1
masthead
22. května 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 141.
4
article
Vše jako dřiv.
Vše jako dřiv.
Myslím, že ho nezmůže nikdo z nás, toho
nezmaru, bujejícího tak utěšeně v pražských
ulicích, na půdě nejtvrdší, na které nezapust
kořinku bylinka sebe skromnější a skrovnější —
na dlažbě z kostek žulových a na chodnicích
z dlaždiček šamotových, spájených vápnem a ce-
mentem. Kde by se neudržel ani lišejník, tamse
pořád ještě dobře daří nehynoucí a neúmorn
pražské vlečce...
Pravda, tak na chviličku nám ubožákům
otravovaným kmitl paprsk naděje, když se
onehdy proti zlořádu rázně ozval sám pan sta-
vitel Saller, proti vlečkám a nízko spouštěným
plachtám nad výkladními skříněmi. Vždyť pama-
tujeme všichni, jakou energii dovedl vyvíjetia
jak úporně dovedl zápasiti pan Saller o věc
mistrů zednických svého času, až ji vybojoval
I zajásali jsme, když vytrhl do pole nejen pro
plachtám, kteréž svými železnými rámy a vý-
čnělky ohrožovaly po léta klobouky, hlavy a oči
chodců jen trochu nad normál delších, ale i proti
vlečkám.
V záležitosti plachet, zdá se, vyhrál pan
Saller věc rázem. Skutečně chodili strážníci a
zřízenci s pásmem po Praze, aby měřili, kde
který obchodník, hokynář a kramář prohřešuje
se proti cylindrům a kloboukům bližních a proti
bezpečnosti zdraví pasantů veškerých. Šlo to
snadno. Patrně byl změřen nejdelší pražský
člověk, několik centimetrů ještě se přidalo,
tak získána normální míra, tuším 2.20 m., pod
níž nyní nesmí klesnouti žádná „ségltuchová“
plachta a železná její kostra s všelikými těmi
bodci, háky, vidlicemi a rozporkami, aby nikomu
z nás, koho Pánbůh obdařil trochu delšími pe
dály, nesrážely klobouky, nenatrhovaly uši a ne-
vyšťouchávaly oči. V té věci tedy pan stavitel
Saller může právem spočinouti na zasloužených
vavřínech.
Saller
Praha
5
article
Hůře však, mnohem hůře půjde to s vlečkou.
S něžným pohlavím není tak snadné pořízení
jako s nedbalými, po případě bezohlednými
živnostníky, a jestliže pan Saller zůstal vítězem
ve mnohém tažení svém proti magistrátu, proti
místodržitelství a dokonce snad proti minister-
stvu — tady pozná, že v nositelkách „myšlenky
vlečkové“ narazí na odpůrce mnohem nepod-
dajnější, neoblomnější, vzdornější. Aspoň já ne-
troufal bych si o vlečky zavadit ani slovem, ani
písmenem. Čeho bych docílil? Že budou honem
ještě o půl metru delší! Neboť ženský
vzdor — — — Ano, ano, začněte si jenom něco
se ženským vzdorem! Je-li žena silna v něčem,
je silna ve vzdoru. Vzdor je něco trpného —
a žena tak ráda, ráda trpí. A bude-li trpěti pro
milovanou svoji a neoželitelnou oháňku, bude
trpěti dvojnásob ráda. Proto, pánové, proto
bych na vlečku nesahal. Lépe, myslím, lépe by
bylo, kdyby se vydalo nařizení, že všechny ženy
bez výjimky mají nositi vlečku, a hodně
dlouhou. A poněvadž je ženě samou přírodou
dáno do vínku, aby nikdy neposlouchala, po-
stavily by si všechny hlavu: Jakže? Poroučet
nám? Na to bychom se podívalr!
A rázem by si ufikly vlečku.
Saller
6
article
Doporučuji slavnému magistrátu k uvážení
Arci s výhradou, aby to slavný magistrát nějak
šikovně štylisoval. Nebo není vždy nejšťastnějš
ve svých štylisacích. Když loni nebo předloním
vyvěsil do pražských sadů tabulky s nápisemi
Dámy se žádají, aby v městských sadech vleček
nenosily — postihly paničky osudný dvoj-
smysl a třeba že až po samý sad nesly vlečku
svoji hezky v ruce, jakmile vkročily na pěšinky
parků, honem vlečku spusťily na zem,
s tváří nejnevinnější a jako plny vědomí, že
spravedlivě a poslušně plní rozkaz slavného
magistrátu, Aby jim tak byl nějaký zřízenec za-
kročil cestu! Ten by byl dostal. Pěkně za ucho
byly by ho dovedly k tabulce a stručně, ledově
by byly řekly: Tady si přečtěte! Nošeni vle-
ček se zapovídá! — A zřízenec byl by stál jak
zkropený a byl by přisvědčil: Svatá pravda,
milostpaníčko! Nošení se zapovídá — o plou-
hání nestojí tu nic ...
