1
masthead
24. února 1901
2
masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu bo.
4
article
Z posledních dnův.
Z posledních dnův.
Před několika lety visel ten obraz ve vý
stavě. Zajímavý obraz, poskytující tolik látky
ku přemýšlení. »Miláček včerejška«, tak nějak
se jmenoval. Z krojů jste poznali, že předvádí
episodu z veliké revoluce. Včera, předevčírem
vyneslo jej to živelné revoluční hnutí na po
vrch. Byl uchvácen proudem, přihlásil se kdesi
k řeči, vystoupil na tribunu, hřímal proti spu-
chřelým řádům, proti tyranům, slova jeho roz-
plamenila všechny posluchače, kteří jásajíee
vstříc novému člověku vyzdvihli jej a nosili na
ramenou. Jméno jeho letělo od úst k ústům —
rázem byl miláčkem obecenstva. Ale než slunce
zapadlo, nastal netušený obrat. Snad jediné
slovo neprozřetelné, snad jediný posunek ne-
opatrný zavinil jej. Vyvstal jakýs žárlivý sok,
muž slova ještě smělejšího, zvolal »zrádce ! « —
a než se snesla noc nad městem rozkypěným,
byl miláček rána psancem. Zab jej, kdo ho
dopadneš! Pod guilotinu s ním! Lapili jej.
toho včerejšího miláčka, uvěznili ještě večer,
dnes vedou jej na popravu. Bledá tvář s po-
hrdáním se dívá na rozlícený dav, z něhož se
zdvihají zaťaté pěsti, vyšlehují nenávisti plné
pohledy, který vášnivě chrlí nadávky. A kdyby
miláček ze včerejška nebyl v »bezpečnýche
rukou ozbrojencův, lítý dav schvátil by ho.
sdrásal by s něho oděv a roztrhal by jej n
kusy. A za šťastna pokládal by se každý, komu
by se podařilo omočiti prst v krvi »zrádcově«.
5
article
Neboť byl zrádcem, to jest jisté. Vykřikl to
kdosi včera v davu a jediné to slovo bylo
usvědčením. Neboť v takovýchto chvilích ne-
hledají se důkazy. Na popraviště s ním !
Od počátku mělo lidstvo takové své mi-
láčky ze včerejška a bude je míti do skonání
světa. Koho Štěstěna vynesla nejvýše, budiž
připraven na nejhlubší pád. Včera ti zástupové
tleskali? Dočkej času — zítra za vlasy tě po
vlekou blátem ulice. A dáš-li se z opatrnosti
ostřihat, zadrhnou ti provazy kolem krku. Ne
reptej, byls od rána do večera miláčkem obe
censtva.
6
article
Náš malý život nemůže vyvříti v takov
výjevy veliké, jaký zobrazil maliř svým »Miláč
kem«. Na naše štěstí. Neboť mnohou hlavu.
která by se dávno byla skutálela do koše pilin,
vzali jsme později na milost a doprovodili po
čestně a s upřímnou žalostí ke hrobu po letech,
kdy neuprosný věk ji přirozenou smrti schvátil
U nás neteče krev, když popravujeme své
»miláčky ze včerejška«; máme surogát lacinější.
a co hlavní: je ho stále s dostatek. U nás to
spraví tiskařská čerň. Ale ty naše domácí,
samodílné »exekuce«, oč se jim nedostává na
velikoleposti a hrůze, o to jsou odpornější.
Domácí naše historie posledních dvou neděl
předvedla nám takovou d utěšenou kápitolu.
A úloha »miláčka ze včerejška« byla tentokráte
přidělena Karlu Kovařovici, chefu opery Národ-
ního divadla. Ovšem ten včerejšek mu trval již
plných šest měsíců — za tu dobu snad užil
»slávy« dost a může klidně položit hlavu pod
nůž, pravda-li?
tnonttnntiv
Kovařovic
7
article
Když poprvé — byv jmenován chefem
opery — mířil ke svému pulpitu, byl uvítán
aplausem orkestru; když k němu mířil před
čtrnácti dny, byly mu zastoupeny dvéře, ruce
hrozivě mávaly nad hlavami, zatínaly se,
z téhož orkestru zaznívaly hněvivě, vášnivé
výkřiky: »Pryč s tyranemt«
Podivení bylo všeobecné. Co spáchal cheí
opery, že takovýmto násilným a neslýchaným
způsobem bylo mu zamezeno, aby dle své po-
vinnosti zaujal místo k řízení opery ? Upří mn
přátelě divadla chvěli se, jaké to věci vyjdou
na jevo. Neboť čin, k němuž se orkéstr od-
hodlal, způsob, jakým jej provedl, zdál se oprav-
ňovati k obavám nejhorším. Jakých to brutál-
ností dopustil se patrně muž, v nějž byly kla-
daný nejlepší naděje, kterak asi zneužil posta-
vení svého hudebník a skladatel, kterýž zříze-
ním a vedením symfonického orkestru na Ná-
rodopisné výstavě vzbudil tolik očekávání do
budoucnosti?
