ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 19 26e040b0-8f1c-11dd-ab0a-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 19
ALTO TextBloky — 28
#1 alto_textblock #1
23. listopadu 1913
#2 alto_textblock #2
Nedělní zábavná příloha
#3 alto_textblock #3
„Národních Listů k č. 322.
#4 alto_textblock #4
oli
#5 alto_textblock #5
i Strana č 19.
#6 alto_textblock #6
Patisk vyhražen.
#7 alto_textblock #7
OBSAH: J. Havlasa: Kouzlo laguny. Z poesie N. A. Někrasova. J. B. Teneromo: Legenda o Tolstém. E. Zamacois: Černý kéš.
#8 alto_textblock #8
Kouzlo laguny.
#9 alto_textblock #9
Tahilské náčrty. — Napsal Jan Havla sa.
#10 alto_textblock #10
Kdo z nás neměl mezi oněmi magickými slovičky, jimiž jeho dětství bylo zkrásněno ve svých snech o svělě, onoho zvučněho, sug gestivního slova „laguna“i A kolik takových slůvek sevšední později v životě již pouhým uskutečněním, jež v tak mnohých případec je vlastně zklamáním! Ale třeba že před mým duševním zrakem defilují řady magických slov kouzla zbavených, co tyto řádky píšu, je pouhý zvuk hlásek v „laguně“ vyvolává ve mně nejen představy měho chlapeckého blouz- nění, nýbrž i odlesky a ozvěny skutečnosti. jež byla nádhernější snů a překonala veškeré očekávání, ba obraznost samu v jejím nejod- vážnějším rozmachu. Laguna .. Skoro až smutno je mi při pomyšlení, že všecka ta čarovná pohádka jihomořských trópů byla moje, a dnes že patří mi jen ve vzpomínkách. A často, velmi často přijdon okamžiky, kdy náhle okoli zmizí mi a jeho hlasy odumrou v měm sluchu, zanechávajíce mne v nesmírném onom tichu, nakloněného nad úžasným tím akvariem přírody a zapomí- najícího na vše ostatní v širém světě. Zas na chvíli slyším onen dunivý rachot mořského příboje na korálových útesech... příšernýa nikdy neutuchající rachot, jímž ticho poklidné laguny vždy je podbarveno. A pak uvědomím si, že to jen ulice nebo lidské hlasy napodo- bují onen věčný lomoz mořských vln na korá- lové hradbě se tříštících, vidiny zatonou mi v nedostížnu, a já pokouším se o úsměv, pro- mlouvaje všední slova, zatím co v srdci to ještě zpívá starým refrainem: „Laguna ... A potom vždy je mi najednou až do smíchu, když připomenu si, že mezí mnou a cněmi lagunami je nyní celá ta naše země- koule, že onu pohádku svého života prožíval jsem u protinožců, tam v širém oceáně mez Australií a Amerikou . ..
#11 alto_textblock #11
Ze čtyř obrazů laguny, jež nyní tanou mi na mysli, který je nejkrásnější? Nedovedl bych rozhodnouti, nemohl bych. Ale jsem si jist, že onen nejčastější ničeho nepozbýval na půvabu tím, že měl jsem jej na očích po dvě stě dní a dvě stě nocí.. Nebyl to ostatně jeden obraz nýbrž nekonečné jich pořadí, spestřené tisíce- rými odstíny a nádhernou stylisací, jíž nic ne- bylo tak vzdáleno, jako podezření jednotvár- Obraz laguny, spatřené s jejího pobřeží zpod korun palmového háje, s ostrova, jejž ona obkličuje svým tajemným tichem a ještě tajemnějším rachotem odtamtud z povzdálí kde moře se nadýmá a láme ve své pýše .. ten obraz chtěl bych nejprve zachytiti jakýmsi složeným snímkem dojmů, který mohli byste si do duší zasaditi jako desku do gramofonu Suché chřestění listí kokosnikového nad havou a lenivé, občasné zašplouchnutí laguny u nohou na bělavém písku korálovém — to byste slyšeli hned na počátku, onu desku spu- stivše v gramofonu své duše. Rozložení n písčině téměř vodorovné s hladinou laguny, uvědomili byste si náhle prchavou vůni fialek. lehce osolenou pikantní jakousi příchutí... onu podivnou vůni, již jenom na břehu ostrovů v Polynesii můžete najíti. Odkudsi snad mohl by k nám zalehnouti dumavý zpěv