ALTOViewer
Kalkulačka
Načíst UUID
Pipeline Dev
Elasticsearch index
Režim vyhledávání
Parametry pipeline
Reranking
Běží na CPU/MPS, takže stojí sekundy. Model dostává celý text chunku, ne zkrácený — zkrácení na 700 znaků kdysi obrátilo měřený přínos na ztrátu.
Model shrnutí článku
Měřeno 6. 10. na 6 článcích: gpt-4o-mini drží délku, nepíše vatu „článek se zabývá“ (0/6 proti 5/6 u gpt-5-mini) a stojí 0,63 $ za tisíc shrnutí místo 1,38 $. Ukotvenost vyšla stejně. Platí do restartu serveru.
LLM porozumění dotazu
Strana 9 1e244040-70c6-11dc-b074-000d606f5dc6
Vrstvy:
Načítám náhled…
Strana 9
Chunky — 26 celkem · entity: person 57, place 12, org 1, work 1
1 masthead
15. srpna 1903.
2 masthead
Zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 222.
3 masthead
Strana 9.
4 title
Národní slavnost.
5 article Obrázek z cesty. Nakreslil Fr. Flos
Obrázek z cesty. Nakreslil Fr. Flos Pronásledováni již celý týden Troskami. které se nám hrozivě hned z boku, hned z předu objevovaly aneb v týl nám hrozily, rozhodli jsme se s professorem U..., zatočiti hlouběji do kraje, šlo nám hlavně o to, abychom již dorazili na stanici a vsedli do vozu, ať již to jede, kam chce. Professor z parní lázně ani nevycházel mně se na maliku nohy usadilo roztomilé, ne kuří, ale už slepičí, ba soví oko, které při každém kroku působilo mně rozkošné pícháni, loupání škubání ve všech variacích. „A teď už ani krok,“ povídám, lehaje na kvělnatou stráň, zasypanou prachem silničním. „Oho, oho,“ odporuje statečný professor „snad mně tu nezůstanete na noc pod keřem u cesty! Hleďte, vaše blahorodí, měmu zraku jeví se v dáli nepatrné rozkošný obraz. Ba opravdu, tam v korunách stromovi vábně svít bilý štit, okročený červenou střechou. Já vezdy dobře tuším a hádám, tamo vesnička je milá ata skytne našim unaveným oudům milého spočinutí Vzhůru, blahorodí, vzhůru, sladká vás čeká od měna za malé namáháni!“ Kdo by tak svůdnému hlasu odolal? Vsta jsem ochotně, ale namáhavě a již zase mě sovi oko píchá, škube, brní, hraje ve všech toninách. Ušli jsme asi sto, dvě stě kroků. Při sil- nici v příkopě leží člověk zkrvavený a ruce k nám zvedá jako světci na oltářních obrazech.
Flos Francie
6 article
Alo tohle není světec, aspoň podle řeči. „Milostpáni, pošlou sem četníka. Prosimich, pošlou sem četníka! Ti kluci formanští mne tady sbili do krve, liběj se podívat, to jsou rány! A já jim nic, ani co by za nehet, jsem člověk po- cestný.“ Professor outrpností jat přistoupil k raně- nému. „Tak, oni vás bili bez příčiny?“ ptá se soucitně. „Jak povídám, milostpane, já jsem jen jed noho plác', protože mne šťouch' bičem a za to mne tak sčinili. A líběj' mně dát pár krejcarů, jsou tak dobrý! Professor hodil raněnému nikláček, slíbi četníka a pospíšil za mnou, kulhajícím po silnici. „Vidíte, blahorodí,“ otcovsky poučuje mn professor, „tohle by se vám mohlo také stát. Ovšem nyní je to věc a případ řídký, ale před časy pocestný velmi trpěl cháskou zpupnoua zlotřilou.“ „Já vím, vaše blahorodí, ale tenkrát cho dilo se v opankách a pocestní neměli kuřích ok.“ „Ajta, příteli trpící, vizte, snad k našemu uvítání tato útulná víska se vyšňořila hávem slavnostním. Hle, prapory v národních barvách oku libých, vlají vesele. Hoj, k slavnosti kterési šťastni přicházíme.
