22. dubna 1900

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 110.

Strana 9.

Z posledních dnů. Jistá věc jest, že naše nová domácí instituce. o níž se teď častějí v listech dočítáme, mohla by vykonati mnoho dobrého, pěkného, užiteč- ného. A že by mohla časem vyrůsti na předů- ležitou instanci, kteráž — dbajíc naprosté ob- jektivity — rozluštila by tak mnohý tvrdy ořišek, odklidila by tak mnohý spor. Ušetřilo by se mnoho času, zbytečně mařeného, mnoho práce, marně vynaložené, a tím i mnoho peněz. Nemáme jich tolik nazbyt, a přece jimi často plýtváme a rozhazujeme je po hromádkách, že- nikde není nic. Míním naši »Národní rad u«, a myslím, že by vykonala čin, sympatický všemu obecen- stvu, kdyby zejména jednu záležitost vzala »do rukou«, jak se říká, kdyby v ní zavedla jakýs pořádek, rozumnou soustavu. Kdyby totiž v úkoly svoje pojala organi- aci našich přorozličných s birek. Prosím, aby se nelekali ani páni filatelisté, ani sběratelé pohlednic, ani sběratelé tanečních pořádků, ani konečně náš nejmladší sběratelský »dorost«, kterýž na ulicích sbírá ocumlané ko- nečky cigaret a pořádá si z nich krásné, vkusně, poučné a hlavně chutné sbírky.

Nikoli, všech těchto vzácných, kulturních takřka svatých sbírek ani zdaleka se nechci dotknouti. Co pak bychom na smrtelných po- stelich odkazovali museím? Mám na mysli jiné, pro něž se nám od našich bodrých sůsedo dostalo přezviska »národa sbírek«. Těch sbíre na pamětné desky, na náhrobky, na pomníky. na rodné domky, na všeliké způsoby uctívání milých nebožtíků, na rozličné fondy, nadace — kdož by se dopočítal, nač na všechno sbl- ráme Jistá věc, že při macešské štědrosti, s ja- kou o tak mnohé naše kulturní potřeby pečuje ten aparát centrální, vídeňský, a při nedosta- tečnosti důchodů zemských poukázáni jsm na vlastní kapsy, na mimořádnou daň soukr- mou, »sbírkovou«, ale myslím, že si při tom nepočínáme dost ekonomicky. Včera někdo zemřel, nekrology se rozlétnou po všech vlastech českých, a věru byl by div, aby kdesi v kterés nadšené společnosti při pivě nerozplamenil se svatým zanícením aspoň jeden šlechetný muž, který pronese heslo: Postavme pomník] Je téměř nepochybno, že zanícení jeho sdílí aspoň ještě jeden člověk — a máte komité. Dají po zlatce, sepíšou provolání, pozejtří dočitáte se v listech, že je » zajisté svatou naší povinností, abychom — « atd. Do téhodne už máto celých dvacet pět zlatých na krku novou národní povinnost, jejíhož uskutečnění nedočkají se snad ani dnešnl kojenci

Jest ušlechtilá věe, mravní, povznášející uctívati zvěčnělé, ale jen kdybychom pamato- vali na to, že se má dělat jedno po druhém. jako všude na světě. V rubrikách rozšířených denních listů vykazuje se třicet, čtyřicet roz- ličných sbírek, pokladníci administrací mnohdy nevědí, komu by několik těch zlatých odevzdali, neboť původní komité dávno se rozplynulo. zmizelo, vykonavši svůj velký čin provoláním — hrstky zlatek ukládají se do záložny na úrok, ale zatím umírají další a další zasloužil lidé a seznam zamýšlených pomníků a památ- níků a desk vzrůstá, sbírka klade se na sbírku a jedna druhou umačkává. Vedle těchto nezapočatých a nedokončenýeh pomníků počínáme v poslední době stavěti ná- rodní domy. Na mnoha místech, na severu i na jihu, na východě i na západě. Nemine týden, aby lidé, jejichž jmen lze se dopídii v adresářích, nedostávali vyzvání s hotovými již poukázkami poštovními a s nalehavým vy- zváním, by se zúčastnili darem nebo podílem na podniku, kterýž je na ten čas »nejnaléha vější národní potřebou« Potřebujeme arci mnoho takových domů. potřebovali bychom jich zajisté celé město. Sejde se několik tisic na první, sejde se již mnohem méně na druhý, ale při třetím, čivrtém ocha buje účastenství i nejochotnějších, nejobětavěj- ších lidí, a za všechny ty sebrané peníze nolze koupiti ani všechna ta nutná staveniště. Kdy pak budou vystavěny domy?

