8. ledna 1905.

Nedělní zábavná příloha „Národních Listů

k čislu 8.

Strana 9.

Z notýsku Pavla Čamrdy písaře při výpomocném úřadě, Památným a nezapomenutelným zůstane mi letošní štědrý večer, na celý život, do smrti nej- delší, ale dlouho taky — myslím — nezapo- menu na včerejší Boží hod. Pokud bylo světlo. potrvala ve mně jasná, radostná nálada. Ale jak slunce zapadlo a z hlubin za obzorem- vy- stupoval soumrak, přepadala mne tesknota ne- skonalá. K sluchu mému doníkalo sice od- měřené chrupání kvartýrského pana Petrnouška, který ve vedlejší světnici na pohovce doháněl hodiny, před svátky probděné, slyšel jsem také lehké a jako bojácné šukáni paní Potrnouškové, která patrně se snažila choditi ve vzduchu a ne po podlaze, aby chotě nevzbudila, tušil jsem tedy život lidi na blízku, a přece jsem si při- padal, jakobych dlel sám a sám kdesi v poušti, nebo na vzdáleném, prostém skalisku, kolem něhož rozlévá se nepřehledná a nepřestupná hladina, těžká a nepohnutá, jak olověná. Černá, neproniknutelná klenba nade mnou, a jenom v dáli nedohledně, nad samým téměř obzorem, chvěje se jediná hvězda jak světluška, třepetá se, mizi chvílemi, znova se rozzařuje a roze- chvívá, dlouhé paprsky její jako teničká zlatá vlákna doletují v oči mé, jako na pozdrav po- slední, hvězda shasla — ociťuji se v temnotách a propadám se i se skaliskem v závratnou hlu- Nedostižitelná ta hvězda — toť Viktora moje! Toť kouzelný třpyt jejích zraků, sálavé teplo jejího pohledu — —l

V tom zasněn utopil se v mé světničee dávno poslední zákmit světla denního, zšeřilo se. tma mne oblehla, nepřemožitelná tesklivost mne obestřela. Vzpominal jsem na včerejší jas u přednostů, na teplo, rozlévající se komnatou. na veselé, zruměněné tváře, na smích Viktořin. na sladký zvuk hlasu jejího, na šustot jejího roucha, na onen okamžik v útulném budoárku — na všechno to štěstí, jehož se mi dostalo, kterým jsem byl obklopen jako ono dítě po- klady v očarované skále v pohádce — a vše to náleží minulosti, uprchlo jak sen, a dnes ani za poklady světa nevrátí se mi vteřina ze všeho, Nepomyslil jsem, že ještě kdy se ve mně vzníti všechny ty horoucí touhy, které jak vlno- bití bouří v hrudi, varem kypí ve vší krvi, třeští v hlavě, biji tepnami a rozechvívají celé tělo, rozohňují obraznost až k šíleným představám, obluzují duši a vhánějí člověka ve ztřeštěná dobrodružství — a hle, tu jsem vším tím byl za- chvácen.

Zmocnila se mne nepřekonatelná touha. abych spatřil Viktoru. Půjdeš k přednostovům Rozžehl jsem lampu, ustrojil jsem se pečlivě. Ven, ven z té vyhřáté světničky, jejíž kamna ještě sálají horkem, jejíž vzduch ještě je naplněn vůní „františků“, kterými paní Petr- noušková o svátcích parfumuje celý byt. Ale ani v tom roznícení jsem nezapomněl na všední věci, na okolí, jež mne obklopovalo. Potichounku, opatrně jsem se kradl větší svět- nicí, abych pana Petrnouška neprobudil. Vidoue mne odcházeli, vzchopila se kvar- týrská a vykradla se za mnou do kuchyně. „Ale večer budou doma?“ tázala se mne šeptem, dostihujíc mne již u samých dveří, „pravda-li?? A dívala se při tom na mne skoro úzkostlivě. „Ale ovšem že!“ odpověděl jsem. „To jsou hodný!“ řekla s povděkem pan Petrnoušková. „Však jsme na ně včera vzpo- mínali. To se nám stejskalo! Šťastný člověk nechápe cizího stesku! Já na ně včera ani nevzpomněl. Teprv teď se m zjevil obraz štědrého večera Petrnouškových. těch stárnoucích, skromných, plahočících se manželů, kteří se taky na ten den (ěšili a jimž jsem scházel do třetice a do — šístky! Vždy i dárkem na mne pamatovali, svazečkem pěladvaciti „kub“, které jim trafikantka ová- zala žlutou hedvábnou stužkou, jakými jsou převázána štíhlá „Panetelas“. Na schodech jsem se zarazil pomyšlením Kterak jsi mohl slíbiti, že přijdeš? Což po- zvou-li tě u přednostů k večeři? Zdrží-li tě?

