ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 1a368550-7108-11dc-971b-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 30, org 5, place 8
1 masthead
10. ledna 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k číslu 10.
4 masthead
Strana 9.
5 article V černé hodince.
V černé hodince. V kanceláři stmívalo se pomalu. Bylo sice v půli ledna teprv, ale již bylo patrno, že se den znenáhla natahuje. A dnes, poněvadž venku le- želo na loket sněhu a obloha byla čista, trval den o hezkou chvíli déle než včera. Všechno, čim byla obloha po neděle tíhotna, spadlo v noci, vyčistilo se. „Abychom rozsvítili, pane Vejmolo?“ ozval se starý koncipa Netřesk od svého stolku, v jehož truhlíku se již hodinu hrabal, přebíraje se ve starých papírech, načatých konceptech, uvále- ných dopisech soukromých, obálkách a podob- ném braku, jakého se v každé staré kanceláři a v každém šuplíku hojně najde. Trhal na drobné kousky ty archy a půlarchy, dávno nepotřebné, a házel smeť do velikého koše na papír po pravé straně stolu. „Hned, hned, pane doktore,“ od- povídal pomaloučku pan Vejmola, „juž protahuju cylindry. Říkal koncipovi „pane doktore“, ale byl to jenom čestný doktorát. Netřesk byl starý kan- didát, který kdysi před pětadvacíti lety klopýt hned o první rigorosum a již se na ně nikdy ne- rozběhl. Ani ho netrápilo, že se nedostal k cíli. jejž mu byl starostlivý nebožtík otec v dáli vy- tyčil. Byl takhle docela spokojen se svým sta- vem, díval se na celý svůj život a na zmařené naděje dokonale flegmaticky. A jeho chef, doktor Čamrda, byl taky spokojen. Aspoň mu koncipa neuteče, říkával si. Nebo čert každého bere, sotva si svoji sedmiletou praxi po dokto- rátě odsedí. Už už aby složil advokátni zkoušku s jen už aby otevřel kancelář vlastní. A časy nejsou podle toho.
Vejmola
6 article
„Tak je protáhněte,“ pane řediteli,“ řek díně Netřesk. „Pane řediteli“ bylo odsluhou za „pan doklora“. Vejmola totiž byl skutečně ředitelem advokátní kanceláře Čamrdovy. Byl to jeho úřední titul. Pocházel arci z dob, kdy se v kance- láři Čamrdově hemžívalo sedm, osm lidí u stolů, koncipů i mundantů. Tehda bylo skutečně třeb nějakého nadřízeného. Léta však míjela, perso- nál se tenčil, každý koncipient, který od Čamrdy odeházel — zřizuje vlastní kancelář — odloudil mu něco klientů, a doktor Čamrda se ani ne- zlobil. Stárl, pružnosti ubývalo, a tak zachoval si něco klientů setrvačných, kteří sestárli s ním zároveň. Stačilo mu to. Hospodařil dobře za mla- dých let, a plody práce té byly dobře uschovány v ohnivzdorné v bezpečných papírech. Byl by se poděkoval, aby někdejší ten shon tak začal na novo. Byli by se poděkovali všichni tři Čamrda, Netřesk, Vejmola. Počítali dohromady asi stopětašedesát let, měli odtancováno, jaksi říkávali. Odpolední práce páně Vejmolova záležela skoro jen v tom protahování cylindrů k lampám. Sotva se tak trochu ulebedil u stolů a zahřál údy vytáhl ze šuplíku starý kus flanelu, odšoural se k oknu, dýchal na cylindry i do nich, otíral i pro- tahoval, nacpávaje flanel dovnitř zbytkem zlo- mené hůlky, a díval se při tom do ulice. Byla to práce, při které očí nenamáhal. Kancelářské věci bývaly vyřízeny již dopůldne, a někdy měli co dělat, aby jim tak stačily až do dvanácté.
