1
masthead
6. listopadu 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
title
Saloupkova illuse.
Saloupkův
6
article
(Z povídek paní Angeliny Knedlhansové, bývalé
(Z povídek paní Angeliny Knedlhansové, bývalé
Co na tom záleží, za jakých okolností jsem
se seznámil s paní Angelinou Knedlhansovou.
Možno, že tehda, kdýž jsem u ní hledal ně-
jakého kamaráda. Bydlilo u ní mnoho svobod-
ných pánů a z nich nejeden dobrý známý. Nebot
životním povoláním byla paní Knedlhansová
kvartýrskou.
Leckdo by řekl, že to na povolání nestačí
že je to záležitost vedlejší, někdy jenom věc
náhody. Stěhuje se člověk, rozestaví si nábytek,
tuhle v tom pokojíku je tak zvané rodinné
hnízdo, kde se všichni nejčastěji zdržují, kde
se snídá, obědvá a večeří, kde se šije a kde se
taky celé sousedstvo dokonale vochluje —
z vedlejšího se udělá salónek, kam se obyčejně
dárají choulostivější potraviny, aby nezasmrádly,
poněvadž je v salonku vždycky temperatura jako
v lednici — a pojednou se objeví, že třeti
„pokoj“ vybývá, že jen žere nájem. Dobrá, pro-
najme se.
Tak se člověk někdy pouhou náhodou stává
kvartýrským
Paní Knedlhansová však to měla v krvi
Byla to rozená kvartýrská, byla jí od nepamět-
ných dob. Byla vdovou, taky již od nepaměti.
Čím býval její „nebožtík pán“ za živa, nikdy
jsem dobře nevyrozuměl. Ale pak už byl jen
osobou docela mythickou.
„Jo, to bylo tenkrát eště za živobyti nebož
tíka pána!
Když to paní Knedlhansová řekla, byla řeč
vždy o nějaké prastaré události. Neboť pana
Knedlhanse nepamatovali ani nejstarší pamět
níci v domě, v němž paní Knedlhansová sama
již bydlila asi čtvrtstoletí.
Tři dcery měla paní Knedlhansová, a ty
nebyly ani tak příliš stary. Snad se jí narodily
mnohem později, dávno po smrti pana Knedl-
hanse, ač může-li to být. Nikdy jsme se na to
staré paní neptali. Jsou jisté věci, o nichž se
nemluví.
Angelino Knedlhans
Knedlhansův
Knedlhansová
Knedlhans
Knedl
Dobrá
7
article
Dvě dcery byly již několik let provdány
když jsem paní Knedlhansovou poznal. Od
vedli je k oltáři páni, kteří bývali podnájemníky
zasloužilé té matrony. Bylo to tak zařízeno v re
dině. Nějaký čas bydlil, třeba několik let, a pal
se objevilo, že je mu slečna Amálka nebo slečna
Bertička souzena. A tak tedy si ji vzal. Jestliže
byl příliš nesmělý, ostýchavý — č, pak pan
Angelina Knedlhansová napomohla svým dílem
aby se dostala ruka do rukávu.
„Řekne se osud!“ prohodila někdy váže
ta paní. „No dobrá, osud. Ale vždyeky to ne-
stačí, a pak musí matka zakročit!
Věru, pravdu měla. Jak si ji teď v paměti
vyvolávám — paní Knedlhansová skutečně byla
z matek, které jsou někdy osudnější než sám
osud. Ona byla takovou neodvratnou matkou.
S nejmladší dcerou, Albínkou, protahoval
se to poněkud. Ale konečně se taky vdala. Roz-
um se, za pána, který u paní mateře bydlil.
A to byl taky její poslední „pán z pokoje“. Pan
Knedlhansová byla tehda již hezky v letech.
byla unavena tou věčnou prý sekaturou, aby
sloužila cizím, ale hlavně neměla čtvrtou dceru.
Její životní úkol byl dokonán, dcery zaopatřeny
panička se vzdala svého povolání. Aby se po-
slední, nejmladší deeři nestýskalo, šla k ní.
Zas mne s ní potom náhoda svedla. Se
tkáváme se často s lidmi z dávné minulosti. Je
to taky nějak člověku souzeno, aby se nevy-
plell z kouzelného kruhu starých známostí, ač
nenosí-li ho rarach po všech pěti dílech světa
jako pana Vráze. A možno, že i ten se setkal
s nějakým dávným kamarádem Indiánem kdesi
na Andech nebo v Kordillerách.
Knedlhansův
Amálka
Bertička
Angelino Knedlhansová
Knedlhansová
Vráz
Indián
Roza
Kordillera
8
article
Ostatně jsem ji rád poslouchával. Pan
Knedlhansová ráda vypravovala, a věcí věděla
Snad proto měla takové štěstí na pány do svého
třetího pokoje se zvláštním vchodem, že jin
ušetřila jedny noviny, ne-li vůbec náklad na
všechnu denní kroniku. Neboť paní Knedlhan-
sevá pod pečeti mlčelivosti rozšiřovala i zprávy
nejtajuplnější a nejchoulostivější, bez ohledu n
státního zástupce, bez obavy před konfiskaeí.
