1
masthead
3. května 1908.
2
masthead
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů“ k č. 122.
4
article
Allegorie.
Allegorie.
Kdykoli vás povinnost anebo nevyhnutelná
zastávka na cestě k cíli vzdálenějšímu zavede
do Vídně a vypozorujete tamní život, sybaritský
a přepyšný, lehký a prázdný, za »hecem«
»juxem« se ženoucí; tamní honosivou, chlubnou
okrasami přesycenou výstavnost — sotva jste
zmámeni a oslněni vši tou boháčskou a vyzý
vavou nabubřelosti, nýbrž naplněni hořkými vzpo-
mínkami na naši drahou, zloupenou a ožebra-
čenou Prahu
A kdykoli se na potulkách svých cizinou
ocitnete v zemích, jež jsou rozlohou svojí
počtem obyvatel menší našeho královstvi, ze
jména v některých královstvích a vévodstvíek
sjednocené nyní říše německé, jste plni lítosti-
vého srovnávání s našimi ochuzenými Čechami.
Co blahobytu v těch německých zemích
Jaký počet a jaká nádhera budov, zasvěcených
snažení duševnímu! Jakých tu museí, obrazáren.
universit, divadel !. Jakých tu středisk a sym
bolů života veřejného, věkovitých radnic, domů
cechovních, gremiálních, starých obchodních
tržních společenstev! Jakých ústavů dobručin
ných, jimiž pamatováno na všechny téměř ne
dostatky a strádání lidí chorých, nezhojitelných
nemajelných. Jaká úpravnost a čistota měs
i vesnic, jaká péče o silnice a dráhy vodní.
jaká hojnost prostředků dopravních, jak vábivá,
útulná sidla rodinná, děděná s pokolení na po
kolení, zaštítěná stromovím a zahradami, malé
to pevnůstky rodinného živola, rodinné láský
a tradie.
A nade vším tím životem států, obcí, nad
životem veřejným, občanským i soukromým ro-
dinným citite vanouti vědomí nejen bezpečného
dneška, ale i vědomí bezpečnosti do budoue
nosti
Zabezpečen jazyk, výchova, rázovitost ná
rodní, zvyky, potřeby veřejné i soukromé.
Vídeň
Praha
5
article
Celý tento život, jak se jeví každému, kdo
má otevřené zraky k dívání a pozorování, jest
arci výsledkem staré kultury, a touto kulturou
jest i zabezpečen. Ale především je sycen,
udržován a do budouenosti zabezpečen i stálým.
nevysychajícím zdrojem, plynoucím ze samé té
půdy, na níž byl vyrostl.
Co která z těch zemí vydá, sama na sebe
zas obrací. Platí lid daně jako my — oč
v jakých směrech menší, náleži zas v rubriku
národohospodářskou — ale tyto daně obracejí
se zase na zvelebení země, na všechny potřeby
veřejně, výchovné, na ústavy vzdělavací a zu-
šlechťující, na zdokonalení všeho, čeho třeb
k pokroku. Náležitý díl všeho, co země vy-
dals, vraci se blahobytu veřejnému i soukro-
mému. A všeho toho výsledkem je bohalý.
sytý život, jak se vám jeví. A tento bohatý
bezpečný život koření v samostatnosti
svéprávnosti.
Vzpomínky vaše zalélají do vlasti.
Roztrhalo kdysi pravěké moře hradby hor
kteréž ji obklopují, a vylilo se z nl.
Roztrhali nám kdysi samostatnost králov-
ství, jeho svéprávnosl, a co ta půda vydává.
vylévá se z ní proudem zlatým, aby živilo
přesycovalo jiné, kteří se učinili našimi pány
Ochudili nás, střebou všechny šťávy naše, ale
kopají nás za vše, posmívají se jízlivým výsmě-
chem, urážejí, mrzačí život náš.
Dvojocasý lev, třeba s korunou na hlavě
zapřažen jest v káru, na níž vyváží stále rude
z českého zlatodolu. Vídeň razi z ní pro sebe
a pro svoje věrné minci zlatou, pro naše potřeby
má měď. A posměch. A krvavé urážky. A ne
návist. A vražedné záští. A pro kulturní snahy
a úspěchy opovržení.
A lev stále táhne, zapřažen v káru.
Vídeň
6
article
Komponují se živé obrazy, komponují se
alagorické, symbolické skupiny pro všeliké slav
nostní příležitosti, pro všeliké významné dny
pro jubilea.
Navrhl bych jednu takovou skupinu.
Je z říše živočišné, chcete-li, anebo z obore
heraldiky, chcete li. Dvě zvířata královská
orel a lev.
Lev je zapřažen. Připřažen k jakémusi vo-
zidlu zdobnému, ale přec jen zapřažen. Již je
zbaven volnosti pohybů svých. A patrně nevě-
domý sobě síly své, pokorně táhne. Táhne
triumfální vozik podobný člunku, škebli nebo
skořápce. Vozík stylisovaný, cosi barokního.
A nad tím vozíkem, ale tak těsně, jakoby na
něm spočíval anebo spáry svými jej držel, roz
píná se orel.
