3
masthead
12. července 1903.
5
article
Hrozné myšlénky padaly na mne jako
eřimury a byly by mi pokazily lahodu rajského
zažívání, kdybych se nebyl náhle rozhodl, že
vaději zaplatím a půjdu.
A zavolal jsem sklepníka.
„Přejete si, signore?
„Účet!“
Vyňal ze záňadří počlivě seříznutý papir
a chopil se tužky, vězící v pozlacené násadce,
což na mě nebohé bankovky, které mi dopoledne
vyplatili u pokladny finančního úřadu, působilo
tou měrou, že ztrácely barvu.
A sklepník zatím čmáral po papíře.
„Oběd dle lístku,“ říkal si, „víno . . . cel-
Rem dva a půl liry ...
Nechtěl jsem uvěřiti jeho počtům.
„Dvě a půl liry? Toť neobyčejně mírn
ceny,“ pronesl jsem svůj podiv.
„Systém chefova závodu,“ doplňoval skro-
mně ganymed.
„Přineste mi ještě číšku kávy.
„A nepřál byste si sklínky jemného ko-
ňoku?
„Máte pravdu... Jednou za čas . ..
Úslužný muž vrátil se opět za chvíli a mlu-
vil pološeptem
„Nebylo by libo, zapálit si znamenitý pašo-
vaný doutník? Mám signore, nejvzácnějši
Hruhy . ..
„Ale zákon, mladý muži.. ., víte, co prav
zákon...“ pohrozil jsem nedůvěřivě.
„Buďte bez starosti,“ smál se sklepník.
„Pan finanční rada, jenž u nás obědvá, nekouři
nic jiného, než mé pašované doutníky a mě
byste vidět, signore, jak mu chutnajil
„Inu, je-li tomu tak — — —
Znamenitý člověk, ten můj sklepník
Zapálil jsem si doutník, jehož vonný, mo-
dravý kouř mísil se s parami, vystupujícími v
mém nitru z požitého alkoholu a ukolébával
mne ve stav nevýslovně blažený . .
„O svět je krásný a veliká jeho budoue
nost!“ souhlasil jsem v duchu s moderním klas-
sikem, nepozorovav ani, že se zatím restaurace
do posledního místečka hustě naplnila.
6
article
Teprve, když se pohnula protější lenošk
u mého stolu, poznával jsem, že se probouzím
z dřimoty a překvapeně zahleděl jsem se n
pana Damiana, jenž si ke mně sedal.
„Co tu chce ten dobrý člověk?“ řázal jsem
se v duchu.
Usmíval se na mne přátelsky a zraky
plály mu blahem nejvyšší spokojenosti.
„Dovolte, pane professore,“ spustil, „do-
volte, abych si k vám na chvíli přisedl, nebot
pozoruji, že mne nepoznáváte.
Zůstal jsem překvapen. Že ho nepoznávám
praví... veta po měm inkognitul
„Milý pane...“ odpovídal jsem v rozpacích
„mluvte, co máte na srdci..., odpusťto však
že se mi nedostává paměti — — —
„Před deseti léty,“ pokračoval, „chodil jsem
k vám do školy. Nepamatujete se na mne, já
však na vás do smrti nezapomenu, neboť jsem
vám povinen tisícerými díky, že jste ze mne
udělal bohatého člověka . ...
Vzdychl jsem si potají, neboť jsem ne-
chápal situaci a trochu přemáhal mne stud, že
isem tak zapomětlivým.
„Děkuji, ze srdce děkuji za uznání . ..-
vymačkal jsem ze sebe konečně. „Odchovaí
jsem již celou řadu žáků a postavil je do světa
ale věřte, že není mi možno, na každého zvláště
si vzpomenout.“
„A přece jen byste se na mne mohl snadno
upamatovati,“ pokračoval můj protějšek. „Jme-
nuji se Damiano Saltori. Snad vám ulkvělo
v mysli toto přijmení — — —
Čekal chvíli a když jsem si opět marně
hlavu lámal, navazoval dále: „Nechal jste mne.
pane professore, v tercii propadnout z latiny . ..
Damian
Saltori
7
article
Hrklo ve mně jako v porouchaném stroji
A s nebeským požitkem slastiplného zažívání
lanýžové paštiky, boloňské polévky, pečené kře-
pelky i ústřie byl jsem nadobro hotov . ..
