2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k čislu 268.
4
article
Nocleh v Zermattu.
Nocleh v Zermattu.
Napsala Božena Viková Kunětická.
Opouštěli jsme Ženevu a její výbušný ži-
vot, pěnící se ne silou vína šampaňského jako
Paříž, ale silou limonády s poněkud maloměst-
skou příchutí, aspoň tam, kde opíjí Paříž alko-
holem nejstřeštěnějšího víru své zkaženost
mravní.
Opouštěli jsme ji neradi a vzpomínali ještě
po dlouhou část cesty na imitovaný pařížský
život jejích hlavních ulic, na absinth, jejž jsme
posvátně pili před kavárnou, kde zpívala těhotná
zpěvačka píseň Markétky po shledání se s Fau-
stem, vzpomínali jsme na její božská nábřeží
na její vodotrysk, jenž jako zářicí přelud za
hvězdnatých večerů tryská z jezera Lémanského.
zatím co maják střídá své zelené a bílé inten-
sivní sv ětlo.
Rozhodli jsme se, že se ještě jednou d
ní vrátíme, tak se nám jevila vábná a milá.
Zatím vlak nás unášel k Viěge a mohutná
krása nových titanů alpských po obou stranách
Rhony, plačících bělounkými vodopády anebo
lesknoucími se, sotva zrozenými prameny pře-
trhla niť našich vzpominek a zavřela za nim
tiše dvéře.
Jeli jsme dlouho. V kupé plno ranců, t-
ristických holí, sekerek a Angličanů upjatých
až ke krku, důležitých a vzácných. Najednou
se zvedají a ukazují si Chillon, o jehož vězni
zpíval jejich veliký básník Byron. Klidně zase
usedají a ponořují se do Baedekra s tváří chlad-
nou a odmítavou. A teď ať se hory lesknou
prameny, ať divukrásná zeleň alpská směje se
kolem, ať villy, hotely, švýcarské domky let
kolem nás jako volná píseň — se již nepohnou,
neboť v Baedskru není, že se mají nahnout
z oken a pouivati se vun.
Viková
Markétka
Chillon
Byron
Zermatt
Ženeva
Paříž
5
article
Minuli jsme smutné město Lorche, z něhož
vychrlila se nová spousta turistů do našeho
vlaku a letíme dále k Viěge, kde máme přese-
dati do vlaku, jenž jede místy po ozubené dráze do
ohromných výšin zermattských. Sníh v dohledu.
Pozdravujeme jej radostně, neboť věští ei
naší cesty a zároveň připomíná nám nezapome
nutelný pochod k Furce a přes ledovec Rhony
Hledíme k němu a v duši se nám jasn
jako bílou pohádkovou září. Vše je zapomenuto,
Ženeva, jezera, dlouhá, unavující cesta; oči
nám svíti, tajíme výkřik radosti a touhy. Angli
čané zavírají Baedekra, rovnají si zavazadla a
pak důležitě a volně opouštějí vlak.
Nastává shon a vřava. Malounký vlak s ma-
lounkou lokomotivou, jež má přední kola nižší.
jest připraven k odjezdu a všichni jako šílení
vrháme se k němu, abychom uchvátili místou
okna a to, možno-li, na levé straně. Rance há-
zíme oknem, aby hlásaly příchozím »oceupé«a
déřeme se v před, vědouce, že alespoň dvě
místa máme již u okna zabezpečena.
S vědomím zvláštní získané privileje a vi-
tězné posice usedli jsme u oken a pozorujeme
s jakousí škodolibou zvědavostí hemžení ve va-
goně, v němě sedíme a jež— propuká každou
chvíli ve výkřiku nebo zaklení anebo v mrzu-
tém mumlání.
Vlak má dvě třídy: druhou a třetí. O ce
stujících druhé třídy nedovedli jsme si učinit
náležitou představu, neboť naše třetí jest napl-
něna velice jemnou kastou turistů, což není divu
při ceně zpátečního lístku osmnácti franků z
jízdu dvě hodiny trvající. V druhé tříděje
dosti prázdno.
Angl
Manche
Viěge
Ženeva
6
article
Okna vagonů jsou jako u letních tramway
otevřena s obou stran. Nikdo zde ku podivu
netrpí průvanem, tak jako u nás, zvláště na
trati Pardubice—Praha. Tuto zvláštnost pozoro-
vali jsme v celém Švýcarsku. Jezdili jsme ne
ustále při otevřených oknech na obou stranách,
a nikdo nepožádal, aby se zavřela. Ovšem —
krajina nádherná a cestování stojí peníze. Zde
není na místě jakákoliv přecitlivělost.