Je to přece jen z oboru heraldického, po
něvadž orel je dvouhlavý. Není jinde orlů dvou-
hlavých než v heraldice. Jenom známý německ
»serenissimus« — když před ním poprvé s oblačn
výše spadl orel, sestřelený serenissimovým tě
lesným myslivcem — nemohl pochopiti, kde že
má ten orel druhou hlavu.
Táhne tedy lev jakýsi vozik, na pohled
triumfální. Ale nesnadno tu mluviti o triumfu
aspoň lvově, když si je lev sám tažným zví
řetem. A nad tou károu rozpíná se mohutný
nepoměrně veliký orel. Orel desateronásobné
velikosti. Orel gigantský, těžký, avšak lev, který
právě pro svoji velikou sílu byl nazván králem
zvířat, utáhne hravě káru, orla na káře i ve-
likou, hmotnou korunu nad orlem.
král zvíře
7
article
Milý čtenář — vidím ho! — nějak pohr
davě se teď ušklíbl nad mojí podivnou kom
posici. Soudí snad, že nelze takovou skupinu
uskutečniti.
A teď tedy se musím přiznati, že mů-
návrh na skupinu jest pouhým plagiáfem. Přiše
by mi na to někdo snad, a tedy doznávám
předem.
Skupina je dávno hotova, existuje, a snad
půldruhého století již zdobí starobylý portál
Zub času nesetří ani lva ani orla, užírá po
droblech drtivého pískovce, z něhož je skupina
vytesána, a majetníci nynější, ač uživají darova
ného kdysi majetku, nerozpomínají se, aby vý
znamnou, symbolickou tu skulpturu dali opra
viti, aby hryzání neunavného zubu času učinil
přítrž. A tak snad jednoho dne památná ale
gorie, nadobro rozhlodaná, shroutí se s portálu
rvadne, a snad i kohosi ještě zabije.
Avšsk milý Pražan kráčí ulicemi, aniž
sobě všímá památných, věkovitých znamení
výzdob, jimiž Praha i při té chudosti své po
všem tom zloupení oplývá. A venkovan, Prahu
navštěvující, rovněž kráčí a dívaje se nevidí.
A přece znak ten, skupina, jak jsemj
vylíčil, visí jenom několik loket nad uliční
dlažbou, na domě č. 597. Starého města Praž-
ského, v ulici Celetné č. 13. nové, na staro-
bylém domě, v němž jest usídleno šlechtické
kasino.
Dům ten, jak se mnou sděluje, vzácný
přítel historik a dramatik, byl v nynější své
podobě vystavěn v prvé polovici století osm-
náctého, kdy byl majetkem hraběte Cavrianiho.
Pražan
Cavriani
Praha
Celetná
bylý dům
8
article
Potom, od roku 1756, náležel hraběti Janu
Josefu Caretto-Millesimovi. Je zajímavo, že dům
ten ve století patnáctém a to roku 1432 by
majetkem Jiříka Poděbradského.
Portál domu toho jest ozdoben skulpturou.
v níž při prvém, zběžném pohlédnutí spatřujete
českého Iva, táhnoucího rakouského orla.
Arci zkoumáte-li podrobněji, seznáte, že
tu není jediný lev, ale že jsou k vozu při-
přaženi lvi dva, z nichž však jen prvý je zcela
zřetelný, kdežto druhý, zadní, jenom nepatrně
prvého konturou hlavy a hřbetu přečnívá.
A není to královský český lev, nemaje an
dvojího chvostu, ani koruny královské, nýbrž
toliko hraběcí. A nad vozíkem neroztahuje spáry
své orel rakouský, nýbrž jiný orel dvojhlavý
s neznámým znakem na prsou, na němž jest
pět zlatých břeven šikmo položených, a mezi
oběma hlavami jest černá přilba a teprv nad
přilbou koruna.
Snad je to znak cavrianský, neboťs
praví v Ottově Slovníku Náučném, že císal
Ferdinand I. r. 1548 »polepšil Bedřichu
Cavrianimu znak dvojhlavým orlem císařským«.
Ale snad je to znak millesimovský. Lhostejno,
jaký. Taky se zdá, že dolejší spřežení Iví k
znaku nenáleží, že jest to pouhou přikrasou
neznámého významu.
Ale tvůrce kamenné té skupiny netušil.
jaký symbolický obraz celkem vytvořil. Ať znak
náleží kterémukoli rodu, ať znamenal původně
cokoli, vždy v něm vidite allegorii, která ke
dnešnímu stavu věcí znamenitě přiléhá. Je to
lev, který stále a neunavně veze orla. Skupina
pro slavnostní průvody jako stvořená.
Jan
Josef
Caretto
Millesim
Jiřík Poděbradský
Iva
Ottův
Cavriani
královský český lev
Ferdinand I . r
9
article
Křivda.
Křivda.
Od Bohumila Brodské ho.
