1
masthead
20. března 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha
3
masthead
Národních Listů“ k číslu 80.
5
article
Poklad.
Poklad.
Requiescat in pace! Jak? Co to pravil kněz
O kom to mluví? Tiše, srdce mé! Neprozraď sel
On jistě s tím zástupem myslí, že v rakvi jest
mrtvola! Ha, jak se směji a pláči zároveň! Ale
zdá se mi, že v hlavě mne to páli, srdce že to
svírá a což toho přemáhání sebe, abych neklesl,
abych se neprozradil! Všemohoucí bože! co se
to se mnou jen děje? Cos bodlo mne v hlavě
snad dokonce šílím. Ne! Není možno, abych
šílel; vždyť přece vím, že to není rakev, ba že
ani ta prvá schránka rakví nebyla. Toť pouze
pedoby rakve a v nich... teď, teď snad přece ší-
lím! Vždyť mi řekli, že otec tam ležel a teď matka
zas, a já jich tam neviděl. Kdo mi vysvětlí, co se
se mnou děje, kde naleznu nit k té záhadě, kde
Ikarovo křídlo, abych unikl z tohoto labyrintu
klamu a mamu ...
, jak jsem oklamal všechny ony strážce,
kteří lačněli po drahém onom pokladu, který dal
jsem hluboko, hluboko do země zakopati.
Rakve!? Žádné rakve to nebyly! Byly to
pouhé schránky a v nich ... v nich poklady, jež
pro mne byly ceny nesmírné, jež nevyváží
veškeré zlato Inků peruánských, doly celého
druhdy skvělého Balaratu, démantová pole afri-
cká a rýžoviště golkondská.
Ikarův
inka
6
article
Sečkejte trochu! Vše vám povím, vše, co
podařilo se mi skrýti tak dokonale, že nikdo
z těch, kteří kolem stáli, neměl tušení, že stál tak
blízko ohromného pokladu, jaký žádná panov-
nická pokladna v sobě nechová, ba ani pověstné
po kladny knížat indických, než vyloupeny byly
žoldáky anglickými. V tom je ten rozum, jak
se mi podařilo skrýti jej před celým světem.
Tam ho nikdo nebude hledati, nikdo ho nesmí
vykopati. Já sám jednou uložím se k němu.
abych ho střehl dlouho a dlouho, až znikne svět
jsa zvrácen se své dráhy, až i poslední atom
zmizí a promění se v nic, v to hloupé nic-
z něhož složen jest celý krásný svět se všem
svými útvary, jež přeludy jsou pouhé těm mámi-
vým smyslům našim . ..
Jste zvědavi, chcete věděti, co bylo v oněck
rakvích, které ani rakvemi nebyly?
Nuže:
Nejprvé uložil jsem tam zlaté srdce. Ach, to,
krásné, ryzí zlaté srdce! Jak plakal jsem,
když jsem viděl, že nutno se ho navždy zbaviti,
že nutno jest je skrýti, a že nikdy již nebudu se
kochati jeho leskem, jeho září, již jen slunce,
v plném jasu se skvoucí, lze přirovnati. A jaké
kouzlo bylo v tom srdci drahém, v tom srdei
otcovském! Něha nevýslovná, slasť netušená a
blaho rajské v něm bylo skryto, a já se opájel
vším tím a nechtěl jsem se ho zbaviti, nechtěl.
nechtěl za celý svět, ba nni za samý ráj ne a
přec musil jsem je zakopati tak hluboko, kde
temno a noc jen trůní, a kde není viděti té záře,
jíž ryzí zlato se leskne. — Co dál? Sečkejte i
Musím se vzpamatovati. Vždyť prý blázníml
Zdravý člověk není mnohdy schopen myšlenky
což teprv tedy já?
7
article
Již si vzpomínám. Zlato a stříbro, toť po
bohu nejdražší, čemu se lidé klaní. Ano! Zlato
— o tom jsem vám již vyprávěl. Ale bylo tam
uloženo také stříbro. Nebylo ho mnoho, ale přece
dosti, abyste se obohatili. Byla tam vlákna
stříbrná, bohatá, dlouhá a jemná jako vlasy.
Co jsem se jich nalíbal, co nalitoval jsem se toho
zářného bílého jejich lesku. Tak, jak ona se
leskla a zářila, tak leskne se jen někdy z jara
měsíc, když vlahá noc jest rozložena lesů na po-
kraji, kdy lehká pára zvlhlé země vstříc mu
zvolna stoupá a vy opájíte se zpěvem slavíka,
který klokotá tak božsky krásně, tak čarovně.
Kdo slyšel z vás kdy zpěv slavičí? Povím
vám, jak musíte mu naslouchati, abyste vycítili
krásu jeho v duši své.
Jasná noc, vlahá, měsíčná — a vy sam
musíte v ní dlíti, sami se svým bolem, a pak
porozumíte jeho tlukotu — a pak to stříbro —
hleďte, jak těžko lze vše v hlavě srovnati —
stříbro! To stříbro bílé, to stříbro krásné!