Taky v tom přežila svou dobu! Teď se
tisknou v novinách kroniky, při nichž by pan
Knedlhansová byla zamykala dvéře na dva zá-
pady a ještě by se byla vynasnažila začerve
nati se.
A tak pouhou náhodou vyslechl jsem
jednou, jak vlastně udala svoji třetí dceru
Albínku.
Chodívaly k ní časem na poradu jiné kvar
týrské, jako ke zkušené odbornici, a tehda to
paní Knedlhansová vypověděla.
Paní Vovísková byla příčinou, že jsemt
ryzvěděl.
Přišla, sepjala ruce a ptá se všechna stís
něna-
„Paní z Knedlhans, řeknou mi, zač on
vařívali obědy, dokud měli pány? Já počítám
třicet krejearů — a ne a ne vyjít.
Paní Knedlhansová sňala okuláry, položila
je, palcem a ukazováčkem smáčkla a pohladila
nos, založila ruce a řekla
„Já počítávala sodmadvacet krejcarů
Ovšom, to byly jiné časy. Nebyla ve všem ta
ková zlodějna!“
„Ze to zrovna vypočítali na sedmadvace
krejcarů?“ divila se paní Vovísková.
„Já jim povím: kdybych byla řekla pětadva-
cet, každý by si byl pomyslil, že by to sna
mohlo být za čtyryadvacet nebo za dvaadvacet.
Byly taky takovy obědy, hned u Trajtnerů vedle
Konviktu na příklad. Ale když jsem řekla
sedmadvacet, viděl každý, že je to vypočítáno
na krejcar. Tak.
Knedlhansová
Knedlhan
Vovísková
Knedlhans
9
article
„Můj Bože, to byly doby! A já s třicet
nemohu nikam. A to ještě: ten nejí hrách, ten
nejí čočku, tomu se přejídá jitrnice, dělám-li
ji každou sobotu, jiný nechce z mouky. Krist
pane, kuřata nemohu za tři šestáky píct!“
Paní Knedlhansová máchla rukou.
„Všechno to znám. Taky tenkrát už ne-
chtívali hrách a čočku — Albínčin Saloupek
hned ne. Tak jsem si pomyslila: budeš jíst jele-
ninu. A pro tu by se byl utlouk!
„Jeleninu? Za sedmadvacet krejcarů?
žasla paní Vovísková.
„Počkaj, paní. Jeleninu. Jo! Jednou jsem
dostala kejtu od švakra z Křivoklátu. No, byla
darovaná, dostal taky Saloupek. Ten se obli-
zoval! A ten věděl, co je dobryho. Byl už tenkrál
u záduší, oficiálem nebo akcesistou nebo dokonce
Bož
Knedlhansová
Jelenin
Vovísková
Křivoklát
10
article
intendantem. Ta mu jela. — Snědla se a dlouho
nebyla jiná. Švakra pak trefil šlak, bylo po je-
lenech. A Saloupek čekal a čekal a jednou po-
vídá: „Kdypak zas budeme mít jeleninu, jednost-
paní?“ Bodejť, já ti budu držet za sedmadvace
krejearů revír! To eště s Albínkou nic nebylo-
— Tak dobrá. Když pořád mluvil o jelení, my-
slím já si: upec mu jeleninu, snad přece pak
Albínku — — — Nebo to jim musím říct, paní
sousedko: jak živa jsem nikoho nenutila do
holek! Tady ji vidíš, že má vychování, víš, pár
zlatých k ní taky bude — hledej si takovou! —
Dobrá. Jdu, přinesu zvěřinu, naložím, peču
v neděli se smetanovou omáčkou. Saloupek se
mohl ujíst. Tak dobře. Pak byla jelení kejta
každou neděli, někdy ještě měl hezkou porei
k večeři. V zimě, v létě. Eště se divíval, říkal
Jednostpaní, kde to berete? V revírech je še-
třená, střílet se nesmí, a my pořád zvěřinu. —
Pomaloučku polehoučku si dělal známost, hodný
člověk byl, měl dva zimníky, novy zlaty hodinky
ve vestě a stary stříbrny v zastavárně — no.
dvoje u sebe nepotřeboval! — nikdo ho nechodi
upomínat, bylo to uděláno, že mu Albínku dám
Vzal si ji, a rád je, Bože, ti dva lidé by se
snědli. A vědí, co mi řekl, když si Albínku
bral? Jednostpaní, vy musíte k nám, vy nám
vždycky budete dělat jelení pečeni! — Na t
chytnou každýho, paní Vovísková, na žaludek.
