ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 de032350-661b-11dc-8a59-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 22 celkem · entity: place 10, person 83, work 1, org 3
1 masthead
22. září 1901
2 masthead
Nedělní zábavná příloha „Národních Listů
3 masthead
k čislu 202.
4 masthead
Strana 9.
5 article Večerní hodina
Večerní hodina Vlahý večer pozdního léta dávno byl za- lehl skupinu starých domů a domků, všelikých to boků a přístavků velikých budov předních. Byla ta drobotina jako vystrčena do těsných dlouhých dvorů a skrovných zahrádek, snad aby netropila ostudu v té rušné a večer elektři- nou ozařované ulici, v níž činžovní velikáni na parovali se svými trojími a čtvorými patry do závratné výše. Ulici hučel ještě večerní život Prahy, ale tam vzadu bylo ticho a temno. A jako by již byl usnul, trčel tam nejdále do zahrádek vybí- hající domek patrový s příkrou prejzovou stře chou, z níž vyčníval vysoký, křížovým oblou čkem krytý komín. Všechna čtyři okna domku hledíci přes jakous podezdívku a ještě nižší te rásku do zahrádek, byla temna. Ale dům přece ještě nespal, Zlehka, zle hýnka teď otevřelo se okno rohu nejbližší a nad nejširší částí podezdívky — rozeviralo se, at bylo dokorán, háčky cvakly. Nikoho nebylo vi- děti, ale rozumí se, že okno neolevřelo se samo Do temna noci ozvalo se hvizdnutí jak zacvrli- kání ptáka ze sna, a čisi trup vychýlil s z okna. »Kr-kř — křkřl« Odpovídalo to plačí mládě, zmýlené tín zacvrlikáním a domnívající se, že pečlivá matka nese červika? Ale v hnízdech již nebylo mlá- dat v pozdním létě. A zvuk nevycházel také ze zahrádek, ze stromoví, z křovi, ale s terasy, počínající níže pod podezdívkou a zahýbajíeí za rohem domku ke dřevěně pavlači přistavku sousedního. Kdo byl zahvízdal, dobře rozuměl tomu tichému, jako bojácnému zaševelení, a jen stěží potlačií radostnou odpověď hlasitou.
Praha
6 article
Již jsme uvykli tmě, i vidíme, kterak vy- chýlený trup rázem zmizel v temné světničce, ale hned potom vyhouply se z okna nohy, za nimi celé tělo, nohy opatrné došláply na pode- zdívku a šiihlá postava vzdalovala se od okna. Kdo se tu vznášel na podezdivce směrem k terásce, sotva konal tuto cestu poprvé. Plížil se, ač opatrně, přece tak jistě a tiše dála dál, že by kočka nebyla bezpečněji kráčela. Na konci podezdívky dřepl a téměř beze zvuku sesouvl se o metr níže, na dlažbu terásky. »Otylko!« Snažil se, aby milé to jméno pronesl pou- hým šeptem, ale v roztoužení a v radosti vy- hrklo slovo silněji ze rtů. Ramena mladikova objala štíhlou dívku na jejichž rtech ulpělo vášnivě polibení . . Ne tak, aby se ubránila polibkům, jako aby pronesla, co nemohla potlačiti, vyvinula se mu dívka z náruči. »Ježíší, Karle, já mám hrozný strach, aby nás přece někdo nevyšpehoval . . .« »Kdo pak?« odpovídal mladík, aniž pa- matoval, aby co nejvíc tlumil hlas. »Nikdo sem nevidí — nikdo nás neslyší, a ma- minka — ?e »Maminka není doma,« svěřovala se dívka. »Šla k tetě, přijde o desáté. Do devíti mohu zde zůstat — celou hodinu.« »Proč jen do devíti, když maminka přijde až o desáté?« namítl mladík lítostně a ne trpělivě zároveň. »Přec by mohla přijít o chvíli dříve,« od povídala dívka, »a nenašla by mne v pokoji.« »Nu, napadlo by ji, že jsi na terásce Vyšla by na pavlač, zavolala by, a ty bys ho nem přiběhla — —« »Ale kdyby nezavolala?« řekla dívk »Tolik strachu mám, aby na naše schůzky ne přišla — a pak — — Dívka se odmlčela.
