2
masthead
17. listopadu 1907.
4
title
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů k č. 318.
5
article
Dopis blahopřejný
Dopis blahopřejný
1 chlácholivý příteli, kterýž mně oznamuje roz
množení rodiny své.
Drahý přítelil
Budiž tedy pozdraven a co nejsrdečněji
vítán syn Tvůj nejmladší, jebož příchod v toto
slzavé oudolí jsi mně právě milým svým dopi-
sem oznámil.
Přečítám si podruhé a teď pomaleji psan
Tvě, jehož chvatné a místy sotva zřetelné písm
nasvědčuje pochopitelnému rozčilení, v jakém
jsi slova svá na papír kladl, a skoro se mi zdá,
jako by ses mezi řádky rozpačitě usmíval. Proto
snad, že nejnovější synek Tvůj zavítal pod útul-
nou střechu Tvoji právě v předvečer Tvýeh
padesátých narozenin?
Ale pravím Tobě, že rozpaky Tvé a do
konce snad jistá ostýchavost jsou naprosto bez-
důvodny. Jsi statečný jonák a přeji ze srdce
aby taky syn Tvůj vyrostl a vyzrál v jonáka
stejně statečného.
Neohroženým činem tím, že jsi totiž v chlad-
ném podzimku tak nezištně pootevřel okno své
aby vrána (snad již dlouhým obletováním úzkost
livá) měla kam vletěti se sladkým, růžovým bře
menem, osvědčil jsi jen, kterak jsi prost všeho
moderního sobectví. Směle bych Tě kladl za
vzor všem, kdož se domnívají, že s padesátkou
nastává člověku věk, kdy má žít už jen sobě
a svému pohodlí a kdy má v nerušeném spánku
tráviti noci své. Jsi poznovu „mladým otcem
a noci Tvé nebudou tedy po nějaký čas klidny
tak, jak jsi sám sobě na padesátá léta svá sli-
boval.
Nedbej pranic „lidských řečí“, na něž
v listě svém zdaleka narážíš. Dopřej všema
každému, ať se po libosti vyhovoří. Nejsi ani
první, ani poslední, jemuž vykvetlo nové otcov-
ství ve věku, abych tak řekl, ne právě nejmlad
ším. Vzpomeň jenom na knihy starého zákona
kolik se tam vyskytuje tatíků, kteří chovali ve
věku, kdy jiným i lehké brkové péro z třesoucíeh
se rukou padá.
6
article
Ostatně netřeba, příteli drahý, abychom
pro příklady zacházeli až do biblických dob.
Snad pamatuješ z dějin domácích, že jeden
z pánů Valdštejnů (byl to přece Valdštejn?)
předvedl králi Otakarovi (tuším, že se v poten-
tátovi nemýlím?) čtyřiadvacet synů svých,
všechny na konich! — když řečený král sbíra
vojáky do pole. Na tehdejší dobu byla to jistě
celá švadrona, a panečku, jaké pyšné pomyšlení,
být otcem celé švadrony!
Arci mně není známo, kolik měl zasloužilý
ten Valdštejn manželek za spolupracovnice na
tuto rodinnou švadronu, ale sotva že sám byl
mladíkem, když se s „gaskoňskými kadety“
svými přitasil před potěšeného krále. Králové
odjakživa milovali takovéto plodné otce, a ne-
byli to jen králové dávnověci, kteří si nade vše
jině ve světě zakládali na svých vojácích.
Avšak ani ten starý Valdštejn není ve vla-
stenské historii naší zcela osamělý, jenom že
nepocházel každý stejně přičinlivý otec z rodu
tak vznešeného, aby po zásluze také byl zapsár
v listy dějin.
Vzpomínám aspoň, že taky století devate-
nácté mělo hrdin podobných, a jeden z nich ži
v milém našem Hradci na stoku Labe s Orlicí
Ještě jsem ho zastihl, vzcházelo mi právě slune
života, když jemu znenáhla zapadalo. Bohužel.
nebyl to rytíř; byl jen prostý švec a jmenoval
se Kapusta nebo tak nějak. A tento přičinlivý
neunavný živnostník, živící se v potu tváři své.
měl rovněž čtyřiadvacet synů. Arci musím po-
znamenati, že na to vynaložil tři manželky.
Otakar
Kapusta
Valdštejn
Hradec
Labe
Orlice
7
article
Vzpomínám, že těmto synům Kapustovým
byl za kmotra můj vlastní děd, tuším, že všem,
a dával pokaždé do vínku tolar. Ale když přiše!
