ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 efcab370-71f4-11dc-951e-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
ALTO TextBloky — 17
#1 alto_textblock #1
9. října 1904.
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 279.
#3 alto_textblock #3
Strana 9.
#4 alto_textblock #4
Myslivec Lokvenc.
#5 alto_textblock #5
Napssl Karel Pleskat.
#6 alto_textblock #6
Před rokem osmačtyřicátým množili se ve- Iké krádeže v panských lesich okolo Náchoda. Zlodějská chamrad tuze se rozmohla. Lide kradli jako vrány. Žaloba stihala na zámku ž- lobu, že je po lesích pařezů plno, po dřiví všk zni památky. Jakmile některý hajný vyčenich polají, že se půjde do lesa na dříví, sehnal se několik hajných a číhali. Chytráci však n ně vyzráli. Zatím, co na jedné straně něktor z nich naschvál hodně hřmotně palicí tlouk do smrku nebo do jedle, jakoby klál dříví, všecky hajně sem vylákal, na druhé stran ostatní směle káceli, co se jim hodilo, naklá- dali na vozy a odváželi. Kradli zvláště borovic na louče a polena a potom s ními jezdili kraji, kdež za ně dostávali peníze, chléb, mouk s podobné věci Když lesní krádeže byly už nesnesitelny přišel ze zámku myslivec do vsi k rychtáři s roz- kazem, že půjdou od čísla k číslu hledat. Rychtá potaji poslal chasu po vsi se vzkazem, aby lid dřiví uschovali, že přijdou hledat. Zatim, aby lidé nabyli k tomu času, rychtář sháněl po sta- vení kus oděvu po druhém aneho botu po boté časem poslal na oko pro obuv k ševci do sou sední obce. Než se potom s myslivcem do v vybrali, dříví dávno bylo již pečlivě uklizeno. A co říci tomu, když sám myslivecký mlá denec Sedláček dal náchodskému dýmkařiz pěknou dřevěnku borovici na panském, že z ní nadělal dobré tři sáhy dříví, pařezu a rošt ani si nevšímaje. Za to pravou metlou lesních zlodějů by starý myslivec, Jan Lokvene v Zábrodí. Byl po stavy vysoké, tenké, tvář měl dlouhou, kostna- tou, zarostlou, s malýma, mžourajícíma očima, s velmi hustým, svislým, bělavým obočím, se mračeným čelem, ostrým nosem se svislým vou sem a vpadlými ústy. Řikali mu „Honza dlouhej Lid nesahá pro slovo do kapsy; jednou čárkou vykreslí někoho od hlavy až k patám; dá-li ně- komu přezdívku, nesmaže mu ji do třetího ko- lena nikdo na světě — kráčí před ním a z ním jako „připěňák“ Lokvenc byl muž od rány, prudký, drsn a vášnivý, ale při tom dobrodušný. Z venčí by člověk hrubý, ale uvnitř veliký dobrák. Z mladších let dlouho byl neženat. Čtyřicet let by mysliveckým mládencem a tolikéž let měl dů- věrnou známost daleko v kraji. Každoročně pra- videlně jednou vyšel si za svou milou pannou; chodil za ní bez mála šestkrát déle než Jaku za Ráchel. Konečně oba dva spočítali si spolu léta a poznali, že nemají si druh druhu co vy- čílati a — vzali se. Myslivec Lokvenc byl postrachem zábrod- ských a trubějovských lesů; zlobil se na ně jak čert v kapustě. Napadl-li v lese chasu na klest nebo dříví, vyvalil oči, stahoval ústa a vyrazil ze sebe skřek, že až hrůza obcházela, kdo h slyšel. „Je-zus-Mar-ján-ko-teč-káúů, vy mně tady všecku zvěř splašítel“ Křik, hluk, zlořečení, proklínání naplňovaly les, děsíce do daleka široka nejen chasu, ale zvěř, že ve smrtelné úzkosti prchala z míst hrůzy. Chasa utíkala, co jí paty stačily, mysliv ji honil a řval a řval. A když chasu dohoniti n- mohl, přiložil dlaně k ústům a halekal na n tihlým hlasem; „Chaso, pojďte, houby si sbírejte!