ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 105957d0-75c5-11dc-bdd6-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 28 celkem · entity: person 36, work 1, org 3, place 11
1 masthead
13. ledna 1907
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 19.
3 masthead
Strana 9.
4 title
Z lovu.
5 article Napsal Jan Pozt
Napsal Jan Pozt Na kachny.
Pozt
6 article
Na krázi malého rybníka před soumrakem Ietního večera sešlo se několik střelců. Slunce Gohasínající zalilo klidnou hladinu vodní prud- kou září. V rákosí při břehu trčícím rozepě se rákosník. Jeho píseň, jež z počátku zněl vrzavými a nehudebními. tóny, rozvlnilase zvolna jemnou souhrou tklivých zvuků, jež z ticha předvečerního trousily se do dubového les Valeko až na silnici. „Jsmo zde všichni?“ tázavě přehlédl lesn skupinu střelců a počechral si dlouhé vousy splývající až na prsa „Rozestávíme se, pánové,“ pokračoval ne- čekaje odpovědi — „to však prosím, abyste hned nestříloli, čekejte až kachny zapadnou jinak nic nedostaneme.“ Mezi střelcí byli různí živlové. Také zbrklý a nemotorný komisař od hejtmanství, jenž ne uměl stříleti. Byl vysoké postavy a strašně krátkozraký. Bylo hádankou, zdali vůbec př střelbě vidí zvěř, aspoň se tomu divívala pan berního, kterou jak živ nepozdravil, což ji velice mrzelo, neboť se počítala mezi nejpřednějš dámy v městě, jak může poznati koroptev v letu nepozná-li ji „To je pravda, pan komisař umí dobř átříleti,“ říkal lesní o něm „U zlatého anděla — „ale střílet a trefit, to je veliký rozdíl!“ Po ráně, která téměř vždy chybila, vykládal že mu pes ránu strhl anebo že pozdě na velikou dálku střílel. Obyčejně ho střelci nenáviděli. Opakem jeho byl pomalý, s věčným úsmě- vem na rtech a flegmatický vždy naladěný inže nýr Ludvík Nosek, jemuž říkali Lupínek. Z každého svalu jeho možno čísti radost ze ži- vota, bezst nostnost. Byl šťastným ve volbě svých rodičů. Míčl na sto tisíc jmění, dobré jméno Hobrou pušku a psa, se kterým líhal, jedl kterého měl na světě nejraději. Mimo hony, ne- měl žádné práce. Střílel znamenitě — aspoň o něm tvrdil i sám lesní — a také trefoval.
berní Nosek Lupínek zlatý anděl
7 article
Ostatní střelci byli bezvýznamní, ani by jinak za zmínku nestáli, kdyby nebyli na tomto honě. Jizlivostí vynikal mezi mini Kabeš, jemuž pro strnulost a přepjaté chování a bagateliso- vání bližních obecně přezdívali — lord. On jakož i jeho soudruzi Teplý a Kovařík, byli úřadníky akciové cihelny. Vyrůstali mezi cihláři. na něž si zvykli dívati se jako na smečku psů a nebylo divu, když časem dostali se mezi jiné lidi, že z nich čišela nadutost. Sotva první červánky na nebi se roztrou- sily a rosou skropila se tráva, rozešli se střelei na vykázaná místa. Komáři rozvířili své reje. šumíce kolem uší všoch střelců, že tito bezděčn se oháněli. Lupínek ležel v trávě vysoké. U no- hou svinul se mu věrný pes. Zadumal se při Čekání na kachny. Kolem šuměl tiše, zhlubok Hubový lesík, z něhož sojka nespokojen s lůžkem na noc vyletěla s takovým hlukem, že lord Kabeš v rákosovém úkrytu se až na rozvzteklil. Ostatní pláci mimo kosa, sedícího nad ryb níkem na vršku usýchající břízy, již dřímali, rákosník zachoulil se do hnízda, jímž vlažný větřík východní sem tam klátil, až usnul . .. Vousatý lesní sedl si na hráz k západu, od- kud přitahovaly kachny Byl na stráži; jeho po stava proti večerní záplavě ohnivé ztmavěla. Ani se nehýbal, kolem bylo ticho, jenom občas vy- mrštil se kapr nad vodu a chytal mihotavé mou- chy. Pláclo do vody a kruh vodní šířil se z kruhem až do rákosí ke břehu. Z dálky a ve výši zazněly slabé zvuky, jež podobaly se rychlému fi-fi-fi-fi. Sesilovaly se.
