1
masthead
8. listopadu 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha „Národních Listů“ k č. 308.
4
article
Sihraváčkova obstrukce a demise.
Sihraváčkova obstrukce a demise.
Napsal Fr. Flos
Starosta Cachtaliján nesvolával obecníh
výboru přes celé léto. A jak by je také svolal
Byliť páni výboři po všech peklích. Holeček, čil
jak se pro rozpoznání říkalo Hlavatej, dal se n
handl. Obchodoval s dřívím, ale pracoval do ru
kou pana Weinmanna, se kterým byl tajně smlu
ven; Demur byl ve světě se šindelem, hráběm
hrabicemi a ošatkami, Janouch poklasňoval na
panském dvoře kdesi níž v kraji a ostatní výboř
měli tolik práce na svých políčkách, že před
slunce východem již utíkali na pole a vraceli se
za soumraku, protože v tu chvíli dalo se na
panském jeteli trochu usiknout, nebo v panském
mlází bylo nutno prohlédnout oka. Hajný Češ
piva letos trhal oka napořád, tak že se nedostá
valo už žíní a pro žlutý, přepalovaný drátekde
Č. bylo přece jen daleko. Ani v neděli nebýval
pokdy. Buď čekala doma robota, naklepat kosu
spravit hrábě, nebo cepy, nebo byla nějaká po
chůzka do okolí a tak když se starosta Cachtali
ján přece někdy zmínil, že by bylo záhodno
aby svolal „hromadu“, odpovídali jednolliví pán
výboři, aby jen toho teď nechal, v zimě že bude
na ouřadování času, až bůh brání a pak že s
to vezme hákem.
Nebylo také nie důležitého, aby se výbo
sejíti musil a takové ty „menší hlouposti“, jak
starosta říkal menším aktům, vyřizoval sám.
„Jaké pak rozumy,“ utěšoval sám sebe
„nejlépe bude, když odpovím na všecko „ne
vím“, tím se nie nepokazí.)
Tak přišel na př. dotaz, kde se zdržuje
Václav Motýl, který se na jaře nedostavil k o
vodu.
Starosta odpověděl klídně, že nevi. Z hejl-
manství hned zase na to, aby se pilně po něm
pátralo, že podle pověsti má se zdržovati Václav
Motejl v Bestvinkách. Na to starosta odpovědě
blahosklonně: „Tak vida, lumpa! Bere se na
vědomí.
Sihraváčkův
Flos
Cachtaliján
Holeček
Hlavatý
Weinmann
Demur
Janouch
Václav motýl
Motejl
Francie
5
article
Někdy také poradil obeení strážník Verunáč
a tu pak starosta vejtisklivě napsal: „Náš Veru
tovd
náč povídá to a to.“
Nejraději vídal Cachtaliján četníka na ob
chůzce, zvlášť když přišel četník z večera, pak
„musíl“ starosta s nim do hospody. Od četnik
se také dověděl, co jest na okrese nového.
Tak v bázni boží úřadoval Cachtaliján k
všeobecné spokojenosti, cest nespravoval, na
přirážky čekal, až po žních a Verunáče nestrhal
Ovšem o pilných žních, když všecko valen
zrálo, že bonil ječmen žito a pšenice ječmen
musil i Verunáč na pole, ale jen jako šafář. Ves
nička v úpalu slunečním ležela mezi lesy v dří
motě, hlídána hejny husí, neboť i babičky se
vykolébaly aspoň za humny, aby se podívaly n-
ten rej v polich.
Ale každá písnička má konec a i ta krásné
píseň léta i ta smutnější písničku podzimu do
zněly a unavení obyvatelé vesničky stáhli se d
stavení jako se „stáhli“ chocholouší mezi ploty
a na ušlapané cesty. Již i všichni výboři vrá-
tili se domů, jen Šibraváček chyběl; ten mě
teď v lese teprv pré.
V panském lese udělali zase „štreku“; ne
nasytná pila páně Weinmannova cenila zuby n
všecky okolní lesý a pan baroun jich už ne
bránil.
Duněly rány po lese, jak se kladly těžk
borovice, rachotilo to jako drobná střelba, kdy
praskaly větve, a pily, drvoštěpů skřípaly jak
táhlé naříkání. Šibraváček, stoje na pasece, pře
hlížel jako vojevůdce řady pařezů, které všecky
vyvráti, které vyrve ze země, byť se tam i křečo
vitě svými houževnatými prsty držely. Na sílu
síla a kde síla nestačí, pomůže důvtip a ostrá
sekera!
Verunáč
Šibraváček
Weinmannův
6
article
Od vdavek Marjánčiných býval Šibraváčel
smulnější a všechnu tu lásku, kterou projevova
dříve Marjánce, věnoval teď svým pařezům
Zrovna se s nimi mazlil. Dokud nebylo nejvýš
potřebí (ovšem se zavilcem nebylo jiné porady)
neužil ani sekery ani ostré motyčky, ale nej
raději vyloupl pařez jako jádro z ořechu.
