1
masthead
9. června 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 197.
4
article
Svátek v cizině
Svátek v cizině
Nemyslíte-li, že den sváteční a nedělníje
zcela jiný den, tak naprosto jiný, než obyčejný
den všední? Nevzpomínáte liž sobě, že jstes
od nejútlejšího mládí zcela jinak probouzeli
v den sváteční a že na vás čarovné ráno toho
růžového dne dychlo zeela jinak než jitro vče-
rejší, kdy jste musili do školy? Jakou milou
předzvěstí svátečného jitra bylo nám, když ote
vě předvečer jeho řekl:
»Děti, zítra časně vstaňte, půjdeme hned
ráno do Malšovic.«
Řekl to zajisté hlasem, jakým jindy hovo
říval, a přece jeho slova zněla jinak, slavnost-
něji, slibněji. Po takovém vyzvání spěchávali
jsme bez donucování na lůžko, usínali jsme
v blahém těšení, v milé předluše všech příjem-
nosti zítřejších. V očekávání toho sválečného
zítřka spali jsme nějak rychlejí a sytěji nož
jindy a vstávali jsme čilí a pružní. Nebylo třeb
stahovati s nás pokryvky, nebylo nutno pokrá
pěti nás chladnou vodou, abychom se probrali
Ještě jsme spali, ale přece jsme tušíli i v
spánku, kterak matka zlehka se přiblížila, načež
mírně námi zatřásla a skoro jen pošeptala
»Hoši, vstávejte !«
Malšovice
5
article
Rázem byli jsme vzhůru, oči jasně hleděly
do bílého rána, které již blýskalo zlatými pruhy
slunce po stěnách i po stropě, a předstihoval
jsme se k míse s vodou, abychom co nejdřív
byli hotovi na výpravu. Nebylo třeba ni slova
pobídnutí a pobánění do spěchu. Z vedlejší
světnice čišel k nám do pokojíčku svěží ranní
vzduch. Okna tam byla dokořán, a otec, již
hladce oholený, přecházel světnicí, ovazujesi
v chůzi černý atlasový nákrčník a jen chvil
kami nahlížeje do zreadla, jsou-li »fátrmordy«
dobře a souměrně obepjaty. Rozčilením nebyl
nám ani do snídaně. Jeden přes druhého na-
strkovali jsme matce hlavu, aby nám nad le-
vým uchem vyryla bezvadnou »stezičku«
vzhůru vyčesala pyšnou »kakadu«, na niž nám
všedního dne pranie nezáleželo. Honem jsme
vházeli do kávy chleba, jejž matka byla na
kostečky nakrájela, samým spěchem opařili
jsme si ústa, a tu jsme stáli, s čepicemi
v rukou.
»Tatínku, jsme hotovi!«
6
article
, nebyl to jen červený tisk číslice a jmén
svatého v kalendáři, co činilo svátek svátkem.
Vše, vše bylo docela jiné. Jinak zářila modrá
obloha, jiné bilé obláčky pluly po ní, jinak
vanul vzduch svátečného jitra, než kteréhokol
dne všedního. Zcela jinak evrlikali vrabci na
střechách a ve žlabech a jinak švitořily vla-
štovky v obloukovém letu svém. Nám hochům
ani nepřipadalo, že šthli ti ptáčkové taky dnes
honí se za kořistí pro sebe i pro svá mláďata.
Byli jsme přesvědčeni, kterak i ta ptačí drobo-
tina vi, že je svátek. V našich očích vrabeč-
kové jen se vybřívali na ranním slunci a vla-
štovky polefovaly jen procházkou. Ba, nám
kominy na protějších střechách jinak oddycho-
valy modravým, průhledným dýmem z vyschlýeh
pařízků a šišek z lesů novohradeckých. Táhí
se kouř v tenkých praměncích vzhůru, kadeřii
se v lehounkém zahrávání větříku a drolil se
a rozplýval v modrou báň nebeskou.
7
article
Ale teprv když jsme prošli hlubokou pev-
nostní branou a ocili se v širém, na cestě
k Malšovicům, viděli jsme, jak se liší den
sváteční od všedního. Ještě se třpytila rosa na
lukách, na každém kvítku, na každém lístku
stonku, ale nebyla to v našich očích obyčejná,
každodenní vláha, nebylo to ono studivě mokro
v němž jsme jindy máčeli obuv a rousali oděv
Toto skropení luční i polní úrody, o němž jsme
jasně nevěděli, odkud pochází, připadalo nám
jako voda svěcená. Nad žlutými a červeným
květy luk míhali se motýli, nad kvetoucím je-
telištém bzučeli čmelové. Přes cestu co chvíle
blyskl se kovový krunýř střevlíka, nad hlavam
zadračel v líném letu chroust. Byla jako živá
louka, lehce čeřilo se na druhé straně pěšiny
žito a do tohoto ševelu, sluchem jedva pojíma-
ného, zvonily do daleka a široka jemně zvuky
přerozmanitého hmyzu. Ani jsme nechápali, že
je to píseň hmyzu, bzučení čmelů, frčení
tvrdých krovek, šelest blánitých křídělek. Vše
splývalo ve zvuk jediný, jakoby vyznívala te-
ninká ocelová struna, tu hlubším, tu jasnějším
chvěním, po celé té nepřehledné ploše luk
polí, k řece i za řekou a tam daleko až k le-
sům, modrajícím se na obzoru.
