ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 17 0a544d90-7723-11dc-b865-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 17
Chunky — 25 celkem · entity: person 48, place 17, work 3
1 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů k č. 246. —
2 masthead
B12 ole0
3 masthead
O1 angrvi
4 article Vzpomínky tetičky Filomeny
Vzpomínky tetičky Filomeny Napsal Václav Jiskra. „Byla jsem čtrnáetiletá,“ vypravovala teta. „když mne maminka dala do sousedního města „do bílého šití“. Všecky přední rodiny od nás dávaly dcery do šití, proto i já byla jsem dána k hodné staré panně, slečně Beluniové. Slečna Betuniová uměla krásně šíti; všecky výbavy pro šly jejíma rukama. Bydlila ve starém domku pokoje klenuté, okna vyplněná zelenou záclonou květin. Mívala nás vždy několik najednou. Ten kráte bylo pro děvčata jenom vdávání, a tak s každá šila v učení věci do výbavy. Mně říkali „tlustá Filomena“ a holky při- dávaly po straně „ošklivá“, ale mně to nevadilo. Spokojeně sedávala jsem nejblíž okna, kde ve- liký muškát se rozkládal široko a vysoko. Nosí- vala jsem plné kapsy vodnice, kedluben, mrkve. jindy zase tvrdý angrešt nebo zelená jablka, šila jsom a chroupala, chroupala a šila. Cítila jsem se velmi blaženou v těch dobách. Kladu v né také prvního svého nápadníka. V městě bylo gympasíum a jeden ten chlapee začal za mnou chodit. Nevěděla jsem z počátku, proč to dělá.
Filomena Jiskra Beluniová Betuniová
5 article
Leceos jsem si myslila: že spad ztrácím z dě ravé kapsy vodnice a že je za mnou sbírá, pak že je to zloděj, nebo špehoun nějakých vrahů nebo že mi chce ustřihnouti cop. Až první psa- níčko mi vysvětlilo, že je to milovník. Rok za mnou chodil, pak již tam nestudoval. Prý se špatně učil. Nu mně to bylo jedno, kousala jsem zeleninu stejně ráda a spokojenosti mi (nké ne- ubylo. V šestnácti letech mě maminka vzala domů. Učila jsem se vařiti. Maminka obstarávala oby- čejné jídlo, já cukrové. Měla jsem knihu receptů na samé dobroty. Jak některá z mých vrstev- nic získala recept na nějaké zvláštní obloučky. věnečky, bisquity a jiné a jiné, hned ho všem půjčila k opsání. To pak ho všechny hned zkou- šely a navzájem si vyrobenou dobrotu posílaly ochutnávat. Oh, to podlo mandlí, ehocolatu žloutků, cukru, vanilky, oříšků. To byly krásně útulné časy! Těch zavařenin co jsem se nadě- lala; byt byl vždy plný vůně až dolů na schody.
6 article
„A slečna Filomena zavařuje maliny! rybíal jahody!“ říkávali lidé. Jenom tatínek vždy hubo val, co spotřebuji másla, vajec a u Schneidra že jíž zaplatil pytel mandlí. Dělal si zbytečně hlavu — vždyť jsme brali na knížku!“ „Kdo byl Schneidr? „To byl Žid, mrěl kupecký a galanterní ob chod, prodával všecko na světě. To byl Židák chytrý, ten se tam zmohl! Nejdříve měl jen ko- řalnu v najatém krámku. Domek patřil krejčímu Votýpkovi, který ho měl pojištěný se vším, e k němu patřilo. Jak vzal Votýpka Sehneidra do nájmu, byl s krejčovinou konec. Začal choditi k Schneidrovi „pro niti“ černé i bílé; říkal, že se tyhle „niti“ od Schneidre nejlíp „táhnou“ . a „tahal“ je tak dlouho, až měl celý domek napsaný u Schneidra křidou v několika číslicích. „Teď se, pane Schneidře, pověsím,“ řekl Votýpka jednoho dne. „Proč byste to dělal, takový rozšafný člo- věk“, řekl Žid. „To py byla věčná škoda. Však já již na vás myslil, vy se nehodíte sem, vám je třeba velkého města, vy jste rozený kavalir. Tu máte, lizněte si, to jsou niti jako suslo. — Tak vám něco povím, neboť jste mým domá- cím, jehož si vážím. Vy se cheete pověsiti, pro- tože ten domek vlastně patří mně, ne vám, tře- bas nemám na tom ješté pečeti. Ale vy se nepo věsíte, vy vezmete peníze, které já vám ješte dám, protože jsem šlechetný člověk a nezapo- minám, že jsem u vás šťastně začal. Tedy vezmete peníze, jež vám doplatím, půjdema k notáři a místo Votýpka napíšeme Schneidra vy začnete ve městě něco kavalírského. Dám vám doporučení k baronu Theitidi, jsem s nin dobře.