8
article
Léta zřel jsem je v třpytu jeho jasnéma
teď? teď stýská se mi po něm. Víle, co to stesk?
Toť děsný přelud, prokletý přízrak žíznivé duše
prahnoucí po tom, čeho nikdy nelze dosáhnouti,
co je a přece není, co bylo a vám se zdá, že přec
to nebylo, že snili jste jenom prchavý sen!
Zlato a stříbro... i drahokamy jsem za-
kopal; drahokamy skvostné, zářivé a modré, co
klenba nebes ohromná, když prosta mráčků bě-
lavých, obklopuje slunce planoucí.
Ano, byly to drahokamy, dva safíryté
modře nejčistší, safíry hvězdnaté, dražší dé-
mantů, safíry modré, v nichž shlížel jsem se, jak
v zraku předobrého anděla, ba jako v zraku boha
samého. Žel, tisíckrát žel, že jejich světlo krásné
a klidně navždy pro mne uhaslo!
Safír, toť hebrejské jméno sericit a řeck
serikon, hedvábí to, jehož užívalo se v dávno-
věku proti uštknutí hadímu; ty safíry byly též
lékem mým, a když v ně jsem pohlédl, byl jsem
dobrým, dětinským, a vzpomněl-li jsem té
klidné, modravé jich záře i v dálných končinách,
nemělo žádné zlo v mou duši přístupu ...
A teď vše, vše zmizelo pro mne, vše jsem
zakopal, zasypal hrudami; hu! jak to dunělol
dosud slyším ten temný zvuk a slyšeti jej budu
stále, neboť zanechal v mé duši strašný ohlas
svůj a zní tam stále v snění i bdění.
9
article
Requiescat in pace... Již zase! Což šílím
opět, což rozstupuje se můj mozek v hlavě zou-
falé, což srdce mé chce vyskočiti z těla snad?
Ne, nešílím, to oni šílí, ti druzí, to množství
lidí, kol mne obstupující, jehož nevidím, ale tu-
ším, že zde jest a pošetilé dost, neboť se do-
mnívá, že opět ve hrob kladu jedno drahé tělo.
Hrob, rakev, toť k smíchu mi v tom bolu
zoufalém, toť satanská jest lež, jako lží jest celý
život náš, ten prchavý chvat, ten stín, mizíci
za chvíli pod zemí. Jediná pravda jest, jíž nikdo
netuší, že v jámu hlubokou svůj drahý poklad
kladu, svět rakví tou jen znova ošáliv. Co by
se zmocnilo toho davu, kdyby tušil, že druhý
poklad zakopávám svůj, poklad nejcennější,
ohromný, který doplňoval prvý poklad můj! Zas
vám to řeknu, jen pro boha živého nezjevte ni-
komu vyznání duše mě!
Zase tam leží veliké srdce zlaté, srdce ma-
teřské, na němž tak často spočívala hlava má.
kde snila rajské, blažené sny, které zářily duší
mou, jíž tak krásně, tak blaze v těch prchlých
dobách bývalo. A teď tam leží vedle srdee
10
article
prvého v tom temnu ponurém, jímž nepronikne
v den víc jeho krásný lesk. A jestli má zlato svou
řeč, tak teď si vypráví s tím prvým srdcem. Ach.
o čem asi vedou obě srdce řeč, to rád bych zvě-
děl! zda truchlí nad zármutkem mým, zda chvěji
se blahostí, když u nich popřáno mi klečetia
když nikým neviděn, setru s oka hořkou slzu
nad ztrátou jich... ha, co mluvím, já neztratil
jich, tam jsou schována, tam sní věčný sen
o lásce veliké, která nebyla s to ponechati si jich
zde, která byla bezmoena a musila ustoupiti
vyšší síle a moci a uložiti je pod trávník zelený. .
Jak tluče srdce mé, jak rozpalují se skráně
mé, když vzpomínám na vše, co jsem musil za-
kopati, co jsem musil skrýt a čemu nebylo lze
se vyhnouti.
K tomu drahému srdci patřily zase dva
drahokamy, dva démanty — černé démanty!
Ani modla v chrámu madurském neměla v očích
černé démanty. Kdo neviděl záře černých dé-
mantů, nepochopí, neuvěři a nedovede si před.
stavy o nich učiniti. Vydávají čarovnou záři
která vás cele zaujímá, činí váš život krásnější.
je tak volno v duši vaší, a kouzlo nevýslovné
spočívá v srdci vašem, že veškerá tíha toho
hloupého žití prchá od vás a vy tonete v blahu
netušeném, jaké snad jen ráj by vám mohl
skytnouti. A já byl nucen zbaviti se toho blaha,
zakopati je v hrob, zbaviti se té záře, duši moji
zahřívající, která činila mne bezstarostným
dítětem a přivanula mi v spánek libý sen ...
