Ročník XXXXVII.

V Praze, ve čtvrtek 15. srpna 1907.

pol

Číslo 224.

Na ranní a odpol. list předplácí sei v Praze v adíninlstrael a uěsíd . . . . : . 6 K — na čtvri leta s drejí donáškou na mněsle ne tvrt lta . . . . 7 K 50 h ve Hislkách: 2 K 90h za měsíe . . Poštonu: na n. . . . . 9 K 6o s dvoji zlsilkou n tvrt la . . . 11 K e na pačiat

Dnešní číslo pro Prahu la s 10 stranách. Příští číslo „Národních Listů“ vyjde v pátek dne 16. srpna v obvyklou hodinu ranní-

O nás pro nás. Z řeči dra Herolda, kterou proslovi minulé neděle na veřejné schůzi politického spolku vinohradského a ještě více z řeči prof. Jaromíra Čelakovského, pro- nešené soudobě v Turnově, nabyla veřejnost česká jasného obrazu o vážných ne- dostatcích v dočasném vnitřním zařízení prozatimné budovy Svazu českých klubů na radě říšské. vomnie šioltar »Nikdo vlastně není oprávněn jménem Svazu jednat; nikdo nechce bráti zodpověd- nost zaň před veřejností na sebe. I k sa- mému svolání Svazu je zapotřebí usnesení parlamentní komise (záležející ze čtyř před sedův a ze zástupcův všech pěti klubů). Tal stalo se, že Svaz, určený rozhodovat o spo lečných důležitostech celého národu a o tak- tice parlamentní všech 83 poslancův poselstva českého, posud ani ku porade o aktuálnich otázkách, na př. o po měru ke vládě a ostatním stranám s ně- movním vlastně ještě nepřišel!« »A i v těch otázkách, o kterých Svaz posud jednal a hlasoval« — žaluje dr. Čelakovský dále, »nedošel princip majority obee ného uznání! Jednání Svazu činívalo prý dojem, jakoby jednotliví poslanci ne- mohli se posud vybaviti z dojmů, jež v nich zanechaly květnové volby a jakoby nemohli se smířiti s tou okolnosti, že za nastalých změněných poměrů v národě, jehož voličstvo rozhodlo se posledními volbami ve své většině pro poli- tiku stavovskou, ale nikoliv jed- notnou (zvolilo 28 agrárníků, 23 sociálních demokratů, 17 klerikálů a 10 národních so ciálů) — nemůže národní strana svobodo mýslná, obdrževší pouze 23 mandátův, brát přece sama zodpovědnost za další

směr politiky české, nýbrž že i ostatní strany sdružené ve Svazu, povinny jsou nésti toto břímě. Zní to přímo jako zvuk ze zamrzlé polnice pana Prášila, poznamenal dr. Čela- kovský případně, činí-li některé časopisy stále ještě naši stranu za všechno jedině odpovědnou. — Následek těto neúpravnosti a těžkopádnosti v ústroji Svazu 83 českých poslanců byl na př. ten, že když se jednalo o volbu presidenta sněmovny — »ni k do se slovanskými kluby v čas nejednal, nej sa k tomu oprávněn.« Ale přes to přese všechno touží jak dr. Čelakovský, tak dr Herold, aby se Svaz českých poslancův udržel pohromadě, aby se poměry v něm nehoršily, nýbrz — jak toho zájmy národa nutně žádají, všestrannou snášeli- vostí poslancův i stran zlepšily »Po mém soudu velikého prohřešení by se dopuslil, kdo by pracoval k rozkotání Svazu Třeba nebyl Svaz ten žádným ideálem, je přece institucí, která se může časem zdokonalit...« soudí prof Čelakovský. A dr. Herold je dosti optimistou aby doufal, že se tak stane, jakmile v par lamentě vídeňském od podzimu příštiho půjde to do tuha! Vzdyť prý již za posa- vadních společných porad o konkretních otázkách ve Svazu mnohé ostří se zmírnilo. ba zmizelo a mnohé vidiny se rozplynuly poznaloť se, že mezi přáním a dosažením