Kapusta již po čtyřiadvacáté s obvyklou prosbou
svojí, aby se „milostpán ráčil postavit za kmotra
synáčkovi“, tu přece děd můj trochu nevrle za-
vrtěl hlavou a řekl:
„No tak dobrá, Kapusto, půjdu ještě, ale
ať už je to naposled, už jste mi všechny tolary
vytahal!“
Snad z milého děda mluvila poněkud ura-
žená ctižádost. Byl rád všady prvním, ale mě
sám dětí jen čtrnáct; Kapusta ho překonal.
Přece však si Kapusta napomenutí dědovo
vzal k srdci a více synů neměl.
Vzpomínám ještě, že jako synové Valdštej-
novi byli po vzoru otce svého vojáky, at
rejthary, všichni mladí Kapustové byli po pří-
kladě otce svého ševci. Pozoruješ tu jakous
dějinnou obdoonost? A ubezpečuji Tě, přítel
drahý, že bylo úchvatné podívání, když těchto
čtyřiadvacet synů sešlo se vždy o vánocích po-
střechou otcovskou a když na boží hod vánoční
se starým Kapustou kráčeli do katedrálnih
chrámu páně sv. Ducha. Ani snad celý ševcov-
ský cech hradecký nehonosil se takovou počet-
ností. To již nebyla pouhá rodina, to byl spolek.
Jenom nikdo nechápal, kde všichni přespávali
když otce Kapustu in corpore navštívili, nebo
v celém Hradci nebylo bytu, v němž by se
bylo mohlo ustlati čtyřiadvaceti hostům —
kromě snad biskupské residence, ale tam za
nebylo žádných synů.
Však podobná rodinná shromáždění byla
možna a dovolena jen před padesáti, šedesál
lely. Za dnešní doby nebyli by si Kapustové
tak směli vykračovati, bratr vedle bratra, zvláště
za pohnutějších dnův, aby je všechny nesebral
pro přečin shluknutí. Myslím, že kolem praž
ského kasina by nesměli jít ani v párech.
Kapustův
Kapusta
dědův
Vánoce
Hradec
pán svatý . duch
8
article
Nuže, drahý příteli, uvedl jsem Ti příklady
které jsou s to, aby Tě zbavily jakýchkoli roz
paků.
A zaráželo by Tě snad, že nejmladší Tvů.
syn dostavil se s gratulací k padesátým naroze-
ninám Tvým?
Vzpomínám příkladu otcovství ještě mno
hem, mnohem pozdějšího.
Již jako chlapec probíral jsem se rád všeli
kými zvláštními přihodami, kde jen jsem se
s jakou setkal. A tu vzpomínám, že mi kdysi do
rukou padl životopis slavného, zasloužilého
Dra. Rosy, vynálezce a po dlouhá léta tvůrce
neméně slavného „Dra. Rosy životního bal-
šámu“
Tuším, že byl „Švéda“ znamenitý ten muž
bližších podrobností snad by Ti e něm pověděl
pan Dr. Fragner, držitel starobylé malostranské
ékárny, dědie reneptu na světoznámý „živolní
valšám“ a další jeho vyrábitel), ale na všechen
způsob a nepochybně byl „švejdou“ dokonalým
Tento doktor Rosa, který životní balšám nejen
vynašel a vyráběl, ale taky sám se znamenitým
výsledkem ho užíval, jezdil do devadesátého
roku svého na koni, někdy v ten čas oženil se
znova a stal se v dvaadevadesátém roce věku
otcem, nepochybným otcem syna svého.
Nuže? Mám za to, že tím dokonale zjištěno
jaký to měl Dr. Rosa znamonitý kořen životní
a jaké účinky měl jeho balšám.
Doporučuji Ti obé, i ten kořen, i balšám.
A teď počitej, kolik Ti chybí do dvnadevadesáti
let? Celých dvaačtyřicet! Nejsí-li proti Dru. Ro-
sovi učiněným jinochem? Jakých výsledků ještě
se můžeš dopracovati, zařídíš-li svoji živolo-
správu po jeho vzoru. Neboť ž ivotospráva,
drahý příteli, to je moderním heslem lékařů.
Švéda
doktor
Fragner
Rosa
9
article
Arci mně tu vždy připadá, kdybychom byli silni
dost, abychom si zařídili vůbec nějakou tu
životosprávu, že by pak lékárny a lázně a vše-
chno, co k tomu náleží, bylo zbytečno, Kterak
Ty o tom soudíš, příteli drahý?
Na závěrku listu svého, který mne naplnl
upřímnou radostí, žádáš mne konečně za radu,
jakému že bys měl povolání životnímu svéhio
syna věnovati?
Příteli nejmilejší, promiň, že si radu svoji
musím dobře rozmysliti, uvážiti, neboť v našich
dobách není tak snadno zvoliti synu nebo po-
ručenci povolání, živnost, zaměstnání pro život
Sleduješ-li jen trochu všeliké „hlasy“, ozýva
jící se v novinách, nemohlo uniknouti pozornosti
Tvé, že dnes vůbec není na světě stavu, jemuz
by se kterýkoli vyrůstající mladík měl věnovati.
