1
masthead
7. srpna 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 217.
4
article
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
Ještě den klidu — a pak je konec. Zitra
se má starý vrátit. Tak je mi skoro tesklivo-
Míěli jsme v ouřadě takový božský klid a pohovu.
Zvláště poslední týden, co se oficiál připravuje
na nemoc. „Ajnlaufu“ se skoro ani nedotýkal.
ostatně toho všeho bylo maloučko. Je vidět, že
taky v jiných departementech umdlévají horkem
a co právě nemusí být expedováno, nechávají
s Pánembohem uležet, až nám spadne nebeská
vláha a trochu nás osvěží. Nějaký šuplík nebo
tajný kout v regále je v každém byró, kam se
„nevyřízenosti“ ztopí, aby na to přednostové
předčasně nepadli. A pak, až se trochu ochladí
budou se restlíčky jeden po druhém vytahovat
Vždyt my to děláme taky tak. V tom je zvláště
kancelista Vokoun metr. Ten umí zanášet
jako křeček. Čert by to po něm nenašel. Ještě
ani sám nevím; kam to ztápí
A je pak podívaná, když se konečně
Vokoun s něčím takovým zasmrádlým vytasi
a starému k podpisu předkládá. Někdy ovšem
podepíše jako ve snách, ani se nepodívá, co
podpisuje. To dělají ostatně všichni přednostové.
Podepsali by si třeba rozsudek smrti. K čemu
pak se naučili takové krásné „manupropria“
že by z nich na místě mohli nadělat čínských
mandarinů! Ale někdy mu čert něco našeptá.
a pak starý zobrací akt vrub na vrub, dívá se
na datum dodání, vyvalí oči a křižuje se:
„Jo ale pro Krista pána, pane kancelist, dy
tohle mělo dávno jít! Kde pak jim to zas Ježíš
Marjá uvázlo!?
Vokoun stojí nad starým s výrazem nej-
čistšího svědomi, skoro se shovívavě usmívá:
„Ráčili řict, jak to došlo, aby to zatím zů
stalo, to je ten kus, co jsme čekali na infor
mace —
Pavel
Vokoun
Krist
Marjá
5
article
Je to nestydatá lež, ale starý je popleten
a aby nedal na jevo, že sám vlastních rozkazo
nepamatuje, „rozpomíná“ se rychle
„A jo, to je to! A jak pak, vyrešeršíroval
„Prosím, je to všechno ve vyřízení — ráče
si přečíst...“ pobízí Vokoun drze.
Ale starý se chrání strkati do toho nos, aby
se ještě více nezamotal. Zčerstva podepisuje,
vraci Vokounovi, a ten s vítězným pohledem, ale
zároveň s úsměvem přímo taškářským odnáší
skt-ke stolu. A šeptává mi pak někde stranou;
„Koukejte starého matyáše! A z takových
šnofounů nám dělají přednosty. Vypidalo by
to ve kštátě, co, kdyby subalterní nedřeli za ně?“
A to mi říká, jakoby právě byl vykonal svoj
nejsvětější povinnost. Je pravda, přednostove
jsou někdy jen jako strašáci v zelí, ale mívaj
pod sebou časem taky pěknou sebranku. Bývá
mi někdy našeho „dědečka“ až líto.
Ofieiál pořád ještě vypadá jako v Jiříkově
vidění. Sodovku pil celý týden a jen se vždycky
plal Vocápka, nosí-li mu opravdu tu destillo-
vanou.
„No Zátku, Ježíš Marjá, pane oficiál,“ du-
šoval se Vocápek. „Tam už jinou nedělají. Sna
čelli tuhle v novinách inserát pana doktora Ne-
žerného, že jiného nepije než Zátkovu destilírku
a ten je na tyfus opatrný.
Kancelista Vokoun pokaždé, kdyžs
Vocápek přihrne s vodou, odplivuje do kouta.
A povídal mi:
„Když člověk pováží, že tohle všechno
náš ficipřednosta dělá, aby nás a starého nabrk
— meine hochachtung! kuráž v tom je. Mus-
už mít vnitřnosti bílé jak svatební košile. —
To jsem měl jednoho strejce, ten snídal čaj-
Ale ne, abyste myslel, že snad šáleček. Pil ho
na konve, mně by to bylo stačilo na nohy. Zle
mně bejvalo, když jsem to viděl. — Však si
to oficiál vynahradí, až nám vymázne. Tens
vybral dobré lázně na zotavenou!
Nerozuměl jsem Vokounovl.
Vokoun
Jiříkův
Zátka
Marjá
oficiál
Zátkův
Vocápek
Musa
6
article
„No povím vám to. Má bratra nebo bra-
trance někde v Bohušovicích, u Terezína, v pivo-
váře, a tam vaří pivo jako křen. A touhle dobou
mívají ležák. Jak ho starý pustí, alou tam, a za-
boří se do něho. Má úcta, pak dá destilovan
vale! — Ale tentokrát nepojede — vyvedu mu
psinu, že tu zůstane.