bývá veliká propasť... Ano, vůči nedávné chmurné minulosti u nás jeví se mu býti existence a působnost Svazu poměrně bo- dem nejsvětlejším. — Naproti tomuto vlasteneckému toužení po zlepšení a zvelebení Svazu poselstva če- ského »v hlavě i v údech« — slyšeti vůkol v Čechách hlasy nespokojenců, považujících složení Svazu za neudržitelné, za nemožné smíšení vody a ohně, živlů konservativních a radikálních, oportunistických a oposičních, z něhož nebude možno vytvořiti jednotnou politiku českou všeho poselstva če- ského ve Vídni, nýbrž která při nejbližší obtěžkací zkoušce praskne a rozdvojí se při rozeně ve dva proudy: jeden vládní a kon servativní — druhý oposiční a demokraticky radikální. — Nuže, čí proroctví asi se událostmi ne- dalekými naplní? Podaří se najíti jednotíc svorníky myšlenkové, citové i zájmově mezi všemi kluby tvořícími Svaz v dobách těch zkoušek, podaří se najíti šťastnou společnou výslednici sil různotíhoucích — či se rozej deme a rozstoupíme ve dva tábory proti chůdné, tábor vládních a oposičních Če- chův? — Tušíme, že jest nejvýše na čase, aby veřejnost česká uvažovala o té věci vážné střízlivě zrale, bez vášně, více rozumem než citem již dnes, aby se nečekalo až na podzimní zasedáni rady říšské a nezůstavovalo se rozhodnutí pro celou snad budoucnost národa tak důležité otázky pouze poslancům samým. A také tito, aby neodkládali řešení její, ale sestou- pili se na důvěrně, přátelské, po- spolité úrady, nikoliv až ve Vídni v ruchu a rozčilení kampaně parlamentní. nýbrž v čas před ní, v naší Praze. — Oba poslanci promluvivši minulé neděle k lidu českému konstatovali, že neno pravda co rozhlašují radikálové denně v tisku svém i na schůzích veřejných, jakoby mladočeští poslanci k vůli tomu, že sedí ve vládě Beckově příslušníci jejich strany dr

Pacák a dr. Fořt, byli již tímtéž zařa- dění do příští vládní většiny, anebo na skoku do ní. Oba prohlašují stejně jako učinili řeč- níci naši v parlamentě za debaly rozpočtové, že mají vzdor Pacákovi a Fořtovi ruce úplně svobodné a hlavy úplně své, neodvisle české vůči vládě nynější; a že teprve tehda ustanoví svůj poměr k ní, až ona vystoup z dosavadního přitmí a přizná otevřeně barvu. Pak teprv že se rozhodnou bud pro nebo proti. — Odpůrcové radikální však potřásají jako nevěřicí Tomášové hlavami a namílají: Což nepravíte stále, že hlavní věcí jest dobývati národu politickou moc, a že v Rakousku jen ta strana dosahuje politické moci, která jest zastoupena ve vládě. Neprozrazujete tím svou touhu dostati se do vládní vět- šiny, státi se stranou vládní, třeba že systém vládní zůstává německo centrali- stickým a nám úporným jako dosud? Nepravíte, že by bylo nehodou pro věc národa, kdyby se utvořila v poslanecké sně- movně většina vládní bez nás a dokonce proti nám? Tak tedy chcete se dostati do vládní většiny stůj co stůj jako za Taaffa Staročeši, v naději, že tím dopomůžete na rodu českému k údělu v moci státní a tedy ku prospěchu a zdaru mvohem spíše a jistěji, než kdyby stál a bojoval proti vládě v oposici jako menšina parlamentní. Avšak, kde máte jistoty, že dojdete skutečně k jakés moci. vstoupíte-li do většiny německých křesťan ských sociálův a Polákův a snad i ně