Filomena Schneidr Žid Votýpka Votýpka Sehneidra Schneidra Theitidi
7 article
Stalo se. Za rok Votýpkav domek (to jmé no mu zůstalo) vyhořel, nic se nedalo dokázat a Sehneidr z peněz, vyplacených pojišťovnou vystavěl si dům a zřídil kupecký a galantern obchod. „A lidé u něho kupovalí?“ plal jsem s naivně, „Všecky přední rodiny, záležející z „pan ského úřadnictva“, braly jenom od Schneidra. „Více kupců u vás nebylo? „Byl ještě jeden, ale tomu se tak nedařilo. „Proč?“ „Inu — všude kupovali na knižku Schneidr psal, počítal a mičel. Nikdo se od něho nedověděl, jak u něho či účty stojí. Asten druhý vyžvanil kde co. Kolik kdo uplatil, co má ještě dáti, jak platí; proto každý šel -aději k Schnei drovi. Také měl deeru, ten Schneidr. Říkalo se. že jsou na panství tři kontesky, dvě v zámku a jedna Schnoidrova. Jezdila na koni, na velo- cipedu — tenkráte to byla velká ostuda pre ženskou — a oblékala se líp, než ty skutečné kontesky. Jednou se také topila, chytily ji př keupání křeče — to všecky dámy u nás říkaly že ji Pánbůh trestá za hříšnost a pyšnou nádhe ru — koupala se v hedvábném obleku. Ta si vzala barona, holečku. Byl sice jako vyždímaný citron, ale když ho nevzala nikam s sebou, dě- lala tuze baronsk., dojem. Ostatně u nás by sotva ženicha byla našla. Co se mohlo za ženicha pokládati, nebylo Schneidrovi dost a konečně, vždyť i naše děv čata si musila pro ženichy jezditi do bálů a kam se dalo. U nás v místě byl svobodný vše ho všudy jeden adjunkt, jeden správce, dva praktikanti a tři studenti, blížíci se vystudovánl, ostatni havět z gymnasia byla jenom pro žabi- čky do čtrnácti let. Adjunkt byl hezký, čorno vlasý mládenec, správce obíloustlý čtyřicátník — nu a ti ostatní
Schneidr Asten
8 article
,Tetičko, sniln jsi také o některém z nich ? „Já? Nu — abych ti tedy řekla, jakt bylo — — Tak ten adjunkt se mi líbil. A eo víe — „ošklivá tlustá Filomona“ se libila zas jemu. „Řtokl ti to pu „Neřekl nic, ale chodil k nám denně n večeři.“ „To znamenalo, že se mu lbíš?“ „E“, uškubla se teta Filomena na mou ne- chápavost, „to přece „chodil do uomul“, a když chodí mladý člověk do rodiny, kde je mladá dívka, copak to znamená? Že se mu dívka líb a že má úmysly — „— choditi na večeře,“ zabručel jsem pod sebe. „Co?“ řekla fela. „Byly-li ty večeře dobré.“ „O jé! Představ si panství, lesy. Tu byly koroptvičky, tu srnči, tu jelení, tu bažant, tu zas danči — ten člověk nás mohl vynést do nebe, jak mu chutnalo. To se ví, že jsem vždy cky přihotovila něco cukrového k zakousnutí, pivo se bralo od Schneidra co hrdlo ráčilo, ah, to bývala nálada! Když od nás odeházel, sví tily již hvězdy; maminka se šikovně ztratila, ta tínek v lenošce dřímal a já pana adjunkta vy- provázela přes chodbu na schody. Chodba byla dlouhá, s okny, měsíc házel do ní světlo, a nám se točila hlava. Trochu od piva, trochu snad .. teta vzdychla a odmlčela se. „A choval se vždycky jako kavalír; nikdy si nedovolil více, než políbiti mi ruku a říci „Ne, Fílinko, vy jste kuchařka““ — Tak jsen snila rok.
