Ročník XXXXIII

V Praze, v sobotu dne 15. srpna 1903.

Číslo 222.

Na ravní n odpot. linty přodrlásí soi v Prave v aluinkslaaei na štvrt ieta . . . . 6 K —h s dvejí denásk ou na sačial na dlnit ieta . . . . 7 K 60 va stílkách: a K 9ot na naěsfe P'ošfont n čtvr la: . o k o s drojí zlailkos na pěste rí le Dnešní číslo pro Prahu le o 20 stranách. Příští číslo „Národních Listů“ vyjde v pondělí dne 17. srpna t. r. v obvyklou hodinu polední.

Jak se zachováme v otázce vojenské! Tuhý zápas, vedený v Uhrách o „národn požadavky“ ohledně uherské části společné ar- mády, vzbuzuje sice na všech stranách oprávně- nou pozornosť veřejnosti, ale hlavní slovo v něm zůstavuje se u nás Čechů stále pouze dvěma činitelům — Pešti a Vídni. Jest tato netečnost u nás zúmyslná či bezděčná? Jest následkem stanoviska ve věcech vojenských, českými poli- tiky aktivními dosud a zvláště při letošním povolování rekrutů zaujatého, anebo jest prostě známkou, že jsme ve věcech vojenských i nyn ieště bez programu? V prvém případě jest na čase, vysvětliti ná- rodu, jaký jest podklad naší politiky, a dá-li se hájiti i když Uhrám se dostane uznání aspoň zásady jejich požadavků vojenských, ve druhém případě však jest nalehavě nutno, aby bez prů- tahu doplněn byl český program akční i pro- pracováním otázky vojenské, by zájmy našeho národa v této nejdůležitější organi- saci státní nebyly poškozeny. Jest patrno, že soustavný a součinný zápa uherský za národní požadavky ve vojště ne- vyzní na prázdno, i kdyby se ihned nesplnily všecky nároky maďarské. Několikerá změna předlohy branné v Uhrách, rozhodnutí panovní- kovo, že spokojiti se jest v Uhrách pro letošek posavadním počtem nováčků, jakož i všecka po- suvadní, bezmála již čtyřicetiletá ústavní praxe nasvědčují tomu, že i otázka vojenská v Uhrách bude řešena úmluvou, kompromissem, protože by jinak dojíti musilo mezi Vídní a Uhrami k boji prostředky neústavními, jejichž použiti panovník jakožto král uherský, kterýž vykonal přísahu na ústavu uherskou, dosud nikdy nepři- pustil. Máme proto za vyloučeno, že za svého panování by právě nyní připustil takovou od- chylku, zvláště když hrozivé poměry balkánské nutkají nalehavě, aby zjednán byl smír uvniti soustátí.

Německé kruhy rakouské snaží se ovšem zatemniti pravý stav otázky vojenské, tváříce se, jakoby požadavky maďarské ve své nynějš podstatě již znamenaly rozdělení armády, zru- šení její jednoty a že by nadále přestala být společnou záležitostí. I volají, že nebudou při pláceti na uherskou armádu. Zatím nejedná se než o zavedení téhož asi stavu ve vojsku řadovém, jaký trvá již od roku 1867 v zemské obraně. Dosud nikomu nenapadlo tvrditi, že by to bylo na újmu výkonnosti a zdat- nosti branných sil soustátí. Jednota organisace branných sil nespočívá na němčině, jinak by ne- mohlo existovati uherské honvédstvo a chorvat- ská domobrana, zřízené na základě národ- My Čechové a ostatní Slovaně prostě jsme se dopouštěli chyb, že jsme dříve se nedomáhal náležitého šetření své národní individuality v zemské obraně, a chyby tyto bychom nenapravi- telně rozmnožili, kdybychom i nyní s rukama založenýma se dívali, jak se shodnou na kone i ohledně řadového vojska Maďaři a Němci. Chyba tato by byla i na újmu armády sa- motně, vždyť pokročilí živlové vojenští sami ne- mohou se déle opírati přesvědčení, že moderní armáda, jakožto národ ve zbrani, může ním