“ Nebylo však slyšet, že by byl někoho pro krádež nebo pytláctví uhodil, postřelil neb udal — — Každé místo má svoje podivíny a směšné Iidi. Lidé seznavše jejich slabé stránky, vyko- řisťují je David Kaválek z Trubějova, drvoštěp a ka- menník, vyzrál na Lokvence. Byl člověk nevelký silný a ramenatý; co nemohli lidé potahem utrh- nouti, utrhl Kaválek. Tvář jeho byla podob k ryzci, na nějž by někdo připevnil vyhrnutý nos, chumáč ježatých vousů a velké leskna oči. Ošklivé té tváři dodávala směšná otevřenost. jak se zdálo, neustále přihlouplé veselosti. Stalo se, že Kaválek ukradl v noci z les dtevo a odpoledne odvezl je do České Skalice Odpoledne šel do lesa na pařez. Jak tak kope slejí před ním z nenadání myslivec Lokvene Na rameně měl pušku, jejíž hlaveň tiskl ve svě ruce. Z hrdla vyrazil mu divý ryk, až se le zatřásl „Je-zus-Mar-ján-ko-teč-kůúů, co to tad děláš, Kaválku? — Co je tohle? — U sta hro mů, v hmoždýři tě rozdrtím na samou kašil“ Drvař ustal v práci, sekeru zaťal do pařezu vzpřímil a narovnal své tělo, při čemž velké oe jeho čím dále tím ostřeji se blýštěly. „Pomoc, lidičky, volejte na lidi, ať sem jdou lidé!“ hřměl myslivec všecek rozlícen. kubaje svým hustým černým obočím. „Zlodějové! — Lou-pež ní cil“ Strhl se nesmírný křik, provázený láteře- ním. Na hlavu drvařovu sypaly se teď hromy. Kaválek však stál nepohnutě jako sloup, hled vyjeveně myslivci do očí, co zatím srdce jeho tlouklo, div že mu nerozbilo prsa. Snažil vší silou ovládnouti sama sebe, nehnouti se nehlesnouti, byť se dělo co dělo. Tvář jeho z po- čátku přece jaksi nervosně sebou škubala, zato zrak utkvíval nebybně na myslivci. Myslil si, je co nejprudčí útok předržíl „Myslil jsem dříve,“ křičel myslive z plných plic a dupal nohama, „že jsi, Kaválku, aspoň poněkud řádný člověk, ale ty nejsi k ni- čemu. Taková šelma proklatá! Les mi chcee odněst, roto, znám vás po všech vesnicích kolem do kola. Jste samí taškáři, celá ves je stejná, taškář na taškáři sed Po takových chvalných, ačkoli trochu krát- kých životopisech myslivec si oddechl, nejvý rozčilen. Kaválek stojí nepohnutě jako ve ztrnut na svém místě všecek zpitomělý a hledí neo- vratně očima na myslivce, jakoby je měl při mrazeny. „Táhni — kliď se odtud — hybaj!“ po- kračoval myslivec zlobivě. „Či nechce se ti, he Chceš mne zabít, he? Myslíš mne zavraždit, he Dhceš nebo nechceš, mluv, sice jsi syn smrtil“ Drvař bez hlesu hleděl na něho se strašnou nelybností; nachmuřil brvy, stiskl zuby, ne- lybný pohled jeho stal se ještě nehybnějším. Vpslivec se hrozně dopálil.
#7 alto_textblock #7
„Slyšíš nebo neslyšíš?“ zařval mu do aší jako do nějaké trouby, kouleje rychle očima. „Co tak vyjeveně na mne čumíš? Co pak jsem nekřtěný?“ Drvař neodpovídal, což svrchovaně podráž dilo myslivce; divoce se díval na tohoto, ne- spouštěje s něho zraku. Koukal vyjeveně tak. jakoby očekával konec světa dle nějakého pro- roctví. Myslivec bez sebe spráskl ruce. Očekával aspoň jediného slova v zuřivém záchvatu ne- trpělivosti. „T—táhni! — T—táhni k čertu! — Vidíš. vidíš,“ sipal vztekle, „jaký jsi neřád! — Chtě jsem tě zastřelit, ale lituji tvé ženy a tvých děti. Kdybych byl tvým představeným, dal byel tě pověsit na první strom. Na mou duši bychtě pověsil,“ opakoval hřmotně, „pravím tit upřímně, Kaválku, jako že se jmenují Lokvene ne abych ti chtěl na cti ublížit, nýbrž ze zná- mnosti tak mluvím. Drvař stál dále jako hromem omráčen s okem teď již pustě vytřeštěným, jakoby ne slyšel, co mu myslivec povídá. „Já, starý chlap, nemám ve dne v noc. v zimě, v létě, pokoje,“ láteřil myslivec zhurta dále; „pořád musím hlidat, abyste mi neodnesl kusa lesa. Jste darebové, nestojíte, aby vás člověk litoval, když vám časem vypráskají a vás do šatlavy vsadí. Na pranýř patřilel Na to se zuřivě udeřil do prsou. Kaválek vytrvale mlčel a divoce vypouli na něho oči. Myslí-li, cítí-li, slyší-li v té chvíli, nebylo lze uhodnout. Tvář jeho měla výraz ztrnutí, jakoby zkameněla. Myslivce chvílemi po těle zamrazilo a chvílemi učinilo se mu horko, jakoby ho vřelou vodou poléval. „No, no, vráno, mne nespolkneš! Co b se's vzpouzel darebně? Mne nezmůžeš,“ pravil myslivec se zaťatou pěstí, „to máš marné! Tak. co koukáš, pitomý chlape, a vyvaluješ na mne oči jako nějaká sůva? Chceš kousat? Zkus to Mne nepořkneš, ani si nemysli!