1
masthead
2. října 1904.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 272.
4
article
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
Zletního notýsku Pavla Čamrdy
písaře při výpomocném úřadě.
Jakživ nepřál jsem nikomu nic zlého —
v nejhlubším svědomí svém si mohu dosvědčiti
že nejsem zkaženého srdce — ale tentokráte
žádal jsem si z plna srdce, aby kancelista
Vokoun zůstal bodně dlouho ležet. Ne, že bych
mu přál nějakou bolestnou nemoc, ale jakési
takové neškodné zkoprnění, aby sebou nemohl
hnouti, aby musil aspoň týden zůstati doma.
Neboť nikdy mi nebyl ouřad milý tak, jako nyní.
nikdy jsem s takovou chutí nepracoval. „Před-
nostuju“ jak morovatý, Vocápek na mně může
oči nechat, jak mi všechno lítá od ruky, a jedné
chvíle dokonce povídal:
„Helejme, helejme, pane Čamrda, jak jsou
verzírovanej! Málem bych řek', že moh' ten šlak
vzit jedním vrzem taky starýho, ani bysme to
neucítili, amtýrovali bysme spolu, a co by erár
ušetřil peněz! Aspoň bych si pak moh' zadat
o nějaký sukkurs.
Vocápek jest egoista, nemyslí než na sebe
a na sukkursy. Válí se celý den v předsíni bez
práce a žehrá na „nevděk štátu“,
Odpověděl jsem mu vážně, že takové mal
trety arci dovedeme vyřídit bez pana přednosty
ale že bychom se náramně octli v ouzkých
kdyby přišlo něco komplikovaného. Že by teprv
viděl!
Nemohu přec v jeho očích dopustit na před
nostu, zvláště teď ne, můj Bože, na něj, na ote
slečny Viktoryl
Vocápek vyvalil oči. Tak lojálně mluvi
o starém, když tu není, snad ještě nikdy ne-
slyšel. Vrtěl hlavou a šáral se na svou lavici
Kdyby věděl, že snad budu někdy kancelistou
Naděje má zklamala mne. Dneska se při
strkal kancelista Vokoun. Vlezl do kanceláře
všecek schlíplý — chápal jsem, zlé svědomí
se v něm ozývalo. Ale když uslyšel, že před
nosta ještě stůně, narovnával se pomalu
Opatrně, oklikami vyptával se venku Vocápka
jak je s oficiálem, a když uslyšel, že žije, od
dechl si z hluboka. Měl asi nedobré dvě noci,
mohu si to pomyslit.
Pavel
Vokoun
Viktoryl Vocápek
Vrtěl
5
article
Potom se přitočil ke mně a zasmáv se
náhle, řekl:
„Ale byla to junda, co, Čamrdo?“
Bylo mi nesmírně protivno, že chce ješti
žertovati o věci tak trudné, starý cynik! Ani
jsem se neusmál, když jsem k němu povznesl
zraky, abych mu dal na jevo, že stran té jundy
nejsem s ním jednoho mínění. Ale tu jsem po-
znal, že vlastně i ten smích i ten žertovný ton
jsou vynuceny. Rád by se nějak uchlácholil, po
případě rád by měl nějakého spoluvinnika. Ale
v duši je mu asi hodně kyselo.
„Smutná junda, pane kancelisto,“ řekl
jsem. „Víte-li pak, že už nepřijde pan oficiál?
Že pozbyl řeči, že je další práce neschopen?
Že musí do pense?
Poslední stopy vynuceného úsměvu zmizely
s jeho tváře. Vycítil, že soudím o případu zeela
vdpůrně, uodplizil se ke svému stolu.
„Tentokráte chudák pan oficiál přece je-
nom nesimuloval,“ dodal jsem ještě. A těm
slovy ještě jsem kancelistovi zarazil trn. Uhodt
beze vší pochyby, kam to míří. Simulantstv
přejal on, kancelista, ale jak nešťastně!
Až mi pak bylo Vokouna líto, jak se skrčil
na své židli. Vlastně jsem mu povinen díky za
vše, co se stalo, za šťastné setkání s Viktorou,
za povzbuzení z úst přednostových.
Nepídil se sice Vokoun po ničem, ale nic
naplat, sám jsem se musil vzchopit, abych mu
odevzdal referát a přednostěnské žezlo své,
které jsem po dva dny třímal.
Nějak nevrle to ode mne přijímal, načež
vslal, aby se podíval do denníku, který leží na
stole přednostově.
Vokoun
6
article
Vida moje poznámky tam, otázal se skor
příkře:
„Vy jste vyřizoval? Expedoval?“
„Jak vidíte, pane kancelisto,“ odvětil jsem
skoro uražen.
