ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 2d79fb00-71f4-11dc-a94f-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 23 celkem · entity: person 51, place 6, org 5, work 4
1 masthead
2. října 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 272.
3 masthead
Strana 9.
4 article Zletního notýsku Pavla Čamrdy
Zletního notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě. Jakživ nepřál jsem nikomu nic zlého — v nejhlubším svědomí svém si mohu dosvědčiti že nejsem zkaženého srdce — ale tentokráte žádal jsem si z plna srdce, aby kancelista Vokoun zůstal bodně dlouho ležet. Ne, že bych mu přál nějakou bolestnou nemoc, ale jakési takové neškodné zkoprnění, aby sebou nemohl hnouti, aby musil aspoň týden zůstati doma. Neboť nikdy mi nebyl ouřad milý tak, jako nyní. nikdy jsem s takovou chutí nepracoval. „Před- nostuju“ jak morovatý, Vocápek na mně může oči nechat, jak mi všechno lítá od ruky, a jedné chvíle dokonce povídal: „Helejme, helejme, pane Čamrda, jak jsou verzírovanej! Málem bych řek', že moh' ten šlak vzit jedním vrzem taky starýho, ani bysme to neucítili, amtýrovali bysme spolu, a co by erár ušetřil peněz! Aspoň bych si pak moh' zadat o nějaký sukkurs. Vocápek jest egoista, nemyslí než na sebe a na sukkursy. Válí se celý den v předsíni bez práce a žehrá na „nevděk štátu“, Odpověděl jsem mu vážně, že takové mal trety arci dovedeme vyřídit bez pana přednosty ale že bychom se náramně octli v ouzkých kdyby přišlo něco komplikovaného. Že by teprv viděl! Nemohu přec v jeho očích dopustit na před nostu, zvláště teď ne, můj Bože, na něj, na ote slečny Viktoryl Vocápek vyvalil oči. Tak lojálně mluvi o starém, když tu není, snad ještě nikdy ne- slyšel. Vrtěl hlavou a šáral se na svou lavici Kdyby věděl, že snad budu někdy kancelistou Naděje má zklamala mne. Dneska se při strkal kancelista Vokoun. Vlezl do kanceláře všecek schlíplý — chápal jsem, zlé svědomí se v něm ozývalo. Ale když uslyšel, že před nosta ještě stůně, narovnával se pomalu Opatrně, oklikami vyptával se venku Vocápka jak je s oficiálem, a když uslyšel, že žije, od dechl si z hluboka. Měl asi nedobré dvě noci, mohu si to pomyslit.
Pavel Vokoun Viktoryl Vocápek Vrtěl
5 article
Potom se přitočil ke mně a zasmáv se náhle, řekl: „Ale byla to junda, co, Čamrdo?“ Bylo mi nesmírně protivno, že chce ješti žertovati o věci tak trudné, starý cynik! Ani jsem se neusmál, když jsem k němu povznesl zraky, abych mu dal na jevo, že stran té jundy nejsem s ním jednoho mínění. Ale tu jsem po- znal, že vlastně i ten smích i ten žertovný ton jsou vynuceny. Rád by se nějak uchlácholil, po případě rád by měl nějakého spoluvinnika. Ale v duši je mu asi hodně kyselo. „Smutná junda, pane kancelisto,“ řekl jsem. „Víte-li pak, že už nepřijde pan oficiál? Že pozbyl řeči, že je další práce neschopen? Že musí do pense? Poslední stopy vynuceného úsměvu zmizely s jeho tváře. Vycítil, že soudím o případu zeela vdpůrně, uodplizil se ke svému stolu. „Tentokráte chudák pan oficiál přece je- nom nesimuloval,“ dodal jsem ještě. A těm slovy ještě jsem kancelistovi zarazil trn. Uhodt beze vší pochyby, kam to míří. Simulantstv přejal on, kancelista, ale jak nešťastně! Až mi pak bylo Vokouna líto, jak se skrčil na své židli. Vlastně jsem mu povinen díky za vše, co se stalo, za šťastné setkání s Viktorou, za povzbuzení z úst přednostových. Nepídil se sice Vokoun po ničem, ale nic naplat, sám jsem se musil vzchopit, abych mu odevzdal referát a přednostěnské žezlo své, které jsem po dva dny třímal. Nějak nevrle to ode mne přijímal, načež vslal, aby se podíval do denníku, který leží na stole přednostově.