Vejmola Vejmolův Čamrdův
7 article
Doktor Čamrda sám sotva se odpoledne v kance- láři okázal. Bydlí ve druhém patře, přijde-li ná- hodou někdo, kdo by si přál jen chefa, skoč pro něj pan Vejmola. To však málokdy se stá- Hodinu již cídil ředitel Vejmola cylindrya skoro soudil, že jsou čisty dost a že by tedy mohl rozsvítit. V kanceláři sešeřilo se tak, že jen bystrozraký člověk v temnotě té byl by rozeznal dvě postavy, jež tu dýchaly. Právě se chtěl Vejmola otočit a jít pro sirky když na ulici zazněl cinkot a chřestot zvonků a řada sání a povozů hnala se mimo po ujetém sněhu. Vejmola vyhlédl zvědavě. „Heleďme, svatba, pane doktore,“ prones tónem, jakoby zval Netřeska taky na podívanou „Jo, jo, masopust! Teď toho bude.- Líně zdvihl se koncipa a zaraziv ruce do kapes, přihoupal se k druhému oknu. Zamrkal pod okuláry, lhostejně sleduje povozy, a zívl. „Blázni byli, kordy měli!“ řekl opovržlivě „Co z toho mají! „No, proč pak!“ namítl Vejmola. „Hezké je to. Už tenhle večer stojí za něco — veselá společnost. To je jich! A je to venkovské, kde by se v Praze vzalo tolik sání. Z nějakého dvorce u Prahy, jedou si nejspíš k Choděrovi. Panečku, praskne to pěkných pár desítek. Chtěl bych tak sedět mezi nimi, ale aby mne neviděli.“ Netřesk rozevřel ústa k nehoráznému ziv- nutí a tleskaje si dlaní přes ně vyrážel ze sebe nekonečné: „Va-va-va-va-va!“ Zvonky venku dozněly, povozy zmizely, Netřesk se vracel ke stolu.
Vejmola doktor Choděra Zvonek Praha Virginie
8 article
Dosedl, zas ruce v kapsách, a natáhinuv pod stolem nohy, řekl do tmy před sebou „A když se vám to tak libí, řediteli, povězte mi, proč jste se sám neoženil?“ Z kouta u druhého okna ozvalo se hluboké vzdechnutí. „Jo, já bych byl rád,“ znělo to ze tmy, „ale nešlo to. „Proč pak?“ „Inu, pane doktore, existence! Taky mi čer nedal dobře dělat, zběhl jsem se študií a šel do kanceláře. No, ani to by nebylo vadilo, co mne se tejkalo. Kluk jsem byl adret, jak na obrtlíku, brzo-li pak není známost. A tak jsem si ji udělal, děvče bylo jako kytka — v Konviktě, v Konviktě to bylo. No, ani otec by nebyl býval proti tomu, ale matka — její matka, ta chtěla mít zetě pod pensí. Kdepak u nás pense, v advo- kátní kanceláři! Člověk moh' mít každý den vy- lejvák! Ale ještě bych to byl vychodil, jako se vydrží servitut — víte, zvyk je velká věc, holk by byla trochu zastárla, pak by mi ji byli dali. Tu mi do toho někdo vlez' — vlastní kolega — arci, pár let už jsme se neviděli — byl u financí, měl hvězdičku, čáku na pensi. Hned byla matka do něho celá hre pre, málem že si ho sama ne- vzala — no, a dceru doma nějak přemluvili, Nebo čert ví, jestli to bylo jen z trucu. Jednou jsme se s Boženkou nějak nepohodli — pro ně- jakou volenku to bylo, šla pro takového šmatlu aspiranta od železnice — hněvali jsme se. My- slil jsem si: vyhněváme se, jako vždycky. Takové hněvy trvají u zamilovaných právě do druhé ne- děle, kdy zas je nějaká zábava. I toto! Teprv zak jsem viděl, že si za mne sedl na teplou židl valo.
Ina Konvikt Konvikt
9 article
kolega financ. A už nevstal. Matka ho držela jak polyp — a Boženka, — inu nic jinak než z trucu, abych viděl, že nejsem sám — za půl roku se vzali. Tak jsem to měl odbyté. Chvilku bylo ticho, načež ze tmy ozval se hlas Notřeskův; „A to už jiná holka na světě nebyla? Aspo jedna? Zas ozval se z kouta od okna hluboký vzdech a měkce linulo se z úst neviditelného Vejmoly „Ne, pane doktore, taková ne! Taky jsem si s počátku myslil furiantsky: pro jedno kvítí slunce nesvítí — ale čím dál, pane doktore, tím více mne to žralo, tím silněji jsem cítil, oč jsem přišel. Já se pak dověděl, že to bylo skutečně z trucu. Jo — pozdě bylo. Pro nás oba. A chu dák, co se pak naplakala!“ „Viděl jste ji?“ zeptal se nedůvěřivě Ne třesk. „Ba viděl. Chodili jsme jednou ulicí — ac by na světě nikdo neviděl, viděl jsem já, poně- vadž moje srdce rozumělo. Každý její pohle mně byl čitelný. — Inu, dávno jsme vyhasli oba.
