ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 1c4230d0-7129-11dc-b43b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 67, place 20, work 5, org 7
1 masthead
22. května 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 141.
3 masthead
Strana9.
4 article Vše jako dřiv.
Vše jako dřiv. Myslím, že ho nezmůže nikdo z nás, toho nezmaru, bujejícího tak utěšeně v pražských ulicích, na půdě nejtvrdší, na které nezapust kořinku bylinka sebe skromnější a skrovnější — na dlažbě z kostek žulových a na chodnicích z dlaždiček šamotových, spájených vápnem a ce- mentem. Kde by se neudržel ani lišejník, tamse pořád ještě dobře daří nehynoucí a neúmorn pražské vlečce... Pravda, tak na chviličku nám ubožákům otravovaným kmitl paprsk naděje, když se onehdy proti zlořádu rázně ozval sám pan sta- vitel Saller, proti vlečkám a nízko spouštěným plachtám nad výkladními skříněmi. Vždyť pama- tujeme všichni, jakou energii dovedl vyvíjetia jak úporně dovedl zápasiti pan Saller o věc mistrů zednických svého času, až ji vybojoval I zajásali jsme, když vytrhl do pole nejen pro plachtám, kteréž svými železnými rámy a vý- čnělky ohrožovaly po léta klobouky, hlavy a oči chodců jen trochu nad normál delších, ale i proti vlečkám. V záležitosti plachet, zdá se, vyhrál pan Saller věc rázem. Skutečně chodili strážníci a zřízenci s pásmem po Praze, aby měřili, kde který obchodník, hokynář a kramář prohřešuje se proti cylindrům a kloboukům bližních a proti bezpečnosti zdraví pasantů veškerých. Šlo to snadno. Patrně byl změřen nejdelší pražský člověk, několik centimetrů ještě se přidalo, tak získána normální míra, tuším 2.20 m., pod níž nyní nesmí klesnouti žádná „ségltuchová“ plachta a železná její kostra s všelikými těmi bodci, háky, vidlicemi a rozporkami, aby nikomu z nás, koho Pánbůh obdařil trochu delšími pe dály, nesrážely klobouky, nenatrhovaly uši a ne- vyšťouchávaly oči. V té věci tedy pan stavitel Saller může právem spočinouti na zasloužených vavřínech.
Saller Praha
5 article
Hůře však, mnohem hůře půjde to s vlečkou. S něžným pohlavím není tak snadné pořízení jako s nedbalými, po případě bezohlednými živnostníky, a jestliže pan Saller zůstal vítězem ve mnohém tažení svém proti magistrátu, proti místodržitelství a dokonce snad proti minister- stvu — tady pozná, že v nositelkách „myšlenky vlečkové“ narazí na odpůrce mnohem nepod- dajnější, neoblomnější, vzdornější. Aspoň já ne- troufal bych si o vlečky zavadit ani slovem, ani písmenem. Čeho bych docílil? Že budou honem ještě o půl metru delší! Neboť ženský vzdor — — — Ano, ano, začněte si jenom něco se ženským vzdorem! Je-li žena silna v něčem, je silna ve vzdoru. Vzdor je něco trpného — a žena tak ráda, ráda trpí. A bude-li trpěti pro milovanou svoji a neoželitelnou oháňku, bude trpěti dvojnásob ráda. Proto, pánové, proto bych na vlečku nesahal. Lépe, myslím, lépe by bylo, kdyby se vydalo nařizení, že všechny ženy bez výjimky mají nositi vlečku, a hodně dlouhou. A poněvadž je ženě samou přírodou dáno do vínku, aby nikdy neposlouchala, po- stavily by si všechny hlavu: Jakže? Poroučet nám? Na to bychom se podívalr! A rázem by si ufikly vlečku.
Saller
6 article
Doporučuji slavnému magistrátu k uvážení Arci s výhradou, aby to slavný magistrát nějak šikovně štylisoval. Nebo není vždy nejšťastnějš ve svých štylisacích. Když loni nebo předloním vyvěsil do pražských sadů tabulky s nápisemi Dámy se žádají, aby v městských sadech vleček nenosily — postihly paničky osudný dvoj- smysl a třeba že až po samý sad nesly vlečku svoji hezky v ruce, jakmile vkročily na pěšinky parků, honem vlečku spusťily na zem, s tváří nejnevinnější a jako plny vědomí, že spravedlivě a poslušně plní rozkaz slavného magistrátu, Aby jim tak byl nějaký zřízenec za- kročil cestu! Ten by byl dostal. Pěkně za ucho byly by ho dovedly k tabulce a stručně, ledově by byly řekly: Tady si přečtěte! Nošeni vle- ček se zapovídá! — A zřízenec byl by stál jak zkropený a byl by přisvědčil: Svatá pravda, milostpaníčko! Nošení se zapovídá — o plou- hání nestojí tu nic ...