Kabeš Teplá Kovařík Lupínek Hubová
8 article
Táhly to kachny k hladině rybničné. Bezděčně chopili se střelci pušek a upjali pozornost k zá- padu, kde lesní, kývnuv rukou, schoval se za křoví. Již bylo slyšet šumění křidel a první před- voj kachní zakroužil s vysoka nad lesy kolem rybníka. Natažené zobáky a těžká, nemotorn těla snášela se v menších a volnějších kruzíc k rákosí. Zahřměl první výstřel, za ním druhý a ně kolikerá ozvěna zatřásla tichem. Ustrašené ka- chny vzlétly do výše; ty, jež byly už schovány v rákosi, těžce vyletovaly. — Lupínek střelil p kačeru a přerazil mu křidlo. Pták padl jako zlo mený na vodu, zaplácal křídlem a zajel do hu- stého rákosí, kdež se zaštípl. Marně posílal stře lec huňatého psa hledat. Na druhém břehu ozval se křik. Lord pohádal se s komisařem. Vyčítali si, že jeden druhému zkazil ránu, protože velmi brzy vystřelil. Lesní se jim v duchu smál, prohlížejes kachnu, která mu padla po dobré ráně jako buchta nedaleko nohy na břeh. Setmělo se lehkým šerem, bylo však ještě dosti dobre viděti. U rybníka zavládlo zase ticho, jakoby tam živého ducha nebylo. Cvrčkové v bře- hu a žáby v bahně koncertovali. Léto vonělo z poli, kde zrálo osení. Byla radost ze života i v duši flegmatického Lupínka. Uplynula hodina a plynula nová, marne lesní vyhlížel nový tah kachní. Stmivalo se, v slarých zvonicích a štíhlých věžích kostelních rozhoupali zvony a zvonečky. V dáli štěkali p a ozýval se dobytek. I zpěv zanesl větřík nad Lupínek zahleděl se do lesa, v jehož nitr vinula se pěšinka. Zdálo se mu, že po ní jdou plaché stíny.
Lupínek Cvrček
9 article
Nemýlil se, blížily se k němu dvě dívky bosé v krátkých sukních. Zpozoroval je sám. — Namířily si k němu. Ani nedutal. Z úkrytu v vysokém rákosí, nespatřen, zadíval se na ně. Pr šeru neviděl jich obličejů, jenom obrysy těl. Usedly do vlhké trávy, rozepjaly živůtky, pak rozvázaly sukně a bázlivě rozhlédly se do kola. Nabyly smělosti a shodivše košile jako pramáti Eva, stály chvilku u vody, do které volným kro- kem stoupaly. Tohle Lupínka bavilo. Ani neslyšel blížíe se tah kachní. Táhlo mu několik kachen na hlavou, mohl lehce jednu, ba i dvě sestřeliti. Ruka mu sklesla, nic diného neviděl a neslyšel, jen bělavá těla a šplouchání vody jimi rozvířené. Na druhé straně padlo několik ran. Krátké výkřiky z dívčích hrdel zalehly do výstřelů. Lu- vodu. pínek zahlédl jenom divý útěk nahých těl, jež chvatem sebrala odložený oděv na břehu. Byl konec illusi, které se oddal; tak si před- stavil koupající se lesní žínky, o nichž mu chůva před rozžehnutím světla pohádky povídávalaz šťastného dětství jeho. Šel z čekání a pohvizdoval si, zatím co ko- misař vykládal lesnímu, jak se stalo, že chybi kačera; nevšímaje si kousavých poznámek lorda o dívkách, jež se mu zjevily na čekání, zíval únavou a těšil se, jak se doma natáhne na po- Hvězdy sypaly se po obloze a plály v lel steli. noc. —
Eva Lupínek Šela
10 article Za plotem.
Za plotem. V myslivně, skryté v dolině na Eraji jelen obory, za letního večera umluvili se lesnický příručí a bledý student, příbuzný polesného, ž druhý den časně ráno půjdou číhat na srnčí kus. „Mě vězměte také!“ zatleskala ručkam slečna Marie a zahleděla se de zdravých lící pre- ručího. „Proč ne, slečno, nebude-li nic namítati paní teta proti tak časné vycházce, milerádisi vás přibereme. Příručí se těšil z čekání více než Marie, které již asi desetkráte od té doby, co byla n návštěvě v myslivně, na různých místech, z bouřky, jasu slunečního i měsíčního přísahal věrnou lásku. Přijela vlastně slečna k vůli němu a síť na ulovení jeho dobře byla vržena. Těšil se i student, syn dvorního rady, jenž přijel do smrkových lesů na uzdravení. Chytaly se ho souchotiny. Polesný nerad vyhověl přání dvorního rady, který L,1 bratrancem nebožtík otce paní polesné, ale riěl tři syny a tu opatrná jeho žena ukazujíc na těžké živobytí dnešní. přemluvila ho, aby vyhověl. lido ví, nebude-li v budouenu protekce dvorního rady rodině jejieh rou.
