ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 2426f950-6690-11dc-9742-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 34 celkem · entity: person 77, org 5, work 4, place 11
1 masthead
stve
2 masthead
25. března 1900.
3 masthead
001 ea-
4 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k čislu 88.
List
5 masthead
Strana9.
6 title
Pařížské návštěvy-
8 article
V triumfální vřavě Rostandova nového dra- matu »L'aiglon« zanikl poněkud silný, seriosní úspěch Brieuxovy hry »La Robe Rouge«, jež byla tyto dny sehrána ve »Vaudevillu«. Nová práce Brieuxova vyrušíla však mocně kritiku, podmanila si obecenstvo a snad jako jiné jeho komedie proklesti si cestu do ciziny. Vzpomínám na příjemnou chvíli, kterou jsem prožil v malém, rozkošném domku v ulie d'Aumale ve společnosti jednoho z nejzajímavěj- šich a nejtalentovanějších moderních dramati- ckých autorů francouzských ... . e ne V pozadí velkého tichého dvoru zaklepal jsem na dvěře malého, koketního domku jedno- patrového. Okrouhlá brunetla s bílým čepečkem na bavraních kadeřích a s černým knírkem Pa- řížanky v bělostné tváři odběhla s mou visitkou a doporučujícím listem. Čekal jsem jen několik okamžiků v přízemním salonku kulečníkovém. Při pohledu na stěhy, pokryté originály kreseb Hermana Paula, představujících Labo ria, Zolu, Piequarta, Démanges a jiné figury z procesu rennesského, vzpomněl jsem si na slova přítele, který mne varoval, abych — nemluvi s Brieuxem o politice. Zasmál jsem se té vý straze. Ani mně nenapadne — o politice s dra matikem ! — budeme mluvit o komedii“ .
Rostandův L aiglon Brieuxův Herman ria Zola Piequart Démanges d ' Aumale Le Rob Rouge
9 article
»Když právě politika je ta největší ko medie!« namítl přítel. »A právě proto drama- tičtí autoři se do ní rádi pletou. Brieux jako Hervicu je vášnivý dreyfusovec: . « »To je mi velmi lhostejné. Má zajisté sv důvody pro své přesvědčení . . « »Ano, především dramatieké. Jaké drama vlastně melodrama je ta celá historie kapifána z »Ostrova dáblova!« Vinen nebo nevinen vždy něco démonicky osudného spočívá na jeho osobě, to právě dráždí dramatické autory A proto jsou vsichni skoro přívrženci dreyfu- sovců.« Jinak mne poučily stěny salonu nejen politickém credu pana Brieuxa, ale i o jeho zálibě ve žhoucích, sálavých krajinách impres- sionistů a mladších koloristických excentristů. Kulečník nasvědčoval, že mladý autor patrně pěstuje elegantní hru a že aspoň v karambo- lech chce dostihnouti mistrovství dramatiků Paillerona a Meilhaca, kteří patřili mezi nejlepší karambolisty pařížské, když jinak nenásleduje virtuosnost těchto raffinovaných spekulantů v ef fektech divadelních. Brunetka s kníry, jež by okouzlily Hleinea s libezným úsměvem bonny, který by nadeh Coppéa, oznámila mi, že jsem očekáván. Stoupal jsem po schodišti, které bylo vlast ně pokračováním přízemního salonku, kde viselo plno kreseb a rytin, kde v koutech stály vásy sochy a jiné drobnosti, hlásající velmi vybraný umělecký vkus domácího pána.
Brieuxa Pailleron Meilhaco
10 article
or ěj ce
11 article
poat ssa- birlz pr lv fen pi- nine st
13 article
Ale dříve musím svému čtenáři aspon stručně představiti pana Brieuxa jako dramati- ckého literáta. V prvním ročníku »České Revnes v čís. 5., 6. a 7. v studii »O současném dra- matu francouzském« naznačil jsem několik rýsů z dramatické činnosti Brieuxovy. Psal jsem tehdy hlavně o nejnovějších mužích francouz- ského jeviště, upozorňoval jsem na vzáené ta- lenty spisovátelů Donnaye, de Curela, Panla Hervieua, kteří ovládli pařížská jeviště, pronikli do Německa, Ruska, Italic, jenom nám jsou neznámi, neboť naše »Národní divadlo«, které kdysi tak vynikalo svým francouzským reper- toárem, omezuje se pouze na nejlehčí zboží pařížských frašek spodničkových. Pan Brieux patří mezi ony francouzsk ramatiky, kteři statečně a poctivě se snaží byt co možná moderními, kteří hledají a hloubaji — a s křečovitou energií snaží se zdolati ty ranii divadelních tradic, zákonů jeviště. Od tra dice rhetorických dramat Dumasa syna a šosá- ckých, mdlých socialních thesí Augierových. pokračují ve stopách velkého, zneklidňujícíh Ihsena i ztroskotalého výbojníka divadelníh převratu Henri Becqua.
