2
masthead
NARODNÍ LISY
Lisa
3
masthead
22. dubna 1900.
5
article
Třáslu se celá, když mi kuse vykládala-
»Bydlí u mne — mladá paní, už tři léta
Dnes — šla jsem ji říci, že už je čas, aby sla
tomu svému pánovi naproti. Našla jsem. ji upro
střed pokoje — na zemi — bez vlády — stu
denou 1. . . «
Vzlykot umlčel další. ženina slova.
To bylo moje první setkání s Helenkou,
níž jsem zjistil otravu, jedem jakýmsi způsobenou.
Na stolku ležel lístek pro lékače, který dámu
dříve ošetřoval. Tento jsem bez ostychu ote-
vřel, hledaje v něm, světlo pro záhadnou mi
tenkráte událost.
Oznamovala v něm, že umírá dobrovolně —
proč, že vysvětluje přiložený druhý dopis —
zapřísahá lékaře, aby nikdy před. Šťastným se
nezmiňoval o příčině jejího, úmrti.
»Řekněte mu cokoliv, jen ať se. Šťastn
nikdy nedoví, co způsobil; nemohl by asi. žít
spokojen. Chci snésti sama ránu, kterouž
osud proti nám namířil« — tak psala .. . »On je
mlád, má celý život před sebou a kariéru slibně
započatou, ať tedy dokončí a vzpomíná jenom
našeho štěstí . . «
Sklonil jsem se před velikostí té ženy, tak
trpící a přece tak velkodušné. Zasažena co nej-
boleotněji, nechtěla způsobiti bolesti tomu, jehož
milovala a kterýž, třeba ze slabosti jen, krute
ubil illuse, z nichž ona štěstí si spředla a —
s nimi také zhynula.
Stalo se po jejím přání, zvláště když po
jejím převežení do nemocnice pročetl jsem
denníček, nalezený v kapse jejího šatu. Šťastný
nezvěděl, co se jí stalo a přičetl katastrofu
následkům nešťastného porodu, kteréž se znovu
objevily.
Znenáhla vpravoval se do poměrů a spřáteli
a myšlenkou, že není mu Helena ženou souzenou.
K tomu, že zničil život její sám, zatušíl- li to
někdy, jistě se nepřiznal.
Helena
6
article
Půl léta ji kollega N ... s nevšední obě-
tavostí ošetřoval na své klinice. Tělo krásné
Heleny se po dlouhém zápasu přece uzdravilo,
ale duch byl ten tam . . . Šťastný odejel do ci-
ziny, snad aby zapomenul, poukázav značný
obnos na Helenino ošetřování; ale obnos, tento
dovolil jsem si samovolně věnovati účelům do-
bročinným, vzav Helenu sem, do soukromého
svého sanatoria. — Naděje není žádná. Helen
je úplně apatická ke všemu, málokdy promluvi
a jedinou jiskřičkou v tom zatemnělém rozumu
je myšlenka, která ji vodí denně na Nábřeží.
kde čeká, jako čekávala na svého doktora.
Ostatní hodiny tráví tu většinou hez hnuti ; bilý
bez jest to jediné, v čem soustřeďuje se chor
její duše.«
Professor ukončiv, povstal a rozhrnul por
tiéru, dvéře kryjící.
V komnatce, ztopené do pološera zastiněn
lampy, spočívala na nízkém divanu — moje
»bezová královna«.
V bílém županu, zahrnuta spoustou rozpu-
štěných vlasů, ležela jako bez živola, s otevře-
nýma do prázdna očima, v levé ruce za hlavou
svírajíc hrst oblíbených svých květů, jež se byly
jako bílá prška rozsypaly po jejích tmavých
kadořich.
Bezděky zadíval jsem se směrem očí jejích.
tam ven, do letní noci, do dřímajících krás pří-
rody a cosi jako němá výčitka zdálo se mi tu
růsti do nekonečna, až tam k tomu zářícímu
nebi, o jehož klenbu se již rozbilo tolik zoufa-
lých proseb, jež nevyslyšeny vracely se do zde-
planých srdcí. lidských -
Horká krůpěj svezla se mi po líci.
Bylo v ní politování té, která již boles
necilila ? Či dík tomu, který ji ošetřoval ? Neh
docela kletba jednomu, který zapomněl ! ?.
Bůh. to. sudl
Helena
Helenin
Bezděk
bezový královna
7
article
Plno sněhu
Plno sněhu
Po uplynulém večeru začal padat sníh
dosud nepřestával. Neunavně padaly bílé spousty
lined hladké a zrnaté, hned ve větších chomá-
čích měkkých a podobných pírkům. Vše po-
kryto, zaváto, pohřbeno; všude palirbky, hory,
rozsedlá údoli, přovislé lávky sněhové i vlnivé
obrazy se hřebeny ostře přistřiženými. Mluži
ženy, které snažili se prodělati cestu, ustáli od
marné práce; také dunivý hluk jejich motyk a
lopat nerušil více hluboké tícho, nezazněl více
dovnitř zahalených domů, v nichž kmitalo
šedé, tlumené světlo. Někdy zaklinkal zvonee
nu krku poháněného koně, ale zvuk kolem
utuchal ve měkké, bílé hloubi jako kroky lidské.