Filomena Schneidr
9 article
„To jsi spotřebovala másla a vajec a všeh za tu dobu, vid?“ „O, toho jsem nikdy nepočítala; vždyeky se mi zdálo, že je všeho málo, nic že není dosti dobré pro něj — špatnébo člověka — celý rok chodil na večeře a po roce se z čista dobra ože- nil s nějakou Marjánkou z přízně. Na štěstí se dal s nl přeložit. Ale byly v tom poníze — ž miloval mne, to vím, ó to vím. Stačí vzpome nouti si na ten cit ve hlase, když řekl: „Fílinko ne, vy jste kuchařka — Eh, už je to pryč.“ „A co ti druzí?“ „Ti druzi? Jak bych to tak řekla? Správce za mnou chodil jako náměsíčný — zvláště kdýž se adjunkt oženil — ale nevím, proč jsem toho člověka nemohla vystát. Ten se k vůli mně ne oženil. Také to všude říkal, i že do smrti zů- stane svobodným. „A zůstal?“ „Co na něm záleželo, byl by zůstal, ale nějaká divná ženská ho svedla, že se s ní oženil. Ten tak naříkal a na mne pořád vzpomínal A ti druzí — abych ti řekla, nmne by byl každý chtěl. Bylo to zvláštní, ale jak přišel nějaký mladý člověk, hned jsem na něm viděla, žes na mne myslí. Ale já byla divná. Od té doby co se ten adjunkt tak nešlechetně zachoval — nevěřila jsem nikomu. „A nemilovala's už nikdy?“ „Milovala jsem ještě tři — pět — sodm — sedmkrát, ano! a pak jsem se vdala bez lásky. „Proč to? Při sedmerém mílování už jsi sobě přece mohla vybrati vdavky s láskou?“ „Tomu ty ještě nerozumíš. Nežli jsem se rozhodla, bylo milování vždy už pryč a pro vdavky mi již lásky nezbylo. Ostatně láska darmo člověka při práci plete. Když chce člověk postavit pořádnou práci, nesmí míti v hlavě lásku — to je vždycky velká škoda při práci. „Ale teto, láska hory přenáší a jak lehce ... „Tak? Mně vždyeky pomohla spáliti máslo dala vytéci mléku, rozbiti se hrnci — že lehee, to je pravda. Ale víš, pro dnošek už toho nechmel
Marjánka
10 article „Ala solgája!
„Ala solgája! Cestovní humoreska, která končí na výstavě. Napsa Frant. S. Jar oš. Loučil jsem se s modrou Adrií, v jejíche hobkých vlnách jsem se tolik rád koupal, loučil jsem se s blankytem jižního nebe a u želez- ničního vozu na nádraží ve Rěce tiskl jsem ruku svému příteli, který mne k vlaku dopro- sn vázel, „— — a bych nemusil dlouho čekat n zprávy.. 1“ volal přítel, když už vlak se hnul „Budu psát ihned po svém návratul „To rád slyším! S boheml“ „Na zdar! — Ala solgája *)...!“ dodal jsem, použiv žertem maďarského pozdravu, který jsem na cestách pochytil. Poslední pozdrav vy řkl jsem velmi hlasitě, protože vlak se již vzda loval a chtěl jsem, aby to přítel slyšel. Současně obrátil se a vstupoval jsem do kupé. „Ala solgája“ i zavzněl proti mně z vnitřk tlumený pozdrav Uklonil jsem se, spatřiv pána a dámu, used jsem naproti nim s na maďarský pozdrav od větil jsem také maďarsky. „Ala solgájal
solgája František Adrie Al
11 article
Bylo to proti měmu zv,ku, ale už jsem tak učinil. Zvykl sjem si totiž, všude a vždy zdraviti nejdříve svojí mateřskou řečí a podle toho, jakou řečí se mi odpoví, opětuji pozdrav v oné řeči. Činím tak zúmyslně na rozdil od mnohých a mnohých našich vlastenců, ktoří na cestách, vstupujíce v cizím městě do železnič- ního kupé, zdraví vždy v samospasitelné: — habe die Ehrel“ zapomínajícé, že Ně mec, Angličan nebo Francouz nikde a nikdy svoji národnost nezapírají. Tentokráte v do- mněnce, že jsem byl pozdraven dříve, nebo, že jsem už před tím právě — ač žertem — vyřkl sám madarský pozdráv, bezděčně jsem znovu odvětil také: „Ala solgájal“ Usedl jsem v jodnom kouíku kupé, napříč proti mně seděli neznámí manželé. Mlčeli jsme a kochali jsme se pohledem na moře, které se nám několikráte v pravém a v levém okně stři- davě ukazovalo, až nám zmizelo s očí a vlak supěl stoupající tratí, smutným, kamenitým Krasem... Projeli jsme několik tunelů, minuli jsme několik stanic a nikdo nepřistupoval. Usi nal jsem zvolna, když jsem byl náhle vyrušen hlasitým hovorem. Pootevřený můj zrak pač na neznámé manžele. Byli oba velmi rozčilen zvláště dáma, v jejichž očích leskly se slzy a tvář hořela růměncém. Zavřel jsem opět zrak nechtěje, aby věděli, že je pozoruji — bylo m to vůbec trapné.
