ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 ef45c600-6601-11dc-8011-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 29, org 3, work 4, place 23
1 masthead
24. února 1901
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu bo.
3 masthead
Strana 9.
4 article Z posledních dnův.
Z posledních dnův. Před několika lety visel ten obraz ve vý stavě. Zajímavý obraz, poskytující tolik látky ku přemýšlení. »Miláček včerejška«, tak nějak se jmenoval. Z krojů jste poznali, že předvádí episodu z veliké revoluce. Včera, předevčírem vyneslo jej to živelné revoluční hnutí na po vrch. Byl uchvácen proudem, přihlásil se kdesi k řeči, vystoupil na tribunu, hřímal proti spu- chřelým řádům, proti tyranům, slova jeho roz- plamenila všechny posluchače, kteří jásajíee vstříc novému člověku vyzdvihli jej a nosili na ramenou. Jméno jeho letělo od úst k ústům — rázem byl miláčkem obecenstva. Ale než slunce zapadlo, nastal netušený obrat. Snad jediné slovo neprozřetelné, snad jediný posunek ne- opatrný zavinil jej. Vyvstal jakýs žárlivý sok, muž slova ještě smělejšího, zvolal »zrádce ! « — a než se snesla noc nad městem rozkypěným, byl miláček rána psancem. Zab jej, kdo ho dopadneš! Pod guilotinu s ním! Lapili jej. toho včerejšího miláčka, uvěznili ještě večer, dnes vedou jej na popravu. Bledá tvář s po- hrdáním se dívá na rozlícený dav, z něhož se zdvihají zaťaté pěsti, vyšlehují nenávisti plné pohledy, který vášnivě chrlí nadávky. A kdyby miláček ze včerejška nebyl v »bezpečnýche rukou ozbrojencův, lítý dav schvátil by ho. sdrásal by s něho oděv a roztrhal by jej n kusy. A za šťastna pokládal by se každý, komu by se podařilo omočiti prst v krvi »zrádcově«.
5 article
Neboť byl zrádcem, to jest jisté. Vykřikl to kdosi včera v davu a jediné to slovo bylo usvědčením. Neboť v takovýchto chvilích ne- hledají se důkazy. Na popraviště s ním ! Od počátku mělo lidstvo takové své mi- láčky ze včerejška a bude je míti do skonání světa. Koho Štěstěna vynesla nejvýše, budiž připraven na nejhlubší pád. Včera ti zástupové tleskali? Dočkej času — zítra za vlasy tě po vlekou blátem ulice. A dáš-li se z opatrnosti ostřihat, zadrhnou ti provazy kolem krku. Ne reptej, byls od rána do večera miláčkem obe censtva.
6 article
Náš malý život nemůže vyvříti v takov výjevy veliké, jaký zobrazil maliř svým »Miláč kem«. Na naše štěstí. Neboť mnohou hlavu. která by se dávno byla skutálela do koše pilin, vzali jsme později na milost a doprovodili po čestně a s upřímnou žalostí ke hrobu po letech, kdy neuprosný věk ji přirozenou smrti schvátil U nás neteče krev, když popravujeme své »miláčky ze včerejška«; máme surogát lacinější. a co hlavní: je ho stále s dostatek. U nás to spraví tiskařská čerň. Ale ty naše domácí, samodílné »exekuce«, oč se jim nedostává na velikoleposti a hrůze, o to jsou odpornější. Domácí naše historie posledních dvou neděl předvedla nám takovou d utěšenou kápitolu. A úloha »miláčka ze včerejška« byla tentokráte přidělena Karlu Kovařovici, chefu opery Národ- ního divadla. Ovšem ten včerejšek mu trval již plných šest měsíců — za tu dobu snad užil »slávy« dost a může klidně položit hlavu pod nůž, pravda-li? tnonttnntiv
Kovařovic
7 article
Když poprvé — byv jmenován chefem opery — mířil ke svému pulpitu, byl uvítán aplausem orkestru; když k němu mířil před čtrnácti dny, byly mu zastoupeny dvéře, ruce hrozivě mávaly nad hlavami, zatínaly se, z téhož orkestru zaznívaly hněvivě, vášnivé výkřiky: »Pryč s tyranemt« Podivení bylo všeobecné. Co spáchal cheí opery, že takovýmto násilným a neslýchaným způsobem bylo mu zamezeno, aby dle své po- vinnosti zaujal místo k řízení opery ? Upří mn přátelě divadla chvěli se, jaké to věci vyjdou na jevo. Neboť čin, k němuž se orkéstr od- hodlal, způsob, jakým jej provedl, zdál se oprav- ňovati k obavám nejhorším. Jakých to brutál- ností dopustil se patrně muž, v nějž byly kla- daný nejlepší naděje, kterak asi zneužil posta- vení svého hudebník a skladatel, kterýž zříze- ním a vedením symfonického orkestru na Ná- rodopisné výstavě vzbudil tolik očekávání do budoucnosti? Dnes je s dostatek známo, co bylo při- činou této podzemní revolty divadelní. S veške- rou obšírností bylo pověděno, čeho všeho chet opery se dopustil. Několik poznámek, několik napomenutí zaletělo od kapelnického jeho pul- pitu. Přes to vše a právě proto nesmírná většina obecenstva nemohla pochopiti nenadálé, neoče- kávané vzkypění vzpoury, naprosté vypovědění poslušnosti.