Svatá pravda
7
article
Ale žádný obecní zřízenec nebyl takto za
hanben. Z té prosté příčiny, že v našich měst
ských sadech nikdy žádného zřízence nespatříte
Pan Saller není prvním bojovníkem prot
vlečkám. Je to starý boj. Arci nemám po ruce
desti spolehlivých dat hitorických, kdy započal.
ale roku 1878 postavil se v čelo ligy protivleč-
kové sám Vojta Náprstek blahé paměti. Co vy
ndil? Byl to Neruda, který první postihl marný
ten zápas, který v zápase tom sám již a dříve
byl přemožen, i napsal o nelidském počínán
Náprstkově ve feuilletoně z. d. 28. června 1878
talo slova:
„Já být Vojtou Náprstkem, vezmu teď na
sebe nedělní frak, vstrčím si velký, pevný hed-
vábný šátek do kapsy, půjdu do Lobkovické za-
hrady a vyhledám si tam na nejpovnějším stromě
nejpovnější větov. Otčenášek a zdrávas — a je
po trápení! Jak pak může chtít být také dál živ,
když jím od včerejška odpůldne pohrdá vešker
ženské pohlaví pražské? Jak pak může hlavu
vystrčit z okna a nohu ze vrat na ulici ven, když
kde dvé krásných oči, také hned dvé ostrých
šipů zabodne se mu až na dno jeho vinné duše!
Vojta Náprstek porovnal dámy naše — s metaři!
Nazval je — travičkami! Chce, aby vlečky na
dámských šatoch byly zapovězeny! Abyse
patila z vleček daň ,v obnosu dvaceti
zlatých za kus a za rok'! Ach — je pravda,
smutná pravda, že v ,širém světě není krutějšího
tvora nad člověka bez srdcel!“
Hle, tak se dařilo samému Náprstkovi, muži.
jenž vždy chtěl jen dobro. A přece ho jednou
dobrý genius opustil a ve slabé chvíli podníkl Ná-
prstek útok na svatou světitou záležitost něžného
pohlaví, na drahocennou nepostrádatelnou zdobu
ženské podstaty, na vlečku. Obávám se, že
vzácný ten muž zavíral oči ku věčnému spánku
sniž usmířil hřích, jehož se chtěl na ženském
pohlaví dopustit. Bohudíky, že mu selhalo.
Saller
Vojta Náprstek
Neruda
Lobkovický
Otčenášek
Abys
Náprstek
8
article
Znetvořit půvabnost ženského zjevu! Jaký
to přehmat na samé příroděl
Vždyť taky Neruda byl se stal ze Šavla
Pavlem; někdy odpůrce vleček, psal pak v ře-
čeněm feuilletoně dále:
„Vlečka je jako ambaláží ženské krásy.
Vlečka zvyšuje už ženskou krásu, když se ji
užívá třeba dle staršího obyčeje jen v salonech
Jakž musí zvýšiti teprv dojem krásy na úlici.
klyž je vlečka pokryta žlutým prachem, slamou
a jiným pražským smetím (komposice známa)
když vlečka o sobě činí přímo dojem ošklivost
a nad ní se vznáší postava ztepilá, Houpá se
tělo čarovné, září tvář okouzlující — „V protivě,
Fauste, ano v protivě koření všechna krása!“
Všechno tohle patrně pan Saller přehlédl,
když tak neobezřele po letech znova a bez-
ohledně zaútočil na vlečky. Pravda, snadje
otužilejší přirozenosti než byl Náprstek, než
byl Neruda, ale zahrává si přece jen velmi ne-
bezpečně.
Navrhoval kdosi, aby některý obeení starší
ve schůzi navrhl, aby slavná obec trochu častěji
a vydatněji kropila v pražských ulicích, v nichž
zvláště odpoledne a ještě zvláštněji na večer
nejzvláštněji na večer dnů nedělních a svátečníeh
bývá k zadušení zvířeným prachem a vším tím
chvalně známým neřádem pražským; že by kro-
pení to vyhovovalo nejenom šlechetný m intencím
městského fysika pana dra. Záhoře, tak pečlivého
o zdraví pražských obyvatel, ale že by se pak
přece jen dámy ve své zuřivosti vlečkové umí
nily, když by drahé, obětavými manžely vy
mozolené látky plouhaly blahodárným mokrem
pražské dlažby.
Šavel Pavel
Faust
Saller
Náprstek
Neruda
Záhoř
9
article
Směšná, dětinská naivnost! Neštítí-li se dámy
vymetati všechen ten suchý nebo hustý neřád,
všechen trus psí a koňský a věci ještě horšía
vše to nositi na hedvábném a jiném podsazení
do svých domáeností a salonů — kterak by se
štítily čisté vody nebo trochy bláta, kteréž neni
ze všeho nejhorší?
A kdosi jiný navrhoval, aby v příčině vleček
vydáno bylo nařízení ne magistrátem, poněvadž
respekt k samosprávě naší je velmi truch-
livě znám, ale policií.
Věc teprv k smíchu.