Co chee oficiálovi vyvést, hned mi neřekl
ale tušil jsem nějakou čertovinu. Až večer, když
jsme spolu odcházeli, povídal mi:
„Tentokrát já starému zahraju sólový vý
jev, podíváte se. Předejdu oficiála — a nežs
dostane ven, zatím tam ležák vypijou.
„Ale jestli panu oficiálovi skutečně nen
dobře?“ namítl jsem.
„Nedejte se vysmál mladíče,“ zavrčel
Vckoun, „ten má kořen jak vrbal“
„Všiml jste si,“ povídám, „že už týde
taky nekouří?“
„Samá simulace, mladíče! Ten má me-
todu, že by profesoři na klinikách mohli podle
něho vyučovat mediky. Ten umí markýrova
smptomy!“
Dědečka zas tedy máme za stolem. Do-
zolená mu vypršela v sobotu, ale přetáhl ji pře
neděli a přišel až v pondělí.
Ale příšel chudák, jako když moucha z pod
náslí vyleze.
„Pánové — povídal — kdo zrovna nemá
mzsitelnou dovolenou, ať nikam nechodí. T
jme letos naběhli! Všady všechno jako vy-
páleno, vody vyschly, pivo bylo jako louh —
kde pak tam v horách mají led! — v chalupách
bylo jak v peci, pod širým nebem jak na Sahaře-
sltomy jak upraženy, chládek nikde. To jsme
zkusili! To jsem vám záviděl, že tu sedíte hezky
ve stinu . .
„Byl bych si to s ním hned prohodil!“ vrče
Vekoun u svého stolu.
Čekali jsme, že Pazdírek začne hnedle
dopoledne, ale nic. Odevzdával ráno starému
vladařské žezlo, rozevřel před ním diariuma
pověděl, co a jak vyřízeno, načež se šoural zat
o stupínek niž, ke svému stolu.
Vckoun
Vekoun
Pazdírek
Bohušovice
Terezín
7
article
Starý se za ním díval a zavolal pak
„Pane oficiál, jim něco je?
„Ne, prosím,“ odpovídal Pazdírek.
„Ze jdou tak nějak jako tento — —
„Nic, pane císařský rado. Jen taková mdlob
z toho horka snad — —
„Viděj, a teď si pomyslej takových pět hodin
ve vlaku, v téhle temperatuře! Moje dcery ne-
mohly ani dýchat a paní div že mi neomdlívala
— nepřejou si takovou expedici s třemi žen
skými.
Oficiál šel mlčky na své místo a těžce do
padi na židl.
„Je to kujón,“ žehral cestou v poledn
kancelista. „Teď simuluje trpělivost. Uvidíte.
že se dá starým nutit, aby toho nechal a někam
šel. Ale já — —
Vokoun skutečně provedl slibovaný „sólový
výjev“. Hned odpůldne. Přezdívá simulantů
Pazdírkovi, ale umí to taky dobře. Bylo by mně
to bývalo k smíchu, kdybych nebyl viděl udě-
šenou tvář přednostovu a kdyby to nebylo mělo
dohru krom nadání trudnou. Chystali jsme se
na komedii a zatím nastal obrat tragický,
Seděli jsme v tom horku jako zaliti lávou,
jenom chvílemi se ozvalo tu tam zafunění. Pana
oficiála ve vedlejším pokoji nebylo ani cítit.
Pazdírek
Vokoun
8
article
Táhlo na čtvrtou, starý si na něco vzpomně
a zavolá:
„Pane kancelist!“
Ale jen dořekl, v tom Vokoun zachrčel.
hlavou zakýklal, udělal něco jako „Blum!“ a
svezl se s židle na podlahu, hezky opatrně.
To byl jeho „výjev“.
„Pro Krista pána, co pak jim je!“ volal
přednosta úzkostlivě. „Vocápku, vodul
Juž tu byl Vocápek a než se mohl Vokoun
vyhnouti důsledkům svého „výjevu“, vylil mu na
hlavu a za krk džbán vody. Měl se Vokoun co
pamatovat, aby ho neposlal „na zatracenou
skálu“, jak bývá jeho zvykem. Věda, že to pře-
tvářka, ani jsem nepomyslil, abych šel pomáhat
když přednosta, všecek se třesa, s Vocápkem
kancelistu zdvihal a na židli sázel.
„Co je jim, pane kancelist?“ naléhal
všecek zděšen. „Odpovědí mně — jdou si na
čerstvý vzduch — Vocápek půjde s nimal
„Hlava — hlava,“ mumlal Vokoun. „Taková
mrákota najednou a píchnutí, jakoby mi praskla
žíla v mozku — —.
