3
masthead
15. srpna 1903.
5
article
„Nu, co ty se tak nad tím mračíš?“ ptal se
tatík náhle dcery.
„Ach, táto, my se měli s Jáchymem tk
hrozně rádi,“ odvětila žaluplným hlasem Eva.
„Hrozně, hrozně —
Zavzlykala poznovu a zastřela si na smrt
zbledlý obličej vlhkýma rukama, třesouc se
všecka jako v návalu zimnice.
„Čeho
„Přece jsem ti to sama už několikrát řekla,
vmísila se do řeči stařena, dusíc se kašlem, „že
se mi to s nimi nelíbí. Jen že ty's k tomu vždy
mlčel. A tak je s tebou hotová potíž. Teď to tu
máš. Pak aby se něco — tento —
Eva pocitila hořkost na duši.
„To je strašné, strašné!“ zvolal stařík a
kolena se mu při tom podlamovala. „O život
člověka svévolně připravit, je to rozum? Ne, to
je hrůza, to je hrůzal
Docela pot mu vystoupil na spáneích.
„Což pak není žádné naděje?“ tázals
sklíčeným hlasem.
Ze mlýna ozývalo se bolestné úpění, jež roz
rývalo srdce, jako zoufalé volání, jako naříkavé
výčitky. Hrůza Evou zatřásla až do kostí.
„Táto, jděte se tam podívat?“ zasténala
prosebným hlasem, jakoby šlo o její život. Kře-
čovitě se opírala o židli, sklíčena dušev ním
bolem, s očima polozavřenýma od nesmírných
duševních muk. Jestě okamžik a byla by klesla
pod tíhou nesnesitelné strázně.
„Člověk umírá — půjdu,“ pravil tiše stařik
Odkašlal si, utřel oči rukávem košile a
vyšel z chaloupky. Eva padla tváří na hliněnou
podlahu a hořce zaplakala. Celé její tělo křečo-
vitě se zachvívalo, šíje jen jen se zdvihala.
Jáchym
Eva
Hrůza
Eva zatřást
Kře
6
article
„Proč — ach, proč se to stalo, ukřižovaný
Ježíši?“ vzlykala v duši své, z níž prchalo
štěstí, nikdy se nevracející. A srdce ji zalévala
hořkost a smutek hluboký.
„Ach, jak tam prosil: Co se to se mnou
stalo — nikomu jsem nic zlého neudělal — proč
mám umřít? — Pomozte, ach, pomozte — ne-
dejte mně umříti — jsem ještě tak mlád —
světa jsem posud neužil — —
Smrt však toho nedbala, do dveří se drala.
Eva vstala a sedla na truhlu malovanou, smutna
a zlomena, jako bouři vyvržena, na pustý břeh.
„Jak mi bude?“ lkala usedavě. „A co se
stane se mnou? Co se stane se mnou ubožkou?
— Pro mne je všechno ztraceno! Tesknota mn
utrápí.
V jejím srdci zdálo se, že teprve nedlouho
zrodil se onen nový, neočekávaný cit — lásk
a již tak záhy bylo jí za něj pykati. Vždyť lásk
pro každý věk má své útrapy — — —
Po chvíli stařík vrátil se domů.
„Už dokonal,“ pravil chvějícím se hlasem
„Ten šeredný pták na podzim ve včelině byl
smrt. Vyhlídla si Jáchyma.“
V obličeji byl bled a nebyl s to, udržet
dolní čelisť, která sebou třásla jako v horečce.
„Umřel,“ dodala stařena sípavým, plačti-
vým hlasem, sepnuvši vyhublé ruce.
Evě zatočila se hlava; stěny točily se kolem
ní. V návalu křečovitého zoufalství sevřelo se
ji hrdlo, zatajil se jí dech, nohy jí podkleslya
ona svalila se jako bezvládná hmota bez
smyslů na zemi. Tvář její byla bleda jako plátno.
Ježíš
Eva
Jáchym
7
article
Stařena namáhavě křísila dceru, co zatím stařík
složiv ruce své na prsa, svěsiv hlavu a těžce
vzdychaje, mlčky stál před obrazem Ukřižova-
ného; potom poklekl na kolena a modlil se:
„Pane, propůjč síly své lidem slabým dobr
vůlel“
Jasně pociťoval, jak mu horké slzy tekou
po studených lících. Sténaje, vstal; věděl, že
se všecek chvěje a srdce mu zmírá.
Eva otevřela oči. Tvář její byla teď už
bílá a nehybna. Třásla se jenom dolejší její část.
Cítila pojednou závratný bol. V tomto okamžiku
umíralo v jejím mladém srdci ono „minulé“
kteréž se nemělo nikdy více navrátiti — — —
Vánoce se překlonily, zima nastala tuhá.
