1
masthead
29. prosince 1901.
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
5
article
Kam vede mamon!
Kam vede mamon!
(Napsáno, jak mi vyprávěl hrdina této sylvestrovské
události, pan Valerian Pecka.)
V pravé poledne nehrozi vám v Charvátově
ulici na Novém městě pražském žádné nebez-
pečenství. Chová tam sice »pan Ornis« značný
počet větších dravců, jako jsou morčata, sy-
slové, ježci, veverky, masožravé želvy a jiné
bestie, na svobodě velmi nebezpečné bezbran-
nému člověku. Ale všechny tyto šelmy jsou
v pevných klecích, o jejichž bezpečném závěru
neohrožený podnikatel této největší pražské
zoologické sbírky mňohokráte za den se př-
svědčuje.
Avšak za noci, když nekonečnou a místy
až tři metry širokou Charvátovu ulici zalehne
hustá tma, když do ní bíje vzteklý, ledový li-
javec a když sběsilý vichr posháší všechny
plameny v prostydlých lucernách, za takovéto
noci je vám skutečně nejlépe v teplých peři-
nách. Neboť pak vyhýbají se ulici Charvátově
i chodci nejneohroženější, zvláště když by si
tamtudy zašli. Pustá, liduprázdná zivá úzkým
chobotem do Ferdinandovy třídy, zivá druhým
takovým chobotem do třídy Jungmannovy. Jen
do ulice Vladislavovy vylévá svou tmu jakoši
rokým řečištěm.
Peck
Ornis
Charvátův
Jungmannův
Vladislavův
Charvátův ulice
Ferdinandov třída
6
article
Touto ulicí Charvátovou jedné sylvestrov
ské noci, minulého století, a to v místě nejpří-
šernějším, kde nebetyčné domy po věky sloj
v hrozivé posici, jakoby se navzájem chtěly
zalehnouti, ozývaly se nejisté, kolisavé kroky.
Kdosi, jenž patrně u sebe neměl polohopisného
plánu Prahy, narážel chvílemi na stranu pravou.
jakoby hledal východu do ulice Spálené, brzy
zase na levou, jakoby se byl rozhodl radeji
pro třídu Jungmannovu. Ale ni v pravo,n
v levo nenalézal žádouciho průchodu. I kráče
v tupé resignaci dále.
Není zjištěno, zda sluch jeho postřeh
kroky, jež pojednou se ozývaly se strany
opačné, od ulice Vladislavovy. Ale tolik jes
jisto, že náhle dvě temné postavy srazily se,
že jedna z nich shroutila se k zemi a že p
několika temných ranách ozval se zoufalý
výkřik
»Pomócl«
A sotva dozněl, ozvalo se znova hlasem
chroplivým, jako z hirdla rdoušeného
»Patról! Pomócl l«
Na véži novoměstské odbíjela záduměive
třetí hodina s půlnoci.
Charvátův
Jungmannův
Vladislavův
Praha
Spálená
7
article
Mnohý podobný výkřik utone v hluché
noci. Avšak tyto výkřiky dolehly ke dvěma
párům uší. Dva páry noh, kráčejících těžkým,
odměřeným krokem Ferdinandovou třídou, po-
hybovaly se rychleji, a ze dvojích úst, zaro-
stlých temným, hustým vousem, ozvalo se
mrzuté:
»Zase někdo nese paviána!«
Ale povinnost kázala, a dva mužové, jimz
náležely ony dva páry uší a noh, ona dvoj
ústa, vnikli neohroženě do temné ulice Char
vátovy, a když urazili devatenáct metrů cesty.
nalezli na zemi člověka zdánlivě dokonávají-
ciho. Smrtelná bledost jeho tváře svítila do
temna noci, nohy i ruce bezvládně byly rozta-
ženy na vlhké, slizké dlažbé.
»Dnes jich zas bude!« zamumlal jeden
z mužů, jejichž hlavy byly pokryty klobouky
s hustými chocholy. »Kampak je všechny slo-
žime !«
Zatím ulice Charvátova se oživovala. Vý
křiky dolehly taky k uším jiných pozdních
poutníků, a nad mrtvým nebo dokonávajíeím
člověkem nakupilo se ve chyíli deset, dvace
čumilů.
»Kam pak jdete ?« otázal se první, starší
z chocholatých mužův.
»Jak pak se jmenujete?« pronesl druhý
»Proč pak řvete?« ptal se první.
»Měl jste dávno ležet v posteli !« dodaí
druhý.
