběrčímu do ruky dva krejcary, abychs
nedělal s ním výloh. Výběrčí šetrně poučil přítele
o přílišné jeho horlivosti, poznamenav, že z
chůzi po mostě už zaplatil. Poctivý Pomeran
se bránil, že nikoliv. Tak to zaplatil za vás tady
ten pán, odvětil s milým úsměvem výběrčí.
Nu, pojďte, půjdeme po starých zámeckých
schodech, odkud uvidíte Prahu v celé její kráse,
potom půjdeme do chrámu sv. Víta, odtud n
„Vikárku“, kde při výtečném plzeňském pan
Brouček unášen býval na velmi nepřístupné
výlety.
Bořek Nětjn
svatý . Vít
Hradčany
Praha
11
article
A, dovolte, proč se platí mostné, přerušil
mne krajan. — No, je to jakási daň, zvláštnost
města Prahy. — A jak, když zde táhne vojsko
— Přes tento most vojsko nechodí, a vůbec uni-
formy mostného neplatí. — A jak, kdybyeh
krejcaru neměl? — Snadná pomoc! Šel byste
tamhle přes kamenný most, tam nevybírají. —
Snadná pomoc! Jenom dvě slova, snadnose
řeknou někdy a někde, asi tak, jako „za šest
píva, ať to stojí, co chce“, ale. — Jsou věty
hlavní, na př. „snadná pomoc“ a jsou věty
vedlejší, podmíněné, zvratné, příčinné, začína-
jící různými slovíčky, více méně pitomými, jako
„kdyby, ale“, a ta slůvka vysvětlí na konec, že
celá hlavní věta nestojí za nic. Tu snadná pomoe
stává se mrzutou historií, z mostu místo mostu
hotová propasť, Macocha ..
Byl jsem v Drážďanech. Po všech mostech
nad Labem se klenoucích chodili jsme bez-
starostně, ať cinkaly v kapsách marky, nebo tam
bylo ticho hrobové. Klidně vyprovázeli jsme své
z nejmilejších (mívali jsme jich vždy více) ze
Starého města na Nové, neobávajíce se, že na-
přáhne u mostu živý automat ruku ochotnou, aby
rytíř osvědčil lásku a galantnost nejen prázdnými
slovy, ale i hamižným mamonem. Nebývalo toho.
nevšímali jsme si ani, že jdeme nad vodou, ni-
kdy nepamatovali na troníčky mostného, nikdy
nevyrušily našich poetických, roztoužených slov-
ních perel banálně prosaické upomínky vý-
běrčích. Jako letí racek a vlašťovka sem a tam,
i my, přikovanci k této hroudě zablácené, pře-
óíhali sem a tam, nestarajíce se, máme-li,
čili nie.
„Zejtra přijedu za Tebou do Drážďan, ček
mne o 143. odpoledne v Podmoklech. Na zdar
Jindra,“ četl jsem na lístku, jejž mně listonos
byl podal.
Jindra
Praha
Drážďany
Podmokly
12
article
Dobrá. — V srdci radost, že sejdu sep
dlouhém čase s bratrem, v kapse tolar, s vě-
domím, že bratr doveze více, přišel jsem ráno
na přístaviště, koupil lístek I. třídy za marku
a 50 troníků a plul vesele na příjemném parníku
k nehostinnému, mrazivému „území uzavře-
nému“. Po poledni jsem vystoupil v Děčíně, kd
jsem se občerstvil, pokud trosky majetku do-
volovaly, a za poslední groš (desítifenik) koupil
virzinku. V srdcí radost, že setkání s bratremje
tak na mále, v náprsní kapse hrdě vyčnívajíeí
viržinku, zamířil jsem kroky k novému mostu
„císařovny Alžběty“, spojujícímu Děčín s Pod-
mokly. Náladu moji nikterak nerušilo, že ne-
mám ani findy, vždyť snadná pomoc, až přijed
vlak a bude zde za chvíli. —
U mostu dostavilo se k snadné pomocit
nešťastné slovičko „ale“. —
Naskytla se překážka, nevlídný muž, jen
kategorickým způsobem žádal mostné. Mostné
Kde já si kdy vzpomněl na peníz mostného? Jak
se dostanu na druhou stranu? Dát se převězt p
loďce, stojí peníze, přeplavat nejde, lítat n-
umím... A vlak už kdesi hučí... Jestli ujed,
mohu jít do Drážďan pěšky. Hledal jsem chvatn
po všech kapsách krejear, nějaký snad zapome-
nutý, třeba falešný, ale kde u studenta čekat
hledat zapomenuté ponízel
Co teď? Říci, že nemám drobných? Hloupá
výmluva. — Dovolte, nemám ani krejearu, pustt
mne zadarmo, mám nejvyšší čas k vlaku, nesm
mně ujeti, obměkčoval jsem výběrčího. Cerberu
ale mínil, že mám-li na vlak, mám i mizerný
krejear na most, že by to každý mohl a ostatně
nedá prý zo sebe dělat bláznů. — Děčínský zá-
mek s celým příslušenstvím za krejcar, mysli
jsem si a hledal znovu bídný mamon, až jsem
se potil. A zase hučel kdesi zlopověstně vlak ..
