6. prosince 1903

Nedělní zábavná příloha

„Národních Listů“ k čislu 300.

Strana9.

Nadílky.

V úterním svém zasedání učinila městsk. rada pražská rozhodnutí rozumné a chvalitebné. Školský odbor navrhl, aby slavnosti při miku- lášských a vánočních nadílkách v opatr ovnách a útulnách konány byly budoucně beze vší oká- zalosti nebo aby slavnosti byly obmezeny na míru nejmenší — městská rada návrh schválila „K usnesení — poznamenával referát — vedly četné důvody sociální a paedagogické.“ Jistě rozhodnutí, které každého lidomila naplnilo uspokojením. Krom snad některjého funkcionáře při těch slavnostech nebo funkcio- nářky, kteří s náležitým zadostučiněním zhlíží- vali se ve vyjevených, po případě zarosených očich té obdarovávané chudé drobotiny a jejích rodičův nebo pěstounův. A kteří měli takové hrdé, hřejné sebevědomí: ano, my jsme dobro- činni, my vás oblékáme. Buďte toho pamětlivi zachovejte nám vděčnost v srdcích svých.

Vděčnost jest arci hezká věc, ale nesmí býti vymáhána. Srdce ušlechtilé pociťuje bez donuco- vání vděčnost nad prokázaným dobrodiním. Ne- jsme vždycky vděčni jen za kus chleba, za daro- vané kalhoty. Jsme mnohdy vděčni lidem, kteř nám nedarovali pranic, nebo aspoň o tom ne- věděli. Nebyli jsme potřebni almužny, tonul jsme v blahobytu, nikomu jsme nedopřáli po- těšení, aby nás obdaroval. A přece jsme vděčni Duše naše zmítala se v nějakém rozporu. Bylc třeba, abychom se v nějaké záležitosti rozhodli, Zápasili jsme. Lepší člověk v nás nabádal. abychom učinili, k čemu bylo třeba kusa sebe zapření. Naše hrdost, pýcha vzpírala se. A tu jediná věta knihy, která maně nám padla do rukou, jediná sentence herce na jevišti osvitila nám cestu. Věta byla pro náš případ jako udě- lána. Snad jsme ji četli neb slyšeli již dříve kdysi, ale tehda nebylo v nás ještě onoho zá- pasu. Nyní přišla jako na zavolanou. A tak jasně, výmluvně nás přesvědčovala, že neni v tom hanby, potlačíme-li své uražené „já“, snad jen domněle uražené. Zachovali jsme se dle té věty, zapřeli jsme se na chvíli, a pocítili jsme blahé uspokojeni, že jsme tak učinili. A byli jsme vděčni onomu, kdo k nám rozhodnout větu pronesl, ani sám netuše, jak nám ji bylo třeba pro vnitřní klid. Byli jsme mu vděčni jako učitel: svému. A býti vděčnu učiteli, v tom není hanby, pravda-li?

Vděčnost vůbec není žádnou hanbou, soudi by člověk zcela prostý. Ale zatím již se vyskytl apoštolové, kteří mají pro pojem vděčnosti jizlivý úšklebek. Vděčnost! Není vděčnosti Vděčnost jest vlastností idiotů! Podle těch apo štolů totíž. Na všechen způsob je vděčnost něco velm obtížného. A někdy vší mocí se snažíme, aby- chom se té tísnivosti zbavili. Dejme tomu, bylo mi jednoho dne velm- zle. Nebylo co jist, nebylo viděti do zítřka než jako do černé jámy, ba, celá další budoucnost zívala přede mnou jako bezedná propast. Ne- bylo existence a nebylo naděje na ni. Tu jsem si vzpomněl na jednoho z přátel, jehož přímluva snad by mně mohla někam dopomoci. Šel jsem k němu, hrdlo se mi stahovalo, když jsem počai hovořit a naznačoval, kde mne bota tlačí. Ale přítel nedal mi ani domluvit. Chápal po prvých slovech, oč běží. Prvním jeho činem bylo, že mi nabídl pětku, abych se v ten první beznadějný den mohl nacbědvat a navečeřet, a hned potom se rozběhl k rozhodujícím instancím. A šťastně to vyběhal. Za týden jsem seděl v teple. Někde na magistrátě, ve spořitelně, při dráze nebo třeba v nějaké redakci. Rozumí se, ještě ve mně zbylo ze starých, přežilých těch předsudků tolik, že jsem se mu šel poděkovat. Pětku jsem vrátit zapomněl. Ale pak znenáhla počal mne hrýzti ten proklatý červ vděčnosti. Vylizoval jsem se pomaloučku z bývalé mizerie, vyplatil jsem si kus po kuse ze zastavárny, co jsem tam vrazil, když nebylo na oběd, ošatil jsem se nově.

