ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 f98f23d0-661b-11dc-92f9-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 27 celkem · entity: person 33, place 40, org 4
1 masthead
28. září 1901
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 268.
3 masthead
Strana 9.
4 article Nocleh v Zermattu.
Nocleh v Zermattu. Napsala Božena Viková Kunětická. Opouštěli jsme Ženevu a její výbušný ži- vot, pěnící se ne silou vína šampaňského jako Paříž, ale silou limonády s poněkud maloměst- skou příchutí, aspoň tam, kde opíjí Paříž alko- holem nejstřeštěnějšího víru své zkaženost mravní. Opouštěli jsme ji neradi a vzpomínali ještě po dlouhou část cesty na imitovaný pařížský život jejích hlavních ulic, na absinth, jejž jsme posvátně pili před kavárnou, kde zpívala těhotná zpěvačka píseň Markétky po shledání se s Fau- stem, vzpomínali jsme na její božská nábřeží na její vodotrysk, jenž jako zářicí přelud za hvězdnatých večerů tryská z jezera Lémanského. zatím co maják střídá své zelené a bílé inten- sivní sv ětlo. Rozhodli jsme se, že se ještě jednou d ní vrátíme, tak se nám jevila vábná a milá. Zatím vlak nás unášel k Viěge a mohutná krása nových titanů alpských po obou stranách Rhony, plačících bělounkými vodopády anebo lesknoucími se, sotva zrozenými prameny pře- trhla niť našich vzpominek a zavřela za nim tiše dvéře. Jeli jsme dlouho. V kupé plno ranců, t- ristických holí, sekerek a Angličanů upjatých až ke krku, důležitých a vzácných. Najednou se zvedají a ukazují si Chillon, o jehož vězni zpíval jejich veliký básník Byron. Klidně zase usedají a ponořují se do Baedekra s tváří chlad- nou a odmítavou. A teď ať se hory lesknou prameny, ať divukrásná zeleň alpská směje se kolem, ať villy, hotely, švýcarské domky let kolem nás jako volná píseň — se již nepohnou, neboť v Baedskru není, že se mají nahnout z oken a pouivati se vun.
Viková Markétka Chillon Byron Zermatt Ženeva Paříž
5 article
Minuli jsme smutné město Lorche, z něhož vychrlila se nová spousta turistů do našeho vlaku a letíme dále k Viěge, kde máme přese- dati do vlaku, jenž jede místy po ozubené dráze do ohromných výšin zermattských. Sníh v dohledu. Pozdravujeme jej radostně, neboť věští ei naší cesty a zároveň připomíná nám nezapome nutelný pochod k Furce a přes ledovec Rhony Hledíme k němu a v duši se nám jasn jako bílou pohádkovou září. Vše je zapomenuto, Ženeva, jezera, dlouhá, unavující cesta; oči nám svíti, tajíme výkřik radosti a touhy. Angli čané zavírají Baedekra, rovnají si zavazadla a pak důležitě a volně opouštějí vlak. Nastává shon a vřava. Malounký vlak s ma- lounkou lokomotivou, jež má přední kola nižší. jest připraven k odjezdu a všichni jako šílení vrháme se k němu, abychom uchvátili místou okna a to, možno-li, na levé straně. Rance há- zíme oknem, aby hlásaly příchozím »oceupé«a déřeme se v před, vědouce, že alespoň dvě místa máme již u okna zabezpečena. S vědomím zvláštní získané privileje a vi- tězné posice usedli jsme u oken a pozorujeme s jakousí škodolibou zvědavostí hemžení ve va- goně, v němě sedíme a jež— propuká každou chvíli ve výkřiku nebo zaklení anebo v mrzu- tém mumlání. Vlak má dvě třídy: druhou a třetí. O ce stujících druhé třídy nedovedli jsme si učinit náležitou představu, neboť naše třetí jest napl- něna velice jemnou kastou turistů, což není divu při ceně zpátečního lístku osmnácti franků z jízdu dvě hodiny trvající. V druhé tříděje dosti prázdno.