Mezi turisty poznáváme tři Holanďanky,
s nimiž setkali jsme se v Göschenen a znovu
libí se nám ty staré etihodné matrony, jež ce-
stují samy, baví se výtečně a stále jsou v do-
brém humoru. Je jim jistě po šedesáti lelech.
ale patrně dovedly si život tak zaříditi, žeje
jim i při západu příjemný. Smějí se, vypravuj
si a to všecko tak hlučně a volně; že se vše
po nich ohlizí.
Holanďanka
Pardubice
Praha
Švýcarsko
Göschenen
7
article
Vláček se hnul — jedeme. Stoupáme silně
a řeka Vispa hluboko pod námi sténá bolesti
derouc se skalnatým řečišťěm, v němž si boky
hluboce rozrývá. Pění se, ale je spinava roz-
tálým sněhem.
A stále hlouběji a hlouběji klesá pod nás
sráz stává se propastí, nad kterou vznášíme se
ve vláčku jako v hračce, ve které pozbýváme
jistoty. Nervósnější turisté odstupují od okna,
jiní, jimž je nebezpečí sportem a dávkou ko-
kainu, hltavě nachylují se z vlaku a žádostivě
pohlížejí do děsné propasti, ve které Visp
zoufale úpl. Tunel a zase tunel. Vlak v něm
duní a představa blízké smrti svítí ve tmě
záhrobním světlem.
Mijíme vesnice, městečka, samoty. V úžas
ných výškách na stráních skvostně zelených
jsou nalepeny tmavé domky a jen kostelik
v nich jásá bílými zdmi — tak vysoko — tak
vysoko! A cestu k osadě nemožno nalézti.
Projiždíme jiným, zcela novým světem. V zimě
zapadá a mizí pod sněhem. Nyní oslňuje ze-
lení, pyšní se malými poli, titěrnými zahrád-
kami — ve výšce naší Sněžky viděli jsme ještě
řepu na zahradách — a zpívá zvonky pasou
eích se krav, koz a ovel!
Vispa
Visp
8
article
Dráha surově vrazila své civilisační ostří
v tyto kraje věčného klidu a míru, v nichž
jen Vispa úžasnou symfonií svých vodopádů
slapů duní do tichých nocí tmavých i měsíč-
ních a do dnů, v nichž ji profanují chtivé po
hledy zástupů turistů z celého světa. Mijíme
nejdivočejší její boj a nejlitější úsilí, s jakým
probíjí se za svým cílem. Mlčky, bledí a roze-
chvěli hledíme na pekelný var, v němž raněné
vlny jako vzteklá zvířata vrhají se na sebe.
schvacují se, přemáhají se, ale náhle přemo-
žené s divokou pěnou na rtech vyšvihnou se
do výše a jako litice vrhají se, řvouce, do
hlubiny. Jekot, smích, hrozby! Pěna tryská do
výše a rozprašuje se v mlhu. Přejeli jsme
V ustrnulé duši nalezáme stopy toho zápasu,
jakoby i ona v něm byla raněna.
A jedeme zas výše. Prve jsme běli těsn
nad Vispou, v bezprostřední blizkosti její vody.
ale nyní ocitá se zase hluboko pod námi
alpské osady vroubí její břehy.
Ach, jak pusto kolem! Skoro se domní
váme, že ta zeleň zde je umělá, jakoby jen
malována byla na nebetyčných skalách velko-
lepým štětcem potulného umělce. Osady stávají
se kamennými zakletými hrady, jsou neskonale
smutné, těžké a odmítavé. Očekávají zimua
celé léto nemůže zahojiti rány, jež dlouhé zimy
jim způsobily. Nesmějí se vstřic ničím. Jsou
jako náhrobky za živa pochovaných.
A ještě výš! Mlhy lezou se hřbetů hor
do údoli v šedavých loktuších, zastavují se na
balvanech a pomalu sestupují — sestupují.
Snad nám bude pršet! Citíme vlhko
sychravý větřík vtírá se k nám do vagonu.
Každý z nás byl zadumán a nikdo nemluví.
Mlček
Vispa
9
article
Tak tiše, skoro úzkostlivě a smutně vjíždíme
do Zermattu. Nevíme o něm ničeho, jen že
možno v něm přenocovat, než pustíme se ráno
dále na Gornergrat do krajů ledu a věčného
Vystupujeme. Po cestě ztratili jsme ohni-
vou prudkost, s jakou domáhali jsme se ve
vlaku místa a nyní opouštíme jej poněkud
ochablí, zaraženi a vyčerpáni. Dvouhodinová
cesta do Zermattu využitkovala naše síly. Jsme
jako ubiti, neboť spotřebovali jsme mnoho
svých sehopností na cestě krajem divoce krás-
ným a démonicky velebným.