Kterás kolonie výletníků tráví šťastné veselé prázdniny kdes ve stínu hvozdů Šumav ských nebo na úpatí hor Krkonošských a ráda by po sobě zanechala památku. Bylo by tam někde třeba lávky, odpočívadla, altánu. A zas uchyluje se ko starému receptu: provolání d novin, i žádonivé dopisy soukromníkům s při pojenými blankoty poštovních poukázek; potřeba jest velmi nalehavá .. Máme arci mnoho naléhavých a ještě na- léhavějších potřeb národních, krajových, okres- ních i místních, a nezbývá než obraceti se k dobročinnosti veřejné. Kéž by jen bylo hodně dárců a hodně mnoho prostředků tam, kde je taky smysl pro ty potřeby obecné. Al zdá se, že soustavy v tom není; tu s plete pomník ze včerejška do cesty pomníku z dneška, zde nemůžeme se dostati k základům národního domu dnešního, poněvadž schází ještě nesmírně mnoho, aby se dostal pod střechu ten včerejší dům národní. V tomto směru mohla by Nár o dn rada zavésti rozumný systém, aby se netříštily síly a aby se nerozptyloval v nespočetné, ma- lounké hromádky kapitál, jenž by právě tak stačil na jednu věc dokonalou. Musím ovšem poznamenati: vymyká-lis tato záležitost naprosto z působnosti Národn rady, prosím za prominutí, že jsem se osmělil upozorniti. Ale kam se obrátiti v této naš manii sbírkové, která vypadá někdy již jak pouhý sport?

Proto také, když jsem se v čas vzpama- toval sám, ani nepomýšlím, že by snad Národn rada měla se ujmouti i nejnovější naší sbírky — »Prodané nevěstě« na cestu do Paříže. Toto cestovní stipendium, tuším, nebylo prohlá šeno za naléhavou potřebu národní, a takyj není. Zdá se ze všeho, ce tak o této podivné sbírce letí od úst k ústům a od ucha k uchu že nikterak se netěší oněm sympatiím, jichž bu jí rádi byli získali původcové její. Širší veřej nost naprosto k ní zůstává chladnou — ale are na širší veřejnost nebylo snad ani apelováno.

Z každé zmínky o táto sbírce citite, ze nenadchla nikoho. Veliká část obecenstva je n stanovisku velice odchylném od stanoviska po- savadní slavné správy divadelnl. Tolik je asi jisto, že cesta veřejných sb- rek má býti ponechána jen účelům a potřebám. na něž nelze jinak sehnati prostředků peněžních. než dobročinností, obětavostí veřejnou. Avšak tuto se odhodlalo ke sbírce veřejné družstvo divadelní, a družstvo divadelní je podnikatel- stvem obchodním. Členů družstva je asi sto, na »Prodanou« do Paříže prý je třeba desíti tiste franků, řekněme pěti tisic zlatých. Oč běželo Aby každý člen družstva dal vedle svého pěti- stového podílu ještě další padesátku. Urazil bych, jistě všechny ty pány, kte jsou členy družstva posavadního, kdybych jenom na okamžik pochyboval, že by se nebyli odhod- lali k této mimořádné, poměrně nepatrné oběti Což nejsme po léta svědky, s jakou obětivost řídí osudy našeho prvního dramatického ústavu Jak s tělem i duší pečují o jeho rozkvět ? Mohi by se tu jen jediný z nich zpěčovati, aby sáhl do kapsy a položil padesátku Ale snad ani té oběti nebylo třeba. Vžds družstvo divadelní má také nějaký reservní fond. nejspíše určený pro takovéto mimořádné, n- předvídané připady. Bývají sice mnohé resere fondy jenom na papíře, ale tomu zde jist tak nenl.