Vokoun
6 article
Vida moje poznámky tam, otázal se skor příkře: „Vy jste vyřizoval? Expedoval?“ „Jak vidíte, pane kancelisto,“ odvětil jsem skoro uražen. „Ale stakra, to je opovážlivost, když t není starý!“ zvolal Vokoun. Rozuměl jsem; oplátka za moji poznámku a narážku o simu- laci. Byla to „rukavice“ — zdvihl jsem ji. „Inu pravda, pane oficiále, kdybych byl taky zůstal doma, nebyl by Vocápek za nás vy- řizoval, bylo by zůstalo všechno ležet. Ostatně jsem své elaboráty předložil panu císařskému radovi, a ten je sehválil a podepsal. Soudil jsem že se tak hned nezotavíte. Moje švihnutí uvázlo, trefilo. Kancelista vyvalil oči a zeptal se táhle: „Vy jste byl u starého? „Několikrát, pane kancelisto. Nemluvil dále, sedl a jal se horlivě pra coval. Tou chvílí, myslím, vzniklo mezi námi napjetí. Není to snad ode mne obezřelé, ale jeho znevažujíci otázka mne skutečně ranila. Jsem sice zkažený jurista, ale myslím, že Vokoun se spokojil s pouhou oktávou a bez maturity — nemáme si co vyčítat. Bylo poledne, počal jsem sbírat všechna akta, svazoval jsem je motouzem. „Co pak s tím chcete, Čamrdo?“ ptal s kancelista úsečně. „Donést panu radovi, aby se podíval,e přišlo a jak vyřízeno. „No dovolte,“ odpověděl mi, „tenhle ra- port přísluší mně, když už tu jsem. Taky musím ohlásit, že jsem zas v ouřadě!“ Na to jsem nepomyslil — kancelista mi zadal ránu na místě nejeitlivějším. Těšil jsem se na nové setkání se slečnou Viktorou — ach. jak jsem se těšil! A teď mne odstavil, bud k přednostovi docházet sám.
Vokoun Viktora
7 article
Sebral balík lejster a šel. Dival jsem se za nim, jakoby odcházel s uloupeným štěstím života měho. O, že na něj nepřišly černé neštovice! Moje návštěvy u před- nosty jsou u konce. Jak jsem byl bláhový, když jsem se vkolébával v klamné domnění, že bude navždy, jako bylo včera a předevčírem. Vždyt taky přednosta se vrátí. Ale kdyby aspoň mi byly ponechány dny jeho churavosti! V tom okamžiku zanevražil jsem na Vokouna, ba, skoro smrtelná nenávist mne po- jala. Jaká to nepatrná okolnost, že se vrátil do kanceláře — a jaký strašlivý má pro mne vý- znam. Viktoro, Viktoro, kdy tě uvidím! lkai jsem v duši. Celý oběd hořkl mi v ústech. Stále jsem byl duchem u přednostů. Ale takové duševní návštěvy za nic nestojí. Jediný pohled Jají, jediné podání té malé, teplé ruky Její bylo by mi tisíckrát milejší. Pojedl jsem, hrozný neklid mnou lomcoval Nemohl jsem se dočkati hodiny, kdy půjdu do kanceláře, ale když udeřila, kráčel jsem tan jak odsouzenec, jakoby mne strkali do mučírny Tu Vocápek, tam Vokoun! Jaká to pro mne spo- lečnost, když se mi před očima a v žíznivé dušt vznáší slečna Viktora. Přišel Vokoun, práskl akty o stůl, strhl se sebe kabát, sedl ku práci, hrozně chrchlal. Co pak, stalo se mu něco nepříjemného? Nemluvil, a já taky ne. Pilně jsem škrábal — poprvé dnes poznal jsem, jakým dobrodiním jest úsilovná práce, člověk na všechno zapo- mene. Ani jsem se nenadál, a byl tu večer. Sbíral jsem akta, svazoval jsem je, konečně jsemje položil Vokounovi na stůl. „Co mi to sem strkáte?“ vyhrkl na mne. „Pro pana přednostu, pane kancelisto. „Doneste to tam sám?
