1
masthead
2. prosince 1900.
2
masthead
edělní zábavná příloha
3
masthead
Národních Listů k číslu 350.
5
article
Vznik a skon spolku „Nenastuzených.
Vznik a skon spolku „Nenastuzených.
Bylo na samém sklonku stoleti devatená
ctého, a bylo na sklonku posledního podzimu
tohoto dokonávajícího stoleti. Mrazivý, neoma
lený vítr fičel pražskými ulicemi, smétaje svědo
mitě, co kde obecní metaři přehlédli, a epal to
štědře do úst, nosů, očí a uši opozdilým chod-
cům. Ostatně toho večera bylo málo pořádných
a solidních lidí na ulici. Majetníci a privátnie
byli dávno doma u vlastních anebo cizích rodin.
třináct jich sedělo v hořejším sále Měšťanské
besedy, dva byli právě na schodech. Nakla
datelé radili se dnes u Choděry o novém če-
ledním řádu pro autory. Tak po ulicích trou-
silo se jenom něco lyrických básníků a jiných
literátů, něco malířů a sochařů, rozepínajícíeh
plachty po větru, aby vepluli co nejdříve a nej-
pohodlněji v bezpečný přístav u Fleků, a ně
kolik svědomitých novinářů, hledajíeích posledn
toho dne zlámané nohy, spadlé komíny a sme-
tené prejzy. Policajti na svých stanovištíeh
mužně vzdorovali neurvalým nárazům větru.
opírajíce se o bylelná pouzdra služebních revol
verů, a konduktoři tramvaje, kteří měli tohe
dne »poslední vozy«, nehorázně kleli. Vše na-
svědčovalo neklamně, že dny a hodiny marasti
ckého století jsou sečteny.
V největší dvoraně starobylé hospody
babouka« bylo světlo, teplo a živo. (Víme dobře,
že správně mluviti a psáti sluší u pavouka.
Choděra
6
article
Uchylujeme však se tu vědomě a schvalněo
spisovné češtiny, nejenom proto, že v širém
dalekém okoli hospody od nepamělných čast
říkalo se »u babouka«, ale i proto, že zakla-
datel proslulé krčmy té, praděd nynějšíh
držitele, jmenoval se Babouk, jakož i proto,
že nade vraty krčmy skvěl se za dne v zář
slunečné a večer v záři plynové svíttlny veliký
z měděného plechu tepaný babouk. Proto!)
Ve dvoraně tedy bylo živo, ježto se tam
byla sešla zvláště četná společnost. Dvanáct
mužů sedělo tu kolem podlouhlého, vejčitého
stolu, dvanáct vybraných členů pražského oby-
vatelstva. Byli tu někteří majetníci domů.
několik lépe placených soukromých úřadníků.
několik privátníků bez určitého karakteru atd.
ale venkoncem to byli mužové, hledíci upřeně
dychtivě a plni očekávání na seniora společnosti
pana Eliáše Cafourka, staršího cechu advokätních
solicitátorů a majetníka půlpatnácla sedmatřicetin
jednoho z nejvýnosnějších domů pražské assa-
nace, který podivuhodnou náhodou byl unik
osudu nebožky prelatury za svatým Mikulášem.
Avšak Eliáš Cafourek posud nebyl pro
mluvil. Klidně a rozvážně pojídal karbonátek
z hovězího a vepřového masa, jakými »babouke
ode dávna slynul a do nichž bývalo pravideln
sesekáno vše, co od včerejška a po případě od
předvčerejška zbylo, a přikusoval k němu
»čerstvého« nakládaného zelí ročníku 1899, jež
mělo barvu spiše tmavozelenou nežli žlutou
ještě spíše hnědou než tmavozelenou.
Babouk
Cafourek
svatá Mikuláš
7
article
Konečně dojedl, zapil řädným douškem
piva z jednoho z nejnovějších společenských
pivovárů, otřel pečlivě ústa ubrouskem, jehož
skvrny omáčkové za celý týden byly obratnou
rukou vrchního číšníka složeny dovnitř, rozhlédl
se vážně a významně po shromáždění, zaťukal
nožem na poloprázdný svůj půllitr, ač nikdo
ani nedutal (avšak pan Eliáš Cafourek byl
mužem forem a věděl, jak se sluši chovati
svolavateli a předsedovi), a jal se mluviti:
»Velevážení pánové! Svolal jsem vás
všechny, kdož náležite ke stolové naší společ-
nosti „Brabenců“, mimořádně na dnešek proto,
že jsem pojal jistý záměr, jejž — doufám —
schválite a za společnou věc všech nás pro-
hlásite. Víte dobře, pánové, jak nás dlouho
hněle, že se v těchto prostorách scházíme, abych
tak řekl, bez onoho nerozlučného tmele hlubšího
účelu a závratného vrcholu solidárních zájmu
Cafourek
8
article
Tvoříme stolovou společnost jen pro zábavu.