„Ale stakra, to je opovážlivost, když t
není starý!“ zvolal Vokoun. Rozuměl jsem;
oplátka za moji poznámku a narážku o simu-
laci. Byla to „rukavice“ — zdvihl jsem ji.
„Inu pravda, pane oficiále, kdybych byl
taky zůstal doma, nebyl by Vocápek za nás vy-
řizoval, bylo by zůstalo všechno ležet. Ostatně
jsem své elaboráty předložil panu císařskému
radovi, a ten je sehválil a podepsal. Soudil jsem
že se tak hned nezotavíte.
Moje švihnutí uvázlo, trefilo. Kancelista
vyvalil oči a zeptal se táhle:
„Vy jste byl u starého?
„Několikrát, pane kancelisto.
Nemluvil dále, sedl a jal se horlivě pra
coval.
Tou chvílí, myslím, vzniklo mezi námi
napjetí. Není to snad ode mne obezřelé, ale jeho
znevažujíci otázka mne skutečně ranila. Jsem
sice zkažený jurista, ale myslím, že Vokoun
se spokojil s pouhou oktávou a bez maturity —
nemáme si co vyčítat.
Bylo poledne, počal jsem sbírat všechna
akta, svazoval jsem je motouzem.
„Co pak s tím chcete, Čamrdo?“ ptal s
kancelista úsečně.
„Donést panu radovi, aby se podíval,e
přišlo a jak vyřízeno.
„No dovolte,“ odpověděl mi, „tenhle ra-
port přísluší mně, když už tu jsem. Taky
musím ohlásit, že jsem zas v ouřadě!“
Na to jsem nepomyslil — kancelista mi
zadal ránu na místě nejeitlivějším. Těšil jsem
se na nové setkání se slečnou Viktorou — ach.
jak jsem se těšil! A teď mne odstavil, bud
k přednostovi docházet sám.
Vokoun
Viktora
7
article
Sebral balík lejster a šel.
Dival jsem se za nim, jakoby odcházel
s uloupeným štěstím života měho. O, že na něj
nepřišly černé neštovice! Moje návštěvy u před-
nosty jsou u konce. Jak jsem byl bláhový, když
jsem se vkolébával v klamné domnění, že bude
navždy, jako bylo včera a předevčírem. Vždyt
taky přednosta se vrátí. Ale kdyby aspoň mi
byly ponechány dny jeho churavosti!
V tom okamžiku zanevražil jsem na
Vokouna, ba, skoro smrtelná nenávist mne po-
jala. Jaká to nepatrná okolnost, že se vrátil do
kanceláře — a jaký strašlivý má pro mne vý-
znam. Viktoro, Viktoro, kdy tě uvidím! lkai
jsem v duši.
Celý oběd hořkl mi v ústech. Stále jsem
byl duchem u přednostů. Ale takové duševní
návštěvy za nic nestojí. Jediný pohled Jají,
jediné podání té malé, teplé ruky Její bylo by
mi tisíckrát milejší.
Pojedl jsem, hrozný neklid mnou lomcoval
Nemohl jsem se dočkati hodiny, kdy půjdu do
kanceláře, ale když udeřila, kráčel jsem tan
jak odsouzenec, jakoby mne strkali do mučírny
Tu Vocápek, tam Vokoun! Jaká to pro mne spo-
lečnost, když se mi před očima a v žíznivé dušt
vznáší slečna Viktora.
Přišel Vokoun, práskl akty o stůl, strhl se
sebe kabát, sedl ku práci, hrozně chrchlal. Co
pak, stalo se mu něco nepříjemného?
Nemluvil, a já taky ne. Pilně jsem škrábal
— poprvé dnes poznal jsem, jakým dobrodiním
jest úsilovná práce, člověk na všechno zapo-
mene.
Ani jsem se nenadál, a byl tu večer. Sbíral
jsem akta, svazoval jsem je, konečně jsemje
položil Vokounovi na stůl.
„Co mi to sem strkáte?“ vyhrkl na mne.
„Pro pana přednostu, pane kancelisto.
„Doneste to tam sám?
Vokoun
Viktor
Vocápky
8
article
Díval jsem se naň jako vyjeven.
„Vy tam nepůjdete?“
„Ne!“ sekl krátce.
Potom, oblékaje kabát, obrátil se ke mně
náhle
„Vy jste se nějak dostal u staréhodo
porcel
„Kterak to, pane kancelisto?“
„Kterak to!“ vrčel Vokoun. „Povídal, že
se k němu nemusím večer štrapicírovat, abyste
to přinesl vy.
Srdce ve mně poskočilo. Můj Bože, tedy
Ji uvidím.