vyspěti na výši svých úkolů, jen když dovede ve svůj prospěch využitkovati všech schopností, podmíněných povahou národní. Tak čteme právě ve vojenském listu „Die Vedette“ ve článku „Vojenské vychování“. Jest zřejmo, že nutno dobře znáti psychologické mo- menty a různé povahy a jich šetřiti, mají-li se podřízení důkladně posouditi a účelně vycho- vati. Tento úkol vyžaduje největší péče právě ve vojsku lidovém, nejen kázeň, ale i ostatní cnosti dobrého vojína musí se pěstiti. Každý představený musí celým srdcem lnouti ke svým podřízeným. Kde jest nespokojenost, tam bývá málokdy idealismus. Správná výchova vojenská jest dnes, kdy evrop- ské národy jsou opravdu národem ve zbra- ni, mnohem obtížnější. Armáda sama předsta- vuje v jistém smyslu stát. Případné změny, následkem politického proudění, dějtež se ovšem zvolna, více způsobem par- lamentním, jakožto s rozvahcu pro- myšlené úmluvy. Při mužstvu pak jest nejdůležitější, počítati s národním cha- rakterem materiálu, z něhož ten který sbor se skládá. Nutno znáti základpí osno vy tohoto charakteru; sympatie a antipatie jeho nesmí zůstati nepovšimnuty, ale musí býti dobře známy a náležitě uváženy ..

Nuže, je-li možná vyhověti všem těmto pod- mínkám zdárné výchovy moderní branné moci, když nevyjde se vstříe národnímu rázu mužstva, když v jeho čele není důstojníků, kteří sami náležejí jeho národnosti? Jak mohou při- lnouti k mužstvu celým srdcem, když je jim ná- rodnost jeho tajemstvím, deviti zámky uzamče- ným, když se s ním rozcházejí v sympatifcha antipatiích, když minulosť a přítomnosť toho kte- rého národa jest jim nejen neznámá, ale na- mnoze přímo odporná? Byla-li by na př. možná nedávná katastrofa u Bilku, jejíž obětí se stali většinou synové vzorně trpělivé Slovače, kdyby v jejich čele byl stál důstojník s oněmi vlast- nostmi, jak je „Vedette“ požaduje? Proto máme za to, že požadavky maďarské ve své podstatě neplynou jen ze státoprávního poměru Uher k ostatní říši, ale i ze správně pochopených po- třeb moderní armády, kteráž nemůže samojediná utkvěti na zastaralé jednostrannosti, donesené až na naše dny z doby, kdy armáda nebylav Rakousko-Uhersku tím, čím jest nyní: národy vo zbrani.

Armáda sama v jistém smyslu representuje stát — nuže, může-liž býti přirozenějšího důsledku, nežli, že armáda státu mnohonárodního má i po této stránce býti jeho representací? Dosud tak nebylo, ale zápasy, v Uhrách ve- denými, razí se dráha této potřebě: zmoder- nisovati i armádu sbližením jejím s národy, z nichž sestává. Rozvoj většiny národů soustáti rakousko- uherského dosáhl takové utěšené výše, že lze národními jazyky úplně dostáti potřebám vý chovy vojenské, ba její úspěchy budou mnohem pronikavější, protože dovede vzíti ku pomoci všecky sehopnosti různých národů, a učiniti takto armádu předmětem skutečné příchylnosti všech národů. Tohoto ideálního stavu lze ovšem dosíci jen jednotou důstojnictva a mužstva po stránce ná- rodní. Vývoj armády v tomto směru jest umožněn ustálením a rozšířením práv jazyků plu- kovnich, založením veškeré výchovy vojen- ské na plukovních jazycích a přiměřeně tomu i vybudováním ústavů vojenských k to- mu eíli, aby všecky pluky mohly býti opatřeny důstojníky, dokonale jazyk plukovní znalý mi.