Angl Manche Viěge Ženeva
6 article
Okna vagonů jsou jako u letních tramway otevřena s obou stran. Nikdo zde ku podivu netrpí průvanem, tak jako u nás, zvláště na trati Pardubice—Praha. Tuto zvláštnost pozoro- vali jsme v celém Švýcarsku. Jezdili jsme ne ustále při otevřených oknech na obou stranách, a nikdo nepožádal, aby se zavřela. Ovšem — krajina nádherná a cestování stojí peníze. Zde není na místě jakákoliv přecitlivělost. Mezi turisty poznáváme tři Holanďanky, s nimiž setkali jsme se v Göschenen a znovu libí se nám ty staré etihodné matrony, jež ce- stují samy, baví se výtečně a stále jsou v do- brém humoru. Je jim jistě po šedesáti lelech. ale patrně dovedly si život tak zaříditi, žeje jim i při západu příjemný. Smějí se, vypravuj si a to všecko tak hlučně a volně; že se vše po nich ohlizí.
Holanďanka Pardubice Praha Švýcarsko Göschenen
7 article
Vláček se hnul — jedeme. Stoupáme silně a řeka Vispa hluboko pod námi sténá bolesti derouc se skalnatým řečišťěm, v němž si boky hluboce rozrývá. Pění se, ale je spinava roz- tálým sněhem. A stále hlouběji a hlouběji klesá pod nás sráz stává se propastí, nad kterou vznášíme se ve vláčku jako v hračce, ve které pozbýváme jistoty. Nervósnější turisté odstupují od okna, jiní, jimž je nebezpečí sportem a dávkou ko- kainu, hltavě nachylují se z vlaku a žádostivě pohlížejí do děsné propasti, ve které Visp zoufale úpl. Tunel a zase tunel. Vlak v něm duní a představa blízké smrti svítí ve tmě záhrobním světlem. Mijíme vesnice, městečka, samoty. V úžas ných výškách na stráních skvostně zelených jsou nalepeny tmavé domky a jen kostelik v nich jásá bílými zdmi — tak vysoko — tak vysoko! A cestu k osadě nemožno nalézti. Projiždíme jiným, zcela novým světem. V zimě zapadá a mizí pod sněhem. Nyní oslňuje ze- lení, pyšní se malými poli, titěrnými zahrád- kami — ve výšce naší Sněžky viděli jsme ještě řepu na zahradách — a zpívá zvonky pasou eích se krav, koz a ovel!
Vispa Visp
8 article
Dráha surově vrazila své civilisační ostří v tyto kraje věčného klidu a míru, v nichž jen Vispa úžasnou symfonií svých vodopádů slapů duní do tichých nocí tmavých i měsíč- ních a do dnů, v nichž ji profanují chtivé po hledy zástupů turistů z celého světa. Mijíme nejdivočejší její boj a nejlitější úsilí, s jakým probíjí se za svým cílem. Mlčky, bledí a roze- chvěli hledíme na pekelný var, v němž raněné vlny jako vzteklá zvířata vrhají se na sebe. schvacují se, přemáhají se, ale náhle přemo- žené s divokou pěnou na rtech vyšvihnou se do výše a jako litice vrhají se, řvouce, do hlubiny. Jekot, smích, hrozby! Pěna tryská do výše a rozprašuje se v mlhu. Přejeli jsme V ustrnulé duši nalezáme stopy toho zápasu, jakoby i ona v něm byla raněna. A jedeme zas výše. Prve jsme běli těsn nad Vispou, v bezprostřední blizkosti její vody. ale nyní ocitá se zase hluboko pod námi alpské osady vroubí její břehy. Ach, jak pusto kolem! Skoro se domní váme, že ta zeleň zde je umělá, jakoby jen malována byla na nebetyčných skalách velko- lepým štětcem potulného umělce. Osady stávají se kamennými zakletými hrady, jsou neskonale smutné, těžké a odmítavé. Očekávají zimua celé léto nemůže zahojiti rány, jež dlouhé zimy jim způsobily. Nesmějí se vstřic ničím. Jsou jako náhrobky za živa pochovaných. A ještě výš! Mlhy lezou se hřbetů hor do údoli v šedavých loktuších, zastavují se na balvanech a pomalu sestupují — sestupují. Snad nám bude pršet! Citíme vlhko sychravý větřík vtírá se k nám do vagonu. Každý z nás byl zadumán a nikdo nemluví.
