ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 04880390-7631-11dc-888e-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 81, place 6, org 2
1 masthead
8. listopadu 1908.
2 masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 308.
3 masthead
Strana9.
4 article Sihraváčkova obstrukce a demise.
Sihraváčkova obstrukce a demise. Napsal Fr. Flos Starosta Cachtaliján nesvolával obecníh výboru přes celé léto. A jak by je také svolal Byliť páni výboři po všech peklích. Holeček, čil jak se pro rozpoznání říkalo Hlavatej, dal se n handl. Obchodoval s dřívím, ale pracoval do ru kou pana Weinmanna, se kterým byl tajně smlu ven; Demur byl ve světě se šindelem, hráběm hrabicemi a ošatkami, Janouch poklasňoval na panském dvoře kdesi níž v kraji a ostatní výboř měli tolik práce na svých políčkách, že před slunce východem již utíkali na pole a vraceli se za soumraku, protože v tu chvíli dalo se na panském jeteli trochu usiknout, nebo v panském mlází bylo nutno prohlédnout oka. Hajný Češ piva letos trhal oka napořád, tak že se nedostá valo už žíní a pro žlutý, přepalovaný drátekde Č. bylo přece jen daleko. Ani v neděli nebýval pokdy. Buď čekala doma robota, naklepat kosu spravit hrábě, nebo cepy, nebo byla nějaká po chůzka do okolí a tak když se starosta Cachtali ján přece někdy zmínil, že by bylo záhodno aby svolal „hromadu“, odpovídali jednolliví pán výboři, aby jen toho teď nechal, v zimě že bude na ouřadování času, až bůh brání a pak že s to vezme hákem. Nebylo také nie důležitého, aby se výbo sejíti musil a takové ty „menší hlouposti“, jak starosta říkal menším aktům, vyřizoval sám. „Jaké pak rozumy,“ utěšoval sám sebe „nejlépe bude, když odpovím na všecko „ne vím“, tím se nie nepokazí.) Tak přišel na př. dotaz, kde se zdržuje Václav Motýl, který se na jaře nedostavil k o vodu. Starosta odpověděl klídně, že nevi. Z hejl- manství hned zase na to, aby se pilně po něm pátralo, že podle pověsti má se zdržovati Václav Motejl v Bestvinkách. Na to starosta odpovědě blahosklonně: „Tak vida, lumpa! Bere se na vědomí.
Sihraváčkův Flos Cachtaliján Holeček Hlavatý Weinmann Demur Janouch Václav motýl Motejl Francie
5 article
Někdy také poradil obeení strážník Verunáč a tu pak starosta vejtisklivě napsal: „Náš Veru tovd náč povídá to a to.“ Nejraději vídal Cachtaliján četníka na ob chůzce, zvlášť když přišel četník z večera, pak „musíl“ starosta s nim do hospody. Od četnik se také dověděl, co jest na okrese nového. Tak v bázni boží úřadoval Cachtaliján k všeobecné spokojenosti, cest nespravoval, na přirážky čekal, až po žních a Verunáče nestrhal Ovšem o pilných žních, když všecko valen zrálo, že bonil ječmen žito a pšenice ječmen musil i Verunáč na pole, ale jen jako šafář. Ves nička v úpalu slunečním ležela mezi lesy v dří motě, hlídána hejny husí, neboť i babičky se vykolébaly aspoň za humny, aby se podívaly n- ten rej v polich. Ale každá písnička má konec a i ta krásné píseň léta i ta smutnější písničku podzimu do zněly a unavení obyvatelé vesničky stáhli se d stavení jako se „stáhli“ chocholouší mezi ploty a na ušlapané cesty. Již i všichni výboři vrá- tili se domů, jen Šibraváček chyběl; ten mě teď v lese teprv pré. V panském lese udělali zase „štreku“; ne nasytná pila páně Weinmannova cenila zuby n všecky okolní lesý a pan baroun jich už ne bránil. Duněly rány po lese, jak se kladly těžk borovice, rachotilo to jako drobná střelba, kdy praskaly větve, a pily, drvoštěpů skřípaly jak táhlé naříkání. Šibraváček, stoje na pasece, pře hlížel jako vojevůdce řady pařezů, které všecky vyvráti, které vyrve ze země, byť se tam i křečo vitě svými houževnatými prsty držely. Na sílu síla a kde síla nestačí, pomůže důvtip a ostrá sekera!