Mlha stává se dešlikem. Patrně pohybu-
jeme se v hustém mraku. A v té výši, ve
které za jiných poměrů by slovo bylo rouhá-
ním, vílá nás před nádrážím řada posluhůa
dostavníků. A slyšíme zase zde, kam přijeli
jsme otřeseni v hloubi duše smělostí, s jakou
dovolili jsme si tak pohodlně vyhledati tato ne-
přístupná a smutná místa, slyšíme zas jako
v Curychu nebo Ženevě »Hotel de la Poste«,
»Hotel Central«, »Hotel Terminus« atd. Poslu-
hové se nabízejí, dostavníky jsou k disposici.
Hledáme posluhu hotelu, jenž nám byl
v Ženevě doporučen a nalezáme jej. Ale, běda.
ani jediné místo není prý u nich k zadání
Tak proč zde je?
Přijíždějí prý turisté, kteří telegrafickysi
nocleh zamluvili. A jinde — což jinde?
V celém Zermattu není jediného pokoje
nezadsného. Nejen my, ale mnozí a mnozí jiní
naslouchají této Jobově zvěsti jako hlasu umi-
ráčku.
Zermalt vítá nás úzkými ulicemi, jež tvoře
hotely a dépendance s verandami, naplněnými
hostmi, již v nich nalezli útočiště. A ti všichni
i s hoteliery i s celým personálem od podomka
až k vrchni slečně smějí se nám — smějí —
kteří přicházíme, nevědouce, kde budeme spát.
Posl
Zermatt
Curych
Ženeva
Central
10
article
Je nás slušná řada.
Ačkoliv jsme v strašném rozmaru, přece
překvapeni ohližíme se, kde jsme se to oetl
po té jizdě divukrásné vlakem, jenž jako had
plazil se s námi v tato místa, kde vévodi
Matterhorn. A s úžasem vidíme zase výklady.
jakým jsme v přepychových městech Švýcar-
ska uvykli. Vídíme hedvábné roby, zlato a dé-
manty, skvostné řezby. Nemůžeme věřiti, že
jsme ve výši 1600 m. Nemůžeme věřiti, že
jsou lidé, kteří jedou do Zermattu, aby nakou
pili hedvábí, zlata a démantů! Ale patrně jsou,
neboť by nebylo zde ani těchto obchodů. Cu-
krárny, holiči a pak rozsáhlé krámky s titě
nostmi na památku ve všech cenách, nevkusné
i vkusné, kramářské i salonní.
Prošli jsme Zermattem skoro sklamáni.
Přáli bychom si zde méně pohodlí a méně
městského ruchu. Zatím potkáváme dámy v ele-
gantních kloboucích, nejmodernějších toilettách.
v drahocenných kožešinách a pány uhlazené, v
vysokých bělounkých límeích, v rukavicích
lakýrkách. Chápeme teprve nyní potřebu těch
velikých kufrů, jež viděli jsme na všech staní-
cích nakládati buď do vlaků nebo na parníky.
anebo aspoň na mezky.
Mluví se zde snad všemi jazyky světa.
Francouzové a Angličané převládají, jenže Angli
čané vystupují bezohledněji a s velikým pře-
pychem.
A co teď! Ještě nás zaujalo hřiště, zaří
zené pro lawn tennis. Angličaně patrně jezdí do
Zermattu hráti lawa-tennis, jinde to není možně,
pak maličký hřbitůvek s několika nachýlenými
kříži, jenž uprostřed tohoto ruchu a nádhery
vypadá jako zapomenuté staré modlitby bez
ořízky v ošumělých deskách, z nichž se modli-
vala stařena, které více není.
Švýcar
Francouz
Angličan
Angl
Matterhorn
Manta
Zermatt
Cu
11
article
Ptáci na hrobech nezpívají, listí nešumí.
ale za to v blízkosti jeho litají odražené miče
přes síť i do sítě a ve výkladech pyšní se hed-
vábné spodničky.
Matterhorn je v mlhách. Večer plazí se po
údolí — leckterý hotel zazářil již elektrickými
světly. Vracíme se. Nezbývá nám, než hledat
se vším úsilim nocleh, neboť pod nebom spát
nemůžeme. Vejdeme tu a tam — hosté se na
náš účet baví! Nikde ničeho. I stáje, dřevníky
a půdy jsou obsazeny. Pozbýváme skoro mysli,
ale v tom se dovidáme, že v hotelu »Terminuse
bylo by možno přespati v saloně na několik
chaises-longues. Bohudíky.
Jsme unavení dojmy, chladnem i dlouhou
cestou ze Ženevy a zdá se nám, že bychom
dovedli přenocovati i na zemi, jen kdyby ne
byla vlhká.