Vokoun Viktor Vocápky
8 article
Díval jsem se naň jako vyjeven. „Vy tam nepůjdete?“ „Ne!“ sekl krátce. Potom, oblékaje kabát, obrátil se ke mně náhle „Vy jste se nějak dostal u staréhodo porcel „Kterak to, pane kancelisto?“ „Kterak to!“ vrčel Vokoun. „Povídal, že se k němu nemusím večer štrapicírovat, abyste to přinesl vy. Srdce ve mně poskočilo. Můj Bože, tedy Ji uvidím. „To bylo divení, že jdu já!“ pokračoval Vokoun zuřivě. „Hned u dveři! Zazvoním — dvéře mi otevře dcera — ta okatá . .. Byl bych jej proklál dýkou! Okatá — moje Viktora! Proč už nenosíme dýk za pasem! „Rozvejřila se na mne, jakoby mne jakživ nebyla viděla. „Ach, pan kancelista!“ Snad ne- čekali ministra?“ Byl bych jej proklál podruhé, když slova Viktořina opakoval mňoukavým, pitvořivým hla- sem. A jaké to jsou výrazy: rozvejřila se! Je-li tu někdo vejrem, pak je to Vokoun sám. — Ale zas ve mně srdce poskočilo. O, roz- umím, proč byla tak překvapena. Nadála se m návštěvy, a zatím se jí na prahu zjevil starý ten kostrbatec a nevydařený „simulant“! Moje srdíčko drahé, zlaté! „A starý mne přivítal jako kyselá okurka A proč prý jste nepřišel vy. Povídám, ňák jste u něho v porci! — Co prý říkám vašemu kon ceptu, povídal. Jakoby u nás byl vůbec nějaký koncept. Rajtujeme tu všichni „šimla“ jak na kolotoči. A mám prý vás trochu zapracovávat, když nevíme, jak to dopadne s Pazdírkem. Co pak jsem nějaká gubernant?“ Vokoun jen sršel uraženou ctižádostí, ale já bych jej byl líbal. Půjdu k přednostovi, uvidím Viktoru — to byla jediná moje myšlenka. Již se na něj nezlobím.
Vokoun Viktor Pazdírek
9 article
Ani nevím, jak mi to připadlo, ale vytáh jsem tobolku s doutníky a nabídl jsem kance listovi kuba. „Není libo zapálit si? „Což pak jste někoho zabil?“ ptal se Vo- koun, přijal však doutník a zapálil. „Ale na revanš,“ povídal bafaje. „Trochu se projdua pak půjdu na pivo do Emauz. Přijďle tam z mnou na sklenici, až půjdete od starého.“ Rád jsem slíbil — proč bych se s nim rezcházel? Už se nehněvám — je to přec jen výborný starý partyka. Za čtvrt hodiny stál jsem přede dveřmi bytu přednostova. Srdce mi bušilo, jak jsem letěl na schody. Čekal jsem chvíli, až se poněkud upo- kojím, neboť sotva jsem dechu popadal. Konečně jsem zazvonil, dvéře se otevřely, přede mnou stála slečna Viktora. Vidouc mne, rozjasnila tvář, hned však položila prst na ústa: „Pst! Fatrle spí... Maminka a sestry šly na procházku . .. Teprv teď podala mi ruku, já ji povznesl k ústům a podržel na rtech. Krev ve mně bou- řila, když jsem tiskl drobné ty prstíky jako hed- vábné. Neskonalé, neznámé opojení zmámilo mne bylo třeba vší síly, všeho sebezapření, ovládání abych ji neobjal a nepřitiskl k sobě. Bylo mi jakobych ji rok neviděl — a slečna Viktora ne- odnímala mi tu ruku, jen loket jeji snížil se. jakoby chtělá dáti ruce odpočinout. Stála tu přede mnou v plném půvabu své rozvité ženskosti, s očima jak zamženýma, jakoby si byla vědoma v cudnosti své, že se to vlastně nesluší a přece ne dost silna, aby mne odkázala v náležité meze — v meze pouhého otroka písaře při výpomocném úřadě. A pak, všechna zmatena, pronesla skoro šeptema „Proč jste sem posílal toho mrzutého pan kancelistu — —? Viktoro! Viktoro! Viktorol
Viktor Viktora Emauzy
10 article Kachny.
