Dr. Nejedlý vyplatil po skončením smíru smluve- ných 500 zl., Porák však žádá ještě dalších 60 zl. jež mu dosud nedoplaceny a podmínky smíru tudíž splněnými nepovažuje. Z doby smírného jednání pochází dopis, který Hrdlička psal svému příteli Stössingerovi, a který se stal též obžalovanému osudným. Dopis tento jsme uveřejnili svého času doslovně mezi denními zprá- vami a dotkneme se proto obsahu jeho jenom stručně. Rada Hrdlička uvádí v něm, že prostřednictvím svého bývalého poručence Herrmanna seznámil se s Po- rákem, že ho Herrmann žádal, by Porákovi opatřil lékařské vysvědčení od dra. Kaufmanna, aby mohl býti osvobozen od vojenské povinnosti, že Herrmann složil za tímto účelem 1000 zl., které Hrdlička ode- vzdal dru. Buttovi, vysvětliv mu, oč se jedná, že pak dr. Butta šel s Porákem k prof. Kaufmannovi, a po nějaké době že přišel dr. Butta k Hrdličkovi, že prý to s drem. Kaufmannem nejde, aby žádal od Po- ráka dalších 1000 zl. a že ho dr. Butta jiným způ- sobem osvobodí od vojny. Porák že Hrdličkovi přinesl tedy ještě jednou 1000 zl., na jichž příjem obžalo- vaný prý vydal zmíněnou vlastnoruční stvrzenku. Z tohoto druhého tisíce ponechal prý sobě Hrdlička pouze 500 zl. a druhých 500 zl. odevzdal prý dru. Buttovi, a dále prý se o věc nestaral, poněvadž do- padla příznivě, bylť prý Porák následkem zakročení dra. Butty a dra. Stacha skutečně vojenské povin- nosti sproštěn. Hrdlička prý nalezl ke svému zděšení Porákovo psaní, v němž jej tento žádá o vrácení za- placeného obnosu 1000 zl. po návratu ze své do- volené, dne 17. srpna 1903. Rada Hrdlička žádá po- sléze Stössingra, aby se s Porákem vyrovnal na 150 zlatých. Jest prý v zájmu Porákově, aby mlčel, nebot prý lékaři vše zaprou a Porák může býti ještě po- trestán.

Stössingera stihl tento dopis v době, kdy byl na cestách, po návratu svém pak agent obdržev za- tím od Hrdličky zprávu o vyrovnání věci dopis jeho kamsi pohodil. Náhodou nalezla tento dokument roz- vedená nyní manželka Stössingrova, jež Hrdličku po- kládala osobním svým nepřítelem, a předložila foto- grafický snímek dopisu ministerstvu spravedlnosti, odkud pak vyšel popud ke trestnímu stíhání rady Hrdličky Žaloba veřejná dovozuje výslechem dra. Butty prof. dra Kaufmanna, Hugona Herrmanna, dra. Fr. Stacha, Viktora Bendla a především Valdemara Po- ráka, že údaje Hrdličkovy jsou holým výmyslem. poukazujíc zejmena k výpovědem advokátů drů. Fanty a Viléma Goldbergra, dle nichž Hrdlička při infor- maci o přijetí tisícovky od Poráka se zmiňoval. A kromě toho uvádí státní zastupitelství k illustraci povahy Hrdličkovy řadu dat z jeho soukromého života Dle odevzdací listiny okresního soudu vltavotýn- ského vyplacen obžalovanému 2. dubna 1888 obnos 5589 zl. 127/6 kr. jako dědický podíl po zesnulém otci, odkaz ten prý však při nákladném způsobu Hrdličkova života záhy se rozplynul a byl — jak tvrdí žaloba — obžalovaný nucen, poněvadž s úřadnickým svým pla- tem nevystačil, pomýšleti na vedlejší příjmy. Zabýval se prý velmi často peněžními obchody — tak na př. dosáhl prý menšího zisku bursovní spekulací tím, že prostřednictvím Stössingrovým kupoval a zase pro- dával cenné papíry, prostředkoval témuž známému větší půjčku od Matyldy šl. Burianové, býval bar.