Dokonalá znalosť jazyka plukovního jest před- pokladem znalosti národního charakteru muž- stva, a všech oněch výhod, jež i dle „Vedelty“ odtud vyplývají pro armádu jakožto celek. Ar- máda proto nepozbude jednotnosti organisace, ale zbaví se jenom zevnější šablonovitosti a po- vrchního nátěru německého. Němci, hájíce stav posavadní, dokazují, že nepokračují s potřebami moderní armády ná- rodů ve zbrani, a prozrazují i tuto jako v obo- rech ostatních, že jim jde o němectví a ni- koliv o pospolitosť armády. Otázky tyto budou se řešiti z části již v době nejbližší, aby se uklidily spory v Uhrách, z části se dostanou na přetřes, až bude podán nový branný zákon, neb změny jeho, což se očekává již na podzim, z částí pak i při předloze nového trestního řádu vojenského. Hlas český nesmí zůstati němým ani nyní, kdy vyjednávání ve věcech vojenských s Maďary blíží se rozhodnému okamžiku, ani po- zději při obou ohlášených předlohách změny branného zákona a vojenského trestního řádu. Při letošní předloze o zvýšení kontingentu nováčků nebylo našim politikům náležitě známo, na jaké nesnáze předloha ta narazí v Uhrách, dnes této omluvy není. Dnes třeba, aby aktivní politikové čeští zaujali stanovisko k otázce vojenské dle stavu, v němž se nyní na- chází, protože mohou jen takto míti vliv na její řešení. Tato potřeba jest dána nejen oproti Vídni a Pešti, ale i ke vlastnímu národu, jenž nemůže zůstati neobeznámen se záměry aktivních poli- tiků na tomto poli nesmírné důležitosti. Proto nemůžeme souhlasiti s „Moravskou Orlicí“, která vylučuje z aktivní politiky české důležitou otázku vojenskou, obmezujíe se jen na program osvětový, vývojem událost předstižený, byť rovněž dosud nevy říze ný Politické zprávy zahraničné. V Praze, 14. srpna.

Vladan Dorděvič proti Obronovičům. Dop. „N. L. Z Bělohradu, 9. srpna. Přáli jste si, abych se vyslovil o tak zv. „odhaleních“ Vladana Dor- děviče, jenž byl předsedou ministerstva obou posledních Obrenovičů, slil se s jejich neblahými skutky, ano z velké části byl jejich původcem,a marně se namahá, aby nyní, když Milan i Alex- andr hnijou pod zemí, na jejich účet a jich oso- čováním se rehabilitoval. Vyslovím se krátce. Znaje minulosť Vladanovu musím hned prohlásiti, že to, jak se nyní chová k oběma ne- božtikům králům, jimž konal ne lokajské, nýbrž mefistofelské služby, živě upomíná na toho ju- náka Esopovy bajky, jenž mrtvého Iva udeřil kopytem. Vladan se omývá a tváří jako nevinné jehně. Nevěděl prý ničeho o tom, co Milan a Alexand hodlali a chtěli. Nechať odpustí, řeknu-li mu, že je to lež. Kdyby byl někdo po všech svět úhlech pátral po třech lidech, kteří se k sobe tak výborně hodili, že tveřili nerozlučnou trojici, nebyl by našel lidí stejnorodějších nad Milana, Alexandra a Vladana. Všichni oni byli demon srbskými i svými. Vzájemně se doplňovali, spo- lečně pracovali proti Srbsku i proti srbskému ná- rodu, a to tak zlobně, že zlobou zaslepeni ne- pozorovali, jak sami sobě kopají hrob. Marně nyní povídá bývalý předseda mini- sterstva, že neznal duše krále Alexandra a jeho náklonností; ještě méně smí říci, že neschvaloval politíku královu proti stranám a národu.