8 article
Zdá se — ba, dnes již snad možno určitě říci, že věc kotví v něčem jiném. Národní divadlo mělo býti poraněno na místě nejchoulosti- vějším, měla býti ochromena činnost opery, tohoto hýčkaného miláčka divadelního obe- censtva, a toto ochromení mělo míti za následek povalení celé správy divadla, která přistupujíc, k řízení jeho měla právě v hesle »Kovařovic« oporu nejsilnější, čásť pro- gramu snad všem nejsympatičtější. Proto vy- voláno heslo: »Pryč s Kovařovicem, stůj co stůj!«, neboť padne-li Kovařovic, padá vše. Vždyt přece nebylo lze očekávati, že správa divadla shodí ochotně Kovařovice s paluby, aby sama bez poruchy mohla plouti dále? Tolik přece bylo lze očekávati od mužů, kteří se ujali správy divadla s nejlepšími úmysly, prosti vší zpupné ctižádosti, prosti choutek osobních a nelačnící po nějakých pikantních dobrodružstvích — tolik bylo lze nadíti se do nich, že nedají padnouti Kovařovici z příčin tak nicotných, a kdyby dali, že jim všem káže nevyslovený a nenapsaný, ale přirozený závazek prosté vzájemnosti, aby odešlí s ním, kdyby kdokoli jich dovedl přinutiti, aby se ho vzdali. Či bylo lze nadíti se do ředitele Šmorance, tohoto muže neposkvrněně cti, muže, kterýž je neschopen intrik, že by vytrval na svém místě, kdyby byl donucen k resignaci Kovařovic, s nímž ruku v ruce do divadla vsloupil a o nějž se v nesnadněm úkolu svěm opíral? A mohla by dále vytrvati celá správa, jejímž programem tato dvě jména byla?. Ne- davám odpověď na tyto otázky, ale vím dobře jak by odpověď vyzněla.
Kovařovic Vždyt Šmoranc národní divadlo
9 article
Proč má býti povalena správa divadla, jí na šest let bylo propůjčeno řizení jeho? My- slím, že to nikdo poctivě neřekl. Je prý ne- schopna. Ale bylo by, myslím, jedině poctivé. kdyby podporovatelé — ač ne-li sami strůjci — nynějšího rozkvašení řekli přímo: poněvadž chceme správu divadla dostati do s vý ch rukou. Doznávám upřímně: kdyby bylo lze, aby se tak stalo bez nových zápletek a bez poško- zení divadla saměho, nemám upřímnějšího přání, než aby se oněm rukoum, vzlahujícím se po Národním divadle, mohlo rázem vyhověti. Je-li jejich dobrá vůle i schopnost i výkonnost tak silna, jako jejich snaha zjevna,a vědí-li, že jejich vláda v divadle nesetká se s takovými překážkami, žejí nebudou kladeny takové podkopy, jako správě nynější, že každá jejich nesnáz nebude vítána s radosti tak zlomyslnou, pak by bylo Národní divadlo nejlépe opatřeno. Neboť celé české ve- řejnosti dobré vůle a upřímného smý- šlení s Národním divadlem je zajisté lhostejno, jakých jmen lidé řídí divadlo, jen když je řid dobře, svědomitě a na prospěch umění divadel ního vůbec.
