12. srpna 1900.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 221.

Strana 9.

Setkání. Z úst konduktorů ozvalo se několikere »fertig — hotovo«, dvojí neb trojí dvířka vozů posledně zatřaskla, všechny vagony dlouhého vlaku trhly sebou po řadě a z komína lokomo tivy vyrazilo hluboké zasupění, jakoby železný oř nabíral dechu k daleké cestě. Roztočila s kola, a jakoby sám toužil po čerstvějším zava- nuti vzduchu, kvapně vyjížděl vlak z dusné prostory krytého perronu státního nádraží praž- seého, v němž sráželo se a zhušťovalo vedro prvního dne srpnového. Všechna okna byla spu- štěna a cestující, vtěsnaní do úzkých a rozpále- ných kupě, chtivě lokali průvan, šlehající do vozů a vyčisťující vzduch, prosycený zápachem, jimž sálal vyhřátý lakový nátěr dřevěných stěr a sedadel třídy třetí a kožené povlaky třídv druhé. Supání lokomotivy, s počátku táhlé. těžké, urychlovalo se, až splynulo s duněním celého vlaku v jediný hukot, parní píšťala zaječel pronikavým, rvoucím zvukem — a Praha byl za zády. Vlak řitil se do šírého, volného světa.

V jednom kupé druhé třídy seděl samo- jediný cestující, z jehož počínání bylo patrno. že nesleze na blízké nějaké stanici, že nastoupi delší cestu. Ještě v nádraží svlékl paletko z če- sané příže a vystřídal je lehounkou halenou režné látky, již vyňal z objemného, elegantníh tlumoku, hlavu pokryl tenkou hedvábnou čepi- čkou, aby se mu do vlasů nenachytalo mouru a sazí z lokomotivy, a na ruce navlékl jemné stávkové rukavičky. Věděl ze zkušenosti, jak nepříjemné jest olepení rukou mastným prachem a špínou vagonovou, jemuž ani pasažer druh třídy se nevyhne, nepamatuje-li na příhodný obal. Vzdušné, lehké rukavičky pletené nevad volnému pohybu a hmatu, netísní a skoro pří- jemně chladí. Teď stáhl vlněnou záclonku okna proti slunci do poloviny, vyhodil oharek dont- níku na koleje, zažehl čerstvé havanna a la- bužně bafaje vyhlížel pod záclonkou v krajinu.

To byl pan Artůr Komenda, ředitel ban- kovního závodu, kterýž dopoledne střásl se sebe kancelářský prach a odpoledním vlakem nastu- poval svoji šestinedělní dovolenou. Po mnohých letech první dovolenou tak dlouhou a první dovolenou jako ředitel, jímž byl od předešléh podzimku. Co předcházelo, nazýval pan Komenda v duchu otročinou; teprv posledních několik měsíců dýše tak volně a sebevědomě, co je představeným téměř neobmezeným, zodpovědným jenom správní radě, představeným všech býva- lých kolegů, ba i některých svých někdejších představených, kteří na něm druhdy »seděli«. Jisto a nepochybno jest, že pan Artúr Komenda děkoval náhlé vyšvihnutí své nad ostatní perso- nál vlohám svým i sehopnostem, ale rovněž ne- pochybno, že spolupůsobily také vlastnosti, jež vůbec pomáhají »dělati kariéru«. Příslušná dávka úhořovité hladkosti a vlichocení se tuto. smělosti onde, opatrnosti i bezohlednosti, jak právě vyžadují vhodné okamžiky a nálady čini- telo, rozhodujících o avanši. Pan Komenda vždy věděl, do kterého ohně položit své želízko, jemu nikdy nevychladlo. Ostatně, celkem neby horší všech svých vrstevníků, a co mu vytýkal a čím ho pomlouvali nynější jeho podřízení stejně by byli vytýkali komukoli jinému. Př- náší-li úřad onen povědomý rozum, stejnou mě- rou vzbuzuje taky žárlivost, žehravost a závist.

