ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 125fc7c0-71f7-11dc-a519-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 89, place 14, work 2, org 4
1 masthead
6. listopadu 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k číslu 307.
4 masthead
Strana 9.
5 title
Saloupkova illuse.
Saloupkův
6 article (Z povídek paní Angeliny Knedlhansové, bývalé
(Z povídek paní Angeliny Knedlhansové, bývalé Co na tom záleží, za jakých okolností jsem se seznámil s paní Angelinou Knedlhansovou. Možno, že tehda, kdýž jsem u ní hledal ně- jakého kamaráda. Bydlilo u ní mnoho svobod- ných pánů a z nich nejeden dobrý známý. Nebot životním povoláním byla paní Knedlhansová kvartýrskou. Leckdo by řekl, že to na povolání nestačí že je to záležitost vedlejší, někdy jenom věc náhody. Stěhuje se člověk, rozestaví si nábytek, tuhle v tom pokojíku je tak zvané rodinné hnízdo, kde se všichni nejčastěji zdržují, kde se snídá, obědvá a večeří, kde se šije a kde se taky celé sousedstvo dokonale vochluje — z vedlejšího se udělá salónek, kam se obyčejně dárají choulostivější potraviny, aby nezasmrádly, poněvadž je v salonku vždycky temperatura jako v lednici — a pojednou se objeví, že třeti „pokoj“ vybývá, že jen žere nájem. Dobrá, pro- najme se. Tak se člověk někdy pouhou náhodou stává kvartýrským Paní Knedlhansová však to měla v krvi Byla to rozená kvartýrská, byla jí od nepamět- ných dob. Byla vdovou, taky již od nepaměti. Čím býval její „nebožtík pán“ za živa, nikdy jsem dobře nevyrozuměl. Ale pak už byl jen osobou docela mythickou. „Jo, to bylo tenkrát eště za živobyti nebož tíka pána! Když to paní Knedlhansová řekla, byla řeč vždy o nějaké prastaré události. Neboť pana Knedlhanse nepamatovali ani nejstarší pamět níci v domě, v němž paní Knedlhansová sama již bydlila asi čtvrtstoletí. Tři dcery měla paní Knedlhansová, a ty nebyly ani tak příliš stary. Snad se jí narodily mnohem později, dávno po smrti pana Knedl- hanse, ač může-li to být. Nikdy jsme se na to staré paní neptali. Jsou jisté věci, o nichž se nemluví.
Angelino Knedlhans Knedlhansův Knedlhansová Knedlhans Knedl Dobrá
7 article
Dvě dcery byly již několik let provdány když jsem paní Knedlhansovou poznal. Od vedli je k oltáři páni, kteří bývali podnájemníky zasloužilé té matrony. Bylo to tak zařízeno v re dině. Nějaký čas bydlil, třeba několik let, a pal se objevilo, že je mu slečna Amálka nebo slečna Bertička souzena. A tak tedy si ji vzal. Jestliže byl příliš nesmělý, ostýchavý — č, pak pan Angelina Knedlhansová napomohla svým dílem aby se dostala ruka do rukávu. „Řekne se osud!“ prohodila někdy váže ta paní. „No dobrá, osud. Ale vždyeky to ne- stačí, a pak musí matka zakročit! Věru, pravdu měla. Jak si ji teď v paměti vyvolávám — paní Knedlhansová skutečně byla z matek, které jsou někdy osudnější než sám osud. Ona byla takovou neodvratnou matkou. S nejmladší dcerou, Albínkou, protahoval se to poněkud. Ale konečně se taky vdala. Roz- um se, za pána, který u paní mateře bydlil. A to byl taky její poslední „pán z pokoje“. Pan Knedlhansová byla tehda již hezky v letech. byla unavena tou věčnou prý sekaturou, aby sloužila cizím, ale hlavně neměla čtvrtou dceru. Její životní úkol byl dokonán, dcery zaopatřeny panička se vzdala svého povolání. Aby se po- slední, nejmladší deeři nestýskalo, šla k ní. Zas mne s ní potom náhoda svedla. Se tkáváme se často s lidmi z dávné minulosti. Je to taky nějak člověku souzeno, aby se nevy- plell z kouzelného kruhu starých známostí, ač nenosí-li ho rarach po všech pěti dílech světa jako pana Vráze. A možno, že i ten se setkal s nějakým dávným kamarádem Indiánem kdesi na Andech nebo v Kordillerách.