Odpoledne vítr zmohutněl, ale mraků ne-
rozehnal. Za to poháněl ve vzduchu vločky
sněhové, takže chvílemi se zdálo, jakoby sně
žilo od pravé na levou, od spoda do výše. Al
jen krátký čas. Pak přihnal se od strany opáčné
a bičoval násilně k zemi bílá pírka. Střrechy
uhlazoval a seprašoval sníh na jejieh okrajích
v podobu závoje lehkého vodopádu a také tente
závoj trhal, uvolňuje jej v mrak, jenž zdál se
býti utvořen z jemné páry. Kde vítr zastihl
pěšiny plnou silou, tam uvolnil dráhu a utvořil
na rozích ulic, na otevřených mistech hladké,
černé plochy s malými závějemi pevného sněhu.
Místa taková byla nebezpečnými pro ně-
kolik lidí, kteři odvážili se ven. Na podobném
místě přihodilo se naše vypravování. Ničeho ne-
tušíc zahnula dívka za roh, majíc deštník roze-
pjatý proti vichřici; v tom podvál ji vítr, strhl
jí klobouk — byl nový, veliký a moderní,
nelze zazlivati větru, chtěl-li krásnou hlavinku
spatřiti bez něho — sáhla do výše, pozbyla
rovnováhy, noha uklouzla — tu ležel.
Al
8
article
»Pozor !« zazněl za ní jarý hlas mužský.
A nezůstalo při slovu; pevná ruka obepjnla
její ruku. Dívka uchopila se ji, zvedla se na
kolena a pokoušela se povstati-
»Ach !« Byl to zvuk bolesti, jenž přeše
rty, z nichž vystupoval dech jako jemný mráček
»Cítíte bolesti?e
»V noze, jen v noze.
»Tot dosti. Ale na kolenou nemůžete tu
zůstati, na kolenou přeď mužem, pomyslete.
Zarděla se více — ostrý vzduch březnový
zčervenal ji dosti — usmívala se. Podepíraji
se pevně na rámě přátelsky podávané, odvážil
se nové námahy a povstala.
»Diky. «
»K tomu není dosud času. Přijmu díky
vaše, až vás dovedu šťastně domů. T'u je váš
deštník, tu moje rámě a nyní v před' l«
Ve svěžím, určitém jelio chování kslončeo
čemu nemohla odporovati. Opirala se o jeho
rámě a pachtila so sněhem po jeho boku.
»Takové počasi,« pravila, aby jen něe
pronesla. »A přece jest už dle kalendáře po-
čátek jara.e
»Začátek jara? Vskutku, toť půvabné l
Smál se hlasitě, ale oči neohlížely se na svě-
sněhem zavátý, nýbrž hledaly v soumraku po
deštníkem obličej. své průvodkyně. Cntila jeho
pohled a popatřila vzhůru. Úsměv odpovída
jeho smíchu, a ve čtyřech očích, které tu pod
deštníkem se setkaly, roznítilo se teplé světlo.
»Počátek jara,« opakovala tiše a nyní s
již nesmál.
Statně drali se sněhem v před chvlli
v mlčení. Pak promluvil opět: » Musím se vám
slavnostně představiti; jsem Karel. Černý.
právník.«
»Pro boha!« zvolala s výrazem veseléh
překvapení. »Nemějte mi za zlé, že vás lituji
Mám bratra, jenž je také právníkema a na toh
spáchala jsem verš, abych ho potěšila, nebo
před padesátým rokem ne ——«-
Umikla.
»Není moudrým, viďle ?
»Ne, ne, to ne. Nechtěla jsem nic řici.
Diké
Karel
T ' u
9
article
»Však vím, co jste chtěla tici. Že právník
před padesátým rokem nemůže se ženiti, nent-l
pravda ?e
»Co si o mně myslite ?«
»Že řeknete, co myslíte a že to o většíně
mladých dam. tvrditi nelze. Mně, se to věru
libí, lihí se mi to. Ale litovati mne nepotřebu-
jete; kdybych, chtěl, mohl bych se ženiti
služné adjunkta čekati bych nemusil. Ale ne
»Vy nechcete?« zvolala udivena.
»Ne — to jest nechtěl jsem. Kdo všal
může říci, co se stane, když taje sníb? Kdy
jaro přichází a divukrásný měsíc máj, hdczí
jaké hlouposti přinese ?
»Tu jsem doma!« řekla tónem prostá
tostí a podala mu ruku. »Nu smím vám přec
poděkovati ?«.
»A já vám, ne-li ?«
»Zač ?e
»Za vaši společnost. Jest mi tak teplo
volno od té doby, co jste vedle mne kráčela.
Neodpovídala, ale oči její, jež zjevně t
prozrazovaly, se vyjasnily. Tak stáli tiše ok
mžik nějaký; víír nevnikal sem do malého zá
tiší před domovními dveřmi, hluboké ticho
kolem nich a bílé hvězdičky poletovaly zvolna
k zemi.
Dlouho držel její ruku: teď ji vyprostil
setřásla sníh s pláště a pohodila hlavou, aby se
vyprostily přes její čelo bílé vločky sněhov
z hnědého kučeravého vlasu.
