1
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „ Národních Listů k č. 246. —
4
article
Vzpomínky tetičky Filomeny
Vzpomínky tetičky Filomeny
Napsal Václav Jiskra.
„Byla jsem čtrnáetiletá,“ vypravovala teta.
„když mne maminka dala do sousedního města
„do bílého šití“. Všecky přední rodiny od nás
dávaly dcery do šití, proto i já byla jsem dána
k hodné staré panně, slečně Beluniové. Slečna
Betuniová uměla krásně šíti; všecky výbavy pro
šly jejíma rukama. Bydlila ve starém domku
pokoje klenuté, okna vyplněná zelenou záclonou
květin. Mívala nás vždy několik najednou. Ten
kráte bylo pro děvčata jenom vdávání, a tak s
každá šila v učení věci do výbavy.
Mně říkali „tlustá Filomena“ a holky při-
dávaly po straně „ošklivá“, ale mně to nevadilo.
Spokojeně sedávala jsem nejblíž okna, kde ve-
liký muškát se rozkládal široko a vysoko. Nosí-
vala jsem plné kapsy vodnice, kedluben, mrkve.
jindy zase tvrdý angrešt nebo zelená jablka, šila
jsom a chroupala, chroupala a šila. Cítila jsem
se velmi blaženou v těch dobách. Kladu v né
také prvního svého nápadníka. V městě bylo
gympasíum a jeden ten chlapee začal za mnou
chodit. Nevěděla jsem z počátku, proč to dělá.
Filomena
Jiskra
Beluniová
Betuniová
5
article
Leceos jsem si myslila: že spad ztrácím z dě
ravé kapsy vodnice a že je za mnou sbírá, pak
že je to zloděj, nebo špehoun nějakých vrahů
nebo že mi chce ustřihnouti cop. Až první psa-
níčko mi vysvětlilo, že je to milovník. Rok za
mnou chodil, pak již tam nestudoval. Prý se
špatně učil. Nu mně to bylo jedno, kousala jsem
zeleninu stejně ráda a spokojenosti mi (nké ne-
ubylo.
V šestnácti letech mě maminka vzala domů.
Učila jsem se vařiti. Maminka obstarávala oby-
čejné jídlo, já cukrové. Měla jsem knihu receptů
na samé dobroty. Jak některá z mých vrstev-
nic získala recept na nějaké zvláštní obloučky.
věnečky, bisquity a jiné a jiné, hned ho všem
půjčila k opsání. To pak ho všechny hned zkou-
šely a navzájem si vyrobenou dobrotu posílaly
ochutnávat. Oh, to podlo mandlí, ehocolatu
žloutků, cukru, vanilky, oříšků. To byly krásně
útulné časy! Těch zavařenin co jsem se nadě-
lala; byt byl vždy plný vůně až dolů na schody.
6
article
„A slečna Filomena zavařuje maliny! rybíal
jahody!“ říkávali lidé. Jenom tatínek vždy hubo
val, co spotřebuji másla, vajec a u Schneidra
že jíž zaplatil pytel mandlí. Dělal si zbytečně
hlavu — vždyť jsme brali na knížku!“
„Kdo byl Schneidr?
„To byl Žid, mrěl kupecký a galanterní ob
chod, prodával všecko na světě. To byl Židák
chytrý, ten se tam zmohl! Nejdříve měl jen ko-
řalnu v najatém krámku. Domek patřil krejčímu
Votýpkovi, který ho měl pojištěný se vším, e
k němu patřilo. Jak vzal Votýpka Sehneidra do
nájmu, byl s krejčovinou konec. Začal choditi
k Schneidrovi „pro niti“ černé i bílé; říkal, že
se tyhle „niti“ od Schneidre nejlíp „táhnou“ .
a „tahal“ je tak dlouho, až měl celý domek
napsaný u Schneidra křidou v několika číslicích.
„Teď se, pane Schneidře, pověsím,“ řekl
Votýpka jednoho dne.
„Proč byste to dělal, takový rozšafný člo-
věk“, řekl Žid. „To py byla věčná škoda. Však
já již na vás myslil, vy se nehodíte sem, vám
je třeba velkého města, vy jste rozený kavalir.
Tu máte, lizněte si, to jsou niti jako suslo. —
Tak vám něco povím, neboť jste mým domá-
cím, jehož si vážím. Vy se cheete pověsiti, pro-
tože ten domek vlastně patří mně, ne vám, tře-
bas nemám na tom ješté pečeti. Ale vy se nepo
věsíte, vy vezmete peníze, které já vám ješte
dám, protože jsem šlechetný člověk a nezapo-
minám, že jsem u vás šťastně začal. Tedy
vezmete peníze, jež vám doplatím, půjdema
k notáři a místo Votýpka napíšeme Schneidra
vy začnete ve městě něco kavalírského. Dám
vám doporučení k baronu Theitidi, jsem s nin
dobře.
