ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 ea52f6f0-661e-11dc-bf0c-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 9, org 3, place 3
1 masthead
39. nistopadu 1901.
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 317.
4 masthead
Strana 9.
5 article V cizích kapsách.
V cizích kapsách. »Na plyšových křeslech Národního divadla roztahují se dcerky uze- nářské . ..« Kde pak honem se mi kmitla ta věta v níž jest uloženo tolik světité pravdy ? Ano, ano, zapomněl jsem, ve kterém, ale bylo t v jednom z oněch venkovských časopisů, do nichž se poslední dobou slévají všechny »pi- kantnosti« z naší pražské domácnosti. Já vím, vlastně to myslil šlechelný pisatel jinak. Roztahují-li se totiž na plyšových kře- slech Národního divadla dcerky uzenářské, musi správa tohoto divadla hověti jejich vkusu, z čehož pak nad slunce jasněji vyplývá, že za nedbává všechno to vyšší a nejvyšší umění dra- matické. Víme přece dobře, že správa Národ- ního divadla nemůže býti dosti pohlavkována, zdola i shora. Škoda každé rány, která padne mimo. Tiskl jsem v duchu ruku šlechetnému pisa- teli a litoval jsem jen, že ve skromnosti své se nepodepsal, abych se mu byl mohl pokloniti osobně, abych byl mohl pohleděti do jeho jas- ných očí. Neboť pomohl otevřiti oči mé, kteréž tak dlouho neviděly. Jisté pochybnosti měl jsem dávno, tuši jsem cosi, ale nebyl jsem si docela jist. A tu tedy padla slova, jichž bylo třeba, abych byí ze vši nejistoty vyveden. Je to hořké poznání, ale konečné poznání sebe trpčí jest prý lepší než slepá nevědomost Vidím, vidím, jak naše veřejné mínění byl posud prolhané. S bolestí poznávám, jak pro- lhaní a neupřímní byli naši nejpřednější my- slitelé, publicisté i básníci, zkrátka všichni, kdo kdy ve jménu českého lidu a k českému lidu mluvili.
Vidím národní divadlo
6 article
Pořád nám namlouvali, že jsme národem demokratickým. Ale nikdy se nepro- nášela bohopustější lež. My jsme národem čistě aristokratickým. Jsou arci chvíle, kdy na přiklad voláme do zbraně každého, bez roz- dílu stavu, kdo nám o volbách může dáti hlas, ale jinak trapně pociťujeme, jak nám v tom českém životě všady překážejí uzenáři, řezníci, pekaři, kartáčníci, kominníci a vůbec — — Národní divadlo prý postavil národ sobě No vidíte, a najednou se tam roztahují dcerky uzenářské. Táži se: kam si mají sednouti pak naši čeští knižata, hrabata, princi a baronové, kteří by se do našeho stánku Můz jen jen hrnuli? Kam, pravím, když jim to naše české uzenářství tak překáží? Zde máte příčinu, pánové, proč těch vla steneckých kavalírů přichází do Národního di- vadla tak málo, proč jich tam vídáte obyčejně nanejvýš padesát a nikdy ne sto! Tolik vy chování přece má naše vlastenecká aristokracie, že její členové nebudou chtít sedati plebejským těm dcerkám na klinechl Pražský dopisovatel řečeného venkovského listu několika slovy jasně vystihl situaci. Sou- hlasím s ním zeela — a zejména s ním sou- hlasím v příčině těch uzenářů, k nimž, chcete-li, můžete přidat i několikerou žívnost jinou. Nelze popříti, že český a zvláště pražský uzenář vším právem a vlastní zásluhou stal se předmětem všeho opovržení, představitelem vší směšnosti, tuposti a duševní prázdnoty. Sám jich znám několik a velmi důvěrně je znám, viděl jsem jejich začátky, potloukal jsem se v jejich udírnách, ano, byly doby, kdy jsem jim býval dlužen i za večeře — snad uznáte, že o nich mohu mluviti s jistou znalosti věci, objektivně, nestranně, pravdivě, spravedlivě!
