1
masthead
10. ledna 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
V černé hodince.
V černé hodince.
V kanceláři stmívalo se pomalu. Bylo sice
v půli ledna teprv, ale již bylo patrno, že se den
znenáhla natahuje. A dnes, poněvadž venku le-
želo na loket sněhu a obloha byla čista, trval den
o hezkou chvíli déle než včera. Všechno, čim
byla obloha po neděle tíhotna, spadlo v noci,
vyčistilo se.
„Abychom rozsvítili, pane Vejmolo?“ ozval
se starý koncipa Netřesk od svého stolku, v jehož
truhlíku se již hodinu hrabal, přebíraje se ve
starých papírech, načatých konceptech, uvále-
ných dopisech soukromých, obálkách a podob-
ném braku, jakého se v každé staré kanceláři
a v každém šuplíku hojně najde. Trhal na drobné
kousky ty archy a půlarchy, dávno nepotřebné,
a házel smeť do velikého koše na papír po pravé
straně stolu. „Hned, hned, pane doktore,“ od-
povídal pomaloučku pan Vejmola, „juž protahuju
cylindry.
Říkal koncipovi „pane doktore“, ale byl to
jenom čestný doktorát. Netřesk byl starý kan-
didát, který kdysi před pětadvacíti lety klopýt
hned o první rigorosum a již se na ně nikdy ne-
rozběhl. Ani ho netrápilo, že se nedostal k cíli.
jejž mu byl starostlivý nebožtík otec v dáli vy-
tyčil. Byl takhle docela spokojen se svým sta-
vem, díval se na celý svůj život a na zmařené
naděje dokonale flegmaticky. A jeho chef,
doktor Čamrda, byl taky spokojen. Aspoň mu
koncipa neuteče, říkával si. Nebo čert každého
bere, sotva si svoji sedmiletou praxi po dokto-
rátě odsedí. Už už aby složil advokátni zkoušku
s jen už aby otevřel kancelář vlastní. A časy
nejsou podle toho.
Vejmola
6
article
„Tak je protáhněte,“ pane řediteli,“ řek
díně Netřesk.
„Pane řediteli“ bylo odsluhou za „pan
doklora“. Vejmola totiž byl skutečně ředitelem
advokátní kanceláře Čamrdovy. Byl to jeho
úřední titul. Pocházel arci z dob, kdy se v kance-
láři Čamrdově hemžívalo sedm, osm lidí u stolů,
koncipů i mundantů. Tehda bylo skutečně třeb
nějakého nadřízeného. Léta však míjela, perso-
nál se tenčil, každý koncipient, který od Čamrdy
odeházel — zřizuje vlastní kancelář — odloudil
mu něco klientů, a doktor Čamrda se ani ne-
zlobil. Stárl, pružnosti ubývalo, a tak zachoval
si něco klientů setrvačných, kteří sestárli s ním
zároveň. Stačilo mu to. Hospodařil dobře za mla-
dých let, a plody práce té byly dobře uschovány
v ohnivzdorné v bezpečných papírech. Byl by
se poděkoval, aby někdejší ten shon tak začal
na novo. Byli by se poděkovali všichni tři
Čamrda, Netřesk, Vejmola. Počítali dohromady
asi stopětašedesát let, měli odtancováno, jaksi
říkávali.
Odpolední práce páně Vejmolova záležela
skoro jen v tom protahování cylindrů k lampám.
Sotva se tak trochu ulebedil u stolů a zahřál údy
vytáhl ze šuplíku starý kus flanelu, odšoural se
k oknu, dýchal na cylindry i do nich, otíral i pro-
tahoval, nacpávaje flanel dovnitř zbytkem zlo-
mené hůlky, a díval se při tom do ulice. Byla
to práce, při které očí nenamáhal. Kancelářské
věci bývaly vyřízeny již dopůldne, a někdy měli
co dělat, aby jim tak stačily až do dvanácté.
Vejmola
Vejmolův
Čamrdův
7
article
Doktor Čamrda sám sotva se odpoledne v kance-
láři okázal. Bydlí ve druhém patře, přijde-li ná-
hodou někdo, kdo by si přál jen chefa, skoč
pro něj pan Vejmola. To však málokdy se stá-
Hodinu již cídil ředitel Vejmola cylindrya
skoro soudil, že jsou čisty dost a že by tedy mohl
rozsvítit. V kanceláři sešeřilo se tak, že jen
bystrozraký člověk v temnotě té byl by rozeznal
dvě postavy, jež tu dýchaly.
Právě se chtěl Vejmola otočit a jít pro sirky
když na ulici zazněl cinkot a chřestot zvonků
a řada sání a povozů hnala se mimo po ujetém
sněhu.