meckých nacionálův? Není se spíše co báti že se nám v té nové pravici povede zrovna tak bídně jako se vedlo Staro- čechům ve staré pravici. Že poneseme jen všechna břemena většiny, ale neutržíme žádné mzdy, žádných výhod za své oběti? Tak zní námitky pochybovačů, nedůvě- řivých českých Tomášův a nespokojencův mezi námi. Nuže, nežádá toho nutně zájem a věc celého národa, abychom o všech těch po- chybnostech, námitkách a důvodech proe contra sobě pospolu na důvěrných poradách všech národních poslancův českých přátelsky porokovali, náhledy »sine ira« si vzájemně vyměnili, slovem, upřímně po česku sobě v oči pohlédli, dokud je čas, a neodkládali diskusi až na půdu vídeňskou, která nám tak neblaze svědčí, kde nejsme už tak svojí. tak volní jako doma, alebrž rušeni cizímni vlivy, upjatější k sobě a měně upřímni, kde strana straně hledí — ať užijeme vtipného rčení dra. Kramáře — » podstrčit černého Petrae aby jen sama zaleskla se před vzdálenými zraky veřejnosti české ve světle nejkrás- nějším. Této neupřímnosti přítež učiniti, po- važujeme za nejdůlezitější potřebu ze všeho.

Kéž se vzájemně strany a poslanci če ského národa vysloví jednou již otevřeně, co každá strana má na srdci, jak si přeje představuje postup naší věci, abychom nej- šťastněji došli k cíli, po němž všichni tou- žíme, — pravda osvobozuje národy ! Stůjz důvoď proti důvodu, hleďme druh druha přesvědčiti o správnosti svého názoru a stano- viska, potom snad nalezneme také vlastně cestu pravou, po níž všickni budeme radostně postupovat, anebo se nepřesvědčíme obapol pak se ale bez trpkosti a hněvu rozejdeme na čas, abychom šli každý cestou svou, ne však jako sokové a nepřátelé na život a na smrt, ale jako zápolníci a borci, zkoušející jeden nad drühého vyniknouti v závodění o palmu, anebo ještě lépe spolubojovníci rozdělivši si práci a úsilí za společným týmž cílem.

Když už je nadhozena v české veřej nosti otázka o tom, co by národu našemu bylo prospěšnější, kdyby všichni jeho po slanci, nebo poslanci některých jeho stran vstoupili do strany vládní, či kdyby všichni se postavili do oposice — dává rozum sám, že vše tu závisí na tom, jaké povahy, jakého ducha a směru jest dočasná vláda a v jakém poměru k ní by se octla ta která strana česká. A tu nám tanou na mysli hluboká slova dra. Julia Grégra: »Nechci tvrditi, že v organisaci národa nebylo by místa pro vládní stranu. Naopak. V jistých poměrech jest takove české vládní strany zapotřebí. Avšak — nesmí to být strana služebná, nýbrž strana, jež v důvěrném, na v záje m- ném poměru spočívajícím spojení je s vládou, jež má vliv na vládu a jej usnesení. Musí to býti strana, jež s vládou společně pracuje k určitému, mezi oběma smluvenému, státu a národu stejně prospěšnému cíli. Musí to býťi jedním slovem kompagnie, čili spolek na vzájemné hájení interesův, ne však kompanie dvou společníkův, z nichž jeden vede závod sám a bere z něho všechny užitky, a přidržuje druhého kompagnona jen k tomu, aby nosil psaní a balíčky na poštu a z rána vymetal a větral komptoir... Úkol strany vládní jaké nalezáme v jiných parlamentech, jest: udržovati styky s kruhy vládnímia rozhodujícími a stranami rozhodněj- toeíd uoslaroli

šími a neodvi-lejšími a svým důvěrným po měrem ke vládě prospivati svému národu.« Trváme, že výměr ten i dnes jest správným, a zasluhuje, aby o něm veřejnost naše uvažovala.

