1
masthead
30. října 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Mé dobrodružství
se saskou korunní princeznou Louisou
Mé dobrodružství
se saskou korunní princeznou Louisou
Romantická historie od L.
Nevím, ve které to asi bylo stanicí. Ale
rychlík, jenž se právě po zastávce rozjížděla
přejel výhybky, zakodreal prudčejí a — já se
probudil. Protírám oči, rozhrnuji záclonu n
okně; venku svítalo.
„Za tři hodiny jsi v Praze,“ usoudil jsem
podle času na hodinkách, „to si ještě zdřímnu.“
A znovu schoulil jsem se na plyšové křeslo
v kupé, jež mi konduktor vykázal a se zvláštn
laskavostí po celou dobu jízdy uhájil. Oči se m
opět zvolna zavíraly, když slyším právě před
dveřmi svého oddělení ženský hlas: „Mon
Dieu!“ A hned na to německy: „A to mám
celou cestu stát zde na chodbě? Což vskutku
není nikde trochu místa?“
„Nemohu za to, madame,“ odpovídal kon-
duktor, „tady v předu není docela nic prázdného
Ale na nejbližší stanici vás převedu do zadu, tan
bude jistě místo.
„Das ist doch zu dumm,“ slyšel jsem ješt
z úst neznámé pasažérky; pak ozvalo se pro
křupnutí listku a bouchnutí dvířek, jak kondukto
odcházel.
Déle jsem to nevydržel! Rozhrnul jsem zá
elonu u dveří, otočil kliku, odsunul dvířka a ně-
kolika slovy nabídl neznámé dámě místo ve svém
kupé
Bylo přijato bez nejmenšího zdráhání, ba
naopak, s nonchalancí, která až překvapila. Pa-
trně dáma z lepších kruhů. Byla! Nádherné
drahocenné boa splývalo jí přes pěkně vyklenute
poprsí, toiletta upravena byla s pařížským chicem
a elegancí, na rukou samé zlato, prsteny a ná-
ramky.
Schoulíla se způsobně do koutka u okna
skřížila dost koketně drobounké nožky v těsných
lakýrkách a pokud jsem se mohl domnívati, pro-
hlížela si mne hustým tmavomodrým závojem
Rozumí se, že spaní docela přešlo.
Louisa
Praha
Mona Dieo
6
article
„Madame jede asi daleko?“ začal jsem
duchaplně rozhovor, jen abych vůbec nějal
začal.
Ku podivu! Pokrčila rameny a prohodila
„Nevím... Až dle různých okolností . ..
Taková divná odpověď! Dle různých okol
nostíl
„Račte tedy býti turistkou, která zastaví
kde asi se jí zlíbí?“
„Ani to ne, ale — snad na tom tolik ne
záleží kam jedu,“ řekla s tak jemným, ale jas
ným pokynem, že jsem jenom vykoktal ze sebe
„Nu, arci, arci že nezáleží. Promiňte me
olázce! Bývá však už tak zvykem na dráhách
že jeden pasažér se táže druhého, kam jede, an
ne tak ze zvědavosti, jako spíše proto, nejedou-l
náhodou až na místo spolu.
„Rozumím a jsem vděčna, že se dále ne
tážete, kam jedu. Pravdu vám říci nemohu a
lháti nemám ve zvyku. Mluvme o věcech mime
nás! Nečetla jsem již po kolik dni noviny, děje
se něco ve světě? Co dělá válka?“
Aj! Válka rusko-japonská — toť můje koní
ček. Chopil jsem se vítané příležitosti a uspo-
řádal své společníci celou přednášku o Kuropat
kinovi, Ojamovi, o osmidenní bitvě u Jantaje
na řece Ša.
Jevila veliký interes o všechno.
„ě. co je kromě války nového
Bože, co je ještě nového?
„Ze v Sasku umřel král Jiří, to račte sna
vědět?
Trhla sebou, nápadně sebou trhla a rychle
jakoby chtěla zákrýti nějaké rozpaky, odpověděla
„Ano, ano to vím, velmi dobře to vím..
A co se slyší o Louise?“
„Totiž o hraběnce Montignoso! To jea
klassické, madame, jaký mají před ní strach
aby nepřijela na pohřeb! Celá rozsáhlá policejn
opatření jsou učiněna na dráhách, aby se do
Drážďan nedostala . ..
Neušlo mi, že neznámá se zachvěla ner
vosně.
„Jakže — už zde v Čechách ji chtějí za
držeti? A jakým právem? To je hrozně!