»Uvidím vás.?«
Okamžik dívala se v zamyšlení před sebe
pak pohledla k němu ještě jednou tak otevřen
jako před tím a pravila: »Bude mým potěšením
stane-li se tak. S bohem ! Srdečné díky l«.
Zmizela; stál tu ještě okamžik před tma
vými, těžkými dveřmi, jež se zavřely. Pak ode
šel a procházel se ulicemi, nedbaje větru
sněhu. Bylo mu tak volno a teplo, že rozepja
kabát a vichřiei prsa nastavil. A když chvíl
tak chodil, zastavil se, rozepjal ruce a zvol l
tak hlasitě, že dva chodci, zapomínajíce nečasu
stanuli a se smáli: »Díky bohu, počátek jara -
11
article
Spatřili se opět. Bylo jaro, milovali se.
Zeleň stromů velkého veřejného park
u města byla ještě zcela mladá, čerstvá a jasná.
z částí skoro žlutá jako světlo nového slunka
Prostřed zelených družek stála třešen.
plně obalená květy, úsměvná a bílá. Tolik bí-
lých kvítků shodila již na zemi, že země a l-
vička pod ní pokryty byly, ale na větvích její
dosud žádná mezera.
Za zmírajíeího dne seděli na lavičce a dý-
chali vzduch, jenž měkce a teple nad nimi vlál.
Rděla se, krev obíhala jí rychlejí. Z větv
stromů, z osvobozené půdy dral se k nim
mírný, sladký a přece dostí silný vzduch, vnik
do jejich srdeí a stvořil v tajůplnou úzkost.
Nikdy ještě nemluvili sobě o lásce. Byl
dobří známí, žertovali, smáli se a povídali o mi-
nulém i budoucím. Dnes ale bylo jinak; slosa
se nedostavovala, jaro stísnilo je, obepjalo.
sklíčilo.
»Řekněte —
»Slečno Marto ?
»Nač mysliti ?
»Mysliti? Mustme vždy mysliti ?e
»Jak jinak ?.
»Cítíte snad.
Dívala se vpřed a mlčeli opět. Navzájem
slyšeli, jak dýchají. Muž přichýlil se tiše k divee
a hleděl ji pevně na nachýlený obličej. Snažila
se stavěti se, jakoby toho nepozorovala, ale ko-
nečně nesnesla toho déle, pohledla mu do očl
a smála se. A nyní počal smáti se v sobě o
a za tohoto smíchu, jenž tělem jeho chvěl, bl-
žil se k ní, pocítila jeho dech, měla za to, že
cití žár jeho očí — tu ji polibíl.
»Jak pošetili jsou přece lidé, « zvolal ve-
sele, když pustil tu, která se nezdráhala. »M-
lují se a neříkají si to.«
Dívka přikývla. »Milují se,« opakovala.
»Nyní řečeno jest »ano«, teď patříme sobě.
či ne. ?e
»Náležím vám od té doby, co jsem vás
spatřila.«
»Vám ?-
Malé dělské zdráhání, pohled zářívých oč
stranou a pak toužená slova : »Či tobě, — zní
to lépe ?
slečna Marta
12
article
»Nejlépe ze všeho e
Co tiskl jí ruku, vrazil do pně mladéh
stromu, jenž se zachvěl až do koruny a sesla
na oba dešť bílých květů. Bylo to, jakoby jim
přál stromel štěstí, že přišlo jaro také pro ně.
Opět visely bílé vločky ve hnědém vlasu dlv-
číně a opět pohodila hlavou, by je setrásla.
Vůně květů kolem nich byla silnější, čím
více skláněl se ve or, pláci v nově olistěnýeh
stromech pěli poslední píseň, dvé bílých mráčk
ve výši zbarvilo se právě jako vzdáleným,
teplým ohněm.
»Slunko zapadá,« pravila na odchodu.
»Nikoli, vyšlo,« odporoval on.
13
article
Každý rok slavívali ten den. Syn.jim zemřl
dcera odešla za mužem, sestárli, osaměli, ale
nikdy nemeškali vzpomínnti vděčným srdcem on
hodiny pod kvetoucím stromem, jenž sesypaln
ně svůj sníl
Tentokráte však bylo by to skoro jina
dopadlo.
V zimních dnech byla velmi nemocnou.
a smrt podruhé klopala na její dům. Opěo
mohla těšiti se slunci, obličej její — mírným
přívětivým zůstal i v nemoci — získal znova
zdravou harvu, dvé malých vrásek nemohlo
proti němu ničeho míli, jen vlas sbělel, byl do-
cela bílý a ložel nyní již na spáncích.
Tak časně bylo jim dáno jaro v tomto
roce, že strom již odkvetl a bilé květy ležely
na zemi zvadlé. Tím vřeleji ovíval letní vzduch
oba staré lidi, kteří vedle sebe seděli na la-
vičce a myšlenkami i slovy zalétali do dob
»Dostala jsi ve mně vlastně vznešeného
muže,« pravil žertem a položil rámě kol jejlh
boku. Teď stalo se to zcela klidně a bez kvapu.
a sesláblé rámě jeho nemohlo by asi potřást
více pněm stromu, jenž stál za nimi pevně
»Často měla jsem potíže s tebou,« odvě-
tila s veselým úsměvem, »ale chytrá žena ry
chová si svého muže.e
»Chytrá žena — kde dnes jest ?