Kachny. Črta ze skulečnosti. Prozrazuje Lea Ostrovská. Sejdete-li se někde s panem Emerichen Mazánkem, zástupcem pojišťovny, probůh, jer se před ním nezmiňujte o kachnách. Člověk z míry dobrý, ale stává se zuřivcem zaslechne-li jen slůvko „kachna“. Ba stalo se dokonce, že v restauraci, kde mu sklepník doporučoval: „Vašnosti, je tam výborná, pečená kachnička,“ mrštil po něm novinami tak prudce, že se rákosový rám jejich na několik kusů rozletěl. Co zavinilo nenávist pana Mazánka k ptáku tak prosaickému, na jehož pečince si kdysi velmi rád pochutnával, zvláště když byla připra vena dovednou rukou drahé jeho polovice, pro zradí reprodukce historky, v přátelských kru zích páně Mazánkových kolující, kterou druh druhu sděluje s poznámkou: „Jen se, prosím vás, nezmiňujte před ním že o tom víte, nechcete-li si ho znepřátelit. — A tak tajemství „kachní nenávisti“ roz- šiřuje se a bují v ústraní, jako kapradí ve stínu lesním. Tém neprozřetelným, kteří by snadno všetečnou otázkou pana zástupce k zlosti po- pudili, podávám je se vší šetrností k jeho klidu samotna. — — Za letošních ukrutných veder, kdy náš venkov stíhán byl častými požárními katastro- fami, jednoho dopoledne přednosta kanceláře oznámil panu Emerichovi, aby se přichystal na pětidenní výlet v záležitostech bankovních.
Ostrovská Emerichen Mazánek Mazánkův Emerich
11 article
Během příští půl hodiny oznamoval doma pan Mazánek překvapené ženušce: „Honem, Karličko, schystej mi pár límečk a nějaký šátek do vaku, moc toho tam dávat ne- musiš, aby zbylo místa na proviant —. „Co že najednou odjedeš, vždyť's říkal, že až v příštím měsíci,“ divila se paní, ale způ- sobem tak zvláštním, jakoby říkala tak, že vů- bec něco říci musí. Paní Karla byla stvoření flegmatické,s vším, i se zlým hned spřátelené, kterému ke štěstí stačila spokojenost manželova. A hučel-li někdy, stoickým klidem čelil jeho rozmarům a rozmazlenosti. Že však pana Emericha, či jak mu zkrátka říkala, Ríšu, rozmazlila sama, to nepřiznala. Nejvíce zhýčkala jeho gourmandské choutky. Proto každá výprava manželova na venek provázena byla důkladnými zásobami domác kuchyně, aby si chudáček Ríša nezkazil žaludek po vesnických hospodách, kde se mu často stá- valo, že s velkou potíží sehnal namazaný krajíe. nebo zbytky sýra, které hospodyně zapomněln vyhodit. Proto i tentokráte paní Karla, když jí ohlá- sil, že objížděti bude zastrčené vesnice jižn Moravy, rychle se rozhodla: „Víš co, mužíčku Maminka mi poslala dvě překrásné kachny. upeku ti je na cestu, něco k tomu ještě přidám nějaký salám, to snad postačí, chleba dostaneš všude — — „Výborně, Karluše, budou-li ty kachny ta- kové, jako byly poslední, to se těším opravdu.“ „Bodejť by nebyly, to víš, jakou si ma- minka dá práci než je vykrmí, že nám chcípáky nepošle.?
Mazánek Karlička Karel Emerich Ríša Morava
12 article
„Tu tvou maminku do zlata zasadit,v dobře, jak mně trefí do noty,“ letělo uznale za paní, do kuchyně se ubírající a snad to spolu- působilo při úpravě kachen tak, že pan Mazánek obdivuje se později lákavé pečeni, mlsně pysky olizoval, těše se na příští požitky, až někde v idyllickém zákoutí venkova chudou večeři do- plní jemným masičkem chuti převýborné. — Stín nevole stáhl však hrozivě jeho čelo když paní, uchystavši na stůl vše na cestu po- třebné, pojednou vykřikla: „Jé, Ríšo, vždyť ne máme tašku! Půjčila jsem ji předevčírem švakrové, nevědouc, že teď odjedeš.“ „No, to je pěkný pořádek, teď abych sito snad svázal do rance, protože moje milostpan sestra vyhází tolik na parádu, že jí na cestovn tašku nezbývá.“ „Nebruč, starouši,“ chlácholila jej pan Karla, „doskočím dolů k paní domácí, vypůjči se kufříček — Pan Emerich se uklidnil zcela, když žínka, doprovázejíc jej na nádraží, upozornila jej, jak se lidé točí po služce, před nimi kráčející a za- vazadlo jeho nesoucí. Vypůjčený kufřík byl zcela nový, ze světlé kůže vyrobený a niklovým kováním opatřený.
