ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 e9697c30-7683-11dc-a0be-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 25 celkem · entity: person 44, place 13, work 1, org 1
1 masthead
ole
2 masthead
17. listopadu 1907.
3 masthead
Strana 9
4 title
Nedělní zábavná a poučná příloha , Národních Listů k č. 318.
5 article Dopis blahopřejný
Dopis blahopřejný 1 chlácholivý příteli, kterýž mně oznamuje roz množení rodiny své. Drahý přítelil Budiž tedy pozdraven a co nejsrdečněji vítán syn Tvůj nejmladší, jebož příchod v toto slzavé oudolí jsi mně právě milým svým dopi- sem oznámil. Přečítám si podruhé a teď pomaleji psan Tvě, jehož chvatné a místy sotva zřetelné písm nasvědčuje pochopitelnému rozčilení, v jakém jsi slova svá na papír kladl, a skoro se mi zdá, jako by ses mezi řádky rozpačitě usmíval. Proto snad, že nejnovější synek Tvůj zavítal pod útul- nou střechu Tvoji právě v předvečer Tvýeh padesátých narozenin? Ale pravím Tobě, že rozpaky Tvé a do konce snad jistá ostýchavost jsou naprosto bez- důvodny. Jsi statečný jonák a přeji ze srdce aby taky syn Tvůj vyrostl a vyzrál v jonáka stejně statečného. Neohroženým činem tím, že jsi totiž v chlad- ném podzimku tak nezištně pootevřel okno své aby vrána (snad již dlouhým obletováním úzkost livá) měla kam vletěti se sladkým, růžovým bře menem, osvědčil jsi jen, kterak jsi prost všeho moderního sobectví. Směle bych Tě kladl za vzor všem, kdož se domnívají, že s padesátkou nastává člověku věk, kdy má žít už jen sobě a svému pohodlí a kdy má v nerušeném spánku tráviti noci své. Jsi poznovu „mladým otcem a noci Tvé nebudou tedy po nějaký čas klidny tak, jak jsi sám sobě na padesátá léta svá sli- boval. Nedbej pranic „lidských řečí“, na něž v listě svém zdaleka narážíš. Dopřej všema každému, ať se po libosti vyhovoří. Nejsi ani první, ani poslední, jemuž vykvetlo nové otcov- ství ve věku, abych tak řekl, ne právě nejmlad ším. Vzpomeň jenom na knihy starého zákona kolik se tam vyskytuje tatíků, kteří chovali ve věku, kdy jiným i lehké brkové péro z třesoucíeh se rukou padá.
6 article
Ostatně netřeba, příteli drahý, abychom pro příklady zacházeli až do biblických dob. Snad pamatuješ z dějin domácích, že jeden z pánů Valdštejnů (byl to přece Valdštejn?) předvedl králi Otakarovi (tuším, že se v poten- tátovi nemýlím?) čtyřiadvacet synů svých, všechny na konich! — když řečený král sbíra vojáky do pole. Na tehdejší dobu byla to jistě celá švadrona, a panečku, jaké pyšné pomyšlení, být otcem celé švadrony! Arci mně není známo, kolik měl zasloužilý ten Valdštejn manželek za spolupracovnice na tuto rodinnou švadronu, ale sotva že sám byl mladíkem, když se s „gaskoňskými kadety“ svými přitasil před potěšeného krále. Králové odjakživa milovali takovéto plodné otce, a ne- byli to jen králové dávnověci, kteří si nade vše jině ve světě zakládali na svých vojácích. Avšak ani ten starý Valdštejn není ve vla- stenské historii naší zcela osamělý, jenom že nepocházel každý stejně přičinlivý otec z rodu tak vznešeného, aby po zásluze také byl zapsár v listy dějin. Vzpomínám aspoň, že taky století devate- nácté mělo hrdin podobných, a jeden z nich ži v milém našem Hradci na stoku Labe s Orlicí Ještě jsem ho zastihl, vzcházelo mi právě slune života, když jemu znenáhla zapadalo. Bohužel. nebyl to rytíř; byl jen prostý švec a jmenoval se Kapusta nebo tak nějak. A tento přičinlivý neunavný živnostník, živící se v potu tváři své. měl rovněž čtyřiadvacet synů. Arci musím po- znamenati, že na to vynaložil tři manželky.