Neuniklo Ti jistě, že příslušníci všech stavů
„stávajících“ nesmírně horlivě varují všech
otců a poručníků, aby na žádný způsob ne-
obraceli synů svých nebo svěřenců k povolání
jemuž právě ti neb oni varovatelé náležejí. A tal
zdá se, že synům našim, dnes ještě školou po-
vinným, nadchází ona blažená doba, kdy vůbec
nebudou musit nic dělat, poněvadž nikdo ne-
bude vědět, kam s nimi. Vzpomínáš si, kterak
my jsme v mládí o takové zlaté době marn
snili? Pro nás ještě že se vždy nějaký ten za-
tracený „stav“ našel?
A krom toho zdá se mi otázka Tvá poněku
předčasna. Vyčkej, až syn Tvůj bude moci pro
mluviti, snad projeví, co by tak nejraději dělal
bude-li mu vůbec do práce. A do těch taky
dob — soudí — snad se nějaký nový stav v
najde.
Přeji Tobě i synu Tvému i milé jeho ma
mince mnoho zdraví a tiskna Ti ruku jsem jake
vždy oddaný Tvůj
Ypsilon.
10
article
V zášeři večera.
V zášeři večera.
Napsala J6za Kratoc hv ílova
„Už zase!“ zabručel si hlídač trati Pastej-
řík, stoje u nevysokého plotu své zahrádky, kde
měl vysázeno několik keřů bohatých růží.
„A zrovna to musí odnést ta nejlepší,“ zlo-
bil se dále, utrhávaje kostnatou rukou několik
nalomených větviček z hustého, šťavnatě zele-
ného keříku, z něhož jako hlavinky vynořovaly
se krvavé květy. „Kdo mi to jen dělá a ničí m
mou radost?“ povzdychl si po chvíli.
A také děl pravdu; nie ho tak netěšilo, jako
ta malá zahrádka, přiléhající těsně ke strážnímu
domku! Jak jen zbývala mu chvíle času, kdy
služební povinnost ho nevolala jinam, hned spě-
chal do toho zelenajícího se zákoutí. Mezi tou
zelení trsů s různobarevnými květy, s opojnou
vůní, bylo mu nejlépe. Neměl tak velkých sta-
rostí; jen přehlédl svoje mu vykázané místo na
trati, zdali pražce nejsou již mokrem, nebe stá-
řím prohnilé a hřeby s lesklou kolejnici dobře
spjaté a pak ještě očekával vlaky, jež kolem
několikráte denně se mihaly.
Leda snad ještě Mařka, jeho dcera, ho tro
chu znepokojovala a to jenom, aby dostala hod
ného, pořádného člověka.
„Však hozoučká je,“ liboval si dosti často
pohlížeje s pýchou oteovskou v ten její krásný
obličej, „a hospodyně také — ta už se no
ztrati, leda — — nedej pánbůh!“
Při té myšlence se vždy zarazil; obával se-
aby jeho jedináček nedostal muže marnotrat
ného, zlého, který by ji ještě bil, takového, jak
má Kačka Holubovie! Sama dře se a hospodaří
kdežto její muž kouká, aby vše propil a ne
chce-li mu dát peníze, ke všemu ji ještě tluče
A to ví také dobře Pastejřík, že za ter
krátký čas, co se mladí lidé do sebe zakoukaj.
a spolu mluví, nikdy neukáží svoji pravou po
vahu a potom, že také láska v takovém případ
mezí nezná a bránění v tom je marně!
Kačka Holubovie
11
article
Pastejřík také nechce nijak Mařee překá
žeti ve volbě srdce, jenom aby —l
„Tatíčku, máte jít jíst!“ vyrušil ho z pře
hlídky růží zvonivý hlásek dcerky
„Hned přijdu, Mářo,“ trochu nevrle odpo
věděl otec, „až to tady jenom urovnám“
„A co se vám to zase stalo?
„Vidis to zde,“ broukl zlostně Pastejřík
ukazuje jí hrst ulámaných větviček, hněvivě do
„Kdo mi to jen tady dělá?“
„Nejspíš kočka, tatíčku,“ jaksi stísněn
pronesla dcerka. Škoda, že nepovšiml si v tom
okamžiku jeji tváře, ktorá zalila se takovým na
chem, jako ta rdící se růže na keříku.
„Čerta starého — kočka!“ durdil se dál
otec, „leda takhle dvounohá ... Však já toho
škůdce přece dopadnu, ale pak mu nohy pře
lámu“, dodal výhružně Pastejřík, zdvihaje př
tom zaťatou pěst do výšky.