Mlček Vispa
9 article
Tak tiše, skoro úzkostlivě a smutně vjíždíme do Zermattu. Nevíme o něm ničeho, jen že možno v něm přenocovat, než pustíme se ráno dále na Gornergrat do krajů ledu a věčného Vystupujeme. Po cestě ztratili jsme ohni- vou prudkost, s jakou domáhali jsme se ve vlaku místa a nyní opouštíme jej poněkud ochablí, zaraženi a vyčerpáni. Dvouhodinová cesta do Zermattu využitkovala naše síly. Jsme jako ubiti, neboť spotřebovali jsme mnoho svých sehopností na cestě krajem divoce krás- ným a démonicky velebným. Mlha stává se dešlikem. Patrně pohybu- jeme se v hustém mraku. A v té výši, ve které za jiných poměrů by slovo bylo rouhá- ním, vílá nás před nádrážím řada posluhůa dostavníků. A slyšíme zase zde, kam přijeli jsme otřeseni v hloubi duše smělostí, s jakou dovolili jsme si tak pohodlně vyhledati tato ne- přístupná a smutná místa, slyšíme zas jako v Curychu nebo Ženevě »Hotel de la Poste«, »Hotel Central«, »Hotel Terminus« atd. Poslu- hové se nabízejí, dostavníky jsou k disposici. Hledáme posluhu hotelu, jenž nám byl v Ženevě doporučen a nalezáme jej. Ale, běda. ani jediné místo není prý u nich k zadání Tak proč zde je? Přijíždějí prý turisté, kteří telegrafickysi nocleh zamluvili. A jinde — což jinde? V celém Zermattu není jediného pokoje nezadsného. Nejen my, ale mnozí a mnozí jiní naslouchají této Jobově zvěsti jako hlasu umi- ráčku. Zermalt vítá nás úzkými ulicemi, jež tvoře hotely a dépendance s verandami, naplněnými hostmi, již v nich nalezli útočiště. A ti všichni i s hoteliery i s celým personálem od podomka až k vrchni slečně smějí se nám — smějí — kteří přicházíme, nevědouce, kde budeme spát.
Posl Zermatt Curych Ženeva Central
10 article
Je nás slušná řada. Ačkoliv jsme v strašném rozmaru, přece překvapeni ohližíme se, kde jsme se to oetl po té jizdě divukrásné vlakem, jenž jako had plazil se s námi v tato místa, kde vévodi Matterhorn. A s úžasem vidíme zase výklady. jakým jsme v přepychových městech Švýcar- ska uvykli. Vídíme hedvábné roby, zlato a dé- manty, skvostné řezby. Nemůžeme věřiti, že jsme ve výši 1600 m. Nemůžeme věřiti, že jsou lidé, kteří jedou do Zermattu, aby nakou pili hedvábí, zlata a démantů! Ale patrně jsou, neboť by nebylo zde ani těchto obchodů. Cu- krárny, holiči a pak rozsáhlé krámky s titě nostmi na památku ve všech cenách, nevkusné i vkusné, kramářské i salonní. Prošli jsme Zermattem skoro sklamáni. Přáli bychom si zde méně pohodlí a méně městského ruchu. Zatím potkáváme dámy v ele- gantních kloboucích, nejmodernějších toilettách. v drahocenných kožešinách a pány uhlazené, v vysokých bělounkých límeích, v rukavicích lakýrkách. Chápeme teprve nyní potřebu těch velikých kufrů, jež viděli jsme na všech staní- cích nakládati buď do vlaků nebo na parníky. anebo aspoň na mezky. Mluví se zde snad všemi jazyky světa. Francouzové a Angličané převládají, jenže Angli čané vystupují bezohledněji a s velikým pře- pychem. A co teď! Ještě nás zaujalo hřiště, zaří zené pro lawn tennis. Angličaně patrně jezdí do Zermattu hráti lawa-tennis, jinde to není možně, pak maličký hřbitůvek s několika nachýlenými kříži, jenž uprostřed tohoto ruchu a nádhery vypadá jako zapomenuté staré modlitby bez ořízky v ošumělých deskách, z nichž se modli- vala stařena, které více není.