Aj
Ojama
Jiří
Louis
Montignoso
šo
Sasko
Drážďany
I olázec
7
article
„A směšné zároveň, madame! Považte si
vždyť celý svět se směje těm obavám před pří-
jezdem. Co pak chudak může dělat? Sympatie
lida má ovšem na své straně, ale to nestačí. Dne
už není možná, aby ji lid provolal za královnu
Slyšel jsem však, že přístup do Drážďan máj
býti zabráněn proto, že jsou u dvora obavy
aby její manžel, který přese všechny komedi
jež provedla, má ji velmi rád, jí neodpustil a ne-
dovolil návrat ...
„Ach, ty dvorní intriky!“ vzdychla dáma
„A jak vy o ní soudíte?“ obrátila pojednou
„Odsuzujete ji jako špatnou ženu?“
Tak nějak divně připadal mi ten hlas, jakoby
předem mě nutil k odpovědi, že nikoliv.
„Odpusťte, madame, ale mám v té věe
svůj zvláštní úsudek. Za špatnou ji nepovažuji.
nejvýš za lehkomyslnou, nebo řekněme neroz
vážnou; ale i to je těžko říci, protože nikdo
neví, co vlastně předcházelo a jaké byly motivy
jejího útěku. Myslím, že pan Giron má také velm
mnoho na svědomí.“
„Má,“ vyhrkla neznámá prudce, ale hne
se opět opanovala a opravila: „Jak jsem slyšela
má na jejím neštěstí největší podíl! Je to ni-
čema . ..
Girona
Drážďany
8
article
„Znáte ho snad, madame?“ vyhrklo zas
mně z úst, až jsem se zamrzel.
„Právě proto, že ho znám a to velmi dobř
znám, pronásím o něm příkrá slova,“ řekla má
neznámá s přesvědčivým akcentem.
Byl jsem vždy pevně přesvědčen, že Giro
je darebák, ale od této chvíle nezvratně.
Nastala malá pausa. Má neznámá vytáhla
z přiruční tašky šáteček, odhrnula závoj a pře-
jela jím oči. Tak se mi zdálo, že v nich byly
slzy. U čerta, jak tomu rozumět? Je to sna
nějaká dvorní saská dáma? Podle všeho asi ano.
když zná Girona! Jak sjímala s očí šátečeka
ukládala jej do taštičky, zahlédl jsem na něm
vyšívanou korunku.
Podivná historie! Dáma vyšších kruhů, sama
v noci na cestách, jede a nechce prozradit kam
— pak to vzrušení při zmínce o saském dvoru —
toť bylo příliš nápadné
Rychlík právě vjížděl do stanice a zasta
voval.
„Kde jsme, pane?“ ozvala se vyskočivš
s křesla
„V Nymburce, madame,“ odvětil jsem.
Gira
Rychlík
Girona
Nymburk
9
article
„Můj bože, zde snad musím přestupovati?
pravila tázavé.
Aha, tu to máme!
„Netuším, madame, kam račte jeti, a n
mohu vám tedy říci ...
„Jedu k Drážďanům,“ vyhrklo z ní.
Ajl
„Tedy máte, milostivá, dosti času! Př
stupuje se až v Lysé
Upokojena, usedla opět na své místo.
Zlomyslnost mně již nedala.
„Dobře jsem tedy hádal, madame, soudě.
že jedete do Drážďan. Tím ovšem nevkrádám
se nikterak do vašeho tajemství, ač tuším s kým
bylo mi velikou ctí stráviti hodinu jízdy v jednom
kupé . ..“
„Můj bože, vy tedy víte, vy jste mne po-
znal... a snad mě prozradíte...“ zajíkala se,
celá se tetelíc. „Zapřísahám vás, pro vše
drahé ...
Uchopil jsem ji za obě ruce a vloživ do
svého hlasu co nejvíce vřelosti a přesvědčivosti,
jako hrdina na jevišti deklamoval jsem:
„Madame, jsem mlčelivým jako hrob! Byl
by čestného muže nedůstojným, prozraditi vaše
inkognito. Mějte ve mně plnou důvěru, nebo
věřte, že hluboce sympatisuji s vámi, poznávaje
ve vás . ..-
Zakryla mně ústa něžnou ručkou a zašeptala
sotva slyšitelně . .
„Ano.... jsem.... Louisa, nešťastná
Leuisa . ..“
Až se mi srdce zatřáslo lítostí. Ale hned
zase poskočilo radostí nad prožitým dobrodruž-
stvím. To se hned tak nestane všednímu smrtel-
níku, aby mohl nabídnouti svou společnosta
kupé druhé třídy bývalé saské korunní princezně!
A za jakých okolností! Jede na pohřeb, třeba
že ví, že všechny trati jsou střeženy policií.
jenom aby se jí v tom zabránilo. Zadíval jsem
se na ni, shroucenou na křesle a jak pravím,
srdce se mi sevřelo lítostí. Ale hned pojala mě
úzkost.