11
article
Vše tam leží pochováno, za zvuku zvonů po-
hřebních, při záři světel plápolných a za zpěvu
pohřebního, jenž stále zní mi v sluch. Ohromný
zástup lidí byl přítomen, když ukládal jsem
v lůno země ony drahé poklady, a nikdo netušil.
jak jsem lkal v duši zničené tím bolem nesmír-
ným, že loučiti se musím s tím, co víc mi bylo
nežli celý krásný svět s luznými svými útvary.
než celé nebe s hvězdami, jež jednou rozprchne
se v prachu atomy tak jako já.
Nel nel jen ne zaniknouti v prachu, jen
ne zmizeti v tom bezdnu prostorném!
Sejíti se zase s tím, co drahým bylo nám
ať v jakémkoli útvaru, jen sejíti se zas a letěti
pak nekonečným prostorem kol sluncí zářivých.
kol mihotavých hvězd a pronikati mlžiny, z nichž
nové zase světy vznikají, a moci společně se
smáti té malicherné vůni květů země nádherných.
těm barvám rozličným, těm lichým snahám lid-
ských bytosti — a moci býti stulenu k sobě a
slyšeti tlukot oněch srdcí dvou, jak na zemi zde
slýchával jsem rád, když sen obepjal duše jich
— to byla by rozkoš závratná, tak vyplnil by se
sen, jímž kochával se v dávných dobách můj
duch.
Requiescat in pace!... Pamět se mi vraci
krev, zadržovaná v běhu svém, počíná kolotati
opět v žilách mých. Nešílím, ale osten bolu
trpkého cítím, jak rozrývá mi duši, že ztrati
jsem, co tak nesmírně, nekonečně měl jsem rád
a co nevyvolá sebe trpčí slza k životu a nikdy
nevzbudí již největší, nejzoufalejší bol . ..
Věnování:
Tobě, drahá sestro, věnuji těch řádků ně-
kolik. Ty's byla vždy září duší těch, nám
společně tak drahých, Ty's byla jejich ra-
dostí, Ty's byla částí žiti jejich a Tobě
platiž bratrův dík za vše, co's pro ně vy-
konala a co jemu nebylo dopřáno Osudem.
Napsal J. Meglepetés
Nela
Toba
J Meglepetés
Toba
12
article
Za chlebem.
Za chlebem.
Obrázek z Podkrkonoší z let čtyřicátých
Napsal Frant. Kalf us.
„Tak, tak děti, začal staroušek. To byl
v letech čtyřicátých —
Odmičel se na chvíli, povzdychl si a poton
začal znovu:
„— — v letech čtyřicátých. Ani bych ne
řekl, že je tomu více než šedesát let.
— Tenkrát, děli, chodilo se do Němec z
řemeslem. Vyučili jsme se doma, v Brodě, a vy-
učení odcházeli za prací ven, do ciziny. Víte
jak rozuměti slovům: „do Němec“. Nechodil
jsme snad za hranice, ale vydávali se do okolníeh
hor: k Tanvaldu, Jablonci, Liberci. Však tam
chodí naši lidé ještě dnes. Vídáte každého dne
jak ženské z Horky, Ježkova, Račic táhnou v zimě
v letě s nůšemi zeleniny, vajec, drůbeže od Tur-
nova přes Brod nahoru do těch našich kopců.
Myslíte si, proč nejezdí dráhou jako jiní lidé.
proč se tahají s těžkým břemenem pěšky pře
hory a doly. Milé děti, na dovoz by výdělek je-
jich nestačil. Anebo se podívejte na brusiče skla.
Tlačí trakař s nákladem po hrbolatých cestách.
tahají na zádech svazky skelných rafijí od Ja-
blonce k nám a veliké, těžké uzly broušených
korálků zase vzhůru k Jablonci. Celý týden pra-
cují se ženami a dětmi a vydělávají sotva n
chléb. Jsou to zbytky dřívějších těžkých časů.
U nás v horách ode vždy bylo třeba spořit
každým krejearem na sobě. Na potravě, šatstvu
i na spaní, děti, i na spaní. Bylo nutno pracovati
ve dne i v noci.
— Tenkrát, v letech čtyřicátých, u násv
Brodě nad řemesly soukenictví mělo vrch. Až do
iet sedmdesátých a přes ně drželi jsme svůj cech
Látky naše měly dobrý odbyt pro svoji čistotu,
jakost, pečlivé zpracování a trvalost barev. I de
Němec, do té záplavy lehčího zboží jsme je do-
dávali. Bránili jsme se továrenské soutěži, poku
se dalo. Ale neubránili.