národní divadlo řejnost dobrá vůle
10 article
Avšak vřava, jež se rozpoutala nad di- vadlem Národním, nesvědčí o zájmu, jenž by byl provázen oněmi svrchu vytčenými záměry. vlastnostmi i zárukami. Cítím, že nemůže miti záměry čisté a neposkvrněně, komu k dosažení žádoucího cíle je vítaným pomocníkem každý, kdo se přihlásí na pomoc s hrstí bláta, kdo ještě do včerejška neprojevil žádného zájmu o věc, o níž běží, a kdo na správu divadla chrlí nejhrubší střelbu proto, poněvadž je mu to vítanou a beztrestnou štvanicí. Dnes na divadlo, zejtra na něco jiného, lhostejno. Není dnes nesnadno — bohužel — vybouřiti zlo- duchy k veřejným projevům, hůře jest udržeti je v mezích a nejnesnadnější je zabrániti ná- sledkům. Ale cítíte-li mezi původci takových štvanic osobní mstu, vidíte-li mezi nimi ne- skromné vymahače bezplatných vstupenek, je- jichž požadavkům nebylo vyhověno, zkormoutite se nad poklesnutím právního citu. Dlužno tu poznamenati, že největší část obecenstva, o něž v prvé řadě běží, o be- censtva divadelního, zachovalas v nejnovější bouřlivé aféře divadelní právní cit a to může býti správě divadla zadostučiněním. Jinak zachovala se v celé věci jistá část v - řejného mínění tištěného, žurnalistiky, a to jest v záležitosti té zjevem nejtrudnějším.
11 article Varhaník z Ponikly.
Varhaník z Ponikly. Napsal Henryk Sienkiewicz. Přeložil- Frant iVondráček. ado Sníh byl suchý, skřípajícl, a nebylo ho mnoho; Klen měl dlouhé nohy, šel proto statně cestou ze Zagrabia do Ponikly. Šel tím rychleji, že chystalo se na tuhý mráz a on jenom cha- trně byl ustrojen: měl krátký kabát, na vrchu ještě, kratší kožíšek, černě, vetché spodky slabé, záplatované boty. V ruce nesl oboe, na hlavě měl větrem podšitý klobouk, v žaludku několik sklenek araku, v srdci radost a v duš mnohé k té radosti důvody. Dnes ráno pode- psal s farářem Krajewským smlouvu jako bu- doucí varhaník v Ponikle. On, jenž dosud vlá- čel se jako cigán z krčmy do krčmy, ze svatby na svatbu, z trhu na trh, z pouti na pouť, hle daje výdělku ve hře na oboe nebo na varhany, na kterých ostatně hrál lépe všech okolních var- haníků, měl se nyní konečně ustáliti, usaditiv Ponikle a počíti pohodlný život pod vlastní střechou. Dům, zahrada, sto padesát rublo ročně a jiné příležitostné přijmy, vážnost osoby, skoro napolo duchovní, zaměstnání ku chvále boží... kdož by si toho nevážil? Nedávno ještě ledajaký Maciek v Zagrabiu nebo v Po- nikle, třeba měl sotva pár korečků půdy, měl pana Klena za terč — nyní bude před nim pěkně smekat. Varhaník a k tomu v tak roz- sáhlé farnosti — to není věchýtek slámy Dávno již Klen vzdychal po tomto místě, ale dokud žil starý Mielnicki, nebylo na to pomy- šlení. Prsty měl již starý Mielnicki ztrnulé, hrál špatně, ale pan farář nebyl by ho za nic na světě propustil, neboť žili spolu v Ponikle přes dvacet let.
Varhaník Ponikla Sienkiewicz iVondráček Krajewský Zagrabia Ponikla
12 article
Ale když starého udeřila zubatá tak dů kladně v leb, že ve třech dnech zemřel, neme- skal Klen a prosil faráře o místo. A farář neváhal mu je dáti, neboť lepšího varhaníka nebyl by ani v městě našel. Odkudse v Klenovi vzala taká dovednost v hraní na oboe, na varhany a jiné nástroje, těžko bylo by říci Nezdědil toho po otci, neboť tento, rodem ze Zagrabia, sloužíval za mládí ve vojště, ale ne u hudby, a k stáru stáčel provazy z konopí hrál jenom na dýmku, jež mu neustále od úst visela. A mladý od. dětinství naslouchal jenom, kde hrají. Jako výrostek chodíval tahat měchy Mielnickimu do Ponikly, který vida u chlapce chuť, ukazoval mu leckdy něco ze hry na var hanách. A po třech letech hrál Klen lépe než Mielnicki. Potom, když jednou do Zagrabia při šli jacísi muzikanti, utekl s nimi. Vláčel se s tou společností celá leta, bůh ví kudy, hrával jistě, kde se hodilo: na trzích, svatbách i po ko- stelích; konečně, když soudruzi se rozprášili nebo pomřelí, vrátil se do Zagrabia, chud jako kostelní myš, vyhublý a žije jako pták na větvi, hrával dále, časem lidem, časem bohu. A ač mu lidé vytýkali všelicos, stal se přece slavným.