»Tu sedí na tvé straně.«
»Zde vedle mne. Ano, bohu díky, tu sedíl
V posledních slovech neznělo již nic žertovného
a ač se ještě usmíval, byl přece v očích jeh
vlhký lesk.
Dostal
bůh
14
article
»Strom již odkvetl,« prohodila po chvíli.
»Jak často jsme o tom přemýsleli ! Nejprve
sněžná vichřice, jež nás k sobě svála, pak
onen jarní sníh tu pod stromem a nyní —
Ústala, pohlížel na ni. Následovala jeho
pohled, jenž spočinul na jejích bílých vlasech,
pak řekla:
»Lítovati mne nemáš proč. Nyní leží mi
pevně sníh na hlavě, nedá se setřásti, musím
jej snášeti.«
»Ano, ano, trojí sníh,« řekl zadumán. » N
první dva nikdy jsem se nehněval, připomínaji
mi dobré chvíle. Víš ale, že tento zde je mize
všech nejmilejší? Nahromadil v dlouhých letech
plné věrnosti a lásky. Vypravuje mi o hodinách.
jež jsi probděla při lůžku nemocných dětí na-
šich. Mluví mi o dnech této zimy, když sama jsi
byla nemocna a cítil jsem v hloubi srdce, jak
jsi milá a drahá, když modlival jsem se bohu
aby mi tebe zachoval. A co nejlepšího na tomto
sněhu: leží jen na tvém vlasu, nikoli na tvém
srdci; sestárli jsme, ale srdce tvé zůstalo mlad
jako moje. Člověk stárne jen, když nemiluje již
nic. Zůstali jsme mladí a zůstanemo. A jak
tehdy políbil jsem tvoje rty pod tímto stromem.
tak líbám dnes sníh na tvých skráních.«
Sklonil se a políbil ji bílý vlas. Pak po-
vstal a pravil:
»Tenkráte napomínala jsis k odchodu ty.
dnes jest mi tak učiniti. Jsi churavá, nelze če-
kati na západ slunce.«
Zvolna šli oba staří zpět zeleným, kvetou-
cím sadem. Slunce stálo ještě vysoko a jasné
jeho světlo nvezlo se přes aníh na hlavě dobre
paní. Odstraniti ho nemohlo, ale teplé jeho pa-
prsky mohly zvěstovati léto, jež je stáří tak
milým. Mohlo starým lidem naklásti na cestu
zlata a lesku, a vložiti, jim do duší naději
i tušení o světě, v němž není noci, není sněhu.
Oskar Uhlí .
není smrti,
Ústal
Oskar
17
article
Různé zprávy,
Různé zprávy,
zlato.
Právě těchto dnů byla ve válečné rubric
našeho listu krátká noticka, jež uváděla přiklady
z posledních let, kde zlato zavdalo podnět An-
gličanům k válečným výpravám nebo sporům
s jinými národy. Je to zjev tak starý, jako
historie sama a dalo by se z minulých věků
uvést nesčíslně příkladů tohoto druhu. Ovšem
nejeví se u každého národa hlad po zlatě
takovýmto způsobem a zejmena ne tak neurvale
a bezohledně jako u Angličanů. Ba lze to po
važovati takřka za zjev kulturní. Jakmile do-
sáhne barbarský kmen jen poněkud vyššíh
stupně scivilisace«, nepodniká již vpády do
cizích zemí, aby získal nových pastvisk pr
svoje stáda, podniká nejraději svoje vpády tam.
kde mu kyne hojnost zlata. Toť první »civili
sační« účinek žlutého kovu.
Již národům starověkým bylo dobře známo
že zlato jest původem všelikých zločinů a ne-
řestí a četní staří filosofové — i ti, kdož pre
svou osobu zlatem nepohrdali, velebili doby
kdy cena zlata nebyla známa, kdy se zboží
pouze vyměňovalo. Pěknou ukázku v tom
ohledu podává redaktor »Živy« ve čtvrtém
čísle tohoto přírodnického časopisu, uveřejňuje
ukázku ze statě Caja Plinia Secunda o zlatě
Autor dotkl se ve článku »Zlato trans-
vaalské« zkušenosti starých Římanů v techno
logii zlata, i napadlo mu podati čtenářům
ukázky ze stati Pliniovy o zlatě (z knihy 33
jeho přírodopisu)
Plinius, nar. r. 23. před Kr., zadusils
při výbuchu Vesuvu r. 79; sestavil eneyklo
pedii přírodních vědomostí starých v 37 knihách.
Pilně se vyptával všude, s interessem ve skutk
moderním; věci ovšem nerozuměl, vždyť ne-
bylo systematických vědomostí o přírodě; tak
byl mu člověk centrem stvořeného, k vůli ně
muž na světě vše se děje.
Angličan
Živa
Plinius Secundus
Říman
Pliniův
Plinius
Kristus
Zlata trans
18
article
»Nyní,« praví Plinius ve své stati, »mlu
viti míním o kovech, o bohatstvích a způsobu
jakových stanovíme cenu jednotlivých předmětů.
