ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 f9f562e0-661f-11dc-814f-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 24 celkem · entity: person 64, place 14, org 1, work 1
1 masthead
29. prosince 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 358.
4 masthead
Strana 9.
5 article Kam vede mamon!
Kam vede mamon! (Napsáno, jak mi vyprávěl hrdina této sylvestrovské události, pan Valerian Pecka.) V pravé poledne nehrozi vám v Charvátově ulici na Novém městě pražském žádné nebez- pečenství. Chová tam sice »pan Ornis« značný počet větších dravců, jako jsou morčata, sy- slové, ježci, veverky, masožravé želvy a jiné bestie, na svobodě velmi nebezpečné bezbran- nému člověku. Ale všechny tyto šelmy jsou v pevných klecích, o jejichž bezpečném závěru neohrožený podnikatel této největší pražské zoologické sbírky mňohokráte za den se př- svědčuje. Avšak za noci, když nekonečnou a místy až tři metry širokou Charvátovu ulici zalehne hustá tma, když do ní bíje vzteklý, ledový li- javec a když sběsilý vichr posháší všechny plameny v prostydlých lucernách, za takovéto noci je vám skutečně nejlépe v teplých peři- nách. Neboť pak vyhýbají se ulici Charvátově i chodci nejneohroženější, zvláště když by si tamtudy zašli. Pustá, liduprázdná zivá úzkým chobotem do Ferdinandovy třídy, zivá druhým takovým chobotem do třídy Jungmannovy. Jen do ulice Vladislavovy vylévá svou tmu jakoši rokým řečištěm.
Peck Ornis Charvátův Jungmannův Vladislavův Charvátův ulice Ferdinandov třída
6 article
Touto ulicí Charvátovou jedné sylvestrov ské noci, minulého století, a to v místě nejpří- šernějším, kde nebetyčné domy po věky sloj v hrozivé posici, jakoby se navzájem chtěly zalehnouti, ozývaly se nejisté, kolisavé kroky. Kdosi, jenž patrně u sebe neměl polohopisného plánu Prahy, narážel chvílemi na stranu pravou. jakoby hledal východu do ulice Spálené, brzy zase na levou, jakoby se byl rozhodl radeji pro třídu Jungmannovu. Ale ni v pravo,n v levo nenalézal žádouciho průchodu. I kráče v tupé resignaci dále. Není zjištěno, zda sluch jeho postřeh kroky, jež pojednou se ozývaly se strany opačné, od ulice Vladislavovy. Ale tolik jes jisto, že náhle dvě temné postavy srazily se, že jedna z nich shroutila se k zemi a že p několika temných ranách ozval se zoufalý výkřik »Pomócl« A sotva dozněl, ozvalo se znova hlasem chroplivým, jako z hirdla rdoušeného »Patról! Pomócl l« Na véži novoměstské odbíjela záduměive třetí hodina s půlnoci.
Charvátův Jungmannův Vladislavův Praha Spálená
7 article
Mnohý podobný výkřik utone v hluché noci. Avšak tyto výkřiky dolehly ke dvěma párům uší. Dva páry noh, kráčejících těžkým, odměřeným krokem Ferdinandovou třídou, po- hybovaly se rychleji, a ze dvojích úst, zaro- stlých temným, hustým vousem, ozvalo se mrzuté: »Zase někdo nese paviána!« Ale povinnost kázala, a dva mužové, jimz náležely ony dva páry uší a noh, ona dvoj ústa, vnikli neohroženě do temné ulice Char vátovy, a když urazili devatenáct metrů cesty. nalezli na zemi člověka zdánlivě dokonávají- ciho. Smrtelná bledost jeho tváře svítila do temna noci, nohy i ruce bezvládně byly rozta- ženy na vlhké, slizké dlažbé. »Dnes jich zas bude!« zamumlal jeden z mužů, jejichž hlavy byly pokryty klobouky s hustými chocholy. »Kampak je všechny slo- žime !« Zatím ulice Charvátova se oživovala. Vý křiky dolehly taky k uším jiných pozdních poutníků, a nad mrtvým nebo dokonávajíeím člověkem nakupilo se ve chyíli deset, dvace čumilů. »Kam pak jdete ?« otázal se první, starší z chocholatých mužův. »Jak pak se jmenujete?« pronesl druhý »Proč pak řvete?« ptal se první. »Měl jste dávno ležet v posteli !« dodaí druhý. Avšak muž na zemi nemluvil a nehýbal se Jakýs prostořeký mladik v zástupu zvěda vých vykřikl ted: »Džbán studeně vody! To by ho spravilo !« Tu sebou muž na dlažbě trhl, otevřel oči. mávl oběma rukama jako na obranu a zvolal pln úzkosti: »Žádnou vodu ! Jen žádnou vodu !« »No bodejť,« prohodil starší z mužů cho- cholatých, »ten má v sobě piva dost . . .« A teď vykřikl muž na dlažbě: »Přepaden! Peníze! Tam!« a mávl rukou k ulici Vladislavově.