Magistrátních nařízení neposloucháme.
pravda. Nebo nanejvýš jen v první chvíli. Vzpo-
meňme si, kterak asi před dvacíti nebo patnácti
lety — ani nepamatuji, za kterého to bylo pana
purkmistra — nařídil slavný magistrát po usne-
sení městské rady a sboru, aby byly odstraněny
všechny ony nehezké praporečkové a korouhvi-
čkové tabulky vývěsné na domech, vyčnívající
do ulic, nad každým krámem, kde jaký, u každých
vrat, kde jaká. Aby měl pádný důvod, uvedl
tehda slavný magistrát — neho snad hned
městská rada — že ty tabulky překážejí vol-
nému proudění vzduchu. Byl to důvod trochu
kémický. Jen se račte při větru podívat, jak mu
žádná ta ohyzdná tabulka nepřekáží. Stačilo říci
že je to prostě škaredé, nastrkati do ulic tako-
vých netvárných, menších a větších kusů plechu,
všelijak křiklavě popsaných a hanebně pomalo-
vaných, podobných obrovským klapkám na oči.
Směšná
10
article
Skutečně tabulky na několik let zmizely. Ale
pražský občan zná svůj magistrát. Po několik
letech odvážil se prvý, pak druhý, pak třeti člověk
vystrčiti znova kus plechu do uliee nad svým
krámem — a račte se podívat, máte jich zas
plnou Prahu. Magistrátní zákaz vykonal kdysi
jako mouřenín svoji povinnost a teď klidně od-
počívá v archivu jiných zákazů a příkazů.
Policejní zákazy?
Neruda napsal ve feuilletoně ze dne 29.
listopadu 1884;
„Sypání (totiž chodníků pískem) patří mezi
„policejní rozkazy“ — a neplnit policejní roz-
kazy, to je pražský „sport“, který si nedáme vzít!
Co jsem řekl na „tomto místě“, když nastoupil
nynější policejní ředitel náš a všechny noviny
chválily jeho přisnost? Řekl jsem: „Taková
přísnost je tuze hezká věc — ale to je to, že
my neposlechnem. Ne a ne — uvidíte, pane ře-
diteli, promluvíme si o tom za nějaký čas znovu.“
Nu — a? A dnes jezdíme se zapovězenými dět-
skými vozíky po chodnicích jako dřiv, věšíme
tabulky a stínidla před krámy nízko jako dřív,
(ejhle, pane Sallere!) nesypeme chodníky jako
dřív, prodáváme pobité a pochytané zpěvné ptáky
na trhu jako dřív, nestaráme se vůbec ani o je-
diný policejní zákaz jako dřiv — o jé, my se
nedáme, my máme ukrutnou mravní sílu!“. ..
Saller
Praha
11
article
Dvaeet let uplynulo, a všechno to je pravda
jako před dvacíti lety. Arci, policejní ředitelé se
střídají, a kde pak má každý času, aby se staral
o všechny dřívější zákazy a rozkazy. Jsou jiné
starosti. Je dosti starosti, aby se v plné harmonii
konaly všeliké strakaté nedělní průvody na větší
zdobu Prahy a na pohodlí promenujíeího obyva-
telstva domácího i cizích hostí.
Taky kdysi před dvacíti nebo již před třiceti
lety byl vydán policejní zákaz, týkající se přivá-
dění psů do hostinců, kaváren a jiných veřej-
ných místností. A skutečně, po nějaký čas ne-
bylo psů ve veřejných lokálech vidět. Ale zákaz
zastárl, papír sežloutl, a již zas po léta máte
potěšení, že si majetníci psů vodí svoje nezbytné
čtvernožce do hostinců, vináren a kaváren. Ho-
stinští krčí rameny, je prý zle o hosty, jen když
přijdou třeba se psy.
Ale ta radost, když se tak v jednom lokále
sejdou dva nebo tři a pojednou mezi nimi vznikne
řev a rvačka pod stoly a vám právě pod nohami.
Ale jak již byl napsal Neruda;
„— neplnit policejní rozkazy, to je pražsk
sport. ..
Neruda
Praha
12
article
Třinácté vítězství Orla.
Třinácté vítězství Orla.
Sienská povídka. Napsal Jan Havlasa.
Onoho srpnového dopoledne, kdy na hlav-
ním náměstí sienském byla třetí a poslední
zkouška k závodům o Palio, takové vedro na-
plňovalo vzdůch už od dováté hodiny a činilo
jej téměř nedýchatelným, že do desáté hodiny,
kdy první pokřik se ozval na uvítání pěti
jezdců, bylo odneseno ze zástupů již osm
omdlevších lidi, až na jednoho staršího mě-
šťana, vesměs vesničanek z okolí Sieny, zvláště
z vrchů Chiautských, jak poznat bylo možno dle
kroje.
