ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 ffed8870-660c-11dc-8c12-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: place 24, person 20, work 5, org 2
1 masthead
9. června 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů k číslu 197.
3 masthead
Strana 9.
4 article Svátek v cizině
Svátek v cizině Nemyslíte-li, že den sváteční a nedělníje zcela jiný den, tak naprosto jiný, než obyčejný den všední? Nevzpomínáte liž sobě, že jstes od nejútlejšího mládí zcela jinak probouzeli v den sváteční a že na vás čarovné ráno toho růžového dne dychlo zeela jinak než jitro vče- rejší, kdy jste musili do školy? Jakou milou předzvěstí svátečného jitra bylo nám, když ote vě předvečer jeho řekl: »Děti, zítra časně vstaňte, půjdeme hned ráno do Malšovic.« Řekl to zajisté hlasem, jakým jindy hovo říval, a přece jeho slova zněla jinak, slavnost- něji, slibněji. Po takovém vyzvání spěchávali jsme bez donucování na lůžko, usínali jsme v blahém těšení, v milé předluše všech příjem- nosti zítřejších. V očekávání toho sválečného zítřka spali jsme nějak rychlejí a sytěji nož jindy a vstávali jsme čilí a pružní. Nebylo třeb stahovati s nás pokryvky, nebylo nutno pokrá pěti nás chladnou vodou, abychom se probrali Ještě jsme spali, ale přece jsme tušíli i v spánku, kterak matka zlehka se přiblížila, načež mírně námi zatřásla a skoro jen pošeptala »Hoši, vstávejte !«
Malšovice
5 article
Rázem byli jsme vzhůru, oči jasně hleděly do bílého rána, které již blýskalo zlatými pruhy slunce po stěnách i po stropě, a předstihoval jsme se k míse s vodou, abychom co nejdřív byli hotovi na výpravu. Nebylo třeba ni slova pobídnutí a pobánění do spěchu. Z vedlejší světnice čišel k nám do pokojíčku svěží ranní vzduch. Okna tam byla dokořán, a otec, již hladce oholený, přecházel světnicí, ovazujesi v chůzi černý atlasový nákrčník a jen chvil kami nahlížeje do zreadla, jsou-li »fátrmordy« dobře a souměrně obepjaty. Rozčilením nebyl nám ani do snídaně. Jeden přes druhého na- strkovali jsme matce hlavu, aby nám nad le- vým uchem vyryla bezvadnou »stezičku« vzhůru vyčesala pyšnou »kakadu«, na niž nám všedního dne pranie nezáleželo. Honem jsme vházeli do kávy chleba, jejž matka byla na kostečky nakrájela, samým spěchem opařili jsme si ústa, a tu jsme stáli, s čepicemi v rukou. »Tatínku, jsme hotovi!«
6 article
, nebyl to jen červený tisk číslice a jmén svatého v kalendáři, co činilo svátek svátkem. Vše, vše bylo docela jiné. Jinak zářila modrá obloha, jiné bilé obláčky pluly po ní, jinak vanul vzduch svátečného jitra, než kteréhokol dne všedního. Zcela jinak evrlikali vrabci na střechách a ve žlabech a jinak švitořily vla- štovky v obloukovém letu svém. Nám hochům ani nepřipadalo, že šthli ti ptáčkové taky dnes honí se za kořistí pro sebe i pro svá mláďata. Byli jsme přesvědčeni, kterak i ta ptačí drobo- tina vi, že je svátek. V našich očích vrabeč- kové jen se vybřívali na ranním slunci a vla- štovky polefovaly jen procházkou. Ba, nám kominy na protějších střechách jinak oddycho- valy modravým, průhledným dýmem z vyschlýeh pařízků a šišek z lesů novohradeckých. Táhí se kouř v tenkých praměncích vzhůru, kadeřii se v lehounkém zahrávání větříku a drolil se a rozplýval v modrou báň nebeskou.