Prosimich
7 article
„Na mou kuši, skutečně prapory ! Tolo zvo- lání jsem ještě jednou opakoval, ale asi za půl ho diny potom, když už jsme zase opouštěli útul- nou vesničku, která měla našim zemdleným údům poskytnouti libého spočinuti, ale neposkytla nic, leda trochu teplého piva. Útulná víska připravovala se opravdu k slav- nosti a byla plna hostů, příprav a ruchu a když jsme v hostinci požádali o nocleh, řekli nám. že jindy s radostí, ale dnes v předvečer slav- nosti, že není možno. Není místa, není času. V sále bude zkouška na slovanské tance a jinam, než do sálu, není možno slamník položiti. Byly teprve čtyři hodiny odpoledne. Popili jsme teplého piva, vyslechli, co se všecko stane zejtra, aby důstojně byl oslaven rodák zdejší, výborný vlastenec a politik, nedávno zesnulý a pak jsme se rozhodli, že půjdeme o dům dále. Mé kuří oko zrovna jásalo a já jsem div ne- plakal. Kdyby se mohlo jíti cestou osamělou, byl bych se zul, ale teď silnice se ani netrhla, pěší. vozy i jezdci pospíchali do útulné vyšňořené vesnice. „No, najdeme si útulek jiný a tichý,ti chounký,“ povídá professor a obraceje se k Tro- skám, jež nám zůstaly za zády, zadeklamoval si s eitem: „Tam na hoře své šedé stěny ten ssutý hrad si věrně hlídá, a stejně stále, beze změny on děj svých věstí vypovídá On mnoho zná, on přežil mnoho...
Tolo
8 article
„O jé!“ naříkám. „Snad tomu nevěříte?“ obrací se professor a vážně na mne zraky upírá. „Jak pak bych nověřil, ale sedněme si tutc a odpočiňme maličko,“ navrhuji skromně. „Aní za million peset! Či nevidíte opěo vesničku?“ „Ba vidím, ale ustrašené zraky mé vidí opět prapory,“ odpovidám se vzdechem. „Prapory, i kozla rohatého, skutečně! Ale víska je jak porozběhlé stádo, zůstaneme na no třeba v chalupě, víte, vaše blahorodí: Raum ise in der kleinsten Hütte — „Já vím, já vím, vaše blahorodí, jen už abychom tam bylil A byli jsme tam brzo a brzo jsme byli zase venku, na druhé straně, nepřijali nás ani vt nejmenši chalupě. „Vite, jak mně to připadá, vaše blahorodí?“ plám se professora, již mrzutého. „To bych rád věděl, já vezdy míval štěstí ale tohle je smůla. „Zdá se mi, že jeden z nás je „Věčný žid? nebo tak něco.“ „To jste jistě vy, blahorodí,“ odsekl pro fessor, anebo nechcete do Ninive, vy Jonáši! „Aha, už nedeklamujete! To jsem rád, ale to vám povídám, v nejbližší vesničce, samotě, kafovně, lehnu a nehnu se. To je mé poslední královské slovo. Došli jsme do třetí vesnice, opět prapory okrášlené. Celý kraj účastnil se slavnosti. Jedna osada snažila se předstihnouti druhou. Padli jsme do hospody. Byla plna lidí a much. „Zůstaneme zde přes noc,“ to bylo první, co jsem hostinskému, opásanému bílou zástěrou řekl a hned jsem si zul botu. Byl bych si ji zul třeba v paláci. Dál už to nešlo. Hospodský se na nás divně podíval. Nabíd nám piva, ale o noclehu nic. Šel se poradit se ženou, ale přinosl zvěst Jobovu. Mluvil právě tak jako jeho kollegové v prv- ních dvou osadách. Není místa, leda — „od pusťte, pánové“ — lede na půdě.
Aní Jonáš Jobův Ninive Rauma
9 article
To „odpusťte, pánové,“ bylo zbytečné. My bychom byli odpustili všecko. Pojedli jsme i po- pili. Mě noze bylo blaze, ach, tak blaze, že byeh byl tančil. Na dvoře byl škopek s vodou. Velectění, víte, co je blahobyt? Škopek s vodičkou studenou, 6, důstojný pán Kneip měl stokrát pravdu! Hospodská vynesla na půdu houně a pe- řiny a když jsem po chvíli lezl po žebříku, sténa- jícím pod professorem, který lezl přede mnou. zdálo se mně něco podobného, jako Jakubov o andělích, vzestupujících a sestupujících s ne- bes otovřených; zatím však zíval na nás jen temný jícen poklopu, aby nás pohltil. Lehli jsme na houně, rozestřené na seně, které vonělo sa- mou mateřídouškou a puškvorcem; aspoň pro- fessor cítil puškvorec a labužnicky lokal tu vůni. Ležeti na půdě za letní noci, hleděti otvorem poklopu na modrou, bezednou tůň nebes, postří kanou stříbrnými penízky, patří zajisté k roz- koším, zvláště když vás netlačí bota a nebol kuří oko, ale jen tak lahodně pobolívá. Ale poesie letního večera, která nám tuto podána byla jako pohár vonného vína, brzo byl utržena od našich úst. Ozval se vřesk hudby, dupot, hlahol, smícl pod námi, až se střecha nad námi zachvěla. A chvíti se nepřestávala, neboť hudba, dupot. smích a křik dole také neustával. Poslouchali jsme to hodinu, ale pak pro- nluvil professor určitě: „A tohle nám byl čert dlužen, tohle ne- vydržím! Víte co, blahorodí, pojďme se na to indiánské vření podívat. Tam se musí dělat divy.“ Jak řekl, udělal. Vstal, ustrojil se a již by z poklopu. Co jsem měl dělati? Šel jsem za nim ale bos. Vešli jsme do sálu. Tam mrkaly červeně dvě petrolejové lampy, zahalené mrakem prachu a kouře. Na podiu seděli čtyři muži, kteří ukrutně foukali do klarinetů (štěbenců) a trumpet.