Potom, když jezdci, ustrojení ovšem jen
všedně a ničím se navzájem nelišíce, chystali
se k jízdě o závod po upěchované dráze, ve-
doucí kolem dokola náměstí, bylo v davech už
k zadusení, ale v těch okamžicích nikdo toho
nedbal. Na tribunách vše vstávalo, druh druha
kktem strkal, každý vyrážel výkřiky, zabarvené
dle toho, k jaké contradě městské (okresu) ná-
ležel, anebo, jako u contadinů (sedláků), kte-
rému jezdci přál vítězství zkoušky. A zraky
všech obracely se ke kapli pod ohromnou, bílou
věží Obecního Paláce, kde městský pořadatel
stál před řadou vzpínajících se koní s jezdee
Havlasa
Siena
13
article
pěti contrad: Žirafy, Orla, Husy, jež jest nej-
slavnější, Želvy, jejíž jméno znova rostlo v po
sledních létech a Pardála.
— Avanti — křičeli ti nejbližší. Lidé, kteř
nebyli přímo ze Sieny, horlivě vyptávali se
který jezdec patří ke které contradě, někde se
o to přeli, jinde tázaný hrubě odbýval tazatele
ale na konec, jakoby pojednou všem hlas v hrdle
se zarazil, všichni zmlkli a oči všech visely na-
pjatě na řadě pěti jezdců. A právě v té poslední
chvíli otevřelo se levé krajní okno v prvním
patře starobylého paláce Sansedoni, jehož cim-
buří i věž zdály se hořet ve sluneční záři. Nikdo
si nevšiml dívčí hlavy, objevivší se pod nadzdvi-
ženou žaluzií, jediný jezdec contrady Aquila
(Orel), mladý Achille Papi, máloz námý po mě-
stě, a poněvadž příštího dne měl jeti v závod po-
prvé, dosud bez přízviska. Ačkoliv byl svrcho
vaný čas, upnout pozornost na koně a na dráhu
ve chvíli, v níž mysli ostatních čtyř jezdců byly
připoutány jen k očekávání, kdy zabouří bubny
na povel k jízdě, ve chvíli, kdy celé náměstí se
chvělo v horečném napjetí — v té chvíli on
ještě se otočil a spatřiv onu dívčí hlavičku, ne-
pozorovatelně se usmál.
Hus
Achilles
Siena
Žirafa
Sansedoň
Aquila
14
article
V tom okamžení zabouřily bubny a koně
vyrazili ku předu. Jezdec dell' Oca (Husy) byl
o nepatrný zlomek okamžiku při prvním skoku
před jezdcem della Giraffa, jemuž se vždy všech
ostatních šestnáct contrad posmívalo. Tartuchino
(jezdec Zelvy) a Pauterino byli o poznání za
nimi, poslední Aquilino, Achille Papi.
Bouře výkřiků rozpoutala se po piazze
Ochiaiů (lidí z contrady Husy) bylo na náměsti
nejvíce, poněvadž l'Oca jest contrada nejlido-
vější a jedna z největších. K nim přidali se lidé
venkovští, a tak slyšet bylo jen pobízení jezdee
Husy:
— Urrá, avanti, Beppino, bravo!
Neboť on jmenoval se Josef, a přezýván byl
všeobecně zdrobnělým svým křestným jménem,
Achille Papi letěl o závod před zraky tisíců
poprvé.
V prvním čivrtkruhu byl poslední.
Krví podlily se mu zraky, zaťal zuby do
rtů i napjal všechno své umění a všechny
své síly.
— Bravo, Aquilino — posměšně křikl
kdosi, a on v tom moři hlasů zachytil onen vý-
směch jako ve snách.
V půlkole byl současně s Pauterinem.
Zatím pobízení Ochiaja přehlušeno bylo na
chvíli pochvalou Tartuchina. Želva zápasila
hned v prvním kole o prvenství s Husou.
Na konci prvního kola však Achille Pap
neslyšel už ničeho.
dell Oc
Hus
Aquilino
Achilles
Urrat
Josef
Bravo
15
article
Tisícihlavé davy, moře výkřiků, paláce ko-
lem dokola, žlutá cesta pod nohama koně, jako
hříva — vše splývalo v nejasnou směsíci v jeho
smyslech. A z té směsice vynořovala se dívč
tvář, na níž četl pohrdavý úsměšek.
— Ach, quello Aqjuilino — —
Na konci druhého kola byl před Giraffinem
stíhaným od davů posměšnými výkřiky, i před
Pauterinem.
Ala on toho neviděl.
Ani onoho orkánu hlasů neslyšel, když
předhonil i Tartuchina.
Až u provazu, u cíle na konci třetího kola
se probral ze svého omámení a vzrušení, když
naskákali Aquilinové do dráhy a zachytili s ra
dostným jásotem jeho koně.
— Secondo, secondo —
Byl druhý, hned za jezdcem Husy.
Zdálo se mu to být skoro neuvěřitelným.
Dříve než první slovo promluvil k jásajícím
Aquilinům, podival se k oknu paláce Sansedoni
Avšak oné hlavy už tam nebylo.
Toho večera Achille Papi bloudil po městě
jako slepý.
Dopoledne, ba ještě po polední byl stále
obléhán Aquiliny, lidmi svojí contrady, oslavo-
ván, a mnoho bylo mu slibováno, získá-li svému
ckresu slávy, které se mu nedostalo už p
třiadvacet let: vítězství v Paliu.