Brieuxa Brieuxův Curel Hervieu Brieux Augierův Becqua Německo Rusko Český Stones národní divadlo
14 article
Nové drama nevytvořili ani Brieux, an Curel a nejméně Hervieu, ktorý z nich je nej silnějším dramatickým duchem a tudíž největ ším zpátečníkem, ale napsali díla hluboká krásná, výmluvná a úchvatná, vrhli na jeviště mihotající se falešnými barvami a zářivým ohňostroji, příkrý, krutý, oslnivý odlesk života našeho. Nejbolestnější rozpory moderní společ nosti zachvívaly se v těch dramatických obra- zech psychologických a sociálních. A ku podivu, pařížské obecenstvo, tak dis kreditované pro svou lehkomyslnost a předpo- jatost, tleskalo autorům, kteří útočně a výbojně vystoupili proti zvrácenostem, lžím společnosti, a bylo u vytržení nad žhoucími impertinencem blaguerské satiry světáckých komedií Lavedano- vých, Abela Hermantových, Donnayových.
Brieux Hervieu Ábel Hermantový Donnayový Lavedanovýchod
15 article
Brieux, narozený r. 1858, dosáhl prvníeh úspěchů divadelních až po svém třicátém roce. Před tím dlouhá lěta věnoval práci novinářské. Nyní žije výlučně od divadla a v poměrně krátké době napsal slušnou řadu her, z nichž některé mají cenu trvalou a mají své pevné místov historii francouzského dramatu moderního. Slavné »Thčátre libres uvedlo první práce Brieuxovy, tam dosáhl svých prvních, pronikavých úspěchů piegami: »Ménage d'artistes« (»Úmělecká domácnost«) a »Blanchette«, a pak v Odéonu hráli jeho komedíi »Monsieur de Reboval«, v Port Saint-Martin »Les Bienfaiteurs« a vílězně vystoupil i v »Comédii Francaise« dvěma zna- menitými komediemi: »Le Berceau« a »L'Eva- sion« atd. Dramata Brieuxova mají hlubokou obsaž- nost idéovou, ostře a bolestně se zařezávají do nejkrutějších konfliktů života a apolečnostia vášnivý polemický ton reformatora, myslitele kazatele i výsměch satira, numor zhořklého a ironického snilka ozývají se z těch komedií soeiálních, z těch obrazů lží a zvrácenosti svět- ského života našeho. Nejmocnějším dílem Brieuzovým je »Kolébka« (Berceau), drama rozvodové, originální a příkré,— dále komedi »Útěk« (L'évasion), namířené proti přehmafům moderní vědy, proti modě atavismu a pak sa- Hirická komedie ze života malé buržoasie »Tr dcery pana Duponta«. Nejnovější, tyto dny provozovaná hra Brieuxova je rovněž satirickým pamíletem diva- delním — a čelí proti stavu soudcovskému, líčí karierismus, šplhačství soudců a úřadníků, podlehajících vlivům politickým a zájmům osob- ním, obětujíeím spravedlnost svému postupu kariéře.