František
Němec
Ježkův
Brod
Podkrkonoší
Brod
Tanvald
Jablonec
Liberec
násv Brod
Kalfa I
13
article
— Za mých mladých let, to byly jiné doby
než jsou dnes. Nebylo strojové výroby zboží, ne-
bylo také drah. Až v roce padesátěm a pátem po-
stavili dráhu od Pardubic k Liberci. Ale i pak
chodili jsme do Němec pěšky. Všecky potřeby
robily se doma. Byla to práce prostá, jako byl
celý náš život, dobrá, poctivá, trvalá. Nebylo ji
ale dost a byla málo placena. Vydělalo se sotva
tolik, aby zisk uhradil životní potřeby. Chodili
jsme proto pracovati do Němec. Dvoj- i troj-
násobné bývaly zde mzdy. To mně hned tenkrát
nešlo do hlavy, proč že za stejnou práci můžeme
býti v Němcích lépe placeni, než doma. Ale to
bylo tak: ti lidé měli jiné styky se světem, měli
i jinakou přízeň doma, než my, a dali si práci
zaplatit. U nás nikdo nepomýšlel, že bychom
sami také k lepšímu se mohli propracovati. Po-
kolení za pokolením odrůstalo odchováváno v zá-
sadách, že práce nemůže vynésti více, než čeho
nutně třeba k nejskrovnějšímu živobytí.
— Aby tak všecka práce byla u nás doma
zůstala! Kde bychom dnes byli! Rekl bych, že
Němec
Rekl
Pardubice
Liberec
14
article
všecko bohatství je v práci. A tu práci my od věků
vynášeli jinam, do ciziny.
— Nejkrásnější léta mládí prožívali jsme
v Němcích. Když teď tak o všem přemýšlím
byla to dobrá zkušená. Vraceli jsme se s mno-
hým naučením, počali se zařizovati také trochu
jinak, než bývalo u nás zvykem. Škoda jen, že
přišly později doby úpadku řemesel. Však vítel
Také jsme valchu zavřeli, přeměnili na brusírnu
skla. Neradi, tuze neradi. Ale co zbývalo!
— Také sklářský průmysl jsme pustili z ru-
kou. Ujímal se na Turnovsku, když broušen
drahokamů bylo ještě v květu. Našli se ale, jal
již bývá, lidé, kteří sklo za kámen prodávali.
zničili tak průmysl kamenobrusičský a sklářského
průmyslu neudrželi. Přišel Němec, někde ou
Frankfurtu, poznal výhody nového průmyslua
začal pracovati. Ne u nás — ale v Jablonci. Vi-
díte, a nyní chodíme zase k nim, do Němec pro
práci, pro chléb, co zatím oni z výtěžku té práce
nastavěli paláců.
Němec
Nerad
Turnovsko
Frankfurt
Jablonec
15
article
— V Liberci bývaly již tehda továrny na
sukna. Ne takové, jaké jsou dnes. Bylo tu pouze
strojní valchování suken s vodní silou, na sta-
vech pracovalo se ručně. Stavů samočinných
jako je dnes, nebylo.
— A teď vám, děti, povím, jak jsem i ja
se dostal do Liberce. Byl to můj první krok do
života, první cesta za chlebem a také nejtěžší.
— Bylo po sv. Jakubu, v pondělí po brodsk
pouti. Časně z rána, ještě za šera, za krásného
růžového šera letní noci loučil jsem se s do
movem. Chtěl jsem do rána býti v Liberci a při-
hlásiti se o práci. Z Brodu do Liberce je dobrých
pět hodin cesty. Bylo nutno si přivstat.
— Matka, babička vaše, těžce si poplakala.
Zůstala tu doma samotna. Dědeček tenkráte dávno
byl na pravdě boží. S bolestí jsem odcházel. Ale
co zbývalo! U nás, v Brodě, práce málo se platila.
K živobytí nestačil výdělek. Třicet krejcarů vy-
dělali jsme denně, starší tovaryš i padesát a pra-
covati se musilo od šera do tmy a od sv. Barto-
loměje do Velikonoc večer při svičkách. Svítile
se tenkrát jen lojovými svíčkami.
Jakub
Matek
Barta
Svítil
Liberec
Brod
Velikonoce
16
article
— V Němcích platilo se víc. Vydělali jsm
i zlatý denně. A tenkrát, děti, zlatka, to by
peníz! My tovaryši Češi byli jsme rádi přijímáni
znali jsme větší útrapy živola, byli skromní a
povolní a vážili si práce. Tenkrát nebylí jsme
ani tak vědomi její ceny, jako je si jí vědom
dnešní dělník. Dovedli jsme si groše také vážiti
Co takový naspořený groš stál námahy a odří
kání! Musilo se spořit. Nebylo se oč opříti v do-
bách nemoci, úrazu, neschopnosti ku práci, jako
dnes. To je pokrok, když tak pomyslím, to je po-
krok! Ale zdá se mně, že spokojenosti a radost-
ných chvil není mezi lidom, jako bývalo.