Kdežto na jednom místě kopají po pokladech.
poněvadž všichni po zlatě, střibře a rudě baží.
na jiných místech hledají železo, jež k válcea
vraždění jest způsobilejší, než zlato. A z těeh
důvodů vnikáme ve žíly zemské, prolézám
půdu, na níž žijeme, a pak se divíme, že do-
stává trhliny a že se chvěje, jako by to nebylo
samozřejmo, že hněvá se svatá Matka. A přece
by bylo líp, kdyby zlato bylo odstraněno. Vždye
beztoho jím pohrdají, jak nejznamenitější spiso-
vatelé vykládají, všickni lidé lepší, a slouží on
jen ke zkáze lidstva. Jakž mnohem šťastnějš
bylo lidstvo, dokud pouhý obchod výměnný byl
jak dálo se za časů Troje dle věrohodné pa
měti Homérovy.
Po dlouhé doby bylo množství zlata
Římě jen nepatrné. (Z knihy 12.: Vypravuje
se, že Gallové poprvé vpadli do Italie, poně-
vadž Helico, jenž v Římě sochařství se uči.
domů fíky a hrozny přinesl: jest tudíž pocho-
pitelno, že tilo, ani války se neštitili, aby měl
věcí takových.) Když pak město Gally dobyt
mír si zakoupiti chtělo, sotva 1000 liber zlat
sehnalo; avšak 307 roků později Marius, vzav
v plen Kapitol a chrám, odnesl 14 tisic lib
do Praeneste, kteréž pak Sulla ve průvodu
triumfálném nésti dal. Mimo to dal týž vítěz
den před tím přinésti 15 tisíc liber zlata a 150
tistc liber stříbra, kteréž sebral nepřátelům jak
kořisť válečnou.
Plinius
Homérův
Gall
Helico
Marius
Sulla
Trója
Řím
Italia
Praeneste
Kapitol
19
article
Kdož první toho zločinu se dopustil, že
ze zlata denar ulil, není dnes známo. Národ
římský nepoužival před porážkou Pyrrhovou ani
měny stříbrné. Král Servius poprvé dal raziti
měd. Byla pak poznamenána obrazem dobytčele,
z čehož pochází jmeno »pecunia«. Z peněz
vznikla lakota a ziskné nic nedělání na lichvě
spočívající; lakota pak zvrhla se na chtivost
peněz. Tak přihodilo se, že Septimulgas, jenž
k domu Gaja Graccha patřil, odříznutou hlavu
Gracchovu Opimiovi přinesl a ji sobě zlatem
vyvážiti dal. Dříve však do úst jí olovo vložil
a tak ku vraždě příbuzného dopustil se ješte
podvodu.
Také se mnoho děje za časů našich, čemuž
ani potomstvo nebude chtít věřiti. Tak dal
Caesar, později diktátor, při pohřbu otce svého
celé bojiště stříbrem ozdobiti. Tehdáž poprvé
zločinci bojovali s divokými zvířaty, potírajíce
je zbraněmi střibrnými, což nyní i ve ven-
kovských městech mimo Řím napodobeno bývá.
Pyrrhův
Servius
Septimulgas
Gaja Gracchus
Gracchův
Caesar
Řím
20
article
Císar Gajus dal v cirku vyvésti lešení, na
němž umistil 24 tisíce liber stříbra a Nero po-
kryl divadlo Pompejovo zlatem, aby to Tirida-
tovi, králi arménskému, ukázati mohl.
Velikou náklonnost, kterou ke zlatu cho-
váme, děkuje zajisté nikoli svému zevnějšku.
vždyť stříbro jest mnohem jasnější a lesklejší.
Zlatu dáváme přednost proto před ostatními
kovy, že žárem nijak netrpí ani při požárech,
ani na planoucí hranici. Jiná příčina ceny jeho
jest, že upotřebováním málo trpí, kdežto stří-
brem, olovem, mědí lze čáry dělati a ruee
odloupnutými částečkami si znečistiti. Zlato je-
diné nalezá se ryzí, kdežto jiné kovy ze země
vytěženy, teprve ohněm připravovány bývaji
Mimo to neznehodnocuje jeho výtečné vlastnosti
ani rez, ani modrá plísta mědová ani, jiné zplo-
diny přeměnové, aniž na váze tratí. Ani slané.
ani kyselé tekutiny, které všechno porušují, je
nemění. Zlato nalezá se buď v písku řek,
na př. Pádu a Taja, mimo to dobývá sez
šachet kopáno a mezi skalními zříceninami
hledáno.
Tajo
21
article
Všechno zlato obsahuje v sobě více neb
méně stříbra: průměrně asi jednu desetinu neb
osminu; ve zlatě gallecijském byla nalezena
pouze jedna šestatřicetina stříbra, proto jest tak
vysoce ceněno. Zlato, v němž nalezá se jedna
pětina stříbra, jmenuje se electrum ; avšakto
electrum jest uměle připravováno zúmyslným
přidáváním stříbra.«
Zlato nalezá se, dle Plinia, až v kusech
o desíti librách, nejobyčejněji jest vtroušeno do
křemene. Křemen se rozemele, ve stoupách
utluče, pak se plaví s vodou, na to praží v
pecích a vytavuje pomocí tyglíků. Při plavení
z písku dá se ve vodě padati z výšky, pak
ustáti ji nechají v příkopech, které jsou vy-
stlány ulexem, křem rozmarině podobným. By-
liny, které drsným zevnějškem svým jemné
zlato zadržují, se sbírají a páli. Popel s
znova plaví. Zlato jest velmi měkké a tak
tažné, že z unce (283 gr.) 750 i více plechů
o čtyřech čtverečních palcích se vytepe. I nitky
lze z něho táhnouti tak jemné, že tkáti a příst
se dají. Nejlépe můžeme zlato přetaviti s olo-
vem. Tím způsobem dá se zlato od střibra,
stále je zprovázejícího, odděliti, rozloučiti. Opě-
tovaným tavením vyčisti se zlato a béře na
konec barvu chně, čímž také právě zlato se
poznává; tak se mluví proto o zkoušce ohněm.
