Periodikum ALTO Viewer

1

14. července 1907.

2

Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 192.

3

Strana9.

4 article Exhumace.

Exhumace. Historie podivná a neuvěřitelná. Schylovalo se k polední a pan Vincene Vo- říšek, zkušený a zasloužilý sluha v presidlu slav- ného a nejvyššího guberniálního tribunálu, ko- nečně z hluboka si oddechl. Právem a důvodně opakujeme: konečně. Neboť co se v slavném presidiu od rána dělo nepamatoval Voříšek za celý čas obětavé, čtyři- ceti a půlleté služby své. Ale co říkáme, o rána! Trvalo to již plné tři dny, co se dvéře úřa dovny páně presidentovy netrhly. Deputace za deputací, audience přes audienci, raport nad raport — až bylo Voříškovi ouzko, co všechno za těmi dveřmi se projednává. V těch dnech Vořiškovi ani nebylo tioba, aby lehal pravým uchem (na něž lépe slyšel) na dvéře, chtěje zvě- děti, oč se v posvátné komnatě páně přednostov jedná. V těch lnech pan president netlumi hlas, jako činíval jindy, nalaďuje tak jednán v tóninu přivětivé, šetrné a někdy téměř kama- rádské důvěrnosti. V těch dnech naopak zazníval hlas jeho s počátku ostře a s vysoka, což svěd- čilo neomylně o naprosté převaze, o nezvratném vědomí, že třeba jen udeřiti důrazněji na strunu ouřední nadřízenosti s jedné a nezlomné podří zenosti s druhé strany, aby jakási nemilá aféra (Voříšek ještě nerozuměl dobře, jaká) byla rá- zem sprovozenr se světa.

Vincen Voříšek

5 article

Později pozbyl hlas páně přednostův řečeno ostrosti a nabyl přibarvení nevrlé popudlivosti ale ani tato tonina nedodržela, a na konec roz- klady nabyly neklamné povahy prudkého rozči- lení. A tu sám Vořišek, ačkoli ani z laleka ne měl koncesi na psychologické rozbory, jasně chápal, že se tam za dveřmi projednává nějaká „šlakovité zatrackuná historic“. Ani mu nepři- padlo, aby se lepil uchem na dvéře, neboť měl dojem, jakoby vnitřek byl nabit něčím jako olektřinou, a kdyby to prasklo, mohly by se i dvěře rozlétnout a porazit jej. Zdálo se mu beztoho, kdykoli v nějaké přestávce (a klidné přestávky takové byly v těch dnech vzácny) by zavolán k svému veliteli, že je všechno ovzduši Jeho Excellence stále štiplavější a kyselejší A tak, veden jakýmsi pudem, nejenom že nepři léhal na dvéře, jako činíval jindy, ale jako v po věrečné bázni víc a více se jich vzdaloval, až se ocítal kdesi u kamen v koutě a odtud sledoval nesrozumitelný vývoj nesrozumitelných věcí. A v těch dnech liteval hofce, že nešel do pense bned, jne mu odzvonila čtyřicítka služepných lel, a teď nechápal, jaká to byla u něho cho- robná a marnivá ctižádost, když si umínil, že deslouží ještě plný rok jedenačtyřicátý. Dnes by do té pense šel hned, od hodiny ale nejde to jen tak. Říci: jdu do pense — utéci. Musí zadat, musí to „proběhnout“ všemi příslušnými instancemi, a Voříšek věděl dobře co znamená proběhnout instancemi! Ale dnes tedy konečně oddechl. Zas odešla jedna deputace, zas bylo po všech audieneleh a raportech, a ted snad bude pokoj. A šoulavými kroky — neboť nohy jeho byly ulekáním posledních dnů roztřeseny jako huspe nína — šáral sé ke stolku, k židli, aby used a pohověl trochu.

Voříšek

6 article

Avšak nedošel. Ještě ho dělily od židle tr kroky, když z komnaty Jeho Exceilence z. znělo zvolání: „Voříšek!“ Voříšek se až zapotácel, jak náhle a ne- očekávaně to příšlo. A jak to znělo! Kriste Je- žíši, takhle ho Jeho Exeellence málekdy volala. Chtěl se rozběhnout, ale tím leknutím se m noby tak roztetelily, že měl co dělat, aby se nich udržel. A tak se stalo, než e sebral,ž zaznělo druhé a ještě prudčí zvolání: „No Voříšek!“ Votíšek, bledý na smrt, nabral dechu, za- klapal zmodralými rty, pokřižoval se a vyna- loživ srdnatost, kde jí co v sobě shledal, na stcupil pochod ke komnatě páně presidentově. Chvěla se mu ruka, když stiskl kliku, nohy se mu lámaiy v kolenou, když překračova Jeho Excelence seděla na křesle při svém psacím stole, upírala oči na dvéře a jedvaže zočila Vořiška, vyhrkla na něj: „No Voříšek? Mám si ústa roztrhnout? Č taky už oni dělaj pasivní rezistenci? Vořišek otevřel ústa dokořán. „Ježiš Marjá, Egeelene! Kde pak já! Slouží čtyrycet a půl roku — — „Tak dobře, a poslouchaj, Voříšek. Tose rozumí, kanceláře jsou prázdny, co? Nikde ni kdo, co? Z těch mlad,ch, myslím, z prakti kantů — 0 — — „K službám, Egcelene!“ vydechl Voříšek „Anc, to má člověk za všechno!“ řek hořce pan president. „Pipláme je tu, jako ptáky z hnízda vybrané, a teď tuhle to. A zrovna tady mám takovau věc, Voříšek, a je to perieulun in mora! (Nebezpečí v průtahu.) Sice taky ne n iji kompetenci, ale jsou pod přisahou a dos starý a zkušený — musejí to vzít oni. A dobře mi to provedou! Ať z toho nejsou žádné nemilé konsekvence.

