Románová přiloha „Národních Listů“ k číslu 269. ze dne 30. září 1905.

Různé zprávy.

Nejnovější světová řeč . .. »Esperanto« nepronikl za deset roků svého trvání tou měrou, jako nejnovější světová řeč, která těší se svému vzniku od doby neplných deseti dnů. Nazývá se »agrach« a přivedla téměř celou obec učených hlav pařížských do horka a potu. Svět filologů, an thropologů, geografů . . . a čím vším ještě ti moudří pánové byli . . . pustil se do řešení tvrdých rebuso jednotlivých názvů nové řeči a námaha jich byla — bezvýslednou. A ještě když jevila se zvláštní ta mluva býti nerozluštitelnou záhadou, již již přihlásil se jeden ze smrtelníků, že by se rád věnovati hodlal jejímu studiu, aby mohl jednou býti její universit ním lektorem. Ubožák, jenž vyhledal ředitele ústavu »Conser- vatoire des arts et nietiers,« aby se mu představi jakožto aspirant příštího universitního křesla, jedna — ze šílenství Nejnovější »světová řeč« není ovšem jeho vyná- lezem a trvalo to, jak jsme již naznačili, plných dese dní, než se jí — přišlo na kloub V nedělních pařížských listech učiněna byla zmínka o mladistvém tuláku, jejž pařížská policie považovala pro zvláštní jeho řeč z počátku za dru- hého Kašpara Hausera. Policií zadržený pobuda R tard Amor mluvil naprosto neznámým výrazem a pří zvukem, prohlašuje, že řeč jeho jest — »agrach- štinou«.

Vyšetřující soudce Roty, jemuž byla tulácká afféra Amorova svěřena ku projednání, předvolal ce- lou řadu znalců, kteří vyznali se ve všech světových jazycích, ale žádný z nich se s delikventem nedo- rozuměl. Označili mu, aby několik slov napsal na kus papíru, neboť chtěli touto cestou zjistiti, neho- voří-li snad porušeným dialektem některé z živých řečí. Avšak ani z toho nedalo se zjistiti, co je pan Ritard Amor vlastně zač. Jivak pronesl jeden z pánů geografů opodstatněnou domněnku, že neznámý muž bude asi příslušníkem kmene ďaurského. Naproti tomu historikové hledali jeho původ ve zbytcích stře- dověkých kmenů a tak svítala záhadnému muži na- děje, že vlastně bude ještě zajímavější osobností než byl Kašpar Hauser . Konečně dostavil se do úřadovny vyšetřujícího soudce pan Bertillon, známý vynálezce měření kon- četin zločinců a ředitel anthropometrické kanceláře při policii pařížské.

»Eh bien,« volal, sotvaže vstoupil do úřadovny soudcovy, »znám jej, toho vašeho záhadného muže velmi dobře.« »Není možná,« divil se pan Roty, »jest to přece zvláštní zjev, s nímž se poprve v životě shledávám a jenž celý soudní aparát přivedl o hlavu a rozum.« Ale pan Bertillon setrval na svém a prohlašoval znovu, že je pan Amor dobrým jeho známým... Zá hadný muž byl znova předveden. Jakmile vešel, spu- stil na něho Bertillon frančinou: »Jmenujete se Rinaldo Agostini a jste původem Tyrolan, neníliž pravda? Byl jste již dvakráte tre- stán a vypovězen z Francie? Jest tomu tak, nebo ne?- Ritard Amor byl nemálo překvapen a počal se kajícně doznávati .. . Stavěl prý se. iakoby neby frančiny znalým, jen proto, aby nebyl ze země vy- obcován, jako se to už dvakráte stalo . . . A když mu podali důkaz, že mají popis jeho vzácné osoby uložený v úřadních spisech anthropometrické kance- láře, víděl mazaný chlapík, že mu nezbývá, nežli byt upřímným a kápnout božskou.

Dal se nad pronikavým výsledkem své »agrach- štiny« do srdečného smichu a zároveň se přiznal, jaké methody užíval ke skládání a tvoření jednotli- vých slov, jimž nikdo nerozuměl. Převracel prostě francouzské a vlašské významy a doplňoval kon- covky jejich sykavkami nebo jinými znetvořeninami. A tak se stalo, že mu nikdo nerozuměl a že jeho řeč považovali za konkurentní s — esperantem . Slovo »dio« zaměnil v »odire a znalec geogra spatřoval v tom název prooznačení božské bytosti v dějinách — Daurů . . = Attentát na policejního kapitána. Také Brook- lyn má svou sensaci s pekelným strojem. Na život policejního kapitána Milesa ze stanice na Ralphově třídě, byl učiněn vražedný útok a kapitán jen své opatrnosti ma co děkovati, že unikl těžkému úrazu, aneb dokonce smrti. Detektivové pátrají po odesíla- teli bedničky na doutníky, která prý obsahovala pe- kelný stroj a kterou přinesl na policejní stanici listonoš Roswell. Kapitán, který jest všeobecně znám pro svou přísnost, uděloval právě podřízeným ob- vyklé rozkazy, když se dostavil listonoš a odevzdal seržantovi balíček v papíru zaobalený s adresou: »Miles O'Reilly, policejní kapitán 54. obvodu. »Nahoře na víčku v levém rohu bylo napsáno: »Od J. S.« Později odnesi si kapitán zásilku do úřadovny a když obal odstranil, objevila se bednička na doutníky se značkou »Factory No. 476«. V prvním okamžiku se kapitán domníval, že mu některý z přátel posílá doutníky, avšak nápadným mu bylo, že jest bednička příliš lehká. Proto zavolal detektiva, který bedničku opatrně otevřel a v ní pak byla nalezena střelná ba- vlna, prach a sirky, které byly tak připevněny, aby se vzňaly při otevření bedničky na proužku písko- vého papíru, přilepeného na víčku.

