ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 9fc5a2f0-71f8-11dc-bff8-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 73, place 13, work 1
1 masthead
11. prosince 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 342.
4 masthead
Strana 9.
5 article Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě.
Z notýsku Pavla Čamrdy, písaře při výpomocném úřadě. Nový život, nový život! Připadám si, jakobych byl svlékl kůži s ní jakobych byl odvrhl i všechnu minulost Chodím do kontability! Bylo mi prapodivně, když jsem poprvé usedl v posluchárně. Pojal mne stesk, ach, skoro mučivá výčitka při vzpomínce na doby, když jsem chodil na fakultu. Jak jsem byl tehdy mlád, co ve mně bylo pružnosti a síly, jakou jsem si malovával budoucnost! Jak hravě mohl jsem přeskočiti všechny překážky, jen kdybych byl měl více sebekázně, více porozumění pro život, pro povinnost — k sobě ... Kterak se rozumělo samo sebou: studovat, studovat, ne- pevolit si, vykonat zkoušky a pak říci světui Tak tu tedy jsem! Zatím jsem studoval karambo- láži po kavárnách a hanebně jsem probíjel pe- níze na taxy, otcem těžce nastřádané. Tehda ještě bylo mi naprosto neznámo, čemu se říká hlae svědomí. Nyní jej znám dávno.
Pavel
6 article
Vedle stesku však ozvalo se ve mně prvého dne ještě cosi jiného, a to bylo hroznější. Skoro něco jako zoufalství, když jsem zasedl v poslu- chárně a rozhlédl se. Byl jsem nejen ze všech posluchačů nejstarši, ale seděli tu vedle mne mladíci, kteří mi připadali jako odrostlejší hoši. Pozorně upírali zraky na přednášejícího, bystře naslouchali, pilně poznamenávali. A zase vy- houpla se přede mnou minulost. Tak jsem vy- padával já, když jsem začínal na vysoké škole a když jsem ještě pevně za to měl, že taky vy- držím. A teď, jak jsem tu mezi nimi seděl, při- padal jsem si jako bídný vrak. S těmito mladíky jaré mysli, nezludračenými po kavárnách a po krčmách, mám závoditi? A cosi jako naprostá beznaděj vkrádalo se ve mne. Ne, nemohu zá- politi. Vzdám se! Pozdě na všechno! Ale když jsem se pak vrátil domů a roze- střel před sebou sešity a pomůcky, a když jsem vzpomněl na Viktoru — nabýval jsem znenáhla mysli a dal jsem se do práce. A šlo to a jde tol Vždyť běží o několik jen měsíců. Ani tolik síly bych neměl?
Viktor
7 article
Professor, jakoby mi nahlížel do nitraa chápal, že je toto patrně můj poslední rozběh, chová se ke mně vlídně, všímž si mne — jako zcela nenápadně pomáhé mi, vysvětluje, po- zoruje-li u mne nějakou pochybnost, nějaké ne- porozumění. A když konečně se mi rozbřeskne, říkává, jakobych sám byl našel pravou cestut „Nu vidíte, jak je to snadné. Jen s počátk to tak suchopárně vypadá.“ A já k němu pociťuji nesmírnou vděčnost. Zdá se být z mladší školy, nedrtí hubou jakoby hrál na flašinet, vede nás k úsudku. Ano, na učit člověka soudnosti, v tom je polovice úspěchu a vítězství. Změnil se taky celý způsob mého života Myslil jsem, že to nejde bez hospody nebo aspoň bez jalového blafání s kvartýrskými — co jsem tak ubil večerů! Ale jde to. Přijdu domů, pošlu spo litr piva, sednu ve svém brlohu nad kninami, píšu, počítám, linkuji a rubrikují, učím se — a pozoruji, kterak mi pamět patrně okřívá. No, úhoroval jsem dosti dlouho, mozek si hezky odpočal. A jak vypadám! Věru jako had, který svlék starou, svraštělou, oprýskanou kůži. Mám šaty nové šaty! Kancelista Vokoun půjčil mi na ně padesátku — a druhou padesálku půjčil mi kurs. Ani jsem nepoznával starého toho tlachala zdánlivě tak cynického. Za dvě neděle ušil mně Vavruška šaty — kvartýrská vyvalovala oči, když mi je poslal, málem by mne o ně byla při- pravila. Nebyl jsem doma, když je pomocník přinosl. „Šaty? Pro pana Čamrdu?“ divila se. „T bude mýlka, příteličku, nic mi o tom neříkal. Kde pak nové šaty! Kde by na ně vzal!“ Málem by je byl posel odnesl, když jsen v tom přišel domů. „No, že si nic neobjednali!“ uvítala mn hned na prahu.