Škopek Kneip
10 article
Uprostřed sálu poskakoval mladý, štíhlý muž, až mu šosy poletovaly kolem těla a velké kolo junáků a dívek jej nápodobilo, zrovna tak jako když si řeknou, „co jeden, to druhý“ Protože ty skoky byly neobyčejné a umělé smáli se tomu všichni, výskali, dupali a za boky se chytali. „Prosím vás, blahorodí, co je to ?“ ptám se naivně. „Krakoviak, blahorodí,“ abyste věděl. „Aha! Ale švanda to je. A to budou zejtra provádět?“ „Proto mají na to dnes zkoušku.“ Přišla také doba oddechu. Junáci nosili pivo dívkám a popleskávali toho štíhlého, mla- dého muže po plecích. Spocený předtanečník zářil radostí a silně tahal slibné osení na svrch- ním rtu a když pak poctěn byl krasavicí, která mu přinesla číšku limonády, zazářil, jako slunce a červenou limonádou polil si bílou vestu a náprsenku. „Ejhle, idylla!“ řekl si professor, ale opra- vil se hned, „blažená Arkadie“, dodal. Vlezl jsem zase na půdu. Za hodinu přílezl i professor, hospoda se třese, výská, řinči, jásá ba, člověku se zdá, že na tom klidném, hlu- bokém nebi i ty stříbrné penízky poskakují a se třepetají. Pak jakoby přestalo všecko. Půda se za točila, zatočila, najednou jako když narazí Teplé paprsky sluneční jako lupou zachy- ceny a v ohnisko sehnány, padly na bosé me nohy. Probudil jsem se, professor se již u pumpy myl. Trosky stále ustupují na zad, pomalu hal se v šeděmodrou mlhu a na obzoru, před námi lesknou se věže a štíty města. „Blahorodí,“ obrací se professor, ukazuje deštníkem na město, „já vezdy říkám: jenom vytrvalost a jistě cíle dojdeš! „Eh, což, vezdy nebo druhdy, jen když pojedeme,“ odpovídám vesele a přidávám s chut do kroku. dost.
11 article Padlá.
Padlá. Napsal Karel Pleskač Každá dědina v tom našem milém královstv má své pochmurné dějiny. V nejedné dědince každý starý kmen, každá zeď, každý příbytek. Umírali tam lidé kdysi hlady — — — Ve smutných dobách, kdy sedláci prchali ze statků rodných, utekl také na Bohdašíně na Ná- chodsku z velkého statku sedlák Jakub Mědílek. Dokud ještě doma hospodařil, jezdili od něho k panským dvorům na robotu se třemi koni. Měli bílého valacha, jenž pravidelně z roboty upláchl domů. A nezabloudil. Ani tomu se „na panském nelíbilo. — — Zle, tuze zle vedlo se tehda selskému, uhně- tenému lidu, až bědno povídat. Nesl všecku tíhu tvrdé roboty a nacházel se při tom v takových okolnostech, že ať se namáhal jak mohl, nikdy se nevybral ze svého otroctva. Hospodářství byla v nevýslovném nepořádku a úpadku. Hlavní toho zlo spočívalo v přežalostném, zbědovaném stavu sedláků. Ti sténali pod břemenem robot- ním, modlili se a když se jim zdálo, že jsou jejich modlitby marny, proklínali potají, a když se na- bažili klateb, zase obraceli zraky k nebesům. Bě- devali, bědovali, naříkali, naříkali: „Proč jen my sedláci jsme tak nešťastni? Jsme lidé zrovna tak jako ti tam na zámku. Že se na to může dívat bůh — ten bůh spravedlivý — bez jehož vůle ani vlas s hlavy nesejde!“ Ale nic platno — nouze a robota — čím dál, tím hůřel
Pleskač Mědílek Bohdašín Ná
12 article
Panská otročina štvala sedláky do umdlení, nepřejíc jim v letě v zimě oddechu a vyháněla je jako z doupat dravou zvěř z jejich rodných hnízd, kde děd i táta duše bohu oddali. Byly dni, kdy neměli co do úst; večer nevěděli, bu- dou-li míti zejtra co jíst a ráno čím budou syti na večer. Ke všemu tomu strádání a utrpení bylo jim ráno zapřáhati na robotu. Co tu po statcích bídy lidské, co hoře lidského! Mlčeli však, protože za každé slovo proti vrchnosti byla vy- měřena šatlava na několik dní, tuhá šatlava bez jídla a bez pití, jako lidomorna. Také stěžovat si nešli nikam; byli by také ničeho nepořídili.