Verunáč Šibraváček Weinmannův
6 article
Od vdavek Marjánčiných býval Šibraváčel smulnější a všechnu tu lásku, kterou projevova dříve Marjánce, věnoval teď svým pařezům Zrovna se s nimi mazlil. Dokud nebylo nejvýš potřebí (ovšem se zavilcem nebylo jiné porady) neužil ani sekery ani ostré motyčky, ale nej raději vyloupl pařez jako jádro z ořechu. Někdy přišel vzáený pán na paseku sám pohovořil se Šibraváčkem a zase šel po svém. ale někdy přivedl i mladého panáčka, který mě Šibraváčka tuze rád. Nu to pak byly divy. Šibraváček tak dlouho skřehotal leže s pa náčkem pod keřem, až svolal všecky sojky z okolí na „steják“, drápal se na stromy, aby vybral pro panáčka malé veveřice a když našl černou, to bylo ichuchu, checheche, ichuchu až zněl les. Králíků měl mladý panáček plnou klec. Ne ty byl Šibraváček „koš „Hele, hele, tuhle je díra jako od žloděje, křičel Šibraváček, když našel štolu a už kopa „Jšou tam, jiště jšou, protože jšou kolem r žinky. A byli, byli tam mali králíčkové jako šedivo kuličky, jen dlouhá ouška to mělo a černá očka jako uhel. Snesl mladému panáčkovi všechny mlsky: ostružiny, jahody a borůvky, chyta brouky i motýle a když se večer s panáčkem vracel k myslivně, měli oba nadité kapsy. v nichž to sebou škubalo, v nichž se to vrtělo pak večer dělal na tu havět Šibraváček kleee z louči a proutí.
Marjánčin Šibraváček Jša Hela
7 article
A vzácná paní, pořád ještě hezká jako obrázek a hodnější snad nad pomyšlení, krmila Šibraváčka lahůdkami; vždyť panáček nedal ji nak, než že Šibraváček musí jísti s ním. A když už byl panáček v postýlce, musil Šibraváček vypravovati, co sojky, co straky, co zajíčkové ta havěť všecka, co že panáčkovi na noc vzka zují. — Když jest tak krásně v pozdní jeseni, že slunce ozáří paseky a jako vzpomínkou na léto zahřeje i záda, nechce se člověku z lesa un domů. Co je tu krásy k nevypsání, k nepovědění k neprocítění! Kam se jen ohlédnete, všude ba- rovné divy. Břízy stojí jako krasavice v nádher ném zlatožlutém šatě a jakoby se točily, jakoby se ohlížely, zdali ty tmavé smrčky na ně pohl! žejí, a duby, staré duby „zdravě zardělé“, jal líčí Alois Jirásek své hrdiny, tu pevně v půdě stojí a hledí dolů na tu mláď v nejpestřejší oděv oděnou. Tam za pasekou jest údol. Mezi šedi vými kmeny prokmitá žluť a modř jako pozadi a ty kmeny jako sloupy okrášlené vzorky, jak na nich usedl tmavý mech a sivý lišejník. Deko- race, nádherné divadelní dekorace, kam jen zra- ky obrátite. Sibraváček jest lesu zvyklý, ale přece když
Šibraváček Bříza Jirásek
8 article
na chvílku od díla ustane a odpočívá, zadívá se po pasece i tam dolů k údolí a cosi se v něm tetelí radosti. Lituje jen, že tu nikoho nemá koho miluje. Takhlo Marjánka by tu měla být aby jí řekl, rozbáněje se pažema: „Tak še přee podivej, jen še na tu krášu podívej!“ Šibraváček právě odpočíval, když se na pa sece zjovil Verunáč, cbecní strážník. Pátravé se rozhlížel po pasece a když spatřil Šibraváčka. křičel již z daleka. „Ke všem sakra — to jsem se po lesíeh naběhal! Tohle nezkusí ani poštovský kůň, c u nás policajtl „Čo še děje, čo še děje?“ ozval se Šibra- váček, ale ani na krok nepopošel k Verunáčovi. „Teprve se stane,“ odpovídá Verunáč. „Pan starosta mne žene, abych svolal hromadu a pro- tože jste taky vejbor, musel jsem až do těch čertových lesů. V neděli odpoledne bude sehůze.“ Šibraváček jen pohodil hlavou: „Nevídáno, však to mohli odbýt beže mne.“ To řekl Šibra- váček ovšem jen tak na oko. Velmi ho těšilo. že obecní „šerbuš“ musel za ním až na pa- seku, ale podřízenému ouřadníku musel ukáza lhiostejnost. Neutajil ovšem na dlouho zvědavosti a zeptal se Verunáče, o čem se vlastně bude jednat.
