ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 05ad0310-6600-11dc-912d-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 65, place 6, org 1
1 masthead
20. ledna 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 20.
4 masthead
Strana 9.
5 article Beňákovy dudy.
Beňákovy dudy. Napsala Vlasta Pittnerová. O Beňákově rodině říkalo se po celýel horách, že mají všichni z nich »dar mu zi ky«. V kolika pokoleních, co jenom lidé pa matovali, byli Beňákové muzikanty. A jakými muzikanty ! Tak hned se takových nenašlo. Mnohý kantor za starších časů i mnohy nynější pan učitel nevyrovnal se tak hned ně- kterému z Beňáků, třeba tu muziku na školách studoval. Beňákům vždycky a všem ia muzik zrovna zpívala, ať drželi v rukou housleč basu, kladli ke rtům klarinet či flétnu, nasazo vali roh či trumpetu. Bylo u Beňáků to muzikantství dědičným Skoro v každé kapele či bandě býval nějaký Beňák, bez Beňáka nedala se žádná ani mysli a kde byli v bandě dva neb dokonce tři Bená- kové, tu se vědělo, že se bude hrát z »Bená- kovských« partesů a lidé se těšili na tu muziku. at přišla ta ktorá handa již hráti do hospody k tomu proskočení, či oslaviti a zveseliti ně jakou svatbu, nebo ku zvýšení smutku prová zeti pohřeb. Neb kde hráli Beňákové, tam byla jistě muzíka až do poslední noty správná. Za Beňáky rádi vdávali rodiče svoje dcery. Nebyli jak muzikanti bývají, žádní nedopitové žádní jucháči, neprávali se, ale každý měltu muziku, jak říkali: Pánubohu ku eti, lidem pro radost a sobě pro potěšení. Chodilit všichni Beňáci také hráti do ko- stelů a to vždy ochotně a zdarma. Jen tak těch poutích že přijali pozvání na nějakou tu lžíci polévky, jináče nikdy ani krejearu. Beňákově byli tedy jak již řečeno, lide pořádní, skoro všíchni byli řemeslníky, někteř tkalčili, někteří byli tesaři neb zedníky, také ševci a krejčí mezi nimi nescházeli. O jednom Beňákovi, muzikantu-ševci, se povídalo dlouho a dlouho, že si sám »skomponýroval« takovou »ševcovskou« písničku a skočnou, kterou znali v každé na horách dědině.
Beňákův Pittnerová Beňák
6 article
Nenl divu, že si Beňákové tudíž dobře stáli, zvláště který měl chaloupku a kousekté nějaké kopaniny. Nějakého nuzáka mezi Beňáky nebylo, který měl více dětí, uchytly seu vzdálených strýců při řemesle a také přité muzice. Hlásiliť se Beňákové k sobě vždy, třeba bylo to příbuzenstvo již tak vzdálené, že jenom ze stejného jmena pozůstávalo. A řekla li některá tetka, že ona je take z Beňákových, hned všade lidě na ni ona- čeji pohledli, platiloť to tolik, jako že je z po- řádných lidi. Řikávali Beňákové, že v jejich rodu jeta muzika již z dob, kdy hrávalo se ještě na dudy a na cimbál, měli v mnohých rodinách tyto nástroje uschovány pro památku. A to ne ně- kde na hambalkách na půdě nebo v koutě komoře, ale na čestném místě zavěšeny.
Beňák Beňákův
7 article
Vojtěch Beňák, v celém okoli známý mu- zikant, kterýž hrál stejně dobře na housle jako na basu, na klarinet a basbombardon, měl také takové dědičně dudy a ty byly zavěšeny k rohu prosiorné sednice zrovna pod křížem, od kte- rého rozbíhaly se dvě lištry na obrazy. Musila žena ty dudy cídit vždy tak bedlivě jako ten kříž a ty na skle malované obrázky- »Je to vzácná památka,« říkával. Beňák a vždy se při tom zamyslil. Měly také ty staré dudy zvláštní ozdobu. kterou Beňačka vždy před Velikonocemi, kdy křiž, obrázky a dudy čistila, snímala a pálila Byla to rozmarina. O každé svatbě, na které Vojtěch Beňák hrál a o každém »svobodném« pohřbu, kdyse rovněž jako o svalbě rozmarina podávala, opa- troval Beňák ten svůj proutek bedlivě, aby mu nepříšel k ztracení a přišed domů, přilepil jej na dudy. Bývaly někdy témi pruty rozmariny červenými od svateb a bilými od pohrbů fá- borky téměř posety. Když pak před Velikono- cemí při velkém uklidu Beňačka ty rozmariny i s fábory pálívala, tu řikal Beňák, že je to jako kdyby jistému ubohému vojáku, o jehož hrobě nikdo neví, na tom hrobě světýlka roz- svěcovali.
