ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 cc6d7bf0-7128-11dc-ae76-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 27, place 10, org 2, work 4
1 masthead
8. května 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 120.
3 masthead
Strana 9.
4 article
U semenáře. Pražský obrázek. Načrila Popelka Bilianová. Jsou v Praze obchody a závody, o nichž se pectivému pražskému dlažbošlapu ani nezazdálo. a byt i kolem takových závodů chodil den z dnem a rok po roce řadu let. A nejsou tyto obchody snad někde na nůši za rohem — semenáři na př. jsou starousedlíci kteří z dobrých příčin neradi mění místnosti ob- chodu svého. A že v této jarní době zaměstnávaj třicet i více pracovních sil, staví je na stup hospodářsky úctyhodný- A zvláštní věc: závody semenářské jsou skorem všecky na nejhlavnějších z hlavních třič pražských a Pražan v těchto závodech jest bíl vranou a sotva as by je nalezl. Ale kdo by jieh hledati chtěl, nesmí okukovati bohaté výkladn elektricky ozářené — dlužno mu jinak pátratí Ne př. po průjezdech a vratech domů. A n vypátrá-li přes to ničeho, nechať posečká takhle dopoledne třebas někde dole na Václavském ná městí. — Tož — prosím, vidíte tam toho pána? — Osmahlý a opálený lomibuk — kabát i klo- bouk olivově nazelenalý. — To je — prosím — patentovaná hlava s luníčka na kabáty všech možných „původních“ barev. Klobouk pánů má krom toho ještě svůj zvláštní rázovitý tva kuželovité nálevky. To zas je — prosím — pa- tentovaný tvar deště na klobouky všech mož- ných předchozích tvarů. Tento tvar klobouk je praktický a osvědčený: je každé hlavě „dost“. Malé spadne třebas až na nos a hlavu sebe větší také přikryje. Klobouk má šňůru zelenou jako sukno na kulečníku a kabát má zrovna takové výložky.
Bilianová Praha
5 article
Ejhle — pán je z lesů. — Nu — není zrovna z lesů, ale je to za- hradník. A čím je zjev jeho sukovatější, tín vzácnější je to odborník a velevážený u seme- Iledme trochu za ním. — Neohlíží se p nádherných výkladnách a nenakukuje do nich. Klidně bafčí z krátké dýmčičky a hůl má pře ruku pověšenu. Teď jen tak jedním okem nakoukl do prů- jezdu a už tam zaměřil. Projde na dvůr a jde klidně do zadu přes dlouhé nádvoři. Tam je plno pytlů a pytlíků — celé stohy. Několik mládenců v zástěrách měří a váží n decimálce obsah z velkých pytlů do menších každý z nich náramně pozorně studuje papír, ně kde při pytli zastrčený. Náš pan sukovatý lomibuk přistupuje k ote vřenému pytli a znalecky nabral do prstů z ob sahu jeho. „Odkud je to?“ spustí skrze zuby přes dýmku. Mládenec, měřící a vážící, ráčí koukat jak orloj bez rafiček a zapomněl zavřit chlebárnu. — Odkud je to! — On, ubožák, ani neví. eo je to — nad to, aby věděl, odkud je to. On ví pouze, že je to číslo 3016 — nej- hlavnější věc. A na papírku krom toho stojí ješt psineček — agrostis — mládenec — chudák, čerta ví, vyroste-li z feho chlivek pr psíky nebo snad dokonce psíček sám. A že tu má v pytli zavázanou louku, nev chudák mládenec, ale ví sukovatý pan lomibuk. I pro boha milého! — to je tedy těch lul tady v pytlích všude zavázánol Pozad dvora až po pavlač nahoru, ve skla- dištích a po chodbách i ve všech koutech pln pytlů a pytlíků a hlavní zásoby — ještě k tomu — nejsou prý z de, nýbrž bůh ví, kde, po skla- dištích na předměsti!