Otylka Ježsat Karel
7 article
»A pak?« nutil mladík, aby dopověděla »Nu — a pak by byl navždy konec. Víš dobře, že maminka — —« Zase pomičela. »Otylko,« naléhal mladík rozechvělým hla- sem, »netrap mne. Co tedy maminka, řekni!« »Ale vždyť víš,« pronášela dívka hlasem, který již málem hrozil pláčem, »dobře víš, že maminka pořád se nevzdala svých nadějí, žesi konečně dám říci a rozhodnu se pro — — —« A teď rozlilo se skutečně v pláči, co měla dopověděti, v pláči marně potlačovaném. Co slyšel, bylo mladiku trýzní, ale jsou trýzně, jež na sebe přímo přivoláváme, jimiž se dobrovolně zaléváme. Věděl, co znamenal ten pláč, ale chtěl slyšet i závěrek, ač to byl slyšel již tolikrát. »Tedy mluv, Otylko,« naléhal Karel, »pro Boha tě prosím, mluv a jenom neplač. Pro koho se máš rozhodnouti?e »Vždyť víš, Karle, vždyť to víš !« odpo vídala dívka,žalostně, jakoby mu chtěla uniknouti »Pro koho, Olylko, Ježíš Marjá, nemuč mne.e »Nu, pro tvého souseda, pro pana St- hlika . . .« Karel rád by se byl opovržlivě, jedovatě zasmál, ale teď věru nebylo času smáti se. A svrbělo ho na jazyku cosi nevážného o matce dívčině, ale nechtěl Otylku uraziti, i překonal se. Ze všeho propuklo jenom: »Pro pana Stehlíka!« Řekl to tak, jakoby nechápal, kterak vůbec může býti řečí o někom jiném, když je tu on, ač po celou tu dobu, co s Otylkou mluvil potají se s ní scházel, nebyl naplněn jiným po- myšlením, než na pana Stehlíka, jejž osud nebo das nastražil právě sem, do toheto domu, v jeho sousedství a v nejbližší sousedství vdovy Hořinkové, matky Otylčiny.
Otylka Ted mluva Karel Marjá Stanislav Stehlík Hořinková Otylčin
8 article
Karel mlčel. A toto mlčení zase znepokojilo a trápilo Otylku. Neboť mlčí-li on, Karel, neví-li on, co by odpověděl, kterak má si ona pomoci? Utřela oči a podívala se na milence. »Tak vidíš, Karle, proto musíme být opatrni. Proto zde mohu zůstati jen hodinu.« »Pana Stehlíka!« povzdechl. Karel. »Pr Pánaboha, vždyť je o dvacet pět let staršt než ty!« »To mamince nevadí,« odpověděla dívka. Karel hryzl se ve rty. Mamince! Mamince nic nevadí, to se rozumi. »Vždyť by mohl býti tvým tatinkem !« »To mu klade maminka za přednost,« od- povídala dívka. »Má prý rozum a vážil prýby si mne.« »Ne, nemá rozum,« vyhrkl hněvivě Karel. »Kdyby měl rozum, šel by a řekl by sám tvé mamince: Paní Hořinková, já jsem starý ple- šivec, který zmeškal přivoz, a uznávám, žese k Otylce nehodím. Chcete-li, aby byla šťastna dejte ji Karlu Novákovi, který ji má k smrt rád. Pravda, má teď Novák jen osm stovek ročně, ale snad již od nového roku bude mi tisicovku, pak dvanáct set a tak dál, pořá víc — no a — —« »Nekřič, Karle,« zhrozila se Otylka. »Kdybý tě tak slyšel — podívej se, zdá se mi, že má okna otevřená.« »Vždyť vidíš, že jsou tmava. V sobotu bývá v hostinci, před jedenáctou se nevrátí.« V tom okamžiku odstoupila temná postav od olevřeného okna pokoje, sousedícího s poko jíkem Karlovým. Ze rtů tohoto neviděného netušeného posluchače vyklouzlo vzdechnutí pravice jeho zdvihla se, aby pohladila lysinu na hlavě, Nebyl na špohách neviditelný ten muž byl se právě vrátil domů, snad pro svrchnik č pro deštník, a než rozsvítil, přistoupil k oknu aby se nalokal svěžího vzduchu ze zahrad. Tal mimo svou vůli, zcela bezděky stal se svědken dostaveníčka a posluchačem hovoru mladšího šťastnějšího soupeře s Otylkou.
