2
masthead
25. března 1900.
4
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 88.
List
6
title
Pařížské návštěvy-
8
article
V triumfální vřavě Rostandova nového dra-
matu »L'aiglon« zanikl poněkud silný, seriosní
úspěch Brieuxovy hry »La Robe Rouge«, jež
byla tyto dny sehrána ve »Vaudevillu«. Nová
práce Brieuxova vyrušíla však mocně kritiku,
podmanila si obecenstvo a snad jako jiné jeho
komedie proklesti si cestu do ciziny.
Vzpomínám na příjemnou chvíli, kterou
jsem prožil v malém, rozkošném domku v ulie
d'Aumale ve společnosti jednoho z nejzajímavěj-
šich a nejtalentovanějších moderních dramati-
ckých autorů francouzských ... . e
ne
V pozadí velkého tichého dvoru zaklepal
jsem na dvěře malého, koketního domku jedno-
patrového. Okrouhlá brunetla s bílým čepečkem
na bavraních kadeřích a s černým knírkem Pa-
řížanky v bělostné tváři odběhla s mou visitkou
a doporučujícím listem. Čekal jsem jen několik
okamžiků v přízemním salonku kulečníkovém.
Při pohledu na stěhy, pokryté originály
kreseb Hermana Paula, představujících Labo
ria, Zolu, Piequarta, Démanges a jiné figury
z procesu rennesského, vzpomněl jsem si na slova
přítele, který mne varoval, abych — nemluvi
s Brieuxem o politice. Zasmál jsem se té vý
straze. Ani mně nenapadne — o politice s dra
matikem ! — budeme mluvit o komedii“ .
Rostandův
L aiglon
Brieuxův
Herman
ria
Zola
Piequart
Démanges
d ' Aumale
Le Rob Rouge
9
article
»Když právě politika je ta největší ko
medie!« namítl přítel. »A právě proto drama-
tičtí autoři se do ní rádi pletou. Brieux jako
Hervicu je vášnivý dreyfusovec: . «
»To je mi velmi lhostejné. Má zajisté sv
důvody pro své přesvědčení . . «
»Ano, především dramatieké. Jaké drama
vlastně melodrama je ta celá historie kapifána
z »Ostrova dáblova!« Vinen nebo nevinen
vždy něco démonicky osudného spočívá na
jeho osobě, to právě dráždí dramatické autory
A proto jsou vsichni skoro přívrženci dreyfu-
sovců.«
Jinak mne poučily stěny salonu nejen
politickém credu pana Brieuxa, ale i o jeho
zálibě ve žhoucích, sálavých krajinách impres-
sionistů a mladších koloristických excentristů.
Kulečník nasvědčoval, že mladý autor patrně
pěstuje elegantní hru a že aspoň v karambo-
lech chce dostihnouti mistrovství dramatiků
Paillerona a Meilhaca, kteří patřili mezi nejlepší
karambolisty pařížské, když jinak nenásleduje
virtuosnost těchto raffinovaných spekulantů v ef
fektech divadelních.
Brunetka s kníry, jež by okouzlily Hleinea
s libezným úsměvem bonny, který by nadeh
Coppéa, oznámila mi, že jsem očekáván.
Stoupal jsem po schodišti, které bylo vlast
ně pokračováním přízemního salonku, kde viselo
plno kreseb a rytin, kde v koutech stály vásy
sochy a jiné drobnosti, hlásající velmi vybraný
umělecký vkus domácího pána.
Brieuxa
Pailleron
Meilhaco
11
article
poat
ssa-
birlz
pr
lv
fen
pi-
nine
st
13
article
Ale dříve musím svému čtenáři aspon
stručně představiti pana Brieuxa jako dramati-
ckého literáta. V prvním ročníku »České Revnes
v čís. 5., 6. a 7. v studii »O současném dra-
matu francouzském« naznačil jsem několik rýsů
z dramatické činnosti Brieuxovy. Psal jsem
tehdy hlavně o nejnovějších mužích francouz-
ského jeviště, upozorňoval jsem na vzáené ta-
lenty spisovátelů Donnaye, de Curela, Panla
Hervieua, kteří ovládli pařížská jeviště, pronikli
do Německa, Ruska, Italic, jenom nám jsou
neznámi, neboť naše »Národní divadlo«, které
kdysi tak vynikalo svým francouzským reper-
toárem, omezuje se pouze na nejlehčí zboží
pařížských frašek spodničkových.