Pozad
6 article
Tož tedy. Vážení lvi a Ivice salonů praž- ských i korsa, kteří několik jen kroků odtud při procházce umlouváte již svůj letní pobyt — po- hledněte jen letmo průjezdem na dvůr, kde do- sud v pytlích a pytlících zavázána jest sma- ragdová zeleň nádherných luk a trávníků, z nichž se za krátko těšiti bude vaše rozmařilé oko velko městské! — A nejen zeleň luk a trávníků, než i kvěly barev i tvarů nejskvostnějších a vůně rajsk opojné dřímají zde začarovány do neúhlednýeh pytlíků, a mládenec úzkostlivě na čísla hled. rozvažuje a měří je na množství malé a menší A kromě květin tají se tu v pytlích a pytlí- cích ještě jiné divy a zázraky. — Pst — kuchařinky z protějších oken. jež po očku díváte se po těch osmáhlých lomi bucích a květoslavech, kteří sem v nevlídný tento kout z pravidla jenom jednou za rok při cházeji — podivejte se — z těchto nepohlednýeh semének bude křehounký salátek, chutná bruke a štiplavá řetkvička — a jiných ještě zelin zelenin nepočet. Divná věru věc: napřed semena a seménk připutují do Prahy ze všech světa končin, potom seménka zas putují z Prahy do okolních zahrad- aby po několika nedělích opět vrátila se do Prahy ve způsobě salátu a jiných plodin a zmizel v obrovském žaludku veleměsta našeho- — Názorný pohled do nauky o věčné pře- měně a pouti prvků. U semenářů jsou teď z jara obchodní žně a práce nad hlavu. A dobrý semenář musí míti hlavu jako apa- tykář a ruku pevnou jako strojník; jinak by mohlo státi, že by prodal brukev a vyrost' b akát — pomocník se snadno splete. A zvlášti semenářský pomocník by se mohl zmýlit. Mnozí z nich neviděli a do smrti snad ani ne- uvidí rostlinu ze semene vyrůstati. A člověk by myslil, že je to tu samý za- hradník a zemědělec, když se tak ohánějí latin- skými názvy semen.
Praha
8 article A nejsou. Zahradník semeno vypěstujea
A nejsou. Zahradník semeno vypěstujea semenář je prodává. Hlava obchodu arci musí znát dokonale se meno i rostlinu a potřebné jí životní prostředí — pomocník jen péro a číslice. A to číslice s lékár- nickou přesností a svědomitostí — jinak nastá- vají omyly s královským překvapením. Na př. č. 963. je bílá letní pomněnka, č. 369. je — zelená letní — okurka. —Nu — pán a hlava obchodu se již po- stará, aby člověk také dostal, co chce — je to jeho životní zájem. Vyhledejme — prosím — ještě na chvilinku našeho pana lomibuka. Zmizel někde mezi pytly pozad chodby. Tož za ním. Tu jsou dvéře — pisárna a pan lomibu tu rozkročen.
Zahradník
9 article
Kde je pán — utrhl se velitelsky. Zřízene letěli pro něho. „Aááá — pan ředitel! — Váš sluha!“ kloní se majetník zPvodu. — Tedy ředitel — a člověk by myslil tak hle drvoštěp. Nu, když ředitel — tedy ředitel — a k tomu velevážený ředitel knížecích za hrad a co k těm patří Hned tu byla židle, ale pan ředitel si se na pult v zadní místnosti. „Nu, jak byl pan ředitel loni spokojen“ — mne si ruce majetník závodu. — Hm — Viburnumi) mi sešlo — Amygda- lus2) ne; snad to — kluk neřádná — zapařil. Ostatně byl pan ředitel spokojen. Okurky byly takovéhle — pan ředitel měří na holi — a květák zas takový — pan ředitel do kroužku přemčřil pult. A letos chce pan hrabě založit park př zámku na stráni, pode dvorem chce mít zelinář- ské zahrady a „na majorátu“ zavede chov do- bytka — polovinu polí změní na luka. A pan ředitel jede pro traviny. Majetník závodu jen se rozplývé a pan ř- dilel klátí holl. A nastalo rokování o půdě, k lukám určené — majetník závodu vykládá i doporučuje a píše objednané — pan ředitel bez zápisků objednává s božským klidem špetku ysopu pro paní hra- běnku, metráky travin na louky, semena zelenin a květin i rozličné hlízy novínek — zaplatil pár stovek a klidně kolembá se konečně ven ze žoků a pytlů, provázen klonfcím se majetníkem. Tohleto je, prosím, druh vzácnýc kupců, kteří přicházejí z pravidla jednou za rok do závodu. A objednaná semena dovážejí se z nimi na dráhu na vozech. Sotva odešel vzácný kupec, pan ředite vstupuje do pisárny starý pán vznešeného rázu.