Šibraváček Čo Šibr Verunáč
9 article
„E, o nějaké škole. V Č... chtějí mít ně- jakou novou školu a my jim na to máme platit.“ „Aha, aha,“ rozpomínal se Šibraváček, ač koliv neměl o úmyslu občanů v Č ... ani tušení. „víme to, víme.“ „Tak vida,“ divil se Verunáč. „Mysle jsem, že vám povím novinu a vy už víte. Alo když jsem už tady, useknu si pár doubků na oblouky k píle. Půjčte mně sekeru.“ „Šel tu právě kolem hajnej,“ podotkl Ši braváček a lhal očitě, neboť mu bylo doubků líto, ale Verunáč se jen zasmál a chopiv sekeru. pospichal k mlází. Šibraváčkovi vrtalo mozkem proč by jeho rodná obec měla platit na školu, kterou si chtějí vystavěti v Č .. ., ale ani za živý svět nochtěl se dotazovat Verunáče, však muto vzácný pán večer vysvětlí. Verunáč usekl tři doubky a odevzdav se keru, vracel se k domovu. Když Šibraváček přišel v sobotu za noe domů, dověděl se od ženy, že už pro tu školu v Č... byly tady vojny. Několik vejborů je proto, aby se jen platilo na školu v Č. . ., ale většina obyvatelstva a opět několik vejborů ne- chee o placení ani slyšet a když musí škola být. aby byla tady — doma. „Tu robelii vede Janouch, socialista,“ vy- pravovala Šibraváčková, „ale starosta a ješte několik radních jsou pro to, aby škola byla v Č .... To se ví, zase budou dovážet a par- tyky dělat. Kdyby on někdo jiný začal, než Ja- nouch, mělo by to váhu, ale Janoucha za- křiknou sedláei. „Tak še poštavím já,“ řekl Šibraváček kli ně jako monareha a šel spat . ,.
Šibraváček Verunáč Janouch
10 article
Hromada byla bouřlivá. Starosta Cachtaliján přečetl pismo, v němž bylo napsáno, že se pr dobro školní mládože má vystavěti nová, důstoj ná budova v Č., protože stará budova jest nedo- statečná. Protože děti dědiny M... užívaly p desetiletí dobrodiní školy v Č... a protože obo M... jest přiškolena k městu Č . . ., jest nutno aby obec M... poměrně přispěla k slavbě nove budovy. Mimo to bylo připsánu, ze obci M.. dostane se náhrady, ježto dovoz potřebnýel hmot bude rozdělen na obce. Kámen, cihly dříví, písek, vápno, vše bylo již důvtipnně ro děleno, aby se dostalo na každou přiškoleno obec. Na penězích něla obec M... přispěti tre mi tisíci pěti sty korunaamil Tři tisíce pět set korun byla tak ohromná částka pro obecní výbor v M..., že na chvilku všichní oněměli, za to ale pak se strhla mela Ze hlučně vřavy vyznívalo nade vše voláni „Kde byehom tolik poněz vzali? A na školu Není to zbytečnost? Však ta stará byla dost dobrá! Bože, to je peněz a na takovou zbyteč nostl“ Teď se teprve rozpomínali páni radní,že chodili do školy tuze málo, vzpomínali, že nni nevěděli, kde je druhá třída a chvála bohu, přee byli živi. „Nač pořád ty školy.“ povídal Meduna, „jen aby se hřích rozmábal. Dokud byli lide hloupí, všechno šlo jako na drátkách. Tenkrá jsl, človíčku, nemusil přemýšlet, co a jak. Pře- mýšleli za tě páni a ty jsi jako to boží hovádk šel, kam tě poslali. A dobře to bylo!“ „Ano, jako tomu hovádku!“, vykřikl J nouch. „A měli váš také uvážat u žlabu,“ přidals Šibraváček, a tímhle zvoláním ukázal náš mil filesof barvu. Až dosud se nevědělo, s kým Ši braváček půjde, ale když tohle řekl, vědělo se že Šibraváček školu chce a Janouch zaťal pěsti Ale Šibraváček byl v proudu a jak včera man- žolce slíbil, tak dnes učinil.