„Tak pro Boha živého — jdou domů —
Vecápek, doběhnou pro drožku —
Vocápek již byl ze dveří.
„A oni, pane Čamrda — a pan oficiál —
jsou tak dobrý, pane oficiál!“ volal do druhého
pokoje.
Nic se neozývalo.
Blum
Krist
Vocápek
Vokoun
bůh
9
article
„Pane oficiá! — slyšej, jdou námi po-
Přednosta vystrašený běžel do druhého po-
koje. A najednou se ozval jeho výkřik:
„No, Ježíš Maria Jozefe
Nechal jsem Vokouna a letěl jsem za před
nostou.
S hlavou na stole, s rukama, které se skoro
podlahy dotýkaly, seděl tu oficiál zhroucen, ústa
chroptěla.
„Šlak!“ vykřikoval přednosta. „Šlak
Čamrda — honem pro doktora — Kriste Ježíši
dva najednou.
Otočil jsem se, a na prahu jsem vrazil do
— Vokouna, kterého výkřiky přednostovy na-
dobro vzpamatovaly. Všecek mokrý zíral jak vy
jevený na oficiála. Co viděl, nebyla simulace.
Oficiála to popadlo doopravdy.
Za chvíli tu byl doktor ze sousedství
skláněl se nad oficiálem, vstřikl mu nějakou
injekci pod kůži v předloktí — a brzy potom
jsem odvážel chudáka Pazdírka do nemocnice.
Když jsem se posledně otočil po kanceli-
stovi, viděl jsem, kterak sedí všecek jako za
řezán. Styděl se nesmírně. Nenadál se, že to
takhle dopadne.
A přednostu popadla třesavka. Taky jeh
jsem pak musil doprovodit domů.
„A to náme nadělení,“ hořekoval chudál
cestou. „Dva najednou — a teď abych taky já
to odstonal. To to bude v ouřadě vypadat!“
Tuhle starost bych si na jeho místě nepři-
pouštěl. Kdyby nás všecky potloukl šlak, ouřad
se nepropadne.
Ubožák Pazdírek! Jestli pak se nám tam
odlud vrátí?
Vpsilou.
moct — —
Ježíš
Marius
Jozef
Nechal
Vokoun
Krist
Pazdírek
10
article
Třinácté
Třinácté
Konečně Pánbůh mou tchyni potrestal
Byla sice v hloubi zbožné duše přesvědčena, že
Pánbůh potrestá dříve mě, nu, a Pánbůh mě
potrestal, ale pak došlo na ni. Nikdy bych byl
neřekl, že to bude až při našem třináctém dítku.
Při předeházejících dvanácti dítkách nestalo se
nic, pouze kmotr našich dítek se trochu pozmě-
ňoval. Šesti dítkám dával do vínku pravý ra-
kouský dukát, osmému až desátému dal do vínk
po losu basiliky, jedenáctému a dvanáctému.
které se nám narodily už za korunové měny, dal
do vínku pouze zlatou desetikorunu. Do sedmého
dítka zvali jsme jej na křest telegraficky, př
osmém už si to má drahá Terezie zapověděla,
tak jsme psali jenom rekomandovaný dopis, př
devátém až dvanáctém odbyli jsme to už jen
zálepkou. Navrhoval jsem sice, abychom psali
pouze korrespondenční lístek, ale i to si m
drahá Terezie zapověděla: „Co by si o ná
slečinky na poště pomyslily,“ pravila mi vy-
čítavě, „stejně tam všecko čtou.“ Sklopil. jsem
skromně oči a mlčel jsem.
S tchyní byla vždy největší potíž. Připravo
vali jsme ji na každý křest jako na nebožtíka
Čtyři měsíce napřed sdělili jsme jí něžně, že
Terezii rozbolely zuby atd. atd.
Terezia
11
article
Takovou radostnou událost nutno sdělovat
po kávových lžičkách jako žaludeční balsám.
Dáti takovou radostnou událost tehyni spolknout
najednou, udusila by se, ranila by ji mrtvice,
Ještě štěstí, že nejsem nucen oznamovati tyto
věci střelbou z kanonů; to by bylo hřmění děl
Zálepkou se takové oznámení odbude poněkud
Třináctého dítka jsme se však obávali. N
snad proto, že by pro ně v kalendáři nebyl ještě
dostatečný počet svatých patronů, ale proto, že
jest třináctka nešťastným číslem. Proto moje
drahá Terezie navrhovala, abychom toto čísl
nějak obešli. Nevím vlastně, jak si to představo-
vala. Já o tom dlouho přemýšlel a na konec
mi napadlo, že bychom musili míti srostlá dvoj-
čata, abychom toto úskali šťastně obepluli. Na-
bizel jsem svou myšlenku drahé Terezii, ale ona
ji zamítla. Vykládala mi, abych aspoň v těhle
věcech nezaváděl žádných novot, abych se ra-
ději podíval do konkretálního statusu, jsou-li
někde mezi přednosty okresních soudů nebo
mezi ostatními výše postavenými hodnosty srostlá
tišeji.