Dnes je s dostatek známo, co bylo při-
činou této podzemní revolty divadelní. S veške-
rou obšírností bylo pověděno, čeho všeho chet
opery se dopustil. Několik poznámek, několik
napomenutí zaletělo od kapelnického jeho pul-
pitu. Přes to vše a právě proto nesmírná většina
obecenstva nemohla pochopiti nenadálé, neoče-
kávané vzkypění vzpoury, naprosté vypovědění
poslušnosti.
8
article
Zdá se — ba, dnes již snad možno určitě
říci, že věc kotví v něčem jiném. Národní divadlo
mělo býti poraněno na místě nejchoulosti-
vějším, měla býti ochromena činnost opery,
tohoto hýčkaného miláčka divadelního obe-
censtva, a toto ochromení mělo míti za
následek povalení celé správy divadla,
která přistupujíc, k řízení jeho měla právě
v hesle »Kovařovic« oporu nejsilnější, čásť pro-
gramu snad všem nejsympatičtější. Proto vy-
voláno heslo: »Pryč s Kovařovicem, stůj co
stůj!«, neboť padne-li Kovařovic, padá vše. Vždyt
přece nebylo lze očekávati, že správa divadla
shodí ochotně Kovařovice s paluby, aby sama
bez poruchy mohla plouti dále? Tolik přece
bylo lze očekávati od mužů, kteří se ujali správy
divadla s nejlepšími úmysly, prosti vší zpupné
ctižádosti, prosti choutek osobních a nelačnící
po nějakých pikantních dobrodružstvích — tolik
bylo lze nadíti se do nich, že nedají padnouti
Kovařovici z příčin tak nicotných, a kdyby dali,
že jim všem káže nevyslovený a nenapsaný, ale
přirozený závazek prosté vzájemnosti, aby odešlí
s ním, kdyby kdokoli jich dovedl přinutiti, aby se
ho vzdali. Či bylo lze nadíti se do ředitele
Šmorance, tohoto muže neposkvrněně cti, muže,
kterýž je neschopen intrik, že by vytrval na
svém místě, kdyby byl donucen k resignaci
Kovařovic, s nímž ruku v ruce do divadla
vsloupil a o nějž se v nesnadněm úkolu svěm
opíral? A mohla by dále vytrvati celá správa,
jejímž programem tato dvě jména byla?. Ne-
davám odpověď na tyto otázky, ale vím dobře
jak by odpověď vyzněla.
Kovařovic
Vždyt
Šmoranc
národní divadlo
9
article
Proč má býti povalena správa divadla, jí
na šest let bylo propůjčeno řizení jeho? My-
slím, že to nikdo poctivě neřekl. Je prý ne-
schopna. Ale bylo by, myslím, jedině poctivé.
kdyby podporovatelé — ač ne-li sami strůjci —
nynějšího rozkvašení řekli přímo: poněvadž
chceme správu divadla dostati do s vý ch
rukou.
Doznávám upřímně: kdyby bylo lze, aby
se tak stalo bez nových zápletek a bez poško-
zení divadla saměho, nemám upřímnějšího přání,
než aby se oněm rukoum, vzlahujícím se po
Národním divadle, mohlo rázem vyhověti. Je-li
jejich dobrá vůle i schopnost i výkonnost
tak silna, jako jejich snaha zjevna,a
vědí-li, že jejich vláda v divadle nesetká
se s takovými překážkami, žejí
nebudou kladeny takové podkopy, jako správě
nynější, že každá jejich nesnáz nebude vítána
s radosti tak zlomyslnou, pak by bylo Národní
divadlo nejlépe opatřeno. Neboť celé české ve-
řejnosti dobré vůle a upřímného smý-
šlení s Národním divadlem je zajisté lhostejno,
jakých jmen lidé řídí divadlo, jen když je řid
dobře, svědomitě a na prospěch umění divadel
ního vůbec.
národní divadlo
řejnost dobrá vůle
10
article
Avšak vřava, jež se rozpoutala nad di-
vadlem Národním, nesvědčí o zájmu, jenž by
byl provázen oněmi svrchu vytčenými záměry.
vlastnostmi i zárukami. Cítím, že nemůže miti
záměry čisté a neposkvrněně, komu k dosažení
žádoucího cíle je vítaným pomocníkem každý,
kdo se přihlásí na pomoc s hrstí bláta, kdo
ještě do včerejška neprojevil žádného zájmu
o věc, o níž běží, a kdo na správu divadla
chrlí nejhrubší střelbu proto, poněvadž je mu
to vítanou a beztrestnou štvanicí. Dnes na
divadlo, zejtra na něco jiného, lhostejno. Není
dnes nesnadno — bohužel — vybouřiti zlo-
duchy k veřejným projevům, hůře jest udržeti
je v mezích a nejnesnadnější je zabrániti ná-
sledkům. Ale cítíte-li mezi původci takových
štvanic osobní mstu, vidíte-li mezi nimi ne-
skromné vymahače bezplatných vstupenek, je-
jichž požadavkům nebylo vyhověno, zkormoutite
se nad poklesnutím právního citu.