Boženek Notřeskův
10 article
Teď už se na sebe díváme bez boje a bez po kušení.“ „Prosím vás, kde pak? Kdy pak?“ ozvalo se táhle z úst Netřeskových. „Doma, pane doktore. Každý den. „Co!“ zvolal teď ku podivu živě Netřesk. „Paní Kalinová?“ „Paní Kalinová, ba právě. Bylo po desít letech — už měla pět dětí — potkala mne, upla- kaná. Ptám se jako starý dobrý známý, co se stalo. — Muž jí stonal, děti ji stonaly, jedno umřelo. Zadlužili se. Velkým pánem nebyl. Pod pensí ano, ale na plechový límec pořáde čeká. Vyprávěla, jak mají zvláštní pokojík při bytě, nábytku do něho nakoupili, aby mohli pro- najmout, vytrhnout se — ještě více se zadlu- žili. Nikdo nezavadil. Špatná krajina. Chtěl mít přece pořádného člověka — a hlásili se lidě, co by tak byli platili čtyry zlatky měsíčně. — Ani nevím, jak mi to vyjelo z úst, když jsem řekl: Boženko — kdybych nepřekážel, právě bych potřeboval byt, moje kvartýrská dostala vý- pověď. — Popadla mě za ruku — na prvního jsem se tam stěhoval.“
Kalinová Boženka
11 article
„Co pak její muž, Kalina?“ otázal se Ne- „Nic. Ani slova. Vždyť ležel tenkrát na smrt, nikdo nečekal, že vstane. Sloužili jsme mu oba, přinášel jsem, co jsem sehnal, vykřísali jsme ho. A nic mezi námi; chuďas, měl nejdřív co dělat, aby byl živ, nebo všechno s ním viselo na vlase. A tak jsme zvykli, že by nám bylc těžko všem se rozejít. — Teď, teď už je dobře. Člověk se s životem dohovoří. Ale bývaly na počátku zápasy. A věřte, pane doktore, když se na paní Boženku podívám, na její děti, na jej syny, dcery, a pomyslím: to mohly být moje děti, věřte mně — — — Černý kout u okna odmlčel se. Jen po chvi lince ozvalo se cosi jako škytnutí. Od stolku Netřeskova zahouklo pojednou „Ale stakra, teď už přece jen rozsvítit Kdyby tak čert starého přinesl... Zašáraly kroky, chrastily prsty v krabičkách škrtlo to, vyskočila hvězdička, a po chvilce ho- řely jasnými plameny obě lampy, nad stolem „doktorovým“ i „ředitelovým“. Pan Vejmola „tírai červeným kopřivovým šátkem nos a zajel několikrát i výš, do očí. Zdálo se, že mu náhlým přechodem ze tmy v trhave to světlo zčervenaly. Skoro nestálo za to, že rozsvěceli. Na sta- rých kyvadlových odbijelo půl šesté — a ve tř čtvrti na šestou beztoho oba hodí nádobíčkem. Takové staré, ze zvyku vyšlé kanceláře advo- kátní jakoby dýchaly už jen životem minulým. třesk.
Boženek Vejmola
12 article Boža a denivka.
Boža a denivka. Rozmilý Boža stojí tiše u lavičky varhan (jeho slečna, jež v klášteře hrává na požehnání vzala si ho s sebou), mhouře překrásná sivá očka dívá se, jak mezi brvami ohnivé šípy tryskaj ze světel, planoucích dole v poetickém příšeří nudí se a stěži zadržuje pláč. Boža je malý stu dent, se zlatými vlásky, růžovou pusou a v kra- tičkých kalhotách, který poprvé odejel z vánoč ních prázdnin tam odtud, kde říká sladce „do- ma“, zrovna z útulného klína lepé jako anděla tak půvabně se s nim mazlící maminky, jehož šatečky dosud vůní svou slabě upomínají na zná- mě, drahé ovzduší rodných jizeb a v kapsičee mají něco stříbrných peněz — líto se s nimi roz- loučit — z otřené juchtové tatínkovy tobolky Včera a ještě včera, na Nový rok — seděl. tcu dobou ještě v líbezně teplé jídelně za stolem dostali jižní ovoce a plněné čokoládové pralinky Milka rozlila na hedvábné guirlandy, vyšite v ubruse, červené víno — a ne oknech huste kvetly libodeché tacety, a na jeřáb u můstku přiletěly kvíčaly..
