1
masthead
20. ledna 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Beňákovy dudy.
Beňákovy dudy.
Napsala Vlasta Pittnerová.
O Beňákově rodině říkalo se po celýel
horách, že mají všichni z nich »dar mu zi
ky«. V kolika pokoleních, co jenom lidé pa
matovali, byli Beňákové muzikanty. A jakými
muzikanty ! Tak hned se takových nenašlo.
Mnohý kantor za starších časů i mnohy
nynější pan učitel nevyrovnal se tak hned ně-
kterému z Beňáků, třeba tu muziku na školách
studoval. Beňákům vždycky a všem ia muzik
zrovna zpívala, ať drželi v rukou housleč
basu, kladli ke rtům klarinet či flétnu, nasazo
vali roh či trumpetu.
Bylo u Beňáků to muzikantství dědičným
Skoro v každé kapele či bandě býval nějaký
Beňák, bez Beňáka nedala se žádná ani mysli
a kde byli v bandě dva neb dokonce tři Bená-
kové, tu se vědělo, že se bude hrát z »Bená-
kovských« partesů a lidé se těšili na tu muziku.
at přišla ta ktorá handa již hráti do hospody
k tomu proskočení, či oslaviti a zveseliti ně
jakou svatbu, nebo ku zvýšení smutku prová
zeti pohřeb. Neb kde hráli Beňákové, tam byla
jistě muzíka až do poslední noty správná.
Za Beňáky rádi vdávali rodiče svoje dcery.
Nebyli jak muzikanti bývají, žádní nedopitové
žádní jucháči, neprávali se, ale každý měltu
muziku, jak říkali: Pánubohu ku eti, lidem
pro radost a sobě pro potěšení.
Chodilit všichni Beňáci také hráti do ko-
stelů a to vždy ochotně a zdarma. Jen tak
těch poutích že přijali pozvání na nějakou tu
lžíci polévky, jináče nikdy ani krejearu.
Beňákově byli tedy jak již řečeno, lide
pořádní, skoro všíchni byli řemeslníky, někteř
tkalčili, někteří byli tesaři neb zedníky, také
ševci a krejčí mezi nimi nescházeli. O jednom
Beňákovi, muzikantu-ševci, se povídalo dlouho
a dlouho, že si sám »skomponýroval« takovou
»ševcovskou« písničku a skočnou, kterou znali
v každé na horách dědině.
Beňákův
Pittnerová
Beňák
6
article
Nenl divu, že si Beňákové tudíž dobře
stáli, zvláště který měl chaloupku a kousekté
nějaké kopaniny. Nějakého nuzáka mezi Beňáky
nebylo, který měl více dětí, uchytly seu
vzdálených strýců při řemesle a také přité
muzice. Hlásiliť se Beňákové k sobě vždy, třeba
bylo to příbuzenstvo již tak vzdálené, že jenom
ze stejného jmena pozůstávalo.
A řekla li některá tetka, že ona je take
z Beňákových, hned všade lidě na ni ona-
čeji pohledli, platiloť to tolik, jako že je z po-
řádných lidi.
Řikávali Beňákové, že v jejich rodu jeta
muzika již z dob, kdy hrávalo se ještě na dudy
a na cimbál, měli v mnohých rodinách tyto
nástroje uschovány pro památku. A to ne ně-
kde na hambalkách na půdě nebo v koutě
komoře, ale na čestném místě zavěšeny.
Beňák
Beňákův
7
article
Vojtěch Beňák, v celém okoli známý mu-
zikant, kterýž hrál stejně dobře na housle jako
na basu, na klarinet a basbombardon, měl také
takové dědičně dudy a ty byly zavěšeny k rohu
prosiorné sednice zrovna pod křížem, od kte-
rého rozbíhaly se dvě lištry na obrazy. Musila
žena ty dudy cídit vždy tak bedlivě jako ten
kříž a ty na skle malované obrázky-
»Je to vzácná památka,« říkával. Beňák
a vždy se při tom zamyslil.
Měly také ty staré dudy zvláštní ozdobu.
kterou Beňačka vždy před Velikonocemi, kdy
křiž, obrázky a dudy čistila, snímala a pálila
Byla to rozmarina.
O každé svatbě, na které Vojtěch Beňák
hrál a o každém »svobodném« pohřbu, kdyse
rovněž jako o svalbě rozmarina podávala, opa-
troval Beňák ten svůj proutek bedlivě, aby mu
nepříšel k ztracení a přišed domů, přilepil jej
na dudy. Bývaly někdy témi pruty rozmariny
červenými od svateb a bilými od pohrbů fá-
borky téměř posety. Když pak před Velikono-
cemí při velkém uklidu Beňačka ty rozmariny
i s fábory pálívala, tu řikal Beňák, že je to
jako kdyby jistému ubohému vojáku, o jehož
hrobě nikdo neví, na tom hrobě světýlka roz-
svěcovali.
