ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 18f9d5b0-7370-11dc-9709-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 47, place 4, work 1
1 masthead
7. srpna 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 217.
3 masthead
Strana 9.
4 article Zletního notýsku Pavla Čamrdy
Zletního notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě. Ještě den klidu — a pak je konec. Zitra se má starý vrátit. Tak je mi skoro tesklivo- Míěli jsme v ouřadě takový božský klid a pohovu. Zvláště poslední týden, co se oficiál připravuje na nemoc. „Ajnlaufu“ se skoro ani nedotýkal. ostatně toho všeho bylo maloučko. Je vidět, že taky v jiných departementech umdlévají horkem a co právě nemusí být expedováno, nechávají s Pánembohem uležet, až nám spadne nebeská vláha a trochu nás osvěží. Nějaký šuplík nebo tajný kout v regále je v každém byró, kam se „nevyřízenosti“ ztopí, aby na to přednostové předčasně nepadli. A pak, až se trochu ochladí budou se restlíčky jeden po druhém vytahovat Vždyt my to děláme taky tak. V tom je zvláště kancelista Vokoun metr. Ten umí zanášet jako křeček. Čert by to po něm nenašel. Ještě ani sám nevím; kam to ztápí A je pak podívaná, když se konečně Vokoun s něčím takovým zasmrádlým vytasi a starému k podpisu předkládá. Někdy ovšem podepíše jako ve snách, ani se nepodívá, co podpisuje. To dělají ostatně všichni přednostové. Podepsali by si třeba rozsudek smrti. K čemu pak se naučili takové krásné „manupropria“ že by z nich na místě mohli nadělat čínských mandarinů! Ale někdy mu čert něco našeptá. a pak starý zobrací akt vrub na vrub, dívá se na datum dodání, vyvalí oči a křižuje se: „Jo ale pro Krista pána, pane kancelist, dy tohle mělo dávno jít! Kde pak jim to zas Ježíš Marjá uvázlo!? Vokoun stojí nad starým s výrazem nej- čistšího svědomi, skoro se shovívavě usmívá: „Ráčili řict, jak to došlo, aby to zatím zů stalo, to je ten kus, co jsme čekali na infor mace —
Pavel Vokoun Krist Marjá
5 article
Je to nestydatá lež, ale starý je popleten a aby nedal na jevo, že sám vlastních rozkazo nepamatuje, „rozpomíná“ se rychle „A jo, to je to! A jak pak, vyrešeršíroval „Prosím, je to všechno ve vyřízení — ráče si přečíst...“ pobízí Vokoun drze. Ale starý se chrání strkati do toho nos, aby se ještě více nezamotal. Zčerstva podepisuje, vraci Vokounovi, a ten s vítězným pohledem, ale zároveň s úsměvem přímo taškářským odnáší skt-ke stolu. A šeptává mi pak někde stranou; „Koukejte starého matyáše! A z takových šnofounů nám dělají přednosty. Vypidalo by to ve kštátě, co, kdyby subalterní nedřeli za ně?“ A to mi říká, jakoby právě byl vykonal svoj nejsvětější povinnost. Je pravda, přednostove jsou někdy jen jako strašáci v zelí, ale mívaj pod sebou časem taky pěknou sebranku. Bývá mi někdy našeho „dědečka“ až líto. Ofieiál pořád ještě vypadá jako v Jiříkově vidění. Sodovku pil celý týden a jen se vždycky plal Vocápka, nosí-li mu opravdu tu destillo- vanou. „No Zátku, Ježíš Marjá, pane oficiál,“ du- šoval se Vocápek. „Tam už jinou nedělají. Sna čelli tuhle v novinách inserát pana doktora Ne- žerného, že jiného nepije než Zátkovu destilírku a ten je na tyfus opatrný. Kancelista Vokoun pokaždé, kdyžs Vocápek přihrne s vodou, odplivuje do kouta. A povídal mi: „Když člověk pováží, že tohle všechno náš ficipřednosta dělá, aby nás a starého nabrk — meine hochachtung! kuráž v tom je. Mus- už mít vnitřnosti bílé jak svatební košile. — To jsem měl jednoho strejce, ten snídal čaj- Ale ne, abyste myslel, že snad šáleček. Pil ho na konve, mně by to bylo stačilo na nohy. Zle mně bejvalo, když jsem to viděl. — Však si to oficiál vynahradí, až nám vymázne. Tens vybral dobré lázně na zotavenou! Nerozuměl jsem Vokounovl.