7 article
Ale teprv když jsme prošli hlubokou pev- nostní branou a ocili se v širém, na cestě k Malšovicům, viděli jsme, jak se liší den sváteční od všedního. Ještě se třpytila rosa na lukách, na každém kvítku, na každém lístku stonku, ale nebyla to v našich očích obyčejná, každodenní vláha, nebylo to ono studivě mokro v němž jsme jindy máčeli obuv a rousali oděv Toto skropení luční i polní úrody, o němž jsme jasně nevěděli, odkud pochází, připadalo nám jako voda svěcená. Nad žlutými a červeným květy luk míhali se motýli, nad kvetoucím je- telištém bzučeli čmelové. Přes cestu co chvíle blyskl se kovový krunýř střevlíka, nad hlavam zadračel v líném letu chroust. Byla jako živá louka, lehce čeřilo se na druhé straně pěšiny žito a do tohoto ševelu, sluchem jedva pojíma- ného, zvonily do daleka a široka jemně zvuky přerozmanitého hmyzu. Ani jsme nechápali, že je to píseň hmyzu, bzučení čmelů, frčení tvrdých krovek, šelest blánitých křídělek. Vše splývalo ve zvuk jediný, jakoby vyznívala te- ninká ocelová struna, tu hlubším, tu jasnějším chvěním, po celé té nepřehledné ploše luk polí, k řece i za řekou a tam daleko až k le- sům, modrajícím se na obzoru. A za námi, ve městé, jehož jsme se vzd- lovali, rozezvučely se znenáhla zvony na věžích. zvoucí do kostela. Venkované pílili cestou opač- nou v čistém nedělním šatě, tatíkově s chlad- nými, prázdnými dýmkami v kapsách, neboť ne- vykonali posud svoji pobožnost, ženy a dívky tisknouce v rukou modlitební knížky, zavinut v bilé šátky, a co chvíle zaznívalo tlumené - Pochválen pán Ježíš Kristus! — a my tak ochotně a spěšně odpovídali jsme: Až na věky věků O, krásná, nezapomenutelná jitra sváteč ních dnů!
Ježíš Kristus Malšovice les
8 article
Jsou skutečně podivná ta jitra nedělní Pravda, poví nám o nich kalendář, ale právě z něho víme o nich, blížíme se jim, připravu- jeme se na ně a probouzíme se v ně. Nosíme je v sobě od mládí až na konec života. Jinak než den všední rozbřeskuje se nám den svá- tečný. A třeba jste již dávno byli pozbyli one dětské víry v posvěcení toho dne, ať jest jaký- koliv jeho význam církevní, ať slaví se památka čikoli, ať se zvony rozezvučí na slávu světce toho neb onoho, každý z nás, ať věří nebo ne- věři, nezbaví se nikdy dojmu, že vzešel den li- šící se od jiných. Takovou mocí působí v nás do věku pozdního, co nám bylo v dětství vště- pováno, lakovou sílu má tradice. Ne, není to jen vědomi, že nadešel den odpočinku, zahálky Neboť nespočetným lidem jest pracovati i v ne- děli a ve svátek, vykonávati všechny povínnosti denní, jako včera a jako zase zítra. Ale i ta práce, kde jest nutností, má přídech práce sváteční. Taky na ní ulpívá trochu toho pelu dne odlišného, posvěceného, ktorýž má svoji ur- čitou, zvláštní vůni. Byl ustanoven a za svátek vyhlášen jen lidmi, a přec vám připadá, že i celá příroda jej s vámi slaví. Snad že poubé výročí? O ne. Vždyť jest řada svátků pohybli- vých, jež připadají každý rok na jiný den. Vzpo- menele liž si dnes, že právě před rokem byl Božího těla, když je den v kalendáři černý?
9 article
Ale jakmile vám na pomoc přispěje kalendár červeným, jásavým svým označením, dostavíse vám i ta povznesená nálada. Hle, příklad. Již nechodíme všichni procesím v den Božího těla. Jsme třeba jen pouhými di váky nebo musíme svátečné to dopoledne trá viti v pisárnách, při jakékoli práci všední. Ale snad všichni rozpomínáme se, čím nám byl den ten v dětství. Ach, kterak býval slaven tam u nás ! Nán počínal již ve středu, kdy dělníci rozvážel břevna a prkna, aby zbudovali čtyři ty oltáře. Znali jsme dobře pochod jejich, kde započnou a kde práci dokončí, a provázeli jsme je na této cestě, přihlíželi jsme, jak trámce vztyčují sbíjejí — hle, první, druhý, třetí, čtvrtý oltář Jestě bylo dřevo nahé, bez povlaků, bez obrazů, bez květin, ale v naší obraznosti již to byly oltáře a nikdo z nás neodvážil se vstoupiti na prkna, tartasiti na lešení, v našich očich po- svěceném.
