1
masthead
15. srpna 1903.
2
masthead
Zábavná příloha „Národních Listů“ k číslu 222.
4
title
Národní slavnost.
5
article
Obrázek z cesty. Nakreslil Fr. Flos
Obrázek z cesty. Nakreslil Fr. Flos
Pronásledováni již celý týden Troskami.
které se nám hrozivě hned z boku, hned z předu
objevovaly aneb v týl nám hrozily, rozhodli jsme
se s professorem U..., zatočiti hlouběji do
kraje, šlo nám hlavně o to, abychom již dorazili
na stanici a vsedli do vozu, ať již to jede, kam
chce. Professor z parní lázně ani nevycházel
mně se na maliku nohy usadilo roztomilé, ne
kuří, ale už slepičí, ba soví oko, které při každém
kroku působilo mně rozkošné pícháni, loupání
škubání ve všech variacích.
„A teď už ani krok,“ povídám, lehaje na
kvělnatou stráň, zasypanou prachem silničním.
„Oho, oho,“ odporuje statečný professor
„snad mně tu nezůstanete na noc pod keřem
u cesty! Hleďte, vaše blahorodí, měmu zraku
jeví se v dáli nepatrné rozkošný obraz. Ba
opravdu, tam v korunách stromovi vábně svít
bilý štit, okročený červenou střechou. Já vezdy
dobře tuším a hádám, tamo vesnička je milá ata
skytne našim unaveným oudům milého spočinutí
Vzhůru, blahorodí, vzhůru, sladká vás čeká od
měna za malé namáháni!“
Kdo by tak svůdnému hlasu odolal? Vsta
jsem ochotně, ale namáhavě a již zase mě sovi
oko píchá, škube, brní, hraje ve všech toninách.
Ušli jsme asi sto, dvě stě kroků. Při sil-
nici v příkopě leží člověk zkrvavený a ruce
k nám zvedá jako světci na oltářních obrazech.
Flos
Francie
6
article
Alo tohle není světec, aspoň podle řeči.
„Milostpáni, pošlou sem četníka. Prosimich,
pošlou sem četníka! Ti kluci formanští mne tady
sbili do krve, liběj se podívat, to jsou rány! A já
jim nic, ani co by za nehet, jsem člověk po-
cestný.“
Professor outrpností jat přistoupil k raně-
nému.
„Tak, oni vás bili bez příčiny?“ ptá se
soucitně.
„Jak povídám, milostpane, já jsem jen jed
noho plác', protože mne šťouch' bičem a za to
mne tak sčinili. A líběj' mně dát pár krejcarů,
jsou tak dobrý!
Professor hodil raněnému nikláček, slíbi
četníka a pospíšil za mnou, kulhajícím po
silnici.
„Vidíte, blahorodí,“ otcovsky poučuje mn
professor, „tohle by se vám mohlo také stát.
Ovšem nyní je to věc a případ řídký, ale před
časy pocestný velmi trpěl cháskou zpupnoua
zlotřilou.“
„Já vím, vaše blahorodí, ale tenkrát cho
dilo se v opankách a pocestní neměli kuřích ok.“
„Ajta, příteli trpící, vizte, snad k našemu
uvítání tato útulná víska se vyšňořila hávem
slavnostním. Hle, prapory v národních barvách
oku libých, vlají vesele. Hoj, k slavnosti kterési
šťastni přicházíme.
Prosimich
7
article
„Na mou kuši, skutečně prapory ! Tolo zvo-
lání jsem ještě jednou opakoval, ale asi za půl
ho diny potom, když už jsme zase opouštěli útul-
nou vesničku, která měla našim zemdleným
údům poskytnouti libého spočinuti, ale neposkytla
nic, leda trochu teplého piva.
Útulná víska připravovala se opravdu k slav-
nosti a byla plna hostů, příprav a ruchu a když
jsme v hostinci požádali o nocleh, řekli nám.
že jindy s radostí, ale dnes v předvečer slav-
nosti, že není možno. Není místa, není času.
V sále bude zkouška na slovanské tance a jinam,
než do sálu, není možno slamník položiti.
Byly teprve čtyři hodiny odpoledne. Popili
jsme teplého piva, vyslechli, co se všecko stane
zejtra, aby důstojně byl oslaven rodák zdejší,
výborný vlastenec a politik, nedávno zesnulý a
pak jsme se rozhodli, že půjdeme o dům dále.
Mé kuří oko zrovna jásalo a já jsem div ne-
plakal. Kdyby se mohlo jíti cestou osamělou, byl
bych se zul, ale teď silnice se ani netrhla, pěší.
vozy i jezdci pospíchali do útulné vyšňořené
vesnice.
„No, najdeme si útulek jiný a tichý,ti
chounký,“ povídá professor a obraceje se k Tro-
skám, jež nám zůstaly za zády, zadeklamoval
si s eitem:
„Tam na hoře své šedé stěny
ten ssutý hrad si věrně hlídá,
a stejně stále, beze změny
on děj svých věstí vypovídá
On mnoho zná, on přežil mnoho...