pro pohovor, bez určitého cíle. Náležíme sice
všichni a každý z nás nějakému spolku, avšak
všichni dohromady, jak se tuto scházíme, ne
tvoříme pevného, stanovami spojeného, k jednomu
konei pracujícího a tíhnoucího tělesa na národa
roli dědičné. Je vám všem známo, a zbytečně
bych se o tom šířil, kterak jsme dávno a ne-
přetržitě pomýšleli, abychom založili korporae
nějakou. Ano, ale jakou? Celý život náš jest
vlastně benátskou mosaikou samých spolků, nen
mezi námi člověka, pánové, aby nebyl členem
Ano, pánové, není mezi námi člověka takového
Ale přes to, my, jak tu sedíme, nesouvisíme s
žádnou takovou vůdčí vlajkou! Naplňovalo mne
to vždy lítostí, obavou o naši budouenost! Pa-
nové, nám je třeba společné pásky, jež by nás
všecky ovíjela nerozbornou hradbou, nám je
třeba myšlenky, kterouž prodchnuti jako kyklop
ským zdivem, bychom vstoupili v nové, na ob
zoru svitající století l«
Pan Eliáš Cafourek odmlčel se, aby popřál
místa tomu, co v nejbližším okamžiku měl
propuknouti. A propuklo.
Cafourek
9
article
»Výborně!« ozvalo se z jedenácti hrdel
ostatních stolovníků. »Výborně!« vzkřiklo po-
druhé ještě pět hlasů nejnadšenějších členů
„Brabenců“, a »Výborně!« zajásal na konec nej
mladší člen společnosti, Vendelín Okatý, takto
jednatel „Družiny mladých stoupenců samostatn
myšlenky
Pan Eliáš Cafourek pohlédl přísněji směrem
kde seděl Vendelín Okatý, neboť nemilova
prostořekost mládí, jakkoli mu dnes holdovala
a pokračoval:
»Váš souhlas, pánové, přesvědčuje mne
že jsem uhodil na pravou žllu, na žílu, pánové
která ponese chutné, šťavnaté ovoce. Chápu se
této žily, pánové, jež bude ode dneška naš
vůdčí hvězdou, abych tak řekl, naším bojovným
heslem, žíly, pánové, v jejímž stinu se shromá-
ždíme, jako pod mohutným, košatým praporem !«
»Výborně! Výborně! Výborně!« zahlučelo
teď kolem stolu trojím sborem. Květnatá, dobře
volená slova páně Cafourkova všem nesmirně
se zalibila.
»Dobře, pánové, « pokračoval řečník. »Avšak
jaká má býti podstata našeho podniknutí? Co
může býti u nás konáno a vykonáno společnou
prací, pánové, jest, abych tak řekl, zastoupeno
vykořistěno, vyčerpáno. Tělocvikem dávno mává
již pevná ruka Sokolstva, zpěvem sytí se Hlaho
a jiné spolky, literatura má povnou oporu v obě
Vendelín okatý
Cafourek
Vendelín
Cafourkův
10
article
tavých nakladatelích — a taky není naším pra-
vým oborem do jisté míry. Assanace leží v pe-
člivém klině městské rady, a dobře v něm leží,
chudmství je v obecních rukou, na nový pivovár
sotva bychom již našli vody, o druhé divadlo
je postaráno. Pánové, nespal jsem něco nocí,
abych vynalezl myšlenku originální, ale
mám jike
Oči všech posluchačů byly jak na šťopkách.
»Ano, pánové, mám ji!« opakoval pan
Cafourek s důrazem. »Vyseděl jsem, abych tak
řekl, druhé vejce Kolumbovo, a toto vejce
vám přináším, pánově, neopotřebované, pů-
vodní, nezapouchlé a mnohoslibné. Pánové, za-
ložíme spolek Nenastuzených.«
Ústa všech posluchačů pootovřela se.
Cafourek
Kolumbův
11
article
»Jste překvapeni, pánové, očekával jsem
to. Víte dobře, že ani Řím nebyl vystavěn z
den, a dovedete uvážiti, že nebylo snadno uho-
diti rázem na pravou rudu, která se skrýrá
v mě myšlence. Pánové, založíme spolek Ne-
nastuzených, a doufám, že sdružení naše
bude tím biblickým seminkem hořčičným, z něhož
vyroste mohutný kmen, podobný polypu, jehož
ramena znenáhla zasáhnou všechny vrstvy oby.
vatelstva, obejmou je bez rozdilu vyznání víry
a politiky a stanou se denním chlebem rodin
jednotlivců. Pánové, doufám pevně, že prospěch
fysický i duševní jest nám zaručen. Pánové.
doufám a jsem přesvědčen, že dnešní večer jest
základním kamenem lepší budouenosti, spo
lehlivým klíčem narozenin dvacátého století,
zlatým dnem, jež vysuší tak mnohou slzu, jichž
v minulosti bylo tolik prolito nad zmařenými
nadějemi rodin, nad rovy živitelů, nad nesplně-
nými úkoly života slibných talentů.«
Obdiv posluchačů páně Cafourkových rost
tváře hořely, oči vypadávaly z jamek, ač posud
nikomu z nich nebylo jasno, kam senior společ
nosti bije.