Hotelierka ukazuje nám salon plný ko-
berců, fauteuilů, obrazů, dekoračních tret. Pianino
nechybí — obrázkové časopisy celého vzděla-
ného světa. To je naše noclehárna, jenže, bo-
hužel, nejsme v ní ještě pány. Dvě dámy pišt
pohlednice, jiné prohližejí časopisy a podobizny
a nějaká madame, anebo spíše miss v hedváb
s ohromnou vlečkou v bilých rukavičkách se
v jednom koutě a očekává patrně společnost.
Má vějiř v rukou a je patrně uchystána kjcerklu
Pro boha živého, kdy vlastně půjdeme
dnes spat? Cítíma se zde cizinci a odcházíme
na verandu, kde chladný večer nás vítá. Hotely
již rozsvítily elektrická světla, na ulici je pro
menáda a na schodech, vedoucích na verandu
usedlo několik průvodčích, kteří hlasitě se bav
o svých krkolomných turách, aby vzbudil
pozornost.
Je nám smutno a nevlídno. Mnichovsk
pivo za padesát centimů »tři deci«, večeře al
carte dosti bídná.
Matterhorn
Ženeva
13
article
Příjemná slečna, která nás obsluhuje, po
tácejíc se únavou, sděluje nám s úsměvem, že
všecko je vyjedeno. Malé porce rostbeefu s va-
řenou řetkví, trochu bobů a makaronů. Chtěli
bychom být doma a jísti uzené s knedlikem
se zelím anebo pečenou husu.
Marné ideály!
Najednou ulice rozhlaholila se mladistvým
smíchem ve všech možných toninách. Je slyšet
výkřiky, jásání a zase smích. Na verandu
vrhl se francouzský institut dívčí i s učitel-
kou a děvčata v polokrátkých sukních, červená
a zadýchaná, naplní rázem verandu, chodby
salon bujným životem. Dovídáme se od slečny.
že budou spáti na kulečníku, na zemi a v hote-
lová kanceláři. Je-li nám libo, můžeme později
podívati se, jak mají lůžka upravena.
Nám je zima! Spali bychom! Přijede
ještě jeden vlak z Vige, ale nešťastní turisté
mohou předem zase se vrátiti. Hoteloví poslu-
hové již k vlaku nejdou a jen některé omni-
busy jedou pro zavazadla, která snad ješte
nyní za svými pány budou dopravena. Ulices
tiší. V protější dépendanci zavírají okenice. Jdou
spat, šťastlivei! — — I pensionát vnikl do
svých nocleháren a teď odtamtud zavznívá ryk
a vysoký smích. Oknem vidíme lůžka na bil-
lardu a děvčata se svlékají. Náhle zpozorují, že
je na ně viděti a nová vřava. Konečně slečna
zacloní okna prostěradly a my nevidíme již ni-
čeho. Ziváme. Je deset hodin. Halíme se v plá-
ště a pláštěnky a čekáme na »náše salon.
14
article
Tam je ještě stále hlučno. Živěji než z ve-
čera. Stará miss dostala společnost a odbývá
se u ní cerele. Mladé ošklivé Angličanky, hu
bené, se širokými ústy, flirtují s mladými An
gličany ve fracích, s klaky v rukou. V Ze
mattu! Jsou skutečně šílenci, kteří volně po-
hybují se po světě. Nenávidíme v tuto chvíli
všecky Angličany z hloubi duše a tak ze srdee
rádi bychom před nimi vyslovili slovo »Bur«.
Snad by odešli ze salonu.
Mlhy dosud stojí v údoli a lepí se na před
měty. Země pod nimi mokvá. Je to k zoufání
Zítra budeme mít dle všeho deštivý den a ne-
budeme moci na Gornergrat.
Zemdlenou myslí táhnou nejasné představy
Matterhornu, jejž známe z fotografii, Gornen
gratu, slíbená Monte Rosa a nové vodopády
Toužíme po všech těch krásách a duše znov
se vzehopí v těchto vidinách a touhách. Ale
za chvili unavena klesá. V saloně dosud an
glická vyšňořená mládež flirtuje pod dozoren
důstojné miss v hedvábné vlečce. Snad se nyn
ovívá vějířem pod ledovci, které v mlhách spí.
Jednomu z průvodčích se podařil lov
Ostatní se rozprchli. Otec s dvěma syny najal
jej k nějaké ledovcové tůře a teď pohlcují jej
očima, ušima i ústy. Průvodce jim vypravuje
divy! To bude velkolepé, dáječně ! Ukazuje jim
svůj ranec, sekerku a hlavně provaz. Mladie
vyjeveně prohlíží jej a pak s ustrnutím dotýkaj
se průvodce, jakoby nevěřili, že je to člověk
Ti dnes nebudou také spát i mají- li svůj pokoj
a pořádné postelo. Závidíme jim tu horečnou
zvědavost, s jakou naslouchají průvodci, který
je zítra potáhne přes ledy.