Beňák Beňačko Velikonoce
8 article
Také ty fábory, ať byly sebe delší a pěk- nější, musily celý rok na dudech zůstat a pak s rozmarinami se spálit. Mohly koli- kráte dcerky — měl Beňák dvě, dívčiny pěkné jako z růže květ — jak chtěly žadonit, aby jim tatik ty pentle dal, že je škoda, tak jich zde nechat od much zničit a pak spálit; ne- bylo s tatíkem v té věci domluvení. A přec těm svým deerkám přál, od svateb a poutí no- sil jim vejslužky masa a koláčů, od muzik pal marcipán a preelíky, což jim schválně kupoval. Jen na dudy nesměly mu sáhnout. Býval Vojtěch Beňák někdy dost smuten, že neměl syna, který by byl po něm podědil ten »dar muzíky«, jeho nástroje, partesy a všecky muzikantské známosti. Na tyto byl Vojtěch Beňák zvláště hrdým, chlubě se leckdy, že se všemi pány učiteli z okoli si dovede té muzice porozprávět a že nezřidka si jeho rady vyžadují.
Beňák
9 article
Řikával, že aspoň dcery se musí pro vdat za řádné muzikanty. Jelikož měl Beňák ženu z dosti zámožné rodiny a sám kromě muziky ještě zedničinou vydělával (měl k chalupě na dvacet měr poll), mohl deerkám dáti slušná věna a očekávati, že kdo se k jedně z dcer na chalupu přižení, bez pomoci nepřijde. Také starší Marušku provdal na čtvrtlán do přespolní dédiny a mladší Nanynka měla po- dědit chalupu. Maruščin muž byl také muzikantem, ale jen tak sobě pro potěšení. Za penize nehrá nikdy, doma si ale od mládi rád zahrál na klarinet a v kostele měl svoje místo na kruchté. již od školských let, kdy jasným altem ve sboru a někdy i sola zpival. S Beňákem se znal z kostelů a byle rád od něho přijat za zetě, byť i muzikantem z po- volání nebyl. Zato Nanynka si dovedla vybrat ženich dle tatíkova gusta. A sice také Beňáka. Z přibuzenstva však tak vzdáleného, že nemusili na faře an pátrat po jeho stupni. Tento Beňák, Stáňa B ňák, jak se mu po horách řikalo, byl jedním z nejlepších muzikantů mezi Beňáky. S Voj těchem Beňákem pak se seznali nejen mezi muzikanty, ale též mezi zedníky, kterémuž
Beňák Maruška Maruščin Nanynka Stáňa B
10 article
řemeslu byl Stáňa, rovněž zedníkův syn, vy- učen. Libovali si Beňákové toto řemeslo, říka- jíce, že při něm ve vlastním přibytku žádného nepořádku a špíny není a že se při něm ne- musí vázat, přijde-li nějaká svatba nebo pohřeb mezi týdnem, kdy jest jim mezi muzikanty se dostaviti. Stáňa Beňák byl i na stavbě dobrým pra- covníkem, silák a k tomu veselý druh. Jucha- čem nebyl, jako žádný z Beňáků, ale o muzice dovedl svými šprýmy rozesmát celou hospodu a že byl hoch jako kvítek, děvčata se po něm jenom trásla. —Oblibil si Beňákovu Nanynku. Dlouho ne- udržovali známosť pod pokličkou, Stáňa zašel jedné adventní neděle, kdy se nikde nehrálo, k Beňákovým na besedu a vyložil starým, že se mají s Nanynkou rádi.