Ajla
Ted
Louisa
Drážďany
Lysá
10
article
„Pro boha, madame, a jak pak v Lysé? Což
si myslíte, že nebude tam zástup detektivů stře-
žiti každý vlak? Jak chcele uniknouti?
Chuděrka! Byla celá vyděšena a rozčilena.
„Ale, můj bože, jakým právem mě ehtějí
zadržeti?“
Usmál jsem se trpce. Ovšem, saská korunni
princezna nezná pražské bezpečnostní departe-
ment!
„Ach, madame,“ mávl jsem rukou, „právo,
neprávo! Po tom se nikdo neptá. Z Drážďan do-
šla telegrafická žádost a to stačí. Tady lze jenom
uniknouti lstí. Ale jak?
Vzchopila se pojednou, jakoby jí elektrická
jiskra byla projela hlavou.
„Pane — můj pane, mám k vám hluboko
důvěru . ..
„A oprávněnou,“ dodal jsem, cítě v sobě
sílu Herkulovu. „Čím vám mohu sloužit? Po-
roučejte!
„Jak jste dobrotiv! Nikdy vám toho ne-
zapomenu...“ A princezna Louisa věnovala
mně vděčný, dlouhý pohled, který jsem neměn
vděčně kvitoval ..
Ach, to byly oči! Teď se Gironovi nedivím
Já nemít doma šestičlennou rodinu, kdo vi, co
bych neprovedl!
„Nuže, poroučejte madame, jsem vám
k službám,“ opakoval jsem dvorně.
„Na několik minut, než přestoupím do
rychlíku drážďanského, laskavě mě doprovo-
díte! Ano? Budete mým manželem pro tu chvíli
a prosím — k odvrácení nejmenšího podezřen
mluvte na mě hodně nahlas a česky.
„Ach, to bude rozkošné. A vy budete řík
„ano“, madame! Nic jiného, než slůvko „ano“
Zapamatuje si vaše milost ono slovo?
„Ano“, zcela pěkně vyřkla poněkud již
veseleji ubohá Louisa.
„Bravo, tak to bylo hezky po česku!“li
boval jsem si.
„A ještě něco, pane! Na koho mám vděčn
vzpomínat?“
„Ach, pravda, docela jsem zapomněl, mu
dame! Moje jméno — ch“ — vždyť máš visitku
napadlo mě.
Herkulův
Louisa
Lysá
Drážďany
11
article
Podal jsem ji — princezna čtla pozorně-
„Felix Fr—tatko —??.
„Vr— tá—tko,“ slabikoval jsem a překlá
dal dále do němčiny: „Velkoobchodník, Praha
Poříčí.“
Poděkovala a uschovala visitku pozornědo
kabelky .
V duchu jsem byl rád, že jsem dal koruna
saské princezně svou visitku.
Kdož může vědět, nebude-li nyní po smrt
krále přijata na milost? A pak dojista vděčně
by si na mě vzpomněla a titul „dodavatel sa-
ského královského dvora“ zaskvěl by se na mě
firmě.
To byl geniální nápad, že jsem jí tu vi-
sitku dal!
Saská princezna zatím upravovala svou
toiletu. Stáhla závoj hlouběji do obličeje, ovi-
nula boa těsněji kolem krku, pak ale, jakoby se
byla pojednou rozmyslila, rozevřela kožený kufr
a boa tam ukryla.
„Mohlo by mě prozraditi!“
„Arciže, jenom nic nápadného, madame,
jsme už v Lysé . ..
V několika minutách vlak zastavil. Jaká
náhoda! Téměř celý vlak vystupoval.
„Zmužile, madamo,“ pobádal jsem ji ke
statečnosti, ač strachu jsem měl sám dost!
A na hlas, aby každý kolem to slyšel, volám
ještě: „Máme, ženuško, všecko?
„Ano.
„Tak pojďme rychle! Je tu ale lidí, co?
„Ano.
Princezna hrála moji ženu výborně. Za
věsíla se do mě, jako bychom deset let už byl
svoji . ..
„Veliká stanice, tahle Lysá, že ano?
„Ano.
Tak šel rozhovor náš neustále. Zpozorova
jsem sice několik pátravých pohledů kolem sebe.
ale beze všeho úrazu prošli jsme nádražím na
druhou stranu, kam přijeti měl rychlík k Drá-
žďanům.
Nevím už ani, co všechno jsem mluvil, ale
svoji roli hrál jsem výborně.