Filomena
Schneidr
Žid
Votýpka
Votýpka Sehneidra
Schneidra
Theitidi
7
article
Stalo se. Za rok Votýpkav domek (to jmé
no mu zůstalo) vyhořel, nic se nedalo dokázat
a Sehneidr z peněz, vyplacených pojišťovnou
vystavěl si dům a zřídil kupecký a galantern
obchod.
„A lidé u něho kupovalí?“ plal jsem s
naivně,
„Všecky přední rodiny, záležející z „pan
ského úřadnictva“, braly jenom od Schneidra.
„Více kupců u vás nebylo?
„Byl ještě jeden, ale tomu se tak nedařilo.
„Proč?“
„Inu — všude kupovali na knižku
Schneidr psal, počítal a mičel. Nikdo se od něho
nedověděl, jak u něho či účty stojí. Asten druhý
vyžvanil kde co. Kolik kdo uplatil, co má ještě
dáti, jak platí; proto každý šel -aději k Schnei
drovi.
Také měl deeru, ten Schneidr. Říkalo se.
že jsou na panství tři kontesky, dvě v zámku
a jedna Schnoidrova. Jezdila na koni, na velo-
cipedu — tenkráte to byla velká ostuda pre
ženskou — a oblékala se líp, než ty skutečné
kontesky. Jednou se také topila, chytily ji př
keupání křeče — to všecky dámy u nás říkaly
že ji Pánbůh trestá za hříšnost a pyšnou nádhe
ru — koupala se v hedvábném obleku. Ta si
vzala barona, holečku. Byl sice jako vyždímaný
citron, ale když ho nevzala nikam s sebou, dě-
lala tuze baronsk., dojem.
Ostatně u nás by sotva ženicha byla našla.
Co se mohlo za ženicha pokládati, nebylo
Schneidrovi dost a konečně, vždyť i naše děv
čata si musila pro ženichy jezditi do bálů a
kam se dalo. U nás v místě byl svobodný vše
ho všudy jeden adjunkt, jeden správce, dva
praktikanti a tři studenti, blížíci se vystudovánl,
ostatni havět z gymnasia byla jenom pro žabi-
čky do čtrnácti let. Adjunkt byl hezký, čorno
vlasý mládenec, správce obíloustlý čtyřicátník
— nu a ti ostatní
Schneidr
Asten
8
article
,Tetičko, sniln jsi také o některém z nich ?
„Já? Nu — abych ti tedy řekla, jakt
bylo — — Tak ten adjunkt se mi líbil. A eo
víe — „ošklivá tlustá Filomona“ se libila zas
jemu.
„Řtokl ti to pu
„Neřekl nic, ale chodil k nám denně n
večeři.“
„To znamenalo, že se mu lbíš?“
„E“, uškubla se teta Filomena na mou ne-
chápavost, „to přece „chodil do uomul“, a když
chodí mladý člověk do rodiny, kde je mladá
dívka, copak to znamená? Že se mu dívka líb
a že má úmysly —
„— choditi na večeře,“ zabručel jsem
pod sebe.
„Co?“ řekla fela.
„Byly-li ty večeře dobré.“
„O jé! Představ si panství, lesy. Tu byly
koroptvičky, tu srnči, tu jelení, tu bažant, tu
zas danči — ten člověk nás mohl vynést do
nebe, jak mu chutnalo. To se ví, že jsem vždy
cky přihotovila něco cukrového k zakousnutí,
pivo se bralo od Schneidra co hrdlo ráčilo, ah,
to bývala nálada! Když od nás odeházel, sví
tily již hvězdy; maminka se šikovně ztratila, ta
tínek v lenošce dřímal a já pana adjunkta vy-
provázela přes chodbu na schody. Chodba byla
dlouhá, s okny, měsíc házel do ní světlo, a nám
se točila hlava. Trochu od piva, trochu snad ..
teta vzdychla a odmlčela se.
„A choval se vždycky jako kavalír; nikdy
si nedovolil více, než políbiti mi ruku a říci
„Ne, Fílinko, vy jste kuchařka““ — Tak jsen
snila rok.