Stáňa Beňák Stáňa Beňák Juch Beňákův Nanynka
11 article
»Vím strejčku«, řekl (Beňákové si vůbee mezi sebou strejčkovali), že jste čekali tuhle tetičkou, že vám ženich na chalupu s prázdným nepřijde, když jste vdali Marušku na čtvrtlán, že potřebujete pro ňu větši pomoc, nežlivá já mám. Víte, že jsem brzy osiřel, těch pět se reňskejeh, co mi po rodičíeh za prodanou cha- lupu zbylo, mám sice pohromadě, ale interesy nepřirostly. Byl jsem hu těch vojanskejch, pak strhal jsem se ze šatstva a musel jsem n sebe jednat. Včil arci vydělávám, ale to stačí na živobytí. To je má celá pretenca těch pět set, k tomu my ruce a moje muzika, ty znáte strejčku vy a my hupřimny srdce, to zná Nanynka.« Tahle řeč se Beňákovým líbila i domluvil se ženichem, že slíbili Marušce tisic zlatých, že tedy se jí ty peníze splatí, jak ujednáno bylo, že složí Beňákovi Marušce věno, Nanynku na chalupu vdávajíce. A sice, že se druhých pět set vypůjčí na chalupu ze záložny a ze Beňák že musí se příčinit, aby je splatil. Zvlá- stního výměnku si staři Beňákovi nedělali, hodlajíce s mladými pohromadě setrvat a co starý Beňák vydělá, pro sebe si uschovat. Však že to s sebou nevezmou, prohodil starý Beňák majíce jen ty dvě dcery, pak že je lehce o dě dictví poděli, dodala Beňačka.
Beňák Maruška Nanynka Beňákův Beňačko
12 article
Stáňa a Nanynka políbili rodičům ruce těšíce se, že nekladeno jim překážek a ihned umlouvána svatba. Jelikož ženich v podruží bydlel, slyšel velmi rád, že může být svatba ihned v maso- pustě a Nanynka, ač se červenajic, usmivala se blaženě. Ženich se pochlubil, že má ustřádaných ještě několik desítek, které stačí na nové sva- tební šaty, na zaplacení oddavek a na novou do nového hospodářství postel. Nějakou truhlie a jarmaru že má po rodičích. »Přistěhuj se a kup si co chceš a tady si sědnieu hupravte jak chcete, « řekl starý Beňák. sale jářku, jednu podmínku ti kladu, co mus zůstat jak bejvalo.e »l po vaší vůli všecko zůstane, jak vy maminka si budete přát«, odvětil ženich a za- vděčil se témí slovy ihned staré Beňačce. »Teda, jářku, tyhle naše památny dudy musijou zůstat tady víset a z každy svatbya z každýho svobodnýho funusu dáš na ně roz- marin i s pantlou a ty, Nanynko, je budeš vo- patrovat a čistit a ty rozmariny pálit,« prones vážně starý Beňák. »I což o to,« pronesl Stáňa a Nanynk to opakovala. »Neříkejte to tak ledabyle. Ty dudy jsou moc a moc památny a je to smutná památka.
Stáňa Nanynka Ted Nanynk
13 article
Povím vám tu kronyku. Šak musímo drže přece námluvy. Nanynko, skoč pro pivo a ty. matko, huvař trochu toho kafatýho a hoď do hrnca ňákej kousek huzenýho. A tak ti, Stáňo, tu kronyku výpovím, abys si ty naši rodinny památky tak jako já považoval,« řekl Beňák. »Šak jsem to sama se ještě nedozvěděla, proč tu ty dudy na památku visijou a co je s tím jistým ubohým vojákem,« probodila Be- ňačka. »A jsu zde huž přece skoro třicet let.« »No, je to smutná kronyka a s takovou nebejvá do vykládání,« řekl Beňák. »Ale dnes vám to vypovím. Tak jak jsem to slyšel od nebožtika svýho otea, Pánbůh mu tam vodpust, ten zaseje od nebožtíka dědečka a tento o prachdědy.« »Pánbůh jim tam vodpusť,« dořekla B- ňačka. Nanynka vrátila se s pivem, nalito do skle- nic a nastávající příbuzní připili si na zdraví. Beňáková postavila na kávu, postavila uzené maso a jala se zadělávat na knedliky. Ve světnici bylo klidno a vlídno. Venku mrzlo jen fičelo, okna byla pokryta ledovými květy a v milém teploučku světnice se tak hezky sedělo. Starý Beňák usedl za stůl proti dudám, které tu visely jako památka zašlých časů, proutky rozmariny více a méně uschlé, stužky více méně vybledlé a prachem zašlé, tak ja- koby připomínaly, že ten starý hudební nástroj také scházi, odumírá, jako dávno odumřely jeho zvuky.