„Toho vy ani nedovedete — — vždyť jste
tak dobrý!“ chlácholila ho dívka. A natáhnuvš
se až k jeho vrásčité tváři, dlouze ho na ni po-
líbila.
„Jdi, jdi, lízalko,“ bránil se jí už mírným
hlasem hlídač. „Však uvidíš, že —
Zaepala mu ručkou ústa a laškovně se
smějíc, žebronila:
„Tak pojďte přec — jídlo by vystydlo
maminka by se zlobila!
„Již jdu, holka — tobě nemohu odolati,
s úsměvem dodal chystaje se k odchodu.
Dcerka ho však sama mírně uchopila z
ruku a odváděla si ho do domku, či spíše si n
táhla, laškovně se při tom smějíc.
A on smál se též: Co měl také dělat!
Když bledá luna chvílemi pronikala tmavý
bustý závoj nebeský a vždy jenom na okamžik
ložil:
Mářa
Pastejřík
Company
12
article
probleskovala z něho svými stříbrnými paprsky
vcházel do zahrádky Pastejřík. Néco ho tam ne-
odvolatelně táhlo. Nic nedal na řeči své ženy
aby si šel lehnout; ba ani když c to také dcerk
prosila, nepovolil. Vymluvil se, že by nemoh
v tom horku usnout a že jde jen na chvíli do
zahrádky se vychladit.
Táhlo ho tam však něco jiného: dosud o
rána bouřil v něm hněv nad polámanou vůží
který mu nedal spáti. Chtěl stůj co stůj dopad
nouti škůdce jeho miláčků.
„Uvidím, přijde-li dnes zase,“ pravil sam
sobě, usedaje v koutku zahrady na hustý tráv
ník, „a nopřijde-li, počkám si na něj zejtra. —
Ach, jak je tu krásně!“ pochvaloval si, dýchaj
s chutí lahodnou vůni růží, fial a jiných květin
A čím dále dýchal ten aromatický vzduch, tín
více nížila se mu hlava a oči počaly se mu při
vírat..
Byl by snad usnul, ale náhle dolétl k němu
tichý, v trávě se dusící krok. Pozvedl rychle
hlavu a napjal sluch: Kročeje blížily se k za
hrádce v onu stranu, kde kvetly růže.
Pastejřík schoulil se ještě více do koutka.
zároveň však ostře zabodl své oči v místo, k ně-
už se kroky blížily. Na chvíli ustály; za t
však zjevil se nějaký předmět nad plotom.
Při chvilkovém záblesku měsíce rozezna
hlídač lidskou hlavu, která nějakou dobu upře
ně, bez pohnutí dívala se k domečku. Již chtě
se opatrně přiblížiti k eizímu návštěvníku, ale
zase věc si rozmyslil, že by ho mohl i nepatrnýn
šramotem zaplašit. Nevítaný host mohl by snad-
no od plotu utéci, až by hospodáře zpozoroval
proto ještě více choulil se ve svém místečku.
ani nedýchaje.
Pastejřík
13
article
Náhle postava se zvedla, chopila se planěk
vyšvihla se trochu, pak vyletěla prudce do výšky
a již dopadala malým obloukem do zahrádky
V růžových keřích při seskoku trochu zašumnělo,
a bylo slyšeti praskání několika ulámaných vět
viček. Cizí návštěvník se ještě rozhlédl a pak
opatrně bral se k zadnímu okénku.
Pastejřik více nečekal; jako kočka vymršti
se rychle ze svého místa a rychlým, ale sotv
slyšitelným krokem, který se dusil v husté trávě
přiblížil se k neznámému. Dostihl ho, když už
byl nedaleko okna u komůrky, ve které spávala
jeho dcera.
„Ma—řenko!“ zaslechl ještě tlumeně pro
nesené zvolání, ale více již neslyšel.
Mrštný, dlouhý skok, máchnutí rukou a již
držel smělce ze zadu za krk a druhou rukou
notně přejížděl mu po zádech, až vetřelec bo
lestně zaúpěl a prosil o slitování.
„Vida, toď prosíš o smilování,“ smál se P-
stejřík s přízvukem trpkosti, „ale sám nemá
ohledu k mým růžím, které mi kazíš! — Však
musíme se podívati“, doložil pak, obraceje
vetřelce obličejem k sobě, „jakého ptáčka jsem
to vlastně polapil!“
Měsíc zrovna vyhoupl se na chvíli z tížícíeh
jej mraků a ostrý jeho záblesk sjel na oba muže
„Tomši, to jsi ty?“ s úžasem vykřikl Pa-
stejřík a pustil honem muže, když mu brl v
tvář pohlédl. „Kde jsi se tu jen vzal?