Ted Okurka
10 article
Je oděn v černý šat a smetá a obírá četná seménka a semena, kteráž se mu cestou mezi žoky připlichtila na kabát. — Pan ředitel jich nesmetl Přítomný majetník hned odhadl pána; je „špetkáro A s úsměvem se táže, čeho pán porouči Jaká semena pán chce, to má napsáno, a ko lik jich má být, to neví. Majetník závodu ochotně nabízí se ku po moci: jak velká je zahrádka? Starý pán radosten a hrdě pověděl na centi metr rozměr zahrádky. Majetník závodu se usmívá — zahrádku by plachtou přikryl — a nebylo by třeba ani plachty se stohu. A shovivavě usmívá se nad řadou semen, na papírku napsaných — mrkve za pět krejcarů dostačilo by na celou zahrádku — pán má aspor dvacet druhů zaznamenáno. A bez dotazu káže příručímu podati nejmenší prodejné množství — špetky. Starý pán s obavou prohlíží lékárnicky ma- linké pytličky z papíru a prosí, jen aby všeh dali víc — což kdyby se to neujalo?! Všecko se ujme — vlastník závodu za to Starý pán ještě jednou důkladně celou koup zrevidoval podle svého zápisku a s malinkým balíčkem na prstě vybral se z obchodu. A za týden tu bude zas — to zapomněl a t a to— a za další nějakou neděli už tu bude „jako doma“, vždycky s novou trampotou: to nevzešlo, to také ne. „Nejspíš ráčili jste semena hluboko do země zasekať,“ míní vlastník závodu. „Zasekať — panko milý — zasekať,“ po važuje starý pán ve svých vědomostech zahrad nických; „zasekat“ neví, co to znamená. Starý pán kupec — špotkář je „nohejl nemá o zahradničině ani poněti. Dle toho dlužno mu všecko od abecedy vy ložiti.
11 article
Kupec protiva a trapič, který chodí celé léto A výsledek na zahrádce jedna radost: do mrkve, která „nevzešla“, nasil starý pán řetkve. na jiný záhonek „omylem“ nasil napřed salátu potom na to zapomněl a do salátu nasil brutňák — na jiném ještě dílečku nasázel cibulky a vy- rostla řimbaba (starému pánu se nad cibulkou „roztrhl pytliček“ s řimbabou), milý P'ánbůh dal sluníčko a starý pán pečlivě zaléval svou „praž- skou“ zahrádenku a když se naplnily dni semen. vzrostlo to všecko, až radost: mrkev se řetkví řimbaba s cibulí a brutňák se salátem a platil u nich, kdo dřív ostatní přeleze — ten dobyl místa vítěze. A divil se pralesu rostlin starý pán a uřeht se mohl semenář, jemuž starý pán poctivě ozna- moval „výsledky semen“ Ovšem; zahrádenka jako dlaň a rostlinek v ní tak na Václavské náměstí a bylo jich tam — chudinek nedochůdčat — namačkáno „jak bacilů.“ — ručí. Nikde neskrývá se tolik překvapujících zá zraků jako u semenáře v pytlích a žocich. Lesní stromy vedle květin, traviny, obili zeleniny, křoviny a píeniny — všecko, všecičk snad, co jméno má a ze země roste, to všeck dostati lze u semenáře — ovšem v pravý čas v dobu svou. U semenáře svorně leží vedle sebe ptač budky vedle semen nejrozličnějších, hlízy, ci- bule a bobulky rostlin nejmožnějších, lýko, ná- stroje zahradnické, inkoust, hůlky, stříkačky. pilulky k otrávení myší, ostnatý drát a sklenářsk diamanty — odnože a rouby, stromky a saze- nice — už jen slunce a déšť na metrák a za- kázka ještě chybí Divná věc a Pražanu věru málo známá kolik tu krás a nádhery venkova má zde v měst u semenáře svou — ústřední stanicil
Pražan Václavský náměstí
12 article Poslední vůle. Napaal Mlilos V y š nn.