Svatá pravda
7 article
Ale žádný obecní zřízenec nebyl takto za hanben. Z té prosté příčiny, že v našich měst ských sadech nikdy žádného zřízence nespatříte Pan Saller není prvním bojovníkem prot vlečkám. Je to starý boj. Arci nemám po ruce desti spolehlivých dat hitorických, kdy započal. ale roku 1878 postavil se v čelo ligy protivleč- kové sám Vojta Náprstek blahé paměti. Co vy ndil? Byl to Neruda, který první postihl marný ten zápas, který v zápase tom sám již a dříve byl přemožen, i napsal o nelidském počínán Náprstkově ve feuilletoně z. d. 28. června 1878 talo slova: „Já být Vojtou Náprstkem, vezmu teď na sebe nedělní frak, vstrčím si velký, pevný hed- vábný šátek do kapsy, půjdu do Lobkovické za- hrady a vyhledám si tam na nejpovnějším stromě nejpovnější větov. Otčenášek a zdrávas — a je po trápení! Jak pak může chtít být také dál živ, když jím od včerejška odpůldne pohrdá vešker ženské pohlaví pražské? Jak pak může hlavu vystrčit z okna a nohu ze vrat na ulici ven, když kde dvé krásných oči, také hned dvé ostrých šipů zabodne se mu až na dno jeho vinné duše! Vojta Náprstek porovnal dámy naše — s metaři! Nazval je — travičkami! Chce, aby vlečky na dámských šatoch byly zapovězeny! Abyse patila z vleček daň ,v obnosu dvaceti zlatých za kus a za rok'! Ach — je pravda, smutná pravda, že v ,širém světě není krutějšího tvora nad člověka bez srdcel!“ Hle, tak se dařilo samému Náprstkovi, muži. jenž vždy chtěl jen dobro. A přece ho jednou dobrý genius opustil a ve slabé chvíli podníkl Ná- prstek útok na svatou světitou záležitost něžného pohlaví, na drahocennou nepostrádatelnou zdobu ženské podstaty, na vlečku. Obávám se, že vzácný ten muž zavíral oči ku věčnému spánku sniž usmířil hřích, jehož se chtěl na ženském pohlaví dopustit. Bohudíky, že mu selhalo.
Saller Vojta Náprstek Neruda Lobkovický Otčenášek Abys Náprstek
8 article
Znetvořit půvabnost ženského zjevu! Jaký to přehmat na samé příroděl Vždyť taky Neruda byl se stal ze Šavla Pavlem; někdy odpůrce vleček, psal pak v ře- čeněm feuilletoně dále: „Vlečka je jako ambaláží ženské krásy. Vlečka zvyšuje už ženskou krásu, když se ji užívá třeba dle staršího obyčeje jen v salonech Jakž musí zvýšiti teprv dojem krásy na úlici. klyž je vlečka pokryta žlutým prachem, slamou a jiným pražským smetím (komposice známa) když vlečka o sobě činí přímo dojem ošklivost a nad ní se vznáší postava ztepilá, Houpá se tělo čarovné, září tvář okouzlující — „V protivě, Fauste, ano v protivě koření všechna krása!“ Všechno tohle patrně pan Saller přehlédl, když tak neobezřele po letech znova a bez- ohledně zaútočil na vlečky. Pravda, snadje otužilejší přirozenosti než byl Náprstek, než byl Neruda, ale zahrává si přece jen velmi ne- bezpečně. Navrhoval kdosi, aby některý obeení starší ve schůzi navrhl, aby slavná obec trochu častěji a vydatněji kropila v pražských ulicích, v nichž zvláště odpoledne a ještě zvláštněji na večer nejzvláštněji na večer dnů nedělních a svátečníeh bývá k zadušení zvířeným prachem a vším tím chvalně známým neřádem pražským; že by kro- pení to vyhovovalo nejenom šlechetný m intencím městského fysika pana dra. Záhoře, tak pečlivého o zdraví pražských obyvatel, ale že by se pak přece jen dámy ve své zuřivosti vlečkové umí nily, když by drahé, obětavými manžely vy mozolené látky plouhaly blahodárným mokrem pražské dlažby.
