1
masthead
13. ledna 1907
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 19.
5
article
Napsal Jan Pozt
Napsal Jan Pozt
Na kachny.
Pozt
6
article
Na krázi malého rybníka před soumrakem
Ietního večera sešlo se několik střelců. Slunce
Gohasínající zalilo klidnou hladinu vodní prud-
kou září. V rákosí při břehu trčícím rozepě
se rákosník. Jeho píseň, jež z počátku zněl
vrzavými a nehudebními. tóny, rozvlnilase
zvolna jemnou souhrou tklivých zvuků, jež z
ticha předvečerního trousily se do dubového les
Valeko až na silnici.
„Jsmo zde všichni?“ tázavě přehlédl lesn
skupinu střelců a počechral si dlouhé vousy
splývající až na prsa
„Rozestávíme se, pánové,“ pokračoval ne-
čekaje odpovědi — „to však prosím, abyste
hned nestříloli, čekejte až kachny zapadnou
jinak nic nedostaneme.“
Mezi střelcí byli různí živlové. Také zbrklý
a nemotorný komisař od hejtmanství, jenž ne
uměl stříleti. Byl vysoké postavy a strašně
krátkozraký. Bylo hádankou, zdali vůbec př
střelbě vidí zvěř, aspoň se tomu divívala pan
berního, kterou jak živ nepozdravil, což ji velice
mrzelo, neboť se počítala mezi nejpřednějš
dámy v městě, jak může poznati koroptev v letu
nepozná-li ji
„To je pravda, pan komisař umí dobř
átříleti,“ říkal lesní o něm „U zlatého anděla
— „ale střílet a trefit, to je veliký rozdíl!“
Po ráně, která téměř vždy chybila, vykládal
že mu pes ránu strhl anebo že pozdě na velikou
dálku střílel. Obyčejně ho střelci nenáviděli.
Opakem jeho byl pomalý, s věčným úsmě-
vem na rtech a flegmatický vždy naladěný inže
nýr Ludvík Nosek, jemuž říkali Lupínek.
Z každého svalu jeho možno čísti radost ze ži-
vota, bezst nostnost. Byl šťastným ve volbě svých
rodičů. Míčl na sto tisíc jmění, dobré jméno
Hobrou pušku a psa, se kterým líhal, jedl
kterého měl na světě nejraději. Mimo hony, ne-
měl žádné práce. Střílel znamenitě — aspoň
o něm tvrdil i sám lesní — a také trefoval.
berní
Nosek
Lupínek
zlatý anděl
7
article
Ostatní střelci byli bezvýznamní, ani by
jinak za zmínku nestáli, kdyby nebyli na tomto
honě. Jizlivostí vynikal mezi mini Kabeš, jemuž
pro strnulost a přepjaté chování a bagateliso-
vání bližních obecně přezdívali — lord. On
jakož i jeho soudruzi Teplý a Kovařík, byli
úřadníky akciové cihelny. Vyrůstali mezi cihláři.
na něž si zvykli dívati se jako na smečku psů
a nebylo divu, když časem dostali se mezi jiné
lidi, že z nich čišela nadutost.
Sotva první červánky na nebi se roztrou-
sily a rosou skropila se tráva, rozešli se střelei
na vykázaná místa. Komáři rozvířili své reje.
šumíce kolem uší všoch střelců, že tito bezděčn
se oháněli. Lupínek ležel v trávě vysoké. U no-
hou svinul se mu věrný pes. Zadumal se při
Čekání na kachny. Kolem šuměl tiše, zhlubok
Hubový lesík, z něhož sojka nespokojen
s lůžkem na noc vyletěla s takovým hlukem,
že lord Kabeš v rákosovém úkrytu se až na
rozvzteklil.
Ostatní pláci mimo kosa, sedícího nad ryb
níkem na vršku usýchající břízy, již dřímali,
rákosník zachoulil se do hnízda, jímž vlažný
větřík východní sem tam klátil, až usnul . ..
Vousatý lesní sedl si na hráz k západu, od-
kud přitahovaly kachny Byl na stráži; jeho po
stava proti večerní záplavě ohnivé ztmavěla. Ani
se nehýbal, kolem bylo ticho, jenom občas vy-
mrštil se kapr nad vodu a chytal mihotavé mou-
chy. Pláclo do vody a kruh vodní šířil se z
kruhem až do rákosí ke břehu.
Z dálky a ve výši zazněly slabé zvuky, jež
podobaly se rychlému fi-fi-fi-fi. Sesilovaly se.
Kabeš
Teplá
Kovařík
Lupínek
Hubová
8
article
Táhly to kachny k hladině rybničné. Bezděčně
chopili se střelci pušek a upjali pozornost k zá-
padu, kde lesní, kývnuv rukou, schoval se za
křoví.