Filomena
Schneidr
9
article
„To jsi spotřebovala másla a vajec a všeh
za tu dobu, vid?“
„O, toho jsem nikdy nepočítala; vždyeky
se mi zdálo, že je všeho málo, nic že není dosti
dobré pro něj — špatnébo člověka — celý rok
chodil na večeře a po roce se z čista dobra ože-
nil s nějakou Marjánkou z přízně. Na štěstí se
dal s nl přeložit. Ale byly v tom poníze — ž
miloval mne, to vím, ó to vím. Stačí vzpome
nouti si na ten cit ve hlase, když řekl: „Fílinko
ne, vy jste kuchařka — Eh, už je to pryč.“
„A co ti druzí?“
„Ti druzi? Jak bych to tak řekla? Správce
za mnou chodil jako náměsíčný — zvláště kdýž
se adjunkt oženil — ale nevím, proč jsem toho
člověka nemohla vystát. Ten se k vůli mně ne
oženil. Také to všude říkal, i že do smrti zů-
stane svobodným.
„A zůstal?“
„Co na něm záleželo, byl by zůstal, ale
nějaká divná ženská ho svedla, že se s ní oženil.
Ten tak naříkal a na mne pořád vzpomínal
A ti druzí — abych ti řekla, nmne by byl každý
chtěl. Bylo to zvláštní, ale jak přišel nějaký
mladý člověk, hned jsem na něm viděla, žes
na mne myslí. Ale já byla divná. Od té doby
co se ten adjunkt tak nešlechetně zachoval —
nevěřila jsem nikomu.
„A nemilovala's už nikdy?“
„Milovala jsem ještě tři — pět — sodm —
sedmkrát, ano! a pak jsem se vdala bez lásky.
„Proč to? Při sedmerém mílování už jsi
sobě přece mohla vybrati vdavky s láskou?“
„Tomu ty ještě nerozumíš. Nežli jsem se
rozhodla, bylo milování vždy už pryč a pro
vdavky mi již lásky nezbylo. Ostatně láska
darmo člověka při práci plete. Když chce člověk
postavit pořádnou práci, nesmí míti v hlavě
lásku — to je vždycky velká škoda při práci.
„Ale teto, láska hory přenáší a jak lehce ...
„Tak? Mně vždyeky pomohla spáliti máslo
dala vytéci mléku, rozbiti se hrnci — že lehee,
to je pravda. Ale víš, pro dnošek už toho
nechmel
Marjánka
10
article
„Ala solgája!
„Ala solgája!
Cestovní humoreska, která končí na výstavě. Napsa
Frant. S. Jar oš.
Loučil jsem se s modrou Adrií, v jejíche
hobkých vlnách jsem se tolik rád koupal, loučil
jsem se s blankytem jižního nebe a u želez-
ničního vozu na nádraží ve Rěce tiskl jsem
ruku svému příteli, který mne k vlaku dopro-
sn
vázel,
„— — a bych nemusil dlouho čekat n
zprávy.. 1“ volal přítel, když už vlak se hnul
„Budu psát ihned po svém návratul
„To rád slyším! S boheml“
„Na zdar! — Ala solgája *)...!“ dodal
jsem, použiv žertem maďarského pozdravu, který
jsem na cestách pochytil. Poslední pozdrav vy
řkl jsem velmi hlasitě, protože vlak se již vzda
loval a chtěl jsem, aby to přítel slyšel. Současně
obrátil se a vstupoval jsem do kupé.
„Ala solgája“ i zavzněl proti mně z vnitřk
tlumený pozdrav
Uklonil jsem se, spatřiv pána a dámu, used
jsem naproti nim s na maďarský pozdrav od
větil jsem také maďarsky.
„Ala solgájal
solgája
František
Adrie
Al
11
article
Bylo to proti měmu zv,ku, ale už jsem
tak učinil. Zvykl sjem si totiž, všude a vždy
zdraviti nejdříve svojí mateřskou řečí a podle
toho, jakou řečí se mi odpoví, opětuji pozdrav
v oné řeči. Činím tak zúmyslně na rozdil od
mnohých a mnohých našich vlastenců, ktoří na
cestách, vstupujíce v cizím městě do železnič-
ního kupé, zdraví vždy v samospasitelné:
— habe die Ehrel“ zapomínajícé, že Ně
mec, Angličan nebo Francouz nikde a nikdy
svoji národnost nezapírají. Tentokráte v do-
mněnce, že jsem byl pozdraven dříve, nebo, že
jsem už před tím právě — ač žertem — vyřkl
sám madarský pozdráv, bezděčně jsem znovu
odvětil také: „Ala solgájal“
Usedl jsem v jodnom kouíku kupé, napříč
proti mně seděli neznámí manželé. Mlčeli jsme
a kochali jsme se pohledem na moře, které se
nám několikráte v pravém a v levém okně stři-
davě ukazovalo, až nám zmizelo s očí a vlak
supěl stoupající tratí, smutným, kamenitým
Krasem... Projeli jsme několik tunelů, minuli
jsme několik stanic a nikdo nepřistupoval. Usi
nal jsem zvolna, když jsem byl náhle vyrušen
hlasitým hovorem. Pootevřený můj zrak pač
na neznámé manžele. Byli oba velmi rozčilen
zvláště dáma, v jejichž očích leskly se slzy a
tvář hořela růměncém. Zavřel jsem opět zrak
nechtěje, aby věděli, že je pozoruji — bylo m
to vůbec trapné.