Alžběta
Cerber
Děčín
Drážďany
13
article
Výběrčí klidně stál a vybíral krejcary, jichž
sloupky u okénka budky vyzývavě na mne hle-
děly. Co jen dělat?! Nějaký vlak vjel po na
šich kolejích do nádraží. To je on, ještě čas,
než vykonají celní prohlídku. Uteču, ať mne
chytá necita německá. Vlak ujede, a já budu
v Děčíně bez krejcaru... Proč jsem si kupoval
za poslední peníze tu viržiku!... Viržinka! Po-
platím ho viržinkou.
Poslouchejte, pane (měl jsem chuť říci da-
rebáku), zde málo viržinku a pusíte mne, musím
už. Strčil jsem mu viržinku a pelášil co nohy
stačily k nádraží; příběhl jsem uřícený, propo-
cený a přímo čekárnou na perron. Ale tam za-
chytil mne portýr a žádal lístek. Přímo jsem
zkameněl.
Já se jen podívám, jestli nečeká venku brat.
řekl jsem bolestně. Musíte mít na perron lístek.
zde je, šesták za něj, odvětil zhurta portýr. Já
a šesták! — Zatmělo se mně před očima, vlak
jako ve snu zapískl, vozy narážely o sebe, lo
komotiva oddechovala, dvéře u čekárny zamy-
kány ... Byl bych křičel, ale neměl jsem nějal
síly. Když jsem se vzpamatoval, byl vlak pryč.
portýr pryč, 1/43. pryč, naděje, lehká pomoc
já pryč, celý pryč zlostí.
Hrom do mostu, hrom do chlapa, do portýra,
do všeho. Co teď? Chodil jsem po čekárně, vy-
hlížel z oken, ale nikde nikoho, ničeho. Vyšel
jsem na chodbu. Rozmlouvali tam dva železniční
dělníci česky. Sel jsem za nimi a vypravoval
že mně ujel vlak do Drážďan, kdy jede příští
ještě něco jen tak.
Ten vlak, co feď přijel, nejede dál, jen sem
pravili mně dobráci.
Bratr měl s ním přijet do Drážďan a čekán
jej zde.
To bude mýlka. Pán asi vyjede o 1/43. hod
z Prahy rychlíkem a sem přijede o 5. hodině
neměl by jinak spojení, to bude mýlka, bude
jistě, buďte bez starosti.
Také jsem tak jezdíval, ale když psal, ž
přijede do Podmokel o 1/43., tedy jsem věřil
Děkuji vám, vlastenci, děkuji.
Děčín
Drážďany
Praha
Podmokly
14
article
Prosím, psaní, to bude mýlka, to pán při
jede rychlíkem, sedá teď v Praze. Potěšili mne
sokolíci. Hned byl bych dal každému na pivo
ale, nu, ale — —
Mám je rád ty prosté lidičky; mluví česky, ne
ohlížejíce se na nezdvořilé okolí. Mám tě rád
mluvo česká, všude, ale tam nejraději, Popelko
v oloupeném kraji! V chudobném se tajíš šatě
doma u krbu ti nejvolněji, ale jsi krásnější, při-
tulnější, něžnější, než nafintěná, nadutá družk
tebe nenávidící, ubíjející. Kdo k tobě se hlásí
otevřeně, je nezištný hrdina, a ty čekáš, víš, že
přece přijde princ, jenž tebe učiní dobrou, šle-
chetnou paní, kde dosud jsi pastorkyní. Leč ne-
bude to prine z nádherného zámku, jako je ten
zde naproti nad Labem, ale rek z chýže třeba
doškové.