Vokoun Jiříkův Zátka Marjá oficiál Zátkův Vocápek Musa
6 article
„No povím vám to. Má bratra nebo bra- trance někde v Bohušovicích, u Terezína, v pivo- váře, a tam vaří pivo jako křen. A touhle dobou mívají ležák. Jak ho starý pustí, alou tam, a za- boří se do něho. Má úcta, pak dá destilovan vale! — Ale tentokrát nepojede — vyvedu mu psinu, že tu zůstane. Co chee oficiálovi vyvést, hned mi neřekl ale tušil jsem nějakou čertovinu. Až večer, když jsme spolu odcházeli, povídal mi: „Tentokrát já starému zahraju sólový vý jev, podíváte se. Předejdu oficiála — a nežs dostane ven, zatím tam ležák vypijou. „Ale jestli panu oficiálovi skutečně nen dobře?“ namítl jsem. „Nedejte se vysmál mladíče,“ zavrčel Vckoun, „ten má kořen jak vrbal“ „Všiml jste si,“ povídám, „že už týde taky nekouří?“ „Samá simulace, mladíče! Ten má me- todu, že by profesoři na klinikách mohli podle něho vyučovat mediky. Ten umí markýrova smptomy!“ Dědečka zas tedy máme za stolem. Do- zolená mu vypršela v sobotu, ale přetáhl ji pře neděli a přišel až v pondělí. Ale příšel chudák, jako když moucha z pod náslí vyleze. „Pánové — povídal — kdo zrovna nemá mzsitelnou dovolenou, ať nikam nechodí. T jme letos naběhli! Všady všechno jako vy- páleno, vody vyschly, pivo bylo jako louh — kde pak tam v horách mají led! — v chalupách bylo jak v peci, pod širým nebem jak na Sahaře- sltomy jak upraženy, chládek nikde. To jsme zkusili! To jsem vám záviděl, že tu sedíte hezky ve stinu . . „Byl bych si to s ním hned prohodil!“ vrče Vekoun u svého stolu. Čekali jsme, že Pazdírek začne hnedle dopoledne, ale nic. Odevzdával ráno starému vladařské žezlo, rozevřel před ním diariuma pověděl, co a jak vyřízeno, načež se šoural zat o stupínek niž, ke svému stolu.
Vckoun Vekoun Pazdírek Bohušovice Terezín
7 article
Starý se za ním díval a zavolal pak „Pane oficiál, jim něco je? „Ne, prosím,“ odpovídal Pazdírek. „Ze jdou tak nějak jako tento — — „Nic, pane císařský rado. Jen taková mdlob z toho horka snad — — „Viděj, a teď si pomyslej takových pět hodin ve vlaku, v téhle temperatuře! Moje dcery ne- mohly ani dýchat a paní div že mi neomdlívala — nepřejou si takovou expedici s třemi žen skými. Oficiál šel mlčky na své místo a těžce do padi na židl. „Je to kujón,“ žehral cestou v poledn kancelista. „Teď simuluje trpělivost. Uvidíte. že se dá starým nutit, aby toho nechal a někam šel. Ale já — — Vokoun skutečně provedl slibovaný „sólový výjev“. Hned odpůldne. Přezdívá simulantů Pazdírkovi, ale umí to taky dobře. Bylo by mně to bývalo k smíchu, kdybych nebyl viděl udě- šenou tvář přednostovu a kdyby to nebylo mělo dohru krom nadání trudnou. Chystali jsme se na komedii a zatím nastal obrat tragický, Seděli jsme v tom horku jako zaliti lávou, jenom chvílemi se ozvalo tu tam zafunění. Pana oficiála ve vedlejším pokoji nebylo ani cítit.
Pazdírek Vokoun
8 article
Táhlo na čtvrtou, starý si na něco vzpomně a zavolá: „Pane kancelist!“ Ale jen dořekl, v tom Vokoun zachrčel. hlavou zakýklal, udělal něco jako „Blum!“ a svezl se s židle na podlahu, hezky opatrně. To byl jeho „výjev“. „Pro Krista pána, co pak jim je!“ volal přednosta úzkostlivě. „Vocápku, vodul Juž tu byl Vocápek a než se mohl Vokoun vyhnouti důsledkům svého „výjevu“, vylil mu na hlavu a za krk džbán vody. Měl se Vokoun co pamatovat, aby ho neposlal „na zatracenou skálu“, jak bývá jeho zvykem. Věda, že to pře- tvářka, ani jsem nepomyslil, abych šel pomáhat když přednosta, všecek se třesa, s Vocápkem kancelistu zdvihal a na židli sázel. „Co je jim, pane kancelist?“ naléhal všecek zděšen. „Odpovědí mně — jdou si na čerstvý vzduch — Vocápek půjde s nimal „Hlava — hlava,“ mumlal Vokoun. „Taková mrákota najednou a píchnutí, jakoby mi praskla žíla v mozku — —. „Tak pro Boha živého — jdou domů — Vecápek, doběhnou pro drožku — Vocápek již byl ze dveří. „A oni, pane Čamrda — a pan oficiál — jsou tak dobrý, pane oficiál!“ volal do druhého pokoje. Nic se neozývalo.
