ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 353955d0-7630-11dc-94a6-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 22 celkem · entity: person 35, place 6, work 2
1 masthead
25. října 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 294.
3 masthead
Strana 9.
4 article Kterak přišel a odešel Bobeček
Kterak přišel a odešel Bobeček (Povídka jen pro mtádež) Za krásného jarního jitra zaslechl jsem pod okny svého venkovského baráčku směsie chlapeckých, skoro ještě dětských hlasů. Ne- jeden byl mi povědom. Ozýval se předevšín synek milého souseda listonoše z prava, ozýva se synek bodrého souseda zedníka z lova, malý horlivý čtenář. Jiné hlasy zasahovaly v debatu ale vyrozuměl jsem ze všeho, že středem pozor nesti a nejdůležitějším řečníkem je synek listo nošův. Vyznívalo to z jeho kategorických povelů nebo odporů, z jeho bránění a okřikování, jakož i z jednollivých oslovení, k jeho osobě směřují cích. „Okaž ho!“ — „Doj mi ho!“ — „No ta) půje S počátku byl hovor tlumený, tajnostný, ale čím dále více se rozjařoval. Bylo zjevno, ze v malém tom shromáždění drobotiny z celé naší uličky běží o cosi kromobyčejného, s čím se hošici nesetkávají denně. Rozčilení vzrůstalo Listonošův bájil cosi jako svůj majetek nebo snad náhodnou kořist, ale již se zdálo, že ostatn na něm chtějí vynutiti násilím, co nechce dáti okázati nebo půjčiti dobrovolně. Děti právě jak velmoci sdílejí zásadu, že „moc jest právo“ Rozčilená debata, která již již hrozila vy puknouti zcela prostou rvačkou, vzbuzovala moji zvědavost. Ale nechtěl jsem vyhlédnout z okna, abych zástup malých sousedů neroz Plašil. Tu se ozval hlas „Co za něj chces? Byl to hlas mého nejmladšího, kterého živ hovor vylákal k účastenství.
Plašil
5 article
Touto otázkou nabyla záležitost praktickéh řešení. Co za něj checš — znamenalo nabídku podlání. Ostatní domáhali se jen podívání, půjčen do ruky, a snad by s tím byli utekli. Ale z téli otázky kymulo zpeněžení, výměna. A sobectv dětí umní si vážiti věty „něco za něco“, zvlášt nemá-li síly dost, aby svou držebnost za všee okolností vlastníma rukama uhájilo. „Tu píštalu mi dej!“ zněla odpověd. Skutečně, můj nejmladší měl nějakou píšťalu. Nastalo krátké vyjednávání, a brzy jsem tušil, že partyka je zkoncována. Výkřiky chlapeů ostatních zmlkaly, ozýval se jen hovor listono šova a mého. „Neupusť ho,“ napomínal prodávajíci „Nekouše?“ tázal se můj. „Ještě nemá zuby,“ zněla odpověd. „A co žere?“ tázal se můj. „Co mu dáš.“ Z čehož vyplývalo, že běží o nějaké zvíře Rada v příčině potravy byla přece jen velm neurčita. Pokud vím z přirodopisu, nežere každí živočich vše. Kanár by při kemení telccími řízky pošel hladem, pes nemá smyslu pro semenee Kočka sice labužnicky požírá obyčejné i zlaté rybičky, ate nikdy jsem jí noviděl chiroustnt pomoranč. Ozvaly se kvapné kroky k domku, vral vrátka, kroky skřípěly po pěšince zahrádky, nej- mladší můj nezdara kradl se tiše domů, nesa vypartykovanou kořist. Listonošův uháněl kamsi s píšťalou, ostatní mládež dala se za ním.