Bož
Vovísková
11
article
Slíbila jsem, co jsem měla dělat. A tak jsem zu-
stala s dceří.
Paní Vovísková hleděla na matronu a opa
kovala sii
„Můj ty Bože, jelení kejtu za sedmadvace
krejearů. Za pětatřice“ bych ji nemohla
dělat!“
Paní Knedlhansová nasazovala okuláry a roz
myslně hovořila
„Já taky ne, paní sousedko, já taky ne. Ale
tenkrát začal Nekvasil vysekávat koňské, vědí —
kde pak, to eště o Karabci z Vyšehradské třídy
nebylo slechu — a Nekvasil mi vždycky vybral
pěknou svíčkovou, a já ji nasolila, jalovcem ob-
ložila, novým kořením prostrkala, a bobkový list
na to — paní sousedko, pravá jelenina by se
v ní byla shlídla! Radím jim: zkusej to udělaí
svým pánům.
Paní Vovísková pomlaskávala a skoro jako
pro sebe povídala:
„Konečně, proč pak ne? Dobrou omáčku
k tomu — —.
„Dobrou omáčku, to se rozumí samo sebou.
Ale hlavně illuse, paní sousedko, illuse. Náš
Saloupek si teď ňák stojí, nle s tou jelení půjde
do hrobu. Jdou, a zachovaj se podle mé rady.“
O čtrnácí dní později vonělo to z otevřeného
okna u Vovísků přes dvůr až do přístavku vzadu
u zahrádky. Pekli jelení kejtu.
Fpsilon.
kvartýrské.)
Vovísková
Bož
Knedlhansová
Nekvasil
Karabec
Saloupek
Vovíska
12
article
Sumec.
Sumec.
Obrázek z přírody. Nakreslil Fr. F1os.
Snad právě proto, že se Labi ne středním
toku nestaví v cestu překážek, rozdovádělo se
a utvořilo v nízkých, rovných lukách telik ne-
zavřených smyček, oblouků a náhlých záhybů,
jako kdyby se to byl obrovský úhoř v trávě
mrskal a v řeku se proměnil. Ale ani s tím ne-
bylo Labe spokojeno, opouštělo několikrát staré
řečiště, aby si vyrylo nové. Stopy starého ře-
čiště jsou patrny jako hluboká, neširoká údolí
jinde zbyla ještě voda v hlubokých tůních
„Staré Labe“, a tyto tůně, spojené nádoby s L
bem novým, jsou obyčejně zarostlé stromovím
a keři, rákosím a sítinami tak hustě, že ne
snadno jest se prodrati k vodě, dostaveníčku di
vokých kachen, slípek, lysek, sluk a polápek
Francie
Stará Labe
F 1 osa
13
article
Zavítá sem i volavka i čáp, hejna čejk krouží
vají tu v obloucích tichá letem a hlučná naříka-
vým křikem. Zapadají sem hejna špačků, pro-
kmitne tu zajíc a králíci tu dupají na březíeh
a pak střelou prchají do nor, sotva že se ozve
podezřelý šust. Chodívají sem i nezkušení ry
báři, zlákáni nadějí na lov, neboť hladina tem
ných tůní často se čeří, jak ryby po hmyzu.
vznášejícím se nad vodou, vyskakují. Ale marná
práce! Štika „vezme“, pravda, ale nepospiší-l
si rybář, zajede i s udicí mezi kořeny a zou-
falému rybáři nezbývá nic lepšího, než uříz
nouti šňůru a odejíti s prázdným prutem. Tam
je utopených vlasů! „Stará Labe“ jsou nej
krásnějšími místy pro každého milovnika pří
rody. Kukačka tam kuká chodci nad hlavou
zrak jeho marně pátrá v hustých korunách po
poťouchlé zpěvačce, houká zde doupňák, hrčí tu
hrdlička, volají tu žluny své „sekerou, pilou“
a když nastává večer a rákosí silně zavoní o
tůní a sena zadýchají z luk, ozve se chřásťal
řezavým svým hlasem, pobízeje lelka k závodu,
který je právě takový zpěvák jako sojka.
V takovém malebném zákoutí, nedaleko
„Starého Labe“, stojí o samotě spustlá cihelna.
u Labe nového mezi olšemi bělá se rybárna
za řekou na dohled rozložila se ves, obrácená
štíty velkých statků k vodě a kolkolem, do ne-
dozírna luka a luka, šťavnatá, štěpná luka ..
V cihelně pracují jen dva lidé, cihlář Ci-
helka a Vincek Švejnoch, jeho pomoeník.