domorodců, nebo veselé zahoukání; ale tím nejsemsi zcela jist. Jen to vím určitě: stále a stále hlu- boko pod hudbou oné desky ozývalo by se bubnování oceánu na korálovém „reefu“ (rýfu) úžasným basem, potácejícím v nedomyslných propastech. Neboť veškera ostrovní existence podbarvena je tím strašným hlasem, hodiny dne i noci, chvíle nenávisti i milování... ono ve zpěvech lidu se ozývá, ono asi v pozadi tak mnohého šíleného mozku se krčí, vědomo si jsouc svojí viny... Což neviděl jsem šíle- ných Tahiťanů i bělochů na Ostrovech, z jichž očí ono bouření sálalo? A tak tedy si je před- stavujte: nemilosrdné, do sebe zahřezlé du- nění, jehož nelze zniknouti ... Jak nasloucháte oné desce na gramofonu své duše, i váš zrak už teď vídí to mocné bou- ření. Snad jen dvě stě metrů od vás, snad na kilometr vzdálen, snad ještě vzdálenější je ten ohromivý příboj. Na tom nezáleží. Je vždy stejně úděsný a krásný. Snad podobá se zu- řivému letu bílých koňů tam za velebným kli- dem laguny, tam za hradbou korálových útesů Jak oni řičí... ti bílí koně, vzpínající se di- voce, druh za druhem se ženoucí v nekonečné řadé, jež povždy v dálavu mizí a povždy jest obnovována. Anebo to podélné vlny současně na míli bijí v hradbu korálů, zvednou se ve stěnu vody na okamžik, jakoby ztrnulé nad vlastní svou silou a ve vteřině příští se láma- jící ve své megalomanii, roztříštěné o dílo maličkého polypa mořského... Toho nezapo- menutelného pohledu na křišťálovou galerii náhle vybudovanou na obzoru a ještě rychleji rozmetanou v třišť všech barev vidma! A toho hukotul I pojednou jakoby závrať se vás jala, vy hledáte útěchy v zeleni mysů, do laguny vybí- hajících po obou stranách, a ve vodách toho paradoxního jezírka, moři se vysmívajícího svou snivou nehybnosti... Je to z rána? Nuž, tehdy asi odtělesnost vidíte před sebou; vody jež jsou spíše myšlenkou, než vodami; barvu jež je spíše přízrakem, než barvou. Té krásy, jež prchavější je plynu, jež nehybnější je Nir- vany, jež bujnější je fantasie, jež šedivější je popele a přece svítivější očí roztoužené mi- lenky. Nebo snad k poledni se chýlí? To b pak laguna tropický žár odleskovala na tisí- cerých zrcadélcích, vzbuzených jakýmsi pohy- bem a přece dohromady evokujících ideál ne- hybnosti. Anebo odpoledne zraje? Tož ne- oslepněte oním modrým plamenem, jenž z hlu- bin laguny plane. Leč nikoli, to k večeru se
#12 alto_textblock #12
nosti.
#13 alto_textblock #13
má, to fialková vůně teď hutní, zatím co ultra- fialová oblaka dívají se na svůj obraz v ohrom- ném zrcadle ztrnulé laguny a platí za ten po- hled, jako druhdy Narcissus zaplatil. A v zá- pětí svět chytá v nevídaném autodafé. Jak slunce k západu se má, to nejdříve zlato obzo- rů nažíhá rudosti, pak rudost plane až oran- žově, a laguna před vámi probleskuje řeckými ohní. Pak ta oranžová záplava opět se mění v rudost, ale v jinou již rudost. To není oheň, to je teď krev, jež krápe velikými kapkami do laguny a barví ji tragicky... A krev je to podivná, jež nejdříve blédne v růžovost a mystickou a potom fialoví, fialoví ještě tem- něji, a konečně černá ... Znaveni, oči přivřete na okamžik a po víčky vám zůstane ještě dojem té nádhery Ale když znova jste je otevřeli, naslouchajíce posledním tónům oné magické desky, už tma rychle ztemnělého soumraku tropického škle- bí se vám v duší. Jen tam na obzoru, kde moře splývá s oblakem, poslední pochodeň plápolá skomí- ravě... uplakané světélko se třepetá, tře- petá... A jak deska doznívá rachotem pří- boje na korálových útesech, vy uvědomujete si, že tropická noc snesla se na lagunu, jejíž vody jsou z tekutého ebenu..