Švýcar Francouz Angličan Angl Matterhorn Manta Zermatt Cu
11 article
Ptáci na hrobech nezpívají, listí nešumí. ale za to v blízkosti jeho litají odražené miče přes síť i do sítě a ve výkladech pyšní se hed- vábné spodničky. Matterhorn je v mlhách. Večer plazí se po údolí — leckterý hotel zazářil již elektrickými světly. Vracíme se. Nezbývá nám, než hledat se vším úsilim nocleh, neboť pod nebom spát nemůžeme. Vejdeme tu a tam — hosté se na náš účet baví! Nikde ničeho. I stáje, dřevníky a půdy jsou obsazeny. Pozbýváme skoro mysli, ale v tom se dovidáme, že v hotelu »Terminuse bylo by možno přespati v saloně na několik chaises-longues. Bohudíky. Jsme unavení dojmy, chladnem i dlouhou cestou ze Ženevy a zdá se nám, že bychom dovedli přenocovati i na zemi, jen kdyby ne byla vlhká. Hotelierka ukazuje nám salon plný ko- berců, fauteuilů, obrazů, dekoračních tret. Pianino nechybí — obrázkové časopisy celého vzděla- ného světa. To je naše noclehárna, jenže, bo- hužel, nejsme v ní ještě pány. Dvě dámy pišt pohlednice, jiné prohližejí časopisy a podobizny a nějaká madame, anebo spíše miss v hedváb s ohromnou vlečkou v bilých rukavičkách se v jednom koutě a očekává patrně společnost. Má vějiř v rukou a je patrně uchystána kjcerklu Pro boha živého, kdy vlastně půjdeme dnes spat? Cítíma se zde cizinci a odcházíme na verandu, kde chladný večer nás vítá. Hotely již rozsvítily elektrická světla, na ulici je pro menáda a na schodech, vedoucích na verandu usedlo několik průvodčích, kteří hlasitě se bav o svých krkolomných turách, aby vzbudil pozornost. Je nám smutno a nevlídno. Mnichovsk pivo za padesát centimů »tři deci«, večeře al carte dosti bídná.
Matterhorn Ženeva
13 article
Příjemná slečna, která nás obsluhuje, po tácejíc se únavou, sděluje nám s úsměvem, že všecko je vyjedeno. Malé porce rostbeefu s va- řenou řetkví, trochu bobů a makaronů. Chtěli bychom být doma a jísti uzené s knedlikem se zelím anebo pečenou husu. Marné ideály! Najednou ulice rozhlaholila se mladistvým smíchem ve všech možných toninách. Je slyšet výkřiky, jásání a zase smích. Na verandu vrhl se francouzský institut dívčí i s učitel- kou a děvčata v polokrátkých sukních, červená a zadýchaná, naplní rázem verandu, chodby salon bujným životem. Dovídáme se od slečny. že budou spáti na kulečníku, na zemi a v hote- lová kanceláři. Je-li nám libo, můžeme později podívati se, jak mají lůžka upravena. Nám je zima! Spali bychom! Přijede ještě jeden vlak z Vige, ale nešťastní turisté mohou předem zase se vrátiti. Hoteloví poslu- hové již k vlaku nejdou a jen některé omni- busy jedou pro zavazadla, která snad ješte nyní za svými pány budou dopravena. Ulices tiší. V protější dépendanci zavírají okenice. Jdou spat, šťastlivei! — — I pensionát vnikl do svých nocleháren a teď odtamtud zavznívá ryk a vysoký smích. Oknem vidíme lůžka na bil- lardu a děvčata se svlékají. Náhle zpozorují, že je na ně viděti a nová vřava. Konečně slečna zacloní okna prostěradly a my nevidíme již ni- čeho. Ziváme. Je deset hodin. Halíme se v plá- ště a pláštěnky a čekáme na »náše salon.
14 article
Tam je ještě stále hlučno. Živěji než z ve- čera. Stará miss dostala společnost a odbývá se u ní cerele. Mladé ošklivé Angličanky, hu bené, se širokými ústy, flirtují s mladými An gličany ve fracích, s klaky v rukou. V Ze mattu! Jsou skutečně šílenci, kteří volně po- hybují se po světě. Nenávidíme v tuto chvíli všecky Angličany z hloubi duše a tak ze srdee rádi bychom před nimi vyslovili slovo »Bur«. Snad by odešli ze salonu. Mlhy dosud stojí v údoli a lepí se na před měty. Země pod nimi mokvá. Je to k zoufání Zítra budeme mít dle všeho deštivý den a ne- budeme moci na Gornergrat. Zemdlenou myslí táhnou nejasné představy Matterhornu, jejž známe z fotografii, Gornen gratu, slíbená Monte Rosa a nové vodopády Toužíme po všech těch krásách a duše znov se vzehopí v těchto vidinách a touhách. Ale za chvili unavena klesá. V saloně dosud an glická vyšňořená mládež flirtuje pod dozoren důstojné miss v hedvábné vlečce. Snad se nyn ovívá vějířem pod ledovci, které v mlhách spí. Jednomu z průvodčích se podařil lov Ostatní se rozprchli. Otec s dvěma syny najal jej k nějaké ledovcové tůře a teď pohlcují jej očima, ušima i ústy. Průvodce jim vypravuje divy! To bude velkolepé, dáječně ! Ukazuje jim svůj ranec, sekerku a hlavně provaz. Mladie vyjeveně prohlíží jej a pak s ustrnutím dotýkaj se průvodce, jakoby nevěřili, že je to člověk Ti dnes nebudou také spát i mají- li svůj pokoj a pořádné postelo. Závidíme jim tu horečnou zvědavost, s jakou naslouchají průvodci, který je zítra potáhne přes ledy.