Angličan
Gornergrat
Bura
Matterhorn
Mont Rosa
15
article
Nebe je tmavé. Je to opravdu k zbláznění
Je jedenáct hodin. — Angličané flirtují — —
Ulice jsou tiché. Veranda pustá. Slečna jde
upozorniti anglickou společnost, že dnes je vý
minečný den a že čekáme na nocleh v saloně
Angličany to nezajímá a flirtují dál. Počináme
zuřiti a pomýšlíme zmocniti se salonu za každou
cenu. Chaises-longues putují z různých komna
dolů do salonu, hotelová děvčata s bílými bati-
stovými čepečky povlékají nám peřiny. Angli-
čanky flirtují, neohrabaně koketujíce se svými
seladony. Konečně! Nevím, co se stalo. Ale po
dlouhých poradách rozhodnuto pro radikáln
prostředek. A teď anglické miss se vzehopuji
poděšené, ohrnují rety, zakrývají se vějířia
odbíhají ze salonu jako střelené. Jejich společ
níci jdou za nimi. Jsou všichni uraženi. Hovoř
nyní o tom na chodbě a hlas staré gardedámy
s vlečkou ozývá se hotelem. Salon je náš ! Rá-
zem obrácen je na ruby. Nikdo by v něm ne-
poznal ten elegantní salon, jakým se jevil ješte
před půl hodinou. Nyní v řadě stojí v něm
chaises-longues, stůl proměněn je v umývadla
fauteilly ve skříně. Na koberefch válejí se naš
hole a rance. — Salon je náš.
Ještě před ulehnutím přistoupili jsme
k oknu a zahleděli se k nebi. Nejprve zdálos
nám být celé jako černým závojem přikryto
ale najednou kmitlo se nám v té tmě cosi zá
řícího před očima ! Hvězdal
Mlhy spadly. Nad spíeím Zermattem vy
tryskly hvězdy. Zítra budeme mít slunce —
sluncel
Angličan
Angl
Salony
16
article
Rozkaz
Rozkaz
Ještě jeden obrázek k dohaslému starému právudo
movskému.
Načru Vil da.
Když zvěčnělý otec můj po 14leté službě
vojenské, ztrávené za bouřných let osmačtyři
cátých v Italii, Polsku a Německu, propuštér
byl posléze domů, stal se výběrčím mýt v po
labském městě X. na L. Tamtéž také já, spa
třiv světlo světa, pokřtěn jsem byl vodou lab
skou; však dosti záhy zpronevěřil jsem se rod-
nému svému místu a zároveň s rodiči zanesen
jsem byl osudem do různých jiných míst na
šeho milého království.
Vždy občas, po několika letech, bráva
otec nás děti s sebou k výletu na hrad Tetín.
Když pak stávali jsme v pohnutí na strmé
skále tetínské, u sřícenin památného kdysi
hradu, nad tiše plynouci Berounkou, ukazoval
nám otec jednotlivá místa památná:
»Zde stával hrad; tam zardousena byla
kněžna Ludmila; tady postavili jí k poctě ty
a ty kostelíky; tam v údoli pod skalou leží
Srbsko, dále Budňany a Karlštejn; zde dol
jest jeskyně sv. Ivana; tam sv. Jan pod Ska-
lou; tam v té chaloupce narodil se váš dědeček
a pradědeček — sem patříte — a tamto —
ukázal rukou na západ, »jest Beroun, tam pů-
jdete kdysi, vy hoši, k odvodu.«
Naslouchávali jsme nábožně. Teprv později
když jsme již povyrostli a já začal sníti o ma-
turitě, připojil jsem k otcovu výkladu svou po
známku:
Ludmila
Ivan
Jan
Německo
Tetín
Berounka
Srbsko
Karlštejn
Beroun
17
article
»Ale já se budu stavěti k odvodu jinde
tatínku. Jako jednoroční dobrovolník, o rok
dříve, a tam, kde si sám určim.