Mělo družstvo patrně své důležité důvody ku provolání a ke sbírce veřejně. Nasvěděuje tomu již okamžik, v němž se k němu odho- dlalo. Učinilo tak ve chvili, kdy ani samo neví. zda dokoná podnik, k němuž dává podnět. Al právě v té chvíli chtělo patrně osvědčiti, že mu na ničem tak nezáleží, jako na zdaru diva- dla a na pověsti jeho i českého umění třeb daleko za hranicemi. Družstvo vždycky vynakládalo vše, aby lesk divadla zvýšilo, nešetřilo pohodlí- k vyhle- dávání nových slibných talentů, kteří by slou- žili divadlu k ozdobě, a nešetřilo peněz, aby jejich vývoj podporovalo a urychlilo. Ať běžel o činohru neb operu. Vzpomeňme si na příklad na symfonický orkestr Národopisné výstavy ovládaný mistrnou a pevnou rukou páně Kova- řicovou. Jak tu všichni posluchači otvírali oči, uši. a jak náhle celé pražské veřějné mínění s po- čátku si šeptalo, pak nahlas mluvilo a konečně volalo, že by tento dirigent měl státi u kapel- nického pultiku v Národním divadle. A co s stalo? Sotva uběhlo kratoučkých pět let a ji se družstvo s nesmírnou horlivostí ucházi o pana Kovařovice. Děje prý se tak arci hlavně na nalehánt pana ředitele Šubrta, kterýž po celých pět let- těžce nesl, že mu není dopřáno, aby pracoval společně s Kovařovicem, a který po celou t dobu neunavně usiloval, aby ho do Národního dostal. Nyní se mu to snad podaří, neboť pro- hlásil prý určitě a neodvolatelně, že bez Kova- řovice dále ředitelem nezůstane. A konečně tedy družstvo povolilo. Ještě mu zbývají tři měsíce správy divadelní, co by tu pan Kovařovic mohl vykonati dobrého v zájmu opery české dole v orkestru a v zájmu disci- pliny naboře na jevišti! Teď by dokonce b mohl jeti do Paříže, aby tam okázal, jak se m »Prodaná« nastudovati.

Leč přes to vše snad by bývalo lépe, kdyby výlet »Prodané nevěsty« do Paříže se byl připravil zcela v soukromi, neboť jaké by to pak bylo překvapení, až by se rozlétla zpráva o skvělém úspěchu našeho zamilovaného dlla Smetanoval Jsou arci pochybovači, kteří pohližejí na toto pařížské vystoupení velmi nedůvěřivě. Do- konce se ozývají hlasy, že to není důstojno ve- likého uměleckého díla, dá-li si za jeho prove- dení na jevišti podnikatel kteréhos ústrannějšího divadla pařížského zaplatit. Je prý to asi žid. Může být. Tak mnozí Francouzi. činí dojem trochu židovský. Po všech úspěších »Prodané« ve světě byli bychom si přáli jiný, slavnější její vstup na prkna pařížská. Vždyť prý tam máme tolik, tolik sympatií. Je vidět, že pouhé sympatie jsou někdy zbožím velmi laciným. Tamní pánové mají vždy dosti peněz n rozličné atrakce k období světové výstavy, b nevyčerpatelných peněz. Objednají si komedianty z celého světa, objednají si španělské tanečníky a tanečnice, objednají si břichový tanec z Egypta, fakiry z Indie, navezou Indianů a Eskymáků, pořídí si velikou arénu a dovezou býků k zá- pasům z celého Španělska se všemi těmi hromo- tluckými rváči a trýzniteli ubohého toho do- bytka — ale za provedení uměleckého díla ji- ného národa, které by se mohlo státi neodola- telnou přitažlivostí pro všechno pařížské publ kum, za scenování mistrovské opery máme za platit Snad šťastný výsledek »Prodané nevěstye pokoří všechny ty dnešní pochybovače; snad po prvých představeních »Nevěsty« budou se prát o její partituru všechna ostatní divadla, snad sláva české hudby zašumí konečně taky nad Sekvanou, snad že družstvo v posavadní své vavříny vplete hustou ratolest novou — a přece se nám tento způsob uvedení »Prodané« k vzácnému sluchu Pařížanů příčí. Vypadáto nějak jako propašování.