Nerozuměl z počátku podivným úsměvůn
svých kolegů ani jejicb záhadným poznámkám
A netoužil jim porozuměti. Znal jejich lehko
myslnost a jejich zbytečné řeči, pro které ne-
mohl nikdy nalézt pochopení. Málokdy se jin
poduřilo zadržet ho ve zpolečném kroužku. Úi
kal od nich a byl-li donucen se zastavit a chvíli
naslouchat jejich hovoru, byl nervosní a netrpě
livý. Neposloucbal, co si povídají, divil se, kte
rak se mohou smát otřelým vtípům a prázdným
žvastům a prchaje do své samoty, potřásal hla-
vou nad životem, jaký vedou.
Jemu ostatně bylo žvastem vše, co vybočo-
valo z rámce jeho náhledů a názorů. Posvátný
kruh, jejž si v myšlenkách utvořil, byl číms
nezměnitelným a nedotknutelným. Na světs
díval s vážností filosofa, který je přesvědčen,
že jen na cestách jím stanovených nachází se
ctnost a spořádanost občanská. Za vrchol štěst
považoval své rodinné blaho. Oženil se pře
dvěma roky se starou láskou, dcerou přednosly
stanice, kde byl asistentem. Pět roků se oni
ucházel a protože se mu nikdy nedostalo odmi-
tavé odpovědi, rád a trpělivě čekal, až jeho
Hedvika nabaží se své svobody a sama ho vy-
bídne, aby ji vedl k oltáři.
Kdyby nebyl rozumným mužem, byl by
snad za tu dobu ochabl a jinde hledal náhradu.
Křivda
Brodská
Hedvika
10
article
Ale byl přesvědčen, že by nikde nenašel ušlech-
tilejší ženy a vzornější družky nad ní. Že se
jaksi vzpírala dát mu určitou odpověď, tomu se
nedivil. Je mladá, nezkušená, necítí se dosud
zralou, aby převzala vážné povinnosti hodné
ženy a proto zkoumá svět. Až její mladá duše
vyspěje, potom se její oči otevrou. Totéž mu
potvrdil její otec, dobrý muž, který ho milo-
val jako syna a který velmi často se mu za-
ručil, že Hedvika nebude ženou nikoho jiného.
než jeho sama. A právě tak mu prorokoval jeho
kolega sice větroplach, člověk bez zásad, ale
dobrého jádra, jenž s povděkem přijímal jeho
napomínání, když mu vytýkal, že svou službu
nemiluje, příliš utrácí, po zábavách běhá
žádné vážné práce si nehledí.
Bývalo mu milo, když tento člověk s hlavou
sklopenou přikyvoval k jeho důrazným napome-
nutím a dojat říkával: „Ty, Ferdinande, jsi nej
lepší člověk na světě a slečna Hedvika bude
šťastna, až tě dostane.-
„Já budu také šťasten,“ odpovídal s blaže
ným uspokojením.
„Ovšem, ty také. Ona je jako anděl a jer
pro tebe má oči. A čím déle je svobodna, tím
vášnivěji tě miluje. Vím to od ní. Často mi ří-
kává, že nikdy není tolik šťastna, jako když na
zábavách pozoruje mladé pány, srovnáváje
s tebou a vidí, že je všechny svou povahou pře-
vyšuješ.“
„Nejsem nikterak bez chyby, ale tím lépe.
že toho ona sama uznává,“ přisvědčoval potě-
šeně a nerozčiloval se, že slečna chodí sama do
zábav, že se baví s kolegou a jinými mladými
pány a jeho jaksi přehlíží. To ona zkoumá, její
rozum se otevírá a až vejde do manželstvi
bude duševně vyrovnána a spokojena.
Byla. Provdala se, když jí bylo šestadvaee
roků a jemu přidali o jednu hvězdičku více.
Hedvika
Ferdinand
11
article
Měl být přeložen na veliké nádraží, a otec Hedvi-
čin se postaral, aby se sňatek odbyl před jeho
odchodem. Bez zvláštních vzrušujících výjevů
odbyly se zasnoubení i sňatek a Ferdinand Do
razil přistěhoval se na nové své působiště v prů-
vodu mladě ženy. Byla jako on brunetka, vy-
soká a pružná a v očích mužových zdála se být
krasavici, jakých chodí po světě velmi málo.
Útulný byt na předměstí si našli, byt si hezky
zařídili a život upravili, aby bez znepokojování
utíkala léta.
Hedvika si vzala pouze posluhovačku, ve
čeře kupovali z hostince a neměl-li Ferdinan
službu, chodili spolu na procházky. Když še
do služby, vyprovodila ho až k budově a tam
také čekala na večer na muže. Měl-li noční služ-
bu, byl jist, že už časně ráno je vzhůru a ve
svém rozkošném županu, maličko nevyspalá a
rozeuchaná vykukuje vyhlidkou, až ho spatří.
Ferdinand
Hedvika
12
article
Byl šťasten a přeje si, aby žena byla
účastna jeho duševního života, poučovalji.
předčítal knihy, upozorňoval na nové objevy
vědy, venku vysvětloval různé zjevy přírodní
při všem tom zachovával důstojný klid. Mlčivale
pravidelně, jakoby mu byla vděčna za duševn
potravu, kterou tak ochotně podával. Někdy při
pojcval se k ní kolega Dorazilův, adjunkt Frej
ka, vysoký, ramenatý muž, dosud svobodný
Mél červené vlasy a pihovatou tvář, ale jeli
mužný zjev zastiňoval tylo malé vady. Byl také
málomluvný a rád hovořil o vážných věcech.