Blum Krist Vocápek Vokoun bůh
9 article
„Pane oficiá! — slyšej, jdou námi po- Přednosta vystrašený běžel do druhého po- koje. A najednou se ozval jeho výkřik: „No, Ježíš Maria Jozefe Nechal jsem Vokouna a letěl jsem za před nostou. S hlavou na stole, s rukama, které se skoro podlahy dotýkaly, seděl tu oficiál zhroucen, ústa chroptěla. „Šlak!“ vykřikoval přednosta. „Šlak Čamrda — honem pro doktora — Kriste Ježíši dva najednou. Otočil jsem se, a na prahu jsem vrazil do — Vokouna, kterého výkřiky přednostovy na- dobro vzpamatovaly. Všecek mokrý zíral jak vy jevený na oficiála. Co viděl, nebyla simulace. Oficiála to popadlo doopravdy. Za chvíli tu byl doktor ze sousedství skláněl se nad oficiálem, vstřikl mu nějakou injekci pod kůži v předloktí — a brzy potom jsem odvážel chudáka Pazdírka do nemocnice. Když jsem se posledně otočil po kanceli- stovi, viděl jsem, kterak sedí všecek jako za řezán. Styděl se nesmírně. Nenadál se, že to takhle dopadne. A přednostu popadla třesavka. Taky jeh jsem pak musil doprovodit domů. „A to náme nadělení,“ hořekoval chudál cestou. „Dva najednou — a teď abych taky já to odstonal. To to bude v ouřadě vypadat!“ Tuhle starost bych si na jeho místě nepři- pouštěl. Kdyby nás všecky potloukl šlak, ouřad se nepropadne. Ubožák Pazdírek! Jestli pak se nám tam odlud vrátí? Vpsilou. moct — —
Ježíš Marius Jozef Nechal Vokoun Krist Pazdírek
10 article Třinácté
Třinácté Konečně Pánbůh mou tchyni potrestal Byla sice v hloubi zbožné duše přesvědčena, že Pánbůh potrestá dříve mě, nu, a Pánbůh mě potrestal, ale pak došlo na ni. Nikdy bych byl neřekl, že to bude až při našem třináctém dítku. Při předeházejících dvanácti dítkách nestalo se nic, pouze kmotr našich dítek se trochu pozmě- ňoval. Šesti dítkám dával do vínku pravý ra- kouský dukát, osmému až desátému dal do vínk po losu basiliky, jedenáctému a dvanáctému. které se nám narodily už za korunové měny, dal do vínku pouze zlatou desetikorunu. Do sedmého dítka zvali jsme jej na křest telegraficky, př osmém už si to má drahá Terezie zapověděla, tak jsme psali jenom rekomandovaný dopis, př devátém až dvanáctém odbyli jsme to už jen zálepkou. Navrhoval jsem sice, abychom psali pouze korrespondenční lístek, ale i to si m drahá Terezie zapověděla: „Co by si o ná slečinky na poště pomyslily,“ pravila mi vy- čítavě, „stejně tam všecko čtou.“ Sklopil. jsem skromně oči a mlčel jsem. S tchyní byla vždy největší potíž. Připravo vali jsme ji na každý křest jako na nebožtíka Čtyři měsíce napřed sdělili jsme jí něžně, že Terezii rozbolely zuby atd. atd.
Terezia
11 article
Takovou radostnou událost nutno sdělovat po kávových lžičkách jako žaludeční balsám. Dáti takovou radostnou událost tehyni spolknout najednou, udusila by se, ranila by ji mrtvice, Ještě štěstí, že nejsem nucen oznamovati tyto věci střelbou z kanonů; to by bylo hřmění děl Zálepkou se takové oznámení odbude poněkud Třináctého dítka jsme se však obávali. N snad proto, že by pro ně v kalendáři nebyl ještě dostatečný počet svatých patronů, ale proto, že jest třináctka nešťastným číslem. Proto moje drahá Terezie navrhovala, abychom toto čísl nějak obešli. Nevím vlastně, jak si to představo- vala. Já o tom dlouho přemýšlel a na konec mi napadlo, že bychom musili míti srostlá dvoj- čata, abychom toto úskali šťastně obepluli. Na- bizel jsem svou myšlenku drahé Terezii, ale ona ji zamítla. Vykládala mi, abych aspoň v těhle věcech nezaváděl žádných novot, abych se ra- ději podíval do konkretálního statusu, jsou-li někde mezi přednosty okresních soudů nebo mezi ostatními výše postavenými hodnosty srostlá tišeji.