Politické zprávy domáci. Z Pešti, 14 srpna. (Nový pansláv ský rejd.) »Budupester Tagblatt« vypátra »nový panslávský rejd«, jímž straši ubohé Ma- dary. Panslávskými rejdy jsou Maďsrům všecky snahy Slováků, aby se združili a zorganisoval národně, kulturně a hospodářsky, za účely hu- mannými i zábavnými. Nyní jmenovaný list de- nuncuje Slováky, že si v Luhačovicích zřídii ehtějí »národní dům«, kde by bylo slovenské divadlo, knihovna a volný byt pro slovenské učitele a studenty, kteří do Lubačovic přijedou na léčení. Potřebný kapitál 300 000 K prý už sehnali akciemi.

Nevime, co je na teto zprávě pravdy není-li jen vymyšlena, aby maďarské úřady byly poštvány i proti těm Slovákům, kteří v létě na několik neděl přicházejí do Luhačovic, aby si oddechli od trýzně, kterou jim Maďaři připravují doma. Ale kdyby to bylo na plsmenu pravda. zdaž by vlastně Maďarům nemělo býti vítáno, když příslušníci jejich státu se rozplnají na půdě státu sousedního? Kdyby v Uhrách byly poměry spořádané, kdyby uherský stát byl zdravý a silný, vláda uherská sama by Slovákům vy stavěla onen národní dům, jehož každý navště- vovatel by roznášel chválu uherského státu pořádku. Z Krakova. (Pro nási!í při vol bách.) Zemský soud krakovský vynesl rozsudek nad Petrem Imielským a soudruhy, obžalovaným pro veřejné násilí, kterého se dopustili při volbách. Petr Imielski a Jan Makara obdrželi trest deseti- měsíčního těžkého žaláře s postem každých 12 dní, Jan Zdradzlňski šest měsíců s postem ka- ždých 14 dní, Josefa Grochova šest neděl vězenl, František Stachowski tři měsíce těžkého žaláře. František Kaezmarezyk měsíc vězení, Antonln Groch tři neděle vězení, Vojtěch Groch tři neděle vězení, Felix Bieniek a Jan Nalepa po měsíci těžkého žaláře. Rozsudek ten učinil velký dojem na četně shromážděné obecenstvo, složené hlavně z dělnictva krakovských předměsti.

Odsouzení zprotivili se při posledních vol bách do řišské rady žandarmerii a vojsku, které bylo přivoláno žandarmským strážmistrem Luká šem Lysiakem, když žandarmerie sama ničeho nemohla proti davu poříditi. Vojsko, jež přišle vedeno selníkem Fryšem, bylo davem kameno váno. Také při zatýkání jednotlivců dav kame- noval ozbrojenou moc. Z Černovců. (Staroruský siez v Seretě.) Černovská „Ruská rada“ svolala do Serotu sjezd bukovinských Rusů. Sjelo se na 12.000 účastníků, většinou sedláků. Přije též poslanee dr. Glibověcký. Sjezd schválil ná- sledující resoluci- 1. Ruský lid v Bukovině vyslovuje důvěro poslancům bar. Hormuzakiovi a prof. Skedlov za jich rázné vystoupení na obranu práv lidu selského. 2. Ruský lid v Bukovině přijímá za své zaá- sady, kterým ve vídeňské říšské radě dali výram poslanci dr. Murkov a dr. Glibovčeký, protestuje proti tomu, že místopředseda dr. Žáček neprá- vem odňal dru. Markovu slovo, když mluvil ru- sky, a ukládá předsednictvu, aby tento protest oznámilo předsedovi ministerstva a předsedov říšské rady. 3. Ruský lid v Bukovině vyzývá ruské ná- rodní poslance v Haliči, aby ve vídeňské říšské radě střehli také kulturné zájmy a národní prá- va Rusů bukovinských, kteříž nemají důvěry ku poslancům, hlásíeím se k frakci tak zv. Ruténů či Ukrajinců. V dvobném prodejít rnnní číslo o sobě . . . za 9h odpoledni . . . . za z h Ve Hlialkách na venkově: ranní časlo. . . . 10k odpoledaí . . . . . . . . 4h Inserálv plati ne hotově vapřed Předplseoní a inserty přijemá sdminl- strace v Mlarianské ulici č. 3. Tam nacházejí se ták redskee tiskárna a ezpedice , Nárpdnich Listá“ Rakopisy se nevraceji