Otakar Kapusta Valdštejn Hradec Labe Orlice
7 article
Vzpomínám, že těmto synům Kapustovým byl za kmotra můj vlastní děd, tuším, že všem, a dával pokaždé do vínku tolar. Ale když přiše! Kapusta již po čtyřiadvacáté s obvyklou prosbou svojí, aby se „milostpán ráčil postavit za kmotra synáčkovi“, tu přece děd můj trochu nevrle za- vrtěl hlavou a řekl: „No tak dobrá, Kapusto, půjdu ještě, ale ať už je to naposled, už jste mi všechny tolary vytahal!“ Snad z milého děda mluvila poněkud ura- žená ctižádost. Byl rád všady prvním, ale mě sám dětí jen čtrnáct; Kapusta ho překonal. Přece však si Kapusta napomenutí dědovo vzal k srdci a více synů neměl. Vzpomínám ještě, že jako synové Valdštej- novi byli po vzoru otce svého vojáky, at rejthary, všichni mladí Kapustové byli po pří- kladě otce svého ševci. Pozoruješ tu jakous dějinnou obdoonost? A ubezpečuji Tě, přítel drahý, že bylo úchvatné podívání, když těchto čtyřiadvacet synů sešlo se vždy o vánocích po- střechou otcovskou a když na boží hod vánoční se starým Kapustou kráčeli do katedrálnih chrámu páně sv. Ducha. Ani snad celý ševcov- ský cech hradecký nehonosil se takovou počet- ností. To již nebyla pouhá rodina, to byl spolek. Jenom nikdo nechápal, kde všichni přespávali když otce Kapustu in corpore navštívili, nebo v celém Hradci nebylo bytu, v němž by se bylo mohlo ustlati čtyřiadvaceti hostům — kromě snad biskupské residence, ale tam za nebylo žádných synů. Však podobná rodinná shromáždění byla možna a dovolena jen před padesáti, šedesál lely. Za dnešní doby nebyli by si Kapustové tak směli vykračovati, bratr vedle bratra, zvláště za pohnutějších dnův, aby je všechny nesebral pro přečin shluknutí. Myslím, že kolem praž ského kasina by nesměli jít ani v párech.
Kapustův Kapusta dědův Vánoce Hradec pán svatý . duch
8 article
Nuže, drahý příteli, uvedl jsem Ti příklady které jsou s to, aby Tě zbavily jakýchkoli roz paků. A zaráželo by Tě snad, že nejmladší Tvů. syn dostavil se s gratulací k padesátým naroze- ninám Tvým? Vzpomínám příkladu otcovství ještě mno hem, mnohem pozdějšího. Již jako chlapec probíral jsem se rád všeli kými zvláštními přihodami, kde jen jsem se s jakou setkal. A tu vzpomínám, že mi kdysi do rukou padl životopis slavného, zasloužilého Dra. Rosy, vynálezce a po dlouhá léta tvůrce neméně slavného „Dra. Rosy životního bal- šámu“ Tuším, že byl „Švéda“ znamenitý ten muž bližších podrobností snad by Ti e něm pověděl pan Dr. Fragner, držitel starobylé malostranské ékárny, dědie reneptu na světoznámý „živolní valšám“ a další jeho vyrábitel), ale na všechen způsob a nepochybně byl „švejdou“ dokonalým Tento doktor Rosa, který životní balšám nejen vynašel a vyráběl, ale taky sám se znamenitým výsledkem ho užíval, jezdil do devadesátého roku svého na koni, někdy v ten čas oženil se znova a stal se v dvaadevadesátém roce věku otcem, nepochybným otcem syna svého. Nuže? Mám za to, že tím dokonale zjištěno jaký to měl Dr. Rosa znamonitý kořen životní a jaké účinky měl jeho balšám. Doporučuji Ti obé, i ten kořen, i balšám. A teď počitej, kolik Ti chybí do dvnadevadesáti let? Celých dvaačtyřicet! Nejsí-li proti Dru. Ro- sovi učiněným jinochem? Jakých výsledků ještě se můžeš dopracovati, zařídíš-li svoji živolo- správu po jeho vzoru. Neboť ž ivotospráva, drahý příteli, to je moderním heslem lékařů.