Teď jel pan Komenda do světa — a z ním zůstaly všechny starosti a trampoty ouřadní. Těšil se — řekl bych, jako dítě, ale nebylo by to správné. Při své čtyřieitce nebyl již pan ře- ditel schopen takového naivního těšení. Těšil se jako člověk, kterýž dosti zažil sám, o leda- jakých dobrodružstvích ve světě četl a nejvíce od šťastnějších někdy přátel svých slyšel. By posud mládencem a vydával se dnes na cestu s pevným úmyslem, že nedá minouti žádné pří- ležitosti, kde by kynulo napíti se toho vzácného, volného života plným douškem, daleko od Prahy, beze svědků, bez té protivné kontroly známých, přátel a jejich stíhavých pohledů.

Ještě dnes okolo jedenácté noční bude v Berlíně, ale to není cíl jeho cesty. Zdržís tam jen dva, třeba tři dny, ale pak dále k moř do lázní, o nichž přečetl jakous nejnutnější stat z Bedekra, ale o jejichž společenském život čerpal vědomosti své hlavně z illustrovaných časopisů humoristických, německých i fran- couzských. Jel sice do mořských lázní, aby tam stiši svoji nervózu, za jejíž objevení byl vděčen lékaři svému, nervózu »z té proklaté dřiny kancelářské«, jak se ubezpečoval, ale přes tu nervózu měl přece ještě síly a dobré vůle dosti, aby se nevyhnul ničemu — ale ničemu,co může potkati člověka v nejlepších letech, ele- gána od hlavy po paty a — s plnou tobolkou. Žiznil po něčem novém, neznámém. Neboť eo mu v tom oboru poskytovala Praha, pokládal za pouhý surrogát, někdy se zakončením velmi mrzutým. Ach, byla sice také doba, kdy žil zajímavou, tajenou idyllu plnou náruživost mladickou, ale tenkrát byl takovým bídným praktikantem o třiceti zlatých měsíčně. Jak často ho tu tísnil nedostatek zlatky, ba šestáku Pan Komenda pokuřoval, mhouřil oči, v hlížel z okna, a jak mimo něj letěly ty stromky po mezích a telegrafní tyče a strážné domky. a jak se v dáli kmitaly vísky, osamělé chatrče, hájovny a střechy zámečků z ovroubení zeleně. připadalo mu, jakoby tu letěla kolem něho celá jeho minulost. Jeho povolání a zápasení o při- slušné místo v životě smetlo s něho všechnu sentimentálnost mladika dvacetiletého, avšak ted zmocňovala se ho náhle tesklivost, jaké dávno nepocítil. Měl co dělat, aby se vybavil a naladii k tomu, co ho čeká v nejbližších dnech — snad ještě dnes

Ne, tam v Berlině nenalezl pan Artů o čem blouznil, ač můžeme li jeho rozpoložen nazvati blouzněním, a zkrátiv svůj pobyt v »Pa- říži nad Sprévou« spěchal na pobřeží Baltu. Již týden šlape v měkkém, vyhřátém písku dýny týden poslouchá koncerty na terase kasina, celý týden kouří bachraté německé doutníky, a jehe touhy po dobrodružstvích posud nedošly zkojení. Vadilo mu něco tam v Heringsdorfu — tolik těch známých pražských tváří, s nimižc den se sctkával. Hle, prote jel tak daleko, aby zase bvl pod dozorem? A čan Artůr Komenda umiňoval si, že zajede dále. Času má dost, p- něz taky. Což na Bornholm? Což do Švědska Či je celá ta končina krajany tak prolezlá ? at je jakkoli: zítra sváže tlumok svůj a prvním parníkem vydá se dále. Ale dnes ještě zajde na ve- černí koncert ve dvoraně kasina. Plakáty oznamuji cosi zvláštního — vystoupeni několika umělců kteréhos dvorního divadla německého. Kterého právě, zapomněl pan Komenda, sotva byl plakát přečetl. V Německu je tolik dvorních divadeli Večer seděl pan ředitel na židli v řadě blízko jeviště, v sále dost skrovně naplněném. a skoro se trochu nudil. Vystupovali pěre a pěvkyně, jeden po druhém, a co zpívali, při- padalo panu Artůru Komendovi tak cizím. Bylo mu tak tesklivo mezi těmito cizími lidmi proto, že se ohlašovala rozladěnost z nastávajícího odjezdu kamsi do neznáma? Byla to únava z lenošivého a bezúčelného života lázeňského Byla to všechna ta rušná a hlučivá prázdnot kolem něho? Zvuky cizího jazyka ? Sám to ne- věděl a nebyl by mohl vysvětliti.