Pookřál jsem velice na duchu, byl skoro
vesel jsem, bezstarosten.
Co zatím počít ty dvě hodiny? Nejraději šel
bych se podívat do děčínských skal, ale tam
mám přístup zakázán. Viržinky už nemám, abych
mostné zaplatil, a na krejear ani nechci myslet.
Půjdu Podmokly, kam mne oči ponesou. Mo-
stům, budou-li tam, budu se uctivě vyhýbat. Je
to ale móda v tom drahém Rakousku! Kam se
člověk hne, všude platit a platit, přes mosty.
na perrony, na záchodky. Až se mně udělalo
na nic při posledním slově. To by tak ještě
scházelo, nemít ani krejearu a dostat bolení. T
je luxus pro majetnou třídu, my nesmíme ani
pomyslit na podobné extravagance. — Mám hlad,
žízeň, kouřil bych! Ten chlap u mostu si asi
viržinku libuje; byla taková krásná, žluťounká.
Ať po ní čtrnáct dní kašle, mizera mizerná. Kdo
také jakživ slyšel, platit viržinkou mostné
Kdybych měl na mostné, zašel bych si za ním
a pověděl mu, ale takto je krytý; nemohu přes
most, kdybych tam měl poklad najíti. Co bych
Praha
Podmokly
Rakousko
16
article
mu dal nyní? Nůž, cvikr, legitimaci, boly?
Nejspíše vestu, nebo punčochy, těch bych po-
strádal nejlehčeji. — Jak ten výlet dopadne
Jestli bratr nepřijde, zmešká-li vlak — — A
hlava se točí, vzpomenu-li na to! A hlad a
žízeň! V pravo hospoda, v levo hotel, před
očima restaurace, u huby uzenáři a hokynáři,
v kapse vzduch, o nějž dýchající poplatníci ne-
stojí, v žaludku žabí koncert, v ústech sahara,
v hrdle jakýsi tvrdý „špunt“ a ne a ne ho dostat
dolů. Pryě odtud, za město!
Spěchal jsem z muk Tantalových. To území
je věru peklem pro českou duší. Býti mezi če-
ským lidem, zajdu do domu a pohostí mne, ba
na cestu dají. Zde leda bití bych dostal. — Tam-
hle je pumpa! Sláva, aspoň ten špunt dostanu
z hrdla. Voda je nejzdravější nápoj k mytí, ale
co dělat, když v kapse mám jenom nůž s klíčem.
Tahám za držadlo, nic, tahám dlouho, zase nie.
No, nemusím do nějakého otvoru napřed hodit,
čeho nemám, aby nezdravější nápoj vytryskl?
Nebo je to pumpa německá a nevydá vody, že
jsem Čech, či vystavěna a zřízena jenom pro-
Čechy? — Nechť, půjdu dále. Kolik je hodin?
Ano, hodinky mám ve správě, ačkoli jdou
na minutu. Bude asi hodně, dlouho už chodím.
Půjdu tam ke skalám ještě, aspoň mne nebudou
strašit hostince. — Zatracené horko i s tím
špuntem v hrde! Kdybych měl aspoň nezralou
švestku, kousal bych do ní a přinutil žlázy sli-
nové, aby vydaly, co jim fysiologie rozkazuje.
Podráždím je uměle.
Tantalův
Čechy
17
article
Sedl jsem si — rozumí se v „duchu“ —
do stinné zahrady a objednal telecí ledvinu se
salátem a sklenici čerstvého, studeného piva
s bělounkou pěnou nad perlící se zlatou žlutí;
napřed jsem se napil, abych spláchl špunt, potom
nabral sousto křehkého chladícího salátu, na-
močil dobře v octě, snědl a zase pil labužnicky
dlouze... Okolo hrčel vůz — to už opravdu
— zvířil spoustu prachu, který mně pootevře-
nými ústy obalil jazyk a nasedal na patro. —
Půjdu k Labi, tam bude chladněji, bezpraší.