Marie Polesná
11 article
Příručí vyprávěl společnosti mladých lidí. seekupeních v menším pokoji, různé příhody z čekáni i vysokou zvěř, zatím co polesný v vedlejším pokoji po večeři s inženýrem z lesníhi úřadu a strýcem lesmistrem hrál v karty. Ráno před záplavou červánků zaklepa hejný na okno, za nímž spal studen?. Namáhavě a zdlouha protáhl se tento na posteli, zdálo se mu, že teprve před chvíli si ulohl; jako opilý lll si na druhý bok a upadl zase do spánku. Na okno zaboucháno rázněji, až v vedlejším pokojí ozvalo se zivnutí a ženské od- kašlání. Teprve nyní rozpomněl se t adent, že má jíti na srnce. Měl zlost, že to slíbil, uvožoval. má-li zstati v posteli anebo jíti. Rozžehl sirku, viděl, že jsou teprve dvě hodiny, jindy spával do devíti, ba i do desíti hodin. Styděl by se, kdyby se mu slečna Marie, kterou od těch ně- kolika dnů, co byl v myslivně, potají s vášní souchotinářů zbožňoval, vysmívala, že zaspal.
Marie
12 article
Zpozoroval, že se k němu chovala jako k ne- mocnému a cítil z řeči její uštěpačnou útrpnost. ale přece ji neodsuzoval a stále ji hledal. P třetí zaťukal netrpělivý hajný. Student otevřel tody okenici a řekl, že již jde. Tou dobou vedl lesnický příručí slečnu Marii za chladného jitra dlouhým stromořadím do středu lesa, jenž v ranním spánku ani nedutal. Větřík nečechra mu kosmaté vrchy; jenom páry od země valily se, jakoby cítily příští šlehnutí slunečních pa- prsků, které rozptýlí se do nekonečna. Šli kolem koupadla prkennou ohradou obehnaného. Voda, padající potrubím z luk do nádržky, hučel jednotvárně do velebného ticha lesního. Z vrboví nad potokem podle luk zapěl táhle slavík. Za- stavili se. Srdce se jim chvěla a zase při po- libku za polibkem přísahali si věčnou lásku. Ze zadumání vyrušilo je hvízdnutí hiajnéh na psa a chrchlání studenta, jenž nemoha stačii rychlým nohám hajného, zachoulen do plášte zíval a klepal se jitřním chladem. Rosou svlažený písek skřípal pod noham chodců. Chvostnatý pes poskakoval a předbihl na několik kroků společnost. Šli tiše, jenom šepot a slabé chechtání ozývaly se za zády hajného, kráčejícího houpavě podle studenta. Prošli nízkou pasekou a přes most dali se podle plotu, za nímž prostírala se do daleka pole; žitne klasy klaněly se skrze tyčky až do lesa. Hajný přiblížil se ke plotu a dlouho vyhlíze do polí. Ten čas prořídla tma a bylo vše jak lehkým závojem pokryto. V brambořišti ozývaly se koroptve a z nedaleké vsi slabý stěkot psí různě zladěné kohoutí zpěvy.
Marie
13 article
Příručí připravil si pušku a hleděl ve směr naznačený hajným. Student opřel se o smrček a mlčky zahleděl se do tmavých očí slečn Marie. Patřila naň bez účasti, zatím co v jeh nitru za velebného okamžíku rodícího se dn vzbouzela se láska k ní den ode dne větším žárem. Byl stižen kletbou nešťastné lásky. Padla rána, kouř po ní zahalil příručíh jenž si s hajným cosi zašoptal. Bylo ticho, jenom praskot vřesu pod nohama hajného, přelézajícíh plot, bylo slyšeti. Hajný rozhrnoval vysoké žit a za okamžik byl u poraněné srny, která zmítala sebou, sténajíc. Vrazil jí do komory tesák. — Slunce zbarvilo vychod; kdesi zvonili rann klekání. Skrze plot stopoval student každé hnut hajného, který srnu opatrně vlekl k lesu. Bez- dečně ohlédl se po střelci. Odvrátil však od něho svou tvář. Srdce se mu sevřelo. Zahlédl, jal líbal slečnu Marii. Se rtů uklouzlo mu šeptem Šťastný člověk! Příručí byl s výsledkem lovu spokojen proto růžově naladěn. Srna, uniknuvší z obor do selské honitby, neušla, dostal ji, třeb pytlácky. Vedli se s Marií a šli zase, a to dosti po zadu za studentem, tropili si z něho úsměšky třebas nevinné. Tento zabrán do sebe mecha- nicky ploužil se do myslivny. Cítil cosi trpkého v nitru zvém, byl nespokojen nad sebou truchlil. Nepozoroval jásot ptactva probuzeného šikmými paprsky slunečními a nedýchal vědomě vancucí dechy smrčin. Odumíral zvolna světu-
Marie Hajná
14 article Proč se asistent Rovný oženil.