Knedlhansův Amálka Bertička Angelino Knedlhansová Knedlhansová Vráz Indián Roza Kordillera
8 article
Ostatně jsem ji rád poslouchával. Pan Knedlhansová ráda vypravovala, a věcí věděla Snad proto měla takové štěstí na pány do svého třetího pokoje se zvláštním vchodem, že jin ušetřila jedny noviny, ne-li vůbec náklad na všechnu denní kroniku. Neboť paní Knedlhan- sevá pod pečeti mlčelivosti rozšiřovala i zprávy nejtajuplnější a nejchoulostivější, bez ohledu n státního zástupce, bez obavy před konfiskaeí. Taky v tom přežila svou dobu! Teď se tisknou v novinách kroniky, při nichž by pan Knedlhansová byla zamykala dvéře na dva zá- pady a ještě by se byla vynasnažila začerve nati se. A tak pouhou náhodou vyslechl jsem jednou, jak vlastně udala svoji třetí dceru Albínku. Chodívaly k ní časem na poradu jiné kvar týrské, jako ke zkušené odbornici, a tehda to paní Knedlhansová vypověděla. Paní Vovísková byla příčinou, že jsemt ryzvěděl. Přišla, sepjala ruce a ptá se všechna stís něna- „Paní z Knedlhans, řeknou mi, zač on vařívali obědy, dokud měli pány? Já počítám třicet krejearů — a ne a ne vyjít. Paní Knedlhansová sňala okuláry, položila je, palcem a ukazováčkem smáčkla a pohladila nos, založila ruce a řekla „Já počítávala sodmadvacet krejcarů Ovšom, to byly jiné časy. Nebyla ve všem ta ková zlodějna!“ „Ze to zrovna vypočítali na sedmadvace krejcarů?“ divila se paní Vovísková. „Já jim povím: kdybych byla řekla pětadva- cet, každý by si byl pomyslil, že by to sna mohlo být za čtyryadvacet nebo za dvaadvacet. Byly taky takovy obědy, hned u Trajtnerů vedle Konviktu na příklad. Ale když jsem řekla sedmadvacet, viděl každý, že je to vypočítáno na krejcar. Tak.
Knedlhansová Knedlhan Vovísková Knedlhans
9 article
„Můj Bože, to byly doby! A já s třicet nemohu nikam. A to ještě: ten nejí hrách, ten nejí čočku, tomu se přejídá jitrnice, dělám-li ji každou sobotu, jiný nechce z mouky. Krist pane, kuřata nemohu za tři šestáky píct!“ Paní Knedlhansová máchla rukou. „Všechno to znám. Taky tenkrát už ne- chtívali hrách a čočku — Albínčin Saloupek hned ne. Tak jsem si pomyslila: budeš jíst jele- ninu. A pro tu by se byl utlouk! „Jeleninu? Za sedmadvacet krejcarů? žasla paní Vovísková. „Počkaj, paní. Jeleninu. Jo! Jednou jsem dostala kejtu od švakra z Křivoklátu. No, byla darovaná, dostal taky Saloupek. Ten se obli- zoval! A ten věděl, co je dobryho. Byl už tenkrál u záduší, oficiálem nebo akcesistou nebo dokonce
Bož Knedlhansová Jelenin Vovísková Křivoklát
10 article
intendantem. Ta mu jela. — Snědla se a dlouho nebyla jiná. Švakra pak trefil šlak, bylo po je- lenech. A Saloupek čekal a čekal a jednou po- vídá: „Kdypak zas budeme mít jeleninu, jednost- paní?“ Bodejť, já ti budu držet za sedmadvace krejearů revír! To eště s Albínkou nic nebylo- — Tak dobrá. Když pořád mluvil o jelení, my- slím já si: upec mu jeleninu, snad přece pak Albínku — — — Nebo to jim musím říct, paní sousedko: jak živa jsem nikoho nenutila do holek! Tady ji vidíš, že má vychování, víš, pár zlatých k ní taky bude — hledej si takovou! — Dobrá. Jdu, přinesu zvěřinu, naložím, peču v neděli se smetanovou omáčkou. Saloupek se mohl ujíst. Tak dobře. Pak byla jelení kejta každou neděli, někdy ještě měl hezkou porei k večeři. V zimě, v létě. Eště se divíval, říkal Jednostpaní, kde to berete? V revírech je še- třená, střílet se nesmí, a my pořád zvěřinu. — Pomaloučku polehoučku si dělal známost, hodný člověk byl, měl dva zimníky, novy zlaty hodinky ve vestě a stary stříbrny v zastavárně — no. dvoje u sebe nepotřeboval! — nikdo ho nechodi upomínat, bylo to uděláno, že mu Albínku dám Vzal si ji, a rád je, Bože, ti dva lidé by se snědli. A vědí, co mi řekl, když si Albínku bral? Jednostpaní, vy musíte k nám, vy nám vždycky budete dělat jelení pečeni! — Na t chytnou každýho, paní Vovísková, na žaludek.