Avšak muž na zemi nemluvil a nehýbal se
Jakýs prostořeký mladik v zástupu zvěda
vých vykřikl ted:
»Džbán studeně vody! To by ho spravilo !«
Tu sebou muž na dlažbě trhl, otevřel oči.
mávl oběma rukama jako na obranu a zvolal
pln úzkosti:
»Žádnou vodu ! Jen žádnou vodu !«
»No bodejť,« prohodil starší z mužů cho-
cholatých, »ten má v sobě piva dost . . .«
A teď vykřikl muž na dlažbě:
»Přepaden! Peníze! Tam!« a mávl rukou
k ulici Vladislavově.
Charvátův
Vladislavův
Ferdinandův třída
Chara
8
article
»A sakra!« zvolal starší muž s chocholem
na klobouce. »Loupež ! To je jiná. Honem z
ním !«
Ještě se obrátil k zástupu:
»Počkejto u něho, lidé, až přijde druhá
patrola. My musíme za tím lumpem.«
Povznesl k ústům píšťalu, pronikavě za
hvízdl, a hned potom oba muži dali se klusem
co ulice Vladislavovy. Pachatel nemůže být
daleko.
Jakoby toprv teď byl pochopil, co se děje
vytřeštil muž na dlažbě oči a zvolsl za vzda
lující se hlídkou:
»Havelok... ! Deštník !. ..«
Slova přepadeného donikla k uším, jim
byla zvolána.
»Ten lump v haveloku! Ten už se natro
pil věcí!« hovořil v běhu starší muž s chocho-
lem. »Ale jest-li ho dnes konečně —. —
Pomoz mu Pánbůh !«
Tou dobou nebylo v ulici Vladislavské an
človíčka. Ale když dospěli ulice Lazarské, sta-
nuli mužové. Připadalo jim, jakoby nedaleko
byly zadusaly něčí kroky. Ba věru, tamto, vzhůru.
uličkou Lazarskou, tím úzkým průchodem na
Karlovo náměstí, těsně kolem novoměstské vě-
znice. Tedy za ním! A když vyrazili tím tu-
nýlkem — ejhle, tu před nimi ztrácela sev
temnu postava mužská, v haveloku, s dešt-
níkem.
Několika kroky dostihli ho. Dva páry paží
vztáhly se, dva páry rukou pevně chopily s
ramen podezřelého chodce.
Vladislavův
Vladislavský an
Karlův náměstí
9
article
»Stůjle
Popadený až se zamotal.
»Dovolte, pánové . . «.
»My ti dáme dovolte! Hybaj, s námi!e
A touž cestou, jakou byli přišli, vraceli se
s ním na místo činu. Ale tu zatím bylo prázdno.
Druhá hlídka byla se dostavila na zapísknutí a
dopravila přepadeného na strážnici. Tam tedy
taky, chtě nechtě, musil zadržený dobrodruh.
Na komisařství zatím zotavoval se z lek-
nutí a znenáhla i z opice přepadený muž. Po-
ranění na něm neshledali žádného, peněz u něho
však taky ne. Nu ano, když byl oloupen!
A teď přiváděli pachatele.
Vyšetřující úřadník spokojeně si oddechl
Tak rychlý a šťastný lov málokdy se podaří.
»Vaše jméno ?«
»Valerian Pecka.«
»Stav?«
»Hudební skladatel.«
Komisař přestal psát a skoro vyjeven po-
díval se na inkvisita. Byl uvyklý nepravému
předstírání zatčených, ale ještě nikdy nikdos
nevydával za skladatele. Málokterý z dopade-
ných provinilců vzpomene si právě na toto po
volání.
»Skladatel?« tázal se s patrným úsměškem
»Proě pak tedy přepadáte lidi, když jste skla-
datel ?e
»Dovolte, pane,« ozval se zajatec, snaže
se vložiti ve zvuk hlasu co nejvíc uraženosti.
Ale komisař nebyl dnešní. Jemu přijde do rok
něco lidí do rukou.
»Předně nám tu neřikejte ,dovolte !“. Tal
se u nás nemluví. A za druhé mi povězte,
kterak můžete prokázati své tvrzení ?«
Zatčený muž vytrhl ze záprsí zápisník
vysypal z něho deset nebo dvanáct navštivenek.
Peck
Tal
10
article
»Tu se račte podívat! Valerian Pecka
Hm, potřásl hlavou komisař. Dobře se n
to připravil. Skutečně, i visítky si dal vytisk
nout. To je nebezpečný muž. Ale zatvářil se
jakoby věřil, a ptal se dále:
»Kde pak bydlite ?«
»Na Piskách, číslo dvacet, v prvém pafře
u paní Haluškové. Prosím, aby tam bylo ne-
prodleně posláno. V měm pokoji stojí klavi
a na etažéru mám partitury šesti hotovýeh
oper. «
Tvrzení zatčeného bylo tak určité, že ko-
mísaři nezbývalo než vyhověti naléhavé jeho
žádosti.