Karel Otylka Stehlík Novák Kdybý Karlův paní Hořinková
9 article
Po slovech mladikových pocítil, jakoby mu cosi vězelo v hrdle. Polkl násilně i zvučně — a bylo velmi hořké, co polkl. Divka, upokojená ujištěním Karlovým, že se strany souseda pana Stehlíka je bezpečno zeptala se náhle: »Máš hodinky, Karle ?« »Proč, Otylko?« »Abych věděla, až bude devět.« »Přece chces utéci? Vždyť uslyšíme z předu až maminka zazvoní na domovnika.« »Ne, Karle — ne, musím. Kdyby se tal probudil malý Pepa . . . Máš hodinky?« »Ani by mi tu potmě nebyly nic platny, odpověděl Karel vyhýbavě, nechtěje se přiznati kde v tom okamžiku jsou jeho hodinky. »Al nestarej se, uslyšíme bíti hodiny — — páne Slavikovy. Vždyť tak ráda slýcháš jejich krásný zvučný hlas.« Znělo cosi jako výčilka z posledních slov mladikových, a Olylka pochopila. »Mohu za to, že je slyším? Mám nenávidě i jeho hodiny, že se mi sám nelibí za muže ? Karel mlčel zatvrzele. Ale temná postava v pokoji nad terasou učinila několik kroků ke zdi, sáhla do hodin a dotkla se kyvadla. Cvakot jeho utichl. Učinila tak ze zlomyslnosti, aby milenci, zvukem de váté nerušeni, mohli býti přepadeni matkou? Po tomto úkladu po tichu přisouval pan Stehlík židli k oknu, usedl, opřel bradu o dla a dival se k nebi, na němž se byly roztřepetaly hvězdy.
Karlův Máša hodinka Karel Otylka Al Slavikův Moha Stehlík
10 article
Hovor s terasy, tu tlumený, tu hlasitější dále zněl do temna pokoje, ale nevidéný po sluchač buď neslyšel nebo neposlouchal. Pre mital o tom snad, jsou-li tak nezvratně pravdiva slova, jež byl šťastný a nešťastný milene Otylčin ve hněvu pronesl, že totiž on, par Stehlík, zmeškal přívoz? Čas utikal, náhle v tichu noci ozval se kdesi v dáli zvoneček. Slyšel to pan Stehlik ve světnici, ale zdálo se, že přeslechli varovný ten zvuk milenci na terase. Teď vstal pan Stehlík, vychýlil se, na slouchal — opravdu, ani Karel ani Otylka ne- měli tušení, že maminka se vrací. I pokroči muž ve tmavém pokoji rychle ke zdí, spusti kyvadlo, sáhl po paměti na ciřerník, po pamě otočil rafijí, a krásným, hlubokým zvukem od bíjely hodiny — devátou. »Můj Bože!« zvolala na terase Otylka »Hodina pryč — s Bohem, Karle!« a Majetník hodin přes pochmurnou náladu nemohl potlačiti úsměv. Vždyť bylo dávno deset Poslední polibení, a drobné kroky Otylčiny cupaly vzhůru k pavlači, po pavlači, dvéře vrzly — byla doma. Současně vyšvihl se mladík s terasy na podezdívku a stejně tiše, opatrně jak byl vyšel, vracel se teď do světničky. Bezděčný svědek dostaveníčka ještě na- slouchal. Teprv teď třaskla v dáli vrata domovní a za chvíli potom dusaly těžší kročeje po dře- věné pavlači. Spokojeně si oddech! — matk Otylčina najde doma vše v pořádku a ni nezatuší. že zatim dceruška byla na vycházce. Když o chvilku později pan Stehlík se ubíra do své »sobotní« hospůdky — neboť doma by dnes nebyl vydržel — uvažoval, že nezbývá ji ného, než aby se vystěhoval. »Sejde s očí, sejde s mysli,« připadlo mu Jemu Otylka, o n pak mamince Otylčině. Ypsíloi.
Otylčin Stehlik Karel Otylka bůh
11 article Na prázdninách.