Již bylo slyšet šumění křidel a první před-
voj kachní zakroužil s vysoka nad lesy kolem
rybníka. Natažené zobáky a těžká, nemotorn
těla snášela se v menších a volnějších kruzíc
k rákosí.
Zahřměl první výstřel, za ním druhý a ně
kolikerá ozvěna zatřásla tichem. Ustrašené ka-
chny vzlétly do výše; ty, jež byly už schovány
v rákosi, těžce vyletovaly. — Lupínek střelil p
kačeru a přerazil mu křidlo. Pták padl jako zlo
mený na vodu, zaplácal křídlem a zajel do hu-
stého rákosí, kdež se zaštípl. Marně posílal stře
lec huňatého psa hledat. Na druhém břehu ozval
se křik. Lord pohádal se s komisařem. Vyčítali
si, že jeden druhému zkazil ránu, protože velmi
brzy vystřelil.
Lesní se jim v duchu smál, prohlížejes
kachnu, která mu padla po dobré ráně jako
buchta nedaleko nohy na břeh.
Setmělo se lehkým šerem, bylo však ještě
dosti dobre viděti. U rybníka zavládlo zase ticho,
jakoby tam živého ducha nebylo. Cvrčkové v bře-
hu a žáby v bahně koncertovali. Léto vonělo
z poli, kde zrálo osení. Byla radost ze života
i v duši flegmatického Lupínka.
Uplynula hodina a plynula nová, marne
lesní vyhlížel nový tah kachní. Stmivalo se, v
slarých zvonicích a štíhlých věžích kostelních
rozhoupali zvony a zvonečky. V dáli štěkali p
a ozýval se dobytek. I zpěv zanesl větřík nad
Lupínek zahleděl se do lesa, v jehož nitr
vinula se pěšinka. Zdálo se mu, že po ní jdou
plaché stíny.
Lupínek
Cvrček
9
article
Nemýlil se, blížily se k němu dvě dívky
bosé v krátkých sukních. Zpozoroval je sám. —
Namířily si k němu. Ani nedutal. Z úkrytu v
vysokém rákosí, nespatřen, zadíval se na ně. Pr
šeru neviděl jich obličejů, jenom obrysy těl.
Usedly do vlhké trávy, rozepjaly živůtky, pak
rozvázaly sukně a bázlivě rozhlédly se do kola.
Nabyly smělosti a shodivše košile jako pramáti
Eva, stály chvilku u vody, do které volným kro-
kem stoupaly.
Tohle Lupínka bavilo. Ani neslyšel blížíe
se tah kachní. Táhlo mu několik kachen na
hlavou, mohl lehce jednu, ba i dvě sestřeliti.
Ruka mu sklesla, nic diného neviděl a neslyšel,
jen bělavá těla a šplouchání vody jimi rozvířené.
Na druhé straně padlo několik ran. Krátké
výkřiky z dívčích hrdel zalehly do výstřelů. Lu-
vodu.
pínek zahlédl jenom divý útěk nahých těl, jež
chvatem sebrala odložený oděv na břehu.
Byl konec illusi, které se oddal; tak si před-
stavil koupající se lesní žínky, o nichž mu chůva
před rozžehnutím světla pohádky povídávalaz
šťastného dětství jeho.
Šel z čekání a pohvizdoval si, zatím co ko-
misař vykládal lesnímu, jak se stalo, že chybi
kačera; nevšímaje si kousavých poznámek lorda
o dívkách, jež se mu zjevily na čekání, zíval
únavou a těšil se, jak se doma natáhne na po-
Hvězdy sypaly se po obloze a plály v lel
steli.
noc. —
Eva
Lupínek
Šela
10
article
Za plotem.
Za plotem.
V myslivně, skryté v dolině na Eraji jelen
obory, za letního večera umluvili se lesnický
příručí a bledý student, příbuzný polesného, ž
druhý den časně ráno půjdou číhat na srnčí kus.
„Mě vězměte také!“ zatleskala ručkam
slečna Marie a zahleděla se de zdravých lící pre-
ručího.
„Proč ne, slečno, nebude-li nic namítati
paní teta proti tak časné vycházce, milerádisi
vás přibereme.
Příručí se těšil z čekání více než Marie,
které již asi desetkráte od té doby, co byla n
návštěvě v myslivně, na různých místech, z
bouřky, jasu slunečního i měsíčního přísahal
věrnou lásku. Přijela vlastně slečna k vůli němu
a síť na ulovení jeho dobře byla vržena.