Vokoun
8 article
Vedl jsem chasníka beze slova do svéhio pokoje, oblékl jsem šaty — můj Bože, to by pocit! — a hodně nahlas, aby kvartýrská sly šela, řekl jsem k pomoeníku: „Tak, příteli, odpoledne se přijdu panu Vavruškovi ukázat a při tom taky doplatím účet!“ Skoro jsem se styděl, když jsem pak vy- cházel z domu, jako nějaký baron. Kdy už jsem na sobě neměl nic nového! Arci, viděl jsem ted, že by do nových šatů slušelo taky něco nového prádla. No, dá snad Pánbůh. — Kvartýrské div oči nevypadly, ještě se za mnou dívala oknem do dvora, pokud jsem nezmizel v průjezdě. Byla a po dnes je pevně přesvědčena, že jsom vyhrál z loterie, a teď přes tu chvili zavádí řeč na nu- mera. Snad myslí, že jsem objevil nějakou ne- omylnou kombinaci. A je samá ochota, úsluž- nost. Cíti u mne peníze. Matko drahá, je jich po tenku. Co zbylo, náleží škole. Ale pozděj snad budou, budou! Do kanceláře vzal jsem nový povlak teprv v neděli. Přednosta přišel asi k jedenácté, jen tak na inšpekci — v neděli se u nás nikdo prac nepotrhá, bodejť, máme čisté manšety u rukávů umícíme si je v tom prachu! — koukal na mne několikrát si mne obešel, jakoby něce hledal, ale dobře jsem cítil jeho pohledy, ačkoli jsem byl do psaní jako zarytý. Konečně sedl, ale z chvilku volal, abych mu něce podal. Učinil jsem tak, a přednosta, jakoby si mého změněného zevnějšku teprv teď byl povšiml, zvolal zdánlivě překvapen „Stakramente, Čamrda, co pak to zna mená? Snad se nechystaj někam na námluvy?“ Cítil jsem, že se hloupě a rozpačitě usmí- vám. Chudák, jehož nový oděv jest obdivován, usmívá se vždycky tak, skoro se mu zdá v té chvíli, že to někde ukrad', ale dojista připadá mu, že skoro neprávem slušně vypadá. A mně byla otázka přednostova tím trapnější, že ji slyšel taky Vokoun, jehož zásluhou byla moje nenadálá elegance.
Vavruška Vokoun
9 article
Však jsem taky nějak hloupě odpověděl. „Maj pravdu, Čamrda,“ schvaloval mi před- nosta; „držej si na sebe. Mladý člověk se má hledět. A může pak taky všady do společnosti. Na mou duši, jako ženich vypadaj!“ Vocápek odbyl si svůj obdiv hned ráno, jak jsem přišel do kanceláře. Podíval se na mne, sám si mne otočil, změřil mě taky ze zadu potáhl mi kabát, a zcela uspokojen řekl „Že jim to štěkne, pane Čamrdal A potom dodal: „No, hádám tak na pětatřicet jednušek, n splátky ovšom budou platit čtyrycet. Starý klohnil! Jenom „na splátky“ mne oceňuje. Ale zlobit jsem se na něj nemohl. Ne- být mecenášství páně Vokounova, ani na splátky bych si netroufal. Taktuplně zachoval se pan Vokoun. Roz- umí se, že nemohl nevšimnouti si mne. Ale jeho „mustruňk“ byl zcela krátký. Jen se podíva znaleckým pohledem — viděl jsem, že je spo- kojen — a řekl stručně: „Dobře vám to ušil. Zdráv jste roztrhal!“ A podal mi ruku. Té neděle odešel přednosta dřív než dva- náctá udeřila a vzal Vocápka ssebou, aby mu něco domů donesl. Když jsme osaměli, hodil pěrem taky Vokoun, složil papíry, šel k umy- vadlu, a jak si ruce otíral, díval se ke mně k stolu a povídal; „Abyste tak byl starému řekl, že jdete n nějaké ty námluvy! To byste mu byl dall Hned jsem nerozuměl. Podíval jsem se na něj, a jeho oči pod okuláry svítily jako dvě jiskry. Svítí vždycky tak, dívá-li se na někoho z hloubky, jako od podlahy.