Někdy přišel vzáený pán na paseku sám
pohovořil se Šibraváčkem a zase šel po svém.
ale někdy přivedl i mladého panáčka, který mě
Šibraváčka tuze rád. Nu to pak byly divy.
Šibraváček tak dlouho skřehotal leže s pa
náčkem pod keřem, až svolal všecky sojky
z okolí na „steják“, drápal se na stromy, aby
vybral pro panáčka malé veveřice a když našl
černou, to bylo ichuchu, checheche, ichuchu
až zněl les.
Králíků měl mladý panáček plnou klec. Ne
ty byl Šibraváček „koš
„Hele, hele, tuhle je díra jako od žloděje,
křičel Šibraváček, když našel štolu a už kopa
„Jšou tam, jiště jšou, protože jšou kolem r
žinky.
A byli, byli tam mali králíčkové jako šedivo
kuličky, jen dlouhá ouška to mělo a černá očka
jako uhel. Snesl mladému panáčkovi všechny
mlsky: ostružiny, jahody a borůvky, chyta
brouky i motýle a když se večer s panáčkem
vracel k myslivně, měli oba nadité kapsy.
v nichž to sebou škubalo, v nichž se to vrtělo
pak večer dělal na tu havět Šibraváček kleee
z louči a proutí.
Marjánčin
Šibraváček
Jša
Hela
7
article
A vzácná paní, pořád ještě hezká jako
obrázek a hodnější snad nad pomyšlení, krmila
Šibraváčka lahůdkami; vždyť panáček nedal ji
nak, než že Šibraváček musí jísti s ním. A když
už byl panáček v postýlce, musil Šibraváček
vypravovati, co sojky, co straky, co zajíčkové
ta havěť všecka, co že panáčkovi na noc vzka
zují. —
Když jest tak krásně v pozdní jeseni, že
slunce ozáří paseky a jako vzpomínkou na léto
zahřeje i záda, nechce se člověku z lesa un
domů. Co je tu krásy k nevypsání, k nepovědění
k neprocítění! Kam se jen ohlédnete, všude ba-
rovné divy. Břízy stojí jako krasavice v nádher
ném zlatožlutém šatě a jakoby se točily, jakoby
se ohlížely, zdali ty tmavé smrčky na ně pohl!
žejí, a duby, staré duby „zdravě zardělé“, jal
líčí Alois Jirásek své hrdiny, tu pevně v půdě
stojí a hledí dolů na tu mláď v nejpestřejší oděv
oděnou. Tam za pasekou jest údol. Mezi šedi
vými kmeny prokmitá žluť a modř jako pozadi
a ty kmeny jako sloupy okrášlené vzorky, jak
na nich usedl tmavý mech a sivý lišejník. Deko-
race, nádherné divadelní dekorace, kam jen zra-
ky obrátite.
Sibraváček jest lesu zvyklý, ale přece když
Šibraváček
Bříza
Jirásek
8
article
na chvílku od díla ustane a odpočívá, zadívá se
po pasece i tam dolů k údolí a cosi se v něm
tetelí radosti. Lituje jen, že tu nikoho nemá
koho miluje. Takhlo Marjánka by tu měla být
aby jí řekl, rozbáněje se pažema: „Tak še přee
podivej, jen še na tu krášu podívej!“
Šibraváček právě odpočíval, když se na pa
sece zjovil Verunáč, cbecní strážník. Pátravé se
rozhlížel po pasece a když spatřil Šibraváčka.
křičel již z daleka.
„Ke všem sakra — to jsem se po lesíeh
naběhal! Tohle nezkusí ani poštovský kůň, c
u nás policajtl
„Čo še děje, čo še děje?“ ozval se Šibra-
váček, ale ani na krok nepopošel k Verunáčovi.
„Teprve se stane,“ odpovídá Verunáč. „Pan
starosta mne žene, abych svolal hromadu a pro-
tože jste taky vejbor, musel jsem až do těch
čertových lesů. V neděli odpoledne bude
sehůze.“
Šibraváček jen pohodil hlavou: „Nevídáno,
však to mohli odbýt beže mne.“ To řekl Šibra-
váček ovšem jen tak na oko. Velmi ho těšilo.
že obecní „šerbuš“ musel za ním až na pa-
seku, ale podřízenému ouřadníku musel ukáza
lhiostejnost. Neutajil ovšem na dlouho zvědavosti
a zeptal se Verunáče, o čem se vlastně bude
jednat.
Šibraváček
Čo
Šibr
Verunáč
9
article
„E, o nějaké škole. V Č... chtějí mít ně-
jakou novou školu a my jim na to máme platit.“
„Aha, aha,“ rozpomínal se Šibraváček, ač
koliv neměl o úmyslu občanů v Č ... ani tušení.
