ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 80eb7e30-710e-11dc-926a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 40, place 13, org 1
1 masthead
14. února 1904.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k číslu 45.
4 masthead
Strana 9.
5 article Jiříkova ženitba.
Jiříkova ženitba. Nikdo z nás nevěřil tehda v prvém oka mžiku té zprávě. Nesla se tak tak tajemně šeptem od úst k ústům, od ucha k uchu. Nikdo nevěděl, kde vzala počátek. Ale kdokoli ji po- dával dále, zároveň již projevoval pochybnost: „Nevěřím tomu.... Snad jakés nedoroz- umění... Ale byla to pravda. Jiříkova ženitba byla zmařena. Roztržka byla hotova. Nasvědčovala tomu již okolnost, že jsme od onoho dne Jiříka mezi sebou nespatřili. Vyhýbal se nám, unikal, byl jako nezvěstný. Toto jeho zmízení ze spo- lečnosti bylo nám důkazem, že zvěst nebyla pou- hou pověstí. Neboť jinak nikdo mu nezavdal př- činy, aby se starých svých přátel stranil. Tím odstupem potvrzoval sám, čemu jsme s počátku nechtěli věřiti. Buď se styděl, nebo — trpěl.
Jiříkův Jiřík
6 article
Událost nás překvapila. Ale to je slabé slovo. Ohromila nás téměř. Jiřík byl pevný hoch, karakter. V celé jeho minulosti nebylo ničeho, cc by bylo mohlo přivoditi roztržku tím, že bylo odhaleno. Nebylo nic k odhalení. Žádná po- chybná známost, žádná zrazená, opustěná mi- lenka, neřku-li dítě, jemuž by byl dlužen jméno olcovské. Žil jako všichni jeho přátelé a přece žil jinak. Uměl býti vesel, ale nikdy nepřekročil mezi. 1 v největší veselosti byl nejvážnějším ze všech, kdož byli kolem něho. Nikdy nikdo se ne- odvážil žádné nešetrnosti k němu. Kdežto všichni ostatní navzájem všelijak se taškařili, ba v bez- uzdné rozjařenosti i žertovnými přezdívkami s častovali, k Jiříku netroufal si nikdo cos tako- vého. Zůstal vždy jako zlaté zrnko v písku. s nímž je proud unáší. Nesmísil se, nezapadl do bláta. Bodrá, nesobecká, ušlechtilá jeho mysl všechny druhy sobě podmaňovala. Ochotně po- nábal, kde bylo pomoci třeba, mnohý vznikajíc spor mezi ostatními zažehnal. I nestačí říci, že jsme ho měli rádi. Milovali jsme ho. Tou upřím- nou, bratrskou láskou, které mezi muži nikdy nebylo příliš, které však je čím dále méně.
Jiřík
7 article
S ním a kolem něho bylo nám tak teplo. Zažili jsme s ním vzácné chvíle. Věděl mnoho a dovedl každého z nás tak jemně poučiti, aniž přednášel jako chvástavý mentor, aniž nám dal pocítiti, že jsme v tom či onom nedouky, nevědomci. Proto jsme mu ze srdce přáli, když poprvé se proneslo, že má známost s Libuší Zápoto- ckých, dcerou továrníkovou, že si ji vezme Pravda, i trochu jsme se roztesknili. Neboť o ně přijdeme. Ožení se, a nejlepší člen společnosti naší odpadne. Člen i její tmel. Ale přes to ze srdce jsme mu přáli štěsti, jež mu kynulo. To- várník Zápotocký byl bohatý muž, Libuše byla zlatou nevěstou. O, vždy jsme věděli, že Jiřík trefí dobrou partii. A tu překvapující zvěst, že ze svatby nen nie, že se Jiřík s Libuší rozešel. Čí vinou? Vlastní? Její? Nějakou intrikou? Kdo ji zosno- val? Věděli jsme, že nemá soupeře. Stáli jsme jako v mlze. Na všechny ty otázky nikdo nán nemohl odpověděti. A Jiřík byl nezvěstný Pravili, že odjel na cesty, do Paříže, aby svoje vzdélání doplnil. Jiní, že mešká v Londýně Ještě jiní věděli o něm, že odplul až do Ame- riky. Buď kde buď, nám se nezjevoval. Uplynu rok.
Libuše zápoto Zápotocký Libuše Jiřík Paříž Londýn ame
8 article
Ejhle, tu byl Jiřík. Na potulce Malou stra- nou, Hradčany, Pohořelcem zabloudil jsem zondán do hospůdky vedle Lorety, proti Černín- ským kasárnům, a tam seděl Jiřík. Překvapení bylo příliš náhlé, neočekávaně, abych k němu byl přistoupil, jako bychom se byli včera rozešli, a neprojevil úžas nad jeho nenadálým zjevem rovněž jako nad jeho zmi zením s obzoru. „Jirko! Kamaráde! Kde se tu bereš? Kde byl? Proč jsi se nám tak bez rozloučení ztratil?“ Ano, tou otázkou připomenul jsem mu, co jsem připomenouti nechtěl, ale již bylo vyřčeno. Jiřík se usmál, pokynul mi, abych used vedle něho, a odložil nějaké noviny, jimiž se kyl obíral.