4. Ruský lid v Bukovině vyzývá poslance na říšské radě Spenula, aby vystoupil z klubu ruténskélo či ukrajinského a vstoupil do klube ruského, v ne-li, aby mandát složil.

Politické zprávy zahraničné. V Praze, 14. srpna. ov Germanisace okupovaných zemí. V Sarajevě se konala valná hromada zem- ského združení pomoených l úřadníků bosensko- hercegovských. Předseda, dozorce obchodních škol Schöffer, jménem výboru podal valné hro- madě pámětný spis, určený pro vládu. Spis byl sapsán pouze ně mielc ky. Rušti Čechové a pravoslaví. „Dziennik Kijowski“ před nějakou dobou řinesl zprávu, že Čechové na Volyni, díky pů- sobení polských misionářů, vracejí se k sírkvi římsko-katolické. Také my tuto zprávu zazname- nali. „Ruský Čech“ ji nyní uvádí na pravou Vzdávaje jmenovanému polskému lisln chválu, že si všímá českého života v Rakousku i Rusku, lituje, že zprávy jeho často neodpoví- dají skutečnosti a svou přehnaností přímo zará- žejí. Tak psal, že do Lucka přišlo procesí z Te- remna a žádalo za přijetí zpět do lůna katolické církve. Procesí to skutečně do Lucka přišlo, ale nežádalo za pokatoličení, protože se skládalo vesměs z katolíků. Jsout v Teremně bezmála všichni Čechové katolíci. Druhá falešná zpráva „Dz. Kij.“ byla, že v osadě Ptiči přestoupilo několik set Čechů na katolictví. Ale v Pliči žijou všeho všudy dva Čechové. Ve farnosti té jsou dvě české osady, Turkovice a Bělohrudka, kde žije asi sto českých osadníků, ale kdyby oni všichni přestoupili na katolictví, ještě by zpráva „Dz. Kij.“ byla hrubě repravdivá. Ve skuteč- nosti jich přestoupilo několik, ale ani ne tolik, kolik je prstů na rukou.

Sitnace v Marokku. Zprávy z Marokka znějí opět velmi znepo- kojivě. V Mazaganu zejména je situace hro- zivá. Do Paříže došly zprávy, že domorodci ne- chtějí propustiti Evropany z Magazanu, aby jim sloužili za rukojmí v připadu útoku francouz- ského vojska. Obyvatelstvo evropské v Marokku je vůbec poděšeno zprávou o usneseni fran- couzské vlády, že nemají býti vysílány do Ma- rokka zalím nové posily. Jsou obavy před no- vými vzpourami a útoky domorodců. Nebude- jim čeliti věžná moc vojenská, která je dovede zastrašiti před novými pokusy násilnosti, bude stav Evropanů zoufalý. Na tyto okolnosti poukazují četné fran- couzské žurnály, jež jsou přesvědčeny, že gen. Drude nutně potřebuje posilu. Tak píše »Fi- garo«, že aféra casablanská stala se aférou marockou a je velmi vážnou. Nejde tu jen o vo- jenskou demonstraci. Maročané jsou směli a od- hodlaní ke všemu. Jejich jezdci přibližují se tak blízko k předním strážím francouzským, jako by si z nich dělali posměch. Generál Drude dostal zprávu, že se v marockém táboru v Peddartu shromaždují stále větší síly. Gen. Drude očskává nové rozkazy a posily, aby mohl postupovati ku předu. Chce vpadnouti do Šanje, střediska povstaleckého hnutí. Proti všem témto zprávám pařížských lístů vyjímá se velmi divně informace »Agence Havas«, že není pravda, že generál Drude žádal o posilu a že mu tudiž žádná nemohla býti upřenal V Casablance panuje podle telegraí. zpráv »Köln. Zíg.« velká neji stotta. Vojsko zanjalo pevné posice kolem města ve vzdále- nosli jednoho kilometru. J i zda v z bo u ře n e