V městě jsem viděl, že je 1/44. hodiny. Jak
se ten čas vleče, ještě půl druhé hodiny! Kdy-
bych tak našel šesták, jaké by to bylo bohat-
ství! Půl litr piva a portoriko, na viržinku by
scházel krejear. (Kolik takový pitomý peníz na-
vyvádí hlouposti!) Městem šel jsem zase jako
voják ulicí kdysi: všichni mužští si pokuřovali,
jakmile jsem nakoukl do hostince, zrovna si
hosté přihýbali, nebo spokojeně žvýkali. Hlava
mně hořela... Samaritána, brachu, nenajdeš,
spíše úšklebek, jsa bez peněz. Hned bych ten
svět rozšlapal, kdyby byl jako jablko! Beztoho
nikdo na něm není spokojen, každý chce více,
mnoho peněz, dře a bije se jenom o peníze,
zdraví, život pro ně obětuje, jimi se vyvyšuje,
pro ně bližním opovrhuje. Nikde štěstí, nikde
klidu, jenom tam na ostrůvku kdesi na Dunaji.
po němž toužil, kde našel štěstí Jókaiův „zlatý
muž“. Život bez peněz, krásný, volný, společen-
sky urovnaný... No, byl-li by ale tak pěkný.
jako mám zrovna já, děkuji nechei! Tam jde
proti mně slarý žebrák, raději se vyhnu, ať vi, že
jsem chudší, než on... Stačil by jediný ha-
mižný, měděný krejear, a šel bych rovně, ne-
oslyšel bych hlasu prosícího, lehká by byla po-
moc, ale, kdyby ..
Samaritán
Jókaiův
Labe
Dunaj
18
article
Přišel jsem K Labi. Parníky nákladní,
osobní, řetězové lodi, vory pohybovaly se na
řece, všude shon a ruch. Zrádným Labem nazval
tě Kollár. Odvádíš nám vody našich řek, krá-
lovská Vltava činí tě splavným, abys za to ne-
příteli užitek přinášelo, nám více škody působíe.
Přišel jsem se k tobě ochladiti, snad mi toho
neodepřeš. — Odpíráš, co dělat? Horko je zde
také, prachu, kouře a čoudu více, než jinde. Nu,
už to vydržím na nádraží, aspoň si sednu, od-
počinu.
V chodbě nádražní na lavičce oddal jsem se
klidu; až vlak přijede, dám si bene: dvě skle-
nice piva, šunku a víržinku, lepší než jakou
jsem zaplatil tomu vydřiduchovi mostné. Jistě
to byl veterán —— nemám rád veteránů. Ještě
tři čtvrti hodiny. Půjdu se podívat na jízdní
řád, kde asi vlak je. Vstávám, ale bolí nohy.
Eh, seď, povídám si, vlak přijede, ať je teď kde
chce. A nepřijede-li bratr? Nač na to teď myslet,
času dost. Proč by ti psal, že přijede, kdyby
nemínil! Dobře řekli ti dva sokoli, že se pouze
zmylil. Jak se dostaneš na perron bez šestáku,
bez lístku? Lehká pomoc? — Nepustí tebe,
chlap ošklivá. Budu hledět oknem, bratr vyjde
z vagonu, bude po mně pátrati, najde mne a je
dobře... Ale jestli vlak stane mimo můj do-
hled s vagonem bratrovým?.
Kollár
Horka
19
article
Už jsem byl jako opilý únavou, přemýšle-
ním a hladem. Podřimoval jsem z toho, a tak
nadešel rozhodný čas. Postavil jsem se k oknu
v čekárně a čekal jako na ortel života či smrti.
Jenom ať vlak nestane daleko! Nohy se pod
mnou třásly, v hlavě jsem měl jakoby písek.
Zvon zazněl (tehdy se ještě zvonilo) za chvili
zachvěla se půda, a rychlík se sykotem a hvíz-
dotem vjel do nádraži. Dvéře se otvíraly, okna
byla spuštěna a v jednom objevil se bratrův
obličej. Vylitl jsem z čekárny jako střela a rázem
octl se u bratra.
Honem mně dej šesták, přivítal jsem jej
vesele a napřáhl ruku k oknu. Bratr se sice po-
divil tomu pozdravu, ale šesták mně podal, který
ihned putoval do ruky za mnou se ženoucího
portýra.