Charvátův Vladislavův Ferdinandův třída Chara
8 article
»A sakra!« zvolal starší muž s chocholem na klobouce. »Loupež ! To je jiná. Honem z ním !« Ještě se obrátil k zástupu: »Počkejto u něho, lidé, až přijde druhá patrola. My musíme za tím lumpem.« Povznesl k ústům píšťalu, pronikavě za hvízdl, a hned potom oba muži dali se klusem co ulice Vladislavovy. Pachatel nemůže být daleko. Jakoby toprv teď byl pochopil, co se děje vytřeštil muž na dlažbě oči a zvolsl za vzda lující se hlídkou: »Havelok... ! Deštník !. ..« Slova přepadeného donikla k uším, jim byla zvolána. »Ten lump v haveloku! Ten už se natro pil věcí!« hovořil v běhu starší muž s chocho- lem. »Ale jest-li ho dnes konečně —. — Pomoz mu Pánbůh !« Tou dobou nebylo v ulici Vladislavské an človíčka. Ale když dospěli ulice Lazarské, sta- nuli mužové. Připadalo jim, jakoby nedaleko byly zadusaly něčí kroky. Ba věru, tamto, vzhůru. uličkou Lazarskou, tím úzkým průchodem na Karlovo náměstí, těsně kolem novoměstské vě- znice. Tedy za ním! A když vyrazili tím tu- nýlkem — ejhle, tu před nimi ztrácela sev temnu postava mužská, v haveloku, s dešt- níkem. Několika kroky dostihli ho. Dva páry paží vztáhly se, dva páry rukou pevně chopily s ramen podezřelého chodce.
Vladislavův Vladislavský an Karlův náměstí
9 article
»Stůjle Popadený až se zamotal. »Dovolte, pánové . . «. »My ti dáme dovolte! Hybaj, s námi!e A touž cestou, jakou byli přišli, vraceli se s ním na místo činu. Ale tu zatím bylo prázdno. Druhá hlídka byla se dostavila na zapísknutí a dopravila přepadeného na strážnici. Tam tedy taky, chtě nechtě, musil zadržený dobrodruh. Na komisařství zatím zotavoval se z lek- nutí a znenáhla i z opice přepadený muž. Po- ranění na něm neshledali žádného, peněz u něho však taky ne. Nu ano, když byl oloupen! A teď přiváděli pachatele. Vyšetřující úřadník spokojeně si oddechl Tak rychlý a šťastný lov málokdy se podaří. »Vaše jméno ?« »Valerian Pecka.« »Stav?« »Hudební skladatel.« Komisař přestal psát a skoro vyjeven po- díval se na inkvisita. Byl uvyklý nepravému předstírání zatčených, ale ještě nikdy nikdos nevydával za skladatele. Málokterý z dopade- ných provinilců vzpomene si právě na toto po volání. »Skladatel?« tázal se s patrným úsměškem »Proě pak tedy přepadáte lidi, když jste skla- datel ?e »Dovolte, pane,« ozval se zajatec, snaže se vložiti ve zvuk hlasu co nejvíc uraženosti. Ale komisař nebyl dnešní. Jemu přijde do rok něco lidí do rukou. »Předně nám tu neřikejte ,dovolte !“. Tal se u nás nemluví. A za druhé mi povězte, kterak můžete prokázati své tvrzení ?« Zatčený muž vytrhl ze záprsí zápisník vysypal z něho deset nebo dvanáct navštivenek.