Dobrzenským, jemuž vedl správu jeho pražského demu často zván k hostinám a pod., že r. 1898 dal si za poptávku po referentu u kassačního soudu ve sporu hr. Roberta Althana zaplatiti zpáteční cestu z Meranu přes Vídeň do Prahy, že za prostřednictví své při vyrovnání dědiců po zemřelém velkostatkáři Wawakovi z Adlarů přijal od Bohumila Wawaka 7200 korun odměny, že o 2800 K, jež mu Wawak srazil na účet dřívějších půjček, se houževnatě přel, ač také od druhého z bratří, Václava Wawáka, přijal odměnou 1000 K, že úmyslně vydával se za boháče, při tom však za skvělou hrobku svého syna na olšanském hřbitově v ceně 50.000 korun doposud značné částky dluhuje, že ve funkci konkursního komisaře firmy Martinka a spol. v Praze—VII. vypůjčil si 14. června 1904 od správce téže podstaty dra. Lud. Geschmaye na stvrzenku a na měsíční splátky 2000 K, že však na úhradu tohoto dluhu doposud ničeho nesložil a pod. Naproti tomu prohlašuje veřejná žaloba ne- pravdivými pověsti o domnělé účasti ohžalovaného na sanaci sv.-václavské záložny a zejmena vyvrací versi, dle níž se prý u Hrdličky ztratilo několik směnek

Hrdlička — jak uvádí státní zastupitelství — pouze prostředkoval bezplatně a jako přátelský rádce rodiny Ortovy při narovnání mezi vdovou po Josefu Ortovi a členem Národního divadla Hannou Benoniovouo zaplacení zápůjčky, poskytnuté herečce v poslední době. Ze všech zmíněných okolností snaží se žaloba sestaviti důkaz, že muž povahy Hrdličkovy byl také schopen vylákati na mladíku, jakým byl Valdemar Porák, tisícovku, jíž pro své živobytí nutně potře- boval a že byl přesvědčen, že čin jeho zůstane ta- jemstvím a to tím spíše, ježto mladistvý Porák, jako osoba méně vyvinutého intellektu, mermomocí usi- loval o to, by vojenské služby byl sproštěn a aby mohl svého jmění užívati. Po názoru žaloby Hrdlička, aby sám nemusil se vůči Stössingrovi viniti ze zločinu podvodu, fingoval okolnosti v dopisu vylíčené a neváhal také jiné, zcela nevinné však, jakými v afféře Porákově byli jak Herrmann, tak dr. Butta, dr. Kaufmann a dr. Stach, zaplésti do věci takovým způsobem, že o sám zdál se býti obětí své ochoty vůči jiným a pře- kroutiti pravý stav věci tak, aby lehkověrného Poráka donutil k mlčelivosti předstíráním, že by byl pro spoluvinu na zločinu svádění ke zneužití úřadní moci trestán ještě sám.

Styk s „genealogem“ Aloisem Müllerem z Milden- Žalobní spis vytýká obžalovanému radovi Hrdl- čkovi také zločin podvodu, spáchaný křivým svě- dectvím v trestní záležitosti „genealoga“ Aloisa Můl- lera z Mildenberga. Rada Hrdlička — jak tvrdí státní zastupitelství — byv povolán k vyšetřujícímu soudci jako svědek ve šlechtické věci rodiny Wawáků, pro- hřešil se proti svědeckým povinnostem jednak tím. že vědomě tvrdil opak, jednak že zamlčel některé okolnosti, které mu byly známy. Tak zejmena udal, že jest stár 50 roků, ač mu bylo již 54 let a tvrdil. že se s Müllerem setkal jenom zřídka, a to jenu Wawáků, což opět není pravda, poněvadž byl s Mül- lerem ve velice intimním poměru a Müller jej do- kence často navštěvoval v kanceláři. Rada Hrdlička chtěl se též sám státi šlechticem a Müller z Mildenberka, aby sehnal potřebné k tomu doklady, konal různé cesty po Čechách a Uhrách. Vy- šetřujícímu soudci však udal, že Müller se mu sám nabídl, že by příležitostně pátral po jeho šlechti- ckých předcích, sám Hrdlička prý se o tu věc pramálo staral, a že o té věci nemluvil s Müllerem, když se v dubnu r. 1899 z Meranu vrátil. Žaloba dovozuje opak udání Hrdličkových z korrespondence Hrdličkovy a z výpovědí Müllerových.