Jiřík Jirka Hradčany Černín
9 article
Když se usmál, objevil se mi v jeho tváři nový nebývalý rys. Bolest, utrpení vrývá takové rysy do tváře lidské, nová a veliká nějaká zku- šenost. Zažil cosi takového i Jiřík v posledním Poslední otázce mé vyhnul se Jiřik zcela hladce. Pověděl mi, že se nedávno vrátil z Pa- říže. Taky v Londýně byl, i v Americe. Všechny zprávy tedy byly pravdivy. A vyprávěl o svých cestách, o svém zaměstnání, o nových zkuše- nostech — hodinu vyprávěl, a byl bych naslou- chal do noci. Jiřík uměl vypravovati. Vracelse skutečně s novými poznatky. Všady, kde byl, sloužil. Neboť ne pouhé díváni, pozorování — poznamenal — ale služba pod jinými, zkuše- nými vůdei, služba se všemi důsledky, služba s úspěchy i zodpovědností utužuje a napájí člo- věka novými, nezapomenutelnými zkušenostmi Ba, i jako zřízenec jsem pracoval, hochu, pravil mi, „jako pouhý dělník. Hotový inženýr — a stál jsem u svěráku jako zámečník, a kovl jsem, spájel, piloval, nýtoval — a věříš-li, že si toho všeho nesmírně vážím? Ve mnohém oboru, který mi byl dopodrobna znám v theorii, přišel jsem teprv na jádro podstaty. Co jsem sice již dávno dovedl pouhými čislicemi vypo- čítati, ale čehož uskutečnění jsem zase znul z pouhé theorie, to jsem nyní vykoval a ztužil vlastním kladivem, přizpůsobil vlastním pilníkem.
Jiřík Londýn Amerika
10 article
Stál jsem u výhně, v dešti jisker, stál jsem u pecí, v nichž taveno ohromné množství rudy. přede mnou rozlévaly se celé proudy litiny, do běla rozžhavené, a já, uče se ovládati všechny tyto hmoty vlastníma rukama, cítil jsem, jak mi přibývá nových sil. Řídil jsem parostroj, příteli, a byl jsem zaměstnán u lodních strojů, v tom hrozném pekle dole, kam nevnikne paprsek den- ního světla. Při tom všem uviděl jsem kus světa a vrátil jsem se s nejlepšími vysvědčeními. Jsem inženýrem, ale mohu býti taky topičem loko- motivy a strojvůdcem, mohu býti dokonalým pra- covníkem v hutích, ředitelem kterékoli továrny. představeným zámečnické dílny. Mám nejen svoji vědu, ale i znalost všeho materiálu a zkušenost. jak se ovládá. Nu, není to vzácný zisk? Nebyl to rok výborně vynaložený? — — — Jiřik vztáhl ke mně ruce a napjal obě dlaně. Byly tvrdy, upracovány, bříška u kořenů prstů byla plna vysokých, tmavých mozolů. Obrátil ruce. Nehty prstů byly tvrdy jak orlí drápy- roce.
11 article
Den se skláněl, vyšli jsme z hospůdky a — aniž jsme si řekli — zamířili jsme ke Strahovské bráně, branou ven a zabočili jsme v pravo. Obešli jsme tak obloukem kus Prahy a vraceli se přes Letnou do města. Když jsme se octli na silnici pod hradbam strahovskými, obrátil se Jiřik náhle a řekl: „Arci, naslouchal jsi trpělivě, ale vím, ž jsem ti o jedné věci nepověděl. O své ženitbě.“ Překvapilo mne to. Mávl jsem rukou, na- značuje, že se nechci vtírati v jeho tajemství. „Ne, příteli, vše ti povím. Pomiňme začátků Víš, kterak jsem se s Libuši seznámil, jak dlouho to trvalo, a že se bezmála schylovalo k sňatku Zdali mi věříš, že jsem Libuši upřímně miloval? „Věřím. Vím to. „A zdali mi věříš, když jsem ji poprve zočil, že jsem nevěděl, čí jest, zda bohata č chuda?“ „Jsem o tom přesvědčen.“ „Nuže tedy, zamiloval jsem se do ní pro ni samu, do Libuše, jak byla. Vší horoucnost lásky muže mých let. Ano, měl jsem taky lásky studentské, ale ty náležely k životu měmu tehdejšímu, jako k němu náležely studie. Nikd jsme se neklamali. Ani já, ani ta poupata, u nichž největším vítězstvím býval ostýchavý polibek. Sňatek? Ah, mně bylo osmnáct, dvacet. a jim rovněž tolik. Zdali uznáváš, že v tom věku je vlastně každá dívka starší nás? které připadlo že na mne bude čekat? Nepřemýšlely o tom.