Šavel Pavel Faust Saller Náprstek Neruda Záhoř
9 article
Směšná, dětinská naivnost! Neštítí-li se dámy vymetati všechen ten suchý nebo hustý neřád, všechen trus psí a koňský a věci ještě horšía vše to nositi na hedvábném a jiném podsazení do svých domáeností a salonů — kterak by se štítily čisté vody nebo trochy bláta, kteréž neni ze všeho nejhorší? A kdosi jiný navrhoval, aby v příčině vleček vydáno bylo nařízení ne magistrátem, poněvadž respekt k samosprávě naší je velmi truch- livě znám, ale policií. Věc teprv k smíchu. Magistrátních nařízení neposloucháme. pravda. Nebo nanejvýš jen v první chvíli. Vzpo- meňme si, kterak asi před dvacíti nebo patnácti lety — ani nepamatuji, za kterého to bylo pana purkmistra — nařídil slavný magistrát po usne- sení městské rady a sboru, aby byly odstraněny všechny ony nehezké praporečkové a korouhvi- čkové tabulky vývěsné na domech, vyčnívající do ulic, nad každým krámem, kde jaký, u každých vrat, kde jaká. Aby měl pádný důvod, uvedl tehda slavný magistrát — neho snad hned městská rada — že ty tabulky překážejí vol- nému proudění vzduchu. Byl to důvod trochu kémický. Jen se račte při větru podívat, jak mu žádná ta ohyzdná tabulka nepřekáží. Stačilo říci že je to prostě škaredé, nastrkati do ulic tako- vých netvárných, menších a větších kusů plechu, všelijak křiklavě popsaných a hanebně pomalo- vaných, podobných obrovským klapkám na oči.
Směšná
10 article
Skutečně tabulky na několik let zmizely. Ale pražský občan zná svůj magistrát. Po několik letech odvážil se prvý, pak druhý, pak třeti člověk vystrčiti znova kus plechu do uliee nad svým krámem — a račte se podívat, máte jich zas plnou Prahu. Magistrátní zákaz vykonal kdysi jako mouřenín svoji povinnost a teď klidně od- počívá v archivu jiných zákazů a příkazů. Policejní zákazy? Neruda napsal ve feuilletoně ze dne 29. listopadu 1884; „Sypání (totiž chodníků pískem) patří mezi „policejní rozkazy“ — a neplnit policejní roz- kazy, to je pražský „sport“, který si nedáme vzít! Co jsem řekl na „tomto místě“, když nastoupil nynější policejní ředitel náš a všechny noviny chválily jeho přisnost? Řekl jsem: „Taková přísnost je tuze hezká věc — ale to je to, že my neposlechnem. Ne a ne — uvidíte, pane ře- diteli, promluvíme si o tom za nějaký čas znovu.“ Nu — a? A dnes jezdíme se zapovězenými dět- skými vozíky po chodnicích jako dřiv, věšíme tabulky a stínidla před krámy nízko jako dřív, (ejhle, pane Sallere!) nesypeme chodníky jako dřív, prodáváme pobité a pochytané zpěvné ptáky na trhu jako dřív, nestaráme se vůbec ani o je- diný policejní zákaz jako dřiv — o jé, my se nedáme, my máme ukrutnou mravní sílu!“. ..
Saller Praha
11 article
Dvaeet let uplynulo, a všechno to je pravda jako před dvacíti lety. Arci, policejní ředitelé se střídají, a kde pak má každý času, aby se staral o všechny dřívější zákazy a rozkazy. Jsou jiné starosti. Je dosti starosti, aby se v plné harmonii konaly všeliké strakaté nedělní průvody na větší zdobu Prahy a na pohodlí promenujíeího obyva- telstva domácího i cizích hostí. Taky kdysi před dvacíti nebo již před třiceti lety byl vydán policejní zákaz, týkající se přivá- dění psů do hostinců, kaváren a jiných veřej- ných místností. A skutečně, po nějaký čas ne- bylo psů ve veřejných lokálech vidět. Ale zákaz zastárl, papír sežloutl, a již zas po léta máte potěšení, že si majetníci psů vodí svoje nezbytné čtvernožce do hostinců, vináren a kaváren. Ho- stinští krčí rameny, je prý zle o hosty, jen když přijdou třeba se psy. Ale ta radost, když se tak v jednom lokále sejdou dva nebo tři a pojednou mezi nimi vznikne řev a rvačka pod stoly a vám právě pod nohami. Ale jak již byl napsal Neruda; „— neplnit policejní rozkazy, to je pražsk sport. ..
Neruda Praha
12 article Třinácté vítězství Orla.