Nanynka Stáňa Beňák Beňáková
14 article
»Tak, milí, zlatí,« započal Beňák svoje vy- pravování. »Tyhle dudy pocházijou od našeho prachdědy a první jejich muzika ozvala se v tyhle naši chalupě. Bylo arci tenkrát ještě hůř po dědinách, nežlivá dnes, bylo poddanství, robota a na dědinách se vědělo tolik, že selskej lid má na světě jenom dřinu a trápení, tělem že patří pro prácu a jenom tu dušu že má pro toho Pánaboha, kterej se snad na tu našu českou zem zlobí anebo na ňu zapomněl. Ale ten dan muziky přece dycky v Čechách pozůstával az Čech odjakživa nejlepší muzikanti pocházeli. v ty nejhorší bídě si lidi při práci přece za- zpivali a potěšili se tou kterou písničkou: starší pobožnou a ty mladí tak o ty lásce, ať šťastny ať falešny. Muzika pak byla dyčky ve vážnosti. My Beňáci jsme byli dycky muzikanti. Prach- dědův otec, byl taky Vojtěch jako já, měl dva syny, starší Jan byl pak můj prachděda a mlad- šího Jozifka. Ten starej znal hrát dobře na dudy a znali ho po celejch horách, hrával i v ko- stele, aspoň při vánočních koledách a ten jeho kozlik prej zrovna zpíval. Ty syni znali taky muziku, prachděda Ján se držel víc housli, hrával prej jako kantor a ten Jozifek si voblíbi dudy. Starej měl Jozífka jako za mazla a nejen on, po celejch horách měli toho hocha lidi tak voblíbenýho. Měl prej hu sebe něco tak mi
Vojtěch Jan Starý Čechy
15 article
lýho, bejval prej krev a mlíko, černy, kudrnaty vlasy jeden prstýnek a oči prej mu svítily jako granáty. No, byl z Beňáků.« Starý Beňák se usmál a zajel rukou d prošedlých již kudrn a Stáňa učinil totéž, po hledl při tom na Lidušku a usmál se nani očima, jež také jako granáty se jiskřily. »Povídejte tati, « vybízela Liduška. Beňák se napil piva a vyprávěl dále: »Ten Jozífek dovedl hrát na dudy ještě lepší nežlivá jeho tatik a vyhlašovali ho po celejch horách za nejlepšího dudáka a z Beňáků za prvního muzikanta. Starej měl velkou radost a Jozffkovi by byl pomyšlení hudělal. Kozla mu vychoval doma a z kůže tyhle dudy hudělat dal, ž v Jihlavě byly pracovány, byla to na nich ňáká čistá práca, jakou žáden tak hned neviděl. Prvně šel na nich zahrát Jozífek do kostela, třeba nebyly Vánoce, dovedl zahrát pobožnou tak pěkně, že li dem se to zpívalo s jeho dudy jako s varha nama. A pak hned byl zvanej na svatbu. Ne chal si dát na dudy taky rozmarin, proto na památku všecky rozmariny na ty dudy taky dá- vám. Když mu druženka ten rozmarin dávala. podivali se jeden druhýmu hezky hluboko do očí a Jozífek hrál ten den jenom pro Kačenku.
Beňák Stáňa Jozífek Starý Vánoce Jihlava
16 article
No a měli se rádi. Ale Kačenka byla dcera z rychty, svobodníkova a tatik koukal pro nina vdavky trochu vejš, ještě nad selskej stav. Točí se okolo Kačenky pan kancelářskej, takovej ne- podařenej študent, ale syn pana vrchního. A za- slepenej její tatík sháněl kde co, aby moh holku do zámku dostat. Darmo holka plakala. darmo ju matka bránila. Talík sliboval panu kancelářskýmu co jenom chcel, třeba měla rychta na to padnout.« »To jsou pak rodiče,« vzdychla Beňačka »To bysme my naše holky nebyli dovedl k něčemu nutit,« řekl Beňák a vyprávěl dále »Jozifek s Kačenkou se scházeli, poplakali si.