Angličan Gornergrat Bura Matterhorn Mont Rosa
15 article
Nebe je tmavé. Je to opravdu k zbláznění Je jedenáct hodin. — Angličané flirtují — — Ulice jsou tiché. Veranda pustá. Slečna jde upozorniti anglickou společnost, že dnes je vý minečný den a že čekáme na nocleh v saloně Angličany to nezajímá a flirtují dál. Počináme zuřiti a pomýšlíme zmocniti se salonu za každou cenu. Chaises-longues putují z různých komna dolů do salonu, hotelová děvčata s bílými bati- stovými čepečky povlékají nám peřiny. Angli- čanky flirtují, neohrabaně koketujíce se svými seladony. Konečně! Nevím, co se stalo. Ale po dlouhých poradách rozhodnuto pro radikáln prostředek. A teď anglické miss se vzehopuji poděšené, ohrnují rety, zakrývají se vějířia odbíhají ze salonu jako střelené. Jejich společ níci jdou za nimi. Jsou všichni uraženi. Hovoř nyní o tom na chodbě a hlas staré gardedámy s vlečkou ozývá se hotelem. Salon je náš ! Rá- zem obrácen je na ruby. Nikdo by v něm ne- poznal ten elegantní salon, jakým se jevil ješte před půl hodinou. Nyní v řadě stojí v něm chaises-longues, stůl proměněn je v umývadla fauteilly ve skříně. Na koberefch válejí se naš hole a rance. — Salon je náš. Ještě před ulehnutím přistoupili jsme k oknu a zahleděli se k nebi. Nejprve zdálos nám být celé jako černým závojem přikryto ale najednou kmitlo se nám v té tmě cosi zá řícího před očima ! Hvězdal Mlhy spadly. Nad spíeím Zermattem vy tryskly hvězdy. Zítra budeme mít slunce — sluncel
Angličan Angl Salony
16 article Rozkaz
Rozkaz Ještě jeden obrázek k dohaslému starému právudo movskému. Načru Vil da. Když zvěčnělý otec můj po 14leté službě vojenské, ztrávené za bouřných let osmačtyři cátých v Italii, Polsku a Německu, propuštér byl posléze domů, stal se výběrčím mýt v po labském městě X. na L. Tamtéž také já, spa třiv světlo světa, pokřtěn jsem byl vodou lab skou; však dosti záhy zpronevěřil jsem se rod- nému svému místu a zároveň s rodiči zanesen jsem byl osudem do různých jiných míst na šeho milého království. Vždy občas, po několika letech, bráva otec nás děti s sebou k výletu na hrad Tetín. Když pak stávali jsme v pohnutí na strmé skále tetínské, u sřícenin památného kdysi hradu, nad tiše plynouci Berounkou, ukazoval nám otec jednotlivá místa památná: »Zde stával hrad; tam zardousena byla kněžna Ludmila; tady postavili jí k poctě ty a ty kostelíky; tam v údoli pod skalou leží Srbsko, dále Budňany a Karlštejn; zde dol jest jeskyně sv. Ivana; tam sv. Jan pod Ska- lou; tam v té chaloupce narodil se váš dědeček a pradědeček — sem patříte — a tamto — ukázal rukou na západ, »jest Beroun, tam pů- jdete kdysi, vy hoši, k odvodu.« Naslouchávali jsme nábožně. Teprv později když jsme již povyrostli a já začal sníti o ma- turitě, připojil jsem k otcovu výkladu svou po známku:
Ludmila Ivan Jan Německo Tetín Berounka Srbsko Karlštejn Beroun
17 article
»Ale já se budu stavěti k odvodu jinde tatínku. Jako jednoroční dobrovolník, o rok dříve, a tam, kde si sám určim. Otec však, v němž ozval se starý voják ne právě náchylný různým nastalým novotám dokončil s přísnou určitosti: »Sem patřiš, tady budeš vypsán a sem budeš musit se dostaviti !« Minul čas a mně skulečně nastala po vinnost, bych jako jednoroční dobrovolník, po starém způsobu o rok dříve, přihlásil se k službám vlasti. Když jsem si byl s nárožního plakátu, oznamujícího koncert vojenské kapely, pečlivě opsal plnou adressu českého pluku, jehož výložky se mi nejvíce zamlouvaly, podal jsem žádost, a v několika dnech předvolán jsem byl k odvodu v kasárnách uršulinských na Hradčanech; předvolán, ihned také odveden, brzy na to zaměňoval jsem již civilní svůj oděv za erární se žlutými dobrovolnickými pásky.