Terezia
12
article
dvojčata. Rozumí se, že jsem tam nie takového
nenašel.
Dlouho jsem o třináctém dítku uvažoval
až konečně zmoenila se mne příšerná myšlenka
Bylo to právě v době, kdy je nutno, tchyni po-
malu připravovati na šťastnou událost rodinnou
kdy je potřebí, poprvé nezřetelně ji připome-
nouti, co se zase dá očekávati. Ačkoliv je moje
drahá Terezie mnohem výmluvnější nežli já
tímto nezřetelným naznačováním přištích očeká
vatelných věcí nikdy se nezabývala, naopak vy-
slala vždy mě, abych to tehyni vysvětlil. Ať bylo
roční počasí jakékoliv, sepjala mi vždy do ře
mínků náš obrovský plaid, z něhož by byl Nan
sen, kdyby jej byl měl na severní točně, naši
dojista pro sebe i pro Johansena několik spacíeh
pytlů, pověsila mi těch dvacet kilogramů těžké
látky na krk a doprovodila mě s ostatními dit-
kami na nádraží, kdež mi koupila lístek třet
třídy a pak mě doporučila konduktorovi s přes
ným rozkazem, na které stanici má mě pro-
pustiti z kupé. Příležitě se přiznávám, že jsem
se pokusil několikráte zapomenouti onen těžký
plaid i se řemeny v kupé, ale vždy seznal jsem.
že správa dráhy stará se o zapomenuté předměty
ve vagonech s takovou přesností, že mi zase
hned, jak jen jsem se potom objevil na nádraží
zíracený plaid byl odevzdán, a tu obyčejně kon-
duktoři dosvědčili, že já jsem majetníkem plaidu
tak že veškeré zapírání bylo marno.
Nana
Johansen
13
article
Vyjel jsem tedy zamyšlen s povědomým
plaidem, odevzdán byv svou drahou Terezií d
ochrany konduktorovy. Čím více jsem se blížil
tchyni, tím více se plašily mě myšlenky a ztrá
cela řeč. Nechci říci, že bych se tchyně bál.
U ní to je zase naopak: čím více se k ní blížím
tím určitější myšlenky v ní vyvstávají, tím více
roste její řeč. Nechci ovšem zase říci, že byse
ona nebála mně.
Ale jsou jisté diskretní věci, se kterýmis
člověk neví rady. Při předešlých dvanácti dít-
kách pomohla mi vždy náhoda: tehyně dověděla
se vždy o radostné, očekávatelné události dříve,
než jsem k ní přijel. Jak se toho mohla dově-
děti, bývalo mi ovšem hádankou. My o tom ni
kdy nikomu ničeho neřekli, tajili jsme to až do
posledního okamžiku, a ona se toho přece do-
věděla.
„Tak teda je to pravda!“ vyhrkla vždy pol
překvapeně, polo rozhořčeně a vyčítavě se m
zadívala na ukousané konečky drsného knírku.
Mám totiž takový knírek, jaký mívali president
sborových soudů prvé instance v létech sedm-
desátých, ale teď se na tohle se shora pranic ne
kouká. Teď se stále jenom říká: schopnosti
takt, rozvaha a administrativní věhlas a podl
oho to také teď vypadá: jeden má vousy jak
ruský admirál a druhý jako Beduin.
Ostatně musím doznati, že jsem měl s dis-
kretními věcmi odjakživa ještě dost velike
štěstí. Nechápu pouze, proč se na mě tchyněz
podobných okolností dívá nějak podezřívavě.
Jako bych byl jedině sám vinen, tak mi to při
padá, ač nás právě příroda učí o pravém opaku.
Jsouť přece jisté věci, kterých člověk sám ne-
svede, byť by se rozkrájel.
Jsouť
14
article
Konduktorova ruka probudila mě z těž-
kých dum, „Vašnosti“, zahučel mi něžně d
ucha, „už jsme tady, vylizat! A tady ten plédek
si nezapomenou, tak, Vašnosti, a dají pozor aa
schůdka, aby se jim něco nestalo. Tak, Vašnosti
ještě krůček, pozor, Vašnosti, ať neupadnou
přes hůlku, ták, ták, tákkk!...“
Tuším, že už je z konduktorovy řeči vi
děti, že jsem nevyskočil z kupé po hlavě, nýbrž
že jsem se snášel dolů velmi váhavě. Skutečně
zdálo se mi, jakoby se mi podešve lepily do vy-
hřátého říčního písku, jímž byl perron vystlán
Konám sice podobnou cestu již po třinácté, lo
čím dále, tím nejistěji.