A za námi, ve městé, jehož jsme se vzd-
lovali, rozezvučely se znenáhla zvony na věžích.
zvoucí do kostela. Venkované pílili cestou opač-
nou v čistém nedělním šatě, tatíkově s chlad-
nými, prázdnými dýmkami v kapsách, neboť ne-
vykonali posud svoji pobožnost, ženy a dívky
tisknouce v rukou modlitební knížky, zavinut
v bilé šátky, a co chvíle zaznívalo tlumené -
Pochválen pán Ježíš Kristus! — a my tak
ochotně a spěšně odpovídali jsme: Až na věky
věků
O, krásná, nezapomenutelná jitra sváteč
ních dnů!
Ježíš Kristus
Malšovice
les
8
article
Jsou skutečně podivná ta jitra nedělní
Pravda, poví nám o nich kalendář, ale právě
z něho víme o nich, blížíme se jim, připravu-
jeme se na ně a probouzíme se v ně. Nosíme
je v sobě od mládí až na konec života. Jinak
než den všední rozbřeskuje se nám den svá-
tečný. A třeba jste již dávno byli pozbyli one
dětské víry v posvěcení toho dne, ať jest jaký-
koliv jeho význam církevní, ať slaví se památka
čikoli, ať se zvony rozezvučí na slávu světce
toho neb onoho, každý z nás, ať věří nebo ne-
věři, nezbaví se nikdy dojmu, že vzešel den li-
šící se od jiných. Takovou mocí působí v nás
do věku pozdního, co nám bylo v dětství vště-
pováno, lakovou sílu má tradice. Ne, není to
jen vědomi, že nadešel den odpočinku, zahálky
Neboť nespočetným lidem jest pracovati i v ne-
děli a ve svátek, vykonávati všechny povínnosti
denní, jako včera a jako zase zítra. Ale i ta
práce, kde jest nutností, má přídech práce
sváteční. Taky na ní ulpívá trochu toho pelu
dne odlišného, posvěceného, ktorýž má svoji ur-
čitou, zvláštní vůni. Byl ustanoven a za svátek
vyhlášen jen lidmi, a přec vám připadá, že
i celá příroda jej s vámi slaví. Snad že poubé
výročí? O ne. Vždyť jest řada svátků pohybli-
vých, jež připadají každý rok na jiný den. Vzpo-
menele liž si dnes, že právě před rokem byl
Božího těla, když je den v kalendáři černý?
9
article
Ale jakmile vám na pomoc přispěje kalendár
červeným, jásavým svým označením, dostavíse
vám i ta povznesená nálada.
Hle, příklad. Již nechodíme všichni procesím
v den Božího těla. Jsme třeba jen pouhými di
váky nebo musíme svátečné to dopoledne trá
viti v pisárnách, při jakékoli práci všední. Ale
snad všichni rozpomínáme se, čím nám byl den
ten v dětství.
Ach, kterak býval slaven tam u nás ! Nán
počínal již ve středu, kdy dělníci rozvážel
břevna a prkna, aby zbudovali čtyři ty oltáře.
Znali jsme dobře pochod jejich, kde započnou
a kde práci dokončí, a provázeli jsme je na
této cestě, přihlíželi jsme, jak trámce vztyčují
sbíjejí — hle, první, druhý, třetí, čtvrtý oltář
Jestě bylo dřevo nahé, bez povlaků, bez obrazů,
bez květin, ale v naší obraznosti již to byly
oltáře a nikdo z nás neodvážil se vstoupiti na
prkna, tartasiti na lešení, v našich očich po-
svěceném.