Libuše Praha Letná Libuš
12 article
Divka, pro niž jsem zahořel onou mladickou láskou, když jsem vstoupil do techniky, byla dávno vdána a matkou, kdy já byl v posledním ročníku. Konečně přišla Libuše. A to byla vlastně pravá moje láska, neboť ta měla býti mojí ženou — Ale kterak mi to bylo otráveno! Co myslís. zda věřil kdo, že ji míluji jen proto, že jest milování hodna? Ne, byla to partie! Partie v mých očích — dle soudu všech — a v očích celého světa. Poprvé řekl mi to slovo poručník můj, když jsem se mu svěřil. — Hochu, štěstí máš! To je partie ! — Ano, doznávám, tehda mi to tak jen zava- dilo o sluch. Nerozbíral jsem slovo, pojem, nie mi nepřipadlo. Ale znenáhla poletovalo mi t slovo kolem uší jako obtížný nějaký hmyz, jako vosa, jako sršeň. — Gratuluji! Slyšel jsem — Libuše Zápo tockých. Trefíte výbornou partií! — Byl jsem uveden v širší rodinu, znenáhln mne seznamovali s tetami, se strýci, s kmotry — ach, se vším, co souvisí s rodinou. — Slyšeli jsme již, vyprávěla nám Libušk A stranou poklepali mi strýcové blahosklonně na rameno a paní tety tiskly mně vysokomyslně ruku, jakoby mi Libuši dávaly ony, jakoby ná ležela jim — a všichni pronášeli ke mně sou hlasně: — Výbornou partii uděláte, pane Sojko Tam je — — Ani se nezmiňuji marnivě o tom, že jsem jim byl pouhým panem Sojkou a ne inženýrem. ač mi tento „inženýr“ náležel, neboť jsem si ho dobyl prací, pilným studiem, po všechna léta s vy- znamenáním, vždy s vyznamenáním, i ve všech ročnících reálky, viš to. Ale cítíš, co vězelo ve slovech: „tam je“? Peníze tam jsou, dosta- nete Libuši, s Libuší peníze. To trvalo neděle, měsíce, příteli. Ať se mnou hovořil kdokoli, ať mně do tváře nebo za zády, každý řekl: uděláte partii — ten udělá partiil
Libuše Libuše Zápo Sojka Libuš
13 article
Příteli, slovo to znenáhla mne rozčilovalo nemohl jsem ho slyšet. Libuše byla sluncem já byl pouhým trabantem. Libuše byla partií já si ji chtěl jen vzít. Kapalo mi to do duše jako jed. Všechna moje pýcha, všechna hrdost má byla raněna. Budiž, Libuše byla snad partií pro celý svět, ale v mých očích byla dívkou milenkou, ženou, po níž jsem toužil. Po níž byeh byl toužil, kdyby byla měla věnem jenom sedm- set osmdesát pět zlatých, dejme tomu. Tu by nebyla bývala partií pro nikoho, kdo vědí do podrobna, co znamená partie, ale pro mne ano. — Budiž, byla partii, ale řekni mi upřímně nejsem já taky partií? Nejsem mužem, který se dovede postarati o ženu, kterou uvede pod svou střechu? Jsem na počátku dráhy své, vše mi jest otevřeno a bylo mi otevřeno i loni. Mě jsem již pěkný kus praxe úřadní, byly mi činěny nabídky. Mohl jsem si vybrati. Byl jsem po- zýván v úřad státní, mohl jsem si však vybrat i zemský, městský. Zkrátka, nebylo mi úzko o existenci. — Ale to stálé opakování slova partie, ať znělo lichometně přátelsky z úst jejích příbuzných, at bylo pronášeno s přídechem zá- visti lidmi jinými, otvíralo mi oči. Můj Bože, ustrnul jsem jednoho dne, jsem vlastně speku- lant! Domáhám se partie, které snad jsem ne- hoden. Je to výhra, že se Libuší náhodou ve mně zalíbilo, je to trefa na veliký los, objevií jsem zcela maně zlatý důl. A v zápěti tomu li se do mne hořký cit: budu přílepkem rodiny.