FEUILLETON. Geniální domněnka. V Petrohradě vyšla kniha, která bude asi jistě zařaděna mezi nejtypičtější plody literatury 20. století. Objevení této knihy mělo za násle- dek povstání celé řady nových publikací větši- nou s knihou touto polemisujících. Je to kniha Morozova: „Zjevení v bouři“, stavicí pověstnou Apokalypsis do zcela nového světla. o N. A. Morozov, muž, jenž se zúčastnil po- slední revoluce rjské, odpykával si v Petropavel ské pevnosti svůj trest. Žádosti jeho za vydání četby bylo vyhověno tím, že mu byla zapůjčena bible ve francouzském jazyce, která zůstala pa- trně v knihovně pevnosti ještě z dob děkabristů. Morozov se zahloubal zvláště do „Zjevení sv Jana“ (Apokalypse). Podle výkládu *) katoli- ckých theologů je apokalypse knihou Nového Zákona, kteráž obsahuje zjevení, jež dal Kristus sv. Janu Ev., když za eísaře Nerona (54—68) dlel ve vyhnanství na ostrově Patmu. Ve zjevení tom líči se různými obrazy a viděními budoueí osudy církve, její utrpení i boje - konečně i ví- tězství i oslavení a to ve třech hlavních dílech. Apokalypsi sepsal sv. Jan Ev. krátce před zbo- řením Jerusaléma (r. 70), jež líči jako něco te- prv budoucího. Sepsal ji jazykem řeckým v Efe- su, kamž se po smrti Neronově z Patmu vrátil Účelem spisu bylo jednak poučiti o konečném vítězství a oslavení církve Kristovy, jednak po- těšíti a k vytrvalosti povzbuditi křesťany v růz- ných utrpeních a pronásledováních. Obsah Apokalypse (anozážvýtg = odha lení — zjevení věci svaté) je krátce tento: Autor podává jménem Kristovým sedmi ob cím maloasijským 7 listů, jež obsahují hanu i chválu, napomenutí i útěchu, hrozbu i zaslí- bení.

) Viz Outův Slovník Naučný Pod tajemnými obrazy sedmi pečetí, jimiž uzavřena jest tajemná kniha, a sedmi trub v něž troubí andělé po otevření pečeti sedmé ličí budoucí utrpení církve a předpovídá hříšní kům tresty a církvi oslavu. Paralelně s částí druhou věští pak boj církve proti třem hlavním nepřátelům, jež na- značuje drakem, šelmou mořskou a nevěstkou. předpovídá pak pokoření a zavržení nepřátel oslavení i blaženost věrných služebníků Kristo vých. V závěrku potvrzuje pravdivost zjeven toho a napomíná, by na zjevení tom nikdo ni- čeho neměnil. V novější době popírali někteří pravos Apok. Katol. exegeti, hájili však vždy její pra- vosti, vyvracujíce námitky v té věci jí činěně Avšak společnost vždy pokládala Apoka- lypsis za něco šíleného. Rovněž i kruhy du- chovní pokládaly ji za jistý druh blouznění, ná- boženské extaze. Než Morozov po bedlivém přečtení prvého odstavce počal najednou poznávati v apokalypli- ekých zvířatech na polovic alegorické a na polo vie doslova určité a při tom neobyčejně umě- lecké představy obrazů bouře a kromě toho po zoruhodný popis souhvězdí dřevního nebe a pla net v těchto souhvězdích.