Tolo
8
article
„O jé!“ naříkám.
„Snad tomu nevěříte?“ obrací se professor
a vážně na mne zraky upírá.
„Jak pak bych nověřil, ale sedněme si tutc
a odpočiňme maličko,“ navrhuji skromně.
„Aní za million peset! Či nevidíte opěo
vesničku?“
„Ba vidím, ale ustrašené zraky mé vidí
opět prapory,“ odpovidám se vzdechem.
„Prapory, i kozla rohatého, skutečně! Ale
víska je jak porozběhlé stádo, zůstaneme na no
třeba v chalupě, víte, vaše blahorodí: Raum ise
in der kleinsten Hütte —
„Já vím, já vím, vaše blahorodí, jen už
abychom tam bylil
A byli jsme tam brzo a brzo jsme byli zase
venku, na druhé straně, nepřijali nás ani vt
nejmenši chalupě.
„Vite, jak mně to připadá, vaše blahorodí?“
plám se professora, již mrzutého.
„To bych rád věděl, já vezdy míval štěstí
ale tohle je smůla.
„Zdá se mi, že jeden z nás je „Věčný žid?
nebo tak něco.“
„To jste jistě vy, blahorodí,“ odsekl pro
fessor, anebo nechcete do Ninive, vy Jonáši!
„Aha, už nedeklamujete! To jsem rád, ale
to vám povídám, v nejbližší vesničce, samotě,
kafovně, lehnu a nehnu se. To je mé poslední
královské slovo.
Došli jsme do třetí vesnice, opět prapory
okrášlené. Celý kraj účastnil se slavnosti. Jedna
osada snažila se předstihnouti druhou. Padli
jsme do hospody. Byla plna lidí a much.
„Zůstaneme zde přes noc,“ to bylo první,
co jsem hostinskému, opásanému bílou zástěrou
řekl a hned jsem si zul botu. Byl bych si ji zul
třeba v paláci. Dál už to nešlo.
Hospodský se na nás divně podíval. Nabíd
nám piva, ale o noclehu nic. Šel se poradit se
ženou, ale přinosl zvěst Jobovu.
Mluvil právě tak jako jeho kollegové v prv-
ních dvou osadách. Není místa, leda — „od
pusťte, pánové“ — lede na půdě.
Aní
Jonáš
Jobův
Ninive
Rauma
9
article
To „odpusťte, pánové,“ bylo zbytečné. My
bychom byli odpustili všecko. Pojedli jsme i po-
pili. Mě noze bylo blaze, ach, tak blaze, že byeh
byl tančil. Na dvoře byl škopek s vodou.
Velectění, víte, co je blahobyt? Škopek
s vodičkou studenou, 6, důstojný pán Kneip
měl stokrát pravdu!
Hospodská vynesla na půdu houně a pe-
řiny a když jsem po chvíli lezl po žebříku, sténa-
jícím pod professorem, který lezl přede mnou.
zdálo se mně něco podobného, jako Jakubov
o andělích, vzestupujících a sestupujících s ne-
bes otovřených; zatím však zíval na nás jen
temný jícen poklopu, aby nás pohltil. Lehli jsme
na houně, rozestřené na seně, které vonělo sa-
mou mateřídouškou a puškvorcem; aspoň pro-
fessor cítil puškvorec a labužnicky lokal tu
vůni.
Ležeti na půdě za letní noci, hleděti otvorem
poklopu na modrou, bezednou tůň nebes, postří
kanou stříbrnými penízky, patří zajisté k roz-
koším, zvláště když vás netlačí bota a nebol
kuří oko, ale jen tak lahodně pobolívá.
Ale poesie letního večera, která nám tuto
podána byla jako pohár vonného vína, brzo byl
utržena od našich úst.
Ozval se vřesk hudby, dupot, hlahol, smícl
pod námi, až se střecha nad námi zachvěla.
A chvíti se nepřestávala, neboť hudba, dupot.
smích a křik dole také neustával.
Poslouchali jsme to hodinu, ale pak pro-
nluvil professor určitě:
„A tohle nám byl čert dlužen, tohle ne-
vydržím! Víte co, blahorodí, pojďme se na to
indiánské vření podívat. Tam se musí dělat
divy.“
Jak řekl, udělal. Vstal, ustrojil se a již by
z poklopu. Co jsem měl dělati? Šel jsem za nim
ale bos.
Vešli jsme do sálu. Tam mrkaly červeně
dvě petrolejové lampy, zahalené mrakem prachu
a kouře.
Na podiu seděli čtyři muži, kteří ukrutně
foukali do klarinetů (štěbenců) a trumpet.