Pan Brieux patří mezi ony francouzsk
ramatiky, kteři statečně a poctivě se snaží byt
co možná moderními, kteří hledají a hloubaji
— a s křečovitou energií snaží se zdolati ty
ranii divadelních tradic, zákonů jeviště. Od tra
dice rhetorických dramat Dumasa syna a šosá-
ckých, mdlých socialních thesí Augierových.
pokračují ve stopách velkého, zneklidňujícíh
Ihsena i ztroskotalého výbojníka divadelníh
převratu Henri Becqua.
Brieuxa
Brieuxův
Curel
Hervieu
Brieux
Augierův
Becqua
Německo
Rusko
Český Stones
národní divadlo
14
article
Nové drama nevytvořili ani Brieux, an
Curel a nejméně Hervieu, ktorý z nich je nej
silnějším dramatickým duchem a tudíž největ
ším zpátečníkem, ale napsali díla hluboká
krásná, výmluvná a úchvatná, vrhli na jeviště
mihotající se falešnými barvami a zářivým
ohňostroji, příkrý, krutý, oslnivý odlesk života
našeho. Nejbolestnější rozpory moderní společ
nosti zachvívaly se v těch dramatických obra-
zech psychologických a sociálních.
A ku podivu, pařížské obecenstvo, tak dis
kreditované pro svou lehkomyslnost a předpo-
jatost, tleskalo autorům, kteří útočně a výbojně
vystoupili proti zvrácenostem, lžím společnosti,
a bylo u vytržení nad žhoucími impertinencem
blaguerské satiry světáckých komedií Lavedano-
vých, Abela Hermantových, Donnayových.
Brieux
Hervieu
Ábel Hermantový
Donnayový
Lavedanovýchod
15
article
Brieux, narozený r. 1858, dosáhl prvníeh
úspěchů divadelních až po svém třicátém roce.
Před tím dlouhá lěta věnoval práci novinářské.
Nyní žije výlučně od divadla a v poměrně krátké
době napsal slušnou řadu her, z nichž některé
mají cenu trvalou a mají své pevné místov
historii francouzského dramatu moderního.
Slavné »Thčátre libres uvedlo první práce
Brieuxovy, tam dosáhl svých prvních, pronikavých
úspěchů piegami: »Ménage d'artistes« (»Úmělecká
domácnost«) a »Blanchette«, a pak v Odéonu
hráli jeho komedíi »Monsieur de Reboval«, v
Port Saint-Martin »Les Bienfaiteurs« a vílězně
vystoupil i v »Comédii Francaise« dvěma zna-
menitými komediemi: »Le Berceau« a »L'Eva-
sion« atd.
Dramata Brieuxova mají hlubokou obsaž-
nost idéovou, ostře a bolestně se zařezávají do
nejkrutějších konfliktů života a apolečnostia
vášnivý polemický ton reformatora, myslitele
kazatele i výsměch satira, numor zhořklého
a ironického snilka ozývají se z těch komedií
soeiálních, z těch obrazů lží a zvrácenosti svět-
ského života našeho. Nejmocnějším dílem
Brieuzovým je »Kolébka« (Berceau), drama
rozvodové, originální a příkré,— dále komedi
»Útěk« (L'évasion), namířené proti přehmafům
moderní vědy, proti modě atavismu a pak sa-
Hirická komedie ze života malé buržoasie »Tr
dcery pana Duponta«.
Nejnovější, tyto dny provozovaná hra
Brieuxova je rovněž satirickým pamíletem diva-
delním — a čelí proti stavu soudcovskému,
líčí karierismus, šplhačství soudců a úřadníků,
podlehajících vlivům politickým a zájmům osob-
ním, obětujíeím spravedlnost svému postupu
kariéře.
Thčátre
Brieuxův
jít Rebovat
Eva
Brieuzův
Berceau
Dupont
SaintMartin
Ménage d ' artistes
Comédie Francaise
16
article
Ve velikém, jasném pokoji s dvěma okny.
plném knih, uvítal mne mladý muž se zajíma-
vou tváří umělce, připominající poněkud ner-
vosní duchaplnost tváře Daudetovy. Dlouhý vln
a zašpíčatělý plnovous vroubí obličej měkkých,
jemných rysů, v nichž jeví se únava, z očí však
září energie, podnikavost, smělost.
Seděl za velkým stolem cele pokrytým
knihami, papíry a kupou známých sešitů v čer
vených deskách, obsahujících opisy jednotlivýcl
aklů divadelních her, vyráběně v kanceláříel
pro kopie rukopisů, hlavně divadelních.
Bylo 11 hodin dopolodne a pan Brieux by
v nejhorlivější práci, opravoval a doplňoval ru-
kopis nové hry, jak jsem si hned všiml.