Dlužno tu poznamenati, že největší část
obecenstva, o něž v prvé řadě běží, o be-
censtva divadelního, zachovalas
v nejnovější bouřlivé aféře divadelní právní cit
a to může býti správě divadla zadostučiněním.
Jinak zachovala se v celé věci jistá část v -
řejného mínění tištěného, žurnalistiky, a to
jest v záležitosti té zjevem nejtrudnějším.
11
article
Varhaník z Ponikly.
Varhaník z Ponikly.
Napsal Henryk Sienkiewicz. Přeložil- Frant
iVondráček. ado
Sníh byl suchý, skřípajícl, a nebylo ho
mnoho; Klen měl dlouhé nohy, šel proto statně
cestou ze Zagrabia do Ponikly. Šel tím rychleji,
že chystalo se na tuhý mráz a on jenom cha-
trně byl ustrojen: měl krátký kabát, na vrchu
ještě, kratší kožíšek, černě, vetché spodky
slabé, záplatované boty. V ruce nesl oboe, na
hlavě měl větrem podšitý klobouk, v žaludku
několik sklenek araku, v srdci radost a v duš
mnohé k té radosti důvody. Dnes ráno pode-
psal s farářem Krajewským smlouvu jako bu-
doucí varhaník v Ponikle. On, jenž dosud vlá-
čel se jako cigán z krčmy do krčmy, ze svatby
na svatbu, z trhu na trh, z pouti na pouť, hle
daje výdělku ve hře na oboe nebo na varhany,
na kterých ostatně hrál lépe všech okolních var-
haníků, měl se nyní konečně ustáliti, usaditiv
Ponikle a počíti pohodlný život pod vlastní
střechou. Dům, zahrada, sto padesát rublo
ročně a jiné příležitostné přijmy, vážnost osoby,
skoro napolo duchovní, zaměstnání ku chvále
boží... kdož by si toho nevážil? Nedávno
ještě ledajaký Maciek v Zagrabiu nebo v Po-
nikle, třeba měl sotva pár korečků půdy, měl
pana Klena za terč — nyní bude před nim
pěkně smekat. Varhaník a k tomu v tak roz-
sáhlé farnosti — to není věchýtek slámy
Dávno již Klen vzdychal po tomto místě, ale
dokud žil starý Mielnicki, nebylo na to pomy-
šlení. Prsty měl již starý Mielnicki ztrnulé, hrál
špatně, ale pan farář nebyl by ho za nic na
světě propustil, neboť žili spolu v Ponikle přes
dvacet let.
Varhaník
Ponikla
Sienkiewicz
iVondráček
Krajewský
Zagrabia
Ponikla
12
article
Ale když starého udeřila zubatá tak dů
kladně v leb, že ve třech dnech zemřel, neme-
skal Klen a prosil faráře o místo.
A farář neváhal mu je dáti, neboť lepšího
varhaníka nebyl by ani v městě našel. Odkudse
v Klenovi vzala taká dovednost v hraní na oboe,
na varhany a jiné nástroje, těžko bylo by říci
Nezdědil toho po otci, neboť tento, rodem ze
Zagrabia, sloužíval za mládí ve vojště, ale ne
u hudby, a k stáru stáčel provazy z konopí
hrál jenom na dýmku, jež mu neustále od úst
visela.
A mladý od. dětinství naslouchal jenom,
kde hrají. Jako výrostek chodíval tahat měchy
Mielnickimu do Ponikly, který vida u chlapce
chuť, ukazoval mu leckdy něco ze hry na var
hanách. A po třech letech hrál Klen lépe než
Mielnicki. Potom, když jednou do Zagrabia při
šli jacísi muzikanti, utekl s nimi. Vláčel se
s tou společností celá leta, bůh ví kudy, hrával
jistě, kde se hodilo: na trzích, svatbách i po ko-
stelích; konečně, když soudruzi se rozprášili
nebo pomřelí, vrátil se do Zagrabia, chud jako
kostelní myš, vyhublý a žije jako pták na větvi,
hrával dále, časem lidem, časem bohu. A ač
mu lidé vytýkali všelicos, stal se přece slavným.