S Dorazilem nikdy se nepřel a jakoby jeho zá-
sadám rozuměl, pronášel tytéž myšlenky.
Byli jako dva bratří a Frejka byl jediný
jenž občas přišel do domácnosti Dorazilovy vy-
pít číšku čaje nebo okusit ovocného vína, jehož
byl Dorazil milovníkem. Někdy se stávalo, že
Frejka přinesl mu nějakou výborneu knihu v do-
bě, kdy nebýval doma, ale to se stávalo, když
zapomněl ji den před tím přinést, nebo když ná
hodou si ji vypůjčil a přál si, aby přítel co nej
dříve ji také přečetl.
Dorazilův
Frej
Dorazil
Frejka
13
article
Když Hedvika odjíždívala na několik dn
navštívit rodiče, nebo když on sám musil někam
na výpomoc se odebrat, stýskávalo se mu po
klidném domácím životě a v duchu litoval ženu.
že zakouší trampoty. Dobračka nemá pro nic ji
ného smyslu, než pra domov a muže a jistě že
nezažije ani okamžiku pokojného. Nu, časem.
až povýši, přestane jezdit na substituci a potom
at rodiče přijiždějí za ní a ne ona za nimi
Vezmou si větší byt, aby měli hosté kde přespat
a bude zpomoženo.
Radost jeho stala se dokonalou, když mu
Hedvika povila dítě. Napřed prožíval muka vý
čitek, co ubohá zkusila bolestí a jak se mus
svého klidu k vůli dítěti odříci. Ale nereptala
Záhy se zotavila a dítě také nevypadalo tolik
uboze slabovnké jako po narození. Chodíval se
na ně dívat, když dřímalo v kočárku a v duchu
se těšil, jak brzy bude velké a jak jim bude na
procházkách dělat společnost. Potom opravdu
nikoho už nebudou potřebovat, sami si dostačí.
úzce k sobě přilnou a tvořiti budou zvláštní svět.
jejž budou žárlivě střežit před ohavným davem.
Teď, když ho se ženou poutá vlastní krev, když
jakoby se krev v jejich žilách smísila, nehroz
jim. nic, co by nebe jejich spokojenosti zachmu-
řilo. S jakousi hrdostí vycházíval, když děvče.
které k dítěti zjednali, vozilo malého hošíka ven
a dovoloval svým známým, aby se na div jejiel
lásky podívali.
Hedvika
14
article
A pak začalo to škádlení, ony hloupé po
známky a významné posuňky. Jakoby se mez
sebou domluvili, všichni si přáli vidět jeho syn-
ka. Potkával je po dvou, po třech a vždycky se
zvědavě hrnuli k vozíku, skláněli se nad ditěten
a už pozoroval jejich úsměvy. Nerozuměl jim
Hlupáei jsou. Ditěti se smějí a dítě prece není
k smíchu. Vypadá jako každé jiné dítě. Zdravé
je, zdravě spí, zdravě křičí a chutná mu. Ubohá
žena nestačí stíšovat jeho hlad, až ji lituje, jak
mnoho musí pro dítě obětovat. Co tedy na tom
všem k smíchu? Ale tací jsou. Všemu se posmí-
vají, všechno je jim hloupé, ule sami o ni
ušlechtilého se nestarají. V hostincích se schá
zejí, pijí přes míru a vedou řeči, za které by
se mohli stydět. A že mezi ně nejde, že tako-
vým věcem neholduje, proto je považován za
člověka pošetilého. Ať! On vi nejlépe, co je
dobré a co nikoliv a jeho štěstí se jejich štěst
nevyrovná.
Až jednou porozuměl. Revident, holohlavý
a bezzubý vdovec, který bydlí a stravuje se v bo-
stinci, pověděl mu více, než ostatní. A nebýo
to revident, který byl jaksí jeho nadřízeným
byl by dostal jinou odpověd.
„Včera jsem viděl vašeho synka,“ povída
mu, zastaviv se u jeho stolku. „Hezký klučík
Ale po kom má zrzavé vlasy?
Zamlaskal a pootevřel svá bezzubá ústa.
„Vlasy? Zrzavé vlasy? Od přírody je má.
Nevěděl, žertuje-li revident, nebo je-li tak hlou
pý, že toho neví.
„Nu ano, od přírody, to já také vím, že
se dětem nedávají paruky. Myslil jsem pouze.
všiml-li jste si toho. Vy máte černé vlasy, vaše
paní je brunetka a váš hošík má hlavičku jak
v ohni. Býti to děvče, bylo by to hezké, ale
hošík! Má hlavu jako adjunkt Frejka.
Frejka
15
article
Při těch slovech ozval se od sousedníh
stolku tlumený smích. Dorazila smích urazil.