Proč se asistent Rovný oženil. Kancelářská čria ol Julie Vlasškové. Místnosti u „zelené boty“ těšily se velk přízni poštovního úřadnictva. Kuchyň byla dobrá. pivo řízné, hostinský přívětivý a paní hostinsk řikalo se pouze „matko“ Tři asistenti, kolegové, bývali zde stálými Hosty. Někdy seděl tu jenom jeden, někdy byl dva a někdy všichni tři pohromadě. Jak práv měli volno. Svorně prázdnili zde sklenice, svorne vytírali talíře a svorně hubovali na kontrolor a na to, jak málo peněz mají. Pětadvacátého ne- měl pravidelně nikdo z nich již ani groše a odiu také plynula jejich věrnost k „zelené botě“ „Ze- lená bota“ totiž — čekala. Ale jak se říká- „dva rada, tři zrada“. Třetí z nich zradil sv přátele a — oženil sel Opuštění kolegové nemohli pochopit, kde vzal na to peníze a patrně jich dosti měl! Najal byt, zařídil se hezky a vypadal velmi spokojeně. Ze jeho mladá panička, bývalá telegrafistka, ze své skromné ráže tolik uspořila, aby ty nepo- chopitelné zázraky s bytem a zařízením pro- vedla, šťastný ženáč neprozradil. Co se oženil, chodil k „zelené botě“ velm zřídka a nejprvnější vždy odcházel, zcela dle přání své ženušky, která proto tolik ušetřila, že k „zelené botě“ a vůbec nikam jakživa necho- A zase jednoho večera, když se náhodou všichni tři sešli, ološel mladý manžel Čomů velmi záhy a zůstavil oba svobodné kolegy smut- nému rozjímání u sklenic. Asistent Rovný toči táckem po stole, o něčem úsilovně přemý šlej a asistent Volný hluboce zamyšlen shirnova drobty chleba po rbruse do kotoučku. „Rád bych věděl, ř le ten chlap bere pe- níze. Dnes je dvacátého sedmého a on měni desítků,“ pravil po dlouhém mlčení Rovný. „Snad si je dělá,“ prohodil Volný.
Rovná Vlasšková Volná
15 article
„Nemluv tak hloupě!“ ulrlil se Rovný. „M je! — Jest vidět, že mu zbývají, třeba se oženil. Všude pozoruji, že ženatí lidé potřebují méně. než my svobodní.o „No toť! S roničkou nic nevyženil, to přece víme,“ souhlasil přítel. „Nemyslíš, že to vlastně velmi podivné, jak ženatí lidé dobře vycházejí, ačkoliv nemají více než za svobodna měli?“ „Myslím. „A všiml si's, jak všichni tloustnou ?“ „Všiml. „o — Kandera také tloustne a dnes. sedmadvacátého měnil ještě desítku. Jak jen to ti lidé dělaj „No, víš, ony ženské umějí lépe hospodaři. Naše maminka, když si tak vzpomíném, měl pense 30 zlatých měsíčně a vychovala nás pět a nikdy jsme neměli o krejcar takovou noli jako já mám nyní každého měsíce kolem pět advacátého. „O maminko!“ vzdychl si Rovný a v prsou pocítil bodnutí svědomi. Jak dlouho on už n psal niamince! „.. Ano, ano, kdyby všechny ženy byly jak naše maminka,“ řekli oba najednou. Pohlédl na sebe, vstali a šli domů v tak těžkomyslné ná- ladě, s jakou chodívali po celonočním sedění do úřadu. Volný vzpomínal na maminku, odpočíva- jící pod zeleným drnem maloměstského hrbi- tova, a Rovný komponoval dopis, do kterého se ihned po svém příchodu domů pustil a celé tři řádky ho napsal. Pak přemohla ho kletá