„Milý přítelíčku...“ blabolil jsem, „od-
pusťte, jistě, že nestalo se to úmyslně . . . Jest mi
opravdu ze srdce lito . ..“
„Ach, nikoliv, pane professore,“ voll
s nadšením pan Damiano, „jste na omylu. Právě
proto jsem vám z hloubi duše povděčen a jedině
z té příčiny vám děkuji za své dnešní štěstí ..
Chtěl jsem s vámi o tom již dávno promluviti.
neboť jsem vás vídal na ulici, ale nikdy jsemsi
nedodal odvahy, až dnes — — —.
Byl jsem nezvratného mínění, že můj bý
valý žák vzpomněl si v té chvíli na oblíbenou
řečnickou figuru, které se od pradávna říka
ironie.
„Odpustte,“ přerušoval jsem jej, „neroz
umím vám . ..
„Věc jest úplně jasná..., ba věru nad
slunee jasnější,“ vysvětloval pan Damiano. Ne
víte, co jste mi říkával při latině?“
„Ani na to se již nepamatuji, mladý příteli.
„Říkával jste: jsi Damiano hodný klučina.
ale s latinou nie nesvedeš! Máš na ni mozkovie
zalepenou zrovna jako ústřice — —
Zrudl jsem při těchto slovech a v duchu
jevila se mi těliska vzáených tvorečků, dýšícíeh
vůní mořských hlubin a pěnivých vln oceánu ..
A nechápal jsem v té chvíli, jak jsem je mohl
kdysi porovnávati s lidskou bytostí ..
„Odpustte..., odpusťte...“, koktal jsem
zase v rozpacích.
Damiano
8
article
„Měl jste však, pane prořesore, úplnou
pravdu,“ chválil si to pan Damiano. „Můj olee
z počátku se na mně horšil. Chtěl ze mne stůj
co stůj míti doktora. Ale mně nebylo na
světě nic odpornějšího, než latina. A proto sláva
vám, pane professore, že jste mne pochopil
nechal propadnout.“
„Ovšem.. ., ovšem .. ., nevím skutečně.
„Což zapomněl jste již na hrozný výstu
s mým otcem ve školní budově? Nevzpomináte
si otcovy výhrůžky, že prý zadá až k minister-
stvu, propadnu-li ve třídě? ...
„Ach, ano..., ano ..., začínám se již roz
pomínati . ..
„Ale vy, jako pravý charakter, zůstal jste
neoblomným a dal jste mi z latiny čtverku
přece ...
„Ach, jak mi líto — — —“
„Ujišťují vás, pane professore, čestným
slovem, že vás za to etím z hloubi duše. Můj
otee později též nahledl, že bylo dobré, cose
stalo a posílal mne pak do odborné školy. A ko-
nečně, po desíti letech, převzal jsem po něm
starý, renomovaný, restaurant. Jak seznáte, p
mohl jste mi ke štěstí jedině vy a ne Cornelius
Nepos.“
„Teď nahlížím, že máte pravdu.
Signor Damiano setrval na tom, že spolu
vyprázdníme láhvičku Bartola.
A když se tak stalo, pomohl mi sám do
kabátu, podal mně hůl a klobouk a tisknuv mi
ruku, zval mne, abych jej častěji přišel navštívit.
„Den svatého Damiana, věřte, mi z pamět
nevymizí,“ ubezpečoval jsem jej při rozchodu.
„Jste příliš laskav, pane professore,“ od-
povídal mi, ukláněje se.
A sám otevřel mi skleněné dvéře, jimiž jsem
opouštěl restaurant, svíraje v ústech znamenitý.
vonný doutník. Připadal jsem si v té chvíli jak
millionář nebo jako marnotratník, nebo jako ob-
chodník s dobytkem..., zkrátka, jako člověk
jemuž pramálo na tom záleží, co ho stál skvoslný
oběd...
Damiano
Cornelius
Nepos
Bartol
svatý Damian
9
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
Tvůrce národního dramatu ruského.
Působením Petra Velikého vešla Rus ve
styky s kulturním životem západní Evropy a záhy
nastal i v oboru literatury a umění čilý ruch.