“ Drvař stál dále jako ochromen s očima, vrá- žejícíma se do myslivce, že v pravém slova smyslu pálily. „Počkej jen, počkej, na posledním soud budou tě čerti bodat železnými vidlemi,“ na- haněl mu myslivec strachu hlasem již valně krotčím. „Budeš vidět, ty kůno, jak tě budou jako berana podpíkat! Počkej jen, až řeknou „Tu máš za to, ty taškáři, že's pány šidil,“ a bu dou tě bodat horoucími vidlemi!“ Myslivec před ztrnulým pohledem drvařo vým pociťoval bezděky vzrušení a dojem, jako vůči neznámému nepříteli a onen podivný ne- pokoj, který nevolností a záchvěvem pronská ducha i tělo. Tato ztrnulost těla, tofo tvrdošijné mlčení počínalo buditi v něm zřejmý nepokoj Pak ho zamrazilo náhlé zachvění; jakási ne- určitá úzkost svírala mu prsa. Přejel si čelo chvějící se rukou a tím si setřel pot, na němse vyrážející. Následovalo chvíli mlčení. „Co mlčíš?... Což mne neznáš? . . . Nuže. odpověz!... Nic?... Kdybych byl věděl, že jsi tak ziostný, jazyk byl bych za zuby držel. Tak touž nebor vo zlá1 Jsem někdy blázen o kořene, od narození. A mluvím-li někdy nevča hlouposti, činívám to zúmyslně, s úmyslem, abych postrašil a rozesmál. Tak je to u mne pokaždé, vždycky se mně tak vede. Ostatně ně kdy ani sám nevím, proč to dělám. Svou náturou vždycky si jen škodím. Drvař stál dále zkamenělý jako zajíc v oku Zase nastalo mlčení. Myslivec byl již sám napol zmaten; ztrnulá postava drvařova rozhodně h polekala. „Víš, Kaválku, nezlob se, nezlob se!“ pra vil myslivec dobromyslně. „Co jsem ti udělal, čím jsem se na tobě provinil medle? Nedělej hloupostí, už je toho dosti, dělej ze sebe člo- věka! Nesmíš si to tak brát k srdci, není to tak hrozné, jak si snad u sebe myslíš. Doufám, že nezachováš žádné hořkosti proti mně za dnešní přivítání. Odpusť mně tedy tu hloupost — je to nesmysl! Ty půjdeš svou cestou a já taky svou. Rozumíš tomu? Drvař mlčel; avšak myslivec hleděl na něho vytrvale, nutkaje ho k odpovědi. A díval se naň ve zmatku vždy patrnějším, omámen jako němý, jak živ poprvé nerozhodný, rozpačitý, až konečně sám také vyvalil na Kaválka oči a tak zůstali oba několik minut s vyvalenýma na sebe očima. Obličeje jejich nemohly přijmouti hlou- pějšího výrazu. Potom si myslivec pomyslil, ne- vymknul-li se snad Kaválek z cesty zdravého rozumu a v úzkosti se naň úporně díval. Drval stál beze hnutí. Pohled na něho byl strašný. „Tak se podívejme, čerta, dábla,“ pravil si myslivec v duchu, „má on mne za blázna anebo jest sám skutečný blázení „U všech dasů, Kaválku, pamatuj se pr Krista Pána!“ oslovil ho hlasitě stísněným hlasem. „Člověče, máš v hlavě špetku rozumu anebo jsi pomaten? Mlčení — — „Pane Ježíši Kriste, nelekéj se mne, Ka- válku, sprosťáčku, vždyť to jsem já, myslivec Lokvenc!“ Stav Kaválkův začal ho víc a více zne- pokojovati. Najednou myslivec začal nápadně blednouti, oddychoval z hluboka, pociťoval ja- kousi nevolnost v údech, strach se ho zmocňo- val, pot vyrážel mu po celém těle jako bohat hrách. „Zbláznil se's nebo jsi opilý?“ zvolal ustra šeným tónem, tuše věc nejhorší. „Ne, ne, t není více lidský člověk, to jest boží hovado, t jest šílenec! Blázen, učiněný blázen, zlým du- chem posedlý. Už z něho nic není! A proč? Pro kousek dřívka, pro mizerný pařez. Nesmysl nesmysl, nesmysl! .. Myslivec byl všecek pryč. Vlasy se mu je- žily, v obličeji byl jako plátno bílý. Dech se mu srážel v prsou. „Kaválku! Já!... ty...“ mumlal si po vousy a pletl se, pohlížeje mu divně a plašed cčí s výrazem člověka, jenž se odhodlal vrhnout se s jezu. Náhle sebou trhl a dal se v divoký, šílený Kaválek se zuřivou rezkoší díval se z prchajícím myslivcem. Když pak myslivec již zmizel zrakům jeho, z nenadání celá tvář Kavál. kova, dosud ztrnulá, s nepostižitelnou rychlost rázem se změnila, stisknuté zuby se rozevřely a Kaválek vypukl náhle v nezkrotitelný, nejpři- rozenější smích. Zalil se smichem v doslovném
#8 alto_textblock #8
útěk.