Těšil se i student, syn dvorního rady, jenž
přijel do smrkových lesů na uzdravení. Chytaly
se ho souchotiny. Polesný nerad vyhověl přání
dvorního rady, který L,1 bratrancem nebožtík
otce paní polesné, ale riěl tři syny a tu opatrná
jeho žena ukazujíc na těžké živobytí dnešní.
přemluvila ho, aby vyhověl. lido ví, nebude-li
v budouenu protekce dvorního rady rodině jejieh
rou.
Marie
Polesná
11
article
Příručí vyprávěl společnosti mladých lidí.
seekupeních v menším pokoji, různé příhody
z čekáni i vysokou zvěř, zatím co polesný v
vedlejším pokoji po večeři s inženýrem z lesníhi
úřadu a strýcem lesmistrem hrál v karty.
Ráno před záplavou červánků zaklepa
hejný na okno, za nímž spal studen?. Namáhavě
a zdlouha protáhl se tento na posteli, zdálo
se mu, že teprve před chvíli si ulohl; jako
opilý lll si na druhý bok a upadl zase do
spánku. Na okno zaboucháno rázněji, až v
vedlejším pokojí ozvalo se zivnutí a ženské od-
kašlání. Teprve nyní rozpomněl se t adent, že
má jíti na srnce. Měl zlost, že to slíbil, uvožoval.
má-li zstati v posteli anebo jíti. Rozžehl sirku,
viděl, že jsou teprve dvě hodiny, jindy spával
do devíti, ba i do desíti hodin. Styděl by se,
kdyby se mu slečna Marie, kterou od těch ně-
kolika dnů, co byl v myslivně, potají s vášní
souchotinářů zbožňoval, vysmívala, že zaspal.
Marie
12
article
Zpozoroval, že se k němu chovala jako k ne-
mocnému a cítil z řeči její uštěpačnou útrpnost.
ale přece ji neodsuzoval a stále ji hledal. P
třetí zaťukal netrpělivý hajný. Student otevřel
tody okenici a řekl, že již jde. Tou dobou vedl
lesnický příručí slečnu Marii za chladného jitra
dlouhým stromořadím do středu lesa, jenž
v ranním spánku ani nedutal. Větřík nečechra
mu kosmaté vrchy; jenom páry od země valily
se, jakoby cítily příští šlehnutí slunečních pa-
prsků, které rozptýlí se do nekonečna. Šli kolem
koupadla prkennou ohradou obehnaného. Voda,
padající potrubím z luk do nádržky, hučel
jednotvárně do velebného ticha lesního. Z vrboví
nad potokem podle luk zapěl táhle slavík. Za-
stavili se. Srdce se jim chvěla a zase při po-
libku za polibkem přísahali si věčnou lásku.
Ze zadumání vyrušilo je hvízdnutí hiajnéh
na psa a chrchlání studenta, jenž nemoha stačii
rychlým nohám hajného, zachoulen do plášte
zíval a klepal se jitřním chladem.
Rosou svlažený písek skřípal pod noham
chodců. Chvostnatý pes poskakoval a předbihl
na několik kroků společnost. Šli tiše, jenom
šepot a slabé chechtání ozývaly se za zády
hajného, kráčejícího houpavě podle studenta.
Prošli nízkou pasekou a přes most dali se podle
plotu, za nímž prostírala se do daleka pole; žitne
klasy klaněly se skrze tyčky až do lesa.
Hajný přiblížil se ke plotu a dlouho vyhlíze
do polí. Ten čas prořídla tma a bylo vše jak
lehkým závojem pokryto. V brambořišti ozývaly
se koroptve a z nedaleké vsi slabý stěkot psí
různě zladěné kohoutí zpěvy.
Marie
13
article
Příručí připravil si pušku a hleděl ve směr
naznačený hajným. Student opřel se o smrček
a mlčky zahleděl se do tmavých očí slečn
Marie. Patřila naň bez účasti, zatím co v jeh
nitru za velebného okamžíku rodícího se dn
vzbouzela se láska k ní den ode dne větším
žárem. Byl stižen kletbou nešťastné lásky.
Padla rána, kouř po ní zahalil příručíh
jenž si s hajným cosi zašoptal. Bylo ticho, jenom
praskot vřesu pod nohama hajného, přelézajícíh
plot, bylo slyšeti. Hajný rozhrnoval vysoké žit
a za okamžik byl u poraněné srny, která zmítala
sebou, sténajíc. Vrazil jí do komory tesák. —
Slunce zbarvilo vychod; kdesi zvonili rann
klekání.
Skrze plot stopoval student každé hnut
hajného, který srnu opatrně vlekl k lesu. Bez-
dečně ohlédl se po střelci. Odvrátil však od něho
svou tvář. Srdce se mu sevřelo. Zahlédl, jal
líbal slečnu Marii. Se rtů uklouzlo mu šeptem
Šťastný člověk!