Beňák
Beňačko
Velikonoce
8
article
Také ty fábory, ať byly sebe delší a pěk-
nější, musily celý rok na dudech zůstat
a pak s rozmarinami se spálit. Mohly koli-
kráte dcerky — měl Beňák dvě, dívčiny pěkné
jako z růže květ — jak chtěly žadonit, aby
jim tatik ty pentle dal, že je škoda, tak jich
zde nechat od much zničit a pak spálit; ne-
bylo s tatíkem v té věci domluvení. A přec
těm svým deerkám přál, od svateb a poutí no-
sil jim vejslužky masa a koláčů, od muzik pal
marcipán a preelíky, což jim schválně kupoval.
Jen na dudy nesměly mu sáhnout.
Býval Vojtěch Beňák někdy dost smuten,
že neměl syna, který by byl po něm podědil
ten »dar muzíky«, jeho nástroje, partesy a
všecky muzikantské známosti. Na tyto byl
Vojtěch Beňák zvláště hrdým, chlubě se leckdy,
že se všemi pány učiteli z okoli si dovede
té muzice porozprávět a že nezřidka si jeho
rady vyžadují.
Beňák
9
article
Řikával, že aspoň dcery se musí pro vdat
za řádné muzikanty. Jelikož měl Beňák ženu
z dosti zámožné rodiny a sám kromě muziky
ještě zedničinou vydělával (měl k chalupě na
dvacet měr poll), mohl deerkám dáti slušná
věna a očekávati, že kdo se k jedně z dcer na
chalupu přižení, bez pomoci nepřijde.
Také starší Marušku provdal na čtvrtlán
do přespolní dédiny a mladší Nanynka měla po-
dědit chalupu.
Maruščin muž byl také muzikantem, ale
jen tak sobě pro potěšení. Za penize nehrá
nikdy, doma si ale od mládi rád zahrál na
klarinet a v kostele měl svoje místo na kruchté.
již od školských let, kdy jasným altem ve sboru
a někdy i sola zpival.
S Beňákem se znal z kostelů a byle rád
od něho přijat za zetě, byť i muzikantem z po-
volání nebyl.
Zato Nanynka si dovedla vybrat ženich
dle tatíkova gusta.
A sice také Beňáka. Z přibuzenstva však
tak vzdáleného, že nemusili na faře an
pátrat po jeho stupni. Tento Beňák, Stáňa B
ňák, jak se mu po horách řikalo, byl jedním
z nejlepších muzikantů mezi Beňáky. S Voj
těchem Beňákem pak se seznali nejen mezi
muzikanty, ale též mezi zedníky, kterémuž
Beňák
Maruška
Maruščin
Nanynka
Stáňa B
10
article
řemeslu byl Stáňa, rovněž zedníkův syn, vy-
učen. Libovali si Beňákové toto řemeslo, říka-
jíce, že při něm ve vlastním přibytku žádného
nepořádku a špíny není a že se při něm ne-
musí vázat, přijde-li nějaká svatba nebo pohřeb
mezi týdnem, kdy jest jim mezi muzikanty se
dostaviti.
Stáňa Beňák byl i na stavbě dobrým pra-
covníkem, silák a k tomu veselý druh. Jucha-
čem nebyl, jako žádný z Beňáků, ale o muzice
dovedl svými šprýmy rozesmát celou hospodu
a že byl hoch jako kvítek, děvčata se po něm
jenom trásla.
—Oblibil si Beňákovu Nanynku. Dlouho ne-
udržovali známosť pod pokličkou, Stáňa zašel
jedné adventní neděle, kdy se nikde nehrálo, k
Beňákovým na besedu a vyložil starým, že se
mají s Nanynkou rádi.
