ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 3568d4a0-712a-11dc-b476-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 29, place 23
1 masthead
26. června 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 170.
3 masthead
Strana 9.
4 article Zletního notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě.
Zletního notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě. Zaplať Pánbůh, léto je zde. Vlastně nevím, proč říkám zaplaťpánbůh 4no, kdybych tak v těch letních parnech dostáva dvojnásobný plat. Ale kampak mi stačí to zatra- ené diurnum! Mám po čertech co dělat, abych nehoval „finanční rovnováhu“, abych totiž k srým dluhům nepřidělal nových. A pamatuji-l dsbře, ještě se mi to žádný rok nepodařilo, přes h, že provozuji kousky přímo krkolomné, horší tež komediant na provaze. Kam dříve s těmi rěkolika šestáky denního platu, abych si přec zehoval pověst solidního člověka! Můj Bože, když si tak vzpomenu na ma- nínku a na tatínka, jakou budoucnost mi před- povídali a jak si ji sami malovali, když mě dá- vali na študie. „Uč se, Pavlíčku, budeš pánem!“ Povídali to tatínek a maminka, a já tomu rěřil. Pravda, gymnasium šťastně jsem překonal. maturu přeskočil, ale universita mne zabil Praha! Člověk do ní přichází jako divý, neví. Hde by ji nakousl, jak by se jí nasytil — zatím hla utíkají. „Uč se Pavlíčku,“ říkával tatínek, a chudák rvěděl, že už jsem si dal absolutorium sám- O. kdyby tak byl na mne vzal hůl a pořádno ni nařezal! To by tak měl učinit leckterý tatík — a lépe by prospělo než to mazlivé, trpně hdonění, které takovému nezdarovi jde jedním schem tam a druhým ven. Jsou tam oba, chudáci staří, umírali se sratým přesvědčením, že tím pánem budu. Bývá mi horko, když na to vzpomenu, jště zas velebím Boha, že o mém pravém stavu nezvěděli. Gpí tam na našem hřbitůvku staré ty llavy, a ssad se jim někdy zdává, že jsem sku tečně pánom. A já zatím pisařím, písařím — na čjfneděln“ výpověď. Jsou chvíle, kdy si při jadám jako nesmírný darebák, který zabil vlastn ledouenost. No, mám v tom nehorázné množství spoluvinníků. Popadl nás všechny ludrácký jažský život, a utopil nás.
Pavel Pavlíček bůh Gpit Praha
5 article
Konečně je mi přece ještě líp, než kolegov Indrbolcavi. Toho zabilo, že uměl trochu mu zkky, třískat na klavír. Ale vzal dnes čert koleg Hiadrbolce! Nebudu si jím kazit krásný po- čtek léta. Je zde — a neklamou-li šechny známky. lzy budeme mít „pré“, jak říká sluha Vocápek Přednosta začíná smejčit. Včera přišel a položil si na stůl balíček jkoby mu ho byli někde v knihkupectví pako vali. Vysvlékl se z kabátu, odložil manšety, roz- pinl knofličky u rukávů košile, vyhrnul rukávy nesmírně obřadně rozbaloval, co přinesl. Rozumí se, že jsem se díval, jaký zázrak vybalí. Hadr! Hadr na prach, z domova. Myslím, že o něj měl s paní přednostovou náramné jed- nání, nebo co se z domova přinese do kanceláře. uálokdy se vrátí. A mordie, hadr s monogramemí 56. to sí Vocápek pochutná. Nebo Vocápek je na hadry jako hyena. Na badry totiž v našem ouřadě nie „ne- hsujeme“ — a vytírat přec jen se musí. Taky bych nikomu nepřál vidět, čím vším Vocápek stírá a vytírá. Myslím, že jenom nejotužilejší dověk odvážil by se vzít po něm „utěrku“ do nuky. Takový hadr z našeho výpomocného ouladu poslat jednou panu profesoru Hlavovi do bakteriologického ústavu — no, ten by v něm nšel „kultury“, jaké se mu v posavadních žela- tnách ještě nevylíhly. Přodnosta nábožně utěrák rozvinul, jako jemátný prapor, a jal se na svém stole hospo- daři. Vyprázdnil všechny šuplíky a vybudoval si tak na stole krásnou pyramidu z akt. Tváři jem se, jakobych byl zahloubán do práce, al niěl jsem tak mnohý známý „kus“, vyřízený jřed půlrokem, před rokem; vynořovaly se ze kplat jako duchové z hrobek, a sledoval jsem siř starého, jak se nad mnohým starostlivě sraštila, jak ruka s hadrem klesla, jak se v něm tzvalo svědomí.