Pastejřik
Ma
14
article
„Eh, já chtěl jsem — Mařeně, totiž vám —
něco říci, omlouval se nesměle tento, rovnaje
si záda a plačky téměř dokládal:
„Tolik jste mi jich, kmotře, nemusil na
sázet — až mne věru záda páli — acbich!“
„Podívejme se, to tě bolí,“ stavil se pře
něho se založenýma rukama hlídaě, „a to mne
nemá bolet, když ty mi ničíš největší radost
moje potěšení? Teď dostal jsi co proto a jist
více mi to dělat nebudeš!... Však nyní mluv.
co máš za sdělení pro mne!“
„Eh, kmotře, řeknu vám to tedy —
proč bych se bál,“ trochu srdnatěji již hovořil
Tomeš, „víte, že jsem pořádný a pracovitý člo-
věk, jakož i že mi bude patřit chalupa, v níž
ještě hospodaří moje rodiče. Ptal jsem se jich
už také a oni s tím souhlasí —
„Nenatahuj mne, prosím tě, na skřipec
mluv,“ zalomcoval jím trochu hlídač, „ať se už
konečně dozvím, co cheeš — hořím nedočka
„Řeknu vám to tedy krátce,“ začal zase
mladík a přistoupiv až tésně k němu, vzal ho
za ruku. „Kmotře, prosím vás, dejte mi Ma
řenu — — já ji mám tolik rádl
„A safraporte, teď už vím,“ zasmál se pře-
kvapený Pastejřík, vybavuje se z jeho stisknuti
„proč jsi mi lámal ty větvičky růžové — —
tedy k vůli Mařeně! Ale že mi o tom holka nie
neřekla, že k ní docháziš?“ zlobil se ještě tro
chu, ale jenom na oko.
Tomeš
ma
Mařena
15
article
„Bála se vás, kmotře, tak jako já,“ přizná
val Tomeš, „že snad byste k našemu sňntku
nesvolil“
„Dětinové,“ zahovořil srdečně Pastejřík
„nebyl bych vás snědl, jako teď!.. . Musím
se však přesvědčiti, zdali mluvíš pravdu. Ma
řenč — Mařkóó — — pojď sem honem!
křičel k domečku.
V malé chvíli vyřítila se dívka ven i s mat
„Proč jse mne volal, tatíčku?“ dolazoval
se již ze zdálí.
„Abys viděla škůdee mých růží,“ hlásil jí
a když se pak až k němu přiblížila, postrčil j
Tomše k obličeji a řechtaje se doložil-
„Však ty ho znáš dobře — ty spoluvinniee
chachachal
„Jéžiši — Tomši! ... Já jsem ti říkala, že
tě otec jednou dopadne,“ s úzkostí zvolala dív
ka, zahalujíc se lépe v lehký noční šat.
„Odnesl jsem to jenom s výpraskem“, při
znával se vesele milenec, „však už se to vi e
nestane —
„A jak to?“ žasla Mlára.
„Protože se ho nyní zbavím na ráz,“ do
brácky zahovořil Pastejřík; „bude chodit pěkně
k nám a brzy si tě musí vzít — chceš h
Mářo?“
„Tatíčku zlatý!“ vrhla se mu dcerka ko
lem krku a líbala ho vřele.
„Pusť mne, holka,“ bránil se jí pohnu
otec a jaksi mírně nařizoval:
„Jdi se optat ještě matky, zdali ta tak
svolí!
„To víš, že svolím,“ přikyvovala žena
„Však pojďte už a také vy, Tomši,“ vytrhla se
mladým lidem, kteří jí vřele děkovali, „tady
na líbání není času!... Hni se, starý!
A milenci, jako dvě švebolíčí ptáčátka bral
se k domečku; staří pak za nimi ruku v ruce
zvolna kráčeli.
vosti!
kou.
Tomeš
Pastejřík
Mlár
Mářa
Tatíček
Tomš
Ma
Mařkóó
16
article
„Bude mi ta holka všude scházet,“ poza
steskla si manželka mimochodem.
„Mně také!“ dosvědčoval muž pohnutým
hlasem, „ale jednou to být musí a pak já dán
pryč jenom jednu růži a plno mně jich tu přeo
zbude — pravda-li — stará?
17
article
Hřich.
Hřich.
Napsal Václav Ji sk ra.
Jako sestárlá šedivá myš krčil se klášte
„panenek“ v zeleň zahrady, již tu a tam proti
nala omšená klášterní zeď. Větve letitých stromů
dívaly se přes vysokou zeď do světa za všechny
klášterní obyvatelky. Těch nebylo mnoho, vy-
míraly, a podrostu se nedostávalo.