#14 alto_textblock #14
I druhou desku teď nasazují do gramofon vaší duše. A jak ona začíná hrát, vy cítíte, že v tahitském člunu, v tom vrtošivém pirogu, houpáte se na snivých vodách laguny. Při- rovnal jsem kdy to, co pod sebou vidíte, k akvariu přírody? Jaká svatokrádež... vy nyní šeepláte si, zírajíce užaslýma očima do průhledných hlubin, na jichž dně sluneční skvrny se potulují ve fantastické směsi barev a tvarů. Nejblíže, blízko ještě u břehu, vidite le- hounký svah potopené země, jenž podobá se pohádkové zahradě. Zde rozvětvený korál jako fialově rozkvetlý strom rozkládá spleť irri- descentních ramen nad dnem, posetým pestro- barevnými hvězdicemi, různými poduškami muchomůrčí krásy i hnědými mořskými okur- kami, jež Číňané na Ostrovy zabloudilí si loví z hlubin a suší... Onde masivní trs korálů. růžově naběhlý, kupí se ve filigránské jeskyně a můstky, pod nimiž proplouvají podivné ryby nevídaných tvarů i barev ... Těch ryb a rybižekl Ani svým očím uvě- řit nedovedete. Jsou tam ryby sytě oranžové i mdle žluté, některé jakoby z topasu a jiné z malachitu vybroušené; jsou tam rybky, jež jsou vlastně jen chromatickým bleskem, a jiné, jež v tělech solidní všednosti jakoby prozíraly průhlednými skvrnami vykládaných draho- kamů. Vidíte rybičky úplně průzračné, v je- jichž tělech slunce zažíhá červené a fialové plaménky. Onde smaragdový zázrak se mihne, sledován jiným, jenž žíhán je žlutě a oranžo- vě. Jsou tam ryby, pokryté zvláštními obrazei. a ryby neuvěřitelných forem. Některé ploché, jiné bachraté, některé svižných, podélných útlých tílek a jiné zas jako balónky ... Jsou tam ryby s papouščími zobáky, jiné s naježe- nými ostny, a ještě jiné s velikýma očima k vám se zvracejícíma jakoby ve zvědavém po- hledu... Někde celý takový mrak barev se mihne, jinde loudavě to zvláštní obyvatelstv laguny promenuje mezi korály, jakoby se ba- vilo v pohádkové oné zahradě A potom najednou svah řítí se do hlubin nad nimiž převislé korály se pnou, jakoby rozeklané a rozvrácené nějakými podmořský- mi větry. Na několik metrů vidite do zelené té tůně, nad níž točí se vám hlava; a tam kdesí v nedohledných hlubinách jen tušení ko- rálových trsů rozeznáváte... Ale než nasytili jste se pohledem do toho zahříženého ne- změrna, už zase vidíte stěny korálových hradů týčit se z propastí v mohutné příkrosti, vidíte fantastická cimbuří, v nichž podmořští oby- vatelé jakoby si odpočívali na stráži. Vidíte tu a tam balkónek na těch stavbách a z něho jakoby třepetaly se pestrobarevné fábory. T jsou rybičky, pasoucí se na koloniích polypů: a jsou-li to kolonie z nějaké příčiny odumíra- jící, ty krásné rybičky jsou jedem tomu, kdo by jich pojedl . .. Nad střechami podmořského města korá- lového váš pirog tiše plyne. Mezí některým těmi paláci ohromné hloubky se rozevírají někde na několik metrů zšíři, jinde jen štěr- biny... A pak nad pralesy chaluh přejíždíte z nichž týčí se koráloví velikáni v podobě květáků... Najednou pocit hlubin odpadne od vašich smyslů a vy zíráte na takové pla- teau podvodní, poseté různými korály, navzá- jem zápasícími o život a na smrt.. Těch úžas- ných