Stará Mědílková byla všecka nemocna a zoufalá
nad dcerou.
„Něco se s tebou děje, holka,“ pravila j
kdysi důtklivě. „Tak se ti divně mění obličej-
Co je ti, mluv, mluv!“
„Neřeknu, neřeknu, i kdybyste mne, mámo.
zařízla, neřeknu,“ doložila smutně. „I kdybyste
mne pálila, ničeho neřeknu. I kdybych sebe více
trpěla, ode mne se toho nedovíte, ani vy, an
„Když tak, tak ať je to tak,“ řekla stařen
mrzutě. „Ale povím to tátovi.
A řekla mu to.
„Tu to máme!“ zavzdychal stařec, zůsta
na okamžik jako zkamenělý. Potom podržel se
pelesti postele, aby rozechvěním neupadl. Hnědé
jeho oči jaksi divně se zaleskly, husté brvy se
vraštily, rty se mu zatřásly, všechny rysy v obli-
čeji přešly v pohyb a trhly sehou. Sám on
všecek se chvěl a z nenadáni dal se do tichého
vzlykotu jako děcko, že nemohl promluviti ani
slova. Od svého odchodu z rodného statku ne-
plakal tak, až dnes. Konečně se vzpamatoval ze
svého ztrnutí.
Eva
8
article
„Tu to máme!“ pokračoval v duchu. „Ta-
kové jsou tedy okolnosti zde. Co počíti, bože?
Juké to neštěstí! To mne dorazí.
Podepřel u stolu hlavu o ruku a po vrásčité
líci, jakoby se honily chmurné stíny. I ty oči,
jež tolik bídy a zla v životě viděly, zesmutněly.
Předtucha něčeho hrozného, strašného, zkázy-
plného byla v těchto slovech. V týž okamžik
obstoupil ho jakýsi přízrak. Zřel u vrat hřbitov-
ních na Bohušině dceru svou Evu, hubenou a
bledou státi na pranýři jako — „padlou“
Lid kolemjdoucí upírá na ni své zraky, něčí
zraky soucitné, jiné posměšné a farizejské.
„Padlá — padlá —“ zahořekoval stařík
hlasitě. „Co musím ještě na stará kolena sná-
šeti? Co? Hanbu svého počestného jména, ne-
štěstí svého života.
Jakýsi ošklivý pocit zmocnil se pojednou
celé jeho roztrpčené bytosti
„Jsem vinna, nezlobte se, táto!“ ozvala se
Eva prosebným hlasem, v němž tkvěla naprostá
odevzdanost.
Měla červené, vlhké oči a celý obličej jeji
byl opuchlý od pláče.
„Ale před kostelem na pranýři stát ne-
budu — — —“ A zamávala záporně rukama.
„Jsme všichni hříšni,“ odpověděl po chvíl
stařec truchlivě. „Buď vůle tvá, o Panel Ne-
suďme a nebudeme souzeni.
Z vyprahlých prsou jeho draly se těžké
vzdechy, ozývaly se přerývaně a přece v utrpení
pokorné jeho vzlyky a v kalné zřilelnici strha-
ných očí jeho leskly se slzy dobrodějky. Potom
lidé.“
Eva
Eva prosebný
Lido
9
article
se uklidnil. Chápal cele lásku Evinu, její bol,
stud a lítost — — —
„Udělej kříž, dcero, a vzpamatuj se! Ve
jméno Otce i Syna i Ducha svatého! Amen!
To byla jeho poslední slova v této trapné
záležitosti. Od toho dne už o tom nemluvili a
čekali příštích věcí. Eva dobře věděla, že přišla
k neštěstí, k trápení, že se to ani vypovědět
nedá. Zdálo se jí ve své opuštěnosti, že nebe
musí býti vymřelé a prázdné. A tak ztratila oporu
a bylo jí v životě a ve světě náhle nevýslovně
smutno. Dorazil ji život a pojal ji k němu hnus.
Stud byl prodán a život zmrhán.
Když první lípy u mlýna počaly kvéstia
v jejich vonných květech bzučelo tisíce včeliček
pracovnic, lidé vytáhli Evu krátce před osudným,
očekávaným okamžikem z řeky nad mostem
utopenou —
Evin
Otka
Eva
10
article
Bože, abe decke tak belo!
Obrázek z Hané. Napsala Krista Nevšímalová.
Bože, abe decke tak belo!
Obrázek z Hané. Napsala Krista Nevšímalová.
V řeckých bájích čteme o síláku Milov
který žil v Krotonu, že pěstí zabil vola a v jed-
nom dni že ho celého snědl.