O, kterak jsem si večer oddychl, když m
opět konduktorovy ruce tlačily po schůdkách na
horu do kupé.
„Jen pozor, Vašnosti,“ hučel za mnou
nežně, „to by mi milostpanička dala, kdyby se
jim něco stalo, ták, ještě krůček, a ten plédel
si dají nahoru, abych jim ho nepřivřel, až budu
zavírat.
Šťastný muž, pomyslil jsem si, zavírá jen
plédy, kdež pak já! Já to zavírám napořád, a
mi z toho. blava brní! Ale oddychl jsemsi
Vlastně ani nevím, proč jsem ke tchyni jezdil
Jedu jí to zvěstovat jako hluboké rodinné t
jemství, a ona už to dávno ví.
„Pane zeti,“ povídala (ona mi totiž neřekn
nikdy ničeho ostrého, „pane zeti“ je u ní něce
jako nejhorší nadávka, jinak mi říká jenom
„Venelíčku“) — „pane zeti,“ opakovala dů
razně, „já už myslila, že jsem u vás loni byla
naposledli
Račte si představiti, ž. mi volno nebylo
„Hlavní věc je, když je to zdrávo,“ zakokta
jsem rozpačitě. Nikdy člověk opravdu neví, jal
by se omluvil. Seděl jsem u tchyně celý der
jako na trní! Seděl jsem doslovně u ní. Marn
jsem, trápen žízní, naznačoval, že bych se mě
také trochu projiti, nepustila mě. Seděl jsemn
pohovce pod zrcadlem a trpělivě jsem očekával
až se přiblíží šestá hodina, kdy nutno spěcha.
ke vlaku.
Konduktorův
15
article
Dal jsem konduktorovi viržinku. Byl bye
jej také objal, ale ramena visela mi dolů jaks
mdle, sotva jsem rukama hýbal. Byl jsem úpln
spokojen. Myslím, že by to ani má drahá Terezie
lépe neprovedla! Nemlčela by, kdež pak ona
a mlčet, a při takovém výslechu je hlavní věe
mlčet, ustavičně mlčet. Divím se jenom, že jsem
si těchto věcí nepovšiml nikdy před svatbou.
„Pane zeti,“ pravila mně tchyně mimo jiné
věci důrazně, „toť se ví, že k vám musím
přijet.
Když mi tohle řekla, vzpamatoval jsem se
trochu a z povzdálečí jsem jí naznačoval, žej
nechceme vyrušovati z jejího pořádku a po
hodlí.
„Pane zeti, já k vám, samo sebou se roz
umí, přijedu,“ odsekla mi, „takhle to přece ne
nechám!“ Ale přijedu až potom, rozumite, po
tom, ubohá Rezi, ubohé dítě! Jiný manžel by kou
kal, aby paní něco užila, Gott bewahre, já se ván
do toho nepletu, ale kde pak Rezi, Ubohá Rezi
To to bude u vás jako ve fořtovně.
Mlčel jsem zarytě, ač jsem dobře věděl
proč porovnává mou domácnost s fořtovnou.
„Ostatně tohle se nesfoukne,“ pokračoval
neúprosně dále, „na tohle se musím připravit.
to jste konečně, pane zeti, udělal dobře, že jste
mi to přijel napřed oznámit. To byla dobrá
Gott
Reh
16
article
myšlenka! To asi měla Rezinka ten nápad, to
se ví, ubohá holka, kdo by si to byl pomyslil
ubohá holka, a to už je po třináctkráte ! Jen aby
se jí něco nestalo, já mám takovou divnou před
tuchu, a to zrovna jich musí být třináct, jakoby
jich nebylo dost dvanáct!
Přiznám se, že mě chvílemi polévalo horko
chvílemi zase mnou roztřásala zima. Ještě štěstí
že mi moje drahá Terezie navlékla ráno ja
grovku.
„A kdy to bude?“ zeptala se mne tchyně
pojednou. „Ano, ano, bude to,“ povzdychl jsem
rozpačitě, ale v ten okamžik vzpomněl jsem na
svou příšernou myšlenku. Pomsta! Pomsta
Zalomcovalo mi to všemi nervy, srdce se mi roz
hrkalo, žaludek mi poskočil v těle, jako bych
byl vypil na lačný život dvě láhve „čerta“. Sla-
čilo jenom několik slov, moje pomsta byla do-
konána. Teď, když sedím zase ve vlaku a když
si vzpomenu, co jsem vlastně provedl, nevýslovné
blaho rozlévá se mi po všech údech. Cítím, že
by se mi nesmírně ulevilo, kdybych se mohl
někomu s tou věci svěřiti — tajemství měho
činu tísní mě, tlačí a svírá jako můra. Divím
se sám sobě, jaké ďábelství zrodilo se v mé
Arciť svěřiti se nesmím nikomu. Věc musí
býti navždy pohřbena v mém nitru. Nesmím se
prozraditi, nechci-li býti zničen.