Angličan Francouz Al solgájmout
12 article
„— Aspoň na cestě mohla bys se mírnit,“ — tlumoně, rozčileným hlasem mluvil pán. „Jest-li náso tenhle cizinee slyšel, co si po myslí!? Zaslechnuv český hovor, pootevřel jsem znovu víčka a skrze řasy díval jsom se na svo krajany. nivhel soždosodla Jak rád bych se byl příblásil, že jsem Čech ale tato situace byla příliš choulostivou a za t- kové nálady, jaká právě panovala, sotva bych olaonulí .nan- *) „Ala solgája“ = maďarský pozdrav „M- úcta“. byl asi býval rodákem vílaným. Byl jsem morál ně nucen, tvářiti se, jakobych spal. „Čerta si pomyslí,“ odsekla dáma ostře „je to Maďar — ten houby rozumí česky. Jenom se podívej na ten jeho rozšklebený obličej — kdyby mohl, spolkl by nás, jako polyká dome Slováky .. . To jsem právě zíval a ačkoliv jsem si po- držel ruku před ústy, přece jenom jsem v očíeh oné dámy měl „rozšklebený obličejl „Pro takovou maličkost nemusí být hne „rámus“ — klidněji hučel manžel „Já vím — u tebe je všechno maličkost. ty si mysliš, že nacházíme peníze někde na ulici . .. „Nekřič tak... nejsme samotni!“ Tiši opět manželku.
Al Maďar Slovák Čechy
13 article
„A co je mi do toho pitomého Maďara Proč sem lezl, Mongol jeden... mongolskej!“ A tak to šlo rychlým tempem dále, témě přes hodinu. Celou tu dobu ani jsem oka ne- otevřel, tváře se, že spim. Manželé hádali se velmi krutě, ale nemohl jsem z toho jasně vy rozumět, oč vlastně šlo. Jenom tolik jsem po- znal, že munžilek dostává výprask pro veliké ja- kési výdaje, které spořivá manželka neuznává za nutné. Už jsem byl z toho skutečně celý pitomý a litoval jsem chudáka manžílka, který se nedo- vedl ani bránit. Náhle jsem vstal a vyšel do po- stranní chodby. „Aspoň, kdyby se hádali až doma,“ po- myslil jsem si. A otočiv se z pola, mrkl jsom nve do kupě, Tam se už bouřka ztišíla, jenom zlověstne pohledy blýskaly se ještě na všeehny strany. Vlak supěl a hučel a kouř co chvíli zalet do vozu, tak že jsem byl nucen zavříli okne. Sotva jsem to učinil, vstala rozčilená panička a otevřela hřmotně okno protější, u něhož v kupé seděla. Při tom podívala se na mne tak pichlavě. že mi to projele celým tělem jako elektrická jiskra. Chtěl jsem v tom okamžiku vrátit se do kupé, ale paničěin pohled srazil mmne nazpět. Z stal jsem v chodbě a nepozorovaně jsem sledo val, co se uvnitř dále děje. Bylo tam dlouho ticho, jenom občas padly stručné otázky a ještě úsečnější odpovědi. Smutný kamenitý Kras přecházel v lučina tou krajinu a ve fádní rovinu. — Blížili jsme se k Záhřebu. Seznav, že nastal mezi manželi jakýsi takýsi klid, vstoupil jsem do kupé. Sotva že jsem usedl, ozvala se „roztomilá“ paničkao „Podej mi kaposníkl“ „Kde ho máš? „Ve škatuli u klobouku. Ochotný manžel natáhl se ke stropu pro krabici. si
Maďar Mongol Záhřeb
14 article