Třinácté vítězství Orla. Sienská povídka. Napsal Jan Havlasa. Onoho srpnového dopoledne, kdy na hlav- ním náměstí sienském byla třetí a poslední zkouška k závodům o Palio, takové vedro na- plňovalo vzdůch už od dováté hodiny a činilo jej téměř nedýchatelným, že do desáté hodiny, kdy první pokřik se ozval na uvítání pěti jezdců, bylo odneseno ze zástupů již osm omdlevších lidi, až na jednoho staršího mě- šťana, vesměs vesničanek z okolí Sieny, zvláště z vrchů Chiautských, jak poznat bylo možno dle kroje. Potom, když jezdci, ustrojení ovšem jen všedně a ničím se navzájem nelišíce, chystali se k jízdě o závod po upěchované dráze, ve- doucí kolem dokola náměstí, bylo v davech už k zadusení, ale v těch okamžicích nikdo toho nedbal. Na tribunách vše vstávalo, druh druha kktem strkal, každý vyrážel výkřiky, zabarvené dle toho, k jaké contradě městské (okresu) ná- ležel, anebo, jako u contadinů (sedláků), kte- rému jezdci přál vítězství zkoušky. A zraky všech obracely se ke kapli pod ohromnou, bílou věží Obecního Paláce, kde městský pořadatel stál před řadou vzpínajících se koní s jezdee
Havlasa Siena
13 article
pěti contrad: Žirafy, Orla, Husy, jež jest nej- slavnější, Želvy, jejíž jméno znova rostlo v po sledních létech a Pardála. — Avanti — křičeli ti nejbližší. Lidé, kteř nebyli přímo ze Sieny, horlivě vyptávali se který jezdec patří ke které contradě, někde se o to přeli, jinde tázaný hrubě odbýval tazatele ale na konec, jakoby pojednou všem hlas v hrdle se zarazil, všichni zmlkli a oči všech visely na- pjatě na řadě pěti jezdců. A právě v té poslední chvíli otevřelo se levé krajní okno v prvním patře starobylého paláce Sansedoni, jehož cim- buří i věž zdály se hořet ve sluneční záři. Nikdo si nevšiml dívčí hlavy, objevivší se pod nadzdvi- ženou žaluzií, jediný jezdec contrady Aquila (Orel), mladý Achille Papi, máloz námý po mě- stě, a poněvadž příštího dne měl jeti v závod po- prvé, dosud bez přízviska. Ačkoliv byl svrcho vaný čas, upnout pozornost na koně a na dráhu ve chvíli, v níž mysli ostatních čtyř jezdců byly připoutány jen k očekávání, kdy zabouří bubny na povel k jízdě, ve chvíli, kdy celé náměstí se chvělo v horečném napjetí — v té chvíli on ještě se otočil a spatřiv onu dívčí hlavičku, ne- pozorovatelně se usmál.
Hus Achilles Siena Žirafa Sansedoň Aquila
14 article
V tom okamžení zabouřily bubny a koně vyrazili ku předu. Jezdec dell' Oca (Husy) byl o nepatrný zlomek okamžiku při prvním skoku před jezdcem della Giraffa, jemuž se vždy všech ostatních šestnáct contrad posmívalo. Tartuchino (jezdec Zelvy) a Pauterino byli o poznání za nimi, poslední Aquilino, Achille Papi. Bouře výkřiků rozpoutala se po piazze Ochiaiů (lidí z contrady Husy) bylo na náměsti nejvíce, poněvadž l'Oca jest contrada nejlido- vější a jedna z největších. K nim přidali se lidé venkovští, a tak slyšet bylo jen pobízení jezdee Husy: — Urrá, avanti, Beppino, bravo! Neboť on jmenoval se Josef, a přezýván byl všeobecně zdrobnělým svým křestným jménem, Achille Papi letěl o závod před zraky tisíců poprvé. V prvním čivrtkruhu byl poslední. Krví podlily se mu zraky, zaťal zuby do rtů i napjal všechno své umění a všechny své síly. — Bravo, Aquilino — posměšně křikl kdosi, a on v tom moři hlasů zachytil onen vý- směch jako ve snách. V půlkole byl současně s Pauterinem. Zatím pobízení Ochiaja přehlušeno bylo na chvíli pochvalou Tartuchina. Želva zápasila hned v prvním kole o prvenství s Husou. Na konci prvního kola však Achille Pap neslyšel už ničeho.
dell Oc Hus Aquilino Achilles Urrat Josef Bravo
15 article
Tisícihlavé davy, moře výkřiků, paláce ko- lem dokola, žlutá cesta pod nohama koně, jako hříva — vše splývalo v nejasnou směsíci v jeho smyslech. A z té směsice vynořovala se dívč tvář, na níž četl pohrdavý úsměšek. — Ach, quello Aqjuilino — — Na konci druhého kola byl před Giraffinem stíhaným od davů posměšnými výkřiky, i před Pauterinem. Ala on toho neviděl. Ani onoho orkánu hlasů neslyšel, když předhonil i Tartuchina. Až u provazu, u cíle na konci třetího kola se probral ze svého omámení a vzrušení, když naskákali Aquilinové do dráhy a zachytili s ra dostným jásotem jeho koně. — Secondo, secondo — Byl druhý, hned za jezdcem Husy. Zdálo se mu to být skoro neuvěřitelným. Dříve než první slovo promluvil k jásajícím Aquilinům, podival se k oknu paláce Sansedoni Avšak oné hlavy už tam nebylo. Toho večera Achille Papi bloudil po městě jako slepý. Dopoledne, ba ještě po polední byl stále obléhán Aquiliny, lidmi svojí contrady, oslavo- ván, a mnoho bylo mu slibováno, získá-li svému ckresu slávy, které se mu nedostalo už p třiadvacet let: vítězství v Paliu.