I pokračoval pan Eliáš Cafourek:
»Pánové, bystrým čichem, jímž jsem nadán,
cítím z vás všech velikou otázku, jež vám tkví
na tvářích, otázku nevyslovenou, jež koluje
vašimi žilami klokotem a kterou vám dokonale
a svědomitě zodpovím. Pánové, položte ruku na
srdce a otažte se: jsou překonány všechny
bludy lidstva, jež jako Kainovo znamení táhnou
se červenou nití dějinami? Nejsou, pánově
Život našich pradědů, dědů, otců byl protkán
všelikými pověrami, bezpodstatnými domněnkami
a slepou vírou, lepší věcí hodnou. Pánové,
věřilo se v čarodějnice, abych uvedl jediný pří-
klad. Kde jsou čarodějnice? Kam zmizely?
Cafourkův
Cafourek
Kainův
Řím
12
article
Duch doby, pánové, osvěta a rozumné politické
hospodárství odvály je v říši báchor. Krev
nešťastných oběti, prolitá na planoucích hra-
nicích, volá posud v rozvátém popelu jejich
o pomstu. Nezkrotná pověrčivost, jíž, bohužel,
bylo podrobeno i soudnictví minulých dob.
vodila na mučidla politováníhodné bytosti, kteréž
skutečně čarovati nedovedly.
Pánové, druhý příklad, kterýž posud tyje
z lidské nevědomosti a pověrčivosti: mořský
had! Viděl z vás někdomorského hadai
(Pan Cafourek pomlčel.) Neviděl, pánové ! A
bohužel, musíme říci, že tento báchorovitý moř-
ský had je zejména v letních měsících vílanou
potravou a takřka lahůdkou mnohým časopisům,
jež přece z povahy věci měly by státi s pla-
noucí pochodní na stráži vzáených lidských vy-
možeností. Pánové, podobnou hydrou lidské
lehkověrnosti jest nastuzenina. Nobylo
a není nastuzeninyl«
Pan Cafourek odmičel se, chopil se skle
nice a napil se, neboť v hrdle mu vysychalo
Napjetí posluchačů ani teď nepovolilo. An
šept, ani zvuk se neozval.
Cafourek
13
article
»Pánové,« začal opět pan Cafourek, »jak
mužové, kteří se domáháme pravdy a jiných
drahých statků člověčenstva, můžeme pokládati
nastuzeninu za odklizenou, za zrušenou, za
překonané stanovisko, jež za nedlouho bude
práchnivěti v archivech a nanejvýše ozývati se
v pohádkách pro děti a v národních písních,
kam také právem náleží. Novodobá medicína.
pánové, neuznává nastuzeninu. Byla prozkou-
mána mikroskopicky, theoreticky i prakticky,a
shledáno, že jí vlastně není. Co posud vystu-
puje pode jménem nastuzeniny, osobuje
si neprávem vznešené označení, k němuž před
kové naši i mnozí z nás posud pohlíželi
s úctou — —
Tu byl pan Eliáš Cafourek neočekávan
přerušen neslýchanou smělosti nejmladšího člena
společnosti, Vendelína Okatého, kterýž polohlasně
pronesl slova;
»Rýma, kašel
Jiný na místě pana Eliáše Cafourka by
by vybuchl. Avšak pan Cafourek uměl se
ovládati. Pohledl přísně na mladého muže
Cafourek
Vendelín okatý
14
article
»Rýma jest nepopíratelným faktem, pane
Okatý. Také kašel jest faktem nepopíratelným,
ale dle nového učení jest rovněž nezvratno, že
příčinou obou těchlo věci není nastuzení ! —
Leč dále, pánové. Mnohé pravdivé učení nara-
zilo na skálu nedůvěry a ztroskotalo se. Do-
kladů přináší historie světová nadbytek. Pánové,
taky lékařské vědě — a té právě nejvíce ze
všech — zápoliti jest s nepoddajnou uminěností
lidstva, s nesčetnými předsudky, zděděnými po
otcích. Běží o to, aby tento Augiášův chliv
klamných a záhubných předsudků byl vyčistěn,
aby novému výkladu o původu nemocí, posud
nastuzení přičítaných, ražena byla vítězná brána
po všech oblastech, kde posud vévodí rýma,
kašel, bolení zubů, píchání v uších a jiné toho
druhu náležitosti životní. Pánové, lékařská věda
promluvila, jest na nás, abychom ji následovali.