Hradčany
18 article
Četli jste již mnohé různé historky o životě českého vojáka-dobrovolníka třebas — Holečkův »Obšit«? — Nuže, prosím, račtež si všecky tya jim podobné přimysliti též tady; nechci vás unavovati jejich opakováním. Budiž mi dovo- leno připojiti jen jednu, dotýkající se hořejšího názvu. Bylo to uprostřed zimy 188* v době, kdy rachotiti počaly první výstřely v Bosně . .. Přísný náš kapitán oznámil nám jednoh dne, že zejtra — my všichni dobrovolníci — podrobiti se musíme praktické zkoušce kadetsk pro případ všeobecné mobilisace před panem generálem. »A ti, kteří neobstojí,« obrátil se s divo- kým pohledem zvlášť k nám Čechům, »vylou čeni budou z dalsího výcviku dobrovolnickéh a budou zařaděni do jednotlivých setnin.« Na zejtří celá brigáda vytáhla. Úkolem vá- lečným bylo zachrániti skladiště nuselského ná- draží před nepřítelem, jenž se blížil od Hosti vaře přes Záběhlice k Nuslím. Jednotlivé menš oddily svěřeny byly velení dobrovolníků. Generál stál přímo před naší první setninou a naslouchal udíleným rozkazům.
Holečkův Čecho Boseň Záběhlice Nusle
19 article
»Naše kompagnie«, vykládal hejtman, »po- mašíruje jako předvoj přímo po silnici do Zá- běhlic. Oni .. . . dobrovolník Vílda . . . « obrátil se ke mně, »budou s polovinou druh čety tvořiti pravé její křídlo a pomašírujou . .. přímo na kotu 239. ... . v pravo od Zábě hlic .... vidějí to v mapě?- »Ano, pane hejtman,« odvětil jsem, dodá- vaje dobromyslně: »Ale, poslušně hlásím, pane hejtman, na kotě 239. budu vzdálen víc nežli předepsaných 300 kroků od setniny — bud to bez mála 1000 kroků od silnice zábě hlické ....« Divoký blesk vyšlehl z hejímanova oka jenom blízká přitomnost generálova zdálase zadržovati sopečný výbuch jeho nitra, jenž obmězil se pouze na hromové: »Rozuměli, oni jednoroční dobrovolníku . ..« Však také postřehl jsem ihned, že dopusti jsem se asi ohromného zločinu, jehož následky byly ještě nedozírny... Rychle, abych zakryí poněkud krátkou tu neblahou episodu, velel jsem: »Půlčeto, v pravo hleď!«, ohlásil se ztrnulou přesností hejtmanovi svůj odchod sklíčen táhl — na kotu 239 — — V malé chvíli na to hnulo se již cel těleso brigádní. Několikráte pohledl jsem ještě do mapy bych přesvědčil se, kdo z nás dvou se mýlil potom zastrčil jsem ji s resignací do kapsy své. Zlořečil jsem neblahému osudu svému. Poslechnu-li, dopustím se chyby, neposlechnu-li, poruším subordinaci — aut — aut — nech činím cokoliv, stojím jednou nohou v trestu druhou na cestě z dobrovolnického oddělení k selnině.
20 article
Čím dále, tím více vzdaloval jsem se se- nině a setnina mně. Na kotě 239 zastavil jsem a složil k nohám zbraň. Setniny neviděl jsem více; utonula v moři valící se za ni brigády a mezi ni a mnou ležely celé Záběhlice, rozsáhlý jejich rybník i malebný Botič... Stál jsem v pravo, na ztracené vartě, nebylo více žádného předepsaného spojení mezi setninou a jejím křídlem, ale stál jsem přímo a určitě na kotě 239, jak zněl rozkaz. — — — Výklad generálův shromážděným důstoj níkům po ukončeném cvičení trval tentokrát neobyčejně dlouho a měl, jak z různých symp tomů souditi se dalo, pohnutlivý průběh. Když přivedl jsem po odtroubení svou polo četu zpět, nezastihl jsem hejtmana u setniny odešel prý, důkladně rozzloben, předav velen poručíkovi; mezi kadety šeptalo se cosi o dlou hých nosech. S těžkým srdcem očekávalo se v oddělen dobrovolnickém příští následujícího dne, kdy měla býti valná část propuštěna k prosté služb u setnin. Po včerejší přihodě nečekal jsem pro sebe jinakého osudu.