národní divadlo národní di
7 article
Čím pak byl takový uzenář? Ničím jiným než tovaryšem, kterýž od rána do večera musi pracovati, aby tak trochu té chudší pakáži — totiž nám, pokud jsme ještě všichní nevolili v kurii velkostatkářů — připravil na večer cerbu- látů, párků, kolínek, bůčků a plecek. Pak jed- noho dne se rozhodl, že se »udělá pro sebe«. Nu, bylo to panování dost mizerné. Začal s ně- kolika stovkami, mnohdy jen desíikami, jež bud sám zachoval, nebo které mu přinesla věnem žena, obyčejně taky rodu velmi plebejského. Byliť by takového uzenářského tovaryše vyhodili, kdyby se byl odvážil pro nějakou dceru z kava- lírské, bohaté rodiny. Jaká mu kynula budoucnost? Bylo-li mu dříti jako tovaryši, bylo mu snad ještě více dřít jako samostatnému pánu. Musil vstávati o čtvrté ranni v zimě v létě, třikrát v témdni, aby ne- vyspalý, zimomřivý, v mraze, ve větru i v dešti šel na trh nakoupiti prasat, musil je pak roz- sekati, naložiti do láku, bylo mu pracovati po několik hodin denně v lednici, kde byly 2—3 stupně tepla, bylo mu uditi, konečně taky chtěl prodati, co připravil, a večer již o desáté nebo jedenácté všecek unaven ukládal se na lůžko, aby zejtra o čtvrté ranní začal znova. Vídali jste takového uzenáře v koncertech? Kupoval obrazy? Četl všechny psychologické romány?
8 article
Sedal snad. sám ke klaviru, aby komponoval reverie? No dobrá — a kdo pak za něj měl dělati salámy a jafernice?- Nu, pozorujete již snad, v jaké výši na tímto věčně se lopotícím, neunavné pracujícím uzenářem vznáší se takový pražský dopisovatel venkovských listů, kterýž v geniálním lenošení tráví drahý čas po kavárnách, lapaje všechny »zaručené« klevety, a kterýž právem ohrnuje svůj vznešeně čenichavý nos nad opovrženl hodnými dcerkami uzenářskými, roztahujícímise na plyšových křeslech? A dokonce se podívejte na uzenářovu man želku Nenl-liž pravda, každá žena, provdává- se, blouzní o vlastní tiché domácnosti, jak bude mužičkovi vařit, jak bude po obědě sedat vyšivat, jak s mužíčkem, až se vráti domů. půjde na procházku, večer do divadla, do kon- certu, třeba někam do hostince? A jaký zatím život vedla choť uzenářova Starala se hloupě s mužem, pracovala od rána do večera, stála v krámě, až jí nohy otrnovaly. a prodávala, sekala, vykrajovala, vážila, tržila krejcary a desetníky, až konečně taky večer znavena do úpadu, spočítala tržbu a klesla vy- sílena do podušek. Této uzenářově ženě ne- býla údělem klidná domácnost, čtyři stěny útul- ného pokoje, dýchajícího teplem; v těchto svých stěnách trávila obyčejně jenom několik dnů, když v bolestech slehla s nějakou tou uzenářskou dcerkou nebo synkem, a sotva s zotavila, spěchala zas do krámu, neboť tam ji muž nevyhnutelně potřeboval. Ve svém bytě, ve své domácnosti byla tato uzenářka skoro jen hostem. Nepoznala, co je klidným živo- tem rodinným, pro ni nebylo divadla ani kon- certů, aniž jiných zábav. Tato žena, anižo tom věděla, luštila otázku ženské práce, »eman- cipace«. Dva pronedbané dny — a cítilto celý závod.
Nenl
9 article
Takto starali se uzenář s uzenářkou po celá desítileti, po celý život. Arciže, kdyz pilně pracovali a dobře hospodařili, koupili dům, neboť míti dům jest ideálem uzenářovým, taky on jest »idealistou«. Jednou z příčin tohoto idealismu jest okolnost, že každý do- máci nechce uzenáře do svého domu, i ne- zbývá než míti vlastní dům. Ale ten uzenářův dům, velevážení, ten právě mně a jiným leží tolik v žaludku. Pro má dům uzenář a ne já! Jářku, proč? Jsou sice ještě pošetilci, kteří myslí: kéž by jen bylo hodně uzenářů, aby měli domy. neboť pak by tyto domy byly a snad i po ně jakou generaci zůstaly v českých rukou. Nebot prý není slýcháno, aby se stal uzenář renegá- tem, jako se někdy přihodí i s umělci kompo- nisty. Spolehnout prý se může na uzenáře právě tak jako na řezníky a jiné živnostníky, kteři se nikdy nedopustili zrady a nezapomněli, z čeho vyšli. Ano, někteří ještě větší pošetil dokonce pokládají uzenářům za zásluhu, že ne píší dramat a nemluví pak jménem dramatických spisovatelů, hledice si jen toho, čemu rozumějí. Ale to přece rozumí se samo sebou? A jsou ještě jiní, kteří se neostýchají tvrditi, že má uzenář stejné právo na dům jako kupec- nebo apatykář, jako fabrikant nebo docela obyčejný. privatisující domácí pán, a dcerky uzenářské prý mají totéž právo »roztahovati« se na ply šových křeslech, jako deerky doktorské, ouřad nické a fabrikantské. Jen prý když si to ply šové křeslo zaplatí! A jen prý kdyby jieh To jest mínění politováníhodné. A my, kteř chodime do divadla na frajkarty, naprosto s ním nesouhlasíme. Jen každému, což jeho jest bylo!