dal jsem se dvakrát za týden holit, kdo mne po- tkal, říkal, že dobře vypadám. Rozumělo se t samo sebou. Rozumělo se, že sedím tam kdesi v kanceláři nebo při kase, kde jest erární topen a kde mi každého prvního bez říkání vyplat mzdu. Někdo tam sedět musil, a mne mohli po- třebovat jako jiného. Ale mezi těmi, kdo mne potkávali, byl taky ten můj přítel. Usmival se tak radostně, vída mne, tak vlídně mi podával ruku, tak bodře jí potřásal. A všechno to mne pálilo. Díval se po mně — a připadalo mi jakoby hladil zraky svými nový můj kabát, který na mně visel vlastně jeho zásluhou, klobouk. boty, dobrou čistou košili — a vše, všechno jeho zásluhou. Snad si nemyslil přítel nic, taky mi jakživ nepřipomenul tu pětku, ale j á citil, že si mysli že si vzpomíná, a že mi všemi těmi vlídným pohledy praví: Vidíš, kamaráde, to mne těší. jak jsme tě postavili na nohy! A já musil býti vděčný Snášel jsem nějaký čas tuto trýzeň. Ale ko- nečně to prasklo. Horečně jsem se pídil po ně- jaké zámince, abych mu provedl nezdvořáctví — našel jsem ji konečně. A urazil jsem ho. Ach, jak se mi náhle odlehčilo. Nestačilo to však.

Bylo třeba něčeho silnějšího. Doslechl jsem o něm nějaký klep. Obyčejný pitomec, vyrostlý a vychovaný v zastaralých předsudcích, byl by pokládal za přátelskou a svatou povinnost, aby ten klep vyvrátil, aby vším stál při svém příteli. O, ne tak. Zakousl jsem se do toho klepu ničemného jak do tučné kořisti, a chvátaje »o muža k muži« roznášel jsem pomluvu o příteli zveličoval ji, přidával jsem, a tak často jsemj opakoval, až jsem tomu sám věřil. A teď po jednou stál tu přede mnou jak neskonalý ni čema, jak padouch všeho schopný, jak lotr, pro něhož se jenom nedostalo toho čtvrtého kříže. Jakže, a takovému zlosynu mám být vděčen snad až do smrti? A při první příležitosti, ve- řejně, před svědky, pokopal jsem ho a poplival, zneclil pod psa, hodil jsem mu pod nohy ni čemnou jeho a zatracenou pětku — a v hrdém pyšném vědomí, že jsem sama sebe vrátil sobě. odcházel jsem. Již mu nemusím být vděčen. Touto brutálností jsem se s ním vyrovnal. B yl jsme si kvit...

Doufám, že té historce nevěříte. Je vymy šlena. Nikdy nikdo nemohl se dopustiti podobné surovosti. Ale přece vděčnost za jistých okolno sti pálí. A ještě něco jiného jest vedle ni Ostych, stud před okolím, před veřejností. Snad některý funkcionář nebo funkcionářka budou při praveni o svůj parádní den, o to jisté blaživ vědomí vlastní šlechetnosti a štědrosti, s nímž uléhali po takovém slavnostním rozdílení váno ček, ořechů, jablek, tlustých punčoch a čepeů a kalmuků. Snad nepodělovalo se všady a snad nikdy takovým křiklavým způsobem, jak jest líčeno v »Tulipáncích«, ale dáváte-li, dávejte, aby ne- bolelo. Ať neví levice, co činí pravice — - nebo naopak to je jedno. A říká-li se, že »chudoba eti netratí«, není to pravda. Všechno trati chu- doba. Cit, čest, stud, zachovalost, vše — vinou svého okoli. Kdyby bylo citlivých a dobrých lidí dost, nebylo třeba té povědomé chudě matce z povídky, aby odcizila bochánek chleba pro hladovíci děti své, začež ji vsadili do vězení. Přišla o svobodu, o zachovalost občanskou,o čest, nevinné děti přišly o matku. Pro bochá nek. Snad o něj dříve požádala dvakrát, tři krát, snad zastavila několik mimojdoucích prosbou o groš, ale když všichni kráčeli dále těsně upjati, bez odpovědi, aniž darovali krej- caru; nezbývalo než vziti. Tak tratí chudoba vše. A když podělujete s divadelní okázalosti, donucujete, aby se zbavila znenáhla všeho ostychu. Uráží i forma, jakou darujete, i mnohdy sama věc svým vzezřením.