Vocápek Čamrdal Vokounův Vokoun Roza
10 article
„Povídám, že byste mu byl dal!“ opakoval Vokoun. A jeho zraky jako by k tomu něco dopoví- dávaly. Znenáhla mi vzcházelo světlo. To byla nepochybná narážka — na přednostu, na mne. na Viktoru. Nemohl jsem se klamati. Ale pro Boha, kde to vzal? Ani slovem jsem se nepro- zradil. Chovám v sobě i pouhé pomyšlení n slečnu Viktoru jako hluboké tajemství. Což m ten člověk proniká jako Roentgenovy paprsky? Kancelista již si ruce osušil, přistoupil ke mně, poklepal mi na rameno a řekl: „To by mu tak scházelo, abyste se mu te oženil — někde jinde . ..“ „Pane kancelisto — —“ zakoktal jsem. „Povídám, že by mu to tak scházelo!“ opa- koval Vokoun nějak nenstupně a tvrdě, jak se mi zdálo. „Že by bláznil, aby vás posílal za nověstou, když má sám dvě na skladě.“ „Pane kancelisto — —“ a více jsem ze seb nedostal. Nebo věru jsem nevěděl, co dále říci. „To se ví,“ hovořil Vokoun, „léta ubíhají a když tedy nezavadil nějaký rada nebo aspon sekretář, může to být i menší zvíře. Aspoň pa- náček, ne-li pán. Ale jářku, mladíče, rozum do hrsti! Nic lehčího není, než nějakou holčičku dostat na mlíčko, ale nespouštějte s očí, mladíče: fundament, přede vším fundament. Pak všechno líp vypadá, a člověk se dráž prodá.“ Pro Boha, jak ten člověk mluví! Kdo mu dal práva — —? Přece si mne za tu stovku nekoupil! Cítil jsem, jak mi krev přichází do varu.
Vokoun Viktor
11 article
„Pane kancelisto,“ pravím vážně — a vstal jsem k tomu — „žertujete o jistých věcech, kteréž mně samému posud — — a taky jsem vám nezavdal příčiny — — —“ Kancelista vytahoval viržinku, ulamoval špičku, sáhl pro sirky a povídal: „Kamaráde, já už mám vyžertováno. Jaké pak žerty! Vy byste se nepochlubil, já vím. Ale ta okatá mi prozradila všechno.“ „Slečna Viktora?“ zvolal jsem všecek užaslý. „Svěřila vám — —? „Ne,“ zcela odměřeně odpovídal kancelista. „Ale ani neví, co všechno povídá očima. Ho- lenku, starý kozák se něčeho domyslí. A jak jsem tam onehda byl, stačilo mi její překvapení, když viděla, že přicházím já a ne vy. — Čamrdo, nie vám nezávidím a něčemu rozumím. Holka není zlá, ani nevypadá jako z ouřednické krve, byla by z ní hodná žena. Ale seberte se na to a nie neprozahálejte. Aby tam viděli, že taky ne- jste za krejear. A starý, pokud může, ať po- může. Až ho jednou vitr sfoukne, bude po pro- tekci.“ Když teď o jeho slovech uvažuji, shledávám že neřekl nic zlého, ale v té chvíli jsem to po- kládal za nepříslušné vměšování se, za porušení šetrnosti. A od něho mám peníze, jsem jeho dlužníkem! Nějak chladně jsem se s ním rozešel, tak trapný mi byly jeho zmínky o slečně Viktoře — ach, o mé Viktoře. Poznával jsem nepochybně, že aspoň zdán- livě, jakýmkoli způsobem třeba domoci se jisté nezávislosti na něm. Ostatně se to rozumělo samo sebou, již dříve. Zhotovil jsem tedy listinu, kte- rouž mu potvrzuji, že mi půjčil stovku. A druhý den, když jsme odcházeli z kanceláře, podal jsem Vokounovi obálku „Co mi to dáváte?“ ptal se.
Viktor Viktora Vokoun
12 article
„Dluhopis, pane oficiále; půjčil jste mi stovku — napsal jsem to tedy, jak se sluší a patří, abyste měl něco v rukou. Nebo je-li vám směnka milejší — —?“ Vokoun podíval se na mne nějak útrpně — jak se mi zdálo — obálku ani neotevřel, nýbrž roztrhal ji i s obsahem na padrť, hodil vše do uhláku a povidal nějak hořce: „Čamrdo, nehněvejte se, váš dluhopis má zrovna takovou cenu jako vaše směnka. Co bych si na vás vyprotestoval a vyžaloval? Nespeku- luji s penězi, na ourok nepůjčuji. Zaplatite-li dobrá. Umřete-li mi s tím, jaká pomoc! Dejte až budete moci. Zatím jsme vyšli z kanceláře a já byl nějak zahanben jeho velkomyslností. Vokoun kráčel podle mne, hledě k zemi, a pojednou tónem zcela jiným hovořil; „Milý Čamrdo, kéž by mi tak bylo bývalo dopřáno někoho šatit! Tolik jsem si toho přál. Taky jsem chodil za panenkou — a bylato holka jako květ. Bylo časně na ženění — ne pro léta, ale pro chleba. Ještě ho nebylo dost pro dva nebo pro tři. Ale člověk je nedočkavýa najednou jsme měli kloučka, docela bez kopu- lace, ale mě těšil zrovna tak — a pak tedy bylo po drahotách. Už jsem viděl, jak mi klouček vyrůstá, vyroste, jak mi chodí do školy, jak studuje — no, a tak dále. Všechno to jsem arci viděl v duchu, a ne dlouho. Za dvě neděle pochovali kloučka a za tři neděle maminku, než jsme se mohli vzit. A vidíte, já měl na vždycky po všem. Ona byla jediná na světě!“ Všeho jsem se do pana kancelisty nadál, ale takového románu do nejdelší smrti ne. Zdá se mi, že mu teprv teď počínám rozumět. Ypsilon.