6 article
Dokončiv práci, vyšel jsem po chvíli d- světničky při kuchyňce. Jediný pohled na členy rodiny přesvědčil mne, že se něco událo. Kluk odvrátil se rychle od čehosi a mrskl po mné úkradmo očima. Jeho výraz jevil nedobré svě- domí. Dcera horlivě přebírala čočku, jakohy v tom okamžiku na nic jiného ve světě ne- myslila. Matka se vyhnula jakékoli otázce od- chodem do kuchyňky. Vše jako vždy. Ať se stane cokoli, ať vám přinesou pod střechu, co kde najdou: táta, přednosta domácnosti, dovída se o všem nejpozději. Hlavně teprv tehdy, když je z toho nějaká mrzutost. Nanesl mi kdysi nezdara do chalupy sala mandrů a dvě užovky, slova nikdo neřekl. Až večer, když jsem ulehal a na své zděšení nalezl v posteli hada a dva salamandry, kteří se z vězení dobyli a po všech koutech rozlezli zvěděl jsem o nekoncosované menažerii. Jindy se mi rozletělo po chalupě hnízdo čmeláků, zas tepry večor. Hoňte to pak! Mám všechne zvířátka rád, ale rád o nich taky vím, aby mne nepřekvapila nepřipravena. Tentokráte brzy jsem zvěděl, oč bylo po okny partykováno. Pod židlí, na níž nejmladší seděl, shléd jsem košík od zeměat, vystlaný hadříky, a v ko šíku choulilo se cosi jako hrst koudele. „Vstaň!“ Váhavě se nezdara vzehopil. nzt „Podej mi ten košík.o Měl se k tomu, jakoby ho za vlasy táhl. — Chopil jsem se košíku, prohlížel jsem. Hrst koudele nehýbala se, „Co je to Žádná odpověd.
7 article „Kdes to sebral?“ nsre
„Kdes to sebral?“ nsre Mlčení trvá. Teď se vrátila matka z kuchyňky, nebo uznávala, že někdo musí promluvit. „Dej pozor — je to zajíček...“ Sábl jsem po koudeli.: Malý, stočený chuchvalee šedivé srsti, dlouhé- slechy na břbí tek jako přilíplé, ocásek jak náprstek, čtveri drobných nožiček, tlamička na tré rozeklaná stále, jako nervosně se pohybující, očičk tmavolnědá a bázlivě mrkající. „Zajíček?“ Pohladil jsem zvířátko, ktéré se schoulilo ještč víc a zarylo hlavu mezi přední nožky. Bylo to nemluvně, cucavé nemluvně, polito- vání hodný tvor, buď matce uloupený anebo vů- bee předčasně osiřelý. Snad zašla matka střel- nou ranou, snad ji zadávil potulný pes. Ale tu tedy bylo robě, vzdálené rodiště svého, domova přirozených ochránců. „Kdes to sebral? „Listonošův je našel v lese. „A proč ho tam nenechal? „Vždyť by pošlo. Pravda, takové mládě bez matky bídně zahynulo. Zajiček! - Osudný nález a osudný majetek. Je mi známo, že zajíc není hovádko domácí a že ho krom oprávněného majetníka nikdo nemá pře chovávat. Nemohl bych se vymluvit, že je z mého revíru, neboť k mému baráčku žádný revír nepatří. Nesmímzdvihnouti ani zajíce nartvého, který postřelen kdesi zalezl a doko- nal. Vrány ho mohou sežnati, já však ho nesmíuu „nalézti“. A tu je zajíe živý, o němž vědí hoší z celé ulice. Možno, že do večera tu bude prohlídka. Zítra jistě. — Nesmírné rozpaky se mne zmoe- nily. Jodiným východištěm z té tísně by bylo. abych zajíčka sebral a odnesl do lesa. Ale so z něho bude? Přepadne ho tam tchoř, kuna nebo lasička, udolá jej dravý plák.
Zajíček Vrána Jodiný Zajiček
8 article
Je tak měkký, teplý, chvěje se sírachy srdéčko mu úzkostí bije. Choulí se mi v dla- ních a vyčkává smrtelnou ránu. Hladím drobečka, mazlivě k němu promlou vám. Zdvihl hlavičku, zamžoural po mně. Ty tedy mne nezabiješ? mluvily ty oči. Dostal mléka, ale neuměl chlemtati. I ne zbylo než omáčeti prst v mléce a podávati mu ho jako cecík mateřský. Zajíček olizoval prsl. a tak jsme jej střídavě krmili. A bylo mu dáne jméno Bobeček. Bobeček byl učelivý. Za dva dny chlemta mlíčko sám, olizoval se, utíral si předními běhy ústa, pročisal si kníry, nepřetržitě pohyboval směšným nosíčkem, vztyčoval slechy — a po- jednou nás nesmírně rozradoval. Začal „paná- čkovat“ a hopsat po světnici. A když jsme mu odhrouli rozeklaný hořejší pysk, spatřili jsme růžovou dáseň a dvě řady bělounkých, ostrých zoubků. Za týden milý Bobeček okusil křehkého lu pení salátového — a nechal mléka. Přestal být kojeňátkem, stal se mladíkem. Byl zachráněn před smrtí hladem a jali jsme se vychovávati jej, aby slušně obstál v lidské společnosti. Ne- boť měl jisté nectnosti, které sice posud byly snesitelny, ale při rychlém jeho dospívání mohly nabýti rozměrů, že by nebyly žádnou ozdobou domácnosti. Seznal jsem na velikou radost, že i v tom směru jest učelivý, že nen takovým „jankem“, za jakého bývá vyhlašován. a pečlivou výchovou a snad i vrozenou schop- ností brzy naučil se vykonávati jisté soukrom záležitosti na místě určitém, pro něj zvlášt upraveném.