Bož Vovísková
11 article
Slíbila jsem, co jsem měla dělat. A tak jsem zu- stala s dceří. Paní Vovísková hleděla na matronu a opa kovala sii „Můj ty Bože, jelení kejtu za sedmadvace krejearů. Za pětatřice“ bych ji nemohla dělat!“ Paní Knedlhansová nasazovala okuláry a roz myslně hovořila „Já taky ne, paní sousedko, já taky ne. Ale tenkrát začal Nekvasil vysekávat koňské, vědí — kde pak, to eště o Karabci z Vyšehradské třídy nebylo slechu — a Nekvasil mi vždycky vybral pěknou svíčkovou, a já ji nasolila, jalovcem ob- ložila, novým kořením prostrkala, a bobkový list na to — paní sousedko, pravá jelenina by se v ní byla shlídla! Radím jim: zkusej to udělaí svým pánům. Paní Vovísková pomlaskávala a skoro jako pro sebe povídala: „Konečně, proč pak ne? Dobrou omáčku k tomu — —. „Dobrou omáčku, to se rozumí samo sebou. Ale hlavně illuse, paní sousedko, illuse. Náš Saloupek si teď ňák stojí, nle s tou jelení půjde do hrobu. Jdou, a zachovaj se podle mé rady.“ O čtrnácí dní později vonělo to z otevřeného okna u Vovísků přes dvůr až do přístavku vzadu u zahrádky. Pekli jelení kejtu. Fpsilon. kvartýrské.)
Vovísková Bož Knedlhansová Nekvasil Karabec Saloupek Vovíska
12 article Sumec.
Sumec. Obrázek z přírody. Nakreslil Fr. F1os. Snad právě proto, že se Labi ne středním toku nestaví v cestu překážek, rozdovádělo se a utvořilo v nízkých, rovných lukách telik ne- zavřených smyček, oblouků a náhlých záhybů, jako kdyby se to byl obrovský úhoř v trávě mrskal a v řeku se proměnil. Ale ani s tím ne- bylo Labe spokojeno, opouštělo několikrát staré řečiště, aby si vyrylo nové. Stopy starého ře- čiště jsou patrny jako hluboká, neširoká údolí jinde zbyla ještě voda v hlubokých tůních „Staré Labe“, a tyto tůně, spojené nádoby s L bem novým, jsou obyčejně zarostlé stromovím a keři, rákosím a sítinami tak hustě, že ne snadno jest se prodrati k vodě, dostaveníčku di vokých kachen, slípek, lysek, sluk a polápek
Francie Stará Labe F 1 osa
13 article
Zavítá sem i volavka i čáp, hejna čejk krouží vají tu v obloucích tichá letem a hlučná naříka- vým křikem. Zapadají sem hejna špačků, pro- kmitne tu zajíc a králíci tu dupají na březíeh a pak střelou prchají do nor, sotva že se ozve podezřelý šust. Chodívají sem i nezkušení ry báři, zlákáni nadějí na lov, neboť hladina tem ných tůní často se čeří, jak ryby po hmyzu. vznášejícím se nad vodou, vyskakují. Ale marná práce! Štika „vezme“, pravda, ale nepospiší-l si rybář, zajede i s udicí mezi kořeny a zou- falému rybáři nezbývá nic lepšího, než uříz nouti šňůru a odejíti s prázdným prutem. Tam je utopených vlasů! „Stará Labe“ jsou nej krásnějšími místy pro každého milovnika pří rody. Kukačka tam kuká chodci nad hlavou zrak jeho marně pátrá v hustých korunách po poťouchlé zpěvačce, houká zde doupňák, hrčí tu hrdlička, volají tu žluny své „sekerou, pilou“ a když nastává večer a rákosí silně zavoní o tůní a sena zadýchají z luk, ozve se chřásťal řezavým svým hlasem, pobízeje lelka k závodu, který je právě takový zpěvák jako sojka. V takovém malebném zákoutí, nedaleko „Starého Labe“, stojí o samotě spustlá cihelna. u Labe nového mezi olšemi bělá se rybárna za řekou na dohled rozložila se ves, obrácená štíty velkých statků k vodě a kolkolem, do ne- dozírna luka a luka, šťavnatá, štěpná luka .. V cihelně pracují jen dva lidé, cihlář Ci- helka a Vincek Švejnoch, jeho pomoeník.