10 article „Poste restante“.
„Poste restante“. Rozmarné momentky.
11 article
Je tam stále živo — u »poste restantee Několik poštovních dam, o nichž brousils někdo svůj vtipný kamének, že prý jsou také »restante« a čekají, až si pro ně někdo přijde. zaměstnáno jest neustále hledáním dopisů s nej různějšími adresami a nejprapodivnějšími šiframi aby vyhověly netrpělivým adresátům, kteři kupí se u oken. Publikum, s nímž setkáte se u »poste restante«, vyniká pestrostí nad nejrozkvetlejší jarní louku; všechny třídy, stavy, zaměstnání, rody a veškerá pohlaví se tu scházejí. »Poste restante« jest. rozhodně z nejdemokratičtějších zařízení. Pojďte, Poberujme ten shon. A kdo nejvice obtěžuje poštovní dámy častými poptávkami Bůhví . . . ale na rozmarného Amorka si dámy mnoho stěžují. Ani prý devět desetin práceby neměly, kdyby jeho pletek nebylo. K oknu dotlačila se právě prostovlasá hol čička; je udýchaná a v ruce mačká pa- pírek. »Co pak ty chceš ?e »Já nic,« ujišťuje přerývaným hlasem děvče, »ale naše slečna z prvého poschodí . . »A co ta chce ?« »Maminka povídala, že ženicha. Tady prý má byt od něho dopis.“ Obecenstvo se směje a děvče natahuje ručku, aby podalo slečně papírek, na němž na psána jest šifra. »Není zde nic«, praví slečna děvčeti. »Nic?«, diví se nedůvěřivě indiskretní poslík. »A slečna povídala, že zde jistě bude. »Ten ženich?«, táže se štiplavě soused velký hřmotný pán s narudlým obličejem, vrou beným prošedivělým plnovousem. »Řekla slečně že musí ještě počkat!« Několik sousedů a sousedek se zasmálo drsné poznámce a několika damám rozlil se po tvářích lehký růměnec.
12 article
Hřmotný pán přitlačil se k oknu a ukazuje legitimaci. Je cestákem a čeká peníze. Slečna prohlíží podací listky a našla konečně dva. Ce sták je uchopí a děkuje. »Vědí,« ujišťuje, »ani za nevěstu bych je nevyměnil.« »No, no !«, hrozí slečna. »Skutečně! Čert mi byl již jednu dlužen a té mám až po krk !- Po jadrné vysvětlivce zasmál se hřmotně obecenstvo zasmálo se též a cesták zmizí. K oknu kloní se elegantní švihák a šeptá sotva slyšitelně heslo. »Nic.« »Nie ?« A ustupuje pak dámičce stydlivého zevněj šku, v černém hávu. Nepochybně vdovička .. Anebo ženka, u níž smutek znamená, že míst jest uprázdněno.!. Z elegantní tašky vyňala insertní lístek a beze slova podala ho slečně. Úřadnice se mechanieky obrátí a počne hledati v kupě dopisů. Jeden, druhý, třetí . . . ještě sedm a bude na každý prst jeden. Jen čtyt byly, ale smuteční motýlek se spokojeně tváří. U okna jest nyní sedmnáctiletý neposeda sukních. Čiverácky špulí rtíky a podává slečně napsané heslo. Potom se obrací směrem k vý- chodu, kde čekají ještě dva »troténi«. Smějí se také. Za krátko s vítězoslavným úsměvem tlač se slečinka k přítelkyním. V orukavičkovane ručee třimá několik dopisů. Všechny pak, roz- pustile se smějíce, opouštějí