Mazánek Ríša Karel Emerich
13 article
„Jak to vypadá elegantně, musím si něco podobného pořídit, taška už je beztoho odřená,“ umiňoval si pan zástupce, mezitím co choť jeho v mysli již osnovala plán, že jej k blízkým na rezeninám takovým presentem překvapí — — Konečně se usadil ve vlaku, kde ke své potěše našel známého, který téměř polovinu cesty konal s ním společně. Jeli sotva půl ho- diny, když soudruh se vytasil balíčkem šunky nabízeje ochotně: „Není libo soustíčko?“ „Ne, kamaráde, děkuji, mám něco lepšího smím-li ti nabídnout kousek kachničky, doma krmené, žádného chcípáka,“ a již se hnal po schránce slibovaných požitků. Než, nastojte. — Darmo ve svazku klíčů hledal ten, jenž by se hodil do zámku u kufříku. Paní Karla ve spěchu zapomněla klíčel dáti mu s sebou. Co ted?
Karel
14 article
Zkoušel to všolijak i klíčky, přítelem za půjčenými, ale nadarmo. „Brachu, nech toho, je to patentní zámek ten tak lehko neotevřeš, snad někde cestou na- jdeš zámečníka, zatím se nech pohostit,“ po- bízel pana Mazánka známý a tomu nezbylo než přijati. Šťavnatá šunka, čerstvým chlebem zajídaná a mělnickým zalitá, ukonejšíla na chvíli i vzteklé pohledy, vrhané do sítě, kde si hověl „ele gantní“ kufříček s vnitřkem tak žádoucím a tak nepřístupnýml „Kdyby byl můj a ne cizí, vezmu na to nůž a vylomím zámek nebo svršek rozříznu, ale takhle! Čert ženě napískal, aby tašku půjčila,“ hučel „Ríša“ nejen ve vlaku, ale celých násle- dujících pět dní, kdy objížděl zapadlé vesn iice v záležitostech pojišťovních, s kachním zava- zadlem v ruce a kdy mu nezbylo tolik času, aby se sháněl po zámečníkovi. V jedné vsi mu sice řekli, že je hledaný mistr v druhé, malou půl hodinku vzdálené ale že není jisto, že by ho doma natrefil, ježtc cbodí po stavbách. Rozladěný na nejvyšší míru, s žaludkem pokaženým, snad více vztekem nad marnou touhou po slibné pečeni, vracel se pan zástupce ke krbu rodinnému. Jako vichr hnal se po schodech a sotva ž mu služka otevřela, vletěl do pokoje a místo po zdravu ze sebe vychrlil: „Pěkně ti děkuji, Karolino, za takovouhle starost o manžela, dá mi plný kufr a klíč k tomu ne. Teď si můžeš ty „vykrmené“ kachny sníst sama... tady je máš uležené — —' A mocným rozmachem hodil kufřík na podlahu — — ten jako čarovným proutkem do tčen se rozevřel a z jeho nitra se vyvalil mastný balik, nelibě už páchnousí. Paní Karla, věnovavši soucitný pohled zka ženým zásobám, klidně pronesla: Fpsilon.
Brach Mazánek Ríša Karolina Karel
15 title
„A to's tím nemoh' hned někde praštit?
16 article Dva lidé.
Dva lidé. Napsala Lengyelova Laura Dějištěm jest opatijská promenáda, vinouei se směrem k Lovře. Slečna Vera prochází se zde již asi čtvri hodiny, provázena velkým novo- fundlandským psem. Jest poněkud pošmourno, proto není viděti žádného z lázeňských hostí. Páni hrají v karty a dámy ve villách neb dole u hudby zlobí se na své muže. Slečna Vera jest hezká, smědá dívka, a jediné dítě nejbohatšího bankeře v celém Uhersku. U vyčnívajícího ska- liska se pojednou setká s Pavlem Ugrayem, kterýž dvorně smekne a chce jíti dále. Vera (stane): „Ode kdy jste v Opatii Ugrayl?“ Ugrayi (se obrátí a kráčí vedle Very) „Včera večer jsem přijel. Vera: „Tek?“ (Chvilku se zamlčí): „My jsme zde již tři dni. Ugray (pokynutím hlavy přijímá tuto od- pověď, hladí obrovského psa po hlavě): „Sama jen se procházíte, slečno Vero? Vera: „Ano. V den svých osmadvacátých narozenin jsem si vyprosila na otci, aby mně dovolil na příště choditi bez mé anglické společ- nice. Jest to konečně také hrozný pocit, když člověk nemůže sám nikdy učiniti ani kroku. Napsalo se již mnoho strašných povídek o hrů- zách samoty, ale ještě nikdo nenapsal, jak jest to děsné, když nemůžeme učiniti ani kroku o své újmě. Touha po samotě vznikne mnohem mocněji a mučivěji, než dychtění po společnosti. Co se mne týče, někdy jsem se i zlobila na svou společnici Maud Creerovou, kteráž jest jinak nejlepší a nejsympatičtější bytostí. A konečně, když mne neustále nutí do společnosti jednoho člověka, tak se raději vdám. Vždyť jest vám známo, že se jen proto nevdávám, ježto se m zdá nesnesitelným pomyšleni, že musím trpěti někoho neustále vedle sebe. Že někdo bude míti právo otevříti dvéře ke mně a dáti se se mnou do hovoru, kdykoliv se mu zlíbí. Nu, rcete, ne- připadá vám to děsným?