Cachtaliján bůh Meduna J nouch Šibraváček Janouch
11 article
„Škola je dobrota, to je štará vešta, to žná, ale když škola, teda škola — ale doma!“ „Výborně!“, vykřikl Janouch a hned se hinal k Šibraváčkovi. „To jste, strýčku, řekl mou- dré slovo.“ Okolo Šibraváčka utvořil se hned kroužel a jednotlivci poplacovali mu na ramena. Tak Holeček Hlavatej kývl hlavou na souhlas. Po třeboval jen, aby někdo prolomil led. Teď se t stalo a Hlavatej za úplného ticha vysvětloval že obec potřebuje školy jako soli. Poukazovai na zlé cesty, na vzdálenost i na chudobu obce. Zaplatí-li tolik peněz do Č..., přispěje na školu v Č... pravda, ale pro sebe neučinila nic a pře- ce si uvalila dluh na krk. A když tedy dlu i větší třeba, ale pak na věčné časy bude míti obec krásnou památku. Šibraváček cítil, jak mu mráz běhá po zá- dech. Čertův chlapík tenhle Hlavatej, jakoby m z duše mluvil. Ale ostatním pánům radním se řeč Hlava- tého nelíbila. Byla, tak říkajíc, už ruka v rukávě, Šest členů získal starosta pro školu v Č . . . a slíbil jim už dovážky a když po dlouhých de- batách došlo k hlasování, hlasovalo pro školu v Č... sedm členů a pro školu doma jen tři dva hlasovali, aby se škola vůbec nestavěla an tu ani tam. Te Meduna a Lízálek tak hlasovali. Po hlasování uhodil Hlavatej na stůl, až n něm kalamář poskočil a rozkřikl se: „Však vy- partykáři, ještě nevozíte!“ a odešel z hromady Sibraváček a Janouch seděli jako pěny.
Janouch Šibraváček Holeček Hlavatý Hlavatý T Meduna Lízálek
12 article
Starosta prohlásil, že se o usnesení mus vyplniti poslaný protokol. Pivnička, mladý vý- bor, uměl dobře psát a proto musil vyplňovati jak starosta diktoval. Po vyplnění protokolu při stupovali spiklenci, aby podepisovali. Najednou se zdvihl také Šibraváček a něko- liv ho Janouch zdržoval, vytrhl se mu Šibravá ček a přistoupil také ke stolu. „Dejte sem pěro!“ poroučel si Šibraváček Ostatní v údivu se ohlédli na Šibraváčka, že tal změnil své mínění a kdosi mu podal péro. Šibra váček musil míti ku podpisu pohodlí. Odstrčil sousedy od sebe a pak šmik, šmik, roztrhl pro- tokol a sbaliv útržek v hrsti, vstrčil jej do úst Všichni zůstali jako zkoprnělí, ale jen na okamžik. Starosta jako divý skočil po Šibravá čkovi, ale ten nečekal; dvěma skoky byl z chn lupy a uháněl domů. Hnali se za ním po návsi, ale kde pak! Ši braváčka by byl nechytil ani na koni.
Janouch Šibraváček
13 article
Celá obec byla vzhůru. Občané, zvěděvše cc se stalo ve schůzi, souhlasili se Šibraváčken a sběhli se na náves. Obecní výbor zaslechl pěk né řeči, ale nelíbily se mu. Páni radní vytratil se od starosty po zahradě a dav před chalupou Cachtalijánovou zpíval všelijak, ale nikoli pěkně Šibraváček byl hrdinou večera, neboť dav, ne pochopiv jeho činu, domnival se, že Šibraváčel přetržením protokolu zachránil obci tři tisice pět set korun. A to je přece dobrodinec a takové dobrodiní se musí zapit! Jinak to už ani ne umíme, ani v městech, ani v nejposlednější dě Holeček Hlavatej a Janouch se zasmáli činu Šibraváčkovu, ale věděli, že se na ujednání nie nezměnilo. Což protokol se napíše znova. Vět šina se rozhodla pro školu v Č... a nedá se nic dělnt, leda že by se oposice vypravila do okresního města a vyložila, že obecenstvo o poruje a že si přeje školy doma. „Za pokus to stojí“, řekl Janouch „a pal musíme chránit Šibraváčka, starosta to tak n nechá. Ještě večer navštivili Janouch s Hlavatým Šibraváčka a když mu zjevili svůj úmysl, žes vydají do města, souhlasil hned Sibraváček prosil, aby ho vzali s sebou
Šibraváčken Holeček Hlavatý Janouch Šibraváčkův
15 article
Na neštěsti byl Hlavatej v ponděli zdržen doma. V chlévě mu padla nejlepší kráva. Nej- spíš ji dali v neděli anebe už v sobotu zapaře nou trávu. Někde ji Holečková přece ještě na pasece schnala a tráva na mlátku se zapařila Tak hádali jedni, druzí zase tvrdili, že kráva spolkla trn nebo hřebík. Ženské si ale šeptaly. že to byl ouřk a měly vážné i určité podezřen na Mrňněku. Hlavatej dopoledne nemohl z do mova a odpoledne se hnal do P.. c pro řezní ka, aby krávu buď koupil, nebo aby jí stáhl kůži vybral drob a rozsekal. Mnozí sousedé radili Ho lečkovi, aby „sekal“ pro sousedy a nabízelis skoro všichni, že si kousek každý vezme. Kráve se v lichiostí sní a nikdo nezví, kam se poděla Pozdě odpoledne přijel řeznik a když krávu „sdělal“, potvrdil, že to byl trn, který krásneo krávu se světa sprovodil. S Mrňačky se rázem svalilo zlé podezření Protože řezník nabídl přece jen několik desítel a Hlavatej byl s obcí na stiru, „střelil“ krávu řezhíkovi. D. kázalo se, že když bylo s kráyeu zle, že ji Koniček, soused Iolečkův, podřizl z víiákem a tím byl řezník kryt. Podivuhodno bylo, že se starosta celý den ani neukázal, aby úřadně zakročil. Nikdo nevě- děl, že starosta byl v okresním městě. A tak se stalo, že když deputace: Hole ček, Janouch a Šibraváček přišli v úterý dopo ledne k panu radovi, věděli již všichni úřadnie u hejímanství, co se stalo a jak Šibraváček pro vedl obstrukci. Tři vyslanci dlouho přestupovali na chodbě chytali úřadní sluhy za rukávy a prosili, aby je jich příchod byl ohlášen panu radovi s prosbou. aby pan rada jejich stesky vyslechl.