úřadovnu. Přísaha na to můžete, že slečinky napálily několik mla díků insertem o »tří přitelkyních sličného ze vnějšku s jměním . . « Nyní došlo na veřejného posluhu. Radi- kálně přistoupil k oknu a strká slečně pod no síček listek s šifrou. To je již něco Jepšího Patrně nějaká »korrespondence s majetnou dá mou« neb »známost s lepším pánem«. »Přemyslovec« nedostal nie, ale nermout ho to. Za svou chůzi dostane zaplaceno bud jak bud. itenio
Přemyslovec
13 article
Mladý pán »slušného zevnějšku« žádá na jednou tři šifry. Jednu dokonce skorem zapo- mněl, neboť neví, zda to neb ono číslo. »A odkud to má býti ?« »To nevím, snad z Prahy.« Dostal jeden dopis, ale nevyplacený. Zatvá řil se kysele — snad illuse o interessantní zná- mosti najednou se potrhaly — načež hodi zlostně dvanáct haléřů na stolek a rychle vyšel Venku dopis roztrhl, prohlédl a — zaklel. A slečna zase již hledá. Starší, asi čtyři cetiletá dáma žádá ji o »rodinné štěstí 35«. Proč »35«, to zůstane hádankou. Své stář jistě tou číslicí neminí, neboť ani barvičky umělá elegance jejího zevnějšku nejsou s to utlumiti brutální pravdu jejího křestního listu. Bude to nepochybně očekávaná »známost se starším pánem nebo pensistou«. Vdovec — an s dětmi — nebývá vždy vyloučen. Dostala dva dopisy, zdánlivě klidně je uschovala a maje státně odchází. Starší dámu vystřídala nafintěná griseta- Prohýřené noci zračí se jí ve tvářích. Dopisu nedostala.
Dostal Praha
14 article
Starší pán vyžilého, ale elegantního ze vnějšku přistupuje potom a chce od slečny »štěstí 20«. Dostal ho v trojím vydání. Od- stoupí, zastaví se a počne trhati obálky. Spo- kojený úsměv svědčí, že insert se vyplatil. Do úřadovny vběhla dáma se závojem ; je ještě mladá, tak nejvýš třicátnice. Opatrně stydlivě se ohlíží, načež nahýbá hlavinku do okna. Slečna se musila tázati dvakrát, jak zní záhadná šifra. Dáma zašeptala nesměle jméno jistého lázeňského místa s jménem měsíce čer- vence. Aha! jistě nějaké pletky, z lázní. A ejhle! panička má snubní prsten . . ! Od pana manžela dopis jistě nečeká. Madame, nevězí tom parohy? Sotva dostala jeden dopis, již rychle ubihá, nečekajíc, až slečna prohlédne všechny. Vždyť je to zbytečné . . . Ví, že do- stane jen jeden. K oknu přistupuje »dobře vychovaná so lidní slečna z pořádné měšťanské rodiny«. Krá- skou zrovna není a k třicítce nemá také daleko. Chce od slečny »rodinné zátiší 24«. Patrně hledá touto »neobvyklou cestou pro nedostatek známostí« (to bývá také brutální pravdou !) pro svých několik tisíc »c. k. státního úřadnika. professora, doktora, inženýra neb pána se zaji štěnou existencí a pensí.« Takově dobře vychované měšťanské dcerky jsou pravidelně do dvaadvacítky velmi hrdě neberou pod akademický diplom, do pětadva- cítky hledají »zajištěnou budoucnost a pensi« potom »kohokoliv«. Nedostala nic, načež rychle odešla.