= Historie o svatební licenci. Americký černoch, jenž se hodlal oženit, požádal svého pána, aby mu v městě opatřil úřadní povolení k zamýšlenému sňat- ku. Protože pán byl v té chvíli, kdy mu černoch žádost přednášel, přiliš zaměstnán, netázal se černocha ani po jméně nevěstině. Teprve na cestě do místa vzpo- mněl si pán, že černý sluha John prokazoval jeho kuchařce Eufemii Wilsonově v poslední době zvláštní zdvořilůstky i byl přesvědčen, že se ani dost málo nezmýlí, dá-li do úřadní licence vepsati jméno ku- chařčino, jako nevěsty svého sluhy. „Zde máš povo- lem,“ pravil pak, když se z města domů vrátil. „můžeš si spokojeně vzít Eufemii za ženu a dluhuješ mi 2 dollary, jež jsem na úřadě zaplatil za ono po- volení.“ Ale černoch po vyslechnutí zprávy té roz- táhl obličej a skřivil ústa leknutím. „Pro pána!“ zvo- lal, „Eufemie Wilsonova není mojí nevěstou. Jsem za- milován do hostinské Jiřiny Tompsonové, která mi slíbila srdce a která se mnou hodlá sdílet osud příštích dob.“ „Dobrá,“ odvětil pán. „Pojedu zejtra do města znova a přidáš dva dollary, abych ti úřadní licenci dal opravit.“ Druhého dne z rána přiběhl černoch k vozu, v němž seděl již jeho pán, připraven na, cestu do města. „Nepotřebuji už jiné licence, pane,“ pozna- menával, „dostačí mi ta včerejší... Rozmyslil jsem si věc a abych řekl pravdu, nabyl jsem přesvědčení, že by rozdíl mezi oběma domami vlástně ani za dva dollary nestál.

= Příšerná vražda. V chodbě novoyorského domu č. 464 byla v pondělí ráno nalezena mrtvola dítěte, v které bylo později zjištěno dvouleté neman- želské děvčátko 23leté Anežky Reinaultovy, žijící v di- vokém manželství s 27letým Gustavem Dinzrem. Ne- bohé dítě bylo surovým způsobem zavražděno a ja- kožto pachatelé byli zatčeni Dinzer a Reinaultova. Jak Reinaultova udala, otcem dítěte byl zřízenec ob- chodu se střižním zbožím. Dinzer jest vdovec a ot- cem tří dítek ve stáří 12, 10 a 8 roků a vzal Rei- naultovu k sobě, aby mu řídila domácnost. V příčině dítek docházelo mezi nimi často ke sporům, které se často přiostřovaly, až konečně byly — příčinou vraždy. Dinzer stěžoval si soudci, že Reinaultova k vůli svému dítěti jeho dítky všemožně zanedbávala. Hádky byly na denním pořádku a Dinzer prý se zhusta vyjádřil, že by si přál, kdyby malá Gertruda, jak se zavražděná holčička jmenovala, byla mrtva. V neděli večer — tak vypravoval Dinzer dále — přišli milenci domů o 11. hodině. Dinzer našel malou Gertrudu ve své posteli a to jej tak rozzlobilo, že vyhrožoval, že ji vyhodí oknem na ulici. Dle líčení Reinaultovy došlo k hádce, která trvala do půlnoci. »To dítě zabiji,« křičel Dinzer, načež Reinaultova jej upokojovala, že dítě, které jest mu tak protivné, dá z domu. Reinaultova popřela, že by byla dítěti něčím ublížila a tvrdila, že je Dinzer ranou pěstí usmrtil. Dinzer pak se přiznal, že Gertrudu bil. Mrtvola byla nalezena pouhou náhodou a to pí. Annou Dassetovou, která s Dinzrem v jednom domě bydlela a malou Gertrudu dobře znala. Na to byli Dinzer i Reinaul- tova zatčeni a dítky Dinzerovy odkázány společnosti pro ochranu dítek.

Dary a příspěvky.