10 article
Vždy jsme si slibovali, že ráno přivsta- neme, abychom spatřili také dokonání díla, ale nikdy se nám to nepodařilo. Jakés ruce nevidi telné byly tu dávno před tím, předstihly i nej- rannější z nás, a oltáře stkvěly se již v plné vý- zdobě své. A výzdobu nejsvěžejší, nejkrásnějš dodala příroda. To mladé, šťavnaté březoví totiž. ty bílé kmínky a větve, obalené listovím jasné zeleni. V ten den byla i dlažba, celá cesta od oltáře k oltáři vzácným přepychem usťrojena Ne jako v matičce Praze, kteráž o slavných svých dnech neví čím jiným posypati dlažbu než piískem, aby pak rozšlapaný, rozjezděný av prach proměněný otravoval dýchání a oslepoval zraky, pálil a svrběl ve všech pichách a skřípal v zubech. U nás postýlali dlažbu šťavnalým. brčálovým puškvorcem. A když do něho zale- hlo teplé slunce a když byl rozmělněn tisícerými kročeji účastníků procesí, vydechoval silnou, ko- řenitou a zároveň jako ochlazující vůni v roz- pálený vzduch. O, nikde již nebude tak slavné a krásné Boží tělo jako bývalo tam u nás doma.
Praha krásný boží
11 article
Jde v nás to svátečné prožívání svátečných jíter a dnův od dětství až po hrob. Či přee jen je okazuje pouhý kalendář a jeho účinkemt jest, že pociťujeme vládu dnů jiných, krásněj šich nad všechny ostatní, jakoby je taky sám vesmír oslavoval? Probudil jsem se kdys v cizině za jasného, ale chladného jitra srpnového. Chvíli bloudily zraky po stěnách světnice, sledujíce šablonu prostého, jednobarvého malování, těkajíce o vzorce k vzorci a stíhajíce maliře, kde nedo- držel »stahovačku« svoji, aby přesným spojením doplňovala načatou figuru. Znáte tu hru obraz- nosti, jež vám pojednou vytváří na stěně zcela jiné obrazce, než byly vyřezány v lepence ma- lířově. Již to nejsou listy a květy, ale hlavy, jedna druhé velmi podobná a zas každá s jiným nosem a s jiným účesem nad hrbolatým čelem jak malíři zatekla barva pod výkrojky vzorce- Tu zavadily zraky o kalendář, jejž jsem si byl z Prahy přivezl a hned prvého dne na zeď pověsil, a připadlo mi: Jaký máme den Ejhle, zasvěcený svátek Marianský, odpo věděl mi kalendář tučným řádkem syté červeni, — pravda, patnáctého. Skokem byl jsem na nohou a spěchal jsem otevřít okna, jimiž jsem hleděl do širého lesa, rozkládajícího se na úpat kopce a vystupujícího vzhůru, že mi celý obzor zaeláněl. Do světnice vnikl proud ranního, svě žího vzduchu, až jsem se lehce zachvěl. Každé to jitro na břehu mořském bylo tak chladné Ale zároveň s tím zavanutím venkovského vzduchu vniklo ke mně celé to kouzlo dneš ního dne. Ach, ano, svátek, svátek ! A věru na celém blízkém okolí spočíval známý ten vždy nový půvab svátečního rána. Les dýchal sesílenou vůní a jeho zeleň byla svěžejší, jas- nější než včera, jakoby ji byl za noci skropi občerstvující deštík.