Libuše
14 article
Přižením se na hroudu zlata, jehož jsem nedobyl ale jehož chci lehce uživati. Vlastně bych nebyl musil studovati, a kdybych se Libuši líbil i bez „inženýra“, lapil bych rovněž tuto partii bez diplomu, beze schopnosti, abych ji sám uži vil. Ano, jsou takovi mužové. Oslepili buď svým zjevem nebo nahodilým nějakým úspěchem, kdesi na výletě nebo na bále, byli výbory. aranžéry čehosi, seznámili se, uměli nositi nej- novější kroj, uměli se „podati“ — a hle, zlatá rybka jim uvázla v síti. Ale vše to příčilo se mně, příteli! Příčilo se mi, až se mi hrdlem vzhůru dralo. Neboť taky já jsem partií. A kdy- bych pojal dívku chudou jak polní mák, učiním z ní ženu svou a paní, vedle sebe člena společ- nosti, do které sám náležím. Ať měla co nebo ne, bude vždy chotí inženýrovou, možno, že někdy ředitelovou. Neboť vším se mohu státi. Ale nesnesl jsem pomyšlení, že mám býti po- kládán za manžela Libuše rozené Zápotockých, neboť takovéto „partie“ zachovávají svoje rodné jméno i když se provdají. Kdo je to? To je muž Netřeskovy. Tak se hovořívá, poněvadž Jarmila Netřeskova měla sto tisíc. Provdávají se za muže, nechtějíce zůstati samy, nechtíce cho- diti věčně s gardedamou, chtíce míti průvodce mužského. Udělají si takového muže, koupí si ho. Pak bývá muž z jejich peněz živ, kouří dout- níky za peníze své ženy, má na hlavě klobouk od ženy, prádlo mu kupuje žena, každým dalším „Ježíškem“ zahrnuje ho dary žena, vždy znova tak utužujíc jeho služebný poměr k sobě, do- mácnost vydržuje žena, letní byt najímá žena
Zápotocký Netřeskův Libuš
15 article
mužem i jměním vládne žena. Nebo byť i mě muž ouřádek, co znamenají jeho důchody prot jmění ženinu? Slyšel jsi kdy, že se řeklo o muži jenž má dva tisíce gáže, že přinesl do manželstv padesát tisíc? Ale o věnu ženině stále se mluví i když je následkem jejích libůstek napolo neb docela vzal ďas. — Jiřík se odmlčel. „Příteli, za to však za vše nemohla tvá Libuše! Za nejapný žvast lidí kolkolem.“ „O příteli,“ řekl trpce Jiřík, „stěží byeh se byl spřátelil s tím, abych na sobě nesl zdání, že jsem spekuloval na partii. Ale snad přece byl bych. Jednoho dne však, hovoře o brzké naší společné budoucnosti, prohodil jsem: — Hle, dušičko, jak čas letí. Již rok se známe, a než míne druhý, budete dávno pa- ničkou, samostatnop paničkou, a paní inžený- rovou! — Víš, co odvětila? — Však vy, Jiříčku, taky uděláte dobrou partii! — Příteli, z těchto úst, z jejích úst otrávil mne to slovo dokonale. — Teď teprv pochopi jsem tak mnohou narážku z dob minulých, ktere jsem si dříve nepovšiml, váhy jí nepřikládal. Libuše je sama, není syna, otec má továrnu. stárne, jednoho dne zavře oči. Hle, nač jsem spekuloval? Na továrnu jeho. Chtěl jsem s měkko ustlati. A tu, příteli, byla míra dovršena.
Jiřík Libuše Jiříček
16 article
Nechať již celý svět — ale Libuše nesmí se domnívati, že jsem za partií šel a že se mi po- dařilo. — Byla to moje poslední návštěva u Zá- potockých. Napsal jsem druhý den otci i Libuší listy. Pověděl jsem, co tobě tuto povídám, vy lil jsem srdce své, plné hořkosti, a řekl jsem- Byla-li to láska upřímná, nevykouří se vám, Li- buše má, z hlavy, ze srdce, z duše. Čekejte. Mám dosti statečnosti a trpělivosti, abych čeka taky. Kladu sobě i vám lhůtu tříletou. Do te doby, doufám, dokonám sebe tou měrou a zjed nám pod sebou půdu tak pevnou, význam svůj v oboru svém tak uplatním, že taky já pak budu partií, která vám a věnu vašemu v ničem nezadá. Chci býti sám zakladatelem domác- nosti, sám sloupem, na němž bude spočívati stavba našeho společného bydla. — A potom jsem odejel. „Nespatřiv Libuše? „Nespatřiv Libuše. „Neodpověděla ti? „Odpověděla. Že je srozuměna s odkladem ale že doufá, že se dříve dostavím. Možno, žese nemýli. Vzhlédl jsem tázavě k Jiříkovi. „Byl jsem šťastnější, než jsem sám se nadál Včera podepsal jsem smlouvu o přijetí místa ředitele továrny, s platem desíti tisíc zlatých ročně a pěti procent tantiémy z čistého výtěžku. A to rozhodl můj zkušebný rok v cizině. Nebo podmínkou bylo, aby ředitel uměl zápolit i s kla- divem, pilníkem a dlátem, zkrátka, aby rozuměl každé sebe menší práci v dílnách. Doložil jsem vše a prakticky dokázal. Za měsíc nastoupím. Tím jsem partií skoro lepší než Libuše! — Na fento rok života však nikdy nezapomenu. Vjsšlou.