Vzpomínám na školská léta. Také u náe obdarovávali nejchudší žáky. Přišel krejčí, vzal vybraným chudáčkům míru, ušil dvacet páro kalhot, dvacet kabátů, čepičkář dodal dvace čepic, švec ušil dvacet párů bot. A před sva tým Mikulášem bylo nadělováno. Na podiu bylo šedivo těmi kalhofami a k báty. A druhý den přišli obdarovaní ve svých nových »dobročinných« oděvech. Ale ta dobro činnost malým těm školákům vypalovala zna mení. To nebyli školáci ostatním rovni, to byl mali trestníci. Což konečně na tom, že oděvý vypadaly ne jak od krejčího, ale jak od tesaře. kterak byly všady tupy a rohaty, jako sbljený z prken Ale všechny byly z téže š divé látky z kalmuku a těžkými, nelvárnými botami du sali hoši jako kopyty, a na hlavě každého ob darovaného seděla stejná čepice. A celý ten vý stroj řval všady: já jsem darován, jsem dar z mi losti! A hoši cítili dobře, že již nějsou tak volní jako byli dřive, třeba v hadrech svých, že kdo na ně pohlédne, vidí, že jsou žebrota, a již ne- byli ani spolužákům svým rovni. Vyhýbal se každý »lepší« šedivému tomu kalmuku. A nejen že vyhýbal, mnozí vyčítali a pošklebovali se A vzpěnila-li se v malém uráženém »vyděděncie krev a nabilli zlomyslnému posměváčku, vylou čil se nevděčným tím skutkem pro budoucnos z dobrodiní podílky. Snad byl rád. Možno, že nyní ne již všady, ale někde přece ještě uniformují malé ty chudáky jako trestníky. Je to nutno? Při té spoustě výpro dejů, při té spoustě různobarvých »restliků- továrních nebylo by lze šíti obdarovávaným školáčkům oděvy rozmanitější? Několik šedých. několik hnědých, kostkovaných, tmavých i svě tlejších, aby ta pečeť almužny nebyla tak přílis zjevna? Předkládám všem ctěným komitétům do bročinným ke vlídnému uvažení.

Z uzavřeného území. Obrázek zt skutečnosti. Napsala Julie Vlasáková „Dáme tam Majera. Má noutrální jméno. rozumí úřadu, je klidný a neohrožený. Neza- straší se tak snadno, ani tak hned nevzplane — věru, nevím, koho tam již dát,“ pravil poštovní pan tajemník v kanceláři ředitelství k panu ra- dovi, drže v ruce žádost j... ckých Němců o no- vého administrátora. Žádost byla psaná a podepsaná továrníkem B. — Byl to známý host u poštovního ředitelstvíl Opíraje se o žoky peněz, jež mu Češky do kapes nahrnuly, kupujíce z jeho tkalcoven všechno. co potřebovaly, terrorisoval pan B. nejen své dělnictvo, ale i obec, úřady a i ty Češky, co mu bohatnout pomáhaly, posílaje jim jen německé cenníky, účty a stvrzenky. Nebyl mu nikdo po chuti, kdo se trochu lišil od jeho velkoněmecké zuřivosti. Vyštval kněze Čecha, zničil několik českých živnostníků, poněmčoval šmahem děti svých dělníků a zapla- voval denunciacemi všechna ředitelství. An u soudu, ani na dráze, ani u berního úřadu, an na poště nesmělo se ozvat české slovo, ačkoli v městě žila čtvrtina českého obyvatelstva, která se okázale ke své národnosti hlásila, kdežto druhá čtvrtina sice z různých ohledů smýšlen své důrazně na jevo dávat nechtěla nebo ne- směla, ale přece skrz na skrz česká byla. — Poštmistr byl nemocný. Musil si držet admi- nistrátora a vybíral si jej vždy z řad německých expeditorů, ale tito, hřešíce na jeho nemoc a jsouce bez kontroly, dopouštěli se různých pře- hmatů, neboť byli ve svém oboru tak slabí, že tak i onak div poštmistra o místo nepřipravili a proto žádal poštmistr u ředitelství o sílu osvědčenou a ředitelství mu poslalo — Čecha Tím nastala v činnosti továrníka B. nová kapitola.