Beňačko Beňák Jozifek
17 article
Jozifek vyzýval svou milou, ať nepovoli. Ale ry- chtář brzy věděl rady. Dcerku netejral, bál se. aby nepozbyla krásy, ale pověděl panu kance- lářskýmu, ten přišel s dráby a Jozifka chytli na vojnu. Otee se mohl zbláznit. Do krajskýho města se za synem vydal, prosil, plakal, vej- platu nabízel, byl by i peníze sehnal, protože měli lidi Jozífka rádi, ale nic platno. A tak byl Jozifek na vojně a Kačenka se musila chysla ku svatbě. Jak se to ten ubohej vojáček dově- děl, to ví sám Pánbůh, ale jednou v noci za- klepal rodičům na vokynko. Zděsili se, jakji- náč! Tan chudák utekl z vojny a myslil, že jeho holka věil huteče s ním. Jak a kam, to nedovedl povědět, jenom si myslil, že ju s tou muzikou prej huživi. Matka hned mu pro Ka čenku běžela, dostala se do rychty, holku vy volala a ta v noci běžela potěšit svýho znejmí lejšího. Nedlouho se ale spolu těšili. Zabřinčelo něco na záprsni, přišli vojáci pro dezentéra av poutech ho vodváděli. Brzo ho dopadli. Ještě tu noc ho vodvezli a starej tatik i máma a bratn se do krajskýho města za ním vydali. Zavolal na ně: A tatlnku, vemte mi dudy s sebou. Ne- věděl tatik proč, ale dudy vzal. A zaseje pro sili hu vojenskejeh pánů, aby Jozífkovi slevil v trestu, ale nic platno. Ten kancelářskej as taky přištíval.« »Bejvali tenkrát velky tresty hu vojenskejeh jak staří vojáci vypravujou,« prohodil Stáňa.
Jozifek Stáňa Tana
18 article
»Na dezentýrování bylo běhání huli č kou,e odvětil Beňák. »K tomu byl taky Jozifek vod souzen. Na velky prošení byli k němu rodič puštěny a tu ten chudák v hareštu prosil otea. ať zejtra ráno, až budou slyšet z kasáren bu- bnovat, se někde voblíž postaví a na jeho dudy hraje, aby prej se v tom mučení, co ho čeká. postlnil. A ať hraje, jak dlouho budou bubnovat Tatik slibil a taky splnil. A do svý smrti vypra voval, jak smutně prej mu ten kozlik zvučel když tam v kasárním dvoře jeho Jozífek podlevá bubnování v hulici prutů kráčel a to jeho mlady tělo krvácelo. Pak pustili ještě rodiče k synovi do nemocnice. Byl zmučenej arciť jako lazar a prosil je, ať Kačenku pozdravujou a aby, až se vdáva bude, jim poslala rozmarin. Ten ať připnou na ty dudy na památku, jak mu je taky o svatb vokráslila. Na ty dudy ať žáden nehraje, že v nich zůstane ta smutná nota z toho jeho mu- čení. Až on sám, vrátí li se kdy dom, že si na ně zahraje.« »Chudák,« vzdychli všichni posluchači. »Ale nevrátil se. Byly ty vojny s Fran couzem a tak zhynul, žáden neví kdy a kde Jak přišli rodiče dom', hned tatík ty dudy sem hle pod svatej kříž zavěsil, řka, že nepřirov- náje hříšnýho člověka k Pánu Ježíši samotnýmu jeho syn taky tak zbičován byl. A tu dudy vi- sely a nešťastná Kačenka za noci k Beňáko vejm doběhla, všecko o Jozifkovi vyslechla ty dudy slzama skropila. Ráno, když se n rychtě dozvěděli, kde byla, byla od tatika bita Zle se tatik na ňu zlobil. Ale dlouho jeho hněv netrval. Kačenka se rozstonala jako na zimnicu. nepomohlo žádny koření, ani to víno, ktery pan kancelářskej nevěstě poslal, ani doktor, který ho dovezl — Kačenka v osmi dnech humřela.
Beňák
19 article
Krásnej funus jí rychtář vystrojil, plakal až k vomdlivání, ale dceru víckrát nevzkřísil. A po funusi nejmilejší Kačenčina kamarádka ode všech drůženek a mládenců rozmariny s bílejma fábory sebrala a k Beňákom donesla a tatik pláčem na ty dudy zavěšel. A tak od ty doby konal s rozmarinama od svateb a funusu. V te- stamentě naporučil, ať se tak od jeho dědičů děje na všecky časy. A tak se dělo a dycky olec synovi vypoví proč a jak se ty dudyv rodě zachovajou. A ty Stáňo, to včil víš atu našu smutnou památku v poctě zachováš.« Be- ňák si setřel slzy s očí, žena a Nanynka štkaly hlasitě a Stáňa nestyděl se za slzy, na líce mu kanoucí. Po chvíli teprve donesla Beňačka kávu hovořilo se o něčem veselejším. Začátkem masopustu byla u Benáků svatba Při velkém před svatbou uklidu spálil ženské rozmariny s dud, vyprávějíce si o ne šťastném Jozífkovi a jeho milé. V předvečer svatební, any se u nevěsty sešly drůženky vít věnečky, nevěsta na nejkrás nější prut rozmariny fábory uvázala a na dudy tento zavěsila. Nazejtři pak, o svatbě, po čepení, cely svůj zelený věnec na opelichalý kozlík dud za věsila. Sousedky myslily, že provádí to nějaké čáry a řekly si mezi sebou, že asi ty památné dudy u Beňáků štěsti a manželskou svornost udržují, Beňák nechtěl smutným vyprávěním dceřinu svatbu kazit, ale pohladil ji za ten čin po líčku a ženich ji za to k sobě přivinul. Dudy zůstaly na čestném místě, tak jako zůstal »dar muziky« v Beňákově rodině.