Thčátre Brieuxův jít Rebovat Eva Brieuzův Berceau Dupont SaintMartin Ménage d ' artistes Comédie Francaise
16 article
Ve velikém, jasném pokoji s dvěma okny. plném knih, uvítal mne mladý muž se zajíma- vou tváří umělce, připominající poněkud ner- vosní duchaplnost tváře Daudetovy. Dlouhý vln a zašpíčatělý plnovous vroubí obličej měkkých, jemných rysů, v nichž jeví se únava, z očí však září energie, podnikavost, smělost. Seděl za velkým stolem cele pokrytým knihami, papíry a kupou známých sešitů v čer vených deskách, obsahujících opisy jednotlivýcl aklů divadelních her, vyráběně v kanceláříel pro kopie rukopisů, hlavně divadelních. Bylo 11 hodin dopolodne a pan Brieux by v nejhorlivější práci, opravoval a doplňoval ru- kopis nové hry, jak jsem si hned všiml. Přivílal mne s milou srdečností a velm živě se rozhovořil. Bez dlouhých otázek, jež byly u pana Brieuxa zbytečnými, neboť zdál se mi býti o českých poměrech dosti informovaným, zabočili jsme hned do divadla. A poněvadž setkali jsme se ihned ve společenských názo- rech a sympatilch, a poněvadž snad mu též za- lichotila má znalost prací jeho i jeho přátel vyvinula se z návštěvy čistě formální dlouhá, nenucená, familerní beseda. »Tedy vy nás znáte ? De Curela též. ?« »Známe. Aspoň se píše u nás o vás i mladých autorech z dívadla Antoinova Luguě- Poča. Ale nehrajeme vás. Naše divadlo se ještě trochu opozdilo u pana Sardou. a Augiera.« »Viděl jste Curelův »Nový idol« u An- toina? Znamenité, co? Oh, Curel je z nás nej- silnejší, nejlepší ...« A znovu, s takovou ušlechtilou vřelost odporučoval díla svého literárního soupeře, když jsem pravil, že bych rád viděl »Kolébku- na českém jevišti, tu mi odpověděl: »Především byste měli přeložit Curela, aby u vás měli pravý názor o moderním dramatu francouzském.« Zmínil jsem se o Ibsenově vlivu patrném v Curelových hrách, zejmena v »Pozvané« av »Novém idolu«.
Daudetův Brieux Brieuxa Ted Curel Antoinův Sardou Augier Curelův Ibsenův
17 article
»Jak by neměl mít též u nás vliv takový mohutný duch? U nás mu nyjméně rozuměli nejvíce se mu smáli, ale zase též vyvstali jeho nejfanatičtější etitelové. Opakuje se historie Ri- charda Wagnera u nás.« »A Hanptmann ? »Jeho pohádka? »Potopený zvon« ? Brieux pokrčil lehce rameny. Pas grande chose V Paříži na jevišti vylihla se z té poesie úžasní karrikatura. Za to však »Tkalcí« — jaký chét d'oeuvrel Konečně, když jsme mluvili o divadlec pařížských, o paní Rejanové, o Paulu Hervieuovi o všem možném (jen ne o Dreyfussovi — tomu jsem se vyhnul na sto honů — měl jsem před očima ještě kresby a karrikatury z kulečníkového salonu), přinutil jsem toho roztomilého, soudného prostého muže, aby též trochu o sobě zaho vořil. »Vy bysto mne chtěli hráti v Praze Opravdu? Bavilo by to vaše obecenstvo a ne nudilo by to vaše herce, hrát takové věci.« Za naše obecenstvo jsem si netroufa upřímně odpovědět, za to tím horlivěji jsem mluvil zi naše herce Řekl jsem, že naši umělci touží po vyšších úkolech uměleckých že s největší svědomitosti by se věnoval psy- chologické a sociální komedii moderní, že by ji snad dovedli sehráti též tak sťastně jako nejbrillantnější komedie Dumasovy, Pailleronovy. Sardouovy, které měly vždy na našem jevisti znamenité interprety a interpretky.
Ri Wagner Rejanová Hervieu Dumasův Pailleronův Sardouův Paříž Praha
18 article
»To bych přijel k vám, do krásné Prahy — slyšel jsem o ní tolik, a vy Slované jste nám tak sympatičtí, tak příbuzni,« pravil pan Brieux a doložil s úsměvem: »Jen prosím vás, varuji vás před mou komedií »Dobrodinci«. »Znám ji. Četl jsem ji. A proč ?« »Protože nadobro propadla. Ale dokonale Dávali ji pouze dvanáctkrát! Un four!e A tak docela upřímně, vesele rozpovídal se pan Brieux a ještě teď, při pročítání pozná- mek napsaných hned po té návštěvě, slyším jasný, baritonový timbr jeho hlasu. Vyprávěl mi sujet své nové komedie, která ss nyní provo- zuje, o níž se zmiňuji výše. Tehdy, v říjnu, nebyla ještě celá. Jmenovala se: »Úřadníci« nýní je překřtěna efektněji: »La robe rouge« — »Červené roucho«, narážka na kostým vysokých hodnoslářů spravedlnosti. »Bude to příliš francouzské. Politicko šmejdy a pletichy zasahující do záležitost spravedlnosti, jejíž princip je podlomen hrabi- vostí, zotročilostí a ctižádostí šplhavců, arrivi- stů ... To víte, co se u nás děje . .. Nevinní stávají se oběťmi. .« Přisvědčil jsem rychle. Pot mi vyvstal na čele. Snad nezačne o Dreyfussovi? A pokračoval: »Toho u vás asi není. Či podlehají soudcove vaši též politickým vlivům? . ..« Není nic kratějšího néžli bráti básníko jeho illuse. Byl jsem jak bezohledný a vysvělli jsem mu, že v tom ohledu není Francie asi jediným státem v Evr pě a vypravoval jsem mu pak některé parlie z novodobé naší politické historie.