Zagrabia
13
article
Řikalo se o něm v Zagrabiu i v Ponikle: »Inu
Klen je Klen! Ale když se dá do hraní, tu ann
Pánubohu není smutno a člověku až oči se
zalévají!« Jiní zase se plávali: »Pro boha, co
to ve vás, pane Klene, vězí?« A vskutku vě-
zelo v tom hubenáči o dlouhých nohách cosi.
Ještě za živobytí Mielnického, kdy tohoto ve
dni výročních svátků v kostele zastupoval, úplně
se u varhan zapomínal. Stávalo se to zvláštěv
polovici mše, kdy lidé se již v kostele roz-
modlili, kdy kouř kadidla rozešel se po celém
kostele, kdy vše se rozepělo, co žilo, kdy sám
Klen se rozehrál a nábožnost se zvukem zvonů,
s vůní myrrhy a kadidla i vonných květů, s mi-
tem svěc a záři monstrance tak povznesla
14
article
duše lidské, že celý kostel zdál se vzlétati n
křídlech.
Farář, schyluje a pozvedaje monstranci
přivíral v nadšení oči a pan Klen totéž činil
na kruchtě a zdálo se mu, že varhany samy
hrají, že hlasy olověných rour vznášejí se jako
vlny, plynou jako řeky, lijí se jak přívaly,
prýští se jako praménky, kapou jako krůpěje
dešťové, že naplňují cclý kostel, že jsou pod
klenbou i před oltářem i v dýmech kadidla
v duších lidských; jedny hrözné a přece krásné
jako hromobití; druhé jako zpěv lidský, ži-
vými slovy mluvíci; třetí sladké, drobné, roz
sypané jako korálky nebo jako tlukot slavičí.
A po mši scházel pan Klen s kruchty jako
omámený, se zářícím jako ze sna zrakem
jako člověk pak prostý říkal a myslil, že se
unavil. Kněz v sakristii viožil mu v dlaň ně
kolik grošů, trochu pochvaly v sluch, a Klen
šel opět mezi lid, jenž se tměl před kostelem
a tu, ač byl toliko podruhem v Zagrabiu, sme-
kalo již všecko před ním a divení nebylo
konce.e
Ale pan Klen nechodil před kostel proto
aby slyšel: »Hej, vizte, Klen jde !«, ale proto
aby uzřel to, co mu bylo nejmilejším v Za-
grabiu, v Ponikle i v celém světě, to jest pannu
Olku, dceru cihláře ze Zagrabia. Úvízla mu
jako kleště v srdci a to svýma očima jak
ostružiny, svojí jasnou tváří, svými ústy jako
višně. Sám pan Klen někdy, kdy hleděl roz
vážlivě v svět a kdy nahlížel, že cihlář mu
dceru nedá, uvažoval, že lépe by bylo všeho
zanechati. Tu cítíval ve strachu, že toho nedo
vede a s velkou těžkostí sobě opakoval: »Ach.
tak tam v srdci vězi, že ji odtamtud silou ne
vyrveš!« K vůli ní zanechal též potulek, pro
ni žil, a když na varhany hrával, tu myslíva
si, že ona ho poslouchá a hrával tím lépe.
klít
15
article
Ona pak, zamilovavši si nejprve jeho do
vednost v hudbě, zamilovala se konečně i v něm.
a byl jí pan Klen nejmilejší ze všech, ač mě
tvář divnou, přisnědlou, oči jako bezdušné.
krátký kabát a kratší ještě kožíšek a dlouhé
tenké nohy jako čáp.
Ale tatik cihlář, ač také nejčastěji v kap
sách jen vítr nosíval, nechtěl Klenovi Olku dáti.
»Za holkou,« říkával sobě, »každý s
ohlíží, nač jí má takový Klen štěsti bráti ? Sotva
že jej do domu pustil a někdy ani nepustil.
Ale když starý Mielnicki zemřel, vše se rázem
změnilo. Klen po podepsání smluvy u pana fa-
ráře šel spěšně k cihláři, jenž mu pravil: »Ne-
říkám, že musí z toho něco býti hned, ale jako
varhanik, no to není již tak ledacos !« Pozvav
Klena do světnice, počastoval jej arakem a ucti
jako hostě
Když pak vešla Olka, radoval se zárover
s mladými, že se Klen stal pánem, že bude
míti dům, zahradu a že po panu faráři bude
nejdůležitější osobou v Ponikle.
Proseděl. Klen u nich od poledne až do
večera k velké svojí i Olčině radosti a nyní
zase právě ubíral se cestou k Ponikle po skřípa-
jíčím sněhu za večerního soumraku.