„To bylo divení, že jdu já!“ pokračoval
Vokoun zuřivě. „Hned u dveři! Zazvoním —
dvéře mi otevře dcera — ta okatá . ..
Byl bych jej proklál dýkou! Okatá — moje
Viktora! Proč už nenosíme dýk za pasem!
„Rozvejřila se na mne, jakoby mne jakživ
nebyla viděla. „Ach, pan kancelista!“ Snad ne-
čekali ministra?“
Byl bych jej proklál podruhé, když slova
Viktořina opakoval mňoukavým, pitvořivým hla-
sem. A jaké to jsou výrazy: rozvejřila
se! Je-li tu někdo vejrem, pak je to Vokoun
sám. — Ale zas ve mně srdce poskočilo. O, roz-
umím, proč byla tak překvapena. Nadála se m
návštěvy, a zatím se jí na prahu zjevil starý
ten kostrbatec a nevydařený „simulant“! Moje
srdíčko drahé, zlaté!
„A starý mne přivítal jako kyselá okurka
A proč prý jste nepřišel vy. Povídám, ňák jste
u něho v porci! — Co prý říkám vašemu kon
ceptu, povídal. Jakoby u nás byl vůbec nějaký
koncept. Rajtujeme tu všichni „šimla“ jak na
kolotoči. A mám prý vás trochu zapracovávat,
když nevíme, jak to dopadne s Pazdírkem. Co
pak jsem nějaká gubernant?“
Vokoun jen sršel uraženou ctižádostí, ale já
bych jej byl líbal. Půjdu k přednostovi, uvidím
Viktoru — to byla jediná moje myšlenka. Již
se na něj nezlobím.
Vokoun
Viktor
Pazdírek
9
article
Ani nevím, jak mi to připadlo, ale vytáh
jsem tobolku s doutníky a nabídl jsem kance
listovi kuba.
„Není libo zapálit si?
„Což pak jste někoho zabil?“ ptal se Vo-
koun, přijal však doutník a zapálil. „Ale na
revanš,“ povídal bafaje. „Trochu se projdua
pak půjdu na pivo do Emauz. Přijďle tam z
mnou na sklenici, až půjdete od starého.“
Rád jsem slíbil — proč bych se s nim
rezcházel? Už se nehněvám — je to přec jen
výborný starý partyka.
Za čtvrt hodiny stál jsem přede dveřmi bytu
přednostova. Srdce mi bušilo, jak jsem letěl na
schody. Čekal jsem chvíli, až se poněkud upo-
kojím, neboť sotva jsem dechu popadal. Konečně
jsem zazvonil, dvéře se otevřely, přede mnou
stála slečna Viktora. Vidouc mne, rozjasnila
tvář, hned však položila prst na ústa:
„Pst! Fatrle spí... Maminka a sestry šly
na procházku . ..
Teprv teď podala mi ruku, já ji povznesl
k ústům a podržel na rtech. Krev ve mně bou-
řila, když jsem tiskl drobné ty prstíky jako hed-
vábné. Neskonalé, neznámé opojení zmámilo mne
bylo třeba vší síly, všeho sebezapření, ovládání
abych ji neobjal a nepřitiskl k sobě. Bylo mi
jakobych ji rok neviděl — a slečna Viktora ne-
odnímala mi tu ruku, jen loket jeji snížil se.
jakoby chtělá dáti ruce odpočinout.
Stála tu přede mnou v plném půvabu své
rozvité ženskosti, s očima jak zamženýma, jakoby
si byla vědoma v cudnosti své, že se to vlastně
nesluší a přece ne dost silna, aby mne odkázala
v náležité meze — v meze pouhého otroka písaře
při výpomocném úřadě.
A pak, všechna zmatena, pronesla skoro
šeptema
„Proč jste sem posílal toho mrzutého pan
kancelistu — —?
Viktoro! Viktoro! Viktorol
Viktor
Viktora
Emauzy
10
article
Kachny.
Kachny.
Črta ze skulečnosti. Prozrazuje Lea Ostrovská.
Sejdete-li se někde s panem Emerichen
Mazánkem, zástupcem pojišťovny, probůh, jer
se před ním nezmiňujte o kachnách.
Člověk z míry dobrý, ale stává se zuřivcem
zaslechne-li jen slůvko „kachna“.
Ba stalo se dokonce, že v restauraci, kde
mu sklepník doporučoval: „Vašnosti, je tam
výborná, pečená kachnička,“ mrštil po něm
novinami tak prudce, že se rákosový rám jejich
na několik kusů rozletěl.