Příručí byl s výsledkem lovu spokojen
proto růžově naladěn. Srna, uniknuvší z obor
do selské honitby, neušla, dostal ji, třeb
pytlácky.
Vedli se s Marií a šli zase, a to dosti po
zadu za studentem, tropili si z něho úsměšky
třebas nevinné. Tento zabrán do sebe mecha-
nicky ploužil se do myslivny. Cítil cosi trpkého
v nitru zvém, byl nespokojen nad sebou
truchlil. Nepozoroval jásot ptactva probuzeného
šikmými paprsky slunečními a nedýchal vědomě
vancucí dechy smrčin. Odumíral zvolna světu-
Marie
Hajná
14
article
Proč se asistent Rovný oženil.
Proč se asistent Rovný oženil.
Kancelářská čria ol Julie Vlasškové.
Místnosti u „zelené boty“ těšily se velk
přízni poštovního úřadnictva. Kuchyň byla dobrá.
pivo řízné, hostinský přívětivý a paní hostinsk
řikalo se pouze „matko“
Tři asistenti, kolegové, bývali zde stálými
Hosty. Někdy seděl tu jenom jeden, někdy byl
dva a někdy všichni tři pohromadě. Jak práv
měli volno. Svorně prázdnili zde sklenice, svorne
vytírali talíře a svorně hubovali na kontrolor
a na to, jak málo peněz mají. Pětadvacátého ne-
měl pravidelně nikdo z nich již ani groše a odiu
také plynula jejich věrnost k „zelené botě“ „Ze-
lená bota“ totiž — čekala. Ale jak se říká-
„dva rada, tři zrada“. Třetí z nich zradil sv
přátele a — oženil sel
Opuštění kolegové nemohli pochopit, kde
vzal na to peníze a patrně jich dosti měl! Najal
byt, zařídil se hezky a vypadal velmi spokojeně.
Ze jeho mladá panička, bývalá telegrafistka, ze
své skromné ráže tolik uspořila, aby ty nepo-
chopitelné zázraky s bytem a zařízením pro-
vedla, šťastný ženáč neprozradil.
Co se oženil, chodil k „zelené botě“ velm
zřídka a nejprvnější vždy odcházel, zcela dle
přání své ženušky, která proto tolik ušetřila, že
k „zelené botě“ a vůbec nikam jakživa necho-
A zase jednoho večera, když se náhodou
všichni tři sešli, ološel mladý manžel Čomů
velmi záhy a zůstavil oba svobodné kolegy smut-
nému rozjímání u sklenic. Asistent Rovný toči
táckem po stole, o něčem úsilovně přemý šlej
a asistent Volný hluboce zamyšlen shirnova
drobty chleba po rbruse do kotoučku.
„Rád bych věděl, ř le ten chlap bere pe-
níze. Dnes je dvacátého sedmého a on měni
desítků,“ pravil po dlouhém mlčení Rovný.
„Snad si je dělá,“ prohodil Volný.
Rovná
Vlasšková
Volná
15
article
„Nemluv tak hloupě!“ ulrlil se Rovný. „M
je! — Jest vidět, že mu zbývají, třeba se oženil.
Všude pozoruji, že ženatí lidé potřebují méně.
než my svobodní.o
„No toť! S roničkou nic nevyženil, to přece
víme,“ souhlasil přítel.
„Nemyslíš, že to vlastně velmi podivné, jak
ženatí lidé dobře vycházejí, ačkoliv nemají více
než za svobodna měli?“
„Myslím.
„A všiml si's, jak všichni tloustnou ?“
„Všiml.
„o — Kandera také tloustne a dnes.
sedmadvacátého měnil ještě desítku. Jak jen to
ti lidé dělaj
„No, víš, ony ženské umějí lépe hospodaři.
Naše maminka, když si tak vzpomíném, měl
pense 30 zlatých měsíčně a vychovala nás pět
a nikdy jsme neměli o krejcar takovou noli
jako já mám nyní každého měsíce kolem pět
advacátého.
„O maminko!“ vzdychl si Rovný a v prsou
pocítil bodnutí svědomi. Jak dlouho on už n
psal niamince!
„.. Ano, ano, kdyby všechny ženy byly jak
naše maminka,“ řekli oba najednou. Pohlédl
na sebe, vstali a šli domů v tak těžkomyslné ná-
ladě, s jakou chodívali po celonočním sedění do
úřadu. Volný vzpomínal na maminku, odpočíva-
jící pod zeleným drnem maloměstského hrbi-
tova, a Rovný komponoval dopis, do kterého se
ihned po svém příchodu domů pustil a celé tři
řádky ho napsal. Pak přemohla ho kletá mlád-
necká lenost, která na dopis čekajícím matkám
tolik starosti působí a tolik slz vynucuje — po-
kračování odložil na jindy.