Složeno u pokladny „Národních Listů“

Ústřední Matici školské. Praha. »Koncertisté« na kulečníku v kavárně »Slavii« (kterou nyní převzal a znovu moderně zříditi dal p. Rudolf Mužík) od- vádějí svatováclavský dar . . . . . . Praha-Kolin. K uctění památky zesnulého p. Jos. Nevařila, c. k. notáře v Dol. Kralo- vicích, místo věnce věnují po 10 K: p. Josef Springer, knihkupec v Praze a pí. F. Součková, soukromnice v Kolíně Praha. Při svatbě slečny B. Nejedlé s p. V. Miškovským ze Stolmíře vybraly slečny A. Miškovská a M. Bělohradská . . . Jindřichův Hradec. Pan Josef Uzel. . . . Ždánice na Moravě. Pan Hynek Paleček, c. k. soudní adjunkt, zasílá ze smíru pp. D. a H., tímto dobrovolně složenou pokutu Praha. Rodina Hellerova Ústí nad Orlici. Spolek »Tetín« zasílá čistý výtěžek koncertu, pořádaného dne 20. t. m. a žádá za diplom Libodřice u Kouřimi. O posvícenské zábavě vybráno . . . . . . . . . . .. K 400.—

7.20

»Mně nemohou utéci, tuším,« řekl Balaam a uspo- řádání to bylo přijato. »Jdeme letos první přes tento kus cesty,« poznamenal náhle. Společník jeho pozoroval právě půdu a přisvědčil. Nikde nebylo viděti stopy, přes něž by zima nepřešla a minula opét od té doby, co byly udělány. Náhle zatáčela cesta do dusné kotliny, jež uzavírala v sobě parno a zdálo se, že přitahuje mnohem kolměji paprsky sluneční. Ryzák si vybral toto místo, aby se pokusil o útěk. Od- bočil náhle z cesty, táhna s sebou svého méně podnikavého druha. Balaam necha! Virgiňana u staré klisny a sám je předstihl a obrátil, neboť Pedro byl rychlý a tu skákali dolů po srázu, přeběhli rychle na druhou stranu a do- stali se mnohem výše, než bylo možná dostihnouti je. Nebylo to místo pro takovouto hru, neboť stěny rokle byly rozbrázděny příkrými koryty, roztrhány vyční- vajícími hrboly skalin a překážely krátké, spletené smrčky, klátící se-na svých kořenech vodorovně se sva- hem hory. Virgiňan pomáhal, ale užíval svého koně mnohem rozuměji, udržuje jej pokud možno v rovině a snažil se předejíti obratu uprchlíků dříve než jej učinili, kdežto Balaam se snažil pronásledovat je těsně, zatočiv prudce, když se vraceli, těžce se žena vzhůru po úbočí; a opět se zatočil, aby se dostal na totéž místo, jež opustil a kdykoliv cítil, že Pedro počíná umdlévati, bodal koně ostruhami a nutil ho, aby udržoval krok. Umínil si, že musí dostihnouti a chytiti na svahu hory tato dvě zdivo- čelá zvířata, jež běhala volně po mnoho týdnů a teď ne- nesla žádné tíže kromě své vlastní; ale jeho svéhlavoua nakvašenou mysli nemohlo proniknouti, jak marná jest to práce. Umínil si, že nepovoli.

svý špatný tlamy!« a vrazil mu udidlo do huby, při čemž Pedro vyhodil a vzpínal se. »Nu, takhle jsem neviděl Pedra nikdy si počínati,« řekl Virgiňan.« »Eh, hlouposti!e řekl Balaam. »Ti jsou všichni stejní. Není mezi nimi ani jeden bastard, aby nečíhal na příležitost, by vám něco vyvedl. Jeden vás shodí, jiný se s vámi převalí a třetí vás spořádá všemi čtyřmi nohami. Rok asi dělají dobrotu, ale tihle západní pony jsou ne- přítelem člověka a když soudí, že se mu naskytla příle- žitost, provede, co může. A vyváznete-li živ, nebude to jeho vinou.« Balaam se na chvíli zamlčel, skládaje. »Musíte je udržovat ve strachu před sebou,« řekl na to; »to musíte dělat, nechcete-li míti nesnáze. Tuhle Pedra krmili, z ruky ho krmili a tatrmany s ním prováděli jako se zpropade- ným mázlikem a co s tou politikou dokázali ? Hle, chová se hanebně, když myslí, že přišel jeho čas a rozhodl se, že dnes ráno nepožene žádného koně do ležení. Ted to ví lépe.« »Mr. Balaame,« řekl Virgiňan, »koupím od vás toho koně hned teď.« Balaam zavrtěl hlavou. »Nekoupíte ho ani hned teď, ani jindy,« řekl. »Potřebuji ho náhodou.« Virgiňan nemohl nic více učiniti. Slýchal pastevce, jak říkali tvrdohlavým mimochodníkům: »Stůj tiše, nebo tě zbalaamuju!« a teď rozuměl vhodnosti tohoto rčení. Mezi tím vedl Balaam Pedra k potůčku, aby se na- posledy napil, než se vydají přes vypráhlou souš. Kůn se lehce trhl v zad na uzdě a Balaam se obrátil a šlehl ho bičem přes hlavu. Teď nastalo násílné tahání a couvání, kdežto Virgiňan seděl již v sedle a čekal. Míjely mi- -Virgiňan. — 289 —