Ale na ulici jsem se vzpamatoval, chladný sychravý vzduch vrátil mi příčetnost. Rozrazi mne, že jsem se zaryl hlouběji do svrchníku. K přednostovům? Jaká pošetilost! Co t posedlo, Pavle! Kterak by ses mohl odvážit! Stanul jsem. Kam tedy? Na procházku Prahou, vrhnout se v tenruch, divat se na lii lidem do tváří, hádati z nich, jaké kdo mě svátky, čísti, co komu Ježíšek nadělil, zkoumat nové kožichy, nové žakýtky, boa, rukávníky. Rozběhl jsem se. A pojednou seznal jsem že zcela bezděky mířím — k bytu přednostovu. Všechno mne pudilo do té ulice, i jejíž dlažb mi připadá posvátnou, že ji tepou drobné kram- flíčky drobných botek Viktořiných. Pošetilče! Kdybys náhle potkal rodinu přednostovu! Co řekneš? Zda neuhodnou, co te som vede, zda to neuhodne — Viktora? Ale nebylo lze obrátit, utéci. Zprvu váhavě ale čím dálo rychleji jsem kráčel po chodníku protějším, tiskna se k domům, neodvažuje se hleděti před se, dokonce již ne na druhou stranu. Teprv u toho šťastného domu tal učiním. Teď! A vzhlédl jsem k oknům, doufaje, že mi z nich zazáří jas lustru, že mne aspoň zdaleka pozdraví ony prostory, v nichž dýše drahá Víktora moje. Povznesl jsem zraky — všechne okna byla tmava, černa. Stanul jsem jako přimrazen. Bylo tak na snadě, že taky vyšli na procházku, a přee ani pomyšlením jsem se toho nenadál. Tak mrazivě, nehostinně na mne hleděla ta okna. tak cize, a ze všech jakoby na mne cosi volaloo Vari! Nemáš tu čeho pohledávat! Kde jsi, dítě drahé! Kde těkáš, květino má vonná, kde svíti čarovné tvoje oči!

Bez cíle těkal jsem Prahou, všemi ulicemi kde bylo lze nadíti se, že by mohli kráčeti před- nostovi, myslil jsem, že je musím potkati, že musím spatřit Viktoru, aspoň zdaleka, ale toho večera nebyla Náhoda mým vůdcem. Znenáhla řídly sražené dříve davy pro- chazečů, ulice a třídy prázdnily se, vše vracelo se ke krhům anebo zapadalo do hostinců, šum tichl, bynul, v ulice snášel se klid večera, s výše klesala na Prahu noc. Poddal jsem se konečně a zamiřil jsem k domovu. K domovu! Ach, kde je nyní můj domov Pro znavené tělo u Petrnoušků, ale duše má letěla za Viktorou, aby před ní poklekla v tom útulném budoáru, v té komnatce milé, která nás včera na kratičkou chvíli pojala ke sladké. eudné důvěrnosti, které mi na několik okamžik darovala jeji sladké, měkké, teplé ruce. Vzpomíná-li na tu chvíli taky Viktora? XVI. Paní Petrnoušková již čekala, a když jsem vstoupil do kuchyně, rozveselily se její oči. „No tak přece!“ vítala mne. „Však už jsem měla strach, že někde uváznou. A juž taky ohřívám večeři. Můj ty Bože, ohřívaná večeře! Neměla to slovo pronést. Připomnělo mi zase včerejšek a připomnělo mi tu moji dnešní bídu. V tom okamžiku připadalo mi všechno tak ohřivané i ta večeře, i paní Petrnoušková, i pan Pet noušek — ba, i sám jsem si připadal jak ohřívaný. Tam kdesi v dáli — ani nevím, kde — jarý, kypici život v plném varu, v plném roz- květu, a zde u nás: ohřívanél