Milka
13 article
Nekonečné, tiché litanie monotonně hlahol v chrámových stínech a Božovi se dobře vzpo míná. Zdá se mu o jasném údolí, kde ze starého, mohutně nakupeného stromoví ční povědomy komín — ach, mílý jejich tovární komin z čer vených cihel, a pod ním bílé stavení se sma vými okny; slyší již i čarovné dunění a šplou nání příkopy, a jak kohouti blízko i z daleka já sají. — Ale tu nenadále varhany za ním i nad ním hrozně zahřměly, jakýsi hrubý ruch nastal na kůře a veta je po vysněném ráji. Klučina hledí ulekaně, jakoby při zlém dopaden, a tvá- řičky mu znachověly. Slečna se nějak káravě naň chlédla; zaťal zoubky do rtů a slzičky mu vyskočily na řasy- Jak je tu nevlídno, jak studeno a nepříjemn temno. A samí cizí lidé vůkol, tak strašně lho- stejní, anebo zamračení, drsnými hlasy neznámé sloky zpívají, zvonky tvrdě cinkají u oltáře, černý mnich tam chodi, a za černými okny chmuří se těžká obloha — hu, mrazivo! Bo- žovi se zachtělo, mučivě se mu v té chvíli za- chtělo krotce se přivinouti k někomu, kdo má teplé, hebké dlaně a vroucná, chlácholivá slova. Ale slečna je taková hubená a stará, málomluvná. Tolik se Božovi zastesklo, že by hlasitě za- škal a křičel žalostně a úsilovně: „Mamá! Mamá!“ Dobývá svůj drobný, čistý šáteček, když v tom se mu těsně před nosíkem zatřepetalo a na rukáv elegantního paleta usedlo jakési he- zounké zvířátko, ani muška, ani motýlek, štíhlé jako vodní šídlo, se síťovitými, jasně zeleným křídly a se zlatýma očima. V dělských zorničkách, sličně sivo vrou- bených, hned se rozsvítilo potěšením, pak slunně a vlažně zaplavilo něžnou dušinku.
Bož
14 article
Vždyť to je takové zvířátko, jaké doma na verandě často lze v světlém létě chytit, úzkostně sebou bijící na pestrých, skleněných tabulích, a jaké i v prosinci jednou, když zahrady a strán velice byly zasněženy, Milenka nalezla zkřehlé a skoro mrtvé na svém talíři, přeplněném cukro- vím, vedle obrázkových knížek a pozlacené metly. Papa jmenoval je tenkráte — jmenoval je — nu, Boža to již zapomněl. V rmutně cizině, pro něho daleké, Božasi denivku myslí pozdravem ze zbožňovaného kraje, kde více a nádhernějších květů se rozvíjí a hvězdičky hoří slavněji. S rozkošně napjetím vytaženým jemným obočím a sešpulenou hubičkou opatrně snímá ji na miniaturní vlněnou rukavičku, mladým dechem ji zahřívá a za náhle nastalého velebného ticha, když kněz dole s monstrancí obrací se k lidu, na hlas k pohoršení sousedů brouká cosi licho- tivého. V pečlivě sevřené pěsti odnáší si pěkný hmyz z chrámu, nedbá, co slečna, upravujíc mu kadeře a čapku, domlouvavě k němu hovoři, všecek rozehřátý na ni roztržitě hledí zářivýma očkama a líčka se mu živě rumění. Půda n cestách, zimou zakleta, zvoní jako kov, jedovatý větřík pálí na ouškách, ale Božovi uvnitř je la- hodno, jarně. Po večeři slečna přísně velí učit se. Boža neochotně a s pohrdavě vzkypělými rtíky otevírá škaredou, zlou latinskou gramatiku, ale přes ne- srozumitelné řádky, z nichž ho až bolívá pod čelem, upřeně se dívá na denivku, bez hnutí lpící na okraji listu. Jen její tykadla hbitě se pohybují a veliké zlaté oči divně, duhově se lesknou. I složené, smaragdové, nesmirně útlé sítky mají třpytný nádech a každá temnou skvrnu.