Al
Achilles
16
article
Aquila byla z contrad, nejméně proslave
ných. V hrách, zavedených v Sieně roku 1309
měla účastenství jako jedna z hlavních šestnáct
contrad. Když po hrách s věží, Bufalatách (s bý
kem) a Asinatách (s osly) r. 1692 zavedeny byly
závody na koních o Palio, což přetvořeno z latin-
ského Pallium a znamená vítěznou korouhev
s marianským obrazem — Aquila nebyla v počtu
contrad, majících právo poslati na závody svého
jezdce. Teprve roku 1718 Aquila přihlásila se
poprvé k závodům, avšak některé contrady proti
tomu ohlásily odpor, tak že na konec Palio byl
znemožněno. V onen čas byly už závody o Palio
dvakráte do roka, totiž 2. července a 16. srpna.
Na první Palio r. 1719 „L'Aquila, jak zní měst-
ské zápisy: „shledána byvši pravou a skutečnou
Contradou, mohla se účastniti závodů zároven
s Housenkou, Hlemýžděm, Drakem, Žiraffou,
Vlčicí, Beraném, Mušlí, Husou, Vlnou, Pardá-
lem, Lesem, Dikobrazem, Želvou a Věží. Z ví-
tězil Orel, L'Aquila.“ Počátek byl tedy
slibný a slavný: vítězství. Ale 16. srpna zvítě-
zíl už Hlemýžď a přištího roku při závodec
všech sedmnácti contrad Housenka. A tak šlo t
dále: tu zvítězila ta contrada, zas ona, a Aquil
zůstávala v pozadí. Až zase r. 1749, kdy po 3
létech usmála se na Orla štěstěna. Potom
r. 1770 a 1773. Pak r. 1796 a 1797, což vy-
neslo onomu vítězi věčné jméno mezi Aquiliny.
Asinaty
Palio
Siena
Vlčice
Počátky
17
article
Ale potom třicet let byla přestávka. Aquila byla
se šesti svými Palii jedna z nejslabších contrad.
Konečně čtyři vítězství za sebou na chvíli je-
jímu jménu dodala trochu vážnosti. Deset roků
potom přibylo jedenácté. Po veliké pause dva-
nácté. A teď třiadvacet let nic, nie, nic — —
Achille Papi byl tedy nadějí celé contrady
její chloubou. Neboť jsa na zkoušce druhým a jen
o nepatrný kousek, o hlavu koňskou za vítězem.
mohl velmi lehko při hlavních závodech být
prvním. Té slávy! Aquila konečně zas jednou
by odnášela do svého okresního domu Palio.
Třinácté vítězství — —
Kdosi přišel na to, že ve slavném vítězství
Sieny nad Florencií r. 1260 u Monteaperta vy-
znamenal se též jakýsi Achille z contrady Orla,
že mu bylo vyznamenání veřejně uděleno o
podesty. I to dodalo jménu Achilla Papiho zvuč-
nosti a sesílilo naděje Aquilinů v jeho vítězství.
Přes všechen svůj zápal pro čest a slávu
contrady a přes všechnu svou radost z vážnosti,
jíž náhle nabyl nejen ve své contradě, ale v celé
Sieně, Achille Papi byl rád, když vypletl se
z toho hluku a ruchu. A když večer zmírnil zár
Achilles
Achilles Papi
Monteapert
Siena
Siena nad Florencie
19
article
dne pod blankytnou oblohou, Achille opatrně
proploužil se úzkými ulicemi svojí contrady,
oddechl si teprve na hlavní třídě, jakoby
byl unikl nějakému vážnému nebezpečenství.
Úzké prostory třídy, stísněné ještě v středo-
věku velebou paláců s cimbuřím a věžemi, pře-
plněné davy lidstva, zalité září nesčíslných svě-
tel, staly se mu brzo nepohodlnými. Vyšel tedy
do sadů na promenádu „alla Liza“, kde byl kon-
cert a procházely se tisíce. Několik Aquilinů
se k němu hnalo, sotva se přiblížil ku pomníku
Garibaldiovu, v jehož sousedštví bylo místo pro
kapelu. Jen stěží se jim ztratil s dohledu, a za-
šel si až na městské bašty, kde cítil se bezpeč-
nějším.
Skloněn nad propastí, otvírající se pod
rampou hradeb, díval se do kraje, ozářeného
jasem hvězdnaté noci, naslouchal vzdálenému
šumu hudby a lidstva, chvílemi zvrátil hlavu
k městu, na pahorku se tísnícímu a vrhajícímu
světelné reflexy k obloze, a snil, snil o slávě
jež mohla by mu padnout v klín zejtra — —
Dnes byl druhý, hned za jezdcem Husy, za
tak slavným jezdcem. Nebýt onoho zpozdění
při výjezdu, snad býval by dokonce prvním. T
pro ni se zpozdil — —
A ona viděla jeho zápas, viděla i jeho vi-
tězství. Upamatovala se? A všimla si snad i pří
činy, pro niž se zpozdil?