Pan Petrnoušek seděl již u stolu, postře ného kostkovaným ubrusem a taky se nějak roz- radoval, když jsem vstoupil. Pohrával nožem vidličkou — uhodl jsem, že na mne čekali do posledni chvile, až konečně si řekli: Budeme jíst- Však již v patách za mnou kráčela kvar- týrská a přinášela tedy ohřívanou rybí polévku Nebo té navaři paní Potrnoušková, že je jí na celé svátky. A po polévee ohřívanou černou rybu. Potom kousek studeného kapra smaženéh a konečně zbytek studené vepřové kýty — měl jsme ji v poledne k obědu. Jako bych jim byl dnes po včerejšku vzác- nějším, obsluhovala mne paní nesmírně pozorně vybírala nejlepší kousky, a pan Petrnoušek ne sáhl do misy, pokud jsem si nevzal já. A stále opakovala paní Petrnoušková: „To jsou hodný, že přišli, to by námtu věru bez nich bylo až k pláči . .. Když jsem viděl všechnu tu ochotu a vlíd- nost, tu radost z návratu mého, byl jsem sám povděčen, že zas mezi nimi sedím. Vracel jsem se znenáhla ze své luzné pohádky, ze svých vzdušných cest, ociťoval jsem se zase rád ve starém tom ovzduší, kde žiji beze všeho ostychu po tolik let — a po lom večerním rozbolestnění duše chutnalo mně! Vlastně je paní Petr- neušková výborná kuchařka a o svátcích vy- padají taky moje obědy a večeře zcela jinak než „normální“ náš program kuchyňský. Všeho jsem pojedl do syta, byl jsem vyběhán, vymrzlý, kamna dýchala milým teplem a na nejhořejším kachlíku zase znenáhla se měnil v popel čerstvý „františek“, rozšiřuje světnicí svoji lacinoua přec jen milou vůni.

Po večeři jsem se přihrnul se svojí bed- ničkou doutníků od přednosty. Teprv teď jsem ji otevřel a nabídl panu Petrnouškovi. Podíval se na zavalité doutníčky, uložené tu jako děťátka v kolébce a přepásané pestrým páskem, zlatým a červeným, a řekl skromně skoro stydlivě: „Inu ano, tohle je jiná sorta, pravda! Kde pak našinec — — — Rozuměl jsem. Vzpomněl tu na svůj dárek. na těch pětadvacet kub, maskovaných stužkou z tenkých havanských, a zastyděl se za chud u svoji nadílku. Musil jsem ho nějak vytrhnouti. Henem jsem spěchal pro druhý svazeček, pro prezent z jeho rukou, a zcela přesvědčivé jsem ujišťoval: „Pravda, dražší jsou ty páskované, pane Petrnoušku, ale taky těžší. Kdežto takové kuba je jako starý dobrý kamarád, který neublíží! A zúmysla kouřil jsem jen z jeho kub. abych naznačil, jak si vážím i jeho dárku. Ještě před tím nalila nám paní Petrnoušková po kalíšku višňovky, třebenické. Včera u před- nestů, dnes doma — něco přece se přeneslo ze štědrého večera na dnešek! Petrnoušek vyzunkl ji mlsolně, pomlaskl si, a hledě na mne, slibně povídal mi, jakoby zrazoval sladké tajemství: „Máme ještě něco, pane Čamrdo, láhev špumante, od Šulce. Chystali jsme ji na včerejšek, ale nechali jsme ji na dnešek, abyste užil s námi. Za oknem je, tam se dost nastudi. bez ledu. Po pivě si doložíme, tak na vrch. Spi se po tom dobře. Upřimní lidé! Kdyby vedle mne seděla Viktora, bylo by mé štěstí úplné. Ale kdež Viktora do tohoto prostého příbytku! Tys ve svém úpravném budoárku, snad vzpomínáš. snad se zasníváš nad knihou Vrchlického, nade Sny o štěstí — a sníš o nějakém štěsti budoucím. Náležím k němu taky já, Vikloro drahái

Paní Petrnoušková sklidila se stolu, vy- třepala ubrus nad uhlákem, znova postřela stůl a znova dolila sklenice pivem. Zatím pan Petrnoušek vstal, šáral se ku prádelníku, vytáhl šuplík, vyňal cosi malého a skrývaje to za zády, vrátil se ke stolu. Hledě na mne skoro šelmovsky a zas jako prosebně když pronášel: „No a jak, pane Čamrdo, hodíme si dne takovou malou? Ano, šísíku. Ochotně jsem přisvědčil Teď okázal, co skrýval. Balíček špádů A povídal, okazuje na obal s kolkem „Z brusu nové, pane Čamrdo! Lakované Dnes je zasvětíme. Ale ne, abychom tuhle matc lažírovali! Bez milosti — jak padne karta.“ Roztrhl obal, zamíchal karty, položil na stůl a pobídl mne, abych si sňal: „Malá dávál“ A hráli jsme šístku skoro do půlnoci. Bez milosti jsme hráli — a paní Petrnoušková od nášela kořist osmi krejcarů. Ale vypadala př tom tak šťastně, jakoby byla strhala pražskou loterii. Zaplať Bůh, šťastně a vesele jsem zakonči taky ten Boží hod. Nesmí člověk mít velkýel pežadavků.