Vzpomínáme si, že »Prodaná nevěsta« vi- tězně dobyla desíti, snad dvacíti jevišť něme- ekých. Hráli ji ve Vídni, v Berlíně, v Ham- burku, v Mnichově, v Kolíně nad Rýnem, v Dr- žďanech, v Karlsruhe a kde všude jinde; al tuším, že žádný ze všech těch německých ře- ditelů nedal si za její uvedení na prkna zaplati od krajanů jejího autor. Kostky jsou vrženy, smlouva jest uzavřena. rozumí se samo sebou, že musí být splněna. A taky již sebrala slavná divadelní kancelá přes šest tisíc korun. Není pochyby o tom, ž se sejde i nepatrný zbytek. Vždyť na veřejném provolání ku přispěvkům bylo jméno — řek- něme, že dvě jména tam byla, jejichž nositel by byli prostě mohli uhraditi potřebný ten ná- klad desíti tisíc franků jednou rukou, pouhým sáhnutím do vlastní tobolky. Magnát maďarský by to učinil. Ale to je to: maďarští magnátn někdy chtějí spolknout vše sami. U nás dělím se o všechno s jinými, také o štědrost Ještě jedna okolnost zavdává podnět k po myšlení. »Prodanou nevěstu« bude zpívati hráti ensembl francouzský. Vítězstvj » Pro- dané« ve Vídni spočivalo jistě velkou měrou v tom, že ji tam hráli naši lidé, že ukázali, jak má vypadati. Po nich pak bylo snáze hrát. Zdali taky v Paříži vystihnou »Prodanou ve všech podrobnostech? Zdali vniknou v jeji český, v náš ráz? Francouzům jistě hodně je vzdálen celý život český, zejmona však život lidu českého. Vystihnou interpreti pařížšti veškeré jemnost roztomilé »Prodané« ? Nepochopí ji na kone jako — operetu? Lze souditi, že nestačl. aby se přijel na operu podívat jediný člověk- Tu aby každý francouzský představitel úloh se učil od českého. Mařenka z Paříže o Mařenky z Prahy, Jenik od Jeníka, Kecal Kecala, Vašek od Vaska.

Ah, panečku, kdyby tam tak mohla cel česká »Prodaná« z Prahy, s nejlepší českou Mařenkou a českým Jeníkem, s českým Kec- lem a Vaškem, aspoň na týden, na čtrnáct dnl. jako na ukázku, na vzoreček! Arci, to by v - žadovalo většího nákladu, než desíti tisic — ale což nemáme mecenášů? A až by se zí- skala taký pařížská žurnalistika — (iakze, t by také stálo nové peníze, povídá někdo ? — aby na ta česká předslavení upozornila, a » Pro- daná« by se zalíbila — musila by se zalíb, neboť to je skutečně. Paříž a ne její severn bratr Petrohrad ! — al obecenstvo by se hrnul na tv zpívající Čechý — u vchodů by podá- vali stručný obsah libreta po francouzku a r- ditel by měl plnou kasu a najednou, by řek vůdci české výpravy: »Tatíku, nechte mi zde tu svou společnost na celou výstavu — jde to dobře — zaplatím cestu sem i tam a všechno ostatní, vždyť jeto pro mne atrakce . . .«- Ano, ale za to prý nikdo neručí a kdyb se to nezdařilo, kdo by plstil příslušný defici Ano, kdo by to platil, to je otázka. Nebo to je jistá věc, že za podpisy mecenášů n provoláních celkem mnoho se nekoupí. Že bz pečnější mincí jsou přece jen hotově Kdyby tak někdo chtěl koupit aspoň polo- vičku toho drahocenného fundu instruktu druz- stva Národního divadla — třeba tu horší polo vičku — to by bylo peněz na vypraven »Prodaně« do Paříže. Ale povídá se, že to slavné družstvo neprodá za nic na světě. Ypilsflon