15 article
Nyní došlo na holobradého mladíka. Co nedostává se na hořejším retu a na bradě, vyna- hradil mu Pánbůh na hlavě. Zevnějškem bujný oř — a snad i myšlénkami — dle ubledlého obličeje fláma a po prstech poznáš, že kouř cigarety. Nepochybně nějaký nedovařený genius- Tací lidé mívají báječně romantické nápady Chtěl dopis s heslem »Ikaros«, ale někdo mu ho patrně zapomněl poslati. Proto odešel schlíple, jako lkares, jenž sřítil se s nebetyč- ných výšin. Ikara vystřídala starší holčina s tržní t škou na ruce. Snad nějaké »lepší služebné děvče s menším věnem a výbavou«. Takové hledají pravidelně »sluhy od pošty neb banky, pány v jistém postavení neb lepší řemeslníky«. Špatné zboží nejde na odbyt. Po služce přitlačil se k oknu starší muž. Slečna ho již zná a beze slova bere z jeho ruky papír s hesly. Patrně obchodník s boha tými nevěstami a ženichy. Dostal kupu dopisů které stopil v kapse svrchníku, načež ustupuje mladému muži, zevnějškem menšímu úřadníkovi jenž tlumeně oznamuje slečně, že »mlčelivos etí zaručena.« Slečna hledá bezvýsledně. Mladý pán odchází. K oknu přižene se pak mladík s červeným obličejem, čepičkou na hlavě a krátkou tužkou za uchem. Po usmolených rukávech poznáte o- chodního příručího. Chce něčeho dosáhnou »Spojenými silami.« »Nie zde není.« »Nic?! Podívají se lepší !« »A voni se také podívají lepší !« zabřískla vážná matrona, kulhavě poskakujíeí na jedné noze. Nedočkavec šlápl jí na kuří oko. Publikum se směje a příručí šourá se ke dveřím. kpsilon.
Ikarus
16 article
A stále je tam živo, u poste restante. Po- štovní dámy bez oddechu hledají a publikum přichází a odchází s různými pocily : spokojeno blaženo i nespokojeno. Je tam dosti zábavy pro laika a vděčné pole pro psychologa. Mnohdy poznáš na prvý pohled výši intelligence jedno- tlivce po jeho vkročení a chování v úřadovn »poste restante«. J. Z. H.
17 article Sázka.
Sázka. Napsal A. Čechov. Z ruštiny přeložil A. Drábek. Byla temná, podzimní noc. Starý bankét chodil ve svém kabinetě z kouta do kouta vzpomínal, kterak před patnácti léty na podzim dával večírek. Bylo na něm mnoho rozumných lidi a zajímavě se hovořilo. Mezi jiným mlu vilo se o trestu smrti. Hostě, v jichž středu bylo nemálo učenců a žurnalistů, většinou trest smrti zavrhovali. Nacházeli jej zastaralým, ne- důstojným křesťanských států a nemravným. Dle mínění některých bylo ho úplně třeba zaměnit doživotním vězením. »Nesouhlasím s vámi,« řekl hostitel-bankéř Nezakusil jsem ani trestu smrti ani doživotního vězení, ale možno-li souditi a priori, jest dle mého mínění trest smrti mravnější a human nější než vězení. Smrt ubíjí rázem, ale doži votní vězení zvolna. Který popravčí jest lid štější? Ten, který vás ubijí za několik minut. anebo ten, který vás připravuje o život během mnohých let?« »Obojí jest stejně nemravné,« podotk kdosi z hosti, »protože obojí má týž účel — odnětí života. Stát není bůh. On nemá práva bráti něco, co nemůže vrátiti, kdyby chtěl.« Mezi hosty nacházel se, mladý, as dvacíti pětiletý právník. Když se ho tázali, co o ton soudí, řekl: »I trest smrti i doživotní vězení jsou stejně nemravny, ale kdybych měl voliti mezi nimi rozumí se, že bych si vybral druhé. Žíti jak koli jest lépe než nežíti Počal živý spor. Bankéř, tehdy mladší ohnivější, vyšel z míry, udeřil rukou na stůl obraceje se ke mladému muži zvolal: »Není pravda! Vsadím se o dva milliony že nevysedíte ani pět let ve vězení.« »Myslite-li to vážně,« odpověděl jurista. »přijímám sázku, že vydržím ne pět, ale pat náct let.« »Patnáct ? Jděte I« zvolal bankéř. »Pánové vsázím dva milliony !« »Souhlasím ! Vy vsadíte milliony, a já svou svobodu!« řekl juřista.