Terezia
17
article
Poznávám však již nyní, že jest velmi ob
tížno, míti na srdci nějaké tajemství. Ba, zdá se
mi, že počínám chápati již i svou drahou Terezii.
která největší tajemství skrývá v hlubinách nitra
nejdéle půl hodiny. Člověk aby měl opravdu že-
lezné nervy, má-li vzíti nějaké tajemství s sebou
de hrobu. Mohu již dnes bezpečně tvrditi, že
aspoň má drahá Terezie s sebou do hrobu žád-
ného tajemství nevezme. Mně však už, jak vi-
dím, něco podobného není souzeno.
V tom už opět probudila mě z těžkých dum
těžká ruka konduktorova.
„Tak, Vášnosti,“ promluvil ke mně líbezně
(čím déle se mnou mluvil, tím více profahoval
slabiky), „ták, Vášnosti, už jsme doma. A tady
ten plédek, ták, Vášnosti, ten plédek neráčeji
zapomenout, jako tuhle, Vášnosti, tadyhle jsou
schůdka, jen žádný kvalty, Vášnosti, vlak stojí
dokud všicky passažíři neslezou.
Člověk při takovém ustavičném napomínání
mimoděk leze opatrněji a když se konečně ocitne
na horké půdě svého úřadního působiště, sám
sobě se diví, že to tak všecko šťastně skončilo.
jít hrob
Vášnost
18
article
Moje drahá Terezie má i na konduktory nesmírný
vliv. Nedává jim sicc, odevzdávajíc mě jieh
ochraně, zpropitného — ale promluví s nimi
tak důrazně, že mě vozí po všech dráhách tak
obezřetně, jako bavlnku v ušich. Alespoň jsem
dosud nikdy nepozoroval, že bych se byl n
dráze ztratil nebo zlomil vaz, naopak, vracím s
vždy domů zdráv a všecek, rozumí se i s plédem.
Jako obyčejně, očekávala mě moje man-
želka s dítkami na nádraží! Za nynější přísnost
nepustí nikoho na perron bez lístku, ale ona
je tam bez lístku vždy. Stačí jenom, aby promlu-
víla několik slov s portýrem a portýr už jí uctivě
salutuje. Ano, ane, divnou moc má ta žena,
skoro bych řekl, že je jako Semiramis.
Ilučně mě políbila (za oněch okolností vodi
mě okázale na veřejnost, aby obecenstvo vědělo,
že tu nejde o nějakého pohrobka), hlasitě mě
obejmula, a potom ke mně přistrčila našich je-
denáct dítek, které mi dle pořadí jich věku líbaly
otcovské ruce. Jedním okem mrskla po mně.
mám-li pléd, druhým tázavě ulpěla na mém nose
Měl jsem obojí v nejlepším pořádku. My
slím, kdyby se tu postavil na perroně někdo
jiný s tak četnou rodinou, že by se hned sběhl
pěší i jízdní policajti s nádražním přednostou
portýry a jiným personálem železničním, a že b
výstražně zvolali: „Pánové, rozejděte se!“ ale
jsem-li na perroně se svou drahou Terezií, nikd
se neopováží ani muknout.
„Tak, jak jsi pochodil?“ zeptala se mn
přísně. Mimovolně jsem se začervenal.
„Dobře,“ pravil jsem dušeným hlasem
„všecko je v nejlepším pořádku. Maminka při
jede, slíbila to!“
„To jsem si myslila! A neprovedl jsi ně
jakou hloupost? Vysvětlil jsi jí to, jak s
to vlastně stalo ...“
„Vysvětlil, všecko jsem jí to přehledn
vypovídal. Myslí jako, že jsme oba vinni . ..-
Váhavě jsem tato slova pronesl a hned
v zápěti cítil jsem ostrý pohled její na sv
tváři.
Terezia
Semiramis
19
article
„Tys ovšem řekl... No, ostatně si to po
víme až doma, tady jsou děti.
Sešeřenými ulicemi důstojně jsme kráčel
ke svému domovu. Před námi kráčely v řadácl
naše dítky ve čtyřstupu, kterýžto způsob chozen
vlídně doporučuji četnějším rodinám z komuni
kačních důvodů.
„Já mám jenom starost, jestli si neprove
nějakou hloupost?“ šeptala mi důtklivě.