Terezia
12 article
dvojčata. Rozumí se, že jsem tam nie takového nenašel. Dlouho jsem o třináctém dítku uvažoval až konečně zmoenila se mne příšerná myšlenka Bylo to právě v době, kdy je nutno, tchyni po- malu připravovati na šťastnou událost rodinnou kdy je potřebí, poprvé nezřetelně ji připome- nouti, co se zase dá očekávati. Ačkoliv je moje drahá Terezie mnohem výmluvnější nežli já tímto nezřetelným naznačováním přištích očeká vatelných věcí nikdy se nezabývala, naopak vy- slala vždy mě, abych to tehyni vysvětlil. Ať bylo roční počasí jakékoliv, sepjala mi vždy do ře mínků náš obrovský plaid, z něhož by byl Nan sen, kdyby jej byl měl na severní točně, naši dojista pro sebe i pro Johansena několik spacíeh pytlů, pověsila mi těch dvacet kilogramů těžké látky na krk a doprovodila mě s ostatními dit- kami na nádraží, kdež mi koupila lístek třet třídy a pak mě doporučila konduktorovi s přes ným rozkazem, na které stanici má mě pro- pustiti z kupé. Příležitě se přiznávám, že jsem se pokusil několikráte zapomenouti onen těžký plaid i se řemeny v kupé, ale vždy seznal jsem. že správa dráhy stará se o zapomenuté předměty ve vagonech s takovou přesností, že mi zase hned, jak jen jsem se potom objevil na nádraží zíracený plaid byl odevzdán, a tu obyčejně kon- duktoři dosvědčili, že já jsem majetníkem plaidu tak že veškeré zapírání bylo marno.
Nana Johansen
13 article
Vyjel jsem tedy zamyšlen s povědomým plaidem, odevzdán byv svou drahou Terezií d ochrany konduktorovy. Čím více jsem se blížil tchyni, tím více se plašily mě myšlenky a ztrá cela řeč. Nechci říci, že bych se tchyně bál. U ní to je zase naopak: čím více se k ní blížím tím určitější myšlenky v ní vyvstávají, tím více roste její řeč. Nechci ovšem zase říci, že byse ona nebála mně. Ale jsou jisté diskretní věci, se kterýmis člověk neví rady. Při předešlých dvanácti dít- kách pomohla mi vždy náhoda: tehyně dověděla se vždy o radostné, očekávatelné události dříve, než jsem k ní přijel. Jak se toho mohla dově- děti, bývalo mi ovšem hádankou. My o tom ni kdy nikomu ničeho neřekli, tajili jsme to až do posledního okamžiku, a ona se toho přece do- věděla. „Tak teda je to pravda!“ vyhrkla vždy pol překvapeně, polo rozhořčeně a vyčítavě se m zadívala na ukousané konečky drsného knírku. Mám totiž takový knírek, jaký mívali president sborových soudů prvé instance v létech sedm- desátých, ale teď se na tohle se shora pranic ne kouká. Teď se stále jenom říká: schopnosti takt, rozvaha a administrativní věhlas a podl oho to také teď vypadá: jeden má vousy jak ruský admirál a druhý jako Beduin. Ostatně musím doznati, že jsem měl s dis- kretními věcmi odjakživa ještě dost velike štěstí. Nechápu pouze, proč se na mě tchyněz podobných okolností dívá nějak podezřívavě. Jako bych byl jedině sám vinen, tak mi to při padá, ač nás právě příroda učí o pravém opaku. Jsouť přece jisté věci, kterých člověk sám ne- svede, byť by se rozkrájel.