Škopek
Kneip
10
article
Uprostřed sálu poskakoval mladý, štíhlý
muž, až mu šosy poletovaly kolem těla a velké
kolo junáků a dívek jej nápodobilo, zrovna tak
jako když si řeknou, „co jeden, to druhý“
Protože ty skoky byly neobyčejné a umělé
smáli se tomu všichni, výskali, dupali a za boky
se chytali.
„Prosím vás, blahorodí, co je to ?“ ptám se
naivně.
„Krakoviak, blahorodí,“ abyste věděl.
„Aha! Ale švanda to je. A to budou zejtra
provádět?“
„Proto mají na to dnes zkoušku.“
Přišla také doba oddechu. Junáci nosili
pivo dívkám a popleskávali toho štíhlého, mla-
dého muže po plecích. Spocený předtanečník
zářil radostí a silně tahal slibné osení na svrch-
ním rtu a když pak poctěn byl krasavicí, která
mu přinesla číšku limonády, zazářil, jako slunce
a červenou limonádou polil si bílou vestu a
náprsenku.
„Ejhle, idylla!“ řekl si professor, ale opra-
vil se hned, „blažená Arkadie“, dodal.
Vlezl jsem zase na půdu. Za hodinu přílezl
i professor, hospoda se třese, výská, řinči, jásá
ba, člověku se zdá, že na tom klidném, hlu-
bokém nebi i ty stříbrné penízky poskakují a se
třepetají.
Pak jakoby přestalo všecko. Půda se za
točila, zatočila, najednou jako když narazí
Teplé paprsky sluneční jako lupou zachy-
ceny a v ohnisko sehnány, padly na bosé me
nohy. Probudil jsem se, professor se již
u pumpy myl.
Trosky stále ustupují na zad, pomalu hal
se v šeděmodrou mlhu a na obzoru, před námi
lesknou se věže a štíty města.
„Blahorodí,“ obrací se professor, ukazuje
deštníkem na město, „já vezdy říkám: jenom
vytrvalost a jistě cíle dojdeš!
„Eh, což, vezdy nebo druhdy, jen když
pojedeme,“ odpovídám vesele a přidávám s chut
do kroku.
dost.
11
article
Padlá.
Padlá.
Napsal Karel Pleskač
Každá dědina v tom našem milém královstv
má své pochmurné dějiny. V nejedné dědince
každý starý kmen, každá zeď, každý příbytek.
Umírali tam lidé kdysi hlady — — —
Ve smutných dobách, kdy sedláci prchali ze
statků rodných, utekl také na Bohdašíně na Ná-
chodsku z velkého statku sedlák Jakub Mědílek.
Dokud ještě doma hospodařil, jezdili od něho
k panským dvorům na robotu se třemi koni. Měli
bílého valacha, jenž pravidelně z roboty upláchl
domů. A nezabloudil. Ani tomu se „na panském
nelíbilo. — —
Zle, tuze zle vedlo se tehda selskému, uhně-
tenému lidu, až bědno povídat. Nesl všecku tíhu
tvrdé roboty a nacházel se při tom v takových
okolnostech, že ať se namáhal jak mohl, nikdy
se nevybral ze svého otroctva. Hospodářství
byla v nevýslovném nepořádku a úpadku. Hlavní
toho zlo spočívalo v přežalostném, zbědovaném
stavu sedláků. Ti sténali pod břemenem robot-
ním, modlili se a když se jim zdálo, že jsou jejich
modlitby marny, proklínali potají, a když se na-
bažili klateb, zase obraceli zraky k nebesům. Bě-
devali, bědovali, naříkali, naříkali: „Proč jen
my sedláci jsme tak nešťastni? Jsme lidé zrovna
tak jako ti tam na zámku. Že se na to může
dívat bůh — ten bůh spravedlivý — bez jehož
vůle ani vlas s hlavy nesejde!“ Ale nic platno —
nouze a robota — čím dál, tím hůřel
Pleskač
Mědílek
Bohdašín
Ná
12
article
Panská otročina štvala sedláky do umdlení,
nepřejíc jim v letě v zimě oddechu a vyháněla
je jako z doupat dravou zvěř z jejich rodných
hnízd, kde děd i táta duše bohu oddali. Byly
dni, kdy neměli co do úst; večer nevěděli, bu-
dou-li míti zejtra co jíst a ráno čím budou syti
na večer. Ke všemu tomu strádání a utrpení bylo
jim ráno zapřáhati na robotu. Co tu po statcích
bídy lidské, co hoře lidského! Mlčeli však,
protože za každé slovo proti vrchnosti byla vy-
měřena šatlava na několik dní, tuhá šatlava bez
jídla a bez pití, jako lidomorna. Také stěžovat
si nešli nikam; byli by také ničeho nepořídili.
13
article
Sedlák Jakub Mědílek nemohl těch hrozných
svízelů a trampot už déle snésti. Měl je nejen
po samý krk, ale i nad hlavu právě vrchem.