Libuše list Libuše Jiřík Libuš
17 article Lišák ze staré školy.
Lišák ze staré školy. Úryvek z lesnického života. Vypravuje Jan Schiever Hajný Sova kráčel za časného, dubnového jitra zamračen ke dvorské myslivně, zahaluje chvílemi svůj obličej oblakem dýmu, vypouště- ného z velké porculánové dýmky, nasazené na krátké trubce. Trubku míval proto tak krátkou, aby mohl své kuřácké náčiní, bylo-li by třeba. rychle zastrčiti do lovecké brašny, v níž mimo to byly mnohdy ukryty nejen tabák a munice nýbrž i snídaně a oběd. Valicí se kotouče dýmu z jeho úst svědčily o velkém rozčilení jeho, neboť jenom za mimo- řádných okolností zaháněl si hajný tímto způ- sobem špatný rozmar. Též posuňky, chvílem pravicí ve vzduchu prováděné, poukazovaly na velké jitření, bouřící nitrem našeho hajného. - A opravdu nebylo se mu co diviti. Čtrnácte dní chodil vyslýchat tetřívkaa kohoutek ho vodil ustavičně za nos, tokaje každého dne jinde. Konečně se čtverák přece usadil na jakési pasece a vzdával tu tři dni za sebou hold svým vyvoleným, tak že hajný byl přesvědčen, že se kohoutek i čtvrtého dne tu objeví. Proto si pospíšil podati o tom panu les- nímu příslušnou zprávu. Lesní nemeškal majiteli velkostatku — náruživému lovci — o důležitém objevu oznámení učiniti a tento nařídil, aby hajný postavil okamžitě na pasece boudu z klesti a příštího rána o druhé hodině očekával při vchodu do lesa lovce z vysoké družiny, majícího zamilovanému ptáku ukázati cestu na onen svět. Na vysoké nařízení čekal Sova v určitou ho- dinu na pokraji lesa vzácného hostě, uvažuje v duchu, mnoho-li by mu mohlo dnešní jitro vynésti, a zároveň přemítaje o tom, jak by od- střelem „kohoutka“ nastala proň žádoucí úleva v námaze, jíž prosledy „pěvce lásky“ vyžadují tak že se k vůli hloupému ptáku takřka ani vy- spati lze není.
Lišák Schiever Sova Čtrnáct
18 article
Zajásal v duchu, spatřiv již z daleka při- jíždějící, dvěma lucernami osvětlený kočár, uváživ rychle ještě jednou, co mu činiti náleží. vpravil se do vojenské posice — jak sám říkával a čemu jako vysloužilý kyrysník rozuměl — aby buď svého chlehodárce neb jeho hostě při- měřeným způsobem uvítal. Za malou chvíli dorazil kočár k okraji lesa a z něho vystoupil jakýsi mladý hrabě, majet níkův příbuzný, dlicí za honební zábavou na velkostaíku. Hajný učinil ,poníženou“ poklonu, při čemž přeletěl lehký úsměšek jeho obličej, načež ode- jmuv kočimu pušku, vězíci v koženém pouzdře a přehodiv si ji přes rameno, kráčel statně před mladým pánem, aby tento věděl, kudy má ve tmou zahaleném lese kráčeti, a neutrpěl snad nějakého poranění. Po půlhodinné chůzi octli se na pasekách; hajný zavedl pana hraběte do boudy, poučiv ho dříve, jak se má zachovati,a podav mu z pouzdra vytaženou pušku, vzdálil se do nedaleké mýtě, kde očekával výsledku svého namáhání. Šero na pasekách stávalo se již průhled- nějším, když zaslechl šust plačích peruti a v zápětí zaznělo povědomé mu zakšáknuti na pa- seku zapadajícího tetřívka. Srdce mu rychlej
19 article
zabušilo a bez dechu očekával s dychtivosti příštích věcí. Asi za čtvrt hodiny zahřměla z boudy rána a Sova nerozmýšleje se více, pádil na paseku, kdež nedaleko boudy spatřil hraběte, semo tamo pobíhajícího a na zemi po něčem pátrajícího. Ihned si pomyslil, kolik uhodilo a odlehčiv si řízným zaklením, bručel si do vousu: „Věděl jsem napřed, co tu bude ten zevel platen. Přece však přišed na paseku, ptal se po- korně pana hraběte na věci, jež se udály při to- kání. Tento, neruše svého pobíhání po pasece, odvětil: „Musí tady být! musí tady být! ten kakraholt nebyl vzdálen přes 30 kroků, a já ... já ho nechybil! Kann nicht sein! kann nicht sein! Ne — — — nel já ho musím dostat!“ Hajný, ohledav místo nástřelu, zachmuři ještě více svůj obličej, a zavrtěv za zády mla- dého hraběte posupně hlavou, zůstal státi. Ale hned na to přelétl úsměv jeho tvář, a on, sejmuv klobouk, pravil uctivě: „Hraběcí milosti! Pro- sím, neráčejí se více namáhati, neboť ze všeho jest viditelno, že kohout byl nejspíše jen po- střelen a zalétl neb zaběhl do níže rozloženýeh kultur.“ Když na něm hrabě vyzvídal, co by mě dále činiti, aby „svou kořist“ dostal, odvěti hajný zcela klidně: „Nyní by bylo veškeré na- máhání marno a spíše škodlivo; sem musí při- jíti dobrý pes, aby postřeleného kohouta vy- hledal, a kdyby prchal hustou kulturou, aby ho lapil.“ Po chvili dodal: „Hraběcí milosti! ráčejí se jen vrátit domů, já dojdu k panu lesnímu,a vezmeme s sebou z myslivny psa, ten si již bude vědět s dohledávkou rady.