Hlava
6 article
To jsou tak zvané „založené kusy“. Kde něly dávno být! Ne, že by někde na ně čekali, u nás máme samé věci, na které nikdo nečeká, a hrozně bychom byli dopálili příbuzné inštance, Hybychom je byli expedovali. Ale oučelem všsch těch akt bylo přece jen, aby doputoval do přislušných registratur, a zatím u nás, sle přednostově, byla jejich životní pouť př- nšena, snad na vždy. Nebo vypraviti tyto ze- nřelé věci teď, po roce, po dvou letech, bylo b szo odvážným experimentem. Nikdo o nieh nevi, nikdo ce po nich nepídí. Ale jen je posla. kam vlastně náležely, byl by tu náramný „nos síka „nosů“. V každém ouřadě sice je tako vrlčí komora, ve všech stolech všelikých pře- zostů by našla „inšpekce“ věci podivuhodné. etny téměř historické, ale v každém ouřadě se ts tygr, který, kdyby mu vlítla taková zamřelin i rukou, postaral by se o náležitý „nos tomu, jenž vinu svoji — třeba pozdě — cht mpraviti. Domnívá se, že se tak zbaví „nosů“ llarých sám ve svém působení si nastřádal. Stává nad těmi mumiemi náš přednosta zitdy jako zařezán, sám nevěda, co s nimi. Hrslim si —— ba, svatě jsem přesvědčen, že s mpři tom zdává taky něco o hromu, který by do toho měl ú hodit. Chvílemi zraky jeho plaše přeletí kance- lisi, není-li pozorován, a spěšně zas ukládá d Vlebin šuplat strašidelné ty svazky. Jak bysi oleeal, kdyby se tak chtěly propadnouti dnem 1 podlahou někam do pekel horoucích!
7 article
Rozumí se, že nic nepozoruji. Proč bych na chudáku starému přimnožoval rozpaků Iikové zkušenosti ponechávají si ostatně bid sroci kancelářští na nejhorší chvíle, kdy jim běži o kejhák, kdy jim vyndavají boty, aby s tbránili. Ale něčeho takového jsem dalek. Vždy 2e to přece jen taky člověk smrtelný a hříšn jime všichni. Jak jsem řekl, všechno nasvědčuje, že pů- jle ca dovolenou. Poklidil ve stole, na stole, něel všechny kouty přihrádek, zavřel krabičku spéry do šuplíku — ví dobře, že by se s n pe návratu neshledal, a uložil taky jiné malič- Taky zanedbává svoje mucholapky, svoje vějičky a papíry s umrlčí hlavou — a to je zna- není nejneklamnější. Nás pak mohou mouchy tetr. bis Ale nesežerou. Oficiál má prostředek osvěd- čenější. Když starý vytáhne paty, přinese oficiál jakékoli nahnilé ovoce, posype je tlučeným cukrem a rozloží na oknech. Všechny mouchy pak z kanceláře vylítají na sladkou kořist a máme pokoj. Ještě neprohlásil starý, kdy pojede. Ale s oficiálem konal již první konferenci No jdi, starý, jdi ve jménu božím. Však ouřad nepocíti, že nám schází „vůdce a ředitel náš“, jak zpívával starý pan Rak o Žižkovi. Vlastně nikdy tak rychle neamtýrujeme, jako když starý vytáhne paty. Sotvaže ráno Vocápek přinese „ajnlauf“, trháme mu to z rukou, a do poledne je všechno vyřízeno. Odpůldne je za- svěceno svaté Lenoře. Bože, kdyby měl starý rozum a dělal to taky tak. Každý den bychom pak mohli na výlet, všichni, nebo se aspoň stř dat pro případ, že by čert přinesl presidenta.