Vokoun
13 title
Blázen.
14 article Obrázek. Nakreslil Fr. Flo
Obrázek. Nakreslil Fr. Flo Městečko Malšov bylo v největší míře po- bouřeno. Lidé živě rokovali ve skupinách na ulicích; jednotlivci pospíchali k náměstí, jint úprkem hnali se v různé strany, vykřikujíce jen jednotlivá slova jako kusé odpovědi těm, kteří jim nadbíhali, tázajíce se na podrobnosti. Na nároží ulice, říkalo se tam „U lucerny“. protože dům s vysokými okny podobal se sku tečně svítilně a pak bydlel tam pan Varšajnek, sběratel, redaktor a rozšiřovatel všech místních zpráv, tedy „U lucerny“ stál celý houf lidí obo- jího pohlaví a všech stupňů stáří a naslouchal, jak pan Varšajnek vypravoval nejen, co věděl ale i co nevěděl, co tušil i co se dalo pravdě- podobně předpokládati. Ježto novinky v Malšově šířiti se mohly jen ústním podáním, e zvědave přicházeli v různou dobu, opakoval pan Var- šajnek, takto mydlář a mládenec, již pe desáté co se přihodilo asi před pěti, desíti, patnácti minutami, neboť pan Varšajnek dbal úzkostlivě na čas a na místo děje. Posluchači trnuli a bledli a ti rodu žen- ského vykřikovali, rukama lomili a na vteřiny omdlévali, neboť nebylo radno omdlíti na delší dobu, vždyť noviny byly stále interessantnějšía sensačnější. Nebylo také divu. „V domě purkmistrově leží člyři mrtvoly. Pan purkmistr sice ještě dýchá, ale je spíše mrtev než živ, paní jeho leži v saloně už přikrytá bílým prostěradlem. Slečnu Julii zrovna přistihla služka v okamžení, když zašeptala: „Ach, škoda mého mladého života!“ a pak zhasla jako svíčka, sklonila hlavinku jako zlomená květinka. — O čtvrté mrtvole darmo mluvit. Tu prý vyhodili na chodbu, ale měliji vyhoditi na ulici a pošlapati. Vždyť všecko toto neštěstí, které jako zkázonosná bouře padlo na dům a do rodiny páně purkmistrovy, způsobil právě onen člověk ...
Flo Varšajnek Vara Julie Francie Malšov
15 article
„Velebil!“ vykřikl dav, když pan Varšajnek dospěl až k tomuto bodu. „Ano, Václav Velebil, ten věčný student. ten zloděj rodiny, ta hanba města!“ „Ale jak a proč?“ křičí dav, ač se mu již jasní v mysli. „Proč? Co pak nevíte, jak pronásledoval slečnu Julinku? Chtěl si sednouti v purkmistnů do tepla, ten chytrák, ten zlosyn, ten vrah!“ „Ježíši Kriste, tak on? „Nu, kdo jiný? Staří tomu nepřáli, ale protože slečnu Julinku ten mamič omámila opentlil, nemohli rodiče nic jiného dělati, nežli že dceru napomínali a jak mohli, chránili ji před Velebilem. Ale nepodařilo se jim to. Však jste viděli, jak se chudinka slečna trápila; s jedné strany bázeň, s druhé strany milostná šalba na ni dorážely. Zkrátka, dnez podařilo se Velebilovi vniknouti do purkmistrova domu. Na schodech potkal pana purkmistra, který tou dobou od- chází do kanceláře. Bylo to jeho neštěstí, že se opozdil. Jak se oba mužové setkali, řekli si jen několik slov a bum! Pan purkmistr svalil se se schodů. Vrah s kouřícím dosud revolverem v ruce hnal se nahoru a zrovna do pekoje slečny Julie. Vlasy měl zježené, oči vypoulené, tvá zsinalou a na rtech pěnu. „Když nemůžeš býti má,“ vykřikl divoce, „pak nebudeš žádného. Tvého otce jsem za- střelil a teď zastřelím i tebe i sebe,“ a bum, bum — dvě mrtvoly padly vedle sebe. V tom vcházela služka pro slečnu, aby šla slíti kávu a zaslechla poslední její slova: „Ži- vote můj mladý — — —“ Tři, čtyři rysoké hlasy ozvaly se z davu „Jak překrásné, to se našinci nepřihodí!“ To si tak vzdychly posluchačky, které živ se nejen chlebem, ale i romantikou. Kolem ohromeného davu letí kluk „Stůjl stůjl kam se ženeš?