Přivílal mne s milou srdečností a velm
živě se rozhovořil. Bez dlouhých otázek, jež
byly u pana Brieuxa zbytečnými, neboť zdál se
mi býti o českých poměrech dosti informovaným,
zabočili jsme hned do divadla. A poněvadž
setkali jsme se ihned ve společenských názo-
rech a sympatilch, a poněvadž snad mu též za-
lichotila má znalost prací jeho i jeho přátel
vyvinula se z návštěvy čistě formální dlouhá,
nenucená, familerní beseda.
»Tedy vy nás znáte ? De Curela též. ?«
»Známe. Aspoň se píše u nás o vás i
mladých autorech z dívadla Antoinova Luguě-
Poča. Ale nehrajeme vás. Naše divadlo se ještě
trochu opozdilo u pana Sardou. a Augiera.«
»Viděl jste Curelův »Nový idol« u An-
toina? Znamenité, co? Oh, Curel je z nás nej-
silnejší, nejlepší ...«
A znovu, s takovou ušlechtilou vřelost
odporučoval díla svého literárního soupeře,
když jsem pravil, že bych rád viděl »Kolébku-
na českém jevišti, tu mi odpověděl:
»Především byste měli přeložit Curela, aby
u vás měli pravý názor o moderním dramatu
francouzském.«
Zmínil jsem se o Ibsenově vlivu patrném
v Curelových hrách, zejmena v »Pozvané« av
»Novém idolu«.
Daudetův
Brieux
Brieuxa
Ted
Curel
Antoinův
Sardou
Augier
Curelův
Ibsenův
17
article
»Jak by neměl mít též u nás vliv takový
mohutný duch? U nás mu nyjméně rozuměli
nejvíce se mu smáli, ale zase též vyvstali jeho
nejfanatičtější etitelové. Opakuje se historie Ri-
charda Wagnera u nás.«
»A Hanptmann ?
»Jeho pohádka? »Potopený zvon« ?
Brieux pokrčil lehce rameny. Pas grande chose
V Paříži na jevišti vylihla se z té poesie úžasní
karrikatura. Za to však »Tkalcí« — jaký chét
d'oeuvrel
Konečně, když jsme mluvili o divadlec
pařížských, o paní Rejanové, o Paulu Hervieuovi
o všem možném (jen ne o Dreyfussovi — tomu
jsem se vyhnul na sto honů — měl jsem před
očima ještě kresby a karrikatury z kulečníkového
salonu), přinutil jsem toho roztomilého, soudného
prostého muže, aby též trochu o sobě zaho
vořil.
»Vy bysto mne chtěli hráti v Praze
Opravdu? Bavilo by to vaše obecenstvo a ne
nudilo by to vaše herce, hrát takové věci.«
Za naše obecenstvo jsem si netroufa
upřímně odpovědět, za to tím horlivěji jsem
mluvil zi naše herce Řekl jsem, že naši
umělci touží po vyšších úkolech uměleckých
že s největší svědomitosti by se věnoval psy-
chologické a sociální komedii moderní, že by
ji snad dovedli sehráti též tak sťastně jako
nejbrillantnější komedie Dumasovy, Pailleronovy.
Sardouovy, které měly vždy na našem jevisti
znamenité interprety a interpretky.
Ri
Wagner
Rejanová
Hervieu
Dumasův
Pailleronův
Sardouův
Paříž
Praha
18
article
»To bych přijel k vám, do krásné Prahy
— slyšel jsem o ní tolik, a vy Slované jste
nám tak sympatičtí, tak příbuzni,« pravil pan
Brieux a doložil s úsměvem: »Jen prosím vás,
varuji vás před mou komedií »Dobrodinci«.
»Znám ji. Četl jsem ji. A proč ?«
»Protože nadobro propadla. Ale dokonale
Dávali ji pouze dvanáctkrát! Un four!e
A tak docela upřímně, vesele rozpovídal
se pan Brieux a ještě teď, při pročítání pozná-
mek napsaných hned po té návštěvě, slyším
jasný, baritonový timbr jeho hlasu. Vyprávěl mi
sujet své nové komedie, která ss nyní provo-
zuje, o níž se zmiňuji výše. Tehdy, v říjnu,
nebyla ještě celá. Jmenovala se: »Úřadníci«
nýní je překřtěna efektněji: »La robe rouge« —
»Červené roucho«, narážka na kostým vysokých
hodnoslářů spravedlnosti.
»Bude to příliš francouzské. Politicko
šmejdy a pletichy zasahující do záležitost
spravedlnosti, jejíž princip je podlomen hrabi-
vostí, zotročilostí a ctižádostí šplhavců, arrivi-
stů ... To víte, co se u nás děje . .. Nevinní
stávají se oběťmi. .«
Přisvědčil jsem rychle. Pot mi vyvstal na
čele. Snad nezačne o Dreyfussovi?