Štika
Kukačka
Švejnoch
Stará Labe
Labe
14
article
Vincek Švejnoch je mládenec. Ve dn
šlape hlínu, má na to také nohy, kam šlápne.
sedm let tráva neroste, dělá cihly, rovná je pod
kolnu atd., ale v noci — noc má pro sebe —
v noci se toulá, hledaje, kde by našel společnost
„Prohrál by nos mezi očima“, říká mistr Cihelk
a z toho je hned zřejmo, jakou společnost Vincek
hledá. Karty má vždy v kapse a stihne-li někoho
třeba na louce, na mezi, nebo v hospodě, hnec
mu navrhne, aby si „hodil“,
A rybář je Vincek! Ten nejde na „Star
Labe“ s udicí, ale dovede si hodit' do mladšího
Labe na takové místo, kde „něco“ jistě přijde.
Vyzkoumal, kde „honí“ štiky, kde „tluče bo-
len“, kde leží parmy a proto rybář Racek má
s ním kříž. Bylo to letos v září, když si Vincek
„položil“ vlas na vidlici,*) do „jistého“ místa.
kde se voda podezřele „vařila“ a odskočil k dílu,
protože mistr za dne toulek netrpěl. Vincek po-
líkl a byl upokojen, věděl, že vidlice povolia
„kus“ že zůstane, přijde-li! A „kus“ přišel. Z
poledno skočil Vincek k Labi. Splávek byl
tentam a šňůra odmotána. Vrbový prut ohýbal se
až k vodě, což bylo známkou, že se chytilo něeo
těžšího.
Švejnoch
Cihelk
Vincek
mladý Labe
Vincek
star Labe
15
article
*) Šňůra uváže se na vrbový prut, rozvětvený a
namotá se tak, aby se šňůra při tahu odmotávala
sama.
Vincek skočil k vodě, zatáhl za šňůru, ale
ta nepovolila, tak že Vincek zaklel a odplivl do
vody. „Nějaké mrně se chytilo a ,zalezlo“ pod
keř, nebo pod kámen a udice je ta tam,“ po-
myslil si.
Vincek zkusil zatáhnouti ještě jednou sil
něji a ucítil, že se něco ve vodě hnulo, ale
hnulo se to tak, že div Vincek nespadl do Lab
a úžasem div nezkoprněl. Ale s kusem se ne-
rval. Věděl, že tenhle kus vlas neudrží. Co ted?
Na Labi plesklo veslo. Skokem by! Vincei
z vrboví na louce.
„Hej, hej, povídám!“ rozkřikl se Vincek
až to bylo slyšet' na dvacet honů. „Povídám
Raekuúúů!“
„Co chceš? Čert tě bere?“ odpovídá rybá
s vody. Poznal Vincka po hlase a věděl hned
že tady páše nějakou čertovinu.
„Pojeďte — něco vám ukážu!“ volá znov
Vincek, „ale s čerstvou, nebo to vytáhne vrbu
i s kořenem!
To hnulo Rackem, že zatočil po proudu
proti Vinckovi. „Zase už tě svrbí hřbet?“ sli
boval Vinekovi z daleka.
„Ba, ba,“ odpovídá Vincek se smíchem
„jen nevykládejte a pojeďte!“
Rybář přirazil ke břehu a Vineek bez
zvaní skočil do lodičky. „A teď ticho, an
muk, a zaveslujte tamhle pod vrbu, al
opa—tr—ně!“
Racek jel tiše, veslo nezaplesklo, za l -
dičkou táhl se jen rozrytý pruh vodní. Dojel.
k vrbě a Vincek zachytil šňůru.
„Víte, co tam na konci visí?“ ptal se ry
báře, „zatáhněte si!“ Přimhouřil oči a s
špulil rty.
Rybář položil veslo a zatáhl si. „Hm, bude
to sumeček,“ řekl pak nedbale. „Ty šibenič-
níku, máš vždycky štěstí. Tak pozor, teďt
vyndáme, drž šňůru a já po tom půjdu.“
Vincek poslechl, rybář, jda po šňůře, hle-
děl do vody, aby poznal, jaká ryba se chytila.
Vincek
Skok
Raekuúú
Rybář
Laba
16
article
Dlouho nehledal, náhle se uctivě uhnul
chopiv se vesla, poroučel: „Pusť! Pojedeme
pro „vazák“! Vico, to je kus, jak živ jsemt
neviděl!“
Vincova tvář zazářila, „Však jsem sit
myslil,“ řekl jen a již oba muži, jak jen rychle
mohli, hnali lodičku k rybárně. Tam brzo se-
hnali silný provaz a náhoda tomu chtěla, že
tu byl právě luční hlídač Beránek, takto člověk
dosti hloupý, ale silných paží. Vzali tedy Be-
ránka s sebou a jeli. Polední odpočinek již
minul a mistr Cihelka, nemoha se dočkati ná-
vratu Vinekova, šel ho hledat k Labi. Došel
právě, když přijela lodička k vrbě. Když mist
zvěděl, oč se jedná, žádal, aby jej vzali též na
lodičku a přání jeho bylo vyhověno. Teď čtyř
muži se mohli na rybu odvážiti, byť i byla jak
„verlyba“, jak podotkl Beránek.
