1
masthead
25. října 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 294.
4
article
Kterak přišel a odešel Bobeček
Kterak přišel a odešel Bobeček
(Povídka jen pro mtádež)
Za krásného jarního jitra zaslechl jsem
pod okny svého venkovského baráčku směsie
chlapeckých, skoro ještě dětských hlasů. Ne-
jeden byl mi povědom. Ozýval se předevšín
synek milého souseda listonoše z prava, ozýva
se synek bodrého souseda zedníka z lova, malý
horlivý čtenář. Jiné hlasy zasahovaly v debatu
ale vyrozuměl jsem ze všeho, že středem pozor
nesti a nejdůležitějším řečníkem je synek listo
nošův. Vyznívalo to z jeho kategorických povelů
nebo odporů, z jeho bránění a okřikování, jakož
i z jednollivých oslovení, k jeho osobě směřují
cích.
„Okaž ho!“ — „Doj mi ho!“ — „No ta)
půje
S počátku byl hovor tlumený, tajnostný, ale
čím dále více se rozjařoval. Bylo zjevno, ze
v malém tom shromáždění drobotiny z celé naší
uličky běží o cosi kromobyčejného, s čím se
hošici nesetkávají denně. Rozčilení vzrůstalo
Listonošův bájil cosi jako svůj majetek nebo
snad náhodnou kořist, ale již se zdálo, že ostatn
na něm chtějí vynutiti násilím, co nechce dáti
okázati nebo půjčiti dobrovolně. Děti právě jak
velmoci sdílejí zásadu, že „moc jest právo“
Rozčilená debata, která již již hrozila vy
puknouti zcela prostou rvačkou, vzbuzovala
moji zvědavost. Ale nechtěl jsem vyhlédnout
z okna, abych zástup malých sousedů neroz
Plašil.
Tu se ozval hlas
„Co za něj chces?
Byl to hlas mého nejmladšího, kterého živ
hovor vylákal k účastenství.
Plašil
5
article
Touto otázkou nabyla záležitost praktickéh
řešení.
Co za něj checš — znamenalo nabídku
podlání.
Ostatní domáhali se jen podívání, půjčen
do ruky, a snad by s tím byli utekli. Ale z téli
otázky kymulo zpeněžení, výměna. A sobectv
dětí umní si vážiti věty „něco za něco“, zvlášt
nemá-li síly dost, aby svou držebnost za všee
okolností vlastníma rukama uhájilo.
„Tu píštalu mi dej!“ zněla odpověd.
Skutečně, můj nejmladší měl nějakou
píšťalu.
Nastalo krátké vyjednávání, a brzy jsem
tušil, že partyka je zkoncována. Výkřiky chlapeů
ostatních zmlkaly, ozýval se jen hovor listono
šova a mého.
„Neupusť ho,“ napomínal prodávajíci
„Nekouše?“ tázal se můj.
„Ještě nemá zuby,“ zněla odpověd.
„A co žere?“ tázal se můj.
„Co mu dáš.“
Z čehož vyplývalo, že běží o nějaké zvíře
Rada v příčině potravy byla přece jen velm
neurčita. Pokud vím z přirodopisu, nežere každí
živočich vše. Kanár by při kemení telccími řízky
pošel hladem, pes nemá smyslu pro semenee
Kočka sice labužnicky požírá obyčejné i zlaté
rybičky, ate nikdy jsem jí noviděl chiroustnt
pomoranč.
Ozvaly se kvapné kroky k domku, vral
vrátka, kroky skřípěly po pěšince zahrádky, nej-
mladší můj nezdara kradl se tiše domů, nesa
vypartykovanou kořist. Listonošův uháněl kamsi
s píšťalou, ostatní mládež dala se za ním.
6
article
Dokončiv práci, vyšel jsem po chvíli d-
světničky při kuchyňce. Jediný pohled na členy
rodiny přesvědčil mne, že se něco událo. Kluk
odvrátil se rychle od čehosi a mrskl po mné
úkradmo očima. Jeho výraz jevil nedobré svě-
domí. Dcera horlivě přebírala čočku, jakohy
v tom okamžiku na nic jiného ve světě ne-
myslila. Matka se vyhnula jakékoli otázce od-
chodem do kuchyňky. Vše jako vždy. Ať se
stane cokoli, ať vám přinesou pod střechu, co
kde najdou: táta, přednosta domácnosti, dovída
se o všem nejpozději. Hlavně teprv tehdy, když
je z toho nějaká mrzutost.