odstínů barev! A náhle zlákáni tou nádherou ve vašem dosahu, vy obracíte se k Tahifanu, řídícímu váš pirog a v zlomkové své tahitštině povídáte mu o „fárero nehe- nehe“, o krásných korálech, jež byste chtěl míti na památku. A polonahý váš domorodec se usměje. veslo odloží a po hlavě se vnoří do toho ta- jemného světa pod vámi. Jeho medově zlatiste tělo jakoby se zavrtávalo pod vodu, k onomu plateau. Červené pareo, jimž jeho boky jsou opásány, kmitá se nad jemnějšími barvami ko- rálových útesů. Vidíte, jak tam dole ruce vzta- huje právě k onomu nejnádhernějšímu zázra- ku... jak jím lomcuje... Vteřiny jdou po- malu, deset, dvacet, třicet jich mine... Víte vy, co znamená třícet vteřin? Zkuste to s ho- dinkami v ruce, a pak si představte, že po celou tu dobu lesklé tělo člověka prozírá vám sálavou vodou z hlubin... Což se ne- zalkne ten člověk? Chtěli byste vykřiknout. přivolat jej zpět... Čtyřicet vteřin... A pak najednou korálový trs povolí, fialově žehnoucí a růžově pokropený zázrak vznáší se k vám v rukou Tahiťana, jen nohama plujícího ak vám směřujícího. Jeho oči vodou se smějí .. A zatím, co díváte se na špinavě na- žloutlý kus korálu, zbavený vší té chromati- cké krásy v týž okamžik, kdy vynořil se z vo- dy... zatím co váš Tahiťan usmívá se vašemu zklamání... ta druhá deska, již byl jsem za- sadil do gramofonu vaší duše, doznívá zase týmž duněním bubnů. Vaše loďka připlula skoro až k venkov ské hradbě korálové , ..
#15 alto_textblock #15
ZpoesieN. A. Někrasova.
#16 alto_textblock #16
Pláč dětí.
#17 alto_textblock #17
Vám, jimiž těch nepohnou prokletí, v životní kdož hynou změti, — ke sluchu, bratři, zda doletí pláč tichý a žaloby dětí? „V útlého dětství čas přezlatý vše živé — je živo jen v štěsti, bez námahy, — dětství dar bohatý smí zábav a blaha mu nésti. Nám toliko radost ta nepřána, niv pobíhat po úbočí Továrni kolo v noc od rána točí se — točí — točíl — Kolo jde železné do kola a větrem v tvář vane a hučí, před zrakem mžitky, skráň plápolá, srdce tep bouřlivý zmučí. Stařeny hnusné nos červený (brýlemi hlídá nás bděle). mouchy jak rozseté na stěny. — v let hbitý vše pouští se směle. — Strop, okna, dvéřel — Až v šflení v hlasitý křik jsme se dali- Počkej přec, hrozně ty kroužení Pamětí oddech přej malý! Marně však prosbě se oddáte, neslyšíc, kolo dál mučí: Umři si — točí se, proklaté, umři si — hučí — hučí! — „Jak bychom, v rabství tom ztrnuli. skotačit dovedli dosudl — Padli bychom a usnuli, svobody chvíli přát osud. Domovům večer když navrátí. — proč vlastně v ta chodíme místa? Jen směšnou by myšlenka byla t. že lepší se budoucnost chystál V hruď vpadlou matky své se štkáním hlavy my abychom dali, a hořkou slzou a sténáním srdce jí na kousky rvali . . .- Přel. Jos. P elíš ek
#18 alto_textblock #18
Legenda o Tolstém.
#19 alto_textblock #19
(Z legend jasnopoljanských.)
#20 alto_textblock #20
Napsal J. B. Teneromo. Z rukopisu přeloži K. Frypes.
#21 alto_textblock #21
Spisovatel této legendy vydal obsáhlý spis „Živá slova L. N. Tolstého jichž překlad vyšel 1912 v českém překladu jako velmi poučné uvedení do duševní dílny apoštola jasnopoljanského.