Co zavinilo nenávist pana Mazánka k ptáku
tak prosaickému, na jehož pečince si kdysi
velmi rád pochutnával, zvláště když byla připra
vena dovednou rukou drahé jeho polovice, pro
zradí reprodukce historky, v přátelských kru
zích páně Mazánkových kolující, kterou druh
druhu sděluje s poznámkou:
„Jen se, prosím vás, nezmiňujte před ním
že o tom víte, nechcete-li si ho znepřátelit. —
A tak tajemství „kachní nenávisti“ roz-
šiřuje se a bují v ústraní, jako kapradí ve stínu
lesním. Tém neprozřetelným, kteří by snadno
všetečnou otázkou pana zástupce k zlosti po-
pudili, podávám je se vší šetrností k jeho klidu
samotna. — —
Za letošních ukrutných veder, kdy náš
venkov stíhán byl častými požárními katastro-
fami, jednoho dopoledne přednosta kanceláře
oznámil panu Emerichovi, aby se přichystal na
pětidenní výlet v záležitostech bankovních.
Ostrovská
Emerichen Mazánek
Mazánkův
Emerich
11
article
Během příští půl hodiny oznamoval doma
pan Mazánek překvapené ženušce:
„Honem, Karličko, schystej mi pár límečk
a nějaký šátek do vaku, moc toho tam dávat ne-
musiš, aby zbylo místa na proviant —.
„Co že najednou odjedeš, vždyť's říkal, že
až v příštím měsíci,“ divila se paní, ale způ-
sobem tak zvláštním, jakoby říkala tak, že vů-
bec něco říci musí.
Paní Karla byla stvoření flegmatické,s
vším, i se zlým hned spřátelené, kterému ke
štěstí stačila spokojenost manželova.
A hučel-li někdy, stoickým klidem čelil
jeho rozmarům a rozmazlenosti.
Že však pana Emericha, či jak mu zkrátka
říkala, Ríšu, rozmazlila sama, to nepřiznala.
Nejvíce zhýčkala jeho gourmandské
choutky.
Proto každá výprava manželova na venek
provázena byla důkladnými zásobami domác
kuchyně, aby si chudáček Ríša nezkazil žaludek
po vesnických hospodách, kde se mu často stá-
valo, že s velkou potíží sehnal namazaný krajíe.
nebo zbytky sýra, které hospodyně zapomněln
vyhodit.
Proto i tentokráte paní Karla, když jí ohlá-
sil, že objížděti bude zastrčené vesnice jižn
Moravy, rychle se rozhodla: „Víš co, mužíčku
Maminka mi poslala dvě překrásné kachny.
upeku ti je na cestu, něco k tomu ještě přidám
nějaký salám, to snad postačí, chleba dostaneš
všude — —
„Výborně, Karluše, budou-li ty kachny ta-
kové, jako byly poslední, to se těším opravdu.“
„Bodejť by nebyly, to víš, jakou si ma-
minka dá práci než je vykrmí, že nám chcípáky
nepošle.?
Mazánek
Karlička
Karel
Emerich
Ríša
Morava
12
article
„Tu tvou maminku do zlata zasadit,v
dobře, jak mně trefí do noty,“ letělo uznale za
paní, do kuchyně se ubírající a snad to spolu-
působilo při úpravě kachen tak, že pan Mazánek
obdivuje se později lákavé pečeni, mlsně pysky
olizoval, těše se na příští požitky, až někde
v idyllickém zákoutí venkova chudou večeři do-
plní jemným masičkem chuti převýborné. —
Stín nevole stáhl však hrozivě jeho čelo
když paní, uchystavši na stůl vše na cestu po-
třebné, pojednou vykřikla: „Jé, Ríšo, vždyť ne
máme tašku! Půjčila jsem ji předevčírem
švakrové, nevědouc, že teď odjedeš.“
„No, to je pěkný pořádek, teď abych sito
snad svázal do rance, protože moje milostpan
sestra vyhází tolik na parádu, že jí na cestovn
tašku nezbývá.“
„Nebruč, starouši,“ chlácholila jej pan
Karla, „doskočím dolů k paní domácí, vypůjči
se kufříček —
Pan Emerich se uklidnil zcela, když žínka,
doprovázejíc jej na nádraží, upozornila jej, jak
se lidé točí po služce, před nimi kráčející a za-
vazadlo jeho nesoucí. Vypůjčený kufřík byl
zcela nový, ze světlé kůže vyrobený a niklovým
kováním opatřený.