Felix František
Praha Poříčí
Lysá
12
article
Konečně rychlík přijel. Doprovodil jsem
princeznu Louisu až do vozu, ještě minutku zde
s ní pobyl a pak teprve nenápadně druhou stra-
nou vagonu opět jsem vyšel. Děkovala mi, hlu-
boce pohnuta a ještě, když vlak se hnul, mávala
šátečkem.
Vědomí, že pomohl jsem saské korunní
princezně na její cestě inkognito do Drážďan,
mě nevýslovně blažilo. Vyvážilo i okolnost, že
rychlík ku Praze mi zatím ujel a že nezbylo,
než čekati na druhý vlak. Ostatně v Lysé je
dobrá nádražní restaurace. Vešel jsem, usadil
se ke stolu, poručil si černou kávu a zapálil
viržinko. Pouštím spokojeně obláček za oblá-
čkem a vzpomínám na princeznu, která ujížděla
zatím už k Mělníku, když někdo vesele mě
zdraví:
„I to se podívejme, pan Vrťátko tady!“
Zdvihnu hlavu a on to vážený přitel z taro
kové party, takto vyšší policejní úřadník-
„Kde pak se tady béřete? To je náhoda. ..
„I to víte, za „kšeftem“, zalhal jsem s.
„A vy
„Taky! Jen že se nepodařil,“ usmál se
tajuplně komisař.
„Aha! Však to víme, na koho jste as
čekal! To víte, ona bude tak hloupá a jakoráo
vám tudy pojede do Drážďan,“ posmívám se
„Co myslíte, pane Vrtátko, já vám neroz-
umím,“ stavěl se nechápavým komisař.
„I bodejť, to povídejte někomu jinému
Čekali jste saskou korunní princeznu Louisu,
však to víme!“
Komisař dal se do nehorázného smíchu.
„A tohleto je dobré! Nedejte se vysmát
Ta se chudák nemůže ani hnout. Na první štaci
by ji zadrželi! Ale ženská v tom byla, to je
pravda a (aky náhodou Louisa,“ dodával.
Poznámka komisařova mě trochu zamrzela.
„Eh, tak nedělejte tajnosti a řekněte mi
přece něco nového,“ pobízel jsem ho.
Louisa
Vrťátko
Drážďany
Lysá
Mělník
13
article
Přišoupl ke mně židli blížeji a ztišiv hlas
důvěrně mi sděloval: „Dostali jsme včera aviso.
že pojede přes Lysou jedna prohnaná mezi-
národní šejdířka, Louisa Dermoutová a že nej-
spíše tady bude přestupovati k Děčínu. Ale ne-
přijela, jak mi detektivové hlásili. Měla přijeti
docela sama, veliké boa kolem krku — ale
žádná taková dáma nepřijela ..
„Tady je horke, pane komisaři, nezdá se
vám,“ přerušil jsem jeho řeč. Bylo mi opravdu
najednou velmi horko.
„Nezdá se mi! Snad ta černá káva vás roze-
hřála...“ A pokračoval: „Škoda, že nepřijela.
Musí to být podle fotografie hezká ženská . ..
Komisař sáhl do náprsní kapsy a ukázal m
její fotografii.
Zkoprněl jsem... A já osel stará jí dal
svou visitku. Bůh ví, co s ní provedé!, Ažse
celé nádraží se mnou zatočilo ..
Do Prahy jsem se dostal v náladě velm
mrzuté. Je to pochopitelno, že ano!
Tak s chuti byl bych si vlepil pár pohlavků
za tu visitku! Nemohl jsem jí říci jenom jméno?
Ale kdo mohl tušit, že to není saská korunní
princezna?
Přísahal jsem, že nikomu o celé věci do
nejdelší smrti ani slovičkem se nezmíním, ale
člověk soudí a — žena mění.
Sedím den na to v kanceláři a vyřizuj
ranní poštu, když přižene se moje drahá žena.
polo běz sebe a beze slova hodi mi na stůl ně-
jaký telegram a klesne s pláčem vedle na po-
hovku. Lekl jsem se, že umřela tchyně, ale ne-
umřela. V telegramu stálo německy: „Šťastně
dojela. Srdečný pozdrav a díky za vše. V ase
Louisa.“
Přiznal jsem se ženě se svým dobrodruž-
stvím, uvěřila mně, že chtěl jsem zachránio
saskou prinčeznu, ale přece si nedala ujít, aby
mi neřekla, že jsem starý osel!
Jsem.
Dermoutová
Ažs
Louisa
Lysá
Děčín
Praha
15
article
Maloruská povídka. Napsal A. Sědo
Maloruská povídka. Napsal A. Sědo
Vy takhle, vaše blahorodi, po bílém světě
jezdíte a všechno si zapisujete do knížky, ale,
s dovolením, z jakého důvodu? Z vaší knižky
se nezachce nahému cikánu ukroutit si cigaretu.