Také tvrdil rada Hrdlička vyšetřujícímu soudci jako svědek, že o honoráři nikdy s Müllerem ne- jednal, kdežto v dopise, který Hrdlička zaslal Mülle- rovi 29. června 1899, jest obsažena narážka: sinu, až přijedete, vždyť se vyrovnáme, nebojte se.“ Rovněž není dle žalobního spisu pravdivou výpověď Hrdli- čkova, že nevěděl, že by Müller byl v Novém Městě n. M. nebo někde jinde nějaké listiny našel, že ho za tím účelem nikdy neposílal a že také sám žád- ných listin o této záležitosti nemá. Že Hrdlička při tom vědomě tvrdil nepravdu, dokazuje žaloba jeho korrespondecí, dále listinami pořízenými Müllerem a nalezenými u Hrdličky, jakož i tím, že dal si jistý dokument o rodině „de Gerliczy“ Müllerem kdesi v Uhrách nalezený od dra. Ettla z maďarštiny přelo- žiti do češtiny. K líčení, jež potrvá dle dosavadních disposic dva dny, předvoláni jsou za svědky: učitel na Smíchově Vavřinec Krische, bankovní úřadník ve Vídni Hugo Herrmann, praktický lékař v Praze dr. Richard Butta, mimořádný univ, prof. lékařství dr. Emilian Kauf- mann, soukromník ve Vídni Valdemar Porák, advo- káti pražští dr. Vilém Goldberger a dr. Emil Fanta, plukovní lékař v Praze dr. Fr. Stach a bývalý genealog Alois Müller z Mildenberka — ke čtení pak navrženy jsou tyto svědecké protokoly: dra. Norb. Zavadila, dra. Nesýa, dra. Jana Zavadila, Zikm. Strassera, Rů- ženy Strasserové, Viktora Bendla, dra. K. Vondrušky, Hanny Benoniové, Hanuše Herdania, Bedř. svob. p.

Weresthoffa, dra. Josefa Legera, dra. Jindř. Epsteina, dra. Ludvíka Geschmaye, dra. Ignáce Reinische, Václ. Petra sv. p. Dobřenského, arch. Ant. Balšánka, dra. Karla Klaudya, dra. Josefa Steinera, Fr. Rousa, Ant. Burdy, Jindř. Bittnera, Karla Bendlmayera, Josefa Reyla, Ignáce Fomana, Boh. Wawáka, Václava Wa- wáka, dra. Josefa Spindlera, dra. Josefa Ettla šl. z Hvozdomilů, dra. Alfréda Sachsa, dra. Emila Kau- dersa, dra. Methoděje Kudlaschka, Hermíny Kriescho- vé, Rudolfa z Ottenfelsů, Alexandry z Ottenfelsů, Ja- kuba Jentsche, dra. Jak. Adlera a Emila Luksche.

Senátu předsedá vrch. rada p. Nagy, votanty jsou radové pp. Květ a Müller, žalobu vede nám. st. z. rada p. dr. Berg, místo na křesle ob- hájcovském zaujal dr. Lad. Klumpar. V porotě, do níž tentokráte přibráni dva náhradníci, zasedají pánové: JUC. Karel Židlický, velkostatkář v Praze, Kndřich Haus, pokladník spořitelny v Rakovníku, Karel Tichý, majitel domu a hostince v Karlíně, Jiarel Markert, uzenář a majitel domu na Smí- chově, Hugo Rosenfeld, výrobce sodové vodyv Praze, Karel Jirmus, majitel domu na Smíchově, Arnold Friedländer, ředitel továrny v Praze, Jo- sef Slezák, kníž. důchodní ve Velké Vísce u Ho- řovic, Jos. Suchý, materialista v Praze, Jos. Sakař, architekt v Karlíně, Josef Vaněk, panský poklad- ník ve Zbiroze, Karel Stádník, hotelier na Měl- níce, Jan Babánek, soukr. úřadník na Král. Vino- hradech, Jan Prokop, správce cukrovaru v Be- rouně. Obžalovaný rada Hrdlička, jenž zaujal místo za zvláštním stolkem a na jehož postavě i tváři pa- trny jsou stopy fysické i duševní sklíčenosti, hlasem slabým, stěží slyšitelným, udal svá generalia, dle nichž rozen je ve Vranově a nemá dítek ani movi- tého jmění. Po žádosti obhájcově svoluje předseda, by obža- lovaný, jehož zrak zakrývají modře zbarvená skla skřipce, směl ličení sledovati v sedě, načež po zaha-