Nanesl mi kdysi nezdara do chalupy sala
mandrů a dvě užovky, slova nikdo neřekl. Až
večer, když jsem ulehal a na své zděšení nalezl
v posteli hada a dva salamandry, kteří se
z vězení dobyli a po všech koutech rozlezli
zvěděl jsem o nekoncosované menažerii. Jindy
se mi rozletělo po chalupě hnízdo čmeláků,
zas tepry večor. Hoňte to pak! Mám všechne
zvířátka rád, ale rád o nich taky vím, aby mne
nepřekvapila nepřipravena.
Tentokráte brzy jsem zvěděl, oč bylo po
okny partykováno.
Pod židlí, na níž nejmladší seděl, shléd
jsem košík od zeměat, vystlaný hadříky, a v ko
šíku choulilo se cosi jako hrst koudele.
„Vstaň!“
Váhavě se nezdara vzehopil.
nzt
„Podej mi ten košík.o
Měl se k tomu, jakoby ho za vlasy táhl. —
Chopil jsem se košíku, prohlížel jsem. Hrst
koudele nehýbala se,
„Co je to
Žádná odpověd.
7
article
„Kdes to sebral?“ nsre
„Kdes to sebral?“ nsre
Mlčení trvá.
Teď se vrátila matka z kuchyňky, nebo
uznávala, že někdo musí promluvit.
„Dej pozor — je to zajíček...“
Sábl jsem po koudeli.: Malý, stočený
chuchvalee šedivé srsti, dlouhé- slechy na břbí
tek jako přilíplé, ocásek jak náprstek, čtveri
drobných nožiček, tlamička na tré rozeklaná
stále, jako nervosně se pohybující, očičk
tmavolnědá a bázlivě mrkající.
„Zajíček?“
Pohladil jsem zvířátko, ktéré se schoulilo
ještč víc a zarylo hlavu mezi přední nožky.
Bylo to nemluvně, cucavé nemluvně, polito-
vání hodný tvor, buď matce uloupený anebo vů-
bee předčasně osiřelý. Snad zašla matka střel-
nou ranou, snad ji zadávil potulný pes. Ale tu
tedy bylo robě, vzdálené rodiště svého, domova
přirozených ochránců.
„Kdes to sebral?
„Listonošův je našel v lese.
„A proč ho tam nenechal?
„Vždyť by pošlo.
Pravda, takové mládě bez matky bídně
zahynulo.
Zajiček! - Osudný nález a osudný majetek. Je
mi známo, že zajíc není hovádko domácí a že ho
krom oprávněného majetníka nikdo nemá pře
chovávat. Nemohl bych se vymluvit, že je
z mého revíru, neboť k mému baráčku žádný
revír nepatří. Nesmímzdvihnouti ani zajíce
nartvého, který postřelen kdesi zalezl a doko-
nal. Vrány ho mohou sežnati, já však ho nesmíuu
„nalézti“.
A tu je zajíe živý, o němž vědí hoší z celé
ulice. Možno, že do večera tu bude prohlídka.
Zítra jistě. — Nesmírné rozpaky se mne zmoe-
nily. Jodiným východištěm z té tísně by bylo.
abych zajíčka sebral a odnesl do lesa. Ale so
z něho bude? Přepadne ho tam tchoř, kuna
nebo lasička, udolá jej dravý plák.
Zajíček
Vrána
Jodiný
Zajiček
8
article
Je tak měkký, teplý, chvěje se sírachy
srdéčko mu úzkostí bije. Choulí se mi v dla-
ních a vyčkává smrtelnou ránu.
Hladím drobečka, mazlivě k němu promlou
vám. Zdvihl hlavičku, zamžoural po mně. Ty
tedy mne nezabiješ? mluvily ty oči.
Dostal mléka, ale neuměl chlemtati. I ne
zbylo než omáčeti prst v mléce a podávati mu
ho jako cecík mateřský. Zajíček olizoval prsl.
a tak jsme jej střídavě krmili. A bylo mu dáne
jméno Bobeček.
Bobeček byl učelivý. Za dva dny chlemta
mlíčko sám, olizoval se, utíral si předními běhy
ústa, pročisal si kníry, nepřetržitě pohyboval
směšným nosíčkem, vztyčoval slechy — a po-
jednou nás nesmírně rozradoval. Začal „paná-
čkovat“ a hopsat po světnici. A když jsme mu
odhrouli rozeklaný hořejší pysk, spatřili jsme
růžovou dáseň a dvě řady bělounkých, ostrých
zoubků.
Za týden milý Bobeček okusil křehkého lu
pení salátového — a nechal mléka. Přestal být
kojeňátkem, stal se mladíkem. Byl zachráněn
před smrtí hladem a jali jsme se vychovávati
jej, aby slušně obstál v lidské společnosti. Ne-
boť měl jisté nectnosti, které sice posud byly
snesitelny, ale při rychlém jeho dospívání
mohly nabýti rozměrů, že by nebyly žádnou
ozdobou domácnosti. Seznal jsem na velikou
radost, že i v tom směru jest učelivý, že nen
takovým „jankem“, za jakého bývá vyhlašován.
a pečlivou výchovou a snad i vrozenou schop-
ností brzy naučil se vykonávati jisté soukrom
záležitosti na místě určitém, pro něj zvlášt
upraveném.