Bož Boža zbožňovaný kraj
15 article
Jak se asi ubohé zvířátko dostalo do ko- stela; a proč jen procitlo uprostřed krutých, lednových mrazů, když země na sedm zámků je zamčena; a co si asi teď myslí — o tom Boža dumá. Slečna tiše něco plete z modrého klubíčka. hodiny smutně cvakají, a Božovi víčka se za- vírají neodolatelně. Několikráte z dřímoty pro- tržen ostrým zavoláním, vždy znova jako zača- rován v ni upadá, rozeuchaná hlavička opile se mu sklání a těžce poslez padá na prostřené na stole ručky. Boža se honí s matinkou a sestřičkou po palouku mezi nesčetnými vonnými květinkami barvy citronové a Mílka jest oblečena jen v te- nounkou, jasně zelenou, vzadu otevřenou sit v širých, stinných korunách kaštanů planou vztyčené cukrové lampičky, a s šumen, jako o sboru housli, něco se tam rojí a zuřivě na Božu vyvaluje oči jako zlaté talíře. Ale mamá ho nedá do náruče ho chytne, zasypává pocely, odnáši do malované kolébky a houpá, hou-pá — hou-pá .. To stará panna kladla spící dítě na postýlku zuby rozvazovala kouzelné tkanice jeho kožeši nových botek a potom svlékala dlouhé punčošky Z jitra, ještě za tmy kvapně se probouzej- do ponurého, sychravého dne, zlatovlásek Bož denivky už ani nevzpomněl. Beznadějně zabořil obličej do peřinek a pěkná sivá očka mu zvlhla: ó, Ježišku, musí zas do školy, připraven není, bude-li pan professor ve špatné míře — Slečna vyhrnula mu trochu bělounkou, krátkou, chlapeckou košilku, poplácela na kypré tělíčko a řekla: „Nestydí se, ošklivý? Už si zase v no cumlal prstíky!“ Vladimír S. Čecl. Vjsilon.
Boža Bož Vladimíra S . Čecl
16 title
Podivahodný souboj páně Jeřt í káv.
pán Jeřt í káva
17 article Humoreska od F. m.
Humoreska od F. m. Pan Juříček býval za svých mladých le neobyčejně švarným chlapíkem, i není divu, že se stal všude, kdekoli se objevil, předmětem obzvláštní pozornosti veškerého publika, zejmen však krásného pohlaví, a to nejen svobodného, nýbrž i vdaného. Náš hrdina, jehož zrakům ni- kterak nemohlo uniknouti toto nápadné chování se ženského světa, věnoval čím dále tím větší pečí svému zevnějšku, hlavně však krásné úpravě svého bohatého, černého vlasu s mohut- ného kníru, v kteréžto záležitosti neopomíjel ča- stěji podívati se do zrcadla, pilně zkoumaje, aby snad jeho vlasu a kníru neubylo přirozeného lesku i barvy. Na ženění pan Juříček nepomyslil nikdy Vědělt dobře, že, jakmíle připluje do přístavu manželského, veškerý interes damského světa jenž mu tal lichotil a na němž si tak zakládal nadobro zmizí a on sám že stane se praoby čejnou, všední osobou. Kromě toho byl by se životem manželským připravil i o zvláštní zá- bavu svoji, která mu ovšem nejednou i nějaké nepříjemnosti způsobovala: pan Juříček totiž měl z toho nehoráznou radost, když mohl vzbuditi žárlivost v některém manželi, jehož drahou polovičku dovedl svým zjevem okouzliti a na sebe upoutati ... Ale nie netrvá na světě věčně, ani to mládí. ani ta krása. A k této trpké zkušenosti musil do- spěti svým časem i náš Juříček. Jednoho dne, když tak sedi před zreadlem, pozoruje k nemalému svému úžasu, že tu i tam na hlavě, i pod nosem v jeho mohutném, černém kniru objevují se šedivé vlásky s vousky? Co to? Tomuhle se musí zabrániti, pokud ještě není pozdě! Honem došel si do blízké lékárny pro vy hlášený, neškodný prostředek „Žádný še- divý vlas více“ a počal pilně dle předpisu natírati své vlasy a kníry touto zázračnou masti.