Zajíček
9 article
Objevilo se, že má i smysl pro zvuk slova. pro vlastní jméno. Nebo ať byl kdekoli pod po- stolí, pod pohovkou, skříní, jakmile se ozvalo hlasité „Bobečku!“ — milý Bobeček přihopsal až k nohám a očichával je. Věděl ostatně, že mu tu pokaždé kyne nějaký mlsek. Mijely týdny, Bobeček vyrůstal v statného chlapíka, a když jsem pozeroval jeho tělesný útvar, vznikala ve mně pochybnost, že je t zajíc, a nabýval jsem přesvědčení, že to vlastně lesní, divoký králík. A byl to skutečně králík lesní, s hustou, šedivou srstí, těla mnohem útlej- šího i kratšího než zajíc. Toď panáčkoval celé dny, stříhal ušima klepal zadními běhy o podlahu jako paličkami rozbihal se skotácky po světnici, dováděl ne zbedně a náhlým skokem vymrštil se na po- hovku, kde se mu nesmírně líbilo. A byv se hnán, chvíli se kolébal po podlaze, ale jakmile se mu zdálo, že jest nepozorován — konem, poznovu se vymrštíl nahoru a pohodlně, zálibné se roztáhl v koutku pohovky. Ode dne, kdy po- znal tento kus domácího nářadí a poprvé se na něm vyválel, nechtěl již spáti ve své bedničce za kamny, třeba že taky měkce vystlané a teplé. A dovedl se i přetvařovati, taškář. Pokud jsme večer seděli ve světničee vedle kuchyňky a ho- vořili, četli nebo hráli filky, tvářil se, jakoby ve své bedničce pevně spal. Ale jakmile jsme zhasili lampu a odešli do ložnice, sebral se milý Bobeček a cupy, cupy, zamířil k pohovce a potmě se na ni vyšvihl. A časně z rána na- lezli jsme jej schouleného v koutku, těsně př opěradle, a ještě vyspávajícího.
10 article
Pobyt na venkově byl nám toho léta zá- sluhou Bobečkovou dvojnásob milý. Stalť se šedivý lesní králik miláčkem celé rodiny, byl jako naším nejmladším dítělem. Za naší matkou. která ho nejčastěji krmila, cupával od rána da večera, kamkoli se vrtla, a když usedla k šití. poskokoval ji u noh, panáčkoval, myl se. Jaké to bylo žorlovné podívání, když si otíral ústa. protahoval kniry, když se předními pracičkami jako rukama popadal střídavě za slechy a pro- tíral je pečlivě, jakoby je kartáčoval. Neboť či- stoty dbal velice a mohl býti vzorným přikladem nejednomu školáku, kterého aby k umyvadlu honil. Když byl zaměstnán úpravou hlavy. drbaje ji se všoch stran a česaje skoro jako kadeřník, pohlédl jsem významně na našeho nejmladšího nezbedu a říkal jsem: „Vidíš, Bo- bečka nikdo nemusí nutit, aby si krk a hlavu vydrhl, aby se dokonale pročesal. Je mu to při- rozenou potřebou a koná to trpělivě několikrát za den!“ — Myslím, že v takovýchto okamži- cích malý nozbeda skoro litoval, že Bobečka do stavení přinesl a živou výčitku si v něm vy- chovával; myslím, že na něj v takovýchto chví- lích zanovíral. Avšak žel, že Bobeček nezůstal malýma drobným, jakým byl prvého dne, ale že vyrůstai a mohutněl. Již dávno se nevešel na dlaň, ba ani na obě, a již taky nesedával tak trpělivě mazlivě na klině. Byv uchopen, vyzdvížen a po- sazen, chvíli vydržel, ale pak náhlým skokem vymrštil se a utekl. A s přibývajícím věkem jeho objevila se i jiná nectnost. Bobeček počal kousati.