Vejmola vyhlédl zvědavě.
„Heleďme, svatba, pane doktore,“ prones
tónem, jakoby zval Netřeska taky na podívanou
„Jo, jo, masopust! Teď toho bude.-
Líně zdvihl se koncipa a zaraziv ruce do
kapes, přihoupal se k druhému oknu. Zamrkal
pod okuláry, lhostejně sleduje povozy, a zívl.
„Blázni byli, kordy měli!“ řekl opovržlivě
„Co z toho mají!
„No, proč pak!“ namítl Vejmola. „Hezké
je to. Už tenhle večer stojí za něco — veselá
společnost. To je jich! A je to venkovské, kde by
se v Praze vzalo tolik sání. Z nějakého dvorce
u Prahy, jedou si nejspíš k Choděrovi. Panečku,
praskne to pěkných pár desítek. Chtěl bych tak
sedět mezi nimi, ale aby mne neviděli.“
Netřesk rozevřel ústa k nehoráznému ziv-
nutí a tleskaje si dlaní přes ně vyrážel ze sebe
nekonečné: „Va-va-va-va-va!“ Zvonky venku
dozněly, povozy zmizely, Netřesk se vracel ke
stolu.
Vejmola
doktor
Choděra
Zvonek
Praha
Virginie
8
article
Dosedl, zas ruce v kapsách, a natáhinuv pod
stolem nohy, řekl do tmy před sebou
„A když se vám to tak libí, řediteli, povězte
mi, proč jste se sám neoženil?“
Z kouta u druhého okna ozvalo se hluboké
vzdechnutí.
„Jo, já bych byl rád,“ znělo to ze tmy, „ale
nešlo to.
„Proč pak?“
„Inu, pane doktore, existence! Taky mi čer
nedal dobře dělat, zběhl jsem se študií a šel do
kanceláře. No, ani to by nebylo vadilo, co mne
se tejkalo. Kluk jsem byl adret, jak na obrtlíku,
brzo-li pak není známost. A tak jsem si ji
udělal, děvče bylo jako kytka — v Konviktě,
v Konviktě to bylo. No, ani otec by nebyl býval
proti tomu, ale matka — její matka, ta chtěla
mít zetě pod pensí. Kdepak u nás pense, v advo-
kátní kanceláři! Člověk moh' mít každý den vy-
lejvák! Ale ještě bych to byl vychodil, jako se
vydrží servitut — víte, zvyk je velká věc, holk
by byla trochu zastárla, pak by mi ji byli dali.
Tu mi do toho někdo vlez' — vlastní kolega —
arci, pár let už jsme se neviděli — byl u financí,
měl hvězdičku, čáku na pensi. Hned byla matka
do něho celá hre pre, málem že si ho sama ne-
vzala — no, a dceru doma nějak přemluvili,
Nebo čert ví, jestli to bylo jen z trucu. Jednou
jsme se s Boženkou nějak nepohodli — pro ně-
jakou volenku to bylo, šla pro takového šmatlu
aspiranta od železnice — hněvali jsme se. My-
slil jsem si: vyhněváme se, jako vždycky. Takové
hněvy trvají u zamilovaných právě do druhé ne-
děle, kdy zas je nějaká zábava. I toto! Teprv
zak jsem viděl, že si za mne sedl na teplou židl
valo.
Ina
Konvikt
Konvikt
9
article
kolega financ. A už nevstal. Matka ho držela
jak polyp — a Boženka, — inu nic jinak než
z trucu, abych viděl, že nejsem sám — za půl
roku se vzali. Tak jsem to měl odbyté.
Chvilku bylo ticho, načež ze tmy ozval se
hlas Notřeskův;
„A to už jiná holka na světě nebyla? Aspo
jedna?
Zas ozval se z kouta od okna hluboký vzdech
a měkce linulo se z úst neviditelného Vejmoly
„Ne, pane doktore, taková ne! Taky jsem
si s počátku myslil furiantsky: pro jedno kvítí
slunce nesvítí — ale čím dál, pane doktore, tím
více mne to žralo, tím silněji jsem cítil, oč jsem
přišel. Já se pak dověděl, že to bylo skutečně
z trucu. Jo — pozdě bylo. Pro nás oba. A chu
dák, co se pak naplakala!“
„Viděl jste ji?“ zeptal se nedůvěřivě Ne
třesk.
„Ba viděl. Chodili jsme jednou ulicí — ac
by na světě nikdo neviděl, viděl jsem já, poně-
vadž moje srdce rozumělo. Každý její pohle
mně byl čitelný. — Inu, dávno jsme vyhasli oba.
Boženek
Notřeskův
10
article
Teď už se na sebe díváme bez boje a bez po
kušení.“
„Prosím vás, kde pak? Kdy pak?“ ozvalo
se táhle z úst Netřeskových.