„víme to, víme.“
„Tak vida,“ divil se Verunáč. „Mysle
jsem, že vám povím novinu a vy už víte. Alo
když jsem už tady, useknu si pár doubků na
oblouky k píle. Půjčte mně sekeru.“
„Šel tu právě kolem hajnej,“ podotkl Ši
braváček a lhal očitě, neboť mu bylo doubků
líto, ale Verunáč se jen zasmál a chopiv sekeru.
pospichal k mlází. Šibraváčkovi vrtalo mozkem
proč by jeho rodná obec měla platit na školu,
kterou si chtějí vystavěti v Č .. ., ale ani za živý
svět nochtěl se dotazovat Verunáče, však muto
vzácný pán večer vysvětlí.
Verunáč usekl tři doubky a odevzdav se
keru, vracel se k domovu.
Když Šibraváček přišel v sobotu za noe
domů, dověděl se od ženy, že už pro tu školu
v Č... byly tady vojny. Několik vejborů je
proto, aby se jen platilo na školu v Č. . ., ale
většina obyvatelstva a opět několik vejborů ne-
chee o placení ani slyšet a když musí škola být.
aby byla tady — doma.
„Tu robelii vede Janouch, socialista,“ vy-
pravovala Šibraváčková, „ale starosta a ješte
několik radních jsou pro to, aby škola byla
v Č .... To se ví, zase budou dovážet a par-
tyky dělat. Kdyby on někdo jiný začal, než Ja-
nouch, mělo by to váhu, ale Janoucha za-
křiknou sedláei.
„Tak še poštavím já,“ řekl Šibraváček kli
ně jako monareha a šel spat . ,.
Šibraváček
Verunáč
Janouch
10
article
Hromada byla bouřlivá. Starosta Cachtaliján
přečetl pismo, v němž bylo napsáno, že se pr
dobro školní mládože má vystavěti nová, důstoj
ná budova v Č., protože stará budova jest nedo-
statečná. Protože děti dědiny M... užívaly p
desetiletí dobrodiní školy v Č... a protože obo
M... jest přiškolena k městu Č . . ., jest nutno
aby obec M... poměrně přispěla k slavbě nove
budovy. Mimo to bylo připsánu, ze obci M..
dostane se náhrady, ježto dovoz potřebnýel
hmot bude rozdělen na obce. Kámen, cihly
dříví, písek, vápno, vše bylo již důvtipnně ro
děleno, aby se dostalo na každou přiškoleno
obec. Na penězích něla obec M... přispěti tre
mi tisíci pěti sty korunaamil
Tři tisíce pět set korun byla tak ohromná
částka pro obecní výbor v M..., že na chvilku
všichní oněměli, za to ale pak se strhla mela
Ze hlučně vřavy vyznívalo nade vše voláni
„Kde byehom tolik poněz vzali? A na školu
Není to zbytečnost? Však ta stará byla dost
dobrá! Bože, to je peněz a na takovou zbyteč
nostl“
Teď se teprve rozpomínali páni radní,že
chodili do školy tuze málo, vzpomínali, že nni
nevěděli, kde je druhá třída a chvála bohu, přee
byli živi.
„Nač pořád ty školy.“ povídal Meduna,
„jen aby se hřích rozmábal. Dokud byli lide
hloupí, všechno šlo jako na drátkách. Tenkrá
jsl, človíčku, nemusil přemýšlet, co a jak. Pře-
mýšleli za tě páni a ty jsi jako to boží hovádk
šel, kam tě poslali. A dobře to bylo!“
„Ano, jako tomu hovádku!“, vykřikl J
nouch.
„A měli váš také uvážat u žlabu,“ přidals
Šibraváček, a tímhle zvoláním ukázal náš mil
filesof barvu. Až dosud se nevědělo, s kým Ši
braváček půjde, ale když tohle řekl, vědělo se
že Šibraváček školu chce a Janouch zaťal pěsti
Ale Šibraváček byl v proudu a jak včera man-
žolce slíbil, tak dnes učinil.
Cachtaliján
bůh
Meduna
J nouch
Šibraváček
Janouch
11
article
„Škola je dobrota, to je štará vešta, to
žná, ale když škola, teda škola — ale doma!“
„Výborně!“, vykřikl Janouch a hned se
hinal k Šibraváčkovi. „To jste, strýčku, řekl mou-
dré slovo.“
Okolo Šibraváčka utvořil se hned kroužel
a jednotlivci poplacovali mu na ramena. Tak
Holeček Hlavatej kývl hlavou na souhlas. Po
třeboval jen, aby někdo prolomil led. Teď se t
stalo a Hlavatej za úplného ticha vysvětloval
že obec potřebuje školy jako soli. Poukazovai
na zlé cesty, na vzdálenost i na chudobu obce.