Angličan
Francouz
Al solgájmout
12
article
„— Aspoň na cestě mohla bys se mírnit,“
— tlumoně, rozčileným hlasem mluvil pán.
„Jest-li náso tenhle cizinee slyšel, co si po
myslí!?
Zaslechnuv český hovor, pootevřel jsem
znovu víčka a skrze řasy díval jsom se na svo
krajany. nivhel soždosodla
Jak rád bych se byl příblásil, že jsem Čech
ale tato situace byla příliš choulostivou a za t-
kové nálady, jaká právě panovala, sotva bych
olaonulí .nan-
*) „Ala solgája“ = maďarský pozdrav „M-
úcta“.
byl asi býval rodákem vílaným. Byl jsem morál
ně nucen, tvářiti se, jakobych spal.
„Čerta si pomyslí,“ odsekla dáma ostře
„je to Maďar — ten houby rozumí česky. Jenom
se podívej na ten jeho rozšklebený obličej —
kdyby mohl, spolkl by nás, jako polyká dome
Slováky .. .
To jsem právě zíval a ačkoliv jsem si po-
držel ruku před ústy, přece jenom jsem v očíeh
oné dámy měl „rozšklebený obličejl
„Pro takovou maličkost nemusí být hne
„rámus“ — klidněji hučel manžel
„Já vím — u tebe je všechno maličkost.
ty si mysliš, že nacházíme peníze někde na
ulici . ..
„Nekřič tak... nejsme samotni!“ Tiši
opět manželku.
Al
Maďar
Slovák
Čechy
13
article
„A co je mi do toho pitomého Maďara
Proč sem lezl, Mongol jeden... mongolskej!“
A tak to šlo rychlým tempem dále, témě
přes hodinu. Celou tu dobu ani jsem oka ne-
otevřel, tváře se, že spim. Manželé hádali se
velmi krutě, ale nemohl jsem z toho jasně vy
rozumět, oč vlastně šlo. Jenom tolik jsem po-
znal, že munžilek dostává výprask pro veliké ja-
kési výdaje, které spořivá manželka neuznává
za nutné.
Už jsem byl z toho skutečně celý pitomý
a litoval jsem chudáka manžílka, který se nedo-
vedl ani bránit. Náhle jsem vstal a vyšel do po-
stranní chodby.
„Aspoň, kdyby se hádali až doma,“ po-
myslil jsem si. A otočiv se z pola, mrkl jsom
nve
do kupě,
Tam se už bouřka ztišíla, jenom zlověstne
pohledy blýskaly se ještě na všeehny strany.
Vlak supěl a hučel a kouř co chvíli zalet
do vozu, tak že jsem byl nucen zavříli okne.
Sotva jsem to učinil, vstala rozčilená panička
a otevřela hřmotně okno protější, u něhož
v kupé seděla.
Při tom podívala se na mne tak pichlavě.
že mi to projele celým tělem jako elektrická
jiskra.
Chtěl jsem v tom okamžiku vrátit se do
kupé, ale paničěin pohled srazil mmne nazpět. Z
stal jsem v chodbě a nepozorovaně jsem sledo
val, co se uvnitř dále děje. Bylo tam dlouho
ticho, jenom občas padly stručné otázky a ještě
úsečnější odpovědi.
Smutný kamenitý Kras přecházel v lučina
tou krajinu a ve fádní rovinu. — Blížili jsme
se k Záhřebu. Seznav, že nastal mezi manželi
jakýsi takýsi klid, vstoupil jsem do kupé. Sotva
že jsem usedl, ozvala se „roztomilá“ paničkao
„Podej mi kaposníkl“
„Kde ho máš?
„Ve škatuli u klobouku.
Ochotný manžel natáhl se ke stropu pro
krabici.
si
Maďar
Mongol
Záhřeb
14
article
„Jak to bereš — nemotoro?! — Nena
hýbat! Nenahýbat! — Je v tom klobouk! ——
Neklopit! Zmačká se mi klobouk!
„No, no! — Vždyť to beru pomalu, e
chceš pořád? Což mohu snad — —
Nedořekl. Škatule vysmokla se mu z ruky
(vlak zahoul náhle do obloutku) a bác!
Klobouk objevil se v celé své kráse u mýeh
nohou a za ním vysypalo se několik damskýel
kapesníků a rukaviček.