„Doma, pane doktore. Každý den.
„Co!“ zvolal teď ku podivu živě Netřesk.
„Paní Kalinová?“
„Paní Kalinová, ba právě. Bylo po desít
letech — už měla pět dětí — potkala mne, upla-
kaná. Ptám se jako starý dobrý známý, co se
stalo. — Muž jí stonal, děti ji stonaly, jedno
umřelo. Zadlužili se. Velkým pánem nebyl. Pod
pensí ano, ale na plechový límec pořáde čeká.
Vyprávěla, jak mají zvláštní pokojík při bytě,
nábytku do něho nakoupili, aby mohli pro-
najmout, vytrhnout se — ještě více se zadlu-
žili. Nikdo nezavadil. Špatná krajina. Chtěl
mít přece pořádného člověka — a hlásili se lidě,
co by tak byli platili čtyry zlatky měsíčně. —
Ani nevím, jak mi to vyjelo z úst, když jsem
řekl: Boženko — kdybych nepřekážel, právě
bych potřeboval byt, moje kvartýrská dostala vý-
pověď. — Popadla mě za ruku — na prvního
jsem se tam stěhoval.“
Kalinová
Boženka
11
article
„Co pak její muž, Kalina?“ otázal se Ne-
„Nic. Ani slova. Vždyť ležel tenkrát na
smrt, nikdo nečekal, že vstane. Sloužili jsme mu
oba, přinášel jsem, co jsem sehnal, vykřísali
jsme ho. A nic mezi námi; chuďas, měl nejdřív
co dělat, aby byl živ, nebo všechno s ním viselo
na vlase. A tak jsme zvykli, že by nám bylc
těžko všem se rozejít. — Teď, teď už je dobře.
Člověk se s životem dohovoří. Ale bývaly na
počátku zápasy. A věřte, pane doktore, když se
na paní Boženku podívám, na její děti, na jej
syny, dcery, a pomyslím: to mohly být moje
děti, věřte mně — — —
Černý kout u okna odmlčel se. Jen po chvi
lince ozvalo se cosi jako škytnutí.
Od stolku Netřeskova zahouklo pojednou
„Ale stakra, teď už přece jen rozsvítit
Kdyby tak čert starého přinesl...
Zašáraly kroky, chrastily prsty v krabičkách
škrtlo to, vyskočila hvězdička, a po chvilce ho-
řely jasnými plameny obě lampy, nad stolem
„doktorovým“ i „ředitelovým“.
Pan Vejmola „tírai červeným kopřivovým
šátkem nos a zajel několikrát i výš, do očí. Zdálo
se, že mu náhlým přechodem ze tmy v trhave
to světlo zčervenaly.
Skoro nestálo za to, že rozsvěceli. Na sta-
rých kyvadlových odbijelo půl šesté — a ve tř
čtvrti na šestou beztoho oba hodí nádobíčkem.
Takové staré, ze zvyku vyšlé kanceláře advo-
kátní jakoby dýchaly už jen životem minulým.
třesk.
Boženek
Vejmola
12
article
Boža a denivka.
Boža a denivka.
Rozmilý Boža stojí tiše u lavičky varhan
(jeho slečna, jež v klášteře hrává na požehnání
vzala si ho s sebou), mhouře překrásná sivá očka
dívá se, jak mezi brvami ohnivé šípy tryskaj
ze světel, planoucích dole v poetickém příšeří
nudí se a stěži zadržuje pláč. Boža je malý stu
dent, se zlatými vlásky, růžovou pusou a v kra-
tičkých kalhotách, který poprvé odejel z vánoč
ních prázdnin tam odtud, kde říká sladce „do-
ma“, zrovna z útulného klína lepé jako anděla
tak půvabně se s nim mazlící maminky, jehož
šatečky dosud vůní svou slabě upomínají na zná-
mě, drahé ovzduší rodných jizeb a v kapsičee
mají něco stříbrných peněz — líto se s nimi roz-
loučit — z otřené juchtové tatínkovy tobolky
Včera a ještě včera, na Nový rok — seděl.
tcu dobou ještě v líbezně teplé jídelně za stolem
dostali jižní ovoce a plněné čokoládové pralinky
Milka rozlila na hedvábné guirlandy, vyšite
v ubruse, červené víno — a ne oknech huste
kvetly libodeché tacety, a na jeřáb u můstku
přiletěly kvíčaly..