11 article
V nejútlejším mládí olizoval vděčně prst omočený v mléce nebo v cukrové vodě. Pozděj povrhl sladkostí a rád lízal prst, omočený v soli Avšak po několika nedělích bylo již neradn podati mu prst, neboť Bobeček zcela upřímné stiskl, hryzl, že až kůži prokousl. Dětství jeho pominulo, stával se malým divochem. Taky jeho drápy zmohutněly a Bobeček zkoušel silu jejich na povlaku pohovky, jejž drásal s nepo- chopitelnou zálibou, i zuby do něho zatínal mnohou širokou ránu mu způsobil. Nejvice však pronásledoval služku, která jej často zbytečně pokoušela a jednou dokonce i nějakým zbloudi- lým kotětem ho postrašila. Držela je sice, ne- pustila ho na králíčka, ale Bobeček ztrnul tehda jako zkamenělý, zježil srst a jako magentisován upíral vyjevené zraky na malou šelmu, která ve velné přírodě nenáleží k jeho přátelům Toto postrašení mělo za následek, že se s Ka- čenkou nesmířil do posledního dne, jejž pod naší střechou strávil. Když vyrostl a nabyl sil- ného chrupu i drápů, běhával za ní, popadal ji za sukně, rval je, i do bosých nohou Kačenlu
Ka
12 article
hryzál. Měl tedy i pamět, jak se zdá, a nezapo mínal utrpěného příkoří. Léto se schylovalo, nastával návrat do Prahy. V rodinné radě bylo po několik večerů uvažováno, co s Bobočkem, naším miláčkem. Takovýmto tvorům Praha nesvědčí. Strýc H - loubek, jenž nás jednoho večera navštívil, vy tasil se s radou zcela stručnou a nelidskou: „Popadněte janka,“ povídal, „sekněte ho za uši a upečte ho. To je nejkratší.) Myslil to docela vážně. — O, vím, že di- voký, lesní králik je pochoutka znamenitá, lepší než mnohý jeho příbuzný „matěj“, i že je po choutka vzácná, vyskytující se málokdy na trhu. zvlášť naložíte-li ho na týden do jalovce, aby zamřel, načež se jeho drobné, křebké maso jen rozsejpá. Avšak náš Bobeček! Jej popadnouí a seknout za uši! S Bobečka stáhnouti kůží s tou měkkou srstí, Bobečka pěci a snísti!
Bobočk Praha
13 article
Za nic na světě! Nikdo z vás nebyl by mohl pozříti sousta z tohoto tvora, který nám tolik radosti a žertů způsobil a který právě ted tak vyjeveně se na nás díval, jakoby tušil, žo běží o jeho kožíšek. 1 bylo rozhodnuto, že pustíme Bobečka na svobodu Dospěl, je silen dost na všechna pro- tivenství živola, prolluče se světem. A jestliž- ho kterýsi přirozený nepřitel v. lese přepadn a zadáví, nikdo z nás nebude svědkem té tra gédie a srdce nezabolí. Tak jednoho dne, kdy již podzimek nastou pil svou vládu a zbavil koruny stromů do žluí i do krvava, kdy slunee sice svítilo, ale chlad ný vítr podzimni vál ke hřebenům brdským vložili jsme Bobečka de mošny, ukryli jej a vy dali jsmo se do lesa. Cesta novoselá. Loučili jsme se s tváří sice němou a přece tak výmluvnou svými zraky milou vším tím drobným taškařením, jímž nás po několik měsíců obveseloval. Dospělí jsme na malou paseku, ovroubenou nízkou porostlinou, mlázím, křovím. Vyklopii jsme Bobečka, obstoupili jsme jej. „Bobečku malý, kde to jsi? Sedl na zadní běhy, zvedl přední pncičky vztyčil slechy, zamlel ústy, větřil, naslouchal. Hop, hop, hop — prorazil naším kordonem, od- běhl na deset kroků. Tu hryzl do trávy, tu za- ryl předními běhy. A teď se vzehopil a míři k blizkému kři. „Bobečku, pojď sem Znělo to skoro úzkostlivě, a vyčkávali jsme zdali ještě uslyší, porozuní. Bobeček se obrátil, přiběhl. Vrátil se! Ješte věděl, že zvolání náleží jemu. Podruhé však vyběhl z našeho kruhu vzdálil se na potnáct kroků. Jeho skoky, jeho každé hnutí bylo živější, vypadalo zcela jinak než doma ve světnici nebo na malé zahrádce kam jsme jej vodivali na procházku, na teplé slunce.