#9 alto_textblock #9
smyslu a po dlouhou dobu nemohl smíchy ani promluviti — Od té doby Kaválek hospodařil na panském jako na svém.
#10 alto_textblock #10
Starý tulák. Napssl A. Theuriet přel Em. Barešová. Poprvé spatřil jsem ho na břehu řeky Biěvry v jednom z oněch koutů obvodu pařížského, které svým utěšeným rozpoložením vynořují před našimi zraky půvabný obrázek idyllického zá- tiší venkovského, kam zaléhá přes nedaleké pa- horky upachtěný denní ruch Paříže, jako něme kvašení vína v ohromné kádi. Jednoho letního večera, vracejíce se já, můj přítel a jeho žena z procházky domů, stanuli jsme s pocitem pří- jemné žizně a prázdnými žaludky u vesnické hospody, nad jejímiž dveřmi potácela se písmen omšeného nápisu: „U Robinsonr“. Nevzpíra jeme se nikterak oddati se lahodnému odpo- činku a bez odporu zaujali jsme místa za stolem. Před námi klidně odpočívala pitoreskní venkov- ská krajina, která by dovedla svým půvabem uchvátit štětec každého malíře. Po obou stranách zaprášené silnice, která se vlekla kamsi do da- leka, stály obrovité topoly, jichž rozložité větve zachvívaly se i při slabounkém dechu večerního vánku. Biěvra vinula se mezi lukami na úpatí mi ných svahů a pod pohyblivými stíny topolů zdála se býti její voda tmavá a tichá. Při pohledu na tcto klidně odpočívající panorama, které bylo za- haleno v tak rozmanitou zeleň — namodralá zeleň stromů, norušená zeleň luk a v dáli za skříženými větvemi stromů, popelavá zeleň jem- ných par, které vystupovaly z řeky — naplňoval se duch nenuceně rozkošným opojením, jež mu podával vlahý letní večer. Vše bylo zakryto list- natou clonou a jenom na mýtině bylo viděti jako v mlhách dva oblouky vodovodu, které obmezo- valy obzor. Několik kroků od našeho stolu, kde jsme pili madeiru, usadil se jakýsi starý chudák na nakloněný břeh řeky. Sevrklý a jako do sebe stlačený, zdál se býti nesmírně znaven, snad ani ne tak cestou, kterou vykonal, ale spíše tíhou četných, bídných dnů, kterou vlekl na svých sešlých bedrech. Jeho veliké, zablácené střevíce, rozpukané a beze vši formy, zdály se býti sym- bolem všech útrap a svízelů jeho života. Jeho spodky byly rozedrané a jimi blýskaly se nahé. hobené nohy: kazajka, někdy snad hnědá, nyí do zelena vybledlá, bezpochyby dar některého seueitného občana, byla příliš těsnou na těle nynějšího vlastníka; pod ni bylo viděti špinavou, rozedranou košili, která se na jeho chlupatých prsou rozvírala. Pod hrozným, slaměným klo- boukem, jejž bezpochyby zvedl někde na sme- tišti, skrýval se vráskovitý a strupovitý obličej, zarostlý bílým strniskem vousů, z něhož svítilo dvé ještě žijících očí; byl to výraz pronikavý, palčivý, avšak nie divoký a záštiplný. Po chvilce přiběhl hoch a naplnil nám v roz- tržitosti čtvrtou sklenici. Zpozorovav se zapýře- ním svůj omyl, chystal se tulo sklenici vlíti zpět do láhve, avšak naše společnice zadržela jeho ruku a ukázavši na tuláka, zvolala: — „Nikoliv, doneste toto víno se zákuskem tamhle tomu ubožákovi.“ Hoch uposlechl a stařec, všecek udiven, p- stavil se namáhavě na hubené nohy, a místo aby pil, díval se rozpačitě na nás. Konečně při- blížil se k našemu stolu se sklenicf v ruce: — „Děkuji vám velice,“ zabručel hlasem chraplavým, „na vaše zdravi, má hodná pan a na zdraví celé společnosti.