Svíjeli pomalu šňůru a když se pod hla
dinou ukázala kláda, nebo sumec byl opravdu
obrovský, nevěděl si nikdo rady, jak by to tě-
leso mohli dostati do loďky, ale rybář Racel
se nelekl. Udělal z provázku oko, provlékl jim
šňůru a nyní šlo o to, jak by se dostalo oko rybě
přes hlavu. Podařilo se. Racek oko utáhl
dobrák sumec s: ani nehnul, jen si ocasn
ploutví pohrával a dlouhými vousy lehce po-
třásal.
„A teď držte všichni tři provaz,“ porouče
Racek, „ale pevně, pojedeme na mělčinu.
A jeli. Sumec nedělal obtíží, tažen okem i šnů-
rou, „šel jako ovee“, aspoň tak tvrdil Beránek
ale sotva že ucítila ryba mělčinu, mrskla sebou
tak moeně, že se loďka zvrátila a všichni mužov
octli se v Labl.
Byl to strašlivý zápas. Voda stříkala a vlnil
se jako při nejprudší bouři. Lidé zápasili se zví-
řetem, které, jsouc ve svém živlu, vzdoroval
jim znamenitě. Ale marné jeho namáhání. P
čtvrt hodině ležel milý sumec v loďce a umá-
chaní mužové, brodíce se vodou, tlačili lodku
ke břehu.
Vico
Vincův
Beránek
Cihelka
17
article
Byl to šťastný den. Sumce odvezl rybáh
téhož dne do okresního města, kdež se lidé cho
dili dívat na ohromnou rybu a platili za podí
vání, Ragek vrátil se druhý den domů vesel
Prodal sumce a vezl si padesátku v kapse, aspoř
tak tvrdil. Pomocníci jeho ovšem s netrpělivost
očekávali rybáře, vždyť musili dostati odměnu
A dostali. Vincek dostal šest zlatých, mist
Cihelka a Beránek, hlídač po dvou. A protože
bylo peněz jako želez — navrhl Vincek, aby s
„hodili“. Taky že si „hodili“, ale když byl
ráno, smál se rybář Racek, hajný Beránek leže
bez vědomi, maje rozbitou hlavu, mistr Cihelk
klel, protože prohrál ještě svou pětku a Vince
— plakal.
Šest „rejnskčjch“ bylo v pekle a facek do
stal od Racka jako máku.
Dohra odbyla se u okresního soudu v P . ..
neboť k nebohému Beránkovi musil býti povolán
lékař a ten shledav, že milému Beránkovi byl
ublíženo těžce na těle, celou tu historii udal.
Cihelka
Vincek
Beránek
Vince
18
article
„Na lavici obžalovaných“ seděli čtyři lidé
do nedávna spojenci, ba skoro přátelé a teď . ..
Divný to byl soud. Nebylo svědků, nebyl
žalobníka, každý musil svědčiti sám na sebe
žalovati také. Seděli, vlastně stáli tu všichni
čtyři skroušeně a nesméle pozdvihovali své po-
lekané zraky na tvář mladého adjunkta, který s
připravoval k výslechu.
Nejprve bylo třeba zjistiti osoby. Adjunk
muž pobledlé, vážné tváře, jen ze zvyku pro-
bíral se v papirech a pozdvihnuv maloučko
hlavu, tázal se tichým hlasem: „Matěj Cihelka
mistr cihlářský, je zde?“
„Ano, prosím, milostpane, měl bych být
v cihelně a zatím tady čučím pro hloupost . ..“
„Dobře, dobře, uvidíme,“ odpovídá adjunk
mírně a pokračuje, hledě do listiny: „Václav
Racek, rybář.
„To jsem já, prosím,“ hlásí se hřmotne
Racek.
„Dobře, Vincene Švejnoch? — —“
„Tady, já,“ ozývá se Vincek nesměle.
„Zaměstnání, charakter?“ ptá se tiše ad-
junkt.
„Prosím, mládenec,“ hlásí se Vincek. Ra-
cek se rozchechtal a také adjunkt se usmál, ale
řekl zase jen své „dobře“ a protože čtvrtý ne
mohl býti jiný než Beránek a ten měl na kabátě
plechový štítek s nápisem „Přísežná stráž“, což
bylo neklamným znamením, že je to vskutku on.
upuštěno od výslovného zjištění osoby.
Cihelka
Václav racek
Švejnoch
Vincek
Beránek
19
article
„Tak nám povězte, mistře, jak se celá t
věc sběhla?“ zeptal se soudce Cihelky, který
svým zevnějškem se nejlépe doporučoval.
„Ani jim to nemohu říci,“ spustil milý Ci
helka, „bylo to tak všecko najednou zmolané.