Velebil Varšajnek Václav Julinka Krist Julie
16 article
„Do K... pro doktora, zdejší není domal odpovídá kluk, aniž by v běhu polevil. „Hrůza! doktor není doma. Pan Varšajnek ale zůstal klidným. „Ten by toho spravil,“ řekl, „teď to sprav jen pan páter. Jak služka vyprávěla milostpaní co se stalo, paní purkmistrová ani nevstala, sva- lila se s lenošky a byla v Pánu. Byla tělnatáa není divu, to by porazilo i slabšího v těle a sil- nějšího v nátuře . .. Sotva domluvil pan Varšajnek, přispěchala Nepokojka k davu jako štafetta. Ta věděla nej- tisklivěji všecko, co se stalo v městečku, často i lépe než pan Varšajnek, ale byla opatrná, všecko vyslechla, sebrala a „sesumírovala“, jak se sama vyjadřovala a pak teprve vyložila své noviny, ale jen po lžičkách jako medicinu.
Hrůza Varšajnek Nepokojk
17 article
„Co? Čtyři mrtvoly, to vám, pane Var- šajnku, někdo něco pověsil! Šest jsem viděla na své vlastní oči, šest jich tam leží jako housky na krámě. Paní Švarcová byla tam právě na návštěvě, ta má kuli v prsou, tákhle jí šla tam a tákhle ven a chudák Baruška, moje sestřenice, tu probodl Velebil nožem, když bránila paní.“ Kde se vzali, tu se vzali dva četníci, kteří majíce bodáky na puškách, odměřeně kráčeli k náměstí. Dav opustil pana Varšajnka a hnal se z četníky. Tito opravdu zaměřili k velikému, prej- zovou střechou přikrytému domu purkmistrovu. Dům byl zamčen a teprve po delším klepání četníků byly dvěře otevřeny a hned za nimi zase zavřeny. A div divoucí, některým zvědavcům po- dařilo se nahlédnouti dovnitř a ti se dušovali, že dvéře otvíral sám pan starosta! Neštěstí se v domě purkmistrově stalo, velké neštěstí, ale přece ne tak veliké, jakje líčili pan Varšajnek a Nepokojka. Když přišl četníci, shledali, že slečna Julinka slabě sténá, ležíc na svém lůžku; zarmoucená, bolem zku- šená, ale zdravá matka ji ošetřovala. Ve vedlej- ším pokoji leželo ovšem bezduché tělo Vele- bilovo.
Vara Švarcová Baruška Velebil Varšajnka Varšajnek Nepokojk Julinka Vele
18 article
Brzo odcházeli četníci, vědouce, že Václav Velebil střelil slečnu Julinku do prsou a sebe do hlavy. Učinil tak z nešťastné lásky; věděli ale také, že nyni rodiče litovali svého odporu a teprve nyní že poznali, jak se ti mladí lide měli rádi. Než, to nepatřilo do rapportu a strážmistr který o stylisaci rapportu právě přemýšlel, odby nepříliš přívětivě zvědavce, kteří se k němu tlačili. Lékař z K... přijel teprve za hodinu U Velebila konstatoval smrt, slečnu Julii všal bylo možno zachrániti. Tentokrát, snad poprv v životě, byla šněrovačka Julince prospěšnou, kule se smekla na ocelových planchotách a šla jiným směrem, tak že sice ranila, ale ne- usmrtila. V pokoji Julinčině spuštěny byly záclony, na podlahy rozestřeny byly koberce a ubohá trpitelka byla po šťastně provedené operaci ulo- žena na své lůžko, aby po několik neděl nebo měsíců trpěla bolesti a pak, až se uzdraví, s nemocnou duší a s prázdným srdcem vrátila se k životu bez záře a bez radosti . .. Obecenstvo musilo se spokojiti se zprávami značně střízlivějšími. Zúčastnilo se sice hojně pohřbu vraha Velebila a se zadostučiněním vzalo na vědomí, že Julinka nemá ani tušení o tom. co se s Velebilem stalo. Nabyla sice vědomí, ale o Velebilovi jí namluvil lékař, že žije, že svého skutku lituje a že přijde slečnu navštíviti, jen až bude slečna zdravější .. Julie vyslechla tuto zprávu klidně. Zpráva o nešťastném skonu Václava Vele- bila prolétla novinami a přečetl ji také kterýsi přítel Velebilův ze studií. Pospíšil si, aby i oznámil také ostatním známým a přátelům Vele- bilovým, kteří dosud studovali na universitě.