„Jak to bereš — nemotoro?! — Nena hýbat! Nenahýbat! — Je v tom klobouk! —— Neklopit! Zmačká se mi klobouk! „No, no! — Vždyť to beru pomalu, e chceš pořád? Což mohu snad — — Nedořekl. Škatule vysmokla se mu z ruky (vlak zahoul náhle do obloutku) a bác! Klobouk objevil se v celé své kráse u mýeh nohou a za ním vysypalo se několik damskýel kapesníků a rukaviček. Pln ochoty zvedám klobouk a mezitím, ce nešťastný manžílek mně děkuje, dopadá na jeho ubohou hlavu spousta slov jako jarní krupo bití... Moje přítomnost tomu nevadila. Uminil jsem si, že nýní už se vůbec neprozradím v nitru klíčila pomsta zlé paničce . . ll Jsouc přesvědčena, že jsem čistokrevn Maďar, vybírala rozčilená dáma ty nojšťavnatěj ší výrazy ze své zásoby a titulovala svého mun žílka, až nám bylo oběma z toho horko. Snab nešťastného muže, uklidniti svoji „něžnou“ polo vičku, byla marna. Vjížděli jsme do nádraž v Záhiřebu . „Prosím tě, aspoň teď mi nedělej ostudu! žadonil lítostivě manžel. „Čekají na nás Lepovi čovi, co si pomyslí ? „Já zde nevystoupím! Co je mi po nichl „To nejde! Jen si to předlož! „Už jsem řekla ... Pojedu dáll“ a e „Co — co — o — že? „Jdi si k nim sám. Já pojedu dále — rovnot domů — půjdu od tebe — zcela jistě — uvi díš —p „Neblázni! Půjdu a dám si přerušit jízd na listkuš.“ „Ja noblázním! Jedu dál. Zadám o roz vod! .— — „Už toho mám dost!“ „Emo! eo to mluvíš?! — Emo „Už jsem řeklal Byl mi trapným tento výjev; vstal jsen a vyšel opět do chodby. Mezitím vlak už za stavil a zřízenci vyvolávali stanici, Byli jsme v Záhřebě. Vyhrnulo se mnoh lidí, kteří spěchali k východu. Známý obrázel nádražní. Čekal jsem, brzo-li rozvadění manželé vystoupí, ale nedočkal jsem se.
Nena Maďar Lep Ema Záhřeb polo vička
15 article
Pokořený manžel uložil zavazadla, která sojmůl se sítě, opět na dřívější místo a zamra čen, usedl do kouta u okna. Ticho. Pasažéři už zmizel s peronu, jenom jakás dáma s pánem pobíhali kolem vlaku, ner vosně se rozhlíželi a nahliželi do oken všech vozů „Aha!“ — pomyslil jsem si! — „Manžel Lopovičovi“l A vstoupil jsem do kupé, Jen jsem tak uči nil, povstal utýraný manžel na rozkaz své žínky uzamkl kupé a zatálil zelené záelony v oknech Hloděl jsem naň udiven, ale mlčky jsem vše trpěl. Za chvíli hnul se vlak a vyjížděl ze stn nice. Bylo už k osmé hodině večerní. „Co tu chce ten cikán?“ ozvala se opě neznámá. „Zase nový titul“ — pomyslil jsem si. Ne divím se však. Jižní slunce mne hodně do tmavn opálilo. Vypadám tedy jako cikán. Budiž jí to odpu štěno. „Ani si čtověk nemůže k vůli němu po řádně lelinout. Ti Maďaři se všude roztahuji!! pokračovala. (A já jsem se, na mou duši, krčil do koutke, že více již ani nebylo možno!) Co jsem mohl za to, že si sedla před chvílí na se- dadlo se mnou společné? Manželé si vyměnii místa, rozvaděná ženuška natáhla se pohodlné
Lopovič Cikán Maďar
16 article
po celé délce a šířce sedadla, kdežto její man- žel dělil se se mnou o druhé sedadlo. Za chvíli vešel konduktor s rozžehnutou svitilnou na břiše. Prohlédl nám lístky. Můj spo- lečník — majitel zlé žínky (lépe řočeno: maje- tek zlé žínky) — vtiskl mu jakýs peníz do dlane a on zmizel s úklonou, neopomenuv nás opět uzamknouti. Mírné kymácení vozu a jednotvárné zvuky kol zvolna nás uspaly. Když se mi nejlépe spalo, ucitil jsem čísi ruku na svém rameni Pozvednu hlavu a bílé světlo ruční svítilny píchlo mne do očí. Stál přede mnou kondukto a žádal lístek. „Kde to jsme?“ táži se h „Gvékeyes!“ odvětil mi úsečně a dodal „Zde se mění vlakový porsonál! Podíval jsem se na hodinky. Bylo 11 hod 25 min. v noci. V tom už se vzbudil i můj sou- sed a když mu konduktor propíchl lístek, ozval se zvuk mince v jeho dlani. Byli jsme opěo uzamknuti a majíce takto zajištěný nerušený spánek, oddali jsme se mu úplně.