Zaplatí-li tolik peněz do Č..., přispěje na školu
v Č... pravda, ale pro sebe neučinila nic a pře-
ce si uvalila dluh na krk. A když tedy dlu
i větší třeba, ale pak na věčné časy bude míti
obec krásnou památku.
Šibraváček cítil, jak mu mráz běhá po zá-
dech. Čertův chlapík tenhle Hlavatej, jakoby m
z duše mluvil.
Ale ostatním pánům radním se řeč Hlava-
tého nelíbila. Byla, tak říkajíc, už ruka v rukávě,
Šest členů získal starosta pro školu v Č . . . a
slíbil jim už dovážky a když po dlouhých de-
batách došlo k hlasování, hlasovalo pro školu
v Č... sedm členů a pro školu doma jen tři
dva hlasovali, aby se škola vůbec nestavěla an
tu ani tam. Te Meduna a Lízálek tak hlasovali.
Po hlasování uhodil Hlavatej na stůl, až n
něm kalamář poskočil a rozkřikl se: „Však vy-
partykáři, ještě nevozíte!“ a odešel z hromady
Sibraváček a Janouch seděli jako pěny.
Janouch
Šibraváček
Holeček Hlavatý
Hlavatý
T Meduna
Lízálek
12
article
Starosta prohlásil, že se o usnesení mus
vyplniti poslaný protokol. Pivnička, mladý vý-
bor, uměl dobře psát a proto musil vyplňovati
jak starosta diktoval. Po vyplnění protokolu při
stupovali spiklenci, aby podepisovali.
Najednou se zdvihl také Šibraváček a něko-
liv ho Janouch zdržoval, vytrhl se mu Šibravá
ček a přistoupil také ke stolu.
„Dejte sem pěro!“ poroučel si Šibraváček
Ostatní v údivu se ohlédli na Šibraváčka, že tal
změnil své mínění a kdosi mu podal péro. Šibra
váček musil míti ku podpisu pohodlí. Odstrčil
sousedy od sebe a pak šmik, šmik, roztrhl pro-
tokol a sbaliv útržek v hrsti, vstrčil jej do úst
Všichni zůstali jako zkoprnělí, ale jen na
okamžik. Starosta jako divý skočil po Šibravá
čkovi, ale ten nečekal; dvěma skoky byl z chn
lupy a uháněl domů.
Hnali se za ním po návsi, ale kde pak! Ši
braváčka by byl nechytil ani na koni.
Janouch
Šibraváček
13
article
Celá obec byla vzhůru. Občané, zvěděvše
cc se stalo ve schůzi, souhlasili se Šibraváčken
a sběhli se na náves. Obecní výbor zaslechl pěk
né řeči, ale nelíbily se mu. Páni radní vytratil
se od starosty po zahradě a dav před chalupou
Cachtalijánovou zpíval všelijak, ale nikoli pěkně
Šibraváček byl hrdinou večera, neboť dav, ne
pochopiv jeho činu, domnival se, že Šibraváčel
přetržením protokolu zachránil obci tři tisice pět
set korun. A to je přece dobrodinec a takové
dobrodiní se musí zapit! Jinak to už ani ne
umíme, ani v městech, ani v nejposlednější dě
Holeček Hlavatej a Janouch se zasmáli činu
Šibraváčkovu, ale věděli, že se na ujednání nie
nezměnilo. Což protokol se napíše znova. Vět
šina se rozhodla pro školu v Č... a nedá se
nic dělnt, leda že by se oposice vypravila do
okresního města a vyložila, že obecenstvo o
poruje a že si přeje školy doma.
„Za pokus to stojí“, řekl Janouch „a pal
musíme chránit Šibraváčka, starosta to tak n
nechá.
Ještě večer navštivili Janouch s Hlavatým
Šibraváčka a když mu zjevili svůj úmysl, žes
vydají do města, souhlasil hned Sibraváček
prosil, aby ho vzali s sebou
Šibraváčken
Holeček Hlavatý
Janouch
Šibraváčkův
15
article
Na neštěsti byl Hlavatej v ponděli zdržen
doma. V chlévě mu padla nejlepší kráva. Nej-
spíš ji dali v neděli anebe už v sobotu zapaře
nou trávu. Někde ji Holečková přece ještě na
pasece schnala a tráva na mlátku se zapařila
Tak hádali jedni, druzí zase tvrdili, že kráva
spolkla trn nebo hřebík. Ženské si ale šeptaly.
že to byl ouřk a měly vážné i určité podezřen
na Mrňněku. Hlavatej dopoledne nemohl z do
mova a odpoledne se hnal do P.. c pro řezní
ka, aby krávu buď koupil, nebo aby jí stáhl kůži
vybral drob a rozsekal. Mnozí sousedé radili Ho
lečkovi, aby „sekal“ pro sousedy a nabízelis
skoro všichni, že si kousek každý vezme. Kráve
se v lichiostí sní a nikdo nezví, kam se poděla
Pozdě odpoledne přijel řeznik a když krávu
„sdělal“, potvrdil, že to byl trn, který krásneo
krávu se světa sprovodil.