Z počátku prostě napodobováno, ale barokní for-
my tehdejší cizí literatury byly přilíš cizí národ-
nímu duchu ruskému, aby mohly uspokojiti. Ná-
rodní svéráznost byla dosti silna, aby si záhy na-
lezla vlastní formy odpovídající duchu lidu. Tak
zjevil se slavný bajkář Krylov, tak vystoupil již
v polovici osmnáctého století Denis Fon- Vizin,
tvůrce národního dramatu ruského, jehož slavná
kemedie „Nědorosl“, jest dosud repertoirním
kusem předních ruských divadel, hojně hraným
a tak oblíbeným, jako Gogolův „Revizor“.
Petro Veliký
Rus
Krylov
Denis
Gogolův
Evropa
10
article
Zajímavý životopisný obrázek tohoto ge-
niálního muže přinesly „Obrazy z dějin ruských“
jež uveřejňuje Eduard G. Valečka nákladem vlast-
ním, kteréžto zajímavé dílo bude v nejbližší
době ukončeno a z něhož podáváme následujíe
ukázku:
Z prvu učil otoc syna sám a pak byl dán
roku 1755 do universitního šlechtického pensio-
nátu, když právě týž ústav založen byl. Ale vy-
učování to bylo až smutně podivné. Uvedeme je
den příklad: V den před zkouškou příšel učitel
latiny v kaftaně, na němž měl 5 knoflíků a v ka
mizole, na níž bylo čtvero knoflíků. Denisovi bylo
to podivné a ptal se, proč má dnes těch knoflíků
tak málo.
„Moje knofliky se vám snad zdají směš-
nými,“ pravil učitel, „ale ony ochrání vás a mně
zachovají čest. Těchto pět knoflíků na kaftanu
jest pět sklonění a ty čtyry na vestě čtvero časo
vání,“ a tu udeřiv rukou na stůl pokračoval:
„Poslouchejte, co vám povídám. Když se bud u
při zkoušce ptáti na některé slovo, kterého sklo-
nění jest, tak dávejte pozor, na který knoflík já
na kabátě sáhnu; sáhnu-li na druhý knoflik, tu
směle můžete odpověděti: druhé sklonění. S ča-
sováním dělejte taktéž. Tu koukejte na který
knoflík u kamizoly sáhnu. Jen mně neudělejte
ostudu.“ Taková zkouška byla v tom pensionátě!
G Valečka
Denis
11
article
Denis napsal ve svých „Přiznáních““: „O
vy rodičové, těšící se, když v novinách čtete
jména svých dítek, které obdržely ceny za svou
pilnost. Poslyšte, zač já medailli obdržel. Teh-
dejší náš inspektor protežoval jednoho Němce,
který byl ustanoven za učitele zeměpisu. Byli
jsme jen tři žáci. Že však byl tento učitel hlou-
pější nežli onen, příšel na zkoušku v kabátě
plném knoflíků a my tedy byli zkoušeni beze vší
výpomoci. Můj soused dostal otázku: „Kam se
vlévá Volga?“ „Do Černého moře,“ odpověděl
Ptali se totéž druhého. „Do Bílého,“ odvětil tento.
A nyní dali mně tutéž otázku. „Nevím,“ odpo-
věděl jsem s takovou určitou prostodušností, že
mně páni examinátoři jednohlasně medailli při-
soudili. Neodnesli jsme si mnoho vědomostí
z gymnasii: učili nás beze vší soustavy, my byli
chlapecky lenivi, a učitelé nedbajíce o nás raději
se opíjeli. — Vzpomínám však rád na universitu;
zde jsem se naučil řečem, zde jsem pojal zálibu
k literatuře a tu jsem již také začal překládati.“
V té době všichni mladí šlechtici byli nu-
ceni sloužiti ve vojště, ke kterému bývali třeba
již v kolébce zapisováni. Otec Denisův dal jej,
když mu bylo deset roků, zapsati k Semenovské
mu pluku, a tu ho učinili seržantem, zatím co
on seděl ve školní lavici. Ale jednou napsali pání
z koleje zahraničních záležitostí universitě, aby
jim vydala seržanta Denisa Fon-Vizina, že ho
potřebují a totéž oznámili nadřečenému pluku.