Na prázdninách. Strýčkovi Jaroslavovi připisuje Julie V lasáko vá Neviděli se deset let, pan řídící Kalus se svou sestrou, paní tajemníkovou Hlavovou. Ne znali se dosud se švagrem ani sestra s jeho ženou a proto se rozhodl navštívit je o prázd- ninách. »Celý svět jezdí v létě z měst na venek ale my to děláme obráceně«, smál se pan ří dící, představuje svou devitiletou dcerušku Ma řenku dvěma malým Hlavům. Osmiletému Jení- kovi a sedmiletému Stáňovi. Hoši dívku okuko vali. Libila se jim. Měla růžové tváře, modré oči a zlatožluté vlásky byly na temeně svázány modrou stužkou a padaly na široký bíly límec. »Podejte si ruce!« pobídla je tetička Mařenka ihned hochy políbila, nad čímž se Je- ník tak hrozně zastyděl, že nevěděl, co počíti. Vrtěl sebou, tahal čapku s týla na čelo a zase nazpět a konečně strčiv jazyk mezi zuby a uči- niv tak velmi duchaplný obličej — utekl. Standa ale poslavil se přeď Mařenku, strčil obě ruee až po lokte do kapes, našpulil ústa, hvízdal Mařku si prohlížel. »Nehvízdej, to se doma nesluší !« pravila mu Mařenka a Stanislav okamžitě poslechl. Maminka mu to sice také a někdy i s rá- koskou v ruce říkala, ale to neplatilou Standy nic.
Jaroslav Julie Kalus Hlavův Hlava Stáňa Mařenka Vrtěl Standa Mařka Stanislav Ma
12 article
»Sla, já jí něco ukáži«, zval sestřenku vedl ji do kuchyně, kde si hrálo strakat A to byl začátek Mařenčina seznamován se s jejich klukovským hospodářstvím. Jenže šavle, biče, čáky, míče a podobné věci Mařenk nezajímaly — ona se ohlížela po jiném zaměst nání. A našla si je hned. Dědoček udělal si na malém dvorku malounkou zahrádku. Na záho- nech půl metru dlouhých a čivrt metru širokých rostlo všelicos a na jednom také macešky mezi ty zasel si dědeček resedu. Již pučela — a první prací Mařenčinou bylo, že záhon mace- šek hezky pozorně vyplela. Tím vzala dědečkova reseda za své. Byl z toho velký zármutek. De deček se hněval, slýček se smál, tatínek se zlo bil a Mařka měla být bita. Strýčkova přímluv ji zachránila, ale strýc, jakmile ji spatřil, když z úřadu se vracel, volal za ní: »Mařko ! dědečel ti vzkazuje, abys mu šla plet macešky!« Mařka se začervenala a utíkala za hochy kterým se, nemajíc jiné společnosti, brzo při- způsobila. Hoši se už také tak neobdivovali pletla-li telička Mařence vlásky do copu, ani se už smíchem nezajíkali nad tím, že Mařenk nosí také kalhotky, ale zasvěcovali ji do svých zábav a ona je brzo v dovednosti lezení n žebřík a po všech chlivkách dohonila.
Mařenčin jít dečka Strýčkův Mařka Mařenka Mařenk
13 article
Největší attrakcí v tomto dětském cirkuse největším potěšením všech byla kočka ! Mařka ji zavinovala jako dítě, vázala na ni šátky nebo zástěry a nosila ji tak a hoši za ní běhali Kočka dala s sebou dělat, co kdo chtěl. Nejvíc ji miloval, či vlastně dřel Slanda Tomu bylo jedno, bral-li ji za hlavu neb za nohu, nosil ji pod pažím a přiskřípl-li j ocas mezi dvéře, bylo mu právě tak lhostejno, jako škrábla-li ho po ruce od lokte až k pěsti. Maminky přes tu chvíli volaly: »Pusťte tu kočku ! Ubohá kočka, ta od vás zkusí !« Vyrvaly ji dětem z rukou, vyhodily na půdu nebo n dvůr, ale za minutku strkal se Stáňa do dveři hvízdal si a poď pažím nesl — kočku. »Ty kočičí táto !« řekl mu- jednou strýček Děti se smály. Jeník s Mařkou skákali volali »kočičí táta, kočiči táta !« ale Stáňa leh si na pohovku, posadil si kočku na žaludek hvízdal a poslouchal spokojeně, jak kočka přede a tato mžourala očima a byla také spo- kojena.