Sova Hajná
20 article
Mladý pán zamrkav rychle několikrát za sebou očima, vyhrkl ze sebe: „Tak, tak, Snova!“ — „Sova, prosím“ — podotkl hajný. „A jo, Smola, Smola! — nemohu si ta hloupá jméno pamatovat. Ale to vám povídám, musím ho do- stat! Jen dobře hledejte, já na vás nezapomenu nyní ale pojďme, neboť, než se dostanu do zámku, bude čas k snídani. Po této rozprávce kráčeli nazpět k východu lesa, kdež opět již vzácného hostě očekával kočár. Hajný, učiniv opět „hraběcí milosti“ hlu- bokou poklonu, pohlížel zamračen za odjíždě- jícím kočárem. Pak vytáhnuv poreulánku, nacpal si a ubíral se — jak z předu uvedeno — všecel rozčilen, do myslivny, učiniti „rapport“ panu lesnímu.
Snov Sova Smola Hajná
21 article
Pan lesní Rybe byl statný padesátník střední postavy, s prošedivělým plnovousem a tučným bříškem. Jeho osmáhlé líce a nos zářily jakýmsi měďovým odleskem — nejspíše od zdravé pra menité vody — kdežto jeho sivé oči, hledíeí potutelně z pod hustého, našedivělého obrví, po- ukazovaly na notnou porci chytrosti a úskoč- nosti. V ústech měl ohromnou dýmku, a pilně pokuřuje, očekával snídani, neboť byl se právě vrátil z podobné výpravy jako hajný, provedené ale v jiné části revíru. Hajného uvítal s poťouchlým úsměvema poděkovav za jeho pozdrav, vyslechl pozorně Sovův výklad. Když byl tento své líčení dokončil řekl pan lesní chladně: „Dobře jste učinil, zů- staviv pana hraběte v domněnce, že je kohout postřelen; mám sice — snad jako vy — pří- činu o pravdivosti toho tvrzení pochybovati. avšak uvidíme, co se dá dělat. Jděte zatím do kuchyně, kde vám dají nějakou snídani a po- čkejte na mne; asi za půl hodiny půjdeme spolu na paseky, abychom se pokusili o šťastné opa- tření nezbytného panu hraběti kohouta.“ — Za hodinu na to spěchal pan lesní s hajným ke hvozdu, v němž za šedého jitra se pokoušela „hraběci milost“ nabýti loveckých ostruh. Z ními běžel dlouhosrstý stavěč „Drak“, chvílemi se rozhlížeje po krajině, jakoby chtěl uhodnouti účel dnešní výpravy.