Poslední vůle. Napaal Mlilos V y š nn. Ve staré Umbrii, rozkošném, dlouhém údolí, které ohraničuje s jedné strany Monte Pettino a Trevi, s druhé strany Spoleto s pověstným stra- šidelným zámkem a Montefalco se starými chrámy, plnými děl vlašských primitivistů, jsem se kdysi toulal. Nemohu říci, že bych tam byl se věnoval nějakému zvláštnímu studiu, brzo jsem stál před obrazy Giottiho, brzo jsem se podivoval vrcholům hor, vyčnívajícím z mlhy, která zahalovala cele 3) Kzlina. 1) mandloč. údolí, brzo jsem rozjímal nad Hrobkami rodů italských. Jednoho dne přišel jsem do starého, italskou vládou nyní již zrušeného kláštera. Starý jakýsi muž, bývalý poslíček pátťrů dominikánů — dokud je nevyhnali — provázel mne a za stálého spílán vládě vykládal mi historii kláštera. Jdouce chrámem, přišli jsme ke kapli, vy stavěné patrně nad hrobkou. — Kdo je tu pochován? otázal jsem se. — To je rodinná hrobka vévodů della Port Carrara. — Starý rod? A jak staré jsou hroby? — Od šestnáctého století. — A kdy ten rod vymřel? — Před pěti léty. Podivil jsem se. Můj průvodce pokračoval: Ano, myslím,že to je asi pět let. Poslední della Porta Carrara byl ničema, své jmění probil, pak si vzal paní, která svým bohatstvím pomohla mu zachrániti statky rodiny. Ale nemiloval jí a utrácel i její jměníve zhýralých orgiích. A přece byla vévodkyně Bianca krásná a dobrá jako anděl a — věři byste tomu? — toho ohavu milovala! Ale pan vévoda byl po její smrti zklamán. Odkázala své eclé jmění zdejšímu klášteru. Teď je má vláda.
Napaal Giotti Port Carraro Bianca krásný Umbria Mont Pettin Trevi poslední della Port Carrara
13 article
Ladri, birbanti maledetti! A vévoda se sebral odejel. Zmizel, léta o něm nikdo neslyšel. Az asi před pěti léty přišla o něm zpráva z Monte Carla od někoho, jenž ho znal, že se tam zastřelil. A tak tu není ani pohřben. Ostatně toho bez toho ani by nebyl hoden? Takový ničema, dobře, že zde neleží vedle paní Bianky! To byla, pane, světice. — Mohu se dolů podívati do hrobky ? tázal jsem se. — Ale ano, povedu vás. Ve dlouhé řadě následovaly za sebou a po sebou tabule označující svými nápisy, který člen slavného rodu je za tím kterým kusem mramoru ve své rakvi zazděn. Mnohé z desek byly zdo- beny poprsími, jiné reliefy, ale vše bylo pokryto prachem, zašpiněno a tu i tam potaženo pavu- činami. Poslední deska skrývala rakev a mrtvolu vévodkyně Bianky. Na desce vyrytý nápis byl ještě dosti čitelný Bombastickými slovy, jakých se na italských hřbi- tovech hojně nalezá, dotazoval se vévoda Luigi své choti, proč opustila svého zoufalého manžela, „che ti adorava — jenž tě zbožňoval. Nad nápisem byl mosaikový obraz a okolo něho vytesaný kamenný kruh. Patrně obraz vé- vedkyně Bianky zemřelé před 30 léty, jak hlásal népis. Mosaika byla pokryta vrstvou prachu. Po- žádal jsem průvodce, aby mosaiku otřel. Vytáhl z kapsy špinavý hadr a počal otírati obrázek. Najednou bylo slyšet lehounké skřípnutí a domnělá mosníka se rozevřela a bázlivý a pověr- čivý můj průvodce klesl na kolena, křižoval se a bil se v prsa. Abych následoval jeho příkladu, ani mi ne- napadlo. Bylo mi jasno, že za podobiznou je tajná schránka. A ve schránce byl dopis, vlastně obálka s obvyklým-nápisem: Lectüro salutem — čtoucímu pozdrav! Jako ve veřejné knihovně. Ale do náhrobků se knihovny neukládají.