Dle Ovida snědl Erisichthon celý home-
rický oběd, jenž byl pro padesát osob připraven.
Artidames, král z Lidie, snědl prý za je-
diný den šedesát liber masa, tolik též chleba
vypil na to patnáct džbánů vína.
A o císaři Aurelianu se vypravuje, že mu
působilo největší rozkoš, když mohl přihlížeti
večeři jednoho ze svých důstojníků. Tento
hrdina jedlík prý za tři hodiny snědl divokého
kance a ještě potom krásně do růžova upečené
jehně a na konec po labužnicku si pochutnával
na chrustajícím celém selátku. A potom prí
tuto skvostnou a bohatou večeři zalil třiceti
šesti láhvemi výtečného vína.
Při čtení podobných bájí obyčejně nedůvě
řivý úsměv přelétne naši tvář, anebo si myslíme
inu, tehda žili na světě obři, kteří jednou rukou
vytrhli mladý dub a opírali se oň! —
A přece na Hané v K. ještě za našich dob
žil člověk, který by byl mohl v zápas vejiti se
starým Milem i Artidamem.
Krist Nevšímalová
Ovid
Erisichthon
Artidames
Aurelianus
Artidam
Haná
Milovy
11
article
Ale ať si nikdo nemyslí, že budu vypravovati
o holešovském Frantovi, který před léty svou
obrovitou postavou a svým jedlictvím uváděl
v úžas celou Evropu. Ten snědl k obědu jenom
celou husu a nějakou telecí a skopovou —a
to bylo k jeho postavě docela v poměru. — —
Jedlík, o kterém já chci vypravovati, byl
pokřtěn kdesi ve Vídni na jméno Norbert. Avšak
v K. toho jména nikdo nedovedl vysloviti. Tam
slul Nolbertem anebo Norbeltem, jak se komu
povedlo.
Jeho matka, Maryša Fojtíkova, „dež tatič-
kovi dale gront na boben“, odešla do Vídni na
složbo, abe ošla haňbě.
Službu brzy našla a také jejím boubelatým
lícím nescházelo obdivovatelů, najmě, když se
ve svém šumném kroji objevila na ulicích vídeň-
ských, který oblým formám jejího těla nádherně
slušel. A tak Maryša brzo zapomněla i na gront
i na boben i na haňbo.
Jedlík
Norbert
Fojtíkův
Maryša
Evropa
Vídeň
12
article
„Šak só tade taky ledi — a co belo, bel
— včel jož néni,“ říkávala a žila vesele.
Netrvalo to ani půl roku, a do K. přilttla
zvěsť, že se bude Maryša vdávati ve Vidni za
bohatého pána. Lidé v K. jí všichni záviděli, tak
že stará Oploščelka vyhrkla:
„Tož tak, promárňa tade kde co, ešče nand
lepši ščesti než tá něhodňéši.
Potom na „Maryšo“ zapomněli, a nikdo on
hrubě ani slovem nezavadil, až když přišel „na
obec“ Nolbert, Maryšin syn, šestiletý chlapee.
který byl někde u nesvědomitých lidi na vy-
chování, protože matka jeho, davši mu život, ho-
řem nad zpronevěrou svého „pána“ zemřela.
Proto starosta jednoho dne sósedom v hro-
madě ohlašoval: „Tož nám mili sósedi z Vídn
poslale na krk chlapčesko po Maryše Fojtikové
má pré ho obec ževit, protože k nám patři.
A protože obcó zme me, tož ho mosime mět
každé jeden deň. Mosime ho naučet dělat, abe
zadarmo nejedl. Do škole chodit nemosi, chebi
mo tade (starosta ukázal na čelo) a potom Něm-
česko ani řeče našé nerozomi. Zdá se mně, že
neomi nic, leda jest, maja žalódek až po kolena,
šak ovidite a naše hospodeně bodó mět radost.“
Od té chvíle počal Norbert jísti a pracovat
v čísle prvém. Z počátku dávali mu práce lehčí:
pásl husy, nosil vodu k piti, nosil dříví do ku-
chyně atd. Za nějaký rok dali mu už do ruky
motyku, kosu, cep — hlavně tento. „Ať mláti
chlapčesko selny.
A chlapčesko opravdu rádo všecku práci
vykonalo, jen když mu dali najísti. Chutnalo mu
Panímáma Bošenka řikavale: „Ale, senko.
spiš be člověk dva krmce nasetil, než tebe, det
se jak bezedné!“ A když v jeho útrobách zmi
zela mísa polévky, hrnec zemáků a asi dese
buchet, tázali se ho se smíchem:
„A máš dost, chlapče?“ „Ja“, říkával
z pravidla, ale bylo na něm znáti, že by ještě jedl.