Zajíček
9
article
Objevilo se, že má i smysl pro zvuk slova.
pro vlastní jméno. Nebo ať byl kdekoli pod po-
stolí, pod pohovkou, skříní, jakmile se ozvalo
hlasité „Bobečku!“ — milý Bobeček přihopsal
až k nohám a očichával je. Věděl ostatně, že
mu tu pokaždé kyne nějaký mlsek.
Mijely týdny, Bobeček vyrůstal v statného
chlapíka, a když jsem pozeroval jeho tělesný
útvar, vznikala ve mně pochybnost, že je t
zajíc, a nabýval jsem přesvědčení, že to vlastně
lesní, divoký králík. A byl to skutečně králík
lesní, s hustou, šedivou srstí, těla mnohem útlej-
šího i kratšího než zajíc.
Toď panáčkoval celé dny, stříhal ušima
klepal zadními běhy o podlahu jako paličkami
rozbihal se skotácky po světnici, dováděl ne
zbedně a náhlým skokem vymrštil se na po-
hovku, kde se mu nesmírně líbilo. A byv se
hnán, chvíli se kolébal po podlaze, ale jakmile
se mu zdálo, že jest nepozorován — konem,
poznovu se vymrštíl nahoru a pohodlně, zálibné
se roztáhl v koutku pohovky. Ode dne, kdy po-
znal tento kus domácího nářadí a poprvé se na
něm vyválel, nechtěl již spáti ve své bedničce
za kamny, třeba že taky měkce vystlané a teplé.
A dovedl se i přetvařovati, taškář. Pokud jsme
večer seděli ve světničee vedle kuchyňky a ho-
vořili, četli nebo hráli filky, tvářil se, jakoby
ve své bedničce pevně spal. Ale jakmile jsme
zhasili lampu a odešli do ložnice, sebral se
milý Bobeček a cupy, cupy, zamířil k pohovce
a potmě se na ni vyšvihl. A časně z rána na-
lezli jsme jej schouleného v koutku, těsně př
opěradle, a ještě vyspávajícího.
10
article
Pobyt na venkově byl nám toho léta zá-
sluhou Bobečkovou dvojnásob milý. Stalť se
šedivý lesní králik miláčkem celé rodiny, byl
jako naším nejmladším dítělem. Za naší matkou.
která ho nejčastěji krmila, cupával od rána da
večera, kamkoli se vrtla, a když usedla k šití.
poskokoval ji u noh, panáčkoval, myl se. Jaké
to bylo žorlovné podívání, když si otíral ústa.
protahoval kniry, když se předními pracičkami
jako rukama popadal střídavě za slechy a pro-
tíral je pečlivě, jakoby je kartáčoval. Neboť či-
stoty dbal velice a mohl býti vzorným přikladem
nejednomu školáku, kterého aby k umyvadlu
honil. Když byl zaměstnán úpravou hlavy.
drbaje ji se všoch stran a česaje skoro jako
kadeřník, pohlédl jsem významně na našeho
nejmladšího nezbedu a říkal jsem: „Vidíš, Bo-
bečka nikdo nemusí nutit, aby si krk a hlavu
vydrhl, aby se dokonale pročesal. Je mu to při-
rozenou potřebou a koná to trpělivě několikrát
za den!“ — Myslím, že v takovýchto okamži-
cích malý nozbeda skoro litoval, že Bobečka
do stavení přinesl a živou výčitku si v něm vy-
chovával; myslím, že na něj v takovýchto chví-
lích zanovíral.
Avšak žel, že Bobeček nezůstal malýma
drobným, jakým byl prvého dne, ale že vyrůstai
a mohutněl. Již dávno se nevešel na dlaň, ba
ani na obě, a již taky nesedával tak trpělivě
mazlivě na klině. Byv uchopen, vyzdvížen a po-
sazen, chvíli vydržel, ale pak náhlým skokem
vymrštil se a utekl. A s přibývajícím věkem
jeho objevila se i jiná nectnost. Bobeček počal
kousati.
