Dne 12. července 1914.

183. číslo. Strana 13.

„Rakouský Piemont“ dostala jméno Albánie. A také „Slesvik-Holštýn“. A znalci prorokují, že к vůli Albánii se dva důvěrní a srdeční spojenci, Ital a Rakušan, ještě poperou. Italie chce rozhodně postaviti svou nohu na Be!káně, chce rozhodně miti i druhý břeh Jaderského moře, aby měla pak tohoto moře klíč — „Nedovolím !“ volá se z Rakouska. A myšlenky z r. 1914 letí zpět do roku 1864, kdy Rakušan a Prušák' po výpravě šlesvik-holštýnské byli nejlepší kámarádi, ale dvě leta na to, zrovna к vůli těmto dvěma zemím, se střetli u Králové Hradce. Už roku 1850 bylo mezi dvěma starými konkurenty, Rakouskem a Pruskem, mrzuté napětí. Německé národní shromáždění nabídlo Bedřichu Vilémovi IV. korunu císařskou.

„S ohledem na Rakousko neučiním tak,“ odmítl pruský král. Ale navrhl Rakousku, že by Prusko zabralo Sasko a Ha- noversko a Rakousko že by si mohlo vžiti Bavorsko, Badensko, Wirtembersko: tedy severoněmecký a jihoněmecký bund... „Se- trvá-li Prusko na svém návrhu, povedeme válku s ním!“ odpověděli z Vídně. A bylo po rozdělení Německa. Ale ještě tu byli Bismarck a Moltke! Bismarck dohodl se s Ruskem, Moltke a generál Roon připravili pruskou armádu. „Musíme přemoci Rakousko a Francii a zříditi jednotné císařství německé,“ byl starý tajný plán Bismarckův, který viděl dále nežli diplomaté rakouští. Tenkrát však ještě snášel Bismarck, když hr. Thun s ním jednal hodně s vrchu a dával mu znáti, že Prusko jest jen povýšenec mezi státy. Hr. Thun, narážeje na Bedřicha Velikého, říkával: „Prus je jako chudý člověk, který vyhřál z loterie 100.000 zlatých. Takový, náhlý Zbohatlec se pak ovšem pyšně zajjjzuje... 1 „Aj, tof vsadíme do té lotene ještě jednou a snad vyhráme zas!“ odbýval rakouského diplomata Bismarck. Jak přišly vhod Prusku rakouské porážky v Itálii roku 1859! Rakousko však, vytlačeno z Italie, hledalo náhradu v Německu, a ted by snad byk> přijalo Mohan jako hranici mezi severním a jižním německým svazem, ale pruský ministerský, předseda Bismarck nedostavil se do Frankfurtu na poradu německých knížat a Vídeň — musila to spolknouti. „Jsme připraveni,“ hlásili Moltke a Roon králi Vilémovi. Poměr prusko-rakouský se zlepšil roku 1864, kdy společně s Pruskem dobývali jsme

Slesvik-Holštýnu. Prusko při tom pilně studovalo naši taktiku, povahu vojska a generálů a výzbroj. Rok na to už se prudce přeli spolu Rakušan a Prus, mají-li Slesvik a Holštýn býti provincie německé rcbo pruské, ale zase se dohodli v Gastýně, ale v únoru r. 1866 vypukl spor znova. A tu Bismarck sdělil rakouskému vyslanci: „Náš poměr к vám jest jako ke každé jiné cizí moci.“ A už to začalo. Rakousko poslalo několik praporů vojská, prý k vůli ochraně židů, do Čech, volalo potichu z Haliče záložníky, kupovalo koně, posilovalo dělostřelectvo a vzdálené jízdecké posádky dostaly rozkaz: „Pomalu do Čech!“ Pruský král svolil, aby se mobilisovaly hned tři armádní sbory a divise jízdná „proti nápadným rakouským přípravám“.. Prusko ujistilo se včas neutralitou ruskou a spojenectvím italským; Rakousko bylo samo; jen Sasko zůstalo věrné; bavorské království slibovalo sice pomoc, ale zůstalo doma, „až jak to dopadne“. „Odzbrojme!“ navrhlo Rakousko. „Jak odzbrojili,“ namítlo Prusko, „když veškeré dělostřelectvo rakouské jest zmo- bilisované, jižní armáda připravena, pěší pluky mají stav válečný?“ „Odvolám tedy vojsko z Čech,“ vzkázal císař František Vilémovi 30. dubna roku 1866. „To jest pro nás málo,“ odpověděl Bismarck. A tak Vídeň přerušila Jednání. A teď v Prusku dali se do práce. Bismarck, Roon a Moltke vymohli na králi, že dal rozkaz ke všeobecné mobilisaci, která byla provedena rychle, přesně, bez hluku, zkrátka vzorně.