Čech, nový Čech do J... nesměl! A se úřaduje jak chce, ať jest obecenstvo spokojeno nebo není, ať jest poštmistr nesvědo- mitými lidmi své národnosti na žebráckou hůl přiváděn, ať se děje vůbec co chce, jen když nebude „v německém“ městě J. český administrátor! Pan tajemník každou chvíli posílal do J. nového administrátora a ti se tam střídali jako figurky v kaleidoskopu. Některého vyštvali, jiný utekl sám a konečně tam poslali Majera. Šel. On se nebál. Něco vydrží — nějakt půjde! „To by bylo zle, aby si Čech nezískal mezi Němci respektu,“ myslil si. Byl ještě mladík, ale silné vůle. Nebyl to sice žádný salonní lev, ale byl to člověk počestný a Čech, pravý vlastenee Několik dní uplynulo mu v novém působišt klidně, Jednou odpoledne otevřely se po zaklepán dvéře úřadovny a vešel elegantní pán: „Fabriksbesitzer B...“ představil se Ma- jerovi. Tento se uklonil a řekl s úsměvem, před stavuje se: „Friedrich Majer. Továrník se blahosklonně usmál. O, mnoho slibné jméno! „Friedrich! Majer! Toť jistě muž náš! myslil si, patrně potěšen a hned se přátelsky o agendě poštovní rozhovořil. Ovšem německy Majer, co musil, mluvil také tak. Továrník, chtěje se už o všer na „svém muži“ přesvědčit, ptal se ho přívětivě: „Also, von wo sind si her? Was für ein Uiberzeugung haben sie?“ „Já jsem z Roudnice a jsem Čech!“ řek Majer vážně.

Továrník uskočil. Všechna přívětivost, všechna blahosklonnost byla tatam! Ubohý Ma jeřel Továrník, zapnuv si kabát až po krk, zača jinou notou- „Mám šek na dvacet tisíc — chci peníze“ řekl obchodně. „Musím je objednat — tolik zde nemám, řekl Majer. „Tak? Proč pak se o ně nepostaráte v ča Budu si stěžovat u ředitelství!“ „Prosím — račte,“ souhlasil Majer Továrník sice věděl, že takový obnos na menších poštách pohotovu nebývá, musilť vždy čekat, až si úřad zálohu objedná, ale to mu ne- vadilo, aby i v tom nenáviděnému Čechu starost neudělal. Neboť třeba byl úřadník v právu, není přece nic příjemného, stěžuje-li si někdo u před staveného úřadu. Ten upravuje věc vždy tak,že aspoň zdání je proti úřadníkovi. Továrník, poručiv si ještě, aby se mu ob- jednalo za pět tisíc stříbra, odešel. Peníze přišly. Ale, kdo si pro ně nešel, by pan továrník. Miruly dva, tři dni, minulo jich pět, šest — a peníze ležely ještě na poště. Majer neměl kasu v kanceláři a obával se právem o cizí majetek. Koupil si revolver a opatřil si zbrojní lístek. V dne ukrýval peníze v bedně pod svým psacím stolem a v noci bral je s sebou na lože. Bál se o ně a nevzdaloval se od nich ani na minutu. Konečně se továrník dostavil. S potěšením vypočítával mu Majer peníze Když bylo 15 tisíc na stole v papírech vypočí táno, sáhl Majer pod stůl do bedny a vyňal odtud vak se stříbrňáky. „Já nechci stříbro!“ vykřikl továrník. „Ráčil jste si je objednati,“ odvětil Majen klidně a v zuřivý protest továrnikův břinkaly vaky se stříbrňáky na stůl, až jich stálo dese na stole.