Moha Bianka Luigi Monte Carlo Bianco
14 article
Jediným pohybem zmocnil jsem se obálky vstrčil ji do kapsy. Zatím můj průvodce vstal; ukázal jsem mu schránku — o jejím obsahu jsem se nezmíni ani slovem — pak zase jsme zavřeli obě křídl obrazu a prohliželi podobiznu. Krásná, nebesky krásná tvář, s výrazem resignace, jakáž se jeví na tváři lidí, kteří uvykli dívati se na svět sub specie aeternitatis — se stanoviska věčnosti. Ale ty skutky: majetkové zničení vévody Luigiho, to s tou tváři neharmonovalo. Taková žena měla umět odpouštět, mnoho odpouštět! Za takovýchto myšlenek jsem se rozlouči se svým průvodcem a odcházel jsem. Podivné to psaní jako by mne pálilo. Ale zmocňovala se mne ještě pochybnost. Tento dopis nebo tato listina či co to bylo, obsa- hovaly podle všeho důležité tajemství; jakým právem jsem se v ně vtíral? Ale nestál na obálce onen přímo se vtírající nápis? Vyňal jsem obálku z kapsy a podivil jsem se znovu. nebyla zapečetěna ani zavřena. Z počátku jsem pocitil jakési zklamání. Stra- choval jsem se tedy zcela zbytečně, že vniknu v nějaké tajemství. V otevřených obálkách se ta- kové spisy neukládají. Ale pak mi napadlo, že tato tajemná sehránka byla jistě velmi málo lidem známa a nebylo tedy třeba obálku zavírat. A že obsah listin nebo listiny té má hodně zajímavosti, o tom nelze pochybovati. Lhostejné věci se takhle neschovávají. Otevřel jsem obálku a vyňal z ní hustě popsaný arch papíru. Můj pohled nejdříve padl na podpis: Bianca della Porta Carrara.
Luigi Bianco della Port Carrara
15 article
Pak jsem přečetl nadpis, který zněl: Moje pravá poslední vůle. Vzpomněl jsem na vypra vování svého průvodce, dle něhož vévodkyně svého manžela vydědila. Zdálo se tedy, že to nechtěla učiniti. Ale proč ukládala svou poslední vůli tak tajemně sem? Na jakou podivnou náhodu spoléhala, že její závěti pomůže na světlo? Nebo tu šlo o čin ženy, která byla šílená? Nedovedl jsem si na tyto otázky odpovědět a dal jsem se konečně do čtení. „Pravá poslední vůle“ Bianky della Port Carrara zněla; „Nevím, komu se tato listina dostane do roky; doufám, že to bude manžel můj. Nedo- stane-li se do ruky jeho, bude to jeho trestem. Ale neuvaluji na něho trest ten já, on si jej n sebe uvalil sám. Je tomu dva roky, co jsem se dověděla přesvědčila, že mne můj choť klame. Tenkráte jsem v záchvatu zlosti se chtěla pomstiti: napsala jsem závěť, ve které jsem všecko svoje jmění odkázala otcům dominikánům a složila jsemji k soudu. Závěť tu tímto novým testamentem zrušuji a odkazuji otcům dominikánům padesát tisíc lir. Všecko ostatní jmění moje má připadnouti měmu manželi Luigimu vévodovi della Porta Carrara po mé smrti v neomezené vlastnictví, jestliže tuto mou závěť najde. Našel-li by ji někdo jiný, budiž tato závěť považována za neplatnou a budiž vy- konána závěť předešlá ve prospěch otců domi- nikánů. Vím, že podivné toto ustanovení může se státi pramenem pochybností o mojí příčelnosti. Proto povím celou genesi tohoto ustanovení.