Rak Žižek svatá Lenora
8 article
Tato odpoledne za nepřítomnosti před nostovy náležejí k „nejsvětlejším okamžikům“ našeho života ouřadního. Oficiál se roztahuje na jeho křesle a obírá se svými dýmkami, kance- lista Vokoun leží v románech, Vocápek se „dře“ v předsíní na lavici, spí a má živé sny, a já škrábu do notýsku. „Co pak vy to pořád škrábete?“ vyzvídá č- sem kancelista, přišourav se k měmu stolu „Nepíšete vy taky do novin?“ No, kdybych psal, jistě bych mu to neřek. V novinách se všelikým ouřadům pořád nadává a pak by všechno padlo na mne, ať jsem psal nebo ne. Horko nám zalehne ouřadovnou, až je líno mluvit. Jakoby nám sem naléval roztaveného olova. Takhle, myslím, je na prérii, když vznikn tak zvaný stepní požár. Mráz prý „duje do oken“, stojí někde v Erbenovi, mně se zdá ve Štědrém večeru, ale nám duje okny horko, skoro se mi zdává, jak cítím jeho nárazy. Nu, parné letní „mrtvo“ zn každý člověk, ale „mrtvo“ v takovém výpomoc- ném ouřadě! — nemůže být nic mrtvějšího. A ta žízeň ! Božínku, vzpomínám si, když jsem býval „trostního“, tam bylo skoro líp. Totiž, tak nějaký vedlejší výděleček býval. Vrazili jsm novinářům nějakého „kapra“, nějakou zají- mavou noticku, a bývaly doutníky, bývalo no pivo. Panečku, tenkráte, když nám tam utek Štégr a kanálem u Národního divadla vylez Tenkráte jsme ty pražské kanály natáhli, kudy lezl, to bylo nějakých kilometrů! Od těch dob taky nevěřím, že by pražská kanalisace byla tak špatna, když tam člověk může konat přímo tu- ristické pochody. A až to pan Lindley dostaví, chtěl bych viset, že tam budou vodit školní děti z venkova. Těmi se vymete všechno.
Vokoun Vocápek Mráz Erben Lindley Horka
9 article
Pak nám káplo taky něco z licitací „re- kvisit“, totiž z toho, co bylo všelikým delinkven- tům zabaveno a co se po roce nebo později pro- dávalo. Hlavně zbraně, ty šly dobře na odbyt. Každý chtěl mít revolver takového lupiče neb mordýře. Kupovali jsme to a s profitem jsm zas „milovníkům rarit“ prodávali. Nebo provaz oběšence — můj Bože, vzpomínám si, jak starý sluha Kandrda prodal jednou „z oběšence“ tři centy provazu — řetězový most by byl s tako- vým oběšencem spadl. Arci po kousku ho pro- dával, celé tři roky. Bylo ho taky několik kilo- metrů. Ale největší poptávka byla po noži cikána Janečka, kterým prý své vraždy páchal. Čert ví. jak se ten nůž dostal do Prahy — Janečka přece so udili a pověsili v Plzni. Ale tolik vím, že jsme tcho Janečkova nože prodali dvaadvacet exem- plářů, všecky ještě s „krvavými skvrnami“ byli bychom prodávali ještě dlouho, kdyby nám to byl dvorní rada nepřetrh'. Povídal, že je to „reliquienschändung“ Ještě dobře, že neřekl „kirchenraub
Janeček Janečkův Praha Plzeň
10 article
Snadná pomoc- Napsal Bořek Nětjn. O svatojanské pouti šel jsem s „poutníkem mladým Pomerančem, na Hradčany přes želez- nou lávku. Povinný obolus za pěší převezení na druhý svět jsem vtiskl šlechetnému výběrčímu velkomyslně i za přítele, který ostatně poprvé otvíral oči na vzácnosti milované zlaté Matičky a to důkladně otvíral. Nic mu neušlo, ba ani, co mu ujíti mělo, protože milý přítel Pomeraně čítal teprve osmnáct jar; na tuto kůpku let byl zvě- dav tolik, ze často jsem ani neodpovidal na jeho otázky, pamětliv pořekadla: málo zvídej a budeš dlouho živ. Co jste mu to dával, dovolte, otázal se přítel zpozorovav, že platím. Dva nové, a zde držte klo- bouk, fouká na mostech. — Nač to, dovolte, vybírá? — Mostné, za osobu krejear. — Děláte si ještě výlohy se mnou. — Rádo se stalo. — Chápavý přítel Pomeranč si zapamatoval mostné a na druhém konci lávky obratně veska- moval výběrčímu do ruky dva krejcary, abychs nedělal s ním výloh. Výběrčí šetrně poučil přítele o přílišné jeho horlivosti, poznamenav, že z chůzi po mostě už zaplatil. Poctivý Pomeran se bránil, že nikoliv. Tak to zaplatil za vás tady ten pán, odvětil s milým úsměvem výběrčí. Nu, pojďte, půjdeme po starých zámeckých schodech, odkud uvidíte Prahu v celé její kráse, potom půjdeme do chrámu sv. Víta, odtud n „Vikárku“, kde při výtečném plzeňském pan Brouček unášen býval na velmi nepřístupné výlety.