Jsouť
14 article
Konduktorova ruka probudila mě z těž- kých dum, „Vašnosti“, zahučel mi něžně d ucha, „už jsme tady, vylizat! A tady ten plédek si nezapomenou, tak, Vašnosti, a dají pozor aa schůdka, aby se jim něco nestalo. Tak, Vašnosti ještě krůček, pozor, Vašnosti, ať neupadnou přes hůlku, ták, ták, tákkk!...“ Tuším, že už je z konduktorovy řeči vi děti, že jsem nevyskočil z kupé po hlavě, nýbrž že jsem se snášel dolů velmi váhavě. Skutečně zdálo se mi, jakoby se mi podešve lepily do vy- hřátého říčního písku, jímž byl perron vystlán Konám sice podobnou cestu již po třinácté, lo čím dále, tím nejistěji. O, kterak jsem si večer oddychl, když m opět konduktorovy ruce tlačily po schůdkách na horu do kupé. „Jen pozor, Vašnosti,“ hučel za mnou nežně, „to by mi milostpanička dala, kdyby se jim něco stalo, ták, ještě krůček, a ten plédel si dají nahoru, abych jim ho nepřivřel, až budu zavírat. Šťastný muž, pomyslil jsem si, zavírá jen plédy, kdež pak já! Já to zavírám napořád, a mi z toho. blava brní! Ale oddychl jsemsi Vlastně ani nevím, proč jsem ke tchyni jezdil Jedu jí to zvěstovat jako hluboké rodinné t jemství, a ona už to dávno ví. „Pane zeti,“ povídala (ona mi totiž neřekn nikdy ničeho ostrého, „pane zeti“ je u ní něce jako nejhorší nadávka, jinak mi říká jenom „Venelíčku“) — „pane zeti,“ opakovala dů razně, „já už myslila, že jsem u vás loni byla naposledli Račte si představiti, ž. mi volno nebylo „Hlavní věc je, když je to zdrávo,“ zakokta jsem rozpačitě. Nikdy člověk opravdu neví, jal by se omluvil. Seděl jsem u tchyně celý der jako na trní! Seděl jsem doslovně u ní. Marn jsem, trápen žízní, naznačoval, že bych se mě také trochu projiti, nepustila mě. Seděl jsemn pohovce pod zrcadlem a trpělivě jsem očekával až se přiblíží šestá hodina, kdy nutno spěcha. ke vlaku.
Konduktorův
15 article
Dal jsem konduktorovi viržinku. Byl bye jej také objal, ale ramena visela mi dolů jaks mdle, sotva jsem rukama hýbal. Byl jsem úpln spokojen. Myslím, že by to ani má drahá Terezie lépe neprovedla! Nemlčela by, kdež pak ona a mlčet, a při takovém výslechu je hlavní věe mlčet, ustavičně mlčet. Divím se jenom, že jsem si těchto věcí nepovšiml nikdy před svatbou. „Pane zeti,“ pravila mně tchyně mimo jiné věci důrazně, „toť se ví, že k vám musím přijet. Když mi tohle řekla, vzpamatoval jsem se trochu a z povzdálečí jsem jí naznačoval, žej nechceme vyrušovati z jejího pořádku a po hodlí. „Pane zeti, já k vám, samo sebou se roz umí, přijedu,“ odsekla mi, „takhle to přece ne nechám!“ Ale přijedu až potom, rozumite, po tom, ubohá Rezi, ubohé dítě! Jiný manžel by kou kal, aby paní něco užila, Gott bewahre, já se ván do toho nepletu, ale kde pak Rezi, Ubohá Rezi To to bude u vás jako ve fořtovně. Mlčel jsem zarytě, ač jsem dobře věděl proč porovnává mou domácnost s fořtovnou. „Ostatně tohle se nesfoukne,“ pokračoval neúprosně dále, „na tohle se musím připravit. to jste konečně, pane zeti, udělal dobře, že jste mi to přijel napřed oznámit. To byla dobrá
Gott Reh
16 article
myšlenka! To asi měla Rezinka ten nápad, to se ví, ubohá holka, kdo by si to byl pomyslil ubohá holka, a to už je po třináctkráte ! Jen aby se jí něco nestalo, já mám takovou divnou před tuchu, a to zrovna jich musí být třináct, jakoby jich nebylo dost dvanáct! Přiznám se, že mě chvílemi polévalo horko chvílemi zase mnou roztřásala zima. Ještě štěstí že mi moje drahá Terezie navlékla ráno ja grovku. „A kdy to bude?“ zeptala se mne tchyně pojednou. „Ano, ano, bude to,“ povzdychl jsem rozpačitě, ale v ten okamžik vzpomněl jsem na svou příšernou myšlenku. Pomsta! Pomsta Zalomcovalo mi to všemi nervy, srdce se mi roz hrkalo, žaludek mi poskočil v těle, jako bych byl vypil na lačný život dvě láhve „čerta“. Sla- čilo jenom několik slov, moje pomsta byla do- konána. Teď, když sedím zase ve vlaku a když si vzpomenu, co jsem vlastně provedl, nevýslovné blaho rozlévá se mi po všech údech. Cítím, že by se mi nesmírně ulevilo, kdybych se mohl někomu s tou věci svěřiti — tajemství měho činu tísní mě, tlačí a svírá jako můra. Divím se sám sobě, jaké ďábelství zrodilo se v mé Arciť svěřiti se nesmím nikomu. Věc musí býti navždy pohřbena v mém nitru. Nesmím se prozraditi, nechci-li býti zničen.