Posel, vyslaný k paní Haluškové vrátil se
za půl hodiny se zprávou, že tam skutečně
bydlí skladatel Pecka, a partitury šesti ope
přinesl posel hned ssebou.
Komisař nemohl zatajiti rozpaky. Pak by
tedy hlídka byla skutečně přivedla nepravého
Zbývala jediná věc. Konfrontace. Přepadený
byl již hezky čilý a měl žízeň. Přivedli ho tedy
a nabídli mu sklenici dobré vody, což všal
oloupený s opovržením odmitl,
»Poznáváte v tomto muži onoho, jím
jste byl přepaden a oloupen?« tázal se ko-
misař.
Přepadený díval se dlouho na zatčeného
ale pamět jeho jakoby nebyla doma.
»Do tváre jsem mu neviděl. Ostalně je tam
hrozná tma — ani jsem ho nemohl poznati.
Havelok má, to je pravda, ale zdů se mi bý
menší a hubenější. A vašnosti, ať je to tal
nebo tak, račte ho pustit — jen když mě ne-
zabil. Nežádám za jeho potrestání. Rád už byeh
šel na černou kávu.«
Komisař byl na vahách. Snad je to tedy
přece Valerian Pecka, skladatel, a pak arcí by
bylo nejlépe, kdyby šel taky domů. Zdá se, ž
pravý pachatel unikl a místo něho že spravedl-
nost chopila jiného.
Peck
Haluška
11
article
Teď velitel stráže, pozoruje rozpaky svého
představeného, přistoupil k němu a zašeptal:
»Ještě nebyla visitace, pane komisar.«
Věru, na prohledání dopadeného zapomněl.
Přepadenému bylo uloupeno půltřotí zlatky —
dle jeho tvrzení — někde ty peníze musí být
Všechny kapsy zatčeného podrobeny pro
hlídce, kteráž měla překvapující výsledek. V to-
bolce »Valeriana Pecky« nalezeno právě pět
korun!
»Nuže,« zvolal komisař vítězně, »ještě za-
píráte? Chcete nám namluvit, že skladatel nosí
u sebe takové sumy? Ale nosíli, dobře. Pk
nám povězte: jak jste k těm penězům přišel?«
»Pane komisaři,« odpovídal určitě zatčený,
kol jehož úst kroužil se úsměv ironieký, »jsem
skladatel a vydělávám si peníze. Nejsou to an
první, ani poslední. Právě dnes odevzdal jsem
svému nakladateli hudebnin panu Františku Ha-
vránkovi šest sonát, za něž mi bylo vypla
ceno pět korun. Račte poslati pro pana Havránka,
jestě bude u Choděry. Dosvědčí to..«
VI.
Za půl hodiny odcházel Valerian Pecka z
strážnice, byv vysvobozen svým nakladatelem
který slavně dosvědčil, že skutečně přija
v náklad šest Peckových sonát, za něž vyplati
pět korun.
Vyprovázel skladatelo kousek cesty a když
se s ním na rozeestí loučil, poklepal mu přá-
telsky na rameno a s lehkým pokáráním
pronesl:
»Řikám vám pokaždé, Pecičko, buďte opa-
trný. Vidíte, pořád jste chtěl honorář najednou
— no, dobře, co mi na tom záleží. Ale bu-
doucně, Pecičko, budoucně nenoste toli
peněz u sebe. Vidite, kam to vede ! Málem
byste se byl vyspal za katrem . . «
Stiskl Peckovi bodře ruku a shrben spě-
chal k domovu.
Y pstton.
Věra
Peck
František ha
Havránek
Choděra
Peckův
12
article
Šperky.
Šperky.
Hanácký obrázek
Nedomnívej se nikdo, že hodlám psát
o špercích, jež září ve výkladních skříních
pražských Přikopů, nebo o plesích na Žofíně
nikoli, těch naše požehnaná Haná, bohu dík.
dosud — až na pranepatrné výjimky — nezná
míním tuto psáti nikoli o špercích, nýbrž
o šperkách, tedy o věci asi zrovna tak
skvostné, jako jsou klenoty, a na Hané zrovna
nyní tak časové ! Co naše šperky jsou, pozná
čtenář z přiloženého obrázku . . .