Dopěl jakýs tenorista, kterýž připadal panu Komendovi jako klaun z cirkusu v salonním úboru (pan Artůr nemohl se ubrániti myšlence, že vyzpívaný a zjevně domýšlivý ten tenorist udělá kotrmelec na odstupu s jeviště, nebo že náhle shodí černé šaty své a v růžovém triku bude metati mosaznými koulemi, což by bylo božským podíváním pro něžné pohlaví v sále) a po krátké přestávce vystoupila na jeviště dáma. Zatím neuzna! pan Komenda za dobré aby na ni namířil svoje kukátko. Již byl přešly dvě neb tři — a zůstal chladným, zcel chladným.

Pianista udeřil úvodní akord na klavír a dáma se rozepěl První zvuky hrdla jejího zavadily o sluch obecenstvu, a pan Artúr, jakoby se v něm bylo cosi vzepjalo, vzlýčil trup na židli a vytřesti zraky. Jaký to hlas? — Ruce jeho sáhly p kukátku, nadnesly je do výše, a hodně musily kostěnou obrubu přitisknouti k čelní kosti, jal se mu roztřásly V očich mu zamžikalo, sluch jeho témět hltal tóny zvučného, plného altu. Bože, tento hlas! Slýchal kdysi hlas podobný, arci ne tak plný, okrouhlý, klidný, jistý — kdy, kde? Pan Komenda oddálil skla, vytřel batistovým kapes- níkem oči, opětně přitiskl kukátko pod čeloa zkoumavě hleděl do tváři pěvkyně. A náhle jakoby mu srdce stiskl. V duchu vytonul mu známý obraz z dávné minulosti, stanul jako v růžové mlze vedle pěvkyně na jevišti — pan Komenda poznal. Chvějící se ruce neudržely déle kukátko klesly do klina, aby odpočaly. Panu Komendovi stačilo hleděti beze skel. Prsa jeho několikrát mocně vydechla, opřel se těžce o lenoch židl a zíral na jeviště jako na přízrak. Cosi jako stará, krásná píseň rozezvučelo se mu v hrudi ale s příměskem neskonalé hořkosti, litosti. »Je to Martička?« zašeptal pan Komenda Vyslovené jméno jakoby mu bylo dalo vnuknutí. Sáhl po programu a oči letěly přes řádky. Tu stálo: Hofopernsängerin Frl. Martha Wohlthan.

»Wohlihan — Wohlihan,« opakoval v duchu pan Komenda. »Bože, není pochyby je to Martička Voldánova l« Právě dopěla dáma na jevišti svoji arii sálem rozlehl se potlesk. Všem, kdož byli vystoupili před touto pěvkyní, tleskal pan Komenda taky, prost všeho zápalu sice, bez nadšení, jen ze zvyku, ze zdvořilosti, snad po příkladě jiných, ale tleskal a opětoval tleskot pokaždé, kdykoli se přiše umělec neb umělkyně poděkovat. Avšak této ženě nelleskal. Nouvážoval, má-li neb nemá-li neměl žádného úmyslu, ruce jeho prostě ne dostaly od příslušného čivstva rozkazu k tomu výkonu. Ležely bezvládně v klině, zatím co oči jeho zíraly na jeviště a pohlcovaly dámu, vážně přece půvabně, neskonale šetrně se uklánějící. A když ztepilá postava slečny Marty Wohliha- novy ve višňovém hedvábném šatě, vroubeném černými, jako nadechlými ryšky, objevilase opětně, a když hruď její sklonivši se k poslu chačům, zasvítila ňadry jako ze slonoviny, za motala se panu Komendovi hlava.