„Pan adjunkt Frejka je přece řádný muž
je reservním důstojníkem a nikdo mu nemůže
nic zlého vytýkat.“
„Ale arci, to nikdo nepovídá,“ šišlal revi
dent a uškliboval se jako ochočený Mefisto
„Ale ty vlasy! Což nechápete?
„Nechápu,“ povídal důstojně. „Vlasy jsou
vlasy, ať jsou jakékoliv barvy, jen když je pod
nimi dobrá hlava. A já doufám, že můj syn bude
mít hlavu po mně, vychovám ho dobře.
„Vám se tedy zrzavé vlasy líbí a vaší pan
asi daky ?“
„Proč by se jí nelíbily? Je to její dítě
má je radši než já. Jsem toho svědkem, jaks
o dítě stará a jak je líbá. I vlásky mu zlíba
chcete-li všechno vědět.“
„To je dobré, ona ráda líbá zrzavé vlasy
A co vy tomu říkáte?“
„Co bych říkal? Dělají to všechny matky.
Byl už netrpěliv a přál si, aby šel revident dálo
a nezdržoval ho od práce. Revident přimhouři
oči, jakoby chtěl ještě něco říci, ale potom
máchl rukou a šel dále.
Protiva, pomyslil si útrpně. Neví, jak uboze
on vypadá bez vlasů. Bral by je, kdyby mu na-
rostly, třeba byly zrzavé. Velice ho hnětlo, že
zrzavé vlasy synkovy jsou revidentovi k smíchu.
Jakmile přišel domů, vypravoval o tom ženě
Sice cestou mu napadlo, že je opravdu podivné
že jeho dítě má červené vlasy, ačkoli rodiče
jsou černovlasí, ale připadalo mu dětinské o tom
uvažovat. Viděl, že se také jeho žena zarazila.
když jí říkal, jak se revident pozastavoval nad
barvou vlasů dítěte. Zbledla, potom se zrumě-
nila a rychle popošla ke kolébce
„Věř mi, muži, nenapadlo mi ani pozorova
barvu vlasů našeho dítěte. Opravdu, má hodně
kaštanové vlasy, ale barva se ještě změní. U' ma
Dorazil
Frejka
Protiva
17
article
lých děti se nedá posoudit, jaké budou míti po
zději vlasy.“
„To si myslím,“ přikývl moudře. „Ani ty
ani já jsme jistě za mlada neměli černou
hlavu.“
„Ano, to jsme neměli,“ přisvědčila chvatně
a blížila se k němu. „A pamatuji se, jak jsi m
jednou vypravoval, že se vlastnosti dědí, koli-
kráte do třetího kolena. A můj dědeček měl
přizrzavělé vlasy. Zeptej se na to tatínka, ten
ho pamatuje.“
„Vidíš, to jsem nevěděl. Až revident zase
zaěne, odbudu ho velmi zkrátka a poučím ho
aby si hleděl vážnějších věcí a jevtipkoval
jako nezkušený mladík.
„Nech ho raději, však víš, že pro ni
zvláštního a ušlechtilého nemá myšlenky,“ chlá
cholila ho a něžně ho pohladila. „Jen když my
dva se máme rádi a jen když je dítě zdravé
Máš mě rád, že?
„Kterak se můžeš ptát? Tolik let jsem n
tebe čekal.“
„A já na tebe. Ano, nikdo nás nerozvede
třobaže nám ldé závidí a rádi by nás rozvedli
„K smíchu! Kde by nás mohl rozvést ? My-
slíš, že nemám bystré oči? Oh, já tě znám skra
na skrz a je taky znám. Někdy si počínají, ja-
koby ani úřadníky nebyli.
Políbii ji jemně, pohladil po bohatých vla
sech a usednuv ke kolébce, hrál si se synkem.
Jako na zavolanou přišel pan Frejka, přinášeje
nějaký cestopis. Paní Hedvika mu žalovala, jake
žerty si pan revident tropí z muže. Byla velmí
pohněvána a Frejka ji pozorně poslouchal.
Frejka
Hedvika
18
article
„Co tomu říkáš?“ ptal se potom Dorazila
„Nie,“ pokrčil rameny. „Hedva ti neměle
nic povídat. Je to všechno hloupé. Znám jea
vím, že nemají pro vážný hovor smyslu. Ať se
smějí, čemu chtějí.“
„To je také moje mínění. Mně se smějí pr
mé vlasy, ale proč se nesmějí revidentovi pro
jeho pleš? Ostatně buďte rádi, že má hoch ta-
kové vlasy. Teď je to v modě, mnohé paničky
a slečny si schválně barví vlasy, aby byly
ohnivé.
Dorazil se způsobně usmál a přikývl hla-
vou. Vida, kolik důvodů mohl revidentovi na
jeho hloupou otázku udat. Dědičnost, moda
jistě si ještě na nějaký vzpomene. Chlácholil
ženu, aby se nerozěilovala a chůvě nařídil, aby
s dítětem jezdila na procházku jiným směrem,
kam železniční úřadníci málo přicházejí. Klidně
chodil do kanceláře a těšil se, až zase reviden
začne. Ale nezačínal. Přecházel, jakoby už n
všechno byl zapomněl.