Měd, stříbro a jiné kovy můžeme pozlacovati
pomocí rtuti, na dříví, sklo, mramor a podobné
lípáme lištěny zlaté pomocí bilků aneb klihu.
Zlata
Plinius
Popel
22
article
= Il Bucintoro. Z Benátek se oznamuje.
Minulého roku připadli zde na podivnou myšlenku.
zříditi znovu proslavenou parádní loď republiky be-
nátské. Proti tomuto návrhu ohražuje se plným
právem bistorik Molmenti v posledním čísle sbor.
níku »Nuova Antologie«. Neboť především není peněz
na tento romantický podnik a za druhé vyjímali by
se pánové ve fracích a cylindrech jak náleží hloupě.
První Bucintoro, loď, na níž dóže v den Nanebe-
vstoupení Páně vyplul na moře, aby se s ním za-
snoubil, vhodiv do něho prsten, pocházel z r. 1311;
nejstarší dosud zachované vyobrazení této nádherné
lodi pochází z roku 1598. V den tohoto sym bolického
sňatku bylo město povždy skvěle ozdobeno a nu
náměstí svatého Marka konán velký trh. Podrobný
popis Bucintora zachoval se z roku 1727. Loď čítala
neméně než 180 veslařů a byla bohatě pozlacena.
V době úpadku republiky byla jednak rozbita, jednak
vyhořela. Toliko pozlacený trup — tak zhyne sláva
světa — sloužil po nějakou dobu za vězení až pak
počátkem devatenáctého století dostal se mezi staré
haraburdí. Zajisté, že Benátky neuzří více Bucintora
a nebude toho věru škoda !
Páně
svatý Marek
Benátky
23
article
= Kde se nalezal palác Odysseův
Z Alhén se oznamuje: Prof. Doerpfeld, známý po-
kračovatel ve výzkumech Schliemannových, povzbu-
zen štědrou nabídkou jakéhos bohatého Holanďana.
odhodlal se zkoumati otázku, kde stál kdysi palác
Odysseův, kopáním a pátráním po jeho pozůstat-
cích v zemi. Odebral se před nějakou dobou na
ostrov Jthaku a tam jal se kopat na zkoušku, nedo-
cílil však nijakého výsledku. Již Schliemann, sdíleje
názory Gellovy, Dodwellovy a Warsbergovy, pátral
v letech šedesátých v pohoří Aeotos na lthace
marně po zbytcích onoho slavného panovnického
sídla. Doerpfold již dříve spolu s bystrým Leakem
se domníval, že hrad nalezal se na západě v se-
verní části ostrova. Avšak jeho kopání na hoř
zvýší 150 metrů v oné části ostrova přesvědčilo jej
o bezpodstatnosti této domněnky. Dospěl tudíž ku
přesvědčení, že ostrov, jenž po mnohá století po-
kládán za Hlomerovu Ithaku, zván tak zcela neprá-
vem. Ostrov, zvaný dnes lthaka, jest prý Homerovo
Same. Za Homerovu Ithaku dlužno prý považovati
ostrov, zvaný nyní Leukas (Santa Maura), s jehož
skály se kdysi poctka Safo z nešťastné lásky ke
krásnému Faonovi vrhla do moře. Pro tuto do-
mněnku svědčí četné okolnosti. Především nebyly
na Iihace nalezeny nijaké památky z doby předmy-
kénské. Výtěžky veškerých kopání tam podniknu-
tých náležejí době hellénské. Dále označena Home-
rova Ithaka v Odyssci jakožto nejsevernější z ostrovů,
což však platí toliko o nynějším ostrovu Leukas.
Odysseův
Doerpfeld
Schliemannův
Holanďan
Schliemann
Gellův
Dodwellův
Warsbergův
Homerův
Home
Jthako
Ithaka
Hlomerovo Ithaka
Santa Maur
24
article
Homer udává, že Ithaka spojena byla úzkou převla-
kou s pevninou, na níž se pásla stáda Odysseova.
Také to se hodí na nynější Leukas, jenž jen úzkým
průplavem jest oddělen od pevniny. Homerova
Tthaka líčí se též jako úrodná a hornatá, což rovněž
souhlasí s krajinným růzem nynějšího ostrova Leu-
kas. Důkazy, jež prof. Doerpfeld uvedl pro novou
svoji domněnku, působily tak přesvědčivě, že přijaty
byly shromážděnými učenci skutečně s nadšením.
Prol. Doerpřeld očekává klidně námitky, jež jeho
nová theorie vzbudí ve světě archeologů a filologů.