Za těch několik vteřin zaletěla mysl jeh v dávná, mladá léta, a co trval potlesk obecen- stva, prožil celé měsíce někdejší své mladé lásky. Viděl sebe, mladého bankovního prakti kanta o třiceti zlatkách měsíčně, a po svém boku viděl »malou« Martičku Voldánovu, divadelní choristku, tak štihlou a skromnou jako ptáče v laciných šatečkách, s koketním kloboučkem na hlavě, i bez něho — ve chvílích důvěrnýeh — tiskl ručky její v polovičních bavlněných rukavičkách, kráčel s ní opět všemi těmi za- padlými ulicemi, čekal na ni před divadlem pozýval ji ke skrovné večeři v zákoutní restau- raci malostranské, hrál si s jejími náušnicemi a libal malá ouška, tiskl ji k sobě, až cíti tlukot jejího srdce, plného nadějí a zas bezna- děje, šeptal jí o své lásce a neskonale blažen naslouchal jejímu šeptání, jímž jeho ujišťování. sliby a lichocení opětovala, doprovázel ji k do- movu, a ve chvílich, kdy byla sama doma bezpečna, že se matka nevrátí, vnikal v prostý její přibytek a — —

Panu Komendovi dmula se prsa, pocit dávno zapomenutými. Jen ještě vzpomněl na ten večer poslední, na den rozchodu, když ji pla- čící doprovázel na nádraží. Odcházela do ciziny za svým povoláním a on — mladý. Artúr — neměl síly a snad ani vůle, aby řekl : Zůstaň Zbyla sice prázdnota v jeho srdci i duši po je- jím odehodu, avšak taky u něho osvěděilo se ono staré: sejde s očí, sejde s mysli. Dávno na ni nevzpomně! — život jeho nakladl mnoho vrstev nových a nových událostí na všechny tr vzpomínky. A tu náhle se mu zjevuje »Marto, Martičko!« zavolalo to v jeho Zmizela s jeviště, potlesk ustal, pan Artů Komenda se vytrhl ze vzpomínek. Zároveň sní zmízela ta »malá« Martička, ale zjev dnešní nevyšel mu z hlavy. Zbývala ještě dvě neb tři čísla programu, ale Marta již neměla přijíti. Pianista chystal se zas k novým úderům v klávesy, ale pan Ko menda rychle povstal a spěchal ze sálu, aby hrudi mu jiné zvuky nezaplašily dojem hlasu j e jí ho hlasu, jenž ho o patnáct let vrátil do mi nulosti. V dáli hučelo moře, ale toho pan Artů neslyšel. V něm hučel příboj silných dojmů jimž tak rád se poddával. Hle, toužil po dobrodružství — tu jest Nalezl svoji Martu, musí s ní hovořit. O něčen nemusil dlouho uvažovati: že zítra neodjede jest jisto. Vyhledá ji, obejme ji — jaké chvěn nedočkavosti se ho zmocnilo. A ještě toho ve čera vypátral pan Komenda, kde slečna Wohl thanova bydlí. A té noci pan Artůr oka nezamhouřil.

Krásná paní Aglaja. Obrázek z galerie marných lásek. Načrtla Le Ostrovská. Zase je tu jaro se svými omladlými krá- sami 1 Hojnost svěží zelení rozplýtvalo všude. kde se i prostá jen travička může uchytit vzduchem chvěje se vábná předtucha léta, léte tak krátkého pro ty, jejichž hlava prokvéta jíním a kteří to své léto mají za sebou, s od- říkavou oddaností vstříc hledíce příští zimě kdy už není jásavého života ani činnosti křep- kého mládí, kdy člověku zbývají už jenom — vzpomínky! Proč není lze vrátiti se k jaru život k dětské bezstarostnosti a k illusím nadějného mládí, proč nelze zapomenouti různých stop známek bojů s osudem, jež v duši utkvěly nedají se ničím smazati? Proč voláme marně nazpět ty dřívějs obrazy svojí fantasie, když tak smutny vracej se pohádky našeho dětství, v nichž nevidíme již bývalé pestrosti a žádné opravdovosti Už nás nepoutají skvostná roucha čaro- krásných princezen, sevšedněla nám udatnost princů, jejichž postavy i s bájnou jejich říšt rozplynuly se v drané skutečnosti přítomna, ve skutečnosti, která neúprosně a krutě rve z illusí našich hvězdu za hvězdou. Smíme, můžeme jenom vzpomínat — slab to náhrada za stěstí dnů minulých. Také pan Mareš patřil mezi lidi, kteři vzpomínají na to své léto uprchlé. Každá stříbrná nitka, kterou tu a tam vlas jeho prokvétal, hlásala ztrátu jedné illuse. oddalovala jej od doby mátčiných pohádek pozdějších časů, kdy jako jun a mladý mu duhovými vlákny své fantasie opřádal ženu která však také mu unikla jako ty princezny z bájek, zůstavivši v duši jeho bolestné prázdno, jehož ani čas nedovedl vyplnit. Na marno, na prázdno vyzněly touhy jeho života, on rozepjal náruč po fantomu, po ženě, která jako pohádkový zjev životem jehos mihla a jako přelud v nedozírnu zmizela ..