10
article
Vždy jsme si slibovali, že ráno přivsta-
neme, abychom spatřili také dokonání díla, ale
nikdy se nám to nepodařilo. Jakés ruce nevidi
telné byly tu dávno před tím, předstihly i nej-
rannější z nás, a oltáře stkvěly se již v plné vý-
zdobě své. A výzdobu nejsvěžejší, nejkrásnějš
dodala příroda. To mladé, šťavnaté březoví totiž.
ty bílé kmínky a větve, obalené listovím jasné
zeleni. V ten den byla i dlažba, celá cesta od
oltáře k oltáři vzácným přepychem usťrojena
Ne jako v matičce Praze, kteráž o slavných
svých dnech neví čím jiným posypati dlažbu než
piískem, aby pak rozšlapaný, rozjezděný av
prach proměněný otravoval dýchání a oslepoval
zraky, pálil a svrběl ve všech pichách a skřípal
v zubech. U nás postýlali dlažbu šťavnalým.
brčálovým puškvorcem. A když do něho zale-
hlo teplé slunce a když byl rozmělněn tisícerými
kročeji účastníků procesí, vydechoval silnou, ko-
řenitou a zároveň jako ochlazující vůni v roz-
pálený vzduch. O, nikde již nebude tak slavné
a krásné Boží tělo jako bývalo tam u nás
doma.
Praha
krásný boží
11
article
Jde v nás to svátečné prožívání svátečných
jíter a dnův od dětství až po hrob. Či přee jen
je okazuje pouhý kalendář a jeho účinkemt
jest, že pociťujeme vládu dnů jiných, krásněj
šich nad všechny ostatní, jakoby je taky sám
vesmír oslavoval?
Probudil jsem se kdys v cizině za jasného,
ale chladného jitra srpnového. Chvíli bloudily
zraky po stěnách světnice, sledujíce šablonu
prostého, jednobarvého malování, těkajíce o
vzorce k vzorci a stíhajíce maliře, kde nedo-
držel »stahovačku« svoji, aby přesným spojením
doplňovala načatou figuru. Znáte tu hru obraz-
nosti, jež vám pojednou vytváří na stěně zcela
jiné obrazce, než byly vyřezány v lepence ma-
lířově. Již to nejsou listy a květy, ale hlavy,
jedna druhé velmi podobná a zas každá s jiným
nosem a s jiným účesem nad hrbolatým čelem
jak malíři zatekla barva pod výkrojky vzorce-
Tu zavadily zraky o kalendář, jejž jsem
si byl z Prahy přivezl a hned prvého dne na
zeď pověsil, a připadlo mi: Jaký máme den
Ejhle, zasvěcený svátek Marianský, odpo
věděl mi kalendář tučným řádkem syté červeni,
— pravda, patnáctého. Skokem byl jsem na
nohou a spěchal jsem otevřít okna, jimiž jsem
hleděl do širého lesa, rozkládajícího se na úpat
kopce a vystupujícího vzhůru, že mi celý obzor
zaeláněl. Do světnice vnikl proud ranního, svě
žího vzduchu, až jsem se lehce zachvěl. Každé
to jitro na břehu mořském bylo tak chladné
Ale zároveň s tím zavanutím venkovského
vzduchu vniklo ke mně celé to kouzlo dneš
ního dne. Ach, ano, svátek, svátek ! A věru
na celém blízkém okolí spočíval známý ten
vždy nový půvab svátečního rána. Les dýchal
sesílenou vůní a jeho zeleň byla svěžejší, jas-
nější než včera, jakoby ji byl za noci skropi
občerstvující deštík.
Skok
Praha
12
article
Cesta od pobřeží k domku zdála se m
jako uhrabána, cestičky do lesa jako umeteny
Bylo časně, nikde hlasu lidského, nikde zvuku.
ale zbystřeným sluchem již jsem pochycoval
zachvivání té přejemné ocelové struny hmyzíh
bzukotu. Teď ozval se z lesa ptačí zpěv. Ale
jak plně, slavnostně. O, ptáče, ptáče nebeské
však i ty víš, že jest jitro dne svátečného
A vzbuzen a vylákán z mlčení svého ozval s
v zápětí pták jiný, a již teničká, drátěná píse
hmyzu přehlušena byla mnohonásobným švého-
lem všeho ptactva, zvoucího pod velikou tuši
rou klenbu nebeskou. Dlouho ještě bylo do sní
daně, dosti času zbývalo na procházku k po-
břeží a poděl moře. Vyšel jsem. Svátkové čaro-
krásné ráno! Květiny v zahrádkách byly jak
umyty, každá barva ohnivější, s pozdravem
otáčely se po slunci, jež vypíjelo s jejich listů
i z kalichů rosné krůpěje. Proč mi jindy byla
tak protivna cesta kolem lesa suchým, bezedným
pískem, z něhož člověk sotva nohy vytahoval
13
article
Dnes je tak měkká, kyprá, pružná.