Jest pevně přesvědčen, že se mu brzy podaří podati
nezvratné důkazy pro nynější svoje tvrzení. Nepo-
chybuje, že kopání již započne v nejbližší době na
ostrově, zvaném Leukas, objeví pozůstatky sídl
Homer
Ithaka
Odysseův
Homerův
Doerpfeld
Leo
Nepa
25
article
Odysgeova.
Odysgeova.
= Hedvábí z pavouků. Navštěvovatelé pa-
řížské výstavy budou se moci přesvědčit na vlastní
oči, že řecká báje o umění přástevnice Arachné, jež
pro svoji smělost byla bohyní Pallas Athene promě-
něna v pavouka, v jistém smyslu stala se pravdou.
Z ostrova Madagaskaru zaslán byl velký balík hed-
vábí, jehož užito bude na baldachyn nad parádním
ložem a jež jest zhotoveno z příze jistého druhu pa-
vouků, jenž se vyskytuje toliko na tomto ostrově.
O tomto pavouku a jeho přízí jsme již svého času
přinesli zprávu. Francouzský missionář pater Cam-
boné spolu s architektem Jollym v Tananarivu při-
činil se o praktické zužitkování příze v průmyslu.
Tkalcovna hedvábí, zřízená na Madagaskaru, má již
nyní zásobu 200.000 metrů příze, jež navinuta na
dvanácti velikých cívkách. Látky, zhotovené z příze
pavouků, mají nádherný zlatoskvoucí lesk a hra jich
barev připomíná jemné přechody duhy. Kolonistě na
ostrově sbírají tyto neškodné pavouky po tisících
s rozsáhlých větví chlebovníků a dodávají je tkal-
covně, kdež zhotoví sedm až osmkrát tolik příze, co
housenka bource.
Arachné
Pallas
Madagaskar
Camelopardalis
26
article
= Lékař — hrdina. »Annales Politigues e
Littéraires« přinášejí vzpomínku na znamenitého lé-
kaře a badatele dra. Trousseau-a, jenž v letech šede-
sátých hrál vynikající úlohu též ve společnosti pa-
řížské. Byl znamenitý v hovoru, jemných a elegant-
ních způsobů a tudíž velmi hledán v salonech.
V středopostí roku 1867 pozval k sobě na oběd ně-
kolik přátel. Zábava byla velmi čilá, přeskakovala
s předmětu na předmět a Trousseau byl duší celé
zábavy. Pojednou byli přítomní vyrušení prudkým
posuňkem lékařovým. Právě když chtěl dáti sousto
do úst, odstrčil vidličku prudkým pohybem a ruka
zůstala nepohnuta nad stolem. Bylo to tak neočeká-
vané, že všichni v němém úžasu hleděli na Trous-
seau-a. Pojednou tázal se jeden z hostí: »Co jest
vám?« — Lékač nuceně se pousmál a odpověděl:
Annale Politigue e Littéraire
27
article
»Nic, jen mi kmitla blavou myšlenka o jakémsi pří-
padu, jež musím kontrolovat ve svých knihách. Do-
volíte-li, odeberu se na několik minut do své pra-
covny.« A Trousseau vrátil se po několika minutách
a sedaje zcela klidně ke stolu, pravil: »Nalezl jsem,
co jsem hledal.« — A jal se pokračovati v zábavě
večer minul v nejpříjemnějším bovoru ... Co s
událo v pracovně Trousseaurově? Nejtrapnější du-
ševní drama, jaké si možno pomyslet. Náhlý po-
hyb slavného lékaře u stolu způsoben byl
prudkou vnitřní bolestí, jež byla pro Troussenu-a
objevením, zřetelným a nepopíratelným přízna-
kem hrozné choroby. Vstoupiv do pracovny, vzal
jeden ze svých spisů, vyhledal si místo, kde ony pří-
znaky popsány, přečetl je kvapně a pravil: »Je t
správné, je to rakovina.« A odložil knihu. Ale ihned
se vzpamatoval, nabyl znovu své obvyklé chladno-
krevnosti a duchapřítomnosti a vrátil se klidně do
jídelny jako muž, jenž za jedinou minutu prove
bilanci svého života. Drubého dne zavolal si tři svoje
nejlepší žáky, mezi nimiž byl i později slavný dr.
28
article
Verneuil, vyložil jim případ a žádal je, aby pronesl
svůj úsudek. Aby učinil přítrž všem okolkům, doložil
ihned: »Povíte mi pravdu, že, a beze všech vytá-
ček? Jste moji žáci a netajil jsem se vám ničím, co
vím. Nejmenší vaše váhání vzbudilo by ve mne do-
mněnku, že jste nezužitkovali moje nauky a že jst
nevědomci, anebo žé mne považujete za zbabělcea
chcete mi zatajit pravdu. Mluvte tedy !« — Žáci se
uklonili. Ohledavše bedlivě mistra, rozpoznali ne-
klamné příznaky hrozné choroby. Trousseau byl
vskutku stižen rakovinou. — »Děkuju vám,« pravil
a když jeden ze žáků chtěl cosi připomenouti, dol-
žil: »Vím, chcete připomenout, že případ není zou-
falý a že s trochou opatrnosti... není třeba, za tři
měsíce zemru a jest mi třeba učinit opatření jako
muži, jehož dnové jsou sečteni.« — Trousseau sepsal
svou závěť. Několik dní před smrtí odebral se na
hřbitov. Pěre Lachaise, vyvolil si místo pro svůj hrob
a odebral se pak do pohřebního ústavu, kdež objed-
nal pohřeb. Vyřídiv všechno, vrátil se domu a ulehl
očekávaje smrt. Nastala v ustanovený den. Troussenu
se nemýlil.