Po několika stránkách nebylo pro Morozova nijaké pochybnosti, že jistým pramenem tohotu starého proroctví byly bouře a zlověstná astro- logická rozestavení planet v souhvězdích — kte- ráž autor pokládal pod vlivem náboženského enthusiasmu za zvláštní božská znamení, jake odpověď na jeho horoucí modlitby, kteréž měly býti pokynem toho, kdy konečně přijde opěí Kristus na zem. Je známo, že již Renan — o čemž Morozov ve své knize se nezmiňuje, obrátil svoji pozor- nost na astrologické obrazy, bijící v Apokalyps do očí, na př. souhvězdí draka, atd., avšak duch jeho zůstal státi na prahu, pod tíhou své ohrom- né erudice; on připisoval to vlivu perské astro logie a jakési všeobecné tradici Apokalyptiků. kterých, jak známo, bylo mnoho. Viděti v Apo kalypsi velkolepě ukrášlený astrologickými prav dami věku pamílet proti státní církvi bylo snad- nější, nežli pamfloi na Nerona a jeho pronásle- dování křesťanů. Avšak takový je už osud pro- stých pravd, že jsou objevovány se značným opozděním.

Ronan se zapletl v celé síti různých hypo- thes a konoc konců Apokalypse neobjasnil. Cn nám sice objasnil výborně povahu židovského. římského a křosťanského bytí I. věku, avšak Apokalypsis zůstala stranou. Morozov pak jako přírodopisec a mathem tik, uznávaje cenu filologických a historickýcl pátrání, především vyčíslil na základě hvězdář ských tabulek apokalyplické nebe. Vždyť sou- hvězdí neliší se nezávislostí a nebloudí jako mraky v prostoře; jsouť ona jistým způsobem mezi sebou spojena. V ty aneb druhé doby roční či periody skopec rozkládá se nad náhrobním pa- horkem a slunet v souhvězdí panny atd. Jestli budeme pozorovati souhvězdí, která se připomí- nají v Apokalypsi v témže apokalyptickém po- řádku s pomoci astrologických tabulek, můžeme určiti, kdy zejména, v kterém roce po Kristu. ano i v který den a hodinu rozprostíralo se toto nebe nad Patmose m. Morozov, učiniv tento výpočet, určil,že autor Apokalypse pohlížel na toto astrologické divadlo dne 30. září roku 395 v 7 hodin večer. Aby pak správnost svého důkazu opřel ob jektivností, požádal dva astronomy za proveden těchže výpočiů; a oba pak příšli k témuž vý sledku, nezávisle druh od druha. Ztoho plyne, že tato Apokaly ps byla sepsána ne v I. ale ke kone IV. věku po Kristu. Stavě na tomto základě dále, nebylo Mo- rozovu již nesnadno najíti autora, kterým ovšen nemohl býti Jan Ev., ale kterým ve skutečnosti byl Jan Zlatoústy. Jaké to vítězství lidské logikyl Jan Zlatoůstý brl vyhnán na Patmos naeá