Luigi Port Carraro Bianco della Port Carrara
16 article
Píši tuto závěť nyní, kdy tuším, že Hodiny mého pobytu mezi živými jsou sečteny. Vím, že můj manžel mne nemiluje, ač jsem vždy toužila po jeho lásce, ale prosila jsem ho, aby na mne vzpomínal. Považovali to za bizarnost, že jsem si dala za živa poříditi náhrobní desku. Ale nikdo neví, že má podobizna na ní je tajnou schránkou, do které tuto svou poslední vůli uzavru. Luigi mi dnes přísahal, že přijde po mé smrti k mému hrobu a že mou podobiznu na náhrobní desce políbí na ústa. Nuže, ať splní svou přísahu! Jakmile se dotkne sebe lehčeji úst podobizny, otevře se tajná schránka a Luigi najde tuto závět. Vím, že zrušil přisahu složenou u oltáře nevěstě, ale tolik víry mám v něho přece, že splní přísahu danou umírající. A za splnění té přísahy, za tu vzpomínku mu děkuji, žehnám mu a ráda mu dávám vše, co jsem měla za ten okamžik lásky, které již ne- pocítím.“ Dočetl jsem — a strnul. Jaká náhodatu hrála s lidským životem a existencí. Ne, k tomu ta žena neměla práva. Jaké náhody se mohly přihodit. Což když mechanismus tajné schránky působil jenom při silnějším doteku? Ano, pravil jsem si, tak tomu asi bylo. Al to „asi mi nepostačovalo; zdálo se mi, že musím se přesvědčit, splnil-li vévoda Luigi svou povinnost. Šel jsem druhého dne zase do toho bývaléh kláštera. Stanul jsem před podobiznou vévod- kyně Bianky, zahleděl se na ni a pak vdechl. ale jen vdechl na její ústa políbek. Dvířka tajné schránky se otevřela. A zrak můj se svezl na nápis: „Bianca perchě dovesti lasciare Tuo marito, che Ti ado- rava?“ „Blanko, proč jsi musila opustit svéh manžela, jenž Té zbožňioval?
Hodina Luigi Al Blanca
17 title
Citrony.
18 article Fumoreska. Napsal Jaroslav Haš ek.
Fumoreska. Napsal Jaroslav Haš ek. Říká se sice, kdo má neštěstí v kartách že má štěstí v lásce, ale mohu říci, že to není pravda. Měl jsem neštěstí ve hře, prohrál jsem všechny sirky, tak že když jsem příšel pozdě domů, nemohl jsem si posvítit na schody. Při- rozený toho následek byl, že jsem na schodech klopýtl a upadl. A druhého dne měl jsem neštěsti v lásce. Vyučoval jsem jednoho primána a zamiloval se do jeho sestry. Jest obyčejem domácíc učitelů, že se zamilují do sestry svého svěřence. někdy i do matky, ale tento případ jest řidšíh druhu a stává se jenom v napínavých ro- mánech. Sestra mého žáka jmenovala se Ami. Sam jméno jest milování hodno. Pokud se pamatuji byla blondýnka. Sedala vždy, kdykoliv jsem přišel, u piana a háčkovala. Na můj pozdrav neodpovídala a když jsem odcházel a pozdravoval, mlčela. Zdálo se mi to interessantním. Zdá-li pak se vám žena být interessantní, z pravidla se do ní zamilujete. A já jsem se do Ami zamiloval. Někdy u piana háčkovala a poslouchal jak se její bratr učí, tak pozorně, až usnula, což se dá lehce vysvětlit obyčejným zjevem, že lide z duševního napjetí usnou. Spánek jest nakažlivá věc. Primán násle doval příkladusvé sestry a začal klímat, až také usnul. Co jsem měl dělat. Ze šetrnosti k Ami po ložil jsem si hlavu na stůl a usnul jsem též. Když uplynula hodina, instinktivně jsems probudil, zatřásl svým žákem a řekl: „Kd jsme dnes skončili, budeme zejtra pokračovat.“ Odešel jsem. Stával jsem se čím dále tím zamilovanějšín do Ami.