Bezová královna. Napssla Lek ostrovska Jednoho krásného večera, vraceje se dříe než obvykle z denní svě hospůdky, kráčel jsem zvolna po Nábřezí. Tu zmocnila se mne pojed- nou touha, usednouti zde na jednu z larvičel a nechoditi ještě domů, an právě květen v usi- najícím městě rozvíjel celou nádheru luzné jarní noci. Přešed několik laviček, obsazených ponej- více zamilovanými pásky, našel jsem jednu, kde hověli si dva mladíci, pokuřujíce papirosy. Unaven námahou dne, málem bych tu byl usnul. Jednotvárné hučení řeky, šelest strom nad hlavou, vše to stačilo uspati člověka méně znaveného. Sousedé moji, domnivajíce se že jsem usnul, pokračovali v zábavě, z níž je byl prve příchod můj vyrušil. »Půl desáté, už bychom měli jít domů abychom dorazili před zavřením.« »Počkej ještě chvíli, počkáme, až se te tady probudí,« ukazoval na mne druhý. » Mohl by se mu tu nějaký dobrodinec podívat do kapsy a kdož ví, má-li nazbyt. Páni tu málo kdy odpočívají, to pohova jenom tak pro nás. chudáky.« Hovor tímto tónem vedený mne bavil, takže mi ani nenapadlo, říci pánům, že nespím. že mohou klidně odejíti. »Však kdyby to bylo v pět hodin odpo- ledne, to by tu nesměl sedět, to už by mu řekli, čí je to místo, že patří naší bezové krá- lovně !« »Ba,« přisvědčil krátce druhý, a ob umlkli.

Čekaje marně na pokračování hovoru, jenž sliboval cosi zajímavého v příčině místa, n němž jsem odpočíval, zvedl jsem se, přeje »dobré noci« svým dobrovolným hlídačům. Ce- lou cestu zněly mi v uších slova: »Pět hodin — bezová královna.« Patrně přezdívka nějaké mrzuté, staré panny, která tu ve slunných po dnech pravidelně zasedá, trůníe jako královn ve společnosti několika pensistů a chův s dětmi, kteříž z ochoty místo až do jejího příchodu hájí »Bezová« patrně proto, že je protáhlá a prázdn jako duše bezu, v jehož barvách si dáma asi libuje; anebo voní snad na dvacet kroků ně- jakou »Eau de Lilas«, jako skříně mojí babičky levandulí. Tyto a podobné myšlenky nedaly mi dlouho usnouti a první probuzení moje oživilo opět vzpomínku na včerejšek. Okna mého pokojiku vedla totiž do zahrádky, která již týden oplý. vala krásou a vůní rozkvetlých šeříků. Zase bez. Nuže co, umínil jsem si, abych měl pokoj podíváš se odpoledne na Nábřeží, na tu »be zovou královnu«. Den zdál se mi nekonečně dlouhým o čtvrté hodině nemohl jsem již doma vydržeti Vyšel jsem a obraz skutečného života moji fa tasii a zvědavost trochu ochladil. Napadalo mi: co ti po tom, jakých pře zdívek lid komu uštědřuje. A přece táhlo mn cosi tam, abych se přesvědčil. Asi o půl páté ďošel jsem ku včerejší lavičce, nyní z pola ob- sazené, zcela jak jsem předvídal, pensistou chůvou se dvěma dětmi. Ještě jsem nedosedl a už mne vyrušil hlas starého pána: »Račte si, prosím, sednouti sem vedle mne, to místo je obsazeno!« V první chvíli mi napadlo pozlobiti ty ne- známě, ale způsob, kterýmž starý pán zdvořilou žádost svou pronesl, přinutil mne k poslušnosti. »Děkuji,« prohodil a ponořil se opět ve čtení novin, vida, že usedám u něho. Přiznávám se, že zvědavost moje byl zvláštní měrou napjata.

Povoláním psychiatr čili lékař pro duševní choroby, nalezal jsem vždy a všude vděčné stu dium v zakořeněných zvycích, zejmena v návy cích, od obyčejných forem. života se různících tak i nyní čekal jsem, co přijde, pozoruje zatím starého pána. Najednou pozvedl starý pán klobouk a po- zdravil přicházející tmavě oděnou dámu, která mu však nepoděkovala, nýbrž jako ve snách dále k nám přikročila a na okraj lavice se po- sadila. Z okolnosti, že se nikdo nad tím nepoza- stavuje, nabývám jistoty, že to ona, » bezová královna«, což ostatně potvrzuje jaké snítka b- lého bezu, zatknutá v její živůtkn. To však není stará, vyschlá panna, toje žena v plném rozkvětu krásy, ale krásy jal zmrtvělé: bledý, nehybný obličej rysů přím klassických s temnýma, ale jako vyhaslýma očima. Tichý blázen Sedá tu patrně denně. Nyní chápu, jakou brutálností by bylo, zasednouti místo dámě. kterou prostý rozum chův nazval »bezovou krá- lovnou«. Jaká záhada, jaké tajemství obestírát hlavu mladé, sotva třicitileté ženy, sedajícít bez života, bez zájmu o život a přece s takou pravidelností? Což není možné ji vyléčiti, v- trhnouti kořen zla, vrátit ji životu? Stalo se tu snad poprve, že upoutala mn rázem žena vůbec, že ovládla duši mou žena. o níž věděl jsem mnohem méně než málo, by- tost šílená, mně docela cizí ale přoce ihned tak blízká, že jsem zatoužil jí pomoci. Ale jak? ... Však o tom jsem prozatím neuvažoval.