Když král Alexandr jezdil po Timocké Kra- jině po attentátu na Milana a po náhlém soudu nad radikály, Vladan v Zaječaru, připíjeje Alex- androvi, nazval ho „sv. Jiřím (!), jenž ubil troj- hlavého draka“, t. j. tři politické strany v Srbsku. Když ministr má tolik drzosti, že v bezed- ném liceměrství řadí svého panovníka mezi světce, to znamená, že schvaluje jeho skutky. A když nyní týž ministr tak strašně trhá téhož krále svým článkem, můžeme si utvořiti pevný úsudek o jeho charakteru. Srbům jest jasno, že král Alexandr byl by ji- nak jednal, kdyby byl měl kolem sebe jiné lidi. A hanba je pro muže, nad to doktora a ministra, že tak hanebně ostouzí královnu Dragu, když se ví, že on to byl, kdo pořádal dostaveníčka krále Alexandra s pan Dragou Mašínovou v letohrádcích na Topčider- ském vrchu a jinde, že on je sváděl a připravoval jejich manželské spojení, počítaje, že Draga, stane-li se královnou, bude mu zavázána k věč- ným službám a zároveň mu bude držeti na osidle krále. Vladan a jiní ministři to byli, kdo v mla- dém králi roznítili touhu po lásce krásné Dragy, a nikdo jiný. A když se jim výpočet nezdařil, když Alexandr Vladana a jeho kollegy svrhl a Draga jich nechránila přes to, že jí Vladan ze státní pokladny koupil dům za 50.000 dinarů, neštítili se nazývati ji „nevěstkou!“ Jaká pod- lost! Jaká hanba! Jaká bezeharakternost!

Právě tak bezcharakterné je Vladanovo tvrzení, že attentát na Milana nastrojili Alexandr a Draga. Nemá žádných důkazů, naopak všecky skutky krále Alexandra po attentátu dokazují že o přípravách k němu neměl tušení a bral jej seriosně až do konce. Tušení neměla ani Draga. Ale jsou, kdož o tom věděli. Z ortelu náhlého soudu nevidí se, bohužel, nic, nebot to nebyl soud, který by měl za cíl nalezení pravdy a vydání spravedlivého rozsudku, nýbrž byl to soud, který jednal na rozkaz, jenž zněl; Zničit předáky radikálné strany! Prvá slova Milanova byla: „Hle, co mi při- pravili, Pašič, Stojan Protič, Taušanovič!“ Jak mohlo vzniknouti v něm takové pomyšlení? Proč 15 dní před attentátem vláda, jejímž předsedou byl Vladan, dala policii rozkaz, aby žádnému z ra- dikálných vůdců nedávala pas do ciziny? Proč attentátor Kneževič v posled- ním okamžiku místo pravého revolveru, jenž může ubiti člověka, vzal na attentát revolver, dětskou hračku, která může ubiti leda vrabce u člověka nie víc než poraniti? Proč byli objed náni falešní svědci proti radikálům? Z odpovědi na tyto otázky může vyjíti pouze jedno: policie o chystaném attentátu věděla attentátora znala. Když věděla a znala policie, znala i vláda, a když vláda, věděl a znal i Milan Lépe řečeno: prvý věděl Milan, po něm Vladan, po Vladanu policie. Ale nevěděl král Alexandr.

Šabacký prefekt Andělič oběšen byl ve vě- zení jen proto, aby vláda měla jistotu, že před soudem neodhalí pravdu o attentátu. Attentá- tor Kneževič se smál ještě před samou popravou, ještě nad samým hrobem, věře slibům, že mu nobude ublíženo, že bude bohatě odměněna šťastným učiněn. To potvrzuje i Milan, jen že to vysvětluje tskovým způsobem, aby obvinil Alexandra Dragu, a nechce říci, že Andělič týden před attentátem obědvel v královském dvoře s Mi lanem. Vše to jsou důkazy, že Vladan nemluv pravdu, tvrdě, že Kneževičův attentát připravi král Alexandr s pomocí Dragy proti svému otci. v arobném prodejí: ranni číelo o sě . . . pa zh o dpolední Ve filislkách na venkově- ranní č4slo. . . . . . sdpolední . . . . . . . 3h Inserá ty plati se hotevě tapřeš dplacení a inserty přijímá dminl- strace v Miarianské ulici č.z. Tau nschásejí se též rrdakee tiskůrna s ezpedien „Národnich Liistů“. krukopiny se novraceji.