Zagrabia
13 article
Řikalo se o něm v Zagrabiu i v Ponikle: »Inu Klen je Klen! Ale když se dá do hraní, tu ann Pánubohu není smutno a člověku až oči se zalévají!« Jiní zase se plávali: »Pro boha, co to ve vás, pane Klene, vězí?« A vskutku vě- zelo v tom hubenáči o dlouhých nohách cosi. Ještě za živobytí Mielnického, kdy tohoto ve dni výročních svátků v kostele zastupoval, úplně se u varhan zapomínal. Stávalo se to zvláštěv polovici mše, kdy lidé se již v kostele roz- modlili, kdy kouř kadidla rozešel se po celém kostele, kdy vše se rozepělo, co žilo, kdy sám Klen se rozehrál a nábožnost se zvukem zvonů, s vůní myrrhy a kadidla i vonných květů, s mi- tem svěc a záři monstrance tak povznesla
14 article
duše lidské, že celý kostel zdál se vzlétati n křídlech. Farář, schyluje a pozvedaje monstranci přivíral v nadšení oči a pan Klen totéž činil na kruchtě a zdálo se mu, že varhany samy hrají, že hlasy olověných rour vznášejí se jako vlny, plynou jako řeky, lijí se jak přívaly, prýští se jako praménky, kapou jako krůpěje dešťové, že naplňují cclý kostel, že jsou pod klenbou i před oltářem i v dýmech kadidla v duších lidských; jedny hrözné a přece krásné jako hromobití; druhé jako zpěv lidský, ži- vými slovy mluvíci; třetí sladké, drobné, roz sypané jako korálky nebo jako tlukot slavičí. A po mši scházel pan Klen s kruchty jako omámený, se zářícím jako ze sna zrakem jako člověk pak prostý říkal a myslil, že se unavil. Kněz v sakristii viožil mu v dlaň ně kolik grošů, trochu pochvaly v sluch, a Klen šel opět mezi lid, jenž se tměl před kostelem a tu, ač byl toliko podruhem v Zagrabiu, sme- kalo již všecko před ním a divení nebylo konce.e Ale pan Klen nechodil před kostel proto aby slyšel: »Hej, vizte, Klen jde !«, ale proto aby uzřel to, co mu bylo nejmilejším v Za- grabiu, v Ponikle i v celém světě, to jest pannu Olku, dceru cihláře ze Zagrabia. Úvízla mu jako kleště v srdci a to svýma očima jak ostružiny, svojí jasnou tváří, svými ústy jako višně. Sám pan Klen někdy, kdy hleděl roz vážlivě v svět a kdy nahlížel, že cihlář mu dceru nedá, uvažoval, že lépe by bylo všeho zanechati. Tu cítíval ve strachu, že toho nedo vede a s velkou těžkostí sobě opakoval: »Ach. tak tam v srdci vězi, že ji odtamtud silou ne vyrveš!« K vůli ní zanechal též potulek, pro ni žil, a když na varhany hrával, tu myslíva si, že ona ho poslouchá a hrával tím lépe.
klít
15 article
Ona pak, zamilovavši si nejprve jeho do vednost v hudbě, zamilovala se konečně i v něm. a byl jí pan Klen nejmilejší ze všech, ač mě tvář divnou, přisnědlou, oči jako bezdušné. krátký kabát a kratší ještě kožíšek a dlouhé tenké nohy jako čáp. Ale tatik cihlář, ač také nejčastěji v kap sách jen vítr nosíval, nechtěl Klenovi Olku dáti. »Za holkou,« říkával sobě, »každý s ohlíží, nač jí má takový Klen štěsti bráti ? Sotva že jej do domu pustil a někdy ani nepustil. Ale když starý Mielnicki zemřel, vše se rázem změnilo. Klen po podepsání smluvy u pana fa- ráře šel spěšně k cihláři, jenž mu pravil: »Ne- říkám, že musí z toho něco býti hned, ale jako varhanik, no to není již tak ledacos !« Pozvav Klena do světnice, počastoval jej arakem a ucti jako hostě Když pak vešla Olka, radoval se zárover s mladými, že se Klen stal pánem, že bude míti dům, zahradu a že po panu faráři bude nejdůležitější osobou v Ponikle. Proseděl. Klen u nich od poledne až do večera k velké svojí i Olčině radosti a nyní zase právě ubíral se cestou k Ponikle po skřípa- jíčím sněhu za večerního soumraku. Strojilo se na notný mráz, ale on toho nedbal, kráčeje stále rychlejí a při chůzi pře- mýšlel o dnešním dnu a o Olence; a bylo mu při tom tak teplo. Neměl vůbec šťastnějšího dne v živolě než dnešní. Po pustě, beze všech stromů cestě, uprostřed umrzlých luk, pokrytých snéhem, měnícím se pod večer rudě i modravě. nesl radost svoji jako jasnou svítilnu, jež mu měla tmou zářiti.