Mařka Koček Toma Stáňa Jeník
14 article
Dokud bylo venku hezky, bylo všem hej Děti dováděly venku a maminky se doma př práci bavily. Ale nastaly vítr a děšť. Děti mu- sily být doma a tu bylo zle 1 Kočka jim někdy také utekla a někdy je přece omrzela. Det se nudily a škádlily se mezi sebou. Dům s třásl v základech a maminky se někdy ani ne slyšely, co si povídaly. »Děti, cheete se houpat?« ptala se matka. vzpomenuvši si na zimní zábavu. »Chceme! Chceme!« jásaly děti. Mamink zavěsila houpačku na háky mezi dveře a Ma řenka jako host houpala se první. Ale s tin nebyli hoši spokojeni. Oni nedbali ještě spole- čenských předpisů a chtěli se také první hou- pat. Strkali Mařenku s houpačky, poprali se mezi sebou a konec konců byl, že byli biti »Pojďte si zatím hrát obležení!« zvalaje matka po výplatě, sypajíc figurky na stůl otvirajíe hru. Hoši šli. Ale Mařenka zvědava jsouc, opustila houpačku a chtěla také hrát Chlapci jí nechtěli hru půjčit, aby se šla jenom houpat. Mařka, cítíc ochranu tetiččinu, domá hala se vší mocí hry a následek toho byl, že byla zas ona bita. A tak to chodilo se všemi. Každé dí chtělo právě tu věc, kterou mělo dítě druhé Maminky káraly, div nepchraptěly, a ani úlm štulcem neskrblily, ale děti vedly svou Konečně jim vykázán malý pokojiček přes síň Tam ať si hřmoti! Daly se jim tam hračkya obrázkové knihy, aby se tam bavily. Ale každou chvíli rozletěly se dvěře k pokoji, v němž ma minky seděly a některé dítě přiběhlo se ža lobou.
Mařenka Mařka Ma
15 article
Tu objevila se rozeuchaná Mařka a křičela »Tetičko! Jeník mě tluče!« Za ní přiběhl uřícený Jeník a křičel: »Tetičko! Mařena mi bere míč!« Za chvíli zas Mařka se slovy »Tetičko, Standa mačká kočku!« A za ní Standa s kočkou pod pažím as slzami na tvářích, »že ho Mařka štípla, když jí nechtěl dát kočku.s »Děti, to je hrůza s vámi!« naříkaly m minky. »Doma taková rozpustilá nejsi, Mařenkol kárala paní řídící svou dcerku, myslie si při tom, že není divu, je-li rozpustilá mezi těm divokými kluky a paní tajemníková řekla svým synům: »Až přijde tatinek, budete biti!« a my slila si zase: »proč bych je stále vyplácela Však Mařka není o nie lepší.« Ale dobrá shoda se tím mezi švagrovým neporušila a děti se svorně praly a zas svorn hrály si dále. — Však pršelo už kolikátý den a děti už všechno doma mrzelo. »Počkejte, najdu vám divadélko. Tims pobavíte!« slibila paní tajemníková při vařen oběda, když děti nudou nevěděly, jak se škádlit Ale to si dala. »Maminko, tak nám to divadlo najdi!« »Tetičko, kdy nám to divadlo už dáš?. ptaly se děti každou minutu. »Počkejte, počkejte, až po obědě«, konej šila je maminka. Dětem to ale přílis dlouhot valo a šly si hledat divadlo samy Mamince i tetičce bylo nápadné dlouhotr vající ticho v domě a proto vyšly obě na síř po dětech se ohlédnout. Jedna z kuchyně druhá z pokoje. »Kde pak jsou ty děti?« tázaly se jedna druhé. »To jistě na půdě!« zvolala matka a již za nimi pospíchala. Ovšem že tam byly! Zotvíraly, kde jaký kufr nebo bedna ote- vříti se daly, rozházely kupu papíru a nynís honily v rozvířeném prachu mezi rozvěšeným prádlem.