Voříšek Votíšek prezidentův Vořiška Marjá Egeelen Anc

7 article

Pan přednosta sáhl po svazku lejster. Vo- říšek v duchu odříkával otčenáš. „Tuhle to mají, Voříšek. Je to stran exhu- mace, vědí? Vykopání mrtvoly, nová obdukee byla-li už před tím jaká, ale zdá se, že nebylo. Původní udání znělo na smrt černými neštevi- cemi nebo dokonce morem indickým (Vořišel se zatřácl, až na něm oufední šosák zašustil), ale vyšly nové okoličnosti na jevo, vypadá to jako vražda. Nápadné je při tom, že byl nebožtík pohřben ještě toho dne, kdy skonal, a to na- svěděuje, že nebyla žádná sekce. Aspoň ve spi- sech nic takového není. O soudních lékařích vůbec není zmínky. Dělali taky snad rezistenci (znělo hořce z úst Jeho Excellence). — Taksi tchleto všechno vezmou — ani jsem to všechno nemohl přečist — a odeberou se na místo, kde byla mrtvola pochována. Zavolaj si k tomu nej- bližší dotyčné soudní lékaře, asistujou mně při obdukci, najdcu-li tam nějaké svědky smeti a činu vůbec, vyslechnou je, vezmou je pod při- sahu, zkrátka — vylidějí mně věc a nezdržujou se mi zbytečně. Ani nevím, kde to je, podivaj se do toho cestou, na diéty dostancu, tu mají. idou, a jsou brzy zpátky! Vořísek sáhl po lejstrech a měl co dělat aby je nerozsypal, jak se mu ruce chvěly. Po čtyřicet a půl roku věrné a záslužné služby své práh.

Voříšek

8 article

kenal všeliká poslání, ale aby šel na exhumaci. ještě se nestalo. Inu arci, vždyť se taky posud nestalo, aby ti „mladí se takhle postavili na zadní nohy. „Do večera s tím mohou být hotov,“ řekla ještě Jeho Excellence. „Ale kdyby se to snad nějak protáhlo, do zejířka večera mně tu zase jscu!“ Voříšek popřál dobrého chutnání, vytáh se z komnaty, dovřel za sebou tiše, a když se ocitl sám v předsini — ve své milé, do nedávna tak tiché, klidné předsíni, kde tak pohodlně „úřadováva!“ — povznesl zraky ke stropu, až se mu spodní bělmo objevilo, jakoby oči v sloup obracel, a svadlá jeho ústa povzdychla: „Bylo-li mně pak tohodle potřebí! Mor černé neštovice! Vykopávat! Jestli pak jsem dávno nemoh' sedět na pensi a chodit pokojně do Chotkových sadů a na Belvedér!“ Narazil ouřední čepici s jablíčkem, chopil se deštníku, stiskl akta pod paždím a vyšel na chodbu. — Zastavil se u pokladny pro peníze na cestu a v tesklivém přemítání mířil ke vratům. „Kam pak, Voříšku, kam?“ zastavil h kolega portýr. „Ale radš bych se neviděl! Na exhumaei jdu. Starej mi nadělil . ..

Voříšek Chotkův Starý

9 article

„A co že vám? Co že neposlal někoh z těch juristů?“ „Jo, juristů!“ povzdechl Voříšek. „Ti vy přáhli. Dělají nám — (Voříšek chvilinku vzpo- mínal) — dělají nám reminiscenci. Tak to při- padlo mně. Pomyslete si — vyhrabávat mrtvolu Ale ke všemu: indickej mor a černé neštovice a k temu ještě vražda! Až mě mráz pochází...“ „Stakra!“ vyndal portýr špičku dýmky z úst. „To může dojít i na mě tu dole . ..- Vořišek se podival na kolegu portýra zdvihl okazováček pravice: „Nesrovná-li se to, Vopičko, tak taky. J si do nejdelší smrti nepomyslil, že budu ex- bumírovat. —— Až je mně ouzko, Vopičko, zrovna do pláče, jakobych se neměl nikdy vrátit. Jen pomyslete: mor, černě neštovice a vražda! A já to mám vykopat, vzit pod přísahu, secírovat zopsat protokol!“ Jsou nepochybny případy podivných před tuch věcí budoucích, kteréž se do nejmenších podrobností splnily. Voříšek tušil jen, že se ne vráti — a nevrátil se.