Terezia
17 article
Poznávám však již nyní, že jest velmi ob tížno, míti na srdci nějaké tajemství. Ba, zdá se mi, že počínám chápati již i svou drahou Terezii. která největší tajemství skrývá v hlubinách nitra nejdéle půl hodiny. Člověk aby měl opravdu že- lezné nervy, má-li vzíti nějaké tajemství s sebou de hrobu. Mohu již dnes bezpečně tvrditi, že aspoň má drahá Terezie s sebou do hrobu žád- ného tajemství nevezme. Mně však už, jak vi- dím, něco podobného není souzeno. V tom už opět probudila mě z těžkých dum těžká ruka konduktorova. „Tak, Vášnosti,“ promluvil ke mně líbezně (čím déle se mnou mluvil, tím více profahoval slabiky), „ták, Vášnosti, už jsme doma. A tady ten plédek, ták, Vášnosti, ten plédek neráčeji zapomenout, jako tuhle, Vášnosti, tadyhle jsou schůdka, jen žádný kvalty, Vášnosti, vlak stojí dokud všicky passažíři neslezou. Člověk při takovém ustavičném napomínání mimoděk leze opatrněji a když se konečně ocitne na horké půdě svého úřadního působiště, sám sobě se diví, že to tak všecko šťastně skončilo.
jít hrob Vášnost
18 article
Moje drahá Terezie má i na konduktory nesmírný vliv. Nedává jim sicc, odevzdávajíc mě jieh ochraně, zpropitného — ale promluví s nimi tak důrazně, že mě vozí po všech dráhách tak obezřetně, jako bavlnku v ušich. Alespoň jsem dosud nikdy nepozoroval, že bych se byl n dráze ztratil nebo zlomil vaz, naopak, vracím s vždy domů zdráv a všecek, rozumí se i s plédem. Jako obyčejně, očekávala mě moje man- želka s dítkami na nádraží! Za nynější přísnost nepustí nikoho na perron bez lístku, ale ona je tam bez lístku vždy. Stačí jenom, aby promlu- víla několik slov s portýrem a portýr už jí uctivě salutuje. Ano, ane, divnou moc má ta žena, skoro bych řekl, že je jako Semiramis. Ilučně mě políbila (za oněch okolností vodi mě okázale na veřejnost, aby obecenstvo vědělo, že tu nejde o nějakého pohrobka), hlasitě mě obejmula, a potom ke mně přistrčila našich je- denáct dítek, které mi dle pořadí jich věku líbaly otcovské ruce. Jedním okem mrskla po mně. mám-li pléd, druhým tázavě ulpěla na mém nose Měl jsem obojí v nejlepším pořádku. My slím, kdyby se tu postavil na perroně někdo jiný s tak četnou rodinou, že by se hned sběhl pěší i jízdní policajti s nádražním přednostou portýry a jiným personálem železničním, a že b výstražně zvolali: „Pánové, rozejděte se!“ ale jsem-li na perroně se svou drahou Terezií, nikd se neopováží ani muknout. „Tak, jak jsi pochodil?“ zeptala se mn přísně. Mimovolně jsem se začervenal. „Dobře,“ pravil jsem dušeným hlasem „všecko je v nejlepším pořádku. Maminka při jede, slíbila to!“ „To jsem si myslila! A neprovedl jsi ně jakou hloupost? Vysvětlil jsi jí to, jak s to vlastně stalo ...“ „Vysvětlil, všecko jsem jí to přehledn vypovídal. Myslí jako, že jsme oba vinni . ..- Váhavě jsem tato slova pronesl a hned v zápěti cítil jsem ostrý pohled její na sv tváři.