Švéda doktor Fragner Rosa
9 article
Arci mně tu vždy připadá, kdybychom byli silni dost, abychom si zařídili vůbec nějakou tu životosprávu, že by pak lékárny a lázně a vše- chno, co k tomu náleží, bylo zbytečno, Kterak Ty o tom soudíš, příteli drahý? Na závěrku listu svého, který mne naplnl upřímnou radostí, žádáš mne konečně za radu, jakému že bys měl povolání životnímu svéhio syna věnovati? Příteli nejmilejší, promiň, že si radu svoji musím dobře rozmysliti, uvážiti, neboť v našich dobách není tak snadno zvoliti synu nebo po- ručenci povolání, živnost, zaměstnání pro život Sleduješ-li jen trochu všeliké „hlasy“, ozýva jící se v novinách, nemohlo uniknouti pozornosti Tvé, že dnes vůbec není na světě stavu, jemuz by se kterýkoli vyrůstající mladík měl věnovati. Neuniklo Ti jistě, že příslušníci všech stavů „stávajících“ nesmírně horlivě varují všech otců a poručníků, aby na žádný způsob ne- obraceli synů svých nebo svěřenců k povolání jemuž právě ti neb oni varovatelé náležejí. A tal zdá se, že synům našim, dnes ještě školou po- vinným, nadchází ona blažená doba, kdy vůbec nebudou musit nic dělat, poněvadž nikdo ne- bude vědět, kam s nimi. Vzpomínáš si, kterak my jsme v mládí o takové zlaté době marn snili? Pro nás ještě že se vždy nějaký ten za- tracený „stav“ našel? A krom toho zdá se mi otázka Tvá poněku předčasna. Vyčkej, až syn Tvůj bude moci pro mluviti, snad projeví, co by tak nejraději dělal bude-li mu vůbec do práce. A do těch taky dob — soudí — snad se nějaký nový stav v najde. Přeji Tobě i synu Tvému i milé jeho ma mince mnoho zdraví a tiskna Ti ruku jsem jake vždy oddaný Tvůj Ypsilon.
10 article V zášeři večera.
V zášeři večera. Napsala J6za Kratoc hv ílova „Už zase!“ zabručel si hlídač trati Pastej- řík, stoje u nevysokého plotu své zahrádky, kde měl vysázeno několik keřů bohatých růží. „A zrovna to musí odnést ta nejlepší,“ zlo- bil se dále, utrhávaje kostnatou rukou několik nalomených větviček z hustého, šťavnatě zele- ného keříku, z něhož jako hlavinky vynořovaly se krvavé květy. „Kdo mi to jen dělá a ničí m mou radost?“ povzdychl si po chvíli. A také děl pravdu; nie ho tak netěšilo, jako ta malá zahrádka, přiléhající těsně ke strážnímu domku! Jak jen zbývala mu chvíle času, kdy služební povinnost ho nevolala jinam, hned spě- chal do toho zelenajícího se zákoutí. Mezi tou zelení trsů s různobarevnými květy, s opojnou vůní, bylo mu nejlépe. Neměl tak velkých sta- rostí; jen přehlédl svoje mu vykázané místo na trati, zdali pražce nejsou již mokrem, nebe stá- řím prohnilé a hřeby s lesklou kolejnici dobře spjaté a pak ještě očekával vlaky, jež kolem několikráte denně se mihaly. Leda snad ještě Mařka, jeho dcera, ho tro chu znepokojovala a to jenom, aby dostala hod ného, pořádného člověka. „Však hozoučká je,“ liboval si dosti často pohlížeje s pýchou oteovskou v ten její krásný obličej, „a hospodyně také — ta už se no ztrati, leda — — nedej pánbůh!“ Při té myšlence se vždy zarazil; obával se- aby jeho jedináček nedostal muže marnotrat ného, zlého, který by ji ještě bil, takového, jak má Kačka Holubovie! Sama dře se a hospodaří kdežto její muž kouká, aby vše propil a ne chce-li mu dát peníze, ke všemu ji ještě tluče A to ví také dobře Pastejřík, že za ter krátký čas, co se mladí lidé do sebe zakoukaj. a spolu mluví, nikdy neukáží svoji pravou po vahu a potom, že také láska v takovém případ mezí nezná a bránění v tom je marně!