#22 alto_textblock #22
Když Hospodin putoval svatou Rusí a při- šel na místo, kde je nyní Jasna Poljana, zasta- vil se s učenníky u potůčku. Celý kraj byl za- rostlý lesem, pouze Poljana zářila v slunci zelenala se měkkým pažitem, na tomto pal hrčel tichý pramének. I řekl Hospodín apo štolům: „Na místě tomto jméno mé bude veleben k potůčku tomuto putovati budou národové z celého světa a vnímati vláhu mého učení. Minul čas. Zrodil se muž veliké síly du- ševní. A Vládce Všehomíra vložil ratolest míru do rukou jeho a propůjčil ústům jeho plamen výmluvnosti. Narodil se Jan Zlatoústý. Když nastala doba a muž Jan utvrdil se v síle a pravdě Boží, když zocelil svého ducha v zápolení a zkouškách, řekl k němu Hospodina „Jdi na Poljanu') svaté Rusi, žárem slov svého obnov srdce lidská. A požehnej jejick novému životu větví spásného míru.“ Zlatoústý přišel, jako hromem jal se hř- mati slovem Božím a pobádati lid, by činíl pokání a žil spravedlivě. Se všech konců sešli se lidé suchouncí, prostí a práce milovní. Srdce jejich přilnulo k svatému slovu. Požehnal jim Zlatoústý větví spásného míru — milostiv léto Páně zavládlo na zemi. Vlk s ovcí pásli s na luhu, dítě vodilo a napájelo lva. Ale mocní lidé světa tohoto, živení hři- chy tělesnými a povznesení prací otroků, po- zorovali, že moc jejich kolisá. I pustilí se v boh proti Janovi. Sebrali pluky, oděli je v šupi- natou ocel. Vévodou svým zvolili samotného Asmodea. Přišel Asmodeus, potřel lidu nesčí- slné množství. Setkal se na Poljaně se Zlato- ústým. „Odejdi,“ praví mu Asmodeus. „Čas zákona dosud nenadešel, má vláde posud trvá. Asmodeus podnikl naň útok s velikou silou, mrštil do něho smrtonosné kopí, chtěje prokláti jeho prsa. A trhnul sebou Zlatoústý tuše, že hodina smrti nadchází. V tento okamžik spustil se oblak s nebe zahalil Zlatoústého a povznesl jej vzhůru. rozlehl se hlas s nebe: „Nadejde hodina, kdy pošlu jiného muže síly mé. Přijde jiný Zlatoústý.
#23 alto_textblock #23
Mnoho, mnoho let minulo. Když pak síl ímy zapustila pevně kořeny, hniloba neřest pronikla zemí a peklo rozevřelo brány své, chtějíc pohltiti vše živoucí, tu rozpomněl se Pán na své zaslíbení. Povolal v život z rajských přibytků světlou duší, ozářenou paprsky lásky k Životodárci. A pravil k ní Hospodin: „Půjdeš, dcero má, do světa, na černou zemi, vykonáš velikou službu. Podnikneš zápas s mocnou hží světa! Vzpruž se! Poneseš lid stvu nové slovo pravdy Měl I dal jí Pán plamenné srdce, velikou dychtivost po pravdě a neukojitelné pátrán po pravdě. Obdařil duši nebeským darem věšteckého psaní, požehnal jí na dalekou cestu. A tu na večer po rozkácené bouři, když slunce nořilo se za mraky v růžové červánky
#24 alto_textblock #24
V (nivul
#25 alto_textblock #25
zjevila se na nebí ohnivá pravice planoucích prsfů. A v pravici té byla zlatá větev, jak b péro jasu plné. A hned za mraky objevila s postava muže mocné hřívy, veliké hlavy a ši- roké tváře. A slyšán byl hlas, jak by od pří- boje mořského „Toť Lev Pravdivý, jejž posílám.