Pozvání.

Václav Ka pr. Po schůzi výboru vodního družstva used inženýr Krejza se svým přítelem nadlesním Lu- páčkem ke stolu, dopili sklenku červeného vína a poručil si oběd. Tykali si od poslední výborové schůze, která se protáhla daleko přes půlno a dosud jim bylo z toho tykání oběma nějak nevolno. Hovor vázl, nadlesní v rozpacích po- znovu zapaloval viržínko. „Abych tak řekl, den máme šeredný,“ pro hodil konečně, opatrně se vyhýbaje přímému oslovení. Jindy by řekl: „Koukej, to prší“ nebo „Račte koukat, to prší,“ ovšem kdyby nebyl tcho prožluklého tykání. Inženýr dobře vycítil ráz „přátelského“ do- tazu. Také on jindy by řekl: „Jo, jo, prší,a já tady musím civět celé nedělní odpoledne! „Opravdu, šeredný den,“ pravil za těchto okolností a hluboce se zamyslil. „Čert mi byl tohle dlužen,“ ujišťoval se v duchu, „tady se celou noc opijím s člověkem, kterého vlastně ani dobře neznám a jehož du- ševní život jest mi něčím, čím je ledovým med- vědům oása, na konec se spolu objímáme, líbáme a pijeme na bratrství. Stala se vlastně veliee prožluklá věc! Ohromná nezkušenost životní Kdyby se toho dopustil mladík pětadvacetiletý budiž, ale muž, jehož třicitka rychle už dozrává ve čtyřicítku a jenž už zreguloval řadu řek, pří- toků a potoků, bystřiny nečítaje, má míti jiné po- nětí o životě. „Abych tak řekl, a pořád prší,“ řekl nad lesní.

Skutečně od poslední výborové schůze vod- ního družstva vyhýbal se Krejza Lupáčkovi a Lu- páček Krejzovi. Inženýr pobíhal po regulačních pracích a nadával, nebo seděl v domku vodního družstva a rýsoval. Nadlesní zabýval se v té době radějí jinými okresními starostmi. Navštěvoval nového okresního tajemníka, aby zjednal platnost vrchnostenskému vlivu v okresním zastupitelství „Abych tak řekl, a pořád prší,“ opakoval Lu- páček důrazněji. Inženýr ustavičně ještě sbíral rozfoukané myšlénky. Na štěstí přinesli jim z ku chyně horkou polévku. Odložili doutníky. Krejzo graciesně maěkal si za límec nažehlený ubrousek sňal s nosu skřipec a sklonil hlavu do polévky Několikráte zafoukl, zamichal lžicí tlustými nud lemi, ušklíbl se (nudle byly v polévce každý den a chlamstavě jedl. Nadlesní jedl pomalu a rozvážně. Ubrousel měl na kolenou a ustavičně jím vousy přetíral aby mu ve vousech, přes pysky shrnutých, ne zůstaly nudle.

Krejza jedl hltavě, nadlesní zvolna a diplo- maticky. Byl také patronátním komisařem, věděl tody, jak se má jísti za obzvláště choulostivých okolností. Každý rok jedl čtyřiadvacetkráte n farách a poněvadž byl osobou skoro tak důležitou jako vikáři v tom farském živobytí, byl hoden aby z husy pojídal „biskupy“, z koroptví prsíčka nožičky aby chřoupal atd., rozuměl tedy dojista jídlu a věděl, proč a za jakých okolností sejí „Abych tak řekl, ještě prší,“ pravil inže- nýrovi, když dojídal polévku. Krejza zadíval se melancholicky oknem na náves. Byla prázdna. Vodní výboři rozeběhli se k rodinám a k manželkám, lehoučké košatinové vozíky přespolních dávno odhrkaly ve čvachta- jícím blátě silničním. Po návsi procházely se chovné husy s housery, buržoasie mezi ostatními husami. Krejza jasně cítil příšernost situace. Za- chutná-li Lupáčkovi pivo, musí setrvati a sedět tady celé odpoledne, celý večer a celou noe. Bohužel, byl nadlesní Lupáček vlivnou osobou také ve vodním družstvu. Měl prsty v dovážen materiálu, v revisních komisích a ve všem. Pře Krejzou vyštípal odtud již dva inženýry, dlužn tedy s takovým člověkem obcovati opatrně.