Hluboká, smutná samota klášterní nebyla
zveselována ni jedinou mladou tváří, po skřivanu
v modré obloze netočily se v touze ni jedny
mladé oči. Odevzdaná trpělivost podzimu roz-
kládala se všude a všude, v rozpadávajícíchse
zdech, v dodělávajících stromech, ve svadlýeh
tvářích „panenek
Tak jim řikali lidé. „Panenky“ pěstovaly
ovoce, a zeleninu pro sebe, a pletly a šily pr
okolní chudé, jimž rozdávaly své dary v urči-
tých dobách ročních. Jinak nepřicházel do kl
štera nikdo, kromě staré Řípky, jež vozila „pa
nenkám“ mléko.
Denně přiharcovala časně ráno se svým
vozíkem k černé brance, zatáhla za zvonec pro-
nikavého zvuku, a byla vpuštěna sestrou Albí
nou, aby vylila mléko do připravených hrneů.
Léta již zastávela Řípka toto dodávání. Den
za dnem vyjížděla z chalupy kolem bílého mez-
níku na točitou silnici, míjela starý, vykotlaný
topol, přejela most nad hlubokým korytem s vy-
čnívajícím kořáním, a dojela k úvozu, táhnou-
címu se po celé délce klášterní zahrady. U bran-
ky pes sám zastavil, a vesele vyhlížející červená
Řípka s kulatým nosíčkem tahala za zvonec.
Václav
Panenka
Albit
18
article
Babka byla jako křemínek. Co je nemos,
nevěděla. Hospodařila se svým mužem v cha-
lupě. Prodávali mléko — s dobrým srdcem, jak
říkali, t. j. potřebnému nabryndali méně, ne-
potřebnému více. Vůči „panenkám“ trvala Řípka
na zvláště křesťanském stanovisku; aby přišly
snáze do nebe, podporovala jejich újmu v jídle
tím způsobem, že jim zbryndala mléko nejvíce
a cítila podle blahého vnitřního uspokojení, že
činí věc dobrou. Když se někdy sestra Albína
pozastavila nad modravým okrajem mléka, vy-
hodila Řípka oči k nebi, položila ruku na ňadra
a přesvědčivým hlasem vyznávala;
„Volebná sestřičko, Pán na nebesích to ví
že jednám podle nejlepšího vědomí a svědom
když do kláštera mléko nalévám!“
Každý nový sníh přidal Řípce barvy a čerst
vosti, až jednou se jí zdálo, že jest jí tak, jal
nevěděla, že by mohlo člověku být. Chtěla rán-
jako jindy jeti k „panenkám“, ale nemohla
Lámalo ji v údech a měla horkost, na vstaní ne
bylo pomyšlení.
Babka
Albín
19
article
„Řípo, co budemc dělat?“
„Co! Budu vozit sám, až se zase vystůně
Dlouho přece nebudeš činit.“
„Dobře, ale co „panenky“? Víš, že tan
mužský nesmí.
„Já nejsem mužský, já jsem mlékař,“ o
píral Řípa.
„Nevím, nevím,“ povídala starostlivě Řop
ka, „zkusiti to musíš, ale myslím, že tě ne
vpustí. Mají přísný zákaz.
Řipa pominul ženský rozum mlčením, ptaj-
se k věci:
„Jak jim sléváš?“
„Na pět jeden,“ vykládala Řípka, „hodne
potom zakloktej. Vodu máš v štoudvi, litr jen
polici.
Řípa zpracoval mléko dle návodu své druž
ky a v bázni boží je vezl „panenkám“
Měl obličej jako nevině, když stál u fortn
ale sestra Albína toho ve svém ohromení nevní
mala.
„Mužský!“ vykřikla a přírazila branku.
„Ale ne, velebná sestřičko, já jsem Říp
vezu mléko!“
„Což nevíte, že sem nesmíte?
„A tak co budou sestřičky snídat?“ rozklá
dal Řípa povážlivě.
„Proč nepřijela mlékarka?“
„Stůně. Čerchmant ji láme v kříži; až budo
ve své kůži, bude zase vozit sama.
Řípa
Albín
20
article
Sestra Albína byla chvíli bez rady. Co bu
dou snídati, bylo vážné slovo, alo zákaz je zá
kaz, řád je řád, a podle něho nesměl muž vstou
piti do kláštera.
Gordický uzel. Sestra Albína ho rozvázal
„Poslouchejte, mužský, já teď odejdu a v
mléko vylijete do hrnců, připravených na lavie
tady v nádvoří. Pak hned odejdete, ale zejtr
už přijíti nesmíte, opatřte si ženskou ze vsi, a
to donáší, nežli se mlékařka uzdraví. Tak po-
čkejte; až uslyšíte zavření klášterních dveři
vstupte.“
Rychle se vzdalovala sestra Albína; Řípa
slyšel, jak přirazila dvéře, vstoupil do úzkéh
nádvoří a kráčel s mlékem k hrncům, postave
ným na lavičku u dveří klášterních. Vylil miék
a šel zpět. Ale v půl cestě se vrátil, olevře
dvéře, za nimiž vyčkávala sestra Albína a ozná
mil jí, že už mléko vylil
„Pryč, pryč,“ odvracela se velebná sestr
pamětliva klášterního naříz. ení.