Maryša
Maryšin
Fojtiková
Norbert
Německo
13
article
Když dospěl, míval hlad ještě větší, protože
vyrostl do výše i do šíře.
V létě býval přiblblý Nolbert ještě rád vl-
dán. Pracoval bez reptání, co mu kdo svěřil
pracoval za čtyři jiné. Hůře bývalo v zimě
Když ráno zaklepal na dvéře, jak bývalo
jeho zvykem, každý hned věděl, že to je Nol
bert. „Jož se zas tade, te ejipská kobelko?
oslovili ho na přivítanou.
Norbert se jen přiblble usmál a hned se
tázával:
„Co bodeme, panimámo, dělat?“ Bál se
aby mu nevyčítali jídlo. Trpival hrozný hlad,
protože nemohl dokládati ani ovocem ani
vodnicí.
Často býval překvapen, jak si pochutnával
na bramborech, které vybíral z krmi, jež stála
v síni připravena pro štětináče.
Když mu bylo čtrnácte let, kdo nechtěl, ne-
musil ho najímati do práce,
Mnozí by byli rádi viděli, kdyby byl chtě
jíti „do světa“. Norbert se však k tomu neměl.
Vždyť ani nevěděl, že za žírnými lány polí, n
kterých v potu tváři si vydělával to své jídlo,
jest také ještě svět.
Panímáma Bošenka mívale s ňém čtrpnosť.
řikávaja: „Deť je to taky člověk k obrazo božimo
stvořené.“ Proto se Norbert nejvice zdržoval
v jejich statku.
Bylo o žních. Slunce ohnivým svým dechem
ožíhalo bujné klasy pšeničné, až praskalya
v kruhy stáčelo osinaté klasy ječmene, které se
až k zemi skláněly pod tíhou buclatého zrní
Zvonily srpy, řinčely kosy. Muží sekli a děvčata
Nol
Norbert
14
article
v lehounkých rukávcích s rozpálenými tvářemi
odebírala a pokládala bohatou úrodu.
Na roli Bošenové zabrousil si kosu Nolbert
Dvě odběračky nestačily pokládati obilí, které
padalo pod jeho kosou.
Byl ve slavnostní náladě. Panímáma m
dnes slibile koláčů, co jich sní. Ani hlavy ne-
zvedal, jen občas rukávem své konopné košile
stíral si s čela bohaté krůpěje potu a hasil žízeň,
která mu jazyk i hrdlo vysušovala vodou z „če-
pálka“,) který stál obalen čerstvým jetelem
v brázdě.
Konečně zazvonilo poledne. Namáhavou
praci t horkem zemdlená těla ženců žádalasi
zcela energicky odpočinku a občerstvení. Proto
chvatně odhodili všichni srpy i kosy a chvátali
do chládku, kde se kolem dlouhého stolu po-
sadili, aby si pochutnali na velikých hanáckých
Er ičích, které panímáma již od rána s jednou
dívkou?) ve chlebové peci na dlážce pekla.
Bošenová
15
article
Koláčů, které v průměru dobře měřily čtvrt
metru, stálo na stole narovnáno, až se prohýbal
A pantáta Bošena, podepřev si boky, postavil
se k Nolbertovi a pravil: „A tož bech, Nolberte,
dnes rád zvěděl, kolek jich skrótiš, tož jez.“ —
Norbert se usmál labužnicky a požehnav se
křížem, vroucně se modlil: „Chlib náš vezděši
dé nám dnes!“ Dokončiv, začal jísti. A pantáta
si popřál potěšení, obdivovati se virtuositě, s ja-
kou „sókal“ Norbert koláče. Obyčejně se počítá
na dobrého jedlika jeden koláč. Proto se pantáta
postavil za trám a počital: „Jeden, dva, tři.
čtyři — — no, holešovské Franta jož be bel mě
dosť — — kuckal se pantáta.
„A Nolberte, jenom jez!“ pobízel. „Pet
šest, sedn — cakra, senko, abech nemosel dnes
pro dochtora, něni hdy — — osn, devět, deset!“
„No máš dost?“ „Lebo chtěl bes ešče nečeho?“
— „Keške?) zapit, pantáto.“ — Přeneste meji
z látko,3) velel pantáta.
Vypiv mléko až na dno, zvolal vděčně:
„Zaplať pánbu, pantáto, tak dobře sem
se, co so žev, nenajedl“ a opět si stíral rukávem
veliké krůpěje s čela, které mu tam za jídla vy-
vstaly.
A pohladiv si pak břicho, vzal kosu a vesele
kráčel k „Čihadlům“, kde na něj čekal celý lár
praskající pšenice.