Hovězí maso bylo, jako obyčejně, tuhé, ci- bulová omáčka řídká, jako cibulový odvar prot kašli a chřipce. Krejza, jenž měl dva chrupy. jeden z kaučuku, jehož stále užíval, druhý v pouzdru, jaksi reservní, kousal opatrně, chtěje vystačiti pouze jedním chrupem. Lupáček roz- krájel maso na malé kousky, jež polykal bez kousáni. Padaly mu do žaludku jako drobný štěrk. Při tomto tvrdém jídle uvázla řeč, ba myšlenka. Ze strnulosti první se probudil nadlesní Lu páček. „Abych tak řekl,“ pokračoval intimnín hlasem, „toho psa, co jsem ti ho slíbil, ti pošlu Už je z něho velké štěně, dáš si ho k haj- němu, vyevičí ti ho a za rok ti bude dělat službu.“ Krejza podíval se Lupáčkovi upřeně do očí. Skutečně nadlesní mu už dávno slíbil psa. Jednou v hospodě, když hráli karty, slíbil ho poprvé. Bylo to asi před rokem a od té doby, kdykoliv se spolu v hospodě sešli, ustavičně starý slib obnovoval. Krejza ovšem nemohl vniknouti do Lupáčkovi duše a proto nerozluštil hádanku, proč mu Lupáček slibuje štěně. Nikdy po štěněti ne- toužil, naopak psů se štítil a ze začátku se Lu- páčkova slibu bál. Když však viděl, že štěně ne- přichází, uklidnil se. Nadobro se uklidnil teprve když se dověděl, že v okolí běhá množství lidí jimž Lupáček také slíbil štěně. „Jo, se psem je to choulostivá věe,“ po kračoval Lupáček, když Krejza neodpovídal „nejlepší pes je ten, kterého si vychováme o malička. Z počátku to dělá trochu nečistotu, ale to musí člověk zavřít oči, takový pes je pětom k člověku přichylný. Na štěstí přinesli z kuchyně třetí jídlo, Lu- páček umlkl. Proklaté štěně okamžitě se vytra- tilo z Krejzových myšlenek. Resignovaně zadíval se na mísu, ze které voněla tučná husí pečeně Husa a ledvinky, ledvinky a husa, pravil s v duchu.

„Rád biskupa,“ zeptal se Lupáček, ale u jej měl napichnutého na vidličce. „Ani cítit,“ ušklibl se Krejza. Jedli tedy! Husa byla tvrdá jako diamant. Sklo by se jí dalo krájet. Krejzovi častokráte připadalo, jakoby tu husu nekrmili šiškami a ku- kuřicí, ale štěrkem. Lupáčkovi husa chutnala. Dvakráte si jí talíř vyepal a všecko snědl. Na konec vyčistil si ubrouskem ústa a vousy sáhl do popelníčku po viržince a zapáliv si, klidně pokuřoval. Krejza také dojedl. „Abych tak řekl a pořád prší,“ řekl zas Lupáček. Fpailon. Krejza vykoukl melancholicky ven. Náve byla stejna. Z kuchyně přinášeli černou kávu. Lupáček se spokojeně usmál. Jeho viržinka hořela dnes zvláště modře. Abych tak řekl, pojeď s sebou,“ řekl náhle rozjařeně, „pojeď s sebou, moje beztoho poví dala, proč nikdy nepřijdeš. „Jši přiliš laskav,“ odpověděl Krejza, „dě kuji za poctu, a pojedu!“ Lupáček zbledl a hned zase zčervenal Nadšení zmizelo, chladná střízlivost jej objala Odložil viržinku do popelníčku a plaše se usmál „A proč bys nejel,“ prohodil, „máš tady civět celé odpoledne a koukat ven, tak pojede s sebou. „Pojedu, rozhodně pojedu,“ odpovědě Krejza tvrdošíjně. „Tak viš co, já dám zapřáhnout,“ pravi nadlesní nejistě, „a pojedeme!“ Rychle vstal a odcházel z lokálu. Musil se nalokati čerstvého vzduchu, dusil se skorem Vyšel na nádvoří obklopené hospodářskými bu- dovami. Chápal, že provedl nesmírnou hloupost. „Ce teď,“ uvažoval, „nemohu mu přece říci, aby ne jezdil. Ostatně tohle dělat neměl. Když jsem ho pozval, měl se omluvit, poděkovati a věc by byla odbyta. Ale to on hned jako sedlák, pozveme- jej na posvicení, řekne si: Děkuju za poctu, po- jedu! A proč by jezdil? Dceru nemám, to dobře ví, proč teda chce jet?