Haš Sam
19 article
Někdy prohodil jsem k ní i několik slov o počasí, což jest velmi staré mezi milujícími ale velmi dobré. Slečna Ami nikdy mi neodpověděla a obrá- tila se vždy na druhou stranu k oknu, čemuž jsem přikládal velkou důležitost, neboť v deva- desáti případech chovají se ženy k těm, kter milují, zprvu netečně, až konečně . Jednou k večeru potkal jsem v ulici slečn Ami. Šel jsem hned k ni. „Račte dovolit, slečno, jako starý známý budu tak smělým a doprovodím vás,“ řekl jsem smekaje klobouk. Slečna Ami se na mne podívala, nepromlu vila ani slova a odešla na druhou stranu ulice. Tento náhlý odehod mne tak překvapil, ž zůstal jsem stát na chodníku se smeknutým klo boukem. Kam se člověk podívá, samá žebrota, z bručel kolem mne jdoucí pán. Dal jsem klobouk na hlavu a šel domů. Druhého dne v hodině seděla slečna Am zcela klidně u piana, neodpovídajíe, jako oby čejně, na můj pozdrav. „Však ty jednou promluvíš,“ pomyslil jsem si, „kůra ledová kolem tvého srdce roztaje, ne- budeš stále se na mne mračit a mlčet, moje drahá Ami.“ Podíval jsem se ohnivě na slečnu. Trochu se zarděla a pak počala jí hlava pomal klesat, až usnula. „Sláva, mám na ni vliv,“ my- slím a položím si hlavu na stůl vedle hlavy mého žáka. Následujícího dne, když jsem přišel opět do hodiny, zdálo se mi, že slečna Ami se na mne nemračí. Vskutku, nemračila se a dokonce se usmívala. I můj žák byl jaksi slavnostně naladěn. Stále se na židli vrtěl.
20 article
„Máme králika,“ pronesl najednou pln r- dosti, když jsem si sedl k němu. Podíval jsem se na Ami. Slečna již se pře- stala usmívat a pilně háčkovala. „Je to dlouhän,“ mluvil můj žák, „a docel je krotký. A uši má, jako...“ Primán hledal nyní rozhližeje se kolem sebe, k jakému předmětu by ty uši přirovnal. Zrak jeho spočinul na mě hlavě. Zarděl jsem se a podival se na něho tak ostře, že bez rozmyšlení ze sebe vyhrkl: „Jako záclona. Slečna Ami seděla za řeči nehybně jako socha, upírajíc zrak na krajku, kterou háčkovala. „Přines' nám ho strýček,“ pokračoval muj žák, „je naučený všechno žrát. Při obědě jedl i maso. Jí všechno, zeleninu, chrupavky, kávu pije, cukr jl.“ „Citrony také žere,“ ozvalo se v tom z úst slečny Ami, měkkým, jemným hlasem. Její první slova! Konečně, pomyslil jsem si, promluvila jsi! Její první slova! „Tedy žere citrony,“ řekl jsem nesměle, tak byl jsem překvapen, hodlaje započít roz- mluvu se slečnou. Slečna Ami však neodpověděla, sklonila hlavu k háčkování a mlčela. Celá hodina uplynula v samém povídání o králíkovi. „Ami se s ním pořád mazlí,“ řekl můj žák. „Udělám Ami radost,“ pomyslil jsem si, „tedy to zvířátko žere citrony, koupím mu jich pár.“ Když jsem odešel z hodiny, šel jsem přímo na trh. Krásné, žluté citrony připomínaly mi slova Aminina, první slova, která jsem za celý měsíc z jejích krásných úst slyšel: „Citrony také žere. Koupil jsem těch krásnýchi citronů smavé Italie pět. Vybral jsem ty největší A druhého dne přinesl jsem je do hodiny. „To je pro králíka,“ řekl jsem, odevzdávaje je v kuchyni služce, „nakrájejte mu je na čtvrtky.“ Toho dne jsem v hodině spal. Víte už, jak to začalo. Napřed Ami, pak můj žák a na konec já.