, moře! I jeho šplounání a rozlévání na
táhlý, mělký břeh jest jinší dnes než bylo včera,
modrá a zelená jeho barva do dáli hlubší,
čluny rybářské poskakují na zčeřené hladině
jako v laškovné hře. Bliží se jich řada, vracejí
se s nočního lovu, aby tu na mělčině zakot
veny po celý den sváteční odpočívaly. Větřik
běží po moři a ryje tisíceré rýhy v čistou jeho
hladinu, jako by ji kadeřil ve svátečné vyšper-
kování. Nad vzdálenými lesy a skalami mizdro-
skými zdvihá se výš a výše slunce, shlíži se
v zátoce svinemündské jak v zrcadle a vrhá
proudy paprsků v hustý les Langebergu z
mnou. Vzduch voni, hnědé vážky lesní vyletuji,
kolébají se při kraji moře, vznášejí se chvili
nehybně nad vodou jako na neviditelných odpo-
čívadlech a zas rozletují se klikatým letem
mizejí v zářivém vzduchu, jakoby se byly roz
plynuly. Věru, tak jen může se probuditi jitro
sválečné.
Pomalu, abych se nassál ranního vzduchu
znenáhla se rozehřivajícího, vracel jsemse
III.
domů. Blížila se hodina snídaně — aby dcera
domácích nepřišla se svým tácem k zavřeným
dveřím.
Vrátil jsem se v čas. Za okamžik zakle-
páno, a tu již vstupuje moje hospodyně, plavo-
vlasá Němkyně, a přináší ranní konvici kávy
tak šlědře navařené, tak vodnaté vždy, ale dnes
jistě lepší.
»Chut morchn !«
A staví nádoby na stůl.
Podivná véc, slečinka domácích zanedbala
se dnes. Vždy v neděli bývá tak pečlivě při
strojena, a dnes, ač svátek, je posud ve svých
všedních nedbalkách. Zaspala snad
Nedá mi, abych se neotázal.
Zaspal
14
article
»Ještě se nechystáte do kostela, slečn
Anetto? Dnes nepojedete do Swínemünde ?«
Podívala se na mne, vykulivši udivena
modré oči své.
»Jezdivám jen v neděli . . «
»Ve svátek ne ?e
»Ve svátek? Není žádný svátek. Jaký
sválek?«
Sňal jsem kalendář, okazuji plavovlasé
bledooké Pomořance červené datum.
»Podívejte se, Nanebevzetí panny Marie —
hle, hle, zapomněla jste . . «
Hleděla okamžik na kalendář, s kalendáře
vrátily se její zraky na mne a dívaly se tak
cize, jakoby nechápala.
»Ne, pane, my nemáme žádný svátek,j
všední den — —
Ah, teď se mi rozbřesklo. Ovšem, zde
nemají svátku, ale zejména tohoto svátku ne
mají. Svátek jest u nás, doma — ve zdejším
kalendáři je den černý, jako všechny ostatní
všední, všední den
Dívka odešla, jal jsem se snídati. Věru
táž bídná, řidká káva jako vždy, tak všední
všední. A jak jsem přes konvici hleděl z okn
a k lesu, připadalo mi, že kouzlo svátečné
s něho padá.
Vyhlédl jsem na cestu poď okny, v bezedný
prašný písek, jímž se brodili do práce tesaři
nádenníci, ženy s koši ryb, řezník s masem
zelinář s vozíkem, rybáři vraceli se od pobřeží,
otírajíce spocená čela, pekařský chasník z ves-
nice roznáší pečivo, děti v umouněných ko-
šilkách vybíhají před dům.
Jak mne to oklamalo! Skutečně nen
žádného svátku. Jen tam daleko u nás, u nás
doma počinají hlaholiti zvony. Zde je zase
docela všedno, jako bylo včera a jako bude
zejtra . ..
Pomořanka
Ah
Swínemünde
nanebevzetí pannus Marie
16
article
Vzpomíná F..
Vzpomíná F..
Červnový den neobyčejným žárem zaléval
celý kraj. Lužnice klidně vinula se širokým ře-
čištěm, sama jsouc vodou nebohatá. Proplavaly
dopoledne několikery xory — a to když u mlýna
Veselých bránu jim otevrou, hezounká část jezu
po několika málo hodinách oschne: tak řeka
opadne. Klidně vlévala jasnou svou vodu do
divokrásného údoli, jež počíná tu u lázní cel-
kovických a táhne se podél Příběnic až k Týnu
nad Vltavou. V té znoji tetehilo se vše: i lesní
stromy v Pintovce i svěží zdejší vzduch. Sám
Tábor, jenž od Pintovky skýtá tak nádherný
obraz, svítil barvami nejjasnějšími.