A proč? Protože vám toho lidé napovídají a v
jim věřite a zapisujete si vše. A z toho plyne,
že máte v knížce — samý tlach a jiného nie.
Přijel k nám loni do vesničky takový pán
s brejlemi a zapisoval, kolik kdo má volů, koní
a beranův, ale potom z velkého rozumu napsal,
že je u nás půl koně a tři čtvrti berana. A což
pak je na světě půl koně nebo tři čtvrti berana?
No, a vyšla z toho učená hloupost. Podívejte se
lépe ulici na levo. Vidite? U pátě chalupy
s kraje sedi na prahu dobrý člověk a kouři
dýmku. Má beranici a je bos. Vidíte? No, a to
je právě on, náš Kenďuch, týž, kterého ženuška
věšela a felčar pomáhal.
Myslíte, že to není pravda? Přisám bůh, vě-
šela. Nejdříve mu dala takového jedu, co oči
na čelo vylezou a potom kličku na krk a ho-
tevo... Ale on ji za to knutou vyplatil! Kvičení
bylo po celé vesnici. Po ohni utekla na Krym
na plantáže a tam i zhynula.
Zapomněl jsem říci, že u nich hořelo
krásně hořelo.
Kenďuch je, jak sám vidíte, žilnatý, ale
malinký a tolik je v něm dobroty, že v kostele
žalmy čte a s kostelníkem dámu hraje. Ale Ma-
laška byla baba zdravá a silná, jako mužík. Za
ní nejen ferčal, ale i sám vyšetřující soudce
běhal, týž, co přijel k nám, když mrtvé tělo
pitvali. Byla to divná mrtvola. Tu už osvědčili,
pitvali a uschovali a všechny, které bylo třeba,
vyslechli a vyšetřující soudce pořád jezdil.
A jenom k jedinému Kenďuchovi na dvůr
zajíždí a stále více v tu dobu, kdy Kenďueh
žalmy čte a svůj bas napíná. Tak dlouho jezdil,
dokud samotnou Malašku neomrzel.
Kenďucha si vzala ne tak, jako se všechna
děvčata vdávají.
A Sědo
Cikán
Krym
Ma
16
article
Kenďuch byl svobodný, sloužil jako čele-
dín, jezdil na Krym pro sůl, naučil se od pa-
cholků pít a na banduru) hrát, neznal smutku
a žil vesele. Proto vesele, že z plna hrdla zpíval
na kruchtě. Kde je třeba bas ukázat, to tak se
nadme, že až zrudne a div nepraskne, ale svůj
hlas vyzpívá... Přijel k nám na revisi otee
blagočinnyj“), i ten ho po bohoslužbě pochválil;
— Kdo to — povídá — u vás jako lev bučí
tak hlubokým hlasem přizvukuje?
Když mu řekli, že je to Kenďuch a ukázali
samotného Kenďucha, tu se opět podivil: — Ne-
) maloruský národní nástroj.
) kněz, mající pod dohlídkou několik farních o
vodů.
očekával jsem — povídá — že by z tak vy-
záblého těla tak zvučný jako jerišská trouha
hlas vycházel. U nás v semináři toliko jeden
chovanec takovým hlasem zpíval, ale ten z do-
puštění božího kostí se udávil a zemřel.
Pěkné měl Kenduch voly i chalupa nová
mu po tátovi s mámou zůstala, ale mnoho grošů
u něho nikdy nebývalo. Co si vydělá na soli
čeledinstvím, to také utratí za vodku a na muzi-
kanty.
Zalibila se mu Malaša a počala mu domlou-
vat: vezmi si mne za ženu. Budeme žít v láse
a souhlasu. Budu ti halušky vařit, vodku dávat
a tvé groše opatrovat. Budeš na kruchtě zpívat
a já budu poslouchat a všem na tebe ukazovat-
„Hle, podívejte se, dobří lidé, jak můj Kenďuch
bas vyzpívá.
Napovídala toho čertova dívčina jedno za
druhým a tak dotírala, že Kenďuch z hlouposti
vyvalil oči.
A Malaška vedla svou: — Budu — povídá
— tebe milovat a líbat. Naseju okolo chaloupk
květinek: sedmikrásy, barvínek, prvosenky. Na-
sázím v sadě višniček. Sedmikrásy rozkvetou,
višničky se zabělají. Budeme sedět v zahrádce
obejmu tebe silně, silně a políbím. A slunečnice
nám bude svou žlutou čapkou kývat a kla-
nět se.