13 article
Sedlák Jakub Mědílek nemohl těch hrozných svízelů a trampot už déle snésti. Měl je nejen po samý krk, ale i nad hlavu právě vrchem. Z večera kdysi přijeli domů z roboty, v noci na- ložili na žebřinový vůz co koně mohli utáhnout a ráno nebyla ve statku živá duše. Utekl takořka s holýma rukama sedlák, selka a šest dětí ze statku více než stokorcového. Odstéhovali se do slatinského mlýna na řece Úpě, kde bydlili v cha- loupce v podruží. Mlynářem byl tehda Šafránek, jenž později mlýn celý přestavěl. Do nedávna ještě „na kabřinci“ starého mlýna bylo lze číst švabachový nápis: „Leta Páně 1800 vyzdvižen jest tento mlýn s pomocí Boží a Antonína Sa- fránka a manželky jeho Josefy. V podruží ve mlýně bylo v letě práce „ha- baděj“; v zimě pak protloukali se Mědílkovi vše lijak a ledačím, avšak hlad nezafukal jim přece nikdy na malá okénka chaloupky, jako se stávalo časem na statku. Obraz čisté chudoby obkličoval v chaloupce příchozího, však uprostřed této chu- doby klidný, sebou teď spokojený zevnějšek osudem stíhaného bývalého sedláka Mědílka.
Sedlák Mědílek Šafránek S fránka Josef Úpa
14 article
Řikával někdy za svého osmnáetiletého podruží svým dětem: „Někdo nemá ani, kam by hlavu položil. Mnohým lidem vede se hůře ještě než se nám na Bohdašíně vedlo. Nač pána boha pořád znepokojovat? Nač ho pořád prosit? On ví sám nejlépe, čeho lidem potřebí. Seslal na nás kříž — miluje nás tedy. Tak totiž tomu máme roz- umět.“ Synové chodili od jara do zimy na práci do Jcsefova, když se pevnost stavěla; dcery pak slou- žily ve vesnici. Později děti rozešly se po světě. kdež se zaopatřily. Doma zůstala jen dcera Era nejmladší všech. Byla dívka asi pětadvacetiletá nepravidelných rysů s vyčnívajícími kostmi, ve- likých tmavých očí a tenkých rtů; avšak v tvář té bylo cosi vábivého, překonávajícího. Postavou se nesla na otce, ale tváří na matku. Jakubu táhla sedmá desílka; byl lysý staříl nevysoké postavy, ale ramenatý a silný. Ráz bezvousé tváře jeho připomínal poněkud Sokrata: právě takové vysoké, trochu šišatě čelo, právě ta- kové malinké, hnědé, ještě svítivé oči, obklopené paprskovitými, hustými vráskami, pod převislým obrvím a právě takový též tupý nos. Když mluvil. zdvíhal a svíral zvolna rty, mrkal očima a slova vyrážel trochu nosem. Přec rádi ho lidé poslou- chali, když vypravoval o starých časích a hovo- říval o mnohých věcech, o nichž by člověk zji- ného rumpálem nevytáhl ani slova.
bůh Era Jakub Jcsefov
15 article
Jakub býval od jara do zimy stále něčím ve mlýně zaměstnán. Dovedl přes svých bezmála sedmdesát let pracovati tak, že mnohý o třicet let mladší toho nozastal. A mysl měl na svá léta bystrou jako mnohý mladik. Tu vůz spravoval, koňské postroje prohlížel, ploty spravoval, střechu pošíval, břehy u řeky rovnal, stromky vysazoval štěpy vyřezával, drva v lese kácel, ke včelám při hlížel. Měl také své přednosti, které uznával ne- jen sám pan otec Šafránek, ale i lid okolní: Za- řikával krev, zažehnával úbytě a stříly v ušich. návní kosti, nádory a houby v kostech, vyháněi ovcím červy z hlavy, znal mnohé koření, roz- uměl dobytčím nemocem, včely se mu dařily znal prognostiku přírodní, krátce miloval přírodu, tu tajemnou a něžnou matku zázraků, chápal ji a žil pro ni. Ostatně jakoli uměl věci bráti na rezum, byl přece v něčem předsudčiv a před- pojat v něčem opět pověrčiv. Pověrečnictví vešlo tehda u lidu v oblibu, zachvacovalo všechny mysli a všechny stavy. Lid věřil v kouzla i čáry hadačství a věštby, neboť byl zanedbán úplným nedostatkem všeho vzdělání a rozumného vedení.