Štika Kukačka Švejnoch Stará Labe Labe
14 article
Vincek Švejnoch je mládenec. Ve dn šlape hlínu, má na to také nohy, kam šlápne. sedm let tráva neroste, dělá cihly, rovná je pod kolnu atd., ale v noci — noc má pro sebe — v noci se toulá, hledaje, kde by našel společnost „Prohrál by nos mezi očima“, říká mistr Cihelk a z toho je hned zřejmo, jakou společnost Vincek hledá. Karty má vždy v kapse a stihne-li někoho třeba na louce, na mezi, nebo v hospodě, hnec mu navrhne, aby si „hodil“, A rybář je Vincek! Ten nejde na „Star Labe“ s udicí, ale dovede si hodit' do mladšího Labe na takové místo, kde „něco“ jistě přijde. Vyzkoumal, kde „honí“ štiky, kde „tluče bo- len“, kde leží parmy a proto rybář Racek má s ním kříž. Bylo to letos v září, když si Vincek „položil“ vlas na vidlici,*) do „jistého“ místa. kde se voda podezřele „vařila“ a odskočil k dílu, protože mistr za dne toulek netrpěl. Vincek po- líkl a byl upokojen, věděl, že vidlice povolia „kus“ že zůstane, přijde-li! A „kus“ přišel. Z poledno skočil Vincek k Labi. Splávek byl tentam a šňůra odmotána. Vrbový prut ohýbal se až k vodě, což bylo známkou, že se chytilo něeo těžšího.
Švejnoch Cihelk Vincek mladý Labe Vincek star Labe
15 article
*) Šňůra uváže se na vrbový prut, rozvětvený a namotá se tak, aby se šňůra při tahu odmotávala sama. Vincek skočil k vodě, zatáhl za šňůru, ale ta nepovolila, tak že Vincek zaklel a odplivl do vody. „Nějaké mrně se chytilo a ,zalezlo“ pod keř, nebo pod kámen a udice je ta tam,“ po- myslil si. Vincek zkusil zatáhnouti ještě jednou sil něji a ucítil, že se něco ve vodě hnulo, ale hnulo se to tak, že div Vincek nespadl do Lab a úžasem div nezkoprněl. Ale s kusem se ne- rval. Věděl, že tenhle kus vlas neudrží. Co ted? Na Labi plesklo veslo. Skokem by! Vincei z vrboví na louce. „Hej, hej, povídám!“ rozkřikl se Vincek až to bylo slyšet' na dvacet honů. „Povídám Raekuúúů!“ „Co chceš? Čert tě bere?“ odpovídá rybá s vody. Poznal Vincka po hlase a věděl hned že tady páše nějakou čertovinu. „Pojeďte — něco vám ukážu!“ volá znov Vincek, „ale s čerstvou, nebo to vytáhne vrbu i s kořenem! To hnulo Rackem, že zatočil po proudu proti Vinckovi. „Zase už tě svrbí hřbet?“ sli boval Vinekovi z daleka. „Ba, ba,“ odpovídá Vincek se smíchem „jen nevykládejte a pojeďte!“ Rybář přirazil ke břehu a Vineek bez zvaní skočil do lodičky. „A teď ticho, an muk, a zaveslujte tamhle pod vrbu, al opa—tr—ně!“ Racek jel tiše, veslo nezaplesklo, za l - dičkou táhl se jen rozrytý pruh vodní. Dojel. k vrbě a Vincek zachytil šňůru. „Víte, co tam na konci visí?“ ptal se ry báře, „zatáhněte si!“ Přimhouřil oči a s špulil rty. Rybář položil veslo a zatáhl si. „Hm, bude to sumeček,“ řekl pak nedbale. „Ty šibenič- níku, máš vždycky štěstí. Tak pozor, teďt vyndáme, drž šňůru a já po tom půjdu.“ Vincek poslechl, rybář, jda po šňůře, hle- děl do vody, aby poznal, jaká ryba se chytila.