Stáňa Beňačko Beňák Duda Beňákův Be
20 article Náruživost.
Náruživost. Napsal Guy de M aupa ssa nt. Sotva sčeřeno přílivem, moře bylo klidno a třpytno a veškero obyvatelstvo havreské s po- břežní hráze vstříc pohlíželo do přístavu plují- cím lodím. Hemživě a četně viditelny byly v pro- stranné dáli: mohutné jednak pakethoty parní. třásnitě přechoulené černým dýmem a rozma- nité jinak briggy a jachty plachetní, vlečené bachratě zakrslými kutry a vzhůru k obloze trčici holými svými stěžní. Se všech stran ruče tihly v úzkou prolinu rejdovou a různo mířily ke kotevním svým stanovištím. A sténavě hučely. skřipěly a syčely, obdobně supivému dechu v po- větři vydmychujíce kotouče bělavé mžiny. V přestávkách vyměňujíce pozdravy a ob- chvíli stavíce se hovoru, mladí dva důstojní i procházeli se nábřežím, hustě posetým lidem Náhle větší z nich, Paul d'Henricel, stisk rámě soudruha svého Jeana Renoldího a za- mumlal tlumeně: »Hleď, i paní Poincotová! Pozor, brachu pozor! Ujišťuju tě, že ti až nápadný věnuje zřetel !« Ruku v ruce s manželem svým, bohatým loďařem, zmíněná brala se blíž a blíže. Byla to žena as čtyřicetiletá a poněkud otylá, ale posud v každém směru velmi sliční a následkem bujné kyprosti své svěže uchovalá jak dvacetiletá. Vzhledem k hrdému svému vze- zření, velkým svým černým očím a vytříbenému svému způsobu důvěrně v přátelském kruhu zvána byla bohyní. Povždy chování byla bez- úhonného a nikdy sebe nepatrnější podezření netklo se její života. Vzorem kladena byla ušlechtilosti a cudnosti a tak všestranné poží vala úcty, že nijaký muž ni zdaleka neodváži se na ni pomyslet. A tu krom nadání Paul d'Hlenricel déle měsíce přesvědčoval přítele svého Renoldiho, že významně utkvívá na něm paní Poinootová po- hledem a názor svůj propagoval i tehdy.
M aupa Henricel Jean Renoldí Poincotová Paul Poinootová
21 article
»Buď bezpečen, že se nikterak nemýlím naprosto soudím správně. Miluje tě a to náru- živě, jak zpravidla počestná bytost ženská, jež nebyla dosud poznala lásky. Čtyřicet let nebez- pečný pro ctnostnou ženu věk, máli trochu jen fantasticky vnímavého smyslu, stává se blou- znivou a dopoušti se zbrklostí, Zdá se zasa- žena, brachu, jak raněný pták a klesá či klesne ti do náruče . . . Hleď pak, hleď !« Statná dáma, jíž krokem předcházely obe — dvanáciiletá a patnáctiletá — její dcery těsně se objevila mimo, spatřila švarného dů- stojníka a rázem zbledla v celé své líci. Upřeně a vroucně se naň zadívala a ničeho kolkolem nezdála se zříti, ni manžela svého, ni děti svých, ni hlučného vůbec davu. Opětovala po- zdrav mladých mužů, aniž sklopila jiskrných svých zraků, vznícených takým žárem, že tucha se konečné mihla i duchem poručíka Renoldiho. Přítel jeho zašeptal: »Vždyť jsem byl jist! Všiml's si aspor tentokrát? Věru, skvostné to ještě sousto!« Renoldi dost málo dychtiv nebyl společen ských pletek milostných. Nevalně hleděl si do- brodružné lásky, bažil především po životě klid- ném a spokojoval se zálety přiležitostnými, jež se více či měně mladěmu muži naskytují stále. Jakákoli průprava podružnou sentimentálností. úslužností a něžností, jíž se bez výminky doža- duje žena vzdělaná, byla mu proti mysli a pouto. jež povždy, byť sebe lehčeji, víže poměr takový. budilo v něm úzkostnou bázeň. »Za měsíc,« soudil u sebe, »všeho bych měl po krk a půl roku vytrvat by mi byloz dvornosti !« A roztržka z nevyhnutelnými scenami plnými výčitek a vzporů opuštěné ženy, přímo jej děsila hrůzou.