Peck Tal
10 article
»Tu se račte podívat! Valerian Pecka Hm, potřásl hlavou komisař. Dobře se n to připravil. Skutečně, i visítky si dal vytisk nout. To je nebezpečný muž. Ale zatvářil se jakoby věřil, a ptal se dále: »Kde pak bydlite ?« »Na Piskách, číslo dvacet, v prvém pafře u paní Haluškové. Prosím, aby tam bylo ne- prodleně posláno. V měm pokoji stojí klavi a na etažéru mám partitury šesti hotovýeh oper. « Tvrzení zatčeného bylo tak určité, že ko- mísaři nezbývalo než vyhověti naléhavé jeho žádosti. Posel, vyslaný k paní Haluškové vrátil se za půl hodiny se zprávou, že tam skutečně bydlí skladatel Pecka, a partitury šesti ope přinesl posel hned ssebou. Komisař nemohl zatajiti rozpaky. Pak by tedy hlídka byla skutečně přivedla nepravého Zbývala jediná věc. Konfrontace. Přepadený byl již hezky čilý a měl žízeň. Přivedli ho tedy a nabídli mu sklenici dobré vody, což všal oloupený s opovržením odmitl, »Poznáváte v tomto muži onoho, jím jste byl přepaden a oloupen?« tázal se ko- misař. Přepadený díval se dlouho na zatčeného ale pamět jeho jakoby nebyla doma. »Do tváre jsem mu neviděl. Ostalně je tam hrozná tma — ani jsem ho nemohl poznati. Havelok má, to je pravda, ale zdů se mi bý menší a hubenější. A vašnosti, ať je to tal nebo tak, račte ho pustit — jen když mě ne- zabil. Nežádám za jeho potrestání. Rád už byeh šel na černou kávu.« Komisař byl na vahách. Snad je to tedy přece Valerian Pecka, skladatel, a pak arcí by bylo nejlépe, kdyby šel taky domů. Zdá se, ž pravý pachatel unikl a místo něho že spravedl- nost chopila jiného.
Peck Haluška
11 article
Teď velitel stráže, pozoruje rozpaky svého představeného, přistoupil k němu a zašeptal: »Ještě nebyla visitace, pane komisar.« Věru, na prohledání dopadeného zapomněl. Přepadenému bylo uloupeno půltřotí zlatky — dle jeho tvrzení — někde ty peníze musí být Všechny kapsy zatčeného podrobeny pro hlídce, kteráž měla překvapující výsledek. V to- bolce »Valeriana Pecky« nalezeno právě pět korun! »Nuže,« zvolal komisař vítězně, »ještě za- píráte? Chcete nám namluvit, že skladatel nosí u sebe takové sumy? Ale nosíli, dobře. Pk nám povězte: jak jste k těm penězům přišel?« »Pane komisaři,« odpovídal určitě zatčený, kol jehož úst kroužil se úsměv ironieký, »jsem skladatel a vydělávám si peníze. Nejsou to an první, ani poslední. Právě dnes odevzdal jsem svému nakladateli hudebnin panu Františku Ha- vránkovi šest sonát, za něž mi bylo vypla ceno pět korun. Račte poslati pro pana Havránka, jestě bude u Choděry. Dosvědčí to..« VI. Za půl hodiny odcházel Valerian Pecka z strážnice, byv vysvobozen svým nakladatelem který slavně dosvědčil, že skutečně přija v náklad šest Peckových sonát, za něž vyplati pět korun. Vyprovázel skladatelo kousek cesty a když se s ním na rozeestí loučil, poklepal mu přá- telsky na rameno a s lehkým pokáráním pronesl: »Řikám vám pokaždé, Pecičko, buďte opa- trný. Vidíte, pořád jste chtěl honorář najednou — no, dobře, co mi na tom záleží. Ale bu- doucně, Pecičko, budoucně nenoste toli peněz u sebe. Vidite, kam to vede ! Málem byste se byl vyspal za katrem . . « Stiskl Peckovi bodře ruku a shrben spě- chal k domovu. Y pstton.
Věra Peck František ha Havránek Choděra Peckův
12 article Šperky.