17 article
zlivý zni Ještě jsem ani dobře neusnul, když sebou vlak sílně trhl a v zápětí na to docela stanul Nazvedl jsem poněkud záclonu na okně. „Nagy Kanizsa“ — čtu nad peronem, který byl velmi jasně osvětlen. — Kontroluji čas. — Jest 11 hodin 57 minut. Jeli jsme tedy pouze tři čtvrti hodiny z Gyěkenyes. Věděl jsem, ž vlak zde stojí plnou hodinu a proto jsem s klidně uložil k dalšímu spánku, nestaraje s o své spolucestující. Ale již za půl hodin byl jsem probuzen. Rušitelem mého spánku byi opět konduktor. Udiven upírám naň zraka chci protestovati proti stálému kontrolování. Nez jsem se připravil ko slovu, ozvala se už naše rozčilená spolucestovatolka: „Prosím vás, kolikrát budete ty lístky pre- hlížet? — To bylo v osm, pak v půl dvanáctě teď už zase? ... Kolik je teď hodin?“ „Čtvrt na jednu — milostivá paní“ - slušně odpovídá konduktor. „Jak je to ale možné? — Což ten přede šlý s námi jel jenom — —. „— jenom tři čtvrti hodiny. Já pojedu s panstvem až do Vídně.“ „Co — cože?“ zaúpěla dáma a českys otázala muže svého „Kolik's dal tomu v Gyékenyes?“ „No — dvě koruny ... myslil jsem, že jede s námi až do Vídně,“ tlumeně odpovídá „Ty's to vyved !. .. „Což jsem to mohl tušit?
Nagy Kanizsa Vídeň
18 article
„Tak bych se zeptal... ty jedno tululuml „No — no — no — no! Kondukter poslouchal, ale nerozuměl. Je nom si dvakrát odkašlal a cvikl kleštičkami n prázdno, jako činívají střihači vlasů nůžkami. Konečně podal mu pán lístky „Zde vezměte,“ — řekla dáma poněku ktidněji, podávajíc mu korunu — „byl byste dostal víe, ale můj muž dal vašemu kolegov v Gyékonyes zlatku a nemáme více drobnýeh peněz — — Myslili jsme, že s námi pojedea de Vidně . . „, prosím — prosím ... velmi uetivě mlu vil konduktor — mé uctivé díky .. . Pán chy- bil, že se nezeptal. jak daleko konduktor jede. Nie nevadí, prosím, ale pro příště dovolujis upožorniti, že je dobře, vždy se zeptati konduk tora, jak daleko jede a pak možno dáti každému dle vzdálenosti.... Nie neškodí, prosím — uetivé díky . . . Poroučím se — dobrou noe. Bylo mi líto úslužného konduktora a kdy? odcházel z kupé, vtiskl jsem mu do dlaně tak zpropitné. Poděkoval, vyšel ven a uzamkl nás Netrvalo ani pět minut a dvéře se opě otevřely. „Račte odpustit — prosím — zde koleg m říká, že jsem si nechal dát z Gyékonyes do Kanizsy jeden zlatý, aniž bych býval panstvo upozornil, že nejedu do Vídně . Byl to konduktor, který předal ve stanic Nagy Kanizsa vlak. Hned za ním objevil se nový jeho kolega „Totiž — ehm — já jsem jen tento — „Já jsem ale nedostal zlatku —““ ozval se opět první. „Milostivá paní ráčila říci...“ bránil se druhý. „Račte prosím říci, kolik jste mi dal““ — bracel se první na pána. „No — mhm — no — totiž.. .“ kokta pán.