Mařka Jeník Standa divadlo najít
16 article
kotě. »Dolů! Dolů!« honila je maminka vařeč kou a raději to divadělko našla, aby děti ješt něco neprovedly. Plné dva dny nad ním vytrvalyl Mařka, která si při tom nevěděla rady nechala hrát »zkušeného« už Jeníka. Ten roz ložil si knižku s kusem »Kašpárek u velko vezíra«, zazvonil, vzal do levé ruky dráteko velkovezíra, do pravé od Kašpárka a hra začla Mařka se Stáňou a kočkou seděly na divaně poslouchaly. Jeník s panákem, který právě mluvil, klo fal o podlahu divadélka, div mu nohy neulitiy a četl z knihy. Bylo mu jedno, obracel-li s panák zády k etěnému obacenstyu nebo k osobě s kterou měl hovořit. Panáčkové točili se vi po větří jako větrník nebo viseli čtvrt metru na podlahou, ale Jeník četl svědomitě hezky nahln všechno, i to v závorce: »Vezír vyjde v pravo« (klofal oběma no hama). »Tak ty ptáčku tuláčku, chytili jsme tě upravíme tě pro Sultána K ašp áre k: »Jak ? Řeznický pes más na mně pochutnati ?« Při tom, poněvadž Jeník musil obráti přendal si Kašpárka z pravé ruky do levé tak se zdálo, jakoby Kašpárek vyskočil a po věsil se na krk vezíru. Tam visel, až Jeník obrátil. Trvalo to dlouho dost, neboť mu knížk dvakrát spadla, ale konečně se zase hrálo dále Kašpárek seskočil s vezíra a točil se nad podlahou. Vezír ale, klofaje zuřivě nohiama d podlahy, mluvil Jeníkovým hlasem: »Blázníš, daure? Našeho nejmilostivějšího pána psem nazývati? My tě chcem k námo nietvu odvěsti!« Kašpárek: »A já se tam odvést n dám, ba ani (am pěšky nepůjdu !« Mařenka zvrátila se smíchem na pohovko a Stáňa v radosti vyhodil kočku do povětří kočka padla Mařce na hlavu.
Jeník Kašpárek Stáňa Panáček Jeníková Mařenka
17 article
»Tetičko! Standa mě nechce nechat !« vo lala Mařka, ale nikdo ji neposlouchal a Jeni pokračoval: Kašpárek: »Kdybych já byl vezírem seděl bych celý den na pohovce se skřiženýma (obrací list, při tom vzal asi dva a ztratil, kde četl) se skříženýma . . . (hledá v knize) se skři ženýma Mařena, chtíc mu pomoci, napovídá: »ru kama« Stanislav, který ale hru už znal, povídá »nohamae. Jeník to zatím našel a čte dál: »se skř ženýma nohama a pil bych . . .« Mařka: »víno.« Stanislav: »kafe.« Kašpárek: »pil bych černou kávu kouřil turecký . . . « Mařka: »tabák.« Kašpárek: »turecký čibuk« — a t k hrály vytrvale celé dva dni. Mařenka se tak pokusila v tomto umění a dobře se jí v něm dařilo, vládlať hbitějším jazýčkem. Ale sotva slunce louže trochu osušilo, a divadlo děti doma neudrželo Pak odjížděl pan řídící s rodinou k bra trovi se podivat a vzal na tři dni hochy Hla vovy s sebou. Doma zdálo se všem, jakoby bouřka odtáhla. Kočka spala celý den na po hovce a paní Hlavová ji toho odpočinku přála »Zkusila jsi, chudáku, dost od těch dětí!e politovala ji, jdouc kolem. V tom přicházel pan Hlava z vedlejšího pokoje, pohvizduje si. Kočka, slyšíc hvizdání, vyskočila a řílila se mu naproli — vídouc ale, že jest to pan Hlava, vrátila se zuse spát. »I pro pána krále! Ona myslila, že jes to Stanislav a běžela mu naproti !« žasla pan Hlavová a doložila; »já ji lituji, co zkusí ono se jí to libí — ji se po tom tahání stýská — no, počkej, Stáňa ti to vynahradí,a přijde!« A vynahradil. Myslil, že mu ji mamink na dráhu naproti přinese a hned se pon sháněl.
Standa Mařka Kašpárek Mařena Stanislav Jeník Mařenka Hla Hlavová Stáňa dítě
18 article Můj pes Pegasus.