“ Připil si s námi, pak namočil svůj příkuse do vína, které srkal po malých doušeích. Opojný tento nápoj záhy na něm jevil své účinky, nebot muž stal se výmluvnějším a jal se nám vyprávěti svoji historii. Bylo mu sedmdesát pět let a byl svým po- voláním zahradníkem. Až do šedesátky vydělával si na živobytí hlídáním u okolních štěpařů. Ale již jest tomu patnáct let, co rheumatismus zehromil mu nohy a jej učinil ku práci ne- schopným. Žena mu zemřela; jeho děti, ne- šťastné jako on, opustily jedno po druhém svou vlasť. Nevěděl sám, kde se zdržují. — „Tak jsem,“ pokračoval stařec, stavě prázdnou sklenici na stůl, „ve svém stáří úplně opuštěn na světě, jako sirotek. Někdy podaří se mi přece zde onde kousek toho sousta uchvátiti, ale poslední zima mně dodala. Nohy vypověděly mně službu... V té době dostal jsem se do skladiště v Nanterru, kde jsem byl tři měsíce . Avšak měl jsem se tam velmi špatně. Celý boží den téměř o hladu musil jsem tlouci kámen .. Jak špinaví jsou lidé a jak nesoucitný jest svět, nemůžete si ani pomysliti! A když nadešel opět hezký čas, věřte mi, raději dovlekl jsem se na svých bidných nohou opět sem ... Bída jako bída. Nejraději bych zemřel ve svých zvycích. Tak tady pomáhám lidem na polich, trhám ja- hody nebo hlídám. To mně poskytuje chléba v noci spím v boudách v širém poli. Není tam dveří, lůžko jest tvrdé, ale jsem úplně sám, vidím krásnou přírodu a jsem svým pánem Rozjaření, které z počátku rozvázalo jazyk chudákův, zdálo se prchati tou měrou, jakou mluvil; jeho oči, které dříve tak se jiskřily, vyhasinaly a v hlubokých vráskách jeho obličeje rozložil se bolestný výraz útýraného zvířete. Myslím, že to byl Joubert, který pravil, že každý život do svého večerního zášeru přináší si svítilnu. Dívaje se na toho starce, tázal jsem se v duchu ironicky: „Není-li tato tak důvtipná. jako klamná?“ Dle mého mínění tři čtvrtiny lid přinášejí do soumrakového šera svého života svítilnu již jenom čadící a prskající. U našeho starce nebyla to svítilna, to byl už jenom ohark v nejistém kmitu, s nímž se vydával na cest v blízkou noc. Když dali jsme mu něco peněz, přál nán dobré noci a vzdálil se kulhaje. S hlavou sil do ramen schýlenou vlěkl se namáhavě směrem na rovinu, jeho silhoueta znenáhla zanikala v ř dách topolů, až úplně zanikla v bílých parách vystupujících z Biérvy. Dva týdny na to potkal jsem ho jednouz sychravého, říjnového rána, před městskou rad nicí. Byl už nevlidný podzim, provázený neko- nečným lijavcem, šlehajícím nemilosrdně v ob ličej. Stařec byl vrásčitější, zablácenější a v ža- lestnějším stavu než tehdy při prvním setkání Přes to však jeho vzezření zůstalo filosoficky v osud odevzdané, a v jeho rysech vězelo b
#11 alto_textblock #11
lestné dobráctví. Pozvedl ko mně své nesmělé oči s výrazem zapuzeného psa. — „To jsem ještě já,“ zabručel nesměle. „mám hlad, jak se říká, jako vlk; ale nemám jenom hlad, ale zvláště zima a déšť vyhnaly mne z mé boudy. Voda crčela mně tam střechou jako z roztrhaného deštníku a v noci probudil jsem se zkřehlý a namočený jako houba. A potom také v tomto psím čase nebylo zhola nie co dělat v polích. Zapřísáhl jsem se, že již nikdy ne- vrátím se do toho skladiště v Nanterru, ale když člověku kručí v břiše, měnívá své úmysly, byt byly sebe pevnější... Kdybych jenom mohl do- sáhnouti místo ve skladiští Viller-Cotterets .. Povídá se, že jest tam lepší zaopatření ... Ko- nečně na tom nezáleží už, kde. Přijmu, co mně dají, abych aspoň mohl tam zemřit v suchu!