Žák
Trousseau
Verneuil
Pěre Lachaise
29
article
= Divocí koně ve Spojených státech.
Newyorský jeden časopis oznamuje: Kdežto ve mno-
bých krajích Západu a Jihozápadu, jež před nedáv-
nou dobou byly známy množstvím potulných divo-
kých nebo polodivokých koní, zvířata tato většinou
zmizela nebo byla vyhubena, nalezají se v jedné
části Utahu divoci koně ve velkém počtu a způsobují
značně nesnáze. V písečných pouštích jižně od Mll-
fordu v kraji Benyer nalezají se teplé prameny blíž
staré silnice pro nákladní povozy do Pioche, dokud
bylo proslaveno hornictví. Jižně od těchto teplých
pramenů bylo lze viděti u silnice velká stáda divo-
kých koní, jež, když se člověk blížil, kvapně prchala
ve mracích prachu přes písčiny a úžlabiny porostlé
křovím. Západní část této pouště jest vroubenu příkře
spadajícími horami, jež tu a tam jeví hluboké rokle
— mohutné to trhliny v černém vujkanickém kamení.
Jakýs důmyslný člověk vyhledal si některé z těchto
roklí, jež se mu k jeho účeli nejlépe hodily, upravil
na jednom konci pevná vrata ze smrkových kmenu
a vehnal pak do rokle celé houfy těchto divokých
koní, jež obyčejným způsobem vůbec nebylo lze
chytit, a zavřel vrata. Stěny rokle byly příliš příkré,
aby se po nich mohli koně vydrápat. Z pravidla koně
tímto způsobem chycení po nějaké době dosti zkrotii,
aspoň pro jízdní skotáky, jež z pravidla si doplňovat
svoje jízdní koně z těchto koní pouště. Tehdáž bylo
schytáno as velké množství těchto koní. Přes to však
rozmnožili se tou měrou, že nyní kraj takřka zapla-
vují a takřka ničí pastviny skotu, ovcí a jiných do-
mácích zvířat. V poslední době tudíž dobytkáři, po-
škození tento záplavou divokých koní, uspořádali roz-
sáhlé lovy na tyto divoké koně, ale dávno ještě se
jim nepodařilo, docílit uspokojivého výsledku.
spojený stát
západ
Utah
Mll
30
article
= Plovoucí kameny nalezl Erland Norden-
skjoeld minulého roku v průplavu Ultima Sperenza
na jihozápadním pobřeží Patagonie. Povrch moře bl
tak hojně pokryt drobnými kousky břidlice, oderva-
nými od břehu, že jediným zatáhnutím síté vyloven
jich 700 kusů. Byly to zlomky, jichž největší kus
vážil 0.8 gramů, kdežto dvacet menších mělo prů-
měrně váhu 0.3 gramu; průměrná váha jich byla
2.71. Příčinou plování nebyla pórovatost, jak to jze
často pozorovat při kamenech, vyvržených ze sopek,
nýbrž tato merozoická břidlice byla poněkud živeč-
natá, takže voda k ni snadno nelnula, úkaz to, při-
pomínající plování lesklého plíšku, vloženého opa-
trně na vodu. Jakmile kameny vlnobitím byly smo-
čeny, klesaly ke dnu, ale velké množství tohoto
kamení unašeného mořem, mohlo vzbuditi domněnku
ve příčině geologického významu tohoto úkazu, po-
kud možno předpokládati tvoření se vrstev obsahu-
jící součástky z období různícicích se značně geolo-
gickým stářím, touto cestou. Od té doby, co toto Nor-
denskjoeld uveřejnil v lednovém čísle Jondýnské
»Nature« oznámili četní jiní pozorovatelé podobné
úkazy, z čehož vysvítá, že tu jde o úkaz dosti často
se opakující.
Dna naus ksn ná nahu
ro nevestý nenva che roby Z Uo
a výše! — 14 metrů! — porta prosté a vyclené zaslání.
Vzorky obratem. Rovněž černé, bílé a barevné „Heu-
nebergovo hedvábí“ od 45 kr. až do zl. 14.65 za metr.
G. Henneberg, továrník hedváhí (c. a k. dvor.
dodav.) v Curychu.
7643
eoocke c
nejtepsi Zampa fiské
Norden
G Henneberg
Zampa
Patagonie
Curych
Nature
32
article
NAKLADATELSTVÍ F. ŠIMÁČKA V PRAZ
F Šimáček
33
article
nočsí 180 (.)
fe. 1.2. 0. Červink
Boj v kaplrále m.
Čín. S. Edv. Jelínek.
Renátské zreadle.
Čís. 4. J. Arbeat
Aspoh se pousmu
čis protr.
la.e
H J. D. Ko nn -
S Edv
Jelínek
Arbeat
Aspoh
Čína
ko NN
34
article
U všech knihkupcůl