Voříšek Staker Vopička

10 article

Byl večer prvého dne, druhého, Voříšek ne přišel. Uplynul týden — po Voříškoví ani stopy Uplynul měsíc — Jeho Excellence byla nanejvýt znepokojena. Vořišek si nepřišel ani pro gáži — bylo zřejmo, že se něco přihodilo. Rozpomenuli se konečně, že Voříškovi dal na cestu sedm korun a třiatřicet haléřů, i vzniklo podezření, že Voříšek zpronevěřil svěřený kapi- tál a prchl do ciziny. Vydali na něj tedy zatykaě kterýž arci, jako zatykače pravidlem, zůstal bez oučinku. Konečně uplynuly tři měsíce, a když ani pal se Voříšek nevrátil, byl vzhledem ke čtyřiceti půlleté službě své, k vysokému věku i k zá- sluhám, jichž si v ouřadě dobyl, a s prominutím třicetileté lhůty zákonné a se všemi obvyklými poctami prohlášen za mrtvého Bylo to defmitivní vyřízení trapné té zá- ležitosti, a zároveň vyřízení ekonomické. Od- padla tím opatřením i pense jeho, kdyby se na krásné vrátil. Jsi mrtev, jaká pak pense!

Voříšek

11 article

Ale pojednou, mimo vše nadání, po půlpátu měsíci došla presidia veliká obálka s poznámkou „věc úřední — porta prosta“ Šla z ruky do ruky, neboť k úžasu všech. kdo znali a pamatovali cuřadního nebožtíka Vo- říška, poznán v těžkých lemených literách adresy — rukopis Voříškův! Nebylo pochyby, bylt jeho nanuskript, zeela neomylně. Byla to relace k rukoum vysoce slavného presidia slavného a nejvyššího tribunálu, a zněl (s prominutím pochopitelných při kvalifikaci V- říškově a tedy odpustitelných nedopatření pravo- pisných i jiných): „Já v nejhlubší úctě podepsaný Vincen Vořišek, presidiální sluha při slavném nejvyšším guberniálním tribunále konám poslušné a svě- domité ohlášení: Vydal jsem se podle vysokého nařízení. abych provedl a pod přísahu vzal exhumaci a sekci zesnulé mrtvoly zemřelého Jana Ev. Cajmrska, státního příslušníka, poslední dobou námořníka na lodi „Excelsior“, kterýž skonal za příznaků nepochybně smrti, udánlivě na černe neštovice a indický mor, domněle však násilným zavražděním, následkem čehož byl neprodleně pohřben, aby v ostatním mužstvu nevznikla ná- kaza, s šetřením veškerých fysikátních a desin- fekčních opatření. Svědků jeho udánlivě přiro- zoné a domněle vražedné smrti nenašel jsem na místě činů žádných, anobrž toto místo bylo ouplně opuštěno a liduprázdno, jelikož je obtížn tam se zdržovati. Nařízená mně však exhumace nemohla býti vykonána pro nedostatek přihod- ného terénu, což pod přísahou seznávám a což potvrzeno také kapitánem „Pelikána“, na jehož palubě jsem exhumaci hodlal vykonati. Nebot je zjištěno lodním denníkem kapitána „Excel- sioru“ a později přístavním úřadem ostrova

Voříškův Jan Eva Cajmrska Excelsior

12 article

Haiti, že svrchu řečený Jan Ev. Cajmrsk roz- žehnal se se světem v Atlantickém oceáně a to blíže ostrova Portorika, v místech, kde je asi půldeváta tisíce metrů hloubky, následkem čehož jsem si tak hluboko netroufal a bylo dle námořních zkušeností dosti pochybno, že bych vůbec nějakou mrtvolu a zvláště Jana Ev. Caj- mrska nalezl. Upustil jsem tedy od výkonu pro nemohoucnost a nepřekonatelnou překážku hlavně následkem zjištění, že zesnulý Jan Ev. Cajmrsk neskonal ani černými neštovicemi a mo- rem indickým, ani vraždou odjinud v to přišlou. nýbrž oučinkem nemírného požití kořalky v den smrti, jemuž byl vůbec delší dobu oddán. Nepřítomnost svou v úřadě omlouvám na- prostou nemohoucností navrácení a zabezpeče- ním lepší existence na půdě americké. Nebot jeden z pasažérů „Pelikána“, englický lord „Ha- lifax“ uslyšev, z jaké příčiny jsem se na oceán vydal, angažoval mě ihned za svého tělesného komorníka jako vzácnou akvisici, poněvadž se jakživ nesetkal s člověkem, který měl vykonat exhumaci v Atlantickém oceáně, platí mně troj násobnou gáži, započítal mně posavadní služebná léta, jakobych je byl vysloužil u něho, a zaruči mně tři sta liber šterlinků pense, následkem čehož se vzdávám veškerých nároků na pen doma.