“ Po těchto slovech jeho stará čelisť se třásla, jeho bídné tělo v rozedraných hadrech celé se chvělo, bylo mně do pláče. Slíbil jsem mu, že promluvím o tom na příslušném místě, aby mu rychle zaopatřili přistřeší. Děkoval mně s po- hnutím. — „Jen kdyby to nepřišlo příliš pozdě, pane,“ doložil stařec, „sice by mne nalezli snad v nejbližších dnech zatopeného na mém bídném loži... Ach! Býti v suchu, býti v suchu,t jost jediné moje přání!“ Cesta v záležilosti starcově zdařila se nad očekávání a slíbili mně, ze ho do tří dnů pošlou do Viller- Cotteretš. Mezi tou dobou počalo se vyjasňovati slunce usmívalo se opět v teplých paprscíeh na pole. Poslal jsem polníhc hlídače, aby vy- hledal onoho chudáka, dal jsem pro něho prů- kazný list a peníze na cestu. „Vše jest již v pořádku, pane,“ pravi hlídač, když se navrátil; „dovedl jsem ho až na dráhu... Nalezl jsem ho u vchodu boudy, vy- hřívajícího se na slunci... Kdybyste viděl tu díru! Nevypadá tak ani prasečí chlivek . ... Střecha je děravá, voda teče do jeho pelechu, který sestává z prohnilé slámy a bláta... Pravý to hnůj! Nuže, pane, věřil byste, že ten člověk byl celý zdrcen, když opouštěl svůj chlév ?.. Dobrou čtvrt hodiny otáčel se kolem své boudy, hluboce vzdychaje; a když konečně se odhodlal opustiti to místo, plakal, pane, plakal jako
#12 alto_textblock #12
dítě!
#13 alto_textblock #13
Škodná. Iomoreska od Hynka Marka V malebně polozeném, však trochu za- padlém městě na českém východě bývaly pěkné trhy na dobytek; sem obchodnici i řezníci z ši- rého okolí přicházeli, aby zde zkusili svého štěstí v nákupu i prodeji. Někteří sem po dlouhá léta jezdívali jako domů, znali se tu s usedlíky i živnostníky místními i cizími, věděli, kam hodit udici, aby se na ni chytla zlatá rybka z jarmarečního mumraje. Sem chodíval i Havran, řezník z Dolin, po dlouhá léta. Široko daleko známá osůbka. Ku- poval-li cos ve vesnici, křičel na dvoře tak, že v druhém konci vesnice vybíhali lidé ze sta- vení, děti do středu návsi, a nsíci z nevědo- mosti štěkali jeden na druhého. Havran tloukl se do prsou, ústa od úsilného mluvení měl celá mokrá a oči jako z kořene vyvrácené točil brzy k nebi, zas na jalůvku, až sedláka — umluvil. To bylo ze začátku, později si již naň lidé zvykli a když někde křik byl, říkávali: „To je Havran z Dolin, jménem Kuba — velká huba. Byl však obchodník dobrý, přítel, všude vítaný pro dobrý vtip, kůže liščinou podšitá. Vzrůstu byl malého, tváře kulaté, opálené, a re- zavým, sporým vousem obrostlé. Odjižděje na trh, setkal se s řezníkem Kozlíkem ze sousední vesnice, který konal cestu na trh poprvé. Byl to v obchodu začátečník, vy- soké postavy, červené, usměvavé tváře, pravé rameno měl trochu nižší od nosení břemen. Mládí prožil ve Vídni a sem se příženil. Slovo dalo slovo, a přátelství bylo uza- vřeno. Krajanství, jeden stav, táž cesta —to vše působilo zvýšeným dojmem na oba ob- chodníky. „Na noc půjdem do Strachova k Soudkovi; v městě bude plno, tam se dobře jí i spí. Je to as půl hodinky od města. Jsem s hostinským dobře známý a chce mi také něco prodat!