A ještě něco! Co je s četařem VII. pluku krále Alexandra Pavlem Dorděvičem, jenž, jak se myslí, na roz- kaz svého velitelstva jel s Kneževičem do Buku- reštu a Durděva před attentátem? Ten Pavel Dorděvič byl hledán a proč pak nebyl nalezen, a proč na soudě veřejný žalobce ani se o něm nezmínil? Mělo vládě, mělo soudu, mělo stát- nímu žalobci postačiti donesení, že Pavel Dor- děvič v Durděvě se pronesl: „Jdu do Portarturu“ — a od té chvíle se ztratil? Vladan Dorděvič ničím nevyvrátil mého tvrzení, jež jsem v čase Kneževičova attentátu na sloupcích „Národních Listů“ hájil: že Milan ten attentát sám uchystal na sebe, aby měl zá- minku ku potření radikálů. Pro toto své tvrzení mám nový důkaz v pro- hlášení Pašičově, jež bylo před několika dni vytišténo v „Ústavné Srbiji“. — Již dříve se vědělo, že Milan žádal Pašiče, aby ho smířil s Ruskem, a když Pašič to nechtěl na sebe vzíti, Milan mu vzkázal po jednom dvořanu: „Musí padnouti moje hlava nebo Pašičova.“ To bylo Pašičovi vzkázáno před attentátem po p. Pavlu Marinkoviči, jenž skutečně tento strašný vzkaz vyřídil. Pan Pavel Marinkovič je živ a udání Pa- šičova nepopírá. Tolik odpovídám na to, co Vladan Dorděvič píše o poctivosti Milanově a své. Král Alexandr později, když na chvíli prohlédl čistou práci svého otce, vydal nařízení, aby pohraničné stráže Milana ubily. Kdyby chtěl z Ra- kouska, kde se zdržoval, přejíti do Srbska, ale to je něco jiného. O tom byl Milan zpravena věděl, jak se zachovati. To nebylo strojení atten- tátu, to nebyla příprava k otcovraždě, to byla zřetelná hrozba škůdci a nepř“eli vlasti, jehož řádění už převýšilo všechnu míru, a to bylo zá- roveň varování. Spectator.

Ministerská krise v Srbsku. Z Bělehradu, 13. srpna. (Dopis »Nár. L. «) Dva měsíce po zavraždění krále Alexandraa královny Dragy máme zase ministerskou krisi, prvou za krále Petra. Jsme tak otráveni dlouholetou korrupel milanovskou, že nedovedeme zhostiti se starých chyb a očistiti od nich svůj veřejný život. Po- třebujeme léčení a jak se nový král vyslovil, nového vychování. Poslední příčinou krise je jmenování pod- plukovníka Lešjanina maršálkem dvora, o níž už byla ve vašem listu zmínka. Ale vlastní pří- čina je v pestrém sestavení nynější vlády, jež už proto může býti pouze prozatímnou, a pocit prozatímnosti, věčné »memento mori«, nedodá žádné vládě jednoty a pevnoty. V této vládě jsou zastoupeny 4 strany a frakce. V krisi byla tato vláda od prvého dne, co se v úřady své uvázala. Krisi uspíšilo chování liberálů a »radi- kálných demokralů« v ministerstvě. Po Bělehradě se hovoří, že král Potr, ne- znaje podplukovníka Lešjanina osobně a nevěda, že byl milcem Milanovým i důvěrníkem Alexan- drovým, vybral si ho za dvorského maršála jen zásluhou intriky ministra financí dra. Veljkoviče, jemuž je Lešjanin zetěm. Veljkovič řekl králi, že si vláda přeje, aby Lešjanina vybral si za dvorského maršála, a když král řekl, že ničeho proti tomu nemá, Veljkovič řekl ministrům, že by krále téšilo, kdyby mu za maršála dvora dali podplukovníka Lešjanina. Veljkovič prý to učinil v dorozumění s jedním ze svých kolegů, jenž mu byl pomocníkem. Z toho se všecko rozvinulo. Král Lešjanina jmenoval, jmenování bylo uveřejněno v úřadním listě.