Až asi po čtrnácti dnech se zase zastavil.
A jak se naň Dorazi! podíval, věděl hned, ž
má něco za lubem. Pomlaskával si a mžoural
očima.
„Jak se vede, pane kolego?““ ptal se li
„Děkuji, dobře.
„Je to vidět, vypadáte stále stejně, ačkoliv
jste měl včera noční službu. Nestýská se vám
v noci?
„Proč by se mi stýskalo? Jsem tomu
zvyklý.“
„Máte mladou paní a tu se pánům ma
želům stýskává.
„Nejsem už horkokrevný mladík,“ obhajo
val se rozpačitě.
„Ale vaše paní je mladší, než vy. Nebojí
se o ni, když jste v noční službě?
„Ne, v městě je bezpečno a máme maléh.
pejska, ten je opatrný.
„Tak to nemyslím,“ sklebil se revident
zase se od vedlejšího stolku ozval smích. „Kdy
bych ku příkladu já měl mladou ženu a by
často pryč, bál bych se, že mi někdo zan
chodí.“
„Dovolte, pane revidente, moje paní je vel
mi slušná dáma a na něco takového slušna
dáma nemysli.
Nie
Dorazi
19
article
„Kozla, nevěřte nikomu, já bych také ne
věřil. Napřed se stýská, potom přijde strach
ze strachu se stane cokoliv.-
„To je velmi bláhové, právě jako s těmi
vlasy,“ vyhrkl prudce. „Můj syn zdědil vlasy p
dědečkovi, ten byl taky zrzavý. A na konecje
zrzavá barva krásná, paníčky i slečinkysi
schválně barví vlasy.
Vítězně se podíval na rovidenta, jenž oka-
mžik se naň hloupě zadíval. Potom zavrtěl né-
kolikráte hlavou a rozhlédl se po místnosti.
„Když je to takové, dobře máte,“ pravil
šibalsky“ „Ale já na vašem místě bych se někdy
v noci domů podíval.“
Dobře, že odešel. Dorazil byl velmi roze-
zlen a mračil se až do konce úřadních hodin.
Sotva byl hotov, chvátal domů. Musí povědět
ženě, jak ošklivě se mluví, jak by ho rádi zka-
zili, jak by rádi nasili nesváry mezi něj a jí. Ji
dobrou a starostlivou ženu že by chtěl snižovat
podezřením? Ne, k takovým surovostem se ne-
sníží. Mají-li snad někteří úřadníci rozhárané
domácí poměry, on, bohu díky, je šťasten a nedá
se zavléci na koleje, po nichž sami jdou.
Tentokráte byla i jeho paní rozezlena, jak
ji ještě neviděl a dalo mu mnoho práce, než ji
zadržel. Chtěla se obléci a na pana revidenta
utikat, aby se s ním vypořádala. Sotva ji uchlá-
cholil, rozplakala se usedavě, až se o její zdravi
bál a chůvu poslala pro pana Frejku.
„Je to náš jediný přitel, ať ví, co musíme
snášet a jaká křivda se nám děje. A ty, máš-i
proti mně nějaké podezření, řekni mi. Odejdu
domů, nebo skočím někde pod vlak, abys se
za mne nestyděl.
Frejka
20
article
Já a stydět se za tebe? Což mě tak málo
znáš? Chceš mi ještě bolesti přidělávat, když
tolik trpím strachem o tebe?“
„A já zase o tebe. Posílají tě domů, aby
mohli vytknout, že nekonáš dobře službu. Sam
jsou nedbalci, tvoje správnost je jim nepohodln
a proto tě svádějí, jak mohou.
Bylo to po druhé, kdy se otevřely oči Do-
razilovy a kdy žena osvětlila záhadu. Napřed
záhada s vlasy a teď záhada, proč revident h
ze služby domů posílá. Jinak tomu není, správ-
ně posoudila tajný útok a když přišel Frejka
vyslechl stížnost, potřásl hlavou a zamyslil se.
„Zalezli si na tebe i na mě, jsme jim ne-
pohodlní,“ usoudil rozvážně. „Čekají, že se
s nimi budeme prát, že nás dostanou do nějak
různice, ale toho se nedočkají. Nebudeme ží
jako oni jsou zvyklí a ustoupíme jim. Nejsme
cky.
přece vůzáni býti zdo na věky a podámo žádos
za přeložení. Zajedu si k ředitelství a požádám,
aby nás dali na nějakou menší stanici, kde bu-
deme v klidu živi. Ty budeš chefem, já podří-
zeným, vyhovíme si, sneseme se jako dva dobří
přátelé a budeme mít svatý život. Nemám
pravdu?“
„Máš, máš,“ zvolal ulehčeně. „Jen bude-li
Hedva souhlasit,“ dodal starostlivě.
„Víš, že jsem hodná žena a že tvoje přání
je i mým přáním,“ řekla lichotivě.