Můj pes Pegasus. z Turgeněva přeložil MDr. P. Durdík. Myslivci rádi se chlubí svými psy a čast vynášejí jejieh vlastnosti, je to způsob nepřím sebechvály. Není pochybnosti, že mezi psy zrovna jako mezi lidmi, vyskytují se tvorov rozumní a hloupí, tvorové nadaní a bez nadání ba vyskytují se geniové a originálové. Různos- jejich vloh »fysických a intellektuálních«, růz- nost v povaze a letoře neustupuje různosti, po zorované u lidského pokolení. Na jaře r. 1871. viděl jsem takový orig nál v jistém londýnském cirku; pes představova »klouna«, paňácu; činil to s nepochybným ko mickým humorem. Lze tvrditi a to bez zvláštního přepínání pes za dlouhé, hluboko do předhistorické dob sáhající epochy, kdy bydlil pospolu s člověkem nakazil se od člověka — osvojil si i dobré zlé vlastnosti člověka. Jeho prvotní přirozen organisace se změnila a rovněž tak se změnil přetvořil jeho zevnějšek. Pes se stal k onemocnění náchylnějším nervosnějším, trvání jeho života se zkrátilo ; za to se stal intelligentnějším, vnímavějším a chá pavějším, jeho obzor duševní se rozšířil. Závisť, žárlivost — a schopnost k přátel ství, zoufalá kuráž, oddanost do sebeobětován — a hanebná zbahělost a nestálost, podezříva vost, mstivost — a dobrodušnost, zloba a pří most — všecky tyto vlastnosti, ctnosti a chyb jeví se u paa, vypěstovaného civilisaci, kter mnohem více než kůň zasluhuje názvu »nej ušlechtilejší vymoženosti« — dle známého vy roku Buffonova. Avšak přestaňme filosofovat a přejděm k událostem Jako každý »vášnivý« myslivec měl jsem mnoho psů, špatných, dobrých i výtečných. Jed- nou jsem měl psa — hotového blázna; skonči život tím, že skočil na dvůr oknem se čtvrtéh poschodí papírny. Ale nejlepší pes, jehož jsem kdy měl, byl velký, mužský pes s dlouhou čer nou, žlutě skvrnitou srstí, jmenem Pega s ue
Pegas Mdr P Durdík Buffonův Turgeněv Pega
19 article
Koupil jsem ho v okolí Karlsruhe od lesního za 120 zl. (okolo 80 rublů). Později mi hlídače za něj často nabízeli tisíc franků. Pegasus byl velký, vlnalé srstnatý pes s ohromnou, krásně utvořenou hlavou, s vel- kýma modrýma očima a neobyčejně rozumnou a hrdou fysiognomií, Nebyl zcela čistého plemene a zdál s býti skřížením anglického seltera a německého ovčáckého psa: ohon jeho byl tlustý, přední Uapy přiliš masité, zadní poněkud slabé. Silu měl znamenitou a byl práč necbyčejný, má na svědomi nejednu psi duši; o kockách se ani nezmiňuji. Zminím se předovším o jeho chybách na honbě; nejsou čelné a lehce je lza spočilati. Bál se horka, a když nebylo na blízku vody, upadal do stavu ochablosti, jenž je znám kaž- dému myslivci. Při hledání byl poněkud váhavý. ale že měl báječný čich, nacházel přece jen zvěř dříve a častěji než kterýkoli jiný pes. Jak on »stavěl«, budilo všeobecný podiv, nikdy ve svém životě nelhal. Kde Pegasus staví, je jistě svěř — bylo všeobecně přijatým pravidlem mezi mými kol- legy na honbě.
Sila Karlsruhe Pegas
20 article
Nikdy se nehonil za zajíci a liškami, al že neměl pravidelného přísného angliekého vy- chování, pádil hned za výstřelem, nečekaje k tomu rozkazu, aby zabitou zvéř popadl — což je velká vada. Dle letu pláka poznával, je-li pták postře len a když, sledovav ho pohledem, zvláštním způsobem pozdvihl hlavu, bylo zřejmým při znakem, že ho vyhledá a přinese. Když byl v úplném vývoji svých sil vloh, nemohl mu ujíti postřelený pták. Bylto podivuhodný slídič (retrevier), jakého si jen lze představit. Těžko vypočítat, kolik vyhledal bažanto, kteří se schovali do rošti, tak hojného v ně- meckých lesích, neméně i koropiví, které ví než půl kilometru od místa, kde zapadly, vy- plašil; a rovněž chytil mnoho zajíců, srn a lišek. Často byl poslán dvě, tři i čtyry hodiny po ráně na stopu. Stačilo mi říci i bez pový- šení hlasu: Cherche perdu! a již byl n cestě a po krátkém cvalu tu na jednu stranu a tu na druhou, nalezl stopu a prudce uháněl ve směru zvěře — jedna, nebo dvě minuty minuly a zajíc nebo srna křičeli mezi jeho zuby aneh hnal se mi vstříc s kořistí v mordé. Jednoho dne, když byla nadháňka na za- jíce, můj Pegasus vedl si tak znamenité, že bych se neodhodlal to vypravovat, kdybych se nemohl odvolat asi k tuctu svědků. Honba byla u konce a všichni myslivci se shromáždili na kraji lesa. »Zde jest místo, kde jsem postřelil zajíce,« řekl mi jeden z mysliveů a obrátil se ke mně s obyčejnou prosbou, abyeh Pegasa poslal po stopě.