FEUILLETON. Matka bosáků. Typickou postavou na Rusi jest Varvar Alexandrovna Škljarevičova, o níž velice poutavý spisek*) vydal právě Ivan P. Juvačev, i českému čtenářstvu dobře známý svým nejvýš poulavým spisem »Osm let na Sachalině.« Sestra Varvara, která zřídila útulnu pro bosáky u vesnice Ljubani v novgorodské gu- bernii (2 hodiny jízdy po dráze z Petrohradu) narodila se jako dcera bohatého statkáře a ztrá- vila své mládí na Malé Rusi. Pro svou krásu vzdělání byla považována za skvělou partiia skutečně také brzy provdala se za důstojníka hulánského pluku. Po čtyřech letech ovdověla odjela do lázní za hranicemi. Zde seznámila s s A. G. Škljarevičem, velice elegantním inžený- rem a znovu se provdala. Inženýr Škljarevič, když byl na Rusi po nějakou dobu pracoval, v hodnosti skutečného státního rady odjel do Ameriky, kde stavěl bezplatně pravoslavné chrámy. Nastudiv se př stavbě, roznemohl se zánětem plic a zemřel jako chuďas v Osceole, zanechav po sobě 45 centů (asi K 2 25), za něž dal postaviti v kostele tř svíčky: první za cara Alexandra II., druhou za Mikuláše II. a třetí za sebe. Varvara Alexandsovna, stavši se po drubé vdovou, rozhodla se, úplně se zříci světského života a oddati se zeela posluhování chudýma nemocným. Svou činnost zahájíla v různých dobročinných spolcích ve Varšavě, v Kyjevě Petrohradě a stala se také peptiškou. Juvačev navštívil sestru Varvaru v Ljubani poprvé r. 1898 ve společnosti svých známých.

Žila ve společnosti milosrdné sestry, napolo slepé a churavé, tak že veškeré domáci práce byla nucena obstarávati sama. Chodila nakupovati na trh, vařila, myla, prala, kopala v zahradě a za- lévala, při čemž ještě neopomenula svým »ho stůu razbojničkům« (lupičům), jak ráda nazývá své bosáky čili trhany, spravovati rozedraný šat. Vstává o 4. hod. ranní, topí a vaří. O 8. hod *) Sestra Varvara, Petrohrad 1903 Stremnjannaja 20 jest oběd hotov a otvírá se jídelna, při čemž sestra Varvara předčílá svým hostům z evangelia Sestra Varvara již dávno přivykla klášter- nímu způsobu života; o půl noci koná modlitby a nepožívá již masa 12 let. Jest těla vysíleného a proto Juvačev nemálo se divil, odkud běře se v ní tolik energie. »Což pak se nebojíte lupičů?« tázal sejí »Vždyť zde mohli by vás snadno zavražditi.« »Oh, věřím v Prozřetelnost božskou, ben jejíž vůle ani jediný vlas s hlavy nespadne Ostatně sami razbojníčkové mě hlídají, tresla- jíce smělce vlastním soudem. Jednou večer při- šel ke mně bosý trhan a prosil, abych ho na- krmila. Pokud mohla jsem souditi dle řečia tváře, nešťastník tento pocházel z intelligentní třídy a ačkoliv oběd již vyšel, přece nabídla jsem mu čaj s chlebem. Táže se, jaká jest pří- čina, proč starám se o ně, bosáky. Řekla jsem, že mně nekonečně těší, když mohu jim sloužili jménem Kristovým a že mou odměnou jest ta maličká, ale čistá radosť, jaké zakouším svým nepatrným účastenstvím v jejich těžkém životě.