„Bohu díky! Hned napíšu žádost a koleg
ji vezme s sebou k ředitelství. Jak se mi uleh-
čilo a jak budu zase šťasten!“
A všechen blažený stěhoval se na malou
stanici, na které se stal chefem. Frejka byl jeho
podřízeným, na jedné chodbě s ním bydlil.
u něho se stravoval a když po službě všichni
tři vyšli si na procházku a malý Ferdáček s
svou rusou hlavičkou se na ně smál, nikdo ne-
mohl popříti, že jsou všichni dokonale spoko-
jeni.
Sam
Frejka
Máša
bůh
Ferdáček
21
article
Různě zprávy.
Různě zprávy.
— Novoyerské časopisy. Jest podivným faklem.
že přes velký vzrůst obyvatelstva města Nového Yor-
ku za posledních dvacet let nedošlo zároveň k po-
měrnému vzrůstu počtu časopisů. Pojednávaje o tom-
to zjevu, dokládá Louis Wiley v „N. Y. Times“, ž
zavinla to zvláště okolnost, že těžko lze dosíci vý-
sady Spojeného tisku, která jest životní téměř nut-
ností novoyorského denního časopisu. Mezi jiným
Wiley píše: Městc Nový York čítá asi 4.000.000 oby-
vatelů a počet výtisků novoyorských denních časo-
pisů, prodaných v městě, páčí se na 750.000. Inserlní
část novovorských ranních časopisů v únoru 1906
činila 3.500.000 řádků, kdežlo u večerních časopisů
čítala 2,500.000 řádků. Musí se ovšem počítati s fak-
tem, že ranní časopisy vycházeji sedmkráte týdně,
kdežlo večerní jenom šestkráte. Roční vydání na in-
seráty v časopisech města Nového Yorku značně
přesahuje deset milicnů. Roční příjmy z prodeje časo-
pisů v městě nepřevyšují tři miliony dolarů, kdežto
roční vydání jejich činí asi deset milionů. Příjmy
z cirkulace representují po většině výtěžky novinář-
ské. Inseráty jsou proto nutny k existenci časopisů
novovorských, kteréž naproti tomu značně tímto
ohlašováním přispívají k rozšíření obchodů oznamo-
vatelů. Za časopisy, které prodávají se po centu, no-
vinářské společnosti platí vydavatelům 50 centů za
100, kterýž příjem sotva uhradí vydání na papír.
jehož jest k výrobě časopisu zapotřebí. Většina ohlá-
šek lostane se časopisům prostřednictvím agentů,
kteří obdrží procenta z nich, ve většině případů 10
Wiley
Nový Yor
Nový York
N . Y . Times
Městc Nová York
22
article
Větši část novinářských ohlášek dodávají střižní ob-
chody. Oscbitost byla hlavním faktorem metropolit-
ního žurnalismu před padesáti lety. Dnes naproii
tomu jest to spíše neosobitost a lepší služba lidu
Horace Greeley byl největším americkým redakto-
rem, avšak jako praktický novinářský manager Ja-
mes Gordon Bennett, otec nynějšího Benetla z „H -
raldu“ snadno jej předčil. Henry J. Raymond, r-
daktor „N. Y. Times“ byl vzdělanějším než Gree-
ley, avšak vliv jeho na tehdejší dobu nebyl tak vel-
ký. Zvěčnělý Charles A. Danna učinil „N. Y. Sun“-
nejlepším časopisem své doby. Josef Pulitzer jest jed-
ním z nejvynalézavějších novinářů, kteří kdy žili.
Vývin moderního časopisu na dnešní jeho rozměry
zspočal s Pulilzerovým převzetím „N. Y. Woridu
Adolf S. Ochs, hlavní majitel listů „N. Y. Times“a
Pullic Ledger“ ve Filadelfii, zaujal v poslední době
vynikající místo mezi předními novináři v zemi.
V době, kdy sensační časopisy dodělávaly se největ-
šího úspěchu v Novém Yorku, převzal Ochs zmíra-
jící již „N. Y. Times“ a učinil z nich jeden z nej-
mocnějších a nejúspěšnějších žurnálů na světě.
Nobozpečná ješitnost. Žena dnešní společ-
nosti má neobyčejně vyvinutý smysl pro krásu; jest
vynalézavá v objevování nedostatků nejen na jiných.
jak bývalo dříve, nýbrž i na sobě. Nespokojí se vždy
s přirozenou barvou svých tváří a vlasů, ani s množ-
stvím vlasů, kleré jí příroda uštědřila, zdokonaluje
různými tajemnými triky svou poslavu, někdy ovšem
ji také znetvořuje. Žena podrobí se ocbotně všemu.