14 article
Nékolik divokých skoků, a náhlé ztrnutí jako zkamenění. Slechy vztyčeny, nozdry jeho ssají ostrý, chladný vzduch. Kdesi v dáli ozval. se zaštěkání. „Bobočku! Bobečka!“ Podruhé se vrátil Bobeček. Jeden po dru- hém, všichni jsme se skláněli, abychom ho po- sledně pohladili. A snad — snad nejedna ruka byla by se ho ráda chopila, aby jej vložila zase do mošny a odnesla zpět, do baráčku. Již nodržel tak bezstarostně, nevydržel to pohlazení jako po dnešní den celou tu dobu, co byl naším schovancem. Uhýbal se, pod ru- kou proklouzal, unikal. Větší a větší nepokoj se ho zmáhal. Toď vyhodil zadečkem a zaklepal zadním běhy o zem jako bubeník. A po třetí meži námi vyklouzl a hopsal, hopsal od nás. Tontokráte ani se neohlédl. Jeho zaeky hle děly do lesa, jeho nozdry nabíraly plným prou- dem lesního vzduchu. „Bobečku!“ Bobeček již neslyšel, neposlouchal. Několik rychlých, křivolakých skoků, a šedivé tělo zmi- zelo pod nízkým smrčkem, jehož nejspodnější větve tvořily nad okolní půdou neproniknutelnou strochu „Bobečku!“ volali jsme střídavě. „Bo bečku!“ Marně jsme volali. Bubeček neobjevil se Blížíme se k smrčku, odhirnujeme větve, pátrá- me po miláčku, Bobeček nikde. Arci, tu smrček druhy, třetí, pak houština, táhnoucí se již d- vysokélo lesa. Boboček pryč, jakoby se nd ním půda byla slehla. Slunce zapadalo kdesi za vnchy blíže Kar- lova Týna krvavě, až oslepovalo. Ticho kol- kolem, jen vítr sychravý vane krajinou. Nastá- val soumrak, a brzy zalehne večer v údolí Be- rounky. Kdož ví, kde už je Bobečka konec! Hopká dál a dál, rozhlížeje se novou, ale pravou vlast svou. Lesní houština pohltila jej. Smutni, bez bovoru vraceli jsme se do baráčku, nějak zpust- lého po odchodu Bobečkově. A již nzkdy jsme vychovance svého nespatřili.
Bobočka Kara Týn Bo bečka údolí Be
15 article Člověče!...
Člověče!... Napsal Václav Ji skra. Konečně držel Josef Kadlec kýžený papín v ruce — papír, jenž ho opravňoval k sebe- vědomi mladého muže, ke kouření cigaret bezc všech schovávaček, k pohrdlivému obličeji na ty, kdo ještě jsou na provázku, a konečně k osvojení si samostatnosti ševeovského učed níka. Bylo sice na jeho propouštěcím vysvědčen málo velmi dobrého, ale on si na něm vážil je- diného positivně dobrého: propouští se ze školy To bylo to nezvratně dobré, na co zas a zase upíral svůj hled. Mistra již měl. Bez děti, bez chování. p celý den bylo v krámku ticho, až bylo Josefu nevolně, když několik již dní rovnal kopyta strhával prošoupané podešve. Nudil se velm do té doby, než začal choditi do večerní školy Pak se poměry změnily. Josef seznámil se s ko legou Vaňkem, jenž mu otevřel svět. „Člověče, ty máš vzdělání,“ obdivoval se mu Josef otevřeně. „No dost,“ přijímal kolega se sebevědomou umírněností. „Člověče, to mne musíš poučovat, sezna- movat, víš, já neměl příležitosti, matka nikan nepřišla, ničemu nerozuměla, pořád jen do ško ly mne honila —. „Ah,“ ušklíbl se kolega shovívavě, „le znám, to znám. Jiného ty maminky neumějí — takhle rozhled, ten jim schází. Člověče, já t otevru svět, poznáš, co je život a k čemu tady jsme! Člověče,“ vzal Vaněk veliký rozmach. „člověče“ — Josef vyjevil oči, aby plně zachytil to v liké něco, které Vaňkův rozmach sliboval, ale Vaněk neřekl ničeho. Nieméně Josefu se zvedla hruď a on ueftil jakési povznešení. Toť již přece skřípl klíč k onomu slibovanému otevření tajem ných vrat světa. S uctivostí a nadšením podal Vaňkovi př rozehodu ruku. Celý den Josef o Vaňkovi přemýšlel, třesn se na shledání s ním a na to, co mu poví.