Kačka Holubovie
11 article
Pastejřík také nechce nijak Mařee překá žeti ve volbě srdce, jenom aby —l „Tatíčku, máte jít jíst!“ vyrušil ho z pře hlídky růží zvonivý hlásek dcerky „Hned přijdu, Mářo,“ trochu nevrle odpo věděl otec, „až to tady jenom urovnám“ „A co se vám to zase stalo? „Vidis to zde,“ broukl zlostně Pastejřík ukazuje jí hrst ulámaných větviček, hněvivě do „Kdo mi to jen tady dělá?“ „Nejspíš kočka, tatíčku,“ jaksi stísněn pronesla dcerka. Škoda, že nepovšiml si v tom okamžiku jeji tváře, ktorá zalila se takovým na chem, jako ta rdící se růže na keříku. „Čerta starého — kočka!“ durdil se dál otec, „leda takhle dvounohá ... Však já toho škůdce přece dopadnu, ale pak mu nohy pře lámu“, dodal výhružně Pastejřík, zdvihaje př tom zaťatou pěst do výšky. „Toho vy ani nedovedete — — vždyť jste tak dobrý!“ chlácholila ho dívka. A natáhnuvš se až k jeho vrásčité tváři, dlouze ho na ni po- líbila. „Jdi, jdi, lízalko,“ bránil se jí už mírným hlasem hlídač. „Však uvidíš, že — Zaepala mu ručkou ústa a laškovně se smějíc, žebronila: „Tak pojďte přec — jídlo by vystydlo maminka by se zlobila! „Již jdu, holka — tobě nemohu odolati, s úsměvem dodal chystaje se k odchodu. Dcerka ho však sama mírně uchopila z ruku a odváděla si ho do domku, či spíše si n táhla, laškovně se při tom smějíc. A on smál se též: Co měl také dělat! Když bledá luna chvílemi pronikala tmavý bustý závoj nebeský a vždy jenom na okamžik ložil:
Mářa Pastejřík Company
12 article
probleskovala z něho svými stříbrnými paprsky vcházel do zahrádky Pastejřík. Néco ho tam ne- odvolatelně táhlo. Nic nedal na řeči své ženy aby si šel lehnout; ba ani když c to také dcerk prosila, nepovolil. Vymluvil se, že by nemoh v tom horku usnout a že jde jen na chvíli do zahrádky se vychladit. Táhlo ho tam však něco jiného: dosud o rána bouřil v něm hněv nad polámanou vůží který mu nedal spáti. Chtěl stůj co stůj dopad nouti škůdce jeho miláčků. „Uvidím, přijde-li dnes zase,“ pravil sam sobě, usedaje v koutku zahrady na hustý tráv ník, „a nopřijde-li, počkám si na něj zejtra. — Ach, jak je tu krásně!“ pochvaloval si, dýchaj s chutí lahodnou vůni růží, fial a jiných květin A čím dále dýchal ten aromatický vzduch, tín více nížila se mu hlava a oči počaly se mu při vírat.. Byl by snad usnul, ale náhle dolétl k němu tichý, v trávě se dusící krok. Pozvedl rychle hlavu a napjal sluch: Kročeje blížily se k za hrádce v onu stranu, kde kvetly růže. Pastejřík schoulil se ještě více do koutka. zároveň však ostře zabodl své oči v místo, k ně- už se kroky blížily. Na chvíli ustály; za t však zjevil se nějaký předmět nad plotom. Při chvilkovém záblesku měsíce rozezna hlídač lidskou hlavu, která nějakou dobu upře ně, bez pohnutí dívala se k domečku. Již chtě se opatrně přiblížiti k eizímu návštěvníku, ale zase věc si rozmyslil, že by ho mohl i nepatrnýn šramotem zaplašit. Nevítaný host mohl by snad- no od plotu utéci, až by hospodáře zpozoroval proto ještě více choulil se ve svém místečku. ani nedýchaje.
Pastejřík
13 article
Náhle postava se zvedla, chopila se planěk vyšvihla se trochu, pak vyletěla prudce do výšky a již dopadala malým obloukem do zahrádky V růžových keřích při seskoku trochu zašumnělo, a bylo slyšeti praskání několika ulámaných vět viček. Cizí návštěvník se ještě rozhlédl a pak opatrně bral se k zadnímu okénku. Pastejřik více nečekal; jako kočka vymršti se rychle ze svého místa a rychlým, ale sotv slyšitelným krokem, který se dusil v husté trávě přiblížil se k neznámému. Dostihl ho, když už byl nedaleko okna u komůrky, ve které spávala jeho dcera. „Ma—řenko!“ zaslechl ještě tlumeně pro nesené zvolání, ale více již neslyšel. Mrštný, dlouhý skok, máchnutí rukou a již držel smělce ze zadu za krk a druhou rukou notně přejížděl mu po zádech, až vetřelec bo lestně zaúpěl a prosil o slitování. „Vida, toď prosíš o smilování,“ smál se P- stejřík s přízvukem trpkosti, „ale sám nemá ohledu k mým růžím, které mi kazíš! — Však musíme se podívati“, doložil pak, obraceje vetřelce obličejem k sobě, „jakého ptáčka jsem to vlastně polapil!“ Měsíc zrovna vyhoupl se na chvíli z tížícíeh jej mraků a ostrý jeho záblesk sjel na oba muže „Tomši, to jsi ty?“ s úžasem vykřikl Pa- stejřík a pustil honem muže, když mu brl v tvář pohlédl. „Kde jsi se tu jen vzal?