S Mrňačky se rázem svalilo zlé podezření
Protože řezník nabídl přece jen několik desítel
a Hlavatej byl s obcí na stiru, „střelil“ krávu
řezhíkovi. D. kázalo se, že když bylo s kráyeu
zle, že ji Koniček, soused Iolečkův, podřizl z
víiákem a tím byl řezník kryt.
Podivuhodno bylo, že se starosta celý den
ani neukázal, aby úřadně zakročil. Nikdo nevě-
děl, že starosta byl v okresním městě.
A tak se stalo, že když deputace: Hole
ček, Janouch a Šibraváček přišli v úterý dopo
ledne k panu radovi, věděli již všichni úřadnie
u hejímanství, co se stalo a jak Šibraváček pro
vedl obstrukci.
Tři vyslanci dlouho přestupovali na chodbě
chytali úřadní sluhy za rukávy a prosili, aby je
jich příchod byl ohlášen panu radovi s prosbou.
aby pan rada jejich stesky vyslechl.
Holečková
Iolečkův
Janouch
Šibraváček
rada
16
article
Konečně byla jejich prosba vyslyšena. Byl
již jedenáct hodin, když tři vyslanci vstupovali
do kanceláře páně radovy, do menšího pokoje.
v němž byla pohovka a kolem stulu stály vycpa
né lenošky
Šibraváček šel poslední. Měl na sobě nový
burnůs, a byl spocen jako nyš. Také sváteční
teplou čepici měl a důkladnou břinkovici.
Již na prahu kanceláře se lekl. Spatřil ná-
hle před sebou veliký obraz císaře pána v ru-
dém taláru a zdálo se mu, že zrovna císař pán
nn něho hledí a ne vlídně. Panu radovi, kterí
seděl za stolem na pohovce, bylo viděti jen
hlavu. Byl to roztomilý a duchaplný pán, alo
tuze, tuze maličký, Králké nožky nesly kulaté
břiško a na břišku byla hlava, na krk jakoby
se zapomnělo. Pan rada pobídl deputaci bliže
vstal.
rada
pán
17
article
„Vítám vás!“ řekl laskavě a oči se mu
smály za lesklými skly skřipce. „Odložte ty
hole a řekněte mně, čeho si přejete-
Šibraváčkovi se pan rada velmi zalíbil na
první pohled; hned také cítil, jak se mu prsn
naplnila důvěrou k tomu malému pánovi. Hlned
také poslechl. Postavil svou břinkovici ke zd
lesklé a malované a na hák hole pověsil svou
těžkou čepici. Ale břinkovice si umínila, že če
pici neponese. Stála jen co se Šibraváček obráti
a bác, šlehla sebou o zemi. Pan rada poskočil
ale Šibraváček se shýbl a svéhlavou břinkovie
zase opřel a zas na ni čepici pověsil, ale jen j
pustil z ruky, bác! už ležela zas.
I ke všem! Co to děláte?“ vykřikl pan ra
da a Šibraváček zardělý a spocený teplem i stu
dem rozhněval se na neslušnou břinkovici a ne
hledě na ni, kopl ji tak nehorázně „zadní no
hou“, až vyrazil kus omítky se stěny.
Na štěstí už spustil Holeček, že tuhle on
sousedé přišli k panu radovi a že ho laskavě
žádaji, aby to darebáctvo starostovo s tou ško
lou v Č... přetrhl, že je obec chudá, že si školy
v Č... občanstvo nepřeje, ale že si přeje školy
doma. Sliboval, že přinese listinu, na které bude
jistě dvě stě podpisů.
rada
Šibraváček
Holeček
18
article
„Aha, aha!“ vzpomněl si pan rada náhle
„To je mezi vámi také ten — ten muž, který
snědl protokol?“
Holeček a Janouch uctivě usloupili, tohle
se týkalo Šibraváčka.
Ale Šibraváček se nelekl, ba postoupí
o krok a řekl vážně: „Milostpane, já to nesněd!
já jšem to zaš vyplil.“
Pan rada se nemohl ubrániti úsměvu, ačse
usilovně bránil, chtěje zachovati vážnou tvář.
„Ale byla to úřadní listina a vy jste se do
pustil násili.
„Miloštpane, odpuštěj, já už jšem še ne
čejtil a liština už byla poškrábaná.“
„O tom si ještě promluvíme. Pan starosta
mné vypravoval, jak se věc udála i to, že jste
nepokojný člověk.“
„To že povídal? I to je —1“
„Mlčet, budete odpovídat, až se vás budu
ptátl!
Šibraváček ucitil, jakoby ho do prsou někdo
silně udeřil, tak ho ta přísná slova srazila ke
zdi a zase ta proklatá břinkovice se mu vpletla
mezi nohy. Kopl ji znova a zase díra ve zdi.