Mazánek
Ríša
Karel
Emerich
13
article
„Jak to vypadá elegantně, musím si něco
podobného pořídit, taška už je beztoho odřená,“
umiňoval si pan zástupce, mezitím co choť jeho
v mysli již osnovala plán, že jej k blízkým na
rezeninám takovým presentem překvapí — —
Konečně se usadil ve vlaku, kde ke své
potěše našel známého, který téměř polovinu
cesty konal s ním společně. Jeli sotva půl ho-
diny, když soudruh se vytasil balíčkem šunky
nabízeje ochotně:
„Není libo soustíčko?“
„Ne, kamaráde, děkuji, mám něco lepšího
smím-li ti nabídnout kousek kachničky, doma
krmené, žádného chcípáka,“ a již se hnal po
schránce slibovaných požitků.
Než, nastojte. —
Darmo ve svazku klíčů hledal ten, jenž by
se hodil do zámku u kufříku.
Paní Karla ve spěchu zapomněla klíčel
dáti mu s sebou.
Co ted?
Karel
14
article
Zkoušel to všolijak i klíčky, přítelem za
půjčenými, ale nadarmo.
„Brachu, nech toho, je to patentní zámek
ten tak lehko neotevřeš, snad někde cestou na-
jdeš zámečníka, zatím se nech pohostit,“ po-
bízel pana Mazánka známý a tomu nezbylo než
přijati.
Šťavnatá šunka, čerstvým chlebem zajídaná
a mělnickým zalitá, ukonejšíla na chvíli i vzteklé
pohledy, vrhané do sítě, kde si hověl „ele
gantní“ kufříček s vnitřkem tak žádoucím a tak
nepřístupnýml
„Kdyby byl můj a ne cizí, vezmu na to nůž
a vylomím zámek nebo svršek rozříznu, ale
takhle! Čert ženě napískal, aby tašku půjčila,“
hučel „Ríša“ nejen ve vlaku, ale celých násle-
dujících pět dní, kdy objížděl zapadlé vesn iice
v záležitostech pojišťovních, s kachním zava-
zadlem v ruce a kdy mu nezbylo tolik času, aby
se sháněl po zámečníkovi.
V jedné vsi mu sice řekli, že je hledaný
mistr v druhé, malou půl hodinku vzdálené
ale že není jisto, že by ho doma natrefil, ježtc
cbodí po stavbách.
Rozladěný na nejvyšší míru, s žaludkem
pokaženým, snad více vztekem nad marnou
touhou po slibné pečeni, vracel se pan zástupce
ke krbu rodinnému.
Jako vichr hnal se po schodech a sotva ž
mu služka otevřela, vletěl do pokoje a místo po
zdravu ze sebe vychrlil:
„Pěkně ti děkuji, Karolino, za takovouhle
starost o manžela, dá mi plný kufr a klíč
k tomu ne. Teď si můžeš ty „vykrmené“ kachny
sníst sama... tady je máš uležené — —'
A mocným rozmachem hodil kufřík na
podlahu — — ten jako čarovným proutkem do
tčen se rozevřel a z jeho nitra se vyvalil mastný
balik, nelibě už páchnousí.
Paní Karla, věnovavši soucitný pohled zka
ženým zásobám, klidně pronesla:
Fpsilon.
Brach
Mazánek
Ríša
Karolina
Karel
15
title
„A to's tím nemoh' hned někde praštit?
16
article
Dva lidé.
Dva lidé.
Napsala Lengyelova Laura
Dějištěm jest opatijská promenáda, vinouei
se směrem k Lovře. Slečna Vera prochází se
zde již asi čtvri hodiny, provázena velkým novo-
fundlandským psem. Jest poněkud pošmourno,
proto není viděti žádného z lázeňských hostí.
Páni hrají v karty a dámy ve villách neb dole
u hudby zlobí se na své muže. Slečna Vera jest
hezká, smědá dívka, a jediné dítě nejbohatšího
bankeře v celém Uhersku. U vyčnívajícího ska-
liska se pojednou setká s Pavlem Ugrayem,
kterýž dvorně smekne a chce jíti dále.
Vera (stane): „Ode kdy jste v Opatii
Ugrayl?“
Ugrayi (se obrátí a kráčí vedle Very)
„Včera večer jsem přijel.
Vera: „Tek?“ (Chvilku se zamlčí): „My
jsme zde již tři dni.
Ugray (pokynutím hlavy přijímá tuto od-
pověď, hladí obrovského psa po hlavě): „Sama
jen se procházíte, slečno Vero?
Vera: „Ano. V den svých osmadvacátých
narozenin jsem si vyprosila na otci, aby mně
dovolil na příště choditi bez mé anglické společ-
nice. Jest to konečně také hrozný pocit, když
člověk nemůže sám nikdy učiniti ani kroku.