Náš student-seržant byl jmenován překla-
datelem v hodnosti kapitána-poručíka a byl také
poslán za hranice. Přeložením Voltairovy „Al-
ziry“ upozornil na sebe a přidělen byl r. 1763
kabinetnímu ministru Iv. Jelaginu, který byl
štědrým podporovatelem mladých spisovatelů.
Denis
Němec
Denisův
Denisa Fon
Vizina
Voltairův
Al
Iva
Jelagin
Volha
Černý moře
12
article
Praví sám o sobě: „Příroda mně dala roz-
um bystrý, ale nedala mně zdravého úsudku.
Příliš brzy ukázala se u mne náklonnost k sa-
tyře. Věda, že mne všude považují za rozum-
ného, staral jsem se málo o to, že rozum mů
cbválili na účet srdce a proto jsem si učinil
spíše nepřátele nežli přátele.“ Pobyl u Jelagina
šest let. Ulehčoval sobě, když dostal dovolenou
a tu odjížděl k rodíčům do Moskvy, kde pilně
překládal, aby sobě zaopatřil peněz, neboť ve
službě musil se často uskrovňovati.
Stár as 22 roky, v počátcích své služby na-
psal komedii „Brigadýr“ i stal se předčítánímji
modní modlou salonů petrohradských. Typy
„Brigadýru“ byly sice již známy v ruské litera-
ratuře, ale nikdo nedovedl je tak výtečně na
kresliti a předvésti jako Fon-Vizin.
Jednou pravil Grigorij Orlov, stojící právě na
vrcholi své moci Fon-Vizinu, jede-li do Petěrgofu
aby vzal s sebou svou komedii. „Její Veličenstvo
mně přikázalo, abyste po bále přišel do Eremi-
táže.“ Stalo se. Básník nebyl nikdy dosud tal
blízko panovnici a byl z počátku velmi bázliv.
ale pohled její, její hlas k srdci jdoucí jej tak
zmužil, že četl kus svůj s obyčejným uměním
sobě vrozeným. Mezi čtením dávala mu carevna
na jevo svou libost. Po přečtení políbil její pra-
vici, odešel, obdržev díkůvzdání.
Třetího dne potkal vychovatele velkoknížete
Pavla, hr. Nikitu Panina a ten jej vyzval, aby
k velkoknížeti také přišel čísti. Po čteni pravi
Panin k němu: „Můžete k Jeho Vysočestvu při-
jíti a u stolu zůstati, kdy vám líbo.“ Druhého
dne musil čísti u hraběte a tu potom jeden vel-
mož po druhém zval jej k obedu a ku předčítání
Všichni tu eílili povinnost, postarati se o spi
sovatele, aby dostal nějaké pěkné postavení ipo
Jelagin
Fon
Orlov
Vizina
Pavel
Nikita panin
Moskva
Ere
Fono
13
article
výšení, ale Fon-Vizin nepatřil k těm, kteří do
vedou využitkovati okamžiků štěstí, nebyl obrat
ný k lovení prospěchů. Byl spíše hrdý, přímý
nežli by hledal protekce; opakujeme, byl z těch
kteří si v životě spíše nadělají nepřátel než přáte
a nemohou za to.
Roku 1769 přijal jej Panin do své kanceláře
po smrti svoji odkázal mu 1180 duší v Bělorusi
Na to oženil se básník s mladou vdovou, kter
měla dům v Petrohradě a 20.000 rublů na pe-
nězích. Byl nyní bohatý, žil jako tajný rada ve
výslužbé pouze v kruhu svých přátel.
Když byl již zkušeným, výtečným znalcen
života vyšších i diplomatických sfér, napsal
(1782) novou komedii: „Nědorosl,“ kteráž byl
přijata s pravým nadšením, dosud v ruské litera-
tuře nebývalým. Tu ukazuje spisovatel jasně svou
nespokojenost se současností a líčí dobré, star
časy, v kterých byli lidé čestnější a mravnější
Zdá se, že chtěl tu pověděti vše, co při sve
ideální povaze měl za zlé kruhu točícímu se
kolem Kateřiny a který často její nejšlechetnějšt
snahy zvracoval. Takovým způsobem psával do
několika časopisů.