Pegas
21 article
Musím podotknouti, že na tyto naháňky ne byl pouštén ani jeden pes, vyjímaje mého, jeho zvali »Pillustre Pégase«. Při této příležitostí ps jen překážejí, jsou nepokojní a činí nepokojným své pány a svými pohyby plaší a zahánějí zvěř Náhončí drží své psy na smečee. Můj Pegasus, jakmile se začala nadháňk a rozléhaly se křiky, byl jako socha, hleděl po zorně v lesní houštinu, pomalu nazdvihova a spouštěl uši a zadržoval dýchání. Zvěř mohln skočit pod samým jeho nosem, on sotva bokem pohnul a olizl se, toť vše. Jednoho dne zají doslovně proběhl mezi jeho tlapami . . . Pegasue se spokojil tím, že učinil posuněk, jako by h chtěl kousnout. Než vrafme se k vypravování. Sotva že zaslechl můj rozkaz »Cherche perdu!« dal se do šíleného běhu a několik vteřin později slyšeli jsme již křik chyceného zajíce v témž okamžení mihala se po lese elegantní silhouetta mého psa, jak běži přimo ke mně. Nikdy svou kořisť jinému nepřinesl nežli mně. Náhle asi dvacet kroků ode mine — se zastavuje, klade zajíce na zemi a uhání plným cválem ve směru, odkud přišel. Pohlíželi jsme na sebe s největším podi- vením. »Co to znamená?« ptali se mne myslivci. »Proč Pegasus nedonesl k vám zajíce ? On to vždy dělal !« Nevěděl jsem co odpovědět, neb sám jsem ničeho nechápal Najednou ozve se v lese druhý zaječí křik — a Pegasus objevil se s jiným zajícem v mordě. Všeobecná, hlasítá pochvala ho přivitala.
Pillustre Pégas Pegas Pegas
22 article
Musl být člověk sám myslivcem, aby mohl ocenit jemný čich, intelligenci a kombinační na- dání psa, jenž s právě zabitým, teplým zajícem v mordě, s největší rychlosti běží, dvacet kroků před sebou vidí svého pána, při- tom druhého raněného zajíce větří a hned pozná, že zápach do jiného zvířete pochází, ne od toho, jejž drži mezi zuby. Jednou jsem poslal Pegasa po stopě po- střelené srny. Honba byla na břehu Rýna. Do- běhl ke břehu, dal se na pravo, pak na levo, konečně snad uváživ, že srna, i kdýž nebylo po ní stopy, přece nemohla zmizet, vrhl se do vody, proplaval rameno řeky Rýna — Rýn má ve velkovévodství badenském několik ramen — dospěl k malému, vrbami porostlému ostrovu, našel srnu a přinesl ji, Nikdy nezapomenu na zimní honbu na vršinách Schwarzwaldu. Všude leželo vysoko sněhu, hustá mlha naplňovala vzduch a za- hrnovala předměty kolem do kola jako do zá- elony. Můj soused vystřelil a po ukončení nadháňky řekl mi, že střelil po lišce, kterou prý asi ranil, poněvadž zamáchnula ocasem. Poslali jsme Pegnsa po stopě, jenž hned zmizel v obkli- čující nás polotmě. Minulo pět minut . .. deset minut . . . čtvrt hodiny . . . Pegasus s nevracel. Nepochybovali jsme, že liška byla postře- lena, protože když zvěř nebyla raněna, Pegasu pokaždé hned se vracel. Konečně slyšeli jsme v dáli přitlumený štěkot, zdálo se nám, jako by přicházel s ji- ného světa. My jsmo boz průtahu kráčeli ve směru toho zvuku, neboť jsme věděli, že Pegasus když nemohl své kořisti se zmocniui, obyčejně před ní se postavil a štěkal. Vedeni zřídka se rozlehajícím, úryvkovitým ohlasem jeho hlubokého basu, kráčeli jsme
Pegas Pegnsa Rýn Schwarzwald Pegas