Bořek Nětjn svatý . Vít Hradčany Praha
11 article
A, dovolte, proč se platí mostné, přerušil mne krajan. — No, je to jakási daň, zvláštnost města Prahy. — A jak, když zde táhne vojsko — Přes tento most vojsko nechodí, a vůbec uni- formy mostného neplatí. — A jak, kdybyeh krejcaru neměl? — Snadná pomoc! Šel byste tamhle přes kamenný most, tam nevybírají. — Snadná pomoc! Jenom dvě slova, snadnose řeknou někdy a někde, asi tak, jako „za šest píva, ať to stojí, co chce“, ale. — Jsou věty hlavní, na př. „snadná pomoc“ a jsou věty vedlejší, podmíněné, zvratné, příčinné, začína- jící různými slovíčky, více méně pitomými, jako „kdyby, ale“, a ta slůvka vysvětlí na konec, že celá hlavní věta nestojí za nic. Tu snadná pomoe stává se mrzutou historií, z mostu místo mostu hotová propasť, Macocha .. Byl jsem v Drážďanech. Po všech mostech nad Labem se klenoucích chodili jsme bez- starostně, ať cinkaly v kapsách marky, nebo tam bylo ticho hrobové. Klidně vyprovázeli jsme své z nejmilejších (mívali jsme jich vždy více) ze Starého města na Nové, neobávajíce se, že na- přáhne u mostu živý automat ruku ochotnou, aby rytíř osvědčil lásku a galantnost nejen prázdnými slovy, ale i hamižným mamonem. Nebývalo toho. nevšímali jsme si ani, že jdeme nad vodou, ni- kdy nepamatovali na troníčky mostného, nikdy nevyrušily našich poetických, roztoužených slov- ních perel banálně prosaické upomínky vý- běrčích. Jako letí racek a vlašťovka sem a tam, i my, přikovanci k této hroudě zablácené, pře- óíhali sem a tam, nestarajíce se, máme-li, čili nie. „Zejtra přijedu za Tebou do Drážďan, ček mne o 143. odpoledne v Podmoklech. Na zdar Jindra,“ četl jsem na lístku, jejž mně listonos byl podal.
Jindra Praha Drážďany Podmokly
12 article
Dobrá. — V srdci radost, že sejdu sep dlouhém čase s bratrem, v kapse tolar, s vě- domím, že bratr doveze více, přišel jsem ráno na přístaviště, koupil lístek I. třídy za marku a 50 troníků a plul vesele na příjemném parníku k nehostinnému, mrazivému „území uzavře- nému“. Po poledni jsem vystoupil v Děčíně, kd jsem se občerstvil, pokud trosky majetku do- volovaly, a za poslední groš (desítifenik) koupil virzinku. V srdcí radost, že setkání s bratremje tak na mále, v náprsní kapse hrdě vyčnívajíeí viržinku, zamířil jsem kroky k novému mostu „císařovny Alžběty“, spojujícímu Děčín s Pod- mokly. Náladu moji nikterak nerušilo, že ne- mám ani findy, vždyť snadná pomoc, až přijed vlak a bude zde za chvíli. — U mostu dostavilo se k snadné pomocit nešťastné slovičko „ale“. — Naskytla se překážka, nevlídný muž, jen kategorickým způsobem žádal mostné. Mostné Kde já si kdy vzpomněl na peníz mostného? Jak se dostanu na druhou stranu? Dát se převězt p loďce, stojí peníze, přeplavat nejde, lítat n- umím... A vlak už kdesi hučí... Jestli ujed, mohu jít do Drážďan pěšky. Hledal jsem chvatn po všech kapsách krejear, nějaký snad zapome- nutý, třeba falešný, ale kde u studenta čekat hledat zapomenuté ponízel Co teď? Říci, že nemám drobných? Hloupá výmluva. — Dovolte, nemám ani krejearu, pustt mne zadarmo, mám nejvyšší čas k vlaku, nesm mně ujeti, obměkčoval jsem výběrčího. Cerberu ale mínil, že mám-li na vlak, mám i mizerný krejear na most, že by to každý mohl a ostatně nedá prý zo sebe dělat bláznů. — Děčínský zá- mek s celým příslušenstvím za krejcar, mysli jsem si a hledal znovu bídný mamon, až jsem se potil. A zase hučel kdesi zlopověstně vlak ..