Co jich tam nahoře, v blázinci, prochází mýma rukama, osudů více méně tragických — žádná nemocná nedojala mne dosud tak, jako tato zde, v tom tichém, tklivém, snad neskona- lém smutku, zkamenělém v krásné i teď ještě Dojímalo mne, s jakou pietou pohlíželi na ni kolemjdoucí, patrně stálí navštěvovatelé těcht míst, zvyklí její přítomnosti tak že tu, na místě živém, seděla nikým a ničím nerušena. Po hodině se zvedla a odcházela tiše, jak byla přišla, směrem ke kamennému mostu. Ne- měl jsem odvahy ji sledovati a pak — obávul jsem se poznámek osob, jež vedle seděly neznámých o neznáměm Vysoká, štíhlá moje dáma v černých šatec upjatá, s jednoduchým, rovněž černým klobou čkem na tmavých vlasech, mizela jako přízra a přece — opravdu jako královna. Nebyl jsem s to odolati, abych se staréh pána neotázal: »Kdo je ta dáma? Neráčíte ji znát?« »Znám i neznám,« odpověděl. »Je to paní z bohaté kdysi rodiny. Mladičkou provdali ji za dobrodruha, který je omámil svým vystupová- ním. Když jí utratil polovinu věna, utekl s dru- hou polovicí jmění a nějakou dívkou od divadla Otec panin totiž, na jehož jmeno směnky ha- nebnik padělal, chtěje zabrániti skandálu všechn zaplatil a byl finančně ruinován. Rozčilení z toho povstalé mělo za následek záchvaty mrtvice, jimž podlehl a brzy za ním šla jeho choť. Mladá žena zůstala bez rodiny, bez muže a beze všeho jmění. Tři leta pak o ní žádný nezvěděl, teď, je to druhé létö, co chodí denně sem — šílená. Co se s ní tím časem dělo, vám nepo vím, protože toho nevím.« tvári.

Od toho dne, kdykoliv nevázala mne služba- býval jsem na Nábřeží. I když bylo počasí n příznivé, přicházela má »bezová královna«, ale neusedala na lavičku, nýbrž prochodila vždy asi hodinu po Nábřeží. Po několika marných pokusech vyzvědět něco bližšího o ní, vzdával jsem se naděje na úspěch svého dobrého úmyslu. Až mi pomohl náhoda sama. Jednoho dne pozoruje strnulou tvář ne hybné krásky, vzrušen jsem byl zvoláním: »Servus, doktore, jakže vy zde ?« Vstal jsem, podávaje ruku našemu řediteli professoru L... ovi, při čemž se mi zdál že jakýsi záchvěv vzrušeného citu přelétl lie královny. Stalo se tak působením známého hlasu? Udívení moje rostlo, když ředitel přistoupi k dámě a podával jí ruku. »Jak se daří děťátko, nechtěla byste me dát kousíček bezu ? Však víte, jak jej mám rádle A ku podivu, socha promluvila »Ano, pane professore, vím, jste pořád hodný« a podávala mu polovinu květinového proutku, zastrčeného v místě obvyklém. Malý tento výjev vzbudil úžas denních na- šich sousedů a professor vida, že stává se pře mětem pozornosti, vyzval královnu : »Pojďte, má drahá, půjdeme doktorovi naproti !« Dáma s bezem zvedla se, poslušna jak děcko ; mně teprve cestou dostalo se vysvětlení proč podlehá vlivu a slovům našeho ředitele. který mne vyzval, abych je doprovodil, čemu jsem arci milerád vyhověl. Ona byla jeho pa cientkou a já tápal jsem tak dlouho ve tmách, stýkaje se s ním přece den co denl Sli jsme kolem Rudolfina a přes lávku na Letnou. Cestou promluvil professor sotva dvacet slov, veda pod paží zajímavou nemocnou, krá- čející zcela apaticky mezi námi. Cílem naším bylo ville se podobající stavení, na cestě do Stromovky vedoucí, majetek páně professorův.