Pastejřik Ma
14 article
„Eh, já chtěl jsem — Mařeně, totiž vám — něco říci, omlouval se nesměle tento, rovnaje si záda a plačky téměř dokládal: „Tolik jste mi jich, kmotře, nemusil na sázet — až mne věru záda páli — acbich!“ „Podívejme se, to tě bolí,“ stavil se pře něho se založenýma rukama hlídaě, „a to mne nemá bolet, když ty mi ničíš největší radost moje potěšení? Teď dostal jsi co proto a jist více mi to dělat nebudeš!... Však nyní mluv. co máš za sdělení pro mne!“ „Eh, kmotře, řeknu vám to tedy — proč bych se bál,“ trochu srdnatěji již hovořil Tomeš, „víte, že jsem pořádný a pracovitý člo- věk, jakož i že mi bude patřit chalupa, v níž ještě hospodaří moje rodiče. Ptal jsem se jich už také a oni s tím souhlasí — „Nenatahuj mne, prosím tě, na skřipec mluv,“ zalomcoval jím trochu hlídač, „ať se už konečně dozvím, co cheeš — hořím nedočka „Řeknu vám to tedy krátce,“ začal zase mladík a přistoupiv až tésně k němu, vzal ho za ruku. „Kmotře, prosím vás, dejte mi Ma řenu — — já ji mám tolik rádl „A safraporte, teď už vím,“ zasmál se pře- kvapený Pastejřík, vybavuje se z jeho stisknuti „proč jsi mi lámal ty větvičky růžové — — tedy k vůli Mařeně! Ale že mi o tom holka nie neřekla, že k ní docháziš?“ zlobil se ještě tro chu, ale jenom na oko.
Tomeš ma Mařena
15 article
„Bála se vás, kmotře, tak jako já,“ přizná val Tomeš, „že snad byste k našemu sňntku nesvolil“ „Dětinové,“ zahovořil srdečně Pastejřík „nebyl bych vás snědl, jako teď!.. . Musím se však přesvědčiti, zdali mluvíš pravdu. Ma řenč — Mařkóó — — pojď sem honem! křičel k domečku. V malé chvíli vyřítila se dívka ven i s mat „Proč jse mne volal, tatíčku?“ dolazoval se již ze zdálí. „Abys viděla škůdee mých růží,“ hlásil jí a když se pak až k němu přiblížila, postrčil j Tomše k obličeji a řechtaje se doložil- „Však ty ho znáš dobře — ty spoluvinniee chachachal „Jéžiši — Tomši! ... Já jsem ti říkala, že tě otec jednou dopadne,“ s úzkostí zvolala dív ka, zahalujíc se lépe v lehký noční šat. „Odnesl jsem to jenom s výpraskem“, při znával se vesele milenec, „však už se to vi e nestane — „A jak to?“ žasla Mlára. „Protože se ho nyní zbavím na ráz,“ do brácky zahovořil Pastejřík; „bude chodit pěkně k nám a brzy si tě musí vzít — chceš h Mářo?“ „Tatíčku zlatý!“ vrhla se mu dcerka ko lem krku a líbala ho vřele. „Pusť mne, holka,“ bránil se jí pohnu otec a jaksi mírně nařizoval: „Jdi se optat ještě matky, zdali ta tak svolí! „To víš, že svolím,“ přikyvovala žena „Však pojďte už a také vy, Tomši,“ vytrhla se mladým lidem, kteří jí vřele děkovali, „tady na líbání není času!... Hni se, starý! A milenci, jako dvě švebolíčí ptáčátka bral se k domečku; staří pak za nimi ruku v ruce zvolna kráčeli. vosti! kou.
Tomeš Pastejřík Mlár Mářa Tatíček Tomš Ma Mařkóó
16 article
„Bude mi ta holka všude scházet,“ poza steskla si manželka mimochodem. „Mně také!“ dosvědčoval muž pohnutým hlasem, „ale jednou to být musí a pak já dán pryč jenom jednu růži a plno mně jich tu přeo zbude — pravda-li — stará?
17 article Hřich.