11
article
V nejútlejším mládí olizoval vděčně prst
omočený v mléce nebo v cukrové vodě. Pozděj
povrhl sladkostí a rád lízal prst, omočený v soli
Avšak po několika nedělích bylo již neradn
podati mu prst, neboť Bobeček zcela upřímné
stiskl, hryzl, že až kůži prokousl. Dětství jeho
pominulo, stával se malým divochem. Taky
jeho drápy zmohutněly a Bobeček zkoušel silu
jejich na povlaku pohovky, jejž drásal s nepo-
chopitelnou zálibou, i zuby do něho zatínal
mnohou širokou ránu mu způsobil. Nejvice však
pronásledoval služku, která jej často zbytečně
pokoušela a jednou dokonce i nějakým zbloudi-
lým kotětem ho postrašila. Držela je sice, ne-
pustila ho na králíčka, ale Bobeček ztrnul tehda
jako zkamenělý, zježil srst a jako magentisován
upíral vyjevené zraky na malou šelmu, která
ve velné přírodě nenáleží k jeho přátelům
Toto postrašení mělo za následek, že se s Ka-
čenkou nesmířil do posledního dne, jejž pod
naší střechou strávil. Když vyrostl a nabyl sil-
ného chrupu i drápů, běhával za ní, popadal ji
za sukně, rval je, i do bosých nohou Kačenlu
Ka
12
article
hryzál. Měl tedy i pamět, jak se zdá, a nezapo
mínal utrpěného příkoří.
Léto se schylovalo, nastával návrat do
Prahy. V rodinné radě bylo po několik večerů
uvažováno, co s Bobočkem, naším miláčkem.
Takovýmto tvorům Praha nesvědčí. Strýc H -
loubek, jenž nás jednoho večera navštívil, vy
tasil se s radou zcela stručnou a nelidskou:
„Popadněte janka,“ povídal, „sekněte ho
za uši a upečte ho. To je nejkratší.)
Myslil to docela vážně. — O, vím, že di-
voký, lesní králik je pochoutka znamenitá, lepší
než mnohý jeho příbuzný „matěj“, i že je po
choutka vzácná, vyskytující se málokdy na trhu.
zvlášť naložíte-li ho na týden do jalovce, aby
zamřel, načež se jeho drobné, křebké maso jen
rozsejpá. Avšak náš Bobeček! Jej popadnouí
a seknout za uši! S Bobečka stáhnouti kůží
s tou měkkou srstí, Bobečka pěci a snísti!
Bobočk
Praha
13
article
Za nic na světě! Nikdo z vás nebyl by
mohl pozříti sousta z tohoto tvora, který nám
tolik radosti a žertů způsobil a který právě ted
tak vyjeveně se na nás díval, jakoby tušil, žo
běží o jeho kožíšek.
1 bylo rozhodnuto, že pustíme Bobečka na
svobodu Dospěl, je silen dost na všechna pro-
tivenství živola, prolluče se světem. A jestliž-
ho kterýsi přirozený nepřitel v. lese přepadn
a zadáví, nikdo z nás nebude svědkem té tra
gédie a srdce nezabolí.
Tak jednoho dne, kdy již podzimek nastou
pil svou vládu a zbavil koruny stromů do žluí
i do krvava, kdy slunee sice svítilo, ale chlad
ný vítr podzimni vál ke hřebenům brdským
vložili jsme Bobečka de mošny, ukryli jej a vy
dali jsmo se do lesa.
Cesta novoselá. Loučili jsme se s tváří sice
němou a přece tak výmluvnou svými zraky
milou vším tím drobným taškařením, jímž nás
po několik měsíců obveseloval.
Dospělí jsme na malou paseku, ovroubenou
nízkou porostlinou, mlázím, křovím. Vyklopii
jsme Bobečka, obstoupili jsme jej.
„Bobečku malý, kde to jsi?
Sedl na zadní běhy, zvedl přední pncičky
vztyčil slechy, zamlel ústy, větřil, naslouchal.
Hop, hop, hop — prorazil naším kordonem, od-
běhl na deset kroků. Tu hryzl do trávy, tu za-
ryl předními běhy. A teď se vzehopil a míři
k blizkému kři.
„Bobečku, pojď sem
Znělo to skoro úzkostlivě, a vyčkávali jsme
zdali ještě uslyší, porozuní.
Bobeček se obrátil, přiběhl. Vrátil se! Ješte
věděl, že zvolání náleží jemu.
Podruhé však vyběhl z našeho kruhu
vzdálil se na potnáct kroků. Jeho skoky, jeho
každé hnutí bylo živější, vypadalo zcela jinak
než doma ve světnici nebo na malé zahrádce
kam jsme jej vodivali na procházku, na teplé
slunce.
14
article
Nékolik divokých skoků, a náhlé ztrnutí
jako zkamenění. Slechy vztyčeny, nozdry jeho
ssají ostrý, chladný vzduch. Kdesi v dáli ozval.
se zaštěkání.