Velebil Julinka Julie Julinčin Vele Velebilův
19 article
Všichni Velebila litovali, ba někteří z přátel jeho neubránili se a zaslzeli nad nešťastným osudem soudruha, který pro svou poctivou milou povahu byl obecně milován. Václav Velebil byl hezký hoch. Jeho vy- soké čelo vroubeno bylo rusým, lehce zkade- řeným vlasem a modré jeho oči hledívaly vždy tak důvěrně a vesele do světa, že každému bylo volno v jeho společnosti. Studoval pilně, horlivě řečnil ve spolcích a byl obecně znám jako idealista, kterému praktičti kollegové předpoví- dali mnoho zklamání v životě a mnohý nepří- jemný náraz na nepřekonatelné hradby lidského sobectví a všeobecného prospěchářství. Velebil studoval a žil z oteckého podílua jen o prázdninách přijižděl k matce, která se znova provdala. S otčímem vycházel Velebil dobře, nebot na něm nic nechtěl a byli spíše soudruhy, ježto otčím nebyl o mnoho starší Velebila. Julinku purkmistrovu znal Velebil dávno již jako studentík míval rád to tiché, roztomilé děvčátko, které posléze dospělo v krásnou dívku. O minulých prázdninách sblížili se mladí lidé a brzo proměnila se sympatie Velebilova v lásku, kterou Julinka opětovala. To byla pro Velebila nojšťastnější doba života. Pracoval s chutí, aby brzo dostudoval a mohl uvésti Julinku v novou svou domácnost. Ale štěsti jeho netrvalo dlouho. Jakmile rodiče Julinčini poznali, že Velebilovy úmysly jsou vážné, vyslovili se rázně, že Vele- bilovi dcery své nedají a Malešov měl již svou ctnost, že co se jen šeptlo, rozneslo se echem po celém městečku a tak milému Velebilovi do- neslo se několik vzkazů, aby se neoddával na- dějím a hledal své štěstí jinde.
Velebil Julinka purkmistrův Velebilův Julinka Julinčin Vele Malešov
20 article
Avšak mladý muž nebyl z těch, kteří před první překážkou ustupují. Věděl, že jej slečna Julinka miluje a s tímto vědomím byl by se utkal v boj s celým světem. Spoléhal na to, že se rodiče rozmyslí, že štěstí dítek bude jim mílejší než sňatek materiálně snad výhodnější, ale nešťastný. Zmylil se však. Ačkoliv sám rodem maloměšťák, neznal té pýchy, té tvrdé lirdosti, ba jakési vrozené nevraživosti a nenávisti malo- měšťáků proti lidem, kteří vykázati se mohou jenom vzděláním a kteří pouze silou duchaa prací duševní chtějí si dobývati chleba. Pro rodiče Julinčiny byl Velebil člověkem lehkomyslným, ktorý pěkných šest tisíc zlatých po otci prostudoval, který dosud ničím nebyla kdož ví, jestli a kdy něčím bude.
Julinka Julinčin Velebil
21 article
Kdyby Velebil těch šest tisíc ještě měl byl mnohem méně učeným, nu, pak by se snad dalo něco dělati, ale takto, ani pomyšlení! Rodiče Julinčini pamatovali se na několik případů, že takový učený pán přiženil se do zámožné rodiny. které však přibyl jen neužitečný člen. Pan purk- mistr malšovský byl koželuh a dobře tušil, že by mu Velebil v závodě velmi málo pomohl proto byl s volbou Julinčinou nespokojen. Matka Julinčina neměla Velebilů vůbec ráda, jenom otec Velebilův byl by mohl říci proč. Než to vše nemohlo vyrvati lásku ze srdcí mladých lidí. Přes všechen dozor rodičů a jich pomocníků do- vedli zamilovaní nalézti příležitost, aby se, byt i jen na chviličku sešli, aby si přísahali věrnost, aby se vzájemně povzbudili k vytrvalosti. Pokou- šeli se různým způsobem obměkčiti srdce rodičů, ale ta byla tvrdší skal. Dokud byl Velebil v Praze. byl život Julinčin snesitelný, ačkoliv denně po- slbuchati musila výčitky nebo napomínání, ale když Velebil opět na prázdniny přijel, zhorši se život Julinčin i jeho vyhlídky měrou netuše- ncu. V městečku našlo se dosti ochotných lidí. kteří hraničku stále podpalovali a dohnali pana purkmistra tak daleko, že veřejně vyhrožoval Ve- lebilovi, jestliže se odváží dceru jeho ještě zne- pokojovati.