Terezia Semiramis
19 article
„Tys ovšem řekl... No, ostatně si to po víme až doma, tady jsou děti. Sešeřenými ulicemi důstojně jsme kráčel ke svému domovu. Před námi kráčely v řadácl naše dítky ve čtyřstupu, kterýžto způsob chozen vlídně doporučuji četnějším rodinám z komuni kačních důvodů. „Já mám jenom starost, jestli si neprove nějakou hloupost?“ šeptala mi důtklivě. „Ujišťuji tě, Rězinko, že neprovedl! Nebyl na to ani času, člověk tam ráno přijede, pakse sotva naobědvá, a už je tu večer, a člověk za aby jel!“ „No, to je pravda! A maminka byla př kvapena, to se dá myslit!“ „Nebyla, naopak, povídala, že si to myslil Ani dost málo ji to nepřekvapilo, skoro bych řekl že tomu byla ráda! Povídala, že se už nat těši! Hlavní věc, povídala, aby to bylo zdrávo Ona myslí, že se na to, když je víe dětí, beře ohled i s vyšších míst!“ „Co pak maminka, ta má rozum! Jen jestl jsi neprovedl nějakou hloupost?“ „Naopak! Ujišťuji tě, Rézinko, že nepro vedl, maminka povídala, že to nic není, abych ti k vůli tomu nedělal žádné výčitky, ty že za nic nemůžeš a že bez vůle boží ani vlas s hlavy nespadne. „Co pak maminka, ta má rozum! Já byeh ti dala: vyčítat! No, maminka to nezná, mysli že to je, jako za starodávna, kdežpak ona ví co je emancipace, co to je ženské hnutí — to tenkrát ještě nebylo. Tys ovšem řekl, že musís doma mlčetl „Ano, já řekl, že ti nie nevyčítám. Povída jsem — to víš, maminka na to drží —: Dějs vůle boží! „No, to jsi řekl dobře, jestli si to řekl Člověk, když s tebou není, tak neví, co všeck napovídáš, ty jen když se můžeš ze všeho vy táhnout! Beztoho si to všecko strčil na mě, ja
Rézinka sešeřený Dějs vůle boží
21 article
tě známl
22 article
„Naopak! Ujišťuji tě, Rězinko, že jsem všecko vypověděl, jak to vlastně bylo! Já jsem řekl, že my oba . ... „Co's to řekl? Co my oba? Ty sám, roz- umiš, ty sám, ne, člověče, já tě nikam nemohu pustit, ty všecko spleteš! Snad jsi se neopováži tvrdit, že... my ... oba! Cožpak myslíš, že já nevím, co se patří? Ty jsi příčinou měho neštěstí, kdybych si tě byla nevzala, už bych byla dávno radovou, ale ty vždycky něco spletoš, že to je ouzko! To mám za to, že s tebou sedím patnáct roků v osmě diétní, kdyby's byl k čemu, už by's byl dávno radou! Koukni se jenom kolem sebe, zdali jsi někde viděl takovou hromadu dětí, kdo by se dneska něčeho takového odvážil! To dovedeš jen ty, rozumíš! Každý říká: taková sla- boučká paní, to je neštěstí, to je neštěsti !. ..“ Ostýchavě jsem přeletěl plachým pohledem kypící postavu své drahé Terezie a mimovolně prolétlo mi hlavou, že ten, kdo ji nazval sla- boučkou paní, nežije mezi lidmi, ale mezi těž- kými almarami. „To si teď už mohu myslet, co's tam všeck namluvil! Naposledy ti maminka uvěřila, děláš ke všemu takový obličej, že by tě každý koupil, kdo tě nezná! „Naopak, ujišťuji tě, Rezinko, že jsem řekl, že já sám . .. „No, to se já dovím! Mně nic nenapovídáš, rozumíš, já tě prokouknu skrz naskrz! Teďt nevymlouvej, něco's napovídal, to už je jisto, však ona mně to maminka poví a pak si to řek- neme! Rozumíš! „Rozumím! Já jsem raději koukal, abych mlčel, to víš, dovedeš si představiti mou situaci.“ „Snad jsi ani naposledy neřekl, kdy to bude?