Šperky. Hanácký obrázek Nedomnívej se nikdo, že hodlám psát o špercích, jež září ve výkladních skříních pražských Přikopů, nebo o plesích na Žofíně nikoli, těch naše požehnaná Haná, bohu dík. dosud — až na pranepatrné výjimky — nezná míním tuto psáti nikoli o špercích, nýbrž o šperkách, tedy o věci asi zrovna tak skvostné, jako jsou klenoty, a na Hané zrovna nyní tak časové ! Co naše šperky jsou, pozná čtenář z přiloženého obrázku . . . »Maměnko, ten krmec na tem krmiku, s mně zdá, je jakési dařební! Pořád enom ležé na břuchu a déchá vám, jak štyři!« hlásil po několik juž dnů Obrátilů Karel, dávaje tím matce jemně na rozum své na ten čas nejvře- lejší gastronomické tužby. »Ale di, ty trubelo,« poučuje mladší bratr. »školák« ještě, »dyť to on je tak klusté !« »Ale nech ho,« rozhoduje matka, »dyť to on dobře vl, to on se enym nemože dočkať tech šperků! No, dyť ono to už přinde,« dodává ko- nejšivě, »tatinek povídali, že snáď zétra ho majó přiiť švagr zapehnóť!« (To on bratr hospo- dářů, říkaji mu všechno »Kanárek«, protože se zabývá pěstěním kanárků, »zabijává« po cel dědině, je k tomu moc »obrichtované«). U večer pak skutečně hospodář zařídil po- třebně, aby druhého dne ráno tato významu plná, toužně čekaná, slavně slavená, později mnohdy i »odstonaná« rodinná slavnosť hladce před se šla . . Všicci domácí chutě dali se do prací při pravných. Hospodyně snášela nádobí, děvečky je myly, pacholci brousili nože (hospudář pouze již nabroušené »přehladil« brouskem a tím jím dal jaksi sankci), Karel dělal »špělky«, a »ško- lák« Janek škádlil tu toho, tu onoho a byv ode všech odkázán (bylať ta jeho rozpustilost pro- fanací vážných věci příštich), uchýlil se na pee kdež štípal starého kocoura, hromosvod svých rozmarů, úsilovně a vytrvale v ocas .
Šperk Obrátil Karel Janek Žofín Haná Přikop
13 article
Až vše juž bylo připraveno, uložili se všicci, aby ráno — Ráno »oslavenec« nedostal obvyklé píce. ba ani na večer juž ne, pouze slané vody, aby se střeva lépe »šlemovaly«, jak radili odborník »Kanárek«. Na kotle vřela voda, děvečky pobíhaly stále bezúčelněji a bezůčelněji, čím více se slavnostní okamžik blížil. Starší pacholek, Ondra, udělal si »haraficu« požitím přiměřeného quanta ko řalky a byl, jak on tomu řikal, »kanótku na strójeně«. Ve chvilích takových býval velmi dbalivým a přisným, jmenovitě na domácí při slušnice krásného pohlaví (byl už čtyřicátník) jichž pobihání, aneb případné pochybení, dopro vázel summárním odsouzením: »Roby só roby!« A tož Ondra snášel provazy ku pověsení krmce, »troky« na paření a jiné potřebné. Mladší Francek loupal cibuli a česnek, Karel drtil ka- lafunu (lím posýpávají vepře před pařením, aby »škutiny lepší póščaly«). Hospodyně vařila sní- pani a hospodář vypravil se pro bratra, jeho si za chvili přivedl.
Ondra Rob Francek Karel
14 article
»Kanárek«, u vědomí své převahy odborné vedli si jako paša. Vzali na se bílou, řeznickou zástěru, »přepásali bedra svá« ocilkou, vybral příslušný nůž, zkusili ostří jeho na nehtu lev ruky, ostatní nože kladli na okno tak něžně velebně, jako by to byly při nejmenším hole maršálské — a beze slova, vážně a důstojne brali se, doprovázeni všemi domácími, ke krm- níku, ovázali vlastnoručně krmci kolem nohy provaz, a všieci spojenými silami stáhli ubo- žáka, povalili ho a přes hlasité jeho protesty jej přidrželi: »Kanárek« poklekli na něho, vy- holili na krku místo zvíci pětikoruny a vrazil ubohému »smrtící ocel« do krku. Obrátili se vážně celým obličejem k hospodyni: »Švagrová, do srdca! A jaký ho má tvrdý !« pronesli vrtali nožem v ráně. Karel, podšívka hříchu, upozorňuje strýčka nevinně: »Ale hde, do srdca, dyť vám dlóháček vylezl na druhó stranu a peháte do náspy!« Všicci ztajili smích, »Ka- nárek« vytáhli nůž, přísně a káravě poblédnouce na vysměváčka pronesli: »Na poci*) do náspy — Nigdá do náspy! — Dycky do srdca ! — Šak uvizeš, až ho otevřu!« Krmec kvičel zou- fanlivě a pronikavě, leč s odcházející krví tiši se hlas jeho, měně se ve výčitek plný chra pot.