Otec však, v němž ozval se starý voják
ne právě náchylný různým nastalým novotám
dokončil s přísnou určitosti:
»Sem patřiš, tady budeš vypsán a sem
budeš musit se dostaviti !«
Minul čas a mně skulečně nastala po
vinnost, bych jako jednoroční dobrovolník, po
starém způsobu o rok dříve, přihlásil se k
službám vlasti. Když jsem si byl s nárožního
plakátu, oznamujícího koncert vojenské kapely,
pečlivě opsal plnou adressu českého pluku,
jehož výložky se mi nejvíce zamlouvaly, podal
jsem žádost, a v několika dnech předvolán jsem
byl k odvodu v kasárnách uršulinských na
Hradčanech; předvolán, ihned také odveden,
brzy na to zaměňoval jsem již civilní svůj oděv
za erární se žlutými dobrovolnickými pásky.
Hradčany
18
article
Četli jste již mnohé různé historky o životě
českého vojáka-dobrovolníka třebas — Holečkův
»Obšit«? — Nuže, prosím, račtež si všecky tya
jim podobné přimysliti též tady; nechci vás
unavovati jejich opakováním. Budiž mi dovo-
leno připojiti jen jednu, dotýkající se hořejšího
názvu.
Bylo to uprostřed zimy 188* v době, kdy
rachotiti počaly první výstřely v Bosně . ..
Přísný náš kapitán oznámil nám jednoh
dne, že zejtra — my všichni dobrovolníci —
podrobiti se musíme praktické zkoušce kadetsk
pro případ všeobecné mobilisace před panem
generálem.
»A ti, kteří neobstojí,« obrátil se s divo-
kým pohledem zvlášť k nám Čechům, »vylou
čeni budou z dalsího výcviku dobrovolnickéh
a budou zařaděni do jednotlivých setnin.«
Na zejtří celá brigáda vytáhla. Úkolem vá-
lečným bylo zachrániti skladiště nuselského ná-
draží před nepřítelem, jenž se blížil od Hosti
vaře přes Záběhlice k Nuslím. Jednotlivé menš
oddily svěřeny byly velení dobrovolníků.
Generál stál přímo před naší první setninou
a naslouchal udíleným rozkazům.
Holečkův
Čecho
Boseň
Záběhlice
Nusle
19
article
»Naše kompagnie«, vykládal hejtman, »po-
mašíruje jako předvoj přímo po silnici do Zá-
běhlic. Oni .. . . dobrovolník Vílda . . . «
obrátil se ke mně, »budou s polovinou druh
čety tvořiti pravé její křídlo a pomašírujou . ..
přímo na kotu 239. ... . v pravo od Zábě
hlic .... vidějí to v mapě?-
»Ano, pane hejtman,« odvětil jsem, dodá-
vaje dobromyslně: »Ale, poslušně hlásím, pane
hejtman, na kotě 239. budu vzdálen víc nežli
předepsaných 300 kroků od setniny — bud
to bez mála 1000 kroků od silnice zábě
hlické ....«
Divoký blesk vyšlehl z hejímanova oka
jenom blízká přitomnost generálova zdálase
zadržovati sopečný výbuch jeho nitra, jenž
obmězil se pouze na hromové:
»Rozuměli, oni jednoroční dobrovolníku . ..«
Však také postřehl jsem ihned, že dopusti
jsem se asi ohromného zločinu, jehož následky
byly ještě nedozírny... Rychle, abych zakryí
poněkud krátkou tu neblahou episodu, velel
jsem: »Půlčeto, v pravo hleď!«, ohlásil se
ztrnulou přesností hejtmanovi svůj odchod
sklíčen táhl — na kotu 239 — —
V malé chvíli na to hnulo se již cel
těleso brigádní.
Několikráte pohledl jsem ještě do mapy
bych přesvědčil se, kdo z nás dvou se mýlil
potom zastrčil jsem ji s resignací do kapsy
své. Zlořečil jsem neblahému osudu svému.
Poslechnu-li, dopustím se chyby, neposlechnu-li,
poruším subordinaci — aut — aut — nech
činím cokoliv, stojím jednou nohou v trestu
druhou na cestě z dobrovolnického oddělení
k selnině.
20
article
Čím dále, tím více vzdaloval jsem se se-
nině a setnina mně. Na kotě 239 zastavil jsem
a složil k nohám zbraň. Setniny neviděl jsem
více; utonula v moři valící se za ni brigády a
mezi ni a mnou ležely celé Záběhlice, rozsáhlý
jejich rybník i malebný Botič... Stál jsem
v pravo, na ztracené vartě, nebylo více žádného
předepsaného spojení mezi setninou a jejím
křídlem, ale stál jsem přímo a určitě na kotě
239, jak zněl rozkaz. — — —
Výklad generálův shromážděným důstoj
níkům po ukončeném cvičení trval tentokrát
neobyčejně dlouho a měl, jak z různých symp
tomů souditi se dalo, pohnutlivý průběh.