že se v tom sám nevyznám. Ale tuhle Vincek
ten by snad mohl . ..
„Dobře, vypravujte tedy vy Švejnochu —
ale pravdu!“
Vineek postoupil o krok ku předu a udeřiv
se pěstí do prsou, až to zadunělo, spustil ne-
bojácně. „Jako že tu stojím zdráv a zdráv ehe
odejíti, řeknu pravdu. Tenhle kujón rybářje
vším vinen ...
„Dost, dost! Pěkně po pořádku a mírně,
napomínal jej soudce.
Vincek se tedy zmírnil. Vypravoval po
drobně, jak a kam si „položil vlas“, jak přiše
náramný kus, jak zavolal Racka, jak sumce n
ložili, jak je vykoupal a jak Racek sumce prodal
„To je všecko dobré a správné,“ pochva
loval soudce Vineka, „ale jde nám zvláště o to
jak a kdy byl zraněn hlídač Beránek. To nám
povězte.“
„Taky k tomu přijdu,“ sliboval Vincek
„ale nejde to jen tak. Já sedím tuhle, mistn
tuhle, Beránek mně naproti a Racek po levicí
Najednou, už bylo k ránu, padnu na peníze na
stůl celým tělem, dostanu ránu přes hlavu od
Racka, až jsem udělal nosem důlek do stolu. Vy
skočím, vykřiknu „prach sakra!“ a chci ji vrátit
ale Racek právě rozdával, místo mé hlavy při
pletla se Beránkova pod Rackovu ruku; chudák
Beránek se svalil jako špalek a pak začal chumel
Inu, byla bitva, lípali jsme všichni, jen tenhle
Kanimura ležel . ..
Cihelka
Švejnoch
Vineek
Vincek
Racka
Vinek
Beránek
Beránkův
Rackův
Dosta
Ina
20
article
„Dost, dost!“ přetrhl náhle soudce Vinekov
tuto epopeji. „Takto bych nepoznal, kdo je vinen
Musím věděti, co předcházelo, proč svár počal
kde se vzaly peníze na stole?“
„Aha, aha,“ chápal Vincek. „Ale to s
nedá povídat, to se musí ukázat.“
„Ano, ano a rád bych to viděl,“ svolov
soudce.
„Tak já jim to ukážu,“ sliboval Vincek
„když dovolej.
„Dovolím a chci to vidět.“
„Tak dobře. My jsme si už z večera „ho
dili“ dva tak a dva naznak.
„Co je to?“
„To nevědí?“ diví se Vincek. „To je nej
spravedlivější hra pod sluncem, ferbl; co kart
dá, to majl.
„Tak mně to ukažtel“
„I s radostí.“ Vincek sáhl do kapsy a v
táhl hru karet.
„Ke stolu!“ poroučel soudce.
„No, to se zná,“ liboval si Vincek, „u stolu
je nejlepší.
„A ostatní ať sednou, jak seděli,“ porouč
soudce.
Stalo se, ale Vincek nebyl spokojen. „Takble
to nepochopějí, to si musejí vzít', mílostpane
taky lupen.“
Soudce svolil a přisedl. Vincek prohraba
kapsy a vylovil jen šestnáct krejearů, které po-
ložil před sebe. „Tak viděj', to je do ferbl
málo, ale víc nemám, nevěděl jsem, že by se
tady sešla partička.
„Peněz nebude třeba,“ mínil soudce, al
Vincek se ušklíbl: „Ba ne, bez peněz do kare
nelez, to si pamatujou, ale aťsi! Tak tuhle Racel
dal „viso“ „čtvrt husy“.
„Co to je?
„Inu, pětadvacet ňákejch, zlatka je husa
čtvrt, vždyť rozuměj!,“ Vincek rozdával při tom
po dvou listech „a teď může držet, kdo chce.
Aho
Vincek
Racel
Dosta
21
article
Tak držte všichni, jako to bylo tenkrát. Já jako
zadák „sekl“ jsem Racka půlkou, rozumějí
korunkou a pak jsem „prodával“ jednu za dva
šestáky a druhou za šesták. Tak jen pěkně
sázet, pánové! Aha, tedy bez peněz? Vydrželi
všichni, ale když mne začal „honit“ Racek, utekl
mistr Cihelka na devětadvacet. Já se podívám
na „kup“ a vidím, že mám „jak na poli tak
doma . ..
„Co je to?“
„Inu čtyřikrát, prosimich, kdy pak set
stane, měl jsem „přes kopec“ a v tom mě sekne
Racek rejnským a já jemu zpátky „tuplo“a
padnu na peníze celým tělem, nebo jsem věděl
co Racek umí, nemohl míti víc než tři esa. Aeo
se stalo dál', to už vědí.“ Vincek mezi tím
shíral listy a prohledl je. „Jim nic nepadlo, na
to se nedrží,“ řekl soudci mimochodem.