Lupáček došel do konírny. „Myško, jste tady?“ křikl ve dveřích do hustého a teplého vzduchu. Myška se vyhrabal odněkud ze zadu. „Poníženě prosím, milostpane, jsem“ „Tak teda budeme zapřahat! Víte, Myško on s námi pojede ještě jeden. Dejte teda kry nahoru a koukejte, abychom jeli. Nejistě vracel se Lupáček po dvoře do l - kálu. „No, kdož vi, jak to ještě dopadne,“ při padlo mu a hned jej ta myšlenka rozveselila „třeba řekne, až vyleze ven a až jej studený vítr ofoukne, že nemá kožich. Taky se to stává. proč by se to nestávalo! Pomyslí si: A co bych já tam jezdil! Nadlesní dceru nemá, má jenom bezdětnou manželku a proč bych se tam teda trmácel? Řekne: Příteli, račiž prominout, ale nemám kožich! Taky se to stává. Lupáček vešel do lokálu úplně rozveselen. Posadil se za stůl a usměvavě se zadíval na Krejzu. Také Krejza byl rozveselen. Zálibně po- kuřoval trabuko a díval se za mizejícími modrými obláčky. „Abych tak řekl,“ pravil Lupáček, „račiž prominout, ale máš kožich? „Kožich? Mám dva kožichy, vlastně tř kožichy!“ řekl Krejza s úsměvem. „No, to je dobře,“ pravil sesmutnělým hlasem Lupáček. Věru, to mu nepřipadlo, že Krejza může míti kožich. Naopak, je dokonce vidět, že má kožichy tři. Inu, taky se to někdy stává, pomyslil si melancholicky. Věru, stala se hloupost, uvažoval dále. Pozvu si vlastně, aniž bych měl dceru, člověka, říkajíc úplně cizího, se kterým si tykám, protože jsem s ním seděl v ho- spodě, a člověk ten, nejen že má kožich, člověk ton má kožichy tři.

„No, to je dobře,“ opakoval málomyslně „abych tak řekl, je tam zima. Vítr fouká, jak když pilkou řeže, zdá se, že se obrátil čas!“ Ale štěně mu nedám, pomyslil si, to věřím. že by štěně bral, takový člověk, dvakrát, třikrát se s ním sejdeš, promluvíš, posedíš, pozveš (jen tak, aby se neřeklo) a už ho máš na krku. Jedn štěně dám Firbasovi, beztoho jsem mu ho taky slíbil, druhé dám Truhlářovi a třetí dám Peliká- novi. Ostatní štěňata utopím. On však si počká než mu dám štěně. Beztoho, podám prst, a on hned celou ruku! „A to štěně,“ pravil nahlas, „abych tak řekl, co jsem ti slibil, to už teď dostaneš. Jedno dostane Firbas, druhé dostane Truhlář a třeu dám tobě. Pelikán mi sice taky říkal o jedno ale ten ať čeká! Jak se štěňata narodí, tři od- stavím, ostatní utopím a tobě dám jedno- Budeš-li chtit dvě, nedám to jedno Firbasovi dám ho tobě. Beztoho Firbas myslí, že mám štěňata jenom pro něho!“ Krejza svěsil hlavu. Já jsem se s tím člověkem přiliš zaplet připadalo mu, ten člověk je opravdu schopen dáti mi nejen jedno štěně, ale dvě štěňata. Na konec mi dá fenu s celým hnízdem a bude jezdit se dívat, jak to vychovávám. Před chvíli mluvil o psu a teď už mluví o štěňatech. Já podám prst a chytne celou ruku. Stala se vlastně velice pro- žluklá věc! Ohromná nezkušenost životní! Ten člověk vypadá, jakoby měl doma dceru nebo aspoň neteř, neřku-li přijatého sirotka. Vlezu mu do pasti, pozve mě a já s ním hned jedu. Ted ovšem už je pozdě! Teď už musím, ale když se něco najde, vymluvím se, nepojedu. Onje sehopen, dáti mi tři štěňata při návratu, jako výslužku.