Již po roce 1785 byl raněn mrtvicí, že n
mohl ovládati levou stranu a také špatně mlu-
vil. V onom nemocném slavu napsal r. 1790
„Čistoserdečnoje priznanije v dělach i pomyšle
nijach“ (autobiografii). Škoda, že nebyla do
končena.
J. J. Dmitrijev poprosil Děržavina, aby je.
seznámil s Fon-Vizinem. O 6. hod. v ustanovený
den přijel týž podporován dvěma důstojníky. Při-
stoupil k Dmitrijevu a ptal se ho, zná-li „Nědo
rosla“, zdali čell jeho „Poslanije k Šumilovu,o
„Lizu Kazmedějku“ a co o nich soudí. Zdá s
že z jeho odpovědi chtěl také soznati jeho vzdě
láni i povahu. Pak se tázal, co soudí o „Dusčnkě
(poematu Bogdanovičovu).
Fon
Kateřina
Dmitrijev
Děržavin
Kazmedějka
Bogdanovičův
Petrohrad
Fon
14
article
Nyni oznámil Děržavinu a jeho choti, že při
vezl s sebou novou komedii „Gofmejstěr.“ Oba
ihned projevili přání ji slyšeti. Předčítal ji jeden
jeho průvodčí, a on sám dával hlavou, zdravou
rukou důrazu mnohým větám, které jemu sa-
mému se líbily. Pak rozesmál posluchače svým
vypravováním. Setkal prý se na venkově s jedním
literátem, městským pošímistrem, který se mu
představil jako horlivý ctitel Lomonosova. „A
kterou z jeho ód uznáváte za nejlepší,“ zeplalse
ho. „Nepodařilo se mně ještě žádnou čísti,“ od
pověděl tázaný.
V Moskvě prý se nestačil dívati na mlad
básníky. Od rána do večera okolo něho se rojili
a bzučeli. — Jednoho dne žádal jej o připuštění
jakýsi tragik. Vešel s haldou papírů. Prosil jej,
aby vyslechl jeho tragedie v novém slohu a po-
detkl, že každá nynější tragedie ukončuje se bud
dobrovolnou aneb násilnou smrtí, jeho hrdink
však, že zemře smrtí přirozenou. „A opravdu,
pravil Fon- Vizin, „jeho hrdinka od jednání do
jednání chřadla a chřadla, až dochřadla.
Společnost poslouchající Fon-Vizina rozlou-
čila se s ním před půlnocí a ráno druhého dne
17. prosince 1792 byl mrtev — první samostatný
ruský spisovatel divadelní, spisovatel-umělec, ve
věku pouze 48 roků.
Nyňa
Děržavin
Lomonosov
Fon
Vizina
Moskva
poslouchající Fono
15
article
= O archaeologických výzkumech v Rusku r
1902 uveřejňuje „Istoričeskij Věstnik“ v červnovém
čísle obšírnou zprávu, z níž vyjímáme nástedujíe
podrobnosti: Pozoruhodno jest především kopání prof
Vesilovského v oblasti Kubanu. Nalezené zde před
měty náležejí dvěma různým kulturám. Starší kultura
charakterisována nádobami hliněnými zvláštního lva-
ru, jež při pohřbu nebožtíka stavěny mu ke hlavám.
a v nichž chovány uhlí a popel z obětí. Nádoby ty
podobají se misce, připevněné na trojhranném pod-
stavci, jež uvnitř oddělena přihrádkou, kolem okraje
táhne se ornament t. zv. džbánečkový. Jiné nádoby
lohoto období mají tvar hrnců s ornamentem metli-
covým, u některých má dno tvar kulovitý. Nalezeny
též nože z pazourku, malé i veliké. Druhá kultura
jest z doby panství římského na Kavkaze. Vyzname-
nává se pozoruhodným bohatstvím zlata, střibra a
drahokamy, ale po stránce umělecké jeví značný úpa-
dek; jsou manýrované, nepěkné a připomínají mále
staré řecké umění. Hliněné nádoby znázorňují pláky
a skopce anebo mají tvar sudů; velmi hojné jsou plo-
chě římské misky ze žlutavé hlíny. Vše to poukazuje
na první století po Kristu.-Mohylové pohřebiště, kd
kde tyto předměty nalezeny, táhne se v délce více
než 60 verst mezi stau send Kazanskaja a Ust-Labin-
skaja. Neporušená pohřebžtě málokdy se nalézají.