„Nu, vždyť já nic, jen to ohlašuji,“ ospra
vedlňoval se Řípa, vycházeje do nádvoři. „To e
křiku, jako bych byl čerchmant sám,“ bručel
„Tak, bábo,“ povídal, když přijel domů
ženě, „já tam nesmím, mám posílat nějakou
ženskou, nežli budeš moci zase ty chodit.
„Toť se rozumí, ženská mi pojede ve tř
hodiny ráno a já jí budu potom dlužna. Takovo
hloupost jsem jaktěživa neviděla, ale říkal
jsem ti to, ty víš. Kdybych už jen zase mohl
na nohy, ale já vím, že si týden poležím, ne-
mohu se ani hnout . ..
„Abych ti řekl, já se na to tuze zkrátk
obuji; vezmu si zejtra tvoji strůj a pojedu tak
Ať mají pokoj, mohly by ještě dostati z muž
ského psotník.“
Řípka se chtěla smáti na celé kolo, ale do
stala takovou bolest, že křičela.
„Ty čerchmante, proč to řikáš, abych
musila smát a měla bolest,“ hubovala muže
„Abys snad ale přece řekl Křivici, že by tan
ráno jela .
„Starej se o svoje záda a ne o Křivici
Albín
Řípa
Takův
21
article
mléko a „panenky“, to je teď má věc. . .“ káral
ji Řtípa.
Za temného zimního rána vyhrabal se Řípa
z postele a rozsvítil lampičku, aby se mohl vy-
praviti k „panenkám“
„Zapní mi, bábo, tu sukni jehlou, je mi
velká v pase,“ podával ženě jehlu, přidržuje
sukni k tělu.
„Člověče stará, neblázni, budou si o tob
povídati kolem a kolem . ..
„Dělej,“ odpověděl Řípa s vysoka.
„No, já tě zapnu, když chceš, ale pak mi
nechoď s ničím... Ono vlastně není teď eo
dělat, když jsi ženskou neopatřil, já ti říkala
včera, abys —
„Jupka je mi také velká,“ přerval Řípa
hovor. „A kde máš šátek?
Zabalil se do něho, že mu koukaly jenom
nos a úzká, lesklá očka.
„S pánembohem“, zvolal a vyjel do tm
ke klášteru, kamž dojel za svilání.
Zazvonil. Vrzly dvéře, ozvaly se kroky,
před brankou zastavily, a sestra Albína se ptala
opatrně:
„Kdo je tam?
„Já, ta ženská s mlékem,“ mluvil vysokým
hlasem, po žensku, Řípa.
Sestra Albína otevřela
„Pojďte. Jak je mlékařce?“ ptala s
„Špatně,“ vznesl Řípa svůj hlas do ženské
„Má bolesti?“
„Má,“ odpověděl stejným způsobem, krá-
čeje k hrncům. Sestra Albína za ním.
„Ta ženská chodí jako chlap,““ myslila si.
hledíc na Řípu.
„Vy tedy budele nositi za ni, než se vy-
stůně?“ hleděla v šerém světle zpytavě na „žen-
skou“
„Budu.
Jednoslabičnost ženské byla sestře Albíně
stejně podezřelou, jako její hlas a chůze.
„Vy jste příbuzná?“ zkoumala dále
„Jsem.
„Jak
„S ženíny strany, jako sestřenice vzdálená,
chci říci . .
„Jak se jmenujete
„František,“ odpověděl Řípa, který se ne-
přichystal na výslech.
„Co-o?
Řípa
Albín
František
Říp
Buda
22
article
„To byl jako kmotr, já se jmenuji po něm,
vykládal s širokou upřímnosti.
Sestra Albína se více neptala. Byl to on
včerejší mužský, beze vší pochyby. Co dělati?
„Jak dlouho myslíte, že bude mlékařka
stonat?“ zeptala se.
„Ale dlouho ne, v týdnu bude jako křepel
S pánembohem,“ strkal se Řípa ze dveří.
Sestra Albína sklíčeně usedla vedle hrnců.
Mužský! Včera, dnes, a snad ještě několikráte
vstoupí do kláštera proti všem pravidlům. A ona
sama ho vpoušti! Jak to zařídit? On patrně roz-
hodně jiného posílati nebude, když je s to tak
se raději přetvařovati.
Kdýby to někdo věděli Bezděky se ohlédl
po celém klášteře. Bylo časně a hluboké ticho
obestíralo klášter. Ne, dověděti se toho nemůže
nikdo.