Slovan Brieux Praha
19 article »Tody sujet mé hry bý vám noby
»Tody sujet mé hry bý vám noby cizí?« »Satira na soudce, úřadníky, oživuje stejně dojmy všude, patří všesvětové literatuře. Je nám snad cizí a nesrozumitelný »Revisor« Gogolův přes svou výlučnou ruskost?« odpověděl jsem. í VRozloučil jsem se s panem Brieuxem upřímným »an revoir«. V Paříží jsme se již nesetkali. Snad se shledáme v Praze — až se snad konečně Národní divadlo dostane od Sar- doua a Bissona až k Brieuxovi, Donnayovi. Hlervieuovi. Václav Hladík. AYAVA
Satir Gogolův Brieux Bisson Hladík Paříž Praha Sara
20 title
Matka.
21 article Napsal Antontn Nečasek UJar. Od. Schillerovi.)
Napsal Antontn Nečasek UJar. Od. Schillerovi.) Jaký to divný, krásný západ slunce ! T kové nevídají se každého dne. Zdálo se, ja koby nebe bylo jedno skvoucí moře oranže. Jakoby uchystána byla veliká slavná iluminace, králov- sky skvělý ohňostroj v poslední tento den, kdy léto umíralo se všemi poctami umírajicího krále. s jímavým úsměvem prvních dnů časné jeseně Stromy v zahradě kolem vily byly ještě zeleny. jen břízy žloutly ve svých korunách, budíee svými bělostnými, šuhlými kmeny a oranžovými korunami představu jemných křehkých prin- cezen, jež umirají s bělostným a štihlým hrdlem a vodopádem zlatýeh vlasů. A tam dole u mřiže slénala píseň kolovrálku, melancholický doprovod toho obrazu tichého a diskretního umírání. »Jak je dnes smutnolle V těchto slovech, která tiše pronesla pan Ortysová, zněl smutek marně vyprehalého mládí. Ten zvuk měl v sobě coši ztlumeně hořkého jako kytice dávno uschlých fial, melaneholick kouzlo nesplněných tužeb. Stála u okna ozá- řena tím světelným zázrakem krvácejícího slunee a její suhlá postava v bílých domácích šatech zdála se dnes ješté stihlejší, její tváře, jež po dlouhý čas už nerozkvetly, byly ještě bledší. Jen oči svítily z té tváře jako dva uhlíky. »Není-liž pravda, doktore, tento čas má nejvíce smutku?« »Proč myslíte?« »Prolože tak jímavě nám připomíná hra- nici mezi mládím a šedinami!« »Ale má také nejvíce pocsie !« řekl dokton Mlaršán. Byle to dosti divné, slyšeti z úst tohot starého šedého praktika, zbožňovatele hmoty skoptického analytika slovo poesie. Tak divné. že mladá paní se usmála a obrácena od okna kterým se dříve dívala na ten veliký amfithestn přírody, rozevřený po obou březích Vltavy před
Antontn Nečasek UJar Schiller Ortysová Mlaršán Vltava
22 article
taeh nl
23 article
jejich vilou, ku starému lékaři prohodila: »Ah, vy máte také smysl pro poesii? »Zajisté. Ale jen pro tu, která je v pří odě. Mimo ni, aspoň pro mne, neexistujel Doktor byl starý pán, dlouhých šedýeh vousů jež dodávaly mu vznešeného vzezření. Jeho tvář byla neobyčejně intelligentní a z očt zářila mu veliká dobrotivost. Ty oči krásné. stařecky vlídné uzdravovaly jeho pacienty lépe než všechny recepty. Jejich kouzlu a utěšlivému lesku, jenž zahříval budě důvěru, však nepo- dařilo se rozjasniti tvář paní Ortysové. »Milá Helenko, vy stůněte?« řekl dokto dívaje se na ni pozorně. Podívala se naň s úžasem, a uleknuta jakoby se bála prozrazení svého tajemství. O mohl s ní mluviti důvěrně, nazývati ji prostě Helenkou. Byl dávným domácím tékařem už u jejích rodičů, více přitelem nož lékařem. Hou- pával ji jako dítě na svých loktech a své přátelství oteovské ji zachoval, i když se pro- vdala. »Jste nemocna !« opakoval. »Proč? Nie mi neschází !« opírala se ne- směle. Snad mnoho!« řekl vážně doktor. »Vaše duše stůně, vaše srdce !« »Co pravíte?« vykřikla polekán.. Ale doktor nedbaje jejího rozrušení, po- kračoval: »Mluvme přímo, nejste už dítě. Jste pě let vdána a rok od roku marně čekáte !« »Ale, doktore!« Paní Ortysová jen hořel v tváři. Nepotřebujete se rdíti. Váš žal jest nej vznešenějším, kterým jen žena může trpěti Vám schází radost matky !« Sotva že dořekl dektor svou větu, kterou pronesl s určitou přesností starého vyškoleného diagnostika, otřásla se paní Ortysová prudkým záchvatem pláče. Zvedla uslzené oči k dokto- rov a pronesla tiše vzlykajíe: »Prosím vás, nemluvte o tom již nikdy!e Ale doktor byl dnes neústupný.