Napsalo se již mnoho strašných povídek o hrů-
zách samoty, ale ještě nikdo nenapsal, jak jest
to děsné, když nemůžeme učiniti ani kroku
o své újmě. Touha po samotě vznikne mnohem
mocněji a mučivěji, než dychtění po společnosti.
Co se mne týče, někdy jsem se i zlobila na svou
společnici Maud Creerovou, kteráž jest jinak
nejlepší a nejsympatičtější bytostí. A konečně,
když mne neustále nutí do společnosti jednoho
člověka, tak se raději vdám. Vždyť jest vám
známo, že se jen proto nevdávám, ježto se m
zdá nesnesitelným pomyšleni, že musím trpěti
někoho neustále vedle sebe. Že někdo bude míti
právo otevříti dvéře ke mně a dáti se se mnou
do hovoru, kdykoliv se mu zlíbí. Nu, rcete, ne-
připadá vám to děsným?
Lengyelův
Laura dějiště
Pavel Ugray
Verus
Maud Creerová
Uhersko
Vero
Vero
Tek
17
article
Ugray: „Mně ne.
Vera: „Nuže?
Ugray: „Jak to „nuže?“ Já tak ne-
smýšlím, avšak vy račte míti úplné právo, za-
říditi si svůj život dic své chuti.
Vera (hledí chvíli udiveně před sebe):
„Ugravi, povězte mi, neurazíte se, řeknu-li vám
něco?
Ugray: „I kdybych se urazil, račte m
buď jak buď a za všech okolností říci, cos
přejete.“
Vera: „Vy jste nejobratnějším kome-
diantem ze všech těch mužů, s nimiž une kdy
náhoda svedla.
Ugray: „A směl bych se zajímati, čemu
děkuji za tento váš velevážený názor o sobě?“
Vera: Každý muž, jemuž jsem až posu
vypověděla svou zvláštní drobnou filosofii, saa-
žil se mne přesvědčiti, po jak špatné cestě
kráčím. To přesvědčování, jak vidíte, až posu
se naprosto nezdařilo.
Ugray: „A teď se domníváte?“
Vera: „Ano, domnívám se, že jako chytrý
člověk jste nahlédl, že tento způsob k ničemu
nevede. Slečna Vera jest přehnaně rozmazlená.
na slečnu se musí zhurta. To jest nové, a vzbudí
to zájem.“
Ugray: „Především prohlašuji, že jsem
neměl v úmyslu uraziti vás. Pakliže jsem přece
jen nevědomky řekl něco nemilého, z hloubi
srdce toho lituji, a prosím za odpuštění. A co
se týče toho druhého, nechme nyní na chvíli
mou nepatrnou osobnost stranou, a mluvme o té
věci poněkud všeobecněji. Proč mluvite s tako-
vým pohrdáním o oněch mužích, kteří si chtěli
získati vaší přízně? Jest pravda, že jste dnes
nejbohatší dívkou v království, ale to vás přec
nepřipravilo úplně a naprosto o všechnu samo-
libost? Pohlédnete-li do zreadla, můžete viděti.
že jste hezká. Srovnáte-li nyní povšechné vzdě-
lání a intelligenci damskou se svou vlastní, se-
znáte, že stojíte v závratné výši nade všem
damami z naší společnosti.
Vero
Vero
18
article
Vera: „Ej, ej, milý Ugrayi, činíte se ješte
směšnějším.
Ugray: „Já? Co já mám s tou věcí spo-
lečného? Před chvílí jsem se osmělil prositi,
byste přehlédla mou skrovnou osobnost, aby-
chom jednali o věci pouze objektivně. Nevím,
proč na mno hledíte tak pohrdavě? — Vždyt
by bylo toto zlehčování na všechen způsob ne-
spravedlivé, a nyní nejste ani důsledná ve své
nespravedlivosti. Domnívám se, že jsem jediný
z toho značného počtu vašich známých, který
nepožádal o vaši ruku.“
Vera: „Až posud ne. A jsem za to
opravdu vděčná.
Ugray: „Můžete býti i budoucně vděč-
nou, neboť... Avšak nemluvme již o mé, na-
prosto nezajímavé osobě. Odpovězte raději n
mou dřívější otázku, proč máte jen pohrdání
pro každého muže, který vás chce získati z
manželku? Vždyť jste hezká, ba, po pravdě ře-
čeno, jste i dobrosrdečná. Považujete za ne-
možné, aby se čestný muž, s dobrým vkusem
přiblížil s nezištnou láskou k takové dívce, jako
jste vy? Nemylte se, nechci vás přemlouvati.
abyste změnila svůj život, k tomu nemám ani
důvodu, ani práva, ba upřímně řečeno, an
chuti. Mne by spíše zajímali oni odmrštění muži.