mlád- necká lenost, která na dopis čekajícím matkám tolik starosti působí a tolik slz vynucuje — po- kračování odložil na jindy. Desítka, Kanderou včera proměněná, stra- šila mu v hlavě. Vůbec Kandera a jeho mladá panička nešli mu po celý den s mysli. Když pak šel večer do pokladny odvádět peníze, střetl ve dveřích s nějakou malou slečinkou. „Pardon“, řekl mrzutě a slečinka přitiskl se ke zdi, aby veliký pan Rovný mohl pohodine projíti. dil
Rovná Volná Kander
16 article
„Kdo to je?“ ptal se kolegy. „Ale telegrafistka — místo Kanderky“ zněla „laskavá“ odpověď. Rovný se za dívkou ohlédl. Ta ubíhala dlouhou chodbou a zmizel ve dveřích telegrafního sálu. Pod světlem n chodbě zavlály šedivé šatičky a uhlazená hla- víčka s černými vlásky kmitla se pod lampou zřetelněji před jeho zrakem. „Jako myška“, řekl si a zvláštní pocit pro- chvěl jeho srdcem. Trochu jako politování, aniž věděl nad čím a trochu kolegiální zlosti. Jak všichni muži v úřadu, byl vůči ženským kole- gyním hrozně nemilostiv. Nevážnost všech k nim byla někdy až povážliva a proto bylo nepochopi- telné, že si Kandera jednu z nich vzal. A přec asi dobře volil! Tloustl, vypadal šťastně a včera měnil desítku. A paní Kanderová byla zrovna tak drobounká a skromná, jako její nástupkyně, „myškal Proti vůli jeho jej zajímala a přece se a optat nechtěl, jak se jmenuje. To by bylo smí- chu a špatných vtipů — bůh ho chraň! Žádný z pánů si kolegyň ani nevšíml a když, činil t jenom se zlostí neb nevážností a drsným vtipem. A proto Rovný, ač tajně po „myšce“ se ohlíž zjevně se jí nevšímal a chodil dále k „zelené botě“ hubovat na kontrolora a mizerné platy. Pětadvacátého neměl zase ani krejcaru. Před- posledního, když odváděl peníze, a kontrolor po- čital balík desítek, vyhodil jednu z nich. strahou. „Nemá roh,“ řekl. Rovný ji vzal do ruky, prohlížel na líe i na rub, nehtem zkoušel, není-lí růžek ohnut a nějak přilepen a když shlodal, že roh opravdu schází. položil ji zase na stůl. „Dejte sem jinou desííku,“ zabručel kon trolor
Kander Kanderová Rovná
17 article
„Ale kde bych ji, pro pána krále, vzal? zvolal Rovný pln úžasu. „Nemáte? „Toť se ví, že nemám! Čekám na prvníh jako na smilování. Co pak máme takové platy — aby mi posledního zbývala ještě celá desítka? pravil Rovný vyčítavě, jako by kontrolor za t mohl, že slavný erár tak málo plati své potřebn úřadníky. „No — já ale nemohu desitku bez rohu do kasy vzít! Zkrátka a dobře: tu desitku nechci Vezměte si ji — ale prvního vám ji strhnu s gáže — a podruhé dávejte pozor a poškozen peníze neberte!“, řekl kontrolor ukládaje peníz do pokladny. Rovný stál a nověděl, co děla. Když ale viděl, že kontrolor tu desítku opravdu nechce a že jí nechal opravdu stranou ležet, sáhl po ní, stiskl ji v dlaň a rychle se vzdálil, aby si to kontrolor přece ještě nerozmyslel. Za dveř- mi div smíchem nevýskl. „Desítka! Však „zelená bota“ ji promění i bez růžku!“ řekl si a „zelená bota““ skutečně ji proměnila.