»Maměnko, ten krmec na tem krmiku, s
mně zdá, je jakési dařební! Pořád enom ležé
na břuchu a déchá vám, jak štyři!« hlásil po
několik juž dnů Obrátilů Karel, dávaje tím
matce jemně na rozum své na ten čas nejvře-
lejší gastronomické tužby.
»Ale di, ty trubelo,« poučuje mladší bratr.
»školák« ještě, »dyť to on je tak klusté !«
»Ale nech ho,« rozhoduje matka, »dyť to
on dobře vl, to on se enym nemože dočkať tech
šperků! No, dyť ono to už přinde,« dodává ko-
nejšivě, »tatinek povídali, že snáď zétra ho
majó přiiť švagr zapehnóť!« (To on bratr hospo-
dářů, říkaji mu všechno »Kanárek«, protože se
zabývá pěstěním kanárků, »zabijává« po cel
dědině, je k tomu moc »obrichtované«).
U večer pak skutečně hospodář zařídil po-
třebně, aby druhého dne ráno tato významu
plná, toužně čekaná, slavně slavená, později
mnohdy i »odstonaná« rodinná slavnosť hladce
před se šla . .
Všicci domácí chutě dali se do prací při
pravných. Hospodyně snášela nádobí, děvečky
je myly, pacholci brousili nože (hospudář pouze
již nabroušené »přehladil« brouskem a tím jím
dal jaksi sankci), Karel dělal »špělky«, a »ško-
lák« Janek škádlil tu toho, tu onoho a byv ode
všech odkázán (bylať ta jeho rozpustilost pro-
fanací vážných věci příštich), uchýlil se na pee
kdež štípal starého kocoura, hromosvod svých
rozmarů, úsilovně a vytrvale v ocas .
Šperk
Obrátil
Karel
Janek
Žofín
Haná
Přikop
13
article
Až vše juž bylo připraveno, uložili se
všicci, aby ráno —
Ráno »oslavenec« nedostal obvyklé píce.
ba ani na večer juž ne, pouze slané vody, aby
se střeva lépe »šlemovaly«, jak radili odborník
»Kanárek«.
Na kotle vřela voda, děvečky pobíhaly stále
bezúčelněji a bezůčelněji, čím více se slavnostní
okamžik blížil. Starší pacholek, Ondra, udělal
si »haraficu« požitím přiměřeného quanta ko
řalky a byl, jak on tomu řikal, »kanótku na
strójeně«. Ve chvilích takových býval velmi
dbalivým a přisným, jmenovitě na domácí při
slušnice krásného pohlaví (byl už čtyřicátník)
jichž pobihání, aneb případné pochybení, dopro
vázel summárním odsouzením: »Roby só roby!«
A tož Ondra snášel provazy ku pověsení krmce,
»troky« na paření a jiné potřebné. Mladší
Francek loupal cibuli a česnek, Karel drtil ka-
lafunu (lím posýpávají vepře před pařením, aby
»škutiny lepší póščaly«). Hospodyně vařila sní-
pani a hospodář vypravil se pro bratra, jeho
si za chvili přivedl.
Ondra
Rob
Francek
Karel
14
article
»Kanárek«, u vědomí své převahy odborné
vedli si jako paša. Vzali na se bílou, řeznickou
zástěru, »přepásali bedra svá« ocilkou, vybral
příslušný nůž, zkusili ostří jeho na nehtu lev
ruky, ostatní nože kladli na okno tak něžně
velebně, jako by to byly při nejmenším hole
maršálské — a beze slova, vážně a důstojne
brali se, doprovázeni všemi domácími, ke krm-
níku, ovázali vlastnoručně krmci kolem nohy
provaz, a všieci spojenými silami stáhli ubo-
žáka, povalili ho a přes hlasité jeho protesty
jej přidrželi: »Kanárek« poklekli na něho, vy-
holili na krku místo zvíci pětikoruny a vrazil
ubohému »smrtící ocel« do krku. Obrátili se
vážně celým obličejem k hospodyni: »Švagrová,
do srdca! A jaký ho má tvrdý !« pronesli
vrtali nožem v ráně. Karel, podšívka hříchu,
upozorňuje strýčka nevinně: »Ale hde, do
srdca, dyť vám dlóháček vylezl na druhó stranu
a peháte do náspy!« Všicci ztajili smích, »Ka-
nárek« vytáhli nůž, přísně a káravě poblédnouce
na vysměváčka pronesli: »Na poci*) do náspy
— Nigdá do náspy! — Dycky do srdca ! —
Šak uvizeš, až ho otevřu!« Krmec kvičel zou-
fanlivě a pronikavě, leč s odcházející krví tiši
se hlas jeho, měně se ve výčitek plný chra pot.