Alžběta Cerber Děčín Drážďany
13 article
Výběrčí klidně stál a vybíral krejcary, jichž sloupky u okénka budky vyzývavě na mne hle- děly. Co jen dělat?! Nějaký vlak vjel po na šich kolejích do nádraží. To je on, ještě čas, než vykonají celní prohlídku. Uteču, ať mne chytá necita německá. Vlak ujede, a já budu v Děčíně bez krejcaru... Proč jsem si kupoval za poslední peníze tu viržiku!... Viržinka! Po- platím ho viržinkou. Poslouchejte, pane (měl jsem chuť říci da- rebáku), zde málo viržinku a pusíte mne, musím už. Strčil jsem mu viržinku a pelášil co nohy stačily k nádraží; příběhl jsem uřícený, propo- cený a přímo čekárnou na perron. Ale tam za- chytil mne portýr a žádal lístek. Přímo jsem zkameněl. Já se jen podívám, jestli nečeká venku brat. řekl jsem bolestně. Musíte mít na perron lístek. zde je, šesták za něj, odvětil zhurta portýr. Já a šesták! — Zatmělo se mně před očima, vlak jako ve snu zapískl, vozy narážely o sebe, lo komotiva oddechovala, dvéře u čekárny zamy- kány ... Byl bych křičel, ale neměl jsem nějal síly. Když jsem se vzpamatoval, byl vlak pryč. portýr pryč, 1/43. pryč, naděje, lehká pomoc já pryč, celý pryč zlostí. Hrom do mostu, hrom do chlapa, do portýra, do všeho. Co teď? Chodil jsem po čekárně, vy- hlížel z oken, ale nikde nikoho, ničeho. Vyšel jsem na chodbu. Rozmlouvali tam dva železniční dělníci česky. Sel jsem za nimi a vypravoval že mně ujel vlak do Drážďan, kdy jede příští ještě něco jen tak. Ten vlak, co feď přijel, nejede dál, jen sem pravili mně dobráci. Bratr měl s ním přijet do Drážďan a čekán jej zde. To bude mýlka. Pán asi vyjede o 1/43. hod z Prahy rychlíkem a sem přijede o 5. hodině neměl by jinak spojení, to bude mýlka, bude jistě, buďte bez starosti. Také jsem tak jezdíval, ale když psal, ž přijede do Podmokel o 1/43., tedy jsem věřil Děkuji vám, vlastenci, děkuji.
Děčín Drážďany Praha Podmokly
14 article
Prosím, psaní, to bude mýlka, to pán při jede rychlíkem, sedá teď v Praze. Potěšili mne sokolíci. Hned byl bych dal každému na pivo ale, nu, ale — — Mám je rád ty prosté lidičky; mluví česky, ne ohlížejíce se na nezdvořilé okolí. Mám tě rád mluvo česká, všude, ale tam nejraději, Popelko v oloupeném kraji! V chudobném se tajíš šatě doma u krbu ti nejvolněji, ale jsi krásnější, při- tulnější, něžnější, než nafintěná, nadutá družk tebe nenávidící, ubíjející. Kdo k tobě se hlásí otevřeně, je nezištný hrdina, a ty čekáš, víš, že přece přijde princ, jenž tebe učiní dobrou, šle- chetnou paní, kde dosud jsi pastorkyní. Leč ne- bude to prine z nádherného zámku, jako je ten zde naproti nad Labem, ale rek z chýže třeba doškové. Pookřál jsem velice na duchu, byl skoro vesel jsem, bezstarosten. Co zatím počít ty dvě hodiny? Nejraději šel bych se podívat do děčínských skal, ale tam mám přístup zakázán. Viržinky už nemám, abych mostné zaplatil, a na krejear ani nechci myslet. Půjdu Podmokly, kam mne oči ponesou. Mo- stům, budou-li tam, budu se uctivě vyhýbat. Je to ale móda v tom drahém Rakousku! Kam se člověk hne, všude platit a platit, přes mosty. na perrony, na záchodky. Až se mně udělalo na nic při posledním slově. To by tak ještě scházelo, nemít ani krejearu a dostat bolení. T je luxus pro majetnou třídu, my nesmíme ani pomyslit na podobné extravagance. — Mám hlad, žízeň, kouřil bych! Ten chlap u mostu si asi viržinku libuje; byla taková krásná, žluťounká. Ať po ní čtrnáct dní kašle, mizera mizerná. Kdo také jakživ slyšel, platit viržinkou mostné Kdybych měl na mostné, zašel bych si za ním a pověděl mu, ale takto je krytý; nemohu přes most, kdybych tam měl poklad najíti. Co bych
Praha Podmokly Rakousko
15 title
Ypsilon.