— Svítalo, když jsem vyšel k Tépeřůma
když jsem vystoupil k Dupandě a rozhlédl se
kolem, stanul jsem dojat krásou jitra. Celé Krko-
noše ležely přede mnou, hořely v zlatě ranníel
červánků. Však znáte ty krásy! Vtiskly se i mn
do duše. Vidím jasně obraz toho jitra jako ten
krát, před šedesáti lety. Věž příchovického k -
stela jakoby prstem ukazovala k nebesům, do vl
hor stuleno leželo městečko Vysoké. Dále k jihu.
do kraje změklou linií stinového obrazu do čisté.
zarůžovělé oblohy vystupoval Kumburk. Průlo-
mem mezi Kozákovem a Rotštejnem prohlížela
skalnatá dvojice Trosek. Na levo pode mnou bě-
lela se nad skupinou drobných, do korun stromů
stulených střech věž nábzeského kostela. Pod
ním sladce dřímalo maloskalské údolí. Kadeřa-
vým pásmem jeho křovin širokým proudem nesla
se Jizera a přítulně se tiskla do břehů. Mohutn
stěny Suchých Skal uzavíraly nádherný důl.
Přede mnou, směrem k Němcům rozkládal se
lesnatý hřbet Černé Studnice, mohutný, temný
skoro odstrašující.
Němec
Čech
Kumburk
Kozákov
Rotštejn
Jizera
17
article
Cestou od Dupandy až k Šumburku ne
bývalo nikdy bezpečno. Chodci v těchto místech
přidávali do kroku, zastavovali své rozhovory
zbystřili sluch. Srdce se jim hlasitěji ozývalo
Dech se jim krátil strachem a úzkostí. Bývala
tu místa přepadnutí a loupeží. Ne jen za nocí
ale i za bílých dnů. Kdo přešel bez úrazu my
tinou a dospěl ke kříži blíže Šumburku, vroueně
se požehnal před skloněnou hlavou Krista.
— To bylo u „červeného kříže“. Stojí tam
podnes, tichý svědek mnohých úzkostí a hrůz-
Jen hrubá, pískovcová sedadla před křížem po-
zději se nějak sesula a tak zůstala až do dneš-
ních dob. Od roku 1828 stojí zde ten kříž. Ne-
mluví ani slovem, z jakých popudů byl sem po-
staven. Kdo ale cestou až k němu došel, rád se
pod ním posadil, břímě složil, odpočinul sia
duši potěšil rozhledem po horách.
— Také jsem zde usedl. S vršku na vršel
těkal můj zrak až tam, kde k nebesům se zve-
dalo nejvyšší pásmo Krkonoš. Kolem kříže, kam
oko dohlédlo, obilí stálo ještě zelené a brambory
zakrslých nati, co zatím v nížinách byly žně
v plném proudu. Všude samý kámen, hlubší
půdy nikde. Oves a žito střídalo se s bramborem
a zelím, všecko nízké, zmořené zimou a větry
— Chudý kout země, přechudý úrodoul
— Ale jsou tu zahrabána zlatá srdce na-
šeho lidu. S každým zrnem do brázd a hrud
skřivan drobí své písně, s každým zrnem oráč
kus vlastní duše zaorává, aby vyklíčila k no-
vému životu. Ten malý kousek půdy našeho ho-
ráka je také částí toho velikého, velebného díla
hor a ty náš člověk nade vše má rád. Jest drahý
chléb, vypěstěný z téhle půdy, ale sytí i duš-
svého pěstitele.
— S věže šumburského kostela se snáše
zvuk zvonu. Měkce se kladl na všechen kraj.
V duši člověka mírnil tíhu starosti, probuzených
ránem. Důvěru budil v plodnost práce.
Krist
Dupanda
Šumburk
18
article
— Zvonům, děti, vždycky jsem rád na-
slouchal. Řekl bych, že se srdcem zvonu i srdce
člověka vznešeně bije. Se zvukem zvonu něce
usmiřujícího letí vzduchem a padá v nitro člo-
věka.
— Jsou zvuky zvonu písní na velebnos
božství. Jsou hudbou duši osamělé. — —
— Se steskem zbožnost padala mnět
chvíle do duše.
— Smekl jsem a vstal.
— Přede mnou se zvedal moršovický vršek
Dostoupím ho a pak — — —
— Trvalo chvíli, než jsem mohl domysliti
— Pak všecko mně zmizí s očí. Zapadne
můj rodný kraj, prchne všecka skutečnost nej-
sladšího mládí, zbudou jen vzpomínky.
Tu staroušek se zarazil, nabral dechu, o
počinul a pak tišeji a změklým hlasem pokra
čoval;
„A dál jsem myslil: Všecko, s čím jsem
až dosud žil, zavře se přede mnou. Tam ty známé
rokle, cesty, vrchy, stromy, ty hory přede mnou.
všecko zmizí. Zanikne a ztrati se i zvuk rodné
mluvy. Kolem mne bude cizo.