Z večera kdysi přijeli domů z roboty, v noci na-
ložili na žebřinový vůz co koně mohli utáhnout
a ráno nebyla ve statku živá duše. Utekl takořka
s holýma rukama sedlák, selka a šest dětí ze
statku více než stokorcového. Odstéhovali se do
slatinského mlýna na řece Úpě, kde bydlili v cha-
loupce v podruží. Mlynářem byl tehda Šafránek,
jenž později mlýn celý přestavěl. Do nedávna
ještě „na kabřinci“ starého mlýna bylo lze číst
švabachový nápis: „Leta Páně 1800 vyzdvižen
jest tento mlýn s pomocí Boží a Antonína Sa-
fránka a manželky jeho Josefy.
V podruží ve mlýně bylo v letě práce „ha-
baděj“; v zimě pak protloukali se Mědílkovi vše
lijak a ledačím, avšak hlad nezafukal jim přece
nikdy na malá okénka chaloupky, jako se stávalo
časem na statku. Obraz čisté chudoby obkličoval
v chaloupce příchozího, však uprostřed této chu-
doby klidný, sebou teď spokojený zevnějšek
osudem stíhaného bývalého sedláka Mědílka.
Sedlák
Mědílek
Šafránek
S fránka
Josef
Úpa
14
article
Řikával někdy za svého osmnáetiletého podruží
svým dětem: „Někdo nemá ani, kam by hlavu
položil. Mnohým lidem vede se hůře ještě než
se nám na Bohdašíně vedlo. Nač pána boha pořád
znepokojovat? Nač ho pořád prosit? On ví sám
nejlépe, čeho lidem potřebí. Seslal na nás kříž
— miluje nás tedy. Tak totiž tomu máme roz-
umět.“
Synové chodili od jara do zimy na práci do
Jcsefova, když se pevnost stavěla; dcery pak slou-
žily ve vesnici. Později děti rozešly se po světě.
kdež se zaopatřily. Doma zůstala jen dcera Era
nejmladší všech. Byla dívka asi pětadvacetiletá
nepravidelných rysů s vyčnívajícími kostmi, ve-
likých tmavých očí a tenkých rtů; avšak v tvář
té bylo cosi vábivého, překonávajícího. Postavou
se nesla na otce, ale tváří na matku.
Jakubu táhla sedmá desílka; byl lysý staříl
nevysoké postavy, ale ramenatý a silný. Ráz
bezvousé tváře jeho připomínal poněkud Sokrata:
právě takové vysoké, trochu šišatě čelo, právě ta-
kové malinké, hnědé, ještě svítivé oči, obklopené
paprskovitými, hustými vráskami, pod převislým
obrvím a právě takový též tupý nos. Když mluvil.
zdvíhal a svíral zvolna rty, mrkal očima a slova
vyrážel trochu nosem. Přec rádi ho lidé poslou-
chali, když vypravoval o starých časích a hovo-
říval o mnohých věcech, o nichž by člověk zji-
ného rumpálem nevytáhl ani slova.
bůh
Era
Jakub
Jcsefov
15
article
Jakub býval od jara do zimy stále něčím
ve mlýně zaměstnán. Dovedl přes svých bezmála
sedmdesát let pracovati tak, že mnohý o třicet let
mladší toho nozastal. A mysl měl na svá léta
bystrou jako mnohý mladik. Tu vůz spravoval,
koňské postroje prohlížel, ploty spravoval, střechu
pošíval, břehy u řeky rovnal, stromky vysazoval
štěpy vyřezával, drva v lese kácel, ke včelám při
hlížel. Měl také své přednosti, které uznával ne-
jen sám pan otec Šafránek, ale i lid okolní: Za-
řikával krev, zažehnával úbytě a stříly v ušich.
návní kosti, nádory a houby v kostech, vyháněi
ovcím červy z hlavy, znal mnohé koření, roz-
uměl dobytčím nemocem, včely se mu dařily
znal prognostiku přírodní, krátce miloval přírodu,
tu tajemnou a něžnou matku zázraků, chápal
ji a žil pro ni. Ostatně jakoli uměl věci bráti na
rezum, byl přece v něčem předsudčiv a před-
pojat v něčem opět pověrčiv. Pověrečnictví vešlo
tehda u lidu v oblibu, zachvacovalo všechny
mysli a všechny stavy. Lid věřil v kouzla i čáry
hadačství a věštby, neboť byl zanedbán úplným
nedostatkem všeho vzdělání a rozumného vedení.