Milka
13
article
Nekonečné, tiché litanie monotonně hlahol
v chrámových stínech a Božovi se dobře vzpo
míná. Zdá se mu o jasném údolí, kde ze starého,
mohutně nakupeného stromoví ční povědomy
komín — ach, mílý jejich tovární komin z čer
vených cihel, a pod ním bílé stavení se sma
vými okny; slyší již i čarovné dunění a šplou
nání příkopy, a jak kohouti blízko i z daleka já
sají. — Ale tu nenadále varhany za ním i nad
ním hrozně zahřměly, jakýsi hrubý ruch nastal
na kůře a veta je po vysněném ráji. Klučina
hledí ulekaně, jakoby při zlém dopaden, a tvá-
řičky mu znachověly. Slečna se nějak káravě
naň chlédla; zaťal zoubky do rtů a slzičky mu
vyskočily na řasy-
Jak je tu nevlídno, jak studeno a nepříjemn
temno. A samí cizí lidé vůkol, tak strašně lho-
stejní, anebo zamračení, drsnými hlasy neznámé
sloky zpívají, zvonky tvrdě cinkají u oltáře,
černý mnich tam chodi, a za černými okny
chmuří se těžká obloha — hu, mrazivo! Bo-
žovi se zachtělo, mučivě se mu v té chvíli za-
chtělo krotce se přivinouti k někomu, kdo má
teplé, hebké dlaně a vroucná, chlácholivá slova.
Ale slečna je taková hubená a stará, málomluvná.
Tolik se Božovi zastesklo, že by hlasitě za-
škal a křičel žalostně a úsilovně: „Mamá!
Mamá!“
Dobývá svůj drobný, čistý šáteček, když
v tom se mu těsně před nosíkem zatřepetalo a
na rukáv elegantního paleta usedlo jakési he-
zounké zvířátko, ani muška, ani motýlek, štíhlé
jako vodní šídlo, se síťovitými, jasně zeleným
křídly a se zlatýma očima.
V dělských zorničkách, sličně sivo vrou-
bených, hned se rozsvítilo potěšením, pak slunně
a vlažně zaplavilo něžnou dušinku.
Bož
14
article
Vždyť to je takové zvířátko, jaké doma na
verandě často lze v světlém létě chytit, úzkostně
sebou bijící na pestrých, skleněných tabulích,
a jaké i v prosinci jednou, když zahrady a strán
velice byly zasněženy, Milenka nalezla zkřehlé
a skoro mrtvé na svém talíři, přeplněném cukro-
vím, vedle obrázkových knížek a pozlacené
metly. Papa jmenoval je tenkráte — jmenoval
je — nu, Boža to již zapomněl.
V rmutně cizině, pro něho daleké, Božasi
denivku myslí pozdravem ze zbožňovaného kraje,
kde více a nádhernějších květů se rozvíjí a
hvězdičky hoří slavněji.
S rozkošně napjetím vytaženým jemným
obočím a sešpulenou hubičkou opatrně snímá ji
na miniaturní vlněnou rukavičku, mladým dechem
ji zahřívá a za náhle nastalého velebného ticha,
když kněz dole s monstrancí obrací se k lidu,
na hlas k pohoršení sousedů brouká cosi licho-
tivého.
V pečlivě sevřené pěsti odnáší si pěkný
hmyz z chrámu, nedbá, co slečna, upravujíc mu
kadeře a čapku, domlouvavě k němu hovoři,
všecek rozehřátý na ni roztržitě hledí zářivýma
očkama a líčka se mu živě rumění. Půda n
cestách, zimou zakleta, zvoní jako kov, jedovatý
větřík pálí na ouškách, ale Božovi uvnitř je la-
hodno, jarně.
Po večeři slečna přísně velí učit se. Boža
neochotně a s pohrdavě vzkypělými rtíky otevírá
škaredou, zlou latinskou gramatiku, ale přes ne-
srozumitelné řádky, z nichž ho až bolívá pod
čelem, upřeně se dívá na denivku, bez hnutí
lpící na okraji listu. Jen její tykadla hbitě se
pohybují a veliké zlaté oči divně, duhově se
lesknou. I složené, smaragdové, nesmirně útlé
sítky mají třpytný nádech a každá temnou
skvrnu.
Bož
Boža
zbožňovaný kraj
15
article
Jak se asi ubohé zvířátko dostalo do ko-
stela; a proč jen procitlo uprostřed krutých,
lednových mrazů, když země na sedm zámků je
zamčena; a co si asi teď myslí — o tom Boža
dumá. Slečna tiše něco plete z modrého klubíčka.
hodiny smutně cvakají, a Božovi víčka se za-
vírají neodolatelně. Několikráte z dřímoty pro-
tržen ostrým zavoláním, vždy znova jako zača-
rován v ni upadá, rozeuchaná hlavička opile se
mu sklání a těžce poslez padá na prostřené
na stole ručky.