“ Vztáhl Pravdivý ruku, přijal z ohnivé pra- více zlatou větev, jak by péro jasu plné, Slunce zapadlo, vidění zaniklo. Lev spravedlivý přišel na svět. Když vy rost, sesílil a dospěl k rozumu, když jeho spi- sovatelské vlohy rozkvetly rajským květem. jal se mluviti k lidem slovy mírností, vyzývaje k blaženosti a svatosti. A načrtal slova svá zlatým pérem na dlouhém svitku. Velká kniha Míru vyšla. Rozšířila se po celém světě. Četli ji lidé velcí, malí, všichn — srdce i nejzatvrzelejších lidi bylo doja to obměkčeno. Propouštěli otroky na svobodu dělili se s chudými o šat a chléb a těm, kdož neměli útulku, poskytovali přístřeší. Plačícím dostávalo se útěchy, zarmouceným, utlačeným nastávala úleva. A bylo již hezky na zemi po nebem. Ale ani nepřítel člověka oči nezavřel Také on se činil. Místo jedněch otroků utváře jiné, uvrhoval je v nová pouta, místo jedněc žalářů budoval jiné a naplňoval je novými věz- ni. Nuzáky vyhazoval na ulici, fruchlícím při- těžoval, plačícím naháněl strachu, věřícím po- chybnosti. A strojil nové voje tmnářství. Tu Lev vztáhl hrozivě růku, jal se proná- šetí slova hněvu a odporu, usvědčoval nepří- tele lidstva z piklů. Slova tato načrtal zlatým pérem na dlouhém svitku i sepsal takto ve- likou knihu: Knihu Války. Kniha se rozšířila po celém světě. Kdo ji četl, děsil se útrap. jež v ní líčeny byly. A proklinal pokušitele duše lidské a lnul celým srdcem k zájmům duchov- nim. Rozhořčení Lva, když pozoroval to, se ufišovalo; skláněl zápasící ruku a v jeho srdc zavládl úplně klid a mírnost. Zase promlouval o tom, kterak svatost a boží pokoj v duší blatí A nová kniha Míru byla světu vydána, knih vznešeného osvícení. Lidstvo bylo okouzleno — i z celého svět spělo k novému světlu země. Bylo zřejmo, kte- rak naplňují se slova Páně. Tu nepřítel člověk se zase vydal v boj. A zase došlo k válce. střídala se válka s mírem a zápolení velikéh nebylo konce. I pojal zármutek srdce Spravedlivého Uchýlil se do lesa, přišel na oblibené místečko své u pěti dubů a modlil se: „Vidíš, Bože, kte- rak mocen jest nepřítel duší našich. Poskytni mně pomoc svou, přispěj mně přízní svou. jediné prosím, dej, bych žívot svůj obětoval za svaté dílo. Této oběti je potřebí, jinak ne- budou síly odvěkého pokušitele zkrušeny. Utrhač a hánce všeho, co je svaté, ryzí, bude se vychloubati pro mou slabost a rozseje po zemi lež o chorobnosti ducha mého. Ticho bylo kolem, větérek ulehl, vršky stromů ztrnuly. A k sluchu Spravedlivého ne- doléhal hlas, odpovídající mu. Znovu se modlil: „Žádám si útrap, strádání. Dej, bych zaží vlastní útrapy tělesné. Krev má nechť prolita je k oslavé vůle Tvé. A těmito útrapami zpe- četím, uzavru dílo svých dnů.“ Les zašuměl, kmeny se zachvěly v koře- nech svých a s nebe se rozlehl hlas: „Jdi, Spra- vedlivý, vrať se do svého domu. Slova tvá byla vyslyšána, modlitba tvá dospěla k slachu Mému.“ Spravedlivý, jenž klečel, povstal, jsa ozá- řen jasem radosti. Když přikročil k místu, kde jeho dům stál, pojalo jej veliké ztrnutí. Na tom místě týčil se dvorec veliký, klenutý. Kolem zřízeny volné prostory, pískem posypané. Na místě těch byla hřiště, opatřená kůly a sít- kami, hlučný zástup dětí pod dozorem cizozem- ských chův smál se, veselil se; hrály tajůplné hry ze zemí zámořských. Děti se klaní Spra- vedlivému, obklopily jej. A diví se Spravedlivý: jejich tváře jsou veselé, ale vidí, že duše jejich smutna jest. Vešel Spravedlivý do domu, jeho žena je dle nového způsobu nádherně a pyšně oble- čena; omládla; béře jej za ruku a vede ke stolu, na němž rozestaveno je množství jídel. Spra- vedlivý jest ohromen. „Odkud máš to vše?