Úpal sluneční rosti. V zahradě při obědě
každý z nás smutně polykal horkou polévku,
nebylo chuti k jídlu, ba ani píti se nechtělo.
Vedro nás zmáhalo a přece tady v zahradě bylo
ještě nejlépe. Pod nohama našíma se vinoue
Lužnice aspoň trochu chladila rozpálený vzduch
a Pintovka vysílala sem pryskyřici prosycený
vzduch. Pomalu plynuly minuty naší siesty
Jedna, pak dvě hodiny, půl třetí, tři . . . Za
chrastil písek, také tak nějak lině táhl se ten
zvuk. Někdo příchází. Ohledneme se — aj
Dobrý náš přítel s úsměvem na rtech ptá se
»Což, abychom šli do Radimovic ?«
Celé společnosti zmocnil se úžas. Kam
Do Radimovic? Hledíme na svůdce, ale tváh
jeho již je vážná. »Vy byste doopravdy chtěl ?
ptám se.
»Šel bych !« odpovídal.
Uvažoval jsem: takhle tu sedět nebudu do
večera. Mám-li již vedrem trpět, ať vím proč
»Půjdu také« — rozhodl jsem se.
Lužnice
Příběnice
Týn nad Vltava
Pintovka
Radimovice
sám Tábor
17
article
»To my také půjdeme,« ozvaly se dámy
A po malé půl hodině jsme vyšli. Sotva jsme
opustili zahradu a vstoupli na prachuplnou sil
nici k Bechyní vedoucí, žár nás zrovna obalil
Jako vlnami dravě řeky piavec, tak my drali
se tím žárem. I dámy v lehkých svých letních
šatech náhle v obličeji zahořely šarlatovou čer-
vení a po chvíli již šátkem stíraly mohutné
potůčky potu, jenž s čela stékal na tváře.z
počátku se hovořilo aspoň trochu, ale když jsme
odbočili od silnice na polní cestu — všichn
jsme se odmlčeli. Myslivecký pes, jenž dosud
proháněl se polem i loukou a daleko před námi
vyplašoval kde kterého ptáka, jenž ukryl se tu
před vedrem blahodárného slunce, pes, jenž
poprvé letos vzbuzoval patřičnou úetu u mla
dičkých zajíců, o čemž svědčil nejlépe hopku-
jící běh mlaďounkých těch zvířátek — i ten
konečně zůstával pozadu, »lízal pánovi ostruhy«,
jak trefně se vyjádřil kdýsi Ivan S. Tur-
geněv ..
Cesta stoupala do mírného návrší. Nikde
kousek stinu, sluncé opírá se nám o záda a ja-
koby nás ztrestati chtělo za to, že měli jsme
odvahu vystaviti se mu — páli a pálí . . . Ko
nečně dostupujeme vreholu a les pojímá nás ve
svůj stín. Nehluboký les, ale přece skytá trochu
stínu. Nepatrný potůček v něm bublá, omývaje
chladnou svou vodou břehy, jež modrají set-
síci hvězdičkami kvetoucích pomnének. Plíce
trochu volněji dýší, srdce nebije tak pradce,
krev se utišuje — ne na dlouho; známeť již
dobře tu cestu další.
Slezli jsme mírné návrší a široká cesta
nás vítá. Slunce znovu nás hlaží svou přízní
prach pod nohami se zvedá tak mohutně,že
v dlouhých vzdálenostech jdeme jeden za dru-
hým, jenom aby plíce tak netrpěly. Konečně za
svítil bílý kostel radimovický. Jsme u cíle.
Mětíme k chalupě jedné, kde prodává s
želečské pivo. Majitel — typická figurka — nás
Bechyně
18
article
vítá. Na rtech hraje mu osobitý jeho úsměv
Vítá pana doktora, pana inženýra i ostatní spo-
lečnost. Přináší pivo a s ním i chléb. Hovoři
o všem, rozpovídal se a není k umlčení. Nej-
mladší dámě z naší společnosti, která v Praze
je zvyklá děkovati na pozdravy pánů, kteří kn
mluví s nejpřisnější eleganci, která nikdy jinak
není pozdravována než frází »ruku libám« —
této dámě náš milý hostinský klidně říká »po-
slouchala, šla sem, šla tam«. Tento způsob ho-
voru budí bouřlivý smích a nejvíce směje se
tato »ona«. Nad krajem snáší se již podvečer
Tak jsme zapomněli na vedro a ono samo také
polevilo. Žár ustal a kolem nás šíří se onen
milý chladivý vzduch červnového podvečera. Spo
lečnost se baví, až tu někdo pohiřeší nejmladáe
naši dámu. Vyjdu se podivati, kde by as byla.