Nasycen, napojen, fešáckou víržinku z Prahy
v ústech usadil jsem se pohodlně ve voze a po-
věděl krátce, co se mně přihodilo.
Když jsme jeli kolem děčínského mostu,
od plie jsem si odplivl a vštípil si do paměti,
abych nikdy v městě nechodil bez krejcaru. Po-
moc je snadna jenom na venkově, v městě jen
s penězi.
Praha
20
article
Paní professorová také řeční
Črta z mladé domáenosti od Julie V la s á k o v ě.
Paní professorová také řeční
Črta z mladé domáenosti od Julie V la s á k o v ě.
—— — pan professor odešel a paní pro
fessorová plakala.
To bylo nyni u professorů na denním po-
řádku. Pan professor, aby neodcházel jenom tak
vymýšlel si pokaždé nějaký důvod. Při tom pa-
ničku pokáral, zmínil se tak mimochodem o pant
tchyni, aby paní professorová byla co nejurčitěji
přesvědčena, že jen ona a nic jiného jest při-
činou jeho nestálosti u domácího krbu.
Julie
21
article
Tak stál jednoho večera po večeři (která mu
Tak stál jednoho večera po večeři (která mu
znamenitě chutnala, neboť paní professorová byla
již těžkosti prvních začátků překonala a stala se
výbornou kuchařkou) u skříně, a dělal, jako by
hledal župan.
„Kde pak jest zase můj župan?“ tázal se
přísně.
„Ovšem — můj župan jest vždycky až na
nejzazším hřebu a já se musím, chci-li jej do-
stati, prodírati tuctem jupek a sukní —
Pan professor sice už v poledne tajně župan
na zadní hřebík pověsil — ale o tom panička
nevěděla a proto seděla v koutku pohovky, hle-
děla smutně na muže, přemitala, kam se asi ne-
štastný župan s krajního hřebíku, na kterýž jej
ráno sama pověsila, poděl — a mlčela.
„Nu, kde jest župan? To jest hrůza! Kdy-
bych se roztrhal, prosil, klel, vždy jest to stejné
— mé věci nikdy nejsou na místě! Co pak
mě má doma držet, nemám-li pražádného po-
hodlí?
Paní professorové se zalily oči slzami a ona
tiše přitiskla šáteček na obličej.
V tom okamžiku se domácí skřítek pověsil
panu professorovi na šosy a šeptal mu usilovně:
„Pošetilče, zůstaň doma! Kde pak nalezneš po-
hodlnější, útulnější místečko, než po boku své
mladé, hezké ženušky tamhle na pohovce, kde
trpělivějšího posluchače, láskyplnější obsluhy?
Hleď, ona pláče . ..
22
article
Ale pan professor setřásl skřítka se šosů
a zanaříkal si:
„Už zase slzy! Ovšem, jak byste nepla-
kaly! — Maminky vás, milé dcerušky, příliš
rozmazlují, ničemu vás nenaučí, školy nevště-
pují vám také, čeho my mužové ke svému štěstí
nevyhnutelně potřebujeme, a když pak vás život
do své drsné školy pozval, máte jenom slzy! —
Slzy — ó, já bych se zbláznil!“ a pan professor
vjel si trochu divadelně oběma rukama do
„Po všem a po všech se opičíte, ale abyst
hloděly napodobit matky, jak ony doma se či-
nily, aby muž měl pohodlí, a nomusil se šplhat
po podlaze, aby našel domácí střevíce a nemusil
rýti hlavou v šatníku, aby objevil župan — to
vám ani ve snu nenapadál“
Pan professor umlkl — od pohovky se nesl
přidušený povzdech ke skříni, kde stál, tváře
se, jakoby chtěl měnit kabát za župan.