„Bobočku! Bobečka!“
Podruhé se vrátil Bobeček. Jeden po dru-
hém, všichni jsme se skláněli, abychom ho po-
sledně pohladili. A snad — snad nejedna ruka
byla by se ho ráda chopila, aby jej vložila zase
do mošny a odnesla zpět, do baráčku.
Již nodržel tak bezstarostně, nevydržel to
pohlazení jako po dnešní den celou tu dobu,
co byl naším schovancem. Uhýbal se, pod ru-
kou proklouzal, unikal. Větší a větší nepokoj
se ho zmáhal.
Toď vyhodil zadečkem a zaklepal zadním
běhy o zem jako bubeník. A po třetí meži
námi vyklouzl a hopsal, hopsal od nás.
Tontokráte ani se neohlédl. Jeho zaeky hle
děly do lesa, jeho nozdry nabíraly plným prou-
dem lesního vzduchu.
„Bobečku!“
Bobeček již neslyšel, neposlouchal. Několik
rychlých, křivolakých skoků, a šedivé tělo zmi-
zelo pod nízkým smrčkem, jehož nejspodnější
větve tvořily nad okolní půdou neproniknutelnou
strochu
„Bobečku!“ volali jsme střídavě. „Bo
bečku!“
Marně jsme volali. Bubeček neobjevil se
Blížíme se k smrčku, odhirnujeme větve, pátrá-
me po miláčku, Bobeček nikde. Arci, tu smrček
druhy, třetí, pak houština, táhnoucí se již d-
vysokélo lesa. Boboček pryč, jakoby se nd
ním půda byla slehla.
Slunce zapadalo kdesi za vnchy blíže Kar-
lova Týna krvavě, až oslepovalo. Ticho kol-
kolem, jen vítr sychravý vane krajinou. Nastá-
val soumrak, a brzy zalehne večer v údolí Be-
rounky.
Kdož ví, kde už je Bobečka konec! Hopká
dál a dál, rozhlížeje se novou, ale pravou vlast
svou. Lesní houština pohltila jej. Smutni, bez
bovoru vraceli jsme se do baráčku, nějak zpust-
lého po odchodu Bobečkově. A již nzkdy jsme
vychovance svého nespatřili.
Bobočka
Kara
Týn
Bo bečka
údolí Be
15
article
Člověče!...
Člověče!...
Napsal Václav Ji skra.
Konečně držel Josef Kadlec kýžený papín
v ruce — papír, jenž ho opravňoval k sebe-
vědomi mladého muže, ke kouření cigaret bezc
všech schovávaček, k pohrdlivému obličeji na
ty, kdo ještě jsou na provázku, a konečně
k osvojení si samostatnosti ševeovského učed
níka.
Bylo sice na jeho propouštěcím vysvědčen
málo velmi dobrého, ale on si na něm vážil je-
diného positivně dobrého: propouští se ze školy
To bylo to nezvratně dobré, na co zas a zase
upíral svůj hled.
Mistra již měl. Bez děti, bez chování. p
celý den bylo v krámku ticho, až bylo Josefu
nevolně, když několik již dní rovnal kopyta
strhával prošoupané podešve. Nudil se velm
do té doby, než začal choditi do večerní školy
Pak se poměry změnily. Josef seznámil se s ko
legou Vaňkem, jenž mu otevřel svět.
„Člověče, ty máš vzdělání,“ obdivoval se
mu Josef otevřeně.
„No dost,“ přijímal kolega se sebevědomou
umírněností.
„Člověče, to mne musíš poučovat, sezna-
movat, víš, já neměl příležitosti, matka nikan
nepřišla, ničemu nerozuměla, pořád jen do ško
ly mne honila —.
„Ah,“ ušklíbl se kolega shovívavě, „le
znám, to znám. Jiného ty maminky neumějí —
takhle rozhled, ten jim schází. Člověče, já t
otevru svět, poznáš, co je život a k čemu tady
jsme! Člověče,“ vzal Vaněk veliký rozmach.
„člověče“ —
Josef vyjevil oči, aby plně zachytil to v
liké něco, které Vaňkův rozmach sliboval, ale
Vaněk neřekl ničeho. Nieméně Josefu se zvedla
hruď a on ueftil jakési povznešení. Toť již přece
skřípl klíč k onomu slibovanému otevření tajem
ných vrat světa.
S uctivostí a nadšením podal Vaňkovi př
rozehodu ruku.
Celý den Josef o Vaňkovi přemýšlel, třesn
se na shledání s ním a na to, co mu poví.