Hřich. Napsal Václav Ji sk ra. Jako sestárlá šedivá myš krčil se klášte „panenek“ v zeleň zahrady, již tu a tam proti nala omšená klášterní zeď. Větve letitých stromů dívaly se přes vysokou zeď do světa za všechny klášterní obyvatelky. Těch nebylo mnoho, vy- míraly, a podrostu se nedostávalo. Hluboká, smutná samota klášterní nebyla zveselována ni jedinou mladou tváří, po skřivanu v modré obloze netočily se v touze ni jedny mladé oči. Odevzdaná trpělivost podzimu roz- kládala se všude a všude, v rozpadávajícíchse zdech, v dodělávajících stromech, ve svadlýeh tvářích „panenek Tak jim řikali lidé. „Panenky“ pěstovaly ovoce, a zeleninu pro sebe, a pletly a šily pr okolní chudé, jimž rozdávaly své dary v urči- tých dobách ročních. Jinak nepřicházel do kl štera nikdo, kromě staré Řípky, jež vozila „pa nenkám“ mléko. Denně přiharcovala časně ráno se svým vozíkem k černé brance, zatáhla za zvonec pro- nikavého zvuku, a byla vpuštěna sestrou Albí nou, aby vylila mléko do připravených hrneů. Léta již zastávela Řípka toto dodávání. Den za dnem vyjížděla z chalupy kolem bílého mez- níku na točitou silnici, míjela starý, vykotlaný topol, přejela most nad hlubokým korytem s vy- čnívajícím kořáním, a dojela k úvozu, táhnou- címu se po celé délce klášterní zahrady. U bran- ky pes sám zastavil, a vesele vyhlížející červená Řípka s kulatým nosíčkem tahala za zvonec.
Václav Panenka Albit
18 article
Babka byla jako křemínek. Co je nemos, nevěděla. Hospodařila se svým mužem v cha- lupě. Prodávali mléko — s dobrým srdcem, jak říkali, t. j. potřebnému nabryndali méně, ne- potřebnému více. Vůči „panenkám“ trvala Řípka na zvláště křesťanském stanovisku; aby přišly snáze do nebe, podporovala jejich újmu v jídle tím způsobem, že jim zbryndala mléko nejvíce a cítila podle blahého vnitřního uspokojení, že činí věc dobrou. Když se někdy sestra Albína pozastavila nad modravým okrajem mléka, vy- hodila Řípka oči k nebi, položila ruku na ňadra a přesvědčivým hlasem vyznávala; „Volebná sestřičko, Pán na nebesích to ví že jednám podle nejlepšího vědomí a svědom když do kláštera mléko nalévám!“ Každý nový sníh přidal Řípce barvy a čerst vosti, až jednou se jí zdálo, že jest jí tak, jal nevěděla, že by mohlo člověku být. Chtěla rán- jako jindy jeti k „panenkám“, ale nemohla Lámalo ji v údech a měla horkost, na vstaní ne bylo pomyšlení.
Babka Albín
19 article
„Řípo, co budemc dělat?“ „Co! Budu vozit sám, až se zase vystůně Dlouho přece nebudeš činit.“ „Dobře, ale co „panenky“? Víš, že tan mužský nesmí. „Já nejsem mužský, já jsem mlékař,“ o píral Řípa. „Nevím, nevím,“ povídala starostlivě Řop ka, „zkusiti to musíš, ale myslím, že tě ne vpustí. Mají přísný zákaz. Řipa pominul ženský rozum mlčením, ptaj- se k věci: „Jak jim sléváš?“ „Na pět jeden,“ vykládala Řípka, „hodne potom zakloktej. Vodu máš v štoudvi, litr jen polici. Řípa zpracoval mléko dle návodu své druž ky a v bázni boží je vezl „panenkám“ Měl obličej jako nevině, když stál u fortn ale sestra Albína toho ve svém ohromení nevní mala. „Mužský!“ vykřikla a přírazila branku. „Ale ne, velebná sestřičko, já jsem Říp vezu mléko!“ „Což nevíte, že sem nesmíte? „A tak co budou sestřičky snídat?“ rozklá dal Řípa povážlivě. „Proč nepřijela mlékarka?“ „Stůně. Čerchmant ji láme v kříži; až budo ve své kůži, bude zase vozit sama.