Pln ochoty zvedám klobouk a mezitím, ce
nešťastný manžílek mně děkuje, dopadá na jeho
ubohou hlavu spousta slov jako jarní krupo
bití... Moje přítomnost tomu nevadila. Uminil
jsem si, že nýní už se vůbec neprozradím
v nitru klíčila pomsta zlé paničce . . ll
Jsouc přesvědčena, že jsem čistokrevn
Maďar, vybírala rozčilená dáma ty nojšťavnatěj
ší výrazy ze své zásoby a titulovala svého mun
žílka, až nám bylo oběma z toho horko. Snab
nešťastného muže, uklidniti svoji „něžnou“ polo
vičku, byla marna. Vjížděli jsme do nádraž
v Záhiřebu .
„Prosím tě, aspoň teď mi nedělej ostudu!
žadonil lítostivě manžel. „Čekají na nás Lepovi
čovi, co si pomyslí ?
„Já zde nevystoupím! Co je mi po nichl
„To nejde! Jen si to předlož!
„Už jsem řekla ... Pojedu dáll“
a e
„Co — co — o — že?
„Jdi si k nim sám. Já pojedu dále — rovnot
domů — půjdu od tebe — zcela jistě — uvi
díš —p
„Neblázni! Půjdu a dám si přerušit jízd
na listkuš.“
„Ja noblázním! Jedu dál. Zadám o roz
vod! .— —
„Už toho mám dost!“
„Emo! eo to mluvíš?! — Emo
„Už jsem řeklal
Byl mi trapným tento výjev; vstal jsen
a vyšel opět do chodby. Mezitím vlak už za
stavil a zřízenci vyvolávali stanici,
Byli jsme v Záhřebě. Vyhrnulo se mnoh
lidí, kteří spěchali k východu. Známý obrázel
nádražní. Čekal jsem, brzo-li rozvadění manželé
vystoupí, ale nedočkal jsem se.
Nena
Maďar
Lep
Ema
Záhřeb
polo vička
15
article
Pokořený manžel uložil zavazadla, která
sojmůl se sítě, opět na dřívější místo a zamra
čen, usedl do kouta u okna.
Ticho.
Pasažéři už zmizel s peronu, jenom jakás
dáma s pánem pobíhali kolem vlaku, ner vosně
se rozhlíželi a nahliželi do oken všech vozů
„Aha!“ — pomyslil jsem si! — „Manžel
Lopovičovi“l
A vstoupil jsem do kupé, Jen jsem tak uči
nil, povstal utýraný manžel na rozkaz své žínky
uzamkl kupé a zatálil zelené záelony v oknech
Hloděl jsem naň udiven, ale mlčky jsem vše
trpěl.
Za chvíli hnul se vlak a vyjížděl ze stn
nice.
Bylo už k osmé hodině večerní.
„Co tu chce ten cikán?“ ozvala se opě
neznámá.
„Zase nový titul“ — pomyslil jsem si. Ne
divím se však. Jižní slunce mne hodně do tmavn
opálilo.
Vypadám tedy jako cikán. Budiž jí to odpu
štěno.
„Ani si čtověk nemůže k vůli němu po
řádně lelinout. Ti Maďaři se všude roztahuji!!
pokračovala. (A já jsem se, na mou duši, krčil
do koutke, že více již ani nebylo možno!) Co
jsem mohl za to, že si sedla před chvílí na se-
dadlo se mnou společné? Manželé si vyměnii
místa, rozvaděná ženuška natáhla se pohodlné
Lopovič
Cikán
Maďar
16
article
po celé délce a šířce sedadla, kdežto její man-
žel dělil se se mnou o druhé sedadlo.
Za chvíli vešel konduktor s rozžehnutou
svitilnou na břiše. Prohlédl nám lístky. Můj spo-
lečník — majitel zlé žínky (lépe řočeno: maje-
tek zlé žínky) — vtiskl mu jakýs peníz do dlane
a on zmizel s úklonou, neopomenuv nás opět
uzamknouti.
Mírné kymácení vozu a jednotvárné zvuky
kol zvolna nás uspaly. Když se mi nejlépe
spalo, ucitil jsem čísi ruku na svém rameni
Pozvednu hlavu a bílé světlo ruční svítilny
píchlo mne do očí. Stál přede mnou kondukto
a žádal lístek.
„Kde to jsme?“ táži se h
„Gvékeyes!“ odvětil mi úsečně a dodal
„Zde se mění vlakový porsonál!
Podíval jsem se na hodinky. Bylo 11 hod
25 min. v noci. V tom už se vzbudil i můj sou-
sed a když mu konduktor propíchl lístek, ozval
se zvuk mince v jeho dlani. Byli jsme opěo
uzamknuti a majíce takto zajištěný nerušený
spánek, oddali jsme se mu úplně.