Jakub
Pověrečnictví
Šafránka
16
article
Doba tím byla vinna. Jiný čas, jiný lid. — — —
„Za starých časů stalo se ledacos, čemu v
dnes nevěříte,“ říkával šedivec chase, brala-l
v pochybnost přepodivné věci a události, o nichž
jim vypravoval. „A kdo věří, bude spasen! Však
uvěříte jednou, že v té staré palici člověka sedm-
desátiletého bylo taky ledacos.“
Pan otec Šafránek byl pětačtyřicátník vyso-
kého vzrůstu. V celé jeho bytosti jevila se ne-
vybíravá dobromyslnost a upřímnost. Jeho polo-
přivřené oči pohlížely rozumně, srdečně a bez-
starostně. S Jakubem vycházel dobře a mnohé
dobré jeho rady uposlechl. Poseděli často po-
spolu, porozprávěli o hospodářství, o starých.
zlých časech, o vojanštině, o robotě.*) Rozumovat
Jakub
Šafránka
17
article
Jakub znal a rozumoval rád. Měl stálá a nezmě-
nitelná pravidla i názor o zájmech selského lidu
avšak pouze dle nabytých zkušeností. Vypravoval
živě a poutavě, někdy také s úsměvem ve tváři;
ale též obratem na jeho svraštělé oči zavěsila se
slza a rty mu to trhalo. Staré vzpomínky, neve-
selé, rozševelily mu hlavou. Mnoho vody uplynulo
od těch trudných dob a mnohé vzpomínky z mi-
nulosti staly se mu chmurnými touhami. —-
Před cizími lidmi nejednou ulevil roztrpčenosti
své, říkávaje: „A co by mně udělali: na mněsi
ničeho nevezmou — zhola ničeho —.“ Zvláště
za dlouhých večerů rád se rozpovídal, když po
večeři sešli se mleči nebo chasa buď v šalandě
nebo v začazené jizbě chaloupky při svitu bukové
nebo borové louče. Stařík vypravoval jim z dáv-
ných pamětí, že by byli poslouchali od večera
do rána a od rána do večera. Slova jeho plynula
svobodně; mluvil s tichým nadšením a pokornou
vážností, zavíraje chvilkami oči. A když se šíře
rozpovídal, malinké, mrkavé oči blýskaly se mu
jasněji, vráskovité čelo mládlo a uvadlou tvář
kmital se zápal. Časem předčítal jim také Kotte-
rovo proroctví a různá proroctví Slepého mlá-
dence, jež byla tehda u lidu v takové oblibě
Jakub
Kott
18
article
Doslova ovšem věřili všemu, co proroctva ta ob-
sahovala. Posluchači s tajeným dechem naslou
chali četbě a výkladům staříkovým. Nejinak bylo
když vypravoval, jak chytali na vojnu.
„Tak vám budu povídat o těch starých č-
sech,“ začínal úvodem. „Za našich dob, když jsme
byli mládi, bylo zle, ale podle řečí starých lidí
bylo dříve ještě hůře po Čechách. Ne, ne, ty psí
časy se už nikdy nevrátí. Darmo vzpomínat!
Věříte-li, našinec má své zábavy, kterých jste
ještě neokusili a kterých nijaká jiná zábava ne
může nahraditi: vzpomínky. — — — Nejhůře
bylo příkladně, když se v tom utrápeném lidu ves-
nickém vyskytly proradné duše. Pro jediné
ostřejší slovo chodívali na zámek do kanceláře
pro jediné slovo připravovali lidi o chléb a činil
je nešťastnými. Páni odměňovali takové černe
duše všelijakými hodnostmi: tomu prominuli na
věčné časy robotu a učinili jej svobodníkem.
onomu svěřili rychtářské právo a jinému zase do-
volili na panská luka nebo do panských lesů. Tak
to bylo také po nešťastném selském povstání n
Čechy
19
article
*) Na štěstí byly mlýny na panství náchodském
odedávna sproštěny všech robot a dávek a mlynák
rovni byli svobodníkům.
náchodském panství za Marie Terezie. A co z toho
bylo, bože můj?“ pokračoval tesklivým hlasem
stařec. „Zle, tuze zle! Schytali vůdce, pozavírali
je, až z toho mnohým smrt vzešla. To z toho
tenkrát bylo. A zdejší sedlák Řehák byl takovou
nešťaslnou duší, že o tom pozdvižení zradil vrch-
nosti všecko, všecínko. Měl z toho ale sám potom
pěknou památku: svobodnictví, rychlářstvía
bůhví co jiného. Za to však u lidu nestál za
nie a ztratil dobré jméno na věky. Proč se ta-
kového smrtelného hřichu dopustil, že svou duši
zahubil, ví sám pán bůh. To se tak dějí věci ve
světě! Za to po smrti duch jeho neměl nikde
pokoje a počal strašit. Nie neprospivalo, že po
kolik let slouženy za spásu bludné duše jeho černé
mše. Pokoje nemá přece do dnešního dne a bude
se trápit do věků věkoucích bez vyproštění a bez
smilování. A je to božská pravda, svatá pravda!