Václav
Kadlec
Josef
Vaněk
Vaňkův
16
article
„Proč jsi šel. Vaňku, na ševcovství?“ za-
hájil s ním rozpravu na cestě do večerní školy
„Ah, to je lhostejno, nač jsem šel. Je vůbee
lhostejno, čím člověk je, když už vůbec něčím
musí být. Podle všech ideálů a ilusí jednotlivých
výtečníků všech dob nemá člověk dělati ničebo.
neboť určení človéka se nese výš. Člověk m
státi nad kalem a rmutem denního shonu, aby
čistě a plně ssál do sebe rozkoš života. K čemu
bují nádherné květy a plody všech ilusí, ideji
a ideálů, když není těch, kdo by je trhali? Člo-
věče, jsou minority v životě, o nichž nemáš an
zdání —
„Prosím tě,“ zadržel ho vyjovený Josef
„co je to minorita?
„Minorita — to je jako situace.
„A co je to situace
„Toho nepochopiš hned, ale během času
budeš rozuměti, co to znamena. A mluvím-li
nepřerušuj mne!“ Vaněk se v dotčenosti od
mlčel.
„No tak povídej!“ zaprosil Josef. „Ty tody
myslíš,“ rozhovořoval stále mlčícího Vaňka, „že
by lidé neměli pracovat?“
„Ano,“ řekl Vaněk krátce. „Ty časy už
jednou byly, a bohdá zase budou. Člověče,“ za-
stavil se na chodniku, „víš ty, co je „hry
chleba“? Mlč —“ zakřikl k odpovědi se chysta
jícího Josefa — ,neviš, „hry a chleba“ to zna-
mená, že mají lidé dostávati zadarmo jíst a ž
se jim mají strojiti zábavy. Ton výkřik, člověče
je historický, a až se ho lidé maučí zase kři-
četi, pak nastane to všeobecné povznešení lid
stva, po němž každý inteligent prahne žízhí ne-
uhasitelnou!“
„Odkud to všecko víš?“ pípl nesměle Josel
„Slyším, čtu, a přemýšlím. Já, člověče
pracuji na svém vzdělání. Sám si knihy vybí
rám, sám si zábavy vybírám. Člověče, míti víe
peněz — bohem bych byl z Olympu.
Vaněk
Josef
Ton
Olymp
17
article
„Tak mi ty knihy půjěl“
„Půjčím. Ale musís čerstva čísti, aby
se nezdržoval. Teď ti půjčím knížku „Venuše
v nedbalkách“. Člověče, to se zblázníš!“
„O čem je to
„O čem? Ani se neptej. To budeš otvíra
oči, to tě popadne touha po tom šíleném život-
ním povznešení tak jako mne a jako každého
moderního inteligenta, chápajicího účel života.
„Může to mistr vidět?
„Tvůj ne — je prý zpálečník a prudérník.
„Co je to?“
„No tohle ti povím; to se falešně stydí.
„Tak se vlastně nestydí?“ zkoumal Joseí
„Ale dej s tím pokoj, jaké pak rozebirání
Stydí nestydí, zkrátka to sehovej a dost.
„A Vaňku... jak pak tak... abys mi roz
uměl... je to moc povznášející? Víš, je-li t
moc povznášející... jak myslím... to bych to
nesměl přinésti domů, náš mistr se moc slydí .
a snad ani ne on, tak jako mistrová . . . Člověče
to bych letěl i s tou povznášející knihou! T
bych si nepřál, jsem s nimi spokojen; mistr se
slušně chová, a mistrová vaří jako dvorská ku-
chařka. To ti je jídlo, jakživ jsem tak nejedl.
A děláme jen pro slušné lidi, jsem tam čtrnáe
dni a už jsem vybral 60 haléřů od cesty, mám
to jako agent s provisí, člověče, takové míst
se nedá zabozovat!
„Tak choď v neděli k nám, můj místr s
nestydí, mistrová také ne, přečtou vždycky vše-
cko první. Odpoledne můžeš číst a večer, člo
věče — večer se zblázníš, protože ti tu Venuší
ukáži živou.“
„Ona je živá?“ vykřikl Josef.
„A jak živá, ale ne ta z knihy, tisíckráte
krásnější, svůdnější, rozkošnější, ah —“ zlomi
náhle Vaněk hlas i větu —
„Copak, copak?“ lekl se Josel.
Venuš
Vaněk
Josef
18
article
„Já ji milují,“ vlezl Vaněk hlasem do hro
bové dutiny, schýliv se tragicky.
„Člověče, ty bys měl jiti k divadlu!“ z
smál se Josef.
„Netrop si žertů z rančného srdce — p
čkej jen, až ty budeš v takové minoritě, jak
já nyní! Oh, člověče, můj ideál je zoufalý, pro
tože jsem chud! Peníze, peníze, ah peníze mít,
vyrážel se zuřivou vášní ze sebe, „tak bych“ —
zamlčel se.
„Co bys?“
„Tak bych si ji koupil,“ škrtil Vaněk každ
slovo ve staženém hrdle.