Dvacet let sedával v jedné a téže kavárně. generaci viděl dorůstat a jinou nastupovat n její místo. A on byl stále sám. Sám trávil ten svůj staromládenecký živo. dopoledne v orkestrálních zkouškách divadla, kde byl jako první houslista zaměstnán, odp- ledne v kavárně a večer, neměl-li operu, v ně- které restauraci. To opakovalo se s přesnou pravidelností, jak hodiny po sebě sledují přece jednou mohlo být jinak — — Kdo tím byl vinen? Dvacet let jest tomu, co přišel poprvé do své kavárny. Bylo to v létě, v dobách, kdy měl celý život ještě před sebou. Šestadvaceliletý, hezký muž s postavou athlela, s výrazným modrým okem, pravidelných rysů v souměrné tváři s rusým knírkem a zka- deřenou hlavou, byl předmětem mnohé dírčí Postavení, jež u divadla zaujímal, zajišto- valo mu slušnou existenci, jaký div tedy, že mnohý vzdech krásných úst stihl jej jako kan didáta ženitby, že tak mnohá matka zapředl jej do snů o zaopatření deery Přišel tehda do kavárny a usedl v impro visované její zahrádce. Široký chodník před kavárnou byl totiž zahražen úhlednou mříží, kolem níž bylo roze staveno několik truhliků s popínavými rostli- nami, jež zelenou svojí houští zakrývaly zpola hosty zde usazené. Několik oleandrů tu a tam postavenýcl mělo illusi o zahrádce zvětšiti. Pan Mareš nalezl zde soudruha ze studij ních let, vášnivého šachistu, který zde rovněi trávil valnou část dnů svých vezdejších.

Partie šachu stala se od toho dne pravi- dlem. Kdysi, když oba přátelé, zabráni jsouce v kombinace hry šachové, nevšímajíce si, ž čtvrtá odbila a že z blízkých škol se valí zá- stupy drobných žáků a žaček, příštích adepto různých věd a povolání, zastavilo se tré děv- čátek několik kroků před zahrádkou kavárny sledovalo upřeně hru obou pánů. Dvě malá a jedno větší. Na první pohled bylo znáti, že tyto tr moudrosti dohromady sotva třicet let čítají, ač- kolí největší z nich, vytáhlá svou postavou. dobře mohla čítati čírnáet let, kdyby ta dětin- ská tvář, vroubená temným vlasem a honosící se, jakožto jedinou okrasou, velkým černým okem, zřejmě nebyla svědčila, že sotva dese let uplynulo, co divka světlo světa spatřila. Hezkou chvili dívenky pozorovaly hru pánů, až pojednou Mareš, zvednuv oči s dvojba- revného pole šachovnice, ohlédl se a pohled jeho ntkvěl na postavičce větší těch dvou. Dívka zarděla se jako květ divokého máku a v témže okamžiku, co jedna ručka její strhla obě kamarádky k rychlejšímu kroku odlud, vrhla druhá smělým pohybem přes mřížoví za- hrádky větévku oleandru s celým chomáčem růžových květů, kterou měla dříve ve svých knihách zastrčenu. Jakou to spoustu učinil vonný tento dar na poli šachovém, kamz byl dopadl.! Začatá partie byla zničena, ale Mareš nijak nelitoval té hry zmařené, svíraje v dlani vábné květy, rukou dětskou a takým způsobem mu darované. Menně pátral od tohoto dne po těch vel- kých očich, které tak živě v pátněti mu utkvěly — dárkyně růžových květů nespatri. tužby.