Stáňa
Beňák
Stáňa Beňák
Juch
Beňákův
Nanynka
11
article
»Vím strejčku«, řekl (Beňákové si vůbee
mezi sebou strejčkovali), že jste čekali tuhle
tetičkou, že vám ženich na chalupu s prázdným
nepřijde, když jste vdali Marušku na čtvrtlán,
že potřebujete pro ňu větši pomoc, nežlivá já
mám. Víte, že jsem brzy osiřel, těch pět se
reňskejeh, co mi po rodičíeh za prodanou cha-
lupu zbylo, mám sice pohromadě, ale interesy
nepřirostly. Byl jsem hu těch vojanskejch, pak
strhal jsem se ze šatstva a musel jsem n
sebe jednat. Včil arci vydělávám, ale to stačí
na živobytí. To je má celá pretenca těch pět
set, k tomu my ruce a moje muzika, ty znáte
strejčku vy a my hupřimny srdce, to zná
Nanynka.«
Tahle řeč se Beňákovým líbila i domluvil
se ženichem, že slíbili Marušce tisic zlatých,
že tedy se jí ty peníze splatí, jak ujednáno
bylo, že složí Beňákovi Marušce věno, Nanynku
na chalupu vdávajíce. A sice, že se druhých
pět set vypůjčí na chalupu ze záložny a ze
Beňák že musí se příčinit, aby je splatil. Zvlá-
stního výměnku si staři Beňákovi nedělali,
hodlajíce s mladými pohromadě setrvat a co
starý Beňák vydělá, pro sebe si uschovat. Však
že to s sebou nevezmou, prohodil starý Beňák
majíce jen ty dvě dcery, pak že je lehce o dě
dictví poděli, dodala Beňačka.
Beňák
Maruška
Nanynka
Beňákův
Beňačko
12
article
Stáňa a Nanynka políbili rodičům ruce
těšíce se, že nekladeno jim překážek a ihned
umlouvána svatba.
Jelikož ženich v podruží bydlel, slyšel
velmi rád, že může být svatba ihned v maso-
pustě a Nanynka, ač se červenajic, usmivala se
blaženě.
Ženich se pochlubil, že má ustřádaných
ještě několik desítek, které stačí na nové sva-
tební šaty, na zaplacení oddavek a na novou
do nového hospodářství postel. Nějakou truhlie
a jarmaru že má po rodičích.
»Přistěhuj se a kup si co chceš a tady
si sědnieu hupravte jak chcete, « řekl starý Beňák.
sale jářku, jednu podmínku ti kladu, co mus
zůstat jak bejvalo.e
»l po vaší vůli všecko zůstane, jak vy
maminka si budete přát«, odvětil ženich a za-
vděčil se témí slovy ihned staré Beňačce.
»Teda, jářku, tyhle naše památny dudy
musijou zůstat tady víset a z každy svatbya
z každýho svobodnýho funusu dáš na ně roz-
marin i s pantlou a ty, Nanynko, je budeš vo-
patrovat a čistit a ty rozmariny pálit,« prones
vážně starý Beňák.
»I což o to,« pronesl Stáňa a Nanynk
to opakovala.
»Neříkejte to tak ledabyle. Ty dudy jsou
moc a moc památny a je to smutná památka.
Stáňa
Nanynka
Ted
Nanynk
13
article
Povím vám tu kronyku. Šak musímo drže
přece námluvy. Nanynko, skoč pro pivo a ty.
matko, huvař trochu toho kafatýho a hoď do
hrnca ňákej kousek huzenýho. A tak ti, Stáňo,
tu kronyku výpovím, abys si ty naši rodinny
památky tak jako já považoval,« řekl Beňák.
»Šak jsem to sama se ještě nedozvěděla,
proč tu ty dudy na památku visijou a co je
s tím jistým ubohým vojákem,« probodila Be-
ňačka. »A jsu zde huž přece skoro třicet let.«
»No, je to smutná kronyka a s takovou
nebejvá do vykládání,« řekl Beňák. »Ale dnes
vám to vypovím. Tak jak jsem to slyšel od
nebožtika svýho otea, Pánbůh mu tam vodpust,
ten zaseje od nebožtíka dědečka a tento o
prachdědy.«
»Pánbůh jim tam vodpusť,« dořekla B-
ňačka.
Nanynka vrátila se s pivem, nalito do skle-
nic a nastávající příbuzní připili si na zdraví.
Beňáková postavila na kávu, postavila
uzené maso a jala se zadělávat na knedliky.
Ve světnici bylo klidno a vlídno. Venku
mrzlo jen fičelo, okna byla pokryta ledovými
květy a v milém teploučku světnice se tak
hezky sedělo.
Starý Beňák usedl za stůl proti dudám,
které tu visely jako památka zašlých časů,
proutky rozmariny více a méně uschlé, stužky
více méně vybledlé a prachem zašlé, tak ja-
koby připomínaly, že ten starý hudební nástroj
také scházi, odumírá, jako dávno odumřely jeho
zvuky.