Že jste je odmrštila, to chápu, ale proč se jim
má dostati košem s pohrdáním a opovržením, to
nemohu pochopiti?“
Vera: „Ne? Nu, tedy vám to povím
všeho toho jest příčinou ona anglická společnice
Maud Creerová.
Maud Creerová
Vero
19
article
Ugray: „Slečna Maud?“
Vera: „Ano, ona. Vy jste ji jistě vidě
již mnchokráte, vždyť jest u nás již pět let, ale
bezpochyby jste si ještě nepovšiml dobře jejt
tváře. Proč také? Maud jest chudá dívka, kteráz
posílá dvě třetiny svého trpkého výdělku domů,
do Anglie, ovdovělé matce a malým sourozen-
cům. Není tedy vážného důvodu, proč by ně-
který gentleman z naší společnosti obrátil pří-
lišnou pozornost na její skvostnou tvář, zlatý
vlas, čisté modré oči, majestátní posstavu.
A ostatní?... Jest třeba pouze jednou pohléd-
nouti na Maud, a ihned člověk vidí, že o ostat-
ním se nemůže ani mluviti. A teď mně vyslech-
něte pozorně. Tato dívka jest již po pět let
u nás, jest všude se mnou, ve společnosti, na
večírkách, v plesích; kdo na ni pohlédne, vidí,
že jest krásná, alespoň stokráte hezčí než já,
kdo s ní mluví, ihned zpozoruje, že jest vtipná,
Maud
Anglie
20
article
rozumná a kdo ji opravdu pozná, shledá, že
jest to taková dobrá, jemná, ušlechtilá duše,
s jakou se zřídka setkáváme v naší společnosti.
Způsoby má ušlechtilé, zjev její jest vznešený;
slovem, jest to nejdokonalejší žena, s jakouž
jsem kdy měla štěstí se setkati a vidíte, tato
duchaplná bytost, vynikajícího zevnějšku, ne-
našla ani jediného ctitele za celých pět let. Ne-
našel se ani jeden muž, kterýž by byl této dívce
pedal ruku k čistému, ušlechtilému svazku pro
celý život. To jsem si myslívala, když jsem od-
háněla své ctitele, jednoho za druhým. To mně
napadlo, když jsem před chvílí seznala, že jste
přišel a mnou do Opatie.
Ugray (klidně): „Není pravda, slečno
Vero. Ve vašem zájmu doufám, ač se nemýlíte,
co se týče ostatních mužů, že ve mně, vašem
nejoddanějším sluhovi, ráčíte se velmi mýliti.
Nepřijel jsem za vámi sem do Opatie, nýbrž za
svou nevěstou, slečnou Maud. Nechtěli jsme až
posud prozraditi tu věc, avšak teď již jest mé
oznámení v novinách. Mohu vám posloužiti vý-
tiskem? Přinesl jsem jej pro Maud.“
Vera (hledí chvili do novin, potom od-
vrátí hlavu. Zastaví, dívá se chvíli na moře, po-
tom se prudce obráti k Ugrayovi): „Vy jste je-
diný čestný muž na světě a... a... ostatně
není již... pojďme teď domů . .
Z maď. přel. O.K.
Maud
Ugray
Vero
světit a . . . a
Vero
21
article
Chlapecká pýcha.
Chlapecká pýcha.
Zatím co si na paloučku, smrky vroube-
ném, na mechovitém trávníku pod jabloněmi
pěkně v kruhu povídali, smáli se a zpívali, až
ve skalách na stráni vzbudili zvonivou ozvěnu,
maličký Boža statečně snědl všechny své jahody
se smetanou, potom asi tucet rozsýpavých tva-
rohových buchtiček, a v potají vyprázdnil půl
sklenky žhavého koňaku. Ale pak už způsobně
posedět nedovedl; k řece utekl vzdor důtklivému
maminčinu volání, chvilku snivě sledoval, jak
bystré, čiré vlny úprkem klouzají mezi balvany,
točí a vaří se v tůních a níže s hlasným šumě-
ním řinou se po třpytných prazích, přeskakoval
s kamene na kámen, tleskal radostí — a dříve
než mladá teta Hana k rozpustovi mohla do-
běhnout, najednou se nějak stalo, že veliký
jeho klobouček z bílé slámy uháněl po prou-
dech, flanelové šaty se ve vodě divoce máchaly,
a v hebkou, šedivou kůži zapjaté nožky marně
hledaly půdu.
Ach, ti se lekli! Ale teta Hana hbitě vy-
kasala sukně, vonnou, teplou závěj ze sněhu
krajek a batistu, přebrodila mělčinu a brzy Božu
postavila na břeh. Když pan doktor přispěchal
se žádostivým zrakem, spatřil už leda pro-
močené, vzrušující její střevíčky se splihlými
stužkami i jal se zklamán stíhati nevídaný člu-
nek na peřejích, lehounký, jemný, s hedbávnou
šňůrou.