A Čechov A Drábek Pánová
18 article
Tato divná, nesmyslná sázka se uskutečnila Bankéř, neznající tohdy počtu svých millionů zhýčkaný a lehkomyslný, byl jí nadšen. Pr večeři dobíral si právníka a říkal: »Vzpamalujte se, mladý muži, pokud není pozdě. Dva milliony jsou pro mne maličkost ale vy tu riskujete třemi, čtyřmi nejlepším lety svého života. Pravím třemi, čtyřmi, protože tam déle nevydržíte. Nezapominejte, nešťastníku že dobrovolné vězení jest horší nuceného. My šlenka, že každou minutu máte právo vyjíti n svobodu, otráví vám ve vězení celou vaši by tost. Lituji vás le A nyní bankéř, chodě z kouta do kouta vzpomínal na všecko to a dotazoval se sebe »Nač byla ta sázka? Jaký zisk z toho že právník ztratil patnáct let života a já vyho dím dva milliony? Může to býti důkazem, že trest smrti je horší nebo lepší doživotního vě- zení? Smé strany to byla choutka přesyceného člověka a se strany právníka — prostá lačnost peněz ...«
19 article
Vzpomínal, co se přihodilo dále po zmi- něném večírku. Bylo usneseno, že právník bude odbývati své vězení pod nejpřísnějším dozorem v jednom z křídel, zřízených v bankéřově parku. Ujednalo se, že prodlením patnácti le nesmí překročiti práh křídla, nesmí viděti ži- vých lidí, slyšeti lidský hlas, nesmí dostávati dopisů ani novin. Dovoleno mu míti hudební nástroj, čísti knihy, psáti dopisy, plti vino a kouřiti. S vnějším světem měl se dorozumivati pouze mlčky, malým okénkem, za účelem týmž zřízeným. Vše, co potřeboval, knihy, noty, vino a ostatní mohl na svůj lístek dostávati v ja kémkoli množstvi, ale pouze oknem. Smlouva předvídala všecky podrobnosti a maličkosti které činily uvěznění přísně osamoceným a za- vazovala právníka vyseděti přesně patnáct le od 12. hodin 14. října 1870 do 12. hodin 14 října 1885. Nejmenší pokus se strany právní kovy porušiti podmínky, třeba jenom dvě mi nuty před uplynutím lhůty, osvobozoval bankéře od povinnosti zaplatiti mu dva milliony.
20 article
Podle lístků právník v prvním roce silně trpěl následkem osamocení a nudy. Z bytu jeho neustále dnem i nocí bylo slyšeti zvuky piana. Vína a tabáku se odřekl. Víno, psal, vzbuzuje touhy a touhy jsou — prvními nepřáteli vězně; k tomu není nic nudnějšího než píti dobré víno a nikoho neviděti. A tabák kazí v komnat vzduch. Prvního roku posílali právníkovi knihy většínou lehkého obsahu: romány se spletitou zamilovanou intrikou, fantastické povídky, ko medie a podobné Druhého roku hudba v křídle umlkla jurista ve svých zápiskách žádal pouze klassiky Pátého roku opět se ozvala hudba a vězeň pro sil o víno. Ti, kteří ho pozorovali oknem, pra vili, že celý tento rok pouze jedl, pil a ležel na posteli, často zival a hněvivě sám s sebou hovořil. Knihy nečítal. Mnohdy v noci sedal k psaní, psal dlouho a ráno vše napsané trha na kousky. Nejednou slýchali, že plakal. V druhé polovině šestého roku zaujalse vězeň horlivým učením cizím jazykům, filosofi a historii. Dal se tak chtivě do těchto nauk. že bankéř sotva stačil objednávat pro něj knihy. Během čtyř let bylo na jeho žádost objednáno kolem šesti set svazků. V periodě tohoto uvlečení dostal bankéř mezi jiným o svého vězně tento list: »Drahý můj žalářniku Tyto řádky Vám píši v šesti řečech. Ukažte je znaléům, aby je přečtli. Nenajdou-li tam ani jediné chyby, prosím Vás, poručte vystřeliti z pušky v parku. Výstřel ten mi oznámí, že moje úsili nebylo marné. Geniové všech věků a zem mluví rozličnými jazyky, ale ve všech hoří týž plamen. O, kdybyste viděl, jaké nadpozemské štěstí zakouší nyní moje duše, když jim dovede rozuměti !« Přání vězňovo bylo vyplněno. Bankéř poručil vystřeliti v parku dvakrát.