Strojilo se na notný mráz, ale on toho
nedbal, kráčeje stále rychlejí a při chůzi pře-
mýšlel o dnešním dnu a o Olence; a bylo mu
při tom tak teplo. Neměl vůbec šťastnějšího
dne v živolě než dnešní. Po pustě, beze všech
stromů cestě, uprostřed umrzlých luk, pokrytých
snéhem, měnícím se pod večer rudě i modravě.
nesl radost svoji jako jasnou svítilnu, jež mu
měla tmou zářiti.
Klen Olka
Olka
16
article
Vzpomínal a uvažoval o všem, co se stalo;
o rozmluvě s panem farářem a podepsán
smlouvy, o každém slově cihlářově i panny
Olenky. Ona, když na chvíli osaměli, řekla mu
»Mně je to všecko jedno; já bych bylaz
tebou, Antoníne, šla třeba za moře, ale k vůl
tatínkovi takto je to lépe !«.
Hlas oboe ozval se nocí a pustinou tak
divně, nepatrně, jakoby ustrašen byl tou bílou
smutnou prostorou. A zněl tím podivněji, že Klen
hrál samé veselé písně. Neboť sobě připomenul,
jak po jedné a dvou sklenkách u cihlářů poča
hráti a zpívati a rozradostněná Olka jak je,
tenkým hláskem doprovázela. Tytéž písně chtěl
nyní zahráti, proto počal tou, jíž i Olenk
začala
A šel ještě rázněji, až sníh hlasitěji skřípal
Ale ve chvili jal se opět přemýšleti: »Taková
člověku se hodí!« Opanovala ho nyní veliká
vděčnost. Kdyby byla Olka nyní opravdu s ním,
již by se nezdržel; odhodil by svoje oboe n
zem a přivinul by ji, co by síly měl, k ňadru.
Nejinak měl učiniti před hodinou, ale tak t
vždycky bývá: když třeba cosi učiniti nebo po-
věděti od srdce, tu člověk zhloupne a jazyk
mu zdřevění. Snadněji hrát na varhany.
Olenko
Antonín
17
article
Mezi tím zlatý a rudý pruh, jenž až do
té doby zářil na západním nebi, měnil se po-
zvolna v zlatý pásek, v zlatý proužek, až ko-
nečně zhasnul. Nastalo šero a hvězdy zamiho
taly se na nebi, hledíce tak ostře a chladně
k zemi, jak obyčejně v zimě. Mrazu přibývalo
a štipal v uši nastávajícího varhaníka z Ponikly-
pan Klen, znaje důkladně cestu, rozhodl se jít
přímo přes luka, aby dříve byl doma.
A po chvíli černal se již na rovné, sně
hové prostoře vysoký, směšně vzhůru trčící.
Přišlo mu na mysl, aby k ukrácení chvíle za-
hrál si trochu, dokud mu neztuhnou prsty
učinil, jak pomyslil.
On zas polibil ji z veliké vděčnosti a v
zmatku v lokef, tka při tom: »Bůh ti zaplat
Olenko, na věky věkův, amen!« A nyní, když
si to připomenul, styděl se trochu, že ji políbi
v loket a že jí tak málo řekl, neboť eítil, ž
kdyby byl tatik dovolil, ona šla by s Klenem
třeba na kraj světa. Taková dobrá to dívkal
A nyní šla by s ním touto pustou cestou skří
pějícím sněhem. »Ach, ty moje zlaličko čísté !e
pomyslil si pan Klen, »když tak, tož budeš paní!e
Srovnej. ó bože, hory s dolinami,
ať je všude rovničkol
Přivediž bože, moji milovanou,
přivediž mi ráničkol
Cihláři však nelíbila se ta píseň, zdálať se
mu býti sprostou a proto přál si, aby zpívali
panské písničky. Tehdy zanotovali jinou, již se
Olka kdysi naučila v Zagrabiu:
»Odejel pan Ludvík na lovy v dáli,
zanechal Helenku, obrázek malý
Pan Ludvík vrátil se, hudba mu hrála
trubači troubili, Helenka spala.e
klít
Olenko
Ludvík
Helenka
Ponikla
19
article
Ta přišla tatíkovi více k chuti. Když pak
rozproudila se ve všech radost, tu nejvíce se
nasmáli při písni »Zelený džbán«. Diyka v této
písni, než přejde na konec v smích, dřive
pláče a naříká žalostně nad rozbitým džbánem
»Můj zelený džbán,
rozbil mi jej pán!-
A pán dále ji těší
»Neplač, panno, pro ten džbán,
zaplati ti za něj pán!-
Olka protahovala jak mohla nejdéle: » Mů
— zelený džbán!« a potom dala se do smíchu.