17
article
zlivý zni
Ještě jsem ani dobře neusnul, když sebou
vlak sílně trhl a v zápětí na to docela stanul
Nazvedl jsem poněkud záclonu na okně.
„Nagy Kanizsa“ — čtu nad peronem, který
byl velmi jasně osvětlen. — Kontroluji čas. —
Jest 11 hodin 57 minut. Jeli jsme tedy pouze
tři čtvrti hodiny z Gyěkenyes. Věděl jsem, ž
vlak zde stojí plnou hodinu a proto jsem s
klidně uložil k dalšímu spánku, nestaraje s
o své spolucestující. Ale již za půl hodin
byl jsem probuzen. Rušitelem mého spánku byi
opět konduktor. Udiven upírám naň zraka
chci protestovati proti stálému kontrolování. Nez
jsem se připravil ko slovu, ozvala se už naše
rozčilená spolucestovatolka:
„Prosím vás, kolikrát budete ty lístky pre-
hlížet? — To bylo v osm, pak v půl dvanáctě
teď už zase? ... Kolik je teď hodin?“
„Čtvrt na jednu — milostivá paní“ -
slušně odpovídá konduktor.
„Jak je to ale možné? — Což ten přede
šlý s námi jel jenom — —.
„— jenom tři čtvrti hodiny. Já pojedu
s panstvem až do Vídně.“
„Co — cože?“ zaúpěla dáma a českys
otázala muže svého
„Kolik's dal tomu v Gyékenyes?“
„No — dvě koruny ... myslil jsem, že
jede s námi až do Vídně,“ tlumeně odpovídá
„Ty's to vyved !. ..
„Což jsem to mohl tušit?
Nagy Kanizsa
Vídeň
18
article
„Tak bych se zeptal... ty jedno tululuml
„No — no — no — no!
Kondukter poslouchal, ale nerozuměl. Je
nom si dvakrát odkašlal a cvikl kleštičkami n
prázdno, jako činívají střihači vlasů nůžkami.
Konečně podal mu pán lístky
„Zde vezměte,“ — řekla dáma poněku
ktidněji, podávajíc mu korunu — „byl byste
dostal víe, ale můj muž dal vašemu kolegov
v Gyékonyes zlatku a nemáme více drobnýeh
peněz — — Myslili jsme, že s námi pojedea
de Vidně . .
„, prosím — prosím ... velmi uetivě mlu
vil konduktor — mé uctivé díky .. . Pán chy-
bil, že se nezeptal. jak daleko konduktor jede.
Nie nevadí, prosím, ale pro příště dovolujis
upožorniti, že je dobře, vždy se zeptati konduk
tora, jak daleko jede a pak možno dáti každému
dle vzdálenosti.... Nie neškodí, prosím —
uetivé díky . . . Poroučím se — dobrou noe.
Bylo mi líto úslužného konduktora a kdy?
odcházel z kupé, vtiskl jsem mu do dlaně tak
zpropitné. Poděkoval, vyšel ven a uzamkl nás
Netrvalo ani pět minut a dvéře se opě
otevřely.
„Račte odpustit — prosím — zde koleg
m říká, že jsem si nechal dát z Gyékonyes do
Kanizsy jeden zlatý, aniž bych býval panstvo
upozornil, že nejedu do Vídně .
Byl to konduktor, který předal ve stanic
Nagy Kanizsa vlak. Hned za ním objevil se
nový jeho kolega
„Totiž — ehm — já jsem jen tento —
„Já jsem ale nedostal zlatku —““ ozval se
opět první.
„Milostivá paní ráčila říci...“ bránil se
druhý.
„Račte prosím říci, kolik jste mi dal““ —
bracel se první na pána.
„No — mhm — no — totiž.. .“ kokta
pán.
Vídeň
Naga Kanizsa
19
article
„Mně jsi řekl, že zlatku!“ pevně řekk
dama
„Nerozuměla's nri — dal jsem jen tento —
jen korunu...“ kroutil se pán.
„Mám ji vrátit svému nástupci...?“ zn
opět hlas prvního konduktora.
Nastal.kamžik trapného tich
„Ale ne — už si to nechte!“ nevrle prav
dáma. Obě hlavy konduktorů zmizely. Klik
cvakla.
Byli jsme opět uzamknuti. V kupé panoval
ticho jako před bouřkou a pod okny vlaku byl
slyšet hádku obou konduktorů.
Pak to propuklo i u nás.
„Proč mne blamuješ?“ ujala se dám
slova.
„Já jsem tě neblamoval!“
„Táák! — A proč jsi mi řekl, že's da
zlatku, když jsi to později popřel?!“
„Dej pokoj — —
„Proč jsi to řokl?