Jakýsi písař si toho všiml a řekl dosti na
hlas: „Ten člověk taky kopo. Okopal už zed.
Teď se teprv Šibraváček ohlédl a div ne
klesl do mdlob, když spatřil dvě díry, které jeho
bota způsobila ve zdi.
Ale pan rada už zase mluvil. Poroučel pí
saři, aby požádal pana inspektora na okamžil
do kanceláře.
Pak obrátil se k deputaci a pravil: „Par
inspektor vám vysvětli, jak jest vaše vzpírán
se a vaše žádost pošetilá. Škola jest dobrodin
pro člověčenstvo a nildo by se neměl vzpoirnt
když má přispět na ni nějakou oběti.“
Ilavatej a Janouc) horlivě svědčili hlava
mi, ale Šibraváčkovi klesla kolena a tělo jeho
se chvělo. Zaslechl strašná slova. Měl přijí
pan išpektor! Šibraváček nepocítil z ničeho ta
kové hrůzy, jako ze tvora, který se jmenovai
išpektor.
Holeček
Janouch
rada
Janouc
Šibraváčk
19
article
Takový pán přijel jen jednou na panství
z kanceláře letěl vžácný pan adyjunk a tři hajní
byli rázem bez chleba. To všecko udělal ten pan
išpektor při jediné návštěvě. Na panství se
o něm mluvílo jako o draku a salanu. Šibra-
váček pana išpektora sice neviděl, ale také
toho nepřál a teď dobrovolně vlezl mu do rukou
„O já blážen blážňová!“ vzdychl si upřím-
ně. Než v tom vešel do kanceláře pán jako obr
Měl světlehnědé vlasy, světlehnědý dlouhý plno-
vous a na nose brejle, za kterými tkvěly dvě
hrozné oči, které jen bodaly.
Jak vešel, už věděl, že je tu Šibraváček
hned se po něm točil: „Ah, to je ten, eo jí
úřadní listiny. A chlapik, spolkne protokol jak
jahodu. Ukažte se přece, ukažte!
Šibraváčkoví dělaly se mžitky před očima.
„Aha, tohle je on! Nu, není divu, ten nát
rožháží všečky,“ myslil si Šibraváček.
Pan išpektor mlavil chvilku polichu s pa-
nem radou, pak si ukazovákem pošoupl brejle
výš na nos a spustil, rozkládaje rukama: „Divím
se vám, lidičky, divím. Pro svá hovádka sta-
víte chlévky a nelitujele na stavbu peněz a pro
své děti poněz litujete na školu, na nejdůleži-
tější a nejkrásnější misto, na kterém vaše dět
docházejí vzdělání, statku nejlepšího.
Šibraváček slyšel jen hukot slov, ale neroz-
uměl, teprve když pan išpektor vysvětloval, že
čím má škola více tříd, že tím snadněji a více
se děti naučí, než ve škole jedno nebo dvou-
třídní, počal ehápati.
Šibraváček
20
article
„Ano, to je pravda,“ hájil své přesvědčen
Janouch, „ale pro malé děti je to obuíž, zvlást
v zimě, když musí za tmy z domova a za tmy
se vracejí. „Což v rovině, ale u nás v horáeh
jest jinak,“ končil Janouck..
„A pak še u náš rodí šamé malé děti,“ pro
hodil Sibraváček, stržen byv debatou
„Což se jinde rodí zrovna veliké?“, otázal
se pan išpektor posměšně.
„No nevím, ale u náš je už taková malá
šorta. Já jsem taky malý a když je u náš chašník
čtrnáctilet;, není větší nežli tuhle miloštpán.“
Při tom ukázal Šibraváček na pana radu
Oba páni vybuchli v smích, čemuž se Ši
braváček velmí divil.
„Ein sonderbarer Lümmel der da!“ ulevi
si pain rada.
„Tak voni ho, miloštpane, znaj?“ vykřik
radostně Šibraváček, „no jo, Vilím Ferdaše
jmenuje a je to tukovej špaček.
Při tom se Šibraváček shýbl a ukazova)
dlaní. Nový výbuch smáchu. Ve vedlejší kan-
celáři se úřadnici jen uetivě kuckali.
„Jděte!“ ukončil poslání pan išpektor a de-
putace se na ráz vyvalila ze dveří. Pan išpektor
provázeje doputaci, ještě domlouval, aby měl
rozum a doufal, že, byvše přesvědčeni o lichost
svých názorů atd..
Deputace už neposlouchala.
„Vyhráli jsmo jako sedláci u Plačic,“ poví-
dal Janouch a Hlavatej přidal. „A Šibraváček
může býti rád, že si ho tam nenechali.
Šibraváček byl také rád. Jak živ nebyl tal
rád a to jen prolo, že už byl na ulici.