Kuban
Krist
Rusko
Kavkaz
Istoričeskij Věstnik
16
article
loupeživé ruce již ve starověku hledaly tu skryté po-
klady. Ve hrobech nalezeny zlalé a měděné náramky
zlaté náhrdelníky, měděné kotle a pozlacené pánve
pompejánského typu, lampičky, stojany na lampy
atd. Na víku malé střibrné nádobky nalézá se almadin
s řezanou postavou Zeusa. V kraji melitopolském
nalezeny ve skytském hrobě zlaté ozdoby z koňské
postroje a šatu skytského knížete a u Gurzufu gotský
hrob s velikými stříbrnými přeskami pasu ve tvaru
sokolí hlavy. V gubernii tomské nalezeny jemně pra-
cované stříbrné poháry a koflíky ze 13. až 14. stolelí
na dně jednoho koflíku vyryt jest počátek buddhi-
stické modlitby „al moni“ v sanskritu. Také ve ska-
lách síbiřských nalezeny četné předměty, z nich
mnohé mají značnou vědeckou cenu. Máť Rusko dosuo
překvapující bohatství starožilných památek.
= Úpadek francouzsského krajkářství. Z Paříže
se oznamuje: Jakýs duchaplný Francouz prohlási.
Zeus
Ruska
Francouz
Paříž
17
article
„Krajky a Francouzka se navzájem doplňují“. Je-
to pravda, pozbyla Francouzka části vlastní své pod-
staty, neboť krajkářství klesá, krajkářky umírají anebo
voli si výnosnější zaměstnání. V jediném departementu
calvadosském bylo před válkou padesát tisíc krajkářek
dnes je tam sotva jediná. Strojní výroba jest jejich
zkázou a sotva as co prospěje nyní zákon, jímž se
nařizuje vyučování krajkářství na obecných školách
v Calvadosu v okrese valenciennesském a jiných
končinách Francic, kde obyvatelstvo kdysi živilo se
krajkářstvím. Pravá krajka, jež povstala ve Flandersku
a odtud dostala se do Anglie, Francie, Španělska, Be-
nátek a Janova, bude záhy již jen předmětem pro
sběratele a ozdobou nejbohatších dam. A jest podivno,
že časopisy, jež věnovaly tolik soucitu a sympatií
pařížským hadrářům, oblíbeným hrdinům Eugěna
Suea přece mnohem méně sympatickým, chovají se
zcela nelečně vůči klesajícímu krajkářství, jehož re-
presentaníky ovšem nebývají vždy tak něžně jako je-
jich výrobek.
Sue
Anglie
Francie
Španělsko
Be
Janov
18
article
= Zajímavý pomník chystá pro hrob slavného
amerického básníka Edgarda Allana Poča francouzský
sochař José de Charmoy, jenž se vyznamenal svým
pomníkem básníku Sainte Beuveovi, před nedávnem
odhaleným a basreliefy pro sokl pomníku Alfreda de
Vigny. Pomník pro hrob Počův v Americe sestává ze
dvou obrovských stupňů. Na nejhořejším slupni stojí
dva nazí muži, držící cípy velkého pohřebního po-
krovu. Na druhém stupni u jich nohou, leží mrtvý
básník. Jeden s obou nahých mužů hledí na nebožtíka
s otevřenými ústy, vyvalenýma očima a s výrazem
největší hrůzy. Druhý zvedá nadšeně oči k nebi,
jako by tušil vůči tomuto mrtvému tčlu, že smr
genia přes to přese všecko nezničila. — Jest ještě
otázka, dovolí-li američtí puritáni, aby takovýto
pomník na hřbitově byl postaven.
= Spánek ryb. Anglický přirodozpytec Carter
podnikl zajímavé pokusy o spánku ryb. Zjistil, žeze
sladkovodních ryb bělice, kapr, mřenka, lín a pod.
rovněž jako zvířata pozemská mají periodický spánek
Týž zdá se působiti na ryby mořské, z nichž následu-
jící byly pozorovány ospalé: mořský ůhoř, pyskoun.