Tu zazvoní veselý smích, onen smích vysokých
tonů, jásavý a zdravý, jenž víři nám z hrdla
toliko ve volné přírodě . .. Ohlednu se na
louku, odkud smích vychází — a tam uzřím po
hřešovanou. Bilý šátek na hlavě majíc obrae
hráběmi polouschlé seno. Hrábě dosti rychla se
kmitají, ostatní domácí lidé mají ruce opřeny
o hrábě své a smějí se radostí nad štěstím
té pražské dámy, nad štěstím velkoměstské duše
jež tu ocitla se na srdci velkolepé přírody ..
Nebe posud modré počíná se temniti. Nad-
chází večer. Ulehl jsem na louce a zadívalse
v daleký kraj... Jako v nějakém dioramatě
jeví se mi široký horizont. Určuji si místo, kde
asi jsou Hroby. Snadno je určím — neboť věž
kostela chýnovského udává mi směr. Vidím věž
tu určitě. Vzpomínám si na Chýnov samotný
Čistý, klidný je ten městys a v něm živ jest
člověk umělec, milá, krásná duše — známý so
chař Fr. Bilek.
Bilá
Praha
Chýnov
19
article
Slunce zatím rychle sklonilo se k západu
Přimo přede mnou zasvitla okna rubinovou bar
vou. Ve veliké budově září okna tak, že zdá se
jakoby ostatní budova v nich se pomalu roz
pouštěla — to je zámek radenínský, budova,
v níž blahé paměti psávala šlechetná paní Zu
zana Černinová své krásné listy, plné veliké
lásky mateřské synu svému ...
Nad Radenínem, jako silnou rukou zastr
čena v pozadí, rýsuje se silhueita Choustníka
krásné sříceniny památného hradu .. . Dále již
jenom lesy tmavé se vlní obzorem. V nich už
leží Planá a dále Soběslav.
A nad celým tím krajem pomalu křídla
svá rozpíná večer. Chladným větérkem líbá roz
pálený náš obličej, jím rozkolébává lesn
stromy ..
Pokojně bije srdce, plíce oddychují tal
volně — ale za to duše naše počíná pracovat -
uchvacuje v sebe ten klid tu panující; jako ci
tlivá deska fotografická tak v sebe pojímá duš
obraz krásného kraje toho, aby časem vydal
obraz ten znovu ve formě šťastných vzpominek
Jdeme domů. Cesta rychle ubihá ve vese
lém hovoru. Ani nepozorujeme a najednou štíhlá
věž arciděkanského chrámu táborského věšt
nám konec naší pouti. Sestupujeme v údoli.
Lužnice, jež nabrala zatím více vody, hlučí opě-
padajíc plnou silou přes jez, les v Pintovce šum
večerní svou píseň ..
A krásný Tábor, obléván mdlým svitem
měsíce, zdá se, jakoby vydychoval posledn
zbytky vedra, jež slunce dnes poslalo do tichých
milých jeho uliček . ..
Snesla se noc . ..
za zan
Radenín
Choustník
Planá
Soběslav
Lužnice
Pintovka
krásný Tábor
krásný kraj
21
article
Vzpomínka.
Vzpomínka.
Jaro sválo mi do klína lístek — maly
růžový lístek. Ale ne snad z té nad hlavou
mi kvetoucí jabloně — pardon ! Nebylo to an
jaro, jež mi jej přiválo. Toho našeho starého
listonoše, přihrbeného, s nosem jako v červán-
eích vykoupaným, nemožno přece přirovnat
k onomu svěžímu pacholeti, jež zoveme jarem.
Ale ten lístek sám, který mi doručil, jakoby
byl zkazkou jara, onoho jara, které jsem asi
před třemi léty prosnila u příbuzných svýeh
v Tyrolsku. Lístek obsahoval jenom několik
málo řádek, jimž vévodil zlatý monogram P
M. a pod ním poetické slovo » snoubenci«.
»Pavel a Mica!« sepjala jsem mimoděk
ruce v klině jako v údivu před nepochopitelným
mi zázrakem. Kdo by se toho byl nadál? —
Poznala jsem je oba, jak již řečeno, z jara před
třemi léty v Tyrolsku. Pavel byl mým bratran-
cem; s postavou vzpřímeného medvěda
s hladkou tváří přívětivého měsíčku v úplňku,
nebylo lze ho nazvat ani hezkým ani ošklivým
Ale kdo poznal dobré jeho srdce, musil ho
míti rád.