Marie Terezia
Řehák
svatá pravda
20
article
Přec, abych neselhal, viděl jsem to sám a vidělo
nás to několik, že tamhle nade mlýnem „na
homoli“ zjevuje se časem duch Řehákův v de-
vátou hodinu večerní a chodí po kopci rozežhaven
jako otep slámy bez pokoje a bez poklidu. Jensi
na to dejte pozor a uzříte to taky. Zjevila se
na něm pravda, kterou vyřkl mu do oči hlavní
vůdce povstání, rychetský Nývlt ze Rlyně: Za
to, že jsi nás zradil, nebudeš míti jako Jidáš ani
tady, ani po smrti pokoje na věky věkův. Amen!
Řehákův
Jens
Nývlt
21
article
— A já pravím: Nesuďme a nebudeme souzeni
Proto duše nebožlikův nechť odpočívají v pokoji
a světlo věčné ať jim svítí. My pak politujme
tu bludnou duši, ale neklůme jíl
Louě praskajíc zhasla — —
Jakub utichl; hlas se mu vnitřním pohnutím
chvěl, že bylo mu na chvíli ustáti. Pokaždé tak
sevřel těsně rty, sepjal ruce a položil je na kolena
a hlavu naklonil hluboko k zemi. A mohl jíti
kelem a mluviti kdo chtěl, Jakub se nehnul, jako
by neviděl a neslyšel. Tak ho takové trudné vzpo-
mínky dojaly. — — —
Nejednou při jeho smutné řeči zahučely nade
mlýnem i nad chaloupkou větry, zalehly do
střechy, do dveří, že se až otevřely a vítr vzte-
klým sykotem zafičel zrovna do jizby všem do-
mácím do tváře, až se pokřižovali se slovy: „Pán
bůh s námi, vše zlé od nás!“ Stařík jako by
rozuměl lkání a úpění Meluziny a přemýšlel
o tom, proč si tak běduje a jak by jí pomohl.
A chase při tom už také nebylo do smíchu. —-
Často v chaloupce při vyprávění Jakubově
zahleděly se Evě dvě svíticí, mladisté mužské oči
tak blízko do jejích očí, že mimo tyto oči ne-
viděly ničeho jiného. A když někdy prskla bo-
rová louč a zhasla, objala ji mužská páže, roz
pálené tváře nachýlily se k jejím vlahým tvářím
a horké rty přitiskly se na její vlhké rty. Ne
bránila se, vždyť to byl Jáchym, jediný syn mly
nářův. Byl chasník vysoké, štíhlé postavy, dvaceti
letý, zdravý, hezký, ruměnný s prvním chmýřím
nade rty a s plavými vlasy. Cosi lásce podobného
vzklíčílo u těchto dvou mladých lidí. Vždy, kdy-
koli pbhlédli na sebe, bylo jim veselo a- do smichu.
Jakub
Meluzin
Eva
Jáchym
22
article
Obličej jejich zářil mládím, štěstím a bezstarosti
A byli takoví i tehda, když Jakub vypravoval nej
smutnější kapitoly z utrpení lidu. Scházívali se
Potají, jak mohli a říkuli si, jak se mají rádi.
Jáchym sliboval Evě svatosvatě, že si ji opravdu
vezme za ženu.
Nadešla kdys v jaře mile vábná, vlahá chvíle
kdy bludičky se kmitají šerem hájů, kdy měkké
stíny, ještě barevné a sotva chopitelné, splývaj
na zemi, chvíle soumraku a přítmí. Ticho se zve-
dalo ze šera úvalu a tmicích se lesů i s nebes
báně, zatopující svým poklidným mírem krajinu.
Jen tichý šum horské bystřiny Úpy a jednotvárný
klapot mlýna prorážely tajemné ticho. Nade mlý-
nem „na homoli“ u lesa dali si Jáchym s Evou
dostaveníčko. Tu opět objímali se láskyplně a pří
sahali si věrnost do smrti.
„Co mi taky bez tebe?“ řekl Jáchym Evě
„Jeden život, jedna smrt pro nás.“
„Ale mám z toho přece strach, Jáchyme,
namítal hlas Evin.
„Ach, hlouposti! Z čeho že máš strach
Evo?
„Rodiče tvoji k tomu nesvolí,“ pochybovaln
ona sklíčeným hlasem.
„Ba ne, mýliš se,“ pravil Jáchym klidně
„Tatíček sám tuto před matkou o tobě řekl
Helka chytrá, co je pravda; hodná holka, a on
starý (totiž tvůj otec) duši by za ni dal.“
„Nu, ano, to ale ještě neprořekl to pravé.“
„Ale to není tvou věcí,“ pravil jí rozhodně
Jáchym. „Poručme to pánu bohu! Však on to už
nějak srovná.“
Eva se usmála, její tvář oživla. Jáchym byl
hoch umíněný, proto také věřila, že splní, co
slíbil.