21 article
Po desátém roce jurista sedal nepohnut za stolem a čítal pouze evangelium. Bankéřis zdálo zvláštním, že člověk, jenž ve čiyřeel letech zmohl šest set učených knih, ztrati téměř celý rok při čtení jediné a ne siln knihy. Za evangeliem přišly dějiny náboženstr a bohosloví. Poslední dvě léta uvěznění čítal vězeň ne- obyčejně mnoho a beze všeho výběru. Tu se zabýval přírodními naukami, tu žádal Byron neb Shakespeara. Stávalo se, že žádal současn chemii i medicinskou učebnici, román a nějaký filosofický nebo bohoslovný traktát. Čtení jeho podobalo se tomu, jakoby plaval v moři mez troskami korábu a snaže se zachrániti život chytal se brzy jedné, brzy druhé troskyl Na vše to vzpomínal stařík bankéř a dumai »Zejtra ve 12 hodin on dostane svobodu Podle podmínky musím mu vyplatiti dva milliony Zaplatím-li, je po všem: jsem úplně zníčen . . Před patnácti léty neznal počtu svých mi lionů, nyní pak obával se zeptati se sama sebe oč má vlce — peněz nebo dluhů? Odvážní hra na burse, odvážné spekulace a hráčská ho rečka, jíž nemohl se ani ve stáří zbýti, přivedly znenáhla jeho záležitosti k úpadku a tento trou fanlivý, hrdý boháč, který dříve neznal bázně proměnil se v bankéře prostředního druhu, chvě- jícího se při každém stoupnutí nebo klesnutí papírů.
Byron Shakespeare
22 article
»Proklatá sázka !« bručel stařík, chyta je se ze zoufalství za hlavu. Proč ten člověk ne- zemřel? Jest mu teprve čtyřicet let. Vezme moje milliony, ožení se, bude se kochati živo- tem, hráti na burse, a já jako žebrák budu s na něho dívali se závistí a každého dne po slouchati od něho tutéž frási: »Jsem vám po- vinen štěstím svého života, dovolte, abych vám pomohl!« Ne, to je přespříliš ! Jediná záchrana před úpadkem a hanbou — jest smrt toho člo- věka !e Odbily tři hodiny. Bankéř naslouchal v domě všecko spalo, jenom za okny bylo sly- šeti šumění stromů. Snaže se, aby nezašramotil, vyndal z ohnivzdorné pokladny klíč ode dvěří, které se neotvíraly během patnácti let, obléki svrchník a vyšel z domu. V parku bylo temno a chladno. Pršelo. Ostrý, vlhký vítr províval sadem a nedával klidu stromům. Bankéř napjal zrak, ale neviděl ani země, ani bílých soch ani křídla ani stromů. Přišed k místu, kde se nacházelo křídlo, za- volal dvakrát na stráž, ale odpovědi se mu ne- dostalo. Strážník se patrně skryl před nepo- hodou a nyní kdesi spal v kuchyni anebo v oranžerii. »Buduli míti tolik síly, abych vykonal svůj záměr — myslil si stařík — padne podezření nejprve na hlídače.« Nahmatal schůdky a dvéře a vešel do před síně křídla, potom hmataje před sebou, dostal se do velké chodby a rozsvítil sirku. Nebylo zde ani duše. Stála tu čísi postel bez peřin v koutě se temněla litá kamna. Pečeti na dve- řích, vedoucích do pokoje vězňova, byly celé. Když shasla sirka, stařík, chvěje se roz- čilením, nahlédl do maličkého okna. Ve světnici vězňově hořela mdle svíčka. O sám seděl u stolu. Byla viděti pouze jeho záda, vlasy na hlavě a ruce. Na stole, dvou křeslech i na koberci vedle stolu ležely otevřené knihy.
23 article
Prošlo pět minut a vězeň se ani nepohnul Patnáctileté vězení ho naučilo nehybně seděti. Bankéř zaťukal prstem na okno, ale vězeň ne- odpověděl ani jediným pohybem na toto zatu- kání. Bankéř opatrně strhl pečeť se dveří strčil klíč do otvoru zámku. Zrezavělý zámek vydal chraptivý zvuk a dvéře zaskříply. Bankét očekával, že ihned se ozve výkřik udivení kroky, ale minuly asi tři minuty a za dveřm bylo ticho jako dříve. Odhodlal se vstoupití do svétnice. Za stolem seděl člověk nepodobný ostatním lidem. Byla to kostra, potažená koží, a dlouhým ženskými vlasy a kosmatou bradou. Barva obli čeje byla žlutá s hlinitým odstinem, tváře vpadlé, záda úzká a dlouhá, a ruka, již pod- píral svou vlasatou hlavu, byla tak tenká a hu bená, že až hrůza bylo na ni patřiti. Ve vlasech jeho stříbřily se šediny a patře na jeho sta řecky znavený obličej nikdo by byl nevěřil,že jest mu teprve čtyřicet let. Spal ... Před jeho skloněnou hlavou ležel na stole list papíru, na němž bylo cosi drobným písmem napsáno. »Ubohý člověk !« pomyslil si bankéř. »Spí a jistě ve snu vidí milliony ! Stačilo by mi pouze vzíti tuto polomrtvolu, hoditi ji na jeho postel, lehce přidusiti poduškou a nejsvědomitější pro- hlídka by nenašla příznaku násilné smrti. Avšak, přečtěme nejprve, co tuto napsal . .« Bankéř vzal se stolu list a četl následující »Zejtra ve dvanáct hodin ve dne dostanu svo- bodu a právo styku s lidmi. Ale dříve než opu- stím luto komnatu a spatřím slunce, citím se povinným říci vám několik slov. Z čistého svě- domí a před bohem, který mne vídí, oznamuji vám, že pohrdám svobodou, životem, zdravim i vším tím, co se ve vašich knihách nazývá bla hem světa.