„Tak ona je na prodoj, taková. Venuše?“
„Hlupáku! Koupil bych jí drahocenné šaly
samý atlas, plyš, gáz, drahocenné šperky, samý
brilliant, koupil bych jí koně, villu, a pak —
bych — ji — rozkousa!“ — dodal se zuřivou
vášní, jsa duchem nepřitomen.
Josef byl trochu polekán.
„Vaňku, ty... ty... přece nejsi ..
Ypsilon.
blá —?“ dořekl tázavým hleděním. „Vaňku?
burcoval ho.
„Co —“ protrhl se Vaněk.
„Co! Děláš jako blázen. Pojď honem, př
jdeme pozdě do školyl
Vaněk mlěky šel. Do neděle nezmínil s
již ani slovem o ničem životně povznášejícím
jenom v sobotu večer řekl krátce:
„Přijď tedy zejtra odpoledne k náml“
„Přijdu,“ slíbil Josef a přišel.
Přišel záhy po obědě. Vaněk vyňal z po
stavené bedny pečlivě po číslech složené sešity
s růžovou obálkou, na níž byla vyobrazená ja
kási ne zcela oblečená krasavice pujných tvarů.
„Tu máš!“ podal Josefovi. „Tohle je pro
tebe, a tohle —“ vyňal jiné, žluté sešity — pro
mne. Tady si sedni a čti, a nevyrušuj mne!“
Oba se zahloubali do čtení. Za půl hodiny
výskočily Josefovi na (vářích rudé skvrny a zří
telnice se mu roztáhly. Rychleji a rychleji obr
Vaněk
Josef
Venuš
19
article
cel stránky, jak rychleji a rychleji hltal obsah
sešitů. Jen u ilustrací dělal přestávky, vraceje
se k některým znova a znova.
Dvakráte ho Vaněk volal, než uslyšel, ze
již půjdou do divadla.
„Poslouchej, mohl bys mi to snad přee
dáti domů, snad bych našel chvíli ke čtení. Je
to taková divoká věc, rád bych věděl konec.“-
„Proč no. Ale v neděli ať mi to vrátis
A toď pojd.
Josef sobral nepřečtené sešity, sbalil a
strčil do kabátu. Šli do divadla. Vaněk byl oči-
vidně neklidný a rozčilený. Přeslýchal Josefovy
otázky, nebo odpovídal nevbodně. Josef ho za
chvíli nechal. Byl sám také jaksi ne svůj. Vše
se mu zdálo jiným, než jindy. V jiném světle
viděl teď pohyby a chování kolemjdoucích, vše-
chno konání jejich vzbuzovalo v něm docela
nové představy a city. Zdálo se mu, že vídí,
čeho jindy nevídal, slyší, čeho neslýchal a po-
zoruje, pro co jindy neměl vnímavosti. Najednou
počal rozeznávati odstíny sníchu a úsměvu při-
rozeného, strojeného, vyzývavého, opravdového,
nestoudného, koketního, nevinného; najednou
vycítil, že chůze a pohyby žen, jež potkávali,
jsou písní beze slov, písní něžnou nebo spro-
stou, frivolní nebo čistou; a ze všeho tohio po-
znání se mu točila hlava, div nevrávoral. Tak
došli k divadlu.
Vaněk opatřil již dříve lístky, aby se na-
jisto do divadla dostali. Vylezli na galerii a za-
bezpečili si nejlepší místo roztaženém loktů po
opěradle. Nežli došlo k vytažení opony, zakusili
mnoho svízelů a útisků, a Josef pomalu zapo-
mněl, proč do divadla přišel, tak byl zaujat há-
jením svého místa. Soustředil v ně vše-
chnu pozornost svoji, obhlížeje rozčileně kaž-
dého nově příchozího na neoddělovaná místa.
Vaněk
sobral
Josefův
Josef
20
article
Nejvíce ho dráždil nějaký chasník se širokými
rameny, který se snažil ho vytisknouti z jeho
místa. V okamžiku největšílo bojovného napjetí
projel divadlem zvuk elektrického zvonku
shromáždění se tišílo.
Za chvíli zapomněl Josef n chasníka a
chasnik na Josefa v hledění na jeviště, kde tvo-
řila střed ohebná a krásná ženština ve skvoucím
oděvu.
Josef se podíval na Vaňka, chtěje se ptáti.
je-li to ta, ale podle tváře jehno poznal ihned.
že ano. Josef přejel okem své sousedstvo po
řadě a s údivem pozoroval, že topíce se v půva-
bech krásné ženštiny, zapomněli jeho sousedé
na sebe a na všechno ostatní tak, až vypadali
nesmírně a k smíchu hloupě. Podíval se na
chasníka, který lmo prve tak zlobil, a nemohl ho
poznati pro blbý přímo výraz v obličeji. Podíval
se na krásnou příčinu tak nekrásného působení
a za chvíli vypadal také hloupě.