Švagrová Karel Všicci Šak Krmec Ka
15 article
Za okamžik vydechl naposledy a ústa jeho po- otevřená usmívala se blaženě a oko jeho citu plné, ne vypoulené, jako u jiného mrtvého živo- čicha, než polopřivřené, šelmovsky mžouralo na malého Janka. Leč nikdo z přítomných, mimo Janka, nezdál se zabývati se v té chvili stu- diemi fysiognomickými, nýbrž chopili se ubohé své oběti, navalili na necky, podložili řetězya »Kanárek« vydávali rozkazy, úsečné a stručné. Připadali mi jako kapitán na velikánu lodi za bouře nebo za bitvy: »Konofáliju!« zahromovali a juž tu byla. Posypali tedy kalafunou krmce a »Vodu!« zaveleli znova. Přinesenou polévali krmce a veleli pacholkům, kteří řetězy podlože- nými ho obraceli, na krátké povely »Kanárkovy« pilně pozor majíce. »Tož včilkéť,« zaznělo ve- leni, a všichni vrhli se na pařící tělo krmcovo, drásajíce s něho štětiny. »Kanárek« s hospo- dářem »pucovali« za nima nožem . ..
16 article
»No, věilkéť je čisté a bílé jak panenkae usoudili »Kanárek«; pacholci jim s Karlem pomohli pověsiti tělo nešťastníkovo, stkvějící se barvou nevinnosti, hlavou dolů. Pak chystali se »Kanárek« tuto jemu odřezati. Mlčky po- kynuli Ondrovi (jemuž se »to« juž značně »vy- kóřilo«). Týž chopil se hlavy, chtěje ji po držeti. Číverák Karel štouchl Ondru významně. Ondra »zaškaredil se« a mrkl přisvědčivě fou sisky. V té, když »Kanárek« chystali se k o řezání, »vykříkl Ondra zděšeně«, vyskočil tancoval po dvoře třepolaje rukou . .. »Co je ti, ty komedyjante !« táže se ho- spodář. Ondra nevinně: »Ale, dyť já nevím, tento. dyť ten krmec je myslém ešče živé, myslém je spatně pichnuté, dyť mě ukósl za prst!« To jste měli vidět »Kanárka« ! Pohledli na Ondru, s Ondry na smích dusící družinu, napřáhli ruku s nožem, (stáli vám jako Mojžíš, když uhodil prutem ve skálu), v očích jimto zlověstně zasvitlo, z úst vydralo se ostré: »Set, sak, fix!« — pustili nůž na zemi, rukama chytili se rychle k pasu — ó, znal Ondra dobře tento pohyb a proto také utikal co mohl! — Měli ostatní »Kanárka« co konejšiti a vymlouvati . . . »Kanárek« neříkali chvíli ničeho, pak pohodili hlavou a pak — Karel juž držel krmcovu hlavu — »ušvihli« tuto jedním skoro řezem, jakoby to byla hlava Ondrova . .. Pak otevřeli obratným řezem dutinu břišní a potom hrudní a vyjmuli útroby. Při otevřen *) »Na peci« jest hanácká negace, rovnající se s pražským »bouby«, nebo novočeským »naprosto nes, omikdy ne«; = homérovskému ov) en.
Karel Mlček Ondra Mojžíš Ondrův
17 article
hrudníku narazili »Kanárek« úmyslně v srdce vyňavše toto, ukazovali beze slova sice, ale kárně se divajíce ránu právě způsobenou za- hanbenému Karlovi. »Tož vizeš to, ty balamuto balamutovské peskuje Karla olec. Karel nedbal velice, nýbrž vrhl se na játra a pelášil s nimi do kuchyně, Janek pak uchvá- til »měchýř«, »puchéř«, a juž ho »šólal« na ko- leně, vpustiv do něho něco hrachu a pověsilsi ho usušiť ke kamnům. *) »Kanárek« kus po kuse sňali části téle krmcova a odnesli do kuchyně, posilnili se »kapkó čaju, utvrdiť si náturu« a Karlem při pravenými játry. Posilněni pustili se chutě do toho nejdůležilěj- šího — dosavadní práce byly předchozi, řádn podřízeného — do přípravy š perků. »Kanárek« byli ve svém živlu a nyní te- prve patrna byla jejich vynikající odbornost. Sekali, míchali, pepřili, solili, nadivali, vařili a za poměrně krátkou dobu vynášely »roby« na dlouhánských prknech řady spečinek« a bě- lounkých jitrniček útlobokých, řady něžných je- lítek a klikatých, robustních jelit a velikánský spřesbuřt«, jinak též spřesbruch« (bachořici) Nádívky do jelit a do jitrnie, jež přebyly (ne dostávalo se střev), upekly a vynesly též. Ři- kají tomu u nás vtipně »nevlezlo« (substant. rodu středního, genit. nevlezla, dat. nevlezlu). A toto všechno, co vynášely, to jsou ty naše »šperky«.