Celých deset let od té doby uplynulo. o sedával denně v kavárně a nikdy mu nepři- padlo, že by život jeho měl jiným směrem s bráti než tím, kterým právě šel. Však jednou přece. Kolem oken kavárny šla dáma vysoké imposantní postavy, ale tváře tak bledé, že jak uhel z ní vynikalo velké, tmavé oko jejl, za stíněné hedvábím dlouhých řas. Kde jenom ty oči už viděl? Proč jim tak zachvěl pohled té dámy, vt řinou s jeho zrakem se střetnuvší? Zadíval se za ní a zůstal zadumán i kde už byla zmizela z jeho dohledu Nikdy nebyl při šachu roztržitějším jak tohoto půldne; sleduje poloviční pozorností hru. pátral při tom v paměti, odkud ty oči zná, kd už je vidět! Ale marně.

»Co je ti dnes, prosím tě?« udiven táza se kollega jeho, když byl Mareš prudkým po- hybem několik šachových figurek na zem shodil, hledě vyjeven jako náměsíční za damo kolem oken kráčející. Neznámá bledá kráska, majitelka čarovnýeh očí, vracela se touž cestou, kterou se před ho- dinou tudy brala. Přítel Marešův, povstav se židle, hlubokou poklonou dámu pozdravil; ona poděkovala mu veselým sklonem své hezké hlavičky. »Ty ji znáš?« ozval se Mareš překvapen. »Jak pak ne, vždyť je to choť architekt Riesnera, krásná paní Aglaja, skoro každý veče bývám v jejich společnosti. Už jsi zapomněl na tu velkou holčičku, jež tenkráte, před desit lety, zkazila nám šachovou partii? To je ona. Často jsem s ní o tom hovořil ... Stárneme hochu, stárneme, už tomu deset let, z holčičk stala se zatím rozkošná dáma, matka hezounkéh hošíčka. Je krásná, viď? Je sice trochu koketní. ale to nevadí: dokonalou ženu bez trochu ko- keterie ani představit si nedovedu. Ostatně. chceš-li ji blíže poznati, pojď večer se mnou.

Dojem, jejž paní Riesnerová na Mareše př prvním setkání učinila, uchvátil jej celého. Duše jeho jakoby se byla rozepjala, roz- zvučela tichými akkordy vzpomínek na šťastn doby dělských let, bylo mu, jakoby kolem něho s tichým šumem letělo štěstí o zlatých perutích jehož odlesk lahodně jej ozařoval. Tolik něhy bylo v jejím hlase, tolik dětinn prostoty v jejím chování, že poutala jej mimo- děk čím dále tím více. To je tedy ta koketerie?. Nikdy neubihal mu život rychleji než nyní co všechny sny jeho soustřeďovaly se u ženy v níž on viděl vtělený svůj ideál. Stal se za krátko nerozlučným přítelem manžela jejího, denně chodil do společnosti s nimi, leč u ní byl za tu dobu stála tam, kde začal. Bez námitek podroboval se rozmarům své krásné přítelkyně, ovládající jej jako svého vasala. Dobře vystihla paní Riesnerová němé to zbožňování, jehož byla předmětem, věděla, jak daleko smí v této své nadvládě jíti, aby Mareš ve vytčených mezích společenských zákon udržela a touhu jeho co možná krotila. Pak přišla katastrofa. Arehitekt Riesner zabit na stavbě, kterouž byl podnikl, spadlým trámem a ona zůstal volnou, svobodnou. — — Po uplynutí smutku odvážil se Mareš na- bídnouti pozůstalé vdově ruku i srdce svoje.