Rovná
18 article
Když večer platil, vzbudila jeho desítka po divení všech, ano i „zelené boty“ samotné. Ho stinský chvíli ji mnul v prstech, a „matka“ ji stranou několikrát profoukla a proti světlu pro hlédla, není-li falešná a ještě s obavou, aby ne- byla falešná ji uložila. Scházející růžek jim ne- překážel. A Rovný se smál a byl neobvykle ve- sel — a příštího osmadvacátého odváděl zase desítku bez růžku a za měsíc na to dvě. Kon- trolor sice hrozně huboval, ale desítky nevzal a strhl si je prvního s gáže. A to Rovný vlastně Nyní měl stále peníze a následkem toh humor a sebevědomí. Ano, on měl i tolik od- vahy, že čelil vtipům všech kolegů, vyhledával „myšku“, nosil jí květinky a čokoládu a někdy i domů jí vyprovázel. Bydlela s matkou, vdovou, až kdesi na předměstí. Cestou vypravovali si o maminkách, o spoření a všelikých úřadníc těžkostech a „myška“ se Rovnému čím dále tím více líbile, neboť byla veselá a srdečná. Minulo takto několik měsíců a Rovný čím dále, tím hůře hospodařil. Čím více desítek mu kontrolor před posledním vrátil, tím více mu jich potom s gáže strhl a tím dříve byl Rovný s penězi hotov. A přece vypadalo stále, jako by měl peněz vždy dosti. Všichni kolegové se nad jeho bohatstvím pozastavili. Ale jednoho dne řekl mu Volný důvěrně: „Víš, kolego, ty se s těmi desítkami k konci měsíce nechlub — víš, tuhle kdosi řekl. že si asi necháváš nějakou dobírku za rukou — víš — jako dobrý přítel tě varuji — víš...“ Rovný se zarazil.
Volná Kon
19 article
„Ale pro boha — co ti to napadá, kolego Já ti řeknu, jak to dělám. Ke konci měsíce od- vodu vždy nějakou desítku bez růžku. Kontrolor jí nechce, nechá mi jí a strhne si jí se služhy, to je celé moje tajemství. To směle můžeš ří i každému, kdo by ti nějaké podezření proti mn jevil. Já nechci, aby se kolegové domnívali, ž si nějak nepoctivě k penězům pomáhám. „Nu dobře — ale víš — jak to děláš, když předposledního nikdo desítku s utrženým rohem nepřinese — víš?“ ptal se Volný jako vyšetřu- jící soud ce. „HIm — tak utrhnu roh sám, schovám h do hodinek a když mi kontrolor desítku vrátí, roh zase přilípnu,“ vysvětloval Rovný. Volný už neříkal nic, jenom úžasem a po- rozuměním oči vyvalil. Rovný ale byl ve svém rozběhu za mali- čkým podvodem zadržen. K vůli desítce svou dobrou pověst nezničí. Co by o něm soudil „myška“? Proto manipulaci s desítkou tohoto mě- síce neopakoval, raději zastavil hodinky. Vypro- vázel „myšku“ domů a měl v úmyslu také zů- stati doma a psát maminee. To činil jenom, když byl v zoufalé náladě. Tentokrát nezoufal, na- opak byl vesel, neboť kontrolor, když byly pe- níze v pořádku, říkal cosi, že je jako dost, že pan asistent na ty desítky lépe dohlédl, že jak už mu beztoho chtěl radit, aby si koupil brejle nevidí-li dobře a kdesi cosi — ale celkem to znělo jako pochvala a Rovný se těšil, že pře- mohl sama sebe. To bývá obyčejně vítězstvím nejnesnadnějším. A zase litoval, že nemá té de- sítky, aby byl mohl „myšce“ něco koupit; pře- mýšlel a hloubal a náhle optal se: „Slečno — zbývá vám někdy sedmadvacá- tého desítka?“ „Desítka ne, ale pětka,“ smála se „myška“ „A což, kdybyste měla tolik jako já, zbyl by vám desttka?“ „Kdybych byla sama, zbylo by mi ješt
Volná
21 article
více.- „Ale já myslím, kdybyste byla s někým ji- ným — třeba se mnou. „To já ještě nevím,“ smála se dívka, rdí se jako růže. „Nechtěla byste to zkusit?“ „Nu — a vy to chcete zkusit? „Ano — proto se vás ptám. „Tak víte co, pane asistente, pojďte k nám, pravila dívka po krátkém rozmýšlení. „Než nám maminka přichystá večeři, já si to rozmyslím a — vy třeba také.“ „Nebudu překážet? Abych paní matce n způsobil nepohodlí a snad výlohy . „Maminka uvaří dnes švestkové knedlíky tu výlohu ještě vydržíme. „Švestkové knedlíky? To se na ně nemů žete ani pořádně napít,“ žasl Rovný. „My nepijeme a vy si můžete potom líznou papriky, abyste dostal žízeň,“ radila „myška“ „Tak, chcete-li, pojďte!“ Rovný chtěl a proto šel a oba rozmyslili to tak, že odcházel Rovný jako ženich a byl pře svědčen, že jako ženatému, zbude ke konci mě síce vždy desítka. Druhého dne, posledního, hromoval kon trolor v pokladně jako Perun. Svolával blesky boží a hněv ředitele, disciplinární vyšetřován a kriminál na hříšníky, kteří buď se umluvili, anebo jeden o druhém nevědouce partyky prová- děli. Dostal totiž při večerním odvádění peněz sedmnáct desítek s utrženými rohy. Nechal je jako corpus delicti stranou, aby je ráno předloži na důkaz nespolehlivého úřadování. Sedmnác desítek v jednom dnu bez rohůl Desítky zůstaly v pokladně a rohy uvázl v Hiodinkách pánů úradníko.