Desítka, Kanderou včera proměněná, stra-
šila mu v hlavě. Vůbec Kandera a jeho mladá
panička nešli mu po celý den s mysli. Když pak
šel večer do pokladny odvádět peníze, střetl
ve dveřích s nějakou malou slečinkou.
„Pardon“, řekl mrzutě a slečinka přitiskl
se ke zdi, aby veliký pan Rovný mohl pohodine
projíti.
dil
Rovná
Volná
Kander
16
article
„Kdo to je?“ ptal se kolegy.
„Ale telegrafistka — místo Kanderky“
zněla „laskavá“ odpověď. Rovný se za dívkou
ohlédl. Ta ubíhala dlouhou chodbou a zmizel
ve dveřích telegrafního sálu. Pod světlem n
chodbě zavlály šedivé šatičky a uhlazená hla-
víčka s černými vlásky kmitla se pod lampou
zřetelněji před jeho zrakem.
„Jako myška“, řekl si a zvláštní pocit pro-
chvěl jeho srdcem. Trochu jako politování, aniž
věděl nad čím a trochu kolegiální zlosti. Jak
všichni muži v úřadu, byl vůči ženským kole-
gyním hrozně nemilostiv. Nevážnost všech k nim
byla někdy až povážliva a proto bylo nepochopi-
telné, že si Kandera jednu z nich vzal. A přec
asi dobře volil! Tloustl, vypadal šťastně a včera
měnil desítku. A paní Kanderová byla zrovna tak
drobounká a skromná, jako její nástupkyně,
„myškal
Proti vůli jeho jej zajímala a přece se a
optat nechtěl, jak se jmenuje. To by bylo smí-
chu a špatných vtipů — bůh ho chraň! Žádný
z pánů si kolegyň ani nevšíml a když, činil t
jenom se zlostí neb nevážností a drsným vtipem.
A proto Rovný, ač tajně po „myšce“ se ohlíž
zjevně se jí nevšímal a chodil dále k „zelené
botě“ hubovat na kontrolora a mizerné platy.
Pětadvacátého neměl zase ani krejcaru. Před-
posledního, když odváděl peníze, a kontrolor po-
čital balík desítek, vyhodil jednu z nich. strahou.
„Nemá roh,“ řekl.
Rovný ji vzal do ruky, prohlížel na líe i na
rub, nehtem zkoušel, není-lí růžek ohnut a nějak
přilepen a když shlodal, že roh opravdu schází.
položil ji zase na stůl.
„Dejte sem jinou desííku,“ zabručel kon
trolor
Kander
Kanderová
Rovná
17
article
„Ale kde bych ji, pro pána krále, vzal?
zvolal Rovný pln úžasu.
„Nemáte?
„Toť se ví, že nemám! Čekám na prvníh
jako na smilování. Co pak máme takové platy —
aby mi posledního zbývala ještě celá desítka?
pravil Rovný vyčítavě, jako by kontrolor za t
mohl, že slavný erár tak málo plati své potřebn
úřadníky.
„No — já ale nemohu desitku bez rohu do
kasy vzít! Zkrátka a dobře: tu desitku nechci
Vezměte si ji — ale prvního vám ji strhnu
s gáže — a podruhé dávejte pozor a poškozen
peníze neberte!“, řekl kontrolor ukládaje peníz
do pokladny. Rovný stál a nověděl, co děla.
Když ale viděl, že kontrolor tu desítku opravdu
nechce a že jí nechal opravdu stranou ležet, sáhl
po ní, stiskl ji v dlaň a rychle se vzdálil, aby
si to kontrolor přece ještě nerozmyslel. Za dveř-
mi div smíchem nevýskl.
„Desítka! Však „zelená bota“ ji promění
i bez růžku!“ řekl si a „zelená bota““ skutečně
ji proměnila.
Rovná
18
article
Když večer platil, vzbudila jeho desítka po
divení všech, ano i „zelené boty“ samotné. Ho
stinský chvíli ji mnul v prstech, a „matka“ ji
stranou několikrát profoukla a proti světlu pro
hlédla, není-li falešná a ještě s obavou, aby ne-
byla falešná ji uložila. Scházející růžek jim ne-
překážel. A Rovný se smál a byl neobvykle ve-
sel — a příštího osmadvacátého odváděl zase
desítku bez růžku a za měsíc na to dvě. Kon-
trolor sice hrozně huboval, ale desítky nevzal
a strhl si je prvního s gáže. A to Rovný vlastně
Nyní měl stále peníze a následkem toh
humor a sebevědomí. Ano, on měl i tolik od-
vahy, že čelil vtipům všech kolegů, vyhledával
„myšku“, nosil jí květinky a čokoládu a někdy
i domů jí vyprovázel. Bydlela s matkou, vdovou,
až kdesi na předměstí. Cestou vypravovali si
o maminkách, o spoření a všelikých úřadníc
těžkostech a „myška“ se Rovnému čím dále tím
více líbile, neboť byla veselá a srdečná.