Hajný Sovův
22 article
Bylo již k sedmé hodině ranní, když přišli na paseku k boudě. Pan lesní, vyptav se hajného na bližší podrobnosti, dal „Drakovi“ znamení, aby ukázal, co umí. Pes pohlednuv zkoumavě na pána, přešel opatrně polokruhem paseku proti větru, drže čenich ustavičně ve výši, avšak po chvíli marného hledání přišel k lesnímu zpět upřev naň opět svá hnědá světla, zůstal bez po- hnutí státi. Lesní si pohladil vousy a zapáliv na novo dýmku, pravil: „Já to věděl, že „pa- náček“ kohouta chybil. „Drak“ se jistě nemýlí; ale nyní je dobrá rada drahá.“ Na to chvíli přemýšleje, dodal: „Budeme-l míti štěstí, dá se všechno ještě napravit. Nyní však jděte rychle do „Osykové mýtě“. Tam sedají obyčejně tetřivci po tokání; hleďte se tam připlížiti od shora a přiměti některého z těch prožluklých šibalů k tažení přes paseky. Hajný odebral se ihned vyplniti šefův rozkaz. ačkoliv nemohl při všem namahání svého mozku pochopiti, k čemu plán pana lesního směřuje. Jsa však uvyklý slepě rozkazy představeného plniti, bloudil za nedlouho porostem „Osykovou mýtí, kde sehnal — jak lesní předvídal — ně- kolik na slunci se vyhřívajících tetřívků. Právě když se obracel směrem k pasekám, přišel opčt na několik slípek a silného kohouta, kteři uzřevše starého „křováka“ s rušným šumem letáků se zdvihli a táhli prudkým letem k pasekám, kde v okamžiku na to zahoukla střelná rána, jež haj- ného velmi poděsila. Pospíšil tudíž rychle na paseky a uzřel tu věc, která ho velmi překvapila.
lesní Osykův
23 article
Pan lesní držel v ruce krásného tetřivka vyškubávaje mu druhou rukou peří s hrdla a zad. cc zatím Drak, vále se ve trávě, otíral si o ni tlamu. Když hajný přišel, ostal Drak státi a po- hleděv naň dvakráte hlasitě zaštěkl a vytáhnuv pysky do výše, zahájil opět radostně svůj dřívější rej. Pan lesní vytáhl zatím z kapsy zavírák a ote vřev malé želízko, udělal v kůži na hrdle kohou- tově malý otvor, který pak prstem o něco roz- šířil. Na to kráčel volným krokem k potoku úžla- bím mezi stráněmi protékajícímu, smočil poně- kud ptáka ve vodě a potřel ho zemí, vytrženou s kusem drnu. Při této proceduře dával pozor, aby srpky kohoutkovy se nepohmoždily, a vy- šňořiv ptáka úplně dle svého vkusu, podal ho hajnému se slovy: „Jděte s tetřívkem do zámku a řekněte, že ho Drak po dlouhém hledání nalezl již mrtvého u potoka, a otvor na hrdle, že po- chází od velkého plže, který ho již ožíral. Já po sečkám místo vás u dělnic při kultuře. Přijdte ale brzo nazpět; nyní se budete moci již vyspati — a snad i napiti, ale dejte si pozor před ženou i jinde na hubu, abyste si nespálil jazyk!“ Iajný prožitým výjevem všecek udiven, vzal kohouta a pozdraviv odcházel dlouhými kroky
Iajný
24 article
k cestě vedoucí do zámku. Poodešed několik set kroků, položil ptáka na mech a naepávaje dýmku, uhodil se do čela bruče: „Vida! komu by něco takového napadlo! náš pan lesní je přece jen liščinou podšitý chlapík. Blížilo se k polednímu, když se hajný vracel poněkud nejistým krokem do pasek. Pan lesní ho již v duchu zažehnával, neboť dohlížení na smrčky sázející dělnice ho již omrzelo. Spatřiv hajného zahučel do vousů: „Milionský chlap! — Už je zas nabitý jako bečka!“ Tento, přiblíživ se zatím ke svému představenému, učinil ne- zdařený pokus postaviti se „do vojanské posice“ a těžkým jazykem sdílel výsledek svého poslání, řka: „V zámku jsem dobře pochodil a „hraběcí milost“ měl nehoráznou radost z nabyté kořisti. Obdržel jsem od něho pětku za své namáhání, a vzpomenuv si, že bez vynalézavosti pana les- ního bych byl neobdržel ani groše, a musil bych na novo k vůli kohoutu ponocovat v lese, umínil jsem si na zdraví pana lesního vyprázdniti ně- jakou sklenku doufaje, že se dnes na mne pan lesní nebude hněvati.
Milionský chlap
25 article
Lesní podotkl: „Vy bezedný pytle, vy jste vypil jednu sklenici? Vždyť jste zmotán na mol.“ Kázáníčko bylo by snad delší bývalo, ale v tom hajný popadnuv se oběma rukame za hlavu, sáhl rychle do své náprsní kapsy a vytáhnuv v malé obálce zabalený lístek podával ho nevrlému les- nímu. Tento uchopiv lístek prořízl obálku, a vy- táhl překvapen desetizlatovou bankovkou zaoba- lenou navštívenku. Rychle přelétnuv obsah listku, pravil k hajnému: „Dopadlo to ještě dosti dobře; jděte se domů vyspat, ale odpoledne nechť jste v pravý čas u lidí! Hajný poděkoval lesnímu a vrávoral kolem Osykové mýtě k hájovně. Po třech dnech vracel se hajný z města, kdež byl u soudu za příčinou vydání svědectví proti postiženým při lesním pychu. Na cestě potkal kočár, odvážející pana hraběte na nádraží. Seděl na kozlíku a řídil sám spřežení, drže při tom pyšně hlavu, pokrytou novým kloboukem okrášle- ným srpkem „z vlastní kořisti“ Hajný učinil hlubokou poklonu a usmívaje se potutelně za vzdalujícím se kočárem, poliboval si hlasitě: „Jo! jo! Náš pan lesní to je „fifikus ze staré školy“: ten umí ty pány z modré barvy bez šmolky zakalit, že se stávají ještě modřej- šími.