16 article
mu dal nyní? Nůž, cvikr, legitimaci, boly? Nejspíše vestu, nebo punčochy, těch bych po- strádal nejlehčeji. — Jak ten výlet dopadne Jestli bratr nepřijde, zmešká-li vlak — — A hlava se točí, vzpomenu-li na to! A hlad a žízeň! V pravo hospoda, v levo hotel, před očima restaurace, u huby uzenáři a hokynáři, v kapse vzduch, o nějž dýchající poplatníci ne- stojí, v žaludku žabí koncert, v ústech sahara, v hrdle jakýsi tvrdý „špunt“ a ne a ne ho dostat dolů. Pryě odtud, za město! Spěchal jsem z muk Tantalových. To území je věru peklem pro českou duší. Býti mezi če- ským lidem, zajdu do domu a pohostí mne, ba na cestu dají. Zde leda bití bych dostal. — Tam- hle je pumpa! Sláva, aspoň ten špunt dostanu z hrdla. Voda je nejzdravější nápoj k mytí, ale co dělat, když v kapse mám jenom nůž s klíčem. Tahám za držadlo, nic, tahám dlouho, zase nie. No, nemusím do nějakého otvoru napřed hodit, čeho nemám, aby nezdravější nápoj vytryskl? Nebo je to pumpa německá a nevydá vody, že jsem Čech, či vystavěna a zřízena jenom pro- Čechy? — Nechť, půjdu dále. Kolik je hodin? Ano, hodinky mám ve správě, ačkoli jdou na minutu. Bude asi hodně, dlouho už chodím. Půjdu tam ke skalám ještě, aspoň mne nebudou strašit hostince. — Zatracené horko i s tím špuntem v hrde! Kdybych měl aspoň nezralou švestku, kousal bych do ní a přinutil žlázy sli- nové, aby vydaly, co jim fysiologie rozkazuje. Podráždím je uměle.
Tantalův Čechy
17 article
Sedl jsem si — rozumí se v „duchu“ — do stinné zahrady a objednal telecí ledvinu se salátem a sklenici čerstvého, studeného piva s bělounkou pěnou nad perlící se zlatou žlutí; napřed jsem se napil, abych spláchl špunt, potom nabral sousto křehkého chladícího salátu, na- močil dobře v octě, snědl a zase pil labužnicky dlouze... Okolo hrčel vůz — to už opravdu — zvířil spoustu prachu, který mně pootevře- nými ústy obalil jazyk a nasedal na patro. — Půjdu k Labi, tam bude chladněji, bezpraší. V městě jsem viděl, že je 1/44. hodiny. Jak se ten čas vleče, ještě půl druhé hodiny! Kdy- bych tak našel šesták, jaké by to bylo bohat- ství! Půl litr piva a portoriko, na viržinku by scházel krejear. (Kolik takový pitomý peníz na- vyvádí hlouposti!) Městem šel jsem zase jako voják ulicí kdysi: všichni mužští si pokuřovali, jakmile jsem nakoukl do hostince, zrovna si hosté přihýbali, nebo spokojeně žvýkali. Hlava mně hořela... Samaritána, brachu, nenajdeš, spíše úšklebek, jsa bez peněz. Hned bych ten svět rozšlapal, kdyby byl jako jablko! Beztoho nikdo na něm není spokojen, každý chce více, mnoho peněz, dře a bije se jenom o peníze, zdraví, život pro ně obětuje, jimi se vyvyšuje, pro ně bližním opovrhuje. Nikde štěstí, nikde klidu, jenom tam na ostrůvku kdesi na Dunaji. po němž toužil, kde našel štěstí Jókaiův „zlatý muž“. Život bez peněz, krásný, volný, společen- sky urovnaný... No, byl-li by ale tak pěkný. jako mám zrovna já, děkuji nechei! Tam jde proti mně slarý žebrák, raději se vyhnu, ať vi, že jsem chudší, než on... Stačil by jediný ha- mižný, měděný krejear, a šel bych rovně, ne- oslyšel bych hlasu prosícího, lehká by byla po- moc, ale, kdyby ..
Samaritán Jókaiův Labe Dunaj
18 article
Přišel jsem K Labi. Parníky nákladní, osobní, řetězové lodi, vory pohybovaly se na řece, všude shon a ruch. Zrádným Labem nazval tě Kollár. Odvádíš nám vody našich řek, krá- lovská Vltava činí tě splavným, abys za to ne- příteli užitek přinášelo, nám více škody působíe. Přišel jsem se k tobě ochladiti, snad mi toho neodepřeš. — Odpíráš, co dělat? Horko je zde také, prachu, kouře a čoudu více, než jinde. Nu, už to vydržím na nádraží, aspoň si sednu, od- počinu. V chodbě nádražní na lavičce oddal jsem se klidu; až vlak přijede, dám si bene: dvě skle- nice piva, šunku a víržinku, lepší než jakou jsem zaplatil tomu vydřiduchovi mostné. Jistě to byl veterán —— nemám rád veteránů. Ještě tři čtvrti hodiny. Půjdu se podívat na jízdní řád, kde asi vlak je. Vstávám, ale bolí nohy. Eh, seď, povídám si, vlak přijede, ať je teď kde chce. A nepřijede-li bratr? Nač na to teď myslet, času dost. Proč by ti psal, že přijede, kdyby nemínil! Dobře řekli ti dva sokoli, že se pouze zmylil. Jak se dostaneš na perron bez šestáku, bez lístku? Lehká pomoc? — Nepustí tebe, chlap ošklivá. Budu hledět oknem, bratr vyjde z vagonu, bude po mně pátrati, najde mne a je dobře... Ale jestli vlak stane mimo můj do- hled s vagonem bratrovým?.