Minulo takto několik měsíců a Rovný čím
dále, tím hůře hospodařil. Čím více desítek mu
kontrolor před posledním vrátil, tím více mu
jich potom s gáže strhl a tím dříve byl Rovný
s penězi hotov. A přece vypadalo stále, jako by
měl peněz vždy dosti. Všichni kolegové se nad
jeho bohatstvím pozastavili. Ale jednoho dne
řekl mu Volný důvěrně:
„Víš, kolego, ty se s těmi desítkami k
konci měsíce nechlub — víš, tuhle kdosi řekl.
že si asi necháváš nějakou dobírku za rukou —
víš — jako dobrý přítel tě varuji — víš...“
Rovný se zarazil.
Volná
Kon
19
article
„Ale pro boha — co ti to napadá, kolego
Já ti řeknu, jak to dělám. Ke konci měsíce od-
vodu vždy nějakou desítku bez růžku. Kontrolor
jí nechce, nechá mi jí a strhne si jí se služhy,
to je celé moje tajemství. To směle můžeš ří i
každému, kdo by ti nějaké podezření proti mn
jevil. Já nechci, aby se kolegové domnívali, ž
si nějak nepoctivě k penězům pomáhám.
„Nu dobře — ale víš — jak to děláš, když
předposledního nikdo desítku s utrženým rohem
nepřinese — víš?“ ptal se Volný jako vyšetřu-
jící soud ce.
„HIm — tak utrhnu roh sám, schovám h
do hodinek a když mi kontrolor desítku vrátí,
roh zase přilípnu,“ vysvětloval Rovný.
Volný už neříkal nic, jenom úžasem a po-
rozuměním oči vyvalil.
Rovný ale byl ve svém rozběhu za mali-
čkým podvodem zadržen. K vůli desítce svou
dobrou pověst nezničí. Co by o něm soudil
„myška“? Proto manipulaci s desítkou tohoto mě-
síce neopakoval, raději zastavil hodinky. Vypro-
vázel „myšku“ domů a měl v úmyslu také zů-
stati doma a psát maminee. To činil jenom, když
byl v zoufalé náladě. Tentokrát nezoufal, na-
opak byl vesel, neboť kontrolor, když byly pe-
níze v pořádku, říkal cosi, že je jako dost, že
pan asistent na ty desítky lépe dohlédl, že jak
už mu beztoho chtěl radit, aby si koupil brejle
nevidí-li dobře a kdesi cosi — ale celkem to
znělo jako pochvala a Rovný se těšil, že pře-
mohl sama sebe. To bývá obyčejně vítězstvím
nejnesnadnějším. A zase litoval, že nemá té de-
sítky, aby byl mohl „myšce“ něco koupit; pře-
mýšlel a hloubal a náhle optal se:
„Slečno — zbývá vám někdy sedmadvacá-
tého desítka?“
„Desítka ne, ale pětka,“ smála se „myška“
„A což, kdybyste měla tolik jako já, zbyl
by vám desttka?“
„Kdybych byla sama, zbylo by mi ješt
Volná
21
article
více.-
„Ale já myslím, kdybyste byla s někým ji-
ným — třeba se mnou.
„To já ještě nevím,“ smála se dívka, rdí
se jako růže.
„Nechtěla byste to zkusit?“
„Nu — a vy to chcete zkusit?
„Ano — proto se vás ptám.
„Tak víte co, pane asistente, pojďte k nám,
pravila dívka po krátkém rozmýšlení. „Než nám
maminka přichystá večeři, já si to rozmyslím
a — vy třeba také.“
„Nebudu překážet? Abych paní matce n
způsobil nepohodlí a snad výlohy .
„Maminka uvaří dnes švestkové knedlíky
tu výlohu ještě vydržíme.
„Švestkové knedlíky? To se na ně nemů
žete ani pořádně napít,“ žasl Rovný.
„My nepijeme a vy si můžete potom líznou
papriky, abyste dostal žízeň,“ radila „myška“
„Tak, chcete-li, pojďte!“
Rovný chtěl a proto šel a oba rozmyslili
to tak, že odcházel Rovný jako ženich a byl pře
svědčen, že jako ženatému, zbude ke konci mě
síce vždy desítka.