Hana
22
article
Poděšená mama zatím si klučinu odnesla
honem, honečkem do hájovny v jabloňovém
sadě. Rozepjaly sponky, rozvázaly mašle, na-
čisto Božu odstrojily, zaprané, vyždímané prá-
délko rozvěsily na zápraží, slunku usušit. Sama,
když se byla řádně přesvědčila, že aksamit rů-
žové dětské kůže zůstal neporušen, z hluboka
si oddechla; z něžného, soucitného laskání, pro-
pukajícími slzami měkce vlahého, náhle se
rozzlobila a ještě víc, poznavši, jak úžasně
pouští mokrá, z brusu nová její pařížská blousa.
A že by zlý, škaredý Bohouš, neposlušný ne-
zbeda, zasloužil každý den ráno i před spa-
ním . ..
Srdečná hajná na rychlo zatápí, mama po-
řád ještě hubuje, a kučeravý její andílek (jen
více nahý, než bývají), uplakaný putti skromně
sedí na kraji stolu, křoupe hájenskou makovou
buchtu, mohutnou jak cihla, a velice, velice se
stydí před krásnou tetičkou Hanou, jež chyst
pro něho čaj a při tom nádhernýma očima
zvláštně, potutelně na něho se dívá. Proč jen,
třeba i oblečen, Boža se neubrání purpuru a hor-
kému, rosnému pelu na tváři, kdykoliv zvuč-
ným, stříbrným svýr hlasem naň promluví tato
veliká teta, proč u ní mu vždycky je trapně
tísnivo a přece nevýslovně sladko!
Ale takto zůstat dítě přec nemůže. Pan
doktor přichází, praví, že starý pantáta hastrman
kloboučku Božovi nevydá, než proti náhradě
za ty lusky, co na nich klučík byl v řece (než
Boža se pře, že tam lusek ani neviděl, ostatné
pozoruje, jak doktor klobouk drží za zády —
protivný doktor!); přicházejí i dámy poptat se
na zdraví nešťastného prince. — A vlhkých
ještě šatů obléci mu nelze.
Boža
Bož
23
article
Hajná má jen žábu Andulu, kde ji čerti
nosí; snad na tu chvilku Andulin sváteční
úbor... A tak krotce jako beránek (protože
mama se hněvá, a jaká by to byla hanba, dostat
přede všemi, před tetou Hanou), ale do duše
uražen, těžce pokořen v mužném svém sebe-
vědomí, Boža musil si nechat obléci čisťounkou
resedou a mařím listem voňavou dívčí košilku
a krátkou, tmavomodrou sukynku. Tetičká
chytla ho pak zardělého, vzdorovitě se vzpíra-
jícího a doktorem provázena, odnesla do tábora
ve stínu jabloní; cestou několikrát nad dítětem
hlavy naklonili těsně k sobě, to si snad o něm
šeptali nebo úkradmo se rozdělili o bonbon,
mlaskali — hm, Boža by ani nechtěl!
Společnost se diví, jakou Božova mama za
nezvedeného hocha najednou má sličnou dě-
vušku. Laskají maličkého, smějí se mu, i Hana
se směje, hujně rozveselena, a jemu je toho
líto. Ženy néstojí za nic; aspoň ona přec mohla
by vědět, že nejen kalhotky chlapci mají —
6, to on, Boža, už dávno není tak hloupýa
všecko, ale všecko ví, však má starší se-
střičku. —
Když se mu tuze smáli, Boža utekl do lesa.
Slunéčko za horu zapadá, stíny se dlouží,
chlad zavanul na paloučku u řeky.
Navečerním tichem v lesích rozléhá se
volání.
„Božo! — Bó—žol
A ve skalách echo posměšně opakuje:
„Bó—žo—o
Klučík brouzdá se bohatým mechem, kde
se bosé, bílé nožky boří skoro jako na zapově-
zených křeslech doma v saloně, a zamyšlen na-
slouchá usínajícímu šumu mušek v lesní klonbě
s ještě ozlacenými vrcholy. Vrány táhnou vysoko
jasným, opálovým nebém, je-li as mezi nimi
ona, která ho přinesla milé mamince! A jaký
zářivý zrak měla srna, s níž se tu právě setkal!
Jako teta Hana. Tetu Hanu nyní též Boža tady
viděl: vycházela z houštiny, robu pomačkánu,
Hajná
Andula
Boža
Božův
Hana
Bó
Vrána