24 article
Patnáct let jsem pozorně studoval pozem- ský život. Pravda, neviděl jsem ani země an lidi, ale ve vašich knihách jsem pil aromatické víno, pěl písně, honil se lesy za jeleny a divo- kou zvěří, miloval ženy ... Krásky vzdušné. jako oblaka, vytvořené kouzlem vašich geniál- ních poetů navštěvovaly mne v noci a šeptaly mně krásné pohádky, jimiž se opájela moje hlava. Ve vašich knihách vznášel jsem se na vrcholy Elbrusu a Montblancu a viděl odtud, kterak ráno vycházelo slunce a jak večerem zaplavo- valo nebe, okean a horské vrcholy nachovým zlatem; viděl jsem odtud, kterak nade mnou, brázdíce mračna, šlehaly blesky; viděl jsem ze- lené lesy, pole, řeky, jezera, města, slyšel jsem zpěv a hru pastýřských píšťal, cílil jsem křidl nádherných dáblů, přilětajících ke mně besedo- vati o bohu... Ve vašich knihách vrhal jsem se v bezedné propasti, tvořil divy, ubijel, pálil města, hlásal nová náboženství, dobýval celých říší Vaše knihy mně daly moudrost. Vše to co věky vytvořila neunavná lidská mysl, vše to jest směstnáno v mé hlavě. Vím, že jsem z vás nejučenějši. A já pohrdám vašimi knihami, pohrdám vším světským blahem a moudrostí. Vše jest nicotné, pomíjející, domnělé a klamné jako fata morgana. Nechť jate hrdí, moudří i ošklivi, smrť vás setře s povrchu země jako polní myši a potomstvo vaše, dějiny, nesmrtelnost vašich geniů zamrzne aneb shoří zároveň se zemskou kouli.
Elbrus
25 article
Pominuli jste se s rozumem a nejdete svou cestou. Lež přijímáte za pravdu a ohavnost. za krásu. Divili byste se, kdyby následkem něja- kých okolností na jabloních a broskvích místo plodů vyrostly žáby a ještěrky, nebo kdyby růže vydávaly zápach spoceného koně; tak i já se divím vám, kteří jste vyměnili nebe za zemi. Nechci vám rozuměti Abych vám dokázal pohrdání k tomu, člm vy žijete, odřikám se dvou millionů, o nichž jsem kdysi snil jako o ráji a jimiž nyní po- vrhuji. Abych se zbavil práva na ně, vyjdu odtud pět hodin před ustanovenou lhůtou takovým způsobem poruším smlouvu . . .« Když byl bankéř přečetl list, položil jej n stůl, políbil zvláštního člověka na hlavu, zapla- kal a vyšel z křidla. V žádné době, ani po ve- likých prohrách na burse, necítil takového pohrdání sebou samým, jako nyní. Když přišel domů, ulehl do postele, ale rozčilení a slzy ne- daly mu dlouho usnouti. Druhého dne ráno přiběhli bledí hlídači a oznámili mu, že člověk, žijící v křídle, vylezl oknem do sadu, prošel vraty a kdesi se skryl. Bankéř odebral se ihned se sluhy do křídlaa zjistil útěk svého vězně. Aby nevzbudil zbyteč- ných řečí, vzal se stolu list s odřeknutím se jeho a vrátiv se domů, zavřel jej do ohni- vzdorné pokladny.