Brzy shledalo se, že zjev dorůstajícího obra účin- kuje i na koně, pohledu tomu neuvyklé, jako zjev vel- blouda, i rozkázali mu, aby míjel cesty obecní a sice nejen cestu u sadové promenády (kdež pronikavý a vyje- vený úsměv jeho přes hřeben zdi vzácnou paní neoby- čejně byl pohněval), nýbrž cesty obecní vůbe Tohoto zákona neuposlechl hošík nikdy úplně, nebot cesty obecní měly pro něj nesmírné půvaby. Co bývalo ale jeho dobrým útulkem, zaměnilo se jen v skryté uží- vání příjemnosti. Na konec zůstal mladý Caddles odkázán ale přece jen na staré vrby a na přespy.*) Nevím, co bylo by dítě to učinilo, kdyby tu nebylo bývalo hrází těch! Tam byl prostor, po němž putovati a toulati se mohl míle daleko i putoval tedy po plochách těch. Tam trhával sněti se stromů a dělal z nich bláznov- ské, obrovské kytice, až mu to zakázali, chytal ovce a stavěl je do pěkných řad, z nichž ovce zase ihned odbíhaly (čemuž se dítě neustále stejně srdečně smálo), až mu to zakázali, i rozhrabával trávník a vykopával ve- liké díry z bujnosti, až mu to zakázali . .. Mladý Caddles toulával se po přespách až k pahrbku nad Wreckstonem, ale dále nikoli, neboť tam přišel na půdu obdělanou a lidé vždycky pro jeho útoky na osetou půdu, i jsouce puzeni též nepřátelskou bázní, kterouž budil jeho zjev velký a nepěstěný, přicházeli sem s psy zubů vyceněných, aby jej odehnali.

*) Písečné náspy.

Hrozili mu a šlehali po něm biči, jimiž řídívali přípřeže u vozů.

do vnitř. Čas od času ponoukla jej nepozorovaně i ně- která prostá hymna i jal se výti příšerně v gigantické snaze po souzvuku. Na to obyčejně malý Sloppet, jenž v neděli, nehledě k všednímu zaměstnání svému, byl i listonošem a komin- níkem a kterýž nyní šlapal měchy varhan a byl i kostel- níkem i hrobařem zároveň — vycházel s živým a stateč- ným odhodláním z kostela a odesílal hocha zachmuřele pryč. Těší mne, že mohu říci, že to dojímalo srdce Sloppetovo, aspoň v jeho hloubavých okamžicích. Bylo tomu tak, řekl mi, jakoby člověk, když odejíti chce na procházku, posílal psa domů. Byla-li tudíž intellektuální i morální výchova mla- dého Caddlesa mezerovitá, byla nieméně zcela urči- tého rázu. Od počátku družili se ubozí, matka i všechen svět, aby mládci vštípili, že jeho obrovská síla není k potřebě. Síla ta byla neštěstím, do kteréhož se musí jakž takž vpraviti. Hoch měl podržovati v mysli, co se mu řeklo, měl vykonati, co se mu uložilo a měl se míti na pozoru, aby nikdy nic nerozbil a nic neporušil. Obr mladičký nesměl na konec na nic vstoupiti, na nic naraziti, tím méně poskakovati si. Panstvo měl chlapec, tak zněl příkaz, uctivě po- zdravovati, vděčen býti za potravu i oděv, který mu z bohatství svého uspořilo. A hoch učil se tomu všemu skutečně poddajně, poněvadž přírodou i zvykem byl tvo- rem učelivým a jen výživou a náhodou byl se stal „Zápas s obr. obrem.