Navrhuji pánové, abychom zarazili spollek
Nenastuzený ch.«
Slova páně Cafourkova přesvědčovala. Ko-
lem stolu ozvalo se souhlasné mručení, jež náhle
propuklo v nové zvolání:
»Výborně! Výborně! Výborně!«
Pan Cafourek povšíml si dobře, že Ven
delin Okatý nezúčastnil se této ovace, a upře
naň vážný, tázavý pohled.
Vendelín Okatý zapýřil se a zdvihl ruku n
znamení, že se hlásí o slovo.
»Prosím«, pokynul pan Eliáš Cafourek.
»Jen faktickou poznámku, pane předsedo,-
pronesl skromně Vendelín Okatý, povstav. »Při-
dávám se ke všem pánům v hlavní věci, l
soudím, že jest jakási vada v označení.
řekl:
Augiášův
Cafourkův
Cafourek
Vendelín okatý
15
article
Mám za to, že není tu správně použito
jména přídavného, Nenastuzený ch, ale
že tu má býti přechodník, na příklad »Nena-
stydajících neb Nenastuzujících
se, ač soudím, že by vlastně měl býti přechodnik
času budoucího, tedy snad Nenastudnou-
eích, — ale tu zas nezdá se mi tvar zcela
správným. Dobřo bylo na všechen způsob: Ne-
budoucich se nastuzovati.«
»Ale to jest náramně obšírné, kam pak
s tím?« ozval se pan řídíci učitel Vokřín, aniž
si slova vyžádal.
Pan Eliáš Cafourek pokynul shovívavě rukou
k panu Vokřinovi, nechtěje ho zjevně pokárati,
že vskočil do řeči, aniž mu bylo dovoleno,
potom obrátil se útrpně k Vendelinu Okatému
»Věc je taková, pane Okatý : my tur vlastn
nesedíme z příčin gramatických, a nejde nám
o přechodník ať už jakýkoli. Nám běží o věe
o zásadu, a ta, myslím, je vystižena slo
vem, jež já navrhuji. Spolek Nenastu ze-
ných, pánově, to zní, v tom je hudba, a
smysl je jasný. Lídé, kteří nejsou nastu-
zeni, kteří také nechtějí býti nastu
zeni. V tom je přítomnost, pánové, a je v tom
taky budouenost, čímž, doufám, jest panu Oka
tému vyhověno . ..«
Poslední slova vyzněla v otázku. Vendelín
Okatý poklonil se, že- jest uspokojen, a usedl
Přece však v nitru jeho hlodala pochybnost.
zdali by se neměl spolek jmenovati spolkem
Nenastudnoucích?
Cafourek
Vokřin
Vendelín okatý
Nenast
16
article
V tom okamžiku vstoupil do místnost
krěmář pan Babouk a hlásil:
»Čerstvě naraženo, pánové ! Je libo ?«
Dvanácte pravých paží pozdvihlo dvanáeh
sklenic, dvanáctero rtů přissálo se na jejich
okraje a do dvanácti hrdel žblunkaly zbytky
piva. A hned potom podáváno panu Bakoukov
dvanáct sklenic vyprázdněných.
Jedině dlouholetému cviku měl pan Baboul
děkovati, že pojal všech dvanáct nádob mo-
hutnýma rukama, a spěchal ze světnice.
V tom rozruchu a v očekávání povolil pan
Eliáš Cafourek mlčky, aby shromáždění vy
střídali něco poznámek o všem, co bylo pro-
neseno. Hlavy nakláněly se k sobě, tlumený
hovor ozýval se. Jen Vendelín Okatý seděl úiel
a jakoby do sebe pohlížel. Záhadný přechodní
vrtal mu hlavou, čím dále více.
Babouk
Bakoukov
Baboul
Cafourek
Vendelín
18
article
Povídka z Arca. Napsala Emilie Holá.
Povídka z Arca. Napsala Emilie Holá.
Celý její život byl práce a zase práce
Neznala zábav, neznala dovádění mladých děv-
čat, neoblékla se proto, aby se libila, a nevo
lila proto také nikdy nic nápadného, její toi
letta byla vždy nejvýš jednoduchá, prosta všech
ozdob a všeho nápadného, tak jako celý jej
život.
V útlém mládí ztratila matku; matku mi
lující, která ji a ostathí děti měta jako oko
v hlavě, která jen pro ně žila. Zemřela v 30
roce, zanechavši zde malé tři hezké děti. Nej
starší z nich byla naše Krista. Otec se oženi
a přišla nová maminka — mladší zemřelé
o celých deset roků. To její mládí ji dovolilo
ledacos, co se obyčejně mezi ostatním lidem
má za divné nakládání se sirotky. Otec se nej-
dřive vadíval, ale ta mladá žínka už s ním
uměla a tak Krista musila ve stáří dvanácti
roků pomalu přivykat veškeré domácí práci.