— Srdce se mně sevřelo, vracelo se zpě
v rodný důl, tam pode mnou a z něho, jako byeh
slyšel hlasy na rozloučenou; veselé, milé, známe
hlasy. Směs hlasů chlapeckých ke mně ryčeln
vzhůru, jak jsem ji v dětství slýchal, šum škol-
ních lavic ke mně doléhal, důvěrné rozhovory
sousedů i smichem proplétané švitoření děvčat.
A teď, slyš! — toť matčin drahý hlas! Jak
měkce, jak dojemně zni! Uči mne znáti léčivou
útěchu modlitby, ukazuje cesty pro život, pro-
jevuje lahodu své lásky, skládá tíhu starostía
stesků, doprovází mne a žehná slovem krásné
sladké, drahé mluvy mé ..
— Neuslyším ani té drahé mluvy víc! — —
— A jak mne z těch myšlenek přepadal
stesk a zaléval duši; mně se zdálo, že musím
rozběhnouti se nazpět cestou, již jsem právě
vyšlapal vzhůru. — —
— S věže kostela dozníval zvuk zvonu. —
— Padl jsem na kolena . ..
19
article
Pak ustal ve vypravování, zavřel oči, těžce od
dychoval. Když zase hlavu pozvedl, klid roze
stíral se mu na tváři. Pokračoval:
„Ani nevím, jak jsem v myšlenkách doše
Liberce. Ruch a lomoz v ulicích. Po chodníkách
klepaly dřeváky. To barvíři vlny a suken spě
chali po práci. Bylo mně úzko v tom cizím
městě, mezi lidmi, jichž řeči jsem nerozuměl.
— Vyhledal jsem továrnu. Továrník byl
hodný muž. Přijal mne vlídně, vykázal stav,za
nímž budu pracovati, určil i mzdu.
— Podmínky byly příznivé. Jen v duši mni
bylo těžko.
— Netrvalo dlouho a již jsem se opíra
o bidlo stavu, do člunku nasadil špulku příze.
šlapadlem rozdělil pletivo osnovy, vrhl don
člunek a prudkým hodem protkal první nit. ..
— A jak jsem bidlo spustil, abych nit za
tloukl — divná věc! — — — — na niti za-
chytila se ... slza . ..“
Nikdo nerušil ticha, jež nastalo. Hlas sta
rouškův seslábl, jak dopovidali
„A tu jakoby mně někdo hlavu vzal do
měkkých dlaní, pohladil čelo, dotýkal se mýcl
slz . ..
— Neplač! ozval se v hlubinách mě duše
známý hlas, hlas konejšivý, soucitný a tak do
jemně prosebný . ..
— Matčin hlas ..
— Zaštkal jsem bolestně.
— Byly to poslední mé slzy ..
— Slzy prchajícího dětství.
— Co dále, to byl již tvrdý, opravdový živo
a ten nezná slz; ten žádá jenom dobrého, pev
ného činu.
— Později, děti, po letech, poznával jsem
že tenkrát, ve chvílích loučení u „černého kříže“
všecko se mně zjevilo, čeho třeba ku pokojnému
ušlechtilému životu lidské duše: láska ku pří
rodě, láska k rodné půdě, láska k trpícím.“
Staroušek umlkl a přivřel oči.
Liberec
20
article
Den provdaná.
Napsal Henri Loverdier.
Den provdaná.
Napsal Henri Loverdier.
Roku 1835 trávil hrabě Sergěj Plogoff svou
několik měsíců trvající dovolenou v Paříži.
Jsa sám výtečným hudebníkem, navštěvova
takřka denně zpěvohru. Jednoho večera, když
opět seděl ve své divadelní loži, jsa oddán
z hloubi duše požitkům, jež poskytuje pařížská
opera, napadlo mu v přestávce, podívati se do
foyeru. Zde mu byla představena tehdy proslula
tanečnice Germaina Dalizeová, jež vynikala ne-
toliko svým uměním, ale také bezpříkladnou
zdrželivostí vůči mužskému světu, která byla
tím více obdivuhodnou, ana zdobila nad míru
krásnou tanečnici, jen stěží devatenácte ja
čítající.
Jsouc štíhlé postavy, snědých, nad hedbáv
hebkých líček, tmavomodrých, jako jezero hlu
bokých očí, jež ještě více zastiňovaly dlouhé.
černé řasy, okouzlila téměř od prvního okamžiku
jejich setkání, celou něhou své bytosti, ladným
svým hláskem, zvonivým smichem hraběte Plo
goffa. Dvorný tento kavalír, ač teprve dvacet pě
let stár, byl již rytmistrem jistého husarského
pluku v ruské gardě. Pročež nebylo divu, že
i Germnina Dalizcová nebyla s to, odolati moc
nému dojmu, jenž mladý, sličný důstojník nan
učinil.