Vincek Skok Raekuúú Rybář Laba
16 article
Dlouho nehledal, náhle se uctivě uhnul chopiv se vesla, poroučel: „Pusť! Pojedeme pro „vazák“! Vico, to je kus, jak živ jsemt neviděl!“ Vincova tvář zazářila, „Však jsem sit myslil,“ řekl jen a již oba muži, jak jen rychle mohli, hnali lodičku k rybárně. Tam brzo se- hnali silný provaz a náhoda tomu chtěla, že tu byl právě luční hlídač Beránek, takto člověk dosti hloupý, ale silných paží. Vzali tedy Be- ránka s sebou a jeli. Polední odpočinek již minul a mistr Cihelka, nemoha se dočkati ná- vratu Vinekova, šel ho hledat k Labi. Došel právě, když přijela lodička k vrbě. Když mist zvěděl, oč se jedná, žádal, aby jej vzali též na lodičku a přání jeho bylo vyhověno. Teď čtyř muži se mohli na rybu odvážiti, byť i byla jak „verlyba“, jak podotkl Beránek. Svíjeli pomalu šňůru a když se pod hla dinou ukázala kláda, nebo sumec byl opravdu obrovský, nevěděl si nikdo rady, jak by to tě- leso mohli dostati do loďky, ale rybář Racel se nelekl. Udělal z provázku oko, provlékl jim šňůru a nyní šlo o to, jak by se dostalo oko rybě přes hlavu. Podařilo se. Racek oko utáhl dobrák sumec s: ani nehnul, jen si ocasn ploutví pohrával a dlouhými vousy lehce po- třásal. „A teď držte všichni tři provaz,“ porouče Racek, „ale pevně, pojedeme na mělčinu. A jeli. Sumec nedělal obtíží, tažen okem i šnů- rou, „šel jako ovee“, aspoň tak tvrdil Beránek ale sotva že ucítila ryba mělčinu, mrskla sebou tak moeně, že se loďka zvrátila a všichni mužov octli se v Labl. Byl to strašlivý zápas. Voda stříkala a vlnil se jako při nejprudší bouři. Lidé zápasili se zví- řetem, které, jsouc ve svém živlu, vzdoroval jim znamenitě. Ale marné jeho namáhání. P čtvrt hodině ležel milý sumec v loďce a umá- chaní mužové, brodíce se vodou, tlačili lodku ke břehu.
Vico Vincův Beránek Cihelka
17 article
Byl to šťastný den. Sumce odvezl rybáh téhož dne do okresního města, kdež se lidé cho dili dívat na ohromnou rybu a platili za podí vání, Ragek vrátil se druhý den domů vesel Prodal sumce a vezl si padesátku v kapse, aspoř tak tvrdil. Pomocníci jeho ovšem s netrpělivost očekávali rybáře, vždyť musili dostati odměnu A dostali. Vincek dostal šest zlatých, mist Cihelka a Beránek, hlídač po dvou. A protože bylo peněz jako želez — navrhl Vincek, aby s „hodili“. Taky že si „hodili“, ale když byl ráno, smál se rybář Racek, hajný Beránek leže bez vědomi, maje rozbitou hlavu, mistr Cihelk klel, protože prohrál ještě svou pětku a Vince — plakal. Šest „rejnskčjch“ bylo v pekle a facek do stal od Racka jako máku. Dohra odbyla se u okresního soudu v P . .. neboť k nebohému Beránkovi musil býti povolán lékař a ten shledav, že milému Beránkovi byl ublíženo těžce na těle, celou tu historii udal.
Cihelka Vincek Beránek Vince
18 article
„Na lavici obžalovaných“ seděli čtyři lidé do nedávna spojenci, ba skoro přátelé a teď . .. Divný to byl soud. Nebylo svědků, nebyl žalobníka, každý musil svědčiti sám na sebe žalovati také. Seděli, vlastně stáli tu všichni čtyři skroušeně a nesméle pozdvihovali své po- lekané zraky na tvář mladého adjunkta, který s připravoval k výslechu. Nejprve bylo třeba zjistiti osoby. Adjunk muž pobledlé, vážné tváře, jen ze zvyku pro- bíral se v papirech a pozdvihnuv maloučko hlavu, tázal se tichým hlasem: „Matěj Cihelka mistr cihlářský, je zde?“ „Ano, prosím, milostpane, měl bych být v cihelně a zatím tady čučím pro hloupost . ..“ „Dobře, dobře, uvidíme,“ odpovídá adjunk mírně a pokračuje, hledě do listiny: „Václav Racek, rybář. „To jsem já, prosím,“ hlásí se hřmotne Racek. „Dobře, Vincene Švejnoch? — —“ „Tady, já,“ ozývá se Vincek nesměle. „Zaměstnání, charakter?“ ptá se tiše ad- junkt. „Prosím, mládenec,“ hlásí se Vincek. Ra- cek se rozchechtal a také adjunkt se usmál, ale řekl zase jen své „dobře“ a protože čtvrtý ne mohl býti jiný než Beránek a ten měl na kabátě plechový štítek s nápisem „Přísežná stráž“, což bylo neklamným znamením, že je to vskutku on. upuštěno od výslovného zjištění osoby.