Pak se Majer uklonil a obrátil se pokojně k jiné práci Však pan továrník, ačkoli zavolal venku čekající nosiče, aby peníze vzali, z čehož Majer soudil, že peněz těcí potreboval a žer jenom pří- činu hledal, aby ho potýral — pan továrník za- hrál mu takový výstup, že nad ním Majer ztrnul! Továrník, dokázav, že pod elegantní obál- kou je u něho hodně hrubé jádro, zahrozil ještě mezi dveřmi na Majera a řekl: .„Vy c nás ještě uslyšíte!“ A to na sebe nedalo dlouho čekat. Každá natrhnutá obálka, každá poněku odlípnutá známka, každá odrcená počeť, každé minutkové zdržení něčeho — veho vykořistěno bylo k udávání a žalobám na ředitelství. Mali- chernosti napichovaly se na věci trestné a Majer nestačil se zodpovídati. Dostával důtky i tresty celé hodiny trávil psaním omluvenek — zlosti měl mimo práci dost, ale statečně všechno sná šel. Byl zde a Němci se ho tímto „vždy osvědče ným způsobem“ zbavit nemohli. Patrně nebyly dosavadní ojedinělé případy dosti výdatny. Proto místní učitel, na slovo vzatý nacionál vytáhl do boje proti Majerovi. Pan učitel totiž vrátil poště za celé minulé čtvriletí nopřijaté tiskopisy. Byla jich náruč. Však jsou předpisy, že tiskopisy se mus vracet v určité chvíli, jinak že se musí znov vyplácet a tento předpis se nijak obejíti nedá — ale tomu učitel nechtěl rozumět a když Majer vrácené tiskopisy nepřijímal a důsledně je k vy placeni už po kolikáté dal doručit, usedl pan učitel a napsal na Majera k ředitelství obžalobu o 32 bodech! — Zároveň žádal kategoricky o po trestání a okamžité propuštění Majera ze služeb poštovních.

Majer, obdržev objemný fascikl, s roz- kazem, aby se ospravedinil, zhrozil se! Času má tak málo k zotavení po únavné práci a ještě tohle! — Kolik večerů nad tím proseděl, než naše všechny paragrafy, dle kterých se řídil a t bod za bodem obžalobu vyvrátil. Pan učitel do stal vyřízení, že si Majer počínal správně a ná sledkem toho trestán býti nemůže. Bylo to vzbouření. Místní časopis skoro c lou zásobu žluče spotřeboval — a té mají Něme vždycky dost. — Konečně radil bodré mládeži aby si od žádného Čecha vůbec a od Majera zvlášť nic líbit nedala. Majerovi dostalo se několika anonymníeh listů — okáže-li se někde, že pisatel „ho skol jako psa Ale Majer se okazoval přece a tak se stalo že hodil se jednou k jakémus shluku na ulici. Několik mladých pánů zaskočilo mladé če- ské děvčátko a tropilo si z něho — ustrašeného a plačícího, hrubé žerty. Majer, odhodiv jich několik stranou, odvedl dívku do nejbližšího českého domu. Sotva se za děvčetem dvéře zavřely, vrhti se mladí páni na Majera, chtějíce ho pověstnou „německou pravieí“ utlouci, ale Majer opřel se zády o ze a rozdával českou pěstí i holou tak hbite rány na všechny strany, že chlapíci s krvavými nosy a přísahajíce pomstu odtáhli. Majer nebyl bázlivec, ale provokovat také nechtěl. Neobjevoval se tudíž ve městě. Chodi ven do polí, lesů a okolních vesnic. Shledal, že německý lid, zejmena na venkově, není tak zu- řivý, jak ho německý tisk líčí. Majer se vracel jednoho pozdního večera domů. Bylo po žních. Ypsilon.