Malé to dítě často si vzpomínalo na svou ze
mřelou maminku, v koutečku si často popla-
kalo, aby nikdo nověděl, a jen někdy si svému
bratříčkovi postěžovalo — nechtělo mu dělat
těžké srdce a tak raděj celý svůj bol v sobě
tajilo. Brzy po sobě přišly na svět dvě nové
sestřičky a tak malá Krista měla zase víc práce,
musila chovat a dávat na ně pozor.
Tak v samé práci a vzpomínkách na svou
matičku a na své bratříčky, kteří byli na ško-
lách vzdáleni několik hodin od vesnice, ve
které Krista byla se svými rodiči, žila tato svůj
dívčí věk.
Holá
Krist
Arco
19
article
Nepřišla mimo dům ve kterém bydleli, ni
kam, mimo do blízkého města, jednou za dlou
hou dobu. Plesy, divadla, koncerly, byly j
neznámy — ona ani neměla úsměvu na rtech.
jako děvčata v jejím věku. Byla vážná, jako
bývají vážny vdané starší ženy, zkoušené útra
pami života, a celý její život byl věnován pilné
práci, a pak bohu, kterého milovala nade vše.
Modlivala se s vroueností světice, a její velké.
modré oči byly nevýslovně šťastny, mohly-li se
dívati na obraz Ukřižovaného, aneb vzývati sva-
tou Pannu. V modlitbě nalezala největší radost
a útěchu, a modlila se vždy nábožně, myslíc
zbožně na každé slovo, které pouštěla přese
rty. Její čistá duše odpouštěla každému vše,
neznala hněvu, ani zatvrzelosti, byla mírná a
ke každému shovivavá.
20
article
Tak ji znali všude, a každý ji měl rád
Poznala jsem ji v jejím 27. roce. Dělala
dojem ještě starši dívky; její nevýslovná váž-
nost vzbuzovala důvěru, a co se jí svěřilo, byl
jako pochováno v hrobě, nedostal to z ní ni-
kdo. Zalibila se mi tou svou opravdovostí,
přilnula jsem k ní, a sledovala od té doby její
jednotvárný život, který každé jiné dívee by se
byl zdál hrozným, strašně nudným, kdyby ne
byla jako Krista, měla před sebou stále obra
Ukřižovaného, ve kterého doufala, že přijde
doba, kde se ji odmění, klidným životem za
vše, co postrádala, a za všechny ty ztracené
radosti dívčích let, kterých nepoznala. Ta na
děje ji sílila; doufala pevně ve svého boha,
plna odevzdanosti v něj žila dále život be
radosti.
Vstávala časně a namáhala se do pozdníh
večera, a jak už při hospodářství bývá, uběhala
se přes den, a nemohli ani sledovat, prospívá-l
či skodí to jejímu, nikoli nejlepšímu zdraví.
Někdy trochu churavěla, ale byla zase
brzy zdráva a ani ji nenapadlo si na loži přes
den odpočinouti, proběhala vždy celou nemo
v práci a bylo zase dobře.
Její sestry chodily na plesy, bavily se, ale
jim toho přála, ani ji nepřipadlo, že i ona by
měla jíti; ona se jenom téšila, až budou všichn
zaopatřeni, pak že ona někde v ústraní bude
žíti klidný život, na který se tak těšila. Paks
odpočine po veškeré té práci po celý život. Vaak
Krist
Paks
21
article
stalo se jinak. Její nevlastní matka se rozne
mohla a po čtrnácti dnech zemřela. Kristě
nastalo ještě víc práce, vedla celou domácnost
a běhala celý den po hospodářství, vařila, žehlila
vydávala mléko — a pomáhala otci všude, kde
mohla. Byla všude.
Tak uplynul celý rok, a nastávala konečně
změna na kterou se ustaraná, upracovaná Krista
totik těšila. Nejstarší bratr se měl oženit
převzlti hospodářství; Krista už byla doma jen
s otcem a s ním samotna, ostatní už byli opa-
tření. Kristě měl nastat konečně pohodlnější
život. Nebude už musit po celý den se na-
máhat, beztoho se necitila příliš zdravou, bude
s otcem pohromadě a budon žít spolu jako
v klášteře, klidně, spokojeně, bez lopocení. Ko-
nečně tedy ji vyslyšel Spasitel a matka Jeho,
ku které se po celý život denně modlila. Jen
do masopustu už bude doma hospodařit a puk
přijde nová mladá hospodyňka a ta vše pře
vezme, a ona bude po tolika letech té úmorné
práce zbavena. Bylo by toho už svrchovan
potřebí, není ji nějak zcela volně, ale to přejde.
až bude mít trochu oddechu.