A pokračoval:
»Toho u vás asi není. Či podlehají soudcove
vaši též politickým vlivům? . ..«
Není nic kratějšího néžli bráti básníko
jeho illuse. Byl jsem jak bezohledný a vysvělli
jsem mu, že v tom ohledu není Francie asi
jediným státem v Evr pě a vypravoval jsem mu
pak některé parlie z novodobé naší politické
historie.
Slovan
Brieux
Praha
19
article
»Tody sujet mé hry bý vám noby
»Tody sujet mé hry bý vám noby
cizí?«
»Satira na soudce, úřadníky, oživuje stejně
dojmy všude, patří všesvětové literatuře. Je nám
snad cizí a nesrozumitelný »Revisor« Gogolův
přes svou výlučnou ruskost?« odpověděl jsem.
í VRozloučil jsem se s panem Brieuxem
upřímným »an revoir«. V Paříží jsme se již
nesetkali. Snad se shledáme v Praze — až se
snad konečně Národní divadlo dostane od Sar-
doua a Bissona až k Brieuxovi, Donnayovi.
Hlervieuovi.
Václav Hladík.
AYAVA
Satir
Gogolův
Brieux
Bisson
Hladík
Paříž
Praha
Sara
21
article
Napsal Antontn Nečasek
UJar. Od. Schillerovi.)
Napsal Antontn Nečasek
UJar. Od. Schillerovi.)
Jaký to divný, krásný západ slunce ! T
kové nevídají se každého dne. Zdálo se, ja koby
nebe bylo jedno skvoucí moře oranže. Jakoby
uchystána byla veliká slavná iluminace, králov-
sky skvělý ohňostroj v poslední tento den, kdy
léto umíralo se všemi poctami umírajicího krále.
s jímavým úsměvem prvních dnů časné jeseně
Stromy v zahradě kolem vily byly ještě zeleny.
jen břízy žloutly ve svých korunách, budíee
svými bělostnými, šuhlými kmeny a oranžovými
korunami představu jemných křehkých prin-
cezen, jež umirají s bělostným a štihlým
hrdlem a vodopádem zlatýeh vlasů. A tam dole
u mřiže slénala píseň kolovrálku, melancholický
doprovod toho obrazu tichého a diskretního
umírání.
»Jak je dnes smutnolle
V těchto slovech, která tiše pronesla pan
Ortysová, zněl smutek marně vyprehalého mládí.
Ten zvuk měl v sobě coši ztlumeně hořkého
jako kytice dávno uschlých fial, melaneholick
kouzlo nesplněných tužeb. Stála u okna ozá-
řena tím světelným zázrakem krvácejícího slunee
a její suhlá postava v bílých domácích šatech
zdála se dnes ješté stihlejší, její tváře, jež po
dlouhý čas už nerozkvetly, byly ještě bledší.
Jen oči svítily z té tváře jako dva uhlíky.
»Není-liž pravda, doktore, tento čas má
nejvíce smutku?«
»Proč myslíte?«
»Prolože tak jímavě nám připomíná hra-
nici mezi mládím a šedinami!«
»Ale má také nejvíce pocsie !« řekl dokton
Mlaršán.
Byle to dosti divné, slyšeti z úst tohot
starého šedého praktika, zbožňovatele hmoty
skoptického analytika slovo poesie. Tak divné.
že mladá paní se usmála a obrácena od okna
kterým se dříve dívala na ten veliký amfithestn
přírody, rozevřený po obou březích Vltavy před
Antontn Nečasek UJar
Schiller
Ortysová
Mlaršán
Vltava
23
article
jejich vilou, ku starému lékaři prohodila:
»Ah, vy máte také smysl pro poesii?
»Zajisté. Ale jen pro tu, která je v pří
odě. Mimo ni, aspoň pro mne, neexistujel
Doktor byl starý pán, dlouhých šedýeh
vousů jež dodávaly mu vznešeného vzezření.
Jeho tvář byla neobyčejně intelligentní a z očt
zářila mu veliká dobrotivost. Ty oči krásné.
stařecky vlídné uzdravovaly jeho pacienty lépe
než všechny recepty. Jejich kouzlu a utěšlivému
lesku, jenž zahříval budě důvěru, však nepo-
dařilo se rozjasniti tvář paní Ortysové.
»Milá Helenko, vy stůněte?« řekl dokto
dívaje se na ni pozorně.
Podívala se naň s úžasem, a uleknuta
jakoby se bála prozrazení svého tajemství. O
mohl s ní mluviti důvěrně, nazývati ji prostě
Helenkou. Byl dávným domácím tékařem už
u jejích rodičů, více přitelem nož lékařem. Hou-
pával ji jako dítě na svých loktech a své
přátelství oteovské ji zachoval, i když se pro-
vdala.