Boža se honí s matinkou a sestřičkou po
palouku mezi nesčetnými vonnými květinkami
barvy citronové a Mílka jest oblečena jen v te-
nounkou, jasně zelenou, vzadu otevřenou sit
v širých, stinných korunách kaštanů planou
vztyčené cukrové lampičky, a s šumen, jako o
sboru housli, něco se tam rojí a zuřivě na Božu
vyvaluje oči jako zlaté talíře. Ale mamá ho nedá
do náruče ho chytne, zasypává pocely, odnáši do
malované kolébky a houpá, hou-pá — hou-pá ..
To stará panna kladla spící dítě na postýlku
zuby rozvazovala kouzelné tkanice jeho kožeši
nových botek a potom svlékala dlouhé punčošky
Z jitra, ještě za tmy kvapně se probouzej-
do ponurého, sychravého dne, zlatovlásek Bož
denivky už ani nevzpomněl. Beznadějně zabořil
obličej do peřinek a pěkná sivá očka mu zvlhla:
ó, Ježišku, musí zas do školy, připraven není,
bude-li pan professor ve špatné míře —
Slečna vyhrnula mu trochu bělounkou,
krátkou, chlapeckou košilku, poplácela na kypré
tělíčko a řekla:
„Nestydí se, ošklivý? Už si zase v no
cumlal prstíky!“
Vladimír S. Čecl.
Vjsilon.
Boža
Bož
Vladimíra S . Čecl
16
title
Podivahodný souboj páně Jeřt í káv.
pán Jeřt í káva
17
article
Humoreska od F. m.
Humoreska od F. m.
Pan Juříček býval za svých mladých le
neobyčejně švarným chlapíkem, i není divu, že
se stal všude, kdekoli se objevil, předmětem
obzvláštní pozornosti veškerého publika, zejmen
však krásného pohlaví, a to nejen svobodného,
nýbrž i vdaného. Náš hrdina, jehož zrakům ni-
kterak nemohlo uniknouti toto nápadné chování
se ženského světa, věnoval čím dále tím větší
pečí svému zevnějšku, hlavně však krásné
úpravě svého bohatého, černého vlasu s mohut-
ného kníru, v kteréžto záležitosti neopomíjel ča-
stěji podívati se do zrcadla, pilně zkoumaje, aby
snad jeho vlasu a kníru neubylo přirozeného
lesku i barvy.
Na ženění pan Juříček nepomyslil nikdy
Vědělt dobře, že, jakmíle připluje do přístavu
manželského, veškerý interes damského světa
jenž mu tal lichotil a na němž si tak zakládal
nadobro zmizí a on sám že stane se praoby
čejnou, všední osobou. Kromě toho byl by se
životem manželským připravil i o zvláštní zá-
bavu svoji, která mu ovšem nejednou i nějaké
nepříjemnosti způsobovala: pan Juříček totiž
měl z toho nehoráznou radost, když mohl
vzbuditi žárlivost v některém manželi, jehož
drahou polovičku dovedl svým zjevem okouzliti
a na sebe upoutati ...
Ale nie netrvá na světě věčně, ani to mládí.
ani ta krása. A k této trpké zkušenosti musil do-
spěti svým časem i náš Juříček.
Jednoho dne, když tak sedi před zreadlem,
pozoruje k nemalému svému úžasu, že tu i tam
na hlavě, i pod nosem v jeho mohutném, černém
kniru objevují se šedivé vlásky s vousky? Co to?
Tomuhle se musí zabrániti, pokud ještě není
pozdě! Honem došel si do blízké lékárny pro vy
hlášený, neškodný prostředek „Žádný še-
divý vlas více“ a počal pilně dle předpisu
natírati své vlasy a kníry touto zázračnou masti.
Juříček
18
article
Leč, jaké bylo udivení páně Juříčkovo, když
po nějakém čase shledal, že zázračný prostředek
nepomáhá tak rychle, jak se v novinách ohla-
šuje, ba že mu dokonce i šedivých vláskůa
vousků přibylo, může si každý představiti. Za-
hodil v zlosti zbytek mastičky a umínil si, že
bude radikálnějším způsobem šedin svýchse
zbavovati, totiž prostě všecko šedivé vytrhávati.
Této důležité operaci věnoval pravidelně ně-
jakou chvilku vždy v sobotu odpoledne, kdy, po-
staviv se k oknu, počal pečlivě odstraňovati ne-
vítané šediny.
Jednoho dne — byto to též v sobotu od-
poledne — pan Juříček musil svojí operaci věno-
vati poněkud delší čas, poněvadž minulý týden
pro neočekávané překážky nadobro zapomněl
na obvyklé své zaměstnání a nyní shledal, že
těch šedin za čtrnácte dní přibylo nepoměrně
mnoho. Náš hrdina, postavív se k oknu, skoro
celé dvě hodiny u něho setrval a neodstoupil od
něho, pokud poslední šedivý vousek ze svého
kniru neodstranil, neboť na tomto mu více zá-
leželo, než na vlasech, které pod kloboukem
spíše se zakryly.