„Ujišťuji tě, Rězinko, že neprovedl! Nebyl
na to ani času, člověk tam ráno přijede, pakse
sotva naobědvá, a už je tu večer, a člověk za
aby jel!“
„No, to je pravda! A maminka byla př
kvapena, to se dá myslit!“
„Nebyla, naopak, povídala, že si to myslil
Ani dost málo ji to nepřekvapilo, skoro bych řekl
že tomu byla ráda! Povídala, že se už nat
těši! Hlavní věc, povídala, aby to bylo zdrávo
Ona myslí, že se na to, když je víe dětí, beře
ohled i s vyšších míst!“
„Co pak maminka, ta má rozum! Jen jestl
jsi neprovedl nějakou hloupost?“
„Naopak! Ujišťuji tě, Rézinko, že nepro
vedl, maminka povídala, že to nic není, abych
ti k vůli tomu nedělal žádné výčitky, ty že za
nic nemůžeš a že bez vůle boží ani vlas s hlavy
nespadne.
„Co pak maminka, ta má rozum! Já byeh
ti dala: vyčítat! No, maminka to nezná, mysli
že to je, jako za starodávna, kdežpak ona ví
co je emancipace, co to je ženské hnutí — to
tenkrát ještě nebylo. Tys ovšem řekl, že musís
doma mlčetl
„Ano, já řekl, že ti nie nevyčítám. Povída
jsem — to víš, maminka na to drží —: Dějs
vůle boží!
„No, to jsi řekl dobře, jestli si to řekl
Člověk, když s tebou není, tak neví, co všeck
napovídáš, ty jen když se můžeš ze všeho vy
táhnout! Beztoho si to všecko strčil na mě, ja
Rézinka
sešeřený
Dějs vůle boží
22
article
„Naopak! Ujišťuji tě, Rězinko, že jsem
všecko vypověděl, jak to vlastně bylo! Já jsem
řekl, že my oba . ...
„Co's to řekl? Co my oba? Ty sám, roz-
umiš, ty sám, ne, člověče, já tě nikam nemohu
pustit, ty všecko spleteš! Snad jsi se neopováži
tvrdit, že... my ... oba! Cožpak myslíš, že
já nevím, co se patří? Ty jsi příčinou měho
neštěstí, kdybych si tě byla nevzala, už bych byla
dávno radovou, ale ty vždycky něco spletoš, že
to je ouzko! To mám za to, že s tebou sedím
patnáct roků v osmě diétní, kdyby's byl k čemu,
už by's byl dávno radou! Koukni se jenom kolem
sebe, zdali jsi někde viděl takovou hromadu dětí,
kdo by se dneska něčeho takového odvážil! To
dovedeš jen ty, rozumíš! Každý říká: taková sla-
boučká paní, to je neštěstí, to je neštěsti !. ..“
Ostýchavě jsem přeletěl plachým pohledem
kypící postavu své drahé Terezie a mimovolně
prolétlo mi hlavou, že ten, kdo ji nazval sla-
boučkou paní, nežije mezi lidmi, ale mezi těž-
kými almarami.
„To si teď už mohu myslet, co's tam všeck
namluvil! Naposledy ti maminka uvěřila, děláš
ke všemu takový obličej, že by tě každý koupil,
kdo tě nezná!
„Naopak, ujišťuji tě, Rezinko, že jsem řekl,
že já sám . ..
„No, to se já dovím! Mně nic nenapovídáš,
rozumíš, já tě prokouknu skrz naskrz! Teďt
nevymlouvej, něco's napovídal, to už je jisto,
však ona mně to maminka poví a pak si to řek-
neme! Rozumíš!
„Rozumím! Já jsem raději koukal, abych
mlčel, to víš, dovedeš si představiti mou situaci.“
„Snad jsi ani naposledy neřekl, kdy to bude?
Terezia
23
article
No, ty člověče, tebe tak někam pustit, to pojedu
podruhé radši sama! Ubohá maminka! To se
dečkala pěkných radostí na svém zeti!“
Povážlivě jsem se zarděl. Srdce se mi
úzkostlivě rozklepalo v ňadrech.
„Já myslím, že jsem to řekl v úplném po-
řádku, že jsem nic nezamlčel. Řekl jsem, že to
bude, že já sám, že to čekáme a že budeme
telegrafovat!“
„No, tak vidíš, vždyť to povídám, že jsi to
všecko popletl! Vždyť jsem ti řekla, že nebu-
deme telegrafovat, že budeme jenom psát a on
řekne: telegrafovat! Co teď, teď bude mamink
čekat telegram, a telegram nepřijde !. . ..