„Tak děkuji za poučenou,“ řekl soude
vstávaje od stolu. „Teď už vím dost.
Hráči vstali a soudce napsav si něco nali
stinu prohlásil tiše a přívětivě:
„Václav Racek, rybář, pět dní a náhradu
dvacet korun Beránkovi za bolest, kromě toho
zaplatí útraty, spokojen?
„Ano, prosim,“ ozývá se skroušeně Racek
„Matěj Cihelka, mistr cihlářský, čtyřiadvace
hodin, nebo deset korun za hazardní hru. Spo
kojen?“
Mistr rychle položil peníze na stůl.
„A mládenec Vincene Švejnoch tři dni . ..
„I pro umučení!“ vykřikl Vinca a divs
nesvalil.
„Beránek byl sveden, sbit a obehrán, prot
— osvobozen . ..
Odsouzení i s osvobozeným odcházeli z kan-
celáře jako zmoklé slepice, ale toho si nemohl
Vincek odříci, aby panu soudci neřekl:
„Tak jim pěkně děkuju, ale až jednou vy
hrajou ve ferblu, vzpomenou si na mne, že jsem
já jich tomu naučil,“ a zdrcen nevděkem vyšel
do temnosti zevnitřní, aby si vyměřený trest hned
odbyl a vinu odpykal . ..
Racka
Vincek
Václav racek
Cihelka
Švejnoch
Vinca
Beránek
22
article
Oslik Guat.
Oslik Guat.
Črta z Alp bernských. Napsal Jaroslav Hašek.
Od jara až do zimy byla Anna Paegova
nahoře na „almě“
Znáte almu? Znáte tu almu, o které slyšíte
ve Švýeařích stále zpívat: „Tam na almě chtě
bych být, tam na almě chtěl bych žít, alpské
růže na ni sbírat“ atd. Zkrátka, proslavené
„almy“ jsou planiny, porostlé vysokou travou
nahoře v Alpách. S „almy“ vidíte nad sebou
ledovce, pod sebou údolí alpská s rozervanými
štíty skal a pod nimi vesničky, rozložené a roz-
troušené, jejichž domky vyznačují se širokými
střechami, pokrytými velkými balvany na
ochranu proti alpským vichrům a lavinám.
Na Tillingenské almě celých dlouhých šes
měsíců žila Anna Paegova, teta Anna, jak jí ří-
kali ve vsi dole. Opatrovala sedlákům ze vsi
Tillingenu dobytek, samé krávy. Měla pod
skalou domek, také s takovou střechcu, jako
vesnické domky. V domku bylo ohniště, kde si
vařila jídlo pro sebe a pro malého, černého psa,
který byl sice nepatrný, ale jeho štěkot bylo
styšet za tichých večerů až dolů k Bodamskému
jezeru.
Říkali jí teta Anna, nebyla však jednou
z tet, kterými se straší malé děti, Anna Paegova
byla mladá, svobodná, vysoké postavy, rysů
mužských, dosti hezká.
„Má pytláeký výraz v obličeji,“ říkával o n
mladý Stroschein z Dünsingů, když odmítla jeho
přání, aby nechala být almu almou, aby opustila
domek nahoře a stala se jeho ženou.
Hašek
Paegův
Anna
Alpy
23
article
„Jest hezká, ale má cosi odpuzujícíh
v sobě,“ říkával o ní Ranger z Gallensheimu
pod ledovcem, když mu řekla, že nikdy neviděla
tak hloupého člověka, jako je on, Ranger z Gal-
lensheimu pod ledovcem, a že si ona nikdy ne-
vezme hloupého muže.
A Anna Paegova žila dále na almě, s nikým
se kromě tučných krav nestýkala. Kromě...
Hospodský „U alpského údoli“ totiž říká-
val: „Nevidí teta Anna celý den žádného lid-
ského tvora kromě osla, kterého každý den po-
sílám nahoru s košem potravin na Tillingenskou
almu.“
Tato nejasná řeč vzbuzovala vždy velkou
veselost, poněvadž lidským tvorem byl u hospod-
ského šedivý oslik „Guať“, který nosil ze vsi
každého dne vak s různými potřebami k tetě
Anně a dolů nosil máslo a sýr.
Oslík Guat byl jediným pojítkem mez
almou a vsí Gallensheimem.
Cestu čtyř hodin po srázné pěšině konal
přesně, nikdy se nezatoulal, poněvadž nemohl
se nikam zatoulat, leda že by byl chtěl spadnout
do propasti, ve které bylo malé, zelenavé je-
zírko.
Oslíku Guatu líbila se patrně tato každo-
denní cesta, čtyři hodiny na horu, půl čtvrté
dolů. Na cestě si hýkal, měla to být patrně ja-
kási oslí improvisace, opěvající krásy almy.