Druhého dne, posledního, hromoval kon
trolor v pokladně jako Perun. Svolával blesky
boží a hněv ředitele, disciplinární vyšetřován
a kriminál na hříšníky, kteří buď se umluvili,
anebo jeden o druhém nevědouce partyky prová-
děli. Dostal totiž při večerním odvádění peněz
sedmnáct desítek s utrženými rohy. Nechal je
jako corpus delicti stranou, aby je ráno předloži
na důkaz nespolehlivého úřadování. Sedmnác
desítek v jednom dnu bez rohůl
Desítky zůstaly v pokladně a rohy uvázl
v Hiodinkách pánů úradníko.
Rovná
22
article
Hejtman kavalir.
Hejtman kavalir.
Vojenská masopustní vzpomínka
Hozká řádka let je tomu, kdy úřadně kon
statována byla na Střeleckém ostrově výška tě-
lesné a doživotní mé schránky a plukovním le-
kařem mi položeny otázky v příčině vidění a sly-
šení, na ktoré ve své upřímnosti odvětil jsem
„ano“. Pak zaznělo obvyklé „Tauglich“, asi
s tím přídechom lhostejnosti, jako když se šlápne
někomu na nohu a řekne se „pardon“ — nu,
a já byl na rok jako jednoroční dobrovolník za-
opatřen. Kdybych zvlášť byl o to stál, po případě
na dvě léta. Použil jsem svého dobrovolnického
práva a zadal si ku pluku do Prahy, načež žá-
dosti a právním nárokům bylo vyhověno vojen-
ským erárem tak kulantně, že přidělen jsem byl
ku pluku do Plzně, ale k sloužení do Litoměřic.
Garnisoním arestem jsem patřil do Terezína, ale
této příslušnosti jsem z přílišné skromnosti, ze.
člověk nemusí ode všeho míti, nepoužil.
Praha
Plzeň
Litoměřice
Terezín
23
article
Vzdávám se příležitosti líčit první rozkošné
dny výeviku; kdo sám neprožil, nepochopí, a
kdo prožil, nechce rekapitulaci vzpomínek ani
na papíře. Jen jako nevyhnutelnou okolnost po-
znamenávám, že sešlo se nás v Litoměřicích asi
dvacet českých dobrovolníků, kteří pod tlakem
společného utrpení záhy utvořili sociální stát en
mininture, dělíce se svorně o kasárníky, leštidlo
na boty, někdy i o peníze, když byly právě ně-
jaké, a často i o uniformu, na kterou litoměřická
zastavárna půjčovala hanebně málo. Po příkladě
všech předchůdců svorně se chodilo do hostince
u „Bušbeků“, kde se pilo za peníze, častěji
však na dluh a jednou do měsíce do terezínského
záloženského domu, kde česká společnost srde-
čně nás přijímala.
A tu se stalo jednohio dne, krátce po Třech
králich, na úsvitě masopustu, že přišla na oddě-
lení „p. t. pánů českých dobrovolníků v Litomě-
řicích“, větší obálka s pozváním na ples tere-
zlnské Občanské besedy na nejbližší sobotu.
Vstup ovšem gratis.
Litoměřice
Litoma
záloženský dom
24
article
Pozornost překvapila a žádala hromadné
všeobecné účasti na bále. Ještě téhož dne roze-
slány drahým rodičům velmi vřelé a důtklivé do-
pisy, končící asi nápadně stejně snažnou pro-
sbou o zaslání požadovaných výrobků privilego-
vané státní tiskárny ve Vídni obratem pošty, nej-
déle ale do soboty. Poslední čtyři slova byla pod-
škrtnuta a kdyby dobří rodičové vedeni zdravým
instinktem byli vzali do rukou noviny, byli by
postihli, proč útok zisku na ně podniknutý usta-
novuje úpěnlivý termin do soboty. Tuším, že
z veliké části tenkráte bylo vyhověno odpovědí
v podobě žluté poukázky, které se na vojně
správně česky říká „Wertsendung“ a jejíž ne-
méně správné obdržení potvrditi se musí panu
hejímanovi u rapportu. Finanční otázka byla by
tedy jakž takž s krku, ale jiná a větší starost
naplňovala nás, čím více se blížila sobota: dá-li
nám přísný náš hejtman vůbec přos čas a když,
tak do kolika. Rozumí se, všeobecná touha byla
až do rána a také v konferenci před raportem
konané usneseno žádati po staré praxi raději
více než méně.