Professor zazvonil třikráte. Otevřít přišla nám starší, velmi čistě a slušně oblečená žena. »Ah, pan professor !« »Přivádím dnes Helenku sám, to je moj kollega dr. HI. . .,« představoval mne hospo- »Račte, prosím, vejíti,« zvala mne vlídně. Toužil jsem dostati se někam, kde najdu vysvětlení všeho, co naplňovalo mne rozčilením jež stěží jen utajoval. Zařízení villy, pokud jsem posouditi mohl z pokojů, jimiž jsme prošli, svě čilo o vkusu a rozumném pohodlí, jehož si do přáti může muž intelligentní a zámožný. »Zůstaňte doktore zde, uložím Helenku, vrátím se pak k vám,« pravil mi odcházeje ředitel. Usadil jsem se do křesla a zabral jsem se do prohlížení vyvěšených obrazů, umělecky cen- ných originálů. Nad nimi všemi trůnil portrét životní velikosti provedený, podobizna — nikoli šílené »bezové královny«, nýbrž Heleny ještě zdravé, rozkošné a smavé jako jarní den. Tak jsem se nad obrazem tím zadumal,ž dyní nepozoroval jsem ani příchod professora v pr- vodu hospodyně, nesoucí plné ruce příborů. Mezitím, co jsme večeřeli, vypravoval mi ředitel celý román, který připoutal staromiádenecký z- vot jeho k onomu chorému stvoření. Dot doby, kdy úplně osaměla, jsem jej jak takž znal.

»Zůstala chudá, opuštěna všemi, nucena vlastním přičiněním hraditi potřeby skromného svého života. Stokrát jsem litoval, že neznal jsem ji již tenkráte. Vše, co vám o ní povím. čerpal jsem jednak ze zápisek u ní naleze- ných, jednak z okolí, v němž po útěku svého manžela a po smrti svých rodičů, chudá žila. Bydlela v jednom z pražských před- městi, obývajíc prostý pokojíček a živíc se praci dovedných svých rukou. Vyšívala, opiso- vala, vůbec brala za vděk každou prací, kterou náhoda přinesla a která jí přispívala k zajištění živobytí skromného, ale čestného. Stalo se, ze byla doporučena jednomu z professorů pražské univorsíty, který hledal člověka k opisování prací, jež hodlal vydati tiskem. Týž professor zaměstnával tenkráte ve své laboratoři assistenta, jakéhos doktora Šťastného.« »Pardon, pane řediteli, snad to není onen Šťastný, hezký, elegantní člověk, jemuž jsme na fakultě říkali »náš Adonis« ?« »Ano, týž a ten samý,« přisvědčil tázaný. »Helenka při první návštěvě u professora, kterýž ji udílel potřebné informace, padla do ola hezkému doktůrkovi, a než byla první práca opsána, zamilovali se ti dva do sebe, jak se jen dva mladí lidé zamilovati dovedou. Zdálo se že život chce Heleně dáti ná- hradu za utrpení let minulých, a že štčstíji znovu vzkvétá v modrých očích zbožňovaného doktora. Dvě lěta prožili spolu v šťastné, ale tajené lásce, protože ona nebyla ani vdovou, sni svo- bodnou, a krom toho že by ke sňatku s ta- kovou ženou, býla bohatá, patricijská rodina doktorova, udávající tón jednoho města sever- ních Čech, nikdy nesvolila.