A teta Anna tvrdila o něm, že jednou, když
byl neobyčejně jasný den, nemohla ho živou
moci přinutit, aby s nákladem másla sestupoval
do údolí.
Oslík Guat díval prý se snivě do údolí,
obracel se ke všem čtyřem stranám světa (ten
den bylo prý vidět až k Bernu). Dle vypravování
tety Anny oslík Guat nemohl se nasytit vyhlídky
jasného dne.
Naproti tomu říkal hospodský „U alpského
údolí“: „Je t o pořád jen osel, ať dělá, co dělá,“
a doložil svou řeč záhadnou větou: „Je to s ním
jako se mnou.
Gal
Paegův
Anna
Guat
Bern
alpský údolí
24
article
Ovšem že nikdo se mu nedivil, poněvadž
se obecně o něm vědělo, že se přistěhoval před
léty odněkud z Bavor.
A teta Anna žila dále klidně. O páté hodině
odpolední udeřila před domkem palicí na visící
plech u dveří a bílé, strakaté, černé krávy po-
malými kroky seskupily se kolem ní. Když je
podojila, rozběhly se opět po almě, mizely ve
vysoké trávě a ozývalo se jenom jejich bučení.
V tu dobu asi spustil malý, černý pes
Anin hrozný štěkot.
To vítal oslíka Guata, který vážně stoupl
sráznou, kamenitou cestou, hýkaje psíku na
pozdrav.
A zatím hosté „U alpského údolí“ hádali
se při sklenici vína, zdali je Guat chytré či
hloupé zvíře.
„Je to chytré zvíře,“ řekl jednoho dne John,
lesnický příručí z Dünsingenu, který teprve ne-
dávno přišel sem, aby dával pozor na pytláky
kamzíků, jak mu jeho vrchnost poručila, ačkoli
se kamzíci v tamější krajině neobjevili už po
patnácte let, a pytláci kradli už jenom dřívi.
John se zamiloval do tety Anny, ačkoliv ji
nikdy neviděl.
Zamiloval se do ní dle vypravování hostů,
z nichž mnohý se již o její ruku ucházel.
A jednoho dne umínil si John, že se podívá
k ní nahoru na almu.
Hostinský druhého dne vypravoval, že sly-
šel jakýsi křik, ovšem nejasný. Vůbec celá ná-
vštěva Johnova byla zahalena mlhou nejistoty.
Hospodská sice říkala, že John ji prosil,
aby mu spravila na lýtku roztrhnuté kalhoty, což
mohlo pocházeti od psích zubů, ale nikde se
ničeho nedověděl.
John si jenom stěžoval, že costa na almu
je mizerná, že psy by bylo radno postřílet a pod.
Bavor
Anna
Anin
Guata
John
Johnův
alpský údolí
25
article
„Byl jste tam?“ tázali se Johna. „Byli“
„Líbila se vám?“ „Líbila.“ „Mluvil jste s ní?“
„Nemluvil.“ Více John neřekl, jen zase mumlal,
že psy by bylo radno postřílet.
Dále se zase hovořilo o chytrosti osla Guat
a John podotkl: „Z něho bych chtěl něco vy-
chovat.“
A za noci, když měsíc osvětlil kameny na
širokých střechách, když jeho světlo zatřpytilo
se na sněžných pláních a ledovcích celého po-
hoří, tu John se zadíval na černé stíny skal, n
obrysy lesů, na stezku vysoko se táhnoucí nad
vesnicí k almě, kde ve vonném senu spala Anna
Paegová.
A současně se vzpomínkou na ni vzpomně
s: John na oslíka Guata.
Choval tajný záměr s oslíkem. Umínil si,
že ho učiní svým poslem a prostředníkem.
Illeděl si tudíž získati důvěry oslíka Guata.
Vycházel za ves a čekal, až oslík pomalým kro-
kem půjde kolem něho.
Dospěl však k přesvědčení, že ho oslík igno-
ruje. Druhého dne seznal při podobné příležitosti,
že oslík zaujal proti němu nepřátelské postavení.
Pokusil se dokonce Johna kousnouti do ramene.
Johnovy pokusy třetího dne s kouskem cukru
skončily úplným nezdarem.
Oslík cukr přijal, ale počal kolem sebe
kopat.
Čtvrtého dne oslík cukru již ani nepřijala
choval se vůči Johnovi netečně.
Přes to však John nedal na oslíka nic do-
pustit.
„Jest velmi chytrý,“ říkal o něm.
A pátého dne napsal John za večera ne-
obyčejně krásné psaní. Bylo napsáno pro Annu
Paegovu.
Ve psaní John naříkal si na trápení svého
srdce. Odmitne-li ho Anna Paegová, že nevi, co
udělá. Ať si krásná dcera almy pamatuje, že
on, John, lesnický příručí, sestřelí orla s výšky
John
Paegová
Johnův
Paegův