“ vy- kládal Havran. „Jsem srozuměn — znáte tam poměry! odtušil Kozlík. V Strachově žil hostinský Soudek se svou ženou Leny jako Deukalion a Pyrrha. Byli bez dětí a spokojeni; Leny říkala Soudkovi „mi kuši“ a on jí Leny nebo Lenko. Vzdáleni od maloměstského klepavého vlnobití, vedli si malé hospodářství a těšili se z lásky svých hostí. Širé lesy obklopovaly nepatrnou vesničku a z té příčiny mnohý výpad proti jejich majelku za- znamenala sádelnatá ruka Soudkova do histori- ckého památníku domácnosti: Nedivno, že oba byli časem k cizincům nedůvěřiví, bojáení, že strachu tomu dávali průchod různými bezpeč- nostními prostředky v domácnosti. Před okna kladla Lenka skleněné vásy i sklenice, na dvéře zvoneček, na schody sklepa pekáče, jež by do- tknutím se cizí nohy způsobily hotové hromo- bití pod zemí. Elektrické zvonítko duch času v tato tichá místa ještě nezavál — Trh v městě byl skončen a oba řezníci ubí- rali se do Strachova. Cestou vyprávěl Kozlikovi Havran o hostinském strachovském a těšil ho. jak výborně budou v každém ohledu obslouženi. Náhle zastavil se Havmn, klepl Kozlík rukou na rameno a řekl: „Příteli, něco mně na- padá, sehrajeme se Soudkem nevinnou komedi; trochu vtipu a sebezapření způsobí nám náležité vyražení.“ „Souhlasím, avšak v rozhodném okamžiku přispíšíte k záchraně.- „Buďte bez starosti!“ Následovaly návrhy. opravy a doplňky, jež při návštěvě dnešní měly býti provedeny. Nejdříve vstoupil do místnosti Havran. P různu sedělo několik osob. „I vítáme vás, Havrane — to jsou hosti Cák pořád děláte? „Děkuju, Soudečku — práce pořád dost. A co tu nového?? „Nic pěkného, tak říkajec — Ivan z Hůrek už zemřel — to nevíte? „Míhmh... takový nedopita.“ „Mrtvička ho porazila. A že nám zas před týdnem vykradli „husinec“, to je vám jistě no- vinkou. Je to tu rota v těch lesích.“ —
#14 alto_textblock #14
„Mezi lidem je velká bídal „A my to máme odnášet! Chtějí prý mí zákon, kdo nemá, aby vzal u toho, kdo má. To by nebylo tak říkajec hloupé, checheche — — Ale kde pak dnes; zavřou je do paláce, kde je elektrika, koupele, procházky ... „Na Špilberk s nimi a ukovat.“ Mezi touto řečí vstoupil Kozlík do míst
#15 alto_textblock #15
nosti.
#16 alto_textblock #16
„A což tu kravku máte ještě?“ „Ta čeká na vás, však se smluvíme.“ Pak švihl Havran zrakem na Kozlíka a še- ptal Soudkovi: „Na toho člověka si dejte pozor, to je škodná, znám ho, bere jako straka. Byl už na Pankráci. Soudek pootevřel ústa a tázavě upřel zrak k dolejšímu stolu. „Aáá... tedy škodná. Učiním hned opa- tření. Šel do kuchyně a sdělil Lence své obavy ohledně přichozího, jehož od té chvíle s očí ne- spouštěl. Ustrašený ten dobrák uchystal staré jídelní náčiní pro záhadného hosta, na stěnu vy- věsil nápisy: „Žádá se hned platit“, a peníze stržené pečlivě uzamkl. „Co máte k jídlu?“ zvolal Kozlík rázně. „Čerstvého už nie; nějaký sýr, salám, párek . . .?“ „A tam ten pán měl husu, jiný ve- přovou .. „Nezbylo už nic, dobrý páreček tak říkajec je také jídlo...“ držel se Soudek v předtuše, že by host upláchl. „Pět párků...“ zahoukl Kozlík. „Jen dva!“ slevoval Soudek. „Sem s nimil“ Po chvíli přinášel hostinský žádoucí jídlo. „Jedno pivo ještě!“ „Zde se hned platí!“ „Buďle bez starosti! ještě jsem nikomu neutekl, leda — strážníkovi. „Zde má tobolka!“ a Kozlík rozevřev ji, ukázal několikbankovek. Soudek změkl. „Mám už špatnou pamět... odpusťte!“ Pak obsluhoval čiperně hosta a zásobil ho vším možným. K večeru přišel Soudek k Havranovi a ne- důvěřivě potřásal lebkou, již jakoby kryle vypeli- chaná vlásenka. „Ten člověk pije jako houba. Cák myslí?“ „A má peníze?“ opáčil Havran. „Vždyť mi ukazoval hrsť bankovek.