Al Achilles
16 article
Aquila byla z contrad, nejméně proslave ných. V hrách, zavedených v Sieně roku 1309 měla účastenství jako jedna z hlavních šestnáct contrad. Když po hrách s věží, Bufalatách (s bý kem) a Asinatách (s osly) r. 1692 zavedeny byly závody na koních o Palio, což přetvořeno z latin- ského Pallium a znamená vítěznou korouhev s marianským obrazem — Aquila nebyla v počtu contrad, majících právo poslati na závody svého jezdce. Teprve roku 1718 Aquila přihlásila se poprvé k závodům, avšak některé contrady proti tomu ohlásily odpor, tak že na konec Palio byl znemožněno. V onen čas byly už závody o Palio dvakráte do roka, totiž 2. července a 16. srpna. Na první Palio r. 1719 „L'Aquila, jak zní měst- ské zápisy: „shledána byvši pravou a skutečnou Contradou, mohla se účastniti závodů zároven s Housenkou, Hlemýžděm, Drakem, Žiraffou, Vlčicí, Beraném, Mušlí, Husou, Vlnou, Pardá- lem, Lesem, Dikobrazem, Želvou a Věží. Z ví- tězil Orel, L'Aquila.“ Počátek byl tedy slibný a slavný: vítězství. Ale 16. srpna zvítě- zíl už Hlemýžď a přištího roku při závodec všech sedmnácti contrad Housenka. A tak šlo t dále: tu zvítězila ta contrada, zas ona, a Aquil zůstávala v pozadí. Až zase r. 1749, kdy po 3 létech usmála se na Orla štěstěna. Potom r. 1770 a 1773. Pak r. 1796 a 1797, což vy- neslo onomu vítězi věčné jméno mezi Aquiliny.
Asinaty Palio Siena Vlčice Počátky
17 article
Ale potom třicet let byla přestávka. Aquila byla se šesti svými Palii jedna z nejslabších contrad. Konečně čtyři vítězství za sebou na chvíli je- jímu jménu dodala trochu vážnosti. Deset roků potom přibylo jedenácté. Po veliké pause dva- nácté. A teď třiadvacet let nic, nie, nic — — Achille Papi byl tedy nadějí celé contrady její chloubou. Neboť jsa na zkoušce druhým a jen o nepatrný kousek, o hlavu koňskou za vítězem. mohl velmi lehko při hlavních závodech být prvním. Té slávy! Aquila konečně zas jednou by odnášela do svého okresního domu Palio. Třinácté vítězství — — Kdosi přišel na to, že ve slavném vítězství Sieny nad Florencií r. 1260 u Monteaperta vy- znamenal se též jakýsi Achille z contrady Orla, že mu bylo vyznamenání veřejně uděleno o podesty. I to dodalo jménu Achilla Papiho zvuč- nosti a sesílilo naděje Aquilinů v jeho vítězství. Přes všechen svůj zápal pro čest a slávu contrady a přes všechnu svou radost z vážnosti, jíž náhle nabyl nejen ve své contradě, ale v celé Sieně, Achille Papi byl rád, když vypletl se z toho hluku a ruchu. A když večer zmírnil zár
Achilles Achilles Papi Monteapert Siena Siena nad Florencie
18 title
Ypsilon.
19 article
dne pod blankytnou oblohou, Achille opatrně proploužil se úzkými ulicemi svojí contrady, oddechl si teprve na hlavní třídě, jakoby byl unikl nějakému vážnému nebezpečenství. Úzké prostory třídy, stísněné ještě v středo- věku velebou paláců s cimbuřím a věžemi, pře- plněné davy lidstva, zalité září nesčíslných svě- tel, staly se mu brzo nepohodlnými. Vyšel tedy do sadů na promenádu „alla Liza“, kde byl kon- cert a procházely se tisíce. Několik Aquilinů se k němu hnalo, sotva se přiblížil ku pomníku Garibaldiovu, v jehož sousedštví bylo místo pro kapelu. Jen stěží se jim ztratil s dohledu, a za- šel si až na městské bašty, kde cítil se bezpeč- nějším. Skloněn nad propastí, otvírající se pod rampou hradeb, díval se do kraje, ozářeného jasem hvězdnaté noci, naslouchal vzdálenému šumu hudby a lidstva, chvílemi zvrátil hlavu k městu, na pahorku se tísnícímu a vrhajícímu světelné reflexy k obloze, a snil, snil o slávě jež mohla by mu padnout v klín zejtra — — Dnes byl druhý, hned za jezdcem Husy, za tak slavným jezdcem. Nebýt onoho zpozdění při výjezdu, snad býval by dokonce prvním. T pro ni se zpozdil — — A ona viděla jeho zápas, viděla i jeho vi- tězství. Upamatovala se? A všimla si snad i pří činy, pro niž se zpozdil? Tolik lidí se ho dnes už ptalo, proč se v onen poslední okamžik otočil. Před očima ti- síců se obrátil po jejím okně. Nikdo nevěděl, že se podíval k ní. Ani ona nevěděla — nemohln vidět jeho zapálených zraků — — A když po skončení „zkoušky“ otočil se k oknu, ona už tam nebyla. Což neviděla-li ani jeho úspěchu?