Nanynka
Stáňa
Beňák
Beňáková
14
article
»Tak, milí, zlatí,« započal Beňák svoje vy-
pravování. »Tyhle dudy pocházijou od našeho
prachdědy a první jejich muzika ozvala se
v tyhle naši chalupě. Bylo arci tenkrát ještě
hůř po dědinách, nežlivá dnes, bylo poddanství,
robota a na dědinách se vědělo tolik, že selskej lid
má na světě jenom dřinu a trápení, tělem že patří
pro prácu a jenom tu dušu že má pro toho
Pánaboha, kterej se snad na tu našu českou
zem zlobí anebo na ňu zapomněl. Ale ten dan
muziky přece dycky v Čechách pozůstával az
Čech odjakživa nejlepší muzikanti pocházeli.
v ty nejhorší bídě si lidi při práci přece za-
zpivali a potěšili se tou kterou písničkou: starší
pobožnou a ty mladí tak o ty lásce, ať šťastny
ať falešny. Muzika pak byla dyčky ve vážnosti.
My Beňáci jsme byli dycky muzikanti. Prach-
dědův otec, byl taky Vojtěch jako já, měl dva
syny, starší Jan byl pak můj prachděda a mlad-
šího Jozifka. Ten starej znal hrát dobře na dudy
a znali ho po celejch horách, hrával i v ko-
stele, aspoň při vánočních koledách a ten jeho
kozlik prej zrovna zpíval. Ty syni znali taky
muziku, prachděda Ján se držel víc housli,
hrával prej jako kantor a ten Jozifek si voblíbi
dudy. Starej měl Jozífka jako za mazla a nejen
on, po celejch horách měli toho hocha lidi tak
voblíbenýho. Měl prej hu sebe něco tak mi
Vojtěch
Jan
Starý
Čechy
15
article
lýho, bejval prej krev a mlíko, černy, kudrnaty
vlasy jeden prstýnek a oči prej mu svítily jako
granáty. No, byl z Beňáků.«
Starý Beňák se usmál a zajel rukou d
prošedlých již kudrn a Stáňa učinil totéž, po
hledl při tom na Lidušku a usmál se nani
očima, jež také jako granáty se jiskřily.
»Povídejte tati, « vybízela Liduška.
Beňák se napil piva a vyprávěl dále: »Ten
Jozífek dovedl hrát na dudy ještě lepší nežlivá
jeho tatik a vyhlašovali ho po celejch horách
za nejlepšího dudáka a z Beňáků za prvního
muzikanta. Starej měl velkou radost a Jozffkovi
by byl pomyšlení hudělal. Kozla mu vychoval
doma a z kůže tyhle dudy hudělat dal, ž
v Jihlavě byly pracovány, byla to na nich ňáká
čistá práca, jakou žáden tak hned neviděl. Prvně
šel na nich zahrát Jozífek do kostela, třeba nebyly
Vánoce, dovedl zahrát pobožnou tak pěkně, že li
dem se to zpívalo s jeho dudy jako s varha
nama. A pak hned byl zvanej na svatbu. Ne
chal si dát na dudy taky rozmarin, proto na
památku všecky rozmariny na ty dudy taky dá-
vám. Když mu druženka ten rozmarin dávala.
podivali se jeden druhýmu hezky hluboko do
očí a Jozífek hrál ten den jenom pro Kačenku.
Beňák
Stáňa
Jozífek
Starý
Vánoce
Jihlava
16
article
No a měli se rádi. Ale Kačenka byla dcera
z rychty, svobodníkova a tatik koukal pro nina
vdavky trochu vejš, ještě nad selskej stav. Točí
se okolo Kačenky pan kancelářskej, takovej ne-
podařenej študent, ale syn pana vrchního. A za-
slepenej její tatík sháněl kde co, aby moh
holku do zámku dostat. Darmo holka plakala.
darmo ju matka bránila. Talík sliboval panu
kancelářskýmu co jenom chcel, třeba měla rychta
na to padnout.«
»To jsou pak rodiče,« vzdychla Beňačka
»To bysme my naše holky nebyli dovedl
k něčemu nutit,« řekl Beňák a vyprávěl dále
»Jozifek s Kačenkou se scházeli, poplakali si.
Beňačko
Beňák
Jozifek
17
article
Jozifek vyzýval svou milou, ať nepovoli. Ale ry-
chtář brzy věděl rady. Dcerku netejral, bál se.