Loverdier
Sergěj
Dalizeová
Pla
Dalizcová
Paříž
21
article
Vzdor tomu, že láska obou den za dnem víc
a více vzrůstala, nevymkla se přece z meze sebe
zapření. Chtěje konečně dojíti uskutečnění svých
horoucích tužeb, hrabě Sergěj Plogoff se roz-
hodl, pojati mladou umělkyni za manželku.
Leč neočekávaná nehoda vytrhla jej ze slad
kého snění, hrozila přetrhnouti veškeré něžné
pásky, jež ho ke zbožňované Germaině poutaly-
Jednoho dne dostavil se v neobvyklou ho-
dinu do salonu slavené tanečnice, což tuto ihned
naplnilo neblahou předtuchou. Germaina byla
v té chvíli takřka přesvědčena, že něco, dosu
neznámého, se staví budoucímu jejich sňatku
na odpor. S odhodlaností kráčel hrabě Plogofí
své nevěstě vstříc, sevřev ji jako obyčejně do
otevřené své náruče, tiskl ji náruživě na roz-
bouřená svá ňádra, na důkaz nehynoucí lásky
oddanosti. Na to pevným hlasem počal:
„Nemilosrdný osud chce nás rozdvojit.
Plogoff
Plogofí
22
article
Obdržel jsem dnes dopis, jenž mne volá do
vlasti zpět. Neprodleně zejtra musím se odebrati
ke svému pluku. Avšak nepojedu sám, vy, nad
vše drahá Germaino, musíte mne na této cestě
doprovázeti. Ve Švýcarsku se dáme oddati.
Znám bodrého katolického kněze, jenž ochotně
našemu manželskému sňatku požehná. Onen
okamžik, kdy před bohem věčně budeme spo-
jeni, nevymizí nikdy z mé paměti, bude nej-
krásnější chvílí, nejvyšším cílem mého života.
Slyšte, ještě něco vám musím říci, ač srdce
mi při tom krvácí! Do Ruska mne následovat-
nemůžete, nesmíte. Neboť moji příbuzní neuznal
by náš sňatek za platný, an se příčí veškerým
církevním i rodinným formalitám.
„Vše, co pravíte, drahý Sergěji,“ odvětil
mladá tanečnice, „naplňuje mé nitro nevýslovnou
radostí i bolem. Rcete ještě jedenkráte, že jes
to pravdou, že chcete celý svůj život toliko mně
obětovati, chcete vzdáti se pro mne všech roz
koší, jichž poskytuje láska.
„Vždyť i vy tak musíte učiniti,“ pokračoval
mladý důstojník, „i vy musíte odříci světu. To-
liko mně budete náležeti od onoho okamžiku.
kdy se stanete mou chotí. A byť i vše se tomu
vzepřelo, a my se nikdy více na tomto světě ne-
spatřili, budeme stále aspoň ve vzpomínkách
spojeni, žíti. Přísahám vám, Germaino, že
k žádné jiné ženě vice v lásce nevzplanu, že
nikdy se má hlava k hlavě její nenakloní, že
nikdy mě rty nebudou jinou celovat.
Domluviv, hrabě Pogloff ještě jedenkráte
obejmul svou nevěstu, políbil ji na čelo. Pak
odešel.
Germaina
Pogloff
Rusko
23
article
Následujícího dne odcestovali oba milenci
společně do jisté vesničky blíže Lucernu.
Ve staré zámecké kapli, jež náležela jed-
nomu z důvěrných přátel hraběte Sergěje Plo-
goffa, byli za přítomnosti několika svědků katoli-
ckým knězem oddáni. Po skončených církevních
obřadech, po odbyté, jednoduché hostině, jež
byla na počest svatebčanů uspořádána, vstoupili
novomanželé do malé loďky, kterou byl mladý
důstojník před tím najal, by jej dopravila s jeho
nevěstou na protější břeh jezera.
Zde v opuštěné horské hospůdce, úhledně
vystavěné na terase, jež se pnula nad jezerem,
mezi nebetyčnými, modravými horami, odloučeni
od všeho světa, zažili chvile, jež zůstaly v jejieh
životě ojedinělými.
Bylo to ke konci měsíce září, počátkem
jeseně, Listi na stromech a keřích počalo žlout-
nouti, vlašťovky v dlouhém tahu se ubíraly do
jižnějších krajin.
Jakmile se večer počal sklánět nad dédinou,
odebrali se Sergěj Plogoff a Germaina do útulné
světničky, jež jim sloužila za ložnici. Měsíc vy-
léval sem právě celé své světlo, ozařuje ji ma-
gicky, libý vánek šepotal večerní svou píseň.
Na prostém, selském lůžku, jehož hrubé
přikrývky a plátnem potažené podušky vydycho-
valy omamující vůni tymiánu a jiných horských
bylin, strávili svatební noc.
Opojeni nevyřknutelným blahem, jež je-
dině láska skytá, žili toliko okamžiku, zapo-
menuvše na brzké rozloučení. Několik těchto
čarovných hodin tvořilo jejich budoucnost, minu-
lost, celý jejich manželský život.