Václav Kadlec Josef Vaněk Vaňkův
16 article
„Proč jsi šel. Vaňku, na ševcovství?“ za- hájil s ním rozpravu na cestě do večerní školy „Ah, to je lhostejno, nač jsem šel. Je vůbee lhostejno, čím člověk je, když už vůbec něčím musí být. Podle všech ideálů a ilusí jednotlivých výtečníků všech dob nemá člověk dělati ničebo. neboť určení človéka se nese výš. Člověk m státi nad kalem a rmutem denního shonu, aby čistě a plně ssál do sebe rozkoš života. K čemu bují nádherné květy a plody všech ilusí, ideji a ideálů, když není těch, kdo by je trhali? Člo- věče, jsou minority v životě, o nichž nemáš an zdání — „Prosím tě,“ zadržel ho vyjovený Josef „co je to minorita? „Minorita — to je jako situace. „A co je to situace „Toho nepochopiš hned, ale během času budeš rozuměti, co to znamena. A mluvím-li nepřerušuj mne!“ Vaněk se v dotčenosti od mlčel. „No tak povídej!“ zaprosil Josef. „Ty tody myslíš,“ rozhovořoval stále mlčícího Vaňka, „že by lidé neměli pracovat?“ „Ano,“ řekl Vaněk krátce. „Ty časy už jednou byly, a bohdá zase budou. Člověče,“ za- stavil se na chodniku, „víš ty, co je „hry chleba“? Mlč —“ zakřikl k odpovědi se chysta jícího Josefa — ,neviš, „hry a chleba“ to zna- mená, že mají lidé dostávati zadarmo jíst a ž se jim mají strojiti zábavy. Ton výkřik, člověče je historický, a až se ho lidé maučí zase kři- četi, pak nastane to všeobecné povznešení lid stva, po němž každý inteligent prahne žízhí ne- uhasitelnou!“ „Odkud to všecko víš?“ pípl nesměle Josel „Slyším, čtu, a přemýšlím. Já, člověče pracuji na svém vzdělání. Sám si knihy vybí rám, sám si zábavy vybírám. Člověče, míti víe peněz — bohem bych byl z Olympu.
Vaněk Josef Ton Olymp
17 article
„Tak mi ty knihy půjěl“ „Půjčím. Ale musís čerstva čísti, aby se nezdržoval. Teď ti půjčím knížku „Venuše v nedbalkách“. Člověče, to se zblázníš!“ „O čem je to „O čem? Ani se neptej. To budeš otvíra oči, to tě popadne touha po tom šíleném život- ním povznešení tak jako mne a jako každého moderního inteligenta, chápajicího účel života. „Může to mistr vidět? „Tvůj ne — je prý zpálečník a prudérník. „Co je to?“ „No tohle ti povím; to se falešně stydí. „Tak se vlastně nestydí?“ zkoumal Joseí „Ale dej s tím pokoj, jaké pak rozebirání Stydí nestydí, zkrátka to sehovej a dost. „A Vaňku... jak pak tak... abys mi roz uměl... je to moc povznášející? Víš, je-li t moc povznášející... jak myslím... to bych to nesměl přinésti domů, náš mistr se moc slydí . a snad ani ne on, tak jako mistrová . . . Člověče to bych letěl i s tou povznášející knihou! T bych si nepřál, jsem s nimi spokojen; mistr se slušně chová, a mistrová vaří jako dvorská ku- chařka. To ti je jídlo, jakživ jsem tak nejedl. A děláme jen pro slušné lidi, jsem tam čtrnáe dni a už jsem vybral 60 haléřů od cesty, mám to jako agent s provisí, člověče, takové míst se nedá zabozovat! „Tak choď v neděli k nám, můj místr s nestydí, mistrová také ne, přečtou vždycky vše- cko první. Odpoledne můžeš číst a večer, člo věče — večer se zblázníš, protože ti tu Venuší ukáži živou.“ „Ona je živá?“ vykřikl Josef. „A jak živá, ale ne ta z knihy, tisíckráte krásnější, svůdnější, rozkošnější, ah —“ zlomi náhle Vaněk hlas i větu — „Copak, copak?“ lekl se Josel.