Holečková Iolečkův Janouch Šibraváček rada
16 article
Konečně byla jejich prosba vyslyšena. Byl již jedenáct hodin, když tři vyslanci vstupovali do kanceláře páně radovy, do menšího pokoje. v němž byla pohovka a kolem stulu stály vycpa né lenošky Šibraváček šel poslední. Měl na sobě nový burnůs, a byl spocen jako nyš. Také sváteční teplou čepici měl a důkladnou břinkovici. Již na prahu kanceláře se lekl. Spatřil ná- hle před sebou veliký obraz císaře pána v ru- dém taláru a zdálo se mu, že zrovna císař pán nn něho hledí a ne vlídně. Panu radovi, kterí seděl za stolem na pohovce, bylo viděti jen hlavu. Byl to roztomilý a duchaplný pán, alo tuze, tuze maličký, Králké nožky nesly kulaté břiško a na břišku byla hlava, na krk jakoby se zapomnělo. Pan rada pobídl deputaci bliže vstal.
rada pán
17 article
„Vítám vás!“ řekl laskavě a oči se mu smály za lesklými skly skřipce. „Odložte ty hole a řekněte mně, čeho si přejete- Šibraváčkovi se pan rada velmi zalíbil na první pohled; hned také cítil, jak se mu prsn naplnila důvěrou k tomu malému pánovi. Hlned také poslechl. Postavil svou břinkovici ke zd lesklé a malované a na hák hole pověsil svou těžkou čepici. Ale břinkovice si umínila, že če pici neponese. Stála jen co se Šibraváček obráti a bác, šlehla sebou o zemi. Pan rada poskočil ale Šibraváček se shýbl a svéhlavou břinkovie zase opřel a zas na ni čepici pověsil, ale jen j pustil z ruky, bác! už ležela zas. I ke všem! Co to děláte?“ vykřikl pan ra da a Šibraváček zardělý a spocený teplem i stu dem rozhněval se na neslušnou břinkovici a ne hledě na ni, kopl ji tak nehorázně „zadní no hou“, až vyrazil kus omítky se stěny. Na štěstí už spustil Holeček, že tuhle on sousedé přišli k panu radovi a že ho laskavě žádaji, aby to darebáctvo starostovo s tou ško lou v Č... přetrhl, že je obec chudá, že si školy v Č... občanstvo nepřeje, ale že si přeje školy doma. Sliboval, že přinese listinu, na které bude jistě dvě stě podpisů.
rada Šibraváček Holeček
18 article
„Aha, aha!“ vzpomněl si pan rada náhle „To je mezi vámi také ten — ten muž, který snědl protokol?“ Holeček a Janouch uctivě usloupili, tohle se týkalo Šibraváčka. Ale Šibraváček se nelekl, ba postoupí o krok a řekl vážně: „Milostpane, já to nesněd! já jšem to zaš vyplil.“ Pan rada se nemohl ubrániti úsměvu, ačse usilovně bránil, chtěje zachovati vážnou tvář. „Ale byla to úřadní listina a vy jste se do pustil násili. „Miloštpane, odpuštěj, já už jšem še ne čejtil a liština už byla poškrábaná.“ „O tom si ještě promluvíme. Pan starosta mné vypravoval, jak se věc udála i to, že jste nepokojný člověk.“ „To že povídal? I to je —1“ „Mlčet, budete odpovídat, až se vás budu ptátl! Šibraváček ucitil, jakoby ho do prsou někdo silně udeřil, tak ho ta přísná slova srazila ke zdi a zase ta proklatá břinkovice se mu vpletla mezi nohy. Kopl ji znova a zase díra ve zdi. Jakýsi písař si toho všiml a řekl dosti na hlas: „Ten člověk taky kopo. Okopal už zed. Teď se teprv Šibraváček ohlédl a div ne klesl do mdlob, když spatřil dvě díry, které jeho bota způsobila ve zdi. Ale pan rada už zase mluvil. Poroučel pí saři, aby požádal pana inspektora na okamžil do kanceláře. Pak obrátil se k deputaci a pravil: „Par inspektor vám vysvětli, jak jest vaše vzpírán se a vaše žádost pošetilá. Škola jest dobrodin pro člověčenstvo a nildo by se neměl vzpoirnt když má přispět na ni nějakou oběti.“ Ilavatej a Janouc) horlivě svědčili hlava mi, ale Šibraváčkovi klesla kolena a tělo jeho se chvělo. Zaslechl strašná slova. Měl přijí pan išpektor! Šibraváček nepocítil z ničeho ta kové hrůzy, jako ze tvora, který se jmenovai išpektor.