Tolik lidí se ho dnes už ptalo, proč se
v onen poslední okamžik otočil. Před očima ti-
síců se obrátil po jejím okně. Nikdo nevěděl, že
se podíval k ní. Ani ona nevěděla — nemohln
vidět jeho zapálených zraků — —
A když po skončení „zkoušky“ otočil se
k oknu, ona už tam nebyla.
Což neviděla-li ani jeho úspěchu?
Achilles
Liza
20
article
Což je-li jí tím, čím kdokoli z ostatniel
jezdeů, ba i snad ještě méně?
Snad se ani už nepamatuje —
Měl těžkou hlavu z těch myšlenek Achille
Papi — ale bylo mu i sladko při nich. Nebot
vždy znova rozpomínal se na minulost.
Jeho otec dostal se asi rok po jeho narozen
do paláce Sausedoni jako štolba. Tak stalo se, že
v deseti letech malý Achille přišel do styků s šesti-
letou kněžnou Armidou, k níž volán býval, aby
ji bavil, a kterou o tři roky později vozíval na
malém vozíku se žlutavým ponnym za město
k Certose, za Monte Oliveto, k Osservanze i jinam
do okolí. Jako devítiletou vytáhl kněžnu Armidu
z Fontebrandy, kam vylezši z kočárku šla se po-
dívat k dětem, hrajícím si s lodičkami na vodě
slavné studny a kam nešťastnou náhodou spadla.
Jako dvanáctiletou učil kněžnu jezditi na kon
a byl s ní jako štolba na jejích vyjíždkách za
město. Kdysi zadržel jí splašeného koně a za-
chránil ji tak od pádu. Armida měla jej dětinsky
ráda, on ponenáhlu měl ji rád i jinak, než jako
dítě. Když bylo mu sedmnáct a Armidě čirnáct,
otec jeho šel do výslužby, schromiv se při za-
držování splašených koní a zařídil si ve své
contradě obchod se zelinami a s vínem, i vinárnu.
Achille, jediný jeho syn, rozumí se, šel s ním.
Když naposled jel s kněžnou Armidou za město
byl nápadně zamlklý. „Proč jsi tak smutný.
Achilles
Sausedoni
Armida
Certosa
Monte Oliveto
Fontebranda
21
article
Achille?“ ptala se ho kněžna, ač dobře věděla
příčinu jeho mlčení. Achille neodpovídal. „Udě-
lala jsem ti něco?“ dorážela naň a srovnala
krok svého koně s jeho koněm, dříve se ohléd-
nuvši, zda nikdo není na blízku. Ale bylo všude
kolem pusto, cypříše a víno voněly, všechn
kvetlo, oranže byly po prvních plodech a chystaly
se k novému květu, cikády zpívaly a vzduch te-
telil se pod letním žárem slunečním. — „Neudě-
lala, jasnosti“ zavrtěl Achille hlavou, ale nepo-
díval se na ni. Čtrnáctiletá koketka, jež snila už
nad románovými láskami, trochu si chtěla zahrát,
trochu ji to dojalo, a potom skutečně ho měl
ráda. — „Je ti lito, že odcháziš s otcem?“ přímo
tedy uhodila naň, když mlčel. Podíval se na ni
litostivě a zase schýlil hlavu na prsa, slova ne-
promluviv. Teprve za chvíli popohnal koně, tak
že se ocitl před ní. Jen to zaslechla: „A budeaž
do smrti.“ — „Achille!“ zavolala za ním.
Achilles
22
article
„Achille!“ — Ale on zryehlil jízdu. — „Pove-
rino,“ řekla si principessa, „chudáček!“ —A
pobodnuvši koně, dostihla ho. — „Což muži do-
vedou také plakat?“ řekla půl vyčítavě, půl udi-
veně, trochu i posměšně, vidouc slzy v jeho
řasách. Ale hned ji to zamrzelo. Trhl sebou a ve
tvářích mu hněvivě zahrálo. Vzala ho konejšivě
za ruku. „Achille, Achilluecio mio,“ ztíšila hla
a stiskla mu ruku. Byli v husté aleji, kolem dokol
nebylo živé duše. Jen cikády slyšel Achille a po-
tom ten něžný, hladivý, sladký hlas: „Achilluceio
mio!“ Rudý nach mu vyskočil na tvářích. „Prin-
cipessa — —“ vydralo se mu z úst. Ona se na-
klonila k němu a vydechla nu do tváře: „Pro
ne Armida?“ Zachvěl se. Koně šli už docela
pomalu, těsně při sobě, tak že obě kolena jeji
třela se o jeho nohu. „Principessa — —“ znovu
se pokusil něco promluviti. Ale ona jej přerušila
hlasem půl gášnivě rozkazujíeím, zpola lichotivě
prosebným: „Řekni: Armida!“ — V jeho očích
zahořel oheň. Podival se na ni. 1 v jejích hořelo.