aby nepozbyla krásy, ale pověděl panu kance-
lářskýmu, ten přišel s dráby a Jozifka chytli na
vojnu. Otee se mohl zbláznit. Do krajskýho
města se za synem vydal, prosil, plakal, vej-
platu nabízel, byl by i peníze sehnal, protože
měli lidi Jozífka rádi, ale nic platno. A tak byl
Jozifek na vojně a Kačenka se musila chysla
ku svatbě. Jak se to ten ubohej vojáček dově-
děl, to ví sám Pánbůh, ale jednou v noci za-
klepal rodičům na vokynko. Zděsili se, jakji-
náč! Tan chudák utekl z vojny a myslil, že
jeho holka věil huteče s ním. Jak a kam, to
nedovedl povědět, jenom si myslil, že ju s tou
muzikou prej huživi. Matka hned mu pro Ka
čenku běžela, dostala se do rychty, holku vy
volala a ta v noci běžela potěšit svýho znejmí
lejšího. Nedlouho se ale spolu těšili. Zabřinčelo
něco na záprsni, přišli vojáci pro dezentéra av
poutech ho vodváděli. Brzo ho dopadli. Ještě tu
noc ho vodvezli a starej tatik i máma a bratn
se do krajskýho města za ním vydali. Zavolal
na ně: A tatlnku, vemte mi dudy s sebou. Ne-
věděl tatik proč, ale dudy vzal. A zaseje pro
sili hu vojenskejeh pánů, aby Jozífkovi slevil
v trestu, ale nic platno. Ten kancelářskej as
taky přištíval.«
»Bejvali tenkrát velky tresty hu vojenskejeh
jak staří vojáci vypravujou,« prohodil Stáňa.
Jozifek
Stáňa
Tana
18
article
»Na dezentýrování bylo běhání huli č kou,e
odvětil Beňák. »K tomu byl taky Jozifek vod
souzen. Na velky prošení byli k němu rodič
puštěny a tu ten chudák v hareštu prosil otea.
ať zejtra ráno, až budou slyšet z kasáren bu-
bnovat, se někde voblíž postaví a na jeho dudy
hraje, aby prej se v tom mučení, co ho čeká.
postlnil. A ať hraje, jak dlouho budou bubnovat
Tatik slibil a taky splnil. A do svý smrti vypra
voval, jak smutně prej mu ten kozlik zvučel
když tam v kasárním dvoře jeho Jozífek podlevá
bubnování v hulici prutů kráčel a to jeho mlady
tělo krvácelo. Pak pustili ještě rodiče k synovi do
nemocnice. Byl zmučenej arciť jako lazar a prosil
je, ať Kačenku pozdravujou a aby, až se vdáva
bude, jim poslala rozmarin. Ten ať připnou na
ty dudy na památku, jak mu je taky o svatb
vokráslila. Na ty dudy ať žáden nehraje, že v
nich zůstane ta smutná nota z toho jeho mu-
čení. Až on sám, vrátí li se kdy dom, že si na
ně zahraje.«
»Chudák,« vzdychli všichni posluchači.
»Ale nevrátil se. Byly ty vojny s Fran
couzem a tak zhynul, žáden neví kdy a kde
Jak přišli rodiče dom', hned tatík ty dudy sem
hle pod svatej kříž zavěsil, řka, že nepřirov-
náje hříšnýho člověka k Pánu Ježíši samotnýmu
jeho syn taky tak zbičován byl. A tu dudy vi-
sely a nešťastná Kačenka za noci k Beňáko
vejm doběhla, všecko o Jozifkovi vyslechla
ty dudy slzama skropila. Ráno, když se n
rychtě dozvěděli, kde byla, byla od tatika bita
Zle se tatik na ňu zlobil. Ale dlouho jeho hněv
netrval. Kačenka se rozstonala jako na zimnicu.
nepomohlo žádny koření, ani to víno, ktery pan
kancelářskej nevěstě poslal, ani doktor, který
ho dovezl — Kačenka v osmi dnech humřela.
Beňák
19
article
Krásnej funus jí rychtář vystrojil, plakal až
k vomdlivání, ale dceru víckrát nevzkřísil. A po
funusi nejmilejší Kačenčina kamarádka ode
všech drůženek a mládenců rozmariny s bílejma
fábory sebrala a k Beňákom donesla a tatik
pláčem na ty dudy zavěšel. A tak od ty doby
konal s rozmarinama od svateb a funusu. V te-
stamentě naporučil, ať se tak od jeho dědičů
děje na všecky časy. A tak se dělo a dycky
olec synovi vypoví proč a jak se ty dudyv
rodě zachovajou. A ty Stáňo, to včil víš atu
našu smutnou památku v poctě zachováš.« Be-
ňák si setřel slzy s očí, žena a Nanynka štkaly
hlasitě a Stáňa nestyděl se za slzy, na líce mu
kanoucí.
Po chvíli teprve donesla Beňačka kávu
hovořilo se o něčem veselejším.
Začátkem masopustu byla u Benáků svatba
Při velkém před svatbou uklidu spálil
ženské rozmariny s dud, vyprávějíce si o ne
šťastném Jozífkovi a jeho milé.
V předvečer svatební, any se u nevěsty
sešly drůženky vít věnečky, nevěsta na nejkrás
nější prut rozmariny fábory uvázala a na dudy
tento zavěsila.