Julinčin Velebil Velebilův Praha
22 article
To vše donesli přenášeči Velebilovi a když všecky jeho pokusy, aby se s Julinkou setkal, byly marné, byl tak nešťasten, že div si nezoufal. V takovém stavu mysli obdržel od Julie psaníčko plné nářku a bolu dlouho snášeného. ale již nesnesitelného. „Buď budu Tvá v životě nebo v smrti!“ psala Julie, „ba smrt zdá se mně jediným vysvobozením z tohoto trápení.“ Tyto věty utkvěly v mysli Velebilově jako kdyby mu do mozku byly vbity. Bloudil v okolí městečka stále jen přemýšleje o těchto větách a čím více o nich přemýšlel, tím vábnějšími se mu zdály. Nelekal se smrti, ba těšil se na oka- mžik, kdy se svou Julií v náručí vydechne na- posledy . ... Jitření v městečku neutuchalo, naopak mnoho lidí, snad nevědomky, snad s úmyslem dráždilo obě strany. Jednoho dne řekla matk Velebilova synovi, že by lépe udělal, kdyby opět odjel kamkoli, jen aby v Malšově nezůstával. „Purkmistr ti dcery své nedá, a kdyby i on dal, matka její nikdy nesvolí. Václave, jsi synem toho, který ji kdysi urazil tak těžce, jak jen může býti žena uražena mužem. Odmítl jia vzal si mne. Nyní víš vše, smír není možný. Slíbila jsem tvému otci, že nikomu toho ne- řeknu, ale ruším ten slib pro tebe, dítě, pro tvé štěstí.? Velebil po těchto slovech jen zbledl; on tušil již dávno, že se něco stalo mezi otcem a matkou Julinčinou. Odešel z domova a již se nevrátil. Vešel bez bázně k Julii, nikoho náhodou nepotkav. Padla mu do náručí a když znovu opakovala, že lepšl jest smrt, než takový život, vytáhl Velebil z kapsy revolver, pravě, že i on jest odhodlán zemříti. Kroky, které se v tom ozvaly na chodbě, uspíšily Velebilův čin—
Velebil Julinka Julie Velebilův Václav Julinčin Malšov
23 article
Minulo pět let od doby, ve kteréž se sběhly v Malšove tyto události a malšovští občané na ně skoro již zapomněli, až teprve nový obvodní lékař vzbudil na ně vzpomínky. Býval přitelem Velebila a brzy po svém př- chodu do Malšova tázal se na podrobnosti ne- šťastného skonu přítelova. Brzy dověděl se všeho. Slečna Julinka se uzdravila a po roce provdala se za — pana Varšajnka, mydláře „U lucerny! Lékaři podařilo se nejen paní Varšajnkovou viděti, ale i promluviti s ní. Byl povolán k ne- mocnému jejímu dítěti. Zastihl ji samotnu u lůžka nemocného dí- těte a když po prohlídce předepsal lék, pravil, chystaje se k odchodu: „Znám vás, milostpaní, již dávno z vypravo- vání přítelova. Odpusťte, že se o tom zmiňuji, ale Velebil . ..“ „Ach, ten blázen? Málem by mne byl za- střelil . .. Doktor se rychle poroučel. K večeru šel lékař na procházku a zaměřil ke hřbitovu, ale obešel hřbitov a dal se ke sku- pině bříz, stojících za zdí hřbitovní. Tam bývali pochováváni ti, kteří o svém ži- votě a smrti dovolili si rozhodovati sami. Byl krásný, teplý večer. Lékař smekl klo- bouk a setřel pot se svého čela, nejdříve zadíval se do kraje, na němž ležely již fialové stíny a v pozadí na obzoru dohořívaly červánky. Ačkoliv ještě nenastala tma, přece již časná večernice stála vysoko nad obzorem. Zraky lékařovy vrátily se ke skupině bříz, mezi jichž bílými kmeny ležel prostý balvan. Na balvaně, na přihlazeném místě byla vyryta pís- mena, tlumočící jen dvě jména: „Václav Velebil.“ „Dobrou noc, Václave,“ řekl tiše lékař. „byl's prý blázen. Jak je ti lépe zde, než by t bylo tam v Malšově! Volným krokem pustil se doktor dále do polí. nic nedbaje, že se soumrak valem k zemi snášel a Krasopaní neodolatelně výše stoupala.