Venuš Vaněk Josef
18 article
„Já ji milují,“ vlezl Vaněk hlasem do hro bové dutiny, schýliv se tragicky. „Člověče, ty bys měl jiti k divadlu!“ z smál se Josef. „Netrop si žertů z rančného srdce — p čkej jen, až ty budeš v takové minoritě, jak já nyní! Oh, člověče, můj ideál je zoufalý, pro tože jsem chud! Peníze, peníze, ah peníze mít, vyrážel se zuřivou vášní ze sebe, „tak bych“ — zamlčel se. „Co bys?“ „Tak bych si ji koupil,“ škrtil Vaněk každ slovo ve staženém hrdle. „Tak ona je na prodoj, taková. Venuše?“ „Hlupáku! Koupil bych jí drahocenné šaly samý atlas, plyš, gáz, drahocenné šperky, samý brilliant, koupil bych jí koně, villu, a pak — bych — ji — rozkousa!“ — dodal se zuřivou vášní, jsa duchem nepřitomen. Josef byl trochu polekán. „Vaňku, ty... ty... přece nejsi .. Ypsilon. blá —?“ dořekl tázavým hleděním. „Vaňku? burcoval ho. „Co —“ protrhl se Vaněk. „Co! Děláš jako blázen. Pojď honem, př jdeme pozdě do školyl Vaněk mlěky šel. Do neděle nezmínil s již ani slovem o ničem životně povznášejícím jenom v sobotu večer řekl krátce: „Přijď tedy zejtra odpoledne k náml“ „Přijdu,“ slíbil Josef a přišel. Přišel záhy po obědě. Vaněk vyňal z po stavené bedny pečlivě po číslech složené sešity s růžovou obálkou, na níž byla vyobrazená ja kási ne zcela oblečená krasavice pujných tvarů. „Tu máš!“ podal Josefovi. „Tohle je pro tebe, a tohle —“ vyňal jiné, žluté sešity — pro mne. Tady si sedni a čti, a nevyrušuj mne!“ Oba se zahloubali do čtení. Za půl hodiny výskočily Josefovi na (vářích rudé skvrny a zří telnice se mu roztáhly. Rychleji a rychleji obr
Vaněk Josef Venuš
19 article
cel stránky, jak rychleji a rychleji hltal obsah sešitů. Jen u ilustrací dělal přestávky, vraceje se k některým znova a znova. Dvakráte ho Vaněk volal, než uslyšel, ze již půjdou do divadla. „Poslouchej, mohl bys mi to snad přee dáti domů, snad bych našel chvíli ke čtení. Je to taková divoká věc, rád bych věděl konec.“- „Proč no. Ale v neděli ať mi to vrátis A toď pojd. Josef sobral nepřečtené sešity, sbalil a strčil do kabátu. Šli do divadla. Vaněk byl oči- vidně neklidný a rozčilený. Přeslýchal Josefovy otázky, nebo odpovídal nevbodně. Josef ho za chvíli nechal. Byl sám také jaksi ne svůj. Vše se mu zdálo jiným, než jindy. V jiném světle viděl teď pohyby a chování kolemjdoucích, vše- chno konání jejich vzbuzovalo v něm docela nové představy a city. Zdálo se mu, že vídí, čeho jindy nevídal, slyší, čeho neslýchal a po- zoruje, pro co jindy neměl vnímavosti. Najednou počal rozeznávati odstíny sníchu a úsměvu při- rozeného, strojeného, vyzývavého, opravdového, nestoudného, koketního, nevinného; najednou vycítil, že chůze a pohyby žen, jež potkávali, jsou písní beze slov, písní něžnou nebo spro- stou, frivolní nebo čistou; a ze všeho tohio po- znání se mu točila hlava, div nevrávoral. Tak došli k divadlu. Vaněk opatřil již dříve lístky, aby se na- jisto do divadla dostali. Vylezli na galerii a za- bezpečili si nejlepší místo roztaženém loktů po opěradle. Nežli došlo k vytažení opony, zakusili mnoho svízelů a útisků, a Josef pomalu zapo- mněl, proč do divadla přišel, tak byl zaujat há- jením svého místa. Soustředil v ně vše- chnu pozornost svoji, obhlížeje rozčileně kaž- dého nově příchozího na neoddělovaná místa.
Vaněk sobral Josefův Josef
20 article
Nejvíce ho dráždil nějaký chasník se širokými rameny, který se snažil ho vytisknouti z jeho místa. V okamžiku největšílo bojovného napjetí projel divadlem zvuk elektrického zvonku shromáždění se tišílo. Za chvíli zapomněl Josef n chasníka a chasnik na Josefa v hledění na jeviště, kde tvo- řila střed ohebná a krásná ženština ve skvoucím oděvu. Josef se podíval na Vaňka, chtěje se ptáti. je-li to ta, ale podle tváře jehno poznal ihned. že ano. Josef přejel okem své sousedstvo po řadě a s údivem pozoroval, že topíce se v půva- bech krásné ženštiny, zapomněli jeho sousedé na sebe a na všechno ostatní tak, až vypadali nesmírně a k smíchu hloupě. Podíval se na chasníka, který lmo prve tak zlobil, a nemohl ho poznati pro blbý přímo výraz v obličeji. Podíval se na krásnou příčinu tak nekrásného působení a za chvíli vypadal také hloupě. Děje dosti nechápal, nebylo snad ani žád- ného, a také nevěděl, proč se krásná ženština tak všelijak prohýbá, naklání a odklání, a nej- více již nechápal, proč se tak pomalu a s tako- vými oklikami svléká až do poslední možnosti. ale nicměně oči mu vystupovaly z důlků a citil. jak mu tváře žhnou. Když spadla naposledy opona, zdálo se mu, že je náble kolem tma a zima, a vzdychl hluboce.