Klen Olka Olka
16 article
Vzpomínal a uvažoval o všem, co se stalo; o rozmluvě s panem farářem a podepsán smlouvy, o každém slově cihlářově i panny Olenky. Ona, když na chvíli osaměli, řekla mu »Mně je to všecko jedno; já bych bylaz tebou, Antoníne, šla třeba za moře, ale k vůl tatínkovi takto je to lépe !«. Hlas oboe ozval se nocí a pustinou tak divně, nepatrně, jakoby ustrašen byl tou bílou smutnou prostorou. A zněl tím podivněji, že Klen hrál samé veselé písně. Neboť sobě připomenul, jak po jedné a dvou sklenkách u cihlářů poča hráti a zpívati a rozradostněná Olka jak je, tenkým hláskem doprovázela. Tytéž písně chtěl nyní zahráti, proto počal tou, jíž i Olenk začala A šel ještě rázněji, až sníh hlasitěji skřípal Ale ve chvili jal se opět přemýšleti: »Taková člověku se hodí!« Opanovala ho nyní veliká vděčnost. Kdyby byla Olka nyní opravdu s ním, již by se nezdržel; odhodil by svoje oboe n zem a přivinul by ji, co by síly měl, k ňadru. Nejinak měl učiniti před hodinou, ale tak t vždycky bývá: když třeba cosi učiniti nebo po- věděti od srdce, tu člověk zhloupne a jazyk mu zdřevění. Snadněji hrát na varhany.
Olenko Antonín
17 article
Mezi tím zlatý a rudý pruh, jenž až do té doby zářil na západním nebi, měnil se po- zvolna v zlatý pásek, v zlatý proužek, až ko- nečně zhasnul. Nastalo šero a hvězdy zamiho taly se na nebi, hledíce tak ostře a chladně k zemi, jak obyčejně v zimě. Mrazu přibývalo a štipal v uši nastávajícího varhaníka z Ponikly- pan Klen, znaje důkladně cestu, rozhodl se jít přímo přes luka, aby dříve byl doma. A po chvíli černal se již na rovné, sně hové prostoře vysoký, směšně vzhůru trčící. Přišlo mu na mysl, aby k ukrácení chvíle za- hrál si trochu, dokud mu neztuhnou prsty učinil, jak pomyslil. On zas polibil ji z veliké vděčnosti a v zmatku v lokef, tka při tom: »Bůh ti zaplat Olenko, na věky věkův, amen!« A nyní, když si to připomenul, styděl se trochu, že ji políbi v loket a že jí tak málo řekl, neboť eítil, ž kdyby byl tatik dovolil, ona šla by s Klenem třeba na kraj světa. Taková dobrá to dívkal A nyní šla by s ním touto pustou cestou skří pějícím sněhem. »Ach, ty moje zlaličko čísté !e pomyslil si pan Klen, »když tak, tož budeš paní!e Srovnej. ó bože, hory s dolinami, ať je všude rovničkol Přivediž bože, moji milovanou, přivediž mi ráničkol Cihláři však nelíbila se ta píseň, zdálať se mu býti sprostou a proto přál si, aby zpívali panské písničky. Tehdy zanotovali jinou, již se Olka kdysi naučila v Zagrabiu: »Odejel pan Ludvík na lovy v dáli, zanechal Helenku, obrázek malý Pan Ludvík vrátil se, hudba mu hrála trubači troubili, Helenka spala.e
klít Olenko Ludvík Helenka Ponikla
19 article
Ta přišla tatíkovi více k chuti. Když pak rozproudila se ve všech radost, tu nejvíce se nasmáli při písni »Zelený džbán«. Diyka v této písni, než přejde na konec v smích, dřive pláče a naříká žalostně nad rozbitým džbánem »Můj zelený džbán, rozbil mi jej pán!- A pán dále ji těší »Neplač, panno, pro ten džbán, zaplati ti za něj pán!- Olka protahovala jak mohla nejdéle: » Mů — zelený džbán!« a potom dala se do smíchu. Klen pak odkládal od úst oboe a odpovídalj jako pán s velikým rozmachem »Neplač, panno, pro ten džbán . . .