Vídeň Naga Kanizsa
19 article
„Mně jsi řekl, že zlatku!“ pevně řekk dama „Nerozuměla's nri — dal jsem jen tento — jen korunu...“ kroutil se pán. „Mám ji vrátit svému nástupci...?“ zn opět hlas prvního konduktora. Nastal.kamžik trapného tich „Ale ne — už si to nechte!“ nevrle prav dáma. Obě hlavy konduktorů zmizely. Klik cvakla. Byli jsme opět uzamknuti. V kupé panoval ticho jako před bouřkou a pod okny vlaku byl slyšet hádku obou konduktorů. Pak to propuklo i u nás. „Proč mne blamuješ?“ ujala se dám slova. „Já jsem tě neblamoval!“ „Táák! — A proč jsi mi řekl, že's da zlatku, když jsi to později popřel?!“ „Dej pokoj — — „Proč jsi to řokl? „Buď zticha a spi. — Teď je noc!!“ „Já vím, jen když se z toho vykroutíš! Ty farizel!“ „Prosím, abys byla zticha. Nejsme samil“ „Co je mi do Mongola! Nikdo ho do na šeho kupé nezval.“ A tak to šlo dále. Spánek byl ten tam. P nička byla náramně rozpoložena do hádky a pu- sinka hovořila, až radost, vlastně až žalost byl postouchat —! Už se rozednívalo, když un vený jazýček její se zastavil. Mluvila stále měno a méně, až usnula. — Tak jsem usnul také
Klik Táák Mongol uno
20 article
Když jsme přijeli do Vídně, konduktoř zotvírali kupé a hluk velkého nádraží vnik k nám. Protíral jsem oči a byl jsem velm unaven. I na mých spolucestujících byla patrn únava, ale to paničce nevadilo, aby nevyhledal příčinu k hádce. Našla ji brzo, byť sebe nepa- trnější a začala od repetice manželské litanie, až mi bylo úzko. Rychle jsem uchopil svá za- vazadla a snad, že mi zám dábel tu myšlenku našeptal, uklonil jsem se uetivě a velmi hlasitě a zřetelně jsem česky řekl: „Moje poklona — děkuji za milou zábevu — poroučim se!“ Sotva že jsem to vyřkl, spěšnými kroky jsem zmízel. Zahlédl jsem jen, kterak zlé dámě uvázlo slove na rtech a neušlo měmu zraku, že oba manželé stáli jako ztrnulí — — J4 jsem však ubihal, jako bych byl vykonal vraždu a chtěl uniknouti trestající spravedlnosti. Hlučná Vídeň pojala mne ve svoji náruč a já zmizel jsem beze stopy v jejích ulicich. Týž den odjižděl jsem rychlíkem do naší zlaté Prahy.
Vídeň Praha J 4
21 article
Uplynulo asi 14 dní. Krásná neděle vylákala Prahu do výstavy a mezi tísnícimi se návštěv- níky byl jsem i já s ženou a se svým přítelem. Libujeme si počasí, radujeme se z výstavy a posloucháme ludbu před průmyslovým palá- Tu kdosi zaklepal příteli na rameno a oslo- vil ho. On se otočí a uetivě smeká „Moje poklona, pane rado — ruku líbám, milostivá paní. — Pardon. — Račte dovolit, abych představil zde své přátele.“ — Mezitím, co přítel nás představuje, cítím, že pán a dáma zabodávají své pohledy do mé tváře. Mám po- eit, jakoby mi mravenci lezli po zádech a když paní radová promluvila, bylo mi, jako bych byi dostal ránu do hlavy. Poznal jsem své spolucestující z nedávné cesty ze Rěky do Vídně .. „Jak se ráčila milostivá paní míti u moře? navazuje přítel sladce hovor s paní radovou dodává ihned: „Zde můj přílel byl tam také letos —“ Milostivá paní zbledla, pak zrudla a pan rada norvosně škubal rameny. V zápětí na to švitořila paní radová: „Odpustie, prosím — máme schůzku s švakrovou u paláce grafiky — snad budeme míti ještě to potěšení — Učinili jsme si vzájemné poklony a mně bylo, jako by byl na mne v tom horku pusti někdo ledovou sprchu „To je nejpřísnější náš úřadník, z toho mají strach i u ředitelství,“ šeptá mi přítel do cem ucha.
rada Praha Rěky Vídeň
22 article Různé zprávy.
Různé zprávy. — Lékaž u Muleje Hadida. Anglický lékař Lan- celot Wilkinson, jenz se jako tělesný lékař Muleje Hafida odebral do Marokka, líčí pestře svě přijellu nového sultána. Na prostě nízké pohovce seděl klid- ně se skřiženýma nohama dosti silný muž olivové pleti, asi čtyficet let starý, s krásným černým vou- sem. Oči jeho byly velké, široce otevřené a temné, jalvo oči arabského ořo, pronikavé, ale zdánlivě ne- dbale po návštěvníku těkající. Mulej Hafid pozdravil mne vlídně a dal přiněsti podušku, na niž jsem musil usednouti právě proti němu. Po celou dobu naší roz- mluvy nespustil mne očí a zpozoroval na mně všechny podrobnosti, od telování na ruce, až ke ka- menu, jenž chyběl v jehlici mojí kravaty. Ke konci rozhovoru pravil: „Těší mne, že jste ke mně příšel v této kritické době a nevyčkal, co se stane. Ustano- vuji vás svým lékařem. Přijďle zejtra opět. Citím s nevolným a rád bych vás viděl, až si odpočinete.