Když přivedl jsem po odtroubení svou polo
četu zpět, nezastihl jsem hejtmana u setniny
odešel prý, důkladně rozzloben, předav velen
poručíkovi; mezi kadety šeptalo se cosi o dlou
hých nosech.
S těžkým srdcem očekávalo se v oddělen
dobrovolnickém příští následujícího dne, kdy
měla býti valná část propuštěna k prosté služb
u setnin. Po včerejší přihodě nečekal jsem
pro sebe jinakého osudu.
Záběhlice
Botič
21
article
Krátce před započetím denního rozkazu z
volán jsem byl do kanceláře k hejtmanovi.
Přivital mne s nejpřísnější tváři, vrhaje
pronikavý pohled hned do měho obličeje, hne
zase do listiny, kterou v ruce držel a z níž
pomalu předčítal:
»Rekrut... Vilda ... Jsou to oni ?«
»Poslušně hlásím, pane hejtman, jednoročn
dobrovolník Vilda ..«
»Tady nestojí žádný dobrovolník. . . Tal
tedy: Rekrut Vilda. .. narozený v X. na L..
dne... roku 18**... Vědí o tom, že se tan
narodili ?«
»Ano, pane hejtman.«
». .. domovská obec Tétyn... okres Ber
raun... hejtmanství Horrrzzzovitz ... — Jsou
to oni ?e
»Jsem, pane hejtman.«
»Není tu žádná mýlka s někým jiným ?
»Nemožno, pane hejtman ...«
Hejíman četl dále:
».... se tímto vyzývá, aby čistě umyt dn
... t. r. k dodatečnému hlavnímu odvodu v Be-
rouně jistě se dostavil a tuto obsílku s sebou
přinesl. — Jářku, jsou to oni ?«
»Jsem, pane hejtman.«
»A vědi, co mají dělat?« ptal se starý
zabodávaje zrak do mého nosu.
Kota 239. vynořovala se v okamžiku ton
poznovu na mé mysli.
Vild
Hejíman
Kot
Tal
Be
22
article
»Musím poslechnouti, pane hejtman«; vy
hrklo ze mne.
V okamžiku tom nepoznával jsem však
našeho starého. Oběma rukama boky si přidr-
žuje rozehechtal se, až se skla v oknech
třásla.
»Voni — jednoroční dobrovolník — de-
sátník s dvěma hvězdičkami na límci — s od-
bytou zkouškoulkadetskou — o němž řekl včera
pan generál, že by mohli vést bataillon —
dodal poněkud neprozřetelně — voni že půj-
dou k odvodu?! — — Řeknou mi vůbec, jak
se mohla stát taková . . . . . . . . ?«
»Stavěl jsem se jako dobrovolník o rok
dříve, byl jsem hned odveden a hned nastoupil
jsem službu. — Příslušná domovská obec pa-
trně o tom neví a vypisuje mne teprve nyní
k odvodu řádnému . . .«
»Což pak jich nezná ?e
»Nezná, ani jsem se tam nenarodil, ani
rodiče tam nebydlili . . .«
»A to je mi pěkná obec domovská. —
Kašlu jim na takové civilní vymyšlenosti. —
Vědí — nikam nepůjdou! A k setnině také ne-
půjdou, zkusíme to s nimi v oddělení . . . Ale
to si pamatujou pro podruhé . . .« dodal, str-
kaje svůj nos takřka mezi mé oči, »poručí-li
jim někdy někdo oslovinu, tak nemu sejí
poslechnouti. — Rozuměli ?«
»Rozuměl, pane hejtman.«
»Abtreten !« — —
A přec! — Kolikrát ještě od toho času
— na vojně i v civilu — bylo mi uposlech-
nouti . . . . . . . .1
sátník
Stavěl
23
title
Co léta vzala, nenavráti . ..
25
article
Stará paní slzela tichou radostí, slečna
Klárinka vypukla v pláč až na schodech Karo-
lina. Tam v promoční síni bránila se slzám;
styděla se v tom davu studentů, ač svíralu jí
to srdce a dusilo v ňadrech, když Edvín za
napjatého ticha rozechvěným hlasem děkoval
rodičům za jejich lásku a péči po čas studií ...
Promoční akt byl skončen, kolegové Edví-
novi hrnuli se dolů z auly, mladý doktor ob-
jímal se se slzícími rodiči, sourozenci a příbuz-
nými, tiskl ruce a děkoval na všechny strany.
Jen tam, kde stála Klárinka s matkou ani po-
hledem nezavadil... A přece bylo by je t
těšilo v okamžiku tak radostném a vyznamném.