Pozorně poslouchal, pokud nepojedl, potom vstal a žádal mne o obuv. Dávám těmto nešťastným poutníkům někdy obuv i oděv, ale tentokráte neměla jsem ničeho. Řekla jsem mu to. — »Nu, dejte mně boty, sloužite-li jménem Kristovým.« — »Pravím, že jich právě nemám.« — » Pak dejte mně své kaloše.« — »Hodí-li se vám — tu máte.« — Hned stáhla jsem kaloše a dala jsem mu je. Obul je a odešel, nepromluviv ani slova. Po několika dnech přišli ke mně dva bo- sáci na oběd. »Pamatujete se,« pravili, »jak vám onen stáhl kaloše? Do smrti na ně nezapomenel« — Vyšlo na jevo, že dověděvše se o jeho kou- sku, stloukli ho. Byl také jiný případ, z něhož soudím, že jsem hlídána. Přijde ke mně jednou bosák a hrubě požádal o košili, Řekla jsem mu pevně, že košili nedostane. »Dám ti tedy dobrou radu«, pravil: »připrav se, vyzpovídej sea přijmi svátost oltářní.« Na to odešel. K měmu udivení tento ničema přišel podruhé, ale v tu dobu měla jsem druhé hosty — bosáky. Neod- mítla jsem ho, ale pouze jsem řekla: »Připra- vila jsem se a přijala jsem svátost oltářní !« Zmátl se, ale nic neodpověděl. Druhého dne při

šel zase, vyvolal mne na dvůr a klesl přede mnou na kolena. — »Odpusť mně!« — »Bůh ti odpustí! Jdi a najez se !« — »Nemohu vstou- piti do domu. Soudruzi mně slíbili, že dají mně dvacet pět ran holi v noclehárně, jestliže se od- vážím přestoupiti váš prah. Poručili mně, abych poprosil vás za odpuštění a ihned opustil nov- gorodskou gubernii.« Dala jsem mu na cestu čaj, cukr, chleba i košili a propustila jsem ho s pokojem. Ano, oni mne chrání a ne nadarmo nazývají mne svou matkou.« »Kolik lidí vás denně navštěvuje?« táza se jí podruhé Juvačev. »Máte k tomu dostateč ných prostředků ?« »Jest jich tak mnoho, že nemohu je všechny nasytili. Každodenně vařím pro třicet až čtyřice osob. Má pense 50 rublů měsíčně daleko ne- stačí ! Jsem stále zadlužena.

Sestra Varvara dostává pro své razbojníčky hojně podpory od milosrdných lidí a mocnou její ochrankyní jest také carevna vdova Marie Feddorovna, která často obmýšli ji většími obnosy. Nedaleko Ljubaně jest vesnička Kirkova. V ní žil všemi sousedy vážený rolník Vasilij, úplně šedý, ale dosud bodrý 74letý stařec. Pr - dal svůj statek, rozloučil se s vesnicí a příšel k Varvaře Alexandrovně. Když spatřil jidelnu, v níž bylo plno svatých obrazů a kříž, Vasilij klesl na kolena a zaplakal. Sestra Varvara při kvapila k němu, zdvihla ho a tázala se s úča- stenstvím: »Co se ti stalo, dědečku ?« »Jakž, drahá matičko, nemám býti dojat !« pravil se slzami v očích stařec. »Po celý svůj živoť prosil jsem nebeskou královnu, aby mué ukážala cestu k spáse a nyní vidím, že přišel jsem na svaté místo. Sláva Tobě, Hospodine !« Zase poklekl. Sestra Varvara ponechala ho u sebe z počátku na nějaký čas, ale přesvěd- čivši se, že to dokonalý muž, přijala ho trvale do své malé rodiny. Vasilij byl velice přičinli- vým. Vzal na př. vědra a šel k řece pro vodu. »Stůj, dědečku, stůj !« volala za ním Var vara Alexandrovna, »já sama vodu přinesu Nechoď, jest to na tebe těžké.«