Druhý den časně ráno zaklepali dva pán
na dvéře příbytku Juřičkova.
„Čím mohu posloužiti?“ tázal se příchozíe
pan Juříček, nabízeje jim s kavalírskou zdvoři-
lostí doutníky.
„Přicházíme od svého přítele Drahoňov
ského.
„Ach, znám toho pána — bydli zde prot
mně; to je ten, co má tu hezkou paničku.
„Tak jest“ — odvětil jeden z obou hostů.
— „Cílem naší cesty jest, abychom vás jménem
pana Drahoňovského vyzvali k rytířské satis
fakci.“
„K rytířské satisfakei?“ — vyhrkl ze sebe
pan Juříček, „ale pánové, vždyť já jsem dosu
neměl to potěšení ani s panem Drahoňovským
ani s jeho paní, ani s kýmkoli z jeho rodiny
následovně nemohl jsem nikoho uraziti . ..
Juříčkův
Juříček
Drahoňovský
Drahoňovská
Drahoňov
19
article
Páni hosté pokrčili rameny.
„Naší úlohou jest, abychom pana Juříčka
vyzvali na souboj; račte se vyjádřiti, zda při
jímáte vyzvání čili nic?.
„Ale prosím za odpuštění, já bych přee
rád věděl, proč?
„Náš přítel nám řekl, že vy příčinu dobře
znáte.
Pan Juříček se zamyslil a úsilovně pře
mýšlel, čím a při jaké příležitosti pana Draho
ňovského urazil neb kdy co špatného o něm řekl
ale nemohl dokonce na nic se upamatovati.
„Pánové! nejsem s to, tu příčinu nalézti.
„Očekáváme odpověď, pane“ — prohlásil
příchozí — „přijímáte-li souboj čili nie.
Pana Juříčka dopálilo toto neodbytné na-
léhání tou měrou, že zlostně odpověděl:
„Je dobře! přijímám to vyzvání, aby pan
Drahoňovský viděl, že má co činiti s pravým
kavalírem. Zejtra se moji sekundanti s vámi
sejdou.““
Pan Juřiček, věren slibu svému, vyvolil si
skutečně sekundanty a odeslal je na příslušné
místo. Hned následujícího dne konal se souboj
v blízkém lesíku a náš hrdina dostal od svéh
soupeře pořádně za vyučenou.
Myslím, že nenalezne se smrtelníka, jenž
by se divil tomu, kterak panu Juříčkovi po celou
tu dobu vrtala mozkem ta nepochopitelná otázka
jakým způsobem a kdy vůbec byl by se dopusti
nějaké urážky proti svému soupeři Drahoňov-
skému, s nímž až do té doby nikdy do nijakého
styku nepřišel, a proč musil dostati nevinně tolik
řádných, ač nikoli vážných a smrtelných ran
šavlí?
Jakmile bylo po souboji, ihned byly ne-
šťastnému Juříčkovi rány sešity a obvázány
načež pan Drahoňovský k němu přistoupil a po
dávaje mu pravici míru, promluvil k němu:
„Milý pane, je mi náramně líto, že tato věe
mezi námi se přihodila. Doufám, že vám te
zajde nadobro chuť, abyste mi po druhé posky
toval příčinu k souboji, teď ale pojďme tamhle
do hostince a občerstveme se řádnou snídaní.
Juříček
Drahoňovská
Drahoňov
20
article
Pan Juříček s největší radostí přijal vele
příjemné vyzvání tohoto druhu, a když přišli do
růžovější nálady, při které si i na bratrstvi při-
pili, obrátil se náš hrdina důvěrně ke svému
ještě nedávnému sokovi a nynějšímu novému
příteli a vloživ mu ruku na rameno, pravil:
„Už je všecko v pořádku, milý příteli, i t
ti odpouštím, že jsi mne tak nepěkně poznamenal
ale jen bych rád věděl, proč jsi mne vlastně vy
zval na souboj?
Drahoňovský, usmívaje se, zakroutil po
vážlivě hlavou
„No, no, jen se nedělej hloupým; toť přec
je nemožná věc, abys to nevěděl.
„Na mou duši, já nemám o tom ani p
tuchy!“
„Byl jsi doma minulou sobotu odpoledne?
„Ovšem, že jsem byl doma.
„Nu, byl-li jsi tedy doma, byl u tebe ješt-
někdo jiný?
„Mimo mne nebylo tam živé duše.
„A kdo pak stál u tvého okna?