Skrývala tedy štěstí svoje, doufajíce pevně, že jednou přece dojde uplatnění. Při tom ona pracovala stále, v bezměrné hrdosti odmítají všechnu pomoc štědrou rukou doktorovou ji nabízenou. Nejvýše že přijala od něho knihya různé tretky, bez kterých se žena těžce obehází, to ale splácela mu při každé příležitosti, í- kajíc mu často: »Mám od tebe tak mnoho, nemohut nikdy, odplatit tvoje laskavosti, proto musls vzlt zavděk tím, co jsem svou zásluhou si vy- dobyla.« »Dušinko, blázínku můj,« odpovídal jí, »do- jímá mne nevýslovně, když vím, z jakého mál ty střádáš, abys mne překvapila.« — — — Počátkem třetího roku jejich známosti Helenka pojednou doznala, že nitro její bouří se prvními bolestmi matky. Co nadějí skládala do příštho stvořeníčka, jež upevniti mělo svazky mezi ní a doktorem. Leč štěstí to nemělo dlouhého trvání. Jednoho dne spěchajíc odvésti práci, z jejíž honorár chtěla doktora překvapiti k svátku, sklouzla na náledí a osudné následky nedaly na se dlouho čekati. Porodila předěasně a dva měsíce tonul pak mezí životem a smrtí. A bývalo by bylo lépe, kdyby byla ze- mřela, navzdor lásce, kterou jí doktor zahrno- val. Přišel březén a Helena zotavila se tak da- lece, že směla vyjíti poprvé zase na procházku.

Vracejíce se a doktorem Ferdinandovou třidou, zastavili se před květinářským závodem, v je- hož výkladě všeobecnou pozornost na se poutal keříček uměle vypěstovaného bílého bezu. »Jak je krásný, Helenko !e Usmála se, pozorujíe nadšeně, jež Šťastný jakožto milovník květin bezděky projevoval. Za dva dni na to, před jeho svátkem, když on pracoval v laboratoři, došla do jeho bytu, kamž chodívala před nemoci skorem denně. Však bylo vidět, že již delší dobu nevládla zde péče ženské ruky a že bytná doktorova omezuje se na nejnutnější. Chtěla doktora překvapit. Urovná vše, pak mu na stolek postaví dárky, jež mu přinesla, a hlavně kytici, v níž trůnil na uřezaných snit- kách vonný bez. Chtěla koupiti keřik celý, však ten nebyl na prodej, ač poslední její úspory, jež nemoe neztrávila, pohltil tento březnový přepych bílého šeříku. Těšila se jako děcko, co tomu řekne doktor a jakou bude mít radost. K šesté hodině mu půjde naproti na Ná- břeží, jako vždy jindy, nie mu neřekne, nechá se od něho doprovodit domů, on pak odejde, aby ve čtvrt hodině přiběhl z nedalekého svého bytu, popadl ji do náruče a zlibal ji celou za způsobené mu překvapení.

Práce její chýlila se ku konci a všechno lesklo se již, zbaveno rušivého prachu ; jen urovnat ještě rozházené papíry na psacím stolel Shrnula je dohromady a usmívala se, vidoue všude na podložkách načrtáno svoje jméno. Tu přerušil professor svoje vypravování, jakoby sbíral sílu k tomu, co následovati mělo. Po chvili pak pokračoval: »Představte si nyní, doktore, že někoho zbožňujete, že se mu oddáváte celou duší, a ten že je pro vás bohem. A že přijde okamžík, který tu vaši víru rázem pochová, modlu skácí v prach s ideální výše, kam ji láska vaše po- stavila... Tak se stalo Helence. Z papirů dok- torových vypadlo psaní, asi před půl rokom da- tované, psaní ženy jiné, z něhož vysvitalo, ž doktor Helenu, byt i jenom na okamžik, přece skutečně zradil, a to zde, ve svatyni její láskyl Poznání toto pohřbilo celé její štěsti, b více, celý její život. Měla ještě tolik síly, ž dovlekla se domů. Náhoda, která tak často s námi zahrává, zanesla mne tenkráte k nemocnému v oné čtvrti a já jda od tohoto, byl bych býval málem po- ražen ženou, vyběhnuvši prudce z jednoho domu. »Odpusťte, pane! Spěchám pro nejbližšího lékaře, jsem celá poděšena, aby nebylo pozdě.« Chytil jsem ženu za ruku. »Vratte se,« povídám jí, »půjdu s vámi, jsem také lékař. Na schodech mi můžete říci, oč vlastně jde.«