Lengyelův Laura dějiště Pavel Ugray Verus Maud Creerová Uhersko Vero Vero Tek
17 article
Ugray: „Mně ne. Vera: „Nuže? Ugray: „Jak to „nuže?“ Já tak ne- smýšlím, avšak vy račte míti úplné právo, za- říditi si svůj život dic své chuti. Vera (hledí chvíli udiveně před sebe): „Ugravi, povězte mi, neurazíte se, řeknu-li vám něco? Ugray: „I kdybych se urazil, račte m buď jak buď a za všech okolností říci, cos přejete.“ Vera: „Vy jste nejobratnějším kome- diantem ze všech těch mužů, s nimiž une kdy náhoda svedla. Ugray: „A směl bych se zajímati, čemu děkuji za tento váš velevážený názor o sobě?“ Vera: Každý muž, jemuž jsem až posu vypověděla svou zvláštní drobnou filosofii, saa- žil se mne přesvědčiti, po jak špatné cestě kráčím. To přesvědčování, jak vidíte, až posu se naprosto nezdařilo. Ugray: „A teď se domníváte?“ Vera: „Ano, domnívám se, že jako chytrý člověk jste nahlédl, že tento způsob k ničemu nevede. Slečna Vera jest přehnaně rozmazlená. na slečnu se musí zhurta. To jest nové, a vzbudí to zájem.“ Ugray: „Především prohlašuji, že jsem neměl v úmyslu uraziti vás. Pakliže jsem přece jen nevědomky řekl něco nemilého, z hloubi srdce toho lituji, a prosím za odpuštění. A co se týče toho druhého, nechme nyní na chvíli mou nepatrnou osobnost stranou, a mluvme o té věci poněkud všeobecněji. Proč mluvite s tako- vým pohrdáním o oněch mužích, kteří si chtěli získati vaší přízně? Jest pravda, že jste dnes nejbohatší dívkou v království, ale to vás přec nepřipravilo úplně a naprosto o všechnu samo- libost? Pohlédnete-li do zreadla, můžete viděti. že jste hezká. Srovnáte-li nyní povšechné vzdě- lání a intelligenci damskou se svou vlastní, se- znáte, že stojíte v závratné výši nade všem damami z naší společnosti.
Vero Vero
18 article
Vera: „Ej, ej, milý Ugrayi, činíte se ješte směšnějším. Ugray: „Já? Co já mám s tou věcí spo- lečného? Před chvílí jsem se osmělil prositi, byste přehlédla mou skrovnou osobnost, aby- chom jednali o věci pouze objektivně. Nevím, proč na mno hledíte tak pohrdavě? — Vždyt by bylo toto zlehčování na všechen způsob ne- spravedlivé, a nyní nejste ani důsledná ve své nespravedlivosti. Domnívám se, že jsem jediný z toho značného počtu vašich známých, který nepožádal o vaši ruku.“ Vera: „Až posud ne. A jsem za to opravdu vděčná. Ugray: „Můžete býti i budoucně vděč- nou, neboť... Avšak nemluvme již o mé, na- prosto nezajímavé osobě. Odpovězte raději n mou dřívější otázku, proč máte jen pohrdání pro každého muže, který vás chce získati z manželku? Vždyť jste hezká, ba, po pravdě ře- čeno, jste i dobrosrdečná. Považujete za ne- možné, aby se čestný muž, s dobrým vkusem přiblížil s nezištnou láskou k takové dívce, jako jste vy? Nemylte se, nechci vás přemlouvati. abyste změnila svůj život, k tomu nemám ani důvodu, ani práva, ba upřímně řečeno, an chuti. Mne by spíše zajímali oni odmrštění muži. Že jste je odmrštila, to chápu, ale proč se jim má dostati košem s pohrdáním a opovržením, to nemohu pochopiti?“ Vera: „Ne? Nu, tedy vám to povím všeho toho jest příčinou ona anglická společnice Maud Creerová.