Pěkná
Kenduch
Krym
Buda
17
article
Vyvalil Kenďuch oči, poslouchá a po-
slouchá. A jak došlo na zahrádku, to ho dojalo
Velmi se mu líbilo, že slunečnice naň bude
čapkou kývat. Přemýšlel, přemýšlel a náhle vy-
buchl. — Dobře. Ať ta tedy tak je, jestli ne-
lžeš...
Jak jen hloupé slovo ono vyřkl, tak mu
Malaška ruce zlíbala. Běžela k popu, dostala
potřebné listiny a otočila si ho okolo prstů.
Kenďuch měl radost. Každého dne byli u něho
hosti. Jeho i cizí a každý host mu něco vodky
přináší a štěstí mu závidí.
Táhne Kenďuch s hostmi vodku, pochut-
nává si na polévce se sádlem a na haluškách
a všichni si nijak nemohou žínku vynachválit
A ne nadarmo chválil. Na Červené Horces
ženil a v Uspeni svatebních dárků nakoupil.
Když se má pravda říci, tak ne každému hlupá-
kovi se takové štěsti podaří. Na všechno mus
být rozum. .. Tak je to . ..
Kenďuch
18
article
Žije Kenďuch s žínkou rok, žije dva a ne-
naraduje se. Odkud se groše berou. Ani na
Krym pro sůl jezdít nemusí. I čeledínství za-
nechal, však i beztoho je chalupa plna hostí
a dobra různého. Jenom jednu práci zná Ken-
duch: žalmy číst a za své dítky žaltář odříkávat
— všechny děti mu, jak brzo se rodily, tak brzo
umíraly:
Tak žili s Malaškou dobře a vesele dot
doby, dokud se nevmísil ferčal. A on byl u nás
člověk známý; komu bylo potření — krev
pustil, kýlu léčil a na špatné oči kapky dával,
pijavky sázel, na rány svou masť dával i pijáctví
léčil. Veliký byl mistr v tahání zubů. Zahákuje
zub klešťmi a už vodí a vodí po chalupě a po-
tom ještě na dvůr vyvede a tam ještě povodí a
potom už vytrhne. Byl to pečlivý člověk; ne-
bral rád peněz zadarmo. Léčil, jak se patří, tak
že bylo vidět, co léčí. Za to se o něm u nás do-
mnivali, že nedbal na doktory a všechno děla
po svém. Doktor řekne: není třeba léku, i bez
léků to půjde, ale on vezme a zvolna baňky za-
sadí, tak že půl vědra zkažené krve vypustí.
Ken
Krym
19
article
Nu a uzdravili se.
Tak tedy zalíbila se tomu ferčalu Malašk
a ještě více měl na mysli, že Kenďuch pro ta-
kovou žínku nic nedělá, žádné starosti nemá,
ale každý den vodku pije a na haluškách si po-
chutnává. Zachtělo se i jemu tak žít. A vy snad,
vaše blahorodí, víte, když se silně něčeho za-
chce, tak je potřebí pěkně to do hlavy vzít a tu
už všechno půjde, jako po másle. Tak to bylo
i s tím ferčalem. Začal z prvu jako dobrý člo-
věk, k Malašce na návštěvu chodit a Ken-
duchovi vodku nosit, ale neuplynul ani měsic.
když všechno, tak jak bylo, zjevilo se obráceně.
Zpozoroval Kenďuch, že vodku ne on, ale
ferčal dostává. Už i Malaška začla druhou písen
zpívat a halušky ne jemu, ale ferčalovi dělat.
Byl ferčal pánem a Kenďuch pátým kolemu
vozu. Přemýšlel, přemýšlel chudák a povídá
ženě: — Žinko, ale žinko, co to je?
— I abys se do země propad' — odpo-
věděla Malaška. — A jestli si nebudeš svých
věcí hledět, to já tě na onen svět vypravím.
Zapřáhni voly a hajdy na Krym pro sůl. Zadarmo
tě nebudu krmit.
Jak Kenďuch taková slova uslyšel, tak do
kořán ústa otevřel. Je známo, vaše blahorodí
že je každému člověku život poutí.
Zadumal se mužík, svěsil hlavu a sed-
mlčky; neví chudák, čím si ferčala rozhněval.
A odkud jenom to neštěstí přišlo? Přemýšlel
Kenďuch celý den, přemýšlel celý večer, ba
i v noci z chalupy do zahrádky vyšel a zadíval
se na barvínek, na višničku a na slunečnici.
Vzpomínal, jak přislíbila mu žíňka jej milovat
a laskat, vzpominal a už chtěl si zaplakat, když
náhle něco uslyšel pod švestkou. Naslouchala
bylo mu, jakoby byl zkameněl. Poznal hlas
žinky a ferčala. Co oni tam rozmlouvali, zvě-
děly jen hvězdičky jasné a Kenďuch.