Děje dosti nechápal, nebylo snad ani žád-
ného, a také nevěděl, proč se krásná ženština
tak všelijak prohýbá, naklání a odklání, a nej-
více již nechápal, proč se tak pomalu a s tako-
vými oklikami svléká až do poslední možnosti.
ale nicměně oči mu vystupovaly z důlků a citil.
jak mu tváře žhnou. Když spadla naposledy
opona, zdálo se mu, že je náble kolem tma a
zima, a vzdychl hluboce.
Josef
Vaněk
21
article
„No?“ vypravil Vaněk ze sebe na ulicí,
jako by říkal „Neměl jsem pravdu?“
Josef mičel, až se rozešli. Pitömě se doma
díval na mistrovou, která se ho ptala, co děla
maměnka? Teď si teprve vzpomněl, že řekl při
odehodu, že jde navštíviti maminku.
„Maminka je zdravá,“ vzpomněl si posléze
na neškodnou odpověd.
Dočkati se nemohl, až si lehne a bude moci
nerušeně oddati se vzpomínkám na vše to okou-
zlujíct a svůdné, co četl a viděl. S otevřenýma
očima ležel pak, s tvářemi hořicími, dýchaje
krátce, rychle. Jako hádě vymrštila se mu sly.
šená dnes melodie, otravně smyslná, dvakrát
atravná pro něho, nezkušeného, nerozumného
chlapce. A teď teprve, v tichu a tmě vynořovaly
se mu jednotlivosti, jichž účelu v divadle ne-
chápal, teď teprve působily naň rozmyslné po-
hyby a obraty, jak měla představitelka v úmyslu,
aby působily.
K ránu teprve začaly se mu představy
másti, a on usnul; ale za chvíli již budila ho
mistrová, aby vstával. Těžce se zvedl; v údech
cítil tíhu, srdce mu potrhávalo, v hlavě měl
závrat. Až když se opláchl studenou vodou,
bylo mu lépe. A již si také vzpomněl na svou
krásnou rozečtenou knihu, a již také přemnítal,
kdy bude moci chvíli čísti, aby toho nikdo ne-
viděl.
Všecko mu padalo z ruky, až sc mistr
zlobil.
Odpoledne byl poslán pro kůže k Löwymu,
což bylo hodinu cesty. Josefu zajiskřilo v očích.
Vaněk
mičel
Josef
22
article
Ztratil se na chvilku do zadu, kde šťáral ve
svých věcech, a pak vesel vyletěl. V poloviné
cesty si vylnedal pohodlné místo v jednom prá-
jezdě, usadil se tam a vytáhl „Venuši v nedbal-
kách“, ponořiv se v četbu celou myslí. Teprve
když místo potištěné bílé stránky ho udeřila
v oči prázdná zadní stránka růžové obálky do-
čteného sešitu, vyskočil a pokračoval v cestě
k Löwymu a domů.
„Kdes byl tak dlouho?“ ptal se mist.
„Musil jsem čekati, bylo tam moc lidí,“
omluvil se Josef.
Miste uvěřil a Josef při každé obchůzee
dělal zastávky v průjezdech, aby ho mistrovi
znám neviděli a snad nodonesli.
V rozechvění ztrávil tak několik dní.
„Přečteš to do neděle?“ ptal se ho Vaněk
večer na costě do školy.
„Jak by ne, v neděli ti sešity vrátím,“ sli-
boval Josef herlivě, „a ty nezapomeň, zase něco
takového povznášejícího mi půjč; teď teprve
vidím, jak jsem zanedbaný, člověče, já nic o ta-
kových věcech nevěděl, do divadla jsem ne-
přišel, to už tak od dětství mne matka držela,
bylo málo peněz, a nepotkati tebe, byl bych za-
krněl. Tak na neděli něco přichystej, játi
tohle vrátím.“
Ale než se Vaněk nadál, již mu Josef „Ve-
nuši v nedbalkách“ přinesl zpět, dříve ještě,
než byla neděle.
„Co se stalo?“ ptal se Vaněk.
Tohle: Mistrová pořád říkmla, že jsem pitomý
a vyjevený a že všude moc dlouhe zůstávám —
víš, to jak si chvilku čtu v průjezdě — tak šla
jednou za mnou, ale já ničeho netušil, a v nej-
lepším čtení mi vytrhla sešity z rukou. Člověče,
to bylo jako hrom při modrém nebi; já vyskočil
ona mne hnala domů, a teď začali s mistrom
Venuš
Löwy
Musil
Josef
Vaněk