Spěchala vše dát do pořádku, nesmís
o ní říci, že nebyla náležitě dbalou pořádku.
Krista
Krist
ko
22
article
Vstávala o něco dříve a šila na stroji pilně než
ostatní vstali, nová povlečení na postele, nové
prádlo pro bratra, a když druzí vstali, dělala
pak ostatní práci při hospodářství, paní domu
patřící. Na jídlo ani nemyslila, jenom spěchala,
aby byla do Vánoe se vším hotova. Byla při
tom bledá a hubla se. Otec a bratr, majice
plné hlavy starostí s rozsáhlým hospodářstvím,
ani se valně nepovšimli, jak se Krista přes
příliš namáhá a jak špatně vypadá. Až jednoho
dne přišla katastrofa. Neočekávaně dostala Krista
chrlení krve. Bylo to uleknutí — nevědělo se
překvapením, co napřed, a co rychle ji dáti.
Přiběhla stará Plzáková a poradila ocet
s vodou a studený obklad na prsa. Poslali pak
rychle do města pro lékaře. Lékař přišel, vážně
pokyvoval a neřekl nikomu nic, ale předepsal
prášky
Krista ležela klidně několik dní, ale déle
to nevydržela, měla plnou hlavu starostí o do-
mácnosť, o rozešité prádlo, o mléko a drůbež,
a proto nedala se déle držeti v posteli, vstala
a mdlým krokem, kašlajíc, šourala se nejdřív
do kuchyně, pak pomaloučku přes dvůr, a když
to tak trošičku přehledla, usedla do zahrady
pod velikou starou jabloň a zamyslila se hlu-
boce. Že by byla vážně churava, jí ani ne-
napadlo.
Ta slabosť přejde, kašel? ten už měla
kolikrát, když se nastydla v zimě aneb když
ve sklepě při vydávání mléka mlékaři, rozehratá
od plotny, vychladla, Bylo vždy zase dobře,
proč by nyní nemělo být, a ta krov? to nen
z plic, to jen jí praskla nějaká žilka u krku
a to nic neznači. — Tak se těšila a důvěřovala,
že bude zase dobře. Ale nebylo! Kašel se stup-
ňoval stále víc a více, a než přišel prosinec.
bylo Kristě zle, velmi zle. Nejedla skorem nie-
a kašlala hrozně, bylo ji strašlivo poslouchat.
Krist
Plzáková
Krista
23
article
Otee utrápen pohledem na ubohé to dítě a
věda od lékaře, že je s ní velmi zle, rozhodl se
zkusiti poslední sázky, poslat Kristu dolů do
slunného, teplého Arca. Měl naději, že až uvidi
len krásný jižní kraj, až uvidí kus světa, žese
vzpruží a že jí bude líp, že snad — to snad
si stokrát opakoval — se Krista zachrání. Ona
se musí ještě uzdravit, vždyť celý svůj život
pranic neměla dobrého, její celý život byl ře-
tězem starosti a odříkání, a nyní konečně na
stane pro ni život lepší, bez namahání, ben
starostí o rozsáhlé hospodářství, život klidný
Rozhodl se rychle. Vyzvedl ihned peníze, dal
jí s sebou spolehlivou blízkou příbuznoua
poslal je před Vánocemi kolem 17. prosinee
dolů do teplého Arca.
Cesta byla pro ubohou chorou dosti pří
jemná, její příbuzná se o ni pečlivě starala,a
bavila ji jak mohla a tak druhého dne odpo
ledne přijely do Arca.
Krista byla od počátku své choroby ke
všemu úplně apatická, a tak jí ani Arco tal
nezajímalo, jak se doufalo.
Příbuzná zavezla ji nejdříve k lékaři, kter
shledal, že je velmi vážně churava. Řeklto
jenom přibuzné, a Kristě řekli, že jí bude opět
brzy dobře, uposlechne-li rady lékařovy. Slibila
vše plnit — vždyť chtěla být živa a zvlášte
zdráva a vrátit se do šumavské vesničky bez
toho hrozného kašle, aby měl tatínek radost.
že je zachráněna, a že s nimi bude hospodařit
v malém pokoji a kuchyňce, až se bratr ožen
a převezme hospodářství.
Krist
Vánoce
Krista
Arco
Arco tala
24
article
Přibuzná vyhledala příhodný byt na pro-
menádě, a než se večer snesl na Arco, bydlely
již spolu v útulném, hezoučkém pokoji, opatře
ném elegantním nábytkem a vyhlídkou s jedné
strany na promenadu a na velkou skupinu pa-
lem a kvetoucích keřů a s druhé strany na
kostelíček sv. Anny. Kristu těšilo, že bydlela
blíže kostela a cítila se tím volnější. — První
večer se oběma velice stýskalo, byly tak daleko
Čech a svých drahých a ti velikáni sněhem
pokryti, jež z okna viděly, zdály se jim tak
smutnými, tak vážnými. Povidaly si o domové
a vzpomínaly svých milých.