Juříček
18 article
Leč, jaké bylo udivení páně Juříčkovo, když po nějakém čase shledal, že zázračný prostředek nepomáhá tak rychle, jak se v novinách ohla- šuje, ba že mu dokonce i šedivých vláskůa vousků přibylo, může si každý představiti. Za- hodil v zlosti zbytek mastičky a umínil si, že bude radikálnějším způsobem šedin svýchse zbavovati, totiž prostě všecko šedivé vytrhávati. Této důležité operaci věnoval pravidelně ně- jakou chvilku vždy v sobotu odpoledne, kdy, po- staviv se k oknu, počal pečlivě odstraňovati ne- vítané šediny. Jednoho dne — byto to též v sobotu od- poledne — pan Juříček musil svojí operaci věno- vati poněkud delší čas, poněvadž minulý týden pro neočekávané překážky nadobro zapomněl na obvyklé své zaměstnání a nyní shledal, že těch šedin za čtrnácte dní přibylo nepoměrně mnoho. Náš hrdina, postavív se k oknu, skoro celé dvě hodiny u něho setrval a neodstoupil od něho, pokud poslední šedivý vousek ze svého kniru neodstranil, neboť na tomto mu více zá- leželo, než na vlasech, které pod kloboukem spíše se zakryly. Druhý den časně ráno zaklepali dva pán na dvéře příbytku Juřičkova. „Čím mohu posloužiti?“ tázal se příchozíe pan Juříček, nabízeje jim s kavalírskou zdvoři- lostí doutníky. „Přicházíme od svého přítele Drahoňov ského. „Ach, znám toho pána — bydli zde prot mně; to je ten, co má tu hezkou paničku. „Tak jest“ — odvětil jeden z obou hostů. — „Cílem naší cesty jest, abychom vás jménem pana Drahoňovského vyzvali k rytířské satis fakci.“ „K rytířské satisfakei?“ — vyhrkl ze sebe pan Juříček, „ale pánové, vždyť já jsem dosu neměl to potěšení ani s panem Drahoňovským ani s jeho paní, ani s kýmkoli z jeho rodiny následovně nemohl jsem nikoho uraziti . ..
Juříčkův Juříček Drahoňovský Drahoňovská Drahoňov
19 article
Páni hosté pokrčili rameny. „Naší úlohou jest, abychom pana Juříčka vyzvali na souboj; račte se vyjádřiti, zda při jímáte vyzvání čili nic?. „Ale prosím za odpuštění, já bych přee rád věděl, proč? „Náš přítel nám řekl, že vy příčinu dobře znáte. Pan Juříček se zamyslil a úsilovně pře mýšlel, čím a při jaké příležitosti pana Draho ňovského urazil neb kdy co špatného o něm řekl ale nemohl dokonce na nic se upamatovati. „Pánové! nejsem s to, tu příčinu nalézti. „Očekáváme odpověď, pane“ — prohlásil příchozí — „přijímáte-li souboj čili nie. Pana Juříčka dopálilo toto neodbytné na- léhání tou měrou, že zlostně odpověděl: „Je dobře! přijímám to vyzvání, aby pan Drahoňovský viděl, že má co činiti s pravým kavalírem. Zejtra se moji sekundanti s vámi sejdou.““ Pan Juřiček, věren slibu svému, vyvolil si skutečně sekundanty a odeslal je na příslušné místo. Hned následujícího dne konal se souboj v blízkém lesíku a náš hrdina dostal od svéh soupeře pořádně za vyučenou. Myslím, že nenalezne se smrtelníka, jenž by se divil tomu, kterak panu Juříčkovi po celou tu dobu vrtala mozkem ta nepochopitelná otázka jakým způsobem a kdy vůbec byl by se dopusti nějaké urážky proti svému soupeři Drahoňov- skému, s nímž až do té doby nikdy do nijakého styku nepřišel, a proč musil dostati nevinně tolik řádných, ač nikoli vážných a smrtelných ran šavlí? Jakmile bylo po souboji, ihned byly ne- šťastnému Juříčkovi rány sešity a obvázány načež pan Drahoňovský k němu přistoupil a po dávaje mu pravici míru, promluvil k němu: „Milý pane, je mi náramně líto, že tato věe mezi námi se přihodila. Doufám, že vám te zajde nadobro chuť, abyste mi po druhé posky toval příčinu k souboji, teď ale pojďme tamhle do hostince a občerstveme se řádnou snídaní.
Juříček Drahoňovská Drahoňov
20 article
Pan Juříček s největší radostí přijal vele příjemné vyzvání tohoto druhu, a když přišli do růžovější nálady, při které si i na bratrstvi při- pili, obrátil se náš hrdina důvěrně ke svému ještě nedávnému sokovi a nynějšímu novému příteli a vloživ mu ruku na rameno, pravil: „Už je všecko v pořádku, milý příteli, i t ti odpouštím, že jsi mne tak nepěkně poznamenal ale jen bych rád věděl, proč jsi mne vlastně vy zval na souboj? Drahoňovský, usmívaje se, zakroutil po vážlivě hlavou „No, no, jen se nedělej hloupým; toť přec je nemožná věc, abys to nevěděl. „Na mou duši, já nemám o tom ani p tuchy!“ „Byl jsi doma minulou sobotu odpoledne? „Ovšem, že jsem byl doma. „Nu, byl-li jsi tedy doma, byl u tebe ješt- někdo jiný? „Mimo mne nebylo tam živé duše. „A kdo pak stál u tvého okna? „Já jsem tam stál!“ „Nu, a proč pak jsi se tak dlouho odtamuu nehýbal? Juříček se začervenal a zmateně odpověděl „Měl jsem tam co dělatil“ „Nu, tak tedy, drahý kamaráde, to přec nepopřeš, že tím pánem, jenž toho dne odpoledne asi dvě hodiny u tvého okna koketoval s moj ženou a asi dvě hodiny jí hubičky posílal, moh jsi býti jenom ty.) Pan Juříček po těchto slovech dal se do tal nehorázného smíchu, že mu až obvazky na ra- nách povolily, načež učiniv, pokud ovšem to bylo možno, vážný obličej, zvolal: „Míůj bože, tedy i to je urážka ! Tak nevinně někoho posekati, to je přece trochu mnoho) Vždyť jsem tvé paní hubičky neposilal, já jsem si jen vytrhával z kniru šedivé vousky. Sklep niku! ještě dvě láhve vina na tu legraci!