»Ne, má Kristova nevěsto! Dovol mně abych ji přinesl; hned jsem zase zpět! »Vždy nazýval ji »svou Kristovou nevě stou« nebo »svým andělem«, sebe pak »novi cem« a k vůli úplnému zařízení vzal na sebe starý hábit, jejž daroval mu ljubanský farář. Spal v jídelně a vždy vstával v stejnou hodinu se sestrou Varvarou. Jednou se stalo, že zaspal a nevslal jak obyčejně o 4. hodině. Varvara Alexandrovna, aby nevzbudila starce, chodila po špičkách. Najednou slyší v jídelně pláč. »Co jest ti, dědečku ?e »Ach, můj anděli«, naříkal Vasilij, »urá- žtš starce; sama se lopotíš, ale mne nechtěla jsi probuditi . . .« Když Varvara Alexandrovna začala stavět dům pro jídelnu bosáků, měla pouze 1500 rublů, ale tu pomohla ji jistá vdova z nouze. zřidivše jídelnu, začala pomýšleti na zbudován láaní pro své hosty-razbojníčky. »Jak jsou špinaví a jak zapáchají!« volá zděšeně. »Někteří z nich nemyli se několik neděl a pokryti byli strupy a ranami. Mám ve- likou zásobu léků a obvazů, jež vyměňuji za jejich hadry, ale sotva se jich dotknu, sype se z nich hmyz. Ano, potřebují rozhodně tázní . . .« Přátelé a příznivci pomohli jí zříditi i tyto lázně.

Jednou na jaře přijela k sestře Varvaře mladá hezká slečna, elegantně ošacená a bez ršelikého představování se oznámila jí, že při jela proto, aby pracovala tři neděle v její ji dolně. »Vy chcete pracovati!« zvolala udiveně sestra Varvara, prohližejíc si elegantní oblek madní klobouk dívky. »Dovedete-li si představiti. jaká jest u mne práce ?e A Varvara Alexandrovna zůmyslně vykre slila jí celý svůj život v plné nahoté, aby od- ňata dívce najednou všechnu chuť k nepřimě řené jí práci. Rozhořčená dívka div že nedala sedo pláče. Na takové drsné uvítání nikterak nepo- črtala. »Zde jest místo nízké, mokré«, popisovala * estra Varvara svou jídelnu. »V zahradě, jak vidíte, jest plno bláta. Nyní vystoupila voda až k domu . . « »Všechno budu konati! Prosím, nehledt na můj oblek. Řekněte, kde mohu se pře- vléci?« oznamuje rozhodně dívka. Sestra Varvara povolila a ukázala jí poko- jík. Za několik minut dívka vrátila se v prostém krátkém šatě a uvazujíc si zástěru, oznámila pevně »Jsem hotova!e Sestra Varvara byla překvapena horlivostí, s jakou dívka všechno vykonávala. Při všem tom dívka spokojila se s hubenou stravou a s kra- tičkým poměrně odpočinkem.

Minuly tři neděle. Slečna svlékla pracovní oblek, znova se oblékla a odjela domů. Sestře Varvaře minula tato doba jako hezký sen. Ostatně slečna nezapomněla na sestru Varvaru a její jídelnu. Díky svému postavení ve vznešené spo- lečnosti prokázala ji již nemálo důležitých služeb. Bosáci, jež sestra Varvara tak obětavě oše- třovala, nejednou učinili jí mnoho zlého. Jednou v její jídelně byla všechna okna vytlučena ka- meny, ale při všem tom sestra Varvara nestě- žovala si nikdy na své »razbojníčky.« Snáší od nich všechno bez reptání, ale mrzí ji výčitky se strany intelligence. »Vždyť tito tuláci«, vytýká se jí, »jsou obyčejně pijáky, lenochy a zloději. Vidíme, jak všude jest třeba pracovních sil, ale oni na nie ani nesáhnou! Kdo jim překáží, aby nekopali příkopy a nevysušovali bahna ? Co jen železnice potřebují dělných sil?. Ano, jsou to zahaleči, jež třeba daleko zahnati do Petrohradu jako lidi ztracené.« »Což pak můžeme je považovati za ztra- cené?« namítala vřele sestra Varvara; »vím pouze, že i k zlosynům byl Kristus milostivým.« Jednou večer příšlo k ní několik trhanů, kteří chtěli obědvati. »Přišli jste pozdě, hoši,« odpovídá Varvara Alexandrovna. »Všechno, co bylo uvařeno, snědli cestující za dne.s Tuláci hrubě bručeli a vyšli na silnici. Kam mají hladoví jíti ? Pohovořivše mezi sebou, po- sadili se do příkopu a začali hlasité spilati.