„Buď zticha a spi. — Teď je noc!!“
„Já vím, jen když se z toho vykroutíš! Ty
farizel!“
„Prosím, abys byla zticha. Nejsme samil“
„Co je mi do Mongola! Nikdo ho do na
šeho kupé nezval.“
A tak to šlo dále. Spánek byl ten tam. P
nička byla náramně rozpoložena do hádky a pu-
sinka hovořila, až radost, vlastně až žalost byl
postouchat —! Už se rozednívalo, když un
vený jazýček její se zastavil. Mluvila stále měno
a méně, až usnula. — Tak jsem usnul také
Klik
Táák
Mongol
uno
20
article
Když jsme přijeli do Vídně, konduktoř
zotvírali kupé a hluk velkého nádraží vnik
k nám. Protíral jsem oči a byl jsem velm
unaven.
I na mých spolucestujících byla patrn
únava, ale to paničce nevadilo, aby nevyhledal
příčinu k hádce. Našla ji brzo, byť sebe nepa-
trnější a začala od repetice manželské litanie,
až mi bylo úzko. Rychle jsem uchopil svá za-
vazadla a snad, že mi zám dábel tu myšlenku
našeptal, uklonil jsem se uetivě a velmi hlasitě
a zřetelně jsem česky řekl:
„Moje poklona — děkuji za milou zábevu
— poroučim se!“
Sotva že jsem to vyřkl, spěšnými kroky
jsem zmízel.
Zahlédl jsem jen, kterak zlé dámě uvázlo
slove na rtech a neušlo měmu zraku, že oba
manželé stáli jako ztrnulí — — J4 jsem však
ubihal, jako bych byl vykonal vraždu a chtěl
uniknouti trestající spravedlnosti.
Hlučná Vídeň pojala mne ve svoji náruč
a já zmizel jsem beze stopy v jejích ulicich.
Týž den odjižděl jsem rychlíkem do naší
zlaté Prahy.
Vídeň
Praha
J 4
21
article
Uplynulo asi 14 dní. Krásná neděle vylákala
Prahu do výstavy a mezi tísnícimi se návštěv-
níky byl jsem i já s ženou a se svým přítelem.
Libujeme si počasí, radujeme se z výstavy
a posloucháme ludbu před průmyslovým palá-
Tu kdosi zaklepal příteli na rameno a oslo-
vil ho.
On se otočí a uetivě smeká
„Moje poklona, pane rado — ruku líbám,
milostivá paní. — Pardon. — Račte dovolit,
abych představil zde své přátele.“ — Mezitím,
co přítel nás představuje, cítím, že pán a dáma
zabodávají své pohledy do mé tváře. Mám po-
eit, jakoby mi mravenci lezli po zádech a když
paní radová promluvila, bylo mi, jako bych byi
dostal ránu do hlavy.
Poznal jsem své spolucestující z nedávné
cesty ze Rěky do Vídně ..
„Jak se ráčila milostivá paní míti u moře?
navazuje přítel sladce hovor s paní radovou
dodává ihned:
„Zde můj přílel byl tam také letos —“
Milostivá paní zbledla, pak zrudla a pan
rada norvosně škubal rameny. V zápětí na to
švitořila paní radová:
„Odpustie, prosím — máme schůzku s
švakrovou u paláce grafiky — snad budeme
míti ještě to potěšení —
Učinili jsme si vzájemné poklony a mně
bylo, jako by byl na mne v tom horku pusti
někdo ledovou sprchu
„To je nejpřísnější náš úřadník, z toho
mají strach i u ředitelství,“ šeptá mi přítel do
cem
ucha.
rada
Praha
Rěky
Vídeň
22
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
— Lékaž u Muleje Hadida. Anglický lékař Lan-
celot Wilkinson, jenz se jako tělesný lékař Muleje
Hafida odebral do Marokka, líčí pestře svě přijellu
nového sultána. Na prostě nízké pohovce seděl klid-
ně se skřiženýma nohama dosti silný muž olivové
pleti, asi čtyficet let starý, s krásným černým vou-
sem. Oči jeho byly velké, široce otevřené a temné,
jalvo oči arabského ořo, pronikavé, ale zdánlivě ne-
dbale po návštěvníku těkající. Mulej Hafid pozdravil
mne vlídně a dal přiněsti podušku, na niž jsem musil
usednouti právě proti němu. Po celou dobu naší roz-
mluvy nespustil mne očí a zpozoroval na mně
všechny podrobnosti, od telování na ruce, až ke ka-
menu, jenž chyběl v jehlici mojí kravaty. Ke konci
rozhovoru pravil: „Těší mne, že jste ke mně příšel
v této kritické době a nevyčkal, co se stane. Ustano-
vuji vás svým lékařem. Přijďle zejtra opět. Citím s
nevolným a rád bych vás viděl, až si odpočinete.