Achilles
Armida
Kona
Achilluecio mio
Achilluceio mio
23
article
Zraky ve zracích, oba mlčeli. Tiše opakovala ko-
nečně ona: „Achille, pověz Armida!“ — A tu
on už nemohl se déle zdržeti, a omámen, po-
pleten, roznícen, vykřikl: „Armida mia!“ A sirh-
nuv ji k sobě neočekávaným pohybem, políbilji
třikráte na rty, dosud nikdy tak nelíbané. Po
ckamžik bezvládně, s očima přivřenýma spočívala
v jeho náručí. Koně se zastavili — „Armida!“
zašeptal Achille. A tehdy trhla sebou, pootevřela
oči a tiše, něžně se mu vyprostivši z náruči, na-
rovnala šaly, v tvářích všecka rudá, otočila koně,
a beze slova předjela. Achille jel za ní, vždy ješte
jako ve snách, s očíma lehce vypoulenýma, bledý
ba skoro ssinalý. Dojel k ní na bok a viděl:
zbledla, nebyla už rudá, spíše chorobně popelavá
byla v tvářích, až se lekl. — „Principessa —
vykřikl tlumeně a přiraziv koně k jejímu, sehnul
se a políbil jí ruku. „Co se stalo?“ — Neodpo-
věděla. Bledá, jakoby choroba se jí byla náhle
zmocnila, jediného slova nepromluvivši, ani
jednou naň nepohlédnuvši, dojela do města. Ani
en již nepromluvil. Mlčel, trpěl. Přištího dne
byla nemoena. Věděl o tom, volán byl lékař. Tr
dny po tom odcházeli s otcem. „Toto od Armidy
na památku, za to, že jsi ji dvakráte zachránil!““
řekl mu kníže na rozehodnou a dal mu zlatý
prsten. A to bylo poslední, v čem promluvila
Armida. Když se uzdravila, odvezli ji kamsi do
lázní, prý na Rivieru. Pak byla tři roky v Paříži.
Achilles
Armida
mia
Riviera
Paříž
24
article
Potom byla s otcem na cestách ve Španělsku
a konečně dva roky v Německu. Tohoto roku se
vrátila domů, před týdnem se vrátila, Achille viděl
ji třikráte, dnes po čtvrté. Krásná je, bože, jako
Madonna. Bílé tváře jak mramor, rty rudě čer-
vené, v nich úbělové zuby, ty černé lasy, ty zá-
řivé oči, ta postava, ta šíje, které se z daleka
obdivoval v divadle „alla Liza“, ta ňadra. Ma-
donna — a tu on před šesti léty líbal. Ona mu
říkala: Achilluecio mio. — Pověz mi Armida!
Achilles
Madonna
Liza
Armida
Španělsko
Německo
Ma
Achilluecio mio
25
article
— A potom prsten. Šest roků — —
Nad městem rozzářila se jako rudá pochoden
věž Obecního Paláce. Byla to slavnostní illumi-
nace, zvyklá před Paliem. Vznesl k ní oči, ne-
uvědoměle — až po chvíli rozeznal cimbuří na
věži, zvon. Vzpomněl si, jak to vykládal malé
Armidě. Tu věž že vystavěli už dávno, z ka-
mene, velikou, a tam nahoře že je zvon — —
Vzpomene někdy ta dnešní Armida na to
všechno?
Jak si s ní hrával. Jak ji vozil. Jak ji v-
táhl z Fontebrandy. Jak ji učil jezditi na koni.
Jak ji vyprovázel. Jak jí zachytil koně. Jak jí
řekl: Armida — a jak ji líbal — —
Principessa Armida!
A tu pocitil Achille, že by život za to do-
vedl dáti, kdyby jen odlesk onoho, co bylo, aspoň
na chvíli se ještě někdy vrátil. — kdyby ta po-
hádka minulosti jen na okamžik ještě ožila —
a touha mu vešla do srdce, aby jméno jeho stalo
se slavným pro zejtřejší vítězství v Paliu k vůli
ní, k vůli Armidě. Aby znova se rozpamatovala
na onoho, který asi vybledl už v její paměti za
ta léta, kdy byla v cizině a víděla tolik nových
a krásných věcí a setkala se s tolika krásnými,
velikými a jí hodnými muži — — z nichž však
snad nikdo nemiloval ji tak, jako on, pouhý syn
vinárníka z contrady Aquila —-
Den Palia minul v slavnostních průvodech
městem. Contrady defilovaly před domy svých
kapitánů, s nichž vlály prapory centrad. Hudby
zněly městem, všechno vřelo a vířilo, všude ne-
trpělivě čekalo se už na večer.