Nazejtři pak, o svatbě, po čepení, cely
svůj zelený věnec na opelichalý kozlík dud za
věsila.
Sousedky myslily, že provádí to nějaké
čáry a řekly si mezi sebou, že asi ty památné
dudy u Beňáků štěsti a manželskou svornost
udržují, Beňák nechtěl smutným vyprávěním
dceřinu svatbu kazit, ale pohladil ji za ten čin
po líčku a ženich ji za to k sobě přivinul.
Dudy zůstaly na čestném místě, tak jako
zůstal »dar muziky« v Beňákově rodině.
Stáňa
Beňačko
Beňák
Duda
Beňákův
Be
20
article
Náruživost.
Náruživost.
Napsal Guy de M aupa ssa nt.
Sotva sčeřeno přílivem, moře bylo klidno
a třpytno a veškero obyvatelstvo havreské s po-
břežní hráze vstříc pohlíželo do přístavu plují-
cím lodím.
Hemživě a četně viditelny byly v pro-
stranné dáli: mohutné jednak pakethoty parní.
třásnitě přechoulené černým dýmem a rozma-
nité jinak briggy a jachty plachetní, vlečené
bachratě zakrslými kutry a vzhůru k obloze
trčici holými svými stěžní. Se všech stran ruče
tihly v úzkou prolinu rejdovou a různo mířily
ke kotevním svým stanovištím. A sténavě hučely.
skřipěly a syčely, obdobně supivému dechu v po-
větři vydmychujíce kotouče bělavé mžiny.
V přestávkách vyměňujíce pozdravy a ob-
chvíli stavíce se hovoru, mladí dva důstojní i
procházeli se nábřežím, hustě posetým lidem
Náhle větší z nich, Paul d'Henricel, stisk
rámě soudruha svého Jeana Renoldího a za-
mumlal tlumeně:
»Hleď, i paní Poincotová! Pozor, brachu
pozor! Ujišťuju tě, že ti až nápadný věnuje
zřetel !«
Ruku v ruce s manželem svým, bohatým
loďařem, zmíněná brala se blíž a blíže.
Byla to žena as čtyřicetiletá a poněkud
otylá, ale posud v každém směru velmi sliční
a následkem bujné kyprosti své svěže uchovalá
jak dvacetiletá. Vzhledem k hrdému svému vze-
zření, velkým svým černým očím a vytříbenému
svému způsobu důvěrně v přátelském kruhu
zvána byla bohyní. Povždy chování byla bez-
úhonného a nikdy sebe nepatrnější podezření
netklo se její života. Vzorem kladena byla
ušlechtilosti a cudnosti a tak všestranné poží
vala úcty, že nijaký muž ni zdaleka neodváži
se na ni pomyslet.
A tu krom nadání Paul d'Hlenricel déle
měsíce přesvědčoval přítele svého Renoldiho, že
významně utkvívá na něm paní Poinootová po-
hledem a názor svůj propagoval i tehdy.
M aupa
Henricel
Jean Renoldí
Poincotová
Paul
Poinootová
21
article
»Buď bezpečen, že se nikterak nemýlím
naprosto soudím správně. Miluje tě a to náru-
živě, jak zpravidla počestná bytost ženská, jež
nebyla dosud poznala lásky. Čtyřicet let nebez-
pečný pro ctnostnou ženu věk, máli trochu jen
fantasticky vnímavého smyslu, stává se blou-
znivou a dopoušti se zbrklostí, Zdá se zasa-
žena, brachu, jak raněný pták a klesá či klesne
ti do náruče . . . Hleď pak, hleď !«
Statná dáma, jíž krokem předcházely obe
— dvanáciiletá a patnáctiletá — její dcery
těsně se objevila mimo, spatřila švarného dů-
stojníka a rázem zbledla v celé své líci. Upřeně
a vroucně se naň zadívala a ničeho kolkolem
nezdála se zříti, ni manžela svého, ni děti
svých, ni hlučného vůbec davu. Opětovala po-
zdrav mladých mužů, aniž sklopila jiskrných
svých zraků, vznícených takým žárem, že tucha
se konečné mihla i duchem poručíka Renoldiho.
Přítel jeho zašeptal:
»Vždyť jsem byl jist! Všiml's si aspor
tentokrát? Věru, skvostné to ještě sousto!«
Renoldi dost málo dychtiv nebyl společen
ských pletek milostných. Nevalně hleděl si do-
brodružné lásky, bažil především po životě klid-
ném a spokojoval se zálety přiležitostnými, jež
se více či měně mladěmu muži naskytují stále.
Jakákoli průprava podružnou sentimentálností.
úslužností a něžností, jíž se bez výminky doža-
duje žena vzdělaná, byla mu proti mysli a pouto.
jež povždy, byť sebe lehčeji, víže poměr takový.
budilo v něm úzkostnou bázeň.
»Za měsíc,« soudil u sebe, »všeho bych
měl po krk a půl roku vytrvat by mi byloz
dvornosti !«
A roztržka z nevyhnutelnými scenami
plnými výčitek a vzporů opuštěné ženy, přímo
jej děsila hrůzou.
Renoldi
22
article
Vyhýbal se s paní Poingotovou vešker
styku.
Leč večera kteréhos náhodou při hostině
jakés bok po boku se jí octl u stolu. Žhavý
pohled sousedky své bez ustání znamenal
skrání, postihoval v zraku, ba vyciťoval i v duši.
Ruce jejich bezděčně k sobě se přímykalya
tiskly téměř proti vůli.
Zahájení to bylo podloudné známosti.
Přes mnohonásob opačnou svoji snahu se-
tkával se s ni opět a opět. Čím dále tím
zřejměji si byl vědom, že milován a nutkán
marnivou jakous útrpností s nezdolnou jeji
vášní, znenáhla podlehal dojmu. Nechal se
zbožňovat a v naději, že vše zůstane prostě
při platonickém tomto poměru, bez závady
počínal galantně.
Leč jednoho dne vybídla jej k schůzce,
aby se dle mínění její nenuceně a volně mohli
uhlídat a pobavit: bezvládně sklesla mu do
náruče a nezbytně nucen byl stát se její mi
lence m.
Tak měly se věci po celých šest měsíců.
Milovala jej láskou bezvýhradnou a ne-
úkojnou. V područí fanatické náruživosti své
pamětliva nebyla ničeho a oddala se mu tělem
i duší svou, počestností svojí i pověstí svou
celým svým štěstím. Vše vmetla v háravý pla-
men srdce svého, jak druhdy to a ono, ce
drahocenno, v šlehavý plapol hraníce se vrhalo
jmenem oběti.
Dávno již situaci takovou byl rozmrzel
trpce želel snadné vymoženosti své důstojnické
ale delikátním závazkem svým přímo nevolnicky
byl spoután, raněn a spjat.
Vytrvale ozývala se při každé příležitosti
»Dala jsem ti vše; co ještě ekceš víe ?
Poingotová
23
article
Stěží se zdržoval odpovědie
»O nie jsem se tě neprosil; co's mi dala.
vezmi si laskavě zpět!«
Aniž jakkoli dbala, že by mohla být zpo-
zorována, kompromitována a zničena, večer co
večer stále baživěji dostavovala se k němu ná-
vštěvou: vrhala se mu do náruče a vášnivě
tiskla jej k sobě a zahrnovala vroucími polibky.
jež posléz takměř byly mu odporny.
Podotýkal mrzutě
»Buď přec rozumná!«
Odpovídala:
»Miluju tě!«
A klesala mu k nohám a horoucně z po-
korné pósy své zírala k němu vzhůru.
Neodvratným pohledem jejím vzrušen,
snažil se ji pozvednout-
»Nu, posaď se a hovořme !-
Šeptala:
»Nikoli, nech mne, nech !«
A všecka u vytržení dále trvala na svém
místě.
V rozháranosti své prudce obrátil se k př
teli svému Paulu d' Henricel:
»Nevím již kudy kam! Obořím se nan
pěstí! Právě mám všeho dost! Nedám se déle
ovládat! Věci učiním přítrž a to bez od-
kladu !«
A doložil klidněji
»K čemu mí radíš?
Henricel
24
article
Onen opáčil:
»K rozehodu!«
Nedůtklivě pokrčil Renoldi rameny:
»O jiného se nejedná! K rozchodu, jak
Či domníváš se, že tak snadno rozejít se s že-
nou, jež týrá tě přivětivosti, souží laskavostí
mučí něžností a jejíž jedinou snahou, aby se
ti libila a jedinou vadou, že proti vůli tvé se
ti oddala?«
Pak proslechlo se kteréhos dne, že pluk
přeložen bůde posádkou.
Renoldí přímo zajásal; pouze dva měsíc
utrpení a bude zachráněn a to bez jakéhokoli
bouřlivéhe výstupu a úplně a navždy.
U večer zavítala k němu vzrušenější ještě
než obvykle: bylat zvěděla strašlivou pro ni
zvěst a aniž sňala klobouk, uchopila obé jeho
ruce, nervosně je stiskla a vzníceně pohlédla
mu v tvář.
A ozvala se vášnivě
»Odejdeš, vím to!?. . Nejprv pukalo m
srdce... Pak seznala jsem, co mi nutno
učinit... Rozhodnutí mé hotovo .. . Podám t
největší důkaz lásky, jaký vůbec žena s to jest
poskytnouti: půjdu s tebou !. .. K vůli tobě
opustim manžela svého, děti své a celou svoji
rodinu ... Zahubím se tím, ale budu šťastna!. ..
25
article
Zdá se mi, že odevzdám se ti tak znova ...
Poslední a svrchovaná to bude moje oběť . ..
Stanu se výhradně tvojí !«
Mrazivý záchvěv převanul mu zády a jat
byl málomyslně urputným a zběsilým vztekem:
nieméně se přemohl a s nuceně lichotným
výrazem v hlase odmítl její ochotu a snažil se
horovné rozčilení její zkonejšit, přivést ji k roz-
umné úvaze a pošetilý úmysl její zvrátit.
Upřeně zadivala se mu černými zraky
svými v oči a mičky jej vyslechla s povržlivě
nadhrnutými rty, načež podotkla tlumeně
»Tedy zbabělec, který neváhá svést ženu
a při prvé přiležitosti ji opustiti !e
Pochmurně zbledl a znova se uchýliv k dů-
vodům rozumovým, důrazně ji vyložii veškery
v krajnosti pronikající důsledky takového kroku
od společenského veskrz osamocení až do ži
votní vůbec zkázy
Odpovídala nezvralně:
»Milujeme-li se, což na tom ?
Zprudka pojednou vybuchl:
»Nuže, nikoli ! Nechči! Slyšís? Nechce
zakazuju ti to !«
A průchod dav potlačované dotud nevra-
živosti své, ulovil si dokona
»Eh, kýho dasa! Dosti dlouho ke mněs
upináš proti mé vůli! Ještě by scházelotá
uněst! Srdečné díky!e
Nedala odpovědi, ale zsinalou její líci zvolna
postrnul bolestný poryv, jakoby se byly po-
mkly veškery její nervy a svaly: vzdálila se
bez jediného slova rozluky.
Téže noci sebevražedně sáhla k jedu
týden pokládána byla ztracenou.
Ve městě se klevetilo, želeno jí a poklesek
její omlouván nezdolností její vášně, nebot
k svrchovanosti stupňované pocity úchvatem
svým stávají se heroiekými a co zavržlivo
v nich, povždy dochází prominutí: žena, jež
bědně smrti pohledne vstříc, takořka již nebývá
cizoložnou.
A záhy jednomyslné předpojetí a povšechné
roztrpčení vzniklo proti poručiku Renoldinu-
vyprávělo se, že ji byl zradil, strýznil a zůsta-
vil v zoufalství.
Ted zbabělec
Nechč
26
article
Soustrasti jat, sám plukovník účastně
v zájmu veřejného mínění k pokynu se o-
hodlal podřízenému sobě důstojníku.
Posléze i Paul d'Henricel důtklivě dokročil
na svého přítele
»U sta hromů! Přee ženu tu zajít ne-
necháš hořem! Nebylo by to jednáno kavalirsky !«
Onen podrážděně vyzval soudruha svého
k mlčení. Tento replikoval cos o hanebnosti.
Bili se. Ke všeobecnému spokojení Renoldi krvavé
byl raněn a přes měsíc upoután na lůžko.
Zvěděla o tom a v domnění, že se byl
utkal k vůli ní, tím větší vzplála k němu láskou,
ale pomyšlení nebylo, aby opástit mohla jizbu
a vůbec ni okem neshlédla ho před odchodem
pluku.
Čívrt roku pobyl Jean Renoldi v Lillu,
když kteréhos dne návštěvou dostavila se k němu
mladá jakás žena, sestra někdejší jeho milenky:
po dlouhém utrpení a stesku, jejž nebyla s to
překonat, paní Poingotová blízka byla skonua
sama skrušena beznadějí, uzřít jej toužila na
jedinou jen minutu, nežli by navždy zavřela oči.
Odloučenost a doba byly schlácholily ne-
vrlost a zlobu mladého muže: byl pohnut, za-
slzel a odejel do Havru.
Zdálo se, že ve smrtelném již zápase,
Zůstaveni byli o samotě.
A u lože umírající, již byl bezděky vrhl
v záhubu, strašlivý schvátil jej rmut a žal
hlasitě propukl v trpký vzlyk a vášnivě zlíbal
ji žhavými rty, jakž dříve nikdy.
A koktal zajikle:
»On, ne, ne... neumřeš... uzdravis
se.,. milovat se budeme ... vroucně milo-
vat... bez ustání... povždy..«
Zašeplala:
Henricel
Renoldi
Lill
Poingotová
Havre