Jan Eva Jan Eva Caj Cajmrsk Haiti Portoriko

13 article V nojuctivější služební oddanosti Vincene

V nojuctivější služební oddanosti Vincene Voříček. Když se o tomto netušeném úspěchu kolegy Vořiška dověděl za tepla portýr Vopička, po cítil v prvém okamžiku jistě hnutí pochopiteln závisti, ale o chvíli později řekl: „Jo, jo, Voříšek! Ten jakživ nebyl hloupej to jsem vždycky říkal. Ale dřív k tomu nemě příležitost. Jen aby tu pensi hodně dlouho bral...l.

Voříšek

14 title

Letní den.

15 title

Napsal V it al

16 article Jak sladko je tu při listí šumotu ! Je bož

Jak sladko je tu při listí šumotu ! Je bož ský, volný den. Plným, silným tónem hvízdá kterýs pták přehlušuje drobné cvrlikání jiných. A mírný vá nek laškuje ve stromech i křovinách. Tu sotva pohne tmavým jehličím sosen, však houštiny chvějí se pod jeho něžným objetím a jemne lístky osyk víři a ločí se na svých stopkách. tvořice pohyblivé, stále se měnící zelené záelony tak svěže lahodné. Klid, radost vane kolem vždyť věčné slunko plane, hoří. O čem mluviti v tak blahou chvíli než vás, rozkošná? My prošli ulice města, nudné v odpoledním horku, minuli roztroušené domy a šli dlouho zelenou rovinou. Po pravé straně cesty čtverce obilných polí — spousty klasů přelévajících se vánkem jako zdlouhavě, širé vlny — střídaly se se zelenými a barvami promíchanými koberci luk na levo bublal potok skrytý v olšinách. A slunce zářilo, dařilo životem a svěžestí všecky ty barvy. a nás zaplavovalo svými paprsky. V jeho zár topil se i ell naší cesty: lesy na vršcích, a před jedním z nich svltily, napolo ukryty starým duby, zdi kostelika, natřené střídavě přiliš bl- lou a růžovou barvou. Kolem něho měli jsme jíti dále do lesa.

17 article

Umlkli jame a zvolna kráčeli. A mně zdálo se, že častěji zalétly jaksi toužebně vaše zraky z pod širokého klobouku ke kostelíku a stin roz paku že přelétl po bílé vaší tváři. Teď ještě vršek a jsme u svalyně. Několik vašich zběž- ných slov a již vslupovala jste dokořán otevře- nými dveřmi dovnitř. Bezděky usedl jsem n lavičku pod strom a hleděl za vámi. Setmělý kostelik jakési historické ceny, s několika lavi- cemi a kamennou dlažbou, s oltářem s točitými sloupky — a teď ehoval vše mé blaho, můj je- diný poklad... Klekla jste u lavičky u oltářea sklonila hlavu. Zvučela jednotvárná melodie much v parnu poletujících, kdesi zajásalo několik dětských hlasů a starý dubový obr nade mnou jakoby lenivě na výsluní protahoval své tuhé údy. Zlacený ollář s temným obrazem, jenom z blízka roze- znatelným, svítil v pozadí kostelíka a vy klečela jste tam ... Ve vaší snivé mysli seitily asi bllé vidiny náboženské .. . Chtěl bych vědět, co asi v té svatyni mluvila vaše čistá duše, když níže a níže klonila jste svou krásnou hlavu s bohat- stvím kadeří... O, věřle, kolikrát přál jsems ve chvilích únavy, ochabnutí a smutku, abych sehopen byl víry, jež žije v duši vaší . ..

Bezděk

18 article

Nezdá se vám, že divně zní zde, v lese, ta moje sentence, ana z dáli doznívá k nám táhlá, roztoužená kadence kukaččina volání? A pak vstala jste, urovnala záhyby šatů vyšla z chrámku, a cosi nutilo mne jiti vám zlibat ručku, a stěží jsem se zdržel. Tak vzne- šeně, čarovně vynořila jste se z přitmí s usmě- vavou tváři, s bílým čelem se stopami zaplašené. rozplýlené dumy a se zlatou aureolou vlasů. vlnieích se a svítleích v slunci. Teď les je kolem nás, a vy mlčíte . .. Kam hledíte? Proč bloudí zrak váš po nebi? Je krásné, rozkošně, a hle, jak hluboce modré! A onde v dlouhých řadách nesou se po něm v chumáčcích bílé mráčky daleko, da- leko... tak neznatelně plynou po modré báni tiše, snivě, kam vánek je nese... A v pravo světlý, okrouhlý drahokam, kulatá výheň slu- neční zpívá svou neslyšnou píseň žáru a tepla vrhá zlaté, blahodárné šipy a šine se dál, krá- lovsky po cestě své, již koná tisíce let . .. Teď zlichlo vše. Jenom v dáli kdes proni- kavě vykřikl pták jako v úzkosti a děsu. Me srdce chvěje se. V nedalekém lomu drané hlasy a rány kladiv, ulišení . . . náhle rána výstřelu a rachot kamení . . . Ta lidská lo- pota i zde se ozývá, jakoby chtěla zakaliti nám ty čarovné chvíle uklidnění . .. Však i to minulo! O, stíny na zemi ! Jak konejší a něžně kladou se do trávy a mez kvěly ! Paprsků tlum se prodral listovím a klesl dolů, touže zulíbati hrst květů pestrých. N vaši ručku klesl, bělejší nad mramor . .. Jak sladko tu, kde příroda se snoubí se sa- motou. Zde možno sníti . ..