„Já jsem tam stál!“
„Nu, a proč pak jsi se tak dlouho odtamuu
nehýbal?
Juříček se začervenal a zmateně odpověděl
„Měl jsem tam co dělatil“
„Nu, tak tedy, drahý kamaráde, to přec
nepopřeš, že tím pánem, jenž toho dne odpoledne
asi dvě hodiny u tvého okna koketoval s moj
ženou a asi dvě hodiny jí hubičky posílal, moh
jsi býti jenom ty.)
Pan Juříček po těchto slovech dal se do tal
nehorázného smíchu, že mu až obvazky na ra-
nách povolily, načež učiniv, pokud ovšem to bylo
možno, vážný obličej, zvolal:
„Míůj bože, tedy i to je urážka ! Tak nevinně
někoho posekati, to je přece trochu mnoho)
Vždyť jsem tvé paní hubičky neposilal, já jsem
si jen vytrhával z kniru šedivé vousky. Sklep
niku! ještě dvě láhve vina na tu legraci!
Juříček
Drahoňovská
21
article
V pasti.
V pasti.
Humoreska. Napsal A. K o zma.
Jsem řemeslem stavitel. Jeden můj starý
dobrý přítel, který jest řemeslem lékař nemoc
duševních, poslal mně nedávno tento dopis:
„Milý příteli! Můj ústav, chvála bohu, těš
se už takové slávě, že již nejsem s to, všem při-
hlášeným nemocným útulku poskytnouti. Musím
stavěti. Buď tedy tak laskav a navštiv mne
v těchto dnech. Přijď dopoledne, abys potom
u mne obědval a abychom si při stole pohovo-
říli o tom, co a jak bychom stavěti měli. Na shle-
danou, těší se tvůj upřímný — atd.
Již třetího dne zazvonil jsem u vrat pěkné
a veselé villy, v níž můj přítel bydlel. Za zelena-
jící se zahradou útulného obydlí lékařova pro-
stírá se zasmušilá budova šílenců.
Před obědem prohledli jsme si zevně všeck
stavení a pozemky, na nichž nám další práce
stavební mají nastati.
Po prohlídce vrátili jsme se do vlídného
příbytku lékařova, kdež něžná hostitelka očeká-
vala nás ke skvostnému obědu.
Mísy a láhve s vínem o překot se vyprazd-
ňovaly a dle toho se nám také jazyky, čím dále,
tím více rozvazovaly.
Tajemné umění mého hostitele zajímalo
mne neobyčejně. A on sám při svém vypravování
velmi dobře vycítil, co by z jeho hojných zkuše-
ností zvláště každého laika zajímati mohlo.
Během další řeči své přešel k tomu, jak je těžká
a mnohé lsti vyžadující věc, dopraviti takové
nešťastníky do blázince.
bůh
22
article
Největší část šílenců, když počíná cítit po-
ruchu svého mozku, děsí se myšlénky, že by
měli přijíti do blázince. Násilí js vždy nemilou,
ba nejednou i nebezpečnou věcí. Lékař nemoci
duševních musí vymýšleti tisíce a tisíce umělých
lstí, aby vlákal nemocné klidnou cestou a zdvo-
řilým způsobem do toho domu, kde přese všecko
pečlivé a odborné ošetřování jest úplné vylečení
přece jen velikou řídkostí.
— Jednoho zubního lékaře, který upadl do
nebezpečného šílenství, nemohla jeho rodina za
žádnou cenu sem dopraviti. Konečně odebra
jsem se k němu sám a velice vážně jsem si mu
stěžoval, že jeden můj pacient trpí hroznými bo-
lestmi zubů. Požádal jsem tedy zubního lékaře,
aby onomu ubožákovi přispěl ku pomoci. Zubni
lékař beze slova sbalil své nástroje — usedli
jsme do kočáru a jeli. Lesť se podařila úplně.
Šílený zubní lékař nalézá se od té doby pod bez-
pečným dohledem a v náležitém ošetřování.
— Šileného advokáta přivábil jsem do
blázince tím způsobem, že jsem si ho povolal
za účelem zastupování ve svém procesu; kněze
pak dostal jsem v ošetřování, že jsem mu
vzkázal, aby ke mně přišel za příčinou udělení
posledního pomazání.
— Ter mtette, pomyslil jsem si, — když
můj přítel vypravoval o svých obratných lapa-
dlech — stavitele jistě sem láká pod záminkou,
že jim chce svěřiti stavbu. Konečně jsem si
rukou přejel hlavu a potěšoval sama sebe, že
já dokonce nejsem blázen a že jsem přišel sem
jen za účelem stavby.