Bylo to Klárince nevýslovně líto; připadalo jí
to jako nevděk od Edvina, jindy tak pozorného,
přítulného Edvína, který za téch šest let, co
u nich prožil a procítil, s nimi srostl takořka
jako vlastní. Jakoby množství kolegů a přibuz-
ných, kteří dříve o Edvína hrubě se nestaralí,
najednou jej chtělo uchvátit pro sebe, odeizit
v okamžiku, kdy cele měl jim náležeti. Sevřelo
jí to prsa bolem a výkřik trpkého žalu zavanul
jí duší — smutek, jaký míváme, když vyhý-
čkané námi ptáče ulétne a zbude po něm jako
na výsměch opuštěná klec .
Dostaly se s matkou na ulici, ani nevěděly
jak. I staré paní bylo pojednou teskno v duši.
Ohlížela se ustavičně ke vchodu Karolina, zů-
stávala stát, jakoby čekala, že snad odtud vyjde
a půjde s nimi domů, k obědu do útulného
pokojička; a přece věděla, že nemůže,ž
musí s příbuznými na hostinu.
Klárinka
Edvín
Kara
26
article
»Pojď, mami, prosím tě, nač ještě čekáš.
vždyť víš, že nemůže, pojď radši,« nutkala Klá-
rinka starou paní.
Ta jen kývla němě hlavou, nerozumí
ani valně, co dcera povídala.
Šly pražskými ulicemi, tak smutnými po
jedné hodině, zvolna, jak jen stará paní mohla
slečna Klárinka mysli již byla doma — tam
bude klid, utišení, zapomnění. Došly konecné
k domu beze slova. Po rozložitých, dřevěných
schodech minuly první a stanuly v druhém pa-
tře u uzavřené pavlače.
Zde zůstávaly zcela pro sebe; v přítmí
nad schodištěm rozpjatý Kristus, s věčným
světlem v nohách, dodával koutku konejšivého
nádechu míru a pokoje. Klárinka poprvé vol-
něji si oddychla . . . Ale když překročila práh
kuchyně a vstřie jí zíral prázdný pokoj olevře-
nými dveřmi, zas napadla ji tesknota. Scházelo
zde něco; nerušené ticho ji dráždilo. Chtěla.
aby tu zněl Edvínův smích, chvěl se vzduchem
jeho hlas. Oněd zůstal netknutý. Stará paní
sedla si na nízkou stoličku u kamen, podepřela
hlavu do dlaní a zadívala se v myšlenkách do
prázdna, slečna Klárinka odešla do jeho pokoj
a zavřela za sebou dvěře. Spuštěná záclon
propouštěla okrajem u rámů dva proudy pa-
prsků odpoledního slunce, na nichž zachycoval
se vznášející se prach; pokojik halil se v uspá-
vající přítmí. Na stole stálo ještě zreadlo o
rána, jak Eman před ním se strojil na promoci.
Chtěla je dát na svě místo, ale nedošla; zů-
stalo jí v rukou a zadívala se na sebe.
Klárinka
rozpjatý Kristus
Edvínův
Eman
27
article
Duší projel jí pocit lítosti nad sebou samo-
nou; zde neostýchala se vyplakat do sytosti, tím
pláčem, který odlehčuje duší, ulevuje svíravému
pocitu v hrudi. Vrhla se na pohovku a tichým
pokojíkem nesl se žalující, štkavý pláč
Slečna Klárinka nebyla již mladým děvče-
tem; neklamné vrásky odkvětu rýsovaly se
v její jinak milé tváři. Nebylo divu, život
Klárinky byl dosti pohnutlivý. Vyrostla v ruchu
maloměstském, kde rodina jeji pokládána za
patricijskou; bývali zámožní a otec, který
v kraji požíval veliké úcty pro poctivou a vla-
steneckou povahu, dal svému miláčkovi pečlivé
vychování. Na výsluní lásky, bez starostí
prachu všedního života vyrostla v roztomilého
diblíka, který nejednomu maloměstskému jinochu
popleti hlavu; ale dětinně rozmarná jeji povaha,
odmitala je s posměškem. Má dosti času, my-
slili doma a také ji k ničemu nenutili. Měla
vůli svou. Když otec sestárl a přišel do pense,
odstěhovali se do Prahy; karta až dosud při-
znivého osudu se však obrátila. Otec přišel v za-
vedeném zde obchodu nesvědomitosti lidi o ve-
škeré jmění, krom toho utahali jej přibuzní, kteří
těžili z neskonalé jeho dobroty a když starostmi
umořen zemřel, zbylo sotva na pohřeb, Klá-
rinka div si nezoufala. Nastaly starosti o živobyti
maličká pense staré paní nikam nestačila a dřive
nepoznaný nedostatek počal se jeviti. Byly to
krušné doby přemáháni, zapírání se a mravní
Klárinka
Praha