Doktor Ortysová
24 article
»Proč by se o ton. nemělo mluviti? Vždy chci jen aby s rěc napravila!« Byle by te možno ?- A mladá paní ani sama nevěděla, jak touto nedočkavou otázkou potvrdila domněnku doktorovu. On usmíval se svým laskavým způ- sobem. Pak jako něžný otec pohladil jí po vla sech svou rukou, takovou jemnou rukou, jakou honosí se jen vážní lékaři staří a která pouhým dotykem vraci důvěru a zdraví jako ona vzne- šená ruka Galilejského, jež zázrakem uzdravo- vala malomocné a křísila mrtvé. »Bude to možno. Ale bude třeba jinak žili. Jak dlouho nebyla jste venku ?e »Čtyři roky !« »A proč netrávile léto venku ?e »K vůli muži, který nemůže opustiti ob- chod !« »Nemůže? Od čeho má prokuristu ?« »Oh, neznáte ho! Je obchodník, který ne- věří sám sobě. Natoť cizím lidem. Myslí, že by zítra obchod zahynul, kdyby nevyseděl své dopoledne i odpoledne v pisárně!« »To mu dělá velkou čest jako obchodníku, ale menší jako manželi. Vzdyť uschnete tady- Chřadnete stále. Květy nemohou dobře růsti ve sklenníku třeba sebe nákladněji zařízeném.A takový sklenník je vaše vila a domácniost. Je tu všechno, jen hlavní schází. Vzduch, modré nebe, vůně vřesovišť a lesů !« v o o
Byle
25 article
A doktor jako pravý milovník přírody roz- zpíval se o volně přírodě a jejích zázracíchi, jež úzdravuji lépe než všichni lékaři. Jeho oči se leskly jako zreadla, na jichž lesklé ploše se odrážejí obrazy volných širukých dálek, plných světla, vzduchu a vůně. Končil: »Musíte nabrati sily a svěžesti, o kterou vác olupuje tento divadelní luxus, v němž ži- jele 4 Ostatně si promluvím s Ortysem. A jakoby povolán objevil se pan Ortys, mladý elegantní muž, vážného vzezření. Tento ctihodný vládce cifer, jehož život byl učiněný stroj správně jdoucích hodin, byl typ obchodníka, uhlazeného, ale vždy jaksi chladně odměřeného. Přikročiv, potřásl přátelsky doktorovou měkkou rukou.
Ortys
26 article
Bystrým očím jeho neušlo, že jeho žena jes rozčilena a pohnuta. »Copak se stalo ?« ptal se se zjevnou sta rostlivosti. Doktor obrátil se k němu a pronesl s žertovnou důvěrností, na jakou v tomto domě měl právo »Milý Ortysi, na příští léto vám uděluj dovolenou od května do záříl« ea nivotle »Mně dovolenou ? »Abyste rozuměl ! Nucenou dovolenou, jaká se dává neschopným generálům a diplomatům Ostatní poví vám vaše zenal« Ortys chtěl něco namítnouti, zmaten ta jemnou výpovědi doktorovou, ale lěkař užž bra klobouk a hůl se zlatým knoflíkem a odcházel. »Doktore, aspoň číšku čaje s námi vypi jete!« prosita paní Ortysová, upírajíe naň vděcna očí. A dodala: »Věru jste si ji dnes zasloužil !e Doktor maci rukou: 8lameb osi. l o Až jiidyj dnes nemámčasu. Jednoho ne- mocného jséi odbyl, musím k ostataím!..ne A pomslu, vážně, s laskavým úsměvem s poroučel, sestupuje se sehodiště dolů s onp vážností, kterou mu vnukl po léta ustálený zvyk, jeho povolání a věk.