»Jste nemocna !« opakoval.
»Proč? Nie mi neschází !« opírala se ne-
směle.
Snad mnoho!« řekl vážně doktor. »Vaše
duše stůně, vaše srdce !«
»Co pravíte?« vykřikla polekán..
Ale doktor nedbaje jejího rozrušení, po-
kračoval:
»Mluvme přímo, nejste už dítě. Jste pě
let vdána a rok od roku marně čekáte !«
»Ale, doktore!« Paní Ortysová jen hořel
v tváři.
Nepotřebujete se rdíti. Váš žal jest nej
vznešenějším, kterým jen žena může trpěti
Vám schází radost matky !«
Sotva že dořekl dektor svou větu, kterou
pronesl s určitou přesností starého vyškoleného
diagnostika, otřásla se paní Ortysová prudkým
záchvatem pláče. Zvedla uslzené oči k dokto-
rov a pronesla tiše vzlykajíe:
»Prosím vás, nemluvte o tom již nikdy!e
Ale doktor byl dnes neústupný.
Doktor
Ortysová
24
article
»Proč by se o ton. nemělo mluviti? Vždy
chci jen aby s rěc napravila!«
Byle by te možno ?-
A mladá paní ani sama nevěděla, jak
touto nedočkavou otázkou potvrdila domněnku
doktorovu. On usmíval se svým laskavým způ-
sobem. Pak jako něžný otec pohladil jí po vla
sech svou rukou, takovou jemnou rukou, jakou
honosí se jen vážní lékaři staří a která pouhým
dotykem vraci důvěru a zdraví jako ona vzne-
šená ruka Galilejského, jež zázrakem uzdravo-
vala malomocné a křísila mrtvé.
»Bude to možno. Ale bude třeba jinak
žili. Jak dlouho nebyla jste venku ?e
»Čtyři roky !«
»A proč netrávile léto venku ?e
»K vůli muži, který nemůže opustiti ob-
chod !«
»Nemůže? Od čeho má prokuristu ?«
»Oh, neznáte ho! Je obchodník, který ne-
věří sám sobě. Natoť cizím lidem. Myslí, že
by zítra obchod zahynul, kdyby nevyseděl své
dopoledne i odpoledne v pisárně!«
»To mu dělá velkou čest jako obchodníku,
ale menší jako manželi. Vzdyť uschnete tady-
Chřadnete stále. Květy nemohou dobře růsti ve
sklenníku třeba sebe nákladněji zařízeném.A
takový sklenník je vaše vila a domácniost. Je
tu všechno, jen hlavní schází. Vzduch, modré
nebe, vůně vřesovišť a lesů !«
v o o
Byle
25
article
A doktor jako pravý milovník přírody roz-
zpíval se o volně přírodě a jejích zázracíchi, jež
úzdravuji lépe než všichni lékaři. Jeho oči se
leskly jako zreadla, na jichž lesklé ploše se
odrážejí obrazy volných širukých dálek, plných
světla, vzduchu a vůně. Končil:
»Musíte nabrati sily a svěžesti, o kterou
vác olupuje tento divadelní luxus, v němž ži-
jele 4 Ostatně si promluvím s Ortysem. A jakoby
povolán objevil se pan Ortys, mladý elegantní
muž, vážného vzezření. Tento ctihodný vládce
cifer, jehož život byl učiněný stroj správně
jdoucích hodin, byl typ obchodníka, uhlazeného,
ale vždy jaksi chladně odměřeného. Přikročiv,
potřásl přátelsky doktorovou měkkou rukou.
Ortys
26
article
Bystrým očím jeho neušlo, že jeho žena jes
rozčilena a pohnuta.
»Copak se stalo ?« ptal se se zjevnou sta
rostlivosti.
Doktor obrátil se k němu a pronesl s
žertovnou důvěrností, na jakou v tomto domě
měl právo
»Milý Ortysi, na příští léto vám uděluj
dovolenou od května do záříl«
ea nivotle
»Mně dovolenou ?
»Abyste rozuměl ! Nucenou dovolenou, jaká
se dává neschopným generálům a diplomatům
Ostatní poví vám vaše zenal«
Ortys chtěl něco namítnouti, zmaten ta
jemnou výpovědi doktorovou, ale lěkař užž bra
klobouk a hůl se zlatým knoflíkem a odcházel.