Řípa Albín
20 article
Sestra Albína byla chvíli bez rady. Co bu dou snídati, bylo vážné slovo, alo zákaz je zá kaz, řád je řád, a podle něho nesměl muž vstou piti do kláštera. Gordický uzel. Sestra Albína ho rozvázal „Poslouchejte, mužský, já teď odejdu a v mléko vylijete do hrnců, připravených na lavie tady v nádvoří. Pak hned odejdete, ale zejtr už přijíti nesmíte, opatřte si ženskou ze vsi, a to donáší, nežli se mlékařka uzdraví. Tak po- čkejte; až uslyšíte zavření klášterních dveři vstupte.“ Rychle se vzdalovala sestra Albína; Řípa slyšel, jak přirazila dvéře, vstoupil do úzkéh nádvoří a kráčel s mlékem k hrncům, postave ným na lavičku u dveří klášterních. Vylil miék a šel zpět. Ale v půl cestě se vrátil, olevře dvéře, za nimiž vyčkávala sestra Albína a ozná mil jí, že už mléko vylil „Pryč, pryč,“ odvracela se velebná sestr pamětliva klášterního naříz. ení. „Nu, vždyť já nic, jen to ohlašuji,“ ospra vedlňoval se Řípa, vycházeje do nádvoři. „To e křiku, jako bych byl čerchmant sám,“ bručel „Tak, bábo,“ povídal, když přijel domů ženě, „já tam nesmím, mám posílat nějakou ženskou, nežli budeš moci zase ty chodit. „Toť se rozumí, ženská mi pojede ve tř hodiny ráno a já jí budu potom dlužna. Takovo hloupost jsem jaktěživa neviděla, ale říkal jsem ti to, ty víš. Kdybych už jen zase mohl na nohy, ale já vím, že si týden poležím, ne- mohu se ani hnout . .. „Abych ti řekl, já se na to tuze zkrátk obuji; vezmu si zejtra tvoji strůj a pojedu tak Ať mají pokoj, mohly by ještě dostati z muž ského psotník.“ Řípka se chtěla smáti na celé kolo, ale do stala takovou bolest, že křičela. „Ty čerchmante, proč to řikáš, abych musila smát a měla bolest,“ hubovala muže „Abys snad ale přece řekl Křivici, že by tan ráno jela . „Starej se o svoje záda a ne o Křivici
Albín Řípa Takův
21 article
mléko a „panenky“, to je teď má věc. . .“ káral ji Řtípa. Za temného zimního rána vyhrabal se Řípa z postele a rozsvítil lampičku, aby se mohl vy- praviti k „panenkám“ „Zapní mi, bábo, tu sukni jehlou, je mi velká v pase,“ podával ženě jehlu, přidržuje sukni k tělu. „Člověče stará, neblázni, budou si o tob povídati kolem a kolem . .. „Dělej,“ odpověděl Řípa s vysoka. „No, já tě zapnu, když chceš, ale pak mi nechoď s ničím... Ono vlastně není teď eo dělat, když jsi ženskou neopatřil, já ti říkala včera, abys — „Jupka je mi také velká,“ přerval Řípa hovor. „A kde máš šátek? Zabalil se do něho, že mu koukaly jenom nos a úzká, lesklá očka. „S pánembohem“, zvolal a vyjel do tm ke klášteru, kamž dojel za svilání. Zazvonil. Vrzly dvéře, ozvaly se kroky, před brankou zastavily, a sestra Albína se ptala opatrně: „Kdo je tam? „Já, ta ženská s mlékem,“ mluvil vysokým hlasem, po žensku, Řípa. Sestra Albína otevřela „Pojďte. Jak je mlékařce?“ ptala s „Špatně,“ vznesl Řípa svůj hlas do ženské „Má bolesti?“ „Má,“ odpověděl stejným způsobem, krá- čeje k hrncům. Sestra Albína za ním. „Ta ženská chodí jako chlap,““ myslila si. hledíc na Řípu. „Vy tedy budele nositi za ni, než se vy- stůně?“ hleděla v šerém světle zpytavě na „žen- skou“ „Budu. Jednoslabičnost ženské byla sestře Albíně stejně podezřelou, jako její hlas a chůze. „Vy jste příbuzná?“ zkoumala dále „Jsem. „Jak „S ženíny strany, jako sestřenice vzdálená, chci říci . . „Jak se jmenujete „František,“ odpověděl Řípa, který se ne- přichystal na výslech. „Co-o?
Řípa Albín František Říp Buda
22 article
„To byl jako kmotr, já se jmenuji po něm, vykládal s širokou upřímnosti. Sestra Albína se více neptala. Byl to on včerejší mužský, beze vší pochyby. Co dělati? „Jak dlouho myslíte, že bude mlékařka stonat?“ zeptala se. „Ale dlouho ne, v týdnu bude jako křepel S pánembohem,“ strkal se Řípa ze dveří. Sestra Albína sklíčeně usedla vedle hrnců. Mužský! Včera, dnes, a snad ještě několikráte vstoupí do kláštera proti všem pravidlům. A ona sama ho vpoušti! Jak to zařídit? On patrně roz- hodně jiného posílati nebude, když je s to tak se raději přetvařovati. Kdýby to někdo věděli Bezděky se ohlédl po celém klášteře. Bylo časně a hluboké ticho obestíralo klášter. Ne, dověděti se toho nemůže nikdo. Do týdne, řekl. Měla by snad . . . Či ří věc představeně? Co křiku by z toho bylo! Úz by chodila zase mlékařka, a ještě by nebyl s hi- storií konec. Konečně, co kdyby to byla přece mlékařčina sestřenice s hrubým hlasem a muž- skou chůzl? Tu se sestra Albína zarděla, neboť se př- stihla při vědomém šizení pravdy V těžkém boji nechala přijíti mlékařčinu „sestřenici“ druhého dne a i následujícího, oče- kávajíe stále, že dnes už to bude jistě mlékařk sama, která přijede. Sedm dní ztrávila v nepokoji a trýzni, ne mohoue se odhodlati k vyznání svého hříchu. Stokrát za den formulovala znění svého přečinu, ale oděn ve slova, činil strašlivý dojem: pouštěla jsem proti přisnému nařízení sedi dní muž- ského do kláštera! Z toho hříchu se zpovídati? Ne. Nemožno. Bůh na nebi viděl, jak se věei měly, a člověk by ji odsoudil. Ne. Ten hřích vzala sestra Albína do hrobu.