Záběhlice Botič
21 article
Krátce před započetím denního rozkazu z volán jsem byl do kanceláře k hejtmanovi. Přivital mne s nejpřísnější tváři, vrhaje pronikavý pohled hned do měho obličeje, hne zase do listiny, kterou v ruce držel a z níž pomalu předčítal: »Rekrut... Vilda ... Jsou to oni ?« »Poslušně hlásím, pane hejtman, jednoročn dobrovolník Vilda ..« »Tady nestojí žádný dobrovolník. . . Tal tedy: Rekrut Vilda. .. narozený v X. na L.. dne... roku 18**... Vědí o tom, že se tan narodili ?« »Ano, pane hejtman.« ». .. domovská obec Tétyn... okres Ber raun... hejtmanství Horrrzzzovitz ... — Jsou to oni ?e »Jsem, pane hejtman.« »Není tu žádná mýlka s někým jiným ? »Nemožno, pane hejtman ...« Hejíman četl dále: ».... se tímto vyzývá, aby čistě umyt dn ... t. r. k dodatečnému hlavnímu odvodu v Be- rouně jistě se dostavil a tuto obsílku s sebou přinesl. — Jářku, jsou to oni ?« »Jsem, pane hejtman.« »A vědi, co mají dělat?« ptal se starý zabodávaje zrak do mého nosu. Kota 239. vynořovala se v okamžiku ton poznovu na mé mysli.
Vild Hejíman Kot Tal Be
22 article
»Musím poslechnouti, pane hejtman«; vy hrklo ze mne. V okamžiku tom nepoznával jsem však našeho starého. Oběma rukama boky si přidr- žuje rozehechtal se, až se skla v oknech třásla. »Voni — jednoroční dobrovolník — de- sátník s dvěma hvězdičkami na límci — s od- bytou zkouškoulkadetskou — o němž řekl včera pan generál, že by mohli vést bataillon — dodal poněkud neprozřetelně — voni že půj- dou k odvodu?! — — Řeknou mi vůbec, jak se mohla stát taková . . . . . . . . ?« »Stavěl jsem se jako dobrovolník o rok dříve, byl jsem hned odveden a hned nastoupil jsem službu. — Příslušná domovská obec pa- trně o tom neví a vypisuje mne teprve nyní k odvodu řádnému . . .« »Což pak jich nezná ?e »Nezná, ani jsem se tam nenarodil, ani rodiče tam nebydlili . . .« »A to je mi pěkná obec domovská. — Kašlu jim na takové civilní vymyšlenosti. — Vědí — nikam nepůjdou! A k setnině také ne- půjdou, zkusíme to s nimi v oddělení . . . Ale to si pamatujou pro podruhé . . .« dodal, str- kaje svůj nos takřka mezi mé oči, »poručí-li jim někdy někdo oslovinu, tak nemu sejí poslechnouti. — Rozuměli ?« »Rozuměl, pane hejtman.« »Abtreten !« — — A přec! — Kolikrát ještě od toho času — na vojně i v civilu — bylo mi uposlech- nouti . . . . . . . .1
sátník Stavěl
23 title
Co léta vzala, nenavráti . ..
25 article
Stará paní slzela tichou radostí, slečna Klárinka vypukla v pláč až na schodech Karo- lina. Tam v promoční síni bránila se slzám; styděla se v tom davu studentů, ač svíralu jí to srdce a dusilo v ňadrech, když Edvín za napjatého ticha rozechvěným hlasem děkoval rodičům za jejich lásku a péči po čas studií ... Promoční akt byl skončen, kolegové Edví- novi hrnuli se dolů z auly, mladý doktor ob- jímal se se slzícími rodiči, sourozenci a příbuz- nými, tiskl ruce a děkoval na všechny strany. Jen tam, kde stála Klárinka s matkou ani po- hledem nezavadil... A přece bylo by je t těšilo v okamžiku tak radostném a vyznamném. Bylo to Klárince nevýslovně líto; připadalo jí to jako nevděk od Edvina, jindy tak pozorného, přítulného Edvína, který za téch šest let, co u nich prožil a procítil, s nimi srostl takořka jako vlastní. Jakoby množství kolegů a přibuz- ných, kteří dříve o Edvína hrubě se nestaralí, najednou jej chtělo uchvátit pro sebe, odeizit v okamžiku, kdy cele měl jim náležeti. Sevřelo jí to prsa bolem a výkřik trpkého žalu zavanul jí duší — smutek, jaký míváme, když vyhý- čkané námi ptáče ulétne a zbude po něm jako na výsměch opuštěná klec . Dostaly se s matkou na ulici, ani nevěděly jak. I staré paní bylo pojednou teskno v duši. Ohlížela se ustavičně ke vchodu Karolina, zů- stávala stát, jakoby čekala, že snad odtud vyjde a půjde s nimi domů, k obědu do útulného pokojička; a přece věděla, že nemůže,ž musí s příbuznými na hostinu.