Bismarck musil krále Viléma do války s Rakouskem přímo nutiti: „Máme skoro jistý dobrý výsledek. Rakousko rozptýlilo své síly do Italie, Benedek je vojevůdce, proti zadovce naší mají Rakušané předovku, kdo generál, to šlechtic.“ „Je mi 70 let; v tom věku se nepodniká válka. Budu zodpověděn Bohu za prolitou krev,“ váhal Vilém I., a princi Bedřichu Karlovi, když přejímal vrchní velení svých sborů, řekl: „Prosil jsem císaře rakouského, tolik jsem ho prosil, ale čest pruskou nesmím uraziti. Prusko nesmí býti jako před sedmiletou válkou ...“ Ještě v poslední hodince mohla býti dohoda, ale Rakousko předložilo spor šles- vik-holštýnský spolkbvému sněmu a svolalo holštýnský sněm, Prusko vystoupilo pak ze spolku a oba sokové jali se psáti válečné proklamace.

Dva srdeční a důvěrní přátelé se znepřátelili o společnou kořist. Jak bude s Albánií ? Roland.

Z dčiin řádu Io№. ležísoua. Rád Tovaryšstva Ježíšova na konci prvého století po svém obrodu 1814—1914. Časopis katolických missií přinesl ve svém čísle červnovém zajímavý přehled o misslich zámořských, které bylo Tovaryšstvo za prvého století po svém obrodu vykonalo, odkudž tuto stručnou zprávu vyjímáme. Bylo to dne 21. července r, 1773, kdy papež Kliment XIV. na naléhání bour- bonských dvorů se odvážil zrušiti řád Tovaryšstva Ježíšova, který čítal tehdy 22.589 členů. Zajisté pro křesťanský svět byla to veliká událost tragická, pomyslíme-li, kolik ústavů, ba katolických bašt ve prospěch sv. církve a ku blahu křest’, národů praco- vavších jak v zemích evropských, tak1 zámořských vzalo za své; kolik missií, které jako zahrady kvetly a hojné ovoce kultury křesťanské přinášely, bylo následkem výnosu tohoto spustlo, až zaniklo. Již 6 let před zrušením řádu jesuitského byli missionàri Jesuité z území špa- nělsko-portugalských kblonií násilím vyhnáni, takže na milliony katolíků osiřelo, oloupeni jsouce o své pastýře. Na 3300 mis- sionářů pozbylo řádové pomoci, bez o- chrany řádné autority na sebe jen odkázáni, zbaveni naděje na dorost, obávali se, že vše, co byli podstoupili s velikými oběťmi, na zmar vydáno bude. Upříti nelze, že; na mnoha místech apoštolské řády sv. Františka a Dominika a Benedikta, nad to Piaristé, jakož i kongregace Lazaristů, Re- demptoristů, Rekollektistů, pak kijěží pařížského semináře a j. převzali práce jejich ve škole i v míssiích a mnozí Jesuité směli dále působiti na svých místech, než kdo neviděl, že to vše nestačí, aby alespoň poněkud zachráněno bylo, co vydáno vi šanc, aby zastali tolikerou práci na tolika uprázdněných místech. Vědomi si také byli,- že smrtelní jsou a mevěděli, pčevezme-li kdo práce jejich.