Achilles Liza
20 article
Což je-li jí tím, čím kdokoli z ostatniel jezdeů, ba i snad ještě méně? Snad se ani už nepamatuje — Měl těžkou hlavu z těch myšlenek Achille Papi — ale bylo mu i sladko při nich. Nebot vždy znova rozpomínal se na minulost. Jeho otec dostal se asi rok po jeho narozen do paláce Sausedoni jako štolba. Tak stalo se, že v deseti letech malý Achille přišel do styků s šesti- letou kněžnou Armidou, k níž volán býval, aby ji bavil, a kterou o tři roky později vozíval na malém vozíku se žlutavým ponnym za město k Certose, za Monte Oliveto, k Osservanze i jinam do okolí. Jako devítiletou vytáhl kněžnu Armidu z Fontebrandy, kam vylezši z kočárku šla se po- dívat k dětem, hrajícím si s lodičkami na vodě slavné studny a kam nešťastnou náhodou spadla. Jako dvanáctiletou učil kněžnu jezditi na kon a byl s ní jako štolba na jejích vyjíždkách za město. Kdysi zadržel jí splašeného koně a za- chránil ji tak od pádu. Armida měla jej dětinsky ráda, on ponenáhlu měl ji rád i jinak, než jako dítě. Když bylo mu sedmnáct a Armidě čirnáct, otec jeho šel do výslužby, schromiv se při za- držování splašených koní a zařídil si ve své contradě obchod se zelinami a s vínem, i vinárnu. Achille, jediný jeho syn, rozumí se, šel s ním. Když naposled jel s kněžnou Armidou za město byl nápadně zamlklý. „Proč jsi tak smutný.
Achilles Sausedoni Armida Certosa Monte Oliveto Fontebranda
21 article
Achille?“ ptala se ho kněžna, ač dobře věděla příčinu jeho mlčení. Achille neodpovídal. „Udě- lala jsem ti něco?“ dorážela naň a srovnala krok svého koně s jeho koněm, dříve se ohléd- nuvši, zda nikdo není na blízku. Ale bylo všude kolem pusto, cypříše a víno voněly, všechn kvetlo, oranže byly po prvních plodech a chystaly se k novému květu, cikády zpívaly a vzduch te- telil se pod letním žárem slunečním. — „Neudě- lala, jasnosti“ zavrtěl Achille hlavou, ale nepo- díval se na ni. Čtrnáctiletá koketka, jež snila už nad románovými láskami, trochu si chtěla zahrát, trochu ji to dojalo, a potom skutečně ho měl ráda. — „Je ti lito, že odcháziš s otcem?“ přímo tedy uhodila naň, když mlčel. Podíval se na ni litostivě a zase schýlil hlavu na prsa, slova ne- promluviv. Teprve za chvíli popohnal koně, tak že se ocitl před ní. Jen to zaslechla: „A budeaž do smrti.“ — „Achille!“ zavolala za ním.
Achilles
22 article
„Achille!“ — Ale on zryehlil jízdu. — „Pove- rino,“ řekla si principessa, „chudáček!“ —A pobodnuvši koně, dostihla ho. — „Což muži do- vedou také plakat?“ řekla půl vyčítavě, půl udi- veně, trochu i posměšně, vidouc slzy v jeho řasách. Ale hned ji to zamrzelo. Trhl sebou a ve tvářích mu hněvivě zahrálo. Vzala ho konejšivě za ruku. „Achille, Achilluecio mio,“ ztíšila hla a stiskla mu ruku. Byli v husté aleji, kolem dokol nebylo živé duše. Jen cikády slyšel Achille a po- tom ten něžný, hladivý, sladký hlas: „Achilluceio mio!“ Rudý nach mu vyskočil na tvářích. „Prin- cipessa — —“ vydralo se mu z úst. Ona se na- klonila k němu a vydechla nu do tváře: „Pro ne Armida?“ Zachvěl se. Koně šli už docela pomalu, těsně při sobě, tak že obě kolena jeji třela se o jeho nohu. „Principessa — —“ znovu se pokusil něco promluviti. Ale ona jej přerušila hlasem půl gášnivě rozkazujíeím, zpola lichotivě prosebným: „Řekni: Armida!“ — V jeho očích zahořel oheň. Podival se na ni. 1 v jejích hořelo.