„Přijde psaní
„Tak's měl říci, že přijde psaní, co ted
mluviš o telegrafování! Telegram nepřijdea
maminka se lekne!“
„Já už vlastně nevím, jestli jsem řek
opravdu, že budeme telegrafovat! Já jsem jenom
řekl, že ji to ještě oznámímel
„No, tak vidíš, ani sám nevíš, co jsi vlastně
řekl! No to's tam byl naposled, podruhé si po-
jedu sama, tebe tak někam pustiti
„Odpusť, mýliš se, všecko jsem to řekl,
jak se patří! Nevím už sice všecko navlas, co
jsem řekl, ale vím, že jsem řekl vše, co byl
nutno a záhodno.“
„No, tak vidíš, a já už z toho, co mi te
povídáš, poznávám, že's tam řekl nějakou hlou-
post. To mi už nevymluviš, řekl's hlouposta
už to nepředěláš! Jen aby to nebyla moc velká
hloupost, tobě je to všecko podobno!“
Odmlčel jsem se. Ulevilo se mi zase teprve,
když jsem ulehl do postele a když moje drahá
Terezie usnula.
Terezia
24
article
Za čtrnáct dní na to dostali jsme od tchyn
první telegram. Blaženě jsem se usmál, když
jsem jej rozbaloval.
„Co je? Cekám už jako na trní! Matka.“
telegrafovala.
„Co to mamince jenom napadlo?“ povídala
má drahá Terezie přemítavě.
„Snad myslí, že to už bude!“
„To nemyslí! Maminka má z toho rozum!
Za týden dostal jsem rekomandovaný dopis.
„Milý synu,“ psala mi (vida už neříká „pan
zeti“), mám už čtrnáct dní všechno prádlo zpako-
váno v kufrech, už ani nemám v čem chodit,
protože už nechci kufry otvírat, taky vánočku
už jsem si upekla, abych vám něco přívezla, ale
už mi ztvrdla, tak jsem ji zase snědla, ale už
jsem si zase upekla novou a taky 5 kilo svíčkov
jsem koupila a mám strach, aby mi nezasmrádla,
ale vy pořád nic. Dnes v noci se mi zdálo o ne-
božtikovi dědečkovi, jak se brodil v kalně vodě,
nohavice měl vykasany až nad kolena a to nie
dobrého neznamená. Bojím se psát Rézince, aby
se nepolekala, a tak píšu vám, abyste měl roz-
um, a kdybyste něco pozoroval, hned mi telegra-
fujte. Toto psaní ani Rézince neukazujte, měla
by zbytečný strach, ještě by si bůh ví co myslila
Já mám takové tušení, že se něco stane, taková
ouzkost mě stále přepadá, ani sama nevím, co
to bude.)
Dojat, jsem toto psaní přečetl. Ochotně jsem
proslovenému přání vyhověl: uložil jsem psaní
do kapsy, aby se moje drahá Terezie nepolekala.
Terezia
Rézinka
25
article
Péro mé je příliš slabé, aby vylíčilo, co se v mě
duší dělo. Živě jsem si představil svou drahou
tchyni, jak pojídá tvrdou vánočku, jak teskně
pohlíží na uzamčený a k odjezdu připravený
kufr, v němž jest uschováno pět tuctů čistých
košil... Ano, jsou někdy zpropadené okamžiky
v životě lidském! Umínil jsem si, že hned neod-
povím, že nutno takovou odpověď dobře uvážiti.
Teprve třetího dne telegrafoval jsem;
„Dosud nic není. Buďte klidná! Váš zet.“
Takový telegram účinkuje nesmírně dobře na
nervy, dostane-li ho člověk za těchto okolností.
Ze začátku se člověk sice trochu lekne, ale pak
se upokojí.
Téhož dne, kdy jsem telegram odeslal, při-
vezli mi z dráhy zánovní dětský kočárek. Přijeli
s ním do kanceláře. Sestřenice mé ženy mi psala,
že už ho nebudou potřebovat, že snad se nám
tedy hodí, že už slyšela „od paní tetinky“ a
proto že nám kočárek posílá. Poslala ho n
mou adresu s určitým rozkazem, aby mi byl
dodán do kanceláře, aby se Rézinka zbytečně
nepolekala.
Druhého dne dostal jsem rovněž do kance-
láře a z těchže příčin zabitou slepici. Poslal ji
zase ženin bratranec, jenž to také slyšel „od
paní tetinky“. Bál se rovněž, aby se Rézinka ne-
polekala. Patrně myslí naši příbuzní, že já mám
lepší nervy, než má drahá Terezie. Položil jsem
slepici v kanceláři vedle kočárku.
Téhož dne přišla druhá slepice od švakra,
ženina bratra, ovšem také do kanceláře, a k ve-
čeru přitáhli mi z nádraží od ženiny tety druhý
kočárek. Hluboce jsem se nad tím zamyslil.
Rézinka