19 article

Zápa d. Možno sníti a hleděti dlouho za plákem. jenž pluje vzduchem daleko, až tam, kde vzhůru k obloze se vine kouř z města. O, myšlenky vy lefte též, do krajů vzpomínek . . Půvabný podvečer byl, zlatý ljako dnes Nad něj krásnější byl ráj, jenž v našich srdeleh kvetl. My spolu byli a chtělo mluvit se, slova něžná dusíla se v hrdle pod štěsti příva- lem. Jich ani třeba nebylo. Vše již řeklys naše zraky mluvou utajenou a plnou kouzla, všecky něžné přísahy již pověděly si naše ruee svými teplými dotyky. O, chvíle splnění skvě lých, tichých snů . . . A ticho kolem, vše ži tím dýchalo a všecko bylo jas a zář. Zda pa- matujete, tlumy bílých, modrých, žlutých a čer- vených kvílků kvetly kolem nás a kývaly svým hlavičkami na úllých stoneích. A já snil o té staré a věčně mladé po- hádce . . . Dvě mladé duše milují se; je jim souzeno jíti stále spolu žilím v blahu, ve štěstl, plti dlouhým douškem svojí lásky číš. Toť krás nější ráj, než kdy v obraznosti žil! Leč sku tečnost? Vždy krůpěj hořka musí na dně číše býti, vždy! Jenom krásti chvile samoty tak řídké, vzácné, pak zase dlouho ždát a krutou touhou po nich sebe ztravovat — to smíme my

tichý sen

20 article

Ta myšlenka jako temný stin v sny moje za- padla. Vaše mysl bloudila kdes v oblacích, žel. já ji strhl v prach. Byla to vina má! — Tak příkře, téměř bezděky se rtů mi splynuly ty příšerné věty, čpíci zkázou a krví . . . V ži- lách jakoby v kolotavé závrati počalo vířiti víno a byl to let a žár! Zraky v levo spočinuly — tam na pokraji lesa žitné pole a v něm kvetly máky, veliké vlči máky, široké, rudé, krvavé svíticí stály tam a těžce dýchaly, by ještě ke sklonku dne vssály do sebe paprsky žhavé V pravo klonilo se slunce k obzoru a já ne zřel jeho světla, jenom jeho červeň. I vaše rly — tak byly rudé . . . Mne opíjely červené vířici kruhy, hlavou kmitaly mi ohnivé blesky šílené touhy po ničení .. 6, sladké stvoření, vaše slzy zřím ? Já jsem vás rozplakal? Utište se zas, chci mírným býti. Tu skromnou, bílou kopretinu jako symbol míru dejte mi. Tam půjdeme výš, kde všecek slunce čar je zříti. Ať v jeho světle nový pa- prsek vaši krásy, požehnaná, v mé nitro skane zas!

21 article

Je těžko zraky od vás odvrátiti vstříc zá- padu! Je obé krásné tak . . . Za malý, šedý mráček zašlo slunce . . . Jeho paprskům, jež vysílá na pouti nebeské, se často kladou v ce- stu chmurné překážky. Tak jako naší lásce .. Však je zdolá přec! Pod roztrhaným temnem mráčku vyvstává růžová záplava se stiny žluta- vými, vždy sytější a barev jásavých! Teď vy- svitá, se zvolna kloní níž- Vše v stranu tu již tone v růžovu. Okraje mráčku zdola osvětlené rudnou v jemných pře- chodech jako svílicí vlnky. Dál šiří se barevná záclona a do ní světlý kotouč zlatorůžový po zvolna zapadá níž a niže majestátně, krokem pomalým. Hasnoucí šípy sluneční nepálí již. jenom něžně kladou se na naše lice, jakoby říe chtěly: », děti, přijdu zas, vás znova zulí bat!« — To božské, pověčné umírání! . . V hýření neskonale jemných barev se tiše skláni slunko blíže k linii obzoru, ke tmavým lesům, strmfelm na horách v údivu nad západu po svátným, velkolepým obřadem