»Doktore, aspoň číšku čaje s námi vypi
jete!« prosita paní Ortysová, upírajíe naň vděcna
očí. A dodala: »Věru jste si ji dnes zasloužil !e
Doktor maci rukou: 8lameb osi. l o
Až jiidyj dnes nemámčasu. Jednoho ne-
mocného jséi odbyl, musím k ostataím!..ne
A pomslu, vážně, s laskavým úsměvem s
poroučel, sestupuje se sehodiště dolů s onp
vážností, kterou mu vnukl po léta ustálený zvyk,
jeho povolání a věk.
Ortysová
27
article
Toho večera, když mladá paní ulehal
zdálo se jí, jakoby odkudsi z nitra jí zněl ra-
dostný hlahol zvonů, hlásajíeíeh jitro nového
slunečního dne. Utěšlivá slova starého doktora
kterémů věřila, i kdyby chtěl provésti zázrak,
jí vrá la víru v nejkrásnější sen života. Ona.
klorá tolik milovala děti, tu drobnou, něžnou
drůbež lidskou, která neštitila se zulibati umou-
něně tvářičky dítěte jejich vrátné, byla krutým
osudem odsuzována k odřikání největšího štěstí,
za jaké považovala drobné jemné ty bytosti, na
které divala se na svých procházkách s láskou
i závistí. Na všem jim nebe žehnalo, všechno
tu čekalo na malého hosta, jen kdyby zaťukal.
Ale on nepřicházel. A čím více léta míjela
tír více mizela naděje. A doktor, ten hodný
dobrý doktor věři, že ještě neni pozdě. A zvony
radostné předtuchy hlaholily v jejím e nitru dále.
vždy jásavěji a radostněji, jako plesající piseň
nového krásného dne, a hlaholily ještě ve snu.
když už usínala na bílých krajkových podu-
škách, samo podobna velkému a smutnému dí-
těti, které stůně nesplnitelnou touhou.
28
article
Chatrě pastýřova krčila se skromně na břehu
řeky uprostřed rozsáhlých obecních pastvin. Přes
svou prostotu — bylať to obecní pastouška na
spadnutí — činila pěkný osvěžující dojem, plný
idyllického malířského kouzla. Se svou doškovou
rozpadlou střechou, bídnými, lištami přerývanými
stěnami, s pozadím bujně rozkvetlých záhonů
širokých zelených pastvin, uprostřed nichž tekl
potok, zdála se býti jedním z obrazů Chittusiho
který někdo vyňal z rámu a sem plasticky ve
zvětšeném měřítku postavil. A v pozadí, tak na
dva dostřely, voněl krásný les. Byl to krásný
kus českého kraje, s celou fysiognomii své, jen
jemu vlastní duše. Paní Ortysová ve svých vol-
ných letních šatech, s širokým kloboukem
na hlavě, ráda se pozastavovala u pastýřovy
chatrče.
»Jak se vede vašemu maličkému?«
To bývala její obvyklá slova, jimiž oslovo-
vala ženu obecního pastýře. A dívala se s tichým
potěšením na mladou tu venkovanku plných boků
a širokých prsou, osmahlé, otovřené tváře, jak
sedí na prahu a podává bohatý svůj prs ma-
lému klučiku, jehož oči byly tak čertovsky
chytré! Věru, že paní Ortysová těžce chápala,
že na venkově, v takových neúhledných spro
stých barácích mohou se roditi tak hezké děti.
Chittusi
Ortysová
29
article
Na její otázku odpovídala venkovanka:
»Což o to, jak se mu vede! Ale teď na
léto je to těžké. Sám kozel nám byl dlužen toho
caparta teď, když je tolik práce !e
Paní Ortysová byla by ji pokárala, ale
vroucnost, a jakou to venkovanka pronášela,
svědčila o tom, jak ráda tu obtíž nese. A klu-
čík, jako by tomu rozuměl, že mluví se o něm,
otevíral široce své oči, černé jak uhlí a pichlavé
jako žahadla. Na svých procházkách neopamněl
paní Ortysová nikdy se zastavíti a pozdraviti
svého malého přítele, který rostl každým dnem
očihledé. Horšívala se nemálo, když neopatrná
matka zavřela klučíka doma a šla do pole. Jinak
dařilo se pani Ortysové dobře. Její muž, kdykoli
přijel, s patrným uspokojením pozoroval, jak
svěží je jeho žena. Opálené její tváře dávalyjí
výraz kypící mladosti. Doktor volil dobře kra-
jinu. Ves byla zcela odříznuta od světa, v ta-
kovém zapadlém koutě, kde nebylo nic než pole,
luka, vonící lesy a obloha. Zde, v hájovně obý
vala paní Ortysová pěknou, čistou světničku
s vyhlídkou na les a vodu. Mohla bydletiv
úpravném domě venkovského žida, ale ona zvo-
lila tu pěknou světničku, ve které bylo vše tak
přítulně patriarchální. Ji, která vyrostla upro-
střed všeho pohodlí, ba luxu velkoměsta, těšily
a přímo dětskou radosti naplňovaly starobyl
kusy nábytku s pestrými piáky nemožných bare
na fruhle a almaře a malé hospodářstzíčko haj-
ného. Bu stávalo se často, že vyběhla po ránu
ven rozradostněná jako dítě a pomáhala krmii
drůbež. Nikdy nebyla by uvěřila, jak příjemný
zivot může býti bez salonu, divadla a koncertě,
jimiž nahrazují si zajatci velkoměstské dlažby
radostný pocit, který vyvolá á v člověku pohle
do rozevřeně v plápolu barev potopené krajiny,
do modré a jasné oblohy, kterou nepustoší ti-
síce komínů.