Ortysová
27 article
Toho večera, když mladá paní ulehal zdálo se jí, jakoby odkudsi z nitra jí zněl ra- dostný hlahol zvonů, hlásajíeíeh jitro nového slunečního dne. Utěšlivá slova starého doktora kterémů věřila, i kdyby chtěl provésti zázrak, jí vrá la víru v nejkrásnější sen života. Ona. klorá tolik milovala děti, tu drobnou, něžnou drůbež lidskou, která neštitila se zulibati umou- něně tvářičky dítěte jejich vrátné, byla krutým osudem odsuzována k odřikání největšího štěstí, za jaké považovala drobné jemné ty bytosti, na které divala se na svých procházkách s láskou i závistí. Na všem jim nebe žehnalo, všechno tu čekalo na malého hosta, jen kdyby zaťukal. Ale on nepřicházel. A čím více léta míjela tír více mizela naděje. A doktor, ten hodný dobrý doktor věři, že ještě neni pozdě. A zvony radostné předtuchy hlaholily v jejím e nitru dále. vždy jásavěji a radostněji, jako plesající piseň nového krásného dne, a hlaholily ještě ve snu. když už usínala na bílých krajkových podu- škách, samo podobna velkému a smutnému dí- těti, které stůně nesplnitelnou touhou.
28 article
Chatrě pastýřova krčila se skromně na břehu řeky uprostřed rozsáhlých obecních pastvin. Přes svou prostotu — bylať to obecní pastouška na spadnutí — činila pěkný osvěžující dojem, plný idyllického malířského kouzla. Se svou doškovou rozpadlou střechou, bídnými, lištami přerývanými stěnami, s pozadím bujně rozkvetlých záhonů širokých zelených pastvin, uprostřed nichž tekl potok, zdála se býti jedním z obrazů Chittusiho který někdo vyňal z rámu a sem plasticky ve zvětšeném měřítku postavil. A v pozadí, tak na dva dostřely, voněl krásný les. Byl to krásný kus českého kraje, s celou fysiognomii své, jen jemu vlastní duše. Paní Ortysová ve svých vol- ných letních šatech, s širokým kloboukem na hlavě, ráda se pozastavovala u pastýřovy chatrče. »Jak se vede vašemu maličkému?« To bývala její obvyklá slova, jimiž oslovo- vala ženu obecního pastýře. A dívala se s tichým potěšením na mladou tu venkovanku plných boků a širokých prsou, osmahlé, otovřené tváře, jak sedí na prahu a podává bohatý svůj prs ma- lému klučiku, jehož oči byly tak čertovsky chytré! Věru, že paní Ortysová těžce chápala, že na venkově, v takových neúhledných spro stých barácích mohou se roditi tak hezké děti.
Chittusi Ortysová
29 article
Na její otázku odpovídala venkovanka: »Což o to, jak se mu vede! Ale teď na léto je to těžké. Sám kozel nám byl dlužen toho caparta teď, když je tolik práce !e Paní Ortysová byla by ji pokárala, ale vroucnost, a jakou to venkovanka pronášela, svědčila o tom, jak ráda tu obtíž nese. A klu- čík, jako by tomu rozuměl, že mluví se o něm, otevíral široce své oči, černé jak uhlí a pichlavé jako žahadla. Na svých procházkách neopamněl paní Ortysová nikdy se zastavíti a pozdraviti svého malého přítele, který rostl každým dnem očihledé. Horšívala se nemálo, když neopatrná matka zavřela klučíka doma a šla do pole. Jinak dařilo se pani Ortysové dobře. Její muž, kdykoli přijel, s patrným uspokojením pozoroval, jak svěží je jeho žena. Opálené její tváře dávalyjí výraz kypící mladosti. Doktor volil dobře kra- jinu. Ves byla zcela odříznuta od světa, v ta- kovém zapadlém koutě, kde nebylo nic než pole, luka, vonící lesy a obloha. Zde, v hájovně obý vala paní Ortysová pěknou, čistou světničku s vyhlídkou na les a vodu. Mohla bydletiv úpravném domě venkovského žida, ale ona zvo- lila tu pěknou světničku, ve které bylo vše tak přítulně patriarchální. Ji, která vyrostla upro- střed všeho pohodlí, ba luxu velkoměsta, těšily a přímo dětskou radosti naplňovaly starobyl kusy nábytku s pestrými piáky nemožných bare na fruhle a almaře a malé hospodářstzíčko haj- ného. Bu stávalo se často, že vyběhla po ránu ven rozradostněná jako dítě a pomáhala krmii drůbež. Nikdy nebyla by uvěřila, jak příjemný zivot může býti bez salonu, divadla a koncertě, jimiž nahrazují si zajatci velkoměstské dlažby radostný pocit, který vyvolá á v člověku pohle do rozevřeně v plápolu barev potopené krajiny, do modré a jasné oblohy, kterou nepustoší ti- síce komínů.