Švagrová
Karel
Všicci
Šak
Krmec
Ka
15
article
Za okamžik vydechl naposledy a ústa jeho po-
otevřená usmívala se blaženě a oko jeho citu
plné, ne vypoulené, jako u jiného mrtvého živo-
čicha, než polopřivřené, šelmovsky mžouralo na
malého Janka. Leč nikdo z přítomných, mimo
Janka, nezdál se zabývati se v té chvili stu-
diemi fysiognomickými, nýbrž chopili se ubohé
své oběti, navalili na necky, podložili řetězya
»Kanárek« vydávali rozkazy, úsečné a stručné.
Připadali mi jako kapitán na velikánu lodi za
bouře nebo za bitvy: »Konofáliju!« zahromovali
a juž tu byla. Posypali tedy kalafunou krmce
a »Vodu!« zaveleli znova. Přinesenou polévali
krmce a veleli pacholkům, kteří řetězy podlože-
nými ho obraceli, na krátké povely »Kanárkovy«
pilně pozor majíce. »Tož včilkéť,« zaznělo ve-
leni, a všichni vrhli se na pařící tělo krmcovo,
drásajíce s něho štětiny. »Kanárek« s hospo-
dářem »pucovali« za nima nožem . ..
16
article
»No, věilkéť je čisté a bílé jak panenkae
usoudili »Kanárek«; pacholci jim s Karlem
pomohli pověsiti tělo nešťastníkovo, stkvějící se
barvou nevinnosti, hlavou dolů. Pak chystali
se »Kanárek« tuto jemu odřezati. Mlčky po-
kynuli Ondrovi (jemuž se »to« juž značně »vy-
kóřilo«). Týž chopil se hlavy, chtěje ji po
držeti. Číverák Karel štouchl Ondru významně.
Ondra »zaškaredil se« a mrkl přisvědčivě fou
sisky. V té, když »Kanárek« chystali se k o
řezání, »vykříkl Ondra zděšeně«, vyskočil
tancoval po dvoře třepolaje rukou . ..
»Co je ti, ty komedyjante !« táže se ho-
spodář.
Ondra nevinně: »Ale, dyť já nevím, tento.
dyť ten krmec je myslém ešče živé, myslém
je spatně pichnuté, dyť mě ukósl za prst!«
To jste měli vidět »Kanárka« ! Pohledli
na Ondru, s Ondry na smích dusící družinu,
napřáhli ruku s nožem, (stáli vám jako Mojžíš,
když uhodil prutem ve skálu), v očích jimto
zlověstně zasvitlo, z úst vydralo se ostré: »Set,
sak, fix!« — pustili nůž na zemi, rukama
chytili se rychle k pasu — ó, znal Ondra
dobře tento pohyb a proto také utikal co
mohl! — Měli ostatní »Kanárka« co konejšiti
a vymlouvati . . . »Kanárek« neříkali chvíli
ničeho, pak pohodili hlavou a pak — Karel
juž držel krmcovu hlavu — »ušvihli« tuto
jedním skoro řezem, jakoby to byla hlava
Ondrova . ..
Pak otevřeli obratným řezem dutinu břišní
a potom hrudní a vyjmuli útroby. Při otevřen
*) »Na peci« jest hanácká negace, rovnající se
s pražským »bouby«, nebo novočeským »naprosto
nes, omikdy ne«; = homérovskému ov) en.
Karel
Mlček
Ondra
Mojžíš
Ondrův
17
article
hrudníku narazili »Kanárek« úmyslně v srdce
vyňavše toto, ukazovali beze slova sice, ale
kárně se divajíce ránu právě způsobenou za-
hanbenému Karlovi.
»Tož vizeš to, ty balamuto balamutovské
peskuje Karla olec.
Karel nedbal velice, nýbrž vrhl se na játra
a pelášil s nimi do kuchyně, Janek pak uchvá-
til »měchýř«, »puchéř«, a juž ho »šólal« na ko-
leně, vpustiv do něho něco hrachu a pověsilsi
ho usušiť ke kamnům. *)
»Kanárek« kus po kuse sňali části téle
krmcova a odnesli do kuchyně, posilnili se
»kapkó čaju, utvrdiť si náturu« a Karlem při
pravenými játry.
Posilněni pustili se chutě do toho nejdůležilěj-
šího — dosavadní práce byly předchozi, řádn
podřízeného — do přípravy š perků.