Wilkinson
Mulej Hafid
Mulea Hadida
Lana
Maroko
23
article
Jste mým hoslem.“ Druhého dne přijal mne Mul j
Hafid v plné práci, neboť se stará o všechno a nic
nezdá se mu příliš nepatrným, aby se tím sám ne-
zahýval. Vyšetřil jsem ho a klid jeho jej na okamžik
opustil, když jsem použil slygmografu a nakresli
křivku jeho pulsu. Velmi udiven pravil: „Viděl jse
mnoho lékarů, ale nikdy jsem neviděl tak krásné
a moudré nástroje.“ Polom mne pozval ke snídlani
a daroval mi krásného mezka s nádherným sedlem
— Kancelář pro kandidály sehevraždy, zřízenáv
Londýně armádou spásy, dovršila nedávno osmnáct
měsíců své činnosti. V prvním roce byla navštívena
1125 osobami a od té doby přichází stále týdně prů-
měrně dvacel životem přesycených osob. RRteditel
kanceláře, major armády spásy Glanville, sdělil o boji
proti sebevraždám: V těchto místnostech slyšíme
srdcervoucí historie neštěstí. Dosáhli jsme mnohých
úspěchů. Nelvětší oblíz spočívá v tom, opatřiti zou-
falým práci. Nemožnost nalézti práci jest, jak jsme
viděli, v nejčastějších případech příčinou sebevraždy.
Londýn
24
article
Nouzí nezaměstnaných zabýváme se nyní více, než
v předežlých lelech a zjistili jsme, že je nyní neza-
něslnanos! dckonce větší, než za posleání zimy
Pokud možno, nabádáme ty, kterým jsme opatřili
práci, k největší šetrnosti, aby byli ve zlých dobách
chráněni před nejvyšší nouzí. Typickým zjevem v
naší kanceláři jest tovární dělník, jenž si ve čtyřice
lelech vzal mladou ženu a nyní v šedesáti letech
musi živiti devět dětí, ale následkem nedostatku prá-
ce je s rodinou vydán bídě a hladu. Takovým obč-
tem společnosti opatřujeme ponejvíce malý obchod
Jedenáct procent případů, jimiž jsme se zabývali
prvním roce, mělo původ v pijácíví a nemocech, z ně-
ho vznikajicích
=. Konec cylindra. Z Paříže se sděluje: Vysoký
klobouk má vymizeti. Některé rozhodující modní v-
ličíny v Londýně a v Paříži jej odsoudily. Zdobí
také odpoledne hlavu měkkým plstěným kloboukem.
panamským pletivem nebo tuhým kloboukem sla-
měným. Cylindru usouzena záhuba a pracuje se ne-
unavně k jeho vyhlazení. Všichni, kdož tuto oblíb -
nou a přece namnoze obližnou pokrývku hlavy dl
příkazu mody ponenáhlu opouštějí, pláčí pro ni. Ne
že by byla lesklá černá roura ziskala jejich srd
svojí kráscu, nebo že by ji tradice učinila zvláště
milau, ale cosí slavnostního, nimbus bohalství a ve-
likosti obklopuje cylind. jako gloriola. Více než sto
let vládl, vzniknuv v době revoluce malý, stlačený
a nepatrný, slával se stále nádhernějším, velkolepěi-
šim a nepostráoatelnějším. Měl také velké nepřátele.
Paříž
Londýn
25
article
Viktor Hugo nechtěl ho nikdy vzíti místo svého měk
kého plstěného klobouku se širokou střechou a jeho
příkladu následovali Alphonse Karr a Gavarni, aurbi-
ter elegantiarum“ své doby. Znesvěcen byl Lamarti-
nem, jenž řídě se lhostejně zákonem mody, cylindr
sice nosil, ale odložil jej teprve, když byl tak ošu-
mělý, rezavý a opelichaný, že bylo sofva znáti jeh
původní podobu. Nadšeného clitele nalezl v Alfred
Musselovi, jenž by byl raději zemřel, než by vyšel
bez cylindru na ulici. Všichni jej znají s cylindrem
zvláštního fvaru na hlavě nebo v ruce z podobize
na žádné neobjevuje se bez tělo oblíbené pokrývky
hlavy. V nejnovější době dosábl pak cylindr neoby-
čejně elegance tvaru, ale přes to cíti k němu mnozí
nepřekonatelný odpor a uvílají rádi nový obrat mody.
která je zbaví pevinnosti, vzíli jej pli slavnostníh
příležitostech na hlavu. Kloboučníkům je ovš, a lho-
stejno, zmizí-li „haute forme“, holou hlavou lin
po ulici choditi nebudou a budou lody kupovati jiné
klobouky-
Hugo
Karr
Gavarni
Lamart
Mussel
Kloboučník