Maud Creerová Vero
19 article
Ugray: „Slečna Maud?“ Vera: „Ano, ona. Vy jste ji jistě vidě již mnchokráte, vždyť jest u nás již pět let, ale bezpochyby jste si ještě nepovšiml dobře jejt tváře. Proč také? Maud jest chudá dívka, kteráz posílá dvě třetiny svého trpkého výdělku domů, do Anglie, ovdovělé matce a malým sourozen- cům. Není tedy vážného důvodu, proč by ně- který gentleman z naší společnosti obrátil pří- lišnou pozornost na její skvostnou tvář, zlatý vlas, čisté modré oči, majestátní posstavu. A ostatní?... Jest třeba pouze jednou pohléd- nouti na Maud, a ihned člověk vidí, že o ostat- ním se nemůže ani mluviti. A teď mně vyslech- něte pozorně. Tato dívka jest již po pět let u nás, jest všude se mnou, ve společnosti, na večírkách, v plesích; kdo na ni pohlédne, vidí, že jest krásná, alespoň stokráte hezčí než já, kdo s ní mluví, ihned zpozoruje, že jest vtipná,
Maud Anglie
20 article
rozumná a kdo ji opravdu pozná, shledá, že jest to taková dobrá, jemná, ušlechtilá duše, s jakou se zřídka setkáváme v naší společnosti. Způsoby má ušlechtilé, zjev její jest vznešený; slovem, jest to nejdokonalejší žena, s jakouž jsem kdy měla štěstí se setkati a vidíte, tato duchaplná bytost, vynikajícího zevnějšku, ne- našla ani jediného ctitele za celých pět let. Ne- našel se ani jeden muž, kterýž by byl této dívce pedal ruku k čistému, ušlechtilému svazku pro celý život. To jsem si myslívala, když jsem od- háněla své ctitele, jednoho za druhým. To mně napadlo, když jsem před chvílí seznala, že jste přišel a mnou do Opatie. Ugray (klidně): „Není pravda, slečno Vero. Ve vašem zájmu doufám, ač se nemýlíte, co se týče ostatních mužů, že ve mně, vašem nejoddanějším sluhovi, ráčíte se velmi mýliti. Nepřijel jsem za vámi sem do Opatie, nýbrž za svou nevěstou, slečnou Maud. Nechtěli jsme až posud prozraditi tu věc, avšak teď již jest mé oznámení v novinách. Mohu vám posloužiti vý- tiskem? Přinesl jsem jej pro Maud.“ Vera (hledí chvili do novin, potom od- vrátí hlavu. Zastaví, dívá se chvíli na moře, po- tom se prudce obráti k Ugrayovi): „Vy jste je- diný čestný muž na světě a... a... ostatně není již... pojďme teď domů . . Z maď. přel. O.K.
Maud Ugray Vero světit a . . . a Vero
21 article Chlapecká pýcha.
Chlapecká pýcha. Zatím co si na paloučku, smrky vroube- ném, na mechovitém trávníku pod jabloněmi pěkně v kruhu povídali, smáli se a zpívali, až ve skalách na stráni vzbudili zvonivou ozvěnu, maličký Boža statečně snědl všechny své jahody se smetanou, potom asi tucet rozsýpavých tva- rohových buchtiček, a v potají vyprázdnil půl sklenky žhavého koňaku. Ale pak už způsobně posedět nedovedl; k řece utekl vzdor důtklivému maminčinu volání, chvilku snivě sledoval, jak bystré, čiré vlny úprkem klouzají mezi balvany, točí a vaří se v tůních a níže s hlasným šumě- ním řinou se po třpytných prazích, přeskakoval s kamene na kámen, tleskal radostí — a dříve než mladá teta Hana k rozpustovi mohla do- běhnout, najednou se nějak stalo, že veliký jeho klobouček z bílé slámy uháněl po prou- dech, flanelové šaty se ve vodě divoce máchaly, a v hebkou, šedivou kůži zapjaté nožky marně hledaly půdu. Ach, ti se lekli! Ale teta Hana hbitě vy- kasala sukně, vonnou, teplou závěj ze sněhu krajek a batistu, přebrodila mělčinu a brzy Božu postavila na břeh. Když pan doktor přispěchal se žádostivým zrakem, spatřil už leda pro- močené, vzrušující její střevíčky se splihlými stužkami i jal se zklamán stíhati nevídaný člu- nek na peřejích, lehounký, jemný, s hedbávnou šňůrou.