“ táže se ženy. „Ale to my máme už dávno,“ odpovídá ona vesele. „Ty's odešel. Kolik měsíců jsi tu nebyl, ale nám Pán Bůh uštědřil. Vejdi v radost naši, okus s námi pochoutek,“ prosí vesele jásajíc. „Je mi krušno!“ vzdychl Spravedlivý „Mů, duch je zkormoucen. Prosím tě, žen zanech toho, žili jsme prostě, prostě budeme také živi. Ale žena neposlechla hlasu mužova, nový řád zaveden všude v domě. Hosté přijížděli odjížděli, byly pořádány hony, večírky, hostiny „Bože můj...“ myslil si Spravedlivý ne- jednou v duchu. „Což opravdu byla slova má vyslyšána?“ Vycházel za ohradu svého dvora. K jeho sluchu z vesnice doléhal nářek trpících. Vy- cházel na silnici — spatřoval zástupy nuzáků. A zdálo se mu, že zármutku na zemi ještě při- bylo. Přišel Spravedlivý na osamělé místečko své u pěti dubů, vykopal dlouhou, hlubokou jámu dle své postavy a sestoupil do ní. Padl na kolena, pozdvihl ruce k nebesům modlil se: „To bude hrob můj. Odtud nevyjdu, Bože. pokud nebude vyslyšena modlitba má! Zda ne- slíbil Jsi mně na tomto místě, že poskytneš m radost smrti mučenické, kdežto Jsi mne ob- klíčil radovánkami hmotnými a smyslnými chtíči tělesnými. Co Jsi učinil mně, přesahuje mé sily. Toto hovění mému tělu a sladké uko- jení hmotné, jimiž Jsi mne obklapil, toto bo- hatství, rámus, veselí a nádherné slavnost řežou mé srdce a působí nesnesitelnou bolest Nesnesu toho. Srdce mé nyje. Nářek otroků pálí každou žilku mého srdce. Vídím. Pane, že ubývá pravdy na zemi. Podvod nabývá ještě více vrchu a lidstvo nemá naděje, vyváznouti
#26 alto_textblock #26
z trampot svých. Pokušitel jásá, holedbá s chabosti mou a málomocí ducha mého.“ A Spravedlivý modlil se takto k Nejvyš- šímu dlouho, až potil se krví, až snesl se noční stín na zemi. A v tichu tom slyší Spravedlivý hlas Boží- „Odměnil jsem tě moudrostí, jež přesahuje moudrost všech lídí a dal ti rozum, převyšující rozum všech lidí: ty však jsi neporozuměl dílu mé vále. Vstaň a vyslechni slova má. Chvěl se Spravedlívý, vstal a poslouchal, co Bůh velí. Pán hlásal: „Od nynějška ti odnímám dar tvého vě- šteckého písma. A duše tvá nedojde uspoko- jení, tělo tvé oddechu, budeš putovati světem, bez přístřeší, dokud nepoznáš vznešeného ta- jemství mého. Ty musíš pochopiti, co lidstvu není dáno poznafi. Jdi. A ruka ohnivá se obievila ve vzduchu,a ruka ta vytrhla Spravedlivému jeho zlaté péro.
#27 alto_textblock #27
*
#28 alto_textblock #28
V téže noci, nejsa nikým poznán, vyšel Spravedlivý z domu svého a vydal se po hlavní silnici. Kráčel den, kráčel den druhý a k ránu třetího dne vyšel do širokého, rovného údolí, kde byl vysoký násep nové silnice. Dráha se rozprostřela dlouhým pruhem od kraje do kraje země, po její straně byly sloupy a silný drát, ocelová kolej na celém hřebeni. Po ocelových kolejích rachotil vlak, vypouštěje z komínů černý, dlouhý ohon, který zastíral nebe. Když rachot umškl a vagony na kolech zanikly v dál- ce, oblaka dýmu valily se ještě hustým mrač- nem kolem vršku, osaměle u silníce stojícího. Mráček se kroutil, vždy více řídl a roztával na vrcholku pahorku. Náhle vidí Spravedlivý, kterak se krčí chladem v mlze roztávajícího oblaku malinký dědoušek. Přikročil blíže — vidí: stařeček má dlouhou bradu, šedivou, když Spravedlivý zadíval se do jeho tváře — zhrozil se. „Kterak se podobá tento stařec mně,“ pomyslil si. „Dobrý den!