Karel olec
18 article
Mezitím hospodyně juž rozpouštěla sádlo, mužští krájeli maso na klobásy a »Kanárek «to všechno »komendýrovali«. Ob chvíli pojídalitu to, tu ono, jak se komu »zabáhlo«, pojídal z počátku s chuti, později rovněž s chutí a nej posléze — vypila se kapka slivovice » poklači to tam« a šlo to zas . .. K večeru byly veškery práce skončeny Pacholci šli »zakládať koňom a roby poklózat« Karel vytratil se svěřiti se svojí Aničee, co po celý den dělal, a vyslechnouť navzájem jí, Ja- nek přibíhal a odbíhal, nacpav si tajně kapsy »oškvarkama« »za karamádama na dědinu« hospodyně vynášela sádlo a hospodář s »Ka- nárkom« pili číšku čaje »na vrch«. — Chud lidé přicházeli s hrnky na polévku »ovarovicu« a hojně naděleni odcházeli . . eKanársk« umyli si vlastnoručně své nože a ocelku, uložili opatrně do odložené zástěry jakoby ukládali nějaké řády a odcházeli vážně jak byli přišli. Hospodář je vyprovázel přec stavení, ba i hospodyně, postavivší veliký hrne se stydnoucím sádlem, jejž vynésti chtěla, ry- chle na lavici vedle podobného hrnce s peřím, přichystaným na večer na drani, spěchala vy- provoditi » Kanárka«.
Karel
19 article
Já pak bych mohl již nyní s epickou ší rozváděné své líčení »tak akorát« a ve klidu skončiti, nebýti nešťastného Janka, který se právě do kuchyně opět přišoural a osudného již shora zmíněného »puchéřa« . . . Náhodou nešťastnou zpozoroval Janek juž uschlý »pu- chéř« u kamen. Sňal jej hbitě a pohazoval jím zálibně, při čemž hrachy v »puchéři« zvučně rachotily. Janek ohledl se, je-li v kuchyni sám a vida, že je tomu tak, slídivými zraky postřehl hromosvod svých rozmarů, starého kocoura,s filosofickým klidem na zápecí si hovicího, se- bral ho rychle a — šups — juž byl na peci Co tam se dělo, o tom historikové nepřinesli pražádných zpráv. Známo jest pouze, že po malé chvíli vyřítil se s pece kocour, maje na ocase uvázaný měchýř rachoticí a bubnující, lítal, lital po kuchyni jako divý . . . Janek s pece sice neslezl, ale kocoura dobře viděl a bylo na očích mladého čipory patrno, že mu spěch kocourův a hudební doprovod »puchéřa« dělají potěšení veliké a požitek vzácný. Kocour pozoruje, že obludě, za ním na zemi se zmíta- jící, neunikne, chtěl věc zkusiti ve sférách vyš- ších, i vyskočil na stůl, kdež porazil několik hrnků, jež na zem padajíce, originelní muziku harmonicky doplňovaly. Tím poplašen, vrhl se kocour střemhlav do nešťastného, na laviciu stolu postaveného hrnce se stydnoucím sá- dlem . .. Leč nelíbilo se mu asi v té lázni házel sebou divě a rozstřikoval sádlo na všechny strany. Bylo to trochu podobno fontáně, v je jímž středu vesele poskakoval upoutaný balo — osudný » puchéř«
Janek
20 article
Janek jásal .. . Konečně vyprostil se ko- courz nezvyklého živlu a vyskočil — osude zlý! — do vedle stojícího hrnce s peřím. Však ani tu nelibilo se uštvanému i jal se zmitati sebou šíleně, vyhazuje při tom mračna peří po celém okolí, že za okamžik ve vedle stojícím hrnci byla ladná směsice; »půl toho, půl toho jen —« Peři padalo po kuchyni, jako když o Vánocích notně se chumeli ... Štěsti Jankovo bylo úplné .. . Nepozoroval ani, že právě př přechodu kocourově ze sádla do peří oba rodi- čové přišli do kuchyně, nepozoroval maminku stojící a rukama lomíci, jako Jeremiáš nad sři- ceninami Jerusalema, nepozoroval, jak tatinek. rozezlen, jako Jupiter Tonans tu stojí . . . Zpo- zoroval bližící se bouři teprv, když otec spěš- nými kroky k peci se byl přiblížil . .. A potom .. (Laskavý čtenář promine, že ušetřím ho popisem věci, jež pak následovala; ušotřím zá- roveň též sebe, neboť »na chlup« podobná ne- milá historie přihodila se též »pisateli těchto řádků«, když ještě nosil krátké kalhoty . . .A takové příznání na sebe kdo pak asi rád Ppk. činí ?.