Druhý den bylo jim už veseleji a tak po-
malu zvykaly a Kristě se v Areu začínalo libit
Sedávala večer na lenošce, potažené látkou
velkými červenými máky, v jasně zelené trávě.
a její velké smutné oči se vždy zadívaly v ty
hezké polní květy, a myslívala si při tom
Zda-li pak se dočkám, až tam daleko, u nás n
Šumavě, na polích pokvetou? A její příbuzná
jakoby tušila tuto tajenou otázku, jí vždy do-
dávala naděje, a Krista se chytala každé nitky
a doufala opravdově ve zlepšení svého zdraví.
Než ulehly na lože, zpívala jí přibuzná
krásné písně, a Krista naslouchala a pomalu
kladla se na lůžko, až ukolebána altovým pří-
jemným hlasem příbuzné, usnula. Tato pak po-
maloučku, aby churavou nevzbudila, ulehla
zticha také. Noci bývaly dosti zlé. Kristu pře-
padal kašel a bolest na prsou a tu vždy zavo-
lala svou příbuznou a tato jí hleděla ulehčit
jak mohla; pak k ránu obě přemoženy bděním,
usnuly opět, až je probudila Karolína, děvčeje
obsluhující, přinášejíc ráno před 7. hodinou
snídani. Podala oběma snídani na podnosu do
postele, začala topit a neustále se smějíc, vy-
pravovala hned z rána různé noviny z celého
svatý . Anna
Krist
Krista
Karolín
Čechy
Arco
Šumava
26
article
pensionátu. Panu Heinemanovi. Němci z Olden-
burgu, že je dnes opět hůře, za to slečna v II.
patře nad námi že dnes měla pěknou noc, že
se ani neprobudila, atd. a to vše, ať veselé či
smutně, provázela úsměvem bezstarostného 18.
letého děvčete, plného zdraví a veselosti. Coté
záleží na tom, jak je kterému z těch, jež ob-
sluhuje, jen když ona je zdráva a vesela. Krista
dívala se na ni, mezi tím co pila kávu, plna
obdivu, ale ne tak nad jeji hezkou tváří, jako
spíše nad její veselosti, s jakou vše povídala,
tak že i ta nejsmutnější zpráva se zdála byt
méně smutnou, vyprávěla-li ji ona. Ukracovala
jim svým štěbetáním mnohou hodinu dlouhého
zimního večera, a dověděly se od ni všechny
možné podrobnosti, týkající se života v Arcu.
Krista často mezi vypravováním Karly po-
malu na svě, látkou s červenými máky pota-
žené lenošce usínala, pokyvujíe ve spaní hlavou,
až docela usnula; přiklonila hlavu k jedné
straně, a spala tak klidně, že bylo přibuzné lito
ji zbudit, aby si šla do postele ulehnout. Ráno
po snídani vždy ještě usnula a probouzela s
často teprve, až zazněla hudba z pavillonu. Pak
za pomoci příbuzné se oblékla a obě šly na
promenádu mezi ostatní choré, usednout n
teplé slunné místo a naslouchat hudbě.
Heineman
Němec
Krist
Karel
Olden
Arco
27
article
Kristu začínalo pomalu ledacos zajímat;
divala se dosti zvědavě na všechny choré a vy-
ptávala se známých lidí, z jejich pensionátu na
rozličné dámy i pány. Co té dámě je, co onomu
pánu atd., a jevíla zájem pro všechny a lito-
vala jich srdečně, ač jí samé bylo snad hůre
než těm, jichž litovala. Divila se, jak mohou
ti lidé být veselí, nemohla to pochopiti. Ona po
celý život nepoznala veselosti, příjemné veselosti,
která je velikým darem a která ten vážný život
dělá snesitelnějším. Viděla nyní často, jaký to
rozdil mezi životem, jejž ona žila, a mezi ži-
votem jiných lidí. Co zde bylo chorých, a co
jich bylo navzdor svým chorobám veselých,
těšících se až se uzdraví, že teprve se budou
radovat ze života, a ona ? Nepoznala radosti,
netěšila se ze zábav, nedovedla se ani roze-
smát tak, jako to nyní vidívala i u lidí cho-
rých. Seznala jenom práci a starosti. Co nyní
z toho má? Je churava, umořena předčasné
prací, a vlastně ještě nepoznala ani život z lepši
stránky. Nedovedla si nikdy pomyslit, že má
také právo na odpočinek aneb na nějakou zá-
bavu, — viděla vždy před sebou život tak le-
dově vážný, neúprosný, že i ona sama se stala
velmi vážnou.