Skok Praha
12 article
Cesta od pobřeží k domku zdála se m jako uhrabána, cestičky do lesa jako umeteny Bylo časně, nikde hlasu lidského, nikde zvuku. ale zbystřeným sluchem již jsem pochycoval zachvivání té přejemné ocelové struny hmyzíh bzukotu. Teď ozval se z lesa ptačí zpěv. Ale jak plně, slavnostně. O, ptáče, ptáče nebeské však i ty víš, že jest jitro dne svátečného A vzbuzen a vylákán z mlčení svého ozval s v zápětí pták jiný, a již teničká, drátěná píse hmyzu přehlušena byla mnohonásobným švého- lem všeho ptactva, zvoucího pod velikou tuši rou klenbu nebeskou. Dlouho ještě bylo do sní daně, dosti času zbývalo na procházku k po- břeží a poděl moře. Vyšel jsem. Svátkové čaro- krásné ráno! Květiny v zahrádkách byly jak umyty, každá barva ohnivější, s pozdravem otáčely se po slunci, jež vypíjelo s jejich listů i z kalichů rosné krůpěje. Proč mi jindy byla tak protivna cesta kolem lesa suchým, bezedným pískem, z něhož člověk sotva nohy vytahoval
13 article
Dnes je tak měkká, kyprá, pružná. , moře! I jeho šplounání a rozlévání na táhlý, mělký břeh jest jinší dnes než bylo včera, modrá a zelená jeho barva do dáli hlubší, čluny rybářské poskakují na zčeřené hladině jako v laškovné hře. Bliží se jich řada, vracejí se s nočního lovu, aby tu na mělčině zakot veny po celý den sváteční odpočívaly. Větřik běží po moři a ryje tisíceré rýhy v čistou jeho hladinu, jako by ji kadeřil ve svátečné vyšper- kování. Nad vzdálenými lesy a skalami mizdro- skými zdvihá se výš a výše slunce, shlíži se v zátoce svinemündské jak v zrcadle a vrhá proudy paprsků v hustý les Langebergu z mnou. Vzduch voni, hnědé vážky lesní vyletuji, kolébají se při kraji moře, vznášejí se chvili nehybně nad vodou jako na neviditelných odpo- čívadlech a zas rozletují se klikatým letem mizejí v zářivém vzduchu, jakoby se byly roz plynuly. Věru, tak jen může se probuditi jitro sválečné. Pomalu, abych se nassál ranního vzduchu znenáhla se rozehřivajícího, vracel jsemse III. domů. Blížila se hodina snídaně — aby dcera domácích nepřišla se svým tácem k zavřeným dveřím. Vrátil jsem se v čas. Za okamžik zakle- páno, a tu již vstupuje moje hospodyně, plavo- vlasá Němkyně, a přináší ranní konvici kávy tak šlědře navařené, tak vodnaté vždy, ale dnes jistě lepší. »Chut morchn !« A staví nádoby na stůl. Podivná véc, slečinka domácích zanedbala se dnes. Vždy v neděli bývá tak pečlivě při strojena, a dnes, ač svátek, je posud ve svých všedních nedbalkách. Zaspala snad Nedá mi, abych se neotázal.
Zaspal
14 article
»Ještě se nechystáte do kostela, slečn Anetto? Dnes nepojedete do Swínemünde ?« Podívala se na mne, vykulivši udivena modré oči své. »Jezdivám jen v neděli . . « »Ve svátek ne ?e »Ve svátek? Není žádný svátek. Jaký sválek?« Sňal jsem kalendář, okazuji plavovlasé bledooké Pomořance červené datum. »Podívejte se, Nanebevzetí panny Marie — hle, hle, zapomněla jste . . « Hleděla okamžik na kalendář, s kalendáře vrátily se její zraky na mne a dívaly se tak cize, jakoby nechápala. »Ne, pane, my nemáme žádný svátek,j všední den — — Ah, teď se mi rozbřesklo. Ovšem, zde nemají svátku, ale zejména tohoto svátku ne mají. Svátek jest u nás, doma — ve zdejším kalendáři je den černý, jako všechny ostatní všední, všední den Dívka odešla, jal jsem se snídati. Věru táž bídná, řidká káva jako vždy, tak všední všední. A jak jsem přes konvici hleděl z okn a k lesu, připadalo mi, že kouzlo svátečné s něho padá. Vyhlédl jsem na cestu poď okny, v bezedný prašný písek, jímž se brodili do práce tesaři nádenníci, ženy s koši ryb, řezník s masem zelinář s vozíkem, rybáři vraceli se od pobřeží, otírajíce spocená čela, pekařský chasník z ves- nice roznáší pečivo, děti v umouněných ko- šilkách vybíhají před dům. Jak mne to oklamalo! Skutečně nen žádného svátku. Jen tam daleko u nás, u nás doma počinají hlaholiti zvony. Zde je zase docela všedno, jako bylo včera a jako bude zejtra . ..
Pomořanka Ah Swínemünde nanebevzetí pannus Marie
15 title
Jarní den.
16 article Vzpomíná F..