Hajná Osyka
26 article Odvážná lest.
Odvážná lest. Soudce, notář, berní, obchodník s dřívíma celní úřadník scházeli se každého večera v jistém hostinci, aby si při nějaké té skleničce vína trochu popovídali. Obchodník s dřívím byl považován za boha- tého člověka; lidé si však o něm šeptali, že se zabývá podloudnictvím, poněvadž městečko, v němž on i zmínění společníci jeho bydleli, stálo právě na hranicích francouzsko-belgických. Celní úřadník, jenž v městečku tom už od dlouhého času působil, nebyl s to, vyzkoumati, co jest pravdy na oné tajené pověsti. Obchodník s dřívím byl štědrý, společenský člověk, každý ho miloval, ba i sám celní úřadník, ačkoli ho jinak stále stopoval a neuhasitelnou touhou hořel, aby ho přistihl při podloudnictví. Jednoho večera překvapil obchodník celou společnost hostinskou prohlášením, že dalšího provozování obchodu zanechá. — Já bych vás přece rád jednou chytil, za- bručel celník bezděčně. Všichni dali se do smíchu; vždyť na hra- nicích každý dopouští se více méně podloudni- ctví, jak ve velkém, tak i — a to nejvíce — v malém. Od domu k domu putují tu stále celé řady podomních obchodníků, kteří nabízejí ta- bák, kávu, látky za ceny mnohem nižší, než v řádných obchodních místnostech. Po poznámce celníkově jal se obchodník mnouti si nos, užívaje při tom obvyklých už po- hybů ruky a usmívaje se k tomu tak poťouchle, že to až úřadníka počalo dopalovati. Žertuje či mluví upřímně? To nebyl s to, při takovém tvá- ření rozeznati. — Poslechněte, co vám chci říci, pane cel- níku. Prováděl-li jsem někdy podloudnictví čili nic, to sem nepatří. Ale každý celní úřadník jistě je zvědav, seznati všecky ty úskoky, jichž podloudníci užívají. Chci vám proto jeden z nich ukázati; jeť velice podivuhodný. To bude snad moje první, ale každým způsobem poslední podloudnictví.
27 article
Od tohoto dne počínaje, rozpředla se v ho- stinci každého večera tato rozmluva- — Nu, pane, kdy už půjdete na odpočinek? — Už brzy, pane celníku. — A váš poslední mistrovský kousek? — Už se to peče, však se tohoto dočkáte, buďte bez starosti! Potřebuji k tomu trochu času, abych si věc dobře promyslil — jinak bych s tím tak neotálel. Úřadník zdvojnásobil svoji bdělost, dal svým lidem různé obezřetné rady a přísné in- strukce, aby žádnou podezřelou věc nepropustili přes hranice. Blížilo se posvícení. Po ulicích a na rynku počaly se stavěti kramářské boudy a komediant- ské stany. Husté zástupy lidu proudily se po hlavním náměstí, kupujíce různé tretky, obdivu- jíce se kejklům provazolezců a všelijaké žerty provádějíce. Večer pak byly výčepy a hostince přeplněny; mezi nimi i ten, v němž se scházeli naši hrdi- nové u zvláštního stolu. V místnosti bylo tolik kouře, že nebylo viděti ani na dva kroky a spo- lečnost musila utéci na dvůr, kdež byla rozesta- vena řada stolů, obsazených pijáky; stůl denní naší společnosti byl postaven poněkud stranou. Cizí človék nebyl by se odvážil mezi ně sednouti; že tady byli jako doma, to věděl každý a nikdo by byl ani ve dne se neosmělil jen na chvíli zaujati místo u stolu, jehož jedinými pány byla veselá naše společnost. Hosté naši byli náramně veselí, což nikoho ani dost málo nepřekvapovalo, povážil-li, že čtyři hodiny takořka bez přestání jedli, a viděl-li tu hroznou spoustu vinných lahví, které v dlouhé řadě byly na stole rozestaveny. Slaviliť dnes hostinu, kterou jim uspořádal obchodník při svém odchodu na odpočinek. — Nu, pane celníku, obrátil se najednou obchodník k úřadníkovi, přátelsky mu poklepá- vaje na ramena, nedělejte přece tak smutný obličej!