Lupáček zpozoroval, že je Krejza zamýšlen zakoukal se smutně oknem na náves. Pršelo stále pršelo, šplouchavě pršelo. Ale nebyl to bohuže lijavee, jenž protrhává rybničné hráze, který jake katastrofa odplaví vesnice se starostou, s radními farářem, kuchařkou a kostelem, tedy venkovské bytosti živoucí se vším příslušenstvím. Lijavee který se ocitne posléze v interpellaci agrární který ministerstvo svádí k millionovým refunda- cím, byl to tichý déšť, jímž si matka příroda vypomáhá za všeobecné nouze o zimní sníha ledy, pokud se týče rampouchy. Mrholilo, mrho- lilo . .. „Abych tak řekl, pořád prší,“ prohodil Lu páček, „věru, bůdeme míti špatnou cestu!“ „Ano, zdá se opravdu,“ horlivě přísvědčo- val Krejza, „měli bychom ještě chvíli počkat.“ Lupáček se spokojeně usmál. Hlavou mu kmitl paprsek naděje. Patrně si to ten člověk ještě všecko rozmyslí, připadalo mi. Sám řekne „Rač prominout, dnes tam opravdu prší, pro- moknem na kůži, přijedu podruhé.“ Taky se to stává. Je ovšem už jisto, že se Krejza boí deště. Ovšem, nesmím se státi nápadným; uva- žoval dále, vím přece, co se sluší a patří, on se teď začne zdráhati, toť už je jisto, a já ho musím důtklivěji pobízeti. Rozmyslil si to, vyskočilo mu to jednoduše z úst, že pojede, je pravda,já ho tak najednou pozval, což je neslušné, uvedl jšem jej do rozpaků, chudák asi nevěděl v pře- kvapení, co mně má říci, jak se vymluvit. Je to vlastně hodný člověk! A to štěně mu dám Řeknu, že mu dám dvě štěňata, aby měl větší radost, ale dám mu jenom jedno. Dám mu jedno z těch utopených, beztoho mu chcípne, kde pak inženýr, ten rozumí psům, jako j jeptiškám Lupáčkova tvář se úplně rozjasnila. „Pre to štěně si jednoduše pošleš,“ pokračoval nahlas; „jak se narodí, pošlu ti korrespondenění listek a přijedeš k nám a to nejlepší si vybereš.

My už se na tebe dávno těšíme. Moje mi pořád říká: „Zlobi se na nás ten pan inženýr, nebo nezlobi! Přece jsme mu nic neudělali!“ Ale dnes bude mít radost! Čeká tě, už dávnotě čeká! Musíš však prominout, že jsem se sám dnes nenadál, že pojedeš s sebou! Už mi to vlastně dlouho vrtalo mozkem, že k nám ne- jedeš! Krejza pročitl z dlouhého mlčení. Myšlenky točily se mu — podivno — kolem štěněte a ni- keliv kolem návštěvy. Chápal, že by bylo c4. mítnutí štěněte smrtelnou urážkou mocného přítele Lupáčka, kterážto urážka mohla by býti smyta pouze jeho — Krejzovým — vypíchnu- tím. Proto zachytil prožluklé štěně v pavoučí čistě národohospodářských úvah. Tady ti chtějí pověsit na krk pouze štěně, uvažoval, jinde by ti pověsili na krk tchyni, tchána, manželku atd. Život je zlo, a spokojeně žíti značí tolik jako vyhnouti se většímu zlu a podrobiti se menšímu. „Vidiš, Krejzo,“ pravil důvěrně a potichu sám sobě, kdyby měl drahý Lupáček dceru, na- bídl by ti ke dvěma štěňatům ještě tento pře- pychový předmět své domácnosti. Štěně tedy vezmeš, pošleš pro ně, dáš je na vychování ku ponocnému, přijede-li Lupáček, předvedeš mu jeho štěně, a bude dobře. To je život, a život je bojt Lupáček poručil si černou kávu podruhé. Bylo mu Krejzy líto. Viděl, jak bojuje. Chudák, teď sháni výmluvu, jak by mé pozvání odmitl, připadalo mu, je to v celku velice zdvořilý člo- věk. Já vlastně vždy něco spískám, uvažoval. Loni jsem k nám, když byly missie, a u faráře jsme hráli se ctihodným kněžstvem jedenadva- cet, pozval missionáře a přijeli. Pak u nás byla celá ferjální kolonie, bohužel, taky jsem ji po- zval. Já vlastně každého pozvu! Moje má pravdu! Seberu, kde koho, každého pozvu, ato všecko stojí peníze. Arci, to všecko je represen- tace, a měla by to platit vrchnost!