Klárinka Edvín Kara
26 article
»Pojď, mami, prosím tě, nač ještě čekáš. vždyť víš, že nemůže, pojď radši,« nutkala Klá- rinka starou paní. Ta jen kývla němě hlavou, nerozumí ani valně, co dcera povídala. Šly pražskými ulicemi, tak smutnými po jedné hodině, zvolna, jak jen stará paní mohla slečna Klárinka mysli již byla doma — tam bude klid, utišení, zapomnění. Došly konecné k domu beze slova. Po rozložitých, dřevěných schodech minuly první a stanuly v druhém pa- tře u uzavřené pavlače. Zde zůstávaly zcela pro sebe; v přítmí nad schodištěm rozpjatý Kristus, s věčným světlem v nohách, dodával koutku konejšivého nádechu míru a pokoje. Klárinka poprvé vol- něji si oddychla . . . Ale když překročila práh kuchyně a vstřie jí zíral prázdný pokoj olevře- nými dveřmi, zas napadla ji tesknota. Scházelo zde něco; nerušené ticho ji dráždilo. Chtěla. aby tu zněl Edvínův smích, chvěl se vzduchem jeho hlas. Oněd zůstal netknutý. Stará paní sedla si na nízkou stoličku u kamen, podepřela hlavu do dlaní a zadívala se v myšlenkách do prázdna, slečna Klárinka odešla do jeho pokoj a zavřela za sebou dvěře. Spuštěná záclon propouštěla okrajem u rámů dva proudy pa- prsků odpoledního slunce, na nichž zachycoval se vznášející se prach; pokojik halil se v uspá- vající přítmí. Na stole stálo ještě zreadlo o rána, jak Eman před ním se strojil na promoci. Chtěla je dát na svě místo, ale nedošla; zů- stalo jí v rukou a zadívala se na sebe.
Klárinka rozpjatý Kristus Edvínův Eman
27 article
Duší projel jí pocit lítosti nad sebou samo- nou; zde neostýchala se vyplakat do sytosti, tím pláčem, který odlehčuje duší, ulevuje svíravému pocitu v hrudi. Vrhla se na pohovku a tichým pokojíkem nesl se žalující, štkavý pláč Slečna Klárinka nebyla již mladým děvče- tem; neklamné vrásky odkvětu rýsovaly se v její jinak milé tváři. Nebylo divu, život Klárinky byl dosti pohnutlivý. Vyrostla v ruchu maloměstském, kde rodina jeji pokládána za patricijskou; bývali zámožní a otec, který v kraji požíval veliké úcty pro poctivou a vla- steneckou povahu, dal svému miláčkovi pečlivé vychování. Na výsluní lásky, bez starostí prachu všedního života vyrostla v roztomilého diblíka, který nejednomu maloměstskému jinochu popleti hlavu; ale dětinně rozmarná jeji povaha, odmitala je s posměškem. Má dosti času, my- slili doma a také ji k ničemu nenutili. Měla vůli svou. Když otec sestárl a přišel do pense, odstěhovali se do Prahy; karta až dosud při- znivého osudu se však obrátila. Otec přišel v za- vedeném zde obchodu nesvědomitosti lidi o ve- škeré jmění, krom toho utahali jej přibuzní, kteří těžili z neskonalé jeho dobroty a když starostmi umořen zemřel, zbylo sotva na pohřeb, Klá- rinka div si nezoufala. Nastaly starosti o živobyti maličká pense staré paní nikam nestačila a dřive nepoznaný nedostatek počal se jeviti. Byly to krušné doby přemáháni, zapírání se a mravní
Klárinka Praha