Ortysová Doktor
30 article
Jen někdy sedávala zamlklá a smutná. T se dělo obyčejně, když vracela se z procházky. na které učinila zastávku v baráčku u vody. Jaké hezké měli dítě! A tui znova ji přepadával tichý stesk, kterému doma marně unikala na procházkách, v divadle nebo ve společnosti. a byly chvíle, kdy v hořké beznadějnosti dávala výhost i útěchám starého doktora. V takových chvílích nikdo z těch prostých lidí kolem ní ne- mohl, chopiti, proč tak mladá, hezká a bohatá paní n že býti smutna. Chodili v takových chvi- lich koam ni s onou šetrností a plachosti, kte- rou budí neznámý smuték, ktorý vidíme na tvát druhého člověka »Naše paní je zas smutná!« šeptali s jen tiše. A ona vidouc ten soucit, byla jím troch uražena a četla v něm potvrzení svých bezna- dějných myšlenek. Pan Ortys, který přijíždělz ní velmi často, míval dosti práce, aby ji aspon poněkud rozveselil. Jednoho jitra pocítila náble paní Ortysová prudkou bolest hlavy a jakési ne- volno. Stěžovala si, ale hajná ji upokojíla: »o zas přejde, milostpaní !e Alé zdálo se, že nepřejde. Podobné zá: chvaty opakovaly se nyní častěji a vždyěky z rána. Paní Ortysová nemohla pochopiti, že náhle, v takových chvilích se jí stává vše, nač se dívala nesnesitelným a pociťovala obavy vážné, že bude nemoena. Snad nebezpečně nemocnal Pojal jí pojednou strach a byla jí strašlivou my- šlenka, že by měla se rozstonati zde, na (om venkově, kde nebýlo po raee lékařů a níčeho: A s hrůzou si představovala, že byla, by tak vydána noběznečí těžké nemoci úplně bězhranná.
Ortys Ortysová Al
31 article
Nebylo pochyby,“ že bylo by nejrozumnější jeti domů. Ale ku podivu, lidé okolo ní nejavili sta- rosti, ba pokaždé při takových záchvatech zdálo e jí, že hajná dívá se na ní se spatně tajeným potměšilým úsměvem. A když oznámila, že po- jede domů, do Prahy, zůstála žena hájného vyjevena:oq n l»Tak brzy, milostpaní ?« »Vždyt vidíte, že jsem nemocna. Bojím se toho 1e Venkovanka se smála vždy potměšileji. Paní Ortýsová byla tím podrážděna. Řekla dosti příkře: eiao e o o l »A vám je to k í smíchu ?e- »Bože, milostpaní, to není k pláči. Jste ne- mocna, ale to stůně takhle každá!« lun »Jak to?e Dívala se na hajnou v podívu. Ta konečně pochopila a řekla s mateřskou shovívavosti: »Arci, kde vy byste to mohla vědět. Jste ještě nezkušená !« Nahnula se k paní Ortysbvé a pošeptalaji něco do ucha. »To je celá vaše nemoc, drahá milostpaní!« A řehtala se s hrubou nenuceností jako se smějí venkované, podrážděni k nepotlačitelně veselosti. Ten řezavý, neomalený smích byl by paní Ortysovou dojista jindy podráždil, ale v tom okamžiku jí zněl jako hudba nebe ! Zarděla se celá, jako šestnáctiletá slečinka z pensionátu.