Greeley
Gordon Bennett
H rald
Henry
Raymond
N Y
Charles
Dann
Sun
Pulitzer
Pulilzerův
Worid
Adolf
Ochs
Ledger
Filadelfie
Nový York
23
article
co diktuje móda Švédská gymnastika, massáž, ma-
nicura, champonování, ondulování a jak všechny ty
krášlici procedury jmenují, zaujmou značnou část
dne a výsledek bývá v mnohých případech velmi pěk-
ný, jak nutno doznati. Zůstává-li moderní krášlíci
manie v jistých mezích, totiž nečiní-li se korektury
na úkor zdraví, nelze jí mnoho vytýkati, ale nová
methoda, jakou se upravují řídké řasy a obočí, aby
vyhovovaly klasickému ideálu krásy, jest nebezpečná
a prolo zavržitelna. K vytvoření dlouhých řas, jež
jsou ovšem velmi krásně a dodávají obličeji zvlášt-
ního půvabu, vezme operatér obyčejnou jehlu, na-
vlékne do ní jediný vlast, vzatý z hlavy dotyčné
dámy, potře vnější okraj víčka kokainem, načež vlas
kličkovitě všívá. Poněvadž tato procedura vyžaduje
zvláštní opatrnosti, je třeba k jednomu víčku seděti
dvakrát až třikrát, takže celá operace trvá dosti
dlouho. Nejprve se kličky rozstříhají a stejnoměrně
přistřihnou, z počátku však jsou umělé řasy v ne-
pořádku jako slébla po krupobití. Nejprve se musí
želízkem urovnati a oko se do příštího dne pečlivě
obváže. Takto všité řasy drží dosti dlouho, načež se
procedura musí opakovati. První měsíc musí se řasy
denně páliti, později však nevyžadují žádného zvlást-
ního ošetřování. Obočí se přišívá stejným způsobem.
což však jest mnohem měně boleslné a také měně
nebezpečné, než přišívání řas, při němž nejmenší
neopatrnost může zaviniti ztrátu oka
24
article
= Vymírajíci buvoli. Již před lety utvořila se
ve Spojených státech společnost, která chce zabrániti
vymření severoamerických buvolů. Dle sdělení tétn
společnosti žije ještě dnes v úplné volnosti jen 25
buvolů v Yellowstonském parku a asi 500 jihozápadně
od velkého Otročího jezera v Kanadě. V zajetí, totiž
na velkých ohražených pastvinách s plochami lesů
žije úplně nerušeně a bez ošetřování, v létě i v zimě
sobě ponecháno ještě 1722 kusů a z těch 1116 ve
Spojených státech, oslatní v Kanadě. Na severou me-
rickém území bylo r. 1907 odstaveno asi 200 telat.
spojený stát společnost
Kanada
spojený stát
25
article
Společnost nyní žádá, aby vláda sama převzala
ochranu a jakési ošetřování buvolů, Jako vhodné
území pro velké stádo označuje se asi 20 čiverečních
mil na severopacifické dráze v sevěrozápadní části
státu Montany. Získání a ohražení tohoto území
vyžadovalo by asi 30.000 dolarů. Buvoli jsou obětí
nesmyslného bezohledného vykořisťování, jemuž
Američaně v mnohých směrech holdovali a holdují
podnes. Kdyby se bylo před 50 až 60 lety započalo
s racionálním zužitkováním ohromných stád buvolů,
mohlo by se po mnoho let odstřelovati ročně čtvrt
milionu kusů a stáda by se udržela podnes
—Tristan da Cunha. Osamělé ostrovy, jež ležl
opuštény uprostřed oceánu, obracejí k sobě jen zříd-
ka pozornost světa. Některé z nich mají své robin-
sonády, jiné, jako Tristan da Cunha, souvisí těsněji
s velkými dějinnými událostmi, než by se zdálo.
Cunha
Montana
26
article
Ostrov tento jest nejvělším z malého souostroví as
stejně daleko na jih od rovníka, jako Lissabon na
sever, asi 2000 km jižně od Sv. Heleny a 2500 kr
od jihoafrické pevniny. Roku 1817 obsadili Angličané
vulkanickou skálu ostrova, aby měli basi pro lodi,
jež pozorovaly Sv. Helenu. Napoleon I. byl takto
bezděčnou příčixou, že uprostřed Atlantického oceánu
vznikla evropská država. Po jeho smrti sice Angli-
čaně ostrov opustili, ale desátník Glass se sedmi
dcerami, osmi syny i dvěma námořníky obdrželi svo-
lení, že smějí na ostrově zůstati. Glass stal se guver-
nérem a zemřel r. 1853. Po něm následoval jistý
Green jenž zemřel před několika lety jako 95latý
stařee. Novější dějiny ostrova vyličuje právě uve-
řejněná anglická „modrá kniha“. V dubnu r. 1906
usadil se na ostrově anglikánský farář reverend J. G.
Barrow s chotí, aby zde vykonával duchovní správu
a vyučoval. Sděluje, že na osamělém ostrově nezřídka
panuje hlad, jenž se snáší jako neodvratný osud. Pře
to lnou osadníci, jichž bylo v březnu r. 1907 celkem
78, ke své hroudě a odmítli návrh londýnského osad-
ního úřadu, jenž jim nabízel pozemky v Kapsku. Loni
dalo jihoafrické museum na ostrov dopraviti všechny
potřebné přístroje k meteorologickému zkou äni,
takže bude Tristan d Cunha nyní sloužiti vědě.
Helena
Angličan
Angl
Barrow
Cunha
Kapsko
Glass
km