Po cestě si jen zbožně opakoval:
„Bože, abe decke tak belol“
Bošen
Norbert
Norbert koláč
Franta
Peto
Leba
16
article
Různé zprávy.
Různé zprávy.
Čiuská Johanna d'Are.
Záhadné pověsti kolují po Číně. Počínáť se
tamní lid znovu jitřit a nenávist k „zámořským
dáblům“, sahajícím na celistvost země i jeji
bohatství, opět hrozivě se vznáší nad hlavam
bezstarostných Evropanů. Jakým způsobem pro-
budí se tentekráte tento starý, tajemný svět?
Jaké formy nabude jeho protest? Kdo vezme
na sebe iniciativu budoucího povstání a na-
lezne-li mezi čínským lidem samým vůdce, způ-
sobilé, postavit proti civilisovaným nepřátelům
bezpečnou, mravní sílu heroa, nalézající se na
výši daných poměrů a vlasteneckého nadšení?
A tu pojednou těchto dnů rozhlásí se p
Evropě překvapující pověsť: v Číně objevila se
hrdinka. Přibyla do San Franciska v říjnu minu-
lého roku, aby se seznámila s ohromně vyspělou
civilisací „bělochů“, ale nikoliv proto, uby se
povýšila na vrub svých žlutých sester a překonala
krajany a cizince, nýbrž za vznešeným cílem.
přiučit se vědomostem „zámořských ďáblů““, aby
jejich zbraněmi opřela se proti nenáviděným ná-
silníkům.
Tato rázná čínská dívka jmenuje se Si- Kin-
Kin, jest jí teprve osmnácte let. Narodila sev
Macau aneb v Kantoně. Si-Kin-Kin jest deerou
bohatého kupce Chiš-Co-Checana. Již za útlého
mládí vynikala svými schopnostmi, čilým vtipem
a bystrým duchem. Otec, jenž ji nad míru milo-
val, nechával ji volně růst a vyvíjet se. Události
r. 1900 učinily na mladou Si-Kin-Kin, jako vů-
hec na mládež velkých měst, hluboký dojem.
Pořádány schůze, kde mnoho a s velkým zá-
palem debatováno a řečněno. Ačkoliv nedospěly
k nijakému výsledku, přece neustále protestovaly
proti evropskému násilí. Budoucnost Číny jevila
se jim ve chmurných barvách, když rok potom
na jedné z těchto schůzí ve svém rodném městě
zjevila se dívka velmi mladá, skorem ještě dítě.
Johann d ' ar
Evropan
Čína
Evropa
San Francisko
Macao
17
article
Si-Kin-Kin. Záhy vzbudila pozornost a neohro-
ženě užívala slov.
Možno si představiti úžas přílomných př
takovémto nebývalém dosud smělém jednání
ženštiny, neboť Číňanka nemívá ve zvyku
opouštěti úzký rodinný kruh. Již vystoupit ve
shromáždění mužů, zdálo se čímsi neslýchaným.
Mluvila přesvědčivě, připomínala občanům ne-
zbytnost odporu proti oběma úhlavním nepřále
lům vlasti, vnějšímu, nenáviděným, lakotným ci
zincům a vnitřnímu čínské ztrnulosti, předsud-
kům a nehybnosti.
„Chtěli byste dopustit,“ pravila, „aby nán
pojednou odňali celé kraje, dědictví našich
předků? Lépe zemřit, než vydati kus po kuse
naši zemi vlkům, kteří nás chtějí pozřít!“
Čilá obraznost Východu záhy obetkala
jméno Si-Kin-Kin poetickými legendami a oby-
vatelstvo počalo jí přičítat vlastnosti bojovného
vlastenectví, prodchnutého vzpomínkou na
otčinu, potlačenou cizozemci.
Si-Kin-Kin chtěla se nejprvě připravit ke
svým hrdinným činům. Odebrala se do Ame-
riky, aby se poučila o evropské kultuře. Žije tam
nikoliv jake Číňanka, nýbrž jako čistokrevná
Američanka, osvojujíe si evropské způsoby na-
učila se anglicky a horlivě navštěvuje školya
university Nového světa. Není krásná, toliko
její jiskrné oči překvapují svým bleskem.
Evropsky vzdělaní Číňané nazývají Si-Kin-
Kin Johannou d'Arc Východu. Avšak přiznají-li
ji tuto vlastnost, ba i její jsoucnost úřadní osob-
nosti nebeské říše, pověřené v Evropě? O tom
hodlal se přesvědčiti známý žurnalista, spolu-
pracovník puřížského časopisu „Eelair“. Bavil
se dlouho o Si-Kin-Kin s tajemníkem vyslanectva.
jenž mu vypravoval historii této pozoruhodné
dívky, ale co se týče jejích řečí na shromáždě
ních, není prý na vyslanectvu ničeho známo.