Aminin
21 article
Druhého dne, před tím večer, jak jsem se zmínil, měl jsem neštěstí ve hře, zpozoroval jsem že v pokoji, kde jsem vyučoval, schází má zbož- řovaná Ami a větší byl můj podiv, když jsem zpozoroval, že můj žák tiše pláče. „Co se stalo?“ ptal jsem se udiven. Od- pověď mně dal otec mého žáka vstupuje do pokoje. „Zejtra sem již nemusíte chodit,“ pravil pan Karas ke mně, „Ami jste připravil o největší její radost, o králíka. Přinesl jste mu pět citronů. Králík je všechny sněd' a dnes ráno chcíp'. Pan Karas se odmlčel. „A nejen to: můj syn učí se mnohem hůře, než dříve, dokud jste ho neučil.“ Zdrcen jsem odcházel a ve dveříchi mně podala služka něco zabaleného do papíru, abych to neotvíral, až doma, je prý to od slečny na památku. Vážil ten balík dobře pět kilogramů. Nikdo mne neviděl ještě tak běžet ulicí jako tenkrát. Jen už abych byl doma. Vrazím do pokoje, rychle přeřezávám motouz a z balíku, jak jsem ho držel v ruce, vypadl mrtvý králík. „Citrony také žere...“ Neštěstí v kartách, štěstí v ... Nesmysll
Karas
22 title
Bengálajeho dcera. Napsal V. Rákosi
V Rákos
23 article Jednoho léta odstěhoval jsem se na radu
Jednoho léta odstěhoval jsem se na radu svých lékařů na Marketin ostrov. Moji lékaři totiž se sešli, a hodili do klobouku tři jména. Ta tři jména byla: Markétin ostrov, Siófok, Helgoland. Nejmladší, který jako homeopat představo- val nevinnost, vytáhl Marketin ostrov, a tam jsem se tedy odebral. Na ostrově nebydlil posud nikdo. Když jsem jím procházel, selkával jsem se jen s vodními ptáky, kteří tam ještě zůstali z doby jarní po- vodně. Večer však oznámil mně číšník hořejšího hotelu, jenž byl vrchním číšníkem, jídlonošem i vínonosem v jedné osobě, že ten plukovník už sem přijel. — Jaký plukovník? — Sir Hudson, velitel druhého Bengálského lehkého pluku jízdního. — To je zajímavé. A proč pak sem přišel? Akkumulátor jednotlivých odvětví číšnických udiveně na mne pohledl. — Jakže? Vy jste ještě neslyšel o anglickém plukovníku Markétina ostrova? — Nikoliv.
Marketin Hudson Siófok Helgoland Markétin ostrov
24 article
— Který každý rok tři měsíce tady tráví, po- něvadž tento ostrov považuje za nejkrásnějšía nejzdravější bod světa. Vždyť i noviny každo- ročně o tom píší. Druhý den v poledno plukovník se objevil. Byla to osmáhlá, mohutná, bojovná postava s vo- jenským držením. Na hlavě měl známou malou vojenskou čepici anglickou, která anglickému vo- jáku vyzývavě sedí na vršku hlavy. Na sto kroků bylo na něm poznati anglického plukovníka. Ba udělal jsem pokus: odstoupil jsem do zadu na. vzdálenost dvou set kroků a i odtud poznal jsem v něm anglického plukovníka. V jeho průvodu byla jakási plavá slečna, tak plavá, jako moře zralých ječmenných klasů hrabství essexského uprostřed srpna. Aneb — řekněme—jako rozrážející se, sluncem ozařované vlny na ostrově Whigtu. (Prvnější přirovnání jest lepší, však ani druhého nemohu potlačiti, nebot, dík mému všeobecnému vzdělání, jsem v onom stavu, že k jednomu předmětu dovedu několik přirovnání vymysliti.) — Jeho dcera — pravil representant všech číšnických odvětví.
25 article
— Ach! — On má velmi mnoho dcer a každý rok béře s sebou jinou. — Ach, ach! A proč nepřivede si s sebou svoji manželku? — Tu zabili povstalci na Kubě. — Dosti! — řekl jsem sklepníkovi — vy se netěšíte všeobecnému vzdělání a od nynějška pojednávejte se mnou jenom o jidlech. Víděl jsem, že trojduchý číšník se urazil. Vrchní číšník vypukl v zlost, ale vínonoš a jídlo- noš ho utišili. Odešel. Plukovník byl se vším neobyčejně spokojen. I ta nejšpatnější jídla do nebe vychvaloval, z čeho jsem vyvodil důsledek, že zásobovací důstojníci a dodavatelé indických vojsk mohou mnoho krásti. Mezitím, co jsem plukovníka poslouchal, hleděl jsem na dívku Kdyby bylo bývalo dvě stě dívek na Marke- tině ostrově, i tehdy byl bych hleděl jenom na ni. Na ostrově však byla jenom jedna dívka: ona, ona, onal Srdce mi už v poledne prudčeji bušilo, ale když jsem večer při svitu měsíce vyšel na pro- cházku, počal jsem šíleti. K takové dívce ještě měsíční svit: to je božský požitek! Ihned jsem se s nimi seznámil. K mému štěstí uměli trochu německy. Nevím, jaká toho byla příčina. Ta-li, že i ji jsem byl samoten ne ostrově či měsíční noc, se-
Srdce Kuba