Juříček Drahoňovská
21 article V pasti.
V pasti. Humoreska. Napsal A. K o zma. Jsem řemeslem stavitel. Jeden můj starý dobrý přítel, který jest řemeslem lékař nemoc duševních, poslal mně nedávno tento dopis: „Milý příteli! Můj ústav, chvála bohu, těš se už takové slávě, že již nejsem s to, všem při- hlášeným nemocným útulku poskytnouti. Musím stavěti. Buď tedy tak laskav a navštiv mne v těchto dnech. Přijď dopoledne, abys potom u mne obědval a abychom si při stole pohovo- říli o tom, co a jak bychom stavěti měli. Na shle- danou, těší se tvůj upřímný — atd. Již třetího dne zazvonil jsem u vrat pěkné a veselé villy, v níž můj přítel bydlel. Za zelena- jící se zahradou útulného obydlí lékařova pro- stírá se zasmušilá budova šílenců. Před obědem prohledli jsme si zevně všeck stavení a pozemky, na nichž nám další práce stavební mají nastati. Po prohlídce vrátili jsme se do vlídného příbytku lékařova, kdež něžná hostitelka očeká- vala nás ke skvostnému obědu. Mísy a láhve s vínem o překot se vyprazd- ňovaly a dle toho se nám také jazyky, čím dále, tím více rozvazovaly. Tajemné umění mého hostitele zajímalo mne neobyčejně. A on sám při svém vypravování velmi dobře vycítil, co by z jeho hojných zkuše- ností zvláště každého laika zajímati mohlo. Během další řeči své přešel k tomu, jak je těžká a mnohé lsti vyžadující věc, dopraviti takové nešťastníky do blázince.
bůh
22 article
Největší část šílenců, když počíná cítit po- ruchu svého mozku, děsí se myšlénky, že by měli přijíti do blázince. Násilí js vždy nemilou, ba nejednou i nebezpečnou věcí. Lékař nemoci duševních musí vymýšleti tisíce a tisíce umělých lstí, aby vlákal nemocné klidnou cestou a zdvo- řilým způsobem do toho domu, kde přese všecko pečlivé a odborné ošetřování jest úplné vylečení přece jen velikou řídkostí. — Jednoho zubního lékaře, který upadl do nebezpečného šílenství, nemohla jeho rodina za žádnou cenu sem dopraviti. Konečně odebra jsem se k němu sám a velice vážně jsem si mu stěžoval, že jeden můj pacient trpí hroznými bo- lestmi zubů. Požádal jsem tedy zubního lékaře, aby onomu ubožákovi přispěl ku pomoci. Zubni lékař beze slova sbalil své nástroje — usedli jsme do kočáru a jeli. Lesť se podařila úplně. Šílený zubní lékař nalézá se od té doby pod bez- pečným dohledem a v náležitém ošetřování. — Šileného advokáta přivábil jsem do blázince tím způsobem, že jsem si ho povolal za účelem zastupování ve svém procesu; kněze pak dostal jsem v ošetřování, že jsem mu vzkázal, aby ke mně přišel za příčinou udělení posledního pomazání. — Ter mtette, pomyslil jsem si, — když můj přítel vypravoval o svých obratných lapa- dlech — stavitele jistě sem láká pod záminkou, že jim chce svěřiti stavbu. Konečně jsem si rukou přejel hlavu a potěšoval sama sebe, že já dokonce nejsem blázen a že jsem přišel sem jen za účelem stavby. — Ani by's nevěřil — pokračoval muj přítel — jak pevně jsou ti ubozí šilenci pře- svědčeni o svém zdravém rozumu. Zřídka kdy najde se mezi nimi člověk, který skutečné tu- šení má, že je blázen. Mně začalo býti nevolno. Snad i já tápu v takovém klamu?