« A nyní, vzpomínaje za noci na ono vesel za dne, hrál si »Zelený džbán« a usmíval se ještě nyní, pokud mu dovolovala ústa, zaměst- naná foukáním v oboe. Ale že byl tuhý mráz a rty mu přimrzaly k násadě nástroje a prsty ztuhly při přemykání po klapkách, proto ustal na chvíli ve hiře šel dále, poněkud udýchaný; tvář měl v mlze, povstávající z jeho dechu. Po nějaké chvíli se znavil; neuvážil,ž sníh na lukách leží výše než na projeté cestě a že tížeji z něho dlouhé nohy se vytahují- Mimo to luka v některých místech tvořila prolákliny, jež starší závěje zarovnaly, kudy však nutno bylo jíti a hrabati se sněhem až po kolena. Klen nyni počal litovati, že seše s cesty, neboť tam mohl snadno namanouti se povoz, jedouci k Poníkle. Hvězdy mihotaly se stále ostřeji, mráz byl tužší a pan Klen únavou se až zapotil. Když pak chvílemi zvedl se vítr a táhl lukami k řece, projímala pana Klena citelná zima. Zkoušel opět hráti, ale maje ústa sevřená, unavoval se ještě více.
Olka
20 article
Konečně pojal jej pocit osamělosti. Kolem bylo pusto, hlucho, že mu bylo až podivně. V Ponikle čekal naň teplý krb, ale on raději přemýšlel o Zagrabiu a mluvil k sobě: »Olk jde spat, ale tam, chvála bohu, v jizbě teplo!« A při té myšlence, že tam Olce teplo a jasno, radovalo se srdce páně Klenovo tím více, čím jemu bylo chladněji a kolem temněji. Luka konečně přestala a nastala pastviska, tu a tam jalovčím porostlá. Pan Klen byl již tak unaven, že měl tisíc chutí usednouti se svým oboem pod prvním keřem a odpočinouti Ale pomyslil si: »Zmrzneš !« a šel dále. N neštěstí v jalovčí tak jako pod ploty tvořívaj se někdy závěje. Klen, přešed několik keřů, vy čerpal své síly tak, že konečně si pravil: »Sednu si. Neusnu-li, nezmrznu a abych neusnul, tož sobě ještě zahraji »Zelen džbán!« A usednuv, počal opět hráti — a opět mi zivý hlas oboe ozval se tichem noci nade sněhy. Ale Klenovi víc a více víčka se klížila, nápěv »Zeleného džbánu« slábl, tichl, až konečno utichl nadobro. Klen bránil se ještě spánku byl ještě při smyslech, přemýšlel stále o Olence jenom že stále cítil se ve větší pustině, stále osamělejší, jakoby zapomenutý, a počal jej jí mati údiv, že jí, Olky, v této tiši a noci př něm neni. I počal mručeti: »Olko, kde jsí? A potom ještě jednou ozval se, jakoby na ni volal : »Olko1..... A oboe vysunulo se mu ze ztuhlých rukou A druhého dne zásvit ozářil sedící jeho postavu s oboem u dlouhých nohou a jeho si- navá tvář jakoby byla udivená a při tom z braná v poslouchání poslední noty písničky »Mů zelený džbán.«
bůh Klenův klít Luka
21 article Několik črtz cest-
Několik črtz cest- Několik srpnových dnů r. 1897 sliboval pěkně počasí. Minuly červencové deště a svěž příroda vábila nejednoho turistu na cesty. Ký div, že ani já neměl jsem chvilku pokoje, dokud nevypracoval jsem plán cesty a na n se nevydal! »K horám a za hory« vydali jsme si heslo s přitelem J. S. a ustanovili jsme se navštiviti České Středohoří a Hory Krušné. Nádherně srpnové jitro rozesmálo se nad šírým krajem jihočeským. S chutí ubírali jsme se na nádraží budějovické a v malé chvíli unášel nás vlak k Plzni, odkud druhého dne jsme od- jeli do Duchcova. Jízda z Plzně do Duchcova byla s počátku fádní. Jedeť se mírnou pahor- katinou, skoro stále lesy porostlou. Teprve o Žatce jest krajina zajimavější. Vlak uhání mez poli, z nichž trčí sta bidel, o něž otáčí se vý tečný žatecký chmel. Jeli jsme právě v době, kdy chmel kvete a kdy jest tedy sbírání květu. Z krajiny žatecké za nedlouho vjíždí se uhelnou pánev duchcovskou. Krajina ta vyniká přírodní rozmanitostí a poskytuje rozkošné po- hledy na vrchy kolem Duchcova vystupující.