Jakub Pověrečnictví Šafránka
16 article
Doba tím byla vinna. Jiný čas, jiný lid. — — — „Za starých časů stalo se ledacos, čemu v dnes nevěříte,“ říkával šedivec chase, brala-l v pochybnost přepodivné věci a události, o nichž jim vypravoval. „A kdo věří, bude spasen! Však uvěříte jednou, že v té staré palici člověka sedm- desátiletého bylo taky ledacos.“ Pan otec Šafránek byl pětačtyřicátník vyso- kého vzrůstu. V celé jeho bytosti jevila se ne- vybíravá dobromyslnost a upřímnost. Jeho polo- přivřené oči pohlížely rozumně, srdečně a bez- starostně. S Jakubem vycházel dobře a mnohé dobré jeho rady uposlechl. Poseděli často po- spolu, porozprávěli o hospodářství, o starých. zlých časech, o vojanštině, o robotě.*) Rozumovat
Jakub Šafránka
17 article
Jakub znal a rozumoval rád. Měl stálá a nezmě- nitelná pravidla i názor o zájmech selského lidu avšak pouze dle nabytých zkušeností. Vypravoval živě a poutavě, někdy také s úsměvem ve tváři; ale též obratem na jeho svraštělé oči zavěsila se slza a rty mu to trhalo. Staré vzpomínky, neve- selé, rozševelily mu hlavou. Mnoho vody uplynulo od těch trudných dob a mnohé vzpomínky z mi- nulosti staly se mu chmurnými touhami. —- Před cizími lidmi nejednou ulevil roztrpčenosti své, říkávaje: „A co by mně udělali: na mněsi ničeho nevezmou — zhola ničeho —.“ Zvláště za dlouhých večerů rád se rozpovídal, když po večeři sešli se mleči nebo chasa buď v šalandě nebo v začazené jizbě chaloupky při svitu bukové nebo borové louče. Stařík vypravoval jim z dáv- ných pamětí, že by byli poslouchali od večera do rána a od rána do večera. Slova jeho plynula svobodně; mluvil s tichým nadšením a pokornou vážností, zavíraje chvilkami oči. A když se šíře rozpovídal, malinké, mrkavé oči blýskaly se mu jasněji, vráskovité čelo mládlo a uvadlou tvář kmital se zápal. Časem předčítal jim také Kotte- rovo proroctví a různá proroctví Slepého mlá- dence, jež byla tehda u lidu v takové oblibě
Jakub Kott
18 article
Doslova ovšem věřili všemu, co proroctva ta ob- sahovala. Posluchači s tajeným dechem naslou chali četbě a výkladům staříkovým. Nejinak bylo když vypravoval, jak chytali na vojnu. „Tak vám budu povídat o těch starých č- sech,“ začínal úvodem. „Za našich dob, když jsme byli mládi, bylo zle, ale podle řečí starých lidí bylo dříve ještě hůře po Čechách. Ne, ne, ty psí časy se už nikdy nevrátí. Darmo vzpomínat! Věříte-li, našinec má své zábavy, kterých jste ještě neokusili a kterých nijaká jiná zábava ne může nahraditi: vzpomínky. — — — Nejhůře bylo příkladně, když se v tom utrápeném lidu ves- nickém vyskytly proradné duše. Pro jediné ostřejší slovo chodívali na zámek do kanceláře pro jediné slovo připravovali lidi o chléb a činil je nešťastnými. Páni odměňovali takové černe duše všelijakými hodnostmi: tomu prominuli na věčné časy robotu a učinili jej svobodníkem. onomu svěřili rychtářské právo a jinému zase do- volili na panská luka nebo do panských lesů. Tak to bylo také po nešťastném selském povstání n
Čechy
19 article
*) Na štěstí byly mlýny na panství náchodském odedávna sproštěny všech robot a dávek a mlynák rovni byli svobodníkům. náchodském panství za Marie Terezie. A co z toho bylo, bože můj?“ pokračoval tesklivým hlasem stařec. „Zle, tuze zle! Schytali vůdce, pozavírali je, až z toho mnohým smrt vzešla. To z toho tenkrát bylo. A zdejší sedlák Řehák byl takovou nešťaslnou duší, že o tom pozdvižení zradil vrch- nosti všecko, všecínko. Měl z toho ale sám potom pěknou památku: svobodnictví, rychlářstvía bůhví co jiného. Za to však u lidu nestál za nie a ztratil dobré jméno na věky. Proč se ta- kového smrtelného hřichu dopustil, že svou duši zahubil, ví sám pán bůh. To se tak dějí věci ve světě! Za to po smrti duch jeho neměl nikde pokoje a počal strašit. Nie neprospivalo, že po kolik let slouženy za spásu bludné duše jeho černé mše. Pokoje nemá přece do dnešního dne a bude se trápit do věků věkoucích bez vyproštění a bez smilování. A je to božská pravda, svatá pravda!