Mici byla mou přítelkyní. Ovšem se zdá
můj pobyt v Tyrolsku přiliš krátkým pro uza-
vření věčného přátelství, ale mohu směle říci
že jsme s Micou za tu dobu k sobě přilnuly
jako bychom se byly znaly už dávno před tím
snad od maličkosti. Ani ji nebylo lze nazvat
bezvýminečně hezkou. Ač o dvě léta mladš
mne, byla aspoň o hlavu větš!; šaty, z nichž
čněly dlouhé ruce a ještě delší nohy, bylyj
vždy krátké a úzké, dva krásné pletence kašla
nových vlasů jakoby je byly chtěly přerůsti
Obličej její nebyl ani pravidelných rysů an
čisté pleti; za to ležel na něm svěží nádech
mládí, veselosti a božské nevinnosti. Očka vždy
přimhouřená zasvítila časem jako dvě svato
janské mušky a dva důlky měla v tvářích, že
by v nich Amorkové mohly o fazole hrát
Bydlely jsme přes uliei v domech naproti sobě
a neminulo dne, abychom nebyly pospolu.
Pavel
Mica
Očka
Tyrolsko
22
article
Dorozumívaly jsme se přes ulici rychlejším pro-
středkem než je telefon i drát, mluvou oči
prstů. Na procházku jsme chodívaly téměř vždy
spolu — byly jsme vůbec nerozlučny. Jenv
výminečných připadech se mi stávala Mica ne
věrnou — v připadech, z jakých jedun je tent
následující:
Sestupovaly jsme zvolna s jednoho z kopeů
jimíž bylo malé naše městečko kolkolem obklo
peno. Mluvily jsme — nevím už o čem. Sna
o počasí, snad o červáncích naproti nad Alpam
a bavily se s bílým, dlouhosrstým psíkem
»Vjuči«, jenž nás vesele obskakoval, tahaje
chvílemi velitelku svou za šaty, což tuto velm
bavilo. Bylať právě ještě velkým dítětem a tento
její sněhobílý »Vjuči« se svými pozdějšími pět
štěnaty byl její nejmilejší hračkou. Najednou
zůstala nehybně stát a vzpřímila se, vypnuvši
krk jako kamzík, větříci nebezpečí.
»Hola!« pravila, neodvracejíc zraku od
pevného nějakého bodu dole v ulici pod kopcem.
»Co je ?
Mimoděk hledaly oči moje též v onom
směru, ale nenacházely nic pozoruhodného.
»Tvůj pan bratránek !«
»Pavel 1 Aha ! Už vidím !e
»Jde ti naproti. — Víš, to já s vámi ne-
půjdu.«
»Ale, proč pak, dětino ?« Uchopila jsem j
za ruku, abych měla jistotu, že zůstane.
»Ne, ne!« Bránila se Mica. »Bojím s
pánů jak duše čerta !«
Dala jsem se do smíchu. »Ale dovo! — !s
»Já s nimi nevím nikdy co mluvit.«A
vymknuvši pravici svou z mých ji svírajících
prstů, pustila se klusem s kopce. Byla to po-
divaná. Sukně, copy, ruce, nohy i červený
slunečník, vše mihalo se v divém letu vzduchem.
Pavel 1 Aha
23
article
Kolem Pavla, jenž si držel boky smíchem, pro-
jela jako střela a zastavila se až teprv ve
vratech domova. Tam zůstala klidně státa
jelikož nám bylo po druhé straně ulice jiti
kolem, sleďovala nás odtud pohledem zvědavým
i spokojeným zároveň.
Přistí neděli pozvali ji moji přibuzní, aby
se súčastnila s námi výletu na nedaleký Star-
kenberg. Po dlouhém upejpání svolila konečně,
mně k vůli.
»Ale nesmíš se ode mne hnout, víš, já s
strašně stydím.« Vyminila si a já jsem jí to
ochotně přislíbila. Jenom že hůře bylo slibu do-
Kdykoliv se nám přibližil bratranoc Pavel.
odběhla ona sama vždy několik kroků napřed,
nebo zůstala pozadu, dávajíc mi všelijakými
zvuky i posuňky na srozuměnou, abych ho ne-
chala a přišla zase k nl. To bylo něco pro
dobráckého Pavla, jenž velice rád děvčata šká-
dlil. Mica stala se terčem jeho vtipů, ona i kři
klavě červený její slunečník, kterého, když jej upu-
stíla, jediným obratným skokem se zmocpil
již nevydal. Slunečník měl, ale Míce se přibli-
žiti zůstalo i nadále holou nemozností. Spokojil
se tedy pokřikováním na ni z duleka, až ko-
nečně ona, divná věc, přišla sama.
Přivábilo ji vypravování Pavlovo, jenž mi
hrůznými barvami ličil surovost nynějšího ma-
jitels zámku Starkenbergu, kam jsme právé pu-
tovali.