Renoldi
22 article
Vyhýbal se s paní Poingotovou vešker styku. Leč večera kteréhos náhodou při hostině jakés bok po boku se jí octl u stolu. Žhavý pohled sousedky své bez ustání znamenal skrání, postihoval v zraku, ba vyciťoval i v duši. Ruce jejich bezděčně k sobě se přímykalya tiskly téměř proti vůli. Zahájení to bylo podloudné známosti. Přes mnohonásob opačnou svoji snahu se- tkával se s ni opět a opět. Čím dále tím zřejměji si byl vědom, že milován a nutkán marnivou jakous útrpností s nezdolnou jeji vášní, znenáhla podlehal dojmu. Nechal se zbožňovat a v naději, že vše zůstane prostě při platonickém tomto poměru, bez závady počínal galantně. Leč jednoho dne vybídla jej k schůzce, aby se dle mínění její nenuceně a volně mohli uhlídat a pobavit: bezvládně sklesla mu do náruče a nezbytně nucen byl stát se její mi lence m. Tak měly se věci po celých šest měsíců. Milovala jej láskou bezvýhradnou a ne- úkojnou. V područí fanatické náruživosti své pamětliva nebyla ničeho a oddala se mu tělem i duší svou, počestností svojí i pověstí svou celým svým štěstím. Vše vmetla v háravý pla- men srdce svého, jak druhdy to a ono, ce drahocenno, v šlehavý plapol hraníce se vrhalo jmenem oběti. Dávno již situaci takovou byl rozmrzel trpce želel snadné vymoženosti své důstojnické ale delikátním závazkem svým přímo nevolnicky byl spoután, raněn a spjat. Vytrvale ozývala se při každé příležitosti »Dala jsem ti vše; co ještě ekceš víe ?
Poingotová
23 article
Stěží se zdržoval odpovědie »O nie jsem se tě neprosil; co's mi dala. vezmi si laskavě zpět!« Aniž jakkoli dbala, že by mohla být zpo- zorována, kompromitována a zničena, večer co večer stále baživěji dostavovala se k němu ná- vštěvou: vrhala se mu do náruče a vášnivě tiskla jej k sobě a zahrnovala vroucími polibky. jež posléz takměř byly mu odporny. Podotýkal mrzutě »Buď přec rozumná!« Odpovídala: »Miluju tě!« A klesala mu k nohám a horoucně z po- korné pósy své zírala k němu vzhůru. Neodvratným pohledem jejím vzrušen, snažil se ji pozvednout- »Nu, posaď se a hovořme !- Šeptala: »Nikoli, nech mne, nech !« A všecka u vytržení dále trvala na svém místě. V rozháranosti své prudce obrátil se k př teli svému Paulu d' Henricel: »Nevím již kudy kam! Obořím se nan pěstí! Právě mám všeho dost! Nedám se déle ovládat! Věci učiním přítrž a to bez od- kladu !« A doložil klidněji »K čemu mí radíš?
Henricel
24 article
Onen opáčil: »K rozehodu!« Nedůtklivě pokrčil Renoldi rameny: »O jiného se nejedná! K rozchodu, jak Či domníváš se, že tak snadno rozejít se s že- nou, jež týrá tě přivětivosti, souží laskavostí mučí něžností a jejíž jedinou snahou, aby se ti libila a jedinou vadou, že proti vůli tvé se ti oddala?« Pak proslechlo se kteréhos dne, že pluk přeložen bůde posádkou. Renoldí přímo zajásal; pouze dva měsíc utrpení a bude zachráněn a to bez jakéhokoli bouřlivéhe výstupu a úplně a navždy. U večer zavítala k němu vzrušenější ještě než obvykle: bylat zvěděla strašlivou pro ni zvěst a aniž sňala klobouk, uchopila obé jeho ruce, nervosně je stiskla a vzníceně pohlédla mu v tvář. A ozvala se vášnivě »Odejdeš, vím to!?. . Nejprv pukalo m srdce... Pak seznala jsem, co mi nutno učinit... Rozhodnutí mé hotovo .. . Podám t největší důkaz lásky, jaký vůbec žena s to jest poskytnouti: půjdu s tebou !. .. K vůli tobě opustim manžela svého, děti své a celou svoji rodinu ... Zahubím se tím, ale budu šťastna!. ..