»Kanárek« byli ve svém živlu a nyní te-
prve patrna byla jejich vynikající odbornost.
Sekali, míchali, pepřili, solili, nadivali, vařili a
za poměrně krátkou dobu vynášely »roby« na
dlouhánských prknech řady spečinek« a bě-
lounkých jitrniček útlobokých, řady něžných je-
lítek a klikatých, robustních jelit a velikánský
spřesbuřt«, jinak též spřesbruch« (bachořici)
Nádívky do jelit a do jitrnie, jež přebyly (ne
dostávalo se střev), upekly a vynesly též. Ři-
kají tomu u nás vtipně »nevlezlo« (substant.
rodu středního, genit. nevlezla, dat. nevlezlu).
A toto všechno, co vynášely, to
jsou ty naše »šperky«.
Karel
olec
18
article
Mezitím hospodyně juž rozpouštěla sádlo,
mužští krájeli maso na klobásy a »Kanárek «to
všechno »komendýrovali«. Ob chvíli pojídalitu
to, tu ono, jak se komu »zabáhlo«, pojídal
z počátku s chuti, později rovněž s chutí a nej
posléze — vypila se kapka slivovice » poklači
to tam« a šlo to zas . ..
K večeru byly veškery práce skončeny
Pacholci šli »zakládať koňom a roby poklózat«
Karel vytratil se svěřiti se svojí Aničee, co po
celý den dělal, a vyslechnouť navzájem jí, Ja-
nek přibíhal a odbíhal, nacpav si tajně kapsy
»oškvarkama« »za karamádama na dědinu«
hospodyně vynášela sádlo a hospodář s »Ka-
nárkom« pili číšku čaje »na vrch«. — Chud
lidé přicházeli s hrnky na polévku »ovarovicu«
a hojně naděleni odcházeli . .
eKanársk« umyli si vlastnoručně své nože
a ocelku, uložili opatrně do odložené zástěry
jakoby ukládali nějaké řády a odcházeli vážně
jak byli přišli. Hospodář je vyprovázel přec
stavení, ba i hospodyně, postavivší veliký hrne
se stydnoucím sádlem, jejž vynésti chtěla, ry-
chle na lavici vedle podobného hrnce s peřím,
přichystaným na večer na drani, spěchala vy-
provoditi » Kanárka«.
Karel
19
article
Já pak bych mohl již nyní s epickou ší
rozváděné své líčení »tak akorát« a ve klidu
skončiti, nebýti nešťastného Janka, který se
právě do kuchyně opět přišoural a osudného
již shora zmíněného »puchéřa« . . . Náhodou
nešťastnou zpozoroval Janek juž uschlý »pu-
chéř« u kamen. Sňal jej hbitě a pohazoval jím
zálibně, při čemž hrachy v »puchéři« zvučně
rachotily. Janek ohledl se, je-li v kuchyni sám
a vida, že je tomu tak, slídivými zraky postřehl
hromosvod svých rozmarů, starého kocoura,s
filosofickým klidem na zápecí si hovicího, se-
bral ho rychle a — šups — juž byl na peci
Co tam se dělo, o tom historikové nepřinesli
pražádných zpráv. Známo jest pouze, že po
malé chvíli vyřítil se s pece kocour, maje na
ocase uvázaný měchýř rachoticí a bubnující,
lítal, lital po kuchyni jako divý . . . Janek s
pece sice neslezl, ale kocoura dobře viděl a
bylo na očích mladého čipory patrno, že mu
spěch kocourův a hudební doprovod »puchéřa«
dělají potěšení veliké a požitek vzácný. Kocour
pozoruje, že obludě, za ním na zemi se zmíta-
jící, neunikne, chtěl věc zkusiti ve sférách vyš-
ších, i vyskočil na stůl, kdež porazil několik
hrnků, jež na zem padajíce, originelní muziku
harmonicky doplňovaly. Tím poplašen, vrhl se
kocour střemhlav do nešťastného, na laviciu
stolu postaveného hrnce se stydnoucím sá-
dlem . .. Leč nelíbilo se mu asi v té lázni
házel sebou divě a rozstřikoval sádlo na všechny
strany. Bylo to trochu podobno fontáně, v je
jímž středu vesele poskakoval upoutaný balo
— osudný » puchéř«
Janek
20
article
Janek jásal .. . Konečně vyprostil se ko-
courz nezvyklého živlu a vyskočil — osude
zlý! — do vedle stojícího hrnce s peřím. Však
ani tu nelibilo se uštvanému i jal se zmitati
sebou šíleně, vyhazuje při tom mračna peří po
celém okolí, že za okamžik ve vedle stojícím
hrnci byla ladná směsice; »půl toho, půl toho
jen —« Peři padalo po kuchyni, jako když o
Vánocích notně se chumeli ... Štěsti Jankovo
bylo úplné .. . Nepozoroval ani, že právě př
přechodu kocourově ze sádla do peří oba rodi-
čové přišli do kuchyně, nepozoroval maminku
stojící a rukama lomíci, jako Jeremiáš nad sři-
ceninami Jerusalema, nepozoroval, jak tatinek.