Do týdne, řekl. Měla by snad . . . Či ří
věc představeně? Co křiku by z toho bylo! Úz
by chodila zase mlékařka, a ještě by nebyl s hi-
storií konec. Konečně, co kdyby to byla přece
mlékařčina sestřenice s hrubým hlasem a muž-
skou chůzl?
Tu se sestra Albína zarděla, neboť se př-
stihla při vědomém šizení pravdy
V těžkém boji nechala přijíti mlékařčinu
„sestřenici“ druhého dne a i následujícího, oče-
kávajíe stále, že dnes už to bude jistě mlékařk
sama, která přijede.
Sedm dní ztrávila v nepokoji a trýzni, ne
mohoue se odhodlati k vyznání svého hříchu.
Stokrát za den formulovala znění svého přečinu,
ale oděn ve slova, činil strašlivý dojem: pouštěla
jsem proti přisnému nařízení sedi dní muž-
ského do kláštera! Z toho hříchu se zpovídati?
Ne. Nemožno. Bůh na nebi viděl, jak se věei
měly, a člověk by ji odsoudil. Ne. Ten hřích
vzala sestra Albína do hrobu.
Albín
Řípa
Bezděk
24
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
= Román mumie. Mladý studující, jménem Sez-
nary v Clermont-Ferrandu neměl vyššího přání aa
lomto světě, než míti mumii. Chtěl pravou, černou.
křížem krážem ovázanou mumii, jejíž hlava by byla
vyplněna listy a papírem, jak u mumie má býti. P
dlouhém naléhání vybověli rodiče zvláštnímu přání
mladikovu a dárovali mu k jmeninám mumii. Schá-
zela ji sice ruka a noha, ale celkem byl s darem
spokojen, najal si posluhu a uložil mumii do skřině.
aby byla chráněna před profanními zraky. Štěstí jeho
však nelrvalo dlouho. U souseda vypukl požár, oheň
zachvátil i skříň a tu musila býti mumie v přítom-
nosti bylné a mnohých lidí, kleří se přišli dívati na
oheň, zachráněna, Solva však lidě uzřeli mrtvolu.
uprchli s výkřikem a zpravili policii. Ta objevila
se ihned v osobě dvou komisařů a zabavila „mrtvolu“.
— „Ale poslyšte přece,“ volal student, „k tomu ne-
máte žádného práva, neboť mumie náleží mně.“ —
„Mumie náleži vám? To není špalné. Víle také, že
je trestné míti v domě mrivolu?“ A nedbajíce řádění
a kloteb nešťastného majilele, vzali mumii na r-
mena a odnesli do umričí komory. Student podnikl
vše možné, aby mumii dostal nazpět, ale bez nej-
menšího výsledku. Konec každého rozhovoru bylá
„Jest mumie mrtvola nebo není?“ — „Ovšem že jest.
ale...“ — „Zde neplatí žádné „ale“, milý pane. Je
to mrivola a konec! Proto patři do umrlčí komory
a úřadník obyčejně dodal: „Můžele býti ještě rád.
že nejsle obžalován z upírstvi.
Sez
Clermont
Ferrand
25
article
= Jak král Ednard zastavil hodinky. Výdaje an-
glického krále činí asi 1.600 000 K za kvartál: tento
okrouhlý obnos vydá pokladník sir Robert Nigei
Kingscek. Kromě toho povoluje parlament každěho
čtvrt roku 100.000 K na udržování královských pa-
láců. Král má různé prameny příjmů: předovším
civilní listu, jež však obnáší jen 2.200.000 K. polom
příjmy z vévodství lancasterského, jež činí asi
1.500.000 K a konečně svůj rodinný majetek, ne-
hledě ke kapitálům, uloženým na úroky. Peníze, ná-
ležející krádi, procházejí rukama sira Dightona Pro-
byna, kterého král Eduard měl u sebe již v době,
kdy byl korunním princem, jako peněžníka. Král ne-
mívá, jako skoro všichni panovníci, nikdy v kaps
peněz. Nosí v kapsách jen kapesník, zlatou tužku.
hodinky a malý zápisník, jen velmi zrídka také ně-
kolik ziaťáků Sir Probyn jest však vždycky s nut-
nými drobnými na blízku a lak jde vše dobře. V dří-
vějších dobách však se často stávalo, že se prine
i jeho pokladník ocili ve velkých rozpacích. Jednou —
jak se vypravuje v „Cri de Paris“ — došla v Pařízi
náhle „munice“ a nebylo možno ješťě těhož dne opa-
třiti peníze. Tu vyndal Eduard, aniž by bnul brvau,
své skvostně hočinky z kapsy a pravil k svému věr-
nému průvodci: „Zaneste hodinky ke strýci!“ Ři-
kává se také k „letě“ a ti, kdož se nalézali v podobné
situaci, vyrazu tomu již vozuměi
Nigei Kingscek
Eduard
Ře
Cri jít Paris