Holeček Janouch rada Janouc Šibraváčk
19 article
Takový pán přijel jen jednou na panství z kanceláře letěl vžácný pan adyjunk a tři hajní byli rázem bez chleba. To všecko udělal ten pan išpektor při jediné návštěvě. Na panství se o něm mluvílo jako o draku a salanu. Šibra- váček pana išpektora sice neviděl, ale také toho nepřál a teď dobrovolně vlezl mu do rukou „O já blážen blážňová!“ vzdychl si upřím- ně. Než v tom vešel do kanceláře pán jako obr Měl světlehnědé vlasy, světlehnědý dlouhý plno- vous a na nose brejle, za kterými tkvěly dvě hrozné oči, které jen bodaly. Jak vešel, už věděl, že je tu Šibraváček hned se po něm točil: „Ah, to je ten, eo jí úřadní listiny. A chlapik, spolkne protokol jak jahodu. Ukažte se přece, ukažte! Šibraváčkoví dělaly se mžitky před očima. „Aha, tohle je on! Nu, není divu, ten nát rožháží všečky,“ myslil si Šibraváček. Pan išpektor mlavil chvilku polichu s pa- nem radou, pak si ukazovákem pošoupl brejle výš na nos a spustil, rozkládaje rukama: „Divím se vám, lidičky, divím. Pro svá hovádka sta- víte chlévky a nelitujele na stavbu peněz a pro své děti poněz litujete na školu, na nejdůleži- tější a nejkrásnější misto, na kterém vaše dět docházejí vzdělání, statku nejlepšího. Šibraváček slyšel jen hukot slov, ale neroz- uměl, teprve když pan išpektor vysvětloval, že čím má škola více tříd, že tím snadněji a více se děti naučí, než ve škole jedno nebo dvou- třídní, počal ehápati.
Šibraváček
20 article
„Ano, to je pravda,“ hájil své přesvědčen Janouch, „ale pro malé děti je to obuíž, zvlást v zimě, když musí za tmy z domova a za tmy se vracejí. „Což v rovině, ale u nás v horáeh jest jinak,“ končil Janouck.. „A pak še u náš rodí šamé malé děti,“ pro hodil Sibraváček, stržen byv debatou „Což se jinde rodí zrovna veliké?“, otázal se pan išpektor posměšně. „No nevím, ale u náš je už taková malá šorta. Já jsem taky malý a když je u náš chašník čtrnáctilet;, není větší nežli tuhle miloštpán.“ Při tom ukázal Šibraváček na pana radu Oba páni vybuchli v smích, čemuž se Ši braváček velmí divil. „Ein sonderbarer Lümmel der da!“ ulevi si pain rada. „Tak voni ho, miloštpane, znaj?“ vykřik radostně Šibraváček, „no jo, Vilím Ferdaše jmenuje a je to tukovej špaček. Při tom se Šibraváček shýbl a ukazova) dlaní. Nový výbuch smáchu. Ve vedlejší kan- celáři se úřadnici jen uetivě kuckali. „Jděte!“ ukončil poslání pan išpektor a de- putace se na ráz vyvalila ze dveří. Pan išpektor provázeje doputaci, ještě domlouval, aby měl rozum a doufal, že, byvše přesvědčeni o lichost svých názorů atd.. Deputace už neposlouchala. „Vyhráli jsmo jako sedláci u Plačic,“ poví- dal Janouch a Hlavatej přidal. „A Šibraváček může býti rád, že si ho tam nenechali. Šibraváček byl také rád. Jak živ nebyl tal rád a to jen prolo, že už byl na ulici. Navrhl pánům kollegům, aby se zastavil na kalíšek jalovčové a když byl návrh přijat, za- měřila depulace do postranní ulice ke Štajnovi.