Cihelka Václav racek Švejnoch Vincek Beránek
19 article
„Tak nám povězte, mistře, jak se celá t věc sběhla?“ zeptal se soudce Cihelky, který svým zevnějškem se nejlépe doporučoval. „Ani jim to nemohu říci,“ spustil milý Ci helka, „bylo to tak všecko najednou zmolané. že se v tom sám nevyznám. Ale tuhle Vincek ten by snad mohl . .. „Dobře, vypravujte tedy vy Švejnochu — ale pravdu!“ Vineek postoupil o krok ku předu a udeřiv se pěstí do prsou, až to zadunělo, spustil ne- bojácně. „Jako že tu stojím zdráv a zdráv ehe odejíti, řeknu pravdu. Tenhle kujón rybářje vším vinen ... „Dost, dost! Pěkně po pořádku a mírně, napomínal jej soudce. Vincek se tedy zmírnil. Vypravoval po drobně, jak a kam si „položil vlas“, jak přiše náramný kus, jak zavolal Racka, jak sumce n ložili, jak je vykoupal a jak Racek sumce prodal „To je všecko dobré a správné,“ pochva loval soudce Vineka, „ale jde nám zvláště o to jak a kdy byl zraněn hlídač Beránek. To nám povězte.“ „Taky k tomu přijdu,“ sliboval Vincek „ale nejde to jen tak. Já sedím tuhle, mistn tuhle, Beránek mně naproti a Racek po levicí Najednou, už bylo k ránu, padnu na peníze na stůl celým tělem, dostanu ránu přes hlavu od Racka, až jsem udělal nosem důlek do stolu. Vy skočím, vykřiknu „prach sakra!“ a chci ji vrátit ale Racek právě rozdával, místo mé hlavy při pletla se Beránkova pod Rackovu ruku; chudák Beránek se svalil jako špalek a pak začal chumel Inu, byla bitva, lípali jsme všichni, jen tenhle Kanimura ležel . ..
Cihelka Švejnoch Vineek Vincek Racka Vinek Beránek Beránkův Rackův Dosta Ina
20 article
„Dost, dost!“ přetrhl náhle soudce Vinekov tuto epopeji. „Takto bych nepoznal, kdo je vinen Musím věděti, co předcházelo, proč svár počal kde se vzaly peníze na stole?“ „Aha, aha,“ chápal Vincek. „Ale to s nedá povídat, to se musí ukázat.“ „Ano, ano a rád bych to viděl,“ svolov soudce. „Tak já jim to ukážu,“ sliboval Vincek „když dovolej. „Dovolím a chci to vidět.“ „Tak dobře. My jsme si už z večera „ho dili“ dva tak a dva naznak. „Co je to?“ „To nevědí?“ diví se Vincek. „To je nej spravedlivější hra pod sluncem, ferbl; co kart dá, to majl. „Tak mně to ukažtel“ „I s radostí.“ Vincek sáhl do kapsy a v táhl hru karet. „Ke stolu!“ poroučel soudce. „No, to se zná,“ liboval si Vincek, „u stolu je nejlepší. „A ostatní ať sednou, jak seděli,“ porouč soudce. Stalo se, ale Vincek nebyl spokojen. „Takble to nepochopějí, to si musejí vzít', mílostpane taky lupen.“ Soudce svolil a přisedl. Vincek prohraba kapsy a vylovil jen šestnáct krejearů, které po- ložil před sebe. „Tak viděj', to je do ferbl málo, ale víc nemám, nevěděl jsem, že by se tady sešla partička. „Peněz nebude třeba,“ mínil soudce, al Vincek se ušklíbl: „Ba ne, bez peněz do kare nelez, to si pamatujou, ale aťsi! Tak tuhle Racel dal „viso“ „čtvrt husy“. „Co to je? „Inu, pětadvacet ňákejch, zlatka je husa čtvrt, vždyť rozuměj!,“ Vincek rozdával při tom po dvou listech „a teď může držet, kdo chce.