kladě pletich biskupa Theofila Aleksandrijského, náležejícího sektě Nikolaitů (Mikulášenců)*), kte- rážto sekta těšila se přízni byzantsko-římskéh- císaře; v Apokalypsi moc císaře je představo vána drakem, ježto Řím a Byzantie geografický mi obrysy jsou draku podobny. Jan Zlatoústý nenáviděl jak moc draka tal i sektu Nikoalitů; on byl anarchistou císaře neuznávajícím. Radikalism jeho šel až do ká cení a ničení soch císařských. „Zločinu“ tako- vého byl se již dopustil v Antiochii. Mezitím sláva Apokalypse na Patmu napsa- né roznesla se, nehledě na to, že to byl ruko pis, po celém Cařihradě, přeplněném Nikolnily kupčími církví, či jak Jan Zlatoústý říkal „prostitujícími církev“. Sektáři se ulekli, počli se káti a čekati příchodu Kristova. Za Janem bylo vysláno poselstvo, a když se zdráhal vrátiti se do Cařihradu, přivezli jej lstí a nepřátolé jeho učinili jej ihned patriarchou. Jsa patriarchou cařihradským, zůstal věre svému přesvědčení a hlásal dokonce komunism. Domněnka, že půjde ke dvoru, sklamala. An jedenkráte se tam nedostavil. Zůstal důsledně odpůrcem panovníkovým a stal se hlasatelem pravdy, soudcem i prorokem. Ovládaje pak ne- obyčejnou výmluvnosti, byl miláčkem všeho Nastoupil rok 400. Nikolaité čekali lhůty kdy měl přijíti Kristus, avšak Kristus nepři cházel. Byl sezván koncil. Duší nepřátelské Janov strany byla hrdá císařovna Eudoxie, nenávidě jící jej pro jeho pohrdání dvorem. Jan byl zba- ven své hodnosti a násilně odvážen do vyhnan- Avšak najednou povstalo zemětřesení. Zdálo se, že proroctví Janem předpověděné počalo s vyplňovati — Cařihrad třásl se ve svých zákla- dech a s ním i znemravnělý dvůr. Lid počal se lidu.

*) Nikolaité, křesťanská sekta v I. stolelí, oddá- vající se hrubému smilství a rozkošem tělesným, jitřiti a žádati navrácení Janova, k čemuž také ihned došlo a Jan Zlatoústý vracel se jako vítéz u veliké slávě do Cařihradu. Věřilo se, že návrat Janův zachvátil město před božím hněvem, Apo- kalypsi předpověděným. Za nedlouho však, když na jednom z význač- ných náměstí cařihradských, nedaleko chrámu sv. Zofie byla postavena socha panující efsařovny Eu- doxie, Jan Zlatoústý pronesl s kazatelny mohut- nou řeč protestu proti této císařské poctě,a druhý den srazil sochu Eudoxie s podstavcea samu císařovnu více do chrámu nepustil. Tehdy císař svolal druhý koncil do Caři- hradu, jenž dal Jana do klatby. Ke dveřím jeho byla postavena stráž. Jan byl po dva měsice domácím vězněm. Přiblížily se Velikonoce. Jan nedal se udržeti, unikl stráži a počal v ehrámě sv. Žofie sloužiti slavné bohoslužby. Avšak za nedlouho vniklo vojenské oddě- lení do chrámu se zbraní v ruce a modlící se věřící rozehnalo.

Pobivše mnoho lidí, císařští oděnci zmoe- nili se znovu Jana a vsadili do domácího vězení. Na to byl odvezen do vyhnanství do města Kukusu v Malé Armenii, později pak byl odve- zen ještě dále na divoké pobřeží Černého moře, nedaleko Kavkazu, do nynějšího Pityntu. Avšak cestou zemřel (r. 407) v 53. roce svého věku a byl pochován nedaleko osady Komany. Tudíž historicky i astronomicky může se poklá dati myšlenka Morozova za dokázanou. Ona vnáší světlo do šera dějin, zatemněných nepřáteli Zlato- ústovými. Neboť nemůže býti pochyby o tom, že když nepodařilo se jim zničiti tuto knihu, která působila tak ohromným dojmem na současníky. pokusili se vydávati ji za cizí a starší plod. Ne- boť klerikalism neštítil se nikdy překrucovati historickou pravdu a neváhal páchati podvrhy. Ale pronikavá myšlenka lidská dovede i p periodě tisíce let přivésti k vítězství pravdu, kteréž je zároveň triumfem lidské logiky Antonín Kučera.