Ortysová
Doktor
30
article
Jen někdy sedávala zamlklá a smutná. T
se dělo obyčejně, když vracela se z procházky.
na které učinila zastávku v baráčku u vody.
Jaké hezké měli dítě! A tui znova ji přepadával
tichý stesk, kterému doma marně unikala na
procházkách, v divadle nebo ve společnosti. a
byly chvíle, kdy v hořké beznadějnosti dávala
výhost i útěchám starého doktora. V takových
chvílích nikdo z těch prostých lidí kolem ní ne-
mohl, chopiti, proč tak mladá, hezká a bohatá
paní n že býti smutna. Chodili v takových chvi-
lich koam ni s onou šetrností a plachosti, kte-
rou budí neznámý smuték, ktorý vidíme na tvát
druhého člověka
»Naše paní je zas smutná!« šeptali s
jen tiše.
A ona vidouc ten soucit, byla jím troch
uražena a četla v něm potvrzení svých bezna-
dějných myšlenek. Pan Ortys, který přijíždělz
ní velmi často, míval dosti práce, aby ji aspon
poněkud rozveselil. Jednoho jitra pocítila náble
paní Ortysová prudkou bolest hlavy a jakési ne-
volno. Stěžovala si, ale hajná ji upokojíla:
»o zas přejde, milostpaní !e
Alé zdálo se, že nepřejde. Podobné zá:
chvaty opakovaly se nyní častěji a vždyěky
z rána. Paní Ortysová nemohla pochopiti, že
náhle, v takových chvilích se jí stává vše, nač
se dívala nesnesitelným a pociťovala obavy vážné,
že bude nemoena. Snad nebezpečně nemocnal
Pojal jí pojednou strach a byla jí strašlivou my-
šlenka, že by měla se rozstonati zde, na (om
venkově, kde nebýlo po raee lékařů a níčeho:
A s hrůzou si představovala, že byla, by tak
vydána noběznečí těžké nemoci úplně bězhranná.
Ortys
Ortysová
Al
31
article
Nebylo pochyby,“ že bylo by nejrozumnější jeti
domů.
Ale ku podivu, lidé okolo ní nejavili sta-
rosti, ba pokaždé při takových záchvatech zdálo
e jí, že hajná dívá se na ní se spatně tajeným
potměšilým úsměvem. A když oznámila, že po-
jede domů, do Prahy, zůstála žena hájného
vyjevena:oq n
l»Tak brzy, milostpaní ?«
»Vždyt vidíte, že jsem nemocna. Bojím
se toho 1e
Venkovanka se smála vždy potměšileji.
Paní Ortýsová byla tím podrážděna. Řekla dosti
příkře: eiao e
o o l
»A vám je to k í smíchu ?e-
»Bože, milostpaní, to není k pláči. Jste ne-
mocna, ale to stůně takhle každá!«
lun »Jak to?e
Dívala se na hajnou v podívu. Ta konečně
pochopila a řekla s mateřskou shovívavosti:
»Arci, kde vy byste to mohla vědět. Jste
ještě nezkušená !«
Nahnula se k paní Ortysbvé a pošeptalaji
něco do ucha.
»To je celá vaše nemoc, drahá milostpaní!«
A řehtala se s hrubou nenuceností jako
se smějí venkované, podrážděni k nepotlačitelně
veselosti. Ten řezavý, neomalený smích byl by
paní Ortysovou dojista jindy podráždil, ale v tom
okamžiku jí zněl jako hudba nebe ! Zarděla
se celá, jako šestnáctiletá slečinka z pensionátu.