Kenďuch
Ken
Malaška
Krym
20
article
Vrátil se Kenďuch do chalupy, černý mrak
mu zalil oči a nelehl si k spaní v chalupě, ale
kožich vzal a do kolny šel na seno. Podložil si
pod hlavu kmen a usnul teprve tehdy, když už
kohouti po druhé kokrhali. Celou noc do jitra
provzdychal a ráno prohledl všechny trámy, vy-
bral jeden silnější a kupou sena ho podložil.
Vešel do chalupy, a tam už Malaška okolo
samovaru šuká a čaj nalévá. Taková se zdála
dobrá a laskavá. Nalila mu plný koflík a po-
— Sedni si, můj milý, a pij čaj! Jestli jsem
se včera s tebou povadila, tak se nermut!
— Já žínko nic. Musilo tak být — řekl
Kenďuch něžně. — Ty's včera dobré slovo
řekla. Sám tak myslím, že je čas na Krym pro
sůl jet. Dej mně do torby kus slaniny a odpust
mi. Napiju se čaje a půjdu voly zapřahat.
— Proč tak brzy? Mohl bys až zejtra jet
— ještě něžněji povídala Malaška.
— Ne, raději pojedu hned — tvrdě od-
pověděl Kenďuch. — Jdi, připrav to na cestu.
Vyšla Malaška ze světnice do komorya
Kenduch ohlednuv se, vzal koflík a vylil okén-
kem. Sedl si opět na své místo a očekává žínku.
A ona tu již stojí ve dveřích s kusem slaniny.
— Oh! — zasténal Kenďuch. — Co to, ž
je mně tak od žaludku ošklivo. Jakoby ohen
zapálil.
bízí:
Kenďuch
Krym
21
article
— Od čeho by to bylo? — soucitněs
ptala Malaška.
— Oh! Oh! Půjdu žínko do kolny a trochu
na seně si poležím. Může být, že se mně od-
lehčí. A připrav mi slaninu. Odpočinu si a po-
jedu.
Zvedl se Kenďuch s lavice celý chorý, jen
tak, tak do kolny došel, převalil se na seno, c
pod trám složil, a dal se do sténání. A tak
strašně sténá, jakoby duši vypouštěl.
— Oh! žínko, smrť přišla. Je to jistě od
čaje. Jak jsem ho vypil, tak mě to schvátilo.
— Co, že by to od čaje bylo?
— Může být, že jsi do čaje těcli kapek na-
kapala, co ti včera ferčal dal. Proč jen chcete
mou záhubu? Já bych bez toho na Krym pro sůl
odjel. Ohl v žaludku to hoří. Tak hoří, jako bych
se byl řežavého uhlí najedl.
Jak uslyšela Malaška o kapkách, zbledla,
otřásla se a vyběhla z kolny. A když se vrátila,
Kenďuch už bohu duši odevzdával. Leží na
seně, hlavu nachýlenou, ústa otevřená, oči vy-
třeštěné a ruce i nohy bezvládné. Pohleděla na
něho Malaška, hrůzou ztrnula a chvěla se jako
list. Klesla na Kenďucha a zaplakala,
— Můj milý! Proč jsem já tvou duši za-
hubila bez pokání. To všechno ten ferčal pro-
kletý. Přemluvil mě, abych ti do čaje kapek
nakapala. Sliboval mi, až umřeš, že místo opust
a za naše penize koloniální obchod otevře.
Kenďuch
Krym
22
article
Dlouho plakala Malaška i vlasy si s hlavy
rvala. Pak vstala, otřela oči a řekla bodře:
— Teď je třeba konce chránit, lidé přijdou.
Vzala baba z koutu kolny provaz, přehodil
konec přes trám a na druhém konci kličku udě-
lala, dala Kenduchovi na krk a chtěla za konec
přes trám táhnout. Kenďuch vykřikl!
Polekala se Malaška, z kolny vyskočila a
vrata za sebou přibouchla. Ale konec provazu
přece z ruky nepustila. Postála trochu, dokud
strach nepřešel, a začala z venku pomalu tá-
hnout. Suchý a malý byl Kenďuch, ale tahat ho
bylo těžko. Třásla se Malaška, až zuby evakaly
a přece provazu z ruky nepustila a stále k sobě
táhla, dokud Kenďuch hlavou o trám nenarazil.