— Ani by's nevěřil — pokračoval muj
přítel — jak pevně jsou ti ubozí šilenci pře-
svědčeni o svém zdravém rozumu. Zřídka kdy
najde se mezi nimi člověk, který skutečné tu-
šení má, že je blázen.
Mně začalo býti nevolno. Snad i já tápu
v takovém klamu?
mtette
23
article
Můj přítel vypravoval dále:
— Nedávno měl jsem velikou poliž s jed-
ním mladým kavalírem. Žádným způsobem nebyl
jsem s to jej sem dostati. Konečně pozval jsem
ho k obědu. Přišel. Seděl právě na témže místě,
kde teď ty sedíš. Po obědě jsem se ho otázal,
nechtěl li by se podívati na moje šflence. Ovšem,
že chtěl. Úvedl jsem ho do nemocnice a uka-
zoval mu jednotlivé cely. Náhle jsem za ním
zavřel dvéře jedné cely, opatřené velmi pěkným
nábytkem. Tedy i ten byl chycen.
Nervosně a neklidně jsem poposedával na
onom místě, kdež, jak jsem se nyní dověděl,
kdysi šílenci obědvali. Snad tam i teď takový
obědvá? Zaplašoval jsem a násilně utajoval své
bláznovské pochybnosti. Ani můj dědeček nebyl
nikdy bláznem a přece se pravidelně duševní
choroby dědívají. Ne, mé obeslání sem není
jistě jen pouhou záminkou. Já jsem sem přišel
skutečně jenom k vůli stavbě.
Můj přítel ptal se po obědě i mne, ne-
přál-li bych si podívati se na jeho pacienty?
Věc mne nadmíru zajímala a styděl jsem
se i žertem zmíniti se mu o svých dětinskýeh
obavách.
Vstoupili jsme do pokojů nemocničných.
Prošli jsme 50 světnie a viděli asi 150 bláznů.
Můj přítel nezavřel za mnou dvéře ani jediné
cely, poněvadž jsem o to dbal, abych vždy
stál o krok za ním.
Konečně jsme vyšli z budovy choromysl-
ných. Jakmile jsme opustili bránu a čerstvý
vzduch volné přírody zavál mi do obličeje,
ihned nabyl jsem bezpečné jistoty o tom, že
skulečně nejsem silenee.
Sotva jsme popošli na ulici asi pět kroků,
zpozoroval jsem najednou, že jsem svůj zeela
nový hedvábný deštník zapomněl v některé z těch
padesáti světnic. Jen tak v míze jsem se pama-
toval, kde jsem ho asi postavil. Řekl jsem svému
příteli, že musím na okamžik odskočiti zpět pro
svůj deštník.
24
article
— Dobře, dobře, jen si pospěš! Některý
ošetřovatel bude ti nápomocen při hledání deštníku.
Můj přítel doprovodil mne zpět ke scho-
dišti, po kterém jsem já v pravém slova smyslu
letěl nahoru přeskakuje čtyři schody najednou.
S prvního poschodí díval se dolů do při-
zemí z dlouhé chvile jeden ošetřovatel.
Dole na schodech stojící můj přítel, lékař,
ukazuje na mne se živými gesty dával onomu
ošetřovateli nějaká znamení a volal na něho,
aby »veleváženého pána doprovodil do pokojů«.
A úslužný ošetřovatel hned mně byl za
zády a se zvláštní, strojenou něžností začal mne
provázeti.
— Sem, na levo, velevážený pane ! Tak,
tak pěkně. Jen se držme leva
Zastavil jsem se na chodbě a upřeně jsem
se podíval na toho směšného ošetřovatele.
— Pro Krista Pána, nechoďte mně pořád
za zády, jděte jen hezky napřed a veďte mne,
hlavně však hledejte můj deštník.
— Proč ne, velevě žený pane ! Budeme ho
hledati, jistě ho budeme hledati. Já půjdu na-
před, tak, tak, ale vy račte pěkně za mnou jíti.
A viděl jsem, jak ten »bláznivý« ošelřo-
vatel dává svému kollegovi jakýsi tajuplný
pokyn.
Teď už první ošetřovatel stál přede mnou.
ale druhý, jenž dostal onen pokyn, skočil m
za záda.
Zase jsem stanul.
— Co pak to provádíte? Snad nemyslíte,
že máte před sebou blázna? Teď už nejdu ani
o píď dále! Hledejte můj deštník sami, anebo
ať čert vezme celý můj deštník!
A obrátil jsem se, abych zase zpět pospí-
šil se schodů a svému příteli přednesl stížnost
stran hloupostí jeho ošetřovatelů. Tito mne však
uchopili do svých spárů. To dopálilo mne tou
měrou, že jsem jednoho z nich uhodil přes
hlavu, druhým pak praštil o zemi.
Krist
Sema