Na kraji světlé plochy rozsáhlého strniště pozoroval několik lidských postav. Kráčely týmž směrem, jako on, ale kruh jejich se úžil a se všech stran postupováno blíže k němu. Patrně ho nepřátelé zde vystopovali a chtěj ho zde v odlehlé krajině přepadnout. Majer se nebál, ale přece s jakýmsi uspo kojením ohmatal revolver v náprsní kapse. Zrychlil krok. Nedaleko byl les, ale nežs mohl v jeho stínu ukrýti, dopadl dešť kamení n jeho záda. Majer dal se na útěk, ale to bylo po- hnutkou k výbuchu posměšného, pohrdavého křiku: „Er fürchtet sich, der Hund! Ihm nach Ihm nach!“ a tucet kamenů a klacků letělo za ním. Majer zbraně zbytečně užiti nehodlal, ale potupy, že se bojí, snésti nemohl! — Zastavil se a obrátil tváří ku pronásledo vatelům. „Co chcete?“ „Natlouct ti! Zabit tě! Pse!“ ozval se mu divý ryk vstříc. — „Nechte mne! — Střelím!“ zvolal Majer, ale rána kamenem do ruky byla mu odpovědi a již několik klacků se zdvihlo mu nad hlavou Rána třeskla. Rota se zastavila. Jeden z nich do nohy střelen, upadl. Však houfec jieh hnal se stále za Majerem a jen střelná zbran udržela je v určité vzdálenosti. Až na náměstí ho pronásledovali kamením a křikem. Majer šel přímo na četnictvo. Teprv nyní se pronásledovatelé rozprchli. Tam udal, že v sebeobraně poranil kohosi jel s povozem pro poraněného. Podařilo se mu vynutit na něm, že vyjmenoval své druhy a po- dal na všechny žalobu. Poněvadž pak muji nechtěl nikdo z německých advokátů napsat, napsal si ji sám česky.

Což tu bylo křiku o krvežíznivosti Čechů, že se nenechal od. Němců utlouci! — Noviny v J. málem že ve zvláštním vydání nevyšlya všichni Němci v městě se těšili na Majerovo po- trestání. Všichni totiž myslili, že soud je touž vášn jako oni ovládán — ale po prvním výslechu se věc utvářila tak, že rodiče mladých zbujníků do- stali starost a poslali nejobratnějšího advokáta jako parlamentáře k Majerovi, aby od žaloby upustil. Majer nechtěl.. Advokát hrozil, vymlouval, konečně prosi a poukazoval na následky trestu pro mladé lidi — dovolával se srdce a svědomi Majerova — až Majer udal podmínky, za jakých od žaloby upusti. Němcům se do nich nechtělo — ale ko- nečně je přece raději vyplnili, než aby nechal mladíky trestat. Noviny se o výsledku soudu vůbec ne zmínily. Majer měl pak pokoj. Bylo mnoho Čechů v J., kteří si přáli „Pane Bože, jenom více takových Čechů do uzavřeného územi!“ ale bylo také dosti takových, kteří Maje rovi vyčítali provokaci a nesnášelivost. Majei se hněval a řekl: —„Jak? Ještě jsme málo- snášelivosti, delikát- nosti, ústupnosti a nevím, čeho všeho vůči Něm- cům osvědčili? A pomohlo to? Zbabělci, psy méně cennými nás zovou! Ale já vám za to svým životem ručím — kdyby každý Čech n německé sprosťáctví odpovídal ne jemností, ale ranou, lépe bychom sobě a věci posloužili, než šemi komplimenty, co jich děláme!“

Pijáci. Humoreska. Polsky napsal Ludvík Stasí ak. Celá ves znala jej jako pijana. Míval vždy za čas pijácké záchvaty a tu opouštěl službu n pile, pil, vrávoraje po vsi, k veliké radosti vý rostků a ku pohoršení starých bab, které mu spi laly. Stokrát rozhodl se nechat pijanstva a sto krát přísahu slavnostní zrušil. — Vojtku, přestaň pít, nebo půjdešz služby. — Přestanu už, přestanu. — Zklameš-li, vyhodí tě z pily, kde má dobrý chléb pro sebe, ženu i děti. — Slíbil jsem slavnostně. — Tys dvacetkrát už sliboval. — Tentokrát to splním. Sám se sebou Vojtěch zápasil, chtěje do stát slovu, vida, co mu hrozí, neopře-li se ohyzd nému návyku, neodřekne-li se ho na vždy. Nepi měsíc, dva, tři měsíce. Byl jist, že to už konee choroby, konec návyku. Tu nahodila se jakás veselka. Na veselce musil se přece napít, nebo veselky na to jsou, aby se pilo, aby bylo veselo a jak možná se veselit bez kalíšku vodky, bez sklenky piva? . . Ředitel pily napsal hned dopis hraběti Wierzbopolskému, majiteli statku i majiteli pily že Vojtěch Sroka pije. List, adresovaný do Kal tenleutgebenu, nezastal tam již hraběte, který byl odjel do Bretoňska. Z Bretoňska odepsa hrabě: Pohrozit mu vyhnáníml Když uvědoměn Vojtěch o hrozbě, rozhod se znovu, nepil celý měsíc. Po měsíci okusi vodky tak pro chuť... a opil se. Hrabě Wierzbo- polski napsal z Madridu: Opije-li se ještě jednou. pryč s ním. A vlasy už Vojtěchovi šedivěly, bliž bylo k smrti než dál. Smutná staroba nadeházela. neštěsti hrozilo, hrozný konec bez chleba. zejtřku, střechy. Čím více přicházel do let, tím více bral si to do hlavy, tím více plakal nad ne veselou svou sudbou. Neboť kdyby on aspoň mnoho pil, kdyby lil do sebe nad míru té „urážky božské“ ... Jemu stačí kalíšek, dva kalíšky,a už jest opilý. Trest boží padl na něj a dost.