22 article

Fpsilon. III

23 article

Korunovace. Slunce zapadlo za hory Poslední úzký, červený proužek zmizel za čarou lesů a jen plocha zčervenalá jemně a zvolna se ztrácejicí v našedivělém modru oblohy. značí místo, kam sklonil se zlatý kotouč. Bude se šeřiti, sladké ditě - Sny rozkvelou jako nádherné květy dýcha- jící opojné vůně, jež vzrüšují srdee. Rozloužíse nitro a jim zachví blahé tušení, že chvíle štěstí je blízka, tak blízka. Horečný hlad po něžných krásných slovech ve mně teď vzmáhá se, po nesouvislých úryveích vět, řinoucích se z tvých rtů b-zděky a sladčích nad vše zvuky pozem- ské. Mé srdce, bíje toužíe na tvém spočinout v oko slzu nutí blaha nadbytek . ..

24 article

Víš, co's kdysi řekla? V onen krásný den, o němž již mluvil jsem. Večer klonil se.a hlas tvůj zapěl tiše: »Když v srdei zazní zlatá píseň, jakoby strun harfy dolkla se ruka malá dítěte, rovna dotyku ptáčka, když na větevsi sedá, kde má domov svůj . . . Když v hlavě myšlenka: leď rozkoš zalila nás svojím prou- dem, jenž je štěstí pln . . . Ach, tehda milu- jeme . . . Je božský cit ten odvěký, jenž vládne nad světy pln světla, jasu, růží, přízra ků! Mě srdce ubohé jal ve svůj kruh a já mu žehnám v blahém vzrušení!« To tvoje řeč. Teď sedíš vztýčena a oko tvoje bloudí obzorem. Tvá prsa dmou se. Temné pozadí lesa se odráží od bílých šatů tvých rudé pablesky velkého západu před tváří tvou se šíři čarovně — a zdá se, že svůj nach tvým lícím propůjčily. Jak krásná jsi! Jak záři oči tvé, ta svěíla hluboká! Seď ještě chvili tak, ať mohu natě zřit! . . . Než vyjde luna, věrná strážkyně všech, kteří milují, než svojím světlem bílým obleje tvou lie a střibro vhází v zlato kadeří. Pak kleknu před tebou, ramena svoje k tobě rozepnu a budu ždát: Ke mně se žárně sklon , královno! 6, vílo, růže má! Za všecku lásku. kterou k tobě plám, za písně o tvé kráse světlá vidino a poupě slasti, rty své zlibat de a hvězdou padající skloň se na srdee, jež jenom tebou plá a tobě jásá vstřic Oh, šumí les tiše v pozdrav vlahým stínům noci . .

zlatý píseň

25 article Chmele.

Chmele. jar Milostinský. Motlo: My hrdi buďme na svůj kraj. kde chmel se dobre daří — ten mění kraje naše v ráj. v němž dobré pivo vaří.

Chmel

26 article

Nad probouzející se vesničkou rozkolébale se rozkošné jitro. Vykoupané a uhlazené sluníčko vyskočilo ze své zažbánské*) postýlky a rozesmálo se na celý kraj, kam až dohlédlo. V údolí válející se mlha, svíjela a chvěla se pod jeho pichlavým zrakem, a mizela v drobounkých částečkách ve vzduchu i na zemi. Ve vsi již živo. Krámky plní se cizím lidem, který tu draho kupuje skrovné živobytí, obyčejně na celý den. Z krámků čpí kořalka až na náves; jestto snídaně mnohého z těch lidí. Kupci a pekaři mají žně... Tu a tam ve dvoře slyšeti hádku, která se strhne obyčejně při vaření. Každý chee být dříve hotov. Konečně vyhrne se průvod z ná- dvoří. Jest to pěkná podívaná na různé ty postavy, pestré tcilety a rozmanité tváře, zvláště po ránu. Tu ospalé, mrzuté, kyselé, i smutné. i vesclé. Matky vlekou ubrečené děti, nějaký bo- chánek chleba a nádoby na česání. Na chmel nici se rozloží celé to množství v pestrý tábor Každý „zabere“ svůj řad a běda tomu, kdo by na sousedův se opovážil bez jeho svolení sá- hnouti. Jako brilanty chvějí se rosné kapky na chmeli, který je čerstvý a pěkně se češe. Ne- obyčejná píle rozhostí se po chmelnici. Zdá se že hbitost zraku a hmatu tu s časem závodí. I hovor vázne a nikdo se ani neohlédne. Každá chvíle je nenahraditelná. Za krátko se to po- *) pohoří Žbán u Rakovník.