Marie Terezia Řehák svatá pravda
20 article
Přec, abych neselhal, viděl jsem to sám a vidělo nás to několik, že tamhle nade mlýnem „na homoli“ zjevuje se časem duch Řehákův v de- vátou hodinu večerní a chodí po kopci rozežhaven jako otep slámy bez pokoje a bez poklidu. Jensi na to dejte pozor a uzříte to taky. Zjevila se na něm pravda, kterou vyřkl mu do oči hlavní vůdce povstání, rychetský Nývlt ze Rlyně: Za to, že jsi nás zradil, nebudeš míti jako Jidáš ani tady, ani po smrti pokoje na věky věkův. Amen!
Řehákův Jens Nývlt
21 article
— A já pravím: Nesuďme a nebudeme souzeni Proto duše nebožlikův nechť odpočívají v pokoji a světlo věčné ať jim svítí. My pak politujme tu bludnou duši, ale neklůme jíl Louě praskajíc zhasla — — Jakub utichl; hlas se mu vnitřním pohnutím chvěl, že bylo mu na chvíli ustáti. Pokaždé tak sevřel těsně rty, sepjal ruce a položil je na kolena a hlavu naklonil hluboko k zemi. A mohl jíti kelem a mluviti kdo chtěl, Jakub se nehnul, jako by neviděl a neslyšel. Tak ho takové trudné vzpo- mínky dojaly. — — — Nejednou při jeho smutné řeči zahučely nade mlýnem i nad chaloupkou větry, zalehly do střechy, do dveří, že se až otevřely a vítr vzte- klým sykotem zafičel zrovna do jizby všem do- mácím do tváře, až se pokřižovali se slovy: „Pán bůh s námi, vše zlé od nás!“ Stařík jako by rozuměl lkání a úpění Meluziny a přemýšlel o tom, proč si tak běduje a jak by jí pomohl. A chase při tom už také nebylo do smíchu. —- Často v chaloupce při vyprávění Jakubově zahleděly se Evě dvě svíticí, mladisté mužské oči tak blízko do jejích očí, že mimo tyto oči ne- viděly ničeho jiného. A když někdy prskla bo- rová louč a zhasla, objala ji mužská páže, roz pálené tváře nachýlily se k jejím vlahým tvářím a horké rty přitiskly se na její vlhké rty. Ne bránila se, vždyť to byl Jáchym, jediný syn mly nářův. Byl chasník vysoké, štíhlé postavy, dvaceti letý, zdravý, hezký, ruměnný s prvním chmýřím nade rty a s plavými vlasy. Cosi lásce podobného vzklíčílo u těchto dvou mladých lidí. Vždy, kdy- koli pbhlédli na sebe, bylo jim veselo a- do smichu.
Jakub Meluzin Eva Jáchym
22 article
Obličej jejich zářil mládím, štěstím a bezstarosti A byli takoví i tehda, když Jakub vypravoval nej smutnější kapitoly z utrpení lidu. Scházívali se Potají, jak mohli a říkuli si, jak se mají rádi. Jáchym sliboval Evě svatosvatě, že si ji opravdu vezme za ženu. Nadešla kdys v jaře mile vábná, vlahá chvíle kdy bludičky se kmitají šerem hájů, kdy měkké stíny, ještě barevné a sotva chopitelné, splývaj na zemi, chvíle soumraku a přítmí. Ticho se zve- dalo ze šera úvalu a tmicích se lesů i s nebes báně, zatopující svým poklidným mírem krajinu. Jen tichý šum horské bystřiny Úpy a jednotvárný klapot mlýna prorážely tajemné ticho. Nade mlý- nem „na homoli“ u lesa dali si Jáchym s Evou dostaveníčko. Tu opět objímali se láskyplně a pří sahali si věrnost do smrti. „Co mi taky bez tebe?“ řekl Jáchym Evě „Jeden život, jedna smrt pro nás.“ „Ale mám z toho přece strach, Jáchyme, namítal hlas Evin. „Ach, hlouposti! Z čeho že máš strach Evo? „Rodiče tvoji k tomu nesvolí,“ pochybovaln ona sklíčeným hlasem. „Ba ne, mýliš se,“ pravil Jáchym klidně „Tatíček sám tuto před matkou o tobě řekl Helka chytrá, co je pravda; hodná holka, a on starý (totiž tvůj otec) duši by za ni dal.“ „Nu, ano, to ale ještě neprořekl to pravé.“ „Ale to není tvou věcí,“ pravil jí rozhodně Jáchym. „Poručme to pánu bohu! Však on to už nějak srovná.“ Eva se usmála, její tvář oživla. Jáchym byl hoch umíněný, proto také věřila, že splní, co slíbil.