Jakub
Jáchym
Eva
Evin
Tatíček
Helka
Úpa
23
article
„Jest čas domů,“ řekla tiše, vymknuvšis
hochovi z objetí. „Táta hledí „na homoli“, cho-
dí-li tu již ohnivý muž. To bývá vždy v devět
hodin večer.“
Jak oba přišli, tak opět tajně odtud se vy-
tratili. Matka Evina sháněla se už po dceři. Byla
drobounká stařena, více než šedesátiletá, jenom
koží obepjatá, zamračená, kašlavá, s šedýma, zlý
ma očkama, bezzubými čelistmi a prošedivělými,
řídkými vlasy. Na všecko kolem sebe dívala se
jako sedm drahých let. Za mladu byla snesitel-
nější. Psotami života však zemdlena, čím více do
let přicházela, tím byla bublavější.
„Kde se's včera toulala u boha?“ ptala se
nazejtří Evy, když obě osaměly v chaloupce.
Eva mlčela.
„Nu, co je s Jáchymem?“ dotírala nan
matka.
„Nic,“ odpověděla Eva tázavým, dlouhým
pohledem, ostatně nijak příliš udiveným.
„Ze jste se zase někde spolu slezli? No
to už vidím, že tomu tak jest.
Eva podívala se na stařenu ještě tázavěji, ale
tentokráte nejen s udivením, ale zcela zřejmě
zčervenala.
„Slyšíš? Proč mlčíš? Jsi snad už rozumn
dest a v tvém životě nesměji být chyby — —
Eva stále mlčela.
„Počkej, mlě! Především jest veliký rozdí
v letech. On dvacet, ty pětadvacet. Rozumíš?
Eva kývla na souhlas hlavou.
„Nu, proč mlčíš? Mluv přece“
Eva zase trochu zčervenala a sledovala sta
řenu tázavým zrakem.
„Počkej, mlč, nepospichej, ještě jsem ne
domluvila. Co to tedy u boha máš, holka, v hlavě?
Nu, mluv, mluv! Víš přece, že si tě za ženu
nemůže vzít —.
„Pánbíčku zlatý, a proč?“ pronlavila ko
nečně Eva, ani sebou nehýbajíc.
Evin
Eva
Jáchym
Eva tázavý
24
article
„Proč se ptáš? — Protože jsi holka chudá,
protože jsi v podruží a on bude jednou mlynářem,
rozumíš? — Jsme lidé prostí,“ pokračovala sta-
řena ostře, „vedeme si po starém způsobě. Dle
mého, je-li člověk pánem, ať je pánem, je-li
sedlákem, ať je sedlákem a je-li podruhem, t
je podruhem. Tak je to!.
„Božínku, kdo za to může, když mne Já-
chym chce?“ odpověděla klidně Eva.
„Čeho? Ani v mysli si toho neber!“ okřikla
ji nevrle stařena. „Pusť nadobro ode vší naděje!“
„Ať si mne třebas nevezme za ženu!“ zvo-
lala Eva tónem člověka, kterému chce někdo
bráti jeho majetek. „Máme se rádi jen tak.“
„Ceho? Jen tak?
„Nu, tak.“
„Takové řeči...1 Takové řeči...! Kam
jsi rozum dala?“
Stařena hleděla na Evu vyjeveně jako vrána
do kosti.
„Ale to jest jen tak.
„Čeho? Žádné tak, rozumíš?“ rozhorlila
se stařena teď už do opravdy a zlostí se roz-
kašlala. „Děláš samé schválnosti. Ať tomu je
konec! Aby se s tebou dokonce něco — tento —
rozumiš? To je moje poslední slovo, slyšíš, po-
slední —“ dodala starucha se žíhavým důrazem,
odvracejíc se od dcery.
Zaslechnuvší tuto narážku, Eva zčervenala
do temna. Cítila se v hloubi duše zraněna matči-
ným podezřením.
„Nu, to bych ráda věděla, proč bychom se
spolu s Jáchymem nemohli mít rádi?“ tázala se
Eva více sama sebe, poddávajíc se úplně kouzlu
představy vysněného štěstí a zlatíc vidiny ve
své obrazotvornosti; vzpomněla si, jak by jí
bylo, kdyby byla ženou mladého, bohatého mly-
Stařena se pojednou obrátila k dceřia
zlobně a nedůvěřivě osopila se na ni jako
jestřáb:
„Mlč, hloupá a nevděčná!
„Ach, nechte mne, mámo — nechte!“ roz-
hovořila se Eva plným tokem. „Já bez Jáchyma
žít nemohu. Nu, nemohu jinak jednat; jako
před Pánembohem povídám, nemohu a dosti.“
Stařeně naskakovala husi kůže. Div se ne-
zadusila rozhořčením a strachem.
Eva
Jáchym
25
article
„Ach, ty Pane na nebi!“ jala se vzdychati.
„Co jen řekne táta! Aspoň jeho, když ne mne,
by ti mělo býti líto!'