Český středohoří Plzeň Duchcov Žatec
22 article
Do Duchcova přijeli jsme před polednem. I použili jsme odpůldne k prohlídce okolí, jež poutalo nás zejmena na šachtách. Černé dutiny hiubin zemských šklebí se na mimojdoucího tento očekává, kdy ze země se vynoří nějaký Mefisto s ohnivými plameny. Dočkáš se brzo. Z hlubiny vynoři se klec a z ní vystupuje na světlo denní bytost, již spíše bychom řadili do sféry podzemních duchů nežli mezi lidi. A jest to přece člověk — horník. Na schřadlém těle sedi hlava, nesčetnými polibky matky země pokrytá. V jedněch tvářích zřite jizvy — pa- mátky to minulosti, v jiných ustrnulý výraz smutku. Země přizpůsobuje si zde bytosti sdílí s nimi tvářnost svou. Nad vpadlou, zača- zenou tváří jako dvě vyhaslé hvězdy, dvě blu- boce vpadlé, smutně oči, nad nimi pak v rásko vité, voskově žluté čelo. Vše prozrazuje cho robu. Jsou to tvorové žijící a přece již mrtví Sami si kopou hroby daleko od života. Hvě- zdami jsou jim mdlé kahance a sluncem řídk otvory šachet.
Sam Duchcov
23 article
Dobývání uhlí jest u Duchcova dvojí vrchní a spodní. Prvé provádí se tak, že se uhlí prostě odkrývá a pracující má tedy nad sebou oblohu. Dolování spodní však vyžaduje aby horník se rozloučil se světlem denním vkročil do tmy. Děli se tedy tito »mužové země« ve dvě skupiny. Ti, kteři pracují pod zemí, nazývají se horníky v úzkém slova smyslu. Druzí jme- nují se »obramáci« a stanoviště jejich » obrám«. Pozorovatel okamžitě pozná rozdil obou těchto tříd pracovníků: horníci oděni jsou šatem, sobramáci« oděni jsou cáry. Pohled na obra- máky jest trapný. Jest to třída lidí, kterou zde opovrhují i hornici. Rozedrané nohavice, kol pasu režný pytel, na hrudi cár, jenž se snad někdy jmenoval košile, kousek klobouku nebo pásek vojenské čepice jsou celým jejich oděvem. Dole čouhají opuchlé, bosé nohy, obličej kryje divoký, nepěstěný vous. Kdo by se domnival, že má před sebou nevzdělance nejnižšího řádu, byl by na omylu.
Duchcov
24 article
Jsouť »obrámy« útulnami lidí všech kategorií společnosti lidské. Zdá se snad příliš románové, píší-li, že zde najdete bývalé studenty vysokých škol pražských, bývalé úřadníky, učitele neb důstojníky. Kdo neví o jejich minulosti a slyšl časté jich oslovení »pane kollego«, nutil bys k trapnému úsměvu. Zatím však jsou to lidé, nad nimiž musí poctivá duše zaplakati. Ztra- cená kariera oděla zde člověka v hadry a do rukou, jež kdysi pérem vládly, vložila lopaty a »špice«. Jsou to lidé poctivci, vzdálení všech úskoků. A přece život nepřál jim a osud snížil je tak hluboce. Peníz neuvidí »obramák« skoro nikdy. Majítelobrámu« má kantinu, v níž oni nuceni jsou vše za kovové známky si kupovati. Nejvíce popřeje si ubožák na alkoholu. Když se napije, jest nejšťastnějším. Zapomíná na smutný úděl života, zapomíná na své ztracené mládí, zapomíná na lidskost. Nespatříte v nich lidi, kteří by se opíjeli, aby se hašteřili. Po půl šesté zasípá na »obrámu« píšťala a »obramáci« se ubírají do kantiny. Nejdou hromadně, jsouť velcí samotáři. Každý skore utrhne si několik lupenů ohnice, jež přiváže na opuchlé nohy a jde se navečeřet. Kdo přijde dříve do malé kantiny, usedne na lavice, po- zději přišlí, nemajíce místa, přitisknou se ke zdi se sklenkou čarovného nápoje v rukou a vytrvají tak po několik hodin. Jen pořídku zaznívá z některého kouta sporý rozhovor. V těch duších, které kdysi drásaly drápy osudu, neštěstí, panuje teď mír a klid. Jsou šťastni, neb ve dne při práci nemají čas vzpo- mínati na minulost a po práci se donuti ne vzpomínati. Tak tráví život od dne ke dni, bez st rosti, bez radosti i žalu. V hlubinách zem ských kopou si hroby, v nichž pak úplně za pomenou . ..