Klen pak odkládal od úst oboe a odpovídalj
jako pán s velikým rozmachem
»Neplač, panno, pro ten džbán . . .«
A nyní, vzpomínaje za noci na ono vesel
za dne, hrál si »Zelený džbán« a usmíval se
ještě nyní, pokud mu dovolovala ústa, zaměst-
naná foukáním v oboe.
Ale že byl tuhý mráz a rty mu přimrzaly
k násadě nástroje a prsty ztuhly při přemykání
po klapkách, proto ustal na chvíli ve hiře
šel dále, poněkud udýchaný; tvář měl v mlze,
povstávající z jeho dechu.
Po nějaké chvíli se znavil; neuvážil,ž
sníh na lukách leží výše než na projeté cestě
a že tížeji z něho dlouhé nohy se vytahují-
Mimo to luka v některých místech tvořila
prolákliny, jež starší závěje zarovnaly, kudy
však nutno bylo jíti a hrabati se sněhem až
po kolena. Klen nyni počal litovati, že seše
s cesty, neboť tam mohl snadno namanouti se
povoz, jedouci k Poníkle.
Hvězdy mihotaly se stále ostřeji, mráz byl
tužší a pan Klen únavou se až zapotil. Když
pak chvílemi zvedl se vítr a táhl lukami
k řece, projímala pana Klena citelná zima.
Zkoušel opět hráti, ale maje ústa sevřená,
unavoval se ještě více.
Olka
20
article
Konečně pojal jej pocit osamělosti. Kolem
bylo pusto, hlucho, že mu bylo až podivně.
V Ponikle čekal naň teplý krb, ale on raději
přemýšlel o Zagrabiu a mluvil k sobě: »Olk
jde spat, ale tam, chvála bohu, v jizbě
teplo!« A při té myšlence, že tam Olce teplo
a jasno, radovalo se srdce páně Klenovo
tím více, čím jemu bylo chladněji a kolem
temněji.
Luka konečně přestala a nastala pastviska,
tu a tam jalovčím porostlá. Pan Klen byl již
tak unaven, že měl tisíc chutí usednouti se
svým oboem pod prvním keřem a odpočinouti
Ale pomyslil si: »Zmrzneš !« a šel dále. N
neštěstí v jalovčí tak jako pod ploty tvořívaj
se někdy závěje. Klen, přešed několik keřů, vy
čerpal své síly tak, že konečně si pravil:
»Sednu si. Neusnu-li, nezmrznu a abych
neusnul, tož sobě ještě zahraji »Zelen
džbán!«
A usednuv, počal opět hráti — a opět mi
zivý hlas oboe ozval se tichem noci nade sněhy.
Ale Klenovi víc a více víčka se klížila, nápěv
»Zeleného džbánu« slábl, tichl, až konečno
utichl nadobro. Klen bránil se ještě spánku
byl ještě při smyslech, přemýšlel stále o Olence
jenom že stále cítil se ve větší pustině, stále
osamělejší, jakoby zapomenutý, a počal jej jí
mati údiv, že jí, Olky, v této tiši a noci př
něm neni.
I počal mručeti:
»Olko, kde jsí?
A potom ještě jednou ozval se, jakoby na
ni volal :
»Olko1.....
A oboe vysunulo se mu ze ztuhlých rukou
A druhého dne zásvit ozářil sedící jeho
postavu s oboem u dlouhých nohou a jeho si-
navá tvář jakoby byla udivená a při tom z
braná v poslouchání poslední noty písničky »Mů
zelený džbán.«
bůh
Klenův
klít
Luka
21
article
Několik črtz cest-
Několik črtz cest-
Několik srpnových dnů r. 1897 sliboval
pěkně počasí. Minuly červencové deště a svěž
příroda vábila nejednoho turistu na cesty. Ký
div, že ani já neměl jsem chvilku pokoje,
dokud nevypracoval jsem plán cesty a na n
se nevydal! »K horám a za hory« vydali jsme
si heslo s přitelem J. S. a ustanovili jsme se
navštiviti České Středohoří a Hory Krušné.
Nádherně srpnové jitro rozesmálo se nad
šírým krajem jihočeským. S chutí ubírali jsme
se na nádraží budějovické a v malé chvíli unášel
nás vlak k Plzni, odkud druhého dne jsme od-
jeli do Duchcova. Jízda z Plzně do Duchcova
byla s počátku fádní. Jedeť se mírnou pahor-
katinou, skoro stále lesy porostlou. Teprve o
Žatce jest krajina zajimavější. Vlak uhání mez
poli, z nichž trčí sta bidel, o něž otáčí se vý
tečný žatecký chmel. Jeli jsme právě v době,
kdy chmel kvete a kdy jest tedy sbírání květu.