Vzpomíná F.. Červnový den neobyčejným žárem zaléval celý kraj. Lužnice klidně vinula se širokým ře- čištěm, sama jsouc vodou nebohatá. Proplavaly dopoledne několikery xory — a to když u mlýna Veselých bránu jim otevrou, hezounká část jezu po několika málo hodinách oschne: tak řeka opadne. Klidně vlévala jasnou svou vodu do divokrásného údoli, jež počíná tu u lázní cel- kovických a táhne se podél Příběnic až k Týnu nad Vltavou. V té znoji tetehilo se vše: i lesní stromy v Pintovce i svěží zdejší vzduch. Sám Tábor, jenž od Pintovky skýtá tak nádherný obraz, svítil barvami nejjasnějšími. Úpal sluneční rosti. V zahradě při obědě každý z nás smutně polykal horkou polévku, nebylo chuti k jídlu, ba ani píti se nechtělo. Vedro nás zmáhalo a přece tady v zahradě bylo ještě nejlépe. Pod nohama našíma se vinoue Lužnice aspoň trochu chladila rozpálený vzduch a Pintovka vysílala sem pryskyřici prosycený vzduch. Pomalu plynuly minuty naší siesty Jedna, pak dvě hodiny, půl třetí, tři . . . Za chrastil písek, také tak nějak lině táhl se ten zvuk. Někdo příchází. Ohledneme se — aj Dobrý náš přítel s úsměvem na rtech ptá se »Což, abychom šli do Radimovic ?« Celé společnosti zmocnil se úžas. Kam Do Radimovic? Hledíme na svůdce, ale tváh jeho již je vážná. »Vy byste doopravdy chtěl ? ptám se. »Šel bych !« odpovídal. Uvažoval jsem: takhle tu sedět nebudu do večera. Mám-li již vedrem trpět, ať vím proč »Půjdu také« — rozhodl jsem se.
Lužnice Příběnice Týn nad Vltava Pintovka Radimovice sám Tábor
17 article
»To my také půjdeme,« ozvaly se dámy A po malé půl hodině jsme vyšli. Sotva jsme opustili zahradu a vstoupli na prachuplnou sil nici k Bechyní vedoucí, žár nás zrovna obalil Jako vlnami dravě řeky piavec, tak my drali se tím žárem. I dámy v lehkých svých letních šatech náhle v obličeji zahořely šarlatovou čer- vení a po chvíli již šátkem stíraly mohutné potůčky potu, jenž s čela stékal na tváře.z počátku se hovořilo aspoň trochu, ale když jsme odbočili od silnice na polní cestu — všichn jsme se odmlčeli. Myslivecký pes, jenž dosud proháněl se polem i loukou a daleko před námi vyplašoval kde kterého ptáka, jenž ukryl se tu před vedrem blahodárného slunce, pes, jenž poprvé letos vzbuzoval patřičnou úetu u mla dičkých zajíců, o čemž svědčil nejlépe hopku- jící běh mlaďounkých těch zvířátek — i ten konečně zůstával pozadu, »lízal pánovi ostruhy«, jak trefně se vyjádřil kdýsi Ivan S. Tur- geněv .. Cesta stoupala do mírného návrší. Nikde kousek stinu, sluncé opírá se nám o záda a ja- koby nás ztrestati chtělo za to, že měli jsme odvahu vystaviti se mu — páli a pálí . . . Ko nečně dostupujeme vreholu a les pojímá nás ve svůj stín. Nehluboký les, ale přece skytá trochu stínu. Nepatrný potůček v něm bublá, omývaje chladnou svou vodou břehy, jež modrají set- síci hvězdičkami kvetoucích pomnének. Plíce trochu volněji dýší, srdce nebije tak pradce, krev se utišuje — ne na dlouho; známeť již dobře tu cestu další. Slezli jsme mírné návrší a široká cesta nás vítá. Slunce znovu nás hlaží svou přízní prach pod nohami se zvedá tak mohutně,že v dlouhých vzdálenostech jdeme jeden za dru- hým, jenom aby plíce tak netrpěly. Konečně za svítil bílý kostel radimovický. Jsme u cíle. Mětíme k chalupě jedné, kde prodává s želečské pivo. Majitel — typická figurka — nás
Bechyně
18 article
vítá. Na rtech hraje mu osobitý jeho úsměv Vítá pana doktora, pana inženýra i ostatní spo- lečnost. Přináší pivo a s ním i chléb. Hovoři o všem, rozpovídal se a není k umlčení. Nej- mladší dámě z naší společnosti, která v Praze je zvyklá děkovati na pozdravy pánů, kteří kn mluví s nejpřisnější eleganci, která nikdy jinak není pozdravována než frází »ruku libám« — této dámě náš milý hostinský klidně říká »po- slouchala, šla sem, šla tam«. Tento způsob ho- voru budí bouřlivý smích a nejvíce směje se tato »ona«. Nad krajem snáší se již podvečer Tak jsme zapomněli na vedro a ono samo také polevilo. Žár ustal a kolem nás šíří se onen milý chladivý vzduch červnového podvečera. Spo lečnost se baví, až tu někdo pohiřeší nejmladáe naši dámu. Vyjdu se podivati, kde by as byla. Tu zazvoní veselý smích, onen smích vysokých tonů, jásavý a zdravý, jenž víři nám z hrdla toliko ve volné přírodě . .. Ohlednu se na louku, odkud smích vychází — a tam uzřím po hřešovanou. Bilý šátek na hlavě majíc obrae hráběmi polouschlé seno. Hrábě dosti rychla se kmitají, ostatní domácí lidé mají ruce opřeny o hrábě své a smějí se radostí nad štěstím té pražské dámy, nad štěstím velkoměstské duše jež tu ocitla se na srdci velkolepé přírody .. Nebe posud modré počíná se temniti. Nad- chází večer. Ulehl jsem na louce a zadívalse v daleký kraj... Jako v nějakém dioramatě jeví se mi široký horizont. Určuji si místo, kde asi jsou Hroby. Snadno je určím — neboť věž kostela chýnovského udává mi směr. Vidím věž tu určitě. Vzpomínám si na Chýnov samotný Čistý, klidný je ten městys a v něm živ jest člověk umělec, milá, krásná duše — známý so chař Fr. Bilek.