Terezia
23 article
No, ty člověče, tebe tak někam pustit, to pojedu podruhé radši sama! Ubohá maminka! To se dečkala pěkných radostí na svém zeti!“ Povážlivě jsem se zarděl. Srdce se mi úzkostlivě rozklepalo v ňadrech. „Já myslím, že jsem to řekl v úplném po- řádku, že jsem nic nezamlčel. Řekl jsem, že to bude, že já sám, že to čekáme a že budeme telegrafovat!“ „No, tak vidíš, vždyť to povídám, že jsi to všecko popletl! Vždyť jsem ti řekla, že nebu- deme telegrafovat, že budeme jenom psát a on řekne: telegrafovat! Co teď, teď bude mamink čekat telegram, a telegram nepřijde !. . .. „Přijde psaní „Tak's měl říci, že přijde psaní, co ted mluviš o telegrafování! Telegram nepřijdea maminka se lekne!“ „Já už vlastně nevím, jestli jsem řek opravdu, že budeme telegrafovat! Já jsem jenom řekl, že ji to ještě oznámímel „No, tak vidíš, ani sám nevíš, co jsi vlastně řekl! No to's tam byl naposled, podruhé si po- jedu sama, tebe tak někam pustiti „Odpusť, mýliš se, všecko jsem to řekl, jak se patří! Nevím už sice všecko navlas, co jsem řekl, ale vím, že jsem řekl vše, co byl nutno a záhodno.“ „No, tak vidíš, a já už z toho, co mi te povídáš, poznávám, že's tam řekl nějakou hlou- post. To mi už nevymluviš, řekl's hlouposta už to nepředěláš! Jen aby to nebyla moc velká hloupost, tobě je to všecko podobno!“ Odmlčel jsem se. Ulevilo se mi zase teprve, když jsem ulehl do postele a když moje drahá Terezie usnula.
Terezia
24 article
Za čtrnáct dní na to dostali jsme od tchyn první telegram. Blaženě jsem se usmál, když jsem jej rozbaloval. „Co je? Cekám už jako na trní! Matka.“ telegrafovala. „Co to mamince jenom napadlo?“ povídala má drahá Terezie přemítavě. „Snad myslí, že to už bude!“ „To nemyslí! Maminka má z toho rozum! Za týden dostal jsem rekomandovaný dopis. „Milý synu,“ psala mi (vida už neříká „pan zeti“), mám už čtrnáct dní všechno prádlo zpako- váno v kufrech, už ani nemám v čem chodit, protože už nechci kufry otvírat, taky vánočku už jsem si upekla, abych vám něco přívezla, ale už mi ztvrdla, tak jsem ji zase snědla, ale už jsem si zase upekla novou a taky 5 kilo svíčkov jsem koupila a mám strach, aby mi nezasmrádla, ale vy pořád nic. Dnes v noci se mi zdálo o ne- božtikovi dědečkovi, jak se brodil v kalně vodě, nohavice měl vykasany až nad kolena a to nie dobrého neznamená. Bojím se psát Rézince, aby se nepolekala, a tak píšu vám, abyste měl roz- um, a kdybyste něco pozoroval, hned mi telegra- fujte. Toto psaní ani Rézince neukazujte, měla by zbytečný strach, ještě by si bůh ví co myslila Já mám takové tušení, že se něco stane, taková ouzkost mě stále přepadá, ani sama nevím, co to bude.) Dojat, jsem toto psaní přečetl. Ochotně jsem proslovenému přání vyhověl: uložil jsem psaní do kapsy, aby se moje drahá Terezie nepolekala.
Terezia Rézinka
25 article
Péro mé je příliš slabé, aby vylíčilo, co se v mě duší dělo. Živě jsem si představil svou drahou tchyni, jak pojídá tvrdou vánočku, jak teskně pohlíží na uzamčený a k odjezdu připravený kufr, v němž jest uschováno pět tuctů čistých košil... Ano, jsou někdy zpropadené okamžiky v životě lidském! Umínil jsem si, že hned neod- povím, že nutno takovou odpověď dobře uvážiti. Teprve třetího dne telegrafoval jsem; „Dosud nic není. Buďte klidná! Váš zet.“ Takový telegram účinkuje nesmírně dobře na nervy, dostane-li ho člověk za těchto okolností. Ze začátku se člověk sice trochu lekne, ale pak se upokojí. Téhož dne, kdy jsem telegram odeslal, při- vezli mi z dráhy zánovní dětský kočárek. Přijeli s ním do kanceláře. Sestřenice mé ženy mi psala, že už ho nebudou potřebovat, že snad se nám tedy hodí, že už slyšela „od paní tetinky“ a proto že nám kočárek posílá. Poslala ho n mou adresu s určitým rozkazem, aby mi byl dodán do kanceláře, aby se Rézinka zbytečně nepolekala. Druhého dne dostal jsem rovněž do kance- láře a z těchže příčin zabitou slepici. Poslal ji zase ženin bratranec, jenž to také slyšel „od paní tetinky“. Bál se rovněž, aby se Rézinka ne- polekala. Patrně myslí naši příbuzní, že já mám lepší nervy, než má drahá Terezie. Položil jsem slepici v kanceláři vedle kočárku. Téhož dne přišla druhá slepice od švakra, ženina bratra, ovšem také do kanceláře, a k ve- čeru přitáhli mi z nádraží od ženiny tety druhý kočárek. Hluboce jsem se nad tím zamyslil.
Rézinka