Hana
22 article
Poděšená mama zatím si klučinu odnesla honem, honečkem do hájovny v jabloňovém sadě. Rozepjaly sponky, rozvázaly mašle, na- čisto Božu odstrojily, zaprané, vyždímané prá- délko rozvěsily na zápraží, slunku usušit. Sama, když se byla řádně přesvědčila, že aksamit rů- žové dětské kůže zůstal neporušen, z hluboka si oddechla; z něžného, soucitného laskání, pro- pukajícími slzami měkce vlahého, náhle se rozzlobila a ještě víc, poznavši, jak úžasně pouští mokrá, z brusu nová její pařížská blousa. A že by zlý, škaredý Bohouš, neposlušný ne- zbeda, zasloužil každý den ráno i před spa- ním . .. Srdečná hajná na rychlo zatápí, mama po- řád ještě hubuje, a kučeravý její andílek (jen více nahý, než bývají), uplakaný putti skromně sedí na kraji stolu, křoupe hájenskou makovou buchtu, mohutnou jak cihla, a velice, velice se stydí před krásnou tetičkou Hanou, jež chyst pro něho čaj a při tom nádhernýma očima zvláštně, potutelně na něho se dívá. Proč jen, třeba i oblečen, Boža se neubrání purpuru a hor- kému, rosnému pelu na tváři, kdykoliv zvuč- ným, stříbrným svýr hlasem naň promluví tato veliká teta, proč u ní mu vždycky je trapně tísnivo a přece nevýslovně sladko! Ale takto zůstat dítě přec nemůže. Pan doktor přichází, praví, že starý pantáta hastrman kloboučku Božovi nevydá, než proti náhradě za ty lusky, co na nich klučík byl v řece (než Boža se pře, že tam lusek ani neviděl, ostatné pozoruje, jak doktor klobouk drží za zády — protivný doktor!); přicházejí i dámy poptat se na zdraví nešťastného prince. — A vlhkých ještě šatů obléci mu nelze.
Boža Bož
23 article
Hajná má jen žábu Andulu, kde ji čerti nosí; snad na tu chvilku Andulin sváteční úbor... A tak krotce jako beránek (protože mama se hněvá, a jaká by to byla hanba, dostat přede všemi, před tetou Hanou), ale do duše uražen, těžce pokořen v mužném svém sebe- vědomí, Boža musil si nechat obléci čisťounkou resedou a mařím listem voňavou dívčí košilku a krátkou, tmavomodrou sukynku. Tetičká chytla ho pak zardělého, vzdorovitě se vzpíra- jícího a doktorem provázena, odnesla do tábora ve stínu jabloní; cestou několikrát nad dítětem hlavy naklonili těsně k sobě, to si snad o něm šeptali nebo úkradmo se rozdělili o bonbon, mlaskali — hm, Boža by ani nechtěl! Společnost se diví, jakou Božova mama za nezvedeného hocha najednou má sličnou dě- vušku. Laskají maličkého, smějí se mu, i Hana se směje, hujně rozveselena, a jemu je toho líto. Ženy néstojí za nic; aspoň ona přec mohla by vědět, že nejen kalhotky chlapci mají — 6, to on, Boža, už dávno není tak hloupýa všecko, ale všecko ví, však má starší se- střičku. — Když se mu tuze smáli, Boža utekl do lesa. Slunéčko za horu zapadá, stíny se dlouží, chlad zavanul na paloučku u řeky. Navečerním tichem v lesích rozléhá se volání. „Božo! — Bó—žol A ve skalách echo posměšně opakuje: „Bó—žo—o Klučík brouzdá se bohatým mechem, kde se bosé, bílé nožky boří skoro jako na zapově- zených křeslech doma v saloně, a zamyšlen na- slouchá usínajícímu šumu mušek v lesní klonbě s ještě ozlacenými vrcholy. Vrány táhnou vysoko jasným, opálovým nebém, je-li as mezi nimi ona, která ho přinesla milé mamince! A jaký zářivý zrak měla srna, s níž se tu právě setkal! Jako teta Hana. Tetu Hanu nyní též Boža tady viděl: vycházela z houštiny, robu pomačkánu,
Hajná Andula Boža Božův Hana Bó Vrána