Kollár Horka
19 article
Už jsem byl jako opilý únavou, přemýšle- ním a hladem. Podřimoval jsem z toho, a tak nadešel rozhodný čas. Postavil jsem se k oknu v čekárně a čekal jako na ortel života či smrti. Jenom ať vlak nestane daleko! Nohy se pod mnou třásly, v hlavě jsem měl jakoby písek. Zvon zazněl (tehdy se ještě zvonilo) za chvili zachvěla se půda, a rychlík se sykotem a hvíz- dotem vjel do nádraži. Dvéře se otvíraly, okna byla spuštěna a v jednom objevil se bratrův obličej. Vylitl jsem z čekárny jako střela a rázem octl se u bratra. Honem mně dej šesták, přivítal jsem jej vesele a napřáhl ruku k oknu. Bratr se sice po- divil tomu pozdravu, ale šesták mně podal, který ihned putoval do ruky za mnou se ženoucího portýra. Nasycen, napojen, fešáckou víržinku z Prahy v ústech usadil jsem se pohodlně ve voze a po- věděl krátce, co se mně přihodilo. Když jsme jeli kolem děčínského mostu, od plie jsem si odplivl a vštípil si do paměti, abych nikdy v městě nechodil bez krejcaru. Po- moc je snadna jenom na venkově, v městě jen s penězi.
Praha
20 article Paní professorová také řeční Črta z mladé domáenosti od Julie V la s á k o v ě.
Paní professorová také řeční Črta z mladé domáenosti od Julie V la s á k o v ě. —— — pan professor odešel a paní pro fessorová plakala. To bylo nyni u professorů na denním po- řádku. Pan professor, aby neodcházel jenom tak vymýšlel si pokaždé nějaký důvod. Při tom pa- ničku pokáral, zmínil se tak mimochodem o pant tchyni, aby paní professorová byla co nejurčitěji přesvědčena, že jen ona a nic jiného jest při- činou jeho nestálosti u domácího krbu.
Julie
21 article Tak stál jednoho večera po večeři (která mu
Tak stál jednoho večera po večeři (která mu znamenitě chutnala, neboť paní professorová byla již těžkosti prvních začátků překonala a stala se výbornou kuchařkou) u skříně, a dělal, jako by hledal župan. „Kde pak jest zase můj župan?“ tázal se přísně. „Ovšem — můj župan jest vždycky až na nejzazším hřebu a já se musím, chci-li jej do- stati, prodírati tuctem jupek a sukní — Pan professor sice už v poledne tajně župan na zadní hřebík pověsil — ale o tom panička nevěděla a proto seděla v koutku pohovky, hle- děla smutně na muže, přemitala, kam se asi ne- štastný župan s krajního hřebíku, na kterýž jej ráno sama pověsila, poděl — a mlčela. „Nu, kde jest župan? To jest hrůza! Kdy- bych se roztrhal, prosil, klel, vždy jest to stejné — mé věci nikdy nejsou na místě! Co pak mě má doma držet, nemám-li pražádného po- hodlí? Paní professorové se zalily oči slzami a ona tiše přitiskla šáteček na obličej. V tom okamžiku se domácí skřítek pověsil panu professorovi na šosy a šeptal mu usilovně: „Pošetilče, zůstaň doma! Kde pak nalezneš po- hodlnější, útulnější místečko, než po boku své mladé, hezké ženušky tamhle na pohovce, kde trpělivějšího posluchače, láskyplnější obsluhy? Hleď, ona pláče . ..
22 article
Ale pan professor setřásl skřítka se šosů a zanaříkal si: „Už zase slzy! Ovšem, jak byste nepla- kaly! — Maminky vás, milé dcerušky, příliš rozmazlují, ničemu vás nenaučí, školy nevště- pují vám také, čeho my mužové ke svému štěstí nevyhnutelně potřebujeme, a když pak vás život do své drsné školy pozval, máte jenom slzy! — Slzy — ó, já bych se zbláznil!“ a pan professor vjel si trochu divadelně oběma rukama do „Po všem a po všech se opičíte, ale abyst hloděly napodobit matky, jak ony doma se či- nily, aby muž měl pohodlí, a nomusil se šplhat po podlaze, aby našel domácí střevíce a nemusil rýti hlavou v šatníku, aby objevil župan — to vám ani ve snu nenapadál“ Pan professor umlkl — od pohovky se nesl přidušený povzdech ke skříni, kde stál, tváře se, jakoby chtěl měnit kabát za župan. „Chtěl jsem zůstat doma, ale župan jste mi někam zašantročily, s tebou není řeč a proto ra- ději půjdu — A pan professor odešel a, paní professo- rová pak — plakala?