Jakub Jáchym Eva Evin Tatíček Helka Úpa
23 article
„Jest čas domů,“ řekla tiše, vymknuvšis hochovi z objetí. „Táta hledí „na homoli“, cho- dí-li tu již ohnivý muž. To bývá vždy v devět hodin večer.“ Jak oba přišli, tak opět tajně odtud se vy- tratili. Matka Evina sháněla se už po dceři. Byla drobounká stařena, více než šedesátiletá, jenom koží obepjatá, zamračená, kašlavá, s šedýma, zlý ma očkama, bezzubými čelistmi a prošedivělými, řídkými vlasy. Na všecko kolem sebe dívala se jako sedm drahých let. Za mladu byla snesitel- nější. Psotami života však zemdlena, čím více do let přicházela, tím byla bublavější. „Kde se's včera toulala u boha?“ ptala se nazejtří Evy, když obě osaměly v chaloupce. Eva mlčela. „Nu, co je s Jáchymem?“ dotírala nan matka. „Nic,“ odpověděla Eva tázavým, dlouhým pohledem, ostatně nijak příliš udiveným. „Ze jste se zase někde spolu slezli? No to už vidím, že tomu tak jest. Eva podívala se na stařenu ještě tázavěji, ale tentokráte nejen s udivením, ale zcela zřejmě zčervenala. „Slyšíš? Proč mlčíš? Jsi snad už rozumn dest a v tvém životě nesměji být chyby — — Eva stále mlčela. „Počkej, mlě! Především jest veliký rozdí v letech. On dvacet, ty pětadvacet. Rozumíš? Eva kývla na souhlas hlavou. „Nu, proč mlčíš? Mluv přece“ Eva zase trochu zčervenala a sledovala sta řenu tázavým zrakem. „Počkej, mlč, nepospichej, ještě jsem ne domluvila. Co to tedy u boha máš, holka, v hlavě? Nu, mluv, mluv! Víš přece, že si tě za ženu nemůže vzít —. „Pánbíčku zlatý, a proč?“ pronlavila ko nečně Eva, ani sebou nehýbajíc.
Evin Eva Jáchym Eva tázavý
24 article
„Proč se ptáš? — Protože jsi holka chudá, protože jsi v podruží a on bude jednou mlynářem, rozumíš? — Jsme lidé prostí,“ pokračovala sta- řena ostře, „vedeme si po starém způsobě. Dle mého, je-li člověk pánem, ať je pánem, je-li sedlákem, ať je sedlákem a je-li podruhem, t je podruhem. Tak je to!. „Božínku, kdo za to může, když mne Já- chym chce?“ odpověděla klidně Eva. „Čeho? Ani v mysli si toho neber!“ okřikla ji nevrle stařena. „Pusť nadobro ode vší naděje!“ „Ať si mne třebas nevezme za ženu!“ zvo- lala Eva tónem člověka, kterému chce někdo bráti jeho majetek. „Máme se rádi jen tak.“ „Ceho? Jen tak? „Nu, tak.“ „Takové řeči...1 Takové řeči...! Kam jsi rozum dala?“ Stařena hleděla na Evu vyjeveně jako vrána do kosti. „Ale to jest jen tak. „Čeho? Žádné tak, rozumíš?“ rozhorlila se stařena teď už do opravdy a zlostí se roz- kašlala. „Děláš samé schválnosti. Ať tomu je konec! Aby se s tebou dokonce něco — tento — rozumiš? To je moje poslední slovo, slyšíš, po- slední —“ dodala starucha se žíhavým důrazem, odvracejíc se od dcery. Zaslechnuvší tuto narážku, Eva zčervenala do temna. Cítila se v hloubi duše zraněna matči- ným podezřením. „Nu, to bych ráda věděla, proč bychom se spolu s Jáchymem nemohli mít rádi?“ tázala se Eva více sama sebe, poddávajíc se úplně kouzlu představy vysněného štěstí a zlatíc vidiny ve své obrazotvornosti; vzpomněla si, jak by jí bylo, kdyby byla ženou mladého, bohatého mly- Stařena se pojednou obrátila k dceřia zlobně a nedůvěřivě osopila se na ni jako jestřáb: „Mlč, hloupá a nevděčná! „Ach, nechte mne, mámo — nechte!“ roz- hovořila se Eva plným tokem. „Já bez Jáchyma žít nemohu. Nu, nemohu jinak jednat; jako před Pánembohem povídám, nemohu a dosti.“ Stařeně naskakovala husi kůže. Div se ne- zadusila rozhořčením a strachem.