Rovná
22 article Hejtman kavalir.
Hejtman kavalir. Vojenská masopustní vzpomínka Hozká řádka let je tomu, kdy úřadně kon statována byla na Střeleckém ostrově výška tě- lesné a doživotní mé schránky a plukovním le- kařem mi položeny otázky v příčině vidění a sly- šení, na ktoré ve své upřímnosti odvětil jsem „ano“. Pak zaznělo obvyklé „Tauglich“, asi s tím přídechom lhostejnosti, jako když se šlápne někomu na nohu a řekne se „pardon“ — nu, a já byl na rok jako jednoroční dobrovolník za- opatřen. Kdybych zvlášť byl o to stál, po případě na dvě léta. Použil jsem svého dobrovolnického práva a zadal si ku pluku do Prahy, načež žá- dosti a právním nárokům bylo vyhověno vojen- ským erárem tak kulantně, že přidělen jsem byl ku pluku do Plzně, ale k sloužení do Litoměřic. Garnisoním arestem jsem patřil do Terezína, ale této příslušnosti jsem z přílišné skromnosti, ze. člověk nemusí ode všeho míti, nepoužil.
Praha Plzeň Litoměřice Terezín
23 article
Vzdávám se příležitosti líčit první rozkošné dny výeviku; kdo sám neprožil, nepochopí, a kdo prožil, nechce rekapitulaci vzpomínek ani na papíře. Jen jako nevyhnutelnou okolnost po- znamenávám, že sešlo se nás v Litoměřicích asi dvacet českých dobrovolníků, kteří pod tlakem společného utrpení záhy utvořili sociální stát en mininture, dělíce se svorně o kasárníky, leštidlo na boty, někdy i o peníze, když byly právě ně- jaké, a často i o uniformu, na kterou litoměřická zastavárna půjčovala hanebně málo. Po příkladě všech předchůdců svorně se chodilo do hostince u „Bušbeků“, kde se pilo za peníze, častěji však na dluh a jednou do měsíce do terezínského záloženského domu, kde česká společnost srde- čně nás přijímala. A tu se stalo jednohio dne, krátce po Třech králich, na úsvitě masopustu, že přišla na oddě- lení „p. t. pánů českých dobrovolníků v Litomě- řicích“, větší obálka s pozváním na ples tere- zlnské Občanské besedy na nejbližší sobotu. Vstup ovšem gratis.
Litoměřice Litoma záloženský dom
24 article
Pozornost překvapila a žádala hromadné všeobecné účasti na bále. Ještě téhož dne roze- slány drahým rodičům velmi vřelé a důtklivé do- pisy, končící asi nápadně stejně snažnou pro- sbou o zaslání požadovaných výrobků privilego- vané státní tiskárny ve Vídni obratem pošty, nej- déle ale do soboty. Poslední čtyři slova byla pod- škrtnuta a kdyby dobří rodičové vedeni zdravým instinktem byli vzali do rukou noviny, byli by postihli, proč útok zisku na ně podniknutý usta- novuje úpěnlivý termin do soboty. Tuším, že z veliké části tenkráte bylo vyhověno odpovědí v podobě žluté poukázky, které se na vojně správně česky říká „Wertsendung“ a jejíž ne- méně správné obdržení potvrditi se musí panu hejímanovi u rapportu. Finanční otázka byla by tedy jakž takž s krku, ale jiná a větší starost naplňovala nás, čím více se blížila sobota: dá-li nám přísný náš hejtman vůbec přos čas a když, tak do kolika. Rozumí se, všeobecná touha byla až do rána a také v konferenci před raportem konané usneseno žádati po staré praxi raději více než méně.