profesor
23 article
Nikoli! Hledělo na dvéře, za nimiž pan manžel zmízel, neboť skřítek vyskočil na opě- radlo pohovky přímo za hlavou paní professo- rové a šeptal jí do ouška: „Jak pak to tvůj manžel řekl? Abys na- podobila maminku, aby měl tak, jako tvůj ote doma pohodlí a netoužil po hostinci? Tak ně- jak to bylo. Ty jsi přece všechny cnosti své matky si osvojovala. Co zde Baruška není, z tvého muže se stal věčný nespokojenec a skoro tyran, vzpomínalas neustále na každý krok své matky a snažilas se dělat vše tak, jako ona dělá- vala. Máš pořádek, máš pohodlí, jsi stále doma, naučila jsi se spořit i vařit a nic není tvému muži vhod! — Nic nepochváli, všechno jenom haní. Dema se nezdrží...“ skřítek polekaně odskočil, neboť paní professorová se rychle vzpřímilaa pronesla nahlas rozhodně: „Ano! Když mám napodobit maminku a ty's nepozoroval, že už tak činím, udělán. tedy všechno, jako ona dělala. Když ji tatínek něčím zamrzel, tak mu to řekla. — To já jsem napodo- bovat nehodlala, ale když to má a snad i musí být, tak se o to také pokusím. Však už mne leceos na tehe mrzí, milý muži, a proto ti to tak řeknu!“ Paní professorová chodila pak pokojem. Neklidně, s planoucími tvářemi. Mluvila pro sebe dlouho do noci. Vyznívala jenom jedno- tlivá slova, jako „zneuznání“, „tyranství“, „po- žadavky“, „zklamání“ a podobné. Před půlnocí stoupal pan professor po scho- dech ke svému bytu. Paní professorová stála, o stůl opřena, muže svého očekávajíe. Srdeeji bouřlivě bilo a všechna se chvěla, když muž,
Baruška
25 article
tichounce, aby ji neprobudil, otevřel dvéře. S kloboukem na hlavě stanul, udiven, na prahu. „Co děláš?“ Proč nespíš?“ ptal se nejistě. „Protože chci s tebou mluvit!“ zněla od- pověd. „Ah!“ zvolal pan professor a podivením otevřel oči a trochu i ústa. „Ano, chci s tebou mluvit! Tak jedná pro- fessor? Vychovatel mládeže? Denně přicházi o půlnoci domů z hostince, druhý den je mrzut, nevyspalý a počíná si tyransky vůči své ženě a nemá slůvka uznání pro všechno její snažení? Hašteří se s ní pro pohozený pantofel neb proto, že župan visí na jiném hřebu, než jak on si právě přeje, jakoby jenom na těchto včcech manželská spokojenost závisela! To je ta láska, kterou jsi mně sliboval? Musila bych volmi lito- vati, jak jsem se v tobě zklamala, kdybych se- netěšila nadějí, že se zase poznáš! Nepoznáš-li, pak vím, co mám dělat! Kdybys byl přístupen citu — vůbee kdybys přemýšlel, musil bys shledat, že já s ta- kovým jednáním spokojena býti nemohu, a že- mám tisíckrát více příčin utíkati z domu, než co ty si jich vyhledáváš, abys utekl do hospody.
Musil
26 article
Ale dnes — dnes to bylo naposledy! My- slíš, že nepozoruji, jak jsi se tam zkazil? Nejsi ani stínem sama sebe, jakým jsi byl, když jsi za mnou chodil. Tenkráte jsi měl neličený obdiv pro každou háčkovanou kraječku a byl's vděčen za každý přišitý knoflíček k rukavičce. Tenkrát se ti moje málomluvnost líbila a plakala-li jsem, když jsi odjížděl, líbal jsi mi slzy s očí. Ale ted? Ani slovička uznání za veškeru mou snahua pláču-li, utikáš z domu — že pláču a mlěím. Takový muž — si nezasloužil, aby ho žena ctil a milovala!“ Pan professor padl na pohovku, ruce mu klesly a klobouk spadl do týla, „Takový muž nezaslouží, aby byl ctěn milován,“ opakovala paní professorová, „a já — já — vůbec ty jsi dnes způsobil výjev proto, že- nevisel župan na krajním hřebu — ale já ti pra- vím, budeš musit býti spokojen i s tím, nebudu-i tvůj župan ve skříni vůbec trpětil!“
profesor