Z té příčiny také koncem věků 18., když bývalí Jesuité více mépě pomřeli, nezbyly z jejich druhdy kvetoucích' missií namnoze než trosky, jako v Indii, Číjněj, v 'A- merice a j. Carevna ruská Kateřina II. a (syn její Pavel I. nedopustili, aby Jesuitům na Rusi bylo ohlášeno breve zrušení řádu, proto nepřestal tam trvali, ano již Pius VI. papeží, nástupce Klimentův, schválil usnesení toto vlády ruské, takžle na Rusi řád prodaných pak výtisků byla dobrá polovice v rukou klášterův a kněží. Herlošovy a Bam- basovy „husitské“ romány šly však na dračku ! Ale spisy Husovy vydal přec Flajšhans a lidové brožury Pekař, Krofta a prof. Novotný, jenž má v knoflíkové dirce macešku! AÍno, vydali! Vydali pro lid! A chtěj nechtěj musili mnohou velmi nemilou pravdu říci nynějším stoupencům Husovým. Ale ptejte se jen u knihkupců, jak prodává se toto lidové čtení, sepsané odborníky! Ne-, jde na odbyt! Bengál, prapory jsou ladnější a zábavnější, Hus se širákem, Hus, patron nevěrců a bezvěrců je zajímavější! „Zaspali jsme u nás deset let literární práce o Husovi! Tisk katolický jest v této věd lepší a věcnější nežli tisk nekatolický,1“ napsal nedávno dr. Flajšhans v „Nár. Listech“. Ale konec vše napraví. l „Oslava Husova musí projiti každou chýší! Svého Husa musí míli každý český člověk!“ zní nejnovější program a „Mladoboleslavské Listy“ prozrazují, že o oslavu Husovu pečuje také pražská lože svobodných zednářů. Nu, teď to s Husem .půjde

FEUILLETON. Nová hranice Husova.

Čím více blíží se rok 1915, tím zajímavější jsou návrhy, jak důstojně oslaviti Husa. Jménem mistra Jana označují školy, knihovny, konají se přednášky, vydávají se „prohlubovací“ brožury, staví se pomníky, založí se lidová universita, jež na pečeti bude miti karafiát, chystají se velké odpady od církve. „Musíme se mravně přeroditi!“ nařizuje poslanec Klofáč a zapomíná, že osvětou nikdo se mravně nepřerodí, ale náboženstvím. Osvětový svaz také ignoruje u Husa nej- důležitější jeho složku, náboženskou — snad proto, že nynější český národ pro náboženství má pramálo zájmů, ač pravý opak tomu u jiných národů kulturních: Angličanů, Američanů, Němců. Na Mělnicku nazvou veliký balvan jménem Husovým... jinde zase sázejí Husovy lípy.

A není dost pastorů, aby vyhověli sokolským pozvánkám ku přednáškám... Ale jak v ústech dvojctihodných pánů vypadá pak ten mistr Jan, o němž tvrdí historik Winter, že byl oholen, an ani vousy nechtěl se odlišovati od církve katolické! Jak vypadá? Jako vousatý pastor, deklamující o svobodě svědomí, šilhající к Berlínu... Parádní řečníci a Los-von-Romisté působí na zástupy největším dojmem. Četli však Husovy spisy? Znají dobu Karlovu a celkovou světovou a církevní situaci ? Aj, to přece není potřebí! Studovali Husa a jeho spisy latinské není přec věd českého národa a slavnostních řečníků, af ve starých papírech si kazí oči Palacký, Lenz, Flajšhans, Erben, Kalousek, Winter, Zíbrt, Sedlák. Oslava Husova r. 1915 bude prý veliko- lepá, už zase celá Evropa bude na nás hleděli, ale zná český národ svého historického Husa? Nezná a nepozná! Když v letech šedesátých minulého století vydal Karel Jaromír Erben poprvé české spisy Husovy, počtem 2000 exemplářů, nebyly rozprodány ani za půl století; zroz-