„Nu, dobře, mámo, nehádejme se,“ zvolala
Eva zdrželivým, ale rozčileným hlasem. „Tátu
měla jsem vždy ráda. Ostatně mně, abych vám
pravdu řekla, do nikoho nie není, já nikoho ne-
mám tak ráda jako Jáchyma. Za nic na světě
bychom se spolu nenechali — —.
A bylo po řeči. Stařena rozčilena, roz-
hořčena, zlostí se rozplakala.
Léto ve mlýně klidně míjelo. Na okně cha-
loupky od jara přes léto na výsluní lihal had.
Říkali mu „domácí had“ nebo také „hospo-
dáříček“. Nikdo ho nerušil z klidu, had také
nikomu neublížil. Uvnitř v chaloupce měli také
už osmnáctý rok ptáčka čermáčka. Přivykl jim,
že ani v lětě okny, dveřmi neodletěl. Když z jara
ve světničce poklizivali, sedával nad kamny na
bidélku. Ze zardělého hrdélka linul se mu chví-
lemi jemný, flétnový zpěv. Hodin visacích ne-
měli. Ve dne řídili se sluncem, v noci měsícem
a hvězdami. Jakub říkával, že ta nebeská kolečka
jsou nejspolehlivější. Spravuje je nejvyšší ho-
dinář, jemuž malá chvilka a tisíc let jsousi
rovny — —
Časem padla na jeho srdce tesknota, za-
volala duši v domovinu — a Jakub musil tam
aspoň na den zajíti. Kopce a hory, hory, hory!
Vanuly vším, co myslil a cítil. Mlynář se ho
potom ptával:
„Což na Bohdašíně bývalo lépe“
„Ovšem, abych pravdu děl, na něco lépe
— lépe!“ říkal nadšeně Jakub a zamrkal vášnivé
očima.
„Tam u nás, — kde pak — ó pane bože,
můj — jaká tam krása, 6! Sám posuďte, hospo-
dáři! Pole a lesy! A vidět je daleko, daleko, n
Rybrcoulovy hory i do kraje. Nu, tak daleko je
vidět, že se díváte, díváte — nu, konce nevidíte.
I slunéčko boží tam na vás lépe svítí, i bůh na
vás lépe vidí, i ptáci nebešti veseleji tam zpí-
náře —
Eva zdrželivý
Jáchym
Jakub
Jakub muset
bůh
Rýbrcoulův
Bohdašín
26
article
vají —
„Hm, hm,“ prohodil mlynář, zamyslil se
podíval se z hluboka na Jakuba. „Tak se mně
zdá, že přes ten slatinský koutek přece není na
tom širém světě. Inu, každý máme jiné náhledy.“
V podletí přiletěl do mlynářova včelína ne-
známý, šeredný pták. Mlynářovi donesla t
chasa. Obávaje se o včely, nabil starou brokov-
nici a vyšel do sadu. Opeřenec zatím uletěl.
Pověsil tedy pušku v šalandě na zeď, aby byla
na ptáka škůdlivce připravena. Tento se však
více neobjevil.
V neděli odpoledne scházívali se v šaland
u Jáchyma chasníci ze vsi. Byl advent. V šalandě
bylo veselo. Náhle třeskla rána a v zápětí ozval
se hrozný výkřik a nářek, opětovaný, srdce-
rvoucí.
Eva poznala ten lkavý hlas, se šátkem strže-
ným s hlavy, vyběhla z chaloupky a rovnou přes
dvůr hnala se do mlýna. Jakub ustal čísti v po-
stille. Po chvíli Eva přiběhla domů zpět, strašně
uděšena.
„Ach, táto, ach, mámo,“ zvolala ve dve-
řích třaslavým, nevypověditelným hlasem, všecka
zsinalá.
„Bože můj, bože můj!“
„Co se stalo? Co se stalo?“ tázali se jedním
hlasem staří s utajeným dechem.
„Ach, neštěstí, ó, ó, o
„Nu, mluv, mluv!“
„Váša Mikšův zastřelil Jáchyma —
Staří zůstali jako bez sebe.
„Králi nebes, kterak se to přihodilo?“ vy-
razil ze sebe stařik ustrašeně.
„Hrál si s flintou,“ vypravovala Eva pře-
rývaným hlasem, „nevěděl, že jest nabita, na
mířil žertem na Jáchyma a spustil.
„Nu, a Jáchyma to zabilo
„Nadobro zabilo.
Stařík div leknutím s nohou nespadl.
„Do smrti?
„Ne, ještě je živ, ale co, krev mu z těla
cvalem ubíhá. Ach, bože na nebi, co jsi to na
mne, ubohou, seslal!“ hluboce zaúpěla Eva, za-
krývajíc si rukama tvář.
Stařík byl z míry dojat, mrkal rychle očima,
dýchal nerovně, ruce se mu třásly zimnicí. Na-
stalo trapné mlčení, rušené vzdechy dívčinými.
Jakub
Jáchym chasník
Eva
Bož
bůh
Váša Mikšův
Jáchym
Eva pře