25 article
Zdá se mi, že odevzdám se ti tak znova ... Poslední a svrchovaná to bude moje oběť . .. Stanu se výhradně tvojí !« Mrazivý záchvěv převanul mu zády a jat byl málomyslně urputným a zběsilým vztekem: nieméně se přemohl a s nuceně lichotným výrazem v hlase odmítl její ochotu a snažil se horovné rozčilení její zkonejšit, přivést ji k roz- umné úvaze a pošetilý úmysl její zvrátit. Upřeně zadivala se mu černými zraky svými v oči a mičky jej vyslechla s povržlivě nadhrnutými rty, načež podotkla tlumeně »Tedy zbabělec, který neváhá svést ženu a při prvé přiležitosti ji opustiti !e Pochmurně zbledl a znova se uchýliv k dů- vodům rozumovým, důrazně ji vyložii veškery v krajnosti pronikající důsledky takového kroku od společenského veskrz osamocení až do ži votní vůbec zkázy Odpovídala nezvralně: »Milujeme-li se, což na tom ? Zprudka pojednou vybuchl: »Nuže, nikoli ! Nechči! Slyšís? Nechce zakazuju ti to !« A průchod dav potlačované dotud nevra- živosti své, ulovil si dokona »Eh, kýho dasa! Dosti dlouho ke mněs upináš proti mé vůli! Ještě by scházelotá uněst! Srdečné díky!e Nedala odpovědi, ale zsinalou její líci zvolna postrnul bolestný poryv, jakoby se byly po- mkly veškery její nervy a svaly: vzdálila se bez jediného slova rozluky. Téže noci sebevražedně sáhla k jedu týden pokládána byla ztracenou. Ve městě se klevetilo, želeno jí a poklesek její omlouván nezdolností její vášně, nebot k svrchovanosti stupňované pocity úchvatem svým stávají se heroiekými a co zavržlivo v nich, povždy dochází prominutí: žena, jež bědně smrti pohledne vstříc, takořka již nebývá cizoložnou. A záhy jednomyslné předpojetí a povšechné roztrpčení vzniklo proti poručiku Renoldinu- vyprávělo se, že ji byl zradil, strýznil a zůsta- vil v zoufalství.
Ted zbabělec Nechč
26 article
Soustrasti jat, sám plukovník účastně v zájmu veřejného mínění k pokynu se o- hodlal podřízenému sobě důstojníku. Posléze i Paul d'Henricel důtklivě dokročil na svého přítele »U sta hromů! Přee ženu tu zajít ne- necháš hořem! Nebylo by to jednáno kavalirsky !« Onen podrážděně vyzval soudruha svého k mlčení. Tento replikoval cos o hanebnosti. Bili se. Ke všeobecnému spokojení Renoldi krvavé byl raněn a přes měsíc upoután na lůžko. Zvěděla o tom a v domnění, že se byl utkal k vůli ní, tím větší vzplála k němu láskou, ale pomyšlení nebylo, aby opástit mohla jizbu a vůbec ni okem neshlédla ho před odchodem pluku. Čívrt roku pobyl Jean Renoldi v Lillu, když kteréhos dne návštěvou dostavila se k němu mladá jakás žena, sestra někdejší jeho milenky: po dlouhém utrpení a stesku, jejž nebyla s to překonat, paní Poingotová blízka byla skonua sama skrušena beznadějí, uzřít jej toužila na jedinou jen minutu, nežli by navždy zavřela oči. Odloučenost a doba byly schlácholily ne- vrlost a zlobu mladého muže: byl pohnut, za- slzel a odejel do Havru. Zdálo se, že ve smrtelném již zápase, Zůstaveni byli o samotě. A u lože umírající, již byl bezděky vrhl v záhubu, strašlivý schvátil jej rmut a žal hlasitě propukl v trpký vzlyk a vášnivě zlíbal ji žhavými rty, jakž dříve nikdy. A koktal zajikle: »On, ne, ne... neumřeš... uzdravis se.,. milovat se budeme ... vroucně milo- vat... bez ustání... povždy..« Zašeplala:
Henricel Renoldi Lill Poingotová Havre