Ne jednou, ne desetkrát, mluvili k sobě chlopi: — Srokovi se cosi stalo. Přece nemožn řici, že by on pil. — Na vlastní oči jsem viděl, že vypil jeder kalíšek rumu a už se potácel po nálevně. — Seslání boží. Jak se Sroka opije, tu lítá po vsi jako blá- zen. Jde nad břeh řeky, sedne na kámen a směje se rybám, které ve vodě se plískají. Dívá se do vody na pstruha, jak rejduje ve smaragdové vlně a mluví k němu; — Aby tak Dunajcem tekl arak a já b tebou, hojl Časem opilý horal sedne na palouku a žvastá s bylinstvem, chvějícím se na lodyhách. Vytřešt oči na větvičky rmenu, patří na mateřídoušku jíž pokryta jest půda. Diví se ohromné práci, jaká vře na zemi. Mraveneček nalezl jehličku smrkovou a táhne ji ze všech sil a nemůže mu poradit. Půl dne ji vlekl a sotva o palec je posu- nuta. Do kalichů zvonků vlétají vosy, čmeláci a včely. Vlétne včela do jednoho kalichu, do druhého i třetího, přišla z úlu malounká a čer- navá, a teď celé nohy má oblepeny žlutým polem, který uněst nemůže. Musí odpočinout, obtížena voskem a medem. Vře život v tom květnatém houšti, na jehož vršcích sta motýlů a mušek se kolébá. Hledí Vojtek na blankytné chrpy, pře- krásné máky červeňoučké i šeptá: — K pijákovi polní byliny hovoří. Jako ž mi spasení duše třeba, byliny mají hlas, mluví...

Vítr mluví k pijákoví.. Do kanceláře pily přišel ředitel p. Müller. Člověk velmi pořádný, dochvilný i svědomitý a úřadník vzorný. — Dobrý den, pane Mayere — Dobrý den — Proč tak zarudlý? — Byl u mne včera polesný z Rozdzialu. — Píli jste- — Strašlivě. Dal jsem dopravit čtvrtku piva, zda uvěřite, že věděli jsme si s ní rady ve dvou? — Uvěřím, neboť vy, Švábi, studně piva vy- pijete. — Přece polesný Fischer, toť Polák — Ale vy jste, pane, Šváb. — Co mi to o Švábech podkládáte? Přece už neumím německy, a děti moje . — Nazýváte se pan Mayer, tedy jste Šváb. — A jakoby Müller bylo lepší než Mayer? — Mülleři, pane, přišli sem z Vídně už s Soběským. — Máte-li raději vódku než pivo, není t důvodem, abyste mi spílal. — Pijáka ze mne děláte? — Nedělám, nebo piják to není ten, co pije, toliko ten, kdo se opíjí. Ale u vás, vrazit dc sebe několikrát deset kališků vodky, toť nepatrnost. — Přes to vše o deváté přesně jsemv úřadě. — Uznávám. A zpozdil jsem se já dnes snad o čtvrt hodiny? — Ne. Rozhodně se prospěto po obědě, neboť dnes jsou jmeniny mě ženy, to celou noc . .. — Budeme píti, jak ševci. — Ráno přijdeme od nás přímo do kan celáre. — Ovšem, neboť zejtra dopoledne musím skončit uzávěrku účtů. — Víte, že ten Sroka opil se znova? — Vyhnat. — Viděl jsem jej opilého do allelujah. Mlu- vil ke mně, že vítr má lidský hlas a mluvil. — Pijan. — On pije málo — Ať pije hodně, jako já, ale ať zůstan střízlivý. Nutno dopsat hraběti. — Zde jeho list z Norska. — Co tam dělá?