Wertsendung Vídeň
25 article
Té soboty stálo u raportu na chiodbě skoro celé oddělení k velikému zděšení šikovatele, jenž vážně pochyboval, že pan hejtman na celou noe pustí tolik dobrovolníků z kasáren. Ale ku po- divu, dlouhá řada hejtmana nikterak nezarazil a když mu asi třetí sdělil, proč chce až de rána přes čas, už se ani dále netázal a kázal od- stoupit. Pan hejtman byl sice Němec, ale ne- snažil se a pak také ani nemohl dávati nějak na jevo své smýšlení. Bylo to za doby plukov- nictví veskrze spravedlivého, rozšafného šl. Vla- satého z Vlastidolu, který u svého pluku ne- strpěl urážení jedné ani druhé národnosti. Tomu neviditelnému vlivu přičetli jsme, že nás hojt- man všechny do jednoho pustil na český ples v Terezíně, aby se neřeklo, že snad z té příčiny nedal dovolení, že je to ples český.
Němec Terezín
26 article
Ale do rána jsme přece nedostali . .. Jenom do dvou v noci! S nejlepšími úmysly, že se do té doby vrátíme, nastalo šňoření. Žádná koketa. nemůže se tak dlouho parádit do plesu, jako voják! V erárním munduru nemohl jít ovšem ni- kdo na ples a tak různými kombinacemi s bln- zami a parádními kabáty, jež namnoze vypůj- čeny i od německých dobrovolníků kolegů, vy- pravena jakž takž naše družina, ve které do- konce asi deset Argonautů honosilo se lakýr- Nic nevadila nám malá hodinka cesty, ani egyptská tma od mostu litoměřického k Tere- zínu, ani okolnost, že sníh, který přes den po kotníky napadl, podezřele tál a čvachal. Letí- mysl za radovánkami, žádná překážka nemůže být dosti velikou. A nás radovánky čekaly! Jak- živa se nám nezdála terezínská a boušovická děvčátka tak roztomilými, jako tenkráte. Zvlášt- ní přitažlivost uniformy i tu se osvědčila a za- vinila, že odtloukly už dávno dvě, ale v zálo- ženském sále se tančilo jako před půlnocí. Svě- domí uklidnili jsme solidárně odpovědí, co s
Argonaut Ter
27 article
nám může nejhoršího stát, když všech dvacet přijde až ráno v pět? Kasárník nebo na šest ho- din tehdy ještě v módě jsoucí bracelety, jinak „špangle“ zvané ... Šlo už na třetí, dvorana se zmítala právě třasákem... když, roucho Ada- movo, ve dveřích tanečního sálu objevil se náš hejtman. Nebyla to hallucinace, jak si asi mno- hý z nás namlouval... byl to skutečně on, v ži- votní velikosti. Čekali jsme, že se musí stát něco hrozného... ale co to? Dva výboři ho ob- skakují, teď se trochu zdráhá, ale nyní jde na ostrádu a usedá tam ke dvěma českým důstoj- níkům, kteří měli kuráž a přišli. A dává si při- nášeti víno! Inu — on přece není tak zlý, jako vypadá!... Usoudili jsme, že hnulo se v něm srdce, když viděl tu rozjařenou mládež, snad i upomínky na doby, kdy tancovával jako my, a neměl odvahy rušit ten luzný obrázek. Za chvíli jsme se dozvěděli, že dovoluje nám tančit až do čtyř hodin, pak ale že máme se seřadi před „Záložnou“ a jít pěkně domů.
Ada
28 article
„Já jsem vždycky říkal, že náš hejtman je - kavalír,“ liboval si jeden kolega a my horlivě mu přisvědčovali. Také jsme se dověděli, jak se sem dostal. Měl té noci inspekci a když jsme se do dvou hodin nevrátili, dal si osedlat kon a jel si pro nás. Dozněl poslední kousek, smluvila se dosta- veníčka na příští neděli, hejtman se zdvihal. Ne- zbývalo, než ho následovat. .. Seřadili jsme se, jak bylo nakázáno a trochu nevojenským kro- kem následovali jsme jeho z mlh před námi se nořící silhouettu na koni. kami. „On je přece pašák,“ liboval si přes tu chvíli některý nadšenec. „Ani slova nám neřekl!“ „Snad až zejtra. Všeobecně překvapovala vlahá noc . . . a spousty bláta na silnici za Terezínem. „No, my budeme, hoši, vypadat!““ naříkal Havránek, kterému každým druhým krokem vy- zouvala se lakýrka a mlaskalo mu v ní nejmín půl litru vody. „A jen se podívejte, co stojí vody na cvi- čišti!“ mínil kdosi. To sem aspoň čtrnáct dni nepůjdem!“
Havránek Terezín