Achilles Armida Kona Achilluecio mio Achilluceio mio
23 article
Zraky ve zracích, oba mlčeli. Tiše opakovala ko- nečně ona: „Achille, pověz Armida!“ — A tu on už nemohl se déle zdržeti, a omámen, po- pleten, roznícen, vykřikl: „Armida mia!“ A sirh- nuv ji k sobě neočekávaným pohybem, políbilji třikráte na rty, dosud nikdy tak nelíbané. Po ckamžik bezvládně, s očima přivřenýma spočívala v jeho náručí. Koně se zastavili — „Armida!“ zašeptal Achille. A tehdy trhla sebou, pootevřela oči a tiše, něžně se mu vyprostivši z náruči, na- rovnala šaly, v tvářích všecka rudá, otočila koně, a beze slova předjela. Achille jel za ní, vždy ješte jako ve snách, s očíma lehce vypoulenýma, bledý ba skoro ssinalý. Dojel k ní na bok a viděl: zbledla, nebyla už rudá, spíše chorobně popelavá byla v tvářích, až se lekl. — „Principessa — vykřikl tlumeně a přiraziv koně k jejímu, sehnul se a políbil jí ruku. „Co se stalo?“ — Neodpo- věděla. Bledá, jakoby choroba se jí byla náhle zmocnila, jediného slova nepromluvivši, ani jednou naň nepohlédnuvši, dojela do města. Ani en již nepromluvil. Mlčel, trpěl. Přištího dne byla nemoena. Věděl o tom, volán byl lékař. Tr dny po tom odcházeli s otcem. „Toto od Armidy na památku, za to, že jsi ji dvakráte zachránil!““ řekl mu kníže na rozehodnou a dal mu zlatý prsten. A to bylo poslední, v čem promluvila Armida. Když se uzdravila, odvezli ji kamsi do lázní, prý na Rivieru. Pak byla tři roky v Paříži.
Achilles Armida mia Riviera Paříž
24 article
Potom byla s otcem na cestách ve Španělsku a konečně dva roky v Německu. Tohoto roku se vrátila domů, před týdnem se vrátila, Achille viděl ji třikráte, dnes po čtvrté. Krásná je, bože, jako Madonna. Bílé tváře jak mramor, rty rudě čer- vené, v nich úbělové zuby, ty černé lasy, ty zá- řivé oči, ta postava, ta šíje, které se z daleka obdivoval v divadle „alla Liza“, ta ňadra. Ma- donna — a tu on před šesti léty líbal. Ona mu říkala: Achilluecio mio. — Pověz mi Armida!
Achilles Madonna Liza Armida Španělsko Německo Ma Achilluecio mio
25 article
— A potom prsten. Šest roků — — Nad městem rozzářila se jako rudá pochoden věž Obecního Paláce. Byla to slavnostní illumi- nace, zvyklá před Paliem. Vznesl k ní oči, ne- uvědoměle — až po chvíli rozeznal cimbuří na věži, zvon. Vzpomněl si, jak to vykládal malé Armidě. Tu věž že vystavěli už dávno, z ka- mene, velikou, a tam nahoře že je zvon — — Vzpomene někdy ta dnešní Armida na to všechno? Jak si s ní hrával. Jak ji vozil. Jak ji v- táhl z Fontebrandy. Jak ji učil jezditi na koni. Jak ji vyprovázel. Jak jí zachytil koně. Jak jí řekl: Armida — a jak ji líbal — — Principessa Armida! A tu pocitil Achille, že by život za to do- vedl dáti, kdyby jen odlesk onoho, co bylo, aspoň na chvíli se ještě někdy vrátil. — kdyby ta po- hádka minulosti jen na okamžik ještě ožila — a touha mu vešla do srdce, aby jméno jeho stalo se slavným pro zejtřejší vítězství v Paliu k vůli ní, k vůli Armidě. Aby znova se rozpamatovala na onoho, který asi vybledl už v její paměti za ta léta, kdy byla v cizině a víděla tolik nových a krásných věcí a setkala se s tolika krásnými, velikými a jí hodnými muži — — z nichž však snad nikdo nemiloval ji tak, jako on, pouhý syn vinárníka z contrady Aquila —- Den Palia minul v slavnostních průvodech městem. Contrady defilovaly před domy svých kapitánů, s nichž vlály prapory centrad. Hudby zněly městem, všechno vřelo a vířilo, všude ne- trpělivě čekalo se už na večer.