— Prohlíží fjordy. — Co píše hrabě? — O Srokovi píše: „Tomu ničemovi ještě jednou odpouštím.- — Vyhnat jej, opil-li se včera znova. Napíši hraběti. — Do Norska? — Ne. Kázal listy adresovat: poste restante Athény. — Nechť jednou ustanoví, co máme dělat s tím pijákem. Mám k vůli němu strašlivé nepo- řádky v knihách. Účet materiálu jsme ztratili. — Napíšu všecko. Bude nutno dáti jej pryč. List, poslaný do Athén, obdržel hrabě už na odjezdu z toho města, bera se přes Alexandri a Kahýru ku pramenům Nilu. Jsa stále na cestě neměl času, odpovídati obšírně na listy hospo- dářské v příčině Sroky, tudiž nařídil čekati na jeho rozhodnutí. „Z Londýna vám napíši, co máme s ním dělat. Doufám, kdyby se mu ještě jednou dala lhůta k nápravě, že bylo by to dobře. Snad se polepší a uzná svou chybu. Dejte mu poslední lhůtu tři měsíce. Nebo pět měsíců. Změním-li směr cesty a nepojedu-li do Londýna, nýbrž na Ceylon, dostanete můj list z Jerusalema. Po těch pět měsíců pil Vojtěch beztrestně. Ředitel Müller přečetl mu list hraběte a Sroka vyrozuměl z něho hlavně to, že do pěti měsíců nesmí býti ze služby propuštěn. Skorem každou sebotu byl v dobrém rozmaru, kdykoliv vypla- cena dělníkům mzda. Sroka zpíval po vsi, vrávo- raje s jedné strany nálevny na druhou. Tal byl již vetchý, starý a slabý, že jak ve vsi mluveno, výpar z vódky mu dostačil, aby si koupil opici. Dva kalíšky rumu, tři . ..

Jednou ztropil v pile v nachmelenosti strašný výjev. Vyhrožoval, že namlátí kontrolorovi Maye- rovi, že Müller jest větší piják než on, a že nikdo nemá práva vypudit jej ze služby. Spílal řediteli nejhoršími slovy, následkem čehož úřadníci byli nucení poslati hraběti návrh, aby bezodkladně Sroku propustil. Příliš pozdě dověděl se o tom Sroka, příliš pozdě přišel, vystřízlivěv, úřadníky odprosit. Když Vojtěch z jitra vešel do kanceláře zastal ředitele i kontrolora v nejhorších roz- marech. Oba byli nevyspalí, neboť Mayer vypra- vil křtiny, které trvaly celou noc. Moře truňku teklo, takové pitky, co svět světem, nebylo. Byly k tomu důvody. Hodně už bylo po půlnoci, už mladý den svítal na nebi, kdy ukrutně opilý Mayer nazval Müllera i Fišera Šváby. Nastalo hrozné peklo, a uražení mužové chápali se svých svrchníků, aby demonstrativně opustili dům, ve kterém hostům ubližují. Marně vymlouvali se Mayer i Mayerová, že on výrazu „Šváb“ neužil vážně, že to byl žert, neboť přece se nesluší vrhati počestným hostům taková hanlivá slova — hosté chtěli jíti. Teprve, když domácí pán dal jim písemně, že odvolává urážku, vrátil se neprodleně humor a začalo se na usmířenou píti do úpadu. Poslední přípitek: „milujme se“ vy- prázdněn o deváté, kdy píšťala strojní pily volala úřadníky do kanceláře. V kanceláři čekal Sroka. — Co chcete od nás? — zeptal se, třesa se na nohou, ředitel. — Odpuštění, pane — Již pozdě. List do Archangelska už odešel. — Poslouchej přec, Müllere (minulé noci začali si Müller s Mayerem tykat), tys se po řezal. Co to pleteš o Archangelsku?