rozezlen, jako Jupiter Tonans tu stojí . . . Zpo-
zoroval bližící se bouři teprv, když otec spěš-
nými kroky k peci se byl přiblížil . ..
A potom ..
(Laskavý čtenář promine, že ušetřím ho
popisem věci, jež pak následovala; ušotřím zá-
roveň též sebe, neboť »na chlup« podobná ne-
milá historie přihodila se též »pisateli těchto
řádků«, když ještě nosil krátké kalhoty . . .A
takové příznání na sebe kdo pak asi rád
Ppk.
činí ?.
Janek
Vánoce
Jankův
Tonans
Jeruzalém
21
article
Nešťastný Martin.
Nešťastný Martin.
Napsal Jan Václav z Finberka
V černé tmě seděla drobná víska pobliž lesů
Několik osvětlených okének dřevěných cha
lup bylo známkou pro pozdě se vracející tkalce
z města, kam téměř veškerá mužská i ženská
chasa chodila do továren za výdělkem.
Měsíc toho večera nevycházel, a kdyby
vyšel, neosvítil by pahorkatinu svým zelenavým
svitem, ježto tmavé mraky roztáhly se nad ho-
rami a lesinami jako příkrovy. Tma a ticho
*) . by byl věděl Janek, co »puchéř« tento za-
viní, jistě by se s ním nebyl zabýval, leč daleko o
sebe odvrhl ..
Jen v dálce šeplaly lesy a hučela voda Chru-
dimky.
Osvěllená okénka řídla, lidé světla shasí-
nali a ukládali svá upracovaná těla na chudá
lůžka, aby časínko zase vstali a šli za chlebem
do města, do lesa, do pazderek a do stodol,
kam svezli chudou úrodu a sami si ji po sno-
pech budou vymlácet.
Již skoro všude spali, když z chaloupky
nad potokem vyrazil z rozlétnuvších se dveří
košilatý Martin a vyrážel ze sebe mocné vzlý-
kavé hlasy, jakoby plakal, jakoby se smál ...
Prchal do tmy bos a téměř bez oděvu. Bláto
za ním skákalo a voda kalužiny, přes níž jak
vítr uháněl, stříkala do výše,
Dvě osvětlená okénka chalupy náhle otma-
věla a světlo ukázalo se na prahu dveří a
osvítilo pruh tmy ke protějšímu kozímu chlévku.
Martin
Jan
Václav
22
article
Také postavy se v tom světle jako černé sil-
huetty mihaly a jedna z nich pustila se za
Martinem v polohlasitém volání:
»Martine, hochu, pamatuj se! Žáby, žáby!
Můj Ježíši! Kudy běžel, kudy běžel! A kam
prchá? A noc, tma jako v pytli, můj bože,
proč to na něj přišlo teď, v noci, .. Alespon
kdyby dveře byly zavřeny ... a to na neštěstí . ..
Martine, hochu! Žáby! Žáby!« volala postava
a zastěnala, když ve tmě v prudkém běhu do
narovnaných metrů dříví vrazila před Hrdličko-
vou hospodou.
»Ach, ach... bože...«
Světlo ze síně zase vzali do světnice.
Ustrašení a lítost, strach a zoufalost vkradly
se matce staré do duše. Lomila rukama a na-
říkala.
Martin byl dvacetiletý. Silný, červený. Pra-
coval v městě a před půl rokem z neznámých
příčin počal plésti řeč, stával se plachým, ustra-
šeným, málo mluvil a často díval se oknem,
zda nikdo k nim nepřichází. Ulekl se každého
úderu a schovával se jako dítě do kouta u
kamen.
Ani slova z něho nemohli vyzvěděti.
Z počátku byl při tom nápadném se cho-
vání klidným, matka všelijak zakrývala Marti-
novu vyjevenost, kryla neštěstí synovo, ale již
tenkráte plakávala nad ním a jeho neštěstím
hořce.
Později tancoval jako divý, chtěl prchat,
drželi ho, zavřeli i svázali . .