25 article
Za noci jest podívání na »obrámy« nád- herné. Černé jieny země nespí nikdy. Ze země šlehaji větší a menší plameny, ozařující noe. »obrámech« hoří neustále, dnem i noc jarem i zimou. Ohně tyto neuhasi nikdo Kysličník uhelnatý se sirou čpí v širém kraji A nad těmi ohní planou tiché, bílé hvězdy. ohně věků . .. Dne následujícího ubírali jsme se z Duch- cova na Milešovku. Silnice vede do Milešova, osady to na jižním svahu Milešovky ležící. V Milešově vyplná se osamělý kostelíček a roz- sáhlý zámek, jenž hrdě shlíží do okoli. Z Mi- lešova vystoupili jsme zvolna na vrchol Mile- šovky, kde jest rozsáhlý hostinec. Pohled s Milešovky jest rozkošný. Pože hnaná pole střídají se se zelenými luhy, na mírných návrších a v utěšených dolinách běll se domky. Na západ viděti jest do Lounských vrchů, na jihovýchod Lovosice na úpatí Lovoše, pak krásný Řip a dále černá se Terezín a Li- toměřice. Směrem východním nejblíže jest t. zv. Malá Milešovka (Klelečná hora), dále Bezděz v dalekých mlhách obrysy Sněžky. Na severním obzoru vystupuje Vysoký Sněžník krušnohorský, od něhož na západ stoji památný kostelik nakléřovský. Pokochavše se dosyta rozkošným pohledem odebrali jsme se do hostince, abychom si obsta rali nocleh. Po půl osmé sklonilo se slunce k západu. Mohutná koule sluneční naposled libá požehnané kraje české, rudnouc vždy víc a více. Plamenná zá- plava rozlévá se na západě a v ní jako v krva- vém moři polápí se zlatovlasý Jasoň. Znenáhla mizí slední odlesk a noc zvolna se plouží v širý kraj. Vůkol rozzvučely se zvonky v dědinách ke klekání. Z modra prokmitá večernice a z ni milliony družných sester jejích. Usnul den, usíná i vše tvorstvol
Mil Milešovka Milešov Lovosice Lovoš Terezín západ Malá Milešovka Klelečný hora
26 article
Stejně krásně divadlo připravil nám východ slunce, tak že opouštějíce vrchol Milešovky. nesli jsme si hluboce vryté dva obrazy z ni, totiž obraz jitra a večera na horách. Za nedlouho oetli jsme se ve Stadicích. Vesnička leží v krásném údolí řeky Bělé, strá- němi vroubeném. Na jihozápad od Stadic pro- stírá se »pole Přemyslovo«, též »královskés zvané. Na něm jest pomník, jejž r. 1841 hrabě Ervín Nostie postaviti dal. Na pomníku stojí pluh, na postranní desce jest nápis: Zde od pluhu Přemysl k vévodství povolán- Vzdělaný MDCCCXLI. Kde nyní stojí pomník, rostly prý dříve vlaské ořechy a ty prý nikdy nečervivěly. Ker ten však usehl, ale odnože jeho vyrůstaly na zahrádce mlýna jednoho při řece Bílině. Avšak roku 1845 příšla povodeň, jež zníčila zahrádku i ořeší. V poledne opustili jsme Stadice a kráčel jsme silnicí přes Trmice kol Ústí Labského k Chlumci. Z městečka Chabařovic viděti jest rozsáhlou kotlinu, jež na jihozápad až k Tepli- cům se táhne. Tato kotlina památna jest tim. že zde svedena byla r. 1813 bitva, v níž Na- poleonův maršálek Wandemme byl poražen s vojskem zajat. Na památku těchto bitev stojí u Chlumee tři pomníky: rakouský, ruský a pruský. Rakouský a pruský jsou blízko u sebe, ruský jest poně kud dále. Nejkrásnější z nich jest rakouský. Jes z litiny a dosahuje výše 18 metrů. Na základn ploše pomníku leží lev, nad ním jest vypuklý
Přemyslův Ervín Nostie Přemysl Ker Wandemme Stadice Bílina Trmice Labský Chlumec Chabařovice řeka Bělá já východ slunce