Janouch Eina Lümmel Ferdaš putace Hlavatý Šibraváček Plačice
21 article
V příjemné náladě, ba v rozjaření vracel se pozdě odpoledne Šibraváček sám k domovu. Ani nevěděl, jak se stalo, že byl svými soudruhy opuštěn, také o ně nodbal. Toprve nyní, když se valem stmívalo a Šibraváček se kolébal p pusté silnici, bylo mu jaksi smutno. Bručels ovšem jakousi písničku, ale selhávaly mu noty i slova. Za tmy již došel do rodné obce, pro jejíž blaho dnes tak slatečně bojoval. Na ne- štěstí zahlédl, že v „Sodomě“ u Sommra jes nějak veselo. Ze Sodomy ozývaly se veselé hla sy lidské a na lmrmoniku tam kdosi hirál, a řičela. Šibraváček jako kouzlem tažen kolébal se k Sodomě. Byl bouřlivě uvítán. Byl tam národ žádný ouřad a národ svého zastánce miloval. Pět, šest skleniček zdvihlo se mu na přiví- tanou a radostný ryk zazněl jako pozdrav. Šibraváček se uvelebil za stůl. Rozepjal bornus, pošoupl těžkou čepici do týla a to byl známkou, že míní posedět... Musil vypravovat co se v městě dělo. Mnoho z něho nedostali, protože Šibraváčel nebyl nikdy řečník, ale to věděli už všichni o Jancucha, ktorý přišel mnohem dříve, že depu- tace nepořídila. Proto táké národ bouřil a na hlavy páno radních, zvláště ale na hlavu starosty, sneslo se mračno nadávek. Šibraváček byl mírumilovný, ale v takovén ovzduší se také rozehříval.
Šibraváček Sommr Sodoma Sodoma
22 article
Mezi jiným pronesl kdosi hlubokou pravdu“ „Pánové, zloději jsou taky lidi. Všichni porozuměli a hlučně se smějíce souhlasili. Tohle se Šibraváčkovi náramně líbilo. „Žloději jšou taky lidi.“ Opakoval to jistě dva- cetkrát a sám se tomu smál, až mu slzy tekly po tvářích do houštiny vousů. Ani v té radost nepozoroval, že si vedle něho sedl ten protiva Nezavdal, bývalý obocní strážník, se kterým měl Sibraváček kdysi velkou mrzutost Šibraváček na to ovšem zapomněl, ale Nezavdal ne. Slibo- val Šibraváčkovi tenkrát pomstu a teď ji chtč vykonati. Lísal se k Šibraváčkovi jako kočka když Šibraváček všechen rozradostněn volal: „Žloději jšou taky lidi“, Nezavdal horlivě sou- hlasil, do dlaní plácal a najednou se zeptal: „A co starosta, to je taky člověk a vejboři jsou taky lidé?“ To bylo ovšem logické, pasť byla nalécena a Šibraváček do ní skočil rovnýma nohama jako jelen a udělal závěr, na který Nezavdal nedo- čkavě čekal. Neprozřetelný Šibraváček svůj zá- věr ale vykřikl tuze nahlas: „Vejboři a štarošta jšou taky žloději? Ti lidé a zloději se mu pomíchali v hlavé i na jazyku a když Nezavdal vyskočil a náhle okázal barvu a tohle že se nesmí mluvit, a tohle že je přece moc a že hned na tom místě půjde a řekne to pánům vejborům, zarazil se Šibra- váček, ale pak bera všecko žertem, plácal se po nohavicích a posílal Nezavdala, aby jen šel, aby vyřídil, sám že je taky z nich, z těch „užíralů opecních“. A Nezavdal šel a po chvilce přišel starosta Cachtaliján do Sodomy a s ním Verunáč, poli- cajt a ten hned zhurta na Šibraváčka, aby šel s ním. Šibraváčkovi bylo právě všecko k smíchuu- Vstal a kolébal se s Verunáčem ze Sodomy, ba šel i k obecní šatlavě a dal se zavřit jako jehně.