Navrhl pánům kollegům, aby se zastavil
na kalíšek jalovčové a když byl návrh přijat, za-
měřila depulace do postranní ulice ke Štajnovi.
Janouch
Eina
Lümmel
Ferdaš
putace
Hlavatý
Šibraváček
Plačice
21
article
V příjemné náladě, ba v rozjaření vracel se
pozdě odpoledne Šibraváček sám k domovu.
Ani nevěděl, jak se stalo, že byl svými soudruhy
opuštěn, také o ně nodbal. Toprve nyní, když
se valem stmívalo a Šibraváček se kolébal p
pusté silnici, bylo mu jaksi smutno. Bručels
ovšem jakousi písničku, ale selhávaly mu noty
i slova. Za tmy již došel do rodné obce, pro
jejíž blaho dnes tak slatečně bojoval. Na ne-
štěstí zahlédl, že v „Sodomě“ u Sommra jes
nějak veselo. Ze Sodomy ozývaly se veselé hla
sy lidské a na lmrmoniku tam kdosi hirál, a
řičela.
Šibraváček jako kouzlem tažen kolébal se
k Sodomě. Byl bouřlivě uvítán. Byl tam národ
žádný ouřad a národ svého zastánce miloval.
Pět, šest skleniček zdvihlo se mu na přiví-
tanou a radostný ryk zazněl jako pozdrav.
Šibraváček se uvelebil za stůl. Rozepjal
bornus, pošoupl těžkou čepici do týla a to byl
známkou, že míní posedět... Musil vypravovat
co se v městě dělo.
Mnoho z něho nedostali, protože Šibraváčel
nebyl nikdy řečník, ale to věděli už všichni o
Jancucha, ktorý přišel mnohem dříve, že depu-
tace nepořídila.
Proto táké národ bouřil a na hlavy páno
radních, zvláště ale na hlavu starosty, sneslo
se mračno nadávek.
Šibraváček byl mírumilovný, ale v takovén
ovzduší se také rozehříval.
Šibraváček
Sommr
Sodoma
Sodoma
22
article
Mezi jiným pronesl kdosi hlubokou pravdu“
„Pánové, zloději jsou taky lidi.
Všichni porozuměli a hlučně se smějíce
souhlasili. Tohle se Šibraváčkovi náramně líbilo.
„Žloději jšou taky lidi.“ Opakoval to jistě dva-
cetkrát a sám se tomu smál, až mu slzy tekly
po tvářích do houštiny vousů. Ani v té radost
nepozoroval, že si vedle něho sedl ten protiva
Nezavdal, bývalý obocní strážník, se kterým měl
Sibraváček kdysi velkou mrzutost Šibraváček
na to ovšem zapomněl, ale Nezavdal ne. Slibo-
val Šibraváčkovi tenkrát pomstu a teď ji chtč
vykonati. Lísal se k Šibraváčkovi jako kočka
když Šibraváček všechen rozradostněn volal:
„Žloději jšou taky lidi“, Nezavdal horlivě sou-
hlasil, do dlaní plácal a najednou se zeptal:
„A co starosta, to je taky člověk a vejboři jsou
taky lidé?“
To bylo ovšem logické, pasť byla nalécena
a Šibraváček do ní skočil rovnýma nohama jako
jelen a udělal závěr, na který Nezavdal nedo-
čkavě čekal. Neprozřetelný Šibraváček svůj zá-
věr ale vykřikl tuze nahlas: „Vejboři a štarošta
jšou taky žloději?
Ti lidé a zloději se mu pomíchali v hlavé
i na jazyku a když Nezavdal vyskočil a náhle
okázal barvu a tohle že se nesmí mluvit, a tohle
že je přece moc a že hned na tom místě půjde
a řekne to pánům vejborům, zarazil se Šibra-
váček, ale pak bera všecko žertem, plácal se po
nohavicích a posílal Nezavdala, aby jen šel, aby
vyřídil, sám že je taky z nich, z těch „užíralů
opecních“.
A Nezavdal šel a po chvilce přišel starosta
Cachtaliján do Sodomy a s ním Verunáč, poli-
cajt a ten hned zhurta na Šibraváčka, aby šel
s ním.
Šibraváčkovi bylo právě všecko k smíchuu-
Vstal a kolébal se s Verunáčem ze Sodomy, ba
šel i k obecní šatlavě a dal se zavřit jako jehně.
Nezavdal
Šibraváček
Cachtaliján
Šibraváčk
Verunáč
Sodoma
Sodoma
Šibraváček
23
article
Vyspal se na otýpce slámy a byl by snd
spal do poledne, kdyby ho bylo nezbudilo slun-
ce, které mu svítilo do obličeje.
Chvíli se nomohl Šibraváček vzpamatovati.
kde je a když se přece vzpamatoval, velmi se
rozhněval. Kdosi zapomněl na okénku vězení
starou sběračku. Ta Šibraváčkovi stačila, aby
vyloupl několik kamenů vedle dveří, pak se de
dveří opřel vší silou a rup rup! vyvrátil dvéře
i obložení do slně.