Bilá Praha Chýnov
19 article
Slunce zatím rychle sklonilo se k západu Přimo přede mnou zasvitla okna rubinovou bar vou. Ve veliké budově září okna tak, že zdá se jakoby ostatní budova v nich se pomalu roz pouštěla — to je zámek radenínský, budova, v níž blahé paměti psávala šlechetná paní Zu zana Černinová své krásné listy, plné veliké lásky mateřské synu svému ... Nad Radenínem, jako silnou rukou zastr čena v pozadí, rýsuje se silhueita Choustníka krásné sříceniny památného hradu .. . Dále již jenom lesy tmavé se vlní obzorem. V nich už leží Planá a dále Soběslav. A nad celým tím krajem pomalu křídla svá rozpíná večer. Chladným větérkem líbá roz pálený náš obličej, jím rozkolébává lesn stromy .. Pokojně bije srdce, plíce oddychují tal volně — ale za to duše naše počíná pracovat - uchvacuje v sebe ten klid tu panující; jako ci tlivá deska fotografická tak v sebe pojímá duš obraz krásného kraje toho, aby časem vydal obraz ten znovu ve formě šťastných vzpominek Jdeme domů. Cesta rychle ubihá ve vese lém hovoru. Ani nepozorujeme a najednou štíhlá věž arciděkanského chrámu táborského věšt nám konec naší pouti. Sestupujeme v údoli. Lužnice, jež nabrala zatím více vody, hlučí opě- padajíc plnou silou přes jez, les v Pintovce šum večerní svou píseň .. A krásný Tábor, obléván mdlým svitem měsíce, zdá se, jakoby vydychoval posledn zbytky vedra, jež slunce dnes poslalo do tichých milých jeho uliček . .. Snesla se noc . ..
za zan Radenín Choustník Planá Soběslav Lužnice Pintovka krásný Tábor krásný kraj
20 article
X psílon.
21 article Vzpomínka.
Vzpomínka. Jaro sválo mi do klína lístek — maly růžový lístek. Ale ne snad z té nad hlavou mi kvetoucí jabloně — pardon ! Nebylo to an jaro, jež mi jej přiválo. Toho našeho starého listonoše, přihrbeného, s nosem jako v červán- eích vykoupaným, nemožno přece přirovnat k onomu svěžímu pacholeti, jež zoveme jarem. Ale ten lístek sám, který mi doručil, jakoby byl zkazkou jara, onoho jara, které jsem asi před třemi léty prosnila u příbuzných svýeh v Tyrolsku. Lístek obsahoval jenom několik málo řádek, jimž vévodil zlatý monogram P M. a pod ním poetické slovo » snoubenci«. »Pavel a Mica!« sepjala jsem mimoděk ruce v klině jako v údivu před nepochopitelným mi zázrakem. Kdo by se toho byl nadál? — Poznala jsem je oba, jak již řečeno, z jara před třemi léty v Tyrolsku. Pavel byl mým bratran- cem; s postavou vzpřímeného medvěda s hladkou tváří přívětivého měsíčku v úplňku, nebylo lze ho nazvat ani hezkým ani ošklivým Ale kdo poznal dobré jeho srdce, musil ho míti rád. Mici byla mou přítelkyní. Ovšem se zdá můj pobyt v Tyrolsku přiliš krátkým pro uza- vření věčného přátelství, ale mohu směle říci že jsme s Micou za tu dobu k sobě přilnuly jako bychom se byly znaly už dávno před tím snad od maličkosti. Ani ji nebylo lze nazvat bezvýminečně hezkou. Ač o dvě léta mladš mne, byla aspoň o hlavu větš!; šaty, z nichž čněly dlouhé ruce a ještě delší nohy, bylyj vždy krátké a úzké, dva krásné pletence kašla nových vlasů jakoby je byly chtěly přerůsti Obličej její nebyl ani pravidelných rysů an čisté pleti; za to ležel na něm svěží nádech mládí, veselosti a božské nevinnosti. Očka vždy přimhouřená zasvítila časem jako dvě svato janské mušky a dva důlky měla v tvářích, že by v nich Amorkové mohly o fazole hrát Bydlely jsme přes uliei v domech naproti sobě a neminulo dne, abychom nebyly pospolu.