Aho Vincek Racel Dosta
21 article
Tak držte všichni, jako to bylo tenkrát. Já jako zadák „sekl“ jsem Racka půlkou, rozumějí korunkou a pak jsem „prodával“ jednu za dva šestáky a druhou za šesták. Tak jen pěkně sázet, pánové! Aha, tedy bez peněz? Vydrželi všichni, ale když mne začal „honit“ Racek, utekl mistr Cihelka na devětadvacet. Já se podívám na „kup“ a vidím, že mám „jak na poli tak doma . .. „Co je to?“ „Inu čtyřikrát, prosimich, kdy pak set stane, měl jsem „přes kopec“ a v tom mě sekne Racek rejnským a já jemu zpátky „tuplo“a padnu na peníze celým tělem, nebo jsem věděl co Racek umí, nemohl míti víc než tři esa. Aeo se stalo dál', to už vědí.“ Vincek mezi tím shíral listy a prohledl je. „Jim nic nepadlo, na to se nedrží,“ řekl soudci mimochodem. „Tak děkuji za poučenou,“ řekl soude vstávaje od stolu. „Teď už vím dost. Hráči vstali a soudce napsav si něco nali stinu prohlásil tiše a přívětivě: „Václav Racek, rybář, pět dní a náhradu dvacet korun Beránkovi za bolest, kromě toho zaplatí útraty, spokojen? „Ano, prosim,“ ozývá se skroušeně Racek „Matěj Cihelka, mistr cihlářský, čtyřiadvace hodin, nebo deset korun za hazardní hru. Spo kojen?“ Mistr rychle položil peníze na stůl. „A mládenec Vincene Švejnoch tři dni . .. „I pro umučení!“ vykřikl Vinca a divs nesvalil. „Beránek byl sveden, sbit a obehrán, prot — osvobozen . .. Odsouzení i s osvobozeným odcházeli z kan- celáře jako zmoklé slepice, ale toho si nemohl Vincek odříci, aby panu soudci neřekl: „Tak jim pěkně děkuju, ale až jednou vy hrajou ve ferblu, vzpomenou si na mne, že jsem já jich tomu naučil,“ a zdrcen nevděkem vyšel do temnosti zevnitřní, aby si vyměřený trest hned odbyl a vinu odpykal . ..
Racka Vincek Václav racek Cihelka Švejnoch Vinca Beránek
22 article Oslik Guat.
Oslik Guat. Črta z Alp bernských. Napsal Jaroslav Hašek. Od jara až do zimy byla Anna Paegova nahoře na „almě“ Znáte almu? Znáte tu almu, o které slyšíte ve Švýeařích stále zpívat: „Tam na almě chtě bych být, tam na almě chtěl bych žít, alpské růže na ni sbírat“ atd. Zkrátka, proslavené „almy“ jsou planiny, porostlé vysokou travou nahoře v Alpách. S „almy“ vidíte nad sebou ledovce, pod sebou údolí alpská s rozervanými štíty skal a pod nimi vesničky, rozložené a roz- troušené, jejichž domky vyznačují se širokými střechami, pokrytými velkými balvany na ochranu proti alpským vichrům a lavinám. Na Tillingenské almě celých dlouhých šes měsíců žila Anna Paegova, teta Anna, jak jí ří- kali ve vsi dole. Opatrovala sedlákům ze vsi Tillingenu dobytek, samé krávy. Měla pod skalou domek, také s takovou střechcu, jako vesnické domky. V domku bylo ohniště, kde si vařila jídlo pro sebe a pro malého, černého psa, který byl sice nepatrný, ale jeho štěkot bylo styšet za tichých večerů až dolů k Bodamskému jezeru. Říkali jí teta Anna, nebyla však jednou z tet, kterými se straší malé děti, Anna Paegova byla mladá, svobodná, vysoké postavy, rysů mužských, dosti hezká. „Má pytláeký výraz v obličeji,“ říkával o n mladý Stroschein z Dünsingů, když odmítla jeho přání, aby nechala být almu almou, aby opustila domek nahoře a stala se jeho ženou.
Hašek Paegův Anna Alpy
23 article
„Jest hezká, ale má cosi odpuzujícíh v sobě,“ říkával o ní Ranger z Gallensheimu pod ledovcem, když mu řekla, že nikdy neviděla tak hloupého člověka, jako je on, Ranger z Gal- lensheimu pod ledovcem, a že si ona nikdy ne- vezme hloupého muže. A Anna Paegova žila dále na almě, s nikým se kromě tučných krav nestýkala. Kromě... Hospodský „U alpského údoli“ totiž říká- val: „Nevidí teta Anna celý den žádného lid- ského tvora kromě osla, kterého každý den po- sílám nahoru s košem potravin na Tillingenskou almu.“ Tato nejasná řeč vzbuzovala vždy velkou veselost, poněvadž lidským tvorem byl u hospod- ského šedivý oslik „Guať“, který nosil ze vsi každého dne vak s různými potřebami k tetě Anně a dolů nosil máslo a sýr. Oslík Guat byl jediným pojítkem mez almou a vsí Gallensheimem. Cestu čtyř hodin po srázné pěšině konal přesně, nikdy se nezatoulal, poněvadž nemohl se nikam zatoulat, leda že by byl chtěl spadnout do propasti, ve které bylo malé, zelenavé je- zírko. Oslíku Guatu líbila se patrně tato každo- denní cesta, čtyři hodiny na horu, půl čtvrté dolů. Na cestě si hýkal, měla to být patrně ja- kási oslí improvisace, opěvající krásy almy. A teta Anna tvrdila o něm, že jednou, když byl neobyčejně jasný den, nemohla ho živou moci přinutit, aby s nákladem másla sestupoval do údolí. Oslík Guat díval prý se snivě do údolí, obracel se ke všem čtyřem stranám světa (ten den bylo prý vidět až k Bernu). Dle vypravování tety Anny oslík Guat nemohl se nasytit vyhlídky jasného dne. Naproti tomu říkal hospodský „U alpského údolí“: „Je t o pořád jen osel, ať dělá, co dělá,“ a doložil svou řeč záhadnou větou: „Je to s ním jako se mnou.