Armida Achilles Contrady
26 article
Už od pěti hodin odpoledne bylo náměstí tak plno kolem dokola i ve středu, ve všech oknech, na všech balkonech, na všech střechách za cimbuřím, na všech věžích, že úzko bylo z po- myšlení, co očí upírati se bude v jedna místa, co hrdel bude křičeti v okamžité šílenosti vzruchu, co hlav bude třeštit rozčilením. Piazza podobá se jindy kotlu, jehož obruba jest styliso- vána středověkým slohem. Ale v těch okamžicích byla to skutečně piazza oné středověké, podivu- hodné Sieny. Sta praporů vlálo. A když vešel za ohlušujícího jásotu lidu na náměstí průvod všech sedmnácti contrad ve svých krojích a se svými barvami, kus dávné minulosti rozlil se prostorami náměstí. Contrada za contradou při slavnostní hudbě zastavovala se před tribunou soudců. Pra- porečníci metali do výše korouhve, chytali je po- divnými pohyby, proplétali mezi nohami, vrhali za tělem a chytali zase rukou pod nohou prostr- čenou, zase jimi mávali jaksi velmi půvabně a nestopovatelně — vše se jen mihalo. Dav oka- mžik za okamžikem stával se vášnivějším ve svém nadšení a vzrušení.
Piazza
27 article
Až konečně průvod došel kolem dokolaa postavil se pod Obecním Palácem ve skupinu, po šesté hodině vjeli za hromové bouře na piazzu jezdci devíti contrad, jež účastnily se tentokráte závodů: Husy, Housenky, Žirafy, Berana, Jedno- rožce, Želvy, Pardala, Orla a- Sovy. Každý- jezdee byl v barvách a v kroji svého okresu, jediný Aquilino, Achille Papi, měl místo obvyklé če- píčky jezdecké čapku kroje. Dle barvy své con- trady oděn byl žlutě, pronikavě, krásně žlutě, s pasem blankytným, a ovrubu na čapce měl ru- dou, péro bílé, černě pruhované. — Chi č? Kdo je to? — slyšel, sotva vjeli. Cítil, že poutá pozornost, a to působilo mu pocit štěstí. Věděl tak, že snad i její pozornost bude k němu upoutána. — Kdo je to, zeptá se —a řekne se jí: Achille Papi z Orla. — Co, Achille? — vykřikne ona a zardí se, ano, dojista s zardí — — Achille ani nevěděl, jak sličně vypadal. Po- stava jeho seděla na bílém koni jako z kovu ulitá. Mlěkké, černé vlasy vlnily se mu pod rudou obrubou čapky nad žlutým šatem. Přilébající, krátké nohavice, pod nimiž rděly se pod kolenem podvazky, těsné pučochy a černé střevíce, nad kotníky spjaté několika pásky a jako k noze při- kované — a to vše libilo se davu, jenž naň licho- tivě pokřikoval. Ale Achile to vše slyšel i neslyšel. Slyšel, pokud šlo o to, že se bude snad libit i jí — neslyšel, pokud šlo o zálibu těch davů. Co jemu bylo po stech čarovných očí, nyní toužebně ho stíhajících? Jen po jedněch toužil — — Zachvěl se: Objevila se v okně — — Sama, krásná jako Madonna, nedostižná.
Hus Beran Sova Aquilino Achilles Achiles Sam Madonna Žirafa obecní palác Company
28 article
Stanuli v řadě pod tribunou soudců. Přes náměstí naproti byl Obecní Palác. V rovném směru naproti byl palác Sansedoni, okno, Ar- mida — — — Achilluecio mio — sladce zahrálo mu ve sluchu a touha, zvílězit nikoli před těmi tisíci, ale před ní, před Armidou, vzedmula mu prsa. Hukot vlnil se piazzou, takřka dech roze- chvěných, rozrušených tisíců třásl se dusným ovzduším. Koně se vzpínali před provazem, který je dělil od okamžiku, kdy začne se zápas o Palio. Poprvé rozbouřily se bubny. Achille stál mezi Husou a Sovou. — Madonna mia — šeptal si, hledě úkosmo na obličej Ochiaia, starého jezdce z pěti vítěz- stvími, a cítě, že mu krev stydne v těle. Podruhé zabouřily bubny. Ticho lehlo na piazzu, děsné ticho. Zdálo se, že nikdo nedýchá. — Madonna mia — zašeptal Achille po- druhé, a myslil teď jinou Madonnu, tu v okně pa- láce Sansedoni. Jen zvítězit! A cítil, že žár mu rozpaluje tělo, dravý žár. A těsně před okamžikem, než po třetí ozvaly se bubny, v okně u Armidy se objevil ja- kýsi mladý muž. Položil se vedle ní do okna, rukou ovinuv její pás. Snad snoubenec — mihlo se Achillovi hlavou a bolest, strašná bolest za- ryla se mu do srdce i rozlila celou duší. Avšak více už přemýšlet nemohl. Rachot bubnů vpadl mu do toho a provaz klesl k zemi. Zaskřípal zuby — A přece zvítězím — zahučelo m hlavou.
Sansedoni Armida Achilles Sova mia Madonna Ara Ochiaia