Dlouho neutajili, že Martin blázní . . . Cel
ves o tom šeptala a pak již hlasitě svou lítosti-
vou účast dávali i Martinově matce na jevo.
Martino
Martinus
Ježíš
Hrdlička
Martin
23
article
Příčiny dávaly se všeličemu. Matka sváděla
Martinovo neštěstí na zápal mozku, který měl
jako chlapec, chasníci mezi sebou si šeptali,
že nejspíše ty rány, které dostal u jakési mu-
ziky k vůli děvčeti, jsou toho příčinou, a tak
všelijak se hádalo. Martín nemluvil, jen ve chví-
lích, kdy měl trochu v hlavě jasno, na otázky
matčiny jen krčil rameny
Tratil se rychle. Málo jedl, málo spal, stále
se děsil a v noci sedával na posteli a dívalse
bázlivě k oknům, která matka již později hu-
stou sukní zastírala, aby snad při měsíčním
svitu kus tmavé střišky nad kozím chlévkem
Martina neděsil nebo kývání větví mladě jeřa-
binky, která stála v rohu drobného dvorečku.
»Martíne, jen lež, neboj se,« držela ho za
košili ve strachu.
Položil se, ale tělem mu strach jakýsi cu-
kal stále.
Zdálo se, že i paměť pro osoby vytratil.
Když přišel někdo ze vsi porozprávět s Mart-
nem, aby ho na jinou mysl přivedl, odsedával
od něho bázlivě, nedal se ani za ruku ucho-
piti a hleděl do kouta s ovlhlými zraky.
Matka u kamen oči ke stropu zvedala
bolesti a lomila rukama.
»Co pak říkáte, « ptávala se v síňce odchá-
zejícího.
»Neštěstí pro vás, pro něj, pro celou ro-
dinu . . «
»Ach, ba, ba, neštěstí nás stihlo, « plakala
srdečně a usedla na nízký práh dveři, nemo-
houe se ani litostí a bolestí udržeti na starých
nohou.
»A lepší to nebude,« povídal strýček Bo-
růvka, »od té doby, co jsem ubožáka neviděl,
je ho polovička. Jestli pak mu chutná?.
optal se.
»Málo. A jídla se bojí.«
»Raději, kdyby si ho Pánbůh vzal,« po-
vzdechl Borůvka a odcházel se zármutkem
srdci.
Martinův
Martín
Martino
Borůvka
Mart
Borůvka
24
article
Poprve s velkou prudkostí chytilo hoto
na poli. Právě svazovali pár snopků ovsa po-
bliž lesa, když Martin, kterého matka vyzvala
jen proto, aby na pole šel, že neměl ho kdo
hlídati doma, a bez dohlídky ho nechati ne-
chtěla, dal se do tance a tak podivně mručel
skákal, že všem husí kůže strachem a leknutím
naskočila . ..
Chytli ho a drželi.
Po dlouhé chvíli nahrnulá krev do hlav
chladla, Martin bledl a jako mrtvola s mocným
oddychováním usadil se na mezi.
Jak matka poblíž něho poslední řádek
ovsa nahrabovala, vyskočila žába jako pěst
dvěma skoky proti Martinovi.
»Žába!« vylitl jako divý a objal matku,
schovávaje se za ní jako dítě.
Trásl se jako list ve větru a matku držel
za ruku, až ji modrala .
Od té doby křikli na Martina, když skákal
nebo vybíhal ze světnice do síňky: žába
žába! aby ho zastrašili, když věděli, jak hrozné
se toho zviřátka ve své slabomyslnosti bál
Skutečně se vrátil nebo alespoň do kouta
se krčil, aby mu žába neublížila.
I té noci, když jim vyběhl do tmy, křiče
za ním ženatý jeho bratr, který pohromadě
s matkou a ženou bydlil, aby se nebála, »žába
žábal«
Ale Martin neslyšel. Bez jedinké myšlénky
v hlavě, v níž mu jen hučelo, vyběhl ze vsi do
poli a hnal se, nevěda kam, přes hrudy, kamení,
přikopy, trní a močály
»Martine! Martine!« volal bratr za vst a
naslavoval ucho hned sem, hned tam, zda uslyší
vzlykot nešťastného bláznu.
Jen les šuměl, dole řeka brumlala a ve vsi
sem tam dvéře zabouchly.
»Marlin snad jim utekl,« polo šeptem ozna-
moval kdosi druhému, který vyběhl z chalupy,
co se stalo.
Horská silhnelta.
Martin
Martin blednout
Martino
Martin slyšet
Martinus
Marlin