O páté hodině ranní, když se počalo rozední-
vat a nový den probouzel k novému žití, usnula
mladá paní na ňadrech milovaného muže. Korá-
lové rtíky majíc lehounce pootevřené, šeptala
slova lásky.
Pla
24
article
Hrabě Sergěj Plogoff, vzav opatrně do obou
rukou rozkošnou hlavinku své žínky, s neobyčej-
nou něžností ji položil na podušky. Pak ji dlouho
ještě pozoroval. V duši jeho bojoval krutý boj.
Neboť se blížila hodina rozloučení. Před okny
malého domku zaržál bílý koník, jenž měl již
v několika okamžicích odněsti na svém hrbetě
mladého důstojníka daleko od horoucně milo-
Fané jeho družky.
Ustrojiv se v největším kvapu, ani nejmen-
šího šramotu při tom nezpůsobiv, rytmistr Plo-
goff ještě naposledy políbil Germainu lehce na
čelo a pak s mocně tlukoucím srdcem, s očima
zarosenýma odešel od ní, odešel od drahé své
choti, by se nikdy více k ní nenavrátil.
Mladá paní obestřena jsoue nejhlubším
spánkem snila sladce.
III
Od onoho dne minulo dvacet let.
Rytmistr Sergěj Plogoff stal se mezi tím
generálem a velel ochrannému sboru v Sebasto-
polu. Když tu jednoho večera se dal u něho
ohlásiti mladý důstojník zuávského pluku. Shle-
dání obou mužův, ač velmi krátké, bylo přece
nad míru dramatické.
„Zdáte se býti ještě příliš mlád,“ oslovil
generál poručíka, „řekněte, jak je to možno, že
jste se stal již důstojníkem?
„Čítám devatenáct jar, před dvěma dny jsem
přišel z Francie.
„Vaše jméno?“
„Serge Dalize.
„Serge Dalize!“ vykřikl generál nanejvýše
překvapen.
„Pak jste synem Germainy Dalizeové?
Mluvte, mluvte, co že vám vaše matka o mně
vyprávěla?
„Dokud jsem byl ještě dítětem,“ odvěti
mladý důstojník, „přikazovala mně, bych se
denně za vás modlil. Více mi neřekla ničeho.
Leč doufám, že jsem vše ostatní sám dobře
uhodl.“
„Tvá matka byla mou zákonitou ženou,
pekračoval generál hluboce dojat.
Hrabě Plogoff
Pla
Daliz
Dalizeová
Sebasto
Francie
Sergěj Plogoff
25
article
„V Lucernu jsme byli katolickým knězem
oddáni. Avšak, bohužel, ihned druhý den po
sňatku bylo nám na vždy se rozejíti. Neboť u nás,
v mé vlasti, drahé dítě, není nikdo pánem své
vlastní vůle. Nicméně však ti musím říci, že
má duše stále dlela ve Francii u tvě matky. Jsem
tvým otcem, Sergi Dalizi a pýchou se naplňuje
mé srdce při vzpomínce, že můj syn slouží ve
slavném francouzském vojí. Leč nyní, miláčku
můj, musíme se opět rozloučiti. Vrať se ke
svému pluku a vyřid tam, by vaši přišli po-
hřbíti své mrtvé.
Bůh budiž s tebou! Neboť zejtra nadejdou
i tobě kruté chvíle. Vím, že na tento den při-
pravuje obléhající armáda velký útok. Nuže, vy-
konej svou povinnost i já své dostojím!
Budeš-li zejtra státi v nepřátelském voji,
v boji proti Rusku, zapomeň, že můj život ná-
leží tobě a tvé matce, zapomeň, že krev má
proudí v žilách tvých!“
Mladý důstojník nemoha se déle zdržeti,
propukl náhle v tichý pláč. Zakryv si dlaněmi
obličej snažil se zaraziti proud slz, jež mu po
lících kanuly.
„Obejmi mne naposled, synu!“ dodal ko-
nečně generál Plogoff,“ rozepjav mohutné své
rámě.
Vrhnuv se s dětinskou láskou na prsa otcova,
Serge Dalize se opět v nejbližším okamžiku z jeho
obětí vymknul. Odešel za svou povinností.
Sergěj Plogoff zůstal o samotě. Blížila se
noc. Starý vůdce dal rozkaz, by utichla palba
na celé čáře. Hrobové ticho rozhostilo se nad
městem i nad bojištěm. S věže blizkého staro-
bylého kostelíčka udeřila jedna hodina z půlnoci.
Jedna hodina z oněch, jež tak mnohý chrabrý
vojín počítal mezi své poslední. Neboť brzy, brz
bylo mu bez bázně a hrůzy hleděti smrti vstřie.
Dalizi
Plogoff
Daliz
Francie
Rusko