“ „Mh... a myslíte, že jsou to poctivé jeho peníze...“ Sondkem to trhlo. „Aby to byl někde ukradl — projelo mu hlavou — snad je to hle- daný mezinárodní šejdíř, na nějž byla vypsána cena. Mám upozornit starostu ?“ ... Později poroučel se Havran s oznámením, že ráno se přijde podívat na tu kravku ještě jednou, nyní že v městě má schůzku s obchod- níkem, který přes den pro nával práce odkázal jej na večerní dobu. Po odehodu téhož zavolal si Kozlík stranou hostinského. „Co vám dává ton pán za tu kravku?“ „Koupíte, že se ptáte? „Dost možná,, jsem také řezník .. „Dává dvanáct kamen“ (120 zl.) „Pojďme se podívat!“ „Dám o pět jednušek víe!“ zvolal Kozlík, spatřiv kravku. Soudek se tázavě naň podíval; slovo dalo slovo, a koupě byla uzavřena. „Zde závdavek „dvacet jednušek“ a Kozlík hbitě vysázel penize. Dobrácký hostinský rázem změníl své mí- nění o záhadném cizinci, domlouvaje si, že to byl asi jen obchodní tah se strany Havranovy,a že všecko povídání jeho o „škodné“ je planým konkurenčním výmyslem. „Rád bych zůstal přes noc,“ oznamoval „Máme málo místa, pane ...“ lekavě pro- nášel Soudek. „Spokojím se s malým místečkem, nechci již ve tmě odtud. „Je-li tedy libo, uprázdníme zadní pokoj, já s Lenkou lehnu do komory,“ konečně roz- hodl po chvíli hostinský. Důvěra hostinského v Kozlíka nebyla přec ještě tak upevněna, aby nestihal pohledy svými každý jeho pohyb, řeč a jednání vůbec. Zvláště byl zase znovu nemálo překvapen, když slyšel, že Kozlík prodával sousedovi v hostinci střibrné hodinky až hrůza lacino. Hned přiběhl do ku- chyně a pravil ve strachu ženě: „Poslyš, Lenko, ta škodná je snad přece skutečnou škodnou. Ajá mu slibil nocleh. „A máš nějaký nový důkaz, milouši?“ „Prodával jednomu hostovi stříbrné ho- dinky — a ma dvoje — až hanba lacino, tak řikajec za babku a všeeko jako oukradkem. „Nu, pomoz bože, ten nás odnese a v těch lesích zmizí.“ „Proto na noc musíme všecko dobře opatři a až mu půjdeš odstýlat, ať ti vydá pas. Na noc vše bedlivě ubedněno, na sklepní schody nalíčeny pekáče, okna zatarasena množ- stvím sklenic, peníze pečlivě uloženy. Kozlík dlouho neměl se ke spaní. Soudek v koutě už podřimoval a Lenka notným štulcem ho zahnala do komory a sama ujala se vlády. Konečně zvedl se také Kozlik k odehodu do ložnice, jejíž skleněné dvéře, de hostince ve- doucí, zastřeny byly bilou záclonou. Lenka, po- žádavši cizince o pas, uložila tento do zásuvky stolu, ani naň nepohlednuvši. Pak shasla lampu a vše v domě ztichlo. — Kozlík oddal se spánku, ale působenim Gambrinova moku nemohl dlouho usnouti. Ne- klidné sny bouřily na duševním obzoru, v hlavě jakoby se bylo vyrojilo plne otazníků a vy- křičníků, kterak celá záležitost skonči a zdali skutečně v kritické chvíli — jak slíbi! — ob- jeví se očekávaný Havran. Bylo dlouho po půlnoci, když rozhodl se, že se podívá před dům, jednak jaké bude zejtra počasí, aby koupený kus pohodlně odvésti mohl, jednak, nejde-li Havran, onen mnohomluvný hrdina, jenž gordický uzel celé záležitosti by rozťal. Noc byla hvězdnatá, lesy vůkol stály. němy, vesmír oddychoval blahým klidem. „Opravdu“ — vzdychl Kozlík — „lesy tyto jsou velmi záludné, co se v nich asi ukrývá, že se ti lidé tak bojí?“ Maně sáhl si na prsa, kde ta- jila se obtěžkaná tobolka a pak zvolna, aby ni- koho nevzbudil, ubíral se do svého pokoje. Do- mníval-li se však, že nikdo východ jeho nezna-
#17 alto_textblock #17
Kozlík.