Armida
Achilles
Contrady
26
article
Už od pěti hodin odpoledne bylo náměstí
tak plno kolem dokola i ve středu, ve všech
oknech, na všech balkonech, na všech střechách
za cimbuřím, na všech věžích, že úzko bylo z po-
myšlení, co očí upírati se bude v jedna místa,
co hrdel bude křičeti v okamžité šílenosti
vzruchu, co hlav bude třeštit rozčilením. Piazza
podobá se jindy kotlu, jehož obruba jest styliso-
vána středověkým slohem. Ale v těch okamžicích
byla to skutečně piazza oné středověké, podivu-
hodné Sieny. Sta praporů vlálo. A když vešel za
ohlušujícího jásotu lidu na náměstí průvod všech
sedmnácti contrad ve svých krojích a se svými
barvami, kus dávné minulosti rozlil se prostorami
náměstí. Contrada za contradou při slavnostní
hudbě zastavovala se před tribunou soudců. Pra-
porečníci metali do výše korouhve, chytali je po-
divnými pohyby, proplétali mezi nohami, vrhali
za tělem a chytali zase rukou pod nohou prostr-
čenou, zase jimi mávali jaksi velmi půvabně
a nestopovatelně — vše se jen mihalo. Dav oka-
mžik za okamžikem stával se vášnivějším ve
svém nadšení a vzrušení.
Piazza
27
article
Až konečně průvod došel kolem dokolaa
postavil se pod Obecním Palácem ve skupinu,
po šesté hodině vjeli za hromové bouře na piazzu
jezdci devíti contrad, jež účastnily se tentokráte
závodů: Husy, Housenky, Žirafy, Berana, Jedno-
rožce, Želvy, Pardala, Orla a- Sovy. Každý- jezdee
byl v barvách a v kroji svého okresu, jediný
Aquilino, Achille Papi, měl místo obvyklé če-
píčky jezdecké čapku kroje. Dle barvy své con-
trady oděn byl žlutě, pronikavě, krásně žlutě,
s pasem blankytným, a ovrubu na čapce měl ru-
dou, péro bílé, černě pruhované.
— Chi č? Kdo je to? — slyšel, sotva vjeli.
Cítil, že poutá pozornost, a to působilo mu pocit
štěstí. Věděl tak, že snad i její pozornost bude
k němu upoutána. — Kdo je to, zeptá se —a
řekne se jí: Achille Papi z Orla. — Co, Achille?
— vykřikne ona a zardí se, ano, dojista s
zardí — —
Achille ani nevěděl, jak sličně vypadal. Po-
stava jeho seděla na bílém koni jako z kovu
ulitá. Mlěkké, černé vlasy vlnily se mu pod rudou
obrubou čapky nad žlutým šatem. Přilébající,
krátké nohavice, pod nimiž rděly se pod kolenem
podvazky, těsné pučochy a černé střevíce, nad
kotníky spjaté několika pásky a jako k noze při-
kované — a to vše libilo se davu, jenž naň licho-
tivě pokřikoval.
Ale Achile to vše slyšel i neslyšel. Slyšel,
pokud šlo o to, že se bude snad libit i jí —
neslyšel, pokud šlo o zálibu těch davů. Co jemu
bylo po stech čarovných očí, nyní toužebně ho
stíhajících? Jen po jedněch toužil — —
Zachvěl se:
Objevila se v okně — —
Sama, krásná jako Madonna, nedostižná.
Hus
Beran
Sova
Aquilino
Achilles
Achiles
Sam
Madonna
Žirafa
obecní palác
Company
28
article
Stanuli v řadě pod tribunou soudců. Přes
náměstí naproti byl Obecní Palác. V rovném
směru naproti byl palác Sansedoni, okno, Ar-
mida — —
— Achilluecio mio — sladce zahrálo mu ve
sluchu a touha, zvílězit nikoli před těmi tisíci,
ale před ní, před Armidou, vzedmula mu prsa.
Hukot vlnil se piazzou, takřka dech roze-
chvěných, rozrušených tisíců třásl se dusným
ovzduším.
Koně se vzpínali před provazem, který je
dělil od okamžiku, kdy začne se zápas o Palio.
Poprvé rozbouřily se bubny.
Achille stál mezi Husou a Sovou.
— Madonna mia — šeptal si, hledě úkosmo
na obličej Ochiaia, starého jezdce z pěti vítěz-
stvími, a cítě, že mu krev stydne v těle.
Podruhé zabouřily bubny.
Ticho lehlo na piazzu, děsné ticho.
Zdálo se, že nikdo nedýchá.
— Madonna mia — zašeptal Achille po-
druhé, a myslil teď jinou Madonnu, tu v okně pa-
láce Sansedoni. Jen zvítězit! A cítil, že žár mu
rozpaluje tělo, dravý žár.
A těsně před okamžikem, než po třetí
ozvaly se bubny, v okně u Armidy se objevil ja-
kýsi mladý muž. Položil se vedle ní do okna,
rukou ovinuv její pás. Snad snoubenec — mihlo
se Achillovi hlavou a bolest, strašná bolest za-
ryla se mu do srdce i rozlila celou duší.
Avšak více už přemýšlet nemohl.
Rachot bubnů vpadl mu do toho a provaz
klesl k zemi.
Zaskřípal zuby
— A přece zvítězím — zahučelo m
hlavou.
Sansedoni
Armida
Achilles
Sova
mia
Madonna
Ara
Ochiaia