„Chtěl jsem zůstat doma, ale župan jste mi
někam zašantročily, s tebou není řeč a proto ra-
ději půjdu —
A pan professor odešel a, paní professo-
rová pak — plakala?
profesor
23
article
Nikoli! Hledělo na dvéře, za nimiž pan
manžel zmízel, neboť skřítek vyskočil na opě-
radlo pohovky přímo za hlavou paní professo-
rové a šeptal jí do ouška:
„Jak pak to tvůj manžel řekl? Abys na-
podobila maminku, aby měl tak, jako tvůj ote
doma pohodlí a netoužil po hostinci? Tak ně-
jak to bylo. Ty jsi přece všechny cnosti své
matky si osvojovala. Co zde Baruška není,
z tvého muže se stal věčný nespokojenec a skoro
tyran, vzpomínalas neustále na každý krok své
matky a snažilas se dělat vše tak, jako ona dělá-
vala. Máš pořádek, máš pohodlí, jsi stále doma,
naučila jsi se spořit i vařit a nic není tvému muži
vhod! — Nic nepochváli, všechno jenom haní.
Dema se nezdrží...“ skřítek polekaně odskočil,
neboť paní professorová se rychle vzpřímilaa
pronesla nahlas rozhodně:
„Ano! Když mám napodobit maminku a
ty's nepozoroval, že už tak činím, udělán. tedy
všechno, jako ona dělala. Když ji tatínek něčím
zamrzel, tak mu to řekla. — To já jsem napodo-
bovat nehodlala, ale když to má a snad i musí
být, tak se o to také pokusím. Však už mne
leceos na tehe mrzí, milý muži, a proto ti to tak
řeknu!“
Paní professorová chodila pak pokojem.
Neklidně, s planoucími tvářemi. Mluvila pro
sebe dlouho do noci. Vyznívala jenom jedno-
tlivá slova, jako „zneuznání“, „tyranství“, „po-
žadavky“, „zklamání“ a podobné.
Před půlnocí stoupal pan professor po scho-
dech ke svému bytu. Paní professorová stála,
o stůl opřena, muže svého očekávajíe. Srdeeji
bouřlivě bilo a všechna se chvěla, když muž,
Baruška
25
article
tichounce, aby ji neprobudil, otevřel dvéře.
S kloboukem na hlavě stanul, udiven, na
prahu.
„Co děláš?“ Proč nespíš?“ ptal se nejistě.
„Protože chci s tebou mluvit!“ zněla od-
pověd.
„Ah!“ zvolal pan professor a podivením
otevřel oči a trochu i ústa.
„Ano, chci s tebou mluvit! Tak jedná pro-
fessor? Vychovatel mládeže? Denně přicházi
o půlnoci domů z hostince, druhý den je mrzut,
nevyspalý a počíná si tyransky vůči své ženě a
nemá slůvka uznání pro všechno její snažení?
Hašteří se s ní pro pohozený pantofel neb proto,
že župan visí na jiném hřebu, než jak on si
právě přeje, jakoby jenom na těchto včcech
manželská spokojenost závisela! To je ta láska,
kterou jsi mně sliboval? Musila bych volmi lito-
vati, jak jsem se v tobě zklamala, kdybych se-
netěšila nadějí, že se zase poznáš! Nepoznáš-li,
pak vím, co mám dělat!
Kdybys byl přístupen citu — vůbee
kdybys přemýšlel, musil bys shledat, že já s ta-
kovým jednáním spokojena býti nemohu, a že-
mám tisíckrát více příčin utíkati z domu, než
co ty si jich vyhledáváš, abys utekl do hospody.
Musil
26
article
Ale dnes — dnes to bylo naposledy! My-
slíš, že nepozoruji, jak jsi se tam zkazil? Nejsi
ani stínem sama sebe, jakým jsi byl, když jsi za
mnou chodil. Tenkráte jsi měl neličený obdiv
pro každou háčkovanou kraječku a byl's vděčen
za každý přišitý knoflíček k rukavičce. Tenkrát
se ti moje málomluvnost líbila a plakala-li jsem,
když jsi odjížděl, líbal jsi mi slzy s očí. Ale ted?
Ani slovička uznání za veškeru mou snahua
pláču-li, utikáš z domu — že pláču a mlěím.
Takový muž — si nezasloužil, aby ho žena ctil
a milovala!“
Pan professor padl na pohovku, ruce mu
klesly a klobouk spadl do týla,
„Takový muž nezaslouží, aby byl ctěn
milován,“ opakovala paní professorová, „a já —
já — vůbec ty jsi dnes způsobil výjev proto, že-
nevisel župan na krajním hřebu — ale já ti pra-
vím, budeš musit býti spokojen i s tím, nebudu-i
tvůj župan ve skříni vůbec trpětil!“
profesor