Nezavdal Šibraváček Cachtaliján Šibraváčk Verunáč Sodoma Sodoma Šibraváček
23 article
Vyspal se na otýpce slámy a byl by snd spal do poledne, kdyby ho bylo nezbudilo slun- ce, které mu svítilo do obličeje. Chvíli se nomohl Šibraváček vzpamatovati. kde je a když se přece vzpamatoval, velmi se rozhněval. Kdosi zapomněl na okénku vězení starou sběračku. Ta Šibraváčkovi stačila, aby vyloupl několik kamenů vedle dveří, pak se de dveří opřel vší silou a rup rup! vyvrátil dvéře i obložení do slně. Vyšel z vězení ale jen prolo, aby hned zase padl do rukou nepřitele. Už pro něho šli se vzka- zem, že má jíti do obecní hromady na rychlo svolané. Šibraváček šel, měl na srdci pilný dotaz na slarostu, ale když vešel do světnice a spatřil vážné tváře a přísné pohledy páánů vejborů, hrklo v něm jako ve slan ých hodinách. Nikdo ho přátelsky nepřivítal. Jen Janoue jaksi soucitně na něho pohleděl, kdežto Hlavatej jen odplil a obrátil se k oknu. Starosta seděl za stolem a četl potichu v knize. Když spatřil Šibraváčka, zarazil tlustý uka- zovák v knize a četl, že člověk trestaný, „který seděl“, nesmí zasedali v obecním zastupitelstvu a když za ticha dočell a zeptal se, kdo sje pro to, aby byl Šibraváček z obecního zastupitelstva vyloučen, zdvihli přísní oteové obce ruce všichni až na Janoucha a Hllavatého. Šibraváček byl jako omámen. Chvíli se tak kolem dival a když viděl, že jeho ortel jest pode- psán, vzepjal se v něm vzdor a Šibraváček vy- křikl pla spravedlivého hněvu: „To je teda jako vyhažov? Abyšte věděli, já teda jdu a budle tady š Pánembohem!“ ... To byl poslední výbuch. Zlomen vyšel Ši- braváček za dvéře a plakal hořce — a plakal po návsi až domů.
Hlavatý Šibraváček Janouch Hllavatý
24 article Cit se okoval.
Cit se okoval. Zdědil jsem knihy po strýci Karlovi. O nábytek, ostatní inventář a trochu skvoslů starého mládence rozdělili se ostatní příbuzní, které by knihy zbytečně byly přivedly do roz- paků. Probíral jsem se jimi a z různých pozná- mek na okraji tvořil jsem si obraz v celku mi neznámého strýce, s nímž v životě setkal jsem se jen asi třikráte a to již jako s nevrlým, málomluvným starcem. Z vyprávění matčina jsem věděl, že býval kdesi ve venkovském městě notářem, pak že s menším jměním, po- měrně ještě dosti mlád, uchýlil se do Prahy zde na Malé straně vedl tichý život pensisty. Od jiných příbuzných pak jsem slýchal, kterak marně snažili se jej oženiti a jak stranil se společnosti lidské, vyjma jediné rodiny, se kterou od svého přichodu do Prahy udržoval časté styky. Jako ve snu — byl jsem tehdy ješté velmi mlád — pamatuji, že nějaká tela při ná- vštěvě v naší rodině vytasila se s klepem, že strýe Karel je domácím přílelem v oné rodině a dvoří se paní. Ale vím, že otec tehdy strýce se ujal a tvrdil, že jest přílis čestným člově- kem, aby byl něčeho podobného schopen ... Z podobizny, kterou ochotní příbuzní i s knihami mně předali, usoudil jsem, že strýc Karel nebyl ani tak hezký, jako zajímavý člo- věk. Byla to myslivá hlava, výrazných, určilých rysů, prozrazujících inteligenci a také hrdost.
Karel Praha
25 article
Za nastalých podzinních večerů stalo se mi dědictví po něm vítaným. Knihy, vesměs starší, z části již neznámé, značně mě zajímaly. Jednoho večera rozevřel jsem knihu, na jejíž dosce dosti pěkně nakreslena byla hlava ženy a připsáno jméno, které však později úmyslně z hruba bylo vymazáno. Nebylo čitelno. Asi v prastředku knihy, Heineových básni, vloženo bylo několik čivrtek papíru, z nichž jen dvě byly popsány drobounkým písmem, kdežto ostat- ní byly prázdné. Zvědavě četl jsem list, jehož neodeslánía nedopsání vysvětlila jediná řádka, po létech k němu připojená, obsahující usmíření a zúčto- vání s životem... List zněl: „Madame! Až jednou skloní se nám pod- zim nad hlavy a v srdce naše vejde lhostejný chlad, jenž provází pokročilá léta, vyhledám vás a poprosím udivenou, abyste přijala tyto řádky. Budou vybledlé, na papíře sežlouflém a obsah jejich bude se vám zdáti divným a cizím: ne- vzruší a nepřekvapí vás arci tak, jako kdybyste je četla dnes, ale snad vás potěší. Jsou psány za nocí dávno minulých, po kterých přišlo tisice jiných, spojených v léta; jsou psány za noci,
Heineová