Podívala se jedním okem do kolny a vidí, jak
v temnu pod trámem černý Kenďuch se klátí —
takový dlouhý, vytáhl se, ani noh, ani rukou
není vidět. Zamotala provaz venku na sloup, aby
muž s trámu nespadl a vyběhla na ulici. Vy-
běhla bez šátku, rozcuchaná a dala se do křiku
ne svým hlasem: — Oh, lidé dobří, kdo v boha
věří, zachraňte! Oh zlel
Tak dlouho křičela a volala, dokud z celé
dědiny se lid nesběhl se starostou a se sotským.3)
— Oh, zle je, lidé dobří! Oh, ubohá je
moje hlava. Můj Kenduch se uškrtil. Můj milý
zemřel. Pil vodku, z vodky prokleté se oběsil.
Malaška
Kenduch
23
article
Visí teď v kolně na trámu.
Křičí ubohá, sténá a rukama lomí.
— Počkej! Zanech toho řvaní! — přísně
pravil starosta. — Odpověz, na jakém podkladu
se uškrtil. Na zákonném nebo jen tak?
— A jak bych to mohla vědět? — ještě
více zaplakala Malaška. — Oh, lidé dobří. Jak
mně teď bude bez muže, bez měho Kenďucha?
Oh! —
— Nedělej rámus — ještě přísněji zakřikl
starosta. — Pomni, že nemluvíši s ledaským, ale
se samým představenstvem. Já nejsem jako dři-
vější starosta Filip. Žádám, aby všechno cho-
dilo dle zákona. Mluv, viděli to hodnověrní
svědcí? Viděl někdo, že se tvůj Kenďuch škrtil?
— Oh, pane starosto! Což já mohu všechny
zákony znát? Já — baba. Pojďte a sami se po-
divejte, jak ubožák visí na trámě a klátí se.
Oh, já ubohá, nešťastná. Proč mě jen můj Ken-
duch opustil?
— Tvoje štěstí, že tu není písař, on byt
hned všechny zákony předložil — pravil sta-
rosta. — No, tak nás veď a ukaž, kde se uškrtill
Ne, stůj a počkej. Zdá se mi, že se dle zákona
žádá, aby při nálezu mrivého těla vždy byl pří-
tomen ferčal. Bez odporu sem pozvat ferčala.
Říci mu, že představenstvo žádá.
Brzy přiběhl i ferčal. Pohleděl na Malašku
a na lid a zbledl jako stěna.
— Jdi dohližet — pravil mu starosta.
— A hleď, abys nedohlížel ledabylo, ale na zá-
konném podkladě. Nejsem jako dřívější starosta
Filip.
Šli všichni lidé ke kolně; starosta napřed
lidé v zadu. Malaška křičí, jakoby ji tloukli.
Přišli k samotné kolně, ke vratům, je vidět.
jak provaz je silně okolo sloupu utažen a druhý
konec jako struna napjat.
Filip
24
article
— Sotskij, prohlední dle zákona provaz —
přikázal starosta.
— Proč se zabývati provazem — promluvil
ferčal — dříve je třeba samotného oběšence
prohlednout. Může být ještě živ, je možno, že
mu bude ještě potřebí pustit krev.
Starosta se rozhněval.
— Kdo to mluví? — tázal se. — Jestli pane
ferčale znáte lépe než zákonné představenstvo
poroučet, tak prosím, poroučejte! Ale já ra-
portem donesu, že se protivite nadřízenému zá-
konnému úřadu! Já ti dám, bouřit se! Otevřte
vrata!
Otvírali lidé pomalu vrata s velikým stra-
chem. Otvírají a sami se do zadu schovávají —
bojí se podívati se do kůlny. Otevřeli. A jak
starosta i sotskij v před pokročili, tak před nimi
se okázal Kenďuch — živ, zdráv a neporušený.
Smekl Kenďuch čapku a klaní se nízko, přenízko.
— Má úcta nejhlubší! Pozdrav vás bůh, pá-
nové, ctěný výbore. Děkuji vám za to, že jste mne
chtěli zachránit.
A celá obec, jako stádo ovec, se shluklaa
utíkala.
— Kam pak běžite? — zakřikl Kenduch.
— Podržte lépe ferčala, aby neutek' a já se
s žínkou vypořádám.
Chytil Malašku za vlasy a knutou ji uctíval.
Uctívá a sám slovy doprovází-
— Tu máš čaj s jedem, tu máš kličku, t
máš koloniální obchod.
Malaška křičí: Pusť mne, můj milý! Ferčala
zanechám a všech lidí. Jenom tebe jediného
budu znát. Na mou duši nikdy už nebudu trávit
ani věšet.
Ale Kenďuch knutou mává a koloniální ob-
chod připomíná.
— Stůj, hlupáku, počkej! — přikázal sta-
rosta. Vždyť jsi se uškrtil, jsi nebožtíkem, bud
ti království nebeské. A co pak se nebožtíci
perou? Ty teď žínku ne dle zákona učíš.
) Představený, 100 sedlák