4) veliká Eamenná nádola s úzkým hrdlemí.
služkou
sedlé mléko
asj krájč
Američanka
Číňan
ame
Evropa
kinokino Johanna d ' arkus východ
18
article
Čínský diplomat nepopírá „nových proudů“
jevících se v čínské společnosti, ba vykládal
o nich velmi podrobně. Emancipace žen? Proč
ne? Toť velmi možné, tím spíše, kdyby sama
císařovna-vladařka postavila se v čelo tohoto
hnutí. Její nařízení, jímž se od nynějška za-
kazuje mrzačiti nohy malým dívkám, v tak
přísně konservativní zemi, jako Čína, má
ohromný význam právnický a sociální. A před
nedávnem přijala u sebe dvě dcerušky bývalého
vyslance v Paříži, jenž se oženil s Američankou,
dívky, vychované v Paříži a skutečné Pařížanky
a zasypala je milostmi.
„Mimochodem řečeno, jest pravda, že
se jedná u vás o odstranění copů u mužských?“
„Prosím, tomu nevěřte. Vše, co se o tom
mluví a píše, jest na ten čas neuskutečnitelno.
Zachováme si svoje copy a nepomýšlíme na to,
odstraniti tento obyčej. Ani pokročilá Si-Kin-Kin
nepovažuje to za nezbytnost a soudí, že zvyk.
nosit cop, nikterak nepřekáží pokroku. Milostivý
náš císař nepotřebuje copu, ale potřebuje hlavy,
doložil na konec asijský diplomat.
Američanka
Čína
Paříž
19
article
Od těhož bystroduchého diplomata dovědě
se žurnalista, že Si-Kin-Kin není mezi svými
sestrami jedinou výjimkou. Vidíme, že v Číně
byla již heroina, jež činem dokázala svoji způso-
bilost k mužským činům. Meu Len, jež žila
v době dynastie Changor, zachránila vlast od
vpádu bojovných Chinů. Nu Meu Len byla pa-
stýřkou. Otec její, rolník, odebral se na vojnu.
Tu Meu Len opustila svoje stádo, přestrojila se
za vojáka a přidala se k vojsku, táhnoucímu de
boje. Bila sc znamenitě, dosáhla za své hrdinství
a překvapující duchapřítomnost neustálých po-
výšení, až se stala generálem. Genrál Meu Len
zuhnal nepřátelské pluky až za hranice Číny a te-
prve, když dívka osvobodila vlast, zjevila svoje
skutečné jméno a přiznala se, že jest žena. Pak
se Meu Len vrátila do své obce, pravdala sea
stala se matkou četného potomstva.
Meu
Len
Čína
20
article
= Umělec zlodějem. Těchto dnů zatčen byl pa
chatel dohrodružné krádeže, spáchané minulého mě
síce u pařížského obchodníka s ozdobnými papíry
Magueta, v ulici de la Paix. Šlo tu o zcela jemné
přepychové zboží v ceně 60.000 franků, jež pozne-
náblu z obchodu odvlečeno. Podezření padlo na jed-
noho ze zřízenců, jehož policie bedlivé střežila a do-
padla jej, když chtěl se vzorkovým vakem plným
kradeného zboží opustit sevarní nádraží. Zátčením
zřízence objeven teprve pravý zloděj. Jest to jakýa
Charles Pabot, malíř dosti značného talentu, jenž byl
po nějakou dobu přislušníkem slavné krajinářské
školy v Barbizonu. Byl již jednou zatčen a strávil
pět let ve vězení v Melonu Po čas své vazby zho-
tovil velmi krásný obraz tohoto vězení, jejž při svém
odchodu zanechal tam na památku. Pařížská policie
považuje Pabota za nebezpečného zloděje ze zvyku,
jenž každé chvíle mění svoje jméno a je mu stejně
volně v ženských šatech jako v mužském kroji. Pro
toto přestrojování má ve zlodějských kruzích pře-
zdívku »černá panna«.
= 28.000 kilomstrů na kolech urazili dva an
gličií policisté, stihající zlečince. V Pitlsburguv
Transvanlu vydán zatykač na jakéhos Jamesa Peals-
lva, jenž byl obviněn, že padělal bankovky v sumě
1500 lib. st. Oba detektivové sledovali stopy pacha-
telovy Kanadou, Filipinskými ostrovy a Australií. v
tom se dověděli, že v Buluvaju v zemi Matabelů zdr-
žuje se jakýs Pealsly, avšak když tam přibyli, shle-
dali, že tento Pealsly není hledaným zločincem. z
Maguet
Paix
Pabot
Matabele
Barbizon
Pitlsburguv Transvanl
Kanada
Austrálie
James Pealslev
černat panna
21
article
Buluvaja konečně se odebrali do Johannesburgu a zde
dověděli se neunavní stihatelé, že v Piltsburgu, odkud
vyjeli, žije jakýs White, jenž se těší velké vážnosti
a na něhož se hodí popis stihaného zločince. Ihned
se vrátili co nejrychleji do Pittsburgu a tu se jim po-
dařilo zjistit, že onen White jest skutečně padělatel
bankovek Pealsley, jekož konečně zatkli, když byli
vykonali půl cesty kolem světa.