Z krajiny žatecké za nedlouho vjíždí se
uhelnou pánev duchcovskou. Krajina ta vyniká
přírodní rozmanitostí a poskytuje rozkošné po-
hledy na vrchy kolem Duchcova vystupující.
Český středohoří
Plzeň
Duchcov
Žatec
22
article
Do Duchcova přijeli jsme před polednem.
I použili jsme odpůldne k prohlídce okolí, jež
poutalo nás zejmena na šachtách. Černé dutiny
hiubin zemských šklebí se na mimojdoucího
tento očekává, kdy ze země se vynoří nějaký
Mefisto s ohnivými plameny. Dočkáš se brzo.
Z hlubiny vynoři se klec a z ní vystupuje
na světlo denní bytost, již spíše bychom řadili
do sféry podzemních duchů nežli mezi lidi.
A jest to přece člověk — horník. Na schřadlém
těle sedi hlava, nesčetnými polibky matky země
pokrytá. V jedněch tvářích zřite jizvy — pa-
mátky to minulosti, v jiných ustrnulý výraz
smutku. Země přizpůsobuje si zde bytosti
sdílí s nimi tvářnost svou. Nad vpadlou, zača-
zenou tváří jako dvě vyhaslé hvězdy, dvě blu-
boce vpadlé, smutně oči, nad nimi pak v rásko
vité, voskově žluté čelo. Vše prozrazuje cho
robu. Jsou to tvorové žijící a přece již mrtví
Sami si kopou hroby daleko od života. Hvě-
zdami jsou jim mdlé kahance a sluncem řídk
otvory šachet.
Sam
Duchcov
23
article
Dobývání uhlí jest u Duchcova dvojí
vrchní a spodní. Prvé provádí se tak, že se
uhlí prostě odkrývá a pracující má tedy nad
sebou oblohu. Dolování spodní však vyžaduje
aby horník se rozloučil se světlem denním
vkročil do tmy.
Děli se tedy tito »mužové země« ve dvě
skupiny. Ti, kteři pracují pod zemí, nazývají
se horníky v úzkém slova smyslu. Druzí jme-
nují se »obramáci« a stanoviště jejich » obrám«.
Pozorovatel okamžitě pozná rozdil obou těchto
tříd pracovníků: horníci oděni jsou šatem,
sobramáci« oděni jsou cáry. Pohled na obra-
máky jest trapný. Jest to třída lidí, kterou zde
opovrhují i hornici. Rozedrané nohavice, kol
pasu režný pytel, na hrudi cár, jenž se snad
někdy jmenoval košile, kousek klobouku nebo
pásek vojenské čepice jsou celým jejich oděvem.
Dole čouhají opuchlé, bosé nohy, obličej
kryje divoký, nepěstěný vous.
Kdo by se domnival, že má před sebou
nevzdělance nejnižšího řádu, byl by na omylu.
Duchcov
24
article
Jsouť »obrámy« útulnami lidí všech kategorií
společnosti lidské. Zdá se snad příliš románové,
píší-li, že zde najdete bývalé studenty vysokých
škol pražských, bývalé úřadníky, učitele neb
důstojníky. Kdo neví o jejich minulosti a slyšl
časté jich oslovení »pane kollego«, nutil bys
k trapnému úsměvu. Zatím však jsou to lidé,
nad nimiž musí poctivá duše zaplakati. Ztra-
cená kariera oděla zde člověka v hadry a do
rukou, jež kdysi pérem vládly, vložila lopaty
a »špice«. Jsou to lidé poctivci, vzdálení všech
úskoků. A přece život nepřál jim a osud snížil
je tak hluboce. Peníz neuvidí »obramák« skoro
nikdy. Majítelobrámu« má kantinu, v níž oni
nuceni jsou vše za kovové známky si kupovati.
Nejvíce popřeje si ubožák na alkoholu. Když
se napije, jest nejšťastnějším. Zapomíná na
smutný úděl života, zapomíná na své ztracené
mládí, zapomíná na lidskost. Nespatříte v nich
lidi, kteří by se opíjeli, aby se hašteřili.
Po půl šesté zasípá na »obrámu« píšťala
a »obramáci« se ubírají do kantiny. Nejdou
hromadně, jsouť velcí samotáři. Každý skore
utrhne si několik lupenů ohnice, jež přiváže na
opuchlé nohy a jde se navečeřet. Kdo přijde
dříve do malé kantiny, usedne na lavice, po-
zději přišlí, nemajíce místa, přitisknou se ke
zdi se sklenkou čarovného nápoje v rukou
a vytrvají tak po několik hodin. Jen pořídku
zaznívá z některého kouta sporý rozhovor.