mtette
23 article
Můj přítel vypravoval dále: — Nedávno měl jsem velikou poliž s jed- ním mladým kavalírem. Žádným způsobem nebyl jsem s to jej sem dostati. Konečně pozval jsem ho k obědu. Přišel. Seděl právě na témže místě, kde teď ty sedíš. Po obědě jsem se ho otázal, nechtěl li by se podívati na moje šflence. Ovšem, že chtěl. Úvedl jsem ho do nemocnice a uka- zoval mu jednotlivé cely. Náhle jsem za ním zavřel dvéře jedné cely, opatřené velmi pěkným nábytkem. Tedy i ten byl chycen. Nervosně a neklidně jsem poposedával na onom místě, kdež, jak jsem se nyní dověděl, kdysi šílenci obědvali. Snad tam i teď takový obědvá? Zaplašoval jsem a násilně utajoval své bláznovské pochybnosti. Ani můj dědeček nebyl nikdy bláznem a přece se pravidelně duševní choroby dědívají. Ne, mé obeslání sem není jistě jen pouhou záminkou. Já jsem sem přišel skutečně jenom k vůli stavbě. Můj přítel ptal se po obědě i mne, ne- přál-li bych si podívati se na jeho pacienty? Věc mne nadmíru zajímala a styděl jsem se i žertem zmíniti se mu o svých dětinskýeh obavách. Vstoupili jsme do pokojů nemocničných. Prošli jsme 50 světnie a viděli asi 150 bláznů. Můj přítel nezavřel za mnou dvéře ani jediné cely, poněvadž jsem o to dbal, abych vždy stál o krok za ním. Konečně jsme vyšli z budovy choromysl- ných. Jakmile jsme opustili bránu a čerstvý vzduch volné přírody zavál mi do obličeje, ihned nabyl jsem bezpečné jistoty o tom, že skulečně nejsem silenee. Sotva jsme popošli na ulici asi pět kroků, zpozoroval jsem najednou, že jsem svůj zeela nový hedvábný deštník zapomněl v některé z těch padesáti světnic. Jen tak v míze jsem se pama- toval, kde jsem ho asi postavil. Řekl jsem svému příteli, že musím na okamžik odskočiti zpět pro svůj deštník.
24 article
— Dobře, dobře, jen si pospěš! Některý ošetřovatel bude ti nápomocen při hledání deštníku. Můj přítel doprovodil mne zpět ke scho- dišti, po kterém jsem já v pravém slova smyslu letěl nahoru přeskakuje čtyři schody najednou. S prvního poschodí díval se dolů do při- zemí z dlouhé chvile jeden ošetřovatel. Dole na schodech stojící můj přítel, lékař, ukazuje na mne se živými gesty dával onomu ošetřovateli nějaká znamení a volal na něho, aby »veleváženého pána doprovodil do pokojů«. A úslužný ošetřovatel hned mně byl za zády a se zvláštní, strojenou něžností začal mne provázeti. — Sem, na levo, velevážený pane ! Tak, tak pěkně. Jen se držme leva Zastavil jsem se na chodbě a upřeně jsem se podíval na toho směšného ošetřovatele. — Pro Krista Pána, nechoďte mně pořád za zády, jděte jen hezky napřed a veďte mne, hlavně však hledejte můj deštník. — Proč ne, velevě žený pane ! Budeme ho hledati, jistě ho budeme hledati. Já půjdu na- před, tak, tak, ale vy račte pěkně za mnou jíti. A viděl jsem, jak ten »bláznivý« ošelřo- vatel dává svému kollegovi jakýsi tajuplný pokyn. Teď už první ošetřovatel stál přede mnou. ale druhý, jenž dostal onen pokyn, skočil m za záda. Zase jsem stanul. — Co pak to provádíte? Snad nemyslíte, že máte před sebou blázna? Teď už nejdu ani o píď dále! Hledejte můj deštník sami, anebo ať čert vezme celý můj deštník! A obrátil jsem se, abych zase zpět pospí- šil se schodů a svému příteli přednesl stížnost stran hloupostí jeho ošetřovatelů. Tito mne však uchopili do svých spárů. To dopálilo mne tou měrou, že jsem jednoho z nich uhodil přes hlavu, druhým pak praštil o zemi.
Krist Sema