žralok psí, mořský lín a všechny druhy plolýsů. Carten
zjistil, že pokud mohl pozorovat, zlaté rybky a štika
nikdy nespí, ale za to občas odpočívají. Potřeb
spánku jeví se u ryb podle poměrů meteorologických
Nevybírají si vždy právě noc ke spánku.
Na zkoušku také 1/2 krabice po K 1.-
Řecká „Achaia“ vína : Mavrodaphne slad., Achaj
ský Sec natrpklé, jsou nejehut a nejv. sílící. Sklady: lékár
ny, drog., lahůdk. a lepší záv. Pro Čechy hlav. skl. a zást
H. F. Seidel, Praha, Vodičkova ul., 30. (Též řecký koňak
Edgard
Allan
Poč
Charmoy
Alfréd jít Vigna
Carter
Achaj
Čecho
H F Seidel
Amerika
Achaia
Praha
Vodičkův ulice
Sainte Beuve
19
article
Vojenská připravovací
škola „Funk““ , s
Programny zděrma. kara pro jedinorod, dobrovol právo.
1532
20000000010000000 00000001000000 0e
do pražského obchodního ústavu
školy obchodní a živnostenské
řed. Tom. J. Maděry,
approb. pro školy obchodní, stálého přísež. účet-
ního znalce c. k. zemského trestního a c. k. ob-
chodního soudu, opráv. účetního revidenta
v Praze, Klimentská ul. č. 3 n.
(vedle nároží Eliščiny třídy), 1557
právě započal a možno se již nyní na příští běh
příhlásiti. Počátek novéhoběhu l6. září.
Vyučuje se česky i německy. Prospekty zdarma
000000000000000000000000000000
UDOLFV PRANEN
V MARIANSKÝCHLAZNÍCH.
— Přírodní voda proti hostoi.
(Léčení vodou pitnou-)
Léčí se: Hostec, vylučování močanů, pisek močevý
ledvinové kaménky, močové kaménky, chronické záněty
ledvin a měchýře. Voda jest zároveň dimtetickým ná-
nojem k předejití těchto chorob, k nímž různé osob
buď dědičnosti, výživovu neb způsobem života jsou ná-
chylny. — K dostání zo zasílatelství mi-
nerálních vod v Mariánských Lázních.
Brožury a návod zdarma.
15406
Funk
Programný
J Maděra
Eliščin
Praha
mariánský lázeň
obchodní ústav škola obchodní
28
article
Papežská inkvisice.
II. Papežské sondy.
III. Papežská diplomacie.
IV. Z církve prvních papežů.
Papež a italský lid.
VI. Papež a italská vláda.
VII
Papež a Čechové.
VIII
Papež Lev XIII
Ubohý vězeň vatikánský.
Ix
Kdo bude papežem
Napsal —esi.
Cena 50 hal.
Lze dostative váech knihkupectvích
zvláště v administraci „Času“í v Prase.
Papež
Čecho
30
article
MIKOLÁŠ LEHMANN
MIKOLÁŠ LEHMANN
c. a k. dv. závod uměl. výst. a maliřské atelier pro
portréiy aid v Praze, Ferdinandova třída čís. 1i
neeeeeececcce
Právě vyšlo v kritickém vydání:
Lehmann
Praha
Ferdinandov třída
46
article
Starostivým rodičům
Starostivým rodičům
nastává nyní po ukončení školního roku pře-
vážná a důležitá otázka o dalším vzdělání
opatření jejich synů nebo dcer. A přec je tolik
ústavů i veřejných učilišť, že za nevelký penín
mnohdy i s úlevou, může si každý
15399
dobrou budoucnost zajistiti.
Spolehlivé rady podává právě vyšlé druhé
rozšířené a doplněné vydání spisku
Starostivý
47
article
Do kterých škol
Do kterých škol
může žák vstoupiti ze školy obecné,
měšťanské nebo nižší střední.
Na základě úřadních zpráv sestavil K. Ka-
menář, ředitel škol v Dačicích.
Cena K 1.20, poštou K 1.40.
kdo peníze předem zašle. — Na skladě u všec
knihkupců nebo přímo v nakladatelství
1552
A. STORCH SYN V PRAZE
knihkupectví a antikvariát na Staroměst-
ském náměstí-
16155
A Storch
Dačice
Praha
ský náměstí