Wertsendung
Vídeň
25
article
Té soboty stálo u raportu na chiodbě skoro
celé oddělení k velikému zděšení šikovatele, jenž
vážně pochyboval, že pan hejtman na celou noe
pustí tolik dobrovolníků z kasáren. Ale ku po-
divu, dlouhá řada hejtmana nikterak nezarazil
a když mu asi třetí sdělil, proč chce až de rána
přes čas, už se ani dále netázal a kázal od-
stoupit. Pan hejtman byl sice Němec, ale ne-
snažil se a pak také ani nemohl dávati nějak
na jevo své smýšlení. Bylo to za doby plukov-
nictví veskrze spravedlivého, rozšafného šl. Vla-
satého z Vlastidolu, který u svého pluku ne-
strpěl urážení jedné ani druhé národnosti. Tomu
neviditelnému vlivu přičetli jsme, že nás hojt-
man všechny do jednoho pustil na český ples
v Terezíně, aby se neřeklo, že snad z té příčiny
nedal dovolení, že je to ples český.
Němec
Terezín
26
article
Ale do rána jsme přece nedostali . .. Jenom
do dvou v noci! S nejlepšími úmysly, že se do
té doby vrátíme, nastalo šňoření. Žádná koketa.
nemůže se tak dlouho parádit do plesu, jako
voják! V erárním munduru nemohl jít ovšem ni-
kdo na ples a tak různými kombinacemi s bln-
zami a parádními kabáty, jež namnoze vypůj-
čeny i od německých dobrovolníků kolegů, vy-
pravena jakž takž naše družina, ve které do-
konce asi deset Argonautů honosilo se lakýr-
Nic nevadila nám malá hodinka cesty, ani
egyptská tma od mostu litoměřického k Tere-
zínu, ani okolnost, že sníh, který přes den po
kotníky napadl, podezřele tál a čvachal. Letí-
mysl za radovánkami, žádná překážka nemůže
být dosti velikou. A nás radovánky čekaly! Jak-
živa se nám nezdála terezínská a boušovická
děvčátka tak roztomilými, jako tenkráte. Zvlášt-
ní přitažlivost uniformy i tu se osvědčila a za-
vinila, že odtloukly už dávno dvě, ale v zálo-
ženském sále se tančilo jako před půlnocí. Svě-
domí uklidnili jsme solidárně odpovědí, co s
Argonaut
Ter
27
article
nám může nejhoršího stát, když všech dvacet
přijde až ráno v pět? Kasárník nebo na šest ho-
din tehdy ještě v módě jsoucí bracelety, jinak
„špangle“ zvané ... Šlo už na třetí, dvorana se
zmítala právě třasákem... když, roucho Ada-
movo, ve dveřích tanečního sálu objevil se náš
hejtman. Nebyla to hallucinace, jak si asi mno-
hý z nás namlouval... byl to skutečně on, v ži-
votní velikosti. Čekali jsme, že se musí stát
něco hrozného... ale co to? Dva výboři ho ob-
skakují, teď se trochu zdráhá, ale nyní jde na
ostrádu a usedá tam ke dvěma českým důstoj-
níkům, kteří měli kuráž a přišli. A dává si při-
nášeti víno! Inu — on přece není tak zlý, jako
vypadá!... Usoudili jsme, že hnulo se v něm
srdce, když viděl tu rozjařenou mládež, snad
i upomínky na doby, kdy tancovával jako my,
a neměl odvahy rušit ten luzný obrázek. Za
chvíli jsme se dozvěděli, že dovoluje nám tančit
až do čtyř hodin, pak ale že máme se seřadi
před „Záložnou“ a jít pěkně domů.
Ada
28
article
„Já jsem vždycky říkal, že náš hejtman je -
kavalír,“ liboval si jeden kolega a my horlivě
mu přisvědčovali. Také jsme se dověděli, jak
se sem dostal. Měl té noci inspekci a když jsme
se do dvou hodin nevrátili, dal si osedlat kon
a jel si pro nás.
Dozněl poslední kousek, smluvila se dosta-
veníčka na příští neděli, hejtman se zdvihal. Ne-
zbývalo, než ho následovat. .. Seřadili jsme se,
jak bylo nakázáno a trochu nevojenským kro-
kem následovali jsme jeho z mlh před námi se
nořící silhouettu na koni.
kami.
„On je přece pašák,“ liboval si přes tu
chvíli některý nadšenec.
„Ani slova nám neřekl!“
„Snad až zejtra.
Všeobecně překvapovala vlahá noc . . . a
spousty bláta na silnici za Terezínem.
„No, my budeme, hoši, vypadat!““ naříkal
Havránek, kterému každým druhým krokem vy-
zouvala se lakýrka a mlaskalo mu v ní nejmín
půl litru vody.
„A jen se podívejte, co stojí vody na cvi-
čišti!“ mínil kdosi. To sem aspoň čtrnáct dni
nepůjdem!“
Havránek
Terezín