Ortýsová
Ortysbvá
Praha
32
article
Hajná dívala se zálibně na její růměncem za-
plavené tváře a dovolila si prostořekou po-
známku:
»Jak vám to bude slušet !«
Paní Ortysová osaměla. A náhle pojal ji
jakýsi nevýslovný pocit bázně i radosti, jež
pociťuje žena při prvním početí, radosti spojené
s pýchou, nejkrásnější pýchou žen. Už nebyla
sama, její lůno krylo v sobě zárodek nového
člověka. Zrak její padl náhodou na stěnu, kde
nad čistým jejím lůžkem visel prostý, někde na
jarmarce koupený obrázek svaté Panny ! Co
něhy a života čtla paní Ortysová v tom hrubém
barvotisku, eo vznešenosti bylo v té tváři, opře-
deně jasem mateřství, obestřené velkým nesmír-
ným požehnáním nebes, která plnou, marno-
tratně štědrou hrstí rozlila svou milost a blaho-
slavenství po postavě té chudé ženy tesaře na-
zaretského! A ji zdálo se, že sdíli tu plesající
rozkoš, kterou uchvacuje vědomi ženy, že není
hluchým, prázdným klasem, ale velikou studnicí
života, velikým a vznešeným nástrojem věčně
obrozované přírody, královnou Sionu nových
pokoleníl
A toho večera, když usínala, zdálo se jí,
že ony zvony, věštící přichod nového jasného
dne, které zaslechla zníti tehda poprvé večer po
odchodu doktorově, zní dnes jásavěji a určitěji,
jako velká plesající píseň nového života.
IIl.
Splav u řeky pomalu a hluboce hučel
mírným, tichým hřmotem vln, které padalys
něho dolů k řece. Paní Ortysová stála na lávce.
a dívala se na hru vln, jak se třpytily a leskly,
jako tisíce tekutých opálů, žlutých žárem slunce.
Olše znaveny vedrem snily nad vodou a v poli
zpívali sekáči. Pan Ortys díval se u vytržení
na svou ženu
»Jak jsi dnes hezká !« řekl galantně jako
milenec.
Ortysová
Olš
Ortys
svatá pannus
královna Sion
33
article
Ona se tiše usmívala. Jen hořela ve tváři
horkem a studem, vyvolaným jemnou narážkou
mužovou Šli pomalu podle reky, proplétali se
olšovím a podrostem zakr lých vrb. Kolem
všechno bylo oživeno lidmi. Bylo v plných
žních, kosy zvonily, vozy rachotily. Pomalu
blížili se ku vsí, když tu z nenadání vyrazil z
úvozu chlapec. Běžel tryskem a stanuy na
břehu, přiložil ruce k ústům a vykřikl ilným,
do ochrapténí prudeo vyraženým hlasem:
»Hoři !e
Lidé v poli noslyšeli. Opakoval znovu
znovu výkřik.
Paní Ortysová vyskočila polekána a pod-
vala se ke vsi. Na břehu řeky uprostřed pa-
stvin stála pastýřova chatrě, zatopená vlnami
hustého dýmu. A chlapec stoje na břehu křiče
zoufale do ochraptění:
»Hoří, hoři !«
Tu konečně uslyšeli. Nechávali pole, obil
státi a sbihali baráku. Křik a lomoz ozý-
val se s všech stran. Už vyrazily plameny se
střechy, zmatek zrůstal. Klubko lidí bez ka-
bátu, tak jak byli utekli z pole, míhalo se ko-
lem. Někter“ běžel ku vsi. Oheň zachvátil už
celou střechu. Paní Ortysová, chvějíc se na ce-
lém těle stěží se opírala o rámě svého muže.
Ortysová
34
article
Hluk stále rostl, že nebylo slyšeti jednotlivých
zvuků. Ale přece, jeden hlas, strašlivý, zoufalý
hlas, jakoby vyražen nadlidskou sílou z lidského
hrdla, pronikl vřavou:
Ditě, je tam mé dítě l«
Zástupem lidí klestila si cestu žena pa-
stevcova. Její tváře byly zsinalé, oči vytřeštěné.
A z úst stále vyrážela tři slova:
»Dítě, mé dítě !«
Zachraptěla ještě jednou, ale pak přemo-
žena hrůzou a zonfalstvím se zapotácela
klesla k zemi. Všichni jati náhlým ochromením,
oněměli. Paní. Ortysová se otřásla zděšením
celé bytosti. A jakoby to bylo její vlastni dítě,
to, co- nosila pod svým srdcem, jata nesmírnou
bolestí, obrátila se k přítomným mužům:
Slyšíse? Je tam dítěls
Ale nikdo se nehýbal, neměl té odvahy,
aby se odvážil do toho moře plamenů. Pan
Ortysové ztrnula. Projela ji duší bolest malkyo
a nikdy nepoznaná úzkost ji sevřela jako nevi
Ortysová