V těch duších, které kdysi drásaly drápy
osudu, neštěstí, panuje teď mír a klid. Jsou
šťastni, neb ve dne při práci nemají čas vzpo-
mínati na minulost a po práci se donuti ne
vzpomínati.
Tak tráví život od dne ke dni, bez st
rosti, bez radosti i žalu. V hlubinách zem
ských kopou si hroby, v nichž pak úplně za
pomenou . ..
25
article
Za noci jest podívání na »obrámy« nád-
herné. Černé jieny země nespí nikdy. Ze země
šlehaji větší a menší plameny, ozařující noe.
»obrámech« hoří neustále, dnem i noc
jarem i zimou. Ohně tyto neuhasi nikdo
Kysličník uhelnatý se sirou čpí v širém kraji
A nad těmi ohní planou tiché, bílé hvězdy.
ohně věků . ..
Dne následujícího ubírali jsme se z Duch-
cova na Milešovku. Silnice vede do Milešova,
osady to na jižním svahu Milešovky ležící.
V Milešově vyplná se osamělý kostelíček a roz-
sáhlý zámek, jenž hrdě shlíží do okoli. Z Mi-
lešova vystoupili jsme zvolna na vrchol Mile-
šovky, kde jest rozsáhlý hostinec.
Pohled s Milešovky jest rozkošný. Pože
hnaná pole střídají se se zelenými luhy, na
mírných návrších a v utěšených dolinách běll
se domky. Na západ viděti jest do Lounských
vrchů, na jihovýchod Lovosice na úpatí Lovoše,
pak krásný Řip a dále černá se Terezín a Li-
toměřice. Směrem východním nejblíže jest t. zv.
Malá Milešovka (Klelečná hora), dále Bezděz
v dalekých mlhách obrysy Sněžky.
Na severním obzoru vystupuje Vysoký
Sněžník krušnohorský, od něhož na západ stoji
památný kostelik nakléřovský.
Pokochavše se dosyta rozkošným pohledem
odebrali jsme se do hostince, abychom si obsta
rali nocleh.
Po půl osmé sklonilo se slunce k západu.
Mohutná koule sluneční naposled libá požehnané
kraje české, rudnouc vždy víc a více. Plamenná zá-
plava rozlévá se na západě a v ní jako v krva-
vém moři polápí se zlatovlasý Jasoň. Znenáhla
mizí slední odlesk a noc zvolna se plouží v
širý kraj. Vůkol rozzvučely se zvonky v dědinách
ke klekání. Z modra prokmitá večernice a z
ni milliony družných sester jejích. Usnul den,
usíná i vše tvorstvol
Mil
Milešovka
Milešov
Lovosice
Lovoš
Terezín
západ
Malá Milešovka
Klelečný hora
26
article
Stejně krásně divadlo připravil nám východ
slunce, tak že opouštějíce vrchol Milešovky.
nesli jsme si hluboce vryté dva obrazy z ni,
totiž obraz jitra a večera na horách.
Za nedlouho oetli jsme se ve Stadicích.
Vesnička leží v krásném údolí řeky Bělé, strá-
němi vroubeném. Na jihozápad od Stadic pro-
stírá se »pole Přemyslovo«, též »královskés
zvané. Na něm jest pomník, jejž r. 1841 hrabě
Ervín Nostie postaviti dal. Na pomníku stojí
pluh, na postranní desce jest nápis:
Zde od pluhu Přemysl
k vévodství povolán-
Vzdělaný MDCCCXLI.
Kde nyní stojí pomník, rostly prý dříve
vlaské ořechy a ty prý nikdy nečervivěly. Ker
ten však usehl, ale odnože jeho vyrůstaly na
zahrádce mlýna jednoho při řece Bílině. Avšak
roku 1845 příšla povodeň, jež zníčila zahrádku
i ořeší.
V poledne opustili jsme Stadice a kráčel
jsme silnicí přes Trmice kol Ústí Labského
k Chlumci. Z městečka Chabařovic viděti jest
rozsáhlou kotlinu, jež na jihozápad až k Tepli-
cům se táhne. Tato kotlina památna jest tim.
že zde svedena byla r. 1813 bitva, v níž Na-
poleonův maršálek Wandemme byl poražen
s vojskem zajat.
Na památku těchto bitev stojí u Chlumee
tři pomníky: rakouský, ruský a pruský. Rakouský
a pruský jsou blízko u sebe, ruský jest poně
kud dále. Nejkrásnější z nich jest rakouský. Jes
z litiny a dosahuje výše 18 metrů. Na základn
ploše pomníku leží lev, nad ním jest vypuklý
Přemyslův
Ervín Nostie
Přemysl
Ker
Wandemme
Stadice
Bílina
Trmice
Labský
Chlumec
Chabařovice
řeka Bělá
já východ slunce