Janek Vánoce Jankův Tonans Jeruzalém
21 article Nešťastný Martin.
Nešťastný Martin. Napsal Jan Václav z Finberka V černé tmě seděla drobná víska pobliž lesů Několik osvětlených okének dřevěných cha lup bylo známkou pro pozdě se vracející tkalce z města, kam téměř veškerá mužská i ženská chasa chodila do továren za výdělkem. Měsíc toho večera nevycházel, a kdyby vyšel, neosvítil by pahorkatinu svým zelenavým svitem, ježto tmavé mraky roztáhly se nad ho- rami a lesinami jako příkrovy. Tma a ticho *) . by byl věděl Janek, co »puchéř« tento za- viní, jistě by se s ním nebyl zabýval, leč daleko o sebe odvrhl .. Jen v dálce šeplaly lesy a hučela voda Chru- dimky. Osvěllená okénka řídla, lidé světla shasí- nali a ukládali svá upracovaná těla na chudá lůžka, aby časínko zase vstali a šli za chlebem do města, do lesa, do pazderek a do stodol, kam svezli chudou úrodu a sami si ji po sno- pech budou vymlácet. Již skoro všude spali, když z chaloupky nad potokem vyrazil z rozlétnuvších se dveří košilatý Martin a vyrážel ze sebe mocné vzlý- kavé hlasy, jakoby plakal, jakoby se smál ... Prchal do tmy bos a téměř bez oděvu. Bláto za ním skákalo a voda kalužiny, přes níž jak vítr uháněl, stříkala do výše, Dvě osvětlená okénka chalupy náhle otma- věla a světlo ukázalo se na prahu dveří a osvítilo pruh tmy ke protějšímu kozímu chlévku.
Martin Jan Václav
22 article
Také postavy se v tom světle jako černé sil- huetty mihaly a jedna z nich pustila se za Martinem v polohlasitém volání: »Martine, hochu, pamatuj se! Žáby, žáby! Můj Ježíši! Kudy běžel, kudy běžel! A kam prchá? A noc, tma jako v pytli, můj bože, proč to na něj přišlo teď, v noci, .. Alespon kdyby dveře byly zavřeny ... a to na neštěstí . .. Martine, hochu! Žáby! Žáby!« volala postava a zastěnala, když ve tmě v prudkém běhu do narovnaných metrů dříví vrazila před Hrdličko- vou hospodou. »Ach, ach... bože...« Světlo ze síně zase vzali do světnice. Ustrašení a lítost, strach a zoufalost vkradly se matce staré do duše. Lomila rukama a na- říkala. Martin byl dvacetiletý. Silný, červený. Pra- coval v městě a před půl rokem z neznámých příčin počal plésti řeč, stával se plachým, ustra- šeným, málo mluvil a často díval se oknem, zda nikdo k nim nepřichází. Ulekl se každého úderu a schovával se jako dítě do kouta u kamen. Ani slova z něho nemohli vyzvěděti. Z počátku byl při tom nápadném se cho- vání klidným, matka všelijak zakrývala Marti- novu vyjevenost, kryla neštěstí synovo, ale již tenkráte plakávala nad ním a jeho neštěstím hořce. Později tancoval jako divý, chtěl prchat, drželi ho, zavřeli i svázali . . Dlouho neutajili, že Martin blázní . . . Cel ves o tom šeptala a pak již hlasitě svou lítosti- vou účast dávali i Martinově matce na jevo.