„Abycl tak řekl, už přestává pršet,“ řekl náhle zcela nahodile. „Pořád prší,“ odpověděl Krejza tupě. Do lokálu vešel kočí Myška. „Poníženě prosím, milostpane, už je zapřa- ženo,“ pravil uctivě. Lupáček zakoulel vztekle očima. Všeck už je na nejlepší cestě, připadlo mu, a teď přijde ten osel. Nezbývá mi, než abych Krejzu nutil, aby jel. „Tak teda pojedem,“ řekl. slavnostně, „pane hostinský, budem plati!“ Krejza vytáhl z kapsy mechanicky peně- ženku a přichystal se ku placení. Lupáčkovi rozhořely se tváře rozpaky jak nevěstě. „Já taky budu platit,“ řekl zmateně. Hostinský, dřímající u výčepu, zdvihl se a volně k nim kráčel. Při tom významně zavadil po- hledem o hodiny, aby Lupáčkovi naznačil, že dnes mimořádně odjíždí příliš záhy „Pořád prší,“ řekl Lupáček mezi placením a starostlivě se zakoukal na náves. „Abych tak řekl,“ pokračoval opatrně, když se Krejza nehýbal, „skoro mám strach, aby jsi se v tom počasí nenastudil, obzvlášť, když nemáš kožich. Taky se to stává! Já sám už znám mnoho případů kloubového reumatismu od velikého nastuzení. Bez kožichu by jsi se na tu cestu neměl vydávat, to bych ti upřímně „Račiž prominout, já mám kožichy tři,“ zabručel Krejza temně. „Pardon, pardon,“ omlouval se Lupáček horlivě, „pořád si to pletu. Já pořád myslím na Pelikána — však jste si oba moc podobní — ten nemá kožich. Tomu dám to druhé štěně, ale vyberu mu jedno z těch utopených. Rač sám uznat: psům nerozumí, a taky by měl rád psa.

Snažně mne prosil, ustavičně mi to připomíná, a tak já, abych měl už odněho pokoj, raděj mu jedno štěně dám. Mám štěně utopit — nebo mu ho dát, ať má toda radost.“ „Co se týče toho štěněte,“ pravil Krejza rozveseleně, „já třeba letos ještě počkám. Rač uznat: celý den běhám po regulaci, doma jen spím a tu člověk ztrati všechen zájem jak o lidi, tak o zvířata. Teď už skorem ani noviny nečtul Někdy je mi samotnému ouzko! Člověk mimo- velně zatouží po duši blízké a drahé, které by se se vším svěřil, která by ho držela nad blátem všednosti.“ Lupáček poslouchal starostlivě. Teď už je jisto, že jsem provedl nesmírnou hloupost, ubez- pečoval se v duchu, ten člověk myslí, že mám dceru. „Pane hostinský, dejte mi ještě jednu čer- nou kávu, než kočí zapřáhne,“ poručil. „Mně taky ještě jednu!“ pravil Krejza suše. Hostinský přinášel černou kávu.

„Abych tak řekl, oženit se, je věc chyali- tobná,“ násilně zachytil Lupáček nit předešlého hovoru, „a taky věc muže důstojná. Třebas i mé manželství nebylo požehnáno dětmi, přece jen uznávám, že jsem občanským povinnostem učinil úplně zadost. Abych tak řekl, není nad zákonitou manželku. Pohybuje-li se člověk, abych tak řekl, vždy v kruzích zákona, jest jeho mysl klidna, život plyne rozvážně, byť by i mnohdy zákonitá povinnost manželská při- padala člověku za těžkou. Vědomí vykonané po- vinnosti sílí člověka. Abych tak řekl, to jsou mě životní zásady, od kterých se náramně nerad uchyluji.“ Do lokálu vešel opět kočí Myška „Poníženě prosím, milostpane, mám zase vypřáhnout?“ tázal se uetivě. „A proč byste odpřahal,“ odvětil Lupáček zlobivě,“ „už pojedem!“ Myška s temným mručením odeházel. „Skoro jsem na rozpacích,“ pravil Krejza, „že jsem pozvání bez rozmyslu přijal. Vpadnu do tvé veletěné domácnosti jako vetřelec.“ „O, kontrér,“ namítal dyehtivě Lupáček, „moje bude ráda, když tě přivezu. Abych tak řekl, za dřivějška ještě více si na to potrpěla. Jednou jsem k nám přivezl celou odvodní ko- misi i s majorem a všecko u nás zůstalo přes noc. Žádná klassifikace koní neminula, aby radil.