Pavel Mica Očka Tyrolsko
22 article
Dorozumívaly jsme se přes ulici rychlejším pro- středkem než je telefon i drát, mluvou oči prstů. Na procházku jsme chodívaly téměř vždy spolu — byly jsme vůbec nerozlučny. Jenv výminečných připadech se mi stávala Mica ne věrnou — v připadech, z jakých jedun je tent následující: Sestupovaly jsme zvolna s jednoho z kopeů jimíž bylo malé naše městečko kolkolem obklo peno. Mluvily jsme — nevím už o čem. Sna o počasí, snad o červáncích naproti nad Alpam a bavily se s bílým, dlouhosrstým psíkem »Vjuči«, jenž nás vesele obskakoval, tahaje chvílemi velitelku svou za šaty, což tuto velm bavilo. Bylať právě ještě velkým dítětem a tento její sněhobílý »Vjuči« se svými pozdějšími pět štěnaty byl její nejmilejší hračkou. Najednou zůstala nehybně stát a vzpřímila se, vypnuvši krk jako kamzík, větříci nebezpečí. »Hola!« pravila, neodvracejíc zraku od pevného nějakého bodu dole v ulici pod kopcem. »Co je ? Mimoděk hledaly oči moje též v onom směru, ale nenacházely nic pozoruhodného. »Tvůj pan bratránek !« »Pavel 1 Aha ! Už vidím !e »Jde ti naproti. — Víš, to já s vámi ne- půjdu.« »Ale, proč pak, dětino ?« Uchopila jsem j za ruku, abych měla jistotu, že zůstane. »Ne, ne!« Bránila se Mica. »Bojím s pánů jak duše čerta !« Dala jsem se do smíchu. »Ale dovo! — !s »Já s nimi nevím nikdy co mluvit.«A vymknuvši pravici svou z mých ji svírajících prstů, pustila se klusem s kopce. Byla to po- divaná. Sukně, copy, ruce, nohy i červený slunečník, vše mihalo se v divém letu vzduchem.
Pavel 1 Aha
23 article
Kolem Pavla, jenž si držel boky smíchem, pro- jela jako střela a zastavila se až teprv ve vratech domova. Tam zůstala klidně státa jelikož nám bylo po druhé straně ulice jiti kolem, sleďovala nás odtud pohledem zvědavým i spokojeným zároveň. Přistí neděli pozvali ji moji přibuzní, aby se súčastnila s námi výletu na nedaleký Star- kenberg. Po dlouhém upejpání svolila konečně, mně k vůli. »Ale nesmíš se ode mne hnout, víš, já s strašně stydím.« Vyminila si a já jsem jí to ochotně přislíbila. Jenom že hůře bylo slibu do- Kdykoliv se nám přibližil bratranoc Pavel. odběhla ona sama vždy několik kroků napřed, nebo zůstala pozadu, dávajíc mi všelijakými zvuky i posuňky na srozuměnou, abych ho ne- chala a přišla zase k nl. To bylo něco pro dobráckého Pavla, jenž velice rád děvčata šká- dlil. Mica stala se terčem jeho vtipů, ona i kři klavě červený její slunečník, kterého, když jej upu- stíla, jediným obratným skokem se zmocpil již nevydal. Slunečník měl, ale Míce se přibli- žiti zůstalo i nadále holou nemozností. Spokojil se tedy pokřikováním na ni z duleka, až ko- nečně ona, divná věc, přišla sama. Přivábilo ji vypravování Pavlovo, jenž mi hrůznými barvami ličil surovost nynějšího ma- jitels zámku Starkenbergu, kam jsme právé pu- tovali. Mezi řečí přiblížila se Mica nesměle, bá- zlivě, jak hladová myška na doslech.