Krist
28
article
Jaký to zde rozdíl! Doma viděla všechny
po celý den zaměstnané pilnou prací a zde ? —
zde o něčem podobném ani řeči, jenom pro-
cházky při hudbě, vyjíždky do okolí a stéžo-
vání si vespolek na nedostatek zábav. Jaký to
rozdíl pro dobrou, upracovanou Kristu! Nej-
dříve jí to přicházelo nezvyklým, ale pomaloučku
přivykala tomu pohodlnějšímu životu a souhla-
sila, že je příjemnější nežli ten shon po celý
den za prací, jaké ona po celý život uvykla.
V té asi době seznámila se s mladým, cho-
rým magistrem farmaeie, člověkém o několik
roků mladším Kristy, dobrým to hochem, který
jevil srdečnou radost, že našel společnost dvou
Češek uprostřed tolika cizinců.
upracovaný Krist
mladý Krist
29
article
Krista z počátku byla trochu ostýchava,
vždyť vlastně nikdy nepřišla do styků s mla-
dými lidmi, vždyť nikam nepřišla. Ale to trvalo
jen první dni, a když seznala toho mladého
člověka pěkné vlastnosti a tu dobrotu jeho
srdce, přešla ji ostýchavost a Krista naslou-
chala jeho vypravování s rostoucí denně účasti
a těšívala se naň, až se k nim přidruží. Tak
uplynulo několik neděl, a příbuzná Kristy mu-
sila se vrátit domů, do dalekých Čech,a
Kristu, které nebylo ani hůře ani lépe, zůsta-
viti lékaři a bohu, Krista plakala při loučení
se s příbuznou a bylo ji, jako ubohému opu-
štěnému sirotku.
Přibuzná odjela a Krista zůstala v Aren
sama. Sama? Ne přece tak docela. Přicházel
ji na promenádu bavit dobrý ten hoch a cho-
val se k ní srdečně jako ku své dobré sestře.
Radil jí, těšil, povzbuzoval, a Krista poslou-
chala jej jako svěho nejlepšího lékaře. Cutila
k němu důvěru a neobmezenou úctu. Naslou-
chala mu a dívala se v jeho dobrácký obličej,
jako dítě se dívá plno důvěry na kvého učitele,
a když psávala domů, psala často, velmi často
o něm, ale ještě více naň myslívala ve svém
pokoji, opatřeném secesním nábytkem.
Byla v něm tak sama. Modlívala se vždy
večer k Ukřižovanému a k Jeho svaté matce,
prosíc je za své uzdravení. Vzývala je, připo-
mínala jim svou práci po celý život a prosila
znovu, aby se slitovali a uzdravili ji, že chce
opět tak pracovat, jen když jí vrátí zdravíl
Vše chce trpělivě snášet, bude žit zase tak plna
odříkání, bez veselosti a zábav, ale jen o uzdra-
vení prosí. Při tom líbala malý křížek kovový
a její velké slzy padaly na Ukřižovaného.
Krist
bůh
Arna
Čechy
30
article
Věřila v milosrdnost Nejvyššího, a ta jí do-
dávala důvěry, že se uzdraví. Vždyť eelý svůj
život se nijak neprovinila, žila jen bohu a práci,
a proto ten Kristus, který to vše vidí, ji jistě
uslyší a uzdraví. — Usnula s důvěrou v srdei,
s úsměvem na rtech.
Lékař se hrozil stavu, s jakým choroba
u Kristy pokračovala. Shledal, že pravá strana plic
skorem celá už nepracuje, a levé křídlo že je
také už z části chyceno. Dopsal to divčině otci.
Ten ubohý se zhrozil, a tolikéž i bratři. Co dě-
lat? Ubohá, ubohá Krista! A Krista mezi tím
se těsila navzdor tomu, že jí bylo velmi ne-
volno, nadějí v uzdravení. Chtěla být zdráva,
vždyť poznala poprve v životě, co je láska
Ubohá — tak pozdě — na pokraji hrobu ! Za-
milovala se do toho hodného mladého hocha,
který jat soucitem k ní, bavival ji pod verandou
u kostela, kde sedávala, aneb cestou k lékaři,
v dlouhém stromořadí laurů, po jehož pravé
straně byla zeď zelená krásným břečťanem,
plným tmavomodrých plodů a řadou velikých
bujných agave, kterým se vždy Krista obdi-
vovala.
Přišel březen a mladý pharmaceut odejel
domů. Rozloučili se s Kristou a Krista doma
proň plakala celý večer.
Už ji v Arcu nie netěšilo; beztoho kašlala
tak mnoho, že by byla raději už bývala mezi
svými, aby ji opatrovali. Tak ji koncem dubnu,
kdy už je v Areu nesnesitelné vedro, odvezli
domů, do chladnější Šumavy, mezi jehličnaté
Krist
Krista
chladný Šumava
Arco
u Krist
ubohý Krist