Krámek Žban u Rakovník

27 article

činá již hrnouti k míře. Tu bývá šumu a hluku. Skromnost a dobrota se zde neuplatňují. Jenom smělý a rázný brzo odměří přes všecky jizlivé poznámky od déle již čekajících česáčů. U míry se zračí nejlépe povaha každého jednotlivce. Konečně kdosi přece jen nějakou písničku zanotuje — několik jiných se přidruží a do dálky nesou se zvuky veselé písně. A jak ozvěnou zazní jiná ze sousední chmelnice,a konečně, ač přece pozvolna, rozhostí se jakási nakažlivá, veselá nálada kolkolem. „Věrtelů“ přibývá, však chmelného háje miz. a za krátko z veškeré té nádhery zbývají jenom smutné, udupané lány, jež nebráni více volnému po- hledu do siré, nahé přírody, kde jen chladný větřík počíná šeptati zkazky blížícího se pod- zimu.

28 article Různě zprávy.

Různě zprávy. = Krádeže mody. Nedávno byl v Paříži zatčen elegantní pán, obviněný, že ve známém modním domě odcizil nově mudely, navrženě proslulými fran- couzskými umělci mody pro zimní saisonu. Vyše- třováním se zjistilo, že pán, jenž v Paříži velmi vzne- šeně vystupoval, byl tajným agentem velké anglické fimmy, pro niž rafinovanou lsti a mnohými peněž- ními obětmi opatoval modely, jichž cena šla do ti- síců. Francouzské modní závody obětují totiž ohrom- né ohnosy na nové modely damských kloboukůa oděvů a v těchto modelech jest skutečně uloženo mnoho práce a fanissie, o čemž si laik sotva dovede učiniti předslavu. Závody, kleré vydávají každoročně nové mody, zaměstnávají celý zástup znamenité pla- cených umělců, kleří svoji fanlasii věnují výhradlně vynalézání nových modelů pro klobouky a nových tvarů pro oděvy. Již dávno před počelím saisony jsou nové mody do detailů slanoveny a tyto plány, návrhy a modely se pečlivě a žárlivě taji, že žádná velmoc nemůže své mobilisační plány úzkostlivě před nepovolanými skrývati. Jen několik vyvolených, sla- rých, osvědčených zákazníků smí tylo modely spa- třiti a také těm se ukážou jen ony, které objednají.

Paříž

29 article

Tato opatrnost není nikterak zbylečna. Podnikaví konkurenti, kteří nemohou platiti uznané umělce mody a přece nechlějí v modě zůstati pozadu, obě- tují vše možně, aby si nové modely opatřili. Během času utvořila se na válečném poli mody celá armáda vyzvědačů a tajných zpravodajů, kteří se snaží vy- zkoumati nepřátelské plány. Bývají vysíláni v celých zástupech a jejich úkolem jest, zmocniti se všemi prostředky nejnovějších vzorů. Ovšem se k tomuto obtížnému poslání volí zvláště vynalézavé a podni- kavé osoby. Mužů jest mezi nimi málo, jsou to po- nejvíce ženy, které podobně úkoly nechytřeji vykonají a jejichž služby se vyvažují zlatem. Letos z jara na příklad spatřil prosiulý londýnský umělec mody k svému úžasu v Hydeparku elegantní dámu v oděvu, jehož siřih byl přesnou kopií jeho nejnovějšího vy- nálezu. Z počátku zdál se, jak vypravuje „Grand Ma- gazine“, připad nevysvětlitelným. Jen vynálezce, ma- jitel a šest jeho nejstarších a nejlepších zákaznic viděli model. Vzorek byl sice chráněn, ale v kopii byly některé bezpodslatné delaily změněny, takže se soudním zakročením nedalo ničeho dosáhnouti. Po dlouhém marném pátrání vysvětlila se konečně zá- hada překvapujícím způsobem. Zrádkyní byla dáma, které si vážili jako nejstarší a nejlepší zákaznice.

Hydepark Grand Ma

30 article

Její jméno a společenské postavení i její majetkově poměry zdály se vylučovati podezření a přece při- jala nabídku jisté firmy, která jí platila celou garde- robu jen s podmínkou, že jí budou opatřeny vzorky střihů. Dáma, jež jako dobrá zákaznice měla přístup do svatyně svého londýnského dodavalele, modelové síně, sdělovela pouze výsledky svého pozorování a při tom ušetřila ročně mnoho tisíc za šaty. Jistý modní umělec, jenž byl podobným způsobem „zrazen“, po- mstil se zvláštním způsobem. Když zrádná zákaznice na počátku sajsony opět přišla, zavedli ji do mode- lové síně, zvláště pro ni zařízené. Stály tam samé staré, zapomenuté a zastaralé modely, jež jí ukázány jako nejnovější tvary. Objednala za tisíce a cizí firma to odnesla.

31 article

= Hlavy Angličanů se menší. „Průměrná du- ševní schopnost Angličanů se zmenšuje!“ Tento po- plašný výkřik ozval se z úst Jamesa Barra, presi- denta liverpoolské university, na sjezdu pro veřejné zdravotnictv., jež nyní zasedá v Douglasu. „Jeden z nejpřednějších továrníků klobouků ve spojeném království mi sdělil, že v posledním půlstoletí se průměrná velkost klobouků zmenšila o celé číslo. Takové průměrné zmenšení lebky u národa jest však povážlivým zjevem. Národ, jenž má největší duševní schopnosti, dosáhne zajistě konečného vílězství!