Albín Řípa Bezděk
24 article Různé zprávy.
Různé zprávy. = Román mumie. Mladý studující, jménem Sez- nary v Clermont-Ferrandu neměl vyššího přání aa lomto světě, než míti mumii. Chtěl pravou, černou. křížem krážem ovázanou mumii, jejíž hlava by byla vyplněna listy a papírem, jak u mumie má býti. P dlouhém naléhání vybověli rodiče zvláštnímu přání mladikovu a dárovali mu k jmeninám mumii. Schá- zela ji sice ruka a noha, ale celkem byl s darem spokojen, najal si posluhu a uložil mumii do skřině. aby byla chráněna před profanními zraky. Štěstí jeho však nelrvalo dlouho. U souseda vypukl požár, oheň zachvátil i skříň a tu musila býti mumie v přítom- nosti bylné a mnohých lidí, kleří se přišli dívati na oheň, zachráněna, Solva však lidě uzřeli mrtvolu. uprchli s výkřikem a zpravili policii. Ta objevila se ihned v osobě dvou komisařů a zabavila „mrtvolu“. — „Ale poslyšte přece,“ volal student, „k tomu ne- máte žádného práva, neboť mumie náleží mně.“ — „Mumie náleži vám? To není špalné. Víle také, že je trestné míti v domě mrivolu?“ A nedbajíce řádění a kloteb nešťastného majilele, vzali mumii na r- mena a odnesli do umričí komory. Student podnikl vše možné, aby mumii dostal nazpět, ale bez nej- menšího výsledku. Konec každého rozhovoru bylá „Jest mumie mrtvola nebo není?“ — „Ovšem že jest. ale...“ — „Zde neplatí žádné „ale“, milý pane. Je to mrivola a konec! Proto patři do umrlčí komory a úřadník obyčejně dodal: „Můžele býti ještě rád. že nejsle obžalován z upírstvi.
Sez Clermont Ferrand
25 article
= Jak král Ednard zastavil hodinky. Výdaje an- glického krále činí asi 1.600 000 K za kvartál: tento okrouhlý obnos vydá pokladník sir Robert Nigei Kingscek. Kromě toho povoluje parlament každěho čtvrt roku 100.000 K na udržování královských pa- láců. Král má různé prameny příjmů: předovším civilní listu, jež však obnáší jen 2.200.000 K. polom příjmy z vévodství lancasterského, jež činí asi 1.500.000 K a konečně svůj rodinný majetek, ne- hledě ke kapitálům, uloženým na úroky. Peníze, ná- ležející krádi, procházejí rukama sira Dightona Pro- byna, kterého král Eduard měl u sebe již v době, kdy byl korunním princem, jako peněžníka. Král ne- mívá, jako skoro všichni panovníci, nikdy v kaps peněz. Nosí v kapsách jen kapesník, zlatou tužku. hodinky a malý zápisník, jen velmi zrídka také ně- kolik ziaťáků Sir Probyn jest však vždycky s nut- nými drobnými na blízku a lak jde vše dobře. V dří- vějších dobách však se často stávalo, že se prine i jeho pokladník ocili ve velkých rozpacích. Jednou — jak se vypravuje v „Cri de Paris“ — došla v Pařízi náhle „munice“ a nebylo možno ješťě těhož dne opa- třiti peníze. Tu vyndal Eduard, aniž by bnul brvau, své skvostně hočinky z kapsy a pravil k svému věr- nému průvodci: „Zaneste hodinky ke strýci!“ Ři- kává se také k „letě“ a ti, kdož se nalézali v podobné situaci, vyrazu tomu již vozuměi
Nigei Kingscek Eduard Ře Cri jít Paris