Eva Jáchym
25 article
„Ach, ty Pane na nebi!“ jala se vzdychati. „Co jen řekne táta! Aspoň jeho, když ne mne, by ti mělo býti líto!' „Nu, dobře, mámo, nehádejme se,“ zvolala Eva zdrželivým, ale rozčileným hlasem. „Tátu měla jsem vždy ráda. Ostatně mně, abych vám pravdu řekla, do nikoho nie není, já nikoho ne- mám tak ráda jako Jáchyma. Za nic na světě bychom se spolu nenechali — —. A bylo po řeči. Stařena rozčilena, roz- hořčena, zlostí se rozplakala. Léto ve mlýně klidně míjelo. Na okně cha- loupky od jara přes léto na výsluní lihal had. Říkali mu „domácí had“ nebo také „hospo- dáříček“. Nikdo ho nerušil z klidu, had také nikomu neublížil. Uvnitř v chaloupce měli také už osmnáctý rok ptáčka čermáčka. Přivykl jim, že ani v lětě okny, dveřmi neodletěl. Když z jara ve světničce poklizivali, sedával nad kamny na bidélku. Ze zardělého hrdélka linul se mu chví- lemi jemný, flétnový zpěv. Hodin visacích ne- měli. Ve dne řídili se sluncem, v noci měsícem a hvězdami. Jakub říkával, že ta nebeská kolečka jsou nejspolehlivější. Spravuje je nejvyšší ho- dinář, jemuž malá chvilka a tisíc let jsousi rovny — — Časem padla na jeho srdce tesknota, za- volala duši v domovinu — a Jakub musil tam aspoň na den zajíti. Kopce a hory, hory, hory! Vanuly vším, co myslil a cítil. Mlynář se ho potom ptával: „Což na Bohdašíně bývalo lépe“ „Ovšem, abych pravdu děl, na něco lépe — lépe!“ říkal nadšeně Jakub a zamrkal vášnivé očima. „Tam u nás, — kde pak — ó pane bože, můj — jaká tam krása, 6! Sám posuďte, hospo- dáři! Pole a lesy! A vidět je daleko, daleko, n Rybrcoulovy hory i do kraje. Nu, tak daleko je vidět, že se díváte, díváte — nu, konce nevidíte. I slunéčko boží tam na vás lépe svítí, i bůh na vás lépe vidí, i ptáci nebešti veseleji tam zpí- náře —
Eva zdrželivý Jáchym Jakub Jakub muset bůh Rýbrcoulův Bohdašín
26 article
vají — „Hm, hm,“ prohodil mlynář, zamyslil se podíval se z hluboka na Jakuba. „Tak se mně zdá, že přes ten slatinský koutek přece není na tom širém světě. Inu, každý máme jiné náhledy.“ V podletí přiletěl do mlynářova včelína ne- známý, šeredný pták. Mlynářovi donesla t chasa. Obávaje se o včely, nabil starou brokov- nici a vyšel do sadu. Opeřenec zatím uletěl. Pověsil tedy pušku v šalandě na zeď, aby byla na ptáka škůdlivce připravena. Tento se však více neobjevil. V neděli odpoledne scházívali se v šaland u Jáchyma chasníci ze vsi. Byl advent. V šalandě bylo veselo. Náhle třeskla rána a v zápětí ozval se hrozný výkřik a nářek, opětovaný, srdce- rvoucí. Eva poznala ten lkavý hlas, se šátkem strže- ným s hlavy, vyběhla z chaloupky a rovnou přes dvůr hnala se do mlýna. Jakub ustal čísti v po- stille. Po chvíli Eva přiběhla domů zpět, strašně uděšena. „Ach, táto, ach, mámo,“ zvolala ve dve- řích třaslavým, nevypověditelným hlasem, všecka zsinalá. „Bože můj, bože můj!“ „Co se stalo? Co se stalo?“ tázali se jedním hlasem staří s utajeným dechem. „Ach, neštěstí, ó, ó, o „Nu, mluv, mluv!“ „Váša Mikšův zastřelil Jáchyma — Staří zůstali jako bez sebe. „Králi nebes, kterak se to přihodilo?“ vy- razil ze sebe stařik ustrašeně. „Hrál si s flintou,“ vypravovala Eva pře- rývaným hlasem, „nevěděl, že jest nabita, na mířil žertem na Jáchyma a spustil. „Nu, a Jáchyma to zabilo „Nadobro zabilo. Stařík div leknutím s nohou nespadl. „Do smrti? „Ne, ještě je živ, ale co, krev mu z těla cvalem ubíhá. Ach, bože na nebi, co jsi to na mne, ubohou, seslal!“ hluboce zaúpěla Eva, za- krývajíc si rukama tvář. Stařík byl z míry dojat, mrkal rychle očima, dýchal nerovně, ruce se mu třásly zimnicí. Na- stalo trapné mlčení, rušené vzdechy dívčinými.
Jakub Jáchym chasník Eva Bož bůh Váša Mikšův Jáchym Eva pře