Mezi řečí přiblížila se Mica nesměle, bá-
zlivě, jak hladová myška na doslech.
Pavel
Pavlův
Mica
Starkenberg
24
article
Pável obrátil se náhle k ní: »Kdyby vás,
totiž hrabě Starkenberg, ve svých lesich s tímto
červeným slunečníkem potkal, způsobil by vám
smrt krutější všech ostatních. Vrazil by vám tento
vlastní váš slunečník zavřený do srdce a pak by
jej zvolna, zvolna v něm otvíral.«
Mica zarděla se studem i dětinským hně-
vem jak zralá višně, ale neprchala už. Ba roze-
smála se konečně jako malé dítě, když jsemsi
já začala dobírat teď Pavla, jenž celou cestou
se halil kouřem sportek, aby ho komáři nešt-
pali, jak pravil.
Řekla jsem, že pozejtří bude pršet, jelikož
se tvoří kolem měsíčku kola. Když se všichní
udiveni ohliželi po měsičku na jasné denní
obloze, ukázala jsem jim v oblak koure zahale-
ného Pavla, jehož kulatá lie z něho svítila jak
tvář měsíčku v úplňku. To se zejména Mice
líbilo, neboť si od té chvíle stále polohlasně ří-
kala: »Pozejtří bude pršet, pozejtří bude pršetl«
Vtip ten se jí však neměl vyplatiti, jak se
později ukázalo. Byly jsme se s Micou podívat
ve vnitř v zámecké jídelně na velký zvon, kte-
rým se dávalo v okolí roztroušeným letním ho-
stům první znamení, aby se počali shromaždo-
vati k obědu. Zvon ten bývalo slyšet na hodinu
cesty v okolí. Pavel nebyl s námi, ale vystou-
pivše z jídelny, uzřely jsme ho na nádvoří státi
s roztaženým červeným Miciným slunečníkem
pod vodotryskem, na samém kraji objemné ná-
držky bez zábradlí. Kroutě šelmovsky očima
volal na nás: »Prší, už prší !e
»Můj slunečník!« zvolala Mica a jako dltě
jež se náhle osmělí a chce dováděti, rozběhla
se k Pavlovi a vší silou do něho oběma rukama
vrazila. Nenadála se ovšem účinku; Pavel,
ztrativ rovnováhu, skácel se jako ohromné tě-
leso bez opory, ani nehlesnuv, jen červeným
slunečníkem v povětří zašermovav, přímo do
nádržky.
Starkenberg
Pavel
Mica
25
article
Leknutí nás všech bylo nesmírné, když
voda vysoko vytryskla a Pavel jediným žblunk-
nutím oetl se pod hladinou, zvlášť Mica stála
tu nehybně, jako nad sříceninami Jerusalema.
Kapky krve by se v ní nebyl dořezal jesté ani
v tom okamžiku, kdy se Pavel objevil zase na
povrchu a mokrý jako myš dobýval se nemo-
torně z bezděčné lázně, eož působilo na všechny
přítomné komikou neodolatelnou.
Salva hlučného smíchu ho přivítala n
pevně půdě. Jemu však nebylo do smíchu —
ten jeho zánovní, pěkný kroj tyrolského horala
Chtěl se zlobit, jak mi později vypravoval, ale
při pohledu na bledou, vyděšenou tvár nešťast-
ného vinníka, Micu, obměkčilo se jeho zarputilé
mládenecké srdce a místo výčitek pohlédl jen
na svůj oblek, s něhož v potůčeích stékala
voda a pravil se smutnou resignací: »Už prší!«
S vítězoslávou vedly jsme nebohého potá-
pěče na sluníčko »se sušit«. A když se konečné
tvář Pavlova začala zase jako úplněk rozjasno-
vati, nebylo smíchu a žertování konce. Jen Micu
nebyl nikdo s to rozveseliti.
Jindy tak nepokojné její eopy visely jí celou
dobu zármouceně, nehybně v týle a na všechn
domluvy výletníků i Pavla samotného kroutila
jen smutně hlavou: »To mi on nikdy nemůze
odpustiti le
Ale zdá se, že jí přece jen odpustil, a
teprv teď, po třech letech, kdy se s ní na dů
kaz dokonalého smíru zasnoubil. Poslala jsem
jim upřímné blahopřání s přátelskou radou, aby
ná svatební cestě udělali velkou okliku kolem
Starkenbergu, zvlášt Pavel aby se střežil bliz
kosti oné osudné nádržky. Odpověděli mi dopi
sem plným humoru, v kterém Mica svaté slibo-
vala, »že to nikdy již neudělá!«
Pavel
Mica
Salva
Jeruzalém
Micu
Pavlov
27
article
Marie Baarova.
Baarův