Gal Paegův Anna Guat Bern alpský údolí
24 article
Ovšem že nikdo se mu nedivil, poněvadž se obecně o něm vědělo, že se přistěhoval před léty odněkud z Bavor. A teta Anna žila dále klidně. O páté hodině odpolední udeřila před domkem palicí na visící plech u dveří a bílé, strakaté, černé krávy po- malými kroky seskupily se kolem ní. Když je podojila, rozběhly se opět po almě, mizely ve vysoké trávě a ozývalo se jenom jejich bučení. V tu dobu asi spustil malý, černý pes Anin hrozný štěkot. To vítal oslíka Guata, který vážně stoupl sráznou, kamenitou cestou, hýkaje psíku na pozdrav. A zatím hosté „U alpského údolí“ hádali se při sklenici vína, zdali je Guat chytré či hloupé zvíře. „Je to chytré zvíře,“ řekl jednoho dne John, lesnický příručí z Dünsingenu, který teprve ne- dávno přišel sem, aby dával pozor na pytláky kamzíků, jak mu jeho vrchnost poručila, ačkoli se kamzíci v tamější krajině neobjevili už po patnácte let, a pytláci kradli už jenom dřívi. John se zamiloval do tety Anny, ačkoliv ji nikdy neviděl. Zamiloval se do ní dle vypravování hostů, z nichž mnohý se již o její ruku ucházel. A jednoho dne umínil si John, že se podívá k ní nahoru na almu. Hostinský druhého dne vypravoval, že sly- šel jakýsi křik, ovšem nejasný. Vůbec celá ná- vštěva Johnova byla zahalena mlhou nejistoty. Hospodská sice říkala, že John ji prosil, aby mu spravila na lýtku roztrhnuté kalhoty, což mohlo pocházeti od psích zubů, ale nikde se ničeho nedověděl. John si jenom stěžoval, že costa na almu je mizerná, že psy by bylo radno postřílet a pod.
Bavor Anna Anin Guata John Johnův alpský údolí
25 article
„Byl jste tam?“ tázali se Johna. „Byli“ „Líbila se vám?“ „Líbila.“ „Mluvil jste s ní?“ „Nemluvil.“ Více John neřekl, jen zase mumlal, že psy by bylo radno postřílet. Dále se zase hovořilo o chytrosti osla Guat a John podotkl: „Z něho bych chtěl něco vy- chovat.“ A za noci, když měsíc osvětlil kameny na širokých střechách, když jeho světlo zatřpytilo se na sněžných pláních a ledovcích celého po- hoří, tu John se zadíval na černé stíny skal, n obrysy lesů, na stezku vysoko se táhnoucí nad vesnicí k almě, kde ve vonném senu spala Anna Paegová. A současně se vzpomínkou na ni vzpomně s: John na oslíka Guata. Choval tajný záměr s oslíkem. Umínil si, že ho učiní svým poslem a prostředníkem. Illeděl si tudíž získati důvěry oslíka Guata. Vycházel za ves a čekal, až oslík pomalým kro- kem půjde kolem něho. Dospěl však k přesvědčení, že ho oslík igno- ruje. Druhého dne seznal při podobné příležitosti, že oslík zaujal proti němu nepřátelské postavení. Pokusil se dokonce Johna kousnouti do ramene. Johnovy pokusy třetího dne s kouskem cukru skončily úplným nezdarem. Oslík cukr přijal, ale počal kolem sebe kopat. Čtvrtého dne oslík cukru již ani nepřijala choval se vůči Johnovi netečně. Přes to však John nedal na oslíka nic do- pustit. „Jest velmi chytrý,“ říkal o něm. A pátého dne napsal John za večera ne- obyčejně krásné psaní. Bylo napsáno pro Annu Paegovu. Ve psaní John naříkal si na trápení svého srdce. Odmitne-li ho Anna Paegová, že nevi, co udělá. Ať si krásná dcera almy pamatuje, že on, John, lesnický příručí, sestřelí orla s výšky
John Paegová Johnův Paegův