Wilkinson Mulej Hafid Mulea Hadida Lana Maroko
23 article
Jste mým hoslem.“ Druhého dne přijal mne Mul j Hafid v plné práci, neboť se stará o všechno a nic nezdá se mu příliš nepatrným, aby se tím sám ne- zahýval. Vyšetřil jsem ho a klid jeho jej na okamžik opustil, když jsem použil slygmografu a nakresli křivku jeho pulsu. Velmi udiven pravil: „Viděl jse mnoho lékarů, ale nikdy jsem neviděl tak krásné a moudré nástroje.“ Polom mne pozval ke snídlani a daroval mi krásného mezka s nádherným sedlem — Kancelář pro kandidály sehevraždy, zřízenáv Londýně armádou spásy, dovršila nedávno osmnáct měsíců své činnosti. V prvním roce byla navštívena 1125 osobami a od té doby přichází stále týdně prů- měrně dvacel životem přesycených osob. RRteditel kanceláře, major armády spásy Glanville, sdělil o boji proti sebevraždám: V těchto místnostech slyšíme srdcervoucí historie neštěstí. Dosáhli jsme mnohých úspěchů. Nelvětší oblíz spočívá v tom, opatřiti zou- falým práci. Nemožnost nalézti práci jest, jak jsme viděli, v nejčastějších případech příčinou sebevraždy.
Londýn
24 article
Nouzí nezaměstnaných zabýváme se nyní více, než v předežlých lelech a zjistili jsme, že je nyní neza- něslnanos! dckonce větší, než za posleání zimy Pokud možno, nabádáme ty, kterým jsme opatřili práci, k největší šetrnosti, aby byli ve zlých dobách chráněni před nejvyšší nouzí. Typickým zjevem v naší kanceláři jest tovární dělník, jenž si ve čtyřice lelech vzal mladou ženu a nyní v šedesáti letech musi živiti devět dětí, ale následkem nedostatku prá- ce je s rodinou vydán bídě a hladu. Takovým obč- tem společnosti opatřujeme ponejvíce malý obchod Jedenáct procent případů, jimiž jsme se zabývali prvním roce, mělo původ v pijácíví a nemocech, z ně- ho vznikajicích =. Konec cylindra. Z Paříže se sděluje: Vysoký klobouk má vymizeti. Některé rozhodující modní v- ličíny v Londýně a v Paříži jej odsoudily. Zdobí také odpoledne hlavu měkkým plstěným kloboukem. panamským pletivem nebo tuhým kloboukem sla- měným. Cylindru usouzena záhuba a pracuje se ne- unavně k jeho vyhlazení. Všichni, kdož tuto oblíb - nou a přece namnoze obližnou pokrývku hlavy dl příkazu mody ponenáhlu opouštějí, pláčí pro ni. Ne že by byla lesklá černá roura ziskala jejich srd svojí kráscu, nebo že by ji tradice učinila zvláště milau, ale cosí slavnostního, nimbus bohalství a ve- likosti obklopuje cylind. jako gloriola. Více než sto let vládl, vzniknuv v době revoluce malý, stlačený a nepatrný, slával se stále nádhernějším, velkolepěi- šim a nepostráoatelnějším. Měl také velké nepřátele.
Paříž Londýn
25 article
Viktor Hugo nechtěl ho nikdy vzíti místo svého měk kého plstěného klobouku se širokou střechou a jeho příkladu následovali Alphonse Karr a Gavarni, aurbi- ter elegantiarum“ své doby. Znesvěcen byl Lamarti- nem, jenž řídě se lhostejně zákonem mody, cylindr sice nosil, ale odložil jej teprve, když byl tak ošu- mělý, rezavý a opelichaný, že bylo sofva znáti jeh původní podobu. Nadšeného clitele nalezl v Alfred Musselovi, jenž by byl raději zemřel, než by vyšel bez cylindru na ulici. Všichni jej znají s cylindrem zvláštního fvaru na hlavě nebo v ruce z podobize na žádné neobjevuje se bez tělo oblíbené pokrývky hlavy. V nejnovější době dosábl pak cylindr neoby- čejně elegance tvaru, ale přes to cíti k němu mnozí nepřekonatelný odpor a uvílají rádi nový obrat mody. která je zbaví pevinnosti, vzíli jej pli slavnostníh příležitostech na hlavu. Kloboučníkům je ovš, a lho- stejno, zmizí-li „haute forme“, holou hlavou lin po ulici choditi nebudou a budou lody kupovati jiné klobouky-
Hugo Karr Gavarni Lamart Mussel Kloboučník