“ zvolal naň Lev. Stařec v hadrech třásl se zimou a neod- pověděl hned. Pak se dali do řeči. „Já, pravil stařec, „jsem pastuchou, ale síly mé nyní ochably. Vidíš, nemohl jsem se ani v čas doklepati ke stádu. — Starosta na vsi mně dal výpověď. A šel jsem. Jdu k dceři. Zůstala mi jako jediná podpora na světě. D smrti u ní poležím na peci. Je dobrá, nevy- žene mne. Táže se Ler „A proč pak tu nyní ležíš?“ „Ale vidíš, prosil jsem večer hlídačev boudě, aby mně dovolil tu přenocovati. Ne- pustil mě. Myslil si, že jsem nějaký taškář. Bůh jej suď! Člověk neví, čeho se báti. Vyšel jsem a ulehl tu pod kopečkem. A právě je mi tu v páře drobet teplo. Vlídný to byl stařeček. Takové hodné, hluboké oči měl — zářily také laskavostí dobrotou. Ruce měl drsné. Stařeček mnul ruku o ruku o sebe, aby se zahřál. A jeho halena je samá díra, čapka je protržena. Soustrast po- jala Spravedlivého: „Zmrzneš tu, člověče. A řekl mu Lev dále „Nepohrdej, vezmi ode mne... A rychle shazuje kaftan se svých ramenou. „A dej mi svou halenu. Nebude mi v ní chladno. Vidíš, podvlékl jsem teplý polo- kaftan.“ Stařec se diví. Svléká halenu a odívá se v měkký, modrý kaftan. „A edkud jen tě Bůh poslal?“ Pomáhá Spravedlivý starci. Navlékl mu též svou čapku, vložíl za ňadra balíček s pe- nězi a povídá: „A tohle dceři odevzdej, to bude na tvou výživu. Oblékl Spravedlivý halenu, narazil na hlavu protrhanou čepici, stáhl šat v pasu a vydal se dále lehkým krokem. Ale stařec radostí se vzmužil a dal se také lehce do kroku v jinou stranu. Ušel verstu, druhota — již brzy zahne do vsi. Zatáčka je na levo, ale v pravo u silnice je viděti stanici se studnou a nákladním skladištěm. Náhle cítí stařec poněkud jakoúsi tíži v hlavě: pravá noha selhávala. Srdce mu počalo bušiti. Usedl. Myslil si, že to pomine. Pak se zdvihl, cítil jako by mu i ruka klesala. Myslí si stařec: „Zajdu na stanici. Pak se odeberu k dceří. Jen aby Pán Bůh dal, bych se tam dostal.“ Takto rozvažuje, hrabal se stařec obtížně a když vycházel na schůdky u stanice, nemohl se rukou držeti zábradlí. Jen — jen že vylezl, zašel do světnice, těžce klesl na lavíci a hned se mu hlava točila. Hlídač zametal podlahu na stanici velkým, čerstvým koštětem. Viděl, že stařečkovi je nějak nekale. Přikročil k němu a tázal se: „Co je ti, stařečku?“ Ale ten již oči zvrátil. Ani slova nemoh pronésti. Jen poněkud hýbal levou rukou, jako by o něco prosil. Hlídač mu pomohl nohy zdvihnouti na lavičku, uložil jej a sám utíkal k přednostovi. Přednosta četl zatím listinu,v níž psáno bylo o velikém rozčilení v domě Spravedlivého. Příbuzní se vzchopili, rozeslali po celém dalekém okolí popis a žádost k úřa- dům, by pán byl z dráhy poslán zpět. Před- nosta znal Spravedlivého i jeho rodinu; vypra- voval podivnou tuto novinku svému zástupci. Když přednosta příšel, byv hlídačem za- volán a spatřil starce na lavičce, tu projel mu hlavou myšlenka: „To jest onl Zadíval se mu blíže do obličeje. „Je to jistě on,“ myslil si. Vyptával se, ale ani slova se nemohl do- věděti. Stařec oněměl. Přednosta popatřil na okraj kaftanu: tam namalovány koruna šlechtická i jméno. Přednosta spráskl rukama, svolal své zří- zence a poručil, aby honem přenesli starce do jeho světnice. A sám telegramem dal spěšnou zprávu rodině Spravedlivého. K večeru sjel se celá rodina zvláštními vlaky.