Angličan Barr Douglas

32 article

= Slepi footballistě. Z Nového Yorku se sděluje: Nejpodivnější footballově mužstvo jest zajisté ve státním ústavě slepců v Louisville v Kentucky. Ze všech hráčů jen tři velmi slabě vidí, ostatní jsou úplně slepí. Učitelě úslavu spatřovali hlavní svůj úkol právě v tom, starati se o pečlivou tělesnou vý- chovu slepých chovanců a zavedením sportovních her, jež se na amerických školách s takovou oblibou pěstují, povzbuditi jejich sebedůvěru a rozhodnost. A hoši byli v novém oboru tak horlivi, že skutečně dospěli k pozoruhodným výkonům. První pokusy byly konány v běhu o závod na krátkou vzdálenost a sice s lakovým úspěchem, že se brzy mohlo při- kročiti i ke skoku, tahání lana a šplhání. Když hoši taklo nabyli velké jistoty v pohybu na hřišti, přešlo se k foolballu, jehož pravidla ovšem vzhledem k sle- pým hráčům musila býti poněkud změněna, v pod- statě však se hraje podobně jako u vidoucích muž- stev. Také na ústavě slepců v Overbronku v Penn- sylva nii jsou sportovní hry pojaty do učebního plánu a slepí žáci provedli ve skoku, vrhání disku a běhu o závod znamenité výkony. Poslední běh o závod konal se na 90 metrů, jež vítěz urazil za dvanáct vteřin. Žádný jiný výkon, ani tělesný, ani duševní. nevyžaduje u slepce tolik energie jako rychlý běh.

Nový York Louisville Kentucky státní ústav slepec Penn

33 article

Helen Kellerova, hluchoněmá a slepá, jež se stala svými duševními výkony proslulou a jiní a jiní slepci, stojící na nejvyšším stupni vzdělání, neodvážili se nikdy, třeba jen několik kroků plnou silou běžsti. K tomu třeba jest zvláštního pomalého a melhodi- ckého vývoje tělesné jistoly, než se slepci odváží vyvinouti ve volném pohybu plnou fysickou sílua účinek těchto výkonů na jejich mysl jest dle svědes ctví učitelů nanejvýš příznivý. — Zlato z hrobů. Zvláštní způsob dobývání zlata vyvinul se v Kolumbii. Vedle pravidelného dolování zabývá se totiž celá třída lidí hledáním zlata v hro- bech praobyvatelů. Tyto staré hroby, zvané „guacas“, dají se velmi těžko nalézti, neboť předně pohřbívali staří Indiáni své mrtvé ve vekké hloubce asi 4—5 metrů pod zemí, pak nasypali vykopanou zemi opřt pečlivě na sebe v jednotlivých vrstvách a konečně zahladili dle možnosti všechny stopy, jež by mohly hrob prozraditi. Za staleti pokryla se někdejší po- hřebiště opět pralesem. Guaquerové, kteří se vyko- páváním těchto hrobů zabývají, jsou sami z indián- ské krve a jen Indián dovede tyto skryté hroby zá- roveň přirozeným instinktem opět nalézti. Pronikne-li se až k místu, kde bylo uloženo tělo, naleznou se pra- videlně u hlavy zlaté náušnice, nosní kruhy, někdy i diademy. Pod hlavou pak a pod tělem leží celý poklad mrivého, šperky, sošky bohů, vasy, ryté desky a podobné předměty. Guaquerové přinášejí své nálezy do nejbližšího měsla a prodávají je na váhu. Tak žije dnel. v Kolumbii mnoho Indiánů jen z pokladů svých před stoletími zemřelých předků

Kellerův Indián bůh Kolumbie

34 article

= Takovi jsou umělci! Madame Sarah Bern- hardtová jest po mnoho desetiletí slavenou traged- kou a divadelní ředitelkou, nejnověji dokonce profe- sorkou akademie, ale, jak se zdá, penězi posud ne- oplývá. Před šesti lety dala si v celém svém domě na boulevardu Pereire v Paříži postaviti nová kamna, ale po šest roků nemohla nebo nechtěla kamnáři za- platiti účet 1220 fr., takže musil svou pohledávku konečně vymáhati soudně. Soud redukoval účet na 1000 fr. a povolil ve své galaninosti staré umělkyni, že může účet zaplatiti ve dvou lhůtách, toliž 1. čer- vence a 1. září. Pokladů tudíž stará dáma po dlouhém životě, plném práce a reklamy, nenastřádala. Vyha- zuje ještě dnes stalisíce, ale dá se od ubohého ka- mnáře žalovati, aby ušetřila 220 franků.

Sarah Bern Paříž