Vyšel z vězení ale jen prolo, aby hned zase
padl do rukou nepřitele. Už pro něho šli se vzka-
zem, že má jíti do obecní hromady na rychlo
svolané.
Šibraváček šel, měl na srdci pilný dotaz
na slarostu, ale když vešel do světnice a spatřil
vážné tváře a přísné pohledy páánů vejborů,
hrklo v něm jako ve slan ých hodinách.
Nikdo ho přátelsky nepřivítal. Jen Janoue
jaksi soucitně na něho pohleděl, kdežto Hlavatej
jen odplil a obrátil se k oknu.
Starosta seděl za stolem a četl potichu v knize.
Když spatřil Šibraváčka, zarazil tlustý uka-
zovák v knize a četl, že člověk trestaný, „který
seděl“, nesmí zasedali v obecním zastupitelstvu
a když za ticha dočell a zeptal se, kdo sje pro
to, aby byl Šibraváček z obecního zastupitelstva
vyloučen, zdvihli přísní oteové obce ruce všichni
až na Janoucha a Hllavatého.
Šibraváček byl jako omámen. Chvíli se tak
kolem dival a když viděl, že jeho ortel jest pode-
psán, vzepjal se v něm vzdor a Šibraváček vy-
křikl pla spravedlivého hněvu: „To je teda jako
vyhažov? Abyšte věděli, já teda jdu a budle
tady š Pánembohem!“ ...
To byl poslední výbuch. Zlomen vyšel Ši-
braváček za dvéře a plakal hořce — a plakal
po návsi až domů.
Hlavatý
Šibraváček
Janouch
Hllavatý
24
article
Cit se okoval.
Cit se okoval.
Zdědil jsem knihy po strýci Karlovi.
O nábytek, ostatní inventář a trochu skvoslů
starého mládence rozdělili se ostatní příbuzní,
které by knihy zbytečně byly přivedly do roz-
paků.
Probíral jsem se jimi a z různých pozná-
mek na okraji tvořil jsem si obraz v celku mi
neznámého strýce, s nímž v životě setkal jsem
se jen asi třikráte a to již jako s nevrlým,
málomluvným starcem. Z vyprávění matčina
jsem věděl, že býval kdesi ve venkovském
městě notářem, pak že s menším jměním, po-
měrně ještě dosti mlád, uchýlil se do Prahy
zde na Malé straně vedl tichý život pensisty.
Od jiných příbuzných pak jsem slýchal,
kterak marně snažili se jej oženiti a jak stranil
se společnosti lidské, vyjma jediné rodiny, se
kterou od svého přichodu do Prahy udržoval
časté styky. Jako ve snu — byl jsem tehdy ješté
velmi mlád — pamatuji, že nějaká tela při ná-
vštěvě v naší rodině vytasila se s klepem, že
strýe Karel je domácím přílelem v oné rodině
a dvoří se paní. Ale vím, že otec tehdy strýce
se ujal a tvrdil, že jest přílis čestným člově-
kem, aby byl něčeho podobného schopen ...
Z podobizny, kterou ochotní příbuzní i
s knihami mně předali, usoudil jsem, že strýc
Karel nebyl ani tak hezký, jako zajímavý člo-
věk. Byla to myslivá hlava, výrazných, určilých
rysů, prozrazujících inteligenci a také hrdost.
Karel
Praha
25
article
Za nastalých podzinních večerů stalo se
mi dědictví po něm vítaným. Knihy, vesměs
starší, z části již neznámé, značně mě zajímaly.
Jednoho večera rozevřel jsem knihu, na jejíž
dosce dosti pěkně nakreslena byla hlava ženy
a připsáno jméno, které však později úmyslně
z hruba bylo vymazáno. Nebylo čitelno. Asi
v prastředku knihy, Heineových básni, vloženo
bylo několik čivrtek papíru, z nichž jen dvě
byly popsány drobounkým písmem, kdežto ostat-
ní byly prázdné.
Zvědavě četl jsem list, jehož neodeslánía
nedopsání vysvětlila jediná řádka, po létech
k němu připojená, obsahující usmíření a zúčto-
vání s životem... List zněl:
„Madame! Až jednou skloní se nám pod-
zim nad hlavy a v srdce naše vejde lhostejný
chlad, jenž provází pokročilá léta, vyhledám vás
a poprosím udivenou, abyste přijala tyto řádky.
Budou vybledlé, na papíře sežlouflém a obsah
jejich bude se vám zdáti divným a cizím: ne-
vzruší a nepřekvapí vás arci tak, jako kdybyste
je četla dnes, ale snad vás potěší. Jsou psány
za nocí dávno minulých, po kterých přišlo tisice
jiných, spojených v léta; jsou psány za noci,
Heineová