Pavel Pavlův Mica Starkenberg
24 article
Pável obrátil se náhle k ní: »Kdyby vás, totiž hrabě Starkenberg, ve svých lesich s tímto červeným slunečníkem potkal, způsobil by vám smrt krutější všech ostatních. Vrazil by vám tento vlastní váš slunečník zavřený do srdce a pak by jej zvolna, zvolna v něm otvíral.« Mica zarděla se studem i dětinským hně- vem jak zralá višně, ale neprchala už. Ba roze- smála se konečně jako malé dítě, když jsemsi já začala dobírat teď Pavla, jenž celou cestou se halil kouřem sportek, aby ho komáři nešt- pali, jak pravil. Řekla jsem, že pozejtří bude pršet, jelikož se tvoří kolem měsíčku kola. Když se všichní udiveni ohliželi po měsičku na jasné denní obloze, ukázala jsem jim v oblak koure zahale- ného Pavla, jehož kulatá lie z něho svítila jak tvář měsíčku v úplňku. To se zejména Mice líbilo, neboť si od té chvíle stále polohlasně ří- kala: »Pozejtří bude pršet, pozejtří bude pršetl« Vtip ten se jí však neměl vyplatiti, jak se později ukázalo. Byly jsme se s Micou podívat ve vnitř v zámecké jídelně na velký zvon, kte- rým se dávalo v okolí roztroušeným letním ho- stům první znamení, aby se počali shromaždo- vati k obědu. Zvon ten bývalo slyšet na hodinu cesty v okolí. Pavel nebyl s námi, ale vystou- pivše z jídelny, uzřely jsme ho na nádvoří státi s roztaženým červeným Miciným slunečníkem pod vodotryskem, na samém kraji objemné ná- držky bez zábradlí. Kroutě šelmovsky očima volal na nás: »Prší, už prší !e »Můj slunečník!« zvolala Mica a jako dltě jež se náhle osmělí a chce dováděti, rozběhla se k Pavlovi a vší silou do něho oběma rukama vrazila. Nenadála se ovšem účinku; Pavel, ztrativ rovnováhu, skácel se jako ohromné tě- leso bez opory, ani nehlesnuv, jen červeným slunečníkem v povětří zašermovav, přímo do nádržky.
Starkenberg Pavel Mica
25 article
Leknutí nás všech bylo nesmírné, když voda vysoko vytryskla a Pavel jediným žblunk- nutím oetl se pod hladinou, zvlášť Mica stála tu nehybně, jako nad sříceninami Jerusalema. Kapky krve by se v ní nebyl dořezal jesté ani v tom okamžiku, kdy se Pavel objevil zase na povrchu a mokrý jako myš dobýval se nemo- torně z bezděčné lázně, eož působilo na všechny přítomné komikou neodolatelnou. Salva hlučného smíchu ho přivítala n pevně půdě. Jemu však nebylo do smíchu — ten jeho zánovní, pěkný kroj tyrolského horala Chtěl se zlobit, jak mi později vypravoval, ale při pohledu na bledou, vyděšenou tvár nešťast- ného vinníka, Micu, obměkčilo se jeho zarputilé mládenecké srdce a místo výčitek pohlédl jen na svůj oblek, s něhož v potůčeích stékala voda a pravil se smutnou resignací: »Už prší!« S vítězoslávou vedly jsme nebohého potá- pěče na sluníčko »se sušit«. A když se konečné tvář Pavlova začala zase jako úplněk rozjasno- vati, nebylo smíchu a žertování konce. Jen Micu nebyl nikdo s to rozveseliti. Jindy tak nepokojné její eopy visely jí celou dobu zármouceně, nehybně v týle a na všechn domluvy výletníků i Pavla samotného kroutila jen smutně hlavou: »To mi on nikdy nemůze odpustiti le Ale zdá se, že jí přece jen odpustil, a teprv teď, po třech letech, kdy se s ní na dů kaz dokonalého smíru zasnoubil. Poslala jsem jim upřímné blahopřání s přátelskou radou, aby ná svatební cestě udělali velkou okliku kolem Starkenbergu, zvlášt Pavel aby se střežil bliz kosti oné osudné nádržky. Odpověděli mi dopi sem plným humoru, v kterém Mica svaté slibo- vala, »že to nikdy již neudělá!«
Pavel Mica Salva Jeruzalém Micu Pavlov
27 article
Marie Baarova.
Baarův