=Žehrající bůsník. Z Paříže se oznamuje
Muž, jenž již po mnoha let byl považován za ne-
hožtíka, básník Germain Nouveau, objevil se těchto
dnů opět v Paříži. Příšel pěšky z Aix v Provenci,
bez jediného centimu v kapse. Život jeho jest po-
divný román. Byl úřadníkem v kanceláři minisleria
osvěty, když počal psáti verše, jež jeho přátelé vy-
nášeli do nebe; vítali jej jako »slavného básníka
budoucnosti.« Avšak záhy se oddal mysticismu,
duch jeho propadal pomatenosti, pobožnost jeho
změnila se v přepjatost a nás edkem svého chorob-
ného stavu musil se vzdát úřadu. Napsal velmi
krásné verše, jež však v záchvatu nespokojenosti
spálil. Konečně opustil Paříž, aby jinde žil podle
učení Kristova a odebral se do Aix, svého rodiště.
White
Kristův
Johannesburg
Pittsburg
Paříž
Aix
Provence
Germain Nouveau
22
article
Zde od časného jitra až do pozdního večer
sedával přede dveřmi blavního chrámu a pro-
sil mimojdoucí o almužnu. Konečně obtě žoval
věřící tou měrou, že se dostal do sporu s ducho-
venstvem a dostal rozkaz, aby opustil místo
před chrámem. Ve své tísni vzpomenul si žebrající
básník na své kollegy ve spolku spisovatelů a vydal
se na pouť do Paříže, kde se odebral do místnosti
spolku spisovatelů a ohlásil se řka: »Jsem Germain
Nouveau«. Poznali jej, dali mu malou podporu a opa-
třili mu byt v hotelu Garni posledního řádu, kdež
žije pospolu s otrhanými žebráky. Ale tato společ-
nost není mu nikterak proti mysli, neboť pravío
sobě: »Znám všecky kličky žebráckého řemesla . .
Paříž
spolek spisovatel
Germain Nouveau
Garni
23
article
Nejsem přestrojený žebrák z frašky !«
= Radium v lékařství. Slavný elektrotech-
oik a první vynálezce telefonu, očinil k otázce.
lze-li hojovati proti rakovině pomecí paprsků ra-
diových důležitý návrh. Novoyorská »Science«
uveřejňuje následující dopis slavného badalele. »Do-
vídám se, že paprsky Rönlgenovy a paprsky vysí-
lané radiem jeví dle nejnovějších pokusů patrný lé-
čebný účinek na povrchní novotvary rakoviny, že
však tento účinek na bujení rakoviny nalezající se hloub
nebyl uspokojivý. Tento neuspokojivý výsledek
těchto pokusů bezpochyby se vysvětluje faktem, ž
paprsků užito bylo zevně, tak že musely projít zdra-
vým tkanivem různé tlouštky, nož se dostaty k ra-
kovině. Roura vysílající Rönígenovy paprsky jest
příliš veliká, aby mohla být vpravena do s tředu ra-
koviny, ale uení nijakého důvodu, proč by malý
kousek radia v tenké skleněné rource neprodyšní
uzavřené nemohl býti vpraven v samý střed rako-
viny, tak že by mohl účinkovat bezprostředně na
ochuravělé buňky.« — Adresát dopisu, vynikající
americký lékař, prohlásil, že to myšlenka velmi
cenná a vyslovil názor, že poslechne-li se této rady.
bude snad možno vyléčiti mnohé případy rakoviny,
kde doposud léčení se nedařilo. — V poslední dob
konají se pokusy s rozpoznáním plicních chorob po-
mocí Röntgenových paprsků a slibují úspěch.
= Loď Wikingů nalezena byla těchto dnů
Norsku blíže Toensbergu. Známý archaeolog prof.
Gustafson prohlašuje, že loď částečně vykopanáz
předhistorického hrobu jest loď Wikingů. Jest rovněž
velká a rovněž stará jako světoznámá loď Goksladská,
kterou chová univeraita v Christianii. Poněvadž roční
doba jest nyní nepříznivá, bylo vykopání lodě pro-
zatím zastaveno a započně opět na jaře. Vykopaná
již záď lodě byla opět pečlivě příkryla.