Martino Martinus Ježíš Hrdlička Martin
23 article
Příčiny dávaly se všeličemu. Matka sváděla Martinovo neštěstí na zápal mozku, který měl jako chlapec, chasníci mezi sebou si šeptali, že nejspíše ty rány, které dostal u jakési mu- ziky k vůli děvčeti, jsou toho příčinou, a tak všelijak se hádalo. Martín nemluvil, jen ve chví- lích, kdy měl trochu v hlavě jasno, na otázky matčiny jen krčil rameny Tratil se rychle. Málo jedl, málo spal, stále se děsil a v noci sedával na posteli a dívalse bázlivě k oknům, která matka již později hu- stou sukní zastírala, aby snad při měsíčním svitu kus tmavé střišky nad kozím chlévkem Martina neděsil nebo kývání větví mladě jeřa- binky, která stála v rohu drobného dvorečku. »Martíne, jen lež, neboj se,« držela ho za košili ve strachu. Položil se, ale tělem mu strach jakýsi cu- kal stále. Zdálo se, že i paměť pro osoby vytratil. Když přišel někdo ze vsi porozprávět s Mart- nem, aby ho na jinou mysl přivedl, odsedával od něho bázlivě, nedal se ani za ruku ucho- piti a hleděl do kouta s ovlhlými zraky. Matka u kamen oči ke stropu zvedala bolesti a lomila rukama. »Co pak říkáte, « ptávala se v síňce odchá- zejícího. »Neštěstí pro vás, pro něj, pro celou ro- dinu . . « »Ach, ba, ba, neštěstí nás stihlo, « plakala srdečně a usedla na nízký práh dveři, nemo- houe se ani litostí a bolestí udržeti na starých nohou. »A lepší to nebude,« povídal strýček Bo- růvka, »od té doby, co jsem ubožáka neviděl, je ho polovička. Jestli pak mu chutná?. optal se. »Málo. A jídla se bojí.« »Raději, kdyby si ho Pánbůh vzal,« po- vzdechl Borůvka a odcházel se zármutkem srdci.
Martinův Martín Martino Borůvka Mart Borůvka
24 article
Poprve s velkou prudkostí chytilo hoto na poli. Právě svazovali pár snopků ovsa po- bliž lesa, když Martin, kterého matka vyzvala jen proto, aby na pole šel, že neměl ho kdo hlídati doma, a bez dohlídky ho nechati ne- chtěla, dal se do tance a tak podivně mručel skákal, že všem husí kůže strachem a leknutím naskočila . .. Chytli ho a drželi. Po dlouhé chvíli nahrnulá krev do hlav chladla, Martin bledl a jako mrtvola s mocným oddychováním usadil se na mezi. Jak matka poblíž něho poslední řádek ovsa nahrabovala, vyskočila žába jako pěst dvěma skoky proti Martinovi. »Žába!« vylitl jako divý a objal matku, schovávaje se za ní jako dítě. Trásl se jako list ve větru a matku držel za ruku, až ji modrala . Od té doby křikli na Martina, když skákal nebo vybíhal ze světnice do síňky: žába žába! aby ho zastrašili, když věděli, jak hrozné se toho zviřátka ve své slabomyslnosti bál Skutečně se vrátil nebo alespoň do kouta se krčil, aby mu žába neublížila. I té noci, když jim vyběhl do tmy, křiče za ním ženatý jeho bratr, který pohromadě s matkou a ženou bydlil, aby se nebála, »žába žábal« Ale Martin neslyšel. Bez jedinké myšlénky v hlavě, v níž mu jen hučelo, vyběhl ze vsi do poli a hnal se, nevěda kam, přes hrudy, kamení, přikopy, trní a močály »Martine! Martine!« volal bratr za vst a naslavoval ucho hned sem, hned tam, zda uslyší vzlykot nešťastného bláznu. Jen les šuměl, dole řeka brumlala a ve vsi sem tam dvéře zabouchly. »Marlin snad jim utekl,« polo šeptem ozna- moval kdosi druhému, který vyběhl z chalupy, co se stalo. Horská silhnelta.
Martin Martin blednout Martino Martin slyšet Martinus Marlin