Ortýsová Ortysbvá Praha
32 article
Hajná dívala se zálibně na její růměncem za- plavené tváře a dovolila si prostořekou po- známku: »Jak vám to bude slušet !« Paní Ortysová osaměla. A náhle pojal ji jakýsi nevýslovný pocit bázně i radosti, jež pociťuje žena při prvním početí, radosti spojené s pýchou, nejkrásnější pýchou žen. Už nebyla sama, její lůno krylo v sobě zárodek nového člověka. Zrak její padl náhodou na stěnu, kde nad čistým jejím lůžkem visel prostý, někde na jarmarce koupený obrázek svaté Panny ! Co něhy a života čtla paní Ortysová v tom hrubém barvotisku, eo vznešenosti bylo v té tváři, opře- deně jasem mateřství, obestřené velkým nesmír- ným požehnáním nebes, která plnou, marno- tratně štědrou hrstí rozlila svou milost a blaho- slavenství po postavě té chudé ženy tesaře na- zaretského! A ji zdálo se, že sdíli tu plesající rozkoš, kterou uchvacuje vědomi ženy, že není hluchým, prázdným klasem, ale velikou studnicí života, velikým a vznešeným nástrojem věčně obrozované přírody, královnou Sionu nových pokoleníl A toho večera, když usínala, zdálo se jí, že ony zvony, věštící přichod nového jasného dne, které zaslechla zníti tehda poprvé večer po odchodu doktorově, zní dnes jásavěji a určitěji, jako velká plesající píseň nového života. IIl. Splav u řeky pomalu a hluboce hučel mírným, tichým hřmotem vln, které padalys něho dolů k řece. Paní Ortysová stála na lávce. a dívala se na hru vln, jak se třpytily a leskly, jako tisíce tekutých opálů, žlutých žárem slunce. Olše znaveny vedrem snily nad vodou a v poli zpívali sekáči. Pan Ortys díval se u vytržení na svou ženu »Jak jsi dnes hezká !« řekl galantně jako milenec.
Ortysová Olš Ortys svatá pannus královna Sion
33 article
Ona se tiše usmívala. Jen hořela ve tváři horkem a studem, vyvolaným jemnou narážkou mužovou Šli pomalu podle reky, proplétali se olšovím a podrostem zakr lých vrb. Kolem všechno bylo oživeno lidmi. Bylo v plných žních, kosy zvonily, vozy rachotily. Pomalu blížili se ku vsí, když tu z nenadání vyrazil z úvozu chlapec. Běžel tryskem a stanuy na břehu, přiložil ruce k ústům a vykřikl ilným, do ochrapténí prudeo vyraženým hlasem: »Hoři !e Lidé v poli noslyšeli. Opakoval znovu znovu výkřik. Paní Ortysová vyskočila polekána a pod- vala se ke vsi. Na břehu řeky uprostřed pa- stvin stála pastýřova chatrě, zatopená vlnami hustého dýmu. A chlapec stoje na břehu křiče zoufale do ochraptění: »Hoří, hoři !« Tu konečně uslyšeli. Nechávali pole, obil státi a sbihali baráku. Křik a lomoz ozý- val se s všech stran. Už vyrazily plameny se střechy, zmatek zrůstal. Klubko lidí bez ka- bátu, tak jak byli utekli z pole, míhalo se ko- lem. Někter“ běžel ku vsi. Oheň zachvátil už celou střechu. Paní Ortysová, chvějíc se na ce- lém těle stěží se opírala o rámě svého muže.
Ortysová
34 article
Hluk stále rostl, že nebylo slyšeti jednotlivých zvuků. Ale přece, jeden hlas, strašlivý, zoufalý hlas, jakoby vyražen nadlidskou sílou z lidského hrdla, pronikl vřavou: Ditě, je tam mé dítě l« Zástupem lidí klestila si cestu žena pa- stevcova. Její tváře byly zsinalé, oči vytřeštěné. A z úst stále vyrážela tři slova: »Dítě, mé dítě !« Zachraptěla ještě jednou, ale pak přemo- žena hrůzou a zonfalstvím se zapotácela klesla k zemi. Všichni jati náhlým ochromením, oněměli. Paní. Ortysová se otřásla zděšením celé bytosti. A jakoby to bylo její vlastni dítě, to, co- nosila pod svým srdcem, jata nesmírnou bolestí, obrátila se k přítomným mužům: Slyšíse? Je tam dítěls Ale nikdo se nehýbal, neměl té odvahy, aby se odvážil do toho moře plamenů. Pan Ortysové ztrnula. Projela ji duší bolest malkyo a nikdy nepoznaná úzkost ji sevřela jako nevi
Ortysová