Rönígenův
Röntgenův
Gustafson
Wiking
Norsko
Christiania
Rönlgenův
Goksladský
Wiking
24
article
= Slavba tunciu Simplonského. V jižní štole tu-
nelu Simplonského na italské straně nastaly nové
nesnáze. V čele tunelu vyrazil horký pramen skorem
40° Ca v síle 100 litrů za vteřinu. Tím zvýšila se
beztoho již značná temperatura v tunelu tou měrou,
že na další práce v plném rozsahu nelze pomýšlet.
Podnikatelé zamýšlejí, učiniti obsáhlá opalření aby
pramen zachytili do rour a ochlazovali jej. Prozalím
bylo mechanické vrlání zastaveno. K úplnému do-
končení tunelu zbývá loho času 31.45 m.
= Guillolina v Siamu. Král siamský hodlá v
své říši zavést guillotinu, poněvadž se přesvědčil, ž
poprava guillotinou způsobuje odsouzenci menší bo-
lesti než kterýkoli jiný způsob popravy. Siamský vy-
slanee dal na rozkaz svého velitele zholoviti guillo-
tinu a zaslal ji již do Bankoku. Zločinci byli dosu
v Siamu popravováni mečem. Odsouzenec poklekne
s nacbýlenou hlavou a kat mu ji setne jedinou ranou
totiž podaří-li se mu to. Jest těžce pochopitelno, kle
rak buddhistický monarcha může srovnat s přednisy
své víry, dáti člověka popravit. Neboť anglická vláda
uznala krále siamského úřadně hlavou náboženství
Buddhova, když mu před několika lety vydala ostatky
Buddhovy. M žná jest, že král vůbec popravy přímo
nenařizuje. Aspoň se vypravuje, že v Birmě, jež jest
rovněž buddhistská, bývá obžalovaný sic uznám vin-
ným, ale rozsudek smrti se nepronese. Druhého dne
ráno však táže se král neb guvernér: »Jest ten neb
onen ještě zde?« Načež odpoví tázaný úřadník:
»K službám, vaše veličenstvo, není ho již tu!« —
Byl zalím sťat. Tímto způsobem zachová se fikce, ža
zásady buddhistické víry, jež přísně zakazuje, usmrlit
kteréhokoli tvora, nebyly porušeny.
Buddhův
Siam
25
article
= Ošizený reportér. Z Nového Yorku se ozna-
muje: Pracovali pro »Žlulý Žurnál«, jehož hlavním
oborem jsou sensační zprávy, není maličkost, jakož
dokazuje následující příklad. Jakémus mladému re-
portéru uložil redaktor lokální rubriky, aby opatřil
pro zejtřejší číslo illustrovaný článek, znázorňojící
nmbulanční lékařku Governer hospitálu dr. Emil
Duningovu při práci. Text věc vedlejší, obraz hlavní
věc. Reportér odebral se s folografem do nemocnice,
ale velmi hezká lékařka rozhodně odmítla stát. Co
počít? Reportér měl nápad. Sešel s lotogralem k
East Riveru a pravil: »Skočím do vody a dám se vy-
táhnout. Dr. Emily Dunningova, jež má nyní službu, při-
jede s ambulancí Governer hospitálu a zatím co bude
kolem mne kutit, zhotovíš snímky ambulanční
lékařky v plné činnosti. Já pak vyléčím pocity pa-
cienta lékařky.« — Reportér skočil do vody a hna
za nim policista. »Sebevrah« vzpíral se sice svému
zachraniteli, ale ten ve své služební horlivosti při-
měl jej několikerým důkladným rýpnntím, aby se
dal vyvléci na břeh. Podle programu přijela ambu-
lance Governor hospitalu s ostrým cinkotem, sval-
natý mladý lékař seskočil s povozu, vytlačil zby-
tečnou vodu z těla reportéra a poslal jej pak pro
pokus sebevraždy na policejní komisařství. Než
došla telefonická zpráva o pokuse sebevraždy na
ambulanci, byla dr. Emily Dunningova vystřídána
svým kollegou. Policejní soudce propustil reportéra
s otcovským napomenutím. Lokální redaktor, méně
milotivý, propustil jej též a sice — pro neschopnost.
od 50 kreje. až do
zl. 11.35 za metr,
ve všech barvách.
Vyplacené a již
vyolené dodá se do domu. Bohatý výběr vzorků obratem.
Hennebergova továrna na hedváhi v Curyohu-
1730
doktor
Duningův
Dunningův
Hennebergův
Nový York
East Rivera
Curyoha
Governer HOSPITÁLU
Žlulý žurnál