Josef Vaněk
21 article
„No?“ vypravil Vaněk ze sebe na ulicí, jako by říkal „Neměl jsem pravdu?“ Josef mičel, až se rozešli. Pitömě se doma díval na mistrovou, která se ho ptala, co děla maměnka? Teď si teprve vzpomněl, že řekl při odehodu, že jde navštíviti maminku. „Maminka je zdravá,“ vzpomněl si posléze na neškodnou odpověd. Dočkati se nemohl, až si lehne a bude moci nerušeně oddati se vzpomínkám na vše to okou- zlujíct a svůdné, co četl a viděl. S otevřenýma očima ležel pak, s tvářemi hořicími, dýchaje krátce, rychle. Jako hádě vymrštila se mu sly. šená dnes melodie, otravně smyslná, dvakrát atravná pro něho, nezkušeného, nerozumného chlapce. A teď teprve, v tichu a tmě vynořovaly se mu jednotlivosti, jichž účelu v divadle ne- chápal, teď teprve působily naň rozmyslné po- hyby a obraty, jak měla představitelka v úmyslu, aby působily. K ránu teprve začaly se mu představy másti, a on usnul; ale za chvíli již budila ho mistrová, aby vstával. Těžce se zvedl; v údech cítil tíhu, srdce mu potrhávalo, v hlavě měl závrat. Až když se opláchl studenou vodou, bylo mu lépe. A již si také vzpomněl na svou krásnou rozečtenou knihu, a již také přemnítal, kdy bude moci chvíli čísti, aby toho nikdo ne- viděl. Všecko mu padalo z ruky, až sc mistr zlobil. Odpoledne byl poslán pro kůže k Löwymu, což bylo hodinu cesty. Josefu zajiskřilo v očích.
Vaněk mičel Josef
22 article
Ztratil se na chvilku do zadu, kde šťáral ve svých věcech, a pak vesel vyletěl. V poloviné cesty si vylnedal pohodlné místo v jednom prá- jezdě, usadil se tam a vytáhl „Venuši v nedbal- kách“, ponořiv se v četbu celou myslí. Teprve když místo potištěné bílé stránky ho udeřila v oči prázdná zadní stránka růžové obálky do- čteného sešitu, vyskočil a pokračoval v cestě k Löwymu a domů. „Kdes byl tak dlouho?“ ptal se mist. „Musil jsem čekati, bylo tam moc lidí,“ omluvil se Josef. Miste uvěřil a Josef při každé obchůzee dělal zastávky v průjezdech, aby ho mistrovi znám neviděli a snad nodonesli. V rozechvění ztrávil tak několik dní. „Přečteš to do neděle?“ ptal se ho Vaněk večer na costě do školy. „Jak by ne, v neděli ti sešity vrátím,“ sli- boval Josef herlivě, „a ty nezapomeň, zase něco takového povznášejícího mi půjč; teď teprve vidím, jak jsem zanedbaný, člověče, já nic o ta- kových věcech nevěděl, do divadla jsem ne- přišel, to už tak od dětství mne matka držela, bylo málo peněz, a nepotkati tebe, byl bych za- krněl. Tak na neděli něco přichystej, játi tohle vrátím.“ Ale než se Vaněk nadál, již mu Josef „Ve- nuši v nedbalkách“ přinesl zpět, dříve ještě, než byla neděle. „Co se stalo?“ ptal se Vaněk. Tohle: Mistrová pořád říkmla, že jsem pitomý a vyjevený a že všude moc dlouhe zůstávám — víš, to jak si chvilku čtu v průjezdě — tak šla jednou za mnou, ale já ničeho netušil, a v nej- lepším čtení mi vytrhla sešity z rukou. Člověče, to bylo jako hrom při modrém nebi; já vyskočil ona mne hnala domů, a teď začali s mistrom
Venuš Löwy Musil Josef Vaněk