Velebil Julinka Varšajnka Václav Malšov
24 article Převlečník.
Převlečník. Črta ze skutečnosti. Napsala Lea Ostrovsk Nikdy snad žádný smrtelník nevyslal po- hledu tak vděčného k nebí, jakým zabloudíl mladý manžel, inženýr Václav Kamenický, k za- sklené střeše perronu, když průvodčí vlaku vybídl: „Račte nastupovati, nejvyšší čas — — „S bohem, miláčku, pa, dceruško, mějte s debře — pište brzy — na šťastnou shledanou — pane zeti, buďte na ni hodný — ty, Emilko, poslouchej — —“ podobné výkřiky nesly se za párem novomanželů do vlaku vstupujícím z hloučku přibuzenstva jej provázejícího. „Zaplať Pánbůh,“ prenesl Kamenický, když se vlak hnul a v malé chvíli zmizelo mu ná- draží z očí. „Ty ošklivý,“ zamračila se mladá paní. „což pak jsou ti přátelé tak protivní, že je za- žehnáváš? Usmál se, klada pravici kol ženina pasu. „Nejsou, drahoušku, ale považ, od rána jsi mou žínkou a dosud mně nedopřáli minuty. abych se ti mohl řádně podívat do očí a obe- jmout tě — — „Ne, nech mne,“ bránila se, „víš, žes mi slíbil býti rozumným. Sám jsi říkal vždy, jak jsou novomanželé směšni, když okázale vysta- vují štěstí svoje na odiv a teď, sotva jsme za Prahou, už začináš. Což kdyby sem vešel kon- duktor, co si pomysli? „Eh, ať si myslí, co mu libo, snad nejsme první pár, který veze na svatební cestu. A ostatně nezapomínejte, paní Kamenická, že před někelika hodinami jste u oltáře přísahou stvrdila manželskou lásku, věrnost a poslušnost vždy zachovávati,“ odvětil manžel s pathosem. „Ne, ne, ta poslední slova jsem neřekla, došel mi právě dech a než jsem se vzpamato- vala, byl páter o kus napřed — — „Tak ty tak, všechno, jenom ne poslouchat. no, uvidíme, jak nyní dlouno dechem vystačíš, a než se mohla vzepříti, zlíbal ji tak, že sejí hlava zatočila.
Ostrovsk Kamenický Emilka Kamenická Praha
25 article
Za stálého škádlení a žertování unášel rych- lík oba manžele k první zastávce, kterou byla Vídeň jako první význačná stanice na jich spo- lečné pouti, Beze vší nehody sestoupili konečně z vlaku a pohodlný kočár odvezl je do středu města k hötelu „Viktoria“, kde přenocovali, aby ráno nastoupili cestu další K velké útěše mladé paní bylo v hótelové restauraci, kde druhého dne snídali, tak málo pasažérů, že rozsáhlá místnost zdála se téměn prázdnou. Tvář mladé paní, ač trochu pobledlá, smála se každičkým rysem a ručka její občas pod stolem stiskla ruku muže, v němž našla splněni svých snů. — Z blaženého rozjímání vyrušil ji konečně hlas sklepníka, oznamující, že povoz je připra- ven, aby panstvo k nádraží odvezl. „Máme všechno, Vášo?“ ohlížela se sta- rostlivě po zavazadlech. „Všechno, miloušku, jenom svrchníksi obléknu — tak — a teď vesele dále — — . Jelo se opravdu vesele dále, přes Pontebu do čarovných Benátek, jako stvořených pro by- tosti, jež hledají vhodný rámec, do něhož by zasadily svoje štěstí. Benátky, Florencie, Řím, Neapol, všude stejně zářivé nebe, ať již zalité slunečním ja- sem, či stříbřené svitem měsíčným, jako v ka- leidoskopu se střídající obrázky: divukrásný Canale grande, gondoliéři, přepásáni širokými šerpami, přítmí chrámu Santa Maria della Sa- lute, umění, stajené v šerých palácích, nebo v hrdých stavbách, vystupující na venek, zvláštní onen kolorit barev, ať již nad věčným městem či zálivem neapolským hýřící, všechna ta úchvat- nost snivé Adrie zaujímala mysl obou manželů, když po čtyřnedělní cestě vraceli se k domovu. Jak střízlivým oproti tomu všemu připadal mladé paní Mnichov, kde na zpáteční cestě uči-
Viktoria Váša Adrie Vídeň Benátky Florencie Řím Neapol Mnichov Santa Marius della sa