Neřekla mu ani ano ani ne, neřekla mu přímých důvodů, rovněž zamlčela mu pod- mínku, stanovenou v závěti, nalezené po úmrt jejího chotě, kdež jí Riesner odkazuje zákonem dovolenou čásť svého jmění, když se neprovdá. Pro případ, že by se znovu vdala, určujeji jenom nepatrnou částku, vše ostatní pak svému Neznalost této klausule byla příčinou, že krásná paní Aglaja byla tolika ctiteli oblehána Co za muka vytrpěl Mareš, vida tolik v znávačů víry ve zlato mladé vdovy, kteří vy trvale jí oblehajíce, nedopřáli mu času, aby ne rušen s ní promluvil. Vyznamenávala jej sice přede všemi, před- stavujíe jej jako svého nejlepšího přítele, kdy koliv ale osaměli, chovala se k němu jak k těm druhým. Po dalších dvou letech marné touhy, oži vily znovu naděje Marešovy tím, že nabídnuto mu místo kapelníka u carské opery na Rus za podmínek velmi skvělých. Zdaž tomu ještě krásná paní Aglaja odolá Obnovil nabídku svoji ve ville venkovského z tiší, kde tu dobu mladá paní se synáčkem svým meškalu. Krásný večer červnový snášel se nad zti- chlou krajinou, z nedaleké vísky zanášel sem větřík ohlas klekání, západ zbarvený do rudéh zlata zaplavoval terasu, na které seděli zvlášt- nim přísvitem, chvějícím se v sterých nusnel na spoustě různých květů, jež kamennou obrub terassy krášlily.

»Ne, Emile, děkuji vám znovu, nemůžet být!« zněla rozhodná odpověď její na vřelou nabídku, v níž on celou svoji bytost jí k nohám »A proč ? »Proč? Protože se k sobě prostě neho díme! Mám vás ráda jako přítele, jako bratra svého, ale ženou vaší být nemohu. Měl byste peklo se mnou na zemi, jsem příliš rozmarná a vy jste přílis velký dobrák, abyste se dovedi rozmarům mým opříti. Vdám-li se ještě jednou, musím dostati muže, který mne udrží svojí energií, převahou svého ducha, jehož se budu také trochu bát, jinak se mnou nepořídí ni- čeho .. . Snad mne nebožlík zkazil, že pro svoje zaměstnání mne všude opomíjel, zůsta- vuje mi volnost ve všem jednání a zapomínaje, že mám duši vnímavou, do níž bůh vložil ji- skřičku poznání jiného života, kteréž dal po- chopení pro to, čeho nelze snad dosíci, kteréz vdechl tužbu, jíž nelze splniti — — najíti člo- věka, jenž by měl všechno, co od něho žádám, aby vyplnil prázdno mojí duše, hledající sílu, kteráž by jí byla nevyčerpatelným zdrojem, z něhož by ukájela svoje touhy. Zatím — věčně neuspokojená klopýtám o překážky, zvodám se opět, abych znovu byla sklamána. Život, jehož není lze změniti, jakoby klelbou to bylo dnů jeho — —« Odmlčela se.

Strnule díval se Mareš do kvetoucích ros lin a bylo mu, jakoby z jejich vůně, z miho- tání barev a světelných reflekcí západu do duš se vlévalo nové strádání, nově tesknění, z ně- hož nemohl nalézti východu a v němž hynul kus jeho života. Na co čekal ješt Ta, které květ duše jeho darmo vydal veškeru svou vůni, stála tu klidna, usmívavá, oblitá září posledních paprsků zapadajícího slunce, a ticho, které po slovech jejích kolem zavládlo, dopadalo jako balvanem mu na Všechno je ztraceno ! Dvéře zapadly, most zvednut a mezi nimi zeje příkop, jehož bez vůle její není lze překlenouti. Vzdálil se dřive, než ona navázala strže- nou nit hovoru, aby mu blíže objasniti mohl osudné ono — Ne. prsa. —

Mareš vrátil se k bývalému životu. Zase chodil do kavárny svojí, bez naděje ve štěstí dnů příštích, chudší o illusi života s ženou, kterou si byl z plna srdce zamiloval a která ho odmítla. Nabídku do ciziny, postavení jeho se tý- kajíci, nepřijal; zdálo se, že uhusly v něm všechny ctižádostivé vznětv. Netoužil zlepšiti si existenci svoji, stačilo mu, co měl zde, co poutalo jej elegickým kouzlem smutných upomínek. Všechna ta místečka mu drahá proto, ž prošel je kdysi společně s ní, neměl síly opu- stiti — Těžko se mu zapomínalo a bolest jeho odmitnuti zvýšena byla výrokem kohosi, který mezi řečí prohodil, že krásná paní Aglajaz obav o ztrátu jmění se nevdává. Proto ho tedy nechtěla, bála se, že život, který si uvykla vésti, byl by omezen, že ne- stačilo by, co ji nabízel za to, oč by se při- pravila. Proto mu namluvila, že se k němu na- hodí, že by s ní nebyl sťasten. Ovšem že b nebyl ! Je taková jako jiné, zhýčkaně, které s děsí nedostatku více než hříchu, zahrála s s ním, nabažila se ho, odkopla ho. Kokotal Tak odsoudil Mareš přímost paní Riesne- rově, která prozíravostí svou a zkušenostmi manželství prvého poučena viděla, že není něm to, co ona od příštího manžela žádá, že postrádá povaha jeho energie, která by stačila, upoutati ji na vždy. Hledala muže, který by ji především roz- uměl a chápal všechny ty vzněty citlivé duše její, který by jí imponoval silou svojí povahy. Že neviděla v Marešovi cíl svých tužeb, z to ji nazva! — koketoul

Rok ubihal za rokem, spěchaje ruku ruce se zapomínáním; přinesl-li toto mnohému, Mareš zapomenouti nedovedl. Ačkoliv krásná paní Aglaja zapadla jako kámen do vodní tůně vržený, že celou tu dobu jí neviděl, připomínal si stále zář a hloubku krásných jejích očí, oduševnělou tvář, lahodu hlasu jejího a dětskou tu bezstarostnost její povahy, kterou ho unášela do štastných dob Dvacet let bylo tomu, co viděl ji, dítě tehda poprvé, zase bylo takové krásné léto, zase seděl v zahrádce kavárny, jejíž oleandry skláněly se pod uíží růžové záplavy, kterouž byly vzkvelly jejich koruny- Mámila ta vůně vycházející z nich jako tenkráte, omámil jej květ proutku, který mu učaroval a nyní poloztrouchnivělý odpočíval v zásuvce jeho stolku, první to pozdrav Aglajin. — — »Na zdar, přítelil«, vyrušil jej známý hlas z dumání. »Servusl Kdepak jsi byl, žes tak slav- nostně oblečen? Snad nejdeš ze svalby, ž máš myrtu v kabátě?« dotazoval se Mareš r- šitele vzpomínek svých, jehož delší dobu ji neviděl. »Na svatbě jsem byl ráno, teď jdu z ná- draží, kamž jsem novomanžele doprovodil. »Kdopak se ženil, vždyť nevím o nikom ze známých, že by — — »Nu, hádej,« přerušil soudruh jeho úvahu »Nevím, opravdu« — »Krásná paní Aglaja se vdávala !e »Cože?« Úchopil jej zbledlý Mares za ruku. »S kým?« — — —

»To víš, k takově Heleně hodil se jen Paris a proto dostala za muže člověka hezkého, jako je sama. Takto je profesorem někde v Ně- mecku, ačkoli je Čech; je výhodně sitnována především zbožňuje ji jako svoji modlu. MMal jsi vidět tu sensaci, kterou ten párek dělal na nádraží: oba ješté mladí, hezcí, elegantní, on plný pozornosti a ona zase plna lásky k němu. Všechno se po nich obliželo. A pak bys se po- divil, jak si ti dva lidé rozumějí, jak ona s těší, až s ním bude moci společně pracovat v jeho vědeckém ústavě, jak je zasvěcena jiz do tajů vědy svého manžela, proslulého fysika. — Skoro jsem jim záviděl a přece jí přeju, aby byla hodně sťastna. Čeho pak užila dosud? Ni- čehož. Apropos — abych nezapomněl, mámt pozdraviti od ní; oznámení o sňatku pošlou, az se vrátí z cesty po jihu.« Prudčí zavanutí větru smetlo valnou část povadlých květových listů s oleandru, na mra- morový stolek před Mareše a jemu bylo, ja- koby z těch odumirajících květů vanul posledni pozdrav krásné paní Aglaje, kterou ztrácel na vždy . . . Dosáhla, po čem toužila. V tu dobu šťastna tulila se k manželi ve vlaku, unáše- jícím ji v kraj, zaplavený květy, v jejichž sladké vůni ona na něho ani — nevzpomene . . A